ANTICKÁ KINI HOVNA SVAZEK 11 LIVIUS DĚJINY SVOBODA 1971 PŘELOŽILI PAVEL KUCHAŘSKÝ A ČESTMÍR VRÁNEK PŘEDMLUVA LI VIU S A JEHO DÍLO 7 Kriľ^M on. 01 «SS««»"""" r 8738^1 Translation © Pavel Kuchařský a Čestmír Vránek V polovině 2. stol. pr. n. I. Řek Polybios, obdivovatel i kritik Římanů, chválil římskou ústavu a obdivoval i politickou zdatnost Římanů, jejich mravy a oddanost jejich vůdců státu. O sto let později Říman Sallustius už viděl poměry zcela jinak: šlechta je zkorumpovaná, v Římě je vše prodejné. A za několik dalších let charakterizuje Livius svou současnost jako dobu, která „nemůže snést ani své chyby, ;uii léky proti nim". Jeho pohled na dějiny je — jako it Sallustia — morální; minulost je pro něho zásobárnou dobrých příkladů, pro jejichž napodobení je doba více než zralá. Takto tedy pohlíželi sami Římané na změny probíhající v jejich státě. I když nemusíme přijmout jejich teorii o morálním úpadku a s ním souvisejícím úpadku politickém, musíme přesto připustit, že morálka byla v Římě hlubšími změnami společenskými silně zasažena. A protože morálka měla velký podíl na velikosti Říma, jistě se také její úpadek projevil na politické krizi té doby. Římský stát prožíval osmé století své existence a jeho nejpyšnější éra — republika — končila. Důvody byly slo-Lité, vězely v samotných základech státu. Byla-li ústava republiky označována jako vláda Zákona, pak se v 1. stol. př. n. I. změnila ve volnou hru politických sil. Kdysi slavný římský lid se stal indiferentním, k dispozici každému, kdo jej chtěl využít. Senát byl rozdroben v množství klik hledajících naplnění sobeckých zájmů na úkor státu. Nemožnost pružné správy obrovské říše a nejednotnost vlády nechala t \ ríist silné individuality, které se legálně i ilegálně začaly LIVIUS PŘEDMLUVA energicky prosazovat. Vůdcové, příslušníci aristokracie, kteří po staletí vyváděli stát z katastrof a přivedli ho na vrchol moci, se obrátili proti němu. Výsledkem byly uzurpátorské pokusy, diktatury a občanské války, vyznačující se brutalitou, jakou svět do té doby nepoznal. Když se Livius narodil, byl už římský stát poprvé rozdělen mezi soukromníky, Caesara, Crassa a Pompeia, kteří se ve svém spojení snažili získat kontrolu nad chodem státu, jemuž staré instituce již nevyhovovaly. Potřeby říše se začaly historicky uplatňovat a vývoj směřoval k samovláde. Caesar a Pompeius skončili své přátelství v občanské válce, v níž Caesar zvítězil a nastolil diktaturu, která byla jednou z možností, jak nahradit přežitý systém. Odpor starých sil byl však příliš silný a Caesar doplatil na to, že je nerespektoval. Jeho zavraždění r. 44 vzbudilo u senátorské šlechty novou naději. Vrahové však neměli vlastní plán, kterým by nahradili Caesarův systém centrální moci, a jejich čin přinesl jen nové zmatky až na hranici nové občanské války, která na sebe stejně nedala dlouho čekat. Republika už nedokázala vzdorovat mocenským snahám mužů s vojskem. R. 43 vznikl druhý triumvirát, v němž hlavní slovo měli caesarovec Marcus Antonius a mladý Octavianus, adoptivní syn Caesarův, jenž se zprvu marně snažil sblížit se senátem. Triumvirát byl vysloveně protirepublikánskou institucí; triumvirové se však nechali legalizovat lidem i senátem, bezmocnými nástroji v jejich rukou. Trojice diktátorů se proskripcemi vypořádala se zřejmými i možnými nepřáteli — mezi prvními oběťmi byl dcero, poslední velký republikánský duch. Pak se triumvirové vojensky vyrovnali s republikánskými vůdci Brutem a Cassiem, jejichž porážka a smrt jim důkladně vyčistily cestu. Antonius a Octavianus však měli příliš shodné cíle, než aby mohli jít dlouho spolu. Každý z nich měl své křídlo v senátě, své pro- 1 Caesarových a zacházel s římským majetkem jako s vlastním. Rozdáváním římského území egyptské královně popudil proti sobě lid i senát, čehož Octavianus, jednající opatrně 0 v mezích ústavy, rád využil k vyhlášení války. Porážkou Antonia r. 31 u Aktia se svého soka zbavil. Zůstal sám v čele státu a začal provádět zásadní politickou přeměnu, která byla pro současníky za daných okolností nenásilná, ale v důsledcích znamenala odstranění republiky. R. 29 se Octavianus vrátil do Říma, slavil tři triumfy a uzavřel Janův chrám na znamení všeobecného míru. Celá říše mu vyslovila loajalitu; měl moc a autoritu jako nikdo [>řed ním. Poučen Caesarovým osudem nejde přímo k diktatuře, nýbrž volí okliku, která se mu vyplatila. Přijímá Čestné tituly a plné moci, které mu senát i lid z vděčnosti 1 ze strachu udělují. Když byl nastolen pořádek a bylo dost jasné, že je na svém místě nepostradatelný, předstoupil 13. ledna r. 27 před vyčištěný senát a učinil dramatické gesto: nabídl odložení plných mocí a obnovení starých republikánských svobod. Překvapení bylo dokonalé a výsledek takový, jaký Octavianus očekával. Senát jej uprosil, aby setrval v čele státu. Senátoři buď už nechtěli, nebo se báli obnovit svobodnou republiku s jejími problémy, spory stran, nesváry senátu s lidem, občanskými válkami. Výhody plynoucí z odpovědnosti jednoho muže za chod státu, ekonomiky, financí, vojska a života vůbec byly příliš patrné, než aby se riskovalo. A tak Octavianus dostal čestný titul Augustus, Vznešený, a byly mu ponechány všechny plné moci, které mu dávaly neomezenou moc ve státě. Stal se principem — čestným vůdcem, ale také vládcem. Takovým způsobem Augustus dosáhl toho, čeho Caesar nedosáhl násilím. Formálně zůstala republika, kterou on restituoval: staré instituce dále fungovaly, moc senátu byla dokonce rozšířena, úředníci byli dále voleni na sněmech. Augustus jako princeps, „první to LIVIUS PŘEDMLUVA JI Toto postavení mu umožňovalo neomezenou kontrolu nade vším. Vznikl principát, formální republika, faktická monarchie, forma vlády trvající s obměnami až do 3. stol. n. I. Výsledkem krutých občanských válek, krveprolití, proskripcí a všeobecného rozvratu byla doba Augustova. Augustova následující činnost prokázala, že jeho vítězství bylo pro další rozvoj Říma mnohem výhodnější variantou než případné vítězství Antoniovo, který neměl jeho duchovní kvality. Augustus zdědil rozvrácený stát, který bylo ještě nej-snazší obnovit politicky, kdežto hospodářství a především duchovní život byly dlouhodobým problémem. Zásluhou osvícené politické a administrativní činnosti Augustovy dosáhly za několik mírových let válkami zničený venkov i rozrušená města nebývalé prosperity a bohaté provincie, opět řádně spravované, se staly zdrojem, z něhož nerušeně plynulo do Itálie všemožné bohatství. Důležitým momentem bylo, že Augustus opět po dlouhých letech obrátil římské zbraně ven, proti zahraničnímu nepříteli, a vítěznými válkami získal nová rozsáhlá území. Vnitřními boji vyčerpaný Řím se ukázal být opět veliký, vládnoucí světu, jak to odpovídalo tužbám jeho vládců. Avšak společenský a duchovní život neprožíval tutéž obnovu automaticky. Minulá desetiletí, přes existenci úřadů, senátu i reformy diktátorů, se vyznačovala téměř trvalou anarchií. Tak došlo k uvolnění všech starých zásad, vztahů k státu, k zákonům, k náboženství, k rodině, k životním hodnotám. Vlastenectví končilo u příslušnosti k politické straně, starý kolektivismus se rozplynul v klikách a individualismu šlechty, rodina se rozpadla natolik, že otec a syn bojovali proti sobě se zbraní v ruce, stará chválená prostota se ztratila v uctívání peněz a luxusu, politická nejistota nutila lidi žít jen pro přítomný okamžik, bez velkých cílů. Náboženství přestalo být kontrolováno státem; rozšířily se orientální kulty, které spolu s filosofujícím skepticismem rozkládaly náboženství, posud n jvfwdnější nástroj ideologické a národní jednoty. Augustus však potřeboval politickou jednotu k upevnění nového režimu. A poněvadž chtěl vládnout nad zdravým ttátěm, musel zabránit postupující degeneraci vyšších vrstev i i>'jich morálnímu úpadku, a ujal se proto náročného reformního úkolu. Vydal mnoho zákonů v sociální sféře a prosazoval návrat k starému náboženství a k starým mravům, v nichž viděl sjednocovací prvek. Začala velkolepá obnova starých chrámů a budování nových tak, jak postupovala moderní přestavba celého města. Byly obnovovány zapomenuté rituály, prastará kněžstva i náboženské slavnosti, jejichž původ hrome antikvářů již nikdo neznal. Zájem o minulost se stal ojiciální tendencí, jejímž cílem bylo restaurovat národ po duchovní stránce. Byl to však plán předem odsouzený k neúspěchu, neboť byl umělý, neodpovídající přirozeným tendencím nové doby. Morálka a zbožnost nejsou oblasti, v nichž by se zákony či návratem k minulosti něco zmohlo. Augustus zůstal ve svém konzervativním pokusu celkem neúspěšný. V jeho snahách mu byla nej důležitějším pomocníkem kultura, i když ne vždy vědomě. Umění i literatuře zajišťovala uklidněná doba vynikající podmínky, za nichž římská literatura došla svého vyvrcholení — své zlaté doby. Augustus sám byl literátem a podporovatelem kultury, i když stál rozumně v pozadí a ponechával péči o umělce svým přátelům; jmenujme Maecenata a Messalu, kolem nichž se soustředilo množství básníků i prozaiků, pro které se nyní Řím stal hlavním kulturním centrem světa. Všeobecný mír, prosperita, pořádek a organizovaná vláda vyvolávaly nadšení, obdiv li novému vůdci i hrdost na stát, který konečně skoncoval s ničením sebe sama. Nabízela se nová témata; největší z umělců se ztotožnili s Augustovou snahou o obnovu státu a s jeho obratem k minulosti. Starý Řím, jeho heroické po-• ufky, růst i jeho slavné osobnosti se staly látkou největších 12 LIVIUS děl římské literatury, jež zůstávají základní součástí literatury světové. Můžeme jmenovat velké básníky: Vergilia a jeho Aeneidu, Horatia a jeho Římské ódy, Ovidia a jeho Kalendář. Jim všem je společné vlastenectví a literární glorifikace minulosti mající vysoký morální cíl. Avšak starší generace básníků, vrstevníků Augustových, dozrála umělecky i názorově ještě za bojů o republiku a svobodu a pamatovala sijeŠtě příliš dobře nedávnou krvavou minulost, než aby se mohla zcela sžít s novou dobou. Naopak, jejich obrat k minulosti byl i útěkem od současnosti s cílem najít v minulosti ideály, které jim současnost nedávala. Navazujíce na předcházející generaci Ciceronovu jsou v umění klasicisty, citem však tíhnou k romantismu. Vergilius se ve svých Zpěvech pastýřských utíká na idylický venkov stejně jako později k Aeneovi, v němž idealizuje starý Řím. Velmi blízko k Vergiliovi — i když není nikdy uváděn v souvislosti s ním — má i Titus Livius, největší prozaik doby Augustovy, už i tím, že jeho Dějiny začínají vlastně tam, kde Aeneis končí, hlavně však proto, že jeho dílo podobně jako Vergiliovo je idealizující, romantické. Detailů z Liviova života je známo jen velmi málo. V jeho díle totiž žádné biografické údaje nenacházíme, a protože se celý život věnoval výhradně činnosti literární, zůstaly o něm v dílech jiných autorů, zajímajících se hlavně o osobnosti činné politicky, jen sporé údaje. Livius zůstává pro nás nejmlhavější osobností mezi velkými římskými literáty. Nejsou jistá ani jeho základní životní data, i když se tradičně udává r. 59 př. n. I. pro narození a 17 n. I. pro úmrtí. Pocházel z Patavia, dnešní Padovy, nejvýznamnějšího města Horní Itálie a jednoho z největších v říši. Město mělo bohatou lokální historii, která svými legendárními začátky konkurovala Římu, žilo čilým hospodářským ruchem a spořádaným provinčním životem, který ještě za císařství byl PŘEDMLUVA 13 příslovečný čistotou svých mravů. Původ z tohoto města poznamenal Livia jistým konzervativismem až úzkoprsostí a prostota domácího života přispívala k jeho obdivu pro staré římské mravy o to víc, oč víc pociťoval, že Řím jeho doby jich postrádá. Liviova rodina náležela k střednímu zámožnému stavu s republikánským založením. Livius měl doma všechny podmínky pro dobré vzdělání a mohl se tak obejít bez studij-n (ho pobytu v Římě, k němuž politická nejistota nedávala mnoho bezpečí ani chuti. Je pravděpodobné, že celého vzdělání, počítaje v to i vysoké rétorské, nabyl v rodném městě, kde měl dostatek příležitosti studovat z knih tam dostupných. Měl vrozený talent pro řečnictví a výbornou paměí. Záhy se začal věnovat filosofii i projevovat historické zájmy, jak o tom svědčí zprávy o nedochovaných dialozích, v nichž filosofie a dějiny byly stejně zastoupeny. Stal se učitelem rétoriky a zasáhl i do diskuse o řečnických stylech, když v podobě dopisu synovi doporučoval bohatší styl Démosthenův a Ciceronův proti tzv. atticismu. Seznámil se důkladně s kulturou své doby, přičemž byl plně upoután Ciceronem; jeho rétorické spisy se pro něho staly hlavní autoritou, jež mu poskytla i návod, jak psát hodnotné dějiny, a Ciceronův jazyk se mu stal nedostižným vzorem. Kdy se Livius dostal do Říma, není známo, pravděpodobně však až po Octavianově vítězství nad Antoniem a uklidnění poměrů. Tehdy již byl rozhodnut sepsat své historické dílo a v Římě k němu konal poslední přípravy. Našel zde dostatek přátel, měl styky s dvorem, a mezi ním u A ugustem vzniklo oboustranné přátelství. R. 27 př. n. I. mění psát Dějiny a práce na nich, které věnoval více než < i ) iicet let života, vyloučila všechny jiné literární zájmy. l>ilo začalo brzy přinášet svému tvůrci uznání o slávu nejen I Itálii, ale i mimo ni. Žil a psal střídavě v Římě a v Pata-i ni; styky s dvorem nepřerušil. Augustus se osobně zúčastnil /'!<■ jmrazili navzájem". Augustova politika nečinila situaci n iilou: byl mír, byla svoboda mající své meze, byla vláda ľ ilnoho muže, ale nebyla to tyranie. Přes sympatie k Augu-Hovi zůstal však Livius republikánem. Důkazy pro to máme dosvědčeny nepřímo. Víme, že Pompeia vylíčil velmi příznivé, což přimělo Augusta k výroku, že Livius je pompejovec. h jich přátelství to však nenarušilo. O Caesarovi se Livius vyslovil, že je těžko rozhodnout, zda to, že žil, bylo pro stát blahodárnější, než kdyby se vůbec nenarodil. Ciceronovi i dal poctu; Bruta a Cassia, vůdce republikánů, velebil jako hrdiny. Bylo to nepochybně i díky neobyčejnému taktu it toleranci principově, stejně jako díky jeho snaze překlenout existující rozpory uvnitř státu, které Liviovo pojetí dějin vyhovovalo, že Livius mohl psát svobodně již za faktické ľ \ intence politické nesvobody. Livius tak byl jediným histo-lila-m, který mohl spojit v kontinuitu dějin republiku a monarchii, aniž se musel vzdát svého republikánství. Ale byla (f n. I.) a tt^oří jakýsi legendární úvod k ostatnímu dílu, l. m v' Livius uvádí spíše z estetického než historického hledí lat. Knihy II — V jsou věnovány období od zřízení republiky až po gallský vpád do Říma r. 390 př. n. I. Náplní , .... de boje s Herniky, Latiny, Volsky, Aequy, Etrusky | GaUy a vnitropolitické spory mezi patriciji a plebeji, základními vrstvami římského obyvatelstva. Obsahem knih I / X jsou samnitské války, sjednocování Itálie a do-\ • . ní národní jednoty vyrovnáním patricijů s plebeji. I \ A /.!\lt\ předem dána: Řím byl budován muži bezvadného cha-i aktéru, ukázněnými, spravedlivými, odhodlanými kdykoliv I>i4> stát nabídnout svůj život, zbožnými, neboť plnili vůli /«. í Livius nebyl vědec, který by zjišťoval fakta kvůli přesni inu obrazu historickému, nýbrž naopak, dějiny mu poskytují materiál, z něhož vybírá důkazy pro svůj ideál. Jeho tt/ini není historický, nýbrž elieký. Livius je umělcem, který zpracovává historický mate-Hál i badatelem byl sotva. Požadoval-li Polybios, jeden z mála A n tečně vědeckých duchů mezi antickými historiky, na histo-Hkovi důkladnou odbornost, sebrání, utřídění a především h litické zhodnocení pramenů, důkladnou znalost geografie mi*t, kde se události odehrávají, politické zkušenosti a vo-f$ntké znalosti, pak Livius nesplnil ani jeden z těchto po--mluvků. Šel-li Polybios, puzen smyslem pro fakt, do Alp, uliv osobně sledoval Hannibalovu cestu, a dával-li si práci • kdejakým starým nápisem, Livius takové starosti nemel. Nevykonal ani předběžná historická studia, ne-listovní, vojákem ani politikem nikdy nebyl a v politice mu ve vojenství se nevyznal. Původních pramenů, jako záhonů, nápisů, archívních záznamů, nepoužíval, i když k tomu měl možnost. Materiál ke svým Dějinám čerpal z knih ■ i \ a tucty autorů, z jejichž děl známe dnes sotva víc než neholili zlomků. Dějepisectví bylo velmi váženo a bylo pravid- 20 LIVIUS PŘEDMLUVA 21 lem, že se mu věnovali činní politikové, příslušníci významných rodů; ti se cítili být jedině oprávnění psát o dějinách, které tvořili. Po nejstarších historicích, kteří zpracovávali pouze suchá fakta z úředních dokumentů, působili tzv. mladší analisté, kteří z vlasteneckých i osobních důvodů nahrazovali nedostatek faktů z dávné minulosti fantazií, výmysly a vyšperkovali dějiny i údaji ve prospěch rodů, z nichž sami pocházeli. Byli to hlavně historikové doby Sullovy — Claudius Quadrigarius, Valerius Antias, Licinius Macer a později Aelrus Tubero —, kteří ve snaze vnést světlo do temné minulosti ji zaplnili literárními fikcemi a jevy či idejemi přenesenými ze své doby a vlastními politickými stanovisky. Především raná republika, kde bylo nejvíc prázdného prostoru, byla tímto způsobem „doplněna". Avšak ve snaze učinit dějiny světovládného města bohatými, hodnými této velikosti, objevili tito historikové další historické dokumenty a skutečně se jim podařilo znalost římské minulosti obohatit historickými fakty. I tak ale nebyla historická přesnost jejich cílem: tím byla poutavost a zábavnost —po hellénistic-kém vzoru, spojená s oslavou vlastních dějin i stranickým oslavováním jednotlivých rodů a haněním jiných. Tyto dějiny byly konglomerátem historických faktů a literárních výmyslů i zkreslení, která byla často barbarským zásahem do dějin. Na tyto předchůdce navázal Livius jako jejich dědic i oběť. Protože neměl jiné prameny, byl na těchto autorech zcela závislý; co nenašel v jejich dílech, to do svého díla nedodal. Je bez historického vzdělání, a tak nedokáže historicky kritizovat a hodnotit ani události samé, ani prameny. A ač sám se snaží psát pravdu, nedovede tuto pravdu ve svých pramenech vždy zjistit. Je si však vědom toho, že dějiny jeho předchůdců jsou poznamenány nadsázkami, překrucováním i falšováním ve prospěch jednotlivých rodin a jinými podobnými zásahy. Projevuje opatrnost při přejímání údajů z pramenů, >>•< i z rozporných údajů vybrat to nejpravděpodobnější, / tulii' to, co je pro Řím nejvhodnější a nejpříznivější. ľ.iii.Mií více pramenů současně, jednoho jako hlavního, jiných jako kontrolních a doplňujících. Když se prameny Suduji) považuje to za důkaz pravdivosti; kde se nedovede PO Hodnout, tam ponechává odpovědnost na bedrech svých předchůdců, které často cituje. Nejčastěji však ve sporných !>• I pudech uvádí všechny rozporné údaje, ať si čtenář vy-*ám. Nedá se mu upřít snaha používat nejlepšího autoři OVhm tyto jeho možnosti jsou značně omezené. Na rozdíl nd svých předchůdců však nevymýšlí události ani z osobních d úvodů nefalšuje fakta. Nemůže-li se spolehnout na odborné • dělání, spoléhá se na svůj zdravý rozum, jehož zásluhou m přijímá důvěřivě vše, co mu prameny nabízejí. Není dog-"f./iA, vyznačuje se snahou psát pravdu a intelektuální /'•>' li roští. Nemilou vadou na jeho reputaci historika jsou i ne-iottatky zaviněné jeho nedokonalou historickou přípravou. /Vľf Oštisuje dokonale pověst od skutečnosti, mýlí se v geogra-lii, nezná pevnou chronologii, nemá důkladnější zájem iiíiožilnosti, jako laik zkresluje vojenské záležitosti, nepronikl do tajů politiky, nevyznal se ve vývoji římského zří-I •>( ani v politických vztazích. I on, jak bylo všeobecným •vykrm, přenáší jevy své doby do minulosti. Avšak přes tyto Vad) .uchoval nám Livius, dík píli, s jakou opisoval různé prameny, i obsáhlosti díla, širší komplex zpráv než kterýkoli /"iv mitický historik. Charakter a celkový tón díla je určen pohnutkami, Aíeiľ k jeho napsání vedly. Minulost vidí Livius očima mo-rd/fcj r ní všechny události vyvozuje a moralisticky interpre- In/r. Zdravá morálka je u Livia to, s čím stojí a padá zdravý tát. Dokud je dost mužů žijících pro stát spíše než pro sebe, '■'■>' " službě slám hledají slávu pro své rody, kteří mají 22 LIVIUS PŘEDMLUVA 23 řadu ctností a řídí se jimi v soukromí, v politice i ve válce, pak stát nemůže být otřesen. Z tohoto hlediska rozehrá-vápřed námi Livius široké panoráma římských dějin, v nichž líčí dlouhou řadu hrdinů, v jejichž vlastnostech a činech rostla římská státnost. Díky morálním kvalitám politiků i národa dosáhl Řím světové moci; z nich je nutno odvodit politické a válečné úspěchy, které nejsou ničím jiným než projevem římských ctností. Pro Livia je rozhodujícím faktorem v dějinách charakter politiků a vojevůdců, kterému odpovídá jejich myšlení, rozhodování i jednání. Všechna činnost jednotlivých osobností i každá událost slouží Liviovi, aby na ní umělecky i výchovně ukázal, jak se charakter projevuje v praxi, jak ctnosti působí. Ctnost je princip náboženské, politické a privátní aktivity potřebné pro blaho státu i osobní prospěch. Staré římské ctnosti jsou u Livia hnacími silami dějin a z mravních i výchovných důvodů jsou právě ony hlavním předmětem Liviovy pozornosti, ba jsou skutečnými hrdiny jeho díla, ztělesněnými v jednotlivých postavách hrajících dějinnou roli. Hrdinové římských dějin — Mucius Scaevola, Hora-tius Cocles, Váleriové, Fabiové, Camillus, Decius, Dentatus, Scipionové, Cato a další a další —jsou nositeli týchž kvalit, které po staletí vytvářely velikost Říma. Byla to fides, věrnost závazkům a zachovávání norem „mezinárodního'' práva, disciplína, kázeň a poslušnost vyššího řádu, prudentia, moudrost a rozvaha, moderatio, znalost správné míry, virtus—statečnost, dignitas—důstojnost, gravitas, vážnost a stálost charakteru, pietas—úcta k bohům, kteří byli ochránci státu, frugalitas —poctivost. A ovšem vlastenectví jdoucí až k sebeobětování, s nímž bylo v Římě spojeno vše. I když musíme přiznat, že skuteční Římané měli mnohé vlastnosti, které jim Livius připisuje, přece jen obdiv k minulosti a láska k národu zaslepily značně jeho úsudek. l i titulkem byla idealizace Říma i osobností. Idealizovaný Uíiit je jediným vlastníkem těchto ctností a žádný jiný národ M světě se mu nevyrovná. Vše římské je dobré a čestné; U intaně vedli jenom spravedlivé války; jenom nepřátelé jsou li a zrádní; Livius vychvaluje tyto ctnosti velmi důrazně, liiinané jsou tak vážní a důstojní, že v jeho díle se vážený Říman neusměje ani nezažertuje. Pokud byli římští vojáci hnití nebo bojovali lstí, říká o nich, že vyšli z „římských mrzí". Shledal-li podobné vlastnosti u cizinců, považuje jejich jiulnání za „téměř římské". Je samozřejmé, že Liviovo úsilí podat co nejlepší obraz Římanů kontrastuje s jeho snahou b s t objektivní a psát pravdu. Historičtí Římané byli asi příliv hrubým materiálem, aby jim mohl nechat podobu, kterou měli v pramenech méně idealizujících. A tak zkrášluje potahy, odstraňuje násilnost a krutost, zamlčuje nepříznivé hutečnosti i obrací fakta, nechává stranou vše extrémní, co b y uškodilo výjimečnosti římského charakteru. Nepochybně tu hraje roli šovinismus národa vládnoucího nad světem, avšak Livius je příliš velký idealista, aby byl pouhým nacio-nnlistou; je upřímně přesvědčen o mravní velikosti předků d je si vědom očišťovací práce na římské historii, kterou dává umělec vyniknout svému vypravěčskému umění. Hrdinové na jevišti dějin jsou v centru jeho zájmu; příčiny • /■/<■ a zákulisí pro něho neznamenají nic. Opomíjí proto m sivé historické detaily a tak vědomě obětuje historickou 1'irsnost literárnímu efektu, což je opět jen důkazem toho, tľ má v historii zájmy nehistorické. Livius je výtečný psycholog. Umí dokonale proniknout odání, upřímné, umělecké i lidské vyprávění o opravil u velikých činech národa, který díky své zdatnosti vytvořil p. II, on civilizaci. Svou imaginací, upřímným zájmem o děli n \ svého národa a zaměřením na jeho duchovní stránku N Livius postaral o jeho skvělou charakterizaci, která i dnes působí, že Řím, přes všechny vymoženosti moderní historie, ľ f>fi[tisováno šestému králi Serviu Tulliovi, je však /•■/m, demokracie řeckého typu,o kterou v Římě neusiloval .■m m jimlikálnější reformátor. Ústavními činiteli byli sněni \ ii vtdenl úředníci, kteří však při výkonu funkce nepodlé-Iľih lidu. Senát teoreticky neměl „ústavní" moc; měl jen po-fůdnl hlas, avšak politickou praxí se stal právě on hlavní polin, kou silou ve státě. Snčmy (comitia) v klasické republice byly tři, ale jen • h .i měly skutečnou důležitost: centurijní a tributní. Hla-"1.1.7 procedurou v prvním sněmu, scházejícím se podle in,l u centurií ve vojenském pořádku, převažovali počtem hhi u m jbohatší občané. Skutečně lidovým sněmem byl sněm iiilntiiií, jednak celonárodní, jednak plebejský, v němž se ,ih. .mŕ scházeli bez stavovského odlišení. Tohoto sněmu bylo i,,h< využíváno k odhlasování radikálních zákonů. Význam n. m u jakožto suverénů ústavní moci byl značně omezen tím, In nu nich lid nemohl diskutovat ani se radit, nýbrž pouze Mimovat; krokování sloužily předcházející schůze (contiones). h a ./v sněm byl svoláván úředníkem, bez úřední iniciativy netn nemohl sejít; na sněmu se jednalo pouze o tom, s čím Mvdnl osoba přišla. Comitia centurijní byla hlavně voleb-.. || ■■ luomážděním pro vyšší úředníky, soudila těžší případy | <■' hodovala o válce a míru. Tributní sněmy byly hlavním m zákonodárným a volily nižší úředníky a všechny ......l\ plebejské. I n.hiíci byli vesměs voleni, až na diktátora, který h\ I jmenován. Společným znakem úřadů bylo držení jistých ....../ taktiky použil ještě Terentius Varro v bitvě u Cann. I h nit s m stadiem byla taktika manipulární, v níž se více . imiostainily menší jednotky a vzrostla manévrovací schop- • I I lojovalo se v trojitém šiku, v němž stáli za sebou hasta- II |i iii(i|>es a triarii. Třetím taktickým stadiem byla taktika knlinriová, kdy se kohorta stala samostatnou taktickou jed-notkou, mající po manipulu hastatů, principů a triariů. Hímští spojenci byli podle smluvních závazků povinni < \ ilnt liímanům pomocné sbory —pěchotu ve stejném množit i jako Římané, ale jízdy třikrát víc. Václav Marek KNIHA I TITUS LIVIUS DEJINY ŘÍMSKÉ OD ZALOŽENÍ MĚSTA KNIHA I-IV KNIHA I 39 KNIHA I Předmluva Síini nevím, vykonám-li nějaké záslužné dílo tím, že vy-i*i < i od prvopočátku města dějiny národa římského. Ale ..... kdybych si tím byl jist, neměl bych odvahu to tvrdit. V Idyť vidím, že už je dávno rozšířen názor, že noví spisovní rlé pokaždé přispějí dějinám nějakým určitějším po-/.nnikem anebo že obratným stylem překonají drsný sloh h v ý«'Ii předchůdců. Ať je tomu jakkoli, bude mě těšit, že im ni sám hleděl zachovat paměť na znamenité činy předního národa světa —pokud mi nato stačily síly.Ikdyby 11 mi | věhlas zůstal zastíněn tak značným množstvím spi- OVatelů, utěšoval bych se proslulostí a velikostí těch, kn-rí budou ubírat slávu mému jménu. Také je to úkol niNinírně namáhavý; je totiž nutno obnovovat paměť událostí, jež se staly před sedmi sty lety v obci, která v/.i-ňla z nepatrných počátků a dnes už při své rozlehlosti || |i iiiiářů sám počátek dějin a události mu blízké příliš ne-tOOUtají; vždyť mnohem spíše tíhnou zájmem k dnešní ihimÍ politické situaci, kterou se už dávno vyčerpávají samy il\ národa, jenž míval takovou převahu. Já aspoň si vy-AAilára. tu odměnu za svou práci, že bych se odvrátil od poli I. c In na ty špatnosti, které prožíval náš věk po tolik lni, [iřičemž chci ony starobylé dějiny uvádět na paměť, Mlou myslí jim oddán. Tak se také docela zbavím starostí, klrré by mohly spisovatele ne sice svést z cesty pravdy, iilo přinejmenším naplňovat obavami. Nemám v úmyslu niti potvrzovat, ani vyvracet ta vypravování, jež se vykládají o událostech před založením města a ještě před 40 LIVIUS KNIHA I 41 i 9 úmyslem je založit; děje se tak v pověstech vykrášlených spíše básnickými myšlenkami než v neporušených dokumentárních pramenech o skutečných činech. Taková shovívavost se dává starobylým časům, aby mísily lidské počátky měst s božskými a činily je tak vznešenějšími; a má-li být některému národu dovoleno, aby svůj původ činil posvátným a své praotce povznášel k bohům, stačí ona znamenitá sláva válečná u národa římského; taková je, že vynáší jako svého otce i jako otce svého zakladatele nejspíše Marta a že tu chloubu snášejí pokolení lidská s myslí tak klidnou jako jeho nadvládu. Ale jak se k těmhle jevům a jim podobným bude přihlížet a jak budou posuzovány, na to nebudu klást váhu. Ať každý čtenář obrátí horlivou pozornost spíše k tomu, jaké tu byly mravy, kterými hrdiny a jakými charakterovými vlastnostmi doma i ve válce byla naše politická moc vytvořena a rozšířena.; S poklesávající morálkou dalších časů nechť čtenář sleduje, jak se zprvu mravy takřka sesouvaly, potom jak se dále hroutily a nakonec jak se začaly řítit do zkázy, až jsme dospěli k našim časům, v nichž nemůžeme už snášet ani neřesti, ani obranné prostředky proti nim. To právě je na poznávání dějin především prospěšné a užitečné, že se díváš na doklady dobrého i špatného příkladu, jako by byly na význačném pomníku vystaveny. Odtud si každý vybírej pro sebe i svoji obec, co bys měl napodobit, odtud poznávej činy ošklivé počátkem, ošklivé koncem a jak by ses jim měl vyhnout. Ostatně — bud mě svádí láska k podniknutému dílu, anebo nikdy neexistovala žádná obec ani mocnější, ani posvátnější, ani na dobré příklady bohatší, ani taková, že by se v ni tak pozdě zahnízdily lakota a hýřivost, ani ta, že by v ní byla tak význačná a trvalá čest prokazována skromné šetrnosti; čím méně bylo majetku, tím méně touhy po něm; teprve nedávno bohatství přivodilo lakotu a hýřivé roz- i i |.inii'slo s sebou touhu přepychem a požitkářstvím lil ubil a zničit všechno. Ale nechrne nářků, které nikdy lil hnilou milé, zvláště ne na samém počátku tak velikého lilu Uinlěji bychom začali za dobrých znamení věštných i lil'u a modliteb k bohům a bohyním — kdyby i u nás • li\ lo zvykem jako u básníků —,aby dopřáli počatému, | .i roíidáhlému dílu šťastného zdaru. Aeneas v Itálii — Původ latinského kmene I liK-d na samém začátku je známo ze všeho nejlépe, I". dobytí Tróje zle bylo nakládáno i s ostatními Tró-i'iiv. lf dvou, Aeney a Anténora, se zdrželi Achájové i In* práva válečného, a to jednak podle práva staroby-l( ho pohostinství, jednak i proto, že ti dva vždycky radili i oilm u k navrácení Heleny. Dále je ještě známo: přišel \........r a lidem Enetů (ti byli totiž vyhnáni z Paflagonie |iiiVMlmiím a hledali sídla i vojevůdce po ztrátě krále 1 i ii-mona u Tróje) do nejvnitřnější části zálivu moře \.|i mi ického; po zapuzení Euganů, kteří sídlili mezi mo-i Úpami, obývali ty země Enetové a Trojane; místo, " ■ klrré nejprve vstoupili, se jmenuje Trója; potom ten km j doHlal jméno trójský a celý ten kmen byl nazván \ . m iové; Aeneas před podobnou pohromou uprchl z do- .....\ ii, ale dospěl do Macedonie, neboť ho osudy vedly i — I ti■ L noiiL činy ještě větší; potom byl při hledání no-< li KÍdel zanesen na Sicílii a od Sicílie se dostal s lodní ' c »lo obce Etrusků, vzkvétající mocí, a k jejich l ruli Mezentiovi. Ten vládl v Caere, bohatém tehdy M" miť<; už od samého počátku neměl nijakou radost *i< \■■/.niku nového města; také se domníval, že moc trójská Ni Ir u iiiiiuho víc,než je bezpečno pro sousedy;proto se bez <)■ uhání spojil s Rutuly spojeneckými zbraněmi. Aeneas nu sul oba tyto kmeny „Latinové", aby si naklonil Uniriginy, zbavil se strachu z té veliké války a aby všich-rtl Ji nejniom pod týmž právem, ale i pod týmž jménem. 1'olora nezůstali Aboriginové za Trojany ve věrné náklon-imi n ke králi Aeneovi. Aeneas, spoléhaje se na tu přízeň il\ ku kmenů den ze dne pevněji srůstajících, vyvedl k ote- 1 ■ m inu boji válečné sbory, ačkoli mohl hradbami válku • Btrusky odrážet; nic na to nedal, tak veliká byla tehdy ľ .lil ickou mocí Etrurie, že už naplnila pověstí o své slávě m |i-iiinn země,aleimořepocelií délce Itálie od Alp až kúži- ii ilské. Šťastný byl potom boj pro Latiny, pro Aeneu ■ k l u ké poslední z jeho lidských činů. Byl pochován nad • i '.u rVumikem. Ať už je právem lidským či božským jak-1 • 111111 j menovat, nazývají ho lovem — domácím praotcem. Alba Longa Ještě nebyl zralý k vládě Ascanius, syn Aeneův, ■ i'ii-ľi- vládní moc zůstala pro něho až do dospělého věku n hoviina. Zatím poručnictvím ženy — tak veliká schopil mil byla v Lavinii — obec latinská i královská vláda |Mi ili clnvi i po otci zděděná pro chlapce pevně trvala. Iitňl bych se přít — kdo by totiž najisto tvrdil věc luk ni urnu —,zda tohle byl právě ten Ascanius, nebo starší on, který se narodil matce Kreúse ještě před zkázou lilu, len právě,který potom provázel otce na útěku, jehož luki nul íuliů nazývá praotcem svého jména. Ten Asca- .....», at už se narodil kdekoli a kterékoli matce — jisto i io byl syn Aeneův —, zanechal město s hojným 44 LIVIUS KNIHA I 45 obyvatelstvem lavinským, na ty poměry vzkvétající i bohaté, matce vlastní či nevlastní. Sám založil nové, jiné pod horou albánskou, jež bylo nazváno Alba Longa podle polohy města, táhnoucího se po horském hřbetě. Mezi založením Lavinia a zavedením osady do Alby Longy uplynulo asi třicet let. A přece vzrostla moc jejich tolik — především po potření Etrusků —, že ani po smrti Aeneově, ani potom za poručnictví ženy, ani za prvního počátku královské vlády toho chlapce se neodvážili zvednout zbraně ani Mezentius a Etruskové, ani žádní jiní sousedé. Shodli se na mírové smlouvě tak, že mezi Etrusky a Latiny se stala hranicí Albula, kterou nyní jmenují Tiberem. Silvius potom kraluje, syn Ascaniův, nějakou náhodou narozený v lesích. Ten zplodí Aeneu Silvia, ten potom Latina Silvia. Od něho bylo zavedeno několik osad a obyvatelé byli nazváni Starolatinové. Zůstalo potom jméno Silviové všem těm, kteří v Albě kralovali. Z Latina pocházel Alba, z Alby Atys, z Atya Capys, z Capya Capetus, z Capeta Tibcrinus, který se utopil při přepravě přes řeku Albulu a dal tak jméno u potomků slavné té řece. Potom kraluje Agrippa, syn Tiberinův, po Agrippovi Romulus Silvinus, když dostal od otce vládu. Aventinovi — sám zasažen bleskem — předal královskou moc přímo do ruky. Byl pohřben na pahorku, který je nyní částí města Říma, a dal tak jméno tomu pahorku. Potom kraluje Proca. Ten zplodí Numitora a Amulia. Numitorovi, který byl nejstarší toho rodu, odkáže starobylou královskou moc Silviova rodu. Avšak více zmohlo násilí než vůle otcova nebo úcta ke staršímu. Amulius zapudí bratra a zmocní se královské vlády. Dovrší zločin ještě zločinem dalším: vyhubí mužské potomstvo svého bratra a dceři svého bratra Ree Silvii odejme naději na potomstvo doživotním panenstvím tak, že ji — zdánlivě na její počest — určí za Vestálku. Povětt o založení Říma — Romulus a Remus lj Ale. osudům náleželo — myslím — dát vzniknout 11 i iiiciiiLému městu i určit počátek říši, po mocibohůnej-v. li. VCsiálka byla znásilněna a porodila dvojčata. Buď |iniio, že se tak domnívala, anebo že bylo čestnější svést vi- .....in lioha, nazve Marta otcem toho nejistého potomstva. \ \ .ik ani bohové, ani lidé neuchrání ji samu ani její potomní v<> před krutostí královou: kněžka v poutech je vsazena ílu v«-/.mí; chlapce poručí vhodit do proudící řeky. Jakousi Ikdhodou a božským řízením se Tiber rozvodnil přes břehy ilo iiľliybnýchkalužin, takže nebylo možno se nikde dostat • k loku vlastního řečiště; tak vzbuzoval u sluhů nesou- • n li i v děti domněnku, že se utopí i v mělké vodě. Aby tedy ílu iinli tomu královskému příkazu —v té nejbližší tůni,kde n m jo fík Ruminský (tehdy prý se jmenoval Romulský), mlloži rblapce; rozlehlé byly tehdy v těch krajích pustiny. Udržuje se pověst, že mělká voda zanechala na souši plovoucí korýtko, v němž byli chlapci odloženi; tu prý ■ inií vlčice z okolních hor zaměřila svůj běh po dětském i> u ľ n. Podala prý dětem tak krotce svislá vemena, že i i i \ i královského dobytka — jmenoval se snad Faustu-lini — ji zastihl, jak jazykem olizovala ty děti. On je dal • I" utájí své manželce Larentii, aby je vychovala. Ně-klrřl hc domnívají, že Larentii říkali mezi pastýři l< Ice", což je totéž jako „nevěstka", protože každému • i tvulu své tělo; odtud prý vzešla ona podivuhodná po-m ni. Tak byli zrozeni a tak i vychováni; jakmile dospěli l■•■m, ani ve stájích, ani u dobytčat nezaháleli, ale pro-lilliuli lesy a lovili v nich. Tím nabyli sil na těle i na duchu ■ tavili se už nejenom proti zvěři, ale přepadali i loupežil y kořistí obtížené a pastýřům rozdělovali jejich lup .....ii — když tak den ze dne rostla družina těch mla- ililrožívali chvíle vážné i zábavám se oddávali. 46 LIVIUS Romulus a Remus potrestají Amulia 5/ Vypravují, že už tehdy na hoře Palatiu se slavil náš svátek Lupercal a že podle Pallantea, města arkadského, ta hora byla nazvána Pallantium, potom Palatium. Tam prý Euander, který z toho kmene arkadského pocházel a před mnohými věky ta místa měl v majetku, přinesl tu slavnost z Arkadie a dal podnět k tomu, aby obnažení mladíci běhali v žertovné rozpustilosti a uctívali tak Pána Lycaea — ochránce stád před vlky, jehož potom Římané nazvali Inuus, to je Oplodňující. A když se tak oddávali hře (ta slavnost se pravidelně opakovala), učinili jim nástrahu lupiči, kteří na ně zanevřeli pro ztrátu kořisti. Kdežto Romulus se silou ubránil, Rema prý zajali, zajatého vydali Amuliovi a ještě na něj žalovali. Především jim kladli za vinu, že prý napadají pozemky Numitorovy a že odtud odnášejí kořist jako nepřátelé se sehnanou tlupou mladíků. Tak je Numi-torovi vydán k potrestání Remus. Hned od začátku choval Faustulus nadějnou domněnku, že u sebe vychovává královské potomky. Věděl totiž, že děti byly odloženy na rozkaz králův i že doba, v níž on sám se jich ujal, se s tím shoduje. Ale nechtěl to tušení, nezralé ještě pro řešení, prozrazovat, leda by se naskytla příležitost nebo se to ukázalo nezbytným. Nezbytnost nastala dříve: a tak ze stracbu prozradí tu věc Romulovi. A právě tak tomu bylo u Numitora: když tak držel ve vězení Rema a uslyšel, že ti bratři jsou dvojčata, a srovnával jejich věk i jejich povahu nikterak služebníčky poníženou, tu ho napadla vzpomínka na vnuky. Začal se vyptávat a došel tak daleko, že Rema skoro poznal. Tak se ze všech stran králi strojí úklad. Romulus učiní na krále útok, ale ne se zástupem mladíků — nestačil totiž na zjevné násilí —, nýbrž rozkázal už dříve pastý- KNIHA I 47 m in, aby přišli, každý jinou cestou, v určitou dobu kr královskému paláci; a z domu Numitorova ho podporný- s jiným připraveným sborem Remus. Tak společně krále Amulia zavraždí. Romulus a Remus odevzdají vládu Numitorovi. Založení Říma 6/ Numitor za prvního zmatku rozhlašoval záměrně, }.i>H|>íšil k nejbližší jeskyni, zda stopy snad vedou tam. \ Kdy/, viděl, že všechny jsou obráceny ven a na jinou i ■ m u že nevedou, byl z tobo zmaten a v nejistotě a začal ii odhánět stádo % toho nebezpečného místa. Když potom některé hnané krávy ze stesku po těch zbylých, l ik i o hývá, zabučely, tu se hlas těch zavřených krav ozval • l< kyne a přilákal tam Herkula. A když tak kráčel k jonkyni, snažil se ho Cacus násilím zadržet. Ale byl udělen kyjem a zemřel, nadarmo se dovolávaje věrnosti |m i ý ni. Tehdy tam uprchl z Peloponnésu Euander a vládl n.iiI těmi kraji spíše svou důstojností než skutečnou mocí. Byl to muž ctihodný svou podivuhodnou znalostí písma, nezvyklého to zjevu mezi lidmi nevzdělanými v těch u lučních. Ještě ctihodnější byl proto, že se věřilo v bož-hIví jeho matky Carmenty, kterou s obdivem uctívaly ty kmeny ještě před příchodem Sibylly do Itálie. Tehdy Euander byl tedy k té události přivolán sběhem pastýřů, kteří /.matené sem tam pobíhali kolem příchozího, obviněného ku zřejmé vraždy. Když uslyšel o tom činu i o jeho pří-i mé, zadíval se na zevnějšek i podobu toho muže, ježby-ln |ioněkud vznešenější a velebnější než podoba lidská, i \ yptával se ho, kdo je. Jakmile se dověděl jméno i otce • i- lio otčinu, zvolal: „Synu Iovův, Herkule, bud zdráv! 0 luliě mi věštila matka, pravdomluvná vykladacka vůle hului, že rozmnožíš počet nebešťanů a tobě že tu bude za- \ < 'i n oltář, který nazve kmen jednou na zemi nejmoc-■ pí oltářem největším a bude jej ctít podle tvého obřa-.lu.,t I lerkules mu podal pravici a prohlásil, že ten věštný 50 LIVIUS KNIHA I 51 výrok přijímá a že naplní osudná proroctví založením a zasvěcením oltáře. Tam byla tehdy poprvé ze stáda vybrána vynikající kráva a oběť Herkulovi vykonána; přitom byli povoláni k posvátné službě i k pořádání hostiny Potitiové a Pinariové, kteréžto rodiny, tehdy obzvlášť proslulé, obývaly ta místa. Náhodou se tehdy přihodilo, že se Potitiové dostavili včas a že jim byly na stůl předloženy vnitřnosti. Pinariové však přišli na zbylou část hostiny, když už byly vnitřnosti snědeny. Proto zůstalo ustanovení platné, dokud žil rod Pinariů, aby nepožíval vnitřností při slavnostních obětech. Potitiové byli poučeni Euandrem a stali se kněžskými představenými toho obřadu po mnoho věků, dokud ta rodinná slavnost nebyla předána ohradníkům obce a dokud nevymrel celý rod Potitiů. Pak tyto posvátné úkony převzal Romulus, jako jediné ze všech cizí; už tehdy totiž přál nesmrtelnosti nabyté statečností, jak ho k ní osudy vedly. Romulus dá obci ústavu 8/ Romulus řádně vykonal bohoslužby a svolal do shromáždění lid; ten však nemohl srůst v tělo jednoho národa jinak než zákony. Proto jim dal právní řád. Měl za to, že se to zřízení stane posvátným prostému ještě lidu, jestliže sám sebe učiní ctihodným odznaky moci. Proto si dodal vznešenosti i jinak, a to jak šatem, tak zejména přibráním čestného průvodu dvanácti liktorů. Někteří se domnívají, že se přitom řídil počtem ptáků, kteří mu věštbou zvěstovali královskou moc. Já bych se spíše přidržel názoru těch, kterým se zamlouvá domněnka, že i ten počet byl převzat od sousedních Etrusků, stejně jako královští pomocníci; ostatně od nich bylo vzato i křeslo kurulské i toga nachem lemovaná. Tak prý to také měli zavedeno l 11 niUové, protože si volili krále společně z dvanácti I .mm imi a iy kmeny daly po jednom liktorovi. Vzrůstalo mezitím město opevněními i tím, že za-lilrnln dulší a další místa. Opevnění budovali spíše proto, |mm íiali do budoucnosti s větším a větším počtem oby-iii-l, ih; s ohledem na tehdejší množství. Potom, aby se mm i o nezvětšovalo jen tak naoko, otevře Romulus jako I pro cizince to místo nyní ohrazené, kudy se sestupuje .... i <1 věrna háji. Tím sledoval starý záměr zakladatelů mm ii, aby mohl připojit ještě další obyvatelstvo; ti totiž I ílu li k sobě nízký lid neznámého původu a nepravdivě m imiu rozhlašovali, že jsou to potomci narození v té zemi. I >" toho asylu se utekly všeliké davy lidí ze sousedních l> umnú bez rozdílu, svobodní i otroci, chtiví změny života. I to právě byl počátek síly toho kmene a odtud vzešla r Iio velikost. Když už byl Romulus náležitě spokojen se IVOU politickou mocí, vytvoří také poradní sbor pro oporu .....ci. Zvolí sto senátorů, buď že ten počet byl dosta- ancbo že bylo jenom sto takových lidí, kteří by mohli být za otce zvoleni. Nazváni byli „patres", tj. ifové" —název plynul z jejich důstojnosti — a jejich |Mii«nu«tvo dostalo jméno „patricijové". Hoje Římanů se Sabiny a sjednocení s nimi; potyčky se sousedy \ uz byla římská moc tak silná, že se ve válce mohla rovnal kterékoli ze sousedních obcí. Ale její velikost mm I i 11 \;11 jen jeden lidský věk, neboť v ní byl nedostatek m Ani doma neměli naději na potomstvo, ani právo u i\ u.il sňatky se sousedy. Tu podle usnesení otců Ro- .....Iom poslal posly po sousedníeh kmenech se žádostí . pojenectví i za právo pro svůj nový národ, aby směli i u po val ve sňatek s nimi. Měli jim vyložit, že i města, 52 LIVIUS KNIHA I 53 jako všechno ostatní, se rodí z nepatrného počátku; potom prý si vytvářejí velikou moc a získávají slavné jméno takové obce, které mají oporu ve své vlastní statečnosti i v přízni bohů; je jim prý dostatečně známo, že také bohové byli nápomocni při vzniku Říma a že Římanům statečnosti chybět nebude; proto aby se nezdráhali smísit se pokrevním příbuzenstvím lidé s lidmi. Nikde nebylo to poselstvo laskavě vyslyšeno. Jednak jimi pohrdali, jednak se báli tak veliké moci rostoucí uprostřed nich i s ohledem na sebe i na své potomky. Většina z nich propustila poselstvo s posměšnou otázkou, zda i ženám otevřeli nějaký „asyl"; a o takové manželství s nimi že prý moc nestojí. Těžce to nesla římská mládež a celá událost se zřejmě začala vyvíjet v násilné řešení. A Romulus, aby pro tu situaci určil vhodný čas i připravil náležité místo, dovedl své rozhořčení zastírat. Dá vystrojit slavnostní hry na počest Neptuna-jezdce. Nazve je Consualie, to je slavnosti boha moudré rady. Potom nařídí rozhlásit tu podívanou po sousedech a všichni ji hlučně slaví s nádhernou okázalostí, jak jen tehdy to znali nebo dovedli, aby ten podnik učinili proslulým a přitažlivým. Shromáždily se spousty lidí, také ze zvědavosti podívat se na nové město, především ti nejbližší — Caeninští, Crustuminští a Antemnatští. Přišel tam také všechen lid sabinský s dětmi a manželkami. Byli pohostinně uvítáni po domech; když viděli polohu, hradby i město s hojnými příbytky, vyjadřovali podiv nad tím, že obec římská v tak krátké době vzrostla. Když pak nastal čas divadla a oni k němu upřeli pozornost a jen pro ně měli oči, tu podle úmluvy nastalo to násilí: na dané znamení se římská mládež rozběhne, aby unášela dívky. Značná část jich byla unesena náhodně, jak která komu padla do ruky. Některé z nich, jež vynikaly krásou, byly určeny předním mužům ze senátu a ty odnášeli do jejich li .mi prostí plcbejové, kterým byl dán ten úkol. Jedna i • • li dívek, zdaleka nad jiné půvabná a krásná, byla prý ......mi Iiloučkem jakéhosi Talassia. A když se mnozí I >/ptAvali, komu ji nesou, tu prý volali znovu a znovu, '''' ľ nikdo neublížil, že ji nesou Talassiovi. Tak se toto tnvo Hltilo voláním při svatbách pronášeným. Když pak hra byla ze strachu přerušena, tu za- .......iconí rodiče dívek odejdou pryč, vyčítajíce Ří- .......porušení smlouvy o pohostinství a dovolávajíce boha, k jehož slavnostním hrám přišli, oklamáni | přivil božském i v daném slově. Také unesené dívky m m. Is naději ve svůj osud lepší, ani jejich rozhořčení ■ " l>\ In menší. Ale sám Romulus je obcházel a vykládal, zuvinili jejich otcové svou povýšeností, protože ■ -.I. |ií« li sousedům právo na sňatek. Avšak ty ženy prý budou /.íl v manželství, budou mít společný podíl na ma-ľ Lku všech i obce, dočkají se i dětí, nad něž nic není >liu>.AÍIio lidskému rodu; aby jen utišily svůj hněv a na- 1 1.....'v mysl těm, kterým osud dal jejich těla; často prý m brv, p r ú ví vznikla během času přízeň; jim prý se dostane .....