značku celonárodně uznávaného zboží, chlapec ucítí „Bezpodmínečnou kapitulaci", a hned sc mají o čem bavit. Školní kursy o půvabech a galantnosti se brzy slanou zbylečnými.
hek řásná dívka sedí u telefonu, zatímco ji starostlivá maminka sleduje ode dveří: „Hraniční anémie zbavuje dívky půvabu /.../ a schůzek! Lékařská věda říká: Tisíce těch, kleré mají bledé obličeje — jejichž sílaje tenoučká jak vlásek — mohou být chudokrevné. Tolik děvčat je ,příliš unavených', že neudrží krok s davem — sledují, jak se jim vyhýbá romantika, protože nemají energii na to, aby byly přitažlivé!"
Tylo reklamy utěšují a povzbuzují zoufalé tím, že zobrazují samotu a opomíje-nost, kterou trpí nej fantastičtější krásky. Analyzují příčiny všech typů lidských selhání a uvádějí vědecky schválené formulky na „okamžité výsledky, nebo vracíme peníze". Problém neleží ve hvězdách, nýbrž v tom, co kupujeme a používáme. Ukazují nejobyčejnější osobu obklopenou luxusem a starosvetskym půvabem a naznačují tak, že „princ a zámek sc dává zadarmo s každým balením". Nejpodřadněji)'jídlo, nádobí nebo nábytek jsou předváděny za nejpřitažlivějších okolností. Tento „zákon asociace" vede větší obchodní monopoly ke sponzorování „umění", a to tím, že své výrobky vždy představují ve spojení s příchutí starého mistra malířství, pera nebo hudby. Těžko by se ale dalo říci, jak moc tyto miliónové kampaně systematické klamné sofistiky a halucinací přispívají ke zhoršení již daného stavu. Protože takové bohatě kvetoucí reklamy neobsahují nic, co by si populace po dlouhou dobu opravdu přála. Nejsou tak moc fenoménem machia-velistické tyranie, jako spíš chudákových orchidejí — jsou náhradou i příslibem za odepřenou krásu. Navíc dnes, kdy se bujný a chlípný chaos lidských vášní cpe do popředí a ovládá naše denní rozjímání, přibývá možností, jak znovu nalézt racionální nestrannost. Autoři Prohlášení nezávislosti a americké Ústavy nebyli posedlí žádnou nutkavou psychologickou strategií, aby zastírali svá vlastní iracionální přání nebo záměry jako Rousseau či Nietzsche. A jejich moudrost není v USA zdaleka na vyhynutí. Jestliže by tedy energie, která aktivizuje lidi od reklam (a průmyslové stonky, na nichž jsou mučenkami), byla přenesena do světa politických spekulací a kreací, může Amerika ještě splnit mnohé z rozdrolených utopických slibů, protože její jeffersonovská tradice je stále nedotčená, stejně jako její psychologický elán. Tyto dvě věci však neplynou v temže proudu, a právě toho by si měly všimnout poctivé vzdělávací programy, jejichž osnovy by dodali lidé od reklam.
Mechanická nevěsta
Úvod
Žijeme v prvním věku, kdy tisíce nej-vzdělanějších individuálních myslí pracují na plný úvazek, aby pronikly do kolektivního vědomí. Dnešním cílem je proniknout dovnitř, aby se mohlo manipulovat, vykořisťovat, řídit. Záměrem je vyrobit teplo, ne světlo. Mnoho reklam a zábavných atrakcí má způsobit, aby se všichni dostali do bezmocného stavu vytvořeného dlouhotrvajícím duševním stereotypem.
Jelikož se tolik hlav zabývá tím, jak navodit zmíněný stav veřejné bezmoci, a jelikož jsou jejich programy komerčního vzdělávání mnohem nákladnější a vlivnější než poměrně titěrná nabídka sponzorovaná školami a universitami, stálo by snad za to vynalézt metodu, která by tento proces obrátila. Proč nevyužít nového komerčního vzdělávání jako prostředku k osvícení sledované kořisti? Proč nepomoci veřejnosti vědomě pozorovat drama, které má na ni působit nevědomě?
Postupoval jsem touto metodou a neustále si připomínal povídku Ed-garda Allana Poea „Pád do Maelstro-
mu". Poeův námořník se zachránil tím, že pozoroval působení vodního víru a spolupracoval s ním. Zrovna tak se v této knize několikrát pokouším zaútočit na poměrně značné proudy a tlaky mechanických sil tisku, rozhlasu, filmu a reklamy, kterým jsme dnes vystaveni. Pokouším se usadit čtenáře tak, aby byl ve středu a kolem něj běžel film, jenž vznikl na základě uvedených jevů, a aby tak mohl pozorovat průběh činnosti, která se dotýká každého. Z analýzy této činnosti snad vyplyne řada jednotlivých strategií.
Takovými strategiemi se však tato kniha zabývá zřídka.
Poeův námořník, který byl uzavřen mezi vířivými stěnami a početnými předměty, které se v tom prostředí vznášely, říká:
Jistě jsem ul bloumil, protože jsem se dokonce začal bavit odhadováním, co dřív a s jakou rychlostí klesne do pěny pod námi.
(překlad Josef Schwartz, 1978)
Pobavení, které se zrodilo z jeho rozumových úvah při pozorování vlastní situace, mu dalo nit, jež ho vyvedla z labyrintu. A ve stejném duchu vám pro zábavu nabízím tuto knížku. Mnozí, kdož přivykli tónu morálního odsudku, budou tuto zábavu mylně považovat za projev lhostejnosti. Ovšem
' „The Mechanical Bride", obsahuje tři ukázky z práce The Mechanical Bride: Folklore nf Industrial Man (Mechanická nevěsta: Folklór průmyslového človeka, 1951).
