Tropy – nepřímé pojmenování nebo použití slova v přeneseném významu – založeny na sémantice – přenášení probíhá na základě podobnosti – metafora, věcných nebo logických souvislostí – metonymie, nebo kontrastu – ironie – tropy se objevují jak v mluvené řeči, tak i v psaném projevu, jejich doménou není pouze krásná literatura, objevují se napříč styly a žánry – hlavními typy tropů jsou metafora, metonymie, symbol a ironie. metafora (z řečtiny; přenos, přenesení) - nepřímé pojmenování, přenos významu na základě vnější podobnosti - v jazyce se pomocí metafory tvoří slovní spojení běžně a jsou lexikalizována - personifikace – přisouzení lidských vlastností či činností neživým předmětům, např.: „potůček zpívá“, „úsměv hvězdy“ - antropomorfizace – autor dává rostlinám, zvířatům a věcem myslet a mluvit, typická pro bajku. - animalizace – neživé věci mají vlastnosti zvířat - synestézie – spojení vlastností jednoho smyslového vnímání s jiným. např.: „hořká vůně mandlí“, „tiché světlo“ metonymie (z řečtiny; záměna jména jménem) - přenesení významu na základě věcné a logické souvislosti - synekdocha – záměna části za celek nebo celku za část - 2 druhy: Pars pro toto – část místo celku („v orchestru chybí buben“) a totum pro parte – celek místo části („Košice vyhrály v Praze) - hyperbola – nadsázka, autor zveličuje jevy či vlastnosti s cílem zvýraznit je, např.: „snědl tisíc knedlíků“ - litotes – vyjádření kladu dvěma zápory, čímž výrok zjemní, např.: „není nehezká“ - eufemismus – zjemňující slova nebo slovní spojení, která jsou synonymy zastupovaného výrazu a mají kladné citové zabarvení, např.: místo „hloupý“ „pomalejší v chápání“ - perifráze – popis, nepřímé pojmenování, předmět nepojmenovává přímo, ale užívá opisu, pomocí charakteristických znaků, např. místo „Finsko“ spojení „země tisíce jezer“ ironie – úsměšek, založený na posunu významu, mluvčí něco říká, ale myslí opak - persifláž – zamaskované jemné zesměšnění něčeho, spočívající zpravidla v posměšném napodobení nebo v ironizujícím posunu jeho významu - sarkasmus – zraňující výsměch, nejvyšší stupeň ironie, cynické zesměšnění epiteton – básnický přívlastek. konstans – přívlastek stálý, ustálený, např.: „širá pole“ organs – ozdobný přívlastek, originální, např.: „zlatistý svit“ přirovnání – popis vlastností jevu na základě jiného jevu se stejnými vlastnostmi, pojí se se spojkou „jako“, např.: Je velký jako slon“ Figury - výrazové prostředky spočívající v odchylkách od norem běžného jazyka figury - využívají nejčastěji opakování nebo přesuny výrazových prostředků - založeny na syntaktických souvislostech - a) zvukové, založené na opakování hlásek, slabik i celých slov – aliterace – opakování stejné hlásky nebo skupiny hlásek na začátku dvou a více slov - sbližují se tím slova zdánlivě nesouvisející, např.: „to, po čem muži mnohdy prahnou, /vyjmenovat je věcí snadnou:/majetek, mládí, mergle, moc, /milenky, mercedes či mazda - zvukosled – opakování stejných hláskových skupin ve více slovech ve verši - anafora – opakování stejného slova nebo skupiny slov na začátku dvou nebo více veršů - epifora – opakování stejných slov na konci veršů - epanastrofa – slovo, které je na konci verše, se objeví na začátku verše následujícího - epizeuxis – skupina opakujících se stejných slov ve verši/větě, zvyšuje naléhavost opakovaného výrazu, např.: „A zatím stovky mimopražských herců/a těch, kteří jsou nezaměstnaní, /stůňou zas nedostatkem kotrmelců, /tím, že je nikdo, nikdo neshání. //“ - gramatický paralelismus – opakování gramaticky stejně ustrojených vět - paronomázie – hromadění stejných kořenů slov, které ale nemusí být významově příbuzné, např.: „Kavalíři kávu, /sodomité sodu, /pivotmani, ti si dají pivo, /gynekology uplatíte ginem, /zkorumpovaného politika rumem/(brzy snad bude mít utrum). //“ - b) syntaktické, spočívající v záměrném hromadění nebo vypouštění výrazů - asyndeton – spojení slov nebo vět bez užití spojky - polysyndeton – nadměrné užívání spojek ve verši nebo strofě - parenteze – syntakticky nezačleněné slovo, slovní spojení nebo věta, obyčejně se objevuje v mluveném projevu, např.: „jak už jsem řekl“ - gradace – uspořádání slov nebo slovních spojení podle významu a účinku, a to buď směrem vzestupným – klimax, nebo sestupným – antiklimax, např. klimax: „Nic není tak dokonalé, /to buď chléb náš vezdejší, /aby se to nemohlo stát, /ještě dokonalejší. //“, antiklimax: „ Lepší ženy, víno a zpěv/nežli muži, pivo a řev. //“ - enumerace – výčet - pleonasmus – použití více slov stejného nebo podobného významu k označení jedné skutečnosti, např. „poslední derniéra“, „tekoucí kapalina“ - zeugma – odchylka od pravidelné větné stavby, např. přísudek se spojuje s více podměty nebo předměty, ale gramaticky souhlasí jen s jedním - c) slovosledné, způsobují odchylky od běžného slovosledu - anastrofa – inverze dvouslovného nebo dvoučlenného typu, např. „lyry zvuk; krátký je život náš“ - inverze - změna běžného pořádku slov, motivovaná potřebou zdůraznit nějakou část výpovědi - paralelismus – opakování slovosledných schémat - d) eliptické, dochází k vypouštění hlásek - synkopa – zánik hlásky nebo skupiny hlásek ve slově - apokopa – vypuštění několika hlásek či slabik v závěru slova - afereze – lexikální krácení počátečních slabik slov, např.: Alžběta àBěta - elipsa – výpustka, vynechání slov, slovních spojení nebo vět, které vyplývají z kontextu a které si díky tomu dokážeme doplnit bez změny významu výpovědi - e) řečnické, vyjadřují postoj mluvčího ke sdělení - řečnická otázka – pomocí otázky mluvčí něco oznamuje, nevyžaduje odpověď, např.: „Chceš pár facek?“ - řečnická odpověď – mluvčí si sám odpovídá na řečnickou otázku, neobvyklým způsobem - aposiopeze – přerušení, zámlka, významová i intonační neukončenost výpovědi - apostrofa - oslovení neživého předmětu nebo nepřítomné osoby - paradoxon – neočekávaný, překvapující výrok, zdánlivě protismyslný a odporující běžným soudům pokládaným za správné, např.: „kulatý čtverec“ - invokace – objevuje se na začátku náboženských textů a méně frekventovaně i v literárním textu jako oslovení a zvolání k bohu nebo svatým