<» to lepších, protože každý z nich se bude snažit, 1 \ ě povinnosti k nim dostál a k tomu ještě vyhověl l< |i> li louže po rodičích i po vlasti. Nadto jim lichotili i, omlouvali svůj čin vášnivou láskou a to jsou prosby, i mJHpíše působí na ženské srdce. /"/ Unosené ženy se už dost usmířily. Ale rodiče unese-ii\- li práve tehdy oblékli smuteční šat a slzami a nářky piil.níwvuli obce. Nezdrželi se ve svém rozhořčení jenom ilom i, .do odevšad se shromaždovali k Titu Tatiovi, králi .1.iir.kómu; poselstva se tam scházela, protože jméno 1 .....1 l>ylo v těch krajích nejproslulejší. Přicházeli Cae- ......''. hých mu dodávala odvahy. Nato Římané a Sabinove Uprostřed údolí mezi dvěma pahorky obnoví bitvu. Ale K i m.i nŕ nabyli převahy. /.'!/ Tu sabinské ženy — neboť pro bezpráví na nich ta vilka vznikla — se odvážily vThat mezi létající střely in/.puštěnými vlasy a s šatem rozedraným na znamení Mimiku, tak přemohly ženský strach, zmučeny tím není ěstím. Učinily útok z boku, roztrhávaly od sebe nepřáli Iské šiky, tišily hněv, volajíce tu na otce, tu na muže \ é prosby, aby se neposkvrňovali zločinným krveprolé-\ .mim, když jsou si tchány a zeti; aby vražděním příbuz-n \ cli nehanobili své potomstvo, jedni pokolení svých \ nuků, druzí dětí. „Jestli to příbuzenství, jestli to manželství vás mrzí, na nás obraťte svůj hněv; my jsme zavinily tu válku, my jsme přivodily ty rány i vraždy svým mužům i otcům; raději zahyneme, než zůstaneme naživu hez jedněch z vás jako vdovy nebo sirotci." Dojme to jejich počínání lid i vůdce, nastane ticho a náhlý klid. Potom vystoupí vůdcové, aby sjednali smlou-vu. Nedohodnou jenom mír, nýbrž vytvoří i jedinou obec ze dvou; královskou vládu sdruží, všechnu vrchní moc přenesou do Říma. A když tak povstalo dvojí město, aby hc Sabinům přece něčeho dostalo, byli nazváni Quirity podle města Cur. Na památku té bitvy, odkud poprvé vyvázl kůň z hluboké bažiny a vynesl Curtia na mělčinu, nazvali to jezero Curtiovým. 58 LIVIUS KNIHA I 59 Po válce tak smutné radostný náhle mír učinil Sa-binky mužům i otcům a především samému Romulovi ještě dražšími. A tak když rozděloval národ na třicet kurií, dal jejich jména kuriím. Není zachována zpráva — neboť počet žen byl nepochybně o něco větší než počet kurií —,zda byly vybrány podle věku, či podle důstojnosti své nebo svých mužů, nebo jen tak losem, aby daly jména kuriím. V téže době byly také zřízeny seznamem tři set-niny jezdců. Nazvány byly Ramnenští po Romulovi, Titienští podle T. Tatia. Vznik jména Lucerů i jejich původ je nejistý. Potom byla nejen společná, ale i svorná královská vláda obou králů. Boje se sabinskými Fideny 14j Po několika letech příbuzní krále Tatia ztýrají vyslance laurentské, a když Laurentští je žalovali na základě práva platného mezi kmeny, u Tatia více zmohla přízeň jeho vlastních lidí i jejich prosby. A tak trest, který jim patřil, obrátil na sebe; neboť v Laviniu, když tam přišel k výroční oběti,nastalo srocení a ontambylzavražděn. Romulus prý přenesl přes srdce tu událost dost lehce, že to ani nebylo důstojné: bud že to sdružené kralování nepovažoval za dost spolehlivé, nebo snad i věřil, že král nebyl zabit neprávem. Proto se také nepustil do války. Aby však to bezpráví spáchané na poslech i to zavraždění krále bylo usmířeno, smlouva mezi Římem a Laviniem byla obnovena. A tak s nimi nastal mír, třebas nečekaný. Ale jiná, mnohem bližší válka vypukla, a to téměř v samých branách. Fideňané soudili, že se příliš vzmáhá moc obce v samém jejich sousedství. Proto si pospíší s vypovězením války, dříve než by vznikla taková politická síla, jaká se do budoucnosti ukazovala. Vyšlou mladistvé branné mužstvo a pustoší území mezi městem Římem a Fidenami. 1'oloin se obrátili na levou stranu, protože napravo jim ľibor stál v cestě, a plenili kraj k velikému poděšení ven-kuvimů. Náhlý zmatek se přenesl z venkova do města a stal ■ poHclstvím války. Romulus byl tím k boji donucen, iiolioť válka v samém sousedství nestrpěla odklad. Vyvede vojsko, položí se táborem tisíc kroků od Fi-ih n. Nechal tam skrovnou posádku a vytrhl se všemi sbory. Nařídil, aby část vojáků se usadila jako nástraha v záloze • i i hKrytem místě mezi hustými křovisky. S větší částí a I elou jízdou vyrazil —to byla jeho taktika — hřmotným n brozivým útokem bitevním; tak bojoval na koni, až se (Iónmi k samým branám a nepřítele vylákal ven. Tak byl i u kri umožněn plánovaný předstíraný útok a důvodk němu l>\ I méně nápadný. A když se jízda sem tam ve zmatku iiltruecla, jako by nevěděla, má-li bojovat nebo prchat, lni pěšáci začali ustupovat. Nepřátelé náhle vytrhli z pl-nv< li hran, vrazili do římského šiku a ve snaze dorážet nu nř. a pronásledovat je byli vtaženi až k místu nástrah. Tu hc najednou vyřítili Římané a napadnou nepřátelský I /. boku. Zděšení nepřátel ještě zvětší oddíly, které vy-m/.ily k boji z tábora; to byli ti, kteří tu byli ponecháni v /.iloze. A tak Fidenští v mnohonásobném děsu se obrátí mi iiičk, a to ještě skoro dříve, než Romulus a ti, kdož předtím naoko ujížděli pryč, otočili koně. A ještě více rozprášeni — vždyť to byl skutečný útěk —prchali zpět do tiiČHta ti, kteří před chvílí za nimi vytáhli. Ale přece neunikli m příteli. Římané jim vězeli v patách, a dříve než bylo možno /.avřít brány, vrazili do města jakoby jedním proudem. Boje s Vejany i Nákazou války fidenské byli vydrážděni Vejané; byli 8 Fidenskými spřízněni příbuzenstvím — neboť hliništi byli také Etrusky — a podněcovala je i blízkost 60 LIVIUS KNIHA I 61 místa, vždyť římské zbraně mohly být nebezpečné všem sousedům. Učinili výpad na území římské, ale spíše jen plenili, než aby si vedli po způsobu války řádně vypovězené. A tak se ani nepoložili táborem, ani nevyčkávali nepřátelské vojsko; nanosili si kořist uloupenou na polích a vraceli se do Vej. Naproti tomu Římané, když nenašli nepřítele na polích, sešikováni k rozhodnému bojiapřipra-veni překročili Tiber. Jak Vejané uslyšeli, že Římané zřizují tábor a že se chystají přitrhnout k městu, vyrazili jim naproti, aby se spíše utkali přímo, než aby uzavřeni museli bojovat o domy a hradby. Tu nemusel svou vojenskou sílu podporovat žádnou lstí — jenom zdatností starých zkušených vojáků zvítězil král římský. Pronásledoval nepřátele rozprášené u hradeb a nepodnikl útok na město mocné hradbami a opevněné už svou polohou. Při svém návratu pak pustošil území, spíše aby se pomstil než z touhy po kořisti. Tou pohromou stejně tak jako prohranou bitvou byli Vejané pokořeni; vyslali do Říma posly prosit za mír. Byli potrestáni ztrátou části svého území a povoleno jim příměří na sto let. To se asi tak stalo za vlády Romulovy v míru i ve válce. Nic z toho nebylo v neshodě s vírou v jeho božský původ i ve zbožnění, v něž se věřilo po jeho smrti: ani jeho úmysl získat zděděnou moc královskou, ani záměr založit město a válkou i mírem je upevnit; neboť zajisté těmi silami, které on mu vštípil, tak velice se vzmohlo, že po čtyřicet let potom mělo bezpečný mír zaručen. Lidu však byl Romulus milejší než otcům; zdaleka však nej-větší oblibu získal u vojáků. Tři sta ozbrojenců měl pro svoji tělesnou stráž a nazval je „Celeres", to je „Rychlí", a užíval jich nejen ve válce, ale i v míru. Smrt Romulova t(>l Když vykonal tyto nesmrtelné činy, pořádal Roni niiih shromáždění na poli Martově u Kozího močálu, ili V vykonal přehlídku vojska. Náhle se strhla bouře s velil vin burácením a hromobitím a tak hustým mrakem iliilila krále, že ho nikdo ze shromáždění nemohl vidět. \ puk už nebylo Romula na zemi. Římská branná mládež patřila prázdný stolec královský; potom se konečně uklidnil strach, když se po tak bouřlivé chvíli navrátil i i n v den a klidné světlo. Mládež sice docela věřila otcům, l i < íí stáli nejblíže, že byl Romulus unesen bouří do nebes, Ji přece jen — jakoby ze strachu při své osiřelosti — za-■ lm\ á vala zasmušilé ticho. Když pak někteří z nich dali k tomu podnět, všichni Iduriula pozdraví jako boha, syna božího, krále a otce HiÓHlu Říma; za milost ho modlitbami vzývají, aby laska-\ < a milostivě vždycky svůj rod ochraňoval. Někteří také - tuším — pronášeli obvinění, že král byl roztrhán ruku ma otců. Rozšířila se totiž také tato pověst, ale velmi n mna. Ta první zvěst vešla ve známost z obdivu k tomu muži i z tehdejší posvátné úcty a bázně. A také důmyslem l< ilnoho člověka se prý dostalo té věci víry. Když tak i»lmi: byla v neklidu touhou po králi a také nepřátelsky i měřena proti otcům, vystoupí před shromáždění Pro-< iiIiih lulius, jako závažný, jak se říká, svědek ve věci m /vykle důležitého významu. Ten prohlásil: „Quiritové, Romulus, otec tohoto inČHla, na úsvitě dnešního dne náhle sestoupil z nebes | přišel mi vstříc. Když jsem jat děsem v úctě před ním nliimil a v modlitbě ho prosil, abych mu směl pohlédnout iln iváře, pravil: ,Vydej se na cestu a zvěstuj Římanům, . < nebešťané chovají přání, aby Řím se stal hlavou celého vři ;i. Pročež ať se zabývají vojenským uměním a nechť 62 LIVIUS jsou ho znalí a nechť potomkům to proroctví předávají, že žádná moc lidská nebude moci odolat zbraním římským.* — Když Romulus takto promluvil," prohlásil svědek, „vznesl se do nebes." Je s podivem, jak lid i vojsko uvěřili onomu muži, který toto zvěstoval, a jak se u nich zmírnil stesk po Romulovi, když byla vytvořena víra v jeho nesmrtelnost. Mezivládí po smrti Romuíově 17} Mezitím otcové byli znepokojeni bojem o královskou vládu i bažením po ní. Ale ty nesnáze nevzcházely zatím od jednotlivců, protože nikdo příliš nevynikal v novém národě. Ten zápas začínal násilím bud v politických stranách, anebo bojem mezi stavy. Potomci Sabinu chtěli, aby král byl zvolen z jejich kmene, a to s tím úmyslem, aby neztratili svůj podíl na vládě v rovnoprávné společnosti; vždyť po smrti Tatiově nebyla vykonávána královská vláda z jejich strany. Staří Římané však odmítali cizího krále. Při všech těch rozmanitých snahách přece si všichni přáli, aby král vládl, protože ještě neokusili sladkosti svobody. Potom se otcové začali obávat, aby nějaká zahraniční moc nenapadla obec bez vojenské vlády, vojsko bez vůdce; neboť mnohé z okolních obcí byly vydrážděny. Považovali za nutné, aby tu nějaká hlava stála v čele, ale také nikdo nemínil, že by měl ustoupit druhému. Zavedli tedy vládu společnou mezi sebou — sto otců — a to tak, že vytvořili deset dekurií a do každé dekurie zvolili po jednom, aby vedli svrchovanou správu. Deset jich vládlo; jeden byl vybaven odznaky svrchované moci i lik-tory. Jeho vláda byla vymezena dobou pěti dní a moc přecházela podle pořadí na všechny. Čas toho kralování byl jeden rok. Podle té situace se to jmenovalo „mezivládí' KNIHA I 63 | tO jméno se dosud drží. Lid však reptal, že poddanství livlo rozmnoženo, že bylo dosazeno sto pánů místo jedno-li<>; bylo zřejmo, že napříště snesou jen jednoho krále, i • m i i Bamými zvoleného. Když otcové poznali, že situace ľ m klidná, byli toho názoru, že se lidu musí nabídnout 10. 00 měl ztratit. Získají přízeň lidu tak, že mu svěří i iliovanou moc, ale tím způsobem, že mu nedají víc práva, než si sami podrželi. Rozhodli totiž, až lid si určí I* i ule, aby ta volba byla platná, jestliže to stvrdí otcové. I. ítž dnes se při podávání návrhu a při volbě úředníků tllívá léhož práva, ač byla jeho platnost zrušena. Dříve m-i. lid vykoná hlasování, otcové dají své potvrzení na ne-11 i ý výsledek usnesení sněmu. Tehdy prozatímní král svolal shromáždění a pro-IiIAhíI: „Nechť je to dobré, příznivé a šťastné! Quiritové, idle si krále: otcové to uznali za vhodné. Otcové potom llttjl své schválení, zvolíte-li muže důstojného, který by li \l vážen hned po Romulovi." Lidem bylo milé, že nevznikl dojem, jako by se dali přemoci laskavostí otců: měli se ■ e niifiet a senátu ukládat, aby rozhodl, kdo by měl v Římě l i ulovat. Numa Pompilius prohlášen za krále '/'/ Proslulý byl v té době spravedlností a zbožností ■ "inu Pompilius. V sabinských Curech bydlil ten muž ■ m lehdejší věk velmi znalý všeho božského i lidského Im u v a. Za učitele té nauky — nikdo jiný se totiž nenaskýtá neprávem pokládají Pythagoru ze Samu, o němž je >. min, že za kralování Servia Tullia v Římě — o víc než •lo lei později — v nejzazší krajině Itálie kolem Metapon-i o I lernklcie a Crotonu prý pořádal přednášky pro shro-tiiiiJdiní mladíků, chtivých studia. Ale i kdyby byl býval 1 v iont věku, jaká pověst by byla mohla z míst tak 64 LIVIUS KNIHA I 65 dalekých proniknout až do Sahinska, anebo jakým jazykem by býval mohl někoho zlákat k touze se učit? Anebo pod čí ochranou by se byl mohl dostat jediný člověk skrze tolik kmenů rozdílných jazykem i mravy? Proto si myslím, že jeho duch spíše svým vlastním nadáním tíhl k těm ctnostem a že byl vzdělán ne tak cizími uměními, jako spíše přísnou a pochmurnou naukou starých Sabinu, nad kterýžto kmen žádný nikdy nebyl neporušenější. Když uslyšeli jméno Numa otcové římští (ač se zdálo, že převaha moci se nakloní k Sabinům, bude-li král z nich vzat), přece se nikdo neodvážil stavět nad onoho muže ani jiného ze své strany, ani dokonce nikoho z otců nebo z občanů. A tak rozhodnou všichni do jednoho, aby královská vláda byla svěřena Numovi Pompiliovi. Když byl povolán, nařídil, aby také o něm samém byli bohové dotázáni stejně tak jako o Romulovi, který zkoumáním věšteb ptáků při zakládání města dosáhl královské moci. Potom byl Numa odveden od augura (jemuž pak na větší počest ta kněžská hodnost byla udělena jménem státu a na doživotí) na výšinu tvrze a usedl na kámen obrácen k jihu. Augur zaujal místo po jeho levici s hlavou zahalenou, přičemž v pravé ruce držel hůl bez suků, zakřivenou, kterou nazvali „lituus". Potom se nejdříve rozhlédl po městě i po krajině kolem, pomodlil se k bohům a vymezil končiny od východu k západu; nato prohlásil, že pravá strana je směrem na jih, levá na sever, a kam až nejdále očima mohl dohlédnout, znamení v duchu určil. Potom přenesl lituus do levé ruky, pravou položil na hlavu Numovu a takto se modlil: „love otče, jestliže je to božským právem, aby tento Numa Pompilius, jehož hlavu já zde držím, se stal králem v Římě,rač nám zjevit určitá znamení vtěch mezích, které jsem stanovil." Pak přednesl slovy věštná znamení, která si přál mít seslána. A když skutečně byla seslána, Numa prohlášený za krále sestoupil z posvátného místa. Numa uspořádá kulty bohů I 9j Když Numa nabyl takto královské moci, chystá se ■ h>v é město, založené mocí a zbraněmi, znovu založit i- lě právem, zákony a mravy. Viděl, že jim není možno I-uvyknout uprostřed válek, neboť vojenskou službou lnlé hrubnou. Usoudil, že drsný lid je třeba zjemnit odvyknul ím zbraním; proto dal vystavět v nejdolejší části Argileta chrám Ianovi, aby naznačoval mír, či válku: Otevřen aby byl znamením, že obec je ve zbrani, zavřen, ř.o všechny okolní kmeny žijí v míru. Po královské vládě Numově byl chrám dvakrát zavřen, jednou za konsula T. Manlia po ukončení první I ilky punské, podruhé — bohové dopřáli našemu věku, ■bychom se toho dožili — po bitvě u Aktia od císaře I laesara Augusta, když byl zjednán mír na zemi i na moři. Zavřel ten chrám, když všechny okolní sousední kmeny připojil spojeneckými smlouvami. Zbavil tak lid obav před zahraničním nebezpečím. Ale aby se neoddávali rozmařilosti z toho klidného života — až dosud je držel v mezích strach před nepřáteli a vojenská kázeň —, ušouni I, že je třeba ze všeho nejdříve jim vštípit strach před bohy. To bylo to nejúčinnější pro lid nezkušený a v onom Věku ještě drsný. Protože ten strach nemohl proniknout náhradu, a když jim ji albánský král odmítal, vypově-■ I" li mu válku na třicátý den. To ohlásili Tulioví. Nato Tullus dal vyslancům dovolení promluvit, s jakou žádostí přitli. Oni nevěděli nic o těch záměrech, a proto se nejdří-V* omlouvali a tak protahovali čas; neradi by prý řekli ni co, co by se nelíbilo Tulioví, ale že se podrobují rozka- m přišli prý žádat za náhradu; nebude-li jim dána, dostali prý příkaz vypovědět válku. K tomu prohlásil Tullus: .< •/.narate svému králi, že římský král si bere bohy i vrdky: který z obou národů dříve propustí posly žádající náhradu a tím je pohrdavě odmítne, aby na něho Im./.i uvalili všechny pohromy válečné." Boje Ř ímanů s Albany a smlouva s nimi Toto poselství oznámí Albanové domů. A tak byla \ilka připravována na obou stranách se svrchovaným d lllím; válka velmi podobná válce občanské, téměř mezi rodiči a dětmi, mezi potomstvem trójským na obou lunách, protože Lavinium vzešlo z Tróje, z Lavinia \ll»a, od albánského rodu králů Římané byli původem. \ v Sak výsledek války učinil zápas méně žalostným; neboť lil bylo ani v otevřeném šiku bojováno a jenom několik domů liylo pobořeno v jednom městě; a tak dva národy |»|) nuly v jeden. Albanové jako první s nesmírným vojskem učinili u lok na území římské. Tábor položí ne více než pět tisíc lit t>jkroků od města a obklopí jej příkopem. Ten příkop liyl ii.i/.ývánCluiliovým podle jména vojevůdce po několik m lni, dokud s pamětí na tu událost i jméno starobylostí ušlo. V tomto táboře Cluilius, král albánský, zemře. Mlíanové si zvolí za diktátora Mettia Fufetia. Zatím l "Hun, roznícen k boji především smrtí královou, prohla-liival, /.c veliká vůle bohů začala od samé hlavy a že uvalí 70 LIVIUS KNIHA I 71 tresty na celý kmen albánský za tu bezbožnou válku. V noci obejde tábor nepřátel a s vojskem připraveným spěchá na území albánské. Ta událost vypudila Mettia ze stálého ležení táborem. Táhne proti nepříteli na blízkost co největŠí. Potom vypraví napřed posla a nařídí mu oznámit Tullovi, že je nutná rozmluva, dříve než se utkají bojem; jestliže se s ním setká, Tullus prý dobře ví, že on přednese věci, jež jsou v zájmu státu římského jako albánského. Tullus to neodmítne, ale přesto — pro případ, že by Mettius přišel s věcmi bezvýznamnými — vyvede vojsko do šiku. Vytrhnou proti němu i Albanové. Když sešikováni stáli na obou stranách, vojevůdcové s několika předními muži postoupí vpřed doprostřed nich. Tu začne albánský vůdce: „Slyšel jsem — tuším — jednak od krále našeho Cluilia, že příčinou této války bylo bezpráví a odepření náhrady, která byla žádána na základě smlouvy; jednak také nejsem na pochybách, Tulle, že ty prohlašuješ veřejně totéž. Ale máme-li mluvit spíše pravdivá než nějaká okázalá slova, je to touha po panování, která podněcuje do zbraně dva příbuzné a sousední kmeny. Zda právem, či nesprávně, nedovedu posoudit. To měl rozvážit ten, kdo válku podnikl; mě zvolili Albani jen za vůdce k vedení této války. Tohle jen bych ti rád připomenul, Tulle: čím blíže jsi Tuskům, tím spíše víš, jak veliká je moc Etrusků v okolí našem i v okolí tvém. Mnoho oni zmohou na zemi, přemnoho dovedou i na moři. Toho buď pamětliv: jakmile dáš znamení k bitvě, tyto dva šiky jim poskytnou smutnou podívanou, ale budou jim i pobídkou, aby na ně, znavené a zmožené, současně však také na vítěze i přemoženého udeřili útokem. Proto, jsou-li nám bohové přízniví, když my nejsme spokojeni s jistou svobodou a pouštíme se do pochybné hry o nadvládu a poddanství, najděme nějaký způsob, aby se mohlo rozhodnout, kteří z nás dvou těm druhým mají vládnout bel velké pohromy, bez mnohého krveprolití obou ná- iimIiÍ." Docela se zalíbí taková řeč Tullovi, ačkoliv i svým l">váhovým založením i nadějí na vítězství byl tuze bo-l>'\ ný. Když tak hledají na obou stranách, nabídne jim Bolnost řešení sám osud. '£4j Náhodou v obou tehdy vojscích byli bratři — troj-i'nia, rovní sobě i věkem i sílami. Je dost známo, že to byli Uoratiové a Curiatiové a žádná dávná událost není snad proslulejší. Ale přece ve věci tak jasné zůstává spor o jménu, /, kterého kmene byli Horatiové, z kterého Curiatiové. I lintoričtí spisovatelé je vztahují k oběma stranám; nalé-lám však více těch, kteří označují Horatie jako Římany, | |.i se přikláním k jejich mínění. S těmi trojčaty vyjednávají králové, aby zápasili mečem každý za svou vlast: mi l éslraněprý bude vrchní vláda, odkud vzejde vítězství. Nikdo z nich se nezdráhá; umluví se tedy na čase i na mírně. Dříve než se pustili do boje, byla sjednána mezi many a Albany smlouva s těmi podmínkami, aby ten národ, jehož občané v tom zápase zvítězí, vládl tomu dru-ln mu v dobrotě a míru. Jiné smlouvy se dějí za jiných |"idniíuek, ale všechny týmž způsobem. Dověděli jsme se, 1« ne to tehdy dálo takto; přitom památka na žádnou niloiivu není starší. Fetiál, tj. kněz uzavírající smlouvy, se takto zeptal I i do Tulia: „Kážeš mi, králi, abych já s otcem řádně '.....čněným kmene albánského uzavřel smlouvu?" Když ..... to král nakazoval, pravil: „Posvátné traviny od tebe, králi, žádám." Král prohlásil: „Vezmi čistou." Fetiál i......;h! z výšiny nad tvrzí čistou travinu. Potom se krále ' 'lio otázal: „Králi, činíš mne královským poslem starobylého římského národa Quiritů, i mé nádoby i mé prů-' míre?" Král odpověděl: „Činím tě, a to proto, aby se tak stalo beze škody mé a starobylého římského národa Quiri-tů." Fetiálem, tj. knězem uzavírajícím smlouvy, byl M. Valerius; ten učinil řádně zplnomocněným Spuria Fusia, dotýkaje se travinou hlavy i vlasů jeho. Otec zmocněný se ustanovuje k vykonání smluvní přísahy, to je ke stvrzení smlouvy; vykonává to mnohými slovy, jež jsou vyřčena v dlouhé veršované formuli; není však třeba se namáhat s jejím zaznamenáním. Když pak byly podmínky předneseny, pravil: ,,Slyš, love, slyš, otče řádně zmocněný národa albánského, slyš ty, kdož jsi národ albánský! Jak ona slova první a poslední z oněch desek a voskových tabulek byla přednesena veřejně a bez lstného podvodu a tak, jak zde dnes zcela správně jim bylo porozuměno: od smyslu těchto podmínek národ římský neustoupí; jestliže ustoupí veřejným usnesením, lstným podvodem, tu onoho dne, love, národ římský ty takhle udeř, jako já tohoto vepříka zde dnes udeřím; a tím víc udeř, čím více můžeš a čím větší sílu máš!" Jakmile to pronesl, zabil vepříka křemenem. Rovněž Albanové přednesli své formule a svou slavnostní přísahu prostřednictvím svého diktátora a svých kněží. Souboj Horatiů a Curiatiů 25j Když byla učiněna smlouva, bratři-trojčata, jak se dohodli, chopí se zbraní. Ozbrojeni postoupí doprostřed mezi dva šiky. Jejich soukmenovci je na obou stranách povzbuzovali: že na ně pohlížejí bohové otcovští, vlast i rodiče, všichni občané, i ti, co prodlévají doma, i ti, co jsou ve vojsku, že hledí na jejich zbraně, na jejich ruce. Oni tu stáli srdnatí i svým vlastním vojenským duchem i naplněni nadšením plynoucím z povzbuzujících hlasů. Na obou stranách před táborem se usadila obě vojska, zbavená pro tu chvíli spíše nebezpečí než starostí. Vždyť In šlo o svrchovanou vládu a ta spočívala ve statečnosti Lích několika jednotlivců a závisela na jejich štěstí. Byli ledy plni napětí a nejistoty i vzrušení v očekávání niklcrak příjemného divadla. Je dáno znamení a srazí se nepřátelskými zbraněmi I iUii šiky jinoši —- po třech jen na obou stranách —, cho-v i|í«-í však v sobě statečnost velikých vojsk. Ani jedněm, mi druhým netane na mysli jejich vlastní nebezpečí, u 1« nadvláda, či poddanství jejich obce a ten osud vlasti \ Imiloucnu, který jí sami připraví. Hned jak při první II ftžce zařinčely zbraně a míhající se zaleskly meče, hrozivá u/kusí. pronikla přihlížející; a pokud se naděje neklonila n i in ani na onu stranu, vázl hlas i dech. Když pak se Utkali bojem zblízka a bylo už vidět nejenom pohyby těl ■ dvojí mávání zbrojí útočnou i obrannou, ale i rány a krev, • l\ .1 Kímané jeden nad druhým klesli umírajíce, zatímco 11 i A lhané byli jenom poraněni. Nad pádem obou Římanů ■ nliiHtně hlasitě vzkřiklo albánské vojsko; zato římské li ní už opustila všechna naděje, ne však ještě starost, protože tu hleděli jako bez ducha na osud jediného, jehož Mi <'.uriatiové obklopili. Ten byl náhodou nezraněn; jim '■ni sám se ovšem nijak nemohl rovnat, ale vůči jcdnotli-v \ m /, nich si zachoval srdnatost. V tu chvíli, aby si boj s nimi rozdělil, dá se na útěk; m r k úval, že ho budou stíhat tak, jak komu dovolí tělo .....íené poraněním. A už unikl značný kus cesty od toho nu lu, kde bylo bojováno. Tu se ohlédne a uvidí, jak ho tlhají ve velkých vzdálenostech od sebe a jeden že je ml něho nedaleko. Na toho se s velkou prudkostí obrátil. \ lulyž albánské vojsko volalo na Curiatie, aby přispěli " ' pomoc bratrovi, Horatius už zabil nepřítele a jako lii'''/ ho pouštěl do druhé bitvy. Tu Římané podporují v • Im bojovníka voláním, jaké se obvykle zvedá u přízniv-.....ad úspěchem, v který nedoufali. A on spěchá, aby 74 LIVIUS dokončil souboj; tak dříve, než ho mohl dostihnout ten třetí, který také nebyl daleko, i toho druhého skolí. Když už štěstí válečné bylo vyrovnáno, zbývali tu jen dva jednotlivci, ale ti nebyli ani nadějí, ani silami sobě rovni. Jeden z nich se pouštěl do třetího boje s tělem dosud nezraněným mečem a s nadšením nad dvojnásobným vítězstvím. Ten druhý vleče tělo znavené poraněním, znavené rychlým během; zdolán porážkou bratrů před sebou, vydá se napospas vítěznému nepříteli. Ale to už nebyl souboj. Říman jásaje vítězstvím zvolal: „Dva z nich jsem obětoval duším zabitých svých bratrů; třetího obětují příčině této války, aby Římané vládli Albanům." Jak ten Alban chabě držel obrannou zbraň, vrazí mu Horatius meč shora do hrdla; padlému pak svlékne zbroj. Římané jásavě vítají Horatia, oslavují ho voláním, blahopřejí mu, a to s tím větší radostí, čím více nedávno prožili strachu. Potom se obrátí k pohřbívání svých bojovníků v duševním rozpoložení nikterak stejném: vždyť jedni byli nadvládou povýšeni, druzí se stali podřízenými cizí moci. Hroby jsou zachovány na těch místech, jak kdo padl: dva římské na jednom místě poblíž Alby, tři albánské směrem k Římu, ale vzdálené od sebe místem, jak také boj byl sveden. Soud nad Horatiem a jeho odvolání k lidu 26\ Dříve než se z toho místa rozešli, dotázal se Mettius Tulia, co přikazuje na základě uzavřené smlouvy; Tullus mu přikáže, aby mladé mužstvo podržel ve zbrani; on prý užije jejich pomoci, vypukne-li válka s Vejany. Tak byla z toho místa vojska odvedena domů. V Čele kráčel Horatius, nesoucí před sebou trojí zbroj svlečenou nepřátelům. Tu mu přišla vstříc před branou Capenskou jeho mladší sestra, která byla zasnoubena jednomu z Curiatiů. Když KNIHA I 75 pozná na ramenou bratrových vojenský plášť svého snou-I" nee, který mu sama zhotovila, rozpustí si vlasy a s plá-• im volá jméno svého snoubence. Toho prudkého mladíka FOMuří nářek sestřin při jeho vítězství a za tak veliké radosti obce. Vytasí meč, probodne dívku a přitom jí llořečí: „Jdi pryč odtud se svou nevčasnou láskou ke snou-I" nei, ty, která jsi zapomněla na své mrtvé bratry i na to-lio živého, ty, která jsi zapomněla na vlast. Tak nechť /.ujde každá Římanka,která budetruchlitnad nepřítelem." Krutým se zdál ten skutek otcům i lidu, ale nedávil ■ zásluha tu ulehčovala vinu. Přece však byl viník poli n.in před soud ke králi. Král, aby sám nebyl původcem Mlludku tak žalostného a lidu nemilého a pak ještě popravy podle toho rozsudku, svolal lid do shromáždění I prohlásil: „Ustanovuji dvojici soudců, kteří by uvalili «oinl na Horatia ze zločinu proti královské svrchovanosti Inidle zákona." Zákon obsahoval strašnou právní formuli: „Dvojice soudců nechť soudí zločin proti královské svrcho-inosti; jestliže se Horatius od dvojice soudců odvolá, Bochť na základě odvolání se před sněmem zodpovídá; ľ i liže žalobci na soudě zvítězí, budiž mu hlava zahalena, nu neplodném stromě provazem budiž oběšen; budiž 1.....ván bud mezi hradbami, nebo za hradbami." Podle tohoto zákona byla zvolena dvojice soudců; ti byli toho ■ ■■•/.ořu, že podle toho zákona ani nevinného nemohou 0 vobodit. Když ho odsoudili, tu jeden z nich pravil: „ľnblic Horatie, uvaluji na tebe soud ze zločinu proti 1 rálovské svrchovanosti; liktore, svaž mu ruce!" Přistoupil liktor a kladl mu na ruce smyčku. Tu Horatius na pod-"i Tulia, který dovedl ten zákon mírně vyložit, prohlásil: < ».l volávám se!" Tak na základě odvolání se konal soudní i.....i'H před lidem. Dojatí byli lidé při tom soudu zejména otcem ľ. I loratiem, který veřejně prohlásil, že podle jeho mínění 76 LIVIUS KNIHA I 77 dcera byla zabita právem. Kdyby tomu tak nebylo, že by byl zakročil podle práva otcovského proti synovi. Potom prosil, aby ho nečinili bezdětným, když ho před krátkou chvílí ještě viděli s potomstvem tak znamenitým. Přitom ten stařec objal jinocha, ukazoval na svlečenou zbroj Curiatiů zavěšenou na tom místě, které se jmenuje Oštěpy Horatiovy, a zvolal: „Což se můžete dívat ted na tohoto člověka — kterého jste nedávno ještě viděli, jak kráčí ozdoben a jásající nad vítězstvím — přivázaného k mučící rozsoše, jak je bičován a týrán? Vždyť i oči Albanů by sotva mohly snést tak hnusnou podívanou! Jdi, liktore, svaž ty ruce, které ještě nedávno ozbrojeny zjednaly nadvládu národu římskému! Jdi, zabal hlavu osvoboditele tohoto města! Oběs ho na neplodném stromě! Zbičuj ho bud mezi hradbami — ale jen mezi oštěpy a svlečenou zbrojí nepřátel — anebo za hradbami — ale jen mezi hroby Curiatiů! Kam vůbec můžete vést tohoto jinocha, kde by ho neobhájily jeho slavné činy před takovým hanebným trestem?" Nesnesl lid ani slzy otcovy, ani odhodlanost jeho syna, v každém nebezpečí stejnou, a osvobodil ho spíše z obdivu nad jeho statečností než podle právní povahy té soudní rozepře. A tak, aby ta zjevná vražda přece nějakým smírným trestem byla odpykána, bylo nařízeno otci, aby syna zbavil viny na útraty obce. On vykonal nějaké smírné oběti, které byly potom přenechány péči rodu Hora-tiů, dal položit přes ulici trám a poslal svého mladého syna s hlavou zahalenou jakoby pode jho. Ten trám je ještě dodnes zachován a na útraty obce stále obnovován; jmenují ho trám sestřin. Na tom místě, kde dívka probo-dena klesla, byl Horatii zřízen hrob z kamene čtverhranného. Války se sousedy — Lest Mettiova, rozvážnost Tuliová ".'I Ale mír s Albany netrval dlouho. Rozhorlení lidu, •hi jen třem bojovníkům byl svěřen osud obce, vystupňovalo ješitnou povahu diktátorovu. Protože přímé jeho záměry se nezdařily, začal si znovu získávat přízeň svých N|ioluobčanů nečestnými způsoby. Jako dříve za války hledal mír, tak nyní zamíru válku; protože však pozoroval, äf.o v jeho obci je více chuti do boje než skutečných sil, popuzuje k válce, jež by byla vedena otevřeně a na základě vyhlášení, jiné kmeny; pro své spoluobčany — pod záminkou spojenectví s Římany — si ponechá záměr zrady. Fideňané, osada římská, si přibrali za spojence Vejany; v tom úmyslu a podle dohody o přeběhnutí Albánii se dají podnítit k válce a ke zvednutí zbraní. Protože Pideny zjevně odpadly, Tullus povolá Mettia a jeho vojsko /. /Ylby a vytáhne proti nepřátelům. Když překročí Anio, u sloku dvou řek se položí táborem. Mezi tím místem I ľ'idenami přešlo vojsko Vejanů Tiber. Ti také v šiku poblíž řeky zaujímali pravé křídlo. Na levém blíže hor stanou Fideňané. Tullus obrátí proti vejskému nepříteli své v "|áky, albánské umístí proti legii Fidenských. U alban-*kého velitele nebylo více statečnosti než věrnosti. Neodvážil se tedy ani zůstat, ani přeběhnout otevřeně a zvolna pnHloupil k horám. Když potom usoudil, že už dost po-Itoupil pod hory, zřídil celý šik; ale protože ještě v duchu \ nlial, rozvinul řady, aby tak mařil čas. Jeho záměr byl nlnutit branné síly v tu stranu, kam by se naklánělo \ ftlečné štěstí. Bylo to divné nejdříve Římanům, kteří stáli nejblíže, i il mile zpozorovali, že jejich boky jsou obnažovány od-■ luxlem spojenců. Potom jízdní posel na rychlém koni -'/námi králi, že Albanové táhnou pryč. Tullus v situaci i uk poplašné zaslíbí dvanáct kněží Saliů-tanečníků a sva- 78 LIVIUS KNIHA I 79 týně bohům Strachu a Děsu. Na jezdeckého posla se oboří hlasitými slovy, aby nepřátelé slyšeli, a nařídí mu vrátit se do bitvy; jsou to prý docela zbytečné, zmatené obavy; na jeho vlastní rozkaz prý je albánské vojsko vedeno kolem, aby napadli holý týl Fidenských. Také nařídí, aby jezdci vztyčili kopí. Ten čin zastřel veliké části pěšáků římských pohled na odcházející albánské vojsko. Ti, kdo to viděli, ujistili se v domnění o tom, co od krále slyšeli, a tím prudčeji se pustili do boje. Postrach přešel na nepřátele; jednak slyšeli hlasitý křik Tullův, jednak i veliká část Fidenských — neboť byli přidáni jako osadníci k Římanům — uměla latinsky. Aby je tedy Albané, kteří nenadále seběhli z vrchů, ne-odřízli od města, obrátí se na útěk. Dotírá na ně Tullus a po rozehnání křídla Fidenských vrátí se ještě srdnatější k boji proti Vejanům, kteří byli zaraženi strachem těch cizích. Ani oni nevydrželi ten útok; ale jejich rozptýlenému útěku bránila řeka, tekoucí jim v týlu. A když se tam na útěku obrátili, jedni hanebně zahazovali zbraň a slepě se vrhali do vody, druzí, liknavci, byli potřeni, protože váhali na březích, mají-li utéci, či začít znovu boj. Žádná bitva římská do té doby svedená nebyla krutější. Pokoření Allanů a převedení do Říma 28j Albánské vojsko, jež se na ten zápas dívalo, bylo svedeno dolů na rovinu. Mettius blahopřeje Tullovi, že byli nepřátelé přemoženi. Nato také Tullus laskavě osloví Mettia. Aby vse obrátil v dobré, nařídí Albanům spojit tábor s ležením římským; očistnou oběť uchystá na příští den. Jakmile se rozednilo — po všech obvyklých přípravách — rozkáže svolat do shromáždění obě vojska. Hlasatelé začali od konce a povolali nejdřív Albany. Ti byli překvapeni nezvyklostí toho počínání a postavili ni- nejblíže, aby slyšeli krále římského, jak mluví k vojsku. Podle úmluvy obklopila je římská legie v plné zbroji a Hctníkům byl dán úkol, aby bez meškání vykonali rožku zy. Poté Tullus promluví takto: „Římané, jestli se kdy v nějaké válce stalo, abyste nejdříve bohům nesmrtelným vzdávali díky a potom teprve své vlastní statečnosti, byla 10 včerejší bitva. Zápasili jsme totiž neméně s nepřáteli n dva kmeny byla rozdělena obec albánská, tak nyní • ľ i liť se v jeden celek vrátí!" Při těchto slovech albánské branné mužstvo zachová .,.1, o, protože samo bylo neozbrojeno a nadto obklopeno 80 LIVIUS I KNIHA I 81 ozbrojenci; i kdyby snad chtělo tak či onak zasáhnout, všeobecný strach je nutil ke klidu. Tehdy Tullus pravil: „Mettie Fufetie, kdybys ty býval sám schopen naučit se zachovávat věrnost uzavřeným smlouvám, byl bych ti já sám tuhle zásadu vštípil už zaživa. Nyní však, protože tvoje povaha je nenapravitelná, aspoň teď svým odsouzením na smrt nauč lidské pokolení, aby věřilo v posvátnost těch hodnot, které jsi ty porušil. Jako tedy jsi měl před krátkou dobou ducha na dvě strany obráceného a kolísal jsi mezi zájmem Fideňanů a Římanů, tak ted vydáš své tělo, aby bylo na kusy roztrháno." Potom přijelo dvojí čtyřspřeží a na jejich vozy rozkáže král Mettia roztáhnout a k nim ho přivázat. Pak byli koně rozehnáni různým směrem a tak vlekli s sebou rozervané tělo na obou vozech, jak uvázly v poutech jeho údy. Odvraceli všichni oči od tak hnusné podívané. To byla první a poslední poprava u Římanů sloužící jako výstražný příklad, který málo dbal zákonů lidských. Jinak se můžeme chlubit tím, že žádný z národů neuznal za vhodné mírnější tresty. Zboření Alby 29j Mezitím už byli napřed posláni do Alby jezdci, aby převedli lid do Říma. Potom byly přivedeny legie vojáků, aby zbořily město. Když vstoupily do bran, nenastal onen poplach ani děs, jaký bývá v dobytých městech, když jsou vylomeny brány a rozbořeny beranem hradby, nebo když je násilím dobyto tvrze; tu obvykle nepřátelský křik a pobíhání ozbrojenců po městě všechno uvádí ve zmatek mečem a ohněm. Avšak tehdy chmurné ticho a mlčenlivý smutek tak zarazily mysl všech, že ze strachu zapomínali, co tu mají zanechat, co mají s sebou vzít; rady si nevěděli a vzájemně se mezi sebou ptali a chvíli na prahu stát zůstávalia chvíli zase sem tam bloudili a svoje domovy procházeli, neboť je měli spatřit naposled. Ale jezdci už s křikem naléhali a nařizovali jim vyjít ven, když už bylo slyšet praskot domů bořených v nejzazších částech města a prach na různých místech zvednutý jakoby rozprostřeným mrakem všechno zahalil, tu chvatně vynesl každý, co mohl, protože odcházeli opouštějíce bůžky rodiny a domácího krbu a domovy, ve kterých jeden každý z nich se narodil a byl vychován. A už nepřetržitý zástup vystěhovalců naplnil ulice a pohled na další vháněl nové a nové slzy do očí, když se tak vzájemně litovali; také žalostné nářky bylo slyšet, obzvláště nářky žen, když míjely vznešené chrámy obsazené ozbrojenci a opouštěly bohy jakoby zajaté. Jakmile Albané vykročili z města, Římané srovnali se zemí napořád a všude všechny veřejné i soukromé budovy. Tak jediná hodina vydala do zkázy a trosek dílo budované po čtyři sta let, po které Alba stála: jen chrámy bohů — neboť tak nařídil král — zůstaly nedotčeny. Nová válka se Sabiny 10/ Řím mezitím vzrůstal z trosek Alby. Zdvojil se počet občanů. Vrch Caelius byl připojen k městu; aby liyl hojněji osídlován, vyvolil si jej Tullus za své krá-lovnké sídlo a tam potom obýval. Přední muže albánské \ \ bral mezi otce, aby také tato vrstva společnosti vzrostla : Tullie, Sevilie, Quínetie, Geganie, Curiatie, Cloelie. Pro len stav takto rozmnožený učinil posvátným porad-oioi Hliromaždištěm radnici, která až do věku našich •i ň hc jmenovala Hostiliova. Aby všem společenským \ rtl vám přidal na významu něčím z nového národa, vy-l ' il il«',set čet jezdců z Albanů, staré legie týmž náhrad- ...... počtem doplnil a nové ještě vybral. V léto důvěře ve své síly Tullus vypoví válku Sa- 82 LIVIUS KNIHA I 83 binům, kmenu v té době vedle Etrusků nejmocnějšímu mužstvem i zbraněmi. Na obou stranách bylo spácháno bezpráví a nadarmo bylo žádáno zadostiučinění. Tullus pak podal stížnost, že u svatyně bohyně Feronie na tržišti hojně lidmi naplněném byli zatčeni římští obchodníci; Sabinove zase, že jejich občané se už předtím museli utéci do posvátného háje a že byli v R ímě zadrženi. To udávaly obě strany jako příčinu války. Sabinove si dobře uvědomovali, že také část jejich sil byla usazena v Římě již od Tatia a že římská moc byla nedávno zvětšena též připojením kmene albánského; a proto se sami ohlíželi po cizí pomoci. V sousedství ležela Etrurie, nejbližší z Etrusků byli Vejané. Odtud přivábili k sobě dobrovolníky, protože v nich ještě zůstávalo rozhořčení z válek a to je také značně popuzovalo k porušení příměří; některé potulné chudáky z lidu dovedla zlákat i mzda. Od obce však nebyli podporováni žádnou pomocí; u Vejanů platila — neboť u ostatních je to méně podivné — víra ve smlouvu o příměří dohodnutou s Romulem. Chystali válku na obou stranách se svrchovaným úsilím — zdálo se, že záleží na tom, která z těch obou stran dříve začne s válečnou akcí —, když tu učiní vpád do území sabinského Tullus jako první. Strašná bitva se strhla u lesa zvaného Zlomyslný; tam se silou pěšáků, ale i jízdou nedávno rozmnoženou římské šiky nejvíce uplatnily. Od jezdců, kteří náhle vyrazili, byly řady Sabinu uvedeny ve zmatek; nebylo možno ani vést pevný boj, ani rozvinout útěk bez veliké zkázy. Uspořádání náboženství a smrt krále Tulia 31/ Když byli Sabinove přemoženi a královská vláda Tuliová i celá římská obec ve veliké slávě a veliké moci, bylo oznámeno králi i otcům, že na hoře Albánské prÄcly kameny. Ačkoliv se tomu sotva dalo věřit, byli | 'láni lidé, aby to věštné znamení prozkoumali; a tu i" < «1 j<'jioh očima —nejinak než jako když větry hromadu i ' u pobití ženou k zemi — napadla z nebes spousta kame-111 /dálo se jim také, že slyší mocný hlas z háje na nejvyš-'in vrcholku, aby podle otcovského obřadu vykonávali Uhimé oběti, které nechali upadnout v zapomenutí, i ikn hy zároveň s vlastí i bohy opustili; buď totiž přijali ■ i niřiké obřady, anebo, jak to bývá, zanevřeli na svůj osud n opustili kult svých bohů. Římané také podle toho věšt-lli lio znamení ustanovili devítidenní slavnost jménem ■ •l>< »•: buď proto, že nebeský hlas byl seslán z Albánské bory — neboť i tak se to vypravuje —, anebo podle napomenuti haruspiků, to je věštných kněží. To zůstalo aspoň i iko posvátný obyčej, aby se pořádaly slavnosti po devět (lni, kdykoliv by bylo oznámeno totéž věštné znamení. Nedlouho potom přišlo soužení s morovou ranou. / loho vznikala sice liknavost v konání vojenské služby, ni. hojcchtivý král nepopřál lidu nijaké úlevy ve zbraních. \ • i d dokonce, že těla mladých mužů jsou zdravější v poli n- / doma, dokud sám tou dlouhou nemocí nebyl napaden. In bylo jeho válečnické divoké sebevědomí do té míry zlo-iii. no zároveň s tělem, že ten panovník, který dříve ne-pokládal nic za méně královské než oddatseslužbě bohům, .. ildc propadl všem velkým i malým pověrám; také lid i \ .doval náboženskými povinnostmi. Lidé už vesměs tou-III |>o návratu oněch poměrů, které byly dávno za krále n 11 ni y, a věřili, že zbývá jediná pomoc nemocným tělům, .....i. dosažení smíru a slitování u Bohů. O králi samém se v \ pravuje, že pročítal zápisky Numovy; když tam našel i .1 < i slavnostní obřady konané na počest Iova Elicia, i - i. / \ čstovatele, prý se usilovně pohroužil do těch posvát-II li úkonů. Ale ta oběť prý nebyla řádně započata ani ľ >i Mna, a tak se mu nejen nezjevilo žádné znamení ne- ■ 84 LIVIUS bešťanů, nýbrž z bněvu Iova popuzeného tím zvráceným konáním obřadů byl prý zasažen bleskem a shořel i se svým domem. Tullus kraloval s velikou válečnou slávou po třicet dva roky. Ancus Marcius králem — Obřady fetiálů 32\ Smrtí Tuliovou zase připadla vláda otcům, jak hned na počátku to bylo zavedeno, a oni jmenovali prozatímního krále. Když byl za jeho předsednictví konán sněm, lid zvolil za krále Anka Marcia. Otcové k tomu dali své svolení. Byl to vnuk krále Numy Pompilia, syn jeho dcery, ten Ancus Marcius. Jak začal kralovat, byl pamětliv slávy svého děda; ale uvědomoval si také, že poslední královská vláda — celkem znamenitá — v jednom směru přece jen nebyla dost úspěšná: bud" tím, že byly náboženské obřady zanedbány, anebo zvráceně pěstovány; proto se domníval, že je zdaleka nejdůležitější vykonávat veřejné obřady, jak byly stanoveny od Numy. Nařídil tedy, aby pontifex, to je nejvyšší kněz, je všechny ze zápisků králových vypsal a uveřejnil je na bílé desce a aby ji vyvěsil na veřejném místě. Z toho vznikla jakási naděje u občanů toužících po klidu i u sousedních obcí, totiž že král se navrátí k mravům svého děda a k jeho zařízením. Proto Latinové, s nimiž za vlády Tuliový byla uzavřena smlouva, zvedli zase své sebevědomí. Když učinili nájezd na římské území a Římané žádali náhradu, dali jim zpupnou odpověď; domnívali se, že nečinný římský král bude vykonávat svou vládu mezi svatyněmi a oltáři. Ancus měl povahu umírněnou, pamětliv i Numy i Romula. A mimoto věřil, že královské vládě jeho děda byl potřebnější mír u národa mladého a válečnického a že mu také bylo dopřáno klidu bez bezpráví, ale toho že jemu samému nadále sotva bude dopřáno. Tušil, že jeho trpělivost je zkoušena, KNIHA I 85 ti už bude vyzkoušena, že se mu dostane pohrdání; soudil, t.ii doba je příhodnější pro krále Tulia než pro Numu. Protože však Numa za míru ustanovil náboženské ■ vazky, přál si, aby od něho zase vzešly válečné posvátné n Louy a aby války nebyly jenom vedeny, ale i vypovídány |mm11c nějakého obřadu. Proto opsal od starého kmene Aitquiculů právo, které nyní mají fetiálové, to je kněží uzavírající smlouvy; je to právo, podle kterého se žádá náhrada. Když posel přijde k hranici těch, od nichž se žádá nulirada — má hlavu ovinutou vlněnou páskou — prohlásí: „Slyš, love, slyšte, hranice!" a jmenuje přitom, kirrého kmene jsou: „Nechť slyší božské právo! Já jsem ■láluí posel národa římského; spravedlivě a zbožně, jako v \ ilanec přicházím a mým slovům nechť se dostane víry!" 1'olom přednese požadavky. Pak si bere Iova za svědka Inklo: „Jestliže já nespravedlivě a bezbožně vyžaduji vydá ní oněch lidí a oněch věcí, pak nedovol, abych ještě nókdy směl s ostatními ve vlasti pobývat." Tato slova hlásá, když překračuje hranici; tato ulova pronáší k muži, kterýkoli mu jako první přijde v i ííc; tato slova říká, když vstupuje do brány; tato slova Oinamuje, když vkročí na náměstí — jen několik málo \ \ razů změní v té formuli a ve skládání přísahy. Nejsou-li vydáni ti, které vyžaduje, po uplynutí třiceti tří dnů — tolik je totiž slavnostně stanoveno —, takto vypovídá válku: „Slyš, love, i ty, lane Quirine, a všichni bohové nobeští i vy pozemští i vy podzemní, slyšte! Já vás beru mu svědky, že onen národ — a jmenuje, který to je — je iiľHpravedlivý a nedodržuje právo! Avšak o těchto věcech ■o ve vlasti naší se staršími poradíme, jakým způsobem byrliom našeho práva dosáhli." S tím se vrátí posel do Ríma k poradě. Nato se král dotazoval otců asi těmito slovy: „Jednejme ohledně těch 86 LIVIUS KNIHA I 87 věcí, sporů a právních rozepří, o nichž učinil hlášení zmocněný otec starobylého národa římského zmocněnému otci Starých Latinů a vůbec Starým Latinům; oni je ani nevydali, ani nezaplatili, ani neučinili, ač bylo nezbytno je dát, učinit a zaplatit: pověz" — řekne tomu, kterého se jako prvního ptal na mínění — „co ty soudíš?" Tu on prohlásil: „Soudím, že je třeba vyžadovat jen poctivou a spravedlivou válkou, a tak se s vámi usnáším a k usnesení se přidávám." Potom po řadě byli dotazováni druzí; když většina těch, kteří byli přítomni, přistoupila k témuž mínění, bylo usneseno válku vypovědět. Dálo se to tak, že fetiál přinesl kopí okované železem nebo zbrocené krví, na hrotu opálené k jejich hranici a za přítomnosti neméně než tří mužů pro vojnu dospělých prohlašoval: „S ohledem na to, co národy Starých Latinů a vůbec staří Latinové proti starobylému národu římskému Quiritů učinili a proti čemu se provinili, a že starobylý národ římský Quiritů nařídil, aby byla vedena válka se Starými Latiny, i protože senát starobylého národa římského Quiritů tak usoudil, souhlasně se usnesl a k usnesení se přidal, aby válka se Starými Latiny nastala, z toho důvodu já a národ římský národům Starých Latinů a vůbec Starým Latinům válku vypovídám a tímto ji začínám." Jakmile to řekl, mrštil kopí na jejich území. Takovýmto způsobem tehdy bylo vyžadováno od Latinů zadostiučinění a válka vypovídána a ten obyčej i potomci přijali. Válka s Latiny — Osídlování Říma 33 j Ancus svěřil péči o bohoslužby flaminům, to je kně-žím zápalných obětí, a ještě jiným kněžím; pak sebral nové vojsko, vytáhl s ním a násilím dobyl Politoria, města Latinů. Podle mravu předešlých králů, kteří zvětšili řím- nkou moc přijímáním nepřátel do obce, převedl všechen lid d<> Říma. Protože kolem Palatia, sídla to starých Ří-iiiimů, Sabinove už naplnili Capitolium a tvrz a pahorek duelius obývali Albanové, byl novému lidu dán Aventin. Nedlouho potom, po dobytí Tellen a Fikaný, přibyli ještě o"ví občané. Potom bylo Politorium znovu vzato válkou, protože je prázdné obsadili Staří Latinové; to bylo záminkou pro Římany zbořit město, aby nebylo pořád u i očištěna nepřátel. Nakonec se celá válka soustředila do Medullie a tam se po nějaký čas bojovalo nerozhodně m M střídavým vítězstvím; neboť jednak to město bylo bezpečné opevněními a chráněno silnou posádkou, jednak v"|nko latinské se položilo táborem na otevřené rovině 0 několikrát se zblízka srazilo s Římany v bitvě. Posléze Ancus vynaloží všechnu svou bojovnou sílu n poprvé v bitvě zvítězí. Potom se vrátí do Říma s nesmírnou kořistí jako mocný vítěz; také tehdy mnoho tisíc La- 1 lnů přijal do obce; těm byla vykázána sídla u oltáře Mur-- linu, aby Aventin byl spojen s Palatiem. Také Ianicul byl připojen, ne z nedostatku místa, ale aby se někdy ta lina nedostala do rukou nepřátel. Uznali za vhodné, lby byl spojen s městem nejenom hradbou, ale — pro pohodlnost cesty — i mostem, tehdy poprvé přes Tiber vy-i ivcným. Také příkop Quiritů, nikterak bezvýznamná .....ehrana proti místům snáze přístupným, je dílo krále Anka. Tím nesmírným přírůstkem obec vzrostla; ale v tom • hkém množství lidí zmizel rozdíl mezi činem správ -"viii a nesprávným; následkem toho byly páchány i uta-J«mo zločiny, a proto byl postaven žalář uprostřed m-ma přímo nad náměstím, aby byli lidé ve své rostoucí ■ voli postrašeni. A za tohoto krále vzrostlo nejenom iihtiIo, ale i venkovské území a jeho hranice. Les Meský byl odňat Vejanům a panství Římanů bylo rozšířeno až LIVIUS KNIHA I Bi» k mori a při ústí Tiberu bylo založeno město Ostia; dokola byly zřízeny solné nádrže, a když byla znamenitě ukončena válka, byl zveleben chrám Iova Feretria, to jest nesoucího trofej. Panství Tarquiniů — Přistěhování Tarquinia Prisca 34j Za kralování Ankova Lucumo, podnikavý a bohatý to člověk, se přestěhoval do Říma, především z touhy i naděje na nějaké vážené postavení, jehož nemohl dosáhnout v Tarquiniích, neboť i tam pocházel z cizího rodu. Byl to synDemarata korinthského, který pro politické rozbroje prchl z vlasti; usadil se náhodou v Tarquiniích, oženil se tam a zplodil dva syny. Jmenovali se Lucumo a Arruns. Lucumo přežil svého otce a stal se dědicem celého jeho majetku. Arruns zemřel dříve než otec a zanechal po sobě manželku těhotnou. Po synovi nezůstal dlouho naživu ani otec; než skonal, nevěděl o tom, že jeho snacha bude mít dítě, a proto nepamatoval při sepisování závěti na svého vnuka. Tomu chlapci pro jeho chudobu — neboť se narodil po smrti dědově bez nároku na majetek — bylo dáno jméno Egerius, to je Chudáček. Lucumo naproti tomu se stal dědicem celého majetku; už jeho bohatství mu dávalo sebevědomí, ale jeho hrdost zvětšila ještě Tanaquil, kterou pojal za choť, žena pocházející ze vznešeného rodu; ta by také jen tak nedopustila, aby rodina, do které se provdala, byla níže postavena než ta, v níž se narodila. Etruskové si nevážili Lucumona jako syna vyhnance a přistěhovalce, a ona nedovedla snést to ponížení; zapomněla na vrozenou lásku k vlasti, jen aby viděla muže poctěného hodností, a proto pojala úmysl vystěhovat se z Tarquinií. Řím se jí zdál k tomu nejpříhodnější. V novém národě, jak se domnívala, všechna vznešenost vzniká náhle a z vynikajících vliiHiností, zde bude možno se uplatnit muži ráznému '« přičinlivému: byl tu prý králem Tatius sabinský, na královský trůn byl povolán Numa z Cur; Ancus, pocházející milánské matky, prý byl urozený jediným předkem IN u mou. Snadno muže takto přemluvila, protože toužil ľ" vysokých hodnostech a Tarquinie mu byly vlastí jenom |"> matce. A tak sebrali svůj majetek a odstěhovali se dn ftíma. Přijeli právě k Ianikulu. Když tak Lucumo seděl n manželkou na voze, tu orel se mírně snese dolů se svěšely mi křídly, odnese mu klobouk, poletuje s velikým kři-I * m nad vozem — jako by byl k té službě božskou vůlí lán — a zase mu jej vhodně položí na hlavu; pak se iuíkc do výše. Přijala prý to věštné ptačí znamení s ra-doiti Tanaquil, žena nebeských věštných úkazů znalá — |ulio lil ruskové vůbec. Obejme muže a povzbudí jej, aby doufal ve vynikající a vysoké postavení: ten pták prý ...... 