26
27
hněv a protest mají své místo v raných stadiích nového procesu. Současné stadium je nesmírně pokročilé. Navíc jc nejen plné zhouby, ale i příslibů nového bohatého vývoje, pro nějž jc morální odsudek velmi Spatným průvodcem.
Většinu ukázek jsem do knížky vybral s ohledem na jejich typické a známé vlastnosti. Představují svět společenských mýtů či ťorem a mluví jazykem, který známe i neznáme. Když antropolog C. B. Lcwis napsal studii dětské říkanky „Kampak jdeš, děvčátko?", upozornil, že „lid se tvorby folklóru neúčastní a ani z něj netěží". Totéž platí o folklóru průmyslového člověka, který většinou vzniká v laboratořích, ateliérech a reklamních agenturách. Ale v rozmanitosti našich vynálezů i abstraktních technik výroby a distribuce můžeme najít značný stupeň soudržnosti a jednoty. Tato konzistence postrádá vědomí svého původu i účinku a zdá sc. že vznikla z určitého kolektivního snu. Z tohoto důvodu, stejně jako pro všeobecnou oblíbenost zmíněných předmětů a procesů, tu o nich mluvíme jako o „folklóru průmyslového člověka". Když je vystavíme a komentujeme, rozkládají se před námi jako jedna krajina. Vířivá fantas-magorie sc dá uchopit pouze tehdy, za-stavíme-li ji úvahou. A právě takové zastavení přináší i uvolnění z obvyklé spoluúčasti.
Jednota není na úkor rozmanitosti; jakýkoli další výběr ukázek by odhalil tytéž dynamické struktury. Ukázky jsem nevybíral proto, aby dokazovaly
jednotlivý případ, nýbrž aby odhalovaly celou složitou situaci, což se snažím ilustrovat častými odkazy na další materiály, které tu neužívám. Komentáře k vybraným ukázkám používám v této knize pouze jako prostředku k uvolnění některých jejich dalších možných významů. V žádném ohledu se nepokouším vyčerpat všechny možné významy.
Různé myšlenky a pojmy, uváděné v komentářích, nabízím jako východiska ke zkoumání ukázek. Nejde o závěry, na nichž by se dalo spočinout, jsou míněny jen jako výchozí body. Těžko se takový přístup vysvětluje v době, kdy většina knih skýtá jako prostředek ke sjednocení řady pozorování jedinou myšlenku. Pojmy jsou dočasné nástroje k pochopení skutečnosti; jejich hodnota spočívá v možnosti porozumění. V této knize se proto snažím zároveň představit reprezentativní aspekty zkoumané reality a široký okruh myšlenek, kterými je lze uchopit. Tyto myšlenky jsou však pro překonání úskalí naprosto druhotné a čtenáři, kteří chtějí zkoumat jenom tyto myšlenky, nepostihnou, jak užitečné jsou pro přiblížení se k materiálu.
Jistý filmový odborník, který mluvil o významu filmového média pro obchodní propagaci Severní Ameriky v Jižní Americe, poznamenal:
Simultánní audiovizuálni dojem má z hlediska propagandy vysokou hodnotu, neboť vytváří standardizované myšlení, a to tím, že poskytne divákovi okamžitou
vizuální představu dřív, než má vůbec čas si vykouzlit svou vlastní interpretaci.
Tato kniha uvedený proces obrací: typické vizuální zobrazování našeho prostředí podrobně zkoumá a významově přehodnocuje. Vizuální symboly se někde užívají k umrtvení mysli, tady však slouží jako prostředek k jejímu oživení. Můžeme pozorovat, že čím více falešných iluzí je třeba k udržení jakéhokoli daného stavu věcí, tím více tyranie je třeba k udržení těchto Hutí. Tyran dnes nevládne holí nebo pěstí, ale v převleku za průzkumníka trhu vede svá stáda cestami užitku a pohodlí.
Díky cirkulujícímu hledisku není třeba číst tuto knížku v nějakém zvláštním pořadí. Jakákoli její část poskytuje jeden nebo více pohledů na tutéž společenskou krajinu. Od té doby, co Burckhardt zjistil, že Machiavelliho metoda vedla kc změně státu v umělecké dílo prostřednictvím racionální mocenské manipulace, stalo se použití metody umělecké analýzy pro kritic-
ké zhodnocení společnosti otevřenou možností. O to jsem se zde pokusil. Západní svět, zaměřený od šestnáctého století na rozvoj a upevnění státní moci, vyvinul uměleckou jednotu účinku, která způsobuje, že umělecká kritika těchto účinků je velice snadná. Umělecká kritika může svobodně ukázal na různé prostředky použité k dosažení efektu, a stejně tak rozhodnout, zda výsledek stál za pokus. S ohledem na moderní stát může být kritika jako taková baštou všezahrnujícího uvědomění uprostřed mlhavých snů kolektivního vědomí.
Chtěl bych poděkovat za výhody dané tím, že jsem četl nepublikované názory profesora Davida Riesmana na mentalitu zákazníků. Profesoru W. T. Easterbrookovi vděčím za řadu rozhovorů, které mi osvětlily problémy byrokracie a podnikání. A profesoru Felixi Giovanellimu jsem zavázán nejen za podnětnou diskusi, ale také za jeho dlouhodobou pomoc při mnoha publikačních problémech, které se dotýkají celé práce.