11 z té a té krajiny nebeské a jako posel toho a toho boka; dal prý věštné znamení na samém temeni člověka, když nadzvedl ozdobu položenou na lidské hlavě, aby ji l"i/.ským řízením tamtéž vrátil. S těmito nadějemi a myšlenkami vkročili do města. 1 >|>íilřili si tam obydlí a udali jméno Tarquinius Priscus, i-- je Starý. Římanům ho činily nápadným jeho nezvyklý ľ v i bohatství. On sám napomáhal svému příznivému poitavení přívětivým oslovováním každého, laskavým mím k návštěvě i tím, že si získával dobrodiním, koho ľ n mohl, až se pověst o něm donesla i do královského pnláe.e. Tu známost u krále zakrátko přivedl až k právům důvěrného přátelství — neboť vykonával své úkoly til lioině a obratně —, takže se účastnil veřejných, jakož I MiMikromých porad ve válce i doma; když se tak ve všem ědČil, nakonec byl ustanoven v závěti poruěníkem • In královských. 90 LIVIUS KNIHA I 91 Volba Tarquinia Prisca králem 35/ Kraloval Ancus čtyřicet pět let a vyrovnal se kterémukoli z předešlých králů i uměním vést války a žít v míru i slávou obojího. Jeho synové byli již blízko věku dospělosti. Tím více Tarquinius naléhal, aby 6e co nejdříve konal sněm k volbě krále. Když byl termín sněmu ohlášen, včas poslal hochy pryč na lov. Potom se prý jako první ctižádostivě ucházel o královský trůn a pronesl řeč složenou tak, aby získal přízeň lidu: on prý nežádá za věc nezvyklou, protože nikoliv jako první — nad čímž by se někdo mohl pohoršovat nebo se tomu divit — ale jako třetí cizinec v Římě usiluje o dosažení královské hodnosti; i Tatius prý se stal králem nejenom z cizince, ale dokonce z nepřítele; také Numa, neznalý města, byl prý — aniž o to žádal — od nich samých povolán na královský trůn; on sám od té chvíle, co se stal svéprávným, prý se přestěhoval do Ríma s manželkou a se vším svým majetkem, žil tedy větší část svého věku, v němž lidé zastávají občanské povinnosti, v Římě, ne ve staré vlasti; a vyučil se prý doma i ve válce u učitele nijak špatného, u samého krále Anka, římským právům a římským obřadům; v poslušnosti a v uctivosti ke králi prý závodil se všemi, v dobročinnosti k jiným se samým králem. Když to tak — nikoli nepravdivě — všem vyložil, národ římský ho s nesmírným a jednomyslným souhlasem dosadil na královský trůn. Tohoto muže — ostatně výborného — provázela ta ctižádostivost, kterou měl při ucházení se o vládu, také při kralování. Jsa neméně pamětliv posílení své královské moci než zvětšení síly státu, vybral mezi otce sto mužů, kteří se potom jmenovali z mladších rodů a utvořili politickou stranu nepochybně nakloněnou králi, jehož dobrodiním se dostala do radnice. První válku vedl s Latiny a jejich města Apiol dobyl mocí a přivezl odtud kořist, převažující pověst o té válce; proto uspořádal hry nákladněji a s bohatší výpravou než předešlí králové. Tehdy poprvé bylo vyznačeno místo l>i o cirkus, který se nyní jmenuje Maximus, to je Největší. MÍHta byla rozdělena otcům a jezdcům, aby si tam každý mohl opatřit sedadlo; byla nazvána fori, to je čestné řady. Hlediště bylo tak uspořádáno, že vidlicovité podpěry, \ l soké dvanáct stop od zeme, nesly sedadla. Hry se sklární I y z koňských závodů a z utkání pěstních zápasníků, ponejvíce z Etrurie povolaných. Ty hry se potom opakovaly pravidelně každým rokem a zůstaly natrvalo pod názvem Římské a Veliké a ještě jinak je jmenovali. Týž Ind dal rozdělit stavební místa kolem fora soukromníků in a zřídit podloubí a krámy. Válka sabinská — Význam věšteb .'16/ Tarquinius Priscus chystal se také obehnat město kamennou hradbou, když tu náhle válka se Sabiny pře-rulila jeho záměry. Ta událost se přihodila tak náhle, nepřátelé překročili Anio dříve, než mohlo římské voj-nkt» proti nim vytrhnout a zabránit jim v tom. Tak nastal v li. mě zmatek. Nejprve bylo bojováno nerozhodně s ve-11 k v m krveprolitím na obou stranách. Když potom byly ■ > Irone sbory nepřátel odvedeny zpět do tábora a tak byl ■ I m čas Římanům, aby se znovu připravili k boji, tu Tar-ijulnius se rozhodl přidat k Ramnům, Titiům a Lueerům, kteréžto setniny sebral Romulus, ještě jiné a ponechal pni označení svým jménem; domníval se totiž, že jeho > ili-Čným silám chybí nejvíce jízda. Romulus však to konal po prozkoumání věštných znamení zvěstovaných |i iky; a proto Attus Navius, proslulý v té době augur, i" je věštec z letu ptáků, prohlašoval, že nic není dovoleno .....ni a ni nově ustanovovat, leč dají-li veštní ptáci k tomu LIVIUS KNIHA I 93 souhlas. Tu se prý král rozhněval, vysmíval se jeho umění a řekl: „Nuž tedy, ty znalce božské vůle, prozkoumej věštné ptáky, zda je možné to, co já si nyní v duchu myslím." Když pak to věštec vyzkoumal z letu ptáků a prohlásil, že se to určitě stane, pravil král: „Ale já jsem myslil na to, že ty břitvou přeřízneš brus: vezmi oboje a vykonej, co ptáci předpovídají, že se může stát." A on prý bez váhání přeřízl brus. Na tom místě, kde se ta událost přihodila, stála socha Attiova se zahalenou hlavou; bylo to na komiciu, to je na shromaždišti při samých schodech na levé strane radnice. Historikové připomínají, že také brus byl uložen na témž místě, aby byl u potomků památkou toho divu. Tak přibylo na vážnosti zkoumání věštných ptáků i kněžské hodnosti augurů, vykladačů těch zjevů, že se napříště nic nedálo ve válce ani doma bez pozorování věštných ptáků a že byla rozpouštěna shromáždění národa i sbory vojska i odkládány nej důležitější podniky, kdykoli to ptáci nedovolili. Tarquinius také nic nezměnil na setninách jezdců; jejich počet však zdvojnásobil, takže bylo ve třech setninách 1800 jezdců. Ti, co byli přidáni, byli nazváni jenom pozdějšími pod týmiž jmény; nyní je jmenují šesti setni-nami, protože byly zdvojnásobeny. 37J Když byla tato část válečných sborů rozmnožena, znovu nastane srážka se Sabiny. Avšak nehledě k tomu, že římské vojsko vzrostlo silami, král tajně přidá také lest: pošle totiž vojáky, aby zapálili veliké množství dříví ležící na břehu Anienu a naházeli je do řeky. Za podpory větru se dříví vzňalo a jeho větší část jako vory narazila na mostní kůly, uvázla tam a zapálila most. I tato událost v bitvě nahnala strach Sabinům, a když se pak rozprchli, zabránila jim také v útěku; mnoho lidí, i když nepřátelům unikli, zahynulo v samé řece; jejich zbraně plovoucí k městu byly poznány v Tibeře a rozhlásily to \ íiězství skoro dříve, než to mohlo být oznámeno. Obzvláštní sláva v té bitvě náležela jezdcům. Byli postaveni na křídlech, a když už střední šik jejich pěšáků byl zaháněn, tu prý vyrazili z boků, takže mjenom zastavili sabinské legie, jež prudce dorážely na iiHlupující, ale náhle je obrátili na útěk. Sabinove prchali v nespořádaném útěku k horám, ale málo jich tam dospělo; nej větší část jich, jak už bylo řečeno, byla jezdci žali nána do řeky. Tarquinius měl zato, že je třeba stíhat poděšené; poslal kořist a zajatce do Říma, spálil zbroj nepřátel na obrovské hranici — to bylo zaslíbeno jako oběť Vulcanovi — a pospíšil bez zastávky dále, aby dovedl vojsko na území Sabinu. Sabinove vytrhli proti Římanům, Iřcbaže se jim to tažení nedařilo a nemohli doufat, že se jim povede lépe; situace totiž nedovolovala věnovat čas poradám: vytáhli s vojskem nakvap sebraným a byli na evém území potřeni; a protože už bylo skoro všechno Klraceno, požádali o mír. M f Collatia a celé to území před Collatií bylo Sabinami m odňato. Egerius — to byl syn králova bratra — byl v Collatii zanechán posádkou. Dovídám se z pramenů, že Collatinští se vzdali a že formule vzdání je takováto: král se jich zeptal: „Jste vy vyslanci a mluvčí poslaní od kmene Colla-linú, abyste se vzdali, vy a kmen Collatinů?" „Jsme." ,,.le kmen Collatinů samostatný?" „Je." „Vydáváte sebe i kmen Collatinů, město, území, vodu, hranice, svatyně, l>oiřeby, všechny věci božské i lidské do moci mé a ná-loda římského?" „Vydáváme." „A já to přijímám." Po ukončení války sabinské se Tarquinius trium-I ni ně vrátí do Říma. Potom vedl válku se Starými Latiny. 94 LIVIUS Tam nikde nedošlo k rozhodnému boji. Obracel zbraň proti jednotlivým městům a pokořil celý kmen Latinů. Corniculum, Stará Ficulea, Cameria, Crustumerium, Ame-riola, Medullia, Nomentum — všechna tato města byla dobyta na Starých Latinech. Nato byl sjednán mír. Potom začal Tarquinius díla míru s horlivostí ještě větší, než s jakou vedl války; tak nebyl národ o nic klidnější doma, než byl ve vojenské službě. Král se totiž chystá kamennou hradbou — počátek toho díla byl přerušen válkou sabinskou — obehnat město tam, kde je ještě ne-opevnil. Nejnižší končiny města kolem fora, to je kolem náměstí, a jiná údolíležícímezipahorky vysuší stokami, vedenými šikmým směrem do Tiberu, protože z roviny nesnadno vyváželi vodu. Zabere také staveniště pro základy ke chrámu Iovovu na Capitoliu, který zaslíbil za války sabinské, neboť už tehdy předvídal budoucí velebnost toho místa. Narosení a mládí Servia Tullia 39j V té době bylo v královském domě spatřeno věštné znamení, podivuhodné svým šťastným koncem. Spícímu chlapci, který se jmenoval Servius Tullius, prý vzplanula hlava před očima mnohých. Zvedl se veliký křik nad tou zázračnou událostí a byli přivoláni král a královna. Když kdosi z otroků přinášel vodu k uhašení, byl královnou zadržen. Ona uklidnila ten poplach a zakázala s chlapcem hnout, dokud by se sám od sebe neprobudil; brzy nato prý se spánkem i plamen zmizel. Tu odvedla Tanaquil muže stranou a řekla: „Vidíš toho chlapce, kterého my vychováváme v takovém prostém životním prostředí? Možná že on bude jednou naší spásou, až na nás přijdou zlé časy, a stane se ochranou pokleslé moci královské. Proto se vší laskavostí živme ten zdroj nesmírné slávy před lidmi i v soukromí." KNIHA I 95 Potom přijali chlapce za vlastního a vychovávali ho u vzdělávali v těch uměních, jimiž se nadaný duch podněcuje ke snaze o vysoké postavení. Snadno se daří to, co lm.Iiiim leží na srdci. Chlapec vyrostl ve zdatnost vpravdě královskou, a když byl hledán zeť pro Tarquinia, nemohl ne nikdo z římské mládeže srovnávat s ním v žádné zname-niié vlastnosti; a tak jemu král svoji dceru zasnoubil. Ať už z jakékoli příčiny mu byla vzdána tak veliká pocta, nelze věřit, že to byl syn otrokyne a že on sám jako ohlapec byl otrokem. Spíše se přikláním k mínění těch, kteří vykládají, že po dobytí Cornicula těhotná manželka Servia Tullia, který byl knížetem v onom městě n liyl zabit, byla mezi ostatními zajatkyněmi poznána; pro svou jedinečnou urozenost prý byla královnou řím-ukou uchráněna otrocké služby a porodila v domě Tar-Cplinia Prisca. Potom prý se pro tak veliké dobrodiní i mezi ženami důvěrné přátelství prohloubilo a ten chlapec, jak byl v domě odmalička vychován, prý se těšil jejich lám-.e a úctě. Protože jeho matka upadla po dobytí rod* ného města do rukou nepřátel, věřilo se, že je synem ■ >i rokyně. Zavraždění Tarquinia Prisca 40/ Téměř třicátého osmého roku od té doby, co začal kralovat Tarquinius, byl nejenom u krále, ale i u otců n liilu v daleko nej větší úctě Servius Tullius. Dva synové Ankovi už dávno považovali za velikou potupu, že byli při praveni o královský trůn lstí svého poručníka a že \ Kímě kraluje přistěhovalec, který není ani ze sousedního, ani dokonce z italského rodu; ale tu jejich rozhořčení v/.niHtlo ještě prudčeji: Nevrátí se k nim královská vláda nu po Tarquiniovi, ale ještě dále bude prudce upadat ilo rukou otrockých? Dostane královskou moc v téže 96 LIVIUS KNIHA I 97 obci skoro po stu letech, co ji měl Romulus — zrozený z boha, sám bůh, pokud žil na zemi — nyní Servius, syn otrokyne? To bude společná hanba jak římského jména, tak především jejich vlastní rodiny, bude-li ještě za života mužského potomstva krále Anka královský palác otevřen nejenom přistěhovalcům, ale dokonce otrokům. Rozhodnou se tedy zabránit té potupě mečem. Ale i rozhořčení pro bezpráví je podněcovalo spíše proti samému Tarquiniovi než proti Serviovi. Zdálo se jim také, že by je přísněji potrestal za pokus vraždy král, kdyby zůstal naživu, než prostý člověk; po zabití Servia by si pak také vybral za zetě jiného a udělal by ho dědicem královského trůnu. Z těchto důvodů chystají úklady samému králi. Vybrali si dva nejsurovější z pastýřů k tomu zločinu. Ti oba předstírají rvačku s polním železným nářadím, na něž byli zvyklí, v předsíni královského domu, jak jen dovedli nejhlučněji; tím obrátili na sebe pozornost královských služebníků. Když pak se oba dovolávali krále a jejich křik pronikl až dovnitř do královského domu, na předvolání spěchali ke králi. Nejdříve oba povy-kovali a jako o závod překřikovali jeden druhého. Byli ukroceni liktorem a nařízeno jim, aby mluvili střídavě; tu teprve si přestali skákat do řeči a jeden podle úmluvy začal vykládat. Když se král pozorně jen na něho obrátil, ten druhý zdvihl sekyru a zasekl ji králi do hlavy; zanechal zbraň v ráně a oba se vyřítili ven. Tanaquil pomůže Serviovi na trůn 41J Umírajícího Tarquinia zachytili okolostojící, prchající zločince dopadli liktoři. Z toho křik a sběh lidu a žasli všichni, co se to stalo. Tanaquil za poplachu nařídila zavřít královský dům a očité svědky odklidit. Zároveň horlivě sháněla léky potřebné pro ošetření rány, jako by zbývala nějaká naděje, a zároveň učinila i jiná opatření k obraně. Spěšně přivolala Servia, ukázala mu téměř bezduchého muže a držíc jeho pravici prosila ho, aby ne-neehával bez trestu smrt svého tchána a nedovolil, aby jeho tchyně byla na posměch nepřátelům. ,,Jsi-li muž, Servie," volala, „tvůj je královský trůn, ne těch, kteří • -i/.íma rukama spáchali ten nejhnusnější zločin. Vzchop ••<• ;i následuj bohy jako své vůdce; vydali kdysi věštbu, že bude slavnou tato hlava, a to tím, že kolem ní rozlili božskou zář ohně. Nechť tě nyní probudí onen nebeský plamen, nyní procitni opravdu! I my, ač cizinci, jsme kralovali. Rozvaž, kdo jsi, nikoli odkud ses zrodil. Jestli tvá rozvaha ochabuje tou nenadálou událostí, řiď se aspoň i o/, vahou mou!" Když už se křik a nával lidu sotva daly udržet, tu x hořejší části paláce okny do nové ulice obrácenými — král totiž bydlel u chrámu Iova Statora — Tanaquil promluví k národu. Vybídne jej, aby byl dobré mysli: král prý byl jen omráčen nenadálou ranou; ta železná /.braň prý vnikla nepříliš hluboko do těla, takže už přišel k sobě; po setření krve bylo to zranění prohlédnuto a vňcehno spěje prý k uzdravení; doufá prý, že jeho samého lidé co nejdříve uvidí; zatím je vybízí, aby byli na slovo poslušní Servia Tullia, který bude zasedat na soudech a jiné královské úkony vykonávat. Servius v nachovém rouchu královském a s liktory vystoupí a sedí na královském trůně; jedny záležitosti rozhodne, o jiných předstírá, že se dotáže krále. A tak DO několik dní, když už Tarquinius naposled vydechl, zata-|ovala Tanaquil jeho smrt a Servius pod záminkou zastu-1'iiváiií krále upevnil svoji vlastní moc. Tehdy teprve, když propukl nářek v královském domě, byla jeho smrt oznámena na veřejnosti. Servius, chráněn silnou stráží, jako první bez volby národa podle vůle otců se stal krá- 98 LIVIUS KNIHA I 99 lem. Synové Ankovi už tehdy, když po zatčení pachatelů zločinu bylo zvěstováno, že král žije a že Servius má tak velkou moc, odešli do Suessy Pometie do vyhnanství. Serviovy války — Majetkové roztřídění občanstva 42j Servius upevňoval svou moc stejně tak verejnými rozhodnutími jako soukromými záměry. Aby proti němu nepojaly děti Tarquiniovy nenávist, jakou měly děti Ankovy proti Tarquiniovi, spojí dvě své dcery manželstvím s princi královskými, Luciem a Arruntiem Tar-quiniem. Ale přece nezdolal osudovou nutnost lidskými úvahami, aby závist vůči královské moci neměnila vše v nedůvěřivost a v nepřátelství. Velmi včasně pro zachování klidného stavu byla v té době začata válka s Vejany — neboť už vypršelo příměří — a s jinými Etrusky. V té válce se zaskvěla i statečnost i válečné štěstí Tulliovo. Po potření nesmírného vojska nepřátel vrátil se do Říma jako král, o jehož právech by nikdo nepochyboval, kdyby zkoumal smýšlení otců nebo lidu. Potom přikročí ke zdaleka největšímu dílu mírovému, aby ho potomci vynášeli ve slávě stejně jako Numu, který byl původcem práva božského; stejně tak by měli ctít Servia jako zakladatele všeho roztřídění v obci i stavů, z nichž je patrný nějaký rozdíl mezi stupni důstojnosti a majetku. Ustanovil totiž census, to je soupis majetku, zařízení velmi prospěšné pro říši v budoucnosti tak velikou, podle něhož povinnosti ve válce i úkoly v míru by byly plněny ne podle hlav jako dříve, ale podle poměrů majetkových. Pak vyznačil třídy a setniny i celý ten řád na základě censu, i pro mír vhodný i pro válku. 431 Z těch, kteří měli majetkový odhad 100 000 asů anebo větší, zřídil 80 setnin, po 40 ze starších a stejně to- lik z mladších vojáků. Ti všichni byli označeni jako první i ny sloužilo k ochraně těla; jako zbraně útočné proti nepříteli zavedl oštěp a meč. K této třídě byly přidány dvě setniny technické, které by konaly vojenskou službu lir ze zbraní; dán jim úkol, aby nosily do boje válečné stro-je. Drnká třída byla ustanovena v mezích odhadu jmění 100 až 75 tisíc asů; z nich, starších i mladších, bylo sebránu 20 setnin. Za zbraně jim byly určeny štít čtyřhranný, KOŽÍ potažený, místo okrouhlého štítu kovového a kromě krunýře vše stejné. Pro třetí třídu určil odhad 50 tisíc iiHii; z nich byl zřízen týž počet setnin a s týmž rozdílem Iriku. Ani ve zbraních nic nebylo změněno, jen holeně byly odňaty. Ve čtvrté třídě byl zaveden odhad 25 tisíc a týž počet setnin byl zřízen. Zbraně byly změněny: nic lim nebylo dáno kromě oštěpu a metacího kopí. Pátá i iíila byla rozmnožena: bylo zřízeno 30 setnin. Tito vo-|á( i nosili s sebou praky a házecí kameny. K nim patřili jeňlě „přiřazení" vojáci, trubači na roh a na polnici, roz-ilélení ve 3 setniny. Tato třída byla odhadována na 11 ti-»(e asů. Menší odhad zahrnoval ostatní lid: z něho b\la /i i/.eua jedna setnina prostá vojenské služby. Když takto i rojil a rozdělil pěší vojsko, sebral 12 setnin z předních mužů obce. Dále zřídil 6 jiných setnin, ze 3 setnin ustave-• I \ ch od Romula, a to pod týmiž jmény, jimiž byly zasvě-■' ny podle věštných znamení ptáků. K zakoupení koní l>\lo dáno po 10 tisících asů ze státní pokladny, za něž l«\ koně živili. Také jim byly přiděleny neprovdané ženy, lby jim platily 2 tisíce asů každý rok. Všechna tato I", inena byla svalena z beder chudých na bohaté. Pak jim bylo přidáno na důstojnosti; ale ne tak, jak i" tradicí po Romulovi zachovali ostatní králové, kdy 100 LIVIUS KNIHA I 101 všem bylo dáno hlasování podle hlav s touž platností a podle rovnoprávnosti, nýbrž byly vytvořeny stupně: aby se nezdálo, že někdo byl vyloučen z hlasovacího práva, ale aby přitom všechnu moc podrželi přední mužové obce. Jezdci byli totiž vyvoláváni jako první; dále bylo nejdříve vyvoláno 80 setnin prvé třídy pěšáků. Jestliže se u nich projevila různost mínění, což se zřídka stávalo, měly být vyvolány druhé třídy; tak se skoro nikdy nemělo sestoupit až tak dolů, aby došla řada i na ty nejnižší. Není divu, že tento nynější řád, doplněný na 35 okresů a zdvojený co do počtu setninami mladších a starších, neshoduje se s úplným počtem zavedeným od Servia Tullia. Servius totiž rozdělil město podle krajů a obývaných pahorků na čtyři díly a nazval ty části tribus, jak já se domnívám, od slova tributům, to je daň; neboť týž král našel způsob, aby i daň stejně podle odhadu jmění byla odváděna; ale tyhle tribus neměly už souvislost s rozdělením nebo počtem setnin. 44/ Když skončil census, to je sčítání lidu, které uspíšil strachem ze zákona vydaného proti těm, kdož se censu nepodrobí, a to hrozbami žaláře a trestu smrti, nařídil, aby se dostavili všichni občané římští, jezdci i pěšáci, na pole Martovo — každý ve své setnině za prvního svítání. Tam očistil celé sešikované vojsko obětí zvanou suo-vetaurilia, to je obětování vepře, ovce a býka. To zakončení slavnostní obětí bylo nazváno lustrum, to jest obřad oěišťovací, protože jím byl uzavřen census. Bylo prý napočteno 80 000 občanů při té přehlídce. Nejstarší z historiků Fabius Pictor dodává, že to byl počet občanů schopných nosit zbraň. Bylo uznáno za vhodné, aby také město bylo zvětšeno pro takové množství lidí. Král k němu přidá dva pahorky, Quirinál a Viminál. Dále zvětší Esquilie, před- městí římské, a sám tam bydlí, aby tomu místu dodal důstojnosti. Obežene město náspem, příkopy a hradbou; i i k posune kupředu pomerium, to je místo kolem hradební zdi. Název pomerium vykládají ti, kdo přihlížejí jenom k významu toho slova, jako postmoerium, to je záhradbí. Je to však spíše ohradbí, to je místo, které při zakládání měst kdysi Etruskové zasvěcovali pozorováním věštných pláků s určitými mezníky dokola tam, kudy chtěli vést hradbu; měli úmysl, aby se ve vnitřní části nestavěly budovy těsně u hradeb — nyní je obvykle k sobě spojují — a aby také zevně se prostírala nějaká půda nedotčená lidským obděláváním. Tento prostor, který nebylo dovoleno ani obývat, ani orat, nazvali Římané pomerium n li záhradbí, ale ne proto, že byl za hradbou — spíše že hradba byla za ním. Při vzrůstání města vždycky o kolik měly hradby postoupit vpřed, o tolik byly posunovány vpřed tyto posvátné mezníky. Sjednocení římského a latinského státu 45j Když byla obec zvelebena zvětšením města a doma bylo vše spořádáno pro potřeby válečné i mírové, snažil nu král rozvahou zvelebit i svou moc a zároveň dodat městu krásy nějakou nádhernou stavbou. Už tehdy byla proslulá svatyně Diany Efeské. Pověst vykládala, že byla v \ -A avěna společně obcemi asijskými. Tuto jednomyslnost w • o božstvo společně uctívané neobyčejně chválil Servius mezi předními muži latinskými, s nimiž uzavřel jménem ohee i soukromě pohostinné přátelské svazky, a to s dob-• vm záměrem. Často tu myšlenku opakoval a přiměl je konečně k tomu, aby v Římě postavily chrám Dianě kmeny latinské společně s národem římským. To bylo přiznáním, že hlavou veškeré moci je Řím; o to byl toli-knii /.hraněmi veden zápas. 102 LIVIUS KNIHA I 103 Ač se zdálo, že Latinové se už vzdali cíle té snahy, protože se o moc tolikrát nešťastně pokoušeli zbraněmi, přece jednomu ze Sabinu se zdánlivě naskytla možnost z osobního záměru se zmocnit svrchované vlády. V Sa-binsku se prý narodila kterémusi hospodáři jalovice podivuhodné velikosti a vzhledu. Rohy přibité po mnoho let v předsíni chrámu Dianina byly památkou na ten div. Tato událost byla pokládána za věštné znamení a věštci prorokovali, že vrchní vláda bude v té obci, jejíž občan bude jalovici obětovat Dianě. Ta věštba se donesla k představenému svatyně Dianiny. Sabiňan, jakmile se mu zdál první den vhodný k oběti, přihnal tu jalovici do Říma, odvedl ji ke svatyni Dianine a postavil ji před oltář. Tu římský představený svatyně — vzrušila ho totiž velikost té obětní žertvy proslavené pověstí a měl také na paměti onu věštbu — takto osloví toho Sabiňana: „Jak to, cizince, že se chystáš s nečistýma rukama konat oběť Dianě? Proč se dříve neskropíš živou vodou řeky? Dole v údolí protéká Tiber." Cizinec byl jat posvátnou obavou — neboť si přál, aby bylo vše řádně vykonáno, čímž by výsledek odpovídal věštbě — a ihned sestoupil k Tiberu. Mezitím obětoval Dianě tu jalovici Říman. To bylo obzvláště milé králi i obci. Pád Serviův 46 j Servius sice už z právního titulu nerušeného užívání měl královskou moc nepochybně v rukou, ale slýchal, že mladý Tarquinius občas pronáší výrok, že on vládne bez vůle národa projevované volbou. Proto si dříve získal přízeň lidu tím, že podle hlav rozdělil území dobyté na nepřátelích a pak se odvážil vznést na lid dotaz, zda si přejí a nařizují, aby on — Servius — kraloval. Byl vyhlášen za krále s takovým jednomyslným souhlasem jako sotva kdo jiný před ním. Ale ani ta událost nezmen-ňilu u Tarquinia naději, že se domůže královské vlády; l>u dokonce tím spíše nabyl domněnky, že se mu naskytla příležitost, aby osočoval Servia u otců a aby on sám nabyl vlivu v radnici; poznal totiž, že se jedná o přidělování pozemků lidu a že to otcové nelibě nesou. On sám byl nadto mladík vznětlivé povahy a doma ještě podněcovala jeho neklid manželka Tullia. Tak poskytla i římská radnice doklad tragického zločinu, aby tím rychleji přišla svoboda /. hnusu nad svévolí králů a aby byla poslední ta královská vláda, která byla získána zločinem. Tento Lucius Tarquinius — zda to byl syn či vnuk Tarquinia Priska krále, to není jasné, ale podle většiny bÍHtoriků bych ho prohlásil za syna — měl bratra Arrunta Tarquinia, mladíka mírné povahy. Za tyto dva, jak nahoře bylo řečeno, se provdaly dvě Tullie, dcery královské, nu my též naprosto rozdílné v mravech. Náhodou se stalo, dvě násilné povahy nebyly spojeny manželstvím; bylo to asi ke štěstí národa římského, aby královská vláda Snrviova trvala déle a mravy obce mohly být pevně spořádány. Soužila se prudká Tullia, že v jejím muži není nijaký podnět ani k ctižádostivosti, ani k odvaze. Celá se odvrá-iili k druhému Tarquiniovi, jeho obdivovala, jeho nazý-\ d a pravým mužem a potomkem z královské krve; opo-> ' Kovala sestrou, protože prý od té doby, co našla i m iže, ochabuje ve své ženské odvaze. Svedla je rychle dohromady ta podobnost, jak už to bývá, že zlo se nejlépe bodl ke zlu. Ale počátek všech těch intrik vzešel od ženy. Ta hí navykla tajným rozmluvám s cizím mužem a ni-|ak nešetřila pomlouvačnými slovy o muži před bratrem, o Mi-Mlře před mužem. Tvrdila, že by bylo bývalo lépe, kdy-h) ona zůstala neprovdána a on neženat, než aby se spojila 'loutkem s nerovným a aby musela malátnět cizí likna- 104 LIVIUS KNIHA I 105 vostí. Kdyby prý jí byli bohové dali za muže toho, jehož je hodna, že by byla viděla doma v tu chvíli královský trůn, který vidí u otce. Rychle naplní mladíka svou smělostí. Arruns Tarquinius a Tullia mladší uprázdnili svůj dům pro nové manželství dvěma pohřby rychle za sebou následujícími. Ti dva se spojí sňatkem, přičemž Servius jim spíše nebránil, než aby to schvaloval. 47f Tehdy však se stávalo Tulliovo stáří den ze dne ohroženější, ohroženější začala být i jeho královská vláda; neboť po jednom zločinu si ta žena vyhlížela druhý. Ani v noci, ani ve dne nedopřávala muži klidu, aby nezůstaly bez účinku předešlé vraždy příbuzných: prý jí nechyběl muž, jehož chotí by se nazývala, ani s kterým by mlčky sloužila; chyběl jí ten, kdo by se považoval za hodna královského trůnu, kdo by pamatoval, že je syn Tarquinia Prisca, kdo by raději chtěl královskou vládu mít než v ni doufat. „Jsi to ty, za jehož manželku já se pokládám a jehož nazývám mužem a králem? Jestli ne, naše situace se nyní zhoršila, protože v tobě samém se zbabělostí tkví zločin. Proč se nemáš k činu? Není ti třeba usilovat o cizí královský trůn z Korinthu ani z Tarquinií jako tvému otci. Bohové domácí i otcovští i obraz tvého otce i palác královský a v paláci královský trůn a jméno tarquiniovské tebe volí a nazývá králem. Anebo máš-li k těmto činům málo odvahy, proč klameš obec? Proč dovoluješ, aby se na tebe lidé dívali jako na králevice? Kliď se odsud do Tarquinií anebo do Korinthu, klesni zpět dolů k nízkému rodu! Vždyť jsi spíše podoben bratru než otci." Takovými a ještě jinými slovy vyčítavě mluví k tomu mladému muži, popuzuje ho a sama také si nepopřeje klidu: vždyť přece i Tanaquil, cizinka, tolik dovedla vykonat, že dva královské trůny po sobě předala muži a po- l.um zeti; ona sama, pocházející z královské rodiny, žeby neměla žádný vliv při udílení a odnímání královské mo-ei? Těmito ženskými výbuchy zběsilosti štván, obcházel Tarquinius a doprosoval se zejména otců mladších rodů, l>i'ipomíňal jim otcovo dobrodiní a žádal za ně vděčnost; lákal mladíky dary; vzmáhal se slibováním nesmírných výhod, ale také pomlouváním krále, kde jen mohl. Konečně, jakmile se mu zdálo, že nastala příhodná Ohvíle k provedení činu, obklopen zástupem ozbrojenců v i rhl na náměstí. Potom, když byli všichni strachem ochromeni, tu on sedl na královské křeslo před radnicí n kázal povolat hlasatelem všechny otce do radnice ke králi Tarquiniovi. Sešli se ihned — jedni proto, že už dříve byli na to připraveni, druzí ze strachu, aby jim nebylo přičítáno ke škodě, že se nedostavili; byli ohromeni tím nezvyklým a podivuhodným činem a domnívali se, á« Servius je už vyřízen. Nato Tarquinius začal spíláním, a lo až od těch nejstarších předků: že prý Servius byl oi Kikem a synem otrokyne a že po nedůstojné smrti svého Otce — aniž nastalo mezivládí, jako dříve, aniž byly ko-"•iiiy sněmy, aniž lid hlasoval, aniž to otcové schválili — /•mocnil královského trůnu jen ženským darováním. .Ink se zrodil, tak prý byl zvolen za krále jako příznivec lolio nejnižšího druhu lidí, z něhož sám pochází; z nenávisti k cizí důstojnosti prý území vyrvané předním ■ oo/.iim rozdělil těm nej špinavějším; všechna břemena, ktorá kdysi byla společná, svrhl prý na bedra předních .....žň obce; zavedl prý census, to je přiznávání jmění, iil>v byl majetek těch zámožnějších vystaven závisti ii připraven, aby z toho majetku, kdykoli by se jemu za- ■ lihlo, štědře rozdával těm největším nuzákům. lit j Když Servius náhle přišel doprostřed té řeči, přilítán vyděšeným poslem, ihned z předsíně zvolal moc- 106 LIVIUS KNIHA I 107 ným hlasem: „Co se to tu, Tarquinie, děje? S jakou drzostí ses opovážil ještě za mého života svolávat otce anebo usednout na mém křesle?" NatoTarquinius divoce vzkřikl, že prý zaujímá místo svého otce, že je mnohem oprávněnějším dědicem trůnu než otrok, protože je syn královský; on — Servius — prý se už dost dlouho svévolně vysmíval a po pánech šlapal. — Tu zvednou křik příznivci jich obou. Lid se sbíhal do radnice a ukazovalo se, že bude kralovat ten, kdo zvítězí. Tu Tarquinius — sama nutnost ho doháněla, aby se odvážil té krajnosti — byl totiž věkem i silami mocnější, uchopí Servia uprostřed těla, vynese ho z radnice do dolejší části a srazí ho ze schodů. Pak se vrátil do radnice, aby sehnal dohromady senát. Nastane úprk královských služebníků a dvořanů. Servius, téměř bezduchý, je zavražděn těmi, kteří byli posláni od Tarquinia a dostihli ho na útěku. Věří se tomu — neboť to není v rozporu s ostatní zločinností —, že se to stalo z návodu Tulliina. Tullia, jak známo, přijela na fórum na voze a beze všeho ostychu před shromážděním mužů vyvolala manžela z radnice a jako první ho nazvala králem. On jí přikázal, aby se uklidila pryč z toho velikého zmatku; když se vracela domů a dostala se nahoru na silnici Cyperskou, kde byl nedávno chrám Dianin, nařizovala kočímu, aby zahnul s vozem napravo na příkrou cestu Urbskou a vyvezl ji na pahorek Esquilský; on jí to odepřel poděšen, zadržel uzdu a ukázal paní zavražděného Servia ležícího na tom místě. O tom hnusném a nelidském zločinu se dosud vypravuje a to místo jej připomíná. Jmenují Zločinnou tu silnici, kudy prý šílená TulHa, Štvaná líticemi své sestry a muže, hnala vůz přes tělo otcovo a sama poskvrněná a potřísněná donesla kletbu té krvavé vraždy otcovské na zkrvaveném voze k domácím bůžkům svým a své- ho muže. Z jejich hněvu měl co nevidět následovat zánik lomu ničemnému počátku kralování podobný. Servius Tullius kraloval čtyřicet čtyři roky tak, že • ylo na něho naházeno proutí a nasypáno kamení, a tak l>yl utopen. S2j Když potom Tarquinius znovu svolal do shromáždění Latiny, veřejně pochválil ty, kteří Turna, chystajícího politický převrat, potrestali zaslouženým trestem za dokázaný pokus povraždění příbuzných. Potom pronesl řeč: on prý sice může jednat podle starobylého práva, protože všichni Latinové pocházejí z Alby, a tak jsou vázáni onou smlouvou, podle níž od doby Tuliový celá obec albánská se svými osadami přešla pod vládu římskou, avšak sám navrhuje raději na prospěch všech, aby byla ta smlouva obnovena a aby Latinové — jako spoluúčastníci — spíše měli prospěch ze šťastného postavení národa římského, než aby museli pořád očekávat anebo trpět zkázy měst a pustošení polí, jak to zakusili nejdříve za Anka a potom za vlády jeho otce. Dost snadno se dali Latinové přemluvit, ač v té smlouvě obec římská měla svrchovanost; avšak viděli, že hlavy latinského kmene tu stojí a souhlasí s králem a Turnus byl čerstvým dokladem pro každého, jaké nebezpečí mu hrozí, kdyby se králi postavil na odpor. Tak byla obnovena smlouva a bylo vyhlášeno mladším z Latinů, aby se podle smlouvy v určitý den dostavili do háje Ferentinina ve zbroji a v plném počtu. Když se tam podle nařízení římského krále ze všech kmenů sešli, tu král s úmyslem, aby neměli svého velitele ani oddělené vrchní velení anebo vlastní prapory, smísil ma-nipuly z Latinů a Římanů, takže udělal vždy ze dvou jeden a po dvou z jednoho; těmto zdvojeným manipulům pak postavil v čelo centuriony — setníky. 112 LIVIUS KNIHA I 113 Válka s Volský a úkladné dobytí Gabií 53/ Avšak jako byl Tarquinius nespravedlivým králem v míru, nebyl tak docela špatným vůdcem ve válce: ba dokonce by se byl vyrovnal v tom umění předešlým králům, kdyby odrodilství v jiných věcech mu nebylo vadilo také v této slávě. Tarquinius jako první zvedl válku proti Volskům — měla trvat více než dvě stě let do budoucna ještě po něm — a násilím na nich dobyl Suessy Pome-tie. Když tam stržil rozprodáním kořisti čtyřicet talentů stříbra, pojal úmysl vystavět chrám Iovovi v té velkoleposti, která by byla hodna krále bohů i lidí, i římské říše, i důstojnosti právě onoho místa. Dobyté peníze uložil na vystavění toho chrámu. Potom jej zaměstnala válka zdlouhavější, než se nadál, v níž zaútočil vojenskou silou na Gabie, blízké to město, nejdříve bez úspěchu; když pozbyl i naděje, že město oblehne, protože byl zahnán od hradeb, konečně napadl město, prostředkem nikterak římským, totiž lstí a uskokem, neboť zatímco předstíral, jako by válku odložil a byl zaměstnán kladením základů chrámových a jinými ještě městskými pracemi, Sextus, syn jeho, který byl nejmladší ze tří, přeběhl podle úmluvy do Gabií a stěžoval si na nesnesitelnou krutost otcovu vůči němu samému; prý už od cizích obrátil zpupnost na své vlastní a hnusí se mu i veliký počet dětí, takže i doma páše tu spoušť, kterou udělal v radnici, aby nezanechal nějaké potomstvo ani dědice královské moci; on sám prý unikl mezi střelami a meči svého otce a uvěřil, že nic nikde pro něho není bezpečné, leda u nepřátel L. Tarquinia; neboť aby se neklamali, že pro ně trvá ta válka, o níž on předstírá, že jí nechal, a že je při příležitosti, až nic nebudou tušit, přepadne; není-li prý u nich útočiště pro prosebníky, že prochodí celé Latium a pak že bude prosit Volsky a <\equy a Herniky, dokud se nedostane k těm, kteří by dovedli chránit děti před krutými a bezbožnými popravami, jež nařizují otcové; snad prý najde i jiskru zápalu k válce a boji proti nej zpupnějšímu králi a nejsurověj Šímu národu. Protože se zdálo, že roztrpčen hněvem odejde od nich dále, nezadrží-li ho nějak, Gabijští ho laskavě přijali. Říkají mu, aby se nedivil, jestliže nakonec je na dě-li takový, jaký byl na spoluobčany, jaký na spojence; že on sám prý proti sobě samému koneckonců bude řádit, až mu nic jiného nezbude; jim však prý je milý Sextův příchod a věří, že v krátkém čase s jeho podporou válka bude přenesena od bran gabijských pod hradby římské. .74/ Potom byl Sextus Tarquinius přibírán do veřejných porad. Tam prohlašoval, že sice v jiných záležitostech Houhlasí se starými Gabiny, protože jim jsou ty věci známejší, ale sám znovu a znovu podněcoval k válce a v tom Hám sobě přičítal obzvláštní prozíravost; zná prý přece MÍly obou národů a ví, že občané určitě nenávidí zpupnost k rálovskou, když ji nemohly snést ani děti. Tak ponenáhlu popouzel přední muže gabinské k obnovení války. On Hám s těmi nejsmělejšími mladíky podnikal vojenské \ ypady za kořistí. Tak rostla nepodložená důvěra k němu při všech jeho slovech a činech nastrojených na klam. IN u konec byl zvolen za vůdce té války. Když se tam pak s lidem netušícím, oč jde, strhly malé bitky mezi Římem a Gabiemi, obyčejně měla pře-\ nim strana gabinská. Tu ti nej vyšší jako ti nejnižší < clonil horlivě začínali věřit, že Sextus Tarquinius jim byl poslán darem bohů. Protože však podstupoval n< bezpečí stejně tak jako namáhavé práce a kořist s ve-likou štědrostí mezi vojáky rozdával, byl u nich v takové I « ee, že ani otec Tarquinius nebyl mocnější v Římě než Jnlio wyn v Gabiích. 114 LIVITJS KNIHA I 115 A tak jakmile viděl, že už má sebráno dost sil ke všem podnikům, pošle jednoho ze svých důvěrníků k otci do Ríma vyzvědět, co si přeje, aby dělal, protože mu bohové dopřáli, aby on jediný v Gabiích všechno zmohl. Tomuto poslovi, protože se — myslím — zdál nespolehlivý, nedostalo se žádné odpovědi. Král jakoby pohroužen v myšlenky, šel do zahrady u svého paláce a posel synův ho následoval. Tam prý se procházel sem tam, a najednou mlčky srazil holí nejvyšší hlavičky makovic. Posel se už unavil dotazováním a vyčkáváním odpovědi; vrátí se do Gabií jakoby s nepořízenou. Podá zprávu, co sám vyřídil a co sám viděl. Král prý — bud z hněvu, nebo z nenávisti, nebo ze zpupnosti už vrozené — nepronesl ani slůvka. Když Sextoví vysvitlo, co si otec přeje a co nařizuje těmi mlčenlivými symbolickými narážkami, dal zahubit přední muže té obce; některé z nich osočil u lidu, druhé mohl zničit sám, protože už dříve byli neoblíbeni. Mnozí z nich byli popraveni veřejně, někteří, u nichž by nařčení bylo méně okázalé, byli zavražděni tajně. Některým byla dána možnost, aby sami od sebe uprchli, anebo byli posláni do vyhnanství; majetek nepřítomných byl rozchvácen stejně jako těch zahubených. Z toho vzniklo hodně štědrého rozdávání i kořistění. Požitkem z vlastního soukromého prospěchu pominul cit pro pohromy veřejné, až nakonec gabinská obec, zbavená rozvahy i pomoci, je vydána do područí římskému králi beze všeho boje. Tarquiniovy stavby v Římě 55/ Když Tarquinius dostal Gabie pod svou moc, uzavřel mír s kmenem Aequů a obnovil smlouvu s Tusky. Potom obrátil zájem k záležitostem městským: z nich první byla, aby chrám Iovův na hoře Tarpejské zůstavil jiiko pomník svého kralování a svého jména. Oba králi >\é Tarquiniové prý se na stavbě podíleli: otec jej /.hhIíImI, syn dokončil. Aby celý ten prostor byl volný ■ •íl ostatních posvátných staveb a zůstal věnován jen lovovi a jeho chrámu, který měl být vystavěn, nařídil král, aby byly odsvěceny svatyně a kapličky, jichž tam bylo několik; ty byly nejdříve přislíbeny od krále Tatia v samém rozhodném okamžiku bitvy proti Romulovi u potom zasvěceny slavnostním pozorováním věštných pl áku. Na počátku zakládání toho díla prý bohové projevili IVOU moc tím, že označili rozsah tak veliké říše; neboť ptáci dovolovali odsvěcení všech kaplí, avšak u svatyně Termínový nepřisvědčili. To znamení a věštba ptáků — iniiž ten zjev, že sídlo Termina, boha hranic, zůstalo Bl pohnuto a že on jediný z bohů se nedal odvolat, aby npiiHtil své posvátné hranice — to bylo pochopeno jako v Ml ba: všechno zůstane při své pevnosti a stálosti. Při kopání základů chrámu objevila se prý lidská liluvii s neporušeným obličejem. Ten spatřený zjev docela bez záhad prorokoval, že Rím bude tvrzí říše a hlavou 11 Sta. A tak to také věštili věštci, i ti, co žili v městě, i ti, i i ■ i é povolali z Etrurie k poradě o té události. Tak rostla n krále ochota k ještě větším nákladům na stavbu. Proto v \ i i/.ck z kořisti pometinské, který byl určen k dokončení i lavby až po střechu, sotva stačil na základy. Spíše hyoli ledy věřil Fabiovi — i z toho důvodu, že je starší — io bylo jenom 40 talentů, než Pisonovi, který píše, ■ iii ten podnik bylo rezervováno 40 tisíc liber stříbra; il y t l akové sumy peněz nebylo možno se nadít z kořisti • mi jediného tehdejšího města a nemohla by převýšit ...../.