28
29
Mechanická nevěsta
Každý, kdo si udělá čas a bude v populárním tisku a v časopisech studovat techniky obrazových reportáží, snadno zjistí, že převládá model složený ze sexu a technologie. S uvedeným párem se obvykle pojí představy hektické rychlosti, chaosu, násilí a náhle' smrti. Tento shluk zájmů můžeme nejlépe studovat na časopisech Look a Life. Sledovaný model vystupuje z toho, co by jinak mohlo vypadat jako pouhá směs izolovaných událostí, a je určitě spojený se vzory, o kterých se mluvilo v „Montážní lince bohyně lásky". Nepředstírám, že rozumím všemu, možnost zkoumat je však otevřena každému. Nohy z této ukázky stály mnohokrát na podstavci z dlouhého redakčního sloupku Life a symbolizovaly tak trik, který udržuje tento velký tým v chodu. Jsou hladkým a viditelným znakem dynama, které spokojeně vrní v budově Time a Life, ale nejen tam. A je potřeba si vedle nich vzpomenout na výkladní skříně s automobilovými
Všimli jste si v poslední době nějakých přesně se hodících náhradních dílů ?
Víte, co je potřeba, abyste si domluvili rande? Navštivte nás a dostanete za svůj starý model nejvyšší nabídku.
„Chůze", „nohy", „tělo", „boky", „pohled", „rty". Spadla ze zdi? Zavolejte královu kavalerii a infanterii.
motory na otočném podstavci, s písty, které hladce kloužou, zatímco z reproduktoru se na chodník linou Strausso-vy valčíky.
Moderní dívka myslí na své nohy nebo na poprsí jako na nástroje moci, které se naučila užívat spíše coby součást vybavení nutného k úspěchu než eroticky či pocitově. Švihá nohama s mužskou průbojností a jistotou. Ví, že „dívka s dlouhýma nohama se dostane, kam chce". Její nohy nejsou v důvěrném vztahu s jejím vkusem nebo s jejím osobitým já, jsou jen pouhými vystavenými předměty, jako mřížka na autě. Jsou to silové páky k ovládnutí mužského obecenstva, jemuž nabízejí schůzku.
Nohy „na podstavci", jak je předvádí společnost pro výrobu punčoch Gotham, jsou tedy jedním příkladem kulturní dynamiky našich „nahraditelných součástek". Ve svétě specialistů je přirozené, abychom zaměřili pozornost jen na jedinou část těla. AI Capp to vyjádřil ironicky, když nechal Malého Abnera, aby se zoufale zamiloval do útržku obrázku s ženským kolenem, a řekl (21. ledna 1950): „Proč ne? Některý kluci se zamilujou do výrazu na tváři svý holky. Já sem prostě na kolena." O čtyři měsíce později a po mnoha smrtelných a romantických dobrodružstvích měl Malý Abner majitelku onoho kolena již na dosah.
Reklama „Silonky s ďábelsky jemným švem" představuje další sadu náhradních dílů v romantické krajině. Někteří lidé slyšeli o „myšlenkách s no-
hama", ale všichni byli odchováni podobnými obrázky, které spíše vypadají jako „nohy s myšlenkami". Nohy jsou dnes indoktrinovány. Jsou sebevědomé. Mluví. Mají obrovské publikum. Berou se na rande. Reklamní agentury rozšířily tento odborný přístup v různých stupních na všechny další části ženské anatomie. Auto a dobře tvarované nylonky jsou uznávanou formulkou ženského i mužského úspěchu a štěstí. Podobné reklamy nejen vyjadřují, ale taky povzbuzují tu podivnou odluku sexu nejen od člověka, ale dokonce i od jednoty s tělem. Tento vizuální a nijak zvlášť smyslný charakter komerčního lesku mu dodává tak výraznou narcistní kvalitu. Křehká, sebevědomá póza manekýnky naznačuje spíše konkurenční činnost než živelnou smyslnost. A elegantně vyšňořená dívka kráčí a chová se jako bytost, která se spíše vidí coby skvělý objekt, než aby si sama sebe uvědomovala jako osobu. „Viděla jsi někdy kráčet svůj sen?" ptá se romantická reklama. Hirošimskou bombu pojmenovali na počest Rity Hayworthové „Gilda".2
Současné sociologické výzkumy chování dětí ze střední vrstvy při předčasných milostných schůzkách odhalují, že za jejich zvyky není ani tak odpovědný sex nebo osobní zájem o ostatní lidi, jako touha být „na ráně". Rodiče to může uklidňovat, ale pro mladého člověka to později může
znamenat neřešitelný problém. Když pak sex vstoupí do osobního života jako skutečnost, stane se ze zavedeného ženského modelu sexu jako nástroje moci v průmyslové a spotřební soutěži závazná povinnost. Přepnout z praktik soutěžní přehlídky na osobní vztah není pro dívku jednoduché. Překáží jí její manekýnská minulost. Na muže má tato přehlídka moci, na niž má reagovat auty a schůzkami, různé účinky. Mnoha mužům se zdá, že přehlídka současné ženské sexuální síly od nich vyžaduje nemožné mužné sebeprosazování.
Světlé kadeře lapají do svých osidel vládnoucí lidskou rasu.
A krása nás utáhne na jediném vlasu.
Muži se dají ochotně polapit takovou jemností a lstí, obklopeni nohama na podstavcích se však nepovažují za výherce, ale za ležák. Mluví-li se dnes přehnaně o schůzkách jako o návnadách, odpovídají na to někteří lidé, že obchod s krásou je stejně jako svět zábavy přeplněný odpůrci žen i odpůrci mužů pochybné sexuální orientace. Odtud plyne zlovolné trvání na abstraktním sexu. Něco na tom může být, ale pravý důvod spočívá spíše ve způsobu, jakým se sex zveličuje, když se napojí na mechanismus trhu a na neosobní techniku průmyslové výroby.