úklady staveb nynějších při takové jejich nádher- 1111*1 í. 116 LIVIUS KNIHA I 117 Delfská věštba o nástupci 56j Král Tarquinius, zaujat úsilím o dokončení chrámu, povolal stavitele odevšad z Etrurie; neužil na to jen státních peněz, ale také lidu jako dělníků. Ač to byla práce nemalá a patřila k tomu ještě služba vojenská, přece si lid nijak nestěžoval, že staví chrámy bohů svýma rukama; spíše reptal, když potom byli mnozí převáděni na jiné práce, sice zdánlivě menší, ale značně namáhavější, na stavění řad sedadel v cirku a na svedení největší stoky pod zem, jímky všech odpadků a svodnice nečistot z města. Těmto dvěma dílům sotva by se mohly v něčem vyrovnat naše dnešní nádherné stavby. Když král zmohl lid těmito pracemi — protože se domníval, že i množství lidí je městu jenom na obtíž tam, kde ho není potřeba —, snažil se i vysíláním osad zaujmout území říše ve větší šíři a vyslal osady do Signie a Circeí, aby byly v budoucnu ochranou města na zemi i na moři. Při této činnosti spatřil strašné zjevení: had, který se spustil z dřevěného sloupu, způsobil děs a útěk v královském paláci; nepoděsil však tolik srdce královo náhlým strachem, jako ho naplnil úzkostnými starostmi. A tak, ač k věštným úkazům týkajícím se obce byli přibíráni jenom etruští věštci, on — poděšen tímto viděním, jež se týkalo rodiny — rozhodl se poslat do Delf, do věštírny na světě nej proslavenější; ale neodvážil se svěřit odpovědi věšteb nikomu jinému a vyslal dva syny po zemích v té době neznámých a po mořích ještě neznámějších do Řecka. Titus a Arruns se vydali na cestu. Jako průvodce jim byl přidán Lucius Iunius Brutus, syn sestry královy Tarquinie, mladík zcela jiný povahou, než kterou dovedl předstírat a přetvařovat se. Ten když uslyšel, že přední mužové obce a mezi nimi jeho bratr byli od strýce zabiti, rozhodl se, že si neponechá ve svém smýšlení nic, čeho by se král mohl bát, ani ze svého majetku nic, po čem by .....lil toužit; věděl, že bude bezpečen jen tehdy, budou-li jím pohrdat, když v právním řádu je málo ochrany. Schválně se tedy začal stavět slabomyslným; sebe i svůj majetek nechával napospas králi a neodmítal ani příjmení llrutus, to je Nejapný, aby pod rouškou toho příjmení onen duch — osvoboditel národa římského — se skrýval a vyčkával příhodného času. Toho tedy si vzali Tarqui-niové do Delf spíše jako směšnou figuru než jako průvodce; nesl prý zlatou hůl uzavřenou v holi z rohoviny k tomu m clu vyhloubené jako dar Apollónovi; náznakem byl |0 obraz jeho ducha. Když tam přišli a vykonali příkazy otcovy, tu je pojala touha vyzvědět, komu z nich připadne vláda nad římskou říší. Z hloubi jeskyně prý byl vydán hlas: „Nej-v ysší svrchovanou vládu v Římě bude mít ten, kdo z vás první, mládenci, přinese políbení matce." Tarquiniové ni uloží, že o té věci co možno nejvíce pomlčí, aby Sextus, který byl zanechán v Římě, neznal tu odpověd a tak aby /.ustal neúčasten vlády. Oni sami mezi sebou svěří losu, který z nich obou matce dá polibek dříve, až se vrátí ftíma. Brutus tušil, že ten výrok Pýthie má zcela jiný imyal. A tak, jako by zakopl a upadl, dotkl se polibkem /< nič, zajisté proto, že ona je společnou matkou všech liilí. Potom se vrátili do Říma, kde byla se svrchovaným ÚHilíni připravována válka proti Rutulům. Před Ardeou — Ctnostná Lucretia 67/ Ardeu měli Rutulové, kmen na onu krajinu a na onu iliilni bohatstvím velmi mocný. A to bylo právě příčinou vilky, protože král římský vyčerpán velkolepými veřejnými stavbami se snažil jednak sám sebe obohatit, jednak chtěl kořistí zmírnit roztrpčenost lidu; byli na krále ro- 118 LIVIUS KNIHA I 119 zezleni — kromě jiné jeho zpupnosti — i proto, že je tak dlouho přidržoval službami dělnickými a prací otrockou. Byl učiněn pokus, jestli by bylo možno Ardey dobýt prvním útokem. Když se to nepodařilo, začali tísnit nepřátele obležením a opevněními. V tomto stálém táboře, jak se to děje za války spíše dlouhé než prudké, bylo dost volnosti v přecházení, u náčelníků ještě spíše než u prostých vojínů; královští jinoši občas i volnou chvíli společně trávili na hostinách a pitkách. Když tak náhodou popíjeli u Sexta Tarquinia, kde obědval i Collatinus Tar-quinius, syn Egeriin, tu v řeči padla zmínka o manželkách: každý chválil nadmíru tu svou. Z toho pak vznikla hádka a tu Collatinus řekl, že není třeba o tom mnoho slov pronášet, že i v několika málo hodinách lze zvědět, o kolik nad ostatní vyniká jeho Lucretia. „Nuže, je-li v nás svěžest mladosti, proč tedy nesedneme na koně a neprohlédneme osobně povahy svých žen? Každému nechť je nej-zřejmějším důkazem, co se muži při neočekávaném příchodu ukáže před očima." Byli rozpáleni vínem. „Tak jeďme!" zvolají všichni. Tryskem přicválají do Říma. Dospěli tam, když se rozprostíral první soumrak; potom spěchají do Collatie: královské snachy uviděli na rozmařilé hostině s družkami marnit čas, kdežto Lucretii zastihli sedící uprostřed domu mezi služkami, jak se zabývala do pozdní noci předením vlny. Chvála ženy plynoucí z oné hádky náležela Lucretii. Přicházející muž i Tarquiniové byli laskavě přijati, vítězný manžel uctivě vítal králevice. Tu pojme Sexta Tarquinia ničemná smyslná touha násilím zneuctít Lucretii. Dráždila ho jak její krása, tak i osvědčená její počestnost. Ale tehdy po noční mladické zábavě se muži vrátí do tábora. Tragédie Lucretiina 58 j Po uplynutí několika málo dnů přišel Sextus Tar-quinius do Collatie bez vědomí Collatinova a jen s jedním průvodcem. Tam byl laskavě přijat lidmi netušícími jeho r-áinčr; po večeři byl odveden do ložnice pro hosty; tu \ / planul smyslnou touhou. Když se zdálo všechno okolí dost bezpečné a všichni zřejmě pohrouženi v spánek, vytasil meč, vnikl ke spící Lucretii, levou rukou jí stiskl hruď a řekl: „Mlč, Lucretie, jsem Sextus Tarquinius; mám v ru-c« incě; zemřeš, jestliže hlesneš." Žena vyděšená ze spánku vnlčla, že není pomoci a že hrozící smrt je nablízku. Tarquinius jí vyznával lásku, žadonil, střídal prosby h výhrůžkami, snažil se ze všech stran působit na ženského ducha. Když viděl, že zůstává zatvrzelá a že se nedá naklonit ani strachem před smrtí, přidal k tomu nahánění Hrachu ještě výhrůžku hanby. Řekl, že položí vedle ní BXrtvé probodnutého nahého otroka, aby se o ní mluvilo |ako o zabité při hnusném cizoložství. Když tím vyhro-• váním jeho vášeň vítězně zdolala její vytrvalý odpor, Odjel odtud Tarquinius rozjarený, že překonal tu ženskou počestnost. Tu Lucretia, zarmoucena tak velikým neštěstím, poile posla do Říma k otci i do Ardey k muži, aby přišli | »|dý s jedním věrným přítelem; tak prý je třeba jednat, " i<» velmi rychle, neboť se stalo něco strašného. Spurius Luoretius přišel s Publiem Valeriem, synem Volesiovým, Co II ii i u us s Luciem Iuniem Brutem, s nímž se náhodou i.ieol do Říma a potkal tak posla manželčina. Najdou I m relii sedící zarmoucenou v ložnici. Při příchodu pří-liu/.ných jí vytryskly slzy, a když se jí muž ptal: „Vede ■i* li dobře?" odpověděla: „Nikoliv. Jakpak se může llobřo vést ženě, když ztratila počestnost? Stopy cizího m u/e, Collatine, jsou na tvém lůžku. Avšak jenom tělo je ■ 120 LÍVIU S poskvrněno, duch je nevinen. Smrt mi bude svědkem. Ale podejte mi pravice na čestné slovo, že tohle nezůstane bez trestu pro cizoložníka. Je to Sextus Tarquinius, který jako nepřítel místo hosta sem ozbrojen násilím vpadl předešlé noci; dosáhl tu rozkoše zhoubné, ale nejen pro mne: jste-li vy muži — i jemu samému čin přinese zkázu." Všichni po řadě jí dají čestné slovo; těší ji zkormoucenou tím, že vinu přičítají nikoli jí, protože byla donucena, ale původci toho zločinu: mysl prý hřeší, ne tělo a tam, kde není úmysl, není také vina. Ona pravila: „Vy uvažte, co jemu patří; já se sice zprošťuji hříchu, ale neosvobozuji se z trestu; a podle příkladu Lucretiina napříště žádná nestoudná žena naživu nezůstane." Vrazila si do srdce nůž, který měla ukrytý pod šatem, dolehla ještě na tu ránu a umírajíc klesla. S nářkem naposled volají jméno mrtvé muž i otec. Tarquinius zbaven vlády a vypovězen 59/ Zatímco oni byli zmoženi žalem, Brutus vytrhne z rány Lucretiiny nůž, zbrocený krví, drží ho před sebou a zvolá: „Při této krvi před bezprávím královým nejčistší přísahám a vás, bohové, si beru za svědky, že já Lucia Tarquinia Superba s jeho zločineckou manželkou i se vším potomstvem dětí odtud vyženu mečem, ohněm a jakoukoli silou budu moci, a že nestrpím, aby oni ani nikdo jiný kraloval v Římě." Nůž pak podá Collatinovi, potom Lucre-tiovi a Valeriovi a oni žasnou nad tím divem, odkud se vzala v prsou Brutových ta nezvyklá odhodlanost. Složí přísahu, jak bylo přikázáno; docela pak je přešel žal, vzplanuli hněvem, a když je Brutus vyzýval, aby zlomili královskou moc, následovali ho jako vůdce. Mrtvolu Lucretiinu vynesou z domu, donesou ji na fórum a pobouří lidi, jak to bývá, tou neslýchanou událostí a ni- KNIHA I 121 ■ činností zločinu. Každý za sebe běduje i žaluje na násil-nický čin královský. Dojme všechny zarmoucenost otcova i wlova Brutova, který káral jejich slzy a nečinné nářky n podněcoval spíše k tomu, co se sluší na muže, na Římany: aby se chopili zbraní proti těm, kdož se opovážili činů, jaké páchají jen nepřátelé. Všichni nejráznější mladí muži se zbraněmi se dosta-w I i jako dobrovolníci; následuje je i ostatní mládež. Potom zanechali část mužstva k ochraně Collatie u bran a postavili tam stráže, aby nikdo to vzbouření neoznámil krá-lovHké rodině; ostatní ozbrojenci pod vedením Bratovým I \ i áhli do Říma. Když tam dorazí, všude, kudy pochoduje ozbrojený zástup, způsobí strach a poplach; ale když P.lv lidé uvidí, že napřed kráčejí přední mužové obce, usou- le, na bědy a strasti lidu poníženého ke kopání příkopů a nh.k; římští muži, vítězové nad všemi okolními kmeny, pr j hc dnes stali nádeníky a kameníky místo válečníků. Pripomenul také hanebnou vraždu krále Servia Tullia, ' I ik jeho dcera přejela mrtvolu otcovu na prokletém vo- • dovolával se bohů jako mstitelů rodičů. Výkladem o lAnhlo zločinech a možná ještě strašnějších jiných, slo-jež vnuká okamžitá rozhořčenost nad takovými ha- 122 LIVIUS KNIHA II 123 nebnostmi, a v situaci, kterou není snadno vylíčit spisovateli, přiměl rozhořčený lid, aby odňal králi svrchovanou vládu a nařídil Luciu Tarquiniovi odejít s manželkou a dětmi do vyhnanství. Brutus sám sebral mladší branné mužstvo, které se dobrovolně hlásilo, vyzbrojil je a odtáhl do Ardeje do tábora, aby odtud pobuřoval vojsko proti králi. Svrchovanou moc ve městě přenechá Lucretiovi, náčelníku města ustanovenému už předtím od krále. Za tohoto zmatku Tullia uprchla z domu a lidé ji proklínali, kudy jen Šla, a mužové i ženy se dovolávali bohyň pomsty — Fúrií. Zřízení svobodné republiky 60 f Když zprávy o těchto událostech došly do tábora a král, poděšen tím převratem, spěchal do Říma, aby potlačil to vzbouření, uhnul se cestou Brutus — tušil totiž jeho příchod —, aby se s ním nesetkal; tak skoro v touž dobu různými cestami Brutus přišel do Ardeje, Tarquinius do Říma. Tarquiniovi byly zavřeny brány a ohlášeno mu vyhnanství; osvoboditele města přijal tábor s radostí a děti královy byly odtud vyhnány. Dvě následovaly otce a šly si odpykat vyhnanství do Caere v Etrurii. Sextus Tarquinius se odebral do Gabií, jakoby do svého království, a tam byl zavražděn od mstitelů starých nepřátelství, která sám proti sobě vyvolal vraždami a loupežemi. Lucius Tarquinius Superbus kraloval dvacet pět let. Království trvalo v Římě od založení města až do jeho osvobození dvě stě čtyřicet čtyři roky. Potom byli zvoleni na sněmu centuriátním, to je setninovém, od náčelníka města podle knih Servia Tullia dva konsulové, a to Lucius Iunius Brutus a Lucius Tarquinius Collatinus. KNIHA II Začátky republiky a opatření k upevnění svobody \\ Počínajíc druhou knihou budu líčit skutky, které v míru i ve válce vykonal národ římský již jako svobodný. Zmíním se o úřednících, jen na rok volených, i o vládě zákonů, která je mocnější než vláda lidí. Že svoboda byla ještě radostnější, o to se svou zpup-iiohIí přičinil sám poslední král. Jeho předchůdci totiž k nilovali tak, že všechny, jak za sebou následovali, možno nikoli nezaslouženě považovat za zakladatele aspoň těch AYotlí města, které sami připojili jako nová sídliště pro pří-■ Nv ho pouštěl v městě, v němž byl dosud cizím živlem, ilu uporů s otci dříve, než se jeho zájmy upevnily rodinnými /.úvazky k ženám a dětem a také láskou k půdě, k níž < lovňk přilne až po delším čase? Nevyspělý stát by se byl roHpitdl nesvorností. Naproti tomu klidná, umírněná ' Indu |>yla mu jen na prospěch a soustavnou výchovnou i ■ ■ ej přivedla tak daleko, že byl schopen užívat dobré-1.....v oce svobody silami již vyzrálými. 124 LIVIUS Počátek svobody bys mohl počítat od té doby spíše proto, že zastávání konsulského úřadu bylo omezeno na dobu jednoho roku, než proto, že by se snad bylo z pravomoci, příslušející dříve králům, něco ubralo: všechna práva králů, všechny jejich odznaky konsulové podrželi. Bylo pouze zabráněno tomu, aby snad nevznikaly dvojnásobné obavy z konsulů, kdyby oba současně vystupovali na veřejnost se svazky prutů se sekyrami jakožto odznaky svrchované moci; proto se podle určitých pravidel v jejich užívání střídali. Jako první měl svazky prutů se souhlasem druhého konsula Brutus, který byl neméně rázným bojovníkem za dosažení svobody jako jejím pozdějším strážcem. První, co učinil, bylo toto: Aby se národ, dychtivě sahající po nové svobodě, nedal v budoucnosti zviklat ani prosbami, ani dary králů, zavázal ho slavnou přísahou, že nedovolí nikomu, aby se stal v Římě králem. A další opatření: Aby výrazněji pozdvihl vážnost senátu také rozmnožením stavu senátorského, doplnil počet otců, který se zmenšil popravami z rozkazu krále, vybranými předními příslušníky stavu jezdeckého na celkový počet tří set členů. Odtud prý pochází zvyk, že do senátu byli voláni ti, kteří byli již rodem otci, a ti, kteří byli nově zapsáni; těmito nově zapsanými, jakýmsi novým senátem, nazývali ony vybrané jezdce. Je podivuhodné, jak velice toto rozhodnutí přispělo k utužení svornosti a ke sblížení lidu s otci. 2\ Dále byla věnována pozornost otázkám náboženského kultu. Za vlády královské konával některé státní oběti osobně sám král. Proto z obavy, aby se králové nejevili nepostradatelnými v žádném odvětví státního zřízení, zvolili Římané krále-obětníka. Tento kněžský úřad ovšem -noílřírKU Tifiiwššímu knězi, pontifikovi, aby titul král KNIHA II 125 připojený k názvu kněze nikterak neohrožoval svobodu, která byla tehdy předmětem největší péče. Nevím, zda Římané nezacházeli příliš daleko, jestliže se snažili upevňovat svobodu na všech stranách a do nej menších podrobností. Například jméno druhého konsula, Tarquinia, i když on sám ničím jiným nezavdával příčinu k nelibosti, bylo lidu nesnesitelné: příliš prý si Tarquiniové zvykli na královskou moc; počátek učinil Tarquinius Priscus; po něm kraloval sice Servius Tullius, ale ani v mezidobí jeho vlády nepřestal prý Tarquinius Superbus myslit na moc královskou jako na něco cizího, nýbrž zmocnil se jí zločinným násilím jako dědictví svého rodu. A po vypuzení Tarquinia Superba je státní moc opět v rukou Tarquinia — Lucia Tarquinia Collatina! Tarquiniovci prý nedovedou žít jako soukromníci. Nelíbí bc lidu to jméno, je nebezpečné svobodě. Tyto řeči, jimiž zpočátku jen příležitostně hleděli jednotlivci zjistit obecné mínění, se roznesly po celé obci. ľroto Brutus svolá lid, znepokojený dohady a vzbuzeným podezřením, na veřejnou schůzi. Na ní jako první bod jednání přečte přísahu lidu, že nedovolí nikomu, od něhož by hrozilo nebezpečí svobodě, aby v Římě kraloval nebo vůbec žil. Nato prohlásil, že je nutno tuto zásadu dodržovat s nej větším úsilím a že se nesmí zanedbat nic, co by bylo pro věc důležité. Nerad prý o tom mluví s ohlednu na člověka a nebyl by mluvil, kdyby láska k republice nebyla přednější: římský lid prý nevěří, že dosažená Hvoboda je trvalá: královský rod, královské jméno je ne-l< n v obci, nýbrž i ve vládě! A to že je na újmu, to je na l>i< kážku svobodě! „Nuže, Lucie Tarquinie," obrátil se Brutus na svého h|iolukonsula, „ukaž dobrou vůli, odstraň tuto obavu! Máme v dobré paměti, plně uznáváme: i ty jsi vypudil krále! Dokonej své dobrodiní, odnes odtud s sebou králov- 126 LIVIUS KNIHA II 127 ské jméno! Zaručuji ti, že ti tvoji spoluobčané nejen vydají všechen tvůj majetek, ale i mnohonásobně vynahradí, bude-li něco chybět. Odejdi v přátelství! Sejmi z obce to hrozné břímě strachu, i když je snad planý. Neboť takové koluje mezi lidem přesvědčení: s Tarquiniovským rodem zmizí odtud vše, co by připomínalo královládu." Konsul, zaražen tak zvláštním a neočekávaným požadavkem, nebyl v první chvíli ani schopen slova. A když se již chystal promluvit, obklopí ho přední mužové obce, znovu a znovu naň naléhají prosbami a žádají totéž co Brutus. Ostatní by asi nebyli mnoho zmohli, nebýt Spuria Lucretia, který nad ně vynikal věkem i důstojností a nadto byl Tarquiniovým tchánem. Ten začal s Tarquiniem Collatinem jednat tak i onak, střídaje prosby s radami, aby se dal pohnout a vyhověl souhlasnému přání obce. Teprve tehdy konsul Tarquinius uváživ, že ho v budoucnu jako soukromníka postihne stejně týž osud a že to pak bude pro něho spojeno se ztrátou majetku, popřípadě ještě s nějakou jinou ostudou, vzdal se konsulátu. Odstěhoval pak všechny své věci do Lavinia a opustil Řím. Z usnesení senátu předložil Brutus národu návrh, aby všichni příslušníci tarquiniovského rodu byli vyhoštěni. Za spolukonsula si pak od sněmu dal zvolit Publia Valeria, s jehož pomocí vyháněl krále z Říma. Úklady proti mladé republice — Nespokojenost římských urozených mladíků 3j Ačkoliv nikdo nepochyboval o tom, že ze strany Tarquiniů hrozí válka, přece proti všemu očekávání vypukla až později. Naproti tomu by bylo Římany málem připravilo o svobodu něco, čeho se nebáli — úskok a zrada. V římské mládeži bylo totiž několik mladíků, pocházejících z přednějších rodin, kteří za vlády králů po- žívali větší volnosti při svých prostopášnostech; byli to vrstevníci a přátelé mladých Tarquiniovců a zvykli si trávit život po vzoru králů. Když po vypuzení králů se dostalo všem stejných práv, cítili se ochuzeni o svou dřívější bezuzdnou zvůli a začali vespolek reptat, že se svoboda druhých obrátila v jejich ponížení. Král, pane, to prý je člověk, u něho můžeš dosáhnout, čeho potřebuješ, ať jsi nebo nejsi v právu; u něho lze získat přízeň, získat dobrodiní; on se může pohněvat, ale i odpustit, on dovede rozlišit mezi přítelem a nepřítelem. Naproti tomu zákony jsou |»rý hluché, neúprosné zřízení, výhodnější pro nuzáky než pro šlechtice, a neznají žádné úlevy ani milosti, přeli ročíš-li přípustné meze; a při tolika příležitostech k prohřeškům, jimž je člověk vystaven, není prý snadné žít ži-\<>iem naprosto bezúhonným. Příchod Tarquiniových poslů s žádostí o vydání majetku králova a jejich podvratná činnost Za této situace, kdy nálada těchto mladých mužů byla mima sebou již rozmrzelá, objeví se nečekaně poslové >» \ rodiny bývalých králů. Přišli žádat toliko o vydání královského majetku, ani zmínka nepadla o návratu krá-Invřdcé rodiny. Když byly jejich požadavky v senátě I \"dechnuty, porada o nich se protáhla na několik dní. i v ažovalo se takto: Nevrátí-li se majetek, bude to příči-.....' k válce; vrátí-li se, stane se vítaným zdrojem prolil fc d ků pro válku. Poslové však se mezitím horlivě starali o něco jinčím. Na veřejnosti vymáhali nazpět královské statky, potají kuli plány na obnovu království. Předstírali, že ■ hiéjí získat příznivce pro to, co bylo jen naoko předmě- ■ ' m jednání se senátem, ale ve skutečnosti si prověřují .....vňlení urozených mladíků. Těm pak, u nichž se jejich 128 LIVITJS KNIHA II 129 řeč setkala s plným porozuměním, odevzdají listy Tar-quiniovců a dohovoří se s nimi, jak by bylo možno za noci tajně vpustit příslušníky královské rodiny do Ríma. 4/ Plán byl sdělen nejprve bratřím Vitelliům a Aqui-liům. Sestra Vitelliů byla provdána za konsula Bruta. Z tohoto manželství byli tu již dospělí synové Titus a Ti-berius. Ty oba strýcové též přiberou do spikleneckého spolku. Kromě nich bylo získáno a do věci zasvěceno ještě několik dalších urozených mladíků, ale jak se jmenovali, to ěasem upadlo v zapomenutí. Když posléze převládl v senátě návrh, aby byly královské rodině statky vydány, vzali si to poslové za vlastní záminku svého prodlévání v městě a vyžádali si od kon-sulů potřebnou lhůtu, aby mohli obstarat vozy k přepravě královského majetku. Ve skuteěnosti však celou tu dobu stráví poradami se spiklenci. Naléhavě od nich požadují, aby jim dali pro Tarquiniovce písemná sdělení: jak jinak prý mají tito uvěřit, že jim vyslanci nepřinášejí jen liché a nezaručené zvěsti o tak odvážném záměru? Avšak tyto přípisy, které byly poslům svěřeny jako záruka věrohodnosti, staly se usvědčujícím důkazem zločinu. Odhalení a likvidace spiknutí Když se totiž v předvečer návratu poslů k Tarquiniovcům konala v domě Vitelliů zvláštním řízením osudu hostina a všichni spiklenci se tam pochopitelně beze svědků horlivě domlouvali o plánu, od něhož si slibovali zvrat, pochytil jejich rozhovor jeden z přisluhujících otroků, který již dříve vytušil, oč se jedná. Čekal však ještě na okamžik, až budou přípisy dány vyslancům do ruky, neboť jejich zabavením mohlo být spiknutí dokázáno. Jakmile po- Htřchl, že se tak stalo, běžel s tou zprávou ke konsulům. K zatčení vyslanců a spiklenců se konsulové vydali z domu bez zbytečného poplachu a pikle úplně potlačili. Především se ovšem postarali o to, aby přitom nepřišly písemné doklady vniveč. Zrádci byli ihned uvrženi do vězení; pokud se týkalo vyslanců, konsulové poněkud zaváhali. Ačkoliv bylo očividné, že se dopustili něčeho, co jo usvědčuje z nepřátelství ke státu, ohled na přirozené právo rozhodl v jejich prospěch. Ctj Otázka královského majetku, který měl být podle dřívějšího rozhodnutí vydán, byla znovu předložena otcům k projednání. Ti v návalu rozhořčení zakázali jej vydat, alo zakázali též zabavit jej pro státní pokladnu. Byl vydán v plen lidu, aby lid, poznamenán účastí na rozebrání ma-piku králů, ztratil navždy naději na smíření s nimi. Pozemek Tarquiniů, který se rozkládal mezi městem a Ti-lierem a byl zasvěcen bohu Martovi, nazýval se od té doby polem Mariovým. Náhodou bylo na něm prý tehdy zaseto obilí, které bylo již zralé pro žatvu. Poněvadž by bylo I itokrádežné, aby úroda z toho pole byla spotřebována, bylo vysláno velké množství lidí, aby obilí požali a v ko-líoh i se slámou naházeli do Tiberu, který, jak to bývá ku parných letních dní, líně plynul jen v mělkém korytu. A Lak kupky obilí, potažené říčním bahnem, vázly a za-' tily se usazovat na mělčinách. Z nich a z nánosu jiných naplavených hmot, které obvykle řeka s sebou unáší, Stvořil se ponenáhlu ostrůvek. Později byly patrně při- i ivěny hráze a tak pomohl i lidský důmysl, aby plošina \ \ mívající z vody byla zpevněna a mohla snést stavbu < In á mu a sloupové síně. Když si lid rozebral vše, co patřilo královské rodině, l»yli Houzeni zrádci a vykonána jejich poprava. Ta budila 11 m větší pozornost, že úřad konsula ukládal v tomto pří- 130 LIVIUS KNIHA II 131 padě otci povinnost dát potrestat vlastní syny a že osud určil dohlížejícím nad popravou toho, který měl být toho divadla ušetřen. Stáli tam mladí muži z předních rodů; avšak od ostatních odsouzenců, jako od neznámých osob, se zraky všech obracely na syny konsulovy. A lidem nebylo ani tak líto jejich trestu jako zločinu, pro který si trest zasloužili — že se vůbec odhodlali zrovna v tom roce, kdy vlast byla osvobozena, zradit jejího osvoboditele, svého vlastního otce, konsulskou hodnost, jejíž vznik je spojen s rodem Iuniů, senát, lid, vůbec vše, co patří bohům i lidem římským, někdejšímu zpupnému králi, v době současné vyhoštěnci a lítému nepříteli. Konsulové došli ke svým křeslům a poslali liktory, aby vykonali p opravu. Ti obna žili mladíky, zmrskali j e pruty a sťali sekyrou. Po celou tu dobu byly postoj otcův, jeho tvář i oči vystaveny pohledům — přes služební povinnost zračila se v nich při tom veřejném trestu láska otcovská. Aby pak na obě strany byl dán výrazný příklad k zamezení podobných zločinů, byla přiměřeně k trestu viníků vyplacena otroku, který spiknutí odhalil, odměna ze státní pokladny a dána svoboda i právo občanské. On první prý byl propuštěn na svobodu vindictou, dotekem hůlky svobody, zvané vindicta. Někteří se však domnívají, že název vindicta byl odvozen právě od jména toho otroka, neboť se jmenoval Vindicius. Od Vindiciova případu se ujal obyčej, že ti,kteříbyli osvobozeni z otroctví tímto obřadem, byli zároveň uznáni za hodny udělení práva občanského. Válka s Vejemi a Tarquiniemi — Smrt a pohřeb Brutův 6f Když byla Tarquiniovi Superbovi donesena zpráva o tom, jak se všechno zběhlo, zachvátila ho nejen zloba z lítosti nad tím, že se tak vábné naděje rázem zhroutily, nýbrž i nesmiřitelná nenávist. Když viděl, že cesta uskoku Jf uzavřena, rozhodl, že je nutno připravit se na otevřený boj. I začal ihned obcházet etruská města, aby se dovolal pomoci. S nejnaléhavějšími prosbami se obrátil na obyvatele Vej a Tarquinií: nenechají přece svého soukmenov-< <\ pocházejícího z téže krve, který ještě nedávno vládl luk mocnému království, před svýma očima hynout m dospívajícími dětmi jako ochuzeného bezzemka! Jiní že byli z ciziny povoláni do Říma k moci královské, zatímco on, pravý král, v době, kdy říši římskou rozšiřoval válečným výbojem, byl od svých nejbližších zloradným spiknul ím vyobcován. A ti, ježto ani jeden z nich nebyl uznán /n \ hodného pro královský trůn, rozebrali si mezi sebou oYihIí královské moci. Jeho statky dali prý v plen lidu, niiv tak nikdo nebyl prost odpovědnosti za zločin vypu-ií krále. Taková že je jeho vůle: znovu se domoci své nič a své královské hodnosti a stíhat nevděčné občany, rhť mu poskytnou pomoc, nechť ho podporují, nechť M m ním vypraví pomstít i vlastní stará příkoří — tolikrát pobitá vojska, odtržené území. Tyto důvody pohnuly obyvatele Vej. Jeden přes • Iiiihrho soptí výhrůžkami, že se musí aspoň teď za ve-i m Itímana 6mýt potupy, a co bylo ztraceno, dobýt • pét válkou. Pohnutkou obyvatel Tarquinií bylo spo- i..... jméno a příbuzenství; lichotilo jim, že v Římě kralují i i' ■ 11 ' odáci. A tak dvě vojska dvou měst táhnou s Tarqui- ......i, aby mu dopomohla získat opět královskou vládu >Ikon ztrestat Římany. Když dorazili na římské území, vytáhli konsulové li f h nepříteli. Valerius vedl pěchotu, pochodující v bo-i 1 in rtverhranu; Brutus s jízdou se vydal dopředu ■ pi n/kumy. Podobně i v čele nepřátelského vojska byla |l i . Velel jí královský princ Arruns Tarquinius. Násle-1 •! ho h pěšími těžkooděnci sám král. Jakmile Arruns 132 LIVIUS KNIHA II 133 rozeznal na dálku podle liktorů, že v čele římské jízdy je konsul, a potom již z větší blízkosti bezpečněji poznal podle tváře Bruta, vzplanul hněvem a zvolal: „To je ten zlosyn, který nás zbavil vlasti a vyhostil do vyhnanství! Hledte, jak si sám pyšně kluse, ozdoben našimi vladařskými odznaky! ó bozi, vy mstitelé králů, stůjte při mně!" Nato pobídne ostruhami koně a zamíří přímo na nepřátelského konsula. Také Brutus zpozoroval, že se na něho někdo žene. V tehdejších dobách se pokládalo za čest, aby vojevůdcové osobně zahajovali bitvu. Proto i Brutus se dychtivě chystá k souboji. A tak se srazili ve vražedném zápalu a ani jeden, ani druhý nedbal na to, aby se kryl, jen aby zasáhl nepřítele. Tu se oba navzájem probodli prudkou ranou, která pronikla okrouhlým štítem, a oba s kopím v těle se svezli v smrtelném zápase s koně na zem. V tu chvíli se z obou stran pustili do boje jezdci a nedlouho potom dorazily na místo i pěší sbory. Bojovalo se se střídavým válečným štěstím, ale přesto nerozhodně: pravá křídla u obou stran zvítězila, levá podlehla. Vejané, kteří byli zvyklí na porážky od římského vojska, byli poraženi na hlavu; Tarquinijští, nepřítel, s nímž měli Římané poprvé co činit, nejen vytrvali na svém místě, nýbrž na své straně Římany dokonce zahnali. 7/ Přes nerozhodný výsledek bitvy se zmocnilo Tar-quinia a Etrusků tak velké zděšení, že nechali válku válkou a obě vojska, vejské i tarquinijské, v noci odtáhla, každé do svého domova. K této bitvě se pojí i zázračný div: za hlubokého ticha v noci po bitvě se ozval z Arsijského lesa hromový hlas — byl prý to hlas boha lesů Silvana. Ten zvěstoval: „O jednoho Tuska padlo v bitvě více. Jsou tedy vítězi války Římané!" Za těchto okolností odtáhli ovšem Římané jako vítězi, Etruskové jako poražení. Neboť jakmile se rozbřesklo a nikdo z nepřátel nebyl v dohledu, dal konsul Publius Valerius posbírat brnění padlých nepřátel a vrátil ne, ve vítězoslavném průvodu do Říma. Svému kolegovi v konsulském úřadě Brutovi vystro-jil pohřeb se vší nádherou, jaká jen byla tehdy uskutečni-telná. Ale o mnoho větším uctěním padlého byl národní smutek; nad všechny pocty se vyznačoval tím, že římské inalróny oplakávaly Bruta po celý rok jako rodného otce, protože prý byl neoblomným mstitelem poskvrněné cudnosti. Valeriovy zákony a co jim předcházelo Vůči konsulovi Publiu Valeriovi, který všechno přežil, vznikla později, jak už to při vrtkavých náladách lidu bývá, z původní přízně závist a dokonce i podezření, která vedlo k mrzkému osočování. Šuškalo se o něm, že luiží po hodnosti královské! Proto prý ani nenavrhl ko-logu k volbě na místo uprázdněné smrtí Brutovou, a začal Mluvět na samém vrcholku Velie: proč prý ne, na takovém vyvýšeném a opevněném místě, to bude nedobytná tvrz! Tyto pomluvy, jimž bylo popřáváno víry, a tak se všude mí iMy, konsula urážely a znepokojovaly. Svolá proto shro-■ nii/.dění lidu a předstoupí před lid se skloněnými svazky prutů. To byla podívaná, která vyvolala v lidu žádoucí " pokojení. Ejhle, odznaky svrchované státní moci byly před ním skloněny, veřejně učiněno přiznání, že důstojnost >i DIOC národa je větší než konsulova! Konsul potom vyzval shromážděné, aby ho vyslech-II < li valil osud svého kolegy, jenž osvobodil vlast a požiji |«- ncjvyšŠí úcty, podstoupil smrt v boji o stát na vrchole hvč slávy, která se ještě nestávala terčem závisti. Lviak on, Valerius, který již překročil vyvrcholení své 134 LIVITJS slávy, j e prý živ j iž j en pro osočování a nenávist — z osvoboditele vlasti klesl na úroveň zradcovských Aquiliů a Vitelliů. „Což nikdy," zvolal, „žádná ctnost nedojde u vás takového uznání, aby ji nebylo možno pošpinit křivým podezíráním? Já, který jsem znám jako nejzapřisáhlejší nepřítel králů, mám žít ve strachu, že naopak sám budu obviněn z dychtění po královském trůnu? Já, i kdybych bydlel přímo na hradě na Capitoliu, měl bych někdy uvěřit myšlence, že ze mne spoluobčané budou mít strach? Tak nepatrnou cenu má u vás moje pověst? Na takové malichernosti je založena vaše důvěra ke mně, že více rozhoduje, kde bydlím, než jaký v jádře jsem? Nebude, Quiritové, příbytek Publia Valéria překážet vaší svobodě. Bezpečná bude pro vás Velie! Srovnám své obydlí úplně se zemí. A nejenom to, postavím je až dole pod kopcem, abyste vy bydleli výše než já, podezřelý občan. Na Velii nechť si stavějí ti, jimž lze spolehlivěji svěřit svobodu obce než Publiu Valeriovi!" A všechen stavební materiál byl ihned přenesen pod Velii a Valeriův dům byl postaven na samém úpatí vrchu,kde nyní stojí chrám bohyně Viky Poty. 8/ Zákony, které byly potom usneseny, nejen zbavovaly konsula jakéhokoli podezření z usilování o královskou moc, nýbrž obrátily vztah k němu v pravý opak: Stal se miláčkem lidu! Tehdy obdržel i příjmení Publicola, což znamená přítel lidu. Nadevše byl lidem uvítán zákon o odvolání proti úředníkům k národu a dále zákon, podle něhož bude proklet a statky i hrdlem propadne, kdo by zamýšlel chopit se královské vlády. Valerius prosadil tyto zákony pouze sám — neměl ještě kolegu v konsul-ském úřadě —, aby jen on měl o ně zásluhu, a teprve potom svolal sněm k doplňovací volbě kolegy. Konsulem byl zvolen Spurius Lucretius, který pro vysoký věk neměl již dosti sil k zastávání konsulských povinností a za několik KNIHA II 135 dní nato zemřel. Na jeho místo pak byl dosazen Marcus Moralius Pulvillus. U některých starých spisovatelů ne-naeházím jméno konsula Lucretia. Uvádějí jako nástupce 11 rulová hned Horatia. Bude to asi tím, že jeho památka Mtím zapadla, neboť žádný čin jeho konsulát neproslavil. Zbývala ještě jedna věc: nebyl dosud zasvěcen i lirám Iovův na Capitoliu. Oba konsulové, Valerius a Honí ms, losovali, který z obou má zasvěcení provést. Iiimem připadla ta čest Horatiovi. A Publicola vyrazil dn války s Vejskými. Příbuzní Valeriovi však snášeli m větší nelibostí, než se slušelo, že zasvěcení tak význam-mlío chrámu je svěřeno Horatiovi. Proto se všemožně Wftiili tomu zabránit. Když jiné pokusy byly bezvýsled-vyděsili konsula, který se již dotýkal chrámových v I n|í a právě se modlil k bohům, zlověstnou zprávou, že jrlm syn je mrtev, a že tedy nemůže provádět zasvěcení • In limu, je-li jeho dům poskvrněn mrtvolou uvnitř ležící. /' I. i 11 > mu konsul neuvěřil, či projevil tolik duševní síly, to nikl erak není snadné rozhodnout. Tolik však je jisto, že se n i i m o zprávu nikterak nedal vyrušit od započatého obřa- • lii Ji /c přikázal, aby mrtvolu vynesli z domu. A dotýkaje • In Tunových veřejí, dokončil modlitbu a chrám zasvětil. To všechno se zběhlo v míru i ve válce v prvním roce |M« vypuzení králů. Konsuly na další rok se stali Publius \ il< riiis podruhé a Titus Lucretius. ' ihléfuíní Říma etruským králem Porsenou — Hrdinství limského národa — Porsenapohnut Tarquiniovci k výpravě proti Římu Za tím se již Tarquiniové uchýlili ke klusijskému ' • 'li IWscnovi. A tam střídajíce prosby s radami, hned im doprosovali, ať nepřipustí, aby Tarquiniovci, kteří i p o vodu etruského, téže krve a jména, strádali ve vy- 136 LIVIUS hnanství, hned zas ho varovali, aby nenechával bez odplaty vznikající nešvar —vyhánět krále. Svoboda sama že má dosti sladkosti. Nebudou-li králové s takovým úsilím hájit své královské državy, s jakým se obce domáhají svobody, vyrovnají se navzájem stavy nej vyšší s nejnižŠími a nebude v obcích nic vznešeného, nic, co by nad ostatní okolí vynikalo. Nastane konec vládám královským, dílu nej-krásnějšímu na nebi i na zemi. Porsena přesvědčen, že je pro Tusky velkou ctí, aby v Římě panoval král, a to král z etruského kmene, přitáhlk Římu s vojskem připraveným k boji. Zmatky v Římě Nikdy jindy předtím nepodlehl senát tak skličující náladě. Tak silná byla tehdy klusijská moc a tak proslulé jméno Porsenovo. Nebáli se toliko nepřátel, nýbrž i vlastních spoluobčanů, aby římský lid ze strachu nevpustil zpátky do města členy královské rodiny a nepřijal mír, třebas za cenu otrockého poddanství. Proto se římskému lidu dostávalo v té těžké době od senátu četných lákavých výhod. Přednostně byla věnována péče zásobování obilím a byli posláni nákupčí jednak k Volskům, jednak do Cum, aby sjednali dodávky obilí. Rovněž právo obchodovat se solí, která se prodávala za přemrštěnou cenu, bylo odňato soukromníkům a veškeren náklad převzala obec. Lid byl také osvobozen od přístavních cel a daní; přispívat za něj měli bohatší občané, kteří byli s to nést toto břemeno. Chudí prý platí už tak dost poplatků, jestliže vychovávají děti. A tato shovívavost otců později v zoufalých situacích, za obležení a hladu udržela obec v takové vzácné svornosti, že jméno král budilo stejnou hrůzu u vrstev nejvyšších jako nejnižších. A žádný jedinec se nestal nikdy později nekalými prostředky u lidu tak oblíbeným jako tehdy celý senát moudrou vládou. I KNIHA1II 137 10/ Když nepřátelé stáli již před Římem, obyvatelé z římského okolí se stěhovali podle svých možností do mě-Hlu. Vlastní město Římané zajistili kolem dokola strážnými oddíly. Jedni viděli bezpečnou ochranu v hradbách, ilru/.í v toku Tiberu. Hrdinský čin obránce kolového mostu Horatia Coclita Mnoho však nechybělo, a kolový most přes Tiber by byl nepřátelům poskytl volnou cestu, nebýt jednoho opravdového muže, Horatia Coclita. V něm měl šťastný osud mnského města onoho památného dne mocnou záštitu. Iloiatius Cocles byl totiž náhodou velitelem stráže u mo-ItU. Pojednou zpozoroval, že nepřátelé dobyli nenadálým .....kem pahorek Ianiculus a odtamtud úprkem sbíhají -l-.lii směrem k mostu. Když pak viděl, že to do jeho oddílu v neslo paniku a že jeho spolubojovníci odhazují zbraně ■i opouštějí řady, jednoho po druhém zadržoval, stavěl se 11 m do cesty, zapřísahal je pro všechno na světě a přesvěd- • >\.il, že opustí-li své stanoviště, nebude jim útěk nic platný. Obrátí-li se zády k mostu a nechají ho stát, za maliní chvíli bude daleko více nepřátel na Palatinu a Capito-liu než na Ianiculu. Proto vyzýval, nařizoval, aby most II i lili železem, ohněm, čímkolibudou moci; po tu dobu že ■•n sám, pokud jeden muž je schopen svým tělem klást •••l|>or, bude zadržovat útok nepřátel. Potom pokročil ■iz 1«. přednímu okraji mostu a vzbudil ihned pozornost Um, že nastavil zbraň k boji zblízka, zatímco bylo vidět ľ n záila prchajících z boje. A právě tímto obdivuhodným i"l ladem odvahy uvedl nepřátele v úžas. Ale přece dva druhy s ním stud zadržel, Spuria I 'iieiu a Tita Her minia; oba vynikali slavným rodem • ■ i < • n v i n i činy. Za jejich pomoci Horatius aspoň na chví- 138 LIVIUS KNIHA II 141 li zarazil první bouři nebezpečí a nejprudší bitevní vřavu. A když potom zbývala již jen nepatrná část mostu a lidé, kteří jej strhovali, volali na ně, aby šli už zpátky, přiměl oba, aby ustoupili do bezpečí. Vrhaje potom hněvivé a hrozivé pohledy na náčelníky Etrusků, hned jednotlivé vyzýval k souboji, hned všem společně lál: nazýval je otrockou sběří zpychlých králů, která nepamětliva vlastní svobody přichází ji utlačit u druhých. Nepřátelé na krátkou dobu strnuli v rozpacích. Jeden pokukoval po druhém, mají-li se dát do boje. Ale pak se v nich probudil stud. Zdvihnou válečný pokřik a ze všech stran vrhají oštěpy na jediného soka. Když ale všechny střely uvízly v nastaveném štítě a Horatius Cocles široce rozkročen vytrvale ovládal přístup k mostu, snažili se již srazit jej z předmostí přímým nárazem; tu však praskot bortícího se mostu a současně i jásot Římanů nad povedeným dílem útok zděšených nepřátel zastavil. Vtom Horatius zvolal: „Otče Tiberine, svatý bože, prosím tě snažně, přijmi milostivě ve svůj proud tuto zbraň a jejího bojovníka!" A tak, jak byl, v plné zbroji, vrhl se do řeky, a ačkoli mnoho střel za ním shora dopadalo, bez úhony přeplaval ke svým. Tak se odvážil činu, který měl u potomků dojít více legendární slávy než víry. Obec se ukázala vděčnou za takový hrdinský skutek. Na sněmovním prostranství mu byla postavena socha a byl mu dán tak velký pozemek, kolik za jeden den oboral. Ale kromě veřejných poct mu projevili oddané uznání i soukromí jednotlivci. Neboť sami si utrhovali od úst a přes velký nedostatek každý mu podle svých možností něčím přispěl do domácnosti. nepřátel. Nikoli však proto, abych loupila mstil se za drancování. Významnější čin mám na mysli, budou-li mi bohové nápomocni." Otcové jeho plán schválí. I ukryje |»od šat dýku a vydá se na cestu. Jakmile dorazil do tábora nepřátel, postavil se do nejhustšího zástupu poblíž královského stanoviště. Tam byl právě vojákům vydáván žold. Písař, který seděl vedle krále a měl téměř stejný oděv, měl plné ruce práce a také vojáci se na něj hromadně obraceli; Mucius se bál zeptat, který z obou je Porsena, aby tím, že nezná krále, nám sebe neprozradil, a místo krále usmrtil písaře, na něhož osud slepě svedl Muciovu ránu. Pak odtud prchal a zkrvavenou dýkou si razil cestu zděšeným davem. Strhl se pokřik a v nastalém shonu ho vojáci osobní stráže královy dopadli a přivlekli zpět. Mucius postaven před králův stolec, ještě i v okamžicích, kdy mu hrozil strašný osud, vzbuzoval kolem sebe více Htrnchu, než ho měl sám. Volal: „Jsem občan římský, mé lioéiio je Gaius Mucius. Přál jsem si jako nepřítel zabít nepřítele a nemám méně odvahy k smrti, než jsem měl k vraždě. Je chloubou Římanů hrdinsky jednat i hrdinsky 11 |>ět. A nejsem sám, kdo chová proti tobě tento záměr. Zu mnou je jich celá řada, kteří touží po téže slávě. Připiji v se, chce-li se ti, na toto nebezpečí, aby ses hodinu • ■ I hodinu potýkal o svou hlavu a měl v předsíni královského Hi.anu pořád nepřítele s mečem v ruce. Takovou ti my, mládež římská, vyhlašujeme válku! Nemusíš se obávat l&l vojska, ani boje. Rozhodovat sebude pouze mezi tebou • iným a jedním z nás!" Když král, krajně pobouřen a zároveň vylekán hro-■iiiiii nebezpečím, kázal na výhrůžku rozdělat kolem Huoia ohně jako přípravu na mučení, neprozradí-li Ihllčd, jakými úklady mu v hádankách vyhrožuje, vzkřikl piioch: „Nuže, přesvědč se sám, jak nepatrnou cenu má 142 LIVIUS KNIHA II 143 tělo pro ty, kteří upírají zrak na velikou slávu!" A zároveň vloží pravici na ohniště, na němž planul oheň k oběti. A když se ruka pálila v ohni, jako by mladý muž postrádal cit pro bolest, král ohromen nadlidským činem vyskočil ze svého stolce a poručil, aby ho odtrhli od oltáře. „Odejdi," zvolal král, „ano, odejdi, neboť ses dopustil většího nepřátelského činu proti sobě samému než proti mně. Provolal bych zdar tvé statečnosti, kdyby tato statečnost sloužila k ochraně mé vlasti. Nepoužiji proti tobě práva válečného a propouštím tě bez úhony, bez ublížení." Tu Mucius, jako by se chtěl králi odvděčit za prokázané dobrodiní, odvětil: „Když statečnost dochází u tebe uznání, budiž; dosáhneš svou velkomyslností toho, čeho jsi nemohl dosáhnout vyhrožováním. Věz tedy: Je nás tři sta, samí přední příslušníci římské mládeže, kteří jsme se přísahou zavázali, že budeme proti tobě postupovat touto cestou. Můj los byl první. Ostatní, ať to s prvním dopadne jakkoliv, budou přicházet jeden za druhým v určený čas tak dlouho, dokud nám tě osud nepřivede do rukou!" Mír mezi Porsenou a Římany 13/ Za propuštěným Muciem, jemuž později pro ztrátu pravé ruky bylo dáno příjmení Scaevola, Levičák, následovali do Říma Porsenovi vyslanci. Tak hluboce se dotkl Porseny případ prvního nebezpečí, před nímž ho neochránilo nic jiného než omyl útočníka, i pomyšlení, že bude muset tolikrát podstupovat zápas, kolik ještě zbývá spi-klenců, že z vlastní vůle navrhl Římanům podmínky míru. Zcela zbytečně se v nich přetřásalo opětné uvedení Tar-quiniň v královskou moc; stalo se tak spíše proto, že to Porsena nemohl Tarquiniovcům odepřít, ač dobře věděl, že mu Římané na tuto podmínku nepřistoupí. Dosáhl však toho, že Vejským bylo vráceno jejich území, a vymohl si na Římanech, aby mu poslali rukojmí, jestliže chtějí, aby nepřátelská posádka byla odvedena z Ianiculu. Za těchto podmínek byl mír sjednán. Porsena pak odvedl své vojsko z Ianiculu a odtáhl z římského území. Otcové dali Gaiu Muciovi za odvážný čin darem lán |>oIe, který byl později nazván luka Muciava. Statečná Cloelia Když byla statečnost takto vyznamenána, povzbudilo to i ženy k slavným činům pro stát. Mladá dívka Cloelia, která byla jednou z rukojmí, využila toho, že tábor Etrusků byl I m dožeň nedaleko břehu Tiberu, i oklamala strážce a v Čele houfu dívek přeplavala za nepřátelské střelby řeku a všech-ny družky dovedla šťastně zpět do Říma k jejich rodinám. Jakmile byla tato událost oznámena králi, nejprve vzplanul hněvem a poslal do Říma parlamentáře, aby žádali za vydání rukojmí Cloelie; na ostatních že mu nijak zvlášť nezáleží. Ale potom se jí začal obdivovat a tvrdil, že její čin vlastně vyniká nad činy Coclitů a Muciů, a netajil se tím, že sice bude pokládat dohodu za porušenou, nebude-li rukojmí vydáno, avšak až bude dívka přivede-■ i.i, že ji pošle bez jakékoli úhony domů. Na obou stranách llovo dodrželi. Římané vrátili podle smlouvy zástavu míru, a Cloelia byla u krále Etrusků pro svou statečnost m |en v bezpečí, nýbrž i poctěna. Král ji pochválil a řekl, ■ jí daruje část rukojmí. Sama nechť si vybere, koho bude chtít. Když byla všechna rukojmí předvedena, vy-l-i ala prý si Cloelia nedospělé. To bylo ke cti nejen jejímu < I' \ čímu cítění, ale i ostatní rukojmí souhlasně schvalovali, lby byl chráněn před nepřítelem především ten věk, který ľ m j víc vystaven možným příkořím. 144 LIVIUS Když tímto vyřešením byl mír obnoven, Římané odměnili novou statečnost Cloelie novým druhem pocty, jezdeckou sochou: nahoře na Svaté cestě byla postavena socha dívky sedící na koni. Památka na Porsenu v Římě — Obležení Aricie 14j S tímto vcelku smírným odchodem etruského krále od Říma se nesrovnává obyčej prodávat statky krále Porseny, který se spolu s jinými zvyklostmi udržuje odpradávna až do dnešní doby. Původ tohoto obyčeje nutno hledat bud v tom, že vznikl někdy za války, a když nastal mír, že nebylo od něho upuštěno, anebo že povstal z mírumilovnější pohnutky, než na jakou ukazuje jeho slovní označení: prodávat po nepfátelsku statky. Pravdě nejpodobnější ze všech výkladů, které se o věci vyskytují, asi bude, že král Porsena, když odcházel z Ianiculu, věnoval svůj tábor, který byl bohatě zásoben obilím, svezeným z nedalekých úrodných polí Etrurie, Římanům darem, neboť město tehdy po dlouhém obléhání trpělo velkým nedostatkem; a aby lid vpuštěný do tábora toto obilí nerozchvátil jako při nepřátelském plenění, bylo prodáváno s označením: statky Porsenovy. Tento název měl spíše značit vděčnost Římanů za Porsenův dar než dražbu na králův majetek, který ani nikdy nebyl v držení římského národa. Když Porsena upustil od války s Římany, poslal s částí válečných sborů syna Arrunta, aby oblehl město Aricii, aby se nezdálo, že táhl s vojskem v ty končiny nadarmo. Neočekávaným napadením byli Aricijští zprvu ohromeni. Avšak pomoc, kterou povolali od latinských kmenů i z města Cum, posílila jejich vyhlídky do budoucnosti natolik, že se odvážili svést rozhodný boj v poli. Etruskové zaútočili s takovou prudkostí, že už nejen tímto KNIHA II 145 nárazem Aricijské rozprášili. Cumské kohorty však užily proti přesile lsti: odbočily poněkud z cesty, a když se nelna telé v neuspořádaném chumlu kolem nich přehnali, obrátily se a vpadly jim do zad. A tak byli Etruskové, kteří se již pokládali téměř /.a vítěze, uprostřed bojiště pobíjeni. Když pak ztratili i svého velitele, jen nepatrná hrstka bezbranných a vzhledem připomínajících zubožené proseb niky byla zanesena do Říma, neboť nebylo v blízkosti jiného útočiště. V Římě byli přijati soucitně a rozděleni po hostinných domech. Když se vyléčili z ran, někteří z nich se odebrali domů, nesouce s sebou i zvěst o pohostinství a dobrotivosti Římanů. Mnohé ale zadržela v Římě oddanost k hostitelům i láska k městu. Těm bylo vykázáno místo k bydlení, které později bylo nazváno Tuská čtvrť. Porsena naposled jedná s Římany o návratu Tarquiniovců ISj Potom se stali konsuly Publius Lucretius a Publius Vnlerius Publicola, tento již potřetí, a po nich Spurius I iiriiis a Titus Herminius. Toho roku přišli naposled 1'orsenovi vyslanci v záležitosti navrácení královského ii íl mi Tarquiniovi. Dostali odpověd, že římský senát sám \ le ke králi poselstvo. A ihned byli vysláni ti nejváženěj- »1 •/. otců s tímto vzkazem: „Příčina, proč Římané raději posílají ke králi vý-luimné členy senátu, než aby v Římě dali odpověd ľ Im vyslancům, nevězí v tom, že by nemohla být dána Itručná odpověď: ,Královskou rodinu zpět nepřijmeme!' Pohnutka je jiná a spočívá v tom, aby se již nikdy v bu- • I.....nu nevyskytla zmínka o této ožehavé otázce. Avšak v době, kdy si obě strany prokazují vzájemně tolik dobré i ni' , Hiniané by neradi viděli, kdyby u obou byl vyvolá- 146 LIVIUS KNIHA II 147 ván neklid, jestliže z jedné strany král požaduje něco, co se příčí svobodě římského lidu, a z druhé strany Římané, nechtějí-li být svolní k vlastní záhubě, odpírají vyhovět tomu, komu by neradi něco odpírali- Národ římský nežije v království, žije na svobodě! Takové je jeho pevné předsevzetí: raději otevřít brány dokořán nepřátelům než králům! Takové je přání všech: nastane-li v tomto městě konec svobodě, nechť je zároveň konec Římu! Přeje-li si proto Porsena, aby Řím byl zachován, ať dovolí, aby byl svobodný! O to ho prosí národ římský." Král pohnut čestným jednáním Římanů, odpověděl: „Protože vaše rozhodnutí je pevné a nezvratné, ani já nebudu činit potíže, vyjednávám-li stále o jedné a téže věci bez úspěchu, a nebudu klamat Tarquiniovce nadějí na pomoc, kterou jim nemohu ze své strany zaručit. Nechť odejdou daleko odtud a vyhledají si jinde útočiště, kde by trávili vyhnanství, ať již jim je třeba válčení, nebo pokoje. Věřím, že pak nebude nic překážet mému míru s vámi." Svá slova pak doplnilskutky víc než přátelskými. Všechna rukojmí, která u něho ještě zbývala, propustil domů a vejské území, odňaté podle smlouvy uzavřené na Ianiculu, navrátil. Když Tarquinius takto pozbyl veškeré naděje na návrat, odešel ke svému zeti Mamiliovi Octaviovi do Tuscula, aby tam žil jako vyhnanec. A Římané měli napříště zajištěn spolehlivý mír s Porsenou. Války se Sabiny a Aurunky 161 Toho roku, kdy byli konsuly Marcus Valerius a Publius Postumius, vedla se válka se Sabiny, která skončila šťastně; konsulové se vrátili s vítězoslávou. Po této porážce připravovali Sabinove válku daleko mohutnější. Tehdy byli za konsuly zvoleni Publius Valerius počtvrté a Titus Lucretius podruhé, jednak proti Sabinům, jednak proto, aby Římané nebyli zároveň překvapeni nějakým nebezpečím z Tuscula, odkud bylo možno očekávat vpád, i když nebylo zjevných známek. Neshody, které tehdy v Sabinsku povstaly mezi pudnčcovateli k válce a zastánci míru, způsobily dosti xnučný přesun sil odtamtud k Římanům. Například Ai i i us Clausus, který později v Římě dostal jméno Appius | llaudius,byl válečnými štváči ohrožován,protože pro svou Qtobu doporučoval mír, a když nemohl straně svých pro-inníků déle odolávat, přeběhl s velkou družinou svých ■ liiuiěnců ze svého sabinského sídla do Říma. Přeběhlí-kíini bylodáno právo občanské a pozemek za říčkou Aniem, nit zvaný později starý Claudijský okres; do něho byli později včleňováni noví spoluobčané okresu, přicházející /. krajin, odkud pocházel Appius Claudius. Ten byl zvolen do Nctuitu a záhy dosáhl postavení nejváženějšího občana. Konsulové potom vytáhli na území sabinské s voj-akem připraveným k boji. A když pustošením a přímým bojem tak rozvrátili nepřátelské síly, že nadlouho nebylo tfoba se obávat od Sabinu žádného odboje, vrátili se ví-h oslavně do Říma. 0 rok později, za konsulátu Agrippy Menenia a 1'ol.lia Postumia, zemřel Publius Valerius Publicola, který II -ložil nesmírné slávy. Všichni se shodovali v tom, že byl • " i'iekonatelný i jako válečník i jako státník. Leč rodin-i>< lni jmění zanechal tak poskrovnu, že nebylo na pohřeb; I"..... byl náklad uhrazen ze státní pokladny. Římské "■ ľ ony truchlily nad ním stejně jako nad Brutem. Téhož roku odpadly dvě latinské osady, PometiaaCo-| > I \nrunkům. Začala se tedy válka s Aurunky. A když li lo '.nlínáno jejich ohromné vojsko, které se na hrani-< 1« li pobavilo s vášnivým odporem konsulům do cesty, • • 1 > iiniinská vojna se soustředila na Pometii. I po bitvě 148 LIVIUS vraždili Římané neméně než v bitvě samé: mnohem více lidí bylo povražděno než zajato, i zajatce Římané bez ohledu pobíjeli. Válečné běsnění se nezastavilo ani před rukojmími, jež byla převzata v počtu tří set osob. I toho roku se tedy v Římě slavilo vítězství. Obléhání a dobytí aurunské Pometie 17j Další konsulové Opifer a Verginius a Spurius Cassius se snažili dobýt města Pometie nejprve útokem, a když se to nezdařilo, použili posunovacích ochranných přístřešků a jiné obléhací techniky. Leč Aurunkové na ně udeřili, hnáni spíše již jen nesmiřitelným záštím než nějakou nadějí nebo příležitostí k záchraně. Zaplnili všechno krví a požárem, neboť zbraní většiny vyrazivších obránců byla hořící pochodeň, nikoli meč. Pozapalovali ochranné přístřešky, mnoho Římanů zranili i pobili a málem by byli usmrtili i jednoho z konsulů — kterého, to staré prameny neuvádějí: byl sražen s těžkým zraněním s koně. Po tomto bojovém nezdaru se vojsko vrátilo do Říma. Spolu s četnými raněnými byl dopraven domů i kon-sul, avšak naděje na záchranu jeho života byla nejistá. Po nedlouhé přestávce, potřebné k vyléčení ran a k doplnění vojska, podnikli Římané novou výpravu proti Pometii s větší vášní a ještě většími brannými silami. A když po opravení ochranných přístřešků i ostatních obléhacích strojů přípravy dostoupily již tak daleko, že zbývalo už jen, aby vojáci ztekli hradby, Pometia se vzdala. Přestože se město samo vzdalo, byli Aurunkové vystaveni ukrutnostem, jako kdyby bylo města dobyto: přední mužové byli sťati sekyrou, ostatní osadníci prodáni do otroctví, město zbořeno, území rozprodáno. Konsulové slavili triumf spíše nad krutou pomstou, s kterou zchladili svou zášť, než nad velikostí skončené války. KNIHA II I4y Volba prvního diktátora M/ Následující rok měl konsuly Postuma Cominia I lila Larcia. Když toho roku o římských hrách sabinská mládež z rozpustilosti unášela nevěstky, sběhl se lid, dollo k hádce a málem k bitce. Zdálo se dokonce, že tato ľ" ilioda, přes tu malichernou příčinu, povede ke vzpouře. K obavám před válkou s Latiny přistupovalo další ne-Ihnpeěí: bylo dostatečně známo, že se již třicet kmenů I podnětu Octavia Mamilia spiklo proti Římu. Za této neutěšené situace, kdy obec byla znepoko-1« oa očekáváním věcí příštích, vyskytla se poprvé zmínka 0 /.volení diktátora. Není však dost jasno, ani kterého roku He tak stalo, ani kterým konsulům se tak málo důvě-fovalo, neboť prý — jak se také tradovalo — patřili k Tanminiovcům; není ani přesně známo, kdo byl poprvé dik i á torem zvolen. Přesto nacházím u nejstarších spiso-v .mi lii, že za prvního diktátora byl zvolen Titus Larcius n /.ii jeho velitele jízdy Spurius Cassius. Volili se bývalí koiiHiilové, neboť tak stanovil zákon o volbě diktátora. Tlm spíše jsem nakloněn věřit, že za usměrňovatele a před-"i a \ cuého byl konsulům přidělen Larcius jako bývalý 1 "o oI spíše než Manius Valerius, syn Markův a vnuk VoIchíiív, který dosud konsulát nezastával. Kdyby si ná-FOd M každou cenu přál, aby byl vybrán diktátor z tohoto ii-dii, mnohem spíše by byli vybrali otce, Marka Valéria, ..... ' osvědčených předností a bývalého konsula. Když 9) I poprvé zvolen diktátor a lidé uviděli nést před ním I ' v, zmocnil se jich náramný strach, takže začali více 11.....ii poslušnost. Za diktátora totiž neexistovalo dovídaní pomoci u někoho druhého ani odvolání k národu i -1 • ■ /n konsulů, kteří měli oba stejnou pravomoc, zkrátka lili l< nebyl žádný ochranný prostředek než dodržování |io«lu«noHli. 