' Podle hrdinky, kterou lato filmová hvězda čtyřicátých let ztvárnila ve stejnojmenném snímku amerického režiséra Charlese Vidora z roku 1946. [pozn. red.]
30
31
Samuel Butler popsal už v roce 1872 v knížce Edkiiŕ podivné způsoby, jimiž se stroje připodobňují organismům: nejen tím, jak získávají sílu konzumací paliva, ale i svými schopnostmi vyvíjet stále nové typy sebe samých za pomoci mechaniků. Při tom jim pomáhají ti, kdo se o stroje starají. Tento organický charakter strojů, jak to viděl Butler, více než souzněl s rychlostí, s níž lidé, kteří sc o stroje starali, přebírali jejich strohost a bezmyšlenkovité chování. Od skvelého šermíře. jezdce nebo chovatele dobytka se v před-průmyslovém svčtě očekávalo, že převezme něco z charakteru svého zájmu. A daleko víc se to pak týká zástupů lidí, kteří utrácejí svou energii na užívání a zlepšování strojů, jež mají mnohem větší sílu než oni sami.
Bylo by proto chybou srovnávat intenzitu současných kampaní a technik krásy s odpovídajícími novými vrcholy bláznění mezi muži a ženami. Sexuální únava stejně jako sexuální neteč-nost jsou, alespoň z jisté části, příčinou a stoupající měrou výsledkem těchto kampaní. Na takovou palbu se nedá dlouho citlivě reagovat. Palbu přežije náhled na lidské tělo jako na stroj určený k výrobě lásky, který je schopný pouze některých vzrušení. O extrémně behaviorálním pohledu na sex, který redukuje sexuální zkušenosti na mechanické a hygienické problémy, se diskutuje na všech stranách. Nezbytně
umožňuje jak oddělení tělesných slastí od rozmnožování, tak ospravedlňuje homosexualitu. Bylo by opravdu překvapivé, kdyby se v době myslících strojů nevymýšlely i stroje na lásku.
Žena jakožto nepříjemný, ale vyzývavý stroj na lásku se objevuje v Historii Hecatského okresu Edmunda Wil-sona. Ale hrdina, jako expert na sexuální mechaniku, odvádí na mnoha chladně složitých a max faktorizovaných výrobcích montážní linky dobrou práci. Snad bychom našli nějakou spojitost mezi tím, že Anglie, která jako první vyvinula know-how a průmyslovou techniku, byla také první zemí, která objevila ideál íngidní ženy.
Kit, hrdinka knihy Budda Schulber-ga Proč Sammy funguje?, je okouzlena divokým malým robotem Sam-mym. Nesnáší ho, ale strašněji zajímá, jaké by to bylo, kdyby tohle energické a výkonné dynamo burácelo v ní. Takovými a podobnými situacemi se přenášíme do oblasti spjaté se sexem a technikou, ale také se zkázou a se smrtí. Existují určité známky toho, že sexuální únava může být faktorem kultu násilí, i když psycholog Wilhclm Reich tvrdí, že jde o pouhou náhražku sexu pro ty, kteří si osvojili strnulost mechanizovaného prostředí. Tento pohled také obratně podporuje G. Leg-man v Lásce a smrti, studii o násilí v komiksech a v literatuře. Jeho knížka rozhodně neodporuje ničemu, co tu by-
' Eílkin, Ctěno pozpátku ..nikde"; vytvořeno analogicky podle anglického originálu Erewhun. [pozn. rcd.J
«■.,■»« ......... •MPAftY.WC
w»■»■■> HME« *** " •
lo řečeno. Jistě se ale ještě mnozí vysloví ve prospěch názoru, že sadistické násilí, opravdové či knižní, je v některých situacích pokusem dobýt někoho nejen sexuálně, ale i metafyzicky. Je to úsilí překročit hranice sexu, dosáhnout výraznějšího vzrušení, než umožňuje sex. V ideálech markýze de Sada se rozhodné mísí velká dávka zkázy s rozkoší.
V novinovém článku z 2. března 1950 se psalo o pětihodinovém letu tryskáčc Vampire od pobřeží k pobřeží. Když vylezl pilot ven, řekl pouze: „Bylo lo dost nudné." Pro přesycené jsou sex i rychlost ohromně nudné, dokud se neobjeví prvky nebezpečí, nebo dokonce smrti. Vzrušení a sadismus jsou skoro dvojčaty. A v lidech, jimž se zdá sexuální akt mechanickou záležitostí a pouhým setkáváním a manipulací s částmi těla, zůstává často hlad, který se dá nazvat metafyzický, aniž jej takto chápou, a který hledá uspokojení v tělesném nebezpečí, někdy i v mučení, sebevraždě či vraždě. Mnohé z frankensteinovských představ jsou založeny na hrůze ze syntetického robota, který v pomstě za svou chybějící „duši" propadá vražednému šílenství. Nejde snad jen o symbolické vyjádření skutečnosti, že se mnoho lidí stalo strojovými, a nyní cítí neurčitý vztek, že byli zbaveni postavení plnohodnotného člověka?
To je jen jiným vyjádřením toho, co je pro Wilhelma Reicha pouhým behaviorálním aktem. Reich až příliš jednoduše uvažuje o naší mechanické
32
33
krajine jako o prostředí, v némž lidé nejsou schopni pohlavního uspokojení. Proto, jak říká, dávají průchod fašistickému násilí. Naznačuje, že úplné a časté pohlavní uspokojení od kolébky až po hrob je jediným způsobem, jak se vyhnout prastarému začarovanému kruhu patriarchální autority a mechanické poroby. Když D. H. Lawren-cc přemítal vc svých Studiích klasické americké literatury o Bílé velrybě, dohlédl ještě dál:
Tak vidíte, potopeni Pequody bylo koneckonců jen metafyzickou tragédií. Svět se točí dál. Loď duše je potopena. Ale strojově ovládané tělo pracuje pořád stejně: tráví, žvýká žvýkačku, obdivuje Botticelliho a zmítá se láskou.