150 LIVIUS Také Sabinům volba diktátora v Římě nahnala strachu tím spíše, protože se domnívali, že byl zvolen kvůli nim. I vypravili vyslance vyjednávat o mír. A když tito zapřísahali diktátora a senát, aby prominuli mladým lidem poblouzení, odpověď zněla: Mladíkům možno odpustit, ale nemožno odpustit starcům, kteří hromadí válku na válku. — Přesto se o míru jednalo a bylo by se ho určitě dosáhlo, kdyby se Sabinove byli odhodlali uhradit náklady na válku, které Římanům mezitím již vznikly, neboť to bylo podmínkou. Byla tedy vyhlášena válka. Leč celý rok uplynul v klidu, mlčky se zachovávalo pr ímeri. Bitva s Latiny u jezera Regillu 19/ Nic pamětihodného se nestalo za konsulů Servia Sulpicia a Mania Tullia. Po nich byli konsuly Titus Aebu-tius a Gaius Vetusius; za těch byly obleženy Fideny a dobyta Crustumerie. Praeneste odpadlo od Latinů k Římanům. A tehdy válka s Latiny, která doutnala již po několik let, nebyla již déle odkládána. Diktátor Aulus Postumius a Titus Aebutius jako velitel jízdy vydali se s velkými silami pěšího i jízdního vojska k jezeru Regillu na území tusculském, kde narazili na nepřátelský voj. Poněvadž se proslýchalo, že v latinském vojsku jsou Tarquiniové, nebylo možno ovládnout výbuch hněvu a zdržet vojáky od srážky. Proto také to byl boj značně urputnější a zuřivější než jindy. I sami vůdcové se účastnili bitvy nejen tím, že svým taktickým umem řídili průběh boje, nýbrž vlastní těla vystavovali nebezpečí, svádějíce osobní souboje; a také žádný z velitelů, ať z toho či z onoho vojska, nevyváži bez poranění kromě římského diktátora. Postumius v čele svého šiku povzbuzoval a řídil KNIHA II 151 \ ojáky, když tu proti němu prudce popohnal koně rozlíceny Tarquinius Superbus, ačkoliv byl pro své stáří již slabší. Byl zasažen do boku, avšak zachráněn do bezpečí svými lidmi, kteří se k němu rychle sběhli. Právě tak na druhém křídle velitel jízdy Aebutius no chystal zaútočit na Octavia Mamilia, ale nepodařilo se mu nepozorovaně se přiblížit k tuskulskému vojevůdci. INcboť i Mamilius se rozjel tryskem proti Aebutiovi. < Um se hnali proti sobě s napřaženými kopími s takovou 1'iudkostí, že Aebutiovi bylo skvznaskrz probodnuto rámě, MamiHovi proražena hruď. Mamilia přenesli Latinové do druhého šiku. Aebutius se vzdálil z bitvy sám, neboť nemohl v poraněné paži držet oštěp. Vůdce Latinů I mi na chvíli nepoddal svému zranění, stále podněcoval [ <■ vojsko k boji. Pozoroval však, že jeho lidé poklesli o.i mysli, proto dal přivolat sbor římských vyhnanců, ktorým velel syn Lucia Tarquinia. A poněvadž ti měli nočnější pohnutku k boji: rozhořčení nad zabavením mujctku a ztrátou vlasti, na nějaký čas bitvu znovu roz- v m lil. '"' Když na té straně Římané začali již ustupovat a Publicolův bratr Marcus Valerius spatřil, jak se mladý Tarquinius divoce naparuje v čele šiku vyhnanců, pohodl Koně ostruhami a zaútočil na něj napřaženým oštěpem. li ió ho k tomu pohnulo i pomyšlení na rodinnou slávu, ne téže rodině, která si zakládala na vypuzení králů, !•• ilulo cti i za jejich pobití. Tarquinius se však před ne-Iti |>i'řným nepřítelem stáhl nazpět do shluku svého oni/ iva. Valeria, který se nerozvážně obořil na šik vy- i.....n ii, jeden z nich napadl ze strany a probodl. A protože i "n pi i poranění jezdce nebyl v trysku ničím zadržen, i Mívající Říman se skácel na zem a přes jeho tělo se .....k la zároveň i zbraň. 152 LIVIUS KNIHA II 153 Jakmile diktátor Postumius zpozoroval, že takový skvělý hrdina padl a že vyhnanci se rychlým pochodem chystají k útoku, zatímco jeho bojovníci jsou otřeseni a couvají, dal znamení kohortě vybraných bojovníků, kterou měl u sebe na ochranu jako osobní stráž, aby pokládali za nepřítele každého z vlastních lidí, koho uvidí na útěku. Když Římanům hrozilo nebezpečí zpředu i zezadu, vzchopili se; místo na útěk obrátili se čelem k nepříteli a vyřídili bitevní šik. Tehdy poprvé zasáhla do boje i diktátorova kohorta. Její vojáci s čerstvými silami a neutuchajícím zápalem udeřili na dav unavených vyhnanců a bili je hlava nehlava. Tam se strhla další bitka mezi náčelníky. Když totiž latinský vojevůdce zpozoroval, že římský diktátor takřka úplně obklíčil oddíl vyhnanců, rychle vzal s sebou na pomoc do prvního šiku několik čet ze záloh. Jakmile je podvelitel Titus Herminius spatřil nastupovat v pochodovém proudu a rozeznal mezi nimi podle lepších šatů a zbraní Mamilia, utkal se s nepřátelským vůdcem v boji mnohem urputněji než nedlouho předtím velitel jízdy, takže jedinou ranou vedenou do boku Mamilia zabil. Když ale stahoval zbroj z protivníkova těla, byl rovněž proboden kopím. Přinesli ho do tábora jako vítěze, ale tam při prvním ošetření rány vydechl naposledy. Tehdy diktátor přispěchal k jezdcům a zapřísahal je, aby sesedli s koní a dali se do pěší bitvy, neboť pěchota je již vyčerpána. Jezdci ihned uposlechli: seskočí s koní, přiženou se do prvního postavení a před první řadu pěšáků nastaví na obranu své okrouhlé štíty. I vrátí se naráz pěšímu mužstvu odvaha, jakmile spatří, že jezdci, mládež to z předních rodin, se podřídili jejich způsobu boje a přejímají na sebe část jejich nebezpečí. Tu teprve byl učiněn nápor na Latiny, kteří ohromeni tímto zvratem začali ustupovat. Jezdcům byli opět přivedeni koně, aby mohli nepřítele pronásledovat; za nimi se hnala i pěchota. Tam prý diktátor, aby neopomenul žádnou boží ani lidskou pomoc, zaslíbil chrám Castorovi a vyhlásil odměny pro vojáky, který první, který druhý vnikne do tábora nepřátel. A bojový zápal byl tak ohromný, že Římané i vmž útokem, kterým zahnali nepřítele na útěk, zmocnili h piali, že venku zápasili za svobodu státu a doma jsou pik od spoluobčanů zajímáni a utiskováni, a dodávali, ■ je tedy svoboda lidu bezpečnější za války než v míru ii ■■piš mezi nepřáteli než mezi spoluobčany. Tato nenávist, která beztoho v lidu doutnala, vzpla-iiula nad ohromujícím neštěstím jednoho starce, který se llhvutně přibelhal na náměstí se známkami všech svých I- il. Jeho oděv byl hrozně špinavý, ještě žalostnější byl hled zmořeného těla, bledého a vychrtlého. Rozcuchaný • i i dlouhé vlasy dodávaly rysům jeho obličeje divoké-lin i /liliilu. Přes toto znetvoření ho lidé poznávali; šlo "I d i k ústům, že býval centurionem. Vzpomínali růz-II li jeho udatných vojenských činů a všichni ho litovali. < »n nu ukazoval vpředu na prsou jizvy, svědky čestných 156 LIVIUS ran utržených v bitvách na několika bojištích. Když pak se ho dotazovali, odkud ten vzhled, odkud znetvoření — mezitím se kolem něho utvořil zástup skoro jako při shromážděních lidu — pověděl, že upadl do dluhů, když bojoval ve válce se Sabiny; tehdy prý nejen nesklidil žádné obilí, protože pole byla zpustošena, ale i dvorec mu byl vypálen, všechno rozkradeno, dobytek odehnán, a v té době, pro něho tak krajně nepříznivé, byla mu uložena mimořádná daň. Dluhy, které vzrostly o úroky, připravily ho prý nejprve o půdu zděděnou po dědu a po otci, potom o další majetek a posléze jako morová nákaza postihly i tělo; to že není nevolnictví, kam ho věřitel dohnal, ale robotárna, muěírna! A ukazoval záda, hrozně rozdrásaná čerstvými stopami po bičování. Když to lidé viděli a slyšeli, strhne se veliký křik. Vřava se neomezuje již jen na náměstí, ale šíří se do celého města. Nevolní dlužníci v poutech i bez pout vybíhají ze všech stran do ulic a dovolávají se ochrany Quiritů. K pobouřeným zástupům se všude připojují i dobrovolní průvodci. Ze všech stran všemi ulicemi se sbíhají s křikem velké houfy lidí. Na tento valící se dav narazili někteří otcové, kteří právě meškali na foru, a ocitli se ve velkém nebezpečí vlastního života. A bylo by došlo i k násilí, kdyby nebyli přispěchali konsulové Publius Servilius a Appius Claudius, aby pozdvižení lidu potlačili. Na ně se vzbouřenci obrátili a ukazovali jim svoje pouta a jiné známky strastiplného postavení. Tohle že si tedy vysloužili, říkali, a každý se vyčítavě odvolával na to, kde všude konal službu vojenskou. Dožadovali se, spíše výhružně než prosebně, aby byl svolán senát, a obstoupili radnici, neboť chtěli sami ovlivňovat a usměrňovat jeho jednání. Konsulům se však podařilo shromáždit jen něco málo otců, které jim náhoda přivedla do cesty; ostatním strach zabránil přijít nejen do radnice, ale dokonce i na ná- KNIHA II 157 iněstí. Tak senát pro nepatrnou účast stejně nebyl schopen ho o něčem usnášet. Lid se však domníval, že je balamucen, voděn za nos, že nepřítomní otcové jsou nepřítomni nikoli náhodou, nikoli ze strachu, nýbrž úmyslně, aby překazili jednání, že sami konsulové se jen vykračují a že jeho utrpení je bezpochyby jen na posměch. A málem by byla ani důstojnost konsulů nezadržela rozvášněné lidi, když se konečně otcové dostavili do senátu, neboť si nebyli jisti, zda vyvolají více nebezpečí průtahem či příchodem. Co však bylo plátno, že se v radnici shromáždili v hojném počtu, když se nejen mezi otci, nýbrž ani mezi koneuly nedosáhlo žádoucí shody. Appius, muž rázné povahy, navrhoval, aby věc byla vyřízena v pravomoci konsulů; budou-li jeden dva výtržníci liktory zadrženi, oHtatní dají pokoj. Servilius, který byl přístupnější mírným prostředkům, zastával názor, že je nejen schůdnější, ale i bezpečnější cesta, aby rozvášněné mysli byly oblomeny, než zlomeny. Zažehnání domácího rozbroje za obav z hrozícího nebezpečí od Volskú 24/ Mezitím vypuklo jiné, větší zděšení: latinští jezdci i přiženou s poplašnou zprávou, že se blíží Volskové se lil......armádou a chtějí oblehnout Řím. Tato zvěst zapů- Muhila zcela jinak na senátory než na lid. Nesvornost učinila 7. jedné obce dvě — tak daleko to dospělo! Lid s přeli v pojící radostí tvrdil: „To bohové přicházejí, aby po-i' > láli nadutost otců." Jeden druhému důrazně domlou-v uby se nedali naverbovat; raději zahynou se všemi .mii! Jen ať si otcové vojančí, jen ať se chápou zbraní, ni' inášejí válečná nebezpečí ti, kteří sklízejí odměny. Naproti tomu radnice sklíčená a rozechvěná dvojím 158 LIVIUS strachem, jednak z občanstva, jednak z nepřítele, prosila konsula Servilia, který pro své smýšlení byl u lidu oblíbenější, aby zachránil obec, ohroženou tak velkými zmatky. Konsul tedy rozpustí senát a předstoupí před shromáždění lidu. Tam dokazuje, že otcové mají snahu lidu pomoci. Jenomže projednávání zájmů této sice největší části, ale přece jen části obce přerušila obava o osud celého státu. Jsou-li nepřátelé takřka již před branami, není prý možno dávat přednost ničemu jinému před válkou. A i kdyby bylo nějaké ulehčení v utrpení lidu možné, nebylo by prý ani pro lid čestné, kdyby se nechopil zbraně na ochranu vlasti dříve, než obdrží odškodnění, ani otcům by příliš nesloužilo ke cti, kdyby se postarali o zlepšení stísněných životních podmínek svých spoluobčanů pod tlakem strachu než zanedlouho z dobré vůle. Své řeči dodal konsul věrohodnosti touto vyhláškou: „Nikdo ať nedrží římského občana v poutech nebo ve vězení, aby mu tím nebylo znemožněno přihlásit se k odvodu u konsulů; nikdo ať nedrží ani neprodává statky vojáka, pokud je v ležení, ani nezadržuje v nevolnictví jeho děti a vnuky!" Jakmile byla tato vyhláška zveřejněna, ihned se přihlásili přítomní dlužníci a po celém městě vycházeli dlužníci ze soukromých domů věřitelů, kteří již neměli právo je zadržovat, a přibíhali na náměstí, aby složili vojenskou přísahu. Byl jich veliký sbor a ukázali se ve válce s Volský jako nejudatnější a nejhorlivější ze všech bojovníků. Konsul vyvedl pak branné síly proti nepříteli a položil se táborem v malé vzdálenosti od něho. KNIHA II 159 Střetnutí s Volský 25j V nastávající noci se Volskové, kteří spoléhali na nejednotnost Římanů, pokusili přiblížit k římskému táboru, zda by nemohli být za noci nápomocní nějakému přeběhnutí nebo zradě. Ale strážní je zpozorovali a vzbudili vojsko, které na dané znamení běželo do zbraně. A tak lento záměr Volskům nevyšel. Zbytek noci byl věnován na obou stranách odpočinku. Ráno hned za prvního rozbřesku Volskové zaplnili příkopy a udeřili na násep. Nepřátelé již na všech stradách strhávali hrazení tábora. Všichni ze všech stran, především dlužníci, volali na konsula, aby dal znamení k výpadu, ale Servilius ještě maličko vyčkával, aby vyzkoušel náladu svých vojáků. Teprve když se mu bojový zápal jevil dostatečně velký, dal konečně znamení, aby I vrazili, a vypustil vojsko, prahnoucí již po boji, z tábora. Hned prvním nárazem byli nepřátelé obráceni na útěk; pokud je stačila pěchota pronásledovat, byli zabíjeni zezadu. Jízda je hnala před sebou v divém zmatku až do j 'láno v plen. Tam se ochuzeným vojákům dostalo aspoň malého odškodnění z kořisti. Konsul pak s velikou slávou odvedl vítězné vojsko do Říma. Cestou sé na něho obrátili |>0 lově volského města Ecetry, jehož obyvatelé po dobytí ľoinetie měli obavy, co se stane s nimi. Z usnesení sená-" o hýl jim sice zabezpečen mír, ale půda odebrána. 160 LIVIUS KNIHA II 161 Odvráceno nebezpečí hrozící od Sabinu a Aurunků 26/ Záhy nato polekali Římany i Sabinove. Byl to ve skutečnosti spíše přepad nežli válka. V noci přišla do města zpráva, že sabinský oddíl slídící po kořisti dorazil až k řece Anio; všude tam prý se loupí, vypalují dvorce. Byl tam ihned poslán se všemi jízdními oddíly Aulus Postumius, známý diktátor z války s Latiny. S vybranou pěší četou ho následoval konsul Servilius. Většinu nepřátel, kteří se rozbíhali za kořistí, jízda obchvátila, ale ani blížícímu se pěšímu voji se sabinské tlupy nepostavily na odpor; unaveni cestou a nočním drancováním, kdy velká část jich se ve dvorcích přejedla a zpila vínem, měli sotva tolik sil, aby mohli prchat. A tak tato sabinská válka byla ukončena v téže noci, kdy se o ní roznesla po Římě zpráva. A když se Římané již těšili velkou nadějí, že mír je zabezpečen na všech stranách, přijdou následující den do senátu vyslanci aurunští a vyhrožují válkou, nevykli-dí-li Římané zemi Volsků. Zároveň s vyslanci vyrazilo z domova vojsko Aurunků. Zpráva, že bylo viděno již nedaleko Aricie, vyvolá mezi Římany tak silné pobouření, že otcové ani nemohli být řádně dotázáni o radu, ani nemohli, sami se chystajíce do zbraně, dát smířlivou odpověď poslům, kteří zbraně přinášeli. Vojsko přichystané na srážku táhne k Aricii a nedaleko ní se utká s Aurunky. Touto jedinou bitvou byla válka s Aurunky vyřízena. Stupňování vnitřních nepokojů v Římě 27/ Po porážce Aurunků očekával římský lid, který v několika málo dnech vyšel vítězně z tolika bitev, splnění konsulových slibů a přípovědi senátu. Avšak konsul Appius buď z vrozené povýšenosti, anebo aby spolukonsula připravil o veřejnou důvěru, začal opět s krajní bezohledností odsuzovat pro dluhy. Postupně byli i bývalí nevolníci znovu vydáváni věřitelům i jiní zbavováni osobní svobody. Kdykoli postihl tento osud některého vojáka, odvolával se k druhému konsulovi, Serviliovi. K němu se utíkali, jeho .sliby mu předhazovali, jemu každý s výčitkami poukazoval na své válečné zásluhy a utržené rány. Prosili ho, aby bud uvědomil senát, anebo se zastal jako konsul svých spoluobčanů, jako vojevůdce svých vojáků. Kon-nula dojímaly tyto prosby, ale současné poměry ho nutily vyčkávat; zájmy druhé strany, věřitelů, hájil totiž s velkou neústupností nejen jeho kolega, nýbrž i celá strana Šlechtická. Avšak Servilius se svým nerozhodným po-(íilaním neuvaroval ani hněvu lidu, ani u otců nesklidil vděk. Senát v něm viděl konsula povolného, usilujícího u přízeň lidu, lid konsula neupřímného; záhy se stal, jak se ukázalo, u lidu stejně nenáviděným jako Appius. Mezi konsuly vypukl spor o to, kdo z nich má zasvětit chrám Mercuriovi. Rozhodnutí přenesl senát ze sebe na lid. Kterému z obou bude usnesením lidu zasvěcení uvěřeno, ten bude podle ustanovení senátu dohlížet i na <>liehodování s obilím, ustaví kupecké společenstvo a za účasti velekněze vykoná zasvěcovací obřad. Lid přiřkl tuto čest Marku Laetoriovi, prvnímu setníku jedné legie. To bylo jasným důkazem, že se tak stalo nikoli pro vyzna-inenáuí občana, byl-li mu svěřen úkol významnější, než bylo úměrné jeho společenskému postavení, nýbrž na po-lupii konsulů! Byli tím velmi rozezleni, zejména jeden | nieli, a otcové rovněž. Zato v lidu stouplo sebevědomí; začali postupovat " ehi jinou cestou, než kterou se dali zpočátku. Museli se loliž vzdát naděje na pomoc konsulů a senátu; a proto kdykoli zahlédli, že je nějaký dlužník vlečen na soud, 162 LIVIUS KNIHA II 163 sbíhali se ze všech stran a ztropili takový lomoz a křik, že nebylo vůbec možno vyslechnout soudní výrok konsu-lův; a i když byl vynesen, nikdo neuposlechl. Prostředkem boje se stalo násilí a nebezpečí a všechen strach o svobodu se od dlužníků přenesl na věřitele, když i před očima konsula byli jednotlivci z nich napadáni přesilou lidu. Kromě těchto rušivých zjevů přibyly starosti i strach z hrozící války se Sabiny. Když byl vyhlášen odvod, nikdo se nepřihlásil. Appius zuřil a osočoval svého kolegu z touhy po popularitě; svou nečinností, kterou nahrává lidu, zrazuje prý stát, kromě toho nevynáší rozsudky 0 půjčkách a zachází i tak daleko, že ani odvod neprovádí. A to přece senát uložil. Přesto však stát není tak úplně opuštěn a ani moc konsulská nebude prý znevažována — on, Appius, sám prý ochrání důstojnost svého úřadu 1 důstojnost otců. Když jednou stál, jako každodenně, okolo jeho stanoviště zástup lidí vydrážděných k svévoli, vyhlédl si jednoho z vůdců odboje a dal ho zatknout. Liktoři ho již táhli pryč, když se odvolal k národu. Appius by nebyl odvolání respektoval, protože nebylo pochyby, jak by soud lidu vyzněl; avšak více než povyk lidu naň zapůsobily rady a domluvy váženějších občanů, takže slevil, ač velmi nerad, ze své neústupnosti. Tolik odvahy však Appiovi ještě zbývalo, aby vydržel snášet nenávist lidu. Hrozící nebezpečí potom vzrůstalo den ze dne už nejen výtržnostmi na veřejných místech, nýbrž i tajnými poradami v ústraní, což bylo mnohem nebezpečnější. Tu konečně konsulové — Servilius neoblíbený u žádné strany, Appius podivuhodně oblíbený u senátorů, oba však nenávidění lidem — odstoupí ze svého úřadu. 28j Po nich nastoupí úřad konsulský Aulus Verginius a Titus Vetusius. Avšak lid nemaje jistoty, jaké bude mít konsuly, konal noční schůze částečně v Esquiliích, částečně na Aventinu, aby na shromážděních na náměstí nepřichází-1 do rozpaků pro nepřipravená usnesení a nejednal ve všem bez předchozí úvahy, náhodně. Konsulové, tušíce v těchto nočních poradách nebezpečí, jak se potom skutečně ukázalo, přednesou věc v senátě. Avšak za tehdejší nálady nebylo možno o tomto oznámení Vznášet po řadě dotazy. Bylo totiž přijato ne-obyčejně bouřlivě, jeden křičel přes druhého, senátoři se rozčilovali, že konsulové chtějí svalovat na senát nenávidenou odpovědnost za rozhodnutí o věci, která má být v yřízena pravomocí konsulskou. Je jisté, že kdyby byli v1 státě energičtí úředníci, nikdy prý by nebyla v Tlíme jiná než obecně uznaná státní rada — senát. Ale nyní? IN a lišíc radnic a lidových sněmů je obec rozdělena a roz-. 11 obena, jedny schůze se konají na pahorku esquilinském, druhé na aventinském. Při Herkulovi, jediný pravý muž — a to znamená víc než konsul — jakým byl Appius Clau-diuf, byl by prý v okamžení rozprášil buričské ty schůze! A když se pak konsulové po tomto vyplísnění dotazovali, co tedy mají na přání senátu dělat, a slibovali, že nebudou nic provádět liknavěji ani shovívavěji, než se llnitoři usnesou, rozhodnou tito, aby konali co nejrázněji odvody — lid prý nečinností bujní. Po rozpuštění senátu konsulové na náměstí vystoupí na i ribunál. Předvolávají jmenovitě mladší muže. A když «e na zavolání jména nikdo neozval, tu dav, který se shlukl kolem tribunálu jako na nějaké schůzi, začal volat, že lid p/ déle nedá klamat. Nikdy prý nedostanou konsulové mi jediného vojáčka, ncsplní-li obec daný slib. Každému ľ mil no navrátit svobodu dříve, než mu dávat do rukou In nu aby měli pocit, že bojují vskutku za vlast a spolu-l" Hiiy, a nikoli za zpupné pány. Konsulové viděli, co jim i> l<« uloženo, ale viděli též, že nikdo z těch, kteří za zdmi 164 LIVIUS KNIHA II 165 radnice tak ohnivě řečnili, není přítomen na foru, aby s nimi sdílel také výbuchy nenávisti. A zlý zápas s lidem už byl na obzoru! Proto konsulové uznali za dobré ještě dříve, než sáhnou k nejkrajnějším prostředkům, znovu se poradit se senátem. Tam se však ke křeslům konsulů přihnali nejmladší z otců a panovačně na ně křičeli: „Vzdejte se konsulátu, složte svrchovanou moc konsulskou, nedostá-vá-li se vám odvahy k jejímu uhájení." 29 j Když si konsulové učinili dost jasný obraz o smýšlení obou stran, senátu i lidu, teprve tehdy prohlásili: „Abyste si nemohli stěžovat, otcové a přísedící, že jsme vás včas nevarovali, nuže: schyluje se k obrovskému povstání. Žádáme, aby ti, kteří nám nejvíce vyčítají zbabělost, šli s námi k odvodům; budeme je provádět podle vůle těch nej radikálnějších z vás, když si tak přejete." Pak se vrátí na své úřední stanoviště a úmyslně dají zavolat jménem jednoho z těch, kteří byli v dohledu. A když zůstal mlčky stát a několik lidí se postavilo kolem něho do kruhu, aby mu snad nebylo způsobeno násilí, pošlou k němu konsulové liktora. Ten však byl odražen. Tu otcové, kteří seděli s konsuly, začnou křičet, to že je potupa a zločin, a seskočí z tribunálu, aby liktorovi pomohli. Když se však od liktora, jemuž lid nebránil v ničem jiném, jen v odvedení toho člověka, obrátil nápor proti senátorům, konsulové neprodleně zakročili a urovnali hádku, při které nebylo použito kamení ani zbraně a bylo jen více křiku, hněvu a rozčilení než příkoří. Ve zmatku je svolán senát, s ještě větším zmatkem se koná porada. Zahnaní senátoři žádají, aby bylo zavedeno vyšetřování, největší bouřliváci souhlasí, sice bez návrhů, zato však s ohlušujícím povykem a hřmotem. KdyŽ se konečně rozčilení poněkud utišilo a konsulové vytýkali senátu, že v radnici není o nic více zdravého rozumu než na náměstí, začalo se rokovat po pořádku. Návrhy byly tři. Publius Verginius nevztahoval požadavek oddlužení na všechny; soudil, že se má jednat pouze o těch, kteří spoléhajíce na slib konsula Servilia konali vojenskou llužbu za válek s Volský, Aurunky a Sabiny. Naproti tomu Titus Larcius namítal, že není vhodil v čas k tomu, aby se toliko zásluhy odplácely; všechen l.d že se topí v dluzích a situace se nedá zvládnout, nebu-do-li pomoženo všem; ba naopak, budou-li životní podmínky pro každého jiné, rozbroj se daleko více rozdmýchá 11«li usadí. Appius Claudius, už svou povahou zatvrzelý a podiu- -ený na jedné straně záštím lidu, na druhé straně vy-• 'livalováním otců, prohlásil, že tolik bouří nebylo způso-POno zbídačelými poměry lidu, nýbrž jeho nekázní, zvůlí; IkI si počíná spíše svévolně než rozhořčeně; a toto zlo prý ne zrodilo hlavně z práva odvolat se k lidu. Konsulům -> \ Sem pak zbývá jen právo pohrozit, nikoli skutečná moc, i- li povoleno odvolat se k těm, kteří jsou sami spoluviníky. Svou řeč zakončil slovy: „Nuže tedy, zvolme diktá-Inni, od něhož neexistuje odvolání k lidu. A hned ztichne I.....ní, kterým nyní všechno plane. Uvidíme, zda se pult. někdo odváží vrážet do liktora, bude-li vědět, že I" ivo nad jeho zády a životem má v rukou jediný člověk, i- liož důstojnost urazil." Mnohým se zdál návrh Appiův krutý a přísný; ostat-" lakový byl. Návrhy Verginiův a Larciův zase poklá-iluli /.« nezdravé, aby se nestaly příkladem do budoucna, 1 ' lé no Larciův — ten totiž rušil všechen úvěr. Řešení \ iffiniovo uznávali však za zcela nestranné a nejpřija- 166 LIVIUS KNIHA II 167 telnější pro obě strany. Ale stranický vliv a ohled na soukromé finanční zájmy, které vždy překážely a budou překážet záměrům obecně prospěšným, způsobily, že byl přijat návrh Appia, který by byl málem zvolen i diktátorem. To by ovšem bylo úplně znepřátelilo lid, a to v době nej-nebezpeěnější, kdy Volskové, Aequové a Sabinove ěirou náhodou všichni současně stáli ve zbrani. Konsulové a starší, rozvážnější otcové se však postarali o to, aby úřad svou výjimečnou mocí svádějící k jejímu zneužití byl svěřen povaze mírnější. Zvolí proto diktátorem syna Volesiova Mánia Valéria. Ačkoliv lid pozoroval, že volba diktátora směřuje proti němu, nebál se ze strany této rodiny žádné bezohlednosti ani zpupnosti, neboť zákon o odvolání získal přece zásluhou Vale-riova bratra. V tom je utvrdila i vyhláška, kterou diktátor potom vydal a která se téměř shodovala s ediktem Serviliovým. Spoléhali tedy, že je možno tomu člověku a jeho úřadu více důvěřovat, a zanechali svárů a hlásili se do vojska. Bylo postaveno deset legií, počet, jaký nikdy předtím římská armáda neměla. Po třech legiích dostali konsulové, čtyři si ponechal k vlastní dispozici diktátor. Války s Aequy, Volský a Sabiny Válku již nebylo možno odkládat. Aequové přepadli území Latinů. Jejich poslové přišli žádat senát, aby jim buď byla poslána pomoc, nebo jim bylo dovoleno, aby se sami chopili zbraní k ochraně hranic. Římané uznali za bezpečnější ochránit bezbranné Latiny než jim dát příležitost, aby se dostali opět ke zbraním. Poslán tam byl konsul Vetusius, který učinil konec pustošení. Aequové pak se stáhli z nížiny, a spoléhajíce víc na bezpečnost krajiny než na své zbraně, skrývali se za nejvyššími hřebeny hor. Druhý konsul vytáhl proti Volskům, a aby sám ne- 11 rácel čas, vylákal je hlavně pustošením polí, aby přeložili svůj tábor blíže, a utkal se s nimi v otevřeném boji. Na širém prostranství, uprostřed mezi oběma tábory se postavila obě vojska před svými náspy připravena k boji. Volskové měli značnou početní převahu. Proto, když se vyrojili z tábora, nastupovali k boji s pohrdavou přezíravostí. Římský konsul ani nepostoupil s šikem dopředu, ani nedovolil svým opětovat válečný pokřik, nýbrž dal rokaz, aby vojáci zabodli kopí do země a zůstali Mlát na místě; až se však nepřítel přiblíží na dosah ruky, nechť vší silou vyrazí a bojují meči zblízka. Volskové vy-éi-rpáni během a válečným pokřikem vrhli se na Římany, kteří jako by zdřevěněli strachem. Avšak jen co Volskové pocítili protitlak z jejich strany a před očima se jim začaly míhat meče, nejinak, než jako by upadli do léčky, propadnou panice a obrátí se zády. Ale ani k útěku neměli do-"I ulek sil, neboť se hnali do boje během. Naproti tomu Itimané, kteří na počátku boje stáli klidně na místě, zachovali si tělesnou svěžest a snadno dohonili unavené Volský, zmocnili se jejich tábora a nepřítele, zbaveného láliora, pronásledovali do Veliler. Vítězové i poražení |l dním proudem vpadli do města. A tam při hromadném | i a zdi ní všech lidí bez rozdílu bylo prolito více krve než \ bitvě samé. Jen malému počtu těch neozbrojených, Iti' ií se vzdali, byla dána milost. '// V téže době, co na území Volsků probíhaly tyto události, diktátor na hlavu porazil Sabiny a zabral jim tábor, Tam, v Sabinsku, se válčilo daleko nejvíce. Diktá-tOJ |...../ál jízdy a způsobil zmatek ve středu nepřátelského II tl, který nebyl dostatečně pevný; zatímco se křídla roz-l.....da do přílišné šířky, byl střed do hloubky vyplněn jen • kolika řadami. Na zmatené nepřátele udeřila pěchota. i m ž i'i lokem bylo dobyto i tábora a bylo po válce. 168 LIVIUS Od bitvy, která byla svedena u jezera Regillu, nebylo tehdy žádné bitvy slavnější. Diktátor se vezl do města v triumfálním průvodě. Kromě obvyklých poct bylo jemu i pro jeho potomky vyhrazeno v cirkvi zvláštní místo k podívané a postaveno tam kurulské křeslo. Poraženým Volskům bylo území patřící k Veli-trám odňato. Do Veliter byli z Ríma posláni osadníci a tak založena osada. S Aequy byla o něco později svedena další bitva. Došlo k ní proti vůli konsulově, protože se proti nepřátelům muselo vystupovat do hor neschůdným terénem. Vojáci však konsula obviňovali, že s výpravou otálí, aby diktátor skončil svou úřední činnost dříve, než se oni vrátí do Ríma, a aby to, co diktátor slíbil, padlo, jako tomu bylo před časem se sliby konsulovými. Tím jej pohnuli, že přistoupil na tu nerozvážnost; podařilo se mu však šťastně vyvést voj na protější hory. Tento riskantní podnik se obrátil k dobrému pro zbabělost nepřátel. Neboť užasli nad odvážností Římanů, a dříve než se tito přiblížili na dostřel, opustili tábor, který byl zbudován na dokonale opevněném místě, a seskákali do údolí na opačné straně. Římané tak získali značnou kořist a nekrvavé vítězství. Pokus o vyřešení vnitřní situace A tak byla úspěšně skončena válka na třech různých frontách. Ale ani otcové, ani lid neztráceli ze zřetele péči o vyřešení vnitřních těžkostí. Lichváři však svým vlivem a úskoky učinili předem tak pádná opatření, že oklamali nejen lid, nýbrž i diktátora. Valerius totiž po návratu konsula Vetusia pokládal ze všech jednání v senátě za nejpřednější projednat záležitost vítězného lidu, a podal dotaz, co se má stát s nevol- KNIHA II 169 nými dlužníky. Když byl jeho návrh zamítnut, prohlásil: „Nejsem vám vhod jako rádce k svornosti. Přisámbůh záhy nastane čas, kdy si budete přát, aby římský lid měl zastánce mně podobné! Pokud mne se týče, nebudu ani déle klamat své spoluobčany marnými nadějemi, ani sám nebudu marně diktátorem. Vnitřní různice, vnější války byly příčinou, že obec potřebovala tento úřad. Venku byl mír zjednán, doma je mařen. Raději chci být při povstání jako soukromník než jako diktátor!" Tak odešel ■ radnice a vzdal se diktatury. Lidu nezůstalo utajeno, že Valerius odešel z úřadu, roztrpčen nad jeho svízelným postavením. Proto ho doprovázeli na cestě z radnice k domovu, zahrnujíce ho projevy oddanosti a oslavováním, jako by byl splnil daný slib, protože nebylo jeho vinou, že nebyl splněn. První vystěhování lidu na Svatou horu l\2j Potom přepadl otce strach, aby se neopakovaly tajné lohůze a přípravy na spiknutí, kdyby vojsko bylo rozpuš-těno. Proto dali vyvést legie z města pod záminkou obno-\ k poučeni, že žádný náboženský závazek se neruší I....... in. A tu se z podnětu jakéhosi Sicinia proti rozkazu I n nlii vystěhovali na Svatou horu, která leží za řekou \ mimem, tři míle od města. Tahle pověst je běžnější než i i kterou uvádí kronikář Piso, že cílem vystěhovalců byl \ \ i ni in. Tam, na Svaté hoře, bez jakéhokoli vůdce, vybu- 170 LIVITJS KNIHA II 171 dováli si tábor a opevnili jej náspem i příkopem. Řadu dní se tam v klidu zdržovali a neosvojovali si nic jiného, než co bezpodmínečně potřebovali k živobytí. Nikým nebyli provokováni, ani sami neprovokovali. V městě panovalo ohromné zděšení — všechen život byl podvázán vzájemným strachem: plebejové od svých opuštěni, měli strach z násilností otců, otcové měli strach z lidu, který zůstal v městě. Sami nevěděli, co by bylo lepší, aby zůstal, či také odtáhl. Jak dlouho — uvažovali otcové — asi vydrží lid, který se vystěhoval, v klidu? Co se stane potom, jestliže mezitím vypukne nějaká zahraniční válka? Začínali chápat, že vskutku jim nezbývá žádná jiná naděje než v občanské svornosti, a tu že je bezpodmínečně nutno, po dobrém či po zlém, v zájmu obce opět zjednat. Menenius Agrippa získá vystěhovalce k návratu do Říma bajkou o žaludku Otcové uznali proto za nejlepší vyslat k lidu na Svatou horu jako prostředníka Menenia Agrippu. Byl to muž výmluvný a v lidových vrstvách oblíbený, protože sám z lidu pocházel. A ten, vpuštěn do tábora povstalců, nic jiného prý jim nepověděl oním starobylým, drsným projevem řečnickým než toto: „Za dob, kdy v těle lidském nebylo ještě všechno uspořádáno v soulad jako nyní, nýbrž jednotlivé údy měly každý svůj vlastní rozum, svou řeč, rozzlobily se ostatní části těla na žaludek, že pro něj se opatřuje všechno jejich péčí, jejich prací, jejich službou, a žaludek si jen hoví uprostřed a nemá nic jiného na práci než požívat předložené pochoutky. I udělaly spiknutí, aby ani ruce nepodávaly pokrm k ústům, ani ústa ho nepřijímala, ani zuby nerozmílaly. A zatímco v tomto pobouření chtěly ža- ludek hladem vytrestat, zároveň samy a s nimi celé tělo chřadly a chřadly až na pokraj úplného zhroucení. I vyšlo z toho najevo, že i žaludek vyvíjí službu nikterak liknavou a není více živen, než sám živí: do všech částí těla totiž dodává to, čím se udržujeme při životě a při síle, krev, dozrálou strávením pokrmů, kterou rovnoměrně rozděluje do žil." Touto bajkou Menenius Agrippa připomněl vystě-bovalcům, jak se spiknutí údů uvnitř těla podobá rozhořčení lidu proti otcům, a tak je pohnul k smíření. První tribuni lidu 33J A tehdy začalo jednání o smíru mezi lidem a otci. Dohodli se na podmínkách, že lid bude mít své vlastní nedotknutelné úředníky, kteří budou mít právo přispět inu na pomoc proti konsulům, a že nikomu z patricijů nebude možno tohoto úřadu dosáhnout. Byli zvoleni dva I ribuni lidu, Gaius Licinius a Lucius Albinus. Ti si vyvolili ještě tři kolegy, mezi nimi i Sicinia, původce návrhu na vystěhování lidu. Kdo byli druzí dva, o tom není shody. Někteří spisovatelé uvádějí, že na Svaté hoře byli zvoleni pouze dva tribuni a tam že také byl vyhlášen zákon o ne-tlulknutelnosti. Dobytí Coriol zásluhou Gnaea Marcia V době vystěhování lidu nastoupili úřad konsulský Spu-' ios Cassius a Postumus Cominius. Za nich byla uzavřena imlouva s latinskými kmeny; k tomu účelu jeden z kon-nIn zůstal v Římě. Druhý byl poslán do války s Volský u na hlavu porazil Volský z Antia. Poražení prchali do města Longuly, konsul je pronásledoval a zmocnil se hradeb. Hned nato dobyl Polusku, která rovněž patřila 172 LIVIUS KNIHA II 173 Volskům, a potom velkou brannou mocí udeřil na město Corioly. Mezi jinochy z předních rodin, kteří konali službu v táboře, byl i Gnaeus Marcius, mladý muž, pohotový v radě i boji, jemuž se později dostalo příjmení Coriolanus. Marcius byl zrovna na stráži, když oddíly Volsků, táhnoucí od Antia, znenadání vpadly do zad římskému vojsku, které v tu dobu obléhalo Corioly a soustřeďovalo všechnu pozornost na obyvatele sevřené obležením uvnitř města, neboť nebylo obav z nějaké války hrozící zvenčí. Současně s Volský vyrazili nepřátelé z města. Jakmile to Marcius zpozoroval, s četou vybraných vojáků výpad obránců odrazil a otevřenou branou odvážně vnikl do města a v přilehlé čtvrti způsobil krveprolití. Hořící pochodeň, kterou tam náhodou popadl, vrhl na budovy při hradbách. Měšťané strhli pokřik a do toho zděšení, jak to bývá, se mísil nářek žen a dětí. To dodalo Římanům odvahy a vneslo zmatek do řad Volsků, neboť myslili, že město, kterému přitáhli na pomoc, je již obsazeno. Tak byli antijští Volskové zahnáni a město Corioli padlo do rukou Římanů. Marcius svým slavným činem natolik zastínil pověst konsula, že by bylo upadlo v zapomenutí, že Postumus Cominius svedl válku s Volský, kdyby smlouva s Latiny, vyrytá na kovovém sloupu, nepřipomínala, že ji uzavřel pouze Spurius Cassius, protože jeho spolukonsul nebyl v Římě přítomen. Téhož roku zemřel Menenius Agrippa, který po celý život byl stejně milý otcům jako lidu, avšak po vystěhování na Svatou horu se stal lidu ještě dražší. A pro tohoto zprostředkovatele a strážce svornosti občanstva, vyslance otců k lidu, jejž přivedl zpátky do města, nebyly peníze na pohřeb ze státní pokladny. Vystrojil mu jej lid a každý přispěl šestinou asu. Starosti s drahotou obilí a se zásobováním 34j Konsuly se stali potom Titus Geganius a Publius Minucius. Ačkoli toho roku byl venku všude klid a nesvornost doma byla vyléčena, dolehla na obec jiná, mnohem svízelnější pohroma: nejprve drahota obilí, protože za vystěhování lidu zůstala pole neobdělána, a vzápětí nato velký hlad, jaký bývá za obležení. Jistě by bylo došlo k zabíjení otroků, ba někde i občanů mezi sebou, kdyby konsulové nebyli učinili tato opatření: rozeslali daleko široko nákupčí, aby skoupili obilí, nejen po pravém břehu od Ostie do Etrurie a vlevo přes území Volsků po moři do Cum, nýbrž až na Sicílii; nepřátelství s blízkými sousedy nutilo dožadovat se pomoci v dalekých krajích. Když v Cumách bylo obilí nakoupeno, dal tamní samo-vládce Aristodemos lodi zadržet náhradou za statky Tarquiniovců, jejichž byl dědicem. U Volsků a na území pomptinském nebylo možno nakupovat, zásobovatelům hrozilo nebezpečí, že je tamní obyvatelé napadnou; nd Tusků došlo obilí po Tiberu a to byla záchrana pro lid. Za těchto tísnivých zásobovacích poměrů byli by llímané málem napadeni nevhodnou válkou, kdyby u Volsků, kteří již zbrojili, nebyla vypukla prudká moro-\ i epidemie. Přestože nepřátelé byli touto pohromou i s děšeni, Římané — aby i potom, až mor pomine, byli Volnkové drženi zpátky nějakým strachem — zvýšili pOČet osadníků ve Velitrách a v horách v městě Norbě naložili novou kolonii, aby byla římskou baštou v pom-pi Miskcm kraji. * 174 LIVIUS KNIHA II 175 Coriolanovo vystoupení proti lidu a jaké to mělo následky Za konsulů Marka Minucia a Aula Sempronia bylo dovezeno veliké množství obilí ze Sicílie. V senátu se jednalo 0 tom, zač se má prodávat lidu. Mnozí soudili, že přišel čas přiskřípnout lid a nabýt opět práv,která vystěhováním (secessí) a nátlakem byla na otcích vynucena. Mezi prvními se přihlásil k slovu Marcius Coriola-nus, odpůrce tribunské moci: „Chtějí-li mít obilí za starou cenu, ať vrátí otcům dřívější právo. Proč se mám já dívat na plebejské úředníky, proč na uzurpátora moci Sicinia jako zajatec pod j ho poslaný nebo jako bych se byl vykoupil od lupičů? Mám snášet tyto ostudné pohany déle, než je třeba? Já, který jsem nesnesl Tarquinia jako krále, mám snášet Sicinia? Ať se vystěhuje nyní, ať odvolá s sebou lid! Cesta na Svatou horu i na jiné pahorky je volná. Ať kradou obilí z našich polí, jako kradli před třemi léty! Jen ať mají požitek z drahoty obilí, kterou zavinili svým řáděním! Odvažuji se tvrdit, že zkroceni dnešní nouzí budou sami ochotněji obdělávat pole, než aby jako vystě-hovalci se zbraní v ruce v jejich obdělávání bránili." Není tak snadné rozhodnout, zdali se to mělo takto provést — já však tu možnost připouštím —, že se totiž otcové pod podmínkou snížení ceny obilí mohli zprostit 1 tribunské moci i všech závazků předtím na nich vynucených. 