Ncudčlal D. H. Lawrence chybu, když přehlédl komičnost této situace? Osoba, která myslí jako stroj, pracuje jako stroj nebo o sobě sní v roli stroje, je nejsmčšnéjší věcí na svčté. A ve skutečnosti sc lze z této pasti dostat pouze osvobozující silou divokého smíchu. Slavný portrét „Akt schází ze schodů", který připomíná artyčok při striptýzu, je očisťujícím střípkem humoru, který má osvobodit lidského robota z jeho snových pout. Stejně tak Wyndham Lewis a jeho Bolí opice, Picassovy Panenky a Plačky nad Finneganem Ja-mese Joyce představují obzvlášť velké intelektuální úsilí o vyčištění Augiášova chléva v mluvě a společnosti pomocí gejzírů smíchu. Takový druh smíchu
či komedie nemůžeme srovnávat s rozmarnými články Jamese Thurbera nebo Ogdena Nashe. Jejich humor je pouze narkotický a potvrzuje stav oběti, který ona sama nemá energii ani chuť změnit.
V povídce Fritze Leibera „Dívka s hladovýma očima" dává reklamní fotograf práci nepříliš slibné modelce. Brzy však její plakáty „visí po celé zemi", protože má nejhladovější oči na světě. „Nejsou vulgární, ale zároveň sc na člověka dívají tak hladově, žc jsou samý sex, a něco víc než sex." Něco podobného sc dá říci o nohou na podstavci. Odděleny od těla, které jim dává jejich běžný smysl, stávají se „něčím víc, než je sex", stávají se metafyzickým sváděním, intelektuálním nutkáním, abstraktním soužením. Lei-berova dívka hypnotizuje svýma hladovýma očima zemi a nakonec přijímá pozornosti fotografa, který si stěží zachrání život. V tomto upírovi ducha, nikoli krve, nalézá „za jásavým billboardem děs. Má oči, které vedou člověka dál a dál a nakonec mu ukážou smrt". Ona mu říká: „Chci tě. Chci tvé největší zážitky. Chci všechno, kvůli čemu jsi byl šťastný, a všechno, co tě strašně zranilo. Chci tvé první děvče... Chci ten nářez... Chci Bettyiny nohy... Chci smrt tvé matky... Chci, abys mě chtěl. Chci tvůj život. Krm mě, miláčku, krm mé."
Jako příklad toho, jak zvláštní směs sexu, techniky a smrti přetrvá za nejméně pravděpodobných okolností, může zvědavému čtenáři posloužit ukázka
z „Deseti let časopisu Look" (29. října 1946), v níž byl ústřední obrázek zraněného muže, který přichází domů, „aby se tomu všemu znovu postavil další den na cestě smrti". Na protější stránce se vypínala modelka: „Napsalo si o ni půl milionu vojáků." A pod tím, přesně v téže póze jako modelka z plakátu, byla mrtvola nahé ženy s provazem kolem krku: „Tuto ruskou partyzánku pověsili rozzuření nacisté." Čtenáři by měli. byť jen pro větší čtenářský požitek, studovat tyto zvrhlé redaktorské techniky — ať už jsou vědomé či nevědomé — a řetězce jejich poetických asociací i kontrastní představivosti!
Uvedené techniky jsou snad právě tím, co veřejnost chce, když sáhne po důvěrném příběhu, z něhož se ještě kouří, protože ho vytáhli z útrob neřesti či nevinnosti. Totéž snad přitahuje lidi k přehlídkám smrti na automobilových závodech a plní tisk a časopisy detaily poprav, sebevražd a roztříštěných těl. Metafyzický hlad, který chce zažít všechno sexuálně, vyrvat srdce z tajemství kvůli supervzrušení,
5. ledna 1948 přinesl Life ohromný obrázek nadepsaný „Deset vteřin před smrtí". Jistá žena z Chicaga zavolala do novin a řekla jim, že se chystá spáchat sebevraždu. Do bytu za ní přispěchal reportér a vyfotografoval ji. „Jen co zachytil její zmučený pohled, protáhla se kolem něj a vyskočila z okna ve třetím patře vstříc jisté smrti."
To je pouze krajní příklad literární zvrhlosti. Zvrhlík trhá a hltá lidské maso, aniž ví, co sám hledá. Nemá
pozemský hlad. Velmi rozsáhlá část „lidských zájmů" a „opravdových příběhů" naší doby má tvář zvrhlíka a upíra. V tom pravděpodobně spočívá význam oblíbeného rčení „utajená špína" a „opravdu důvěrná zpráva". Ve srovnání s bezprostřední odezvou „historie odehrávající se přímo před očima" se tu jen velice málo zdůrazňuje porozumění. Zkuste to pocítit sami. Přiložte k srdci školáka, který se poprvé dívá na Empire State Building, mikrofon. „Shirley Templeová dostává svůj první polibek ve filmu, na který nikdy nezapomenete", a tak dál.
Úloha moderní techniky, která má ve všech takových situacích poskytnout ještě prudší vzrušení, je zřejmá. Fritz Leiber napsal velmi vtipné podobenství, které ukazuje intuitivní pochopení tajemných spojení mezi sexem, technikou a smrtí. Mnoho lidí nepříjemně překvapilo podobenství skryté ve filmu Monsieur Verdoux (1947) Charlieho Chaplina. Roztoužená, sebe-lítostivá a rytířská postavička zmizela. Místo ní tu máme v každém slova smyslu vraždícího svůdce. Jak poukázal Parker Tyler v knize Chaplin: poslední z klaunů, byl začínající Charlie mužem-dítětem, který hledal v drsném světě bezpečí lůna. Ve snímku Monsieur Verdoux vyměnil v jistém slova smyslu lůno za hrobku. Aby měl materiální bezpečí a pohodlí, je připraven zabít. Ale lůno, hrobka a bezpečí jsou v jeho světě vždy zaměnitelnými symboly. Zatímco ve svých prvních filmech vystupoval jako „giant killer",
34
35
nyní se z něj stal „lady killer". Oběma dominuje tentýž mechanismus sentimentality. Jinými slovy: vytvořil populární umční snu, které působí jakoby transem uvnitř situace, jež není nikdy
pochopena ani spatřena. Zdá se, že tento trans dal vzniknout široce rozšířenému souboru představ o sexu, technice a smrti, jež zakládají tajemství mechanické nevěsty.
Od da Vinciho k Holmesovi
Slavná Joyceova poznámka, že „i když by mohl být skromnějším, Holmesovi se žádný policajt nevyrovná", je dobrým postřehem. Obsahuje moderní svět a současně jej osvětluje. Joyce prozkoumal populární frazeológii a hrdiny s přesností, s jakou se tato kniha nemůže měřit. Ve zmíněném výroku, který odkazuje na anglické přísloví „domovu, i když skromnému, se nic nevyrovná",4 diagnostikuje Joyce ve změti sentimentu, který je částečně optimistický a částečně smrtelný, rozpad rodinného života a růst policejního státu. Domácnosti jsou nyní součástí
Proč jsou vědci i umělci potřeštěnci a vyvrhelové lidové představivosti?
Holtnes, renesanční Titán, nebo Poslední mohykán?
Watson, manželka nebo matka virtuóza zločinu?
Naznačuje kult detektiva příchod policejního státu ?
policejního systému. Holmes, odpůrce domácností a žen, je hrdinou femini-zované střední vrstvy, která má „ráda domov". Domýšlivý, sterilní Holmes a šťastné, plodné domácnosti pozdně viktoriánského světa jsou spojeny v jedinou představu, která poutá mysl k rozjímání a hloubání. Vášeň pro Holmese a pro literaturu o honbě na člověka (jež dává moderní svSt do souladu se symbolickou postavou Nimroda a s babylonskou věží) se shoduje s komerční vášní pro využívání hodnot dětství, ženství a rodinného života. Na papíře se nikdy dříve neobjevil takový kult domova. V zábavě se nikdy nepěstoval takový kult detektiva.
Shrnout do několika slov rodokmen postavy detektiva z dobrodružné literatury, to asi nikoho moc nepřesvědčí. Nejrychleji si na tuto problematiku můžeme vytvořit názor prostřednictvím Holmese, Kiplinga a Darwina. Když však společně vezmeme Kiplin-gova Mauglího a postavu „neochvějně věřícího v zákon džungle" od Edgara Queenyho, odkryjí se nám vztahy mezi známými perspektivami.
V úvodním odstavci „Skandálu v Čechách" Doyle popisuje Holmese takto:
Sherlock Holmes je podle mého soudu nejdokonalejším myslícím a pozorovacím strojem, jaký svět kdy poznal, ale coby milenec by se ukázal v docela falešném světle. O něžnějších citech nikdy nemluví, leda s pohrdáním a úšklebkem. /.../ Písek v jemném přístroji či prasklina v některé ze silných čoček, které sám užívá, by nemohly způsobit větší škodu než prudký cit v povaze, jako je jeho.5
Máme tady rozpolceného muže typu hlava proti srdci, myšlení proti citům, který se objevil začátkem sedmnáctého století. Ale trvalo až do doby Darwinovy, než se hlava (věda) stala definitivně a vědomě antisociální. Z pozdější fáze rozštěpení na konci devatenáctého století odvozuje Edgar Queeny svůj „zákon džungle" versus „idealista na křižáckém tažení".
Mohlo by něco překonat sentimentalitu či marnotratný cit, jimiž Doyle (a další spisovatelé kriminálních příběhů) zdobí postavu detektiva? Čtenář vidí a vnímá tohoto supermana buď očima dětinského Watsona, osoby mdlého rozumu, nebo orosenýma, toužebné zbožňujícíma očima sekretářky. Tato nietzscheovská postava nedosahuje své dramatizace přímo, jako nihi-
listický nespokojenec alžbětinského divadla, ale na vnitřní scéně masového snu. Detektiv je jasným potomkem hrdinů, kteří zemřeli v duchu Seneco-vé,6 ale tady žije dál, nezničitelně, aby mohl nespokojencům vyprávět svůj vlastní příběh. Detektiv, stejně jako rebel, ztělesňuje vztah, osobní strategii pro setkání s nejasnou a matoucí situací. Oba odmítají vztah podřízenosti a přizpůsobení očividným sociálním tlakům, a potvrzují to tak živě, jak to jen jde. Nesetkali jsme se však už někde předtím s Doyleovým popisem? Thomas Henry Huxley napsal v roce 1868:
Myslím, že liberální vzdělání má člověk, jehož v mládí naučili, že jeho lělo je připraveným služebníkem jeho vůle, a s lehkostí a potěšením dělá všechnu práci, které je jako mechanismus schopen; jeho intelekt je jasným, chladným, logický'm motorem a všechny jeho části mají stejnou sílu a hladce spolupracují; jako parostrojje připraven začít jakoukoli práci...