35 j Coriolanova řeč se i senátu zdála přemrštěná, krutá a rozhořčenému lidu málem vtiskla do ruky zbraň; už se mu prý vyhrožuje i hladem jako nepříteli, o jídlo a životní potřeby je šizen, obilí z ciziny, které šťastný osud nečekaně jako jedinou potravu přinesl, chtějí mu od úst utrhnout, nebudou-li Gnaeovi Marciovi vydáni spoutaní tribuni, nedostane-li se mu zadostiučinění zbičovanými zády římského lidu. Coriolanus prý vystoupil jako nový kat lidu, který připouští jen dvě možnosti: bud zemřít, nebo otročit. A když Coriolanus vycházel z radnice, byli by se na něho plebejové sesypali, kdyby ho nebyli tribuni lidu v pravý čas nepohnali na soud lidu a neurčilimuden soudu. Tím se rozvášněný dav upokojil: uvědomili si, že se tak každý z nich stal soudcem, pánem nad životem a smrtí úhlavního nepřítele. Marcius zpočátku přijímal pohrůžky tribunů poli rdavě; tvrdil, že tribunskému úřadu bylo dáno právo poskytovat pomoc, nikoli trestat, a tribunové že jsou zařízením pro lid, ne pro senát. To však vyvolalo v lidu tak velké pohoršení, že se otcové mohli z toho dostat jen obětováním toho jednoho. Ale přestože je lid nenáviděl, hleděli tomu zabránit a využívali k tomu jak jednotlivě svých vlastních prostředků, tak i vlivu celého stavu senátorského. Nejprve se pokoušeli, zda by nemohli překazí L žalobu tím, že rozestaví své chráněnce, aby zastrašovali jednotlivce od spolčovaní a porad. Potom společně předstoupili před lid — všechny otce, co jich bylo, byl bys nazval obžalovanými — a prosili a dožadovali se, aby lomu jedinému občanu, jedinému senátoru už kvůli senátu udělili jako viníkovi milost, nechtějí-li ho osvobodit jako nevinného. Když se pak Coriolanus ve stanovený den na soud lidu osobně nedostavil, trvala roztržka nadále. Byl tedy Coriolanus odsouzen v nepřítomnosti a odešel do vyhnanství k Volskům. Netajil se otevřenými hrozil.i mi Římu a již tehdy choval nepřátelské úmysly. Přícho-/,ílio se ujali Volskové ochotně a den ze dne s tím větší ochotou se o něho starali, čím více se stupňoval jeho hněv proti rodákům: nešetřil před svými dobrodinci ani žalobním, ani výhrůžkami. Pohostinství užíval v domě Attia 176 LIVIUS Tullia, který byl v těch časech u Volskú v neobyčejné vážnosti a vždy choval k Římanům nenávist. Za těchto okolností jednoho z nich popichovala stará zášť, druhého neutuchající roztrpčenost, a tak zosnovali společný plán na válku proti Rímu. Správně však předpokládali, že se lid Volsků nedá snadno přimět, aby se po tolika nezdařených pokusech znovu chopil zbraně. Jeho sebedůvěra byla podlomena, vždyť již v četných válkách a naposled za moru přišel o mladé mužstvo. V současné době, kdy stará zášť lety již vyprchala, bude prý nutno postupovat obratně, využít nějaké mimořádné neshody k rozjitření myslí. Proč se měly opakovat římské hry 36j V Římě se náhodou konaly přípravy k opakování velkých her. Důvodem k jejich opakování byla tato událost: Časně zrána, ještě než byla podívaná zahájena, hnal jeden hospodář zbičovaného otroka, přivázaného k mučicí rozsoše, středem závodiště. Nato začaly hry, jako by se ta příhoda nijak nedotýkala jejich náboženské stránky. A zanedlouho po hrách jeden prostý člověk z lidu, Titus Latinius, měl sen. Zdálo se mu, jak si mu Iuppiter stěžuje, že se mu při hrách nezamlouval předta-nečník. A nebudou-li se hry s patřičnou okázalostí opakovat, bude městu hrozit nebezpečí. Ať jde, tak prý Iuppiter končil, a oznámí tuto věc konsulům. Avšak Latinius, ačkoliv byl člověk dosti zbožný, přece podlehl ostychu před vysokými úředníky a obavě, aby se mu lidé neposmívali. Neblahá ta nerozhodnost se mu zle vymstila. Za několik dní přišel o syna. A aby o příčině tohoto nenadálého neštěstí nebylo pochybností, ukázalo se sklíčenému ubožáku ve snách totéž zjevení jako před- KNIHA II 177 tím. Zdálo se mu, že se ho ptá, má-li dost velkou odplatu za to, že nedbal božího příkazu; a že mu hrozí ještě větší, jestliže se ihned nevzchopí a neuvědomí konsuly. To už bylo velmi naléhavé. Když však přece ještě váhal a odkládal s tím, přepadl ho prudký záchvat nemoci s náhlým ochrnutím. To teprve ho hněv boží doopravdy popohnal. Zmořen É1 rastmi minulými i nastávajícími, dá svolat na poradu příbuzenstvo. A když se svěřil, co viděl a slyšel, a že se mu Iuppiter tolikrát ve snu zjevil, i jak se boží hrozby a hněv vzápětí projevily v jeho vlastních osudech, nikdo z přítomných nezůstal na pochybách, co dělat. Za souhlasil všech byl Latinius v nosítkách zanesen na fórum ke konsulům a na jejich příkaz pak odtud do radnice. A když otcům za všeobecného nesmírného úžasu doslovně všechno vypověděl, ejhle, další div! Ten, jenž byl do radnice dopraven na nosítkách ochrnutý na všech mlech, jakmile se zhostil svého zvláštního poslání, vrátil se, jak dí pověst, po vlastních nohou domů. 37j Tu se senát usnesl, aby byly vystrojeny nové hry m nádherou co možná největší. Attius Tullius nastrojí urážku Volsků při římských hrách IN a tyto hry se přišlo podívat přičiněním Attia Tullia i značné množství Volsků. Než došlo ke hrám, přišel ke konsulům Tullius jednaje podle plánu, na němž se s Marciem dohodli už dříve ilmiia. Má prý cosi, o čem by si chtěl s nimi v ústraní pohovořit — jedná se prý o zájmy státu. Když zůstal s kon-mily o samotě, začal: „Nerad mluvím o svých spoluobča-neeb — vím, nedělá to příliš dobrý dojem. Ale nepřichá- 178 LIVIUS KNIHA II 179 zím je obviňovat, že se dopustili něčeho nenáležitého, nýbrž zabránit, aby se toho nedopustili. Povaha našich lidí je mnohem vrtkavější, než bych si přál. Poznali jsme to v četných porážkách, neboť nikoli vlastní zásluhou, ale vaší shovívavostí existujeme jako neporušený celek. A nyní je tu v Římě velká spousta Volsků; jsou hry a město bude zaujato podívanou. Mám v dobré paměti, co provedla v tomto městě za podobné příležitosti mládež sabinská! Hrozím se, věřte mi, aby nedošlo k nějaké nerozvážnosti a nepředloženosti. Řekl jsem si proto, že v zájmu našem i vašem vás musím, konsulové, předem na to upozornit. Co se mne samotného týče, jsem rozhodnut ihned odtud odcestovat domů, aby na mně neulpěla skvrna nějakého špinavého činu nebo slova, kdybych tu zůstal." Po těchto slovech se vzdálil. Když konsulové tuto povážlivou zprávu, pocházející od věrohodného zpravodaje, předložili senátu, pohnula je více osoba zpravodaje než věc sama k předběžným opatřením, i když snad zbytečným. Senát se usnesl, aby Volskové město opustili. Byli rozesláni hlasatelé, aby vyhlašovali, že všichni Volskové mají před setměním odejít. Zpočátku se Volsků zmocnilo nesmírné zděšení, chvatně se rozbíhali po bytech pro svá zavazadla, ale později, když už byli na cestě, propuklo rozhořčení, že byli jako nějací zločinci a prašivci odehnáni od her, od slavných svátků, kdy se bozi jaksi přibližují k lidem. Attius Tullius podnítí Volský k válce 38 j Když Volskové táhli takřka v nepřetržitém proudu k domovům, Tullius pospíšil napřed až k Ferentinskému prameni. A tam jejich náčelníky, jak se kdo přiblížil, zastavoval a netajil se před nimi svými žalobami na Ří- many a pohoršením. A když zpozoroval, s jakým zaujetím naslouchají jeho slovům lahodícím jejich rozhořčení, zavedl je a s jejich pomocí i ostatní lid na rovinu ležící pod lilnicí. Tam začal řečnit jako na sněmu a řekl: „I kdybyste zapomněli na staré křivdy, které jste Utrpěli od Římanů, na porážky národa volského i na všechno ostatní, s jakýinipak pocity snášíte tuhle dnešní urážku, kdy Římané zneužili her, aby nás uvrhli do han-by? Nebo jste nepochopili, že to, co se dnes přihodilo, byl triumf nad vámi? Že jste při svém odchodu sloužili \ ■•■in za podívanou, občanům i cizincům, tolika sousedním kmenům? Že vaše ženy, vaše děti byly jako na pranýři, vedeny Špalírem zevlujících lidí? Co myslíte, že soudili ti, kteří slyšeli hlas hlasatelův, co ti, kteří nás viděli odchází- i, co ti, kteří přišli do cesty tomuto zneuctěnému průvodu, než že je tu vskutku z naší strany nějaká bezbožnost, p m kterou bychom znesvětili hry a zasloužili za to pokutu, kdybychom se divadla účastnili? A to že je důvod, proč n.e odhánějí od míst společného shromáždění bezúhonných návštěvníků? A co dále? To vás nenapadlo, že žije- ....., protože jsme urychlili svůj odchod? Je-li to ovšem odchod, a ne útěk! A tohle město, kde jste všichni měli ilivnout, kdybyste se tam byli jen o jeden den déle /.drželi, vy nepokládáte za město nepřátel? Válka vám b) I i vyhlášena — k veliké zkáze těch, kteří ji vyhlásili, l i' li ovšem vy pravými muži!" A tak, již sami od sebe plni záští a nadto ještě po-i"i ■■ baiui a slzami ženy. Když se přiblížily k táboru a Goriolanovi bylo 182 LIVIUS KNIHA II 183 ohlášeno, že přišel veliký zástup žen, ten člověk, který nebyl pohnut ani důstojností státu, ztělesněnou v osobách vyslanců, ani posvátnou úctou, která mocně obestře duši při pohledu na velebnost kněží, stavěl se k slzám žen ještě mnohem zatvrzeleji. Tu kdosi z jeho blízkých přátel, který v zástupu poznal mezi snachou a vnuky stojící Veturii, neboť byla zvlášť nápadná svou zasmušilostí, upozornil Coriolana: „Ncklame-li mě zrak, máš tu matku i ženu s dětmi." Coriolanus jako smyslů zbavený zděšeně vyskočil ze své stolice a spěchal s otevřenou náručí k matce. Leč důstojná stařena, ještě před chvílí pokorná prosebnice, vzplanula hněvem a vzkřikla: „Nedotýkej se mne! Dřív než se dám od tebe obejmout, chci vědět, zda jsem přišla k nepříteli, či k synovi, zda jsem v tvém táboře zajatkyní, či matkou. Až k tomuto vrcholu bolestí mě dovlekl dlouhý život a neblahé stáří, abych tě musela vidět jako vyhnance a dnes jako nepřítele? Jak jsi mohl pustošit tuto zemi, která tě zrodila, která tě vychovala? Když jsi překračoval hranice, třebas jsi byl naladěn sebenepřátelštěji, sebe-pomstychtivěji, neopadl tvůj hněv? A nepřišlo ti na mysl, když se ti z dálky objevil Řím: Za těmi hradbami je můj dům, můj domov s ochrannými bůžky, matka, žena, děti? Věru, kdybych já nebyla porodila, Řím by nebyl obléhán, kdybych neměla syna, svobodna ve svobodné vlasti bych byla zemřela. Mně však se nemůže stát již nic, co by bylo pro tebe potupnější nebo pro mne žalostnější; i když jsem nyní tím nejubožejším tvorem, dlouho jím, doufám, již nebudu. Pomysli ale na tyto zde — na ženu a syny —, které čeká buď předčasná smrt, nebo dlouhé otroctví, chceš-li takhle dále pokračovat." I obejme se Coriolanus s chotí, polaská se synáčky. Celý ten zástup žen se dal do hrozného nářku, bědovaly nad sebou, bědovaly nad svou vlastí. To konečně oblomilo Coriolana. Znovu se objal se svými drahými a poslal je domů. Sám však se dal s vojskem na pochod zpátky od Říma. Když odvedl všechny legie z římského území, stal se prý potom pro tuto zmařenou výpravu terčem nenávisti, která zavinila i jeho smrt; o jejím způsobu není mezi dějepisci shoda, každý ji líčí jinak. Avšak u Fabia, jednoho z nejstarších, nacházím zmínku, že Coriolanus žil až do stáří; Fabius dokonce uvádí, že si na sklonku života častokrát povzdychl: „Pro starce je vyhnanství údělem o mnoho smutnějším." Římští mužové nezáviděli svým ženám jejich chvályhodnou zásluhu. Tehdy se ještě žilo bez zlehčování cizí slávy. A aby zůstala nějaká památka na tuto událost, postavili a zasvětili chrám Ženské Fortuně. Volskové se později ještě vrátili na římské území h Aequy, kteří se k nim připojili. Aequové však nesnesli dlouho Attia Tullia jako vojevůdce. Z původního sporu, má-li být vrchní velitel spojeného vojska vybrán z Volsků e i z Aequů, došlo k rozkolu a nakonec k prudké válce. A tak ke štěstí římského národa se obě nepřátelská vojska /.ničila ve vzájemném boji, neméně zhoubném jako hou-/.< \ natém. Konsuly byli Titus Sicinius a Gaius Aquilius. Si-< miovi připadlo při losování velení proti Volskům, Aqui-I io\ i proti Hernikům, neboť ti byli dosud ve zbrani. V tom roce byli Hernikové na hlavu poraženi; s Volský skončil boj nerozhodně. Nový pokus o pozemkovou reformu 111 Potom se stali konsuly Spurius Cassius a Proculus \' i;;inius. S Herniky byla sjednána smlouva, byly jim Odňaty dvě třetiny polností. Nato měl Cassius v úmyslu 184 LIVIUS KNIHA II 185 rozdělit polovinu Latinům, polovinu lidu. Snažil se připojit k tomu daru nějaký díl pozemků, které měly v držení soukromé osoby, jimž to vytýkal. Ten záměr ovšem mnohé z otců, kteří sami byli držiteli pozemků, naplňoval obavami, že také jejich majetek se octne tím v nebezpečí. Ale byla v tom i starost otců o zájem státu, že tu konsul strojí moc nebezpečnou svobodě obce. Tehdy poprvé byl vyhlášen zákon pozemkový, jenž ani nikdy později — co my pamatujeme — nebyl projednáván bez největších otřesů státu. Druhý konsul se stavěl na odpor tomu přidělování, přičemž ho podněcovali otcové, a to ne tak docela bez námitek všeho lidu proti jednání, k němuž již na počátku pojal nechuť; namítali totiž, že to obdarovávání bylo rozšířeno od občanů na spojence. Často potom také lid slýchal konsula Vcrginia na shromážděních, jako by prorokoval, že ten dar jeho spolukonsula bude zhoubný, že ty pozemky přinesou otroctví těm, kdo je přijmou, a že se tu chystá cesta ke královské samovláde: nač prý by byli takto přijímáni spojenci a kmen latinský? K čemu prý by bylo dobré, aby Hernikům, ještě nedávno nepřátelům, byla odevzdávána třetina dobytého území, leda proto, aby ty kmeny měly Cassia za vůdce místo Coriolana ? Už se stával mezi lidem oblíbeným konsul, který odmítal ten pozemkový zákon a zakročoval proti němu. Oba dva konsulové o závod hleděli vyhovovat lidu. Vergi-nius prohlašoval, že dovolí, aby byly pozemky přidělovány, ale jen s tou podmínkou, že nebude nic přiděleno nikomu, leda občanu římskému. Cassius nařizoval, aby peníze utržené za sicilské obilí byly zpět přiděleny lidu; chtěl tak získat spoluobčany jiným darem, protože při rozdávání pozemků hleděl nabýt větší obliby u spojenců, a byl proto u občanů méně vážen. To jednání však lid stejně odmítal, jako by dostával na ruku vyplácenou mzdu za královskou samovládu. Do té míry bylo v myslích liiiu zakořeněno podezření z možného návratu královské vlády, a proto jeho dary zavrhovali, jako by měli všeho nadbytek. Je známo, že Cassius byl odsouzen a zabit, jakmile složil úřad. Někteří vykládají, že původcem toho hrdelního trestu byl jeho otec. Dal prý syna po vyšetření toho případu doma zbičovat a zabít a jeho majetek zasvětil Cereře. Byla prý tam potom postavena socha s nápisem Dáno z rodiny Cassiovy. U některých spisovatelů nalézám — a to je bližší víře —, že mu byla určena soudní lhůta od quaestorů Caesona Fabia a Lucia Valeria, aby se zodpovídal z velezrady, že byl odsouzen soudem lidu a jeho dum byl veřejně rozbořen. Je to staveniště před chrámem Telluřiným. Ostatně, ať to byl domácí či veřejný soud — byl odsouzen za konsula Sexta Cornelia a Quinta Fabia. Nespokojenost v lidu 42\ Hněv lidu proti Cassiovi netrval dlouho. Lákavost pozemkového zákona sama od sebe jim přicházela na mysl, i když původce zákona už byl zahuben. Ale rozmerná byla ta žádostivost zlomyslností otců, kteří po přemožení Volskú a Aequů toho roku ošidili vojsko o kořist. VŠe, čeho bylo na nepřátelích dobyto, prodal konsul ľ'abius a převedl do státní pokladny. Pro toto provinění posledního konsula se stal celý rod Fabiů nenáviděným. 1'řeee však otcové dokázali, aby s Luciem Aemiliem byl a volen za konsula Caeso Fabius. Lid, tím činem ještě rozhořčenější, vnitřním vzbouřením vyvolal zahraniční I ilku. Potom za války ustaly občanské rozbroje. Se svor- .....i myslí přemohli otcové a lid odbojné Volský a Aequy v ■ šťastné bitvě pod vedením Aemiliovým. Ale více ne-p fa lei zhubil útěk než boj. Tak tvrdošíjně pronásledovali i "■ devším jezdci rozprášené nepřátele. Chrám Castorův 186 LIVITJS KNIHA II 187 byl zasvěcen téhož roku 15. července. Byl zaslíben ve válce latinské za diktátora Postumia. Jeho syn, právě k tomu účelu zvolený, jej zasvětil jako člen dvoučlenného sboru. Znovu byl zneklidněn lid i toho roku lákavostí zákona pozemkového. Tribunové lidu dovedli velebit svou moc u lidu oblíbenou i zákonem u lidu oblíbeným. Otcové byli přesvědčeni, že je v davu beztak dost a dost zběsilosti, ale nemohli vědět, v čí prospěch; děsili se štědrého rozdávání i vnadidel ke slepé odvaze. Pro otce byli nejráznější-mi vůdci nabádajícími k odporu konsulové. Zvítězila tedy politická strana patricijů — a to nejen pro přítomnost, ale i pro budoucnost — a určila za jednoho konsula Marka Fabia, bratra Caesonova, za druhého Lucia Valéria, více nenáviděného u lidu proto, že obžaloval Spuria Cassia. Také toho roku byl veden zápas s tribuny. Přišel vniveč zákon a vniveč přišli i navrhovatelé zákona tím, že se vychloubali nicotným darem. Rod Fabiů pak byl považován za znamenitý, když zastával konsulát po tři roky nepřetržitě v jedné souvislosti a osvědčil se při těch funkcích v zápasech s tribuny. A tak jako dobře svěřený zůstal po nějakou dobu v té rodině ten čestný úřad. Potom se pustili do války s Vejany; i Volskové vedli vzdornou válku. Ale na války zahraniční bylo sil až dost a plýtvali jimi tím, že zápasili sami mezi sebou. Ještě k tomu se za všeobecné rozdrážděnosti objevila nebeská znamení, ukazující téměř každodenní hrozby ve městě i na venkově. Věštci byli znepokojeni hněvem božstev — dotázáni zkoumali bud z vnitřností, nebo podle ptáků — a žádnou jinou příčinu veřejně ani soukromě nevyhlasovali, než že se obřady nekonají řádně. Ty hrůzné zjevy došly tak daleko, že Opia, panna vestálská, byla odsouzena pro smilstvo a odpykala trest. Nepokoje v městě, válka s Aequy a Vejany — Opozice lidu 43 j Potom se stali konsuly Quintus Fabius a Gaius lidius. Toho roku nebyly rozbroje doma o nic mírnější a válka za hranicemi vzplanula ještě prudčeji. Aequové se chopili zbraní. Vejané vtrhli dokonce na území římské a drancovali. V době, kdy starost s válkami takto vzrůstala, stali se konsuly Caeso Fabius a Spurius Furius. Ortonu, město latinské, obléhali Aequové, Vejané, přesyceni již drancováním, hrozili, že budou obléhat sám Řím. Ty děsivé zprávy měly sice držet na uzdě lid, ale zvětšily ještě víc jeho rozhořčení; zase se ukázal u lidu — nejen nám od sebe — ten zvyk vyhýbat se vojenské službě; ale Spurius Licinius, tribun lidu, měl za to, že přišla vhodná cbvíle, aby za té krajní tísně uložil otcům starost se zákonem pozemkovým, i vzal na sebe úkol zabraňovat nástupu na vojenskou službu. Avšak celá nenávist proti tribunské moci se obrátila na tohoto podněcovatele; a tak se na něho vrhli konsulové o nic méně prudce než jeho vlastní spolu-liibunové; za jejich pomoci potom konsulové konají odvod. Vojsko je sbíráno ke dvěma válkám zároveň; Fabiovi jo svěřeno, aby byl vůdcem proti Vejanům, Furiovi proti Aequům. V tažení proti Aequům nebylo vykonáno nic pamětihodného. Fabius měl o něco více práce s občany Ml s nepřáteli. Samojediný ten muž, sám konsul, udržel stát, který zrazovalo Vojsko, jak jen mohlo, z nenávisti ke konsulovi. Neboť když konsul — kromě jiných velitelských schopností, jež přemnohé osvědčil při přípravě a vedení války — mchI avil šik tak, že potřel vojsko nepřátel vysláním pouhé p/dy, pěšáci nechtěli pronásledovat rozprášené protivníky. Nic je nemohlo přinutit — ani pobízení nenáviděného 188 LIVIUS KNIHA II 189 vůdce, dokonce ani jejich vlastní hanba a veřejná nečest pro tu chvíli, nebo aspoň nebezpečí, že se vrátí odvaha nepříteli — k tomu, aby zrychlili krok — anebo když už nic jiného —, aby zůstali stát v šiku seřazeni. Bez rozkazu couvnou zpět a zasmušile — jako by byli utrpěli porážku — se vrátí do tábora, proklínajíce jak vrchního velitele, tak i námahu vynaloženou od jízdy. A proti tomuto zhoubnému příkladu nedovedl nalézt vrchní velitel žádný nápravný prostředek. Natolik se těm vynikajícím duchům snad spíše nedostávalo umění, jak řídit občany, než zdatnosti, jak přemáhat nepřítele. Konsul se vrátil do Ríma; ale nezvětšil svou válečnou slávu tolik, jako vydráždil a roztrpčil nenávist vojáků proti sobě. Přece však dokázali otcové, aby konsulát zůstal v rodu Fabiů; zvolí za konsula Marka Fabia, Fabiovi je dán za spolukonsula Gnaeus Manlius. 44j Také tento rok měl tribuna, který doporučoval zákon pozemkový; byl to Tiberius Pontillcius. On nastoupil na tutéž cestu — jako by se na ní bylo dařilo Spuriu Li-ciniovi —, činil totiž nakrátko překážky odvodu. Protože otcové byli znovu znepokojeni, Appius Claudius prohlašoval, že tribunská moc byla přemožena předešlého roku, hlavně pro přítomnost, ale i pro výstražný příklad do budoucnosti; poznalo se totiž, že ona sama se rozkládá vlastními silami; neboť nikdy prý nebude chybět takový tribun, který by si nepřál dobýt pro sebe vítězství nad spolutri-bunem i přízně lepší politické strany ve prospěch celého státu; ale i větší počet tribunů, kdyby toho většího počtu bylo třeba, bude prý pohotový pro pomoc konsulům a dostačí prý jeden i proti všem. Nechť se jen i konsulové i přední z otců vynasnaží, aby získali — ne-li všechny — alespoň některé z tribunů pro stát a senát. Otcové, upozorněni pokyny Appiovými, všichni vlídně a laskavě tri- buny oslovovali; také bývalí konsulové, jak kdo z nich měl soukromě něco právní výhody proti jednotlivcům, dostali tribuny i přízní i osobní vážností tak daleko, že byli ochotni být prospěšní státu silou své tribunské moci. Za pomoci čtyř tribunů proti jednomu, který hleděl zdržet veřejný prospěch, konsulové vykonali odvod. Polom vytrhli do války s Vejany; těmto se sešly pomocné sbory odevšad z Etrurie, ne že by je do té míry podnítila přízeň k Vejanům, jako že dospěli k naději, že vnitřním rozbrojem se může římská moc rozpadnout. Předáci jejich na shromážděních všech kmenů etruských hlučně prohlašovali, že moc římská je věčná, jen když Římané neběsní v rozbrojích sami proti sobě. To prý je ten jediný jed, to je ta zkáza vynalezená na bohaté a mocné obce, že i veliké říše jsou podřízeny zániku; ono zlověstné město, dlouho udržované jednak rozvahou otců, jednak trpělivostí lidu, dospělo prý k samému konci; byly prý vytvořeny dvě Obce z jedné, a každá strana má své úředníky, své zákony; dříve prý měli ve zvyku vášnivě odporovat při odvodech, ale vc válce přece jenom poslouchali své vůdce. Za jakéhokoli stavu města, pokud trvala vojenská kázeň, mohlo se jim v tom zabránit; nyní prý ten nemrav neposlouchat m celníky provází vojáky i do tábora římského. V poslední \ filce prý v samém šiku, v samém bitevním zápase za sotili lasu vojska bylo vítězství bez námitek ponecháno porazí nvm Aequům, prapory byly opuštěny, vrchní velitel l>\l zanechán v šiku, bez rozkazu se prý vojáci vrátili do tábora. Kdyby byl učiněn nápor, určitě bude Rím přemožen svým vlastním vojskem. Nic jiného prý není 11 ■ ba než vypovědět válku a ukázat ji, to ostatní vykonají iiinovolnč osudy a bohové. Takovéto naděje vyzbrojily rusky střídavě v mnohých situacích i jako poražené i jako vítěze. 190 LIVIUS KNIHA II 191 Spory mezi konsuly a lidem stojícím v šiku 45j Také konsulové římští se ničeho jiného víc nestrachovali než svých vlastních sil, svých vlastních ozbrojených sborů. Děsila je vzpomínka na ten nejhorší výstražný případ z poslední války, aby nenechávali řešit situaci tam, kde bylo třeba se obávat dvou šiků zároveň. A tak se drželi v táboře a odvraceli se od dvojího nebezpečí; mysleli, že den i čas snad zmírní projevy hněvu a že přinese zdravou rozvahu rozvášněným. Nepřátelští Vejané i Etruskové tím spěšněji jednali, dráždili k bitvě nejdříve tím, že na koních objížděli tábor a provokovali, a nakonec, když nedovedli Římany k ničemu pohnout, brzy uráželi konsuly samy, brzy zase vojsko: předstírají prý vnitřní rozbroj a tak si vymyslili prostředek proti strachu a konsulové prý se spíše vůbec nemohou spolehnout na své vojáky, než aby jim jen nevěřili; prý je to nový druh vzpoury: ticho a klid mezi ozbrojenými vojsky. K tomu ještě jim vytýkali tu nepravdivé, tu pravdivé činy a dobírali si je pro zvláštnost rodu i původu. Když tak tropili hluk pod samým náspem a před branami, konsulové to ještě mohli snášet. Ale nezkušené mužstvo brzy podléhalo rozhořčení, brzy zase je stud rozrušoval a odvracel od neblahých vnitřních poměrů; nechtějí prý, aby nepřátelé vyvázli bez pomsty, nepřejí úspěch ani otcům, ani konsulům, protože se v nich potýká nenávist k nepřátelům zahraničním i domácím. Konečně přemohou římské vojáky zahraniční nesnáze — tak zpupně a drze si z nich nepřátelé tropili žerty. V hojném počtu se dostaví do hlavního stanu, dožadují se utkání bitvou, naléhají, aby bylo dáno znamení k boji. Konsulové, jako by rozvažovali, dávají hlavy dohromady; dlouho spolu rozprávěli. Přáli si bojové střetnutí, ale bylo záhodno, aby své přání potlačili a skryli, aby odporováním a zdržováním dodali ještě více chuti k útočení vojákům planoucím už po boji. Odpověděli jim tedy, že se tu projednává situace ještě nezralá, dosud že nenastal čas k bitvě. Vojáci prý mají pobývat v táboře. Nato vydali nařízení, aby se zdržovali boje; jestliže se někdo bez rozkazu pustí do bitvy, že proti němu zakročí jako proti nepříteli. Když byli vojáci takto propuštěni, tu vzrůstal jejich bojový zápal, čím méně si to konsulové — podle jejich domnění — přáli. Nepřátelé je nadto ještě mnohem prudčeji rozněcují, jakmile vešlo ve známost., že se konsulové rozhodli nebojovat; vždyť oni prý je budou beztrestně napadat, jestliže jim — vojákům — se nesvěří zbraně; situace se vyhrotí až k nej-vyššímu stupni vzbouření — nastal prý konec pro římskou říši. Nepřátelé se na to spoléhají, a tak dorážejí na brány, pronášejí potupné urážky a sotva se dají zdržet, aby ne-obléhali tábor. Římané už nemohli dále snášet tu potupu; z celého i iltora ze všech stran nastal sběh ke konsulům. Už nepro-n.isejí své požadavky jen příležitostně jako dříve, pro-Hlřednictvím předních setníků, ale na různých stranách všichni pokřikují a jednají. Situace byla ■/.::■ i'-: konsulové vňnk přece pořád otálejí. Při tom vzrůstajícím zmatku, už ze strachu před \ /.bouřením, Fabius konečně pronesl řeč k vojákům, když |eho spolukonsul mu dal svolení; dal polnicí povel k tichu u prohlásil: „Já vím, Gnaee Manlie, že tito naši vojáci zvítězit mohou; ale oni sami způsobili, abych nevěděl, že zvítězit elilějí. A tak bylo rozhodnuto a nařízeno, že dříve nedáme 'o iniení k boji, dokud neodpřisáhnou, že se vrátí z této bitvy jako vítězi. Konsula římského vojsko jednou v šiku lnul vedlo, bohy nikdy nepodvede. " Vystoupil setník Marcus Flavoleius a mezi prvními 192 LIVIUS KNÍHÁ II 193 se důrazně domáhal svedení bitvy. „Jako vítěz," prohlásil, „Marku Fabie, se vrátím z boje." Dopouští-li se klamu, dovolává se otce Iova, Marta Kráčejícího do boje, i jiných rozhněvaných bohů. Potom také všechno vojsko každý za sebe složí přísahu. Když odpřisáhli, je jim dáno znamení k bitvě. Chopí se zbraní; jdou do boje plni rozhořčeného hněvu i nadeje. Vybízejí Etrusky, jednak aby pronášeli urážky, jednak aby se postavil jeden každý jako nepřítel jazykem pohotový jim, ozbrojeným Římanům. Znamenitá byla statečnost všech v onom dni, jak lidu, tak otců. Jméno Fabiovo, rod Fabiův zaskvěl se znamenitě. Rozhodli se, že si získají onou bitvou přízeň lidu rozrušeného četnými občanskými rozbroji. Statečnost Fabiů 46[ Je sestaven šik a ani vejské vojsko, ani etruské vojenské oddíly se nevzdalují boje. Byla téměř jistá naděje, že Římané nebudou s nimi bojovat více, než bojovali s Aequy; ba nepřátelé mohli očekávat činy ještě zrádnější, když římští vojáci byli tak rozhořčeni a když se tu naskytovala dvojí příležitost. Ta věc však dopadla zcela jinak; neboť v žádné jiné dřívější válce Římané se nepustili do boje s větší rozlíce-ností — do té míry je rozdráždili jednak nepřátelé urážkami, jednak konsulové zdržováním. Sotva měli Etrusko-vé dost času, aby rozvinuli své šiky, když už za první bitevní vřavy spíše vyhodili bez rozmyslu oštěpy, než aby je vystřelili; tak bitva přešla hned v boj muže proti muži, hned také v boj na meče, v němž válečné zběsilosti jsou nejhroznější. Mezí předními bojovníky byl rod Fabiů znamenitý na podívanou i pro příklad občanům; z nich Quintus Fabius — tři roky předtím byl konsulem vrhal se jako první do hustých řad Vejanů; a jak se zdržoval v neobezřelém zápalu boje mezi mnohými četami nepřátel, náhle mu jeden Etrusk, divoký silou i uměním zacházet se zbraněmi, mečem probodl hruď; když pak vytáhl zbraň, Fabius se zhroutil na svou ránu. Oba šiky zpozorovaly pád tohoto jediného muže a Římané už proto ustupovali, když tu konsul Marcus Fabius přeskočil mrtvolu ležícího na zemi a vzkřikl s nastaveným štítem: „Na tohle jste přísahali, vojáci, že se útěkem navrátíte do tábora? Což se více bojíte těch nejzbabělejších nepřátel než Iova a Marta, při kterých jste přísahali? To já — ač jsem nepřísahal, buď se vrátím jako vítěz, anebo poblíže tebe, Quinte Fabie, zde v boji padnu." Tu pravil ke konsulovi Caeso Fabius, konsul roku předešlého: „Věříš, bratře, že těmito slovy dosáhneš, aby bojovali? Dosáhnou toho bohové, při nichž přísahali. Ale my, jak se sluší na muže-velitele i na důstojné jméno Fabiů, spíše bojováním než povzbuzováním roznítíme Hlatečnost vojáků." Tak letí do první řady s napřaženými kopími oba Fabiové a zvedli s sebou celý šik. Triumf za státního smutku 477 Když byla bitva z jedné strany obnovena, tu neméně horlivě konsul Gnaeus Manlius pobízel k boji na druhém Lridle; tam se však odehrávala situace téměř podobná. INcboť jako na onom křídle Quinta Fabia, tak i na této Ml ranč se vojáci se zápalem hnali za samým konsulem Manliem, když pronásledoval nepřátele téměř už rozprá-ňenc; tu však on zasažen těžkou ranou ustoupil z šiku a oni — v domnění, že je zabit — obrátili se zpět. Byli by bývali z místa ustoupili, kdyby nebyl druhý konsul zachránil situaci užuž se chýlící k pádu; přispěchal totiž 194 LIVIUS KNIHA II 195 s několika četami jezdců v tu stranu na koni rychle hnaném, volal, že spolukonsul žije, že on tu je jako vítěz, protože Římané rozprášili druhé křídlo. Také Manlius sám osobně se postaví v čelo, aby obnovil šik. Jakmile vojáci spatřili tvář obou konsulů, roznítí v sobě statečnost. Zároveň také už prořídl šik nepřátel, neboť spoléhali na přesilu vojska a vyslali stažené pomocné sbory na obléhání tábora. Učinili útok na tábor po nevelikém zápase, přičemž mařili čas, majíce na mysli spíše kořist než boj. Římští vojáci třetího šiku, takzvaní triariové, kteří nemohli vydržet první nápor, poslali ke konsulům posly s hlášením, v jaké jsou situaci; shluknou se do zástupu a vrátí se k hlavnímu stanu, takzvanému prae-toriu; tu sami od sebe obnoví bitvu. Také konsul Manlius přijel na koni zpět do tábora, u všech bran rozestavil vojáky na odpor, a tak uzavřel cestu nepřátelům. Ta zoufalá situace roznítila u Tusků spíše zuřivost než odvahu. Doráželi, kdekoli se mohli nadít výpadu, a tak několikrát podnikli marný útok; náhle jeden zástup mladých přepadne samého konsula, který byl nápadný krásnými zbraněmi. První střely byly zachyceny od kolemjdoucích, dále však násilí nebylo možno zadržet. Konsul klesne zasažen smrtonosnou ranou, všichni kolem byli rozprášeni. U Tusků vzroste odvaha, Římany rozežene ve zmatku děs po celém táboře. Bylo by bývalo došlo k nejhoršímu, kdyby se podvelitelé nechopili mrtvoly konsulovy a neotevřeli nepřátelům cestu jednou branou. Tudy Etruskové vytrhnou ven. Když tak rozdrtili římský šik, přepadnou na úniku vítězného druhého konsula. Tam byli znovu poraženi a porůznu rozptýleni. Tak bylo dobyto skvělého vítězství, žalostné však bylo pro dva tak slavné pohřby. Při rozhodování senátu o triumfu, na dotaz, zda vojsko bez svého imperátora, vítězného velitele, smí slavit triumf, konsul odpověděl, ■/.<• to beze všeho dovolí pro vynikající bojovné úsilí vojska V i é válce; ale on sám že nepřijme vavřínový věnec zastíněný žalem veřejným i soukromým, když jeho rodina Oková smutek nad smrtí bratra Quinta Fabia, když stát je ipola osiřelý po ztrátě druhého konsula. Nad každý oslavený triumf byl slavnější triumf odmítnutý. Tak se někdy vracela sláva ještě hojnější, jestliže byla oddálena v pravý čas. Potom vedl M. Fabius dva pohřby za sebou, totiž svého spolukonsula a bratra. Pronesl také na obou pochvalnou řeč, přičemž přiznal mrtvým náležitá zásluhy, ačkoli jejich nej větší část patřila jemu samému. Dobře také pamatoval na to, co si na po-< .ii ku konsulátu předsevzal, aby znovu získal lid; rozdělil lni iž. zraněné vojáky do léčebné péče otcům. Fabiům byli přiděleni v největším počtu a nikde nebyli ošetřováni \ étší pečlivostí. Už proto byli Fabiové mezi lidem oblí-lnni, a to především jenom pro svou zdatnost, užitečnou i elému státu. Rod Fabiů se obětoval za vlast 18j (\:\cso Fabius s Titem Verginiem se tedy stal konsu-l< m o nic víc z přízně u otců než z obliby u lidu. Nestaral • 0 války ani o odvod vojska, ani o žádnou jinou záleži-lohi, ale především o to, aby se v době co možno nejkratší i dnotilo smýšlení lidu s otci, když už se poněkud začala ul litovat naděje na svorné urovnání. A tak na počátku roku pronesl návrh, aby otcové sami si pospíšili a konali "ii povinnost, dříve než by vystoupil tribun jako pod- i......vatel pozemkového zákona; aby totiž dobyté území pfhlmovali lidu co nejspravedlivější měrou, neboť je l«i,i\.la, že ty pozemky patří do majetku těm, jejichž i - i i potem byly získány. Otcové to odmítli, někteří 196 LIVIUS ■i KNIHA II 197 dokonce pronesli stížnost, že z přílišné slávy si počíná rozmařile a že poklesává energický kdysi duch Caesonův; přece však z toho nevznikly městské politické strany. Latinové byli tehdy sužováni nájezdy Aequů; když tam byl Caeso poslán s vojskem, přešel na území Aequů samých, aby je pustošil. Aequové se uchýlili do měst a drželi se za hradbami. Proto se nestrhla žádná pamětihodná bitva. Avšak od nepřítele vejského utrpěli Římané porážku z nerozvážnosti druhého konsula a po vojsku by bylo bývalo veta, kdyby byl Caeso Fabius nepřišel včas na pomoc. Od té doby nebyl ani mír, ani válka s Vejany. Celý ten válečný stav byl by málem přešel do podoby lupičství: nepřátelé ustupovali legiím římským do města, jakmile však ucítili, že legie byly odvedeny, útočně napadali římské území a s výsměchem střídali válku s klidem zbraní, klid zbraní s válkou. Tak nebylo možno celou tu situaci nechat stranou, ani ji vyřešit. I jiné války v té době na Římany doléhaly, jako od Aequů a Volsků, ale ty netrvaly déle, než čerstvá bolest z té poslední zkázy prebolela u lidí žijících zase v klidu; také se ukazovalo, že se brzy pohnou Sabinove, stále k boji pohotoví, i celá Etrurie. Ale vejský nepřítel, spíše vytrvalý než vážný, rozněcoval Římany častěji urážkami než nebezpečím; to však nemohlo být v žádné době zanedbáno nebo jinam odvráceno. Tu předstoupí před senát rod Fabiů. Konsul promluví za celý rod: „Otcové a přísedící! Válka s Vejany vyžaduje, jak víte, spíše stálý než veliký ochranný sbor vojenský. Vy se starejte o jiné války, Fabie dejte Vejanům za nepřátele. Jsme ručiteli za to, že v bezpečí tu bude důstojnost římského jména. Máme v úmyslu vést tu válku jako naši, rodinnou, a to na naše soukromé výlohy. Stát nechť je prost starostí jak o vojsko, tak i o peníze.'4 Byly jim vzdány díky nesmírné. Konsul vykročil z radnice a vrátil se domů za doprovodu sešikovaného sboru Fabiů, kteří stáli v předsíni radnice očekávajíce rozhodnutí senátu. Bylo jim nařízeno, aby následujícího dne se dostavili ve zbrani k prahu domu konsulova. Odtud se pak rozejdou do svých domovů. 40 j Ta zvěst se rozšíří po celém městě, Fabie vynášejí chválami až do nebe: jediná rodina prý vzala na sebe břímě obce, válka vejská prý se obrátila do péče soukromé, ke zbraním soukromým. Kdyby byly v městě dva rody téže síly, nechť si jeden vyžádá Volsky, druhý Aequy, národu římskému se tak podrobí všechny sousední kmeny, zatímco on bude žít v pokojném míru. Fabiové se následujícího dne chopí zbraní, sejdou Me tam, kam bylo nařízeno. Konsul oděný válečným pláš-lom vyjde a před domem spatří celý svůj rod v seřízeném niku. Přijat do jejich středu, nařídí vojensky vytrhnout. Nikdy nepochodovalo městem vojsko menší počtem, ale ani slavnější pověstí i obdivem lidí. Kráčelo tu tři sta iont vojáků, všichni patricijové, všichni z jednoho rodu, z nichž každý by se býval hodil za vojevůdce, znamenitý In Hcnát pro kteroukoli dobu, bojovníci hrozící zkázou kmenu vejskému silami jediné rodiny. Následoval je /ániu|>: jeden z nich jejich vlastní, z příbuzných a přátel, |imž netanulo na mysli nic všedního, ani naděje, ani sta-"'i, ale samé skvělé záměry; druhý zástup vzrušený mI a roští o stát, žasnoucí v přízni k nim i obdivu. „Jděte, bohatýři, jděte, šťastlivci," volají na ně, ■ ■<<• 111" dokážete vykonat činy stejně znamenité, jako jste i< 11 i. < lekejte od nás potom konsuláty a triumfy, všechny odměny, všechny pocty." Když Fabiové pochodovali ko-li m Kapitolu, tvrze a jiných chrámů, vzývají lidé všechny bohy, které jen spatřili, na které jen vzpomněli, a modlí 198 LIVIUS KNIHA II 199 se, aby onen voj bohové vyslali do boje v přízni a štěstí a aby je ve zdraví, v krátké době navrátili zpět do vlasti, k příbuzným. Ty modlitby byly vyslány nadarmo. Vytáhli hrdinové po nešťastné cestě, pravým průchodním obloukem brány Carmentské dorazí k řece Cremeře. To místo se jim zdálo vhodné pro opevnění stanoviště. Potom se stali konsuly Lucius Aemilius a Gaius Servilius. Pokud se celý boj omezoval na pustošivé nájezdy, stačili Fabiové nejenom na obhájení svého stanoviště, ale po celé té krajině, kterou území Tusků sousedí s římským, dovedli všechno své nejen zabezpečit, ale učinit také všechno nejistým pro nepřátele, pohybujíce se vojensky po obou hranicích. Přestávka mezi pustošivými nájezdy trvala jen tak dlouho, než Vejané oblehli opevněné stanoviště na Cremeře, povolavše k tomu vojsko z Etrurie, a než se římské legie přivedené konsulemLuciem Aemiliem zblízka utkaly v boji s Etrusky. Sotva však měli Vejané čas, aby seřídili bitevní linii: do té míry jim za první vřavy boje — než nastoupily řady za prapory a umístily se zálohy — římská četa jezdců, která na ně vyrazila náhle z boku, vzala možnost nejenom k započetí bitvy, ale i k zaujetí stanoviště. Tak byli zase zahnáni zpět k Červeným skalám — tam měli tábor — a prosebně se dožadovali míru. Ale želeli toho, že ho dosáhli z vrozené lehkomyslnosti dříve, než Římané odvedli posádku od Cremery. 50j Zase nastal kmenu vejskému boj s Fabii bez jakékoli přípravy k větší válce; a nebyly to jenom nájezdy na území anebo náhlé výpady proti dotírajícím, ale několikrát se zápasilo na otevřené bitevní pláni a srážkou šiků a jediný rod národa římského často dobyl vítězství nad tou nejmocnější — za tehdejší situace — etruskou obcí. To se nejdřív zdálo Vejanům trpkým a nedůstojným: z toho vznikl záměr polapit lítého nepřítele nástrahami. Byli dokonce potěšeni, že z toho mnohého zdaru roste Fabiům odvaha. Tak když Fabiové sháněli dobytek, Vejané jim jej několikrát přihnali do cesty jako kořist, aby mysleli, že na něj vpadli náhodou; také rolníci naoko prchali a opouštěli prázdné pozemky; i pomocné sbory ozbrojenců, určené na obranu proti pustošení, se dávaly na útěk •'•<• strachu častěji předstíraného než opravdového. Fabiové "ž do té míry podceňovali nepřítele, že spoléhali na to, že jejich nepřemožitelným zbraním není možno odolat nikde a nikdy. Ta sebedůvěra je dovedla tak daleko, že Hchéhli dolů ke stádům dobytka, jež spatřili daleko od Cremery ve veliké vzdálenosti po rovině, ačkoliv se tu i lam objevovaly ozbrojené sbory nepřátel. Když tak, neiušíce zradu, v překotném běhu překonali nástrahy ■ ozmístěné kolem cesty samé a porůznu rozptýleni schylovali zbloudilá dobytčata — jak to bývá, když se zvířatům nažene strach —, tu náhle povstanou ze záloh ne-l>i ilelé a už tu stáli přímo proti nim a na všech stranách. Nejdříve je poděsil křik, jak se kolem zvedl, pak už dopadaly oštěpy ze všech stran. Jak se Etruskové scházeli, u/ byli sevřeni souvislým šikem ozbrojenců, a čím více se: m přítel na ně hnal, tím více i oni sami byli nuceni stáhnout: i do kruhu na menším prostoru; ta situace způsob o valíav « slalzřejmými jejich malý počet i že vyniklo množství KlniHků, když se znásobily řady na těsném místě. Tu • nechali bitvy, kterou zamýšleli vést stejně na všechny .....v, a napřou se všichni na jedno místo. Tam si prora- '!• cestu klínem, prodírajíce se těly a obrannými zbraněmi T.i cesta vedla na pahorek mírně stoupající. Tam se |dřivc postavili na odpor; potom, jakmile jim výši-| ' umožnila oddech i zotavení po tom velikém poplachu, dina li dokonce nepřátele postupující zdola. A byla by — i i malá hrstka — za opory toho místa — určitě zvítězila,. 200 LIVIUS KNIHA II 201 kdyby byli Vejané, poslaní obejít ten hřeben, nevystoupili na vrcholek toho pahorku. Tak zase nabyl převahy nepřítel. Fabiové byli pobiti všichni do jednoho a opevněné stanoviště bylo dobyto. Historikové se celkem shodují v tom, že jich zahynulo tři sta šest, že naživu zůstal jediný téměř dospělý potomek, který se měl stát pro rod Fabiů i pro kritické poměry národa římského doma i ve válce často největší oporou v budoucnosti. Střídavé válečné štěstí 51 j Když Fabiové utržili tuto porážku, byli už konsuly Gaius Horatius a Titus Menenius. Menenius byl hned vyslán proti Tuskům, kteří zpychli tím vítězstvím. Také tehdy Římané nešťastně bojovali a nepřátelé obsadili Ianikul; byli by bývali oblehli i město, které bylo kromě války sužováno také hladem — Etruskové totiž překročili Tiber —, kdyby nebyl povolán zpět konsul Horatius z kraje Volsků. Ta válka do té míry dotírala na samé hradby, že se nejdříve bojovalo u chrámu bohyně Naděje v nerozhodné bitvě, podruhé u brány Collinské. Třebaže tu Římané měli jen malou převahu, přece jen ten zápas přispěl ke zlepšení vojska, neboť nabylo znovu dávné zmužilosti pro budoucí bitvy. Konsuly se stanou Aulus Verginius a Spurius Servi-lius. Po poslední porážce v boji Vejané váhali postavit se do bitevní řady. Jenom pustošili a činili výpady jakoby z tvrze ianiculské porůznu na území římské. Nikde nebyla dobytčata v bezpečí, nikde ani rolníci. Nakonec byli polapeni touž lstí, s jakou lapili Fabie. S velikou horlivostí pronásledovali rozptýlená dobytčata, která byla zahnána kupředu až do nastražené zálohy, a tak padli do léčky. Čím více jich bylo, tím větší byla jejich zkáza. Z této porážky vzešel u nich divoký hněv a to se stalo příčinou ještě větší porážky, než utržili na začátku. Přepravili se totiž v noci přes Tiber a začali obléhat tábor konsula Servilia; zahnáni odtud po velikém krveprolití, stěží se h táhli na Ianicul. Ihned také konsul sám překročí Tiber a postaví opevněný tábor pod Ianiculem. Následujícího dne, sotva se rozednilo, zřídil nerozvážně bitevní šik proti svahu Ianiculu u samého tábora nepřátel; trochu také zbujněl včerejším štěstím v bitvě a spíše nedostatek potravin ho doháněl k ukvapeným opatřením, jen aby všechno urychlil. Tak byl odtud zahnán ještě s větší hanbou, než předešlého dne zahnal Tusky, a jen zakročení ni spolukonsula se zachránil on sám i jeho vojsko. Mezi dvěma šiky Etruskové střídavě nastavovali záda jed-néni i druhým a tak byli potřeni a porubáni. Tak byla pni lačena nerozvážně vedená válka s Vejany, jež nakonec Slastně dopadla. Soudní dohra války > 7 Městu se vrátila s mírem levnější cena potravin i li ni, že bylo přivezeno obilí z Campanie, i tehdy, když I......i nul u každého jednotlivce strach z nastávající nouze, neboť se zase objevily potraviny, které byly poschovávány. Potom v důsledku dostatku a klidu všichni zase nabývali na smělosti a ty dřívější viníky, když nebyli | < bránicemi, hledali doma. Tribunové lidu je podněcovali m jedovatým štvaním, totiž zákonem pozemkovým, popouzeli je proti otcům, kteří jim odporovali, a to nejen proti všem, ale i proti jednotlivcům z nich. (,)uintus Gonsilius a Titus Genucius, navrhovatelé l ■ • mkového zákona, ženou Tita Menenia na soud; jejich in voli způsobila ztráta opevněného stanoviště, protože m daleko odtud mělkonsul pevnýtábor. Tu nevoli on zdolal, protože i otcové se ho zastali stejně jako Coriolana, 202 LIVIUS KNIHA II 203 i protože obliba jeho otce Agrippy nikterak ještě nevymizela. Značně umírnili jeho trest tribunové, ač proti němu vznesli hrdelní žalobu; vynesli nad ním rozsudek jenom na pokutu dvou tisíc assů. Ta pokuta ho těžce zasáhla. Nemohl prý snést tu hanbu a útrapu; pak ho prý zahubila nemoc. Potom jiný obžalovaný Spurius Servilius, jakmile složil úřad konsulský, byl pohnán před soud za konsu-látu Gaia Nautia a Publia Valéria, a to hned na počátku roku tribuny lidu Luciem Caediciem a Titem Statiem. On však odolal útokům tribunů ne jako Menenius svými vlastními prosbami ani přímluvami otců, nýbrž plnou důvěrou ve svou nevinu i oblibu. Také jemu kladli za vinu bitvu s Tusky na Ianiculu. Ale tento muž prudkého temperamentu zapudil od sebe to nebezpečí odvahou stejnou jako dříve za povážlivé situace státu, tak i teď v povážlivém postavení svém. Odrazil totiž nejenom tribuny, ale všechen lid rozhořčenou řečí a vyčetl jim odsouzení Tita Menenia i jeho smrt; zásluhou otce Meneniova kdysi nabyl prý lid znovu své moci a má teď právě ty úřednické hodnosti, jimiž tady strojí vzbouření, a také tytéž zákony. Pomohl mu i jeho spolukonsul Verginius, povolaný za svědka, a to tím, že mu přiznal zásluhu na části svých chvályhodných činů. Více mu však prospělo Meneniovo odsouzení — do té míry lidé změnili své smýšlení. Válka $ Vejany a Sabiny 53[ Spory doma byly ukončeny. Avšak vypukla válka s Vejany a s nimi spojili zbraně Sabinove. Konsul Publius Valerius byl vyslán s vojskem do Vej, přičemž byly přivolány pomocné sbory Latinů a Herniků. Ihned napadl tábor sabinský, který byl umístěn před hradbami spojenců, a nahnal jim tak zmatený strach, /.<• dobyl té brány tábora, na niž se nejprve útokem obořil, latímco nepřátelé rozptýleni každý jinudy po oddílech, m a n i p úlech vybíhali, aby zadrželi přesilu svých odpůrců. Uvnitř náspu pak to bylo spíše vraždění než bitva. Zmatek pronikne z tábora i do města: poděšení Vejané se chápou zbraní tak rychle, jako by Vejí bylo dobyto. Část jich táhne na pomoc Sabinům, část napadne Římany usilovně Útočící celým náporem proti táboru; poněkud byli odraženi a uvedeni ve zmatek; potom však i oni sami na obou ni ranách učiní obrat a postaví se na odpor. Jízda vyslaná l a m konsulem porazí Tusky na hlavu. V jedné a téže hodině byla přemožena dvě vojska, dva nejmocnější a nej-početnejší kmeny. Zatímco se toto dálo u Vejanů, Volskové a Aequové ne na území latinském položili táborem a drancovali pole. Latinové sami od sebe je vyhnali z jejich tábora, přičemž hí přizvali Herniky, ale neměli ani římského vojevůdce, ani i miskou pomoc. Zmocnili se nesmírné kořisti nehledě k tomu, že dobyli zpět svého majetku. Přece však byl vyslán ze strany Říma na území Vol-hku konsul G-aius Nautius. Nelíbil se, tuším, Římanům l en způsob, aby spojenci bez římského vojevůdce a vojska Vedli války vlastními silami a podle svých záměrů. V nemožné pohromy i příkoří byly způsobeny Volskům, | |>j ece nebylo možno je pohnout, aby se utkali s Římany \ bitevní linii. Spory mezi patriciji a plebeji vrcliolí vraždou tribuna Y// ľotom byli konsuly Lucius Furius a Gaius Manlius. AI.inliovi připadla úkolem válka s Vejany. Přece však se ne válčilo: Vejanům bylo povoleno na jejich žádost přímě- ii n.i čtyřicet let s tím, že jim bylo přikázáno odevzdávat 204 LIVIUS obilí a poplatky Římanům. K míru za hranicemi ihned se druží nesvornost doma. Lid se začal bouřit podnícen štvaním tribunů ohledně pozemkového zákona. Konsulové jim se svrchovaným úsilím odporují, nijak neodstrašení odsouzením Meneniovým ani soudní hrozbou Serviliovou. Jakmile byli na odchodu ze svého úřadu, hned je pohnal k odpovědnosti Gnaeus Genucius, tribun lidu. Na konsulát nastoupí Lucius Aemilius a Opiter Verginius. V některých letopisech nalézám Vopiska Iulia namísto Verginia. Toho roku — ať už byl konsulem ten či onen — Furius a Manlius, obžalovaní před sněmem, obléknou smuteční šat a obcházejí s prosbou o přímluvu lid a stejně i mladší z otců. Radí jim, napomínají je, aby se vzdali čestných úřadů i účastenství ve správě státní; nemají prý pokládat konsulské svazky prutů, togu nachem lemovanou i křeslo kurulské za nic jiného než za parádní pohřeb; jsou prý těmito slavnostními odznaky ověnčeni jako obětní dobytčata stužkami a určeni na smrt. Má-li však konsulát pro ně tak lákavý půvab, nechť si už ted uvědomí, že konsulát byl ovládnut a potlačen tribunskou mocí; takový konsul prý musí všechno udělat jako tribun-ský sluha, na pouhý pokyn a příkaz. Jestli se konsul jen pohne, jestli se ohlédne na otce, jestli si jen pomyslí, že ve státě je také něco jiného než lid, musí si postavit před oči vyhnanství Gnaea Marcia, odsouzení Meneniovo a jeho smrt. Otcové, rozzlobeni takovými slovy, nekonali už své porady veřejně, nýbrž v soukromí a tak, že málokdo o nich věděl. Bylo jasné jen to, že ti obžalovaní musí být tribunům vyrváni, ať už právně či protiprávně; proto se otcům zamlouval právě ten nejpříkřejší návrh a nechyběli ani ti, kdo byli ochotni provést ten nejsmělejší čin. V den soudu, když lid stál na foru napjat očekáváním, divili se všichni nejprve, že tribun nepřichází; potom, KNIHA II 205 když jeho zdržení se stávalo poněkud podezřelým, domnívali se, že se dal zastrašit předními politiky, a pronášeli stížnosti, že tu byl opuštěn i zrazen veřejný zájem; ko-ne5ně oznámí ti, kdo prodlévali před vchodem do domu ir i hunova, že byl nalezen doma mrtev. Jakmile se zpráva rozšířila po celém tom shromáždění — jako se vojenský šik rozprchne po zabití vojevůdce — tak i oni se rozptýlili porůznu každý jinam. Obzvláštní strach napadl tribuny, když si připomněli tou smrtí svého spolutribuna, že jim zákony o nedotknutelnosti tribunů neposkytují žádnou pomoc, i když jsou zakončeny prokletím provinilců, kteří by tribunům ublížili. Ani otcové nedovedli snést v sobě i n radost s náležitou umírněností; nikdo z nich neprojevoval lítost nad tím proviněním; dokonce i tř nevinní si přáli ■ .li i se pachateli a veřejně prohlašovali názor, že musí být ■ |>o zlém zkrocena tribunská moc. Násilí konsulů na Vohronovi 55/ Krátce po tomto vítězství, jež dalo výstražný pří-Kl.nl, je vyhlášen odvod. Protože tribunové byli plni i ■ .iehu, konsulové jej provedou bez jakéhokoli zakročení. V \ Aak lidé byli rozhořčeni hněvem spíše proti mlčení tribunu než proti příkazu konsulů; prohlašovali, že je veta pn jejich svobodě a že zase nastal návrat do starých časů, Když s jediným Genuciem zemřela a byla pohřbena tri-I.....uká moc. Tu prý je třeba jinak jednat a přemýšlet 0 lom, jak by bylo možno se postavit proti otcům; tady ľ- jediná rada, aby se sám lid bránil, když jiné pomoci o. níj čtyřiadvacet liktorů prý tvoří služební doprovod 1 iMirtiilům a jsou to všední lidé z obecného davu; ukáže • prý, Že nikdo na světě není hoden většího opovržení, m K do že není slabší než oni, jestliže jen se najdou takoví • •■K iižlivci, kteří opovrhnou konsuly; to prý jen oni sami 206 LIVIUS KNIHA II 207 každý pro sebe si je představuje velikými a hroznými. Když se tak těmito slovy navzájem podněcovali, byl poslán liktor od konsulů s příkazem zatknout Volerona Publilia, muže z lidu, protože se vzpíral sloužit jako prostý vojín, když už dříve byl setníkem. Volero se obrátí k tribunům. Protože mu nikdo nepřispěl na pomoc, konsu-lové nařídili svléknout toho člověka a připravit pruty k bičování. „Odvolávám se klidu," prohlásil Volero, „protože tribunové raději dovolí, aby byl občan římský před jejich očima pruty zmrskán, než aby oni na svém lůžku vámi byli zabiti." Čím rozhořčeněji křičel, tím horlivěji z něho liktor trhal oděv a obnažoval ho. Tu Volero — překonával totiž sám liktora silou a pomáhali mu i přivolaní na pomoc — zahnal od sebe liktora. Vrhal se tam, kde se ozýval nej-ostřejší křik jeho rozzlobených zastánců, do toho nej-hustšího davu. Přitom ustavičně volal: „Odvolávám se a věrnosti lidu se dovolávám. Pomozte mi, občané, pomozte, moji spolubojovníci! Nač čekat na tribuny, když jim samým je třeba vaší pomoci!" Pobouření lidé se chystají jako do bitvy. Bylo zřejmé, že nastává chvíle nejvýš nebezpečná, že nic nikomu nebude posvátným ani z práva veřejného, ani soukromého. Tím, že se konsulové vystavili této mocné bouři, snadno získali zkušenost, jak málo bezpečná je důstojnost bez silné ochrany. Liktorové byli zbiti, svazky prutů rozlámány, oni sami byli zahnáni z fora do radnice a zůstali nadto v nejistotě, jak dalece bude Volero těžit ze svého vítězství. Když pak už ten zmatek utichal a oni nařídili svolat senát, pronášeli tam stížnosti na utrpěné bezpráví, na násilí lidu, na Voleronovu drzost. Po pronesení mnohých ostře formovaných návrhů zvítězili starší, kteří neuznávali za vhodné, aby byl sveden zápas za takové roz-hořčenosti otců proti nerozvážnosti lidu. Plebejské bouře v městě 56/ Volerona lid zahrnul přízní a hned v příštím sněmu 110 zvolil za tribuna na ten rok, kdy byli konsuly Lucius ľinarius a Publius Furius. Ale proti očekávání všech, Kteří mysleli, že celou moc svého tríbunského úřadu vynaloží na stíhání konsulů předešlého roku, dal Volero přednost zájmu veřejnému před svými osobními útrapami, u ni slovem se nedotkl konsulů a podal před lidem navili zákona, aby plebejští úředníci byli voleni ve sněmu Iributním. Byla tu předkládána věc nijak bezvýznamná a také s názvem na první pohled nikterak odstrašu-|n íin; ale měla zbavit patricije vší moci volit s pomocí hlasů klientů za tribuny, koho by se jim zlíbilo. Tomu- 10 jednání, jež bylo lidu nanejvýš milé, se postavili Otcové na odpor se svrchovaným úsilím; ale nebylo I u HÍly, která jedině by mohla odporovat, aby totiž zakro-'il někdo ze sboru tribunů; nikdo ani z konsulů, ani '• předních mužů nepřiměl svou vážností některého tribu-n a k tomu činu. Avšak ta záležitost, svou závažností tak důležitá, se pro rozbroje protáhne na rok. Lid zvolí Volerona tribunem podruhé. Otcové zase ''' lni konsulem Appia Claudia, syna Appiova, kterého lid UŽ dávno pro spory s jeho otcem nenáviděl jako svého p m přítele; otcové se totiž domnívali, že ta nesnáz dospěje ■ Ke kritickému bodu zápasu. Za spolukonsula je mu dán 111 mm Ouinctius. I Ined na počátku roku o ničem jiném na sněmu ne-l< iluali dříve než o tom zákonu. Navrhovatel zákona byl Volero, ale jeho spolutribun Laetorius, podporovatel ikona, byl ještě čilejší i ráznejší. Energickým ho činila ľ bo nesmírná sláva válečná, neboť sotvakdo v jeho věku 11 pohotovější k takovému jednání. Kdežto Volero pro-' ■ • I i iioni řeči o tom zákoně a vyhýbal se přitom úto- 208 LIVITJS kům na konsuly, on sám se pustil do obžaloby Appia a jeho rodiny, zpupné a kruté vůči lidu římskému. Tvrdil, že otcové v Appiovi zvolili nikoli konsula, ale kata, aby sužoval a týral lid. Jemu, drsnému válečníku, ani jazyk nestačil na jebo svobodomyslnost a odvahu. Proto, když už mu řeč docházela, prohlásil: „Nedovedu sice řečnit, Quiritové, ale zato dovedu držet slovo, které jsem pronesl. Zítřejším dnem se sem dostavte! Já tu před vašima očima buď umřu, anebo prosadím ten zákon." Následujícího dne tribunové měli shromaždiště obsazeno; konsulové a šlechta tu stanou ve shromáždění, aby zamezili ten návrh zákona. Laeto-rius nařídí je odehnat a udělat místo těm, kdo měli hlasovat. Mladí Šlechtici však zůstávali a neustupovali úřednímu sluhovi. Tu Laetorius přikáže některé z nich zatknout. Konsul Appius prohlásí, že tribun nemá to právo vůči nikomu, leda proti plebejovi; není prý úředníkem celého národa, nýbrž jenom lidu; tribun sám také prý nesmí nikoho vykazovat ven i při své nejvyšší moci, a to podle mravu předků, neboť takto zní formule: „Je-li vám libo, rozejděte se, Quiritové." Když tak pohrdavě mluvil o právu tribuna, snadno mohl Laetoria vyvést z míry. Tribun tedy vzplanul hněvem a poslal ke konsulovi úředního sluhu, konsul zase liktora k tribunovi a křiěel, že on jako tribun je pouhá soukromá osoba bez svrchované moci, bez úřadu. Byli by tribuna ztloukli, kdyby se bylo celé shromáždění výhružně nezvedlo a nezastalo se ho proti konsulovi a kdyby se byly na fórum nesbíhaly pobouřené davy lidí z celého města. Appius však dovedl vydržet i tak velikou bouři při své tvrdošíjnosti. Bylo by došlo až k bitce, ne bez krveprolití, kdyby býval nedal Quinctius, druhý konsul, bývalým konsulům úkol, aby spolukonsula odvedli z fóra, třebas i násilím, a kdyby sám neuchlácholil běsnící KNUTA fl 209 lid prosbami a neuprosil i tribuny, aby rozpustili sněm: |en aby popřáli odklad svému hněvu, čas prý jim nevezme míIii, naopak přidá jejich silám na rozvaze. Otcové prý budou v moci lidu a konsul v moci otců. Zákon Publiliův !>7f S obtížemi se podařilo Quinctiovi uklidnit lid, s obtí-lemi ještě mnohem většími otcům utišit druhého konsula. Konečně po rozpuštění shromáždění lidu konsulové konali /.usedání senátu. Strach i hněv tam střídavě ovlivňovaly Iodnesená mínění. Čím více času zatím plynulo, co byli vyzýváni k útokům a pak zváni ke klidným poradám, tím více pozbývali chuti k zápolení, takže dokonce Quinctiovi vzdávali díky, že jeho přičiněním byl nesvár /.mírněn. K Appiovi vznesli žádost, aby si vymáhal jen id*, velikou moc bývalého konsula, jak veliká může být I <- svorné obci. Když prý takto konsulové a tribuni v Itahují všechnu moc každý na svou stranu, nezbývá prý idná síla uprostřed; tu se prý každý shledá s obcí roz-< In ácenou a rozervanou a spíše hledí na to, v čích rukou ľ než aby dbali o její neporušenost. Appius naproti tomu se dovolával bohů i lidí za svědky, že stát je ze strachu opouštěn a zrazován, že to nejsou konsulové, kteří i" pomáhají senátu, nýbrž senát prý nepomáhá konsulům; in | mi prýpřijímány zákony těžší, než byly přijaty na Sva- II hoře. Byl však přehlasován jednotným míněním senátu ■ Upokojil se. Zákon prošel v klidu. Válečné nezdary konsula Appia Claudia Tehdy poprvé byli zvoleni na sněmu tributním tri- 1.......* é. Piso píše, že k jejich počtu prý byli přidáni tři, juKo by byli předtím jen dva; dokonce ty tribuny jménu- 210 LIVIUS KNIHA II 211 je: G-naeus Siccius, Lucius Numitorius, Marcus Duillius, Spurius Icilius, Lucius Mecilius. Za toho pobouření v Římě vypukla válka s Volský a s Aequy; nepřátelé zpustošili pole s tím úmyslem, aby římský lid, kdyby nastala nějaká vzpoura, hledal útočiště u nich. Když pak se poměry uklidnily, nepřátelé se hnuli s táborem zpět. Appius Claudius byl poslán proti Volskům, Quinctiovi byl svěřen úkol: Aequové. Appiovi zůstala za vojenského tažení táž sveřepost, jakou měl i v míru, ale ještě nevázanější, protože byl bez tribunských pout; nenáviděl prý lid více, než jej nenáviděl jeho otec. „On — Appius — žc byl přemožen tím zákonem, on jako jediný zvolený konsul že se postavil proti tribun-ské moci? A přece jenom byl prosazen ten zákon, jehož uplatnění zarazili konsulové dřívější, a to s menším vypětím sil! Cožpak otcové nemohli spoléhat na konsuly s tak velkou nadějí jako na něho — na Appia?" Takový hněv a rozhořčení podněcovaly jeho divokost k tomu, aby týral vojsko strohým rozkazováním. Ale žádným násilím se nedalo vojsko zkrotit: tak velikou vzdorovitost vojáci do sebe vsákli, že všechno vykonávali liknavě, pohodlně, nedbale a odbojně, ani stud, ani strach je nedržel v mezích. Jestliže si přál, aby voj postupoval rychleji, schválně pochodovali zdlouhavěji. Byl-li přítomen a pobízel je k dílu, všichni schválně přestávali se při-čiňovat, ač předtím pilně pracovali; za jeho přítomnosti se mu do očí nepodívali, šel-li kolem nich, mlčky ho proklínali, takže i ten jeho duch nezdolný nenávistí k lidu občas upadl do neklidu. -Když všechny ty příkré prostředky vyzkoušel bez výsledku, vůbec už s vojáky nejednal, prohlašoval, že setníci to vojsko zkazili, uštěpačně je nazýval „tribuny lidu", někdy jim i nadával „Voleronů". Konsul Appius potrestal neukázněné vojsko decimováním S9j Volskové to všechno dobře věděli a tím prudčeji na Kímany dotírali, neboť doufali, že se římské vojsko bude vzpírat proti Appiovi stejně, jako vzdorovalo kon-hiiIu Fabiovi. Avšak vojsko bylo vůči Appiovi ještě mnohem vzpurnější než proti Fabiovi: neboť nejenže nechtělo /.vítězit jako vojsko Fabiovo, ale chtělo dokonce být potaženo. Když bylo vyvedeno do bitevní linie, v hanebném útěku prchalo zpět do tábora a nezastavilo se dříve, než uvidělo, že Volskové už vtrhli do opevnění a způsobili hanebné krveprolití u zadního voje. Teprve tehdy se dali násilím přimět, aby se pustili do boje, takže nepřítel byl odražen od náspu už jako vítěz; ale i tak bylo patrno, že ■ nilští vojáci neměli jinou snahu, než aby nebylo dobyto I ú hora; jinak se vojáci zřejmě radovali ze své porážky a hanby. Prudká povaha Appiova se těmi událostmi nijak nedala oblomit. Když se i přesto chtěl vyzuřit a svolával nhromáždění, sběhli se k němu podvelitelé a důstojníci n napomínali ho, aby nedělal nebezpečné pokusy se svou \ ■ litclskou mocí, jejíž všechna síla spočívá v souhlasném poslušenství vojáků. Vojáci obecně prohlašovali, že na In omáždění nepřijdou, a porůznu bylo slyšet hlasy se žá-dosií, aby se hnuli táborem pryč z území Volsků: vždyť * i lezný nepřítel stanul před krátkou dobou téměř u bran a na náspu, takže ted už nemají jen tušení nesmír-iii lio neštěstí, ale před očima jim přímo tane zjevný obraz ikáiy. Tu teprve Appius povolil, i když tím vojáci ovšem n n nezískali, leda časový odklad trestu. Odvolal to shro-iiiuzdění; na příští den pak nařídil vyhlásit pochod a ■ prvního svítání dal polnicí znamení odtáhnout. Právě \ ie chvíli, kdy voj pochodoval z tábora a jeho oddíly 212 UVIUS KW ÍHA 11 byly rozestavovány, Volskové, jako by zrovna byli vyzváni tím polním znamením, napadli zadní šik. V tom strachu byl zmatek přenesen zezadu do předních řad a pomíchal praporečníky i řady. Ani rozkazy nebylo slyšet, ani šik nemohl být znovu sestaven. Nikdo pak už nemyslel na nic, leda na útěk. V nespořádaném šiku unikali, valíce se proudem přes mrtvoly padlých a kupy zbraní, takže nepřítel dříve ustával v pronásledování jich než Římané v úprku. Konsul zpočátku spěchal za nimi a volal je zpět, ale nadarmo. Konečně se vojáci sebrali po tom rozptýleném útěku; konsul se položil táborem v klidném kraji. Potom svolal shromáždění a obořil se na vojáky — nikoliv neprávem — jako na zrádce vojenské disciplíny, jako na zběhy od praporů a vyptával se jednotlivců, kde mají své prapory, kde mají zbraně. Vojáky, kteří zbraň odhodili, praporečníky, kteří ztratili prapory, a nadto dokonce setníky a vojáky vyznamenané dvojím žoldem, kteří dezertovali, dal zbičovat pruty a sekyrou je popravit; z ostatního mužstva byl každý desátý vylosovaný voják určen k popravě. Úspěchy konsulovy mírnosti ve vojsku 60j Naproti tomu v území Aequů se předstihoval ve vlídné a laskavé shodě konsul 8 vojáky. Quinctius byl už svou přirozenou povahou mírnější a neblahá krutost jeho spolukonsula způsobila, že on tím spíše zůstával při své mírnosti. Za tak veliké svornosti vojevůdce i vojska neodvážili se Aequové postavit v boji proti Římanům a nechali nepřítele dobývat kořist na svém území. V žádné předešlé válce nebyla odtud sehnána kořist z prostoru tak širokého; ta všechna byla rozdána vojákům. K tomu ještě přidával konsul pochvalné řeči, z nichž se těší vojáci ne- méně než z vyznamenání. Vojáci se vrátili usmířenější jak mc svým vojevůdcem, tak i prostřednictvím vojevůdce b otci a připomínali si, že jim byl dán od senátu otec, ale lomu druhému vojsku tyran. Ve střídavém štěstí válečném a za prudkých rozporů doma i za hranicemi byl prožit ten rok. Obzvlášť význam-ii v m ho učinil zákon o sněmu tributním, což byla událost důležitější pro vítězství v tom podniknutém boji než pro praktický užitek. Tím, že otcové byli ze sboru vylou-< < n i, bylo odňato sněmu více důstojnosti, než bylo přidáno na politické síle lidu, nebo vzato na moci otcům. Konsul Appius před soudem lidu ůlj Bouřlivější rok potom následoval za konsulů Lucia Valéria a Tita Aemilia,a to jednak pro spory společenských \ i -lev ohledně pozemkového zákona, jednak pro soud \|>piem Claudiem. Marcus Duillius a Gnaeus Siccius ho pohnali před soud jako nejostřejšího odpůrce zákona, který zastával zájem držitelů státní půdy, jako ně-piký třetí konsul. Nikdy předtím nebyl povolán na soud celé obce obžalovaný, lidem tolik nenáviděný, obtížený i"vliořčeným hněvem jak proti němu samému, tak i proti jeho otci. Také otcové zcela záměrně se za nikoho ještě nepostavili s takovým zájmem: vždyť prý to byl přední bojovník za senát, zastánce jeho důstojnosti, jenž se stavěl piot i všem tribunským a plebejským vzpourám; jen pinto, že v tom zápase překročil míru, je tu předhozen n ipoKpas rozhněvanému lidu. Jediný z otců, sám Appius Claudius, si nic nedělal n m /. tribunů a z lidu, ani ze svého soudu. Jeho nemohly nikdy přimět ani hrozby lidu, ani prosby senátu, nejenom ni.v oldékl šat obžalovaného anebo aby prosebně chytal Inli /.n ruku, ale ani aby něco zmírnil nebo ubral z obvyklé 214 LIVIUS KNIHA II 215 drsnosti své řeči, když se měl zodpovídat před lidem. Nezměněn zůstával jeho vzhled tváře, tatáž vzdorovitost, tatáž nadutost v řeči, takže veliká část lidu se neméně bála Appia jako obžalovaného, než se ho předtím strachovala jako konsula. Jenom jednou se zodpovídal na soudě, avšak s nadutostí žalobníka, jak už byl zvyklý vždycky všechno vyřizovat. Svou tvrdošíjností tak ohromil i tribuny i lid, že mu sami ze své vůle odložili den stání a dovolili mu i potom, aby svůj spor protahoval. Neuplynulo mezitím mnoho času; dříve však, než nastal odložený den stání, Appius zemřel na nemoc. Kdežto tribunové lidu se pokoušeli zmařit pronesení pochvalné řeči na jeho pohřbu, lid sám si přál, aby poslední den tak významného muže nebyl zbaven slavnostní pocty, a vyslechl pochvalný proslov na mrtvého Appia tak klidně, jako slýchal dříve obviňování od Appia živého, a v hojném počtu se zúčastnil slavnostního pohřebního průvodu. Věštné znamení 62j Téhož roku konsul Valerius vytrhl s vojskem na území Aequů, ale protože nemohl nepřítele vylákat k bitvě, pustil se do obléhání tábora. Zabránila mu v tom strašná bouře a krupobití, jež se spustilo z nebe. Podiv nad tím se ještě zvětšil, když po daném znamení k ústupu nastalo tak klidné a jasné počasí, že by bylo prohřešením podruhé obléhat tábor chráněný asi nějakým božstvem. Všechna zběsilost válečná se tedy obrátila na pustošení území. Druhý konsul vedl válku na území sabinském. Také tam byla pleněna pole, protože nepřítel se držel za hradbami. Sabinove byli potom vypuzeni požáry založenými nejen ve dvorcích, ale i ve vesnicích, jež byly hojně obydleny. Když se srazili s plenícími vojsky, ustoupili po nerozhodné, hitvě a následuiícího dne přenesli tábor do bez- pečnějších míst. To dostačilo konsulovi, aby pokládal ne-I >■ íi «;le za poraženého a aby ho nechal být; tak odtáhl, aniž byla válka rozhodnuta. Třetí nepřítel — Sabinove f>-ij Po dobu těchto válek trvaly rozbroje doma; konsuly ho Hlali Titus Numicius Priscus a Aulus Verginius. Zdálo »o, že lid už nadále nesnese odkládání pozemkového zákonu, a už se také chystal sáhnout ke krajnímu násilí; tu ■ /nali, že jsou nablízku Volskové, a to podle kouře z požárů venkovských dvorců a podle prchajících rolníků. Tu událost potlačila zralé už povstání, jež mělo každou chvíli vypuknout. Konsulové byli ihned přinuceni senáte in začít válku; vyvedli z města mladší ročníky a po-iii kud uklidnili zbylou část lidu. Ale nepřátelé nepodnikli nic, ledaže jen poděsili Římany nicotným strachem; odtáhli rychlým pochodem. [Numicius vytrhl do Antia proti Volskům, Verginius proti /Yequům. Tam málem utrpěli velikou porážku, protože upadli do nástrah, ale statečnost vojáků znovu za-' li ranila situaci téměř prohranou nedbalostí konsula. I .< po hí počínali ve velení na území Volskú: v první bitvě hýli nepřátelé rozprášeni a úprkem zahnáni do Antia, • o. nu na tehdejší poměry velmi mocného. Konsul se ne-■•■I vážil to město obléhat a dobyl na obyvatelích antijské-lio k raje Caenonu, jiného města, zdaleka ne tak zámožného. Zatímco Aequové a Volskové vázali římská vojska, diinové postoupili za stálého plenění až k branám města. >'......u <>ni sami po několika málo dnech utržili od obou • •|nk více porážek, než jich způsobili, a to proto, že oba koiiHiilové v rozhořčení vpadli na jejich území. 216 LIVIUS KNIHA II 217 Taktika Římanů 64j Na sklonku roku byl mír téměř na dosah, ale — jako vždy jindy — mír plný neklidu vinou boje otců a lidu mezi sebou. Rozjitřený lid se nechtěl účastnit sněmu pro volbu konsulů: hlasováním otců a klientů byli zvoleni za konsuly Titus Quinctius a Quintus Servilius. Konsulové měli úřední rok podobný tomu předešlému. Bouřlivé začátky, potom však klidné poměry, protože hrozila zahraniční válka. Sabinove protáhli s vojem rychle pochodujícím Crustuminským územím; když způsobili krveprolití a založili požáry kolem řeky Aniena, byli téměř od brány Collinské a od hradeb odraženi, ale přece jen odehnali nesmírnou kořist na lidech i dobytčatech. Konsul Servilius je pronásledoval s vojskem k boji pohotovým, ale nemohl dohonit sám voj na rovině. Dal však zpustošit krajinu v takovém rozsahu, že nezanechával nic válkou nedotčeného a vracel se s mnohonásobnou válečnou kořistí. Také na území Volsků byly státní záležitosti znamenitě vedeny přičiněním jak vojevůdce, tak i vojáků. Nejprve došlo k bitvě na rovném bojišti přímou srážkou, za nesmírného vraždění na obou stranách a s hojným krveprolitím. Římané byli by tehdy ustoupili zpět, protože jich bylo méně a spíše cítili ztráty, kdyby je byl konsul neroznítil k boji spásonosným klamem: volal totiž, že nepřátelé prchají z druhého křídla. Římané učinili výpad, a když pak se domnívali, že vítězí, skutečně zvítězili. Konsul v obavě, aby neobnovil boj přílišným naléháním, dal zatroubit znamení k ústupu. Mezitím uplynulo několik málo dní jakoby za tichého příměří a na obou stranách si popřáli odpočinku. V těch dnech přišlo do tábora nesmírné množství lidí ze všech kmenů Volsků i Aequů a nikdo z nich nepochy- boval, že Římané v noci odtáhnou, jestliže to zpozorují. A tak asi o třetí hlídce, to je po půlnoci, přitrhnou, aby obléhali římský tábor. Quinctius uklidnil nejdříve zmatek, který vyvolal náhlý strach, a nařídil, aby vojáci klidně zůstali ve stanech. Potom vyvedl oddíl (kohortu) I lerniků na stanoviště a nařídil trubačům na roh a na pol-nioi sednout na koně a troubit před náspem a tak udržovat nepřítele v neklidu až do svítání. Po zbytek noci bylo v táboře všechno tak klidné, že Římané měli možnost se i vyspat. Volsky tak udržel v napjatém očekávání l.ikoby útoku nepřátel jednak zjev ozbrojených pěšáků, 0 nichž mysleli, že je jich více a že jsou to Římané, jednak frkání a ržání koní, kteří se poplašili, poněvadž na nich iei Ič li nezvyklí jezdci a nadto jestě ty zvuky dráždily jejich hlučil. Nová porážka Volsků 0.1/ Jakmile se rozednilo, byli Římané čerství a spán- 1......áležitě osvěžení vyvedeni do bitevní linie a prvním uiokem zdrtili Volsky unavené stáním a hlídkami; nepřátelé ovšem spíše ustoupili, než byli zahnáni, protože méli za zády návrší, na něž byl možný bezpečný ústup « neporušenými řadami pod ochranou těch předních, lak mile Římané dorazili na to místo pod kopcem, konsul HUHluvil šik. Vojáci se dali těžko udržet, křičeli a dožadovali ho, aby směli dále dotírat na zastrašené nepřátele. I i< prudčeji si počínali jezdci: obklopili vojevůdce do-kuln a volali, že potáhnou ještě před praporečníky. /iiímeo konsul váhal, neboť spoléhal na statečnost ■i iliii, kdežto tomu terénu málo důvěřoval, oni sborem Bia Itč provolali, že potáhnou. Jak to vzkřikli, hned také čin provedli. Zarazili do /,eiuě oštěpy, aby mohli lehčeji kráčet do strmých 218 LIVIUS svahů, a už vybíhají vzhůru. Volskové při prvním útoku vymrštili házecí kopí a pak házeli kameny ležící jim pod nohama na vystupující Římany; když pak hojnými údery uvedli Římany ve zmatek, dotírali na ně z výšiny. Tak by bylo bývalo levé křídlo Římanů skoro utlučeno — užuž také se dávalo na ústup —, kdyby býval konsul nerozptýlil jejich strach; zahanboval je tím, že káral současně jejich nerozvážnost i jejich zbabělost. Nejdříve se postavili na zatvrzelý odpor. Potom, jakmile zase nabrali sil a pevně drželi své stanoviště, odvážili se postoupit vpřed; znovu zvedli válečný pokřik a hnuli bitevní linií. A zase podniknou útok, derou se vpřed a překonávají nebezpečí nerovného terénu. Už mnoho nechybělo, aby vystoupili na nejvyšší hřeben toho svahu, když tu se nepřátelé obrátili na útěk a ve zmateném běhu a jakoby v jednom šiku i ti prchající i ti pronásledovaní vpadli do tábora. Za té paniky bylo tábora dobyto. Kdo z Volsků mohli uprchnout, zamířili k Antiu. Do Antia bylo také odvedeno římské vojsko. Město obležené po několik málo dní se vzdalo, ne že by obléhající dostali nové posily, ale protože už předtím po té nešťastné bitvě a po ztrátě tábora poklesla bojechtivost obránců. KNIHA III 219 KNIHA III Parcelace pozemků Ij Po dobytí Antia se stanou konsuly Titus Aemilius a Quintus Fabius. To byl ten Fabius (Quinctius), který |ľiliný zůstal naživu po vyhlazení svého rodu u Cremery. Už za svého prvního konsulátu radil Aemilius, aby byly ■■■•/.parcelovány pozemky a přiděleny lidu. Proto i za jeho ilrtihého konsulátu přívrženci rozdělení obecní půdy nabyli zase naděje, že se ta parcelace provede zákonem; tribuno-\ é se chopí té věci v domnění, že dosáhnou úspěchu v tom, <" často proti konsulům prosazovali, právě za pomoci kon- llla; konsul trval na svém mínění. Velkostatkáři a veliká část otců si stěžovali, že on jako nejpřednější úředník obce c zabývá akcemi, jež patří tribunům, a že se chce stát populárni rozdáváním z cizího. Proto celou nevoli z toho \ /.cšlou svalili z tribunů na konsula. Hrozil tu strašný boj, kdyby Fabius byl nevyřešil tu otázku rozvážným činem, I i erý nebyl trpký pro žádnou z obou stran: pod vedením a Hvrchovaným řízením Tita Quinctia prý bylo dobyto ně-|.ilu'ho území na Volscích předešlého roku; do Antia, města blízkého, příhodného a při moři ležícího, může prý l>vi vyslána osada; tak prý bez stížností velkostatkářů liil nabude polností a obec bude žít ve svornosti. Tento o.i\ ili byl přijat. Do tříčlenné komise pro přidělování pozemků zvolí Til aQuinctia, Acela Verginia a PubliaFuria. Byli vyzváni, aby SO přihlásili, kdo by chtěl dostat pozemky. Tím konsul I mobil, jak to bývá, omrzelou přesycenost z toho nadít vlku; tak málo lidí se přihlásilo, že na doplnění počtu i * i< inuselibvt přibráni osadníci z Volsků. Zbývající veli- 220 L1VÍUS KNIHA III 221 ké množství lidí chtělo raději žádat pozemek v Římě než jej dostat jinde. Aequové žádali mír od Quinta Fabia — on tam totiž přitrhl s vojskem —,ale sami jej zmařili náhlým nájezdem na území latinské. Boje s Aequy a s Volský 2 f Následujícího roku byl vyslán proti Aequům Quintus Servilius — on totiž byl konsulem se Sp. Postumiem — a položil se stálým táborem na území latinském. Nutný klid zdržoval vojsko zachvácené nemocí. Válka se protáhla do třetího roku, kdy byli konsuly Quintus Fabius a Titus Quinctius. Fabiovi byl dán ten úkol mimořádně, protože on jako vítěz povolil mír Aequům. On vytáhl v nepochybné naději, že slavná pověst jeho jména přinutí Aequy k míru; poručil poslům vypraveným do sněmu toho kmene, aby oznámili: konsulQuintus Fabius vzkazuje, že on ze země Aequů přinesl mír do Říma, z Říma že Aequům přináší válku touž ozbrojenou pravicí, kterou jim dříve podal k uzavření míru; ale bohové jsou nyní svědky, čí věrolomností a křivopřísežnictvím se tohle děje, a brzy se z nich stanou mstitelé. On však prý sám — ať se poměry mají jakkoliv — raději si přeje, aby Aequové ještě nyní z vlastní vůle litovali svých činů spíše, než aby měli na sobě vytrpět výpravu válečnou; jestliže prý projeví lítost, dostane se jim bezpečného útočiště v jeho osvědčené mírnosti; jestliže však se těší z té křivé přísahy, povedou prý válku spíše s rozhněvanými bohy než s nepřáteli. — Tato slova s Aequy tak málo pohnula, že vyslance málem ztloukli a že poslali vojsko do Algidu proti Římanům. Když zpráva o tom došla do Říma, spíše rozhořčení nad tou událostí než opravdové nebezpečí vytáhlo z města druhého konsula. Tak dvě konsulská vojska postoupila proti nepříteli sešikována tak, aby se ihned utkala bojem. Aie den byl už na sklonku, a tu vzkřikne jeden ze strážního Hlunoviště nepřátel: „Římané, tohle znamená jen hrát si na válku, ne válku vést. Teprve když nastává noc, sestavujete šik; delšího světla denního je nám třeba k zápasu, ki erý nastává. Zítřejšího dne při východu slunce se vraťte ii.i bojiště. Bude dost příležitosti k bitvě, nebojte se!" Vojáci, podrážděni těmito slovy, jsou odvedeni zpět do tábora pro den zítřejší; zdálo se jim, že nastává dlouhá .....■, která měla způsobit průtahy v tom zápase. Zatím \ ik se občerstvovali na těle jídlem a spánkem. Příštího • lne, jakmile se rozednilo, stanul na stanovišti římský lik O něco dříve; konečně postoupili i Aequové. Bitka byla na obou stranách prudká: Římané bojovali v hněvu u nenávisti, ale také Aequy nutilo zlé svědomí, že si vlastní vinou přivodili to nebezpečí; pohánělo je i zoufalství, že inu už nikdy nebude dána víra; tak se museli odvážit i •>!■>>, co zbývalo, zkusit to poslední. Ale přece Aequové neodolali římskému šiku. Byli /ili lián i, ale ani když se uchýlili zpět na své území, nijak nebyli proto spíše nakloněni k míru; naopak, rozhořčený lid obviňoval vůdce, že rozhodný boj byl sveden otevřeli \ m šikem, kterýmžto uměním boje právě Římané vy-lliknjf. Aequové zase mají převahu v pustošení a nájezdech n |ejich hojné rozptýlené čety prý lépe vedou války než v I liká spousta jediného vojska. Zanechali tedy posádku v táboře a vtrhli na území ..... ké takovou válečnou vřavou, že donesli hrůzu až ilo niesla. Ta událost způsobila takový zmatek proto, že |i Římané nejvíce muselibát, že nepřítel,poražený a téměř i i boře obležený, sáhne k drancování; poděšení rolníci h■ ii uli do bran a spustili křik, že to není jen drancování ■ in nejsou jen malé skupiny lupičů — přeháněli všech- 222 LIVIUS no z bezdůvodného strachu —, ale že tu jsou celé legie nepřátel a že už se hrnou s šikem k boji pohotovým na město. Od nich to slyšeli ti nejbližší a donášeli ty nejisté a tím klamnější výmysly jiným. Ten shon a pokřik volajících do zbraně se nelišily příliš od zděšení v dobytém městě. Náhodou se vrátil z Algidu do Říma konsulQuinctius. To byl léčivý zásah proti bázni. Uklidnil zmatek, pokáral vojáky, že se bojí poražených nepřátel, a rozestavil posádky po branách. Potom svolal senát, na základě usnesení otců vyhlásil zastavení všeho úředního jednání a vytrhl k obraně hranic. Quinta Servilia zanechal jako náčelníka města doma, ale nepřítele na polích nenašel. Také druhý konsul vedl si znamenitě, protože napadl nepřítele tam, kde tušil jeho vpád, jak byl obtížen kořistí, a proto pochodoval s menší pohotovostí k boji; tak obracel nepřítelovo drancování k jeho vlastní zhoubě. Jen málo nepřátel vyvázlo z těch nástrah; celé kořisti bylo dobyto zpět. Tak návrat Quinctiův do města ukončil čtyřdenní zastavení všeho úředního jednání. Potom se konal census, to je sčítání lidu, a očistná oběť od Quinctia. Občané byli sečteni podle hlav a bylo prý napočítáno 104 714 občanů kromě sirotků a vdov. V zemi Aequň se pak nestalo nic pamětihodného. Stáhli se do svých měst a dopustili, aby jejich území bylo páleno a pustošeno. Konsul několikrát podnikl výpravu celým nepřátelským územím, aby je pustošil brannou mocí, a s nesmírnou slávou i kořistí se vrátil do Říma. Válečné nepokoje ve střední Itálii 4/ Konsuly byli potom Aulus Postumius Albus a Spu-rius Furius Fusus. Příslušníky rodu Furiů Fúrie zapsali někteří snisovatelé iako Fusie. To připomínám, aby se ně- KNIHA III 223 kdo nedomníval, že tu nastala záměna v mužích samých, když jeto jen změna ve jménech. Nebylo pochyby, že jeden I konsulů povede válku s Aequy; a tak Aequové žádali pomoc od Ecetranů, obyvatel města v území Volsků. Byla jim horlivě poskytnuta — ty obce ustavičně závodily v nenávisti proti Římanům; válka byla chystána mc svrchovaným úsilím. Poznali to Hernikové a ohlásili K i manům, že acetranské území odpadlo k Aequům. Podezřelá byla také osada Antium, protože veliká spousta Údi odtud po dobytí města utekla k Volskům; a to vojsko ní ve válce s Aequy vedlo velmi zdatně. Když pak Aequové byli zahnáni do měst, ten dav se rozptýlil a po svém ni'i vratu do Antia odcizil Římanům i osadníky, kteří jim n/ sami od sebe byli nevěrní. Ač ten úmysl dosud nedozrál, donesla se do senátu zpráva, že se chystají odpadnout; konsulům byl dán úkol, aby vypátrali — měli na to v -lat přední muže do Říma —, jaká je situace. Ti přišli bez zdráhání, byli uvedeni od konsulů do senátu, ale odpověděli na dotazy tak, že byli propuštěni s podezřeni m ještě větším, než přišli. Potom už byla válka pokládána za nepochybnou. Kpurius Furius, jeden z konsulů, jemuž ten úkol připadl, \ \ i tlil proti Aequům a našel nepřítele drancujícího na úze-iiii llerniků. Protože nevěděl, jaký je jejich počet —nikde loliž nebyla spatřena ta branná síla pohromadě —, m m/vážně svedl do boje vojsko, jež se jí nerovnalo silou ■ léčných sborů. V první srážce byl zahnán a uchýlil se '.pěl do tábora. Ale to nebyl konec nebezpečí; neboť /ii následující noci a příštího dne byl tábor obklíčen i nhléhán tak velikou silou, že ani posel nemohl být odtud vypraven do Říma. Hernikové oznámili, že bit- ■ byla prohrána a že konsul i vojsko je obléháno. Tou ľ nivou nahnali otcům tak veliký strach, že byl dán dknl 1'ostumiovi, jednomu z konsulů, hledět, aby obec 224 LIVIUS neutrpěla nějakou škodu; tato íbrma usnesení senátu vždy byla považována za znamení svrchované státní krize. Uznali za nejlepší, aby sám konsul zůstal v Římě a sebral všechny, kteří jsou schopni nosit zbraň. Namísto konsula měl být poslán na pomoc táboru Titus Quinctius se spojeneckým vojskem. K jeho doplnění měli dát podle rozkazu Latinové, Hernikové a osada Antium Quinctiovi vojáky zvané subitarii, to je pohotovostní; tak totiž nazývali tehdy nakvap sehnanou pomoc. Konečná porážka Aequů 5/ V těch dnech se strhlo mnoho nepokojů a mnoho útoků z té i oné strany bylo podniknuto, protože nepřátelé měli převahu v počtu lidí a jali se tříštit na mnoho stran síly římské; byli přesvědčeni, že Římané na všecko nestačí. Obléhali tábor, a hned v tu chvíli vyslali část vojska, aby drancovala území římské a aby útočila na město, kdyby se k tomu naskytla příležitost. Lucius Valerius byl zanechán k ochraně města, konsul Postumius byl vyslán, aby bránil drancované území, nic nebylo opomenuto na žádné straně v pečlivosti ani v námaze: hlídky ve městě, stráže před branami, posádky rozloženy po hradbách; a jak je nezbytné za tak velikého vzruchu — po několik dní přestala všechna činnost úřadů. Zatím konsul Furius v táboře sice nejdříve klidně snášel obležení, ale pak vyrazil zadní branou na neobezřet-ného nepřítele; ač ho mohl pronásledovat, zastavil se z obavy, aby nebyl podniknut mocný útok na tábor z některé jiné strany. Podvelitel Furius —byl to bratr konsu-lův — se dal strhnout v jízdním útoku příliš daleko; nezpozoroval tak v horlivosti pronásledování, že římští vojáci se vracejí, ani nájezd nepřátel zezadu. Takto odříznut, I KNIHA III 225 přes marné časté pokusy, aby si proklestil cestu zpět do tábora, padl ve statečném boji. Konsul na zprávu o obklíčení bratra se pustil do bitvy a spíše směle než dost obezřetně se vrhal do středu toho zápasu; byl raněn a s obtíží byl kolemstojícími bojovníky odveden do bezpečí; tím polekal své vojáky i ještě víc vydráždil nepřátele; ti se rozlítili zprávou o zabití podve-1 i tele a poranění konsula a už se nedali zdržet žádnou mocí, poněvadž Římané byli zahnáni do tábora a znovu byli oldéháni, ač se jim nepřátelé nadějí na vítězství ani silami nevyrovnali. A tak by se v rozhodné situaci octli v krajním nebezpečí, kdyby Titus Quinctius s válečnými sbory cizinců, h lulinským a hernickým vojskem nebyl přišel na pomoc. Ten udeřil zezadu na Aequy, zaujaté útočením na římský tábor — přitom zpupně ukazovali sťatou hlavu podveli-I cle; zároveň na jeho znamení dané z dálky učinili Římané \ \ pad z tábora, a tak Quinctius obklíčil veliké množství nepřátel. Porážka nepřátel byla sice menší, ale útěk Aequů na území římském byl zato nespořádanější. Jak tak byli rozptýleni a drancovali, Postumius na ně učinil útok n. několika místech, na nichž rozložil příhodné posádky. Aequové prchali rozptýleni po rozprášení voje a narazili " i vítězného Quinctia, který se vracel se zraněným konzulem. Tu konsulovo vojsko znamenitou bitvou pomstilo pm anění konsulovo i smrt podvelitele i pobití jeho kohort. Veliké ztráty byly způsobeny i utrpěny na obou Irunách. Je nesnadno při událostech tak starodávných pravdivě dokládat přesným číslem, kolik vojáků bojovalo ii padlo. Přece však se Valerius z Antia odvažuje udávat I cul o Houhrnný součet: Římanů prý padlo na území !>■ i mekem 5800, z kořistících Aequů, kteří se při dranco-v ani potloukali na území římském, bylo prý vojskem t ouniila Aula Postumia pobito 2400; ani ostatní dav shá- 226 LIVIUS KNIHA III 227 nějící kořist, který padl na Quinctia, prý nevyváži bez zkázy. Pobito bylo pak 4000 vojáků — Valerius udává přesný počet: 4230. Jakmile se vrátili do Říma, bylo zrušeno zastavení úředních jednání. Lidé viděli nebe, jakhoří hojným ohněm, a jiná věštná znamení buď pozorovali na vlastní oči, anebo se vyděsili bezvýznamnými vidinami, jež ta znamení ukázala. Byly nařízeny třídenní prosebné slavnosti, aby ty děsivé přízraky byly odvráceny, a během těch dnů všechny svatyně se naplňovaly zástupem mužů a žen modlících se za milost bohů. Potom byly propuštěny domů kohorty latinské a hernické, když jim byly vzdány díky od senátu za horlivou službu vojenskou. Tisíc vojáků antijských bylo rozpuštěno téměř s hanbou, protože přišli jako pomocný sbor až po bitvě. Mor v Římě. Válka s Aequy a Volsky 6j Potom byly konány volební sněmy. Za konsuly byli zvoleni Lucius Aebutius a Publius Servilius. Nastoupili konsulát prvního srpna, jak tehdy rok se začínal. Byla to nezdravá doba a ten rok právě přinesl mor městu i venkovu, a to stejně tak lidem, jako dobytku. Městští obyvatelé ještě zvětšili zhoubnost té nemoci, že ze strachu před drancováním přijali do města i dobytčata i venkovany. Ta směsice pomíchaných lidí i zvířat všeho druhu soužila městské lidi nezvyklým zápachem a venkovany stěsnané do úzkých domů trápila vedrem a nevyspáním; vzájemné služby a nákaza odtud vzniklá ještě rozšiřovaly nemoci. Když tak sotva snášeli ty doléhající strasti, najednou jim vyslanci herničtí oznámí, že se na jejich území položili táborem Aequové a Volskové se spojenými válečnými sbory; odtud prý plení jejich zemi s nesmírným vojskem. Kromě toho, že senát v neplném počtu zasedající byl dokladem spojencům, že obec byla postižena morem, dostali také zarmucující odpověď, aby si Henrikové s Latiny hájili svůj majetek svými vlastními silami; město Řím prý propadá pro náhlý hněv bohů zhoubné nemoci; nastane-li nějaká úleva v tom neštěstí, Římané prý přispějí pomocí spojencům jako před rokem, jako vždy jindy. Spojenci odešli, přinášejíce domů namísto smutné zprávy zvěst ještě smutnější, protože museli sami vydržet válku, kterou by bývali sotva snesli, i kdyby se spoléhali na římské síly. Nepřítel se nezdržel na území hernickém delší dobu; spěchal odtud připraven k boji na území římské, zpustošené i bez páchání válečného bezpráví. Protože se jim nikdo m-Hlavěl na odpor — ani neozbrojený — a protože postupovali po celém území, opuštěném nejen od vojenských posádek, ale i od zemědělců, dospěli k třetímu milníku po silnici Gabinské. Mrtev byl Aebutius, římský konsul, jeho spolukon-niiI Scrvius ležel těžce nemocen s nepatrnou nadějí na uzdravení; morem byli nakaženi i velmi mnozí z před-uieli mužů, také většina otců; muži schopní vojenské nlužby onemocněli téměř všichni, takže nestačili silami na válečné výpravy, jež za tak velikého zmatku situace v j radovala, dokonce ani na klidné stráže. Úkol hlídek < >, K«mávali sami od sebe senátoři, jak na to při svém ku i zdravotním stavu stačili. Obcházení hlídek a zaopatření jich náleželo plebejským aedilům; jim také při-|1 "Ha svrchovaná správa obce i důstojnost konsulská. 228 LIVIUS KNIHA III 229 Válečná nebezpečí i vnitřní nesnáze města 7j Když tak vše bylo opuštěno — bez hlavy, bez sil — a jen ochranní bohové a štěstí města vše uchovávali, dodávalo to Volskům a Aequům spíše opovážlivosti lupiěů než odvahy vojenských nepřátel. Nenabyli totiž nijak naděje nejenom zmocnit se města, ale ani přiblížit se k hradbám městským; naopak domy z dálky spatřené a ěnějící vrchy je odvracely od válečných podniků, takže po celém táboře všude nastávalo reptání, nač tu maří čas na území pustém a opuštěném uprostřed morové zkázy dobytčat i lidí — jen tak nečinně a bez kořisti —, když přece mohou táhnout do krajiny neporušené, totiž na území tusculské, opývající bohatstvím. Tu najednou vytrhli a příčnými pochody labickým územím přešli na tusculské pahorky. Tam se obrátila všechna ta válečná vichřice. Zatím Hernikové a Latinové nejen ze soucitu, ale také ze studu, že by se nepostavili v cestu společným nepřátelům útočícím na římské město a že by nijak nepřispěli na pomoc obleženým spojencům, sloučí svá vojska a spěchají k Římu. Když tam nenašli nepřátele, řídili se zvěstmi a sledovali jejich stopy, a tak se s nimi srazili, když oni sestupovali z kraje tusculského do údolí albského.Tam se strhla bitva nijak pro ně úspěšná a jejich věrnost přinesla spojencům malý prospěch pro tu chvíli. V Římě nastala následkem nemoci pohroma nemenší, než jaká byla způsobena zbraní spojenců. Konsul, který jediný tu zůstal naživu, zemře. Zemřeli i jiní slavní mužové: Marcus Valeríus a Titus Verginius Rutilus — věštci augurové, Servius Sulpicius, starosta kurie. I po neznámých hlavách široko se rozprostřela síla nemoci. Senát, nevystačující už s pomocí lidskou, obrátil lid k bohům a obětním slibům. Bylo jim poručeno, aby s manželkami a dětmi kráčeli prosebným průvodem modlit se za milost bohů. Vyzváni příkazem obce k tomu, k čemu jednoho každého nutilo jeho vlastní neštěstí, naplní všechny sva-i yuě. Všude se matky vrhaly k zemi a svými vlasy zame-i aly chrámy a prosily za úlevu ve hněvu nebešťanů i za konec moru. Válečné zničení kmene Volskú Hj Potom pozvolna — buď že dosáhli milosti bohů, jiného že už to těžší období roční pominulo — ta těla, klerá přestála nemoci, začala se zotavovat. Když už také - > | < -111 se obracel í k veřejné správě a přešlo několik mezi-vládí, Publius Valerius Publicola třetího dne, co nastoupil mezivládí, zvolí za konsuly Lucia Lucretia Tricipitina ii Tila Veturia (anebo Vetusia) Gemina. Nastoupí na kon-Miilút 11. srpna, kdy už obec byla dost silná nejen se iihránit válce, ale i sama dokonce válku vypovědět. Když pak Hernikové jim podali zprávu, že nepřátelé píeňli na jejich území, ochotně jim byla přislíbena pomoc. Ilyla Hehrána dvě konsulská vojska. Veturius byl poslán ľ■ I" oioei, aby to násilí odvrátiH. Quintus Fabius velel nn i< Ten ozbrojil mladé muže, rozestavil posádky a lid i ( i hno uvedl do bezpečí a klidu. Nepřátelé naloupili 230 LIVIUS KNIHA III 231 kořist z nejbližších míst, ale neodvážili se přiblížit k městu; vraceli se s šikem obráceně spořádaným, a čím více se vzdalovali od nepřátelského města, tím více ochabovala jejich ostražitost. Tu narazí na konsula Lucretia, který už dříve byl o nich zpraven a vypátral jejich pochody, a proto byl hotov k zápasu. Římané tedy byli dobře připraveni a napadli je ohromené náhlým strachem. Ačkoli jich bylo o něco méně, porazí na hlavu nesmírné množství nepřátel; zaženou je do údolí v úžlabinách, a protože nebylo snadno odtud uniknout, obklíčí je. Tam byl kmen Volsků téměř vyhlazen. V některých letopisech shledávám, že jich padlo v šiku a na útěku 13 470, 1750 že jich bylo zajato živých a že bylo dobyto 27 vojenských odznaků-praporů. I když snad něco k tomu počtu bylo přidáno, byla to zajisté velká zkáza. Vítězný konsul se zmocnil nesmírné kořisti a vrátil se touž cestou do stálého tábora. Pak konsulové spojili své tábory a Volskové a Aequové své rozdrcené síly svedli vjedno. To byla třetí bitva toho roku. Tatáž Štěstěna jim dopřála vítězství. Po rozprášení nepřátel bylo dobyto i tábora. Zákon Terentiliův na ochranu lidu 9\ Tak se obec římská vrátila do původního stavu a příznivé události válečné ihned roznítily nepokoje ve městě. Toho roku byl tribunem lidu Gaius Terentilius Harsa. Domníval se, že za nepřítomnosti konsulů je dána příležitost k tribunským akcím, a po několik dní obviňoval u lidu otce ze zpupnosti a nejvíce útočil na jejich svrchovanou moc konsulskou jako na přílišnou a nesnesitelnou pro svobodnou obec: jenom podle jména je méně nenáviděna, avšak ve skutečnosti je prý téměř krutější než vláda královská; vždyť prý tu byli přijati dva páni místo jednoho, s mocí neumírněnou a nevymezenou, takže jsou ne- zodpovědní a jako z uzdy puštěni, a proto všechny hrozby zákonů a všechny tresty z nich plynoucí obracejí proti lidu; on prý, veden úmyslem, aby ta jejich svévole netrvala navěky, podá návrh zákona, aby byla zvolena pěi.iČlcnná komise k sepsání zákonů o svrchované moci konsulské; konsul se prý bude řídit tím právem, které právě konsulovi lid vůči sobě samému udělí; jen tak kon-Hidové nebudou považovat svoje choutky a svoji svévoli za zákon. Když ten návrh zákona byl vyhlášen, otcové se obávali, aby za nepřítomnosti konsulů nevzali na sebe jbo; senát je svolán velitelem města Quintem Fabiem. Ten se tak ostře obořil na návrh zákona i na samého jeho navrhovatele Terentilia, že vychrlil na něho všechny možné výhrůžky a všechna zastrašující slova, jako by oba koiiHidové už obstoupili tribuna, připraveni k boji: Terentilius prý činil nástrahy a využil vhodné chvíle k lomu, aby napadl obec; kdyby prý rozhněvaní bohové byli dali za tribuna někoho jemu podobného v předešlém • ■><<■ za moru a války, nebylo by prý možno ho zarazit; kdy! zemřeli oba konsulové a když obec churavěla \ <■ zmatku všech těch neblahých poměrů, Terentilius |o\ by byl podal návrhy zákonů, aby byla odstraněna iclíi státní svrchovaná moc konsulů; on — Terentilius by ne prý býval stal vojevůdcem u Volsků a Aequů k dobývání města Říma. Co ještě dále chce? Což prý mu není dovedeno, jestliže se konsulové dopustí nějaké zpupnosti v mi někomu z občanů anebo nějaké krutosti, aby je poddal v dané lhůtě před soud, aby je žaloval před týmiž lOlldci, jestliže právě proti některému z nich bylo spá-i liáno bezpráví? On — Terentilius, prý činí nenáviděnou a iirHiícKttclnou nikoli svrchovanou moc konsulskou, ale 11 [hlinskou pravomoc, jež takto už umírněná a s otci smí-'< o a je znovu uvrhována do starých zlých poměrů. On 232 LIVIUS však — Fabius, senedoprošuje tribuna Terentilia, aby nepokračoval v té cestě, kterou začal. „Vás," volal Fabius, „ostatní tribunové, prosíme, abyste především pomysleli na to, že table moc tribunská je určena pro pomoc jednotlivcům, nikoli ke zkáze všech. Vy jste byli zvoleni za tribuny lidu, ne za nepřátele otců. Pro nás je to žalostné, ale i vám je trapné, že tu je napadán opuštěný stát. Nikoli své právo, ale nenávist proti sobě zmenšíte takto: jednejte se svým spolutribunem, aby tu věc zatím nerozhodnutou odložil až do příchodu konsulů. Ani Aequové, ani Volskové na nás nedolehli krutou a zpupnou válkou, když předešlého roku byli konsu-lové zahubeni nemocí." — Tribunové jednají s Terenti-liem, a když ten návrh zákona byl naoko odložen, ve skutečnosti však sprovozen ze světa, ihned byli konsulové povoláni do města. Poměry uvnitř města — boj tribunů lidu 10J Lucretius se vrátil s nesmírnou kořistí, ale s ještě znamenitější slávou. A zvětší svou slávu při svém příchodu tím, že dal vyložit kořist po celém poli Martově, aby jeden každý si svoje odnesl, kdyby to během tří dnů poznal jako svůj majetek. Ostatní bylo prodáno, když se neobjevili majitelé. Podle souhlasu všech náležel konsulovi triumf: ale ta věc byla odložena, protože tribun dal jednat o svém návrhu zákona: to bylo pro konsula důležitější. Ta záležitost byla projednávána po několik dní jak v senátu, tak před lidem. Konečně tribun ustoupil důstojnosti konsula a ustal. Pak byla vzdána náležitá čest vrchnímu veliteli i vojsku. Slavil triumf nad Volský a Aequy a za ním triumfujícím pochodovaly jeho legie. Druhému konsulovi bylo povoleno, aby ve vítězoslávě bez vojska vstoupil do města. KNIHA III 2:1:1 Následujícího pak roku byl zákon Terentiliův přednesen celým sborem tribunů a připadl na nové konsuly; byli to konsulové Publius Volumnius a Servius Suípicius. Toho roku se zjevila na nebi plamenná záře a země se zachvěla nesmírným otřesem. Lidé uvěřili, že kráva promluvila, kterémužto zjevu nebyla předešlého roku dána víra. Kromě jiných věštných znamení také pršely kousky masa; ten déšť prý lapalo nesmírné množství poletujících ptáků; co propadlo, zůstalo ležet roztroušeno po několik dní, ale ani nezačalo páchnout. Dva kněží, opatřující knihy Sibylliny, do nich nahlédli. Byla předpověděna nebezpečí, jež by mohla vzejít ze shromáždění cizinců, aby hc nestal nějaký útok na nejvyšší místa města a z toho l>ak krveprolití. Mezi ostatními výklady bylo proneseno varování, aby se lidé zdržovali od pobuřujících shromáždění. Tribunové pronášeli obvinění, že se tak stalo, aby byl zadržen návrh zákona; a tak nastával nesmírný boj. Tu však, jako by se rok co rok mělo otáčet totéž kolo dějin, Henrikové oznámí, že Volskové a Aequové — ač jejich síly byly podlomeny — zase obnovují svá vojska; v Antiu je prý celý ten podnik soustředěn, v Ecetře prý antijští osadníci veřejně konají poradní shromáždění; ta prý je hlavou, tu prý jsou válečné síly. Jakmile to bylo předneseno v senátě, byl vyhlášen vojenský odvod. Kon-Miilům bylo nařízeno, aby si mezi sebou rozdělili řízení války: jeden aby si vzal na starost Volsky, druhý Aequy. Tribunové rozkrikovali veřejně na fóru, že byla složena komedie o válce s Volsky a že Henrikové se připravili k úloze herců: teď prý už ani rázností není potlačována Hvoboda národa římského, ale uskokem prý si z ní patricijové tropí žerty; protože už pominula víra, že by Volskové — téměř úplně vyhlazení — a Aequové mohli sami od sebe zdvihnout zbraně, pátrá se prý po nových nepřátelích; osada věrná a blízká je tu ostouzena; válka se prý 234 LIVIUS vypovídá nevinným Antijským, ve skutečnosti se však vede proti lidu římskému; patricijové by prý chtěli na lid naložit zbraně a vyhnat ho z města kvapným pochodem a pomstít se tak na tribunech výhnanstvím a vyobcováním občanů. Takto — aby si nemysleli, že se tu stalo něco jiného — byl ze světa sprovozen návrh zákona; teď jen že se mají mít na pozoru — pokud je záležitost nerozhodnuta, pokud ještě jsou doma, pokud ještě chodí v mírovém šatě —, aby nebyli vyhnáni ze svého bydliště v městě, aby na sobě nestrpěli j ho; mají-li sebevědomí, nebude prý jim chybět pomoc; všichni tribunové jsou prý jednomyslného názoru, není nijaké příčiny ke strachu za hranicemi, není nijakého nebezpečí; bohové prý se předešlého roku postarali, aby v bezpečí mohla být hájena svoboda. Tak jednali tribunové. Boj mezi patriciji a plebeji o zákon Terentiliův 11 / Ale na druhé straně konsulové postavili před jejich očima svá úřední křesla a konali odvod. Sběhnou se tam tribunové a strhnou s sebou i shromáždění lidu. Bylo vyvoláno několik málo branců — jakoby na zkoušku — a hned se strhlo násilí. Jakmile liktor někoho na rozkaz konsulův chytil, tribun nařizoval, aby ho pustil. A už si jeden každý neukládal omezení podle toho, kam sahalo jeho právo, ale spoléhali se na úspěch souborné síly a už se mělo získat násilným činem to, čeho kdo hleděl nabýt. Stejně tak jako tribunové usilovali o to, aby zabránili odvodu, tak zase otcové jednali, aby zamezili podání návrhu zákona, který se probíral po všechny dny sněmovního jednání. Začátek hádky nastával tehdy, když tribunové nařídili, aby lid hlasoval rozestoupením na dvě strany — neboť otcové se nechtěli dát odstrčit. Starší senátoři se obvykle neúčastnili těch nepokojů, protože se KNIHA III 235 nedaly řídit rozvahou, ale vše se muselo ponechat smělosti a drzosti. I konsulové se hodně drželi stranou, aby za takových zmatených tahanic nevystavovali svou důstojnost nějaké pohaně. Byl tu Caeso Quinctius, mladík hrdý jak na vznešenost svého rodu, tak i na svou velikost a sílu tělesnou. K těmto darům od bohů poskytnutým i on sám přidal mnohá vyznamenání válečná i výmluvnost na foru, takže nikdo v obci nebyl pokládán za pohotovějšího ani v užívání jazyka, ani v pádnosti pravice. Ten když stanul uprostřed zástupu otců — vynikal nad ostatní tak, jako h y nosil všechny diktatury a konsuláty v hlase a ve svých nilách —, jediný dovedl zadržet tribunské útoky a lidové bouře. Za jeho vedení často byli tribunové zahnáni z fora, i I id rozprášen a obrácen na útěk. Kdo mu přišel pod ruku, odcházel ztlučen a svlečen, takže bylo dost zřejmo, že zákon je vyřízen, kdyby bylo dovoleno takto jednat. Když už ostatní tribunové byli skoro zdrceni, A u his Verginius, ze sboru jediný, povolá Caesona před 111 siní soud. Jeho divokou povahu tím činem spíše rozlí-lil, než aby ho postrašil. Tím prudčeji se pak stavěl na odpor návrhu zákona Terentiliova, proháněl lid, pronásledoval tribuny jako v řádně vypovězené válce. Žalobce Verginius nechával žalovaného Caesona řítit se do zkázy i \ ý mi obviněními ještě rozněcoval plamen nevole proti m oni a ponoukal nenávist. Návrh zákona zatím přednášel, ani ne tak v naději, že jej prosadí, jako spíše aby \ \ < I ráždil Caesonovu smělost. Přitom byly mnohé ne-rom i/.nc výroky i činy mladých lidí Často svedeny na po-• li /iclou povahu jediného Caesona. Přece vsak neustával odpor proti zákonu. Ale Aulus Cerginius znovu a znovu mluvil k lidu: IcMtlipak už cítíte, Quiritové, že nemůžete mít současně ■ CacHona jako občana i zákon, po němž toužíte? Ale — 236 LIVIUS KNIHA III 237 nač mluvím j en o zákonu? Svobodě se staví na odpor. Všechny Tarquinie svou zpupností překonává. Počkejte jen, až se stane konsulem nebo diktátorem ten, jehož vidíte, kterak kraluje, i jako nezvolený nepolitik svými silami i drzostí." — Mnozí souhlasili a stěžovali si, že byli ztýráni, a sami podněcovali tribuna, aby žalobu proti Caeso-novi vedl dále. Odpůrce tribunů Caeso pohnán před soud 12j A už nastával den soudu a ukazovalo se, že lidé všeobecně věří, že při odsouzení Caesona se jedná o svobodu jejich. Tu teprve Caeso, donucen a s velikým odporem, se začal jednotlivců doprosoval o přímluvu. Doprovázeli ho příbuzní, přední mužové obce. Titus Quinctius Capi-tolinus, který byl třikrát konsulem, vykládal mnoho 0 znamenitých činech svých i své rodiny a tvrdil, že ani v rodě Quinctiů, ani v obci římské se nikdy nevyskytl tak výjimečně nadaný člověk, s takovým pevným charakterem; Caeso prý byl jeho prvním vojákem, často bojoval proti nepříteli před jeho vlastníma očima. Spurius Furius prohlašoval, že on — Caeso — byl poslán od Quinctia Capitolina a že jemu přišel na pomoc v postavení tuze nebezpečném; že prý není ani jediný, kdo by mu tolik pomohl a kdo by — podle jeho mínění — měl na záchraně situace více zásluh. Lucius Lucretius, konsul předešlého roku, skvoucí se ještě čerstvou slávou, ujišťoval, že na jeho znamenitých činech má také Caeso účast; připomínal bitvy, vykládal o jeho skvělých skutcích i na výpravách 1 v přímém boji; radil a vybízel, aby si raději přáli mít svého než cizího člověka za spoluobčana, mladíka skvělého, nadaného všemi přednostmi povahy i přízní osudu, muže, který dovedl dávat takové podněty k podnikání v obci, ať už kamkoliv přišel. Co u něho vadí, totiž rozhorlenost ii Hinělost, to prý jeho věk každým dnem ubírá; co se u něho postrádá, totiž rozvaha, to prý den ze dne u něho roste; když takto jeho vady slábnou, ale jeho výtečné vlastnosti se upevňují, nechť dovolí, aby tak znamenitý m už se mohl dočkat stáří doma v obci. Mezi těmito přímluvčími byl jeho otec Lucius Quinctius, který měl příjmení Cincinnatus, to je Kudrna-lý; ten neopakoval chvály na něho, aby nekupil proti němu závist; ale žádal za prominutí jeho mladistvých poblouzení; prosil, aby kvůli němu samému, který ani slovem, ani činem nikoho neurazil, syna jeho milostivě propustili. — Ale mnozí se odvraceli od prosebných přímluv, bud! z ostychu, nebo ze strachu; jiní zase si stěžovali, že oni sami a jejich příbuzní byli zbiti, a dávali najevo m v íij soud příkrou odpovědí. Odsouzení buřiče proti tribunům ISf Obžalovanému Caesonovi škodilo — kromě obecně rozšířené nevole proti němu — ještě jedno provinění: \ ié věci vystoupil jako svědek Marcus Volscius Fictor, který byl před několika lety tribunem lidu. On se prý nedlouho potom, co vypukl ve městě mor, náhodou dostal mezi mládež potulující se ve čtvrti Subuře. Tam vznikla hádka a tu prý Caeso udeřil pěstí jeho staršího bratra, který se tehdy ještě nezotavil po nemoci; ten upadl, polomí lev prý byl na rukou odnesen domů a následkem toho puk - jak on se domnívá — zemřel. Neměl prý možnost vyřídit si celou tu hroznou událost, a to vinou konsulů předešlých let. — Když to Volscius vyhlašoval, lidé byli luk pobouřeni, že Caeso by byl málem zahynul útokem l.d... Verginius nařídí uchopit toho člověka a uvrhnout li do vazby. Patricijové se postaví silou proti síle. Titus 238 LIVIUS KNIHA III 239 Quinctius vykřikuje, že tomu, kdo byl pohnán před trestní soud a proti komu se bude co nejdříve konat soudní jednání, tomu že se nesmí ublížit bez odsouzení a bez dané možnosti se hájit. Tribun tvrdí, že nedá vykonat trest nad neodsouzeným; že ho však podrží ve vazbě až do dne soudu, aby národ římský měl možnost vykonat trest nad tím, kdo zabil člověka. Tribunové, jimž bylo předloženo odvolání, uplatní své právo pomoci vydáním zprostředkujícího rozhodnutí: zakážou ho vsadit do vězení. Prohlásí, že uznávají za vhodné, aby obžalovaný se dostavil k soudu, a že peněžitá záruka, kdyby se nedostavil, propadá ve prospěch lidu. Vznikly pochybnosti, jak veliká částka má být podle práva dána zárukou. Rozhodnutí o tom je přeneseno na senát. Obžalovaný Caeso byl zadržen venku na foru, dokud otcové nebyli dotázáni na radu. Ti uznali za vhodné, aby byli dáni rukojmí. Každému z rukojmích uložili povinnost zaručit se třemi tisíci asy. Kolik rukojmích má být dáno, to bylo ponecháno tribunům. Oni jich určili deset. Tolika rukojmími žalobce Verginius právně zavázal obžalovaného Caesona. Caeso tak byl první, který dal rukojmí z příkazu obce. Propuštěn z náměstí, hned příští noci odešel do vybnanství k Tuskům. V den soudu, když byl omlouván, že změnil zemi v důsledku vyhnanství, Verginius si nicméně přál řídit soudní sněm; ale jeho spolutribunové, jimž Gaesonovi zastánci předložili odvolání, rozpustili shromáždění. Záruční peníze byly vymáhány neúprosně od jeho otce, takže musel rozprodat všechen svůj majetek a po nějaký čas žil jako vyhnanec za Tiberem v jakési odlehlé chýši. Vnitrní napětí v městě 14/ Tento soud i vyhlášený návrh zákona sužoval obec; od válčení za hranicemi nastal pokoj. Tribunové takto vílězně zdolali otce a už myslili, že zákon je téměř prosazen vyhnanstvím Caesonovým — i proto, že starší z otců povětšině se vzdálili politické činnosti v obci. Ale ti mladší u především členové družiny Caesonovy ještě zvětšili Hvoje rozhořčení proti lidu a nikterak nezmenšili svou odvahu. Nejvíc prospěchu však bylo v tom, že s jakousi innírněností krotili své útoky. Když poprvé po vyhnanství Caesonově zákon začal být přednášen, tu oni seřazeni u připraveni s ozbrojeným davem svých chráněnců udeřili nu tribuny, jakmile je tito začali vytlačovat a poskytli luk záminku k akci. Tak ani jeden z těch tribunů si pak domů neodnášel ani trochu slávy, ale ani nenávisti; proto luké si lid stěžoval, že namísto jednoho Caesona jich vy-vhIuIo tisíc. Ve dnech zbývajících do dalšího konání sněmu, v nichž tribunové o návrhu toho zákona nijak nejednali, m bylo stvoření nad ně pokojnějších a klidnějších: laskavě pozdravovali, oslavovali muže z lidu, domů je zvali, pomáhali při soudě na foru, nechávali tribuny samy konat D ' tiní shromáždění bez všeho přerušování, nikdy na ni-kolio ani na veřejnosti, ani v soukromí nebyli hrubí, dokud < nr/.ačalo jednat o zákoně; i jinde byla mládež k lidu UMkavá. Tribunové vyřídili v klidu nejen ostatní úkoly, -i 1« byli zvoleni i pro následující rok. Také mladí patrici-|ovr hc neprojevovali ani nevlídným slůvkem, natož aby ■ přihodilo nějaké násilí; naopak pozvolna chlácholením 'i pěkným jednáním uklidňovali lid. Takovými prostředky byl návrh zákona mařen pu rrly rok. 240 LIVIUS KNIHA III 241 Přepad Capitolia otroky a vzbouřenci 15j V klidnějších poměrech převezmou správu obce konsulové Gaius Claudius, syn Appiův, a Publius Valerius Publicola. Nic nového nový rok nepřinesl. Obec se zaměstnávala starostí o zákon Terentiliův, má-li být projednáván nebo přijat. Čím více se mladší z otců hleděli vlichotit lidu, tím prudčeji tribunové vyvíjeli opačné úsilí, aby je u lidu učinili podezřelými osočováním: bylo prý nastrojeno spiknutí; ~Caeso prý prodlévá v Římě; patricijové prý pojali záměr zavraždit tribuny a vybít lid. Ten úkol prý byl dán staršími z otců, aby mládež vyhladila tribun-skou moc ze státní správy a aby zase nastala taková forma ústavy, jaká byla v čase před obsazením Svaté hory. Také byly obavy před válkou ze strany Volskú a Aequů, která byla už stálá a téměř každým rokem se pravidelně opakovala. Tu však vyvstala znenadání jiná a bližší neobvyklá pohroma. Vyhnanci a otroci — na 2500 lidí — pod vedením Appia Herdonia sabinského se v noci zmocnili Capitolia a tvrze. Ihned na tvrzi byli povražděni ti, kteří se nechtěli s nimi spiknout a zároveň se chopit zbraní. Jiní seběhnou za tohoto poplachu úprkem a v děsu na fórum. Bylo slyšet střídavé výkřiky: „Do zbraně!" a „Nepřátelé jsou v městě!". Konsulové se báli obojího stejně — i ozbrojit lid i nechat ho beze zbraně. Byli v nejistotě, jaká to jen náhlá pohroma — vnější či vnitřní — město napadla, zda vzchází z nenávisti lidu, či ze lsti otroků. Uklidňovali tedy ten zmatek, ale právě tím uklidňováním jej někde spíš rozněcovali. Poděšený a rozjitřený lid se totiž nedal ovládat nařizováním. Přece však jim vydají zbraně, ale ne všem, jen aby byla obrana dost spolehlivá pro všechny případy — pokud bylo nejisto, kdo je tu nepřítelem. Zbytek noci strávili i v nejistotě, jací to jsou lidé, jak veliký je počet nepřátel, a rozestavovali stráže na vhodných místech po celém městě. Denní světlo pak odhalilo tu válku i její vůdce: otroky na obranu svobody svolával Appius Herdonius z Capitolia; on prý vzal na sebe úkol hájit právě ty nej-bědnější, aby vyhnance neprávem vypuzené přivedl zpět do vlasti a z otroků sňal těžké jho; prý si raději přeje, aby se tak stalo z podnětu národa římského; není-li u něho na to naděje, že on — Herdonius — pobouří Volský a Aequy a že užije těch nejkrajnejších prostředků. Neklid v městě je šířen i tribuny i nepřáteli K>j Ta událost se vyjasňovala stále více i otcům i koňmi him. Ale přece kromě těch rozmanitých zpráv měli Obavu, aby to nebyl záměr Vejanů nebo Sabinu, a když l<- tolik nepřátel v městě, aby náhle nepřitrhly podle úmluvy i sabinské a etruské šiky; to by odvěcí nepřátelé Volákové a Aequové nepřišli jako dříve, aby drancovali území, ale útokem na město, jako by ho zčásti už bylo dobyto. Hodně tu bylo všelijakých obav a mezi jinými převládal strach před otroky, aby jeden každý neměl donu nepřítele. Nebylo dost bezpečno ani otroku věřit, ani mu zase důvěru odmítat, aby se nestal ještě sveřepějším tím, že se mu nevěří. Zdálo se však, že svornost 101 \ ■ může být upevněna. Když je tak ty starosti — jako na lodi — vzhůru vynášely a zase vrhaly do hlubiny, nikdo senebál ani tribunů, iiui lidu: tahle starost se zdála být nepatrná. Když býval pokoj od jiných strastí, vždy se ta vlna vynořovala, kdežto led, že ji vystřídal strach před cizinci, zase se uklidňovala. Ale tehdy věru zvláštní svízel dolehla na obec "dne nachýlenou, tak jako loď na moři. Tak veliká zběsi-tOfl loliž ovládla tribuny, že tvrdili: tohle prý není 242 LIVIUS KNIHA III 243 válka, ale jen předstíraný přízrak války; usadili se prý na Capitoliu jen proto, aby pozornost lidu byla odvrácena od návrhu zákona; ti hosté patricijů a jejich klienti prý odtáhnou za ticha ještě většího, než s jakým přišli, až poznají, že návrh zákona byl proveden a že oni tu zbytečně tropili poplach. Potom svolali shromáždění, aby návrh zákona prosadili, a přizvali k tomu lid přímo z válečné služby. Zatím konsulové konali poradu v senátě, protože strach hrozící od tribunů se ukázal větším, než byl ten, který způsobil noční nepřítel. Vystoupení konsula Publia Valéria 17/ Když bylo oznámeno, že muži odkládají zbraně a že se vzdalují ze stráží, Publius Valerius — zatímco jeho spolukonsul držel senát pohromadě — vyběhne z radnice a přispěchá na zasvěcené sněmoviště tribunů. „Co se to tu děje, tribunové?" volá. „Pod vedením a řízením Appia Herdonia se tu chystáte vyvrátit stát? Tak úspěšný byl ten štváč, že svedl vás, ač otroky ani nehnul? Když jsou nepřátelé nad hlavami, tu pokládáte za vhodné nechat zbraní a podávat návrhy zákonů?" Potom se řečí obrátil k lidu: „Jestliže vás, Quiritové, nedojímá starost o město, jestliže ani o sebe samy se nestaráte, aspoň se styďte za to, že vaši bohové se octli v zajetí nepřátel. Iuppiter Největší, královna luno a Minerva a jiní bohové a bohyně jsou obléháni. Tábor otroků má v rukou vaše státní ochranné bůžky. Takhle vypadá podle vás zdravá obec? Tolik nepřátel je nejen uvnitř hradeb, ale i na tvrzi, nad forem i radnicí: na fóru se zatím konají sněmy, v radnici zasedá senát. Senátor pronáší mínění, ostatní Quiritové přistupují k hlasování jako v době, kdy všude byl pokoj. Což se nepatřilo, aby kdekdo z otců i z lidu, konsulové, tribuni, bohové i lidé, všichni \ e zbrani spěchali na Kapitol, aby osvobodili a zase do klidu uvedli onen vznešený chrám Iova Nejlepšího a Nej-vrlšího? Romule otče, ty dodej svému potomstvu onu hvou božskou odvahu, s níž jsi kdysi vybojoval zpět tvrz právě od těchto Sabinu úplatkem nabytou. Nařiď jim kráčet tou cestou, kterou tys nastoupil jako vojevůdce, kterou kráčeloitvé vojsko. Pohled, já tu první jako kon-huI — pokud jako smrtelný člověk bohu stačím — budu následovat tebe i tvé stopy," Závěr té řeči byl: on prý se chápe zbraní a volá zbraně všechny Quirity; kdyby se mu kdo protivil, i u prý on, Valerius, zapomene na svou konsulskou svrchovanost i na tribunskou moc i na svatosvaté zákony, a ať tO bude kdokoliv a ať to bude kdekoliv — na Capitoliu — nu foru — s každým se vypořádá jako s nepřítelem; ať jen tribunové nařídí chopit se zbraní proti Publiu Valerio-\ i, když zakázali je zvednout proti Appiu Herdoniovi; un prý se odváží proti tribunům toho, čeho se prapředek jeho rodiny odvážil proti králům. Bylo zřejmo, že dojde k nej většímu násilí a že ten roibroj v Římě se stane podívanou pro nepřátele. Ale I" iee ani návrh zákona nemohl být projednán, ani konsul .....mohl odebrat na Kapitol. Noc přerušila začaté rozin oje. Tribunové ustoupili noci, báli se zbraní konsulů. Tuk byli podněcovatelé vzpoury odklizeni a otcové obchá- • li lid, mísili se do jejich zástupů, zaváděli řeči přiměřené t« době a napomínali je, aby se podívali, do jakého to nebezpečí zavádějí stát; nejsou to prý rozmíšky mezi otci i lidem, ale i otcové i lid, tvrz města, chrámy bohů, oi hranili bůžkové státní i domácí jsou prý jedním rázem i vdáváni nepřátelům. Zatímco se toto na foru projednali-', iby nesváry byly uklidněny, konsulové se rozestoupili kolem bran a hradeb, aby Sabinove ani vejský nepřilni se nemohli ani hnout. 244 LIVIUS KNIHA III 245 Kapitohká tvrz dobyta zpět 18 j V téže noci přišly zprávy o dobytí tvrze a o obsazení Capitolia i o všem tom stavu města plného zmatků i do Tuscula. VTusculu byl tehdy diktátorem Lucius Mamilíus. Ten ihned svolal radu, předvedl posly a důrazně navrhoval, aby nečekali, až by z Říma přišli vyslanci žádat o pomoc: prý to vyžaduje samo nebezpečí i kritická situace i bohové chránící spojenectví a věrné dodržování smluv. Bohové prý jim už nikdy nedají stejnou příležitost, aby si dobrodiním získali obec tak mocnou, tak blízkou. Usnesli se, že půjdou Římanům na pomoc. Vykonají odvod mladých, rozdají zbraně. Do Říma přicházeli za prvního svítání, a tak z dálky budili dojem, že jsou to nepřátelé: zdálo se, že se blíží Aequové anebo Volskové. Potom, když pominul zbytečný strach, byli vpuštěni do města a v pochodovém zástupu sestoupili na fórum. Tam už Publius Valerius sestavoval šik, když zanechal svého spolukonsula u ochranných stráží při branách. Pohnula jimi důstojnost toho muže, který je ujišťoval, že po opětném dobytí Kapitolu a po zavedení klidu v městě nebude bránit záměru lidu: jen kdyby se dal poučit, jaká lest, skrytá od tribunů lidu, je v rámci toho zákona podávána; on — Valerius — prý bude pamětliv svých předků, pamětliv svého jména, kterým mu byla od předků předána ta péče, jakoby dědičná, aby si hleděl lidu. —Následovali pak Valeria jako svého vojevůdce na svah kapitolský a zřídili tu šik; nadarmo je přitom tribunové volali zpět. Přidala se k nim i legie tusculská. Spojenci i občané se pak mezi sebou přeli, kdo z nich si má přičítat za čest, že dobyli tvrze zpět. Oba vůdcové podněcují své vojáky. Tu však nepřátelé začali propadat nejistotě a na nic už nespoléhali, leda na to své místo. Když tak zmateně pobíhali, vrazili ni* uč Římané i spojenci. Už pronikli do předsíně chrámové, když tu Publius Valerius, podněcující k bitvě mezi před-iniiii bojovníky, zabit padl. Publius Volumnius, bývalý konsul, ho spatřil, jak klesá. Nařídil svým vojákům, aby prikryli jeho tělo, a sám rychle vyrazí na jeho místo, aby konsula vystřídal. V zápalu toho útoku neproniklo u vojáků, vědomí o tak trudné události. Zvítězili dříve, než si uvědomili, že bojují bez vojevůdce. Mnozí z vyhnanou hvoii krví znesvětili chrám, mnozí byli zajati. Herdonius byl zabit. Tak bylo Capitolia dobyto zpět. Na zajatcích, jak kdo byl svobodný či otrok, podle stavu jednoho každého byl vykonán trest. Tusculským byly vzdány díky — Capitolium bylo očištěno a zasvěceno obětí. Do domu kousulova prý lid házel drobné mince po čtvrt asu, aby byl pohřben s větší nádherou. Další spory o zákon Terentiliův I')/ Když byl zjednán mír, tribunové naléhali na otce, aby splnili dané slovo Publia Valeria, i na Claudia, aby duši zemřelého svého spolukonsula zbavil výtky, že chtěl lid jen oklamat, a aby dovolil jednat o zákoně. Konsul prohlašoval, že nestrpí, aby se jednalo o zákoně dříve, MÍ navrhne náhradníka za zemřelého. Tyto spory trvaly ••' do sněmu, který měl zvolit náhradního konsula. V mě-" i prosinci za horlivého přičinění otců byl zvolen za kon-ulfl Lucius Quinctius Cincinnatus, otec Caesonův, který mel hned nastoupit na úřad. Lid byl zaražen, že měl dostat i konsula člověka rozhořčeného, mocného přízní u otců, laámého svou statečností i třemi syny, z nichž žádný iieiiMiupoval Caesonovi velikostí ducha, ale ještě nad něho ^ Vnikali dovedností užívat i rozvahy i umírněnosti podle potřeby. Jakmile Quinctius nastoupil na úřad, ustavičně konal debatní shromáždění a ještě rázněji se uplatňoval 246 LIVIUS na řečništi, a to stejně tak krocením lidu jako káráním senátu: stav senátorský prý už tak ochabuje, že tribuni lidu už natrvalo vládnou, ne jako ve státě národa římského, ale jako v nějakém ničemném domě, klevetami a osočováním; s jeho synem Caesonem prý byla z města Říma vypuzena a vyhnána statečnost, důslednost, všechny znamenité vlastnosti mládeže ve válce i doma; žvanilové, buřiči, rozsévači rozbrojů — podruhé a potřetí na tribuny povýšení těmi nejhoršími prostředky — takoví tu žijí s královskou svévolí. N „Zasloužil si onen Aulus Verginius" — tak volal — „jen proto, že nebyl na Capitoliu, menší trest než Appius Herdonius? Spíše o něco větší, řekl by ten, kdo by chtěl věc rozvažovat popravdě. Herdonius — neudělal-li nic jiného — aspoň se prohlásil nepřítelem a vyzval vás, abyste se chopili zbraní. Ale tenhle muž — Verginius — prohlašoval, že není válka, zbraně vám odňal a předhodil vás holé vašim otrokům a vyhnancům. A vy— abych mluvil s dovolením Gaia Claudia a mrtvého Publia Valéria — dříve jste vtrhli na svah kapitolský, místo abyste tyhle nepřátele vypudili z fora? Je to hanba před bohy i před lidmi! Nepřátelé byli ve tvrzi, na Capitoliu, vůdce vy-hnanců a otroků zneuctil všecko posvátné ve svatyni Iova Největšího Nejlepšího a ubytoval se v ní, a přece dříve bylo sáhnuto ke zbraním v Tusculu než v Římě. Kdo pak věděl, zda Lucius Mamilius, vojevůdce tusculský, či konsulové Publius Valerius a Gaius Claudius osvobodili tvrz římskou? A my, kteří jsme nedovolili dotknout se zbraní samým Latinům, ani aby sebe bránili, dokonce i když měli na svém území nepřátele, nyní bychom bývali zajati a zničeni, kdyby se Latinové sami od sebe nechopili zbraní. Tohle jednání znamená, tribunové, přinášet pomoc lidu? Vystavovat jej bezbranný nepříteli, aby ho zahubil vraždou? Ovšem, kdyby někdo, i ten nej- KNIHA III 247 poníženější člověk z vašeho lidu — vždyť tuhle část obce, odtrženou od ostatního národa, jste učinili zvláštním státem ve státě—, kdyby někdo z těchto lidí ohlásil, že jeho dům je obsazen ozbrojenou tlupou, tu byste uznali, že je nutno mu přispět na pomoc. A Iuppiter Nejlepší Nej-větší, obklíčený ozbrojenými davy vyhnanců a otroků, nebyl hoden žádné lidské pomoci? A to tihle lidé vyžadují, aby byli pokládáni za svatosvaté, když jim ani sami bohové nejsou svatí a nedotknutelní? A přece vy, obtíženi zločiny na bozích i na lidech spáchaných, prohlašujete, že návrh zákona v tomto roce prosadíte! Uskutečníte-li len zákon, pak namouvěru tím, že jsem já byl toho dne zvolen za konsula, neštěstí postihlo obec, a to ještě mnohem větší, než když zahynul Publius Valerius. Tedy ze všeho nejdříve, Quiritové," volal, „mám já i můj spolukonsul v úmyslu vést šiky proti Volskům a Aequům. Zvláštním " i/eivím osudu jsou nám bohové více nakloněni, jestliže udeřme, než žijeme-li v míru. Jak veliké nebezpečí od oněch kmenů by nám bývalo vzešlo, kdyby byli věděli, že Capitolium je obsazeno vyhnanci, o tom je lépe pronášel domněnky do minulosti, než to zkoušet na věci samé." Stálé spory ztěžují přípravu vojenské obrany ■'"/ Konsulova řeč dojala lid. Otcové nabyli mysli a soudili, že ústava je zase obnovena. Druhý konsul, horlivější jako pomocník než sám původce té akce, rád dovolil, iiby jeho spolukonsul se pouštěl dříve než on do podniků lak závažných; v provádění záměrů si pro sebe ponechával jen část konsulské funkce. Tu tribunové, jakoby na \ s .s měch těm planým řečem, na ně naléhali s dotazem, jali v ni asi způsobem konsulové vyvedou vojsko, když jim nikdo nedovolí konat odvod. „Nám věru," pravil Quinctius, „není nijak třeba odvodu, protože v té chvíli, kdy Publius 248 LIVIUS KNIHA III 249 Valerius dal lidu zbraně, aby dobyli zpět Capitolia, všichni na jeho slova odpřisáhli, že se sejdou na rozkaz konsula a že neodejdou bez jeho rozkazu. Nařizujeme tedy, abyste vy všichni, kteří jste na ta slova přísahali, dostavili se zítřejšího dne ve zbrani k jezeru Regillskému." Nato se tribunové vytáěeli a chtěli zbavit lid toho závazku: prý byl v té době, když byli vzati pod přísahu, Quinctius bez úřední funkce. Ale tehdy tu ještě nebylo ono zanedbávání bohů, které zachvacuje dnešní věk, a nikdo výkladem nepřekrucoval přísahu a zákony podle toho, jak by se mu hodilo, ale spíše jim svůj charakter přizpůsoboval. A tak tribunové — protože nebyla naděje, že tu věc zamezí — jednali o odložení té vojenské výpravy tím spíše, že se roznesla zpráva, že i augurům bylo nařízeno dostavit se k jezeru Regillskému; to místo prý je zasvěcováno, aby se po zpytování letu ptáků mohlo s lidem jednat a aby všechno to, co v Římě bylo provedeno násilím tribunským, bylo tam na sněmu zase zrušeno. Všichni prý se usnesou na tom, co si budou konsulové přát; odvolání neplatí prý dále od města než na tisíc dvojkrokň a tribunové prý, přijdou-li tam, budou podřízeni v ostatním davu Quiritů konsulské svrchované moci. To je zastrašovalo, ale nejvíce je znepokojovala obava, že Quinctius dost často prohlašoval, že nebude konat sněm k volbě konsulů; obec prý nechuraví do té míry, aby nemohla být upevněna obvyklými prostředky; státu je prý třeba diktátora, aby ten, kdo se jen hne k vyvolávání nepokojů v obci, pocítil, že za diktatury neexistuje odvolání ke sněmu. Neklidné volby konsulů 21 f Zasedání senátu se konalo na Capitoliu. Přijdou tam tribunové s pobouřeným lidem. Dav se s nesmírným křikem dovolává daného slova jak konsulů, tak i otců. Ale konsula neodvrátili od jeho záměru dříve, dokud tribunové neslíbili, že se podřídí rozhodnutí otců. Na základě konsulo-\ i referátu o požadavcích tribunů ilidujepakučiněnousnesení senátu, aby ani tribunové nepodávali toho roku návrh zákona, ani konsulové aby neodváděli vojsko z města. 1'ro budoucnost prý senát soudí, že to je proti zájmu státu, aby úřední hodnosti byly prodlužovány a aby byli voleni znovu titíž konsulové nebo tribunové. Konsulové se podrobili vůli otců; tribunové však byli zvoleni opět titíž, ač konsulové proti tomu protestovali. Otcové rovněž, aby lidu tak docela neustoupili, sami znovu zvolili za kon-lula Lucia Quínctia. Po celý rok nebyla žádná akce kon-Hidova prudší. „Já že bych se měl divit," pravil Lucius Quinctius, „Jestliže vaše autorita, otcové shromáždění, u lidu je nicotná? Vy si ji sami zlehčujete! Vždyť lid ruší usnesení >< n.iiu o tom, že není dovoleno prodlužovat úřední hod-00 li, a vy sami chcete, aby bylo zrušeno. Jen neustu-pujte přemrštěným požadavkům lidu. Cožpak mít větší moc v obci znamená osvojit si více lehkomyslnosti a v. vole? Lehčí je totiž a zajisté i méně významné rušit xvá vlastní nařízení a rozhodnutí než příkazy jiných, .len si napodobujte, otcové shromáždění, ten nerozvážný dav! Vy, kteří máte být příkladem jiným, podle příkladu povelí spíše chybujete, než aby jiní podle vašeho vzoru právně jednali. Ale budiž — jen když já nebudu napo-d obu vat tribuny a nedovolím, abych byl prohlášen za kon-Mida proti usnesení senátu! Tebe však, Gaie Claudie, vy-m vám, abys sám zdržoval lid římský od takové zvůle; lonľ o mně přesvědčen, že přijmu konsulát jen tehdy, až u v nlím, žes ty mé úřední důstojnosti nečinil žádné překážky; chci naopak nabýt názoru, že sláva té hodnosti In '•' mým odmítáním ještě zvětšena a že jsi zmírnil nevoli, klem tu hrozila z prodloužení úřadu." 250 LIVIUS Potom společně učiní provolání, aby nikdo nevolil Lucia Quinctia za konsula; jestliže ho někdo bude volit, že oni nevezmou ohled na ten hlas. Starosti s válkou s Volský 22j Za konsuly byli zvoleni Quintus Fabius Vibulanus potřetí a Lucius Cornelius Maluginensis. Census, tj. sčítání lidu, bylo vykonáno toho roku, ale z hlediska náboženského bylo povážlivé pořádat i očistnou oběť, protože bylo dobyto Capitolia a konsul byl zabit. Za konsulů Quinta Fabia a Lucia Cornelia hned na počátku roku nastaly bouřlivé poměry. Tribunové popouzeli lid. Latinové a Hernikové oznamovali hroznou válku chystanou Volský a Aequy; šiky Volsků jsou prý už v Antiu. Byla nesmírná obava, že i sama ta osada od Římanů odpadne; těžce bylo dosaženo na tribunech, aby dovolili obrátit pozornost především na válku. Konsulové si potom rozdělili své úkoly: Fabiovi bylo uloženo, aby vedl legii do Antia, Cornelius měl zůstat v Římě na jeho ochranu, aby nějaký oddíl nepřátel — jak to bylo zvykem u Aequů — nepřitrhl drancovat. Hernikňm a Latinům bylo přikázáno dodat vojáky na základě smlouvy; tak byly ve vojsku dvě třetiny spojenců a jedna třetina občanů. Když v den předem určený přitáhli spojenci, konsul se položí táborem za bránu Capenskou. Tam vykonal přehlídku vojska, vytrhl do Antia a usadil se nedaleko města a stálého tábora nepřátel. Tam se Volskové neodvážili pustit do boje — protože od Aequů ještě nepřišlo vojsko; zatím se chystali v klidu zabezpečit náspem: následujícího dne tam Fabius zřídil tři šiky odděleně kolem náspu nepřátel, a to ne jeden šik smíšený ze spojenců a občanů, ale ze tří kmenů. Sám stál uprostřed s římskými KNIHA III 251 legiemi. Pak poručil dávat pozor na znamení k bitvě, aby zároveň i spojenci začali boj a aby ustupovali, až dá zatroubit k ústupu. Také jezdce rozestaví každému oddílu za jeho přední voj. Tak napadl Volsky ze tří stran a obklíčil jejich tábor, a jak na ně ze všech stran doléhal, sehnal j c; z náspu, neboť nedovedli vydržet římský útok. Potom překročil opevnění a vyhnal ten postrašený a na jednu stranu kolísající dav z tábora. Potom jízda, které působilo nesnáz překročit násep, a proto tu stála a jen přihlížela bitvě, dostihla nepřátele rozptýleně prchající na širé pláni a stala se tak radostně účastna vítězství tím, že postrašené pobíjela. Veliké tu bylo krveprolití prchajících i v táboře i mimo opevnění, ale kořist ještě větší, protože nepřítel sotva stačil vynést s sebou zbraně. Vojsko by bylo bývalo zničeno, kdyby lesy nebyly ukryly prchající. Zdlouhavé války s Aequy 23J Zatímco se toto dálo u Antia, Aequové pošlou napřed nejzdatnější mladé mužstvo a v noci znenadání dobudou tusculské tvrze. S ostatním vojskem se usadí nedaleko hradeb Tuscula, aby rozdělili válečné sbory nepřátel. Tyto zprávy se rychle donesou do Říma, z Říma do antij-nkého tábora a vzruší Římany nejinak, než kdyby bylo oznámeno, že bylo dobyto Capitolia. Tak čerstvá byla i zásluha Tusculských i sama podobnost nebezpečí, jak Ne zdálo, tu vyžadovala poskytnout pomoc. Fabius nechal vše stranou a spěšně svezl kořist z tábora do Antia. Tam zanechá nepatrnou posádku a kvapně vytrhne s vojskem narychlo sebraným do Tuscula. Nedovolil vojákům nic « bon nést kromě zbraní a něco vařených pokrmů, jen tak «l<> niky. Zásoby potravin dovážel z Říma konsul Corne-lltll. l*o několik měsíců bylo válčeno v Tusculu; s částí v ojsku konsul obléhal tábor Aequů, část dal Tusculským, 252 LIVIUS KNIHA III 2r>:i aby dobyli zpět tvrze. Vojenskou mocí se tam nikdy nedalo postoupit. Hlad koneěně stáhl nepřátele dolů. Když tak došlo k tomu nejhoršímu, byli všichni beze zbraně a nazí posláni Tusculskými pod jho na znamení otroctví. Když pak se v hanebném útěku hleděli dostat domů, římský konsul je dostihl na hoře Algidu a do jednoho je všechny pobil. Jako vítěz u Columena — tak se jmenuje to místo — položí se táborem, když přivedl zpět vojsko. Také druhý konsul — když ustalo nebezpečí a nepřítel byl zahnán od římských hradeb — sám vytrhl od Říma. Potom vpadli konsulové ze dvou stran na území nepřátel a jako o závod pustošili z jedné strany území Volsků, z druhé Aequů. U většiny autorů shledávám, že téhož roku odpadli od Římanů Antijští. Neodvážil bych se najisto tvrdit, že konsul Lucius Cornelius tu válku vedl a že města dobyl, protože u starších spisovatelů není o té události zmínky. Tribunové organizují nové nepokoje 24J Jakmile tahle válka byla skončena, tu zas válka tri-bunská doma děsí otce. Tribunové vykřikují, že se to děje podvodem, že vojsko je drženo za hranicemi; to šalebné klamání prý má cílem sprovodit ze světa návrh zákona; ale oni přesto prosadí věc, kterou podnikli. L. Lucretius, velitel města, toho však přece dosáhl, aby ty akce tribunské byly odloženy až do příchodu konsulů. Vznikla též nová příčina nepokojů. Quaestoři Aulus Cornelius a Quintus Servilius pohnali před soud Marka Volscia, protože vystoupil jako nepochybně falešný svědek proti Caesonovi. Z mnohých údajů totiž vyplývalo, že bratr Volsciův od té chvíle, co onemocněl, nejen nikdy nebyl spatřen mezi lidmi, ale ani se z nemoci nezotavil a že zemřel na na-lroírli^rtn n omne txvaiieí mnoho měsíců; že v té době, o níž on jako svědek pronesl obvinění, Caeso nebyl v Římě ani Hpatřen. Ti, kdo s ním společně konali vojenskou službu, i ni iž tvrdili, že on tehdy nepřetržitě pobýval na vojně a že Mněl nikdy dovolenou. Kdyby to nebylo prokázáno,'mno-zí vybízeli Volscia k jednání před soudem soukromým. On se však neodvažoval k soudu dostavit, a všechny ty okolnosti se tak shodovaly, že činily stejně nepochybným Volsciovo odsouzení, jako bylo na svědectví Volsciovo provedeno odsouzení Caesona. To jednání zdržovali tribunové, kteří prohlašovali, že nedovolí, aby quaestoři vedli jednání ve sněmu ohledně žalovaného, nebude-li se dříve jednat o tom zákoně. Tak se protáhla obojí záležitost až do příchodu konsulů. Když tito v triumfu s vítězným vojskem vkročili do města, veliká část lidí myslela, že tribunové jsou zastrašeni, protože nastalo mlčení o tom zákoně. Ale oni — bylo to totiž na sklonku roku — počtvrté se domáhali tribunátu a odvrátili ten spor od zákona na volební rokování v comitiích. Ačkoli konsulové přes to všechno vyvíjeli úsilí proti nepřetržitému zastávání tribunátu, jako by ten vyhlášený návrh zákona byl podáván pro zmenšení jejich důstojnosti, vítězství v tom sporu se dostalo tribunům. Téhož roku byl povolen Aequům na jejich žádost mír. Census, tj. sčítání lidu, předešlého roku započaté, bylo dokončeno. Očistná oběť při něm prý byla desátá od vzniku města. Napočteno bylo 117 319 hlav občanů. Veliká byla sláva konsulů doma i ve válce, protože zjednali mír za hranicemi i proto, že také doma byla obec — ne sice svorná, ale přece jen méně neklidná než jindy. 254 LIVIUS KNIHA III 255 Obnovený proces Caesonův — Aequové znepokojují Řím válkou 25/ Potom byli ustanoveni za konsuly Lucius Minucius a Gaius Nautius a převzali vyřízení dvou zbylých záležitostí předešlého roku. Stejným způsobem zase konsulové bránili zákonu a tribunové soudu nad Volsciem. Ale noví quaestoři měli větší moc, větší vážnost. S Markem Vale-riem, synem Valeriovým, vnukem Volesiovým, byl quaestorem Titus Quinctius Capitolinus, který byl třikrát konsulem. Ten pronásledoval spravedlivou a poctivou válkou falešného svědka za to, že nevinnému odňal možnost bránit se před soudem, neboť ten znamenitý mladík Caeso nemohl být navrácen ani rodině Quinctiově, ani obci. O tom zákonu jednal z tribunů nejvíce Verginius: byla tedy dána lhůta dvou měsíců konsulům, aby ten návrh zákona prozkoumali; až poučí lid, jaký klam je v něm skryt, potom mu měli dovolit přistoupit k hlasování. Povolení tohoto časového odkladu přineslo s sebou klidné poměry v městě. Avšak Aequové nedopřáli Římanům dlouhého míru: porušili smlouvu, uzavřenou s Římany předešlého roku, a předali svrchovanou moc Gracchovi Cloeliovi. Ten byl tehdy zdaleka nej váženější muž mezi Aequy. Podvedením Gracchovým vtrhnou na území labicánské, potom do tus-culského, zpustoší jim pole a s hojnou kořistí umístí tábor na Algidu. Do toho tábora přijdou Quintus Fabius, Publius Volumnius a Aulus Postumius jako vyslanci z Říma stěžovat si na bezpráví a na základě smlouvy žádat za náhradu. Těm přikáže vrchní velitel Aequů, aby ty vzkazy, které mají od senátu římského, přednesli dubu; on prý mezitím vyřídí jiné věci. Dub stál přímo nad velitelským stanem, obrovský strom, jehož stín poskytoval příjemný chládek. Jeden z vyslanců na odchodu prohlásil: „Nechť i tento posvátný dub; i cokoliv je bohům zasvěceno, slyší, že vy jste smlouvu porušili, a nechť zastávají nyní naše stížnosti a brzy potom nechť pomáhají i našim zbraním, až budeme vyřizovat práva bohů i lidí, jež vy jste zároveň urazili." Jakmile se vyslanci vrátili do Říma, senát nařídil jednomu konsulovi vést vojsko proti Gracchovi k Algidu, druhému dal za úkol pustošení území Aequů. Tribunové podle svého obyčeje překáželi odvodu; a snad by jej nakonec byli překazili, ale náhle vznikl nový válečný postrach. Valka sabinská — L. Quinctius Cincinnatus diktátorem 26j Nesmírná síla Sabinu zběsile drancující přitrhla k. městským hradbám; zpustošena byla pole, městu byl nahnán strach. Tu lid se rád chopil zbraně; navzdory protestujícím tribunům byla sebrána dvě veliká vojska. Jedno z nich vedl proti Sabinům Nautius; položil se táborem u Eretu a malými výpravami, obyčejně nočními nájezdy odplatil jim tak velkým zpustošením v kraji sabinském, že ve srovnání s tím se zdálo území římské válkou téměř nedotčeno. Minucius však neměl ani tolik štěstí, ani tolik síly ducha při provádění svého úkolu; položil se sice táborem nedaleko od nepřítele, ale třebaže žádnou zvláštní porážku neutrpěl, bázlivě se držel v táboře. Když to nepřátelé zpozorovali, vzrostla, jak to bývá, z cizího strachu jejich odvaha; napadli v noci tábor, a když jim otevřený nápor přinesl malý zdar, následujícího dne obklíčili Římany opevňovacími stavbami. Dříve však, než by jimi — postavenými ze všech stran proti náspu — mohli Římanům o za vřít východy, pět jezdců proniklo mezi nepřátelskými 256 LIVIUS strážemi a přineslo do Říma zprávu, že konsul i vojsko je obkličováno. Nic se nemohlo přihodit tak nečekaného, nic tak netušeného. A nastal tak veliký děs, tak veliký zmatek, jako kdyby nepřátelé obléhali město, nikoli tábor. Povolali konsula Nautia. Protože se zdálo, že jim mnoho nepomůže, a uznávali za vhodné, aby byl jmenován diktátor, který by tu kritickou situaci vyřešil, byl jmenován za souhlasu všech Lucius Quinctius Cincinnatus. Stojí to za to vyposlechnout všem, kteří opovrhují všemi lidskými hodnotami kromě bohatství a soudí, že ani veliká čest, ani charakter nemají valný význam, není-li přitom i hojnost a nadbytek jmění: jediná naděje moci národa římského, Lucius Quinctius, obdělával pole o čtyřech jitrech za Tiberem, právě proti tomu místu, kde jsou nyní loděnice; to místo se jmenuje Quinctiova luka. Tam ho vyslanci zastihli, jak se opírá o rýč a kope příkop, anebo jak oře, zajisté však byl zabrán do práce rolnické. Po vzájemném pozdravení ho vyzvali, aby vyslechl vzkazy senátu oděn togou, aby to přineslo prospěch jemu i státu. Podivil se tomu a tázal se prostě: „Copak? Není snad vše v pořádku?" a přikáže manželce Racilii rychle přinést togu z chýše. — Setřel si prach a pot a oděn togou vystoupil před ně; vyslanci ho společně pozdraví s blahopřáním jako diktátora, povolají ho do města a vyloží mu, jaký strach vládne ve vojsku. Jménem obce byla pro Quinctia připravena lod, a když se převezl, tři synové mu vyšli vstříc a vítali ho, potom i jiní příbuzní a přátelé a nakonec většina otců. Obklopen tím početným zástupem — liktorové kráčeli vpředu — byl doprovázen do svého domu. Nastal také nesmírný sběh lidu; ten však se nedíval na Quinctia s takovou radostí, protože se obával, že ten muž má příliš velkou pravomoc a že ji svou rázností bude ještě překračovat. Ale v oné noci ovšem lidé jenom bděli po celém městě. Vojenská opatření diktátora Cincinnata 27/ Když následujícího dne před svítáním diktátor přišel na fórum, jmenoval velitelem jízdy Lucia Tarqui-uia z rodu patricijského; ten, ač konal vojenskou službu — pro chudobu — jako pěšák, přece byl pokládán zdaleka za prvního z římské mládeže ve válce. Potom přijde do shromáždění s velitelem jízdy, nařídí zastavit všechno úřední jednání a zavřít krámy po celém městě; zakáže, aby kdokoliv něco vyřizoval ze svých soukromých záležitostí. Pak nařídí, aby všichni, kdož jsou vojenského věku, se dostavili ve zbrani, s pokrmy uvařenými na pět dní, každý s dvanácti kůly před západem slunce na pole Mariovo. Těm, kdo byli už věku pokročilejšího pro službu vojenskou, nařídil, aby uvařili pokrmy pro svého sousedního vojáka, zatímco on by si chystal zbraně a sháněl kůly. I mládež se rozběhla, aby je snášela; vzali kůly, jak je kdo měl nejblíže. Žádnému nebyly činěny překážky; horlivě se všichni snažili být pohotově podle nařízení diktátorova. Potom jsou ve spořádaném šiku stejně tak pohotoví k pochodu jako k bitvě, kdyby to nutnost vyžadovala. Legie vede sám diktátor, velitel jízdy své jezdce. V obou lěeh vojích bylo dost povzbudivých řečí, jak je sám čas vyžadoval: aby přidali do kroku, že je třeba spěchat, ahy v noci mohli dorazit k nepříteli; že konsul i římské vojsko je obléháno, už třetí den jsou prý sevřeni; že je o< jisto, co která noc nebo den přinese; často rázem nastává obrat v těch nejdůležitějších podnicích. „Pospěš, pra-|toreěníku!" „Jen za ním, vojáku!" volali na sebe, a tak h e chtěli i vojevůdcům zavděčit. 0 půlnoci dorazili k Algidu, a jakmile seznali, že už jmou nepřátelé nablízku, zarazili pochod. 258 LIVIUS KNIHA III 259 Diktátor Cincinnatus — vítěz nad Aequy 28 j Tam pak diktátor — kam až bylo možno v noci dohlédnout — na koni objel vojsko a pozoroval, jaký je směr a jaká je podoba nepřátelského tábora; důstojníkům nařídil, aby dali břemena sházet na jedno místo a vojáci se zbraněmi a kůly aby se vrátili do svých řad. Stalo se, co nařídil. Poté v tom pořádku, v jakém byli na pochodu, vede celé vojsko v dlouhém šiku kolem tábora nepřátel; velí, aby všichni zvedli na dané znamení válečný pokřik, a potom, aby každý před sebou zřizoval příkop a nahazo-val násep. Po vydání rozkazu následovalo smluvené znamení. Vojáci vykonají nařízení: křik se rozléhá kolem nepřátel, přejde pak ležení nepřátel a pronikne do tábora konsulova; někde způsobí děs, jinde nesmírnou radost. Římané si vzájemně blahopřáli, že to je křik jejich rodáků a že pomoc je nablízku; a tak sami od sebe se strážemi a hlídkami nahánějí nepříteli strach. Konsul rozhodne, že není možno podnik odkládat. Oním pokřikem je prý nejenom dáváno znamení o příchodu, ale také byl učiněn počátek útoku; bylo by prý podivné, kdyby snad tábor nepřátel nebyl obléhán i na vnější straně. Nařídí, aby se jeho vojáci chopili zbraní a následovali v patách za ním. V noci byla svedena bitva. Legiím diktátorovým dali křikem znamení, že i z oné strany se situace rozhoduje. Už se Aequové chystali zabránit obklíčení svých válečných staveb, když tu nepřátelé začali boj uvnitř, aby středem jejich tábora nebyl možný výpad. Aequové nechali Římany opevňovat tábor a obrátili se proti těm, co proti nim bojovali uvnitř; Římanům nechali nerušenou noc, aby pokračovali v díle. Bojovali s konsulem až do svítání. Za prvního úsvitu byli už od diktátora obklíčeni kolovou hradbou a sotva dovedli vydržet bitvu proti jednomu vojsku. Tu vojsko Ouinctiovo, které se po dokončení díla ihned vrátilo ke zbraním, učiní útok na násep. Nastávala nová bitva, ■le ani ona předešlá nijak neustala. Teď se Aequové — protože na ně ze dvou stran doléhala pohroma — obrátili od bojování k prosbám a prosili z jedné strany diktátora, I druhé konsula, aby nehledali vítězství v jejich pobití, ale aby jim dovolili odtud beze zbraní odejít. Konsul jim nařídil, aby se obrátili na diktátora. Ten rozhořčen přidal ještě další potupu. Nařídí, aby Gracchus Cloelius, jejich vojevůdce, i ostatní přední mužové byli k němu přivedeni v poutech a aby ustoupili z města Corbiona. On prý nežádá krve Aequů a je jim prý dovoleno odejít; ale aby konečně jednou bylo vynuceno přiznání, že ten kmen byl pokořen a zkrocen, nechť odejdou pode jhem. Jho se dělá zc tří oštěpů tak, že do země jsou zaraženy dva a nad nimi napříč je upevněn jeden; pod toto jho poslal diktátor Aequy. Triumf Cincinnatův nad Aequy 2()j Když takto dobyl tábora nepřátel naplněného všemi /•"i nhaini — propustil jc toliž nahé —, všechnu kořist rozdal jenom svým vojákům; konsulské vojsko i samého konsula pokáral a řekl: „Vám se, vojáci, nedostane podílu /. kořisti, dobyté na tom nepříteli, jemuž jste se sami málem stali kořistí. A ty, Lucie Minucie, dokud nenabudeš duelia konsulského, budeš stát těmto legiím v čele jako podřízený podvelitel." Tak se Minucius vzdá konsulátu n na rozkaz zůstane u vojska. Ale toto vojsko bylo tehdy pokorně poslušno lepšího rozkazu tak, že bylo více pamět-llvn dobrodiní než potupy: rozhodlo se věnovat diktáto-i"\ i /latou korunu váhy jedné libry a při jeho odchodu lín pozdravilo jako svého patrona, tj. zastánce. V nimě bylo konáno zasedání senátu řízené Quintem 260 LIVIUS KNIHA III 261 Fabiem, velitelem města. Senát se usnesl, aby Quinctius se svým sešikovaným vojskem, s nímž se vracel, vstoupil do města jako triumfátor. Před vozem byli vedeni vůdcové nepřátel a vpředu byly neseny vojenské prapory, za tím pochodovalo vojsko obtížené kořistí. Před všemi domy byly prý vystrojeny hody a hodující šli za triumfátorovým vozem zpívajíce triumfální píseň s obvyklými žerty na způsob pijáckého průvodu. Toho dne bylo dáno občanské právo Luciu Mamilio-vi Tusculanovi, což bylo všemi schváleno. Diktátor by se byl vzdal svého úřadu ihned, kdyby ho nebyla zdržela comitia jednající o Marku Volsciovi, falešném svědkovi; tribunové nebránili tomu jednání, to jim překazil strach před diktátorem. Volscius byl odsouzen a odešel do vy-hnanství do Lanuvia. Šestnáctého dne se Quinctius vzdal diktatury převzaté na šest měsíců. V oněch