Mnoha lidem nepřipadal v roce 1868 tento sentimentální robotismus coby „lidský" ideál moc směšný. Dokonce snad ani dnes nebudou všichni schopni rozeznat, o jak smrtící formuli jde. Spojení mezi „zákonem džungle", „duchem podnikání" a „sedadlem v první řadě" při předvádění Dieselová motoru
4 Celý lenlo odstavec je založen na slovní hříčce, která vychází ze stejné anglické výslovnosti jména „Holmes" a slova „homes" (domovy, domácnosti), (pozn. red.]
1 In DobrodružstvíSherlncka Holmese. Brno, Jota 1997, překlad Zora Wolfová.
* Seneca spáchal sebevraždu (k níž jej přinutil císař Nero); v lázni si podřezal žíly, a vystoupil tak ze
světa, s nímž nesouhlasil, [pozn. red.]
36
37
jsou zřejmá. Spojitost mezi typem Jestřáb kontra hrdlička", který ovládá vzdělání a společnost, a okruhem Holmes — Huxley — Kipling najdeme v Doyleových názorech na vzděláni a v jeho výčtu Holmesových intelektuálních nástrojů:
1. Znalost literatury — nulová.
2. Znalost filosofie — nulová.
3. Znalost astronomie — nulová.
4. Znalost politiky — slabá.
5. Znalost botaniky — různá, dobrá v rulíku zlomocném, opiu a jedech vaeobecně.
6. Znalost geologie — praktická, ale omezená.
7. Znalost chemie — hluboká.
8. Znalost anatomie — přesná.
9. Znalost napínavé literatury — úžasná. Vypadá to, že zná všechny podrobnosti každé hrůzy, která se udála v tomto století.
Holmes je navíc houslistou, všestranným atletem a právníkem. To tedy Doyle považuje za ideální duševní výbavu lovce lidí. Všimněte si servilní-ho důrazu na Holmesovu „úžasnou" erudici v kategorii ublížení na těle a vražd. Je to zřejmě cena, jakou náš svět platí za rozvoj mozků, které sentimentálně považujeme za chladný logický motor. Zvídavý čtenář zjistí, že co se týká posedlosti moderního vědce romantikou zkázy, stojí za to podívat se na Umění nechat si vládnout Wyndhama Lewise.
Naučme se velmi zblízka sledovat neosobní vědecké myšlení a podívejme se, zda vychvalovaný odstup je něčím víc než jen rozhodnutím nespojovat význam jedné části činů s částmi ostatními. Jinými slovy, je tento „odstup" jen neodpovědností? Sherlock Holmes měl zhruba tolik odstupu jako Buck Rogers nebo jako ti, kteří pracovali na prvním atomovém projektu a později svou práci zdramatizovali pod názvem Běh času a v tomto melodramatu zkázy nadšeně hráli sami sebe.
Doyle, jak bylo běžné v jeho i v naší době, byl posedlý psychickým zápachem, který stoupal z jeho vlastního rozštěpeného ega. Tento puch nebyl něčím, čemu by rozuměl nebo co by studoval, jako Kirkegaard či Baude-laire. Ale žil a rochnil se v něm se silným citovým uspokojením jako vášnivý přítel děvčátek Lewis Carroll. Těžko bychom našli lepší případ pro výzkum než detektiva samého, protože ten prochází každou zkouškou jako superman našich snů.
Dokonce i Hemingway či Steinbeck dovedli uchopit realitu pevněji a mnohem méně se citově zaplést jen do nějakého drobného aspektu lidských životů než Doyle nebo nějaký typický vědec. Stojí za to si všimnout zřetelného kontrastu mezi Hemingwayo-vým hrdinou a detektivem. Detektiv jedná, zatímco Hemingwayův hrdina trpí. První rozdává rány, druhému se něco děje. Zdá se, že typ soucit budící oběti vyrašil v období Dona Quijota.
Jeho neúčinná dobrota se stala typickým stylem Fieldingova Torna Jone-se, stejně jako romantických hrdinů Scottových, Thackerayových a Dic-kensových. Nic se nepodobá méně agresivnímu a důmyslnému detektivovi než tyto známé postavy z minulé a současné romantické beletrie. Trpí násilím. Moderní detektiv je vyvolává. Nacházím tedy velký kus pravdy v tvrzení, že detektivní příběhy jsou vědecké. Neboť oblíbená představa vědce jako středu světa fantastického násilí a zloby souvisí nejenom se světem násilí vypodobněným v detektivkách, ale i s rysy mnohých vědeckých vizí a spekulací.
Superman z dobrodružné literatury ztělesňuje postoj, který všechny vrstvy a stavy naší společnosti skrytě nebo otevřeně obdivují. Na jeho rodokmen se tudíž musíme dívat s jistou zvídavostí. Ke společným znakům všech detektivů patří: za prvé jejich individualismus a pyšná osamělost; dále jejich světáctví; za třetí jejich rozmanité, ale specializované vzdělání; a za čtvrté jejich vášeň pro činy a vzrušení. Tyto čtyři typické rysy jsou příznačné také pro renesančního virtuosa. Od té doby se staly znaky „aristokratického typu", a zvlášť je ztělesňuje chlapec z anglické soukromé školy. Nemáme však místo k tomu, abychom sledovali stadia, v nichž se z intenzivního individualismu této kombinace renesančního učence-dvořana-vojáka (jak ji známe především díky Hamletovi) stal zpust-lík v Clarisse Samuela Richardsona
nebo představitel feudalismu a ďábla ve střední společenské vrstvě osmnáctého století. V době markýze de Sada, lorda Byrona, Poea a Baudelaira je však pro obchodně myslícího člověka souvislost mezi povýšeným aristokratem a ďáblem naprosto jasná. Nelze už více zveličit okouzlení, které vyvolal Byron v duši watsonovského prodavače a jeho rodiny. Byron byl ztělesněním masochistického snu střední vrstvy. Směs strachu, úžasu, obdivu a hnusu, kterou Byron podnítil, způsobila, že od té doby nabírají všechny vzpoury proti hauzírování a hokynářskému duchu ve velkém měřítku byronov-skou podobu. Tím se například dosáhlo představy přezíravého estéta — je to forma, kterou může naplnit i hokynářův syn, neboť ztělesňuje nejen nechuť k obchodu, ale i zbožňování krásy.
38
39
První detektiv, Dupin, je tudíž estétem a dandym. Stvořil ho Poe, sám estét a dandy. Holmes se objevil až o několik desetiletí později. Na Hol-mesovi najdeme silné byronovskc stopy, včetně téhož rozpolcení estéta podle jeho náladového zájmu o hudbu, o „vraždu jako krásné umění" a podle jeho opovržení rodinným životem. Není obtížné zjistit, že Poe i De Quin-cey se zabývají zločinem jako výrazem sadistické revolty proti mrzkému světu zasvěcenému penězům a policejní ochraně „nečistých zisků". Osamělý estét-detcktiv je rebelem proti primitivní přizpůsobivosti střední vrstvy a současně i reprezentantem výrazné iniciativy a individualismu, což nám umožňuje pochopit jeho dvojznačnou přitažlivost pro tutéž střední vrstvu. Současně ztělesňuje nezúčastněnou aristokratickou nadřazenost a neschopnost střední vrstvy vytvořit nové společenské hodnoty. Snadno si u něj všimneme téže dvojznačnosti, jaká vládne komerční reklamě, která představuje zároveň kvalitu i lacinost, propracovanost i dostupnost.
Hlavním rysem moderního detektiva, který zřetelně schází Poeovu Dupi-novi, je však rys lovce lidí. Vlastnosti supermana se nemění od da Vinciho k Byronovi a Heathcliffovi, ale sklony k lovu lidí, k nekonečnému čmuchání
na cestách k nej vyššímu metafyzickému vzrušení z vraždy, jsou zřejmé až u Holmese. Byron a Poe se spokojili s aurou incestu jako se znakem a gestem antisociálního vzrušení a také citové lakoty. Baudelaire, Rimbaud a Wilde prozkoumali další sexuální varianty antisociálního chování. Vražda, intelektuální nutkání zmocnit se nej-vnitřnčjší viny a tajné podstaty člověka, působí vzrušení, které hledá lovec lidí a jeho příznivci. Je samozřejmě mlhavě přítomno ve veškeré konfesijní literatuře romantického období, ale obvykle ve spojení s jinými zájmy. V detektivní literatuře se koncentrované specializované vzrušení bezostyšně zaměřuje na lov a zabití.
V půlstoletí mezi Poeovým Dupi-nem a zrozením Holmese poskytuje evropský kult rudokožců J. F. Coopera potřebné vysvětlení pro vzestup tohoto hybridu estéta a lovce lidí, který dnes vládne populárnímu myšlení. Vznešený divoch, naprosto povznesený nad společnost a obchod, se svými nezkaženými schopnostmi nadlidské dokonalosti a pronikavosti, se svým čichem na nebezpečí, se svým zrakem na stopování a žaludkem na skalpy — dokonale ztělesňuje představu detektiva a vědce v jednom, jak ji sentimentálně vytvořil Rousseau, strávil Darwin a vyjádřil Doyle.
3
Kultura je náš obchoď
Neviditelné prostředí
Ryby nevědí, že existuje voda, dokud nejsou na suchu.
1 „Culture Is Our Business", přetištěno ze stejnojmenné knihy (1970), v níž se McLuhan zabývá reklamou a obchodem jako typickými znaky severoamerické kultury.
40
41
OSVOBOZENÍ OD TISKU
Čistíte si zuby ve vodě z výprodeje?
Dobrá lež obejde půlku světa dříve, než pravda vstane z postele. (Mark Twain)
Díky moc, řekl jsi své! Nevím, jestli je to tou tíhou, kterou jsi mé do hloubi duše zasáhl, nebo tou rudou záplavou, na kterou jsem se díval... Čest tobě a buď pochválen za naši výstavnost! (Plačky nad Finneqanem)
Britský sociolog D. G. MacRae říká, že důvod, proč se jeho kolegové ještě nezačali zabývat obrovským potenciálem světa reklamy, spočívá v tom, že „nechceme, aby naše předsudky byly narušeny znalostmi". Kdyby zmizely reklamy, zmizela by podstatná část našeho prostředí informací a služeb — náš Muzak2 pro oči.
Tisk psal o Thomasi Jeffersonovi, stejně jako o Georgi Washingtonovi, špatně. Jefferson v roce 1807 poznamenal: „Dnes se nedá věřit ničemu, co je v novinách. Sama pravda se stává podezřelou, protože ji vtáhli do toho znečištěného prostředku. Dodám jen, že člověk, který se nikdy nedívá do novin, je lépe informovaný než ten, který je čte..."
Smrt a daně: Vzpomeneš si, kdy si jimi můžeš být jistý?
„Dokud jste nezkusili náš balzamovací přípravek, nežili jste." (Reklama v Casket and Sunnvside)
! Muzak (z angl.) jc termín označující anonymní, uklidňující hudební kulisu ve veřejných prostorách, např. reprodukovanou hudbu v obchodním domě, ve výtahu nebo na letišti, [pozn. red.]
50
Creative advertising, creative journalism and creative readership, combined into one powerful selling force.
THE WALL STREET JOĚMAL
Tvůrčí reklama, tvůrčí novinářství a tvůrčí čtenářstvo spojené do jediné mohutné obchodní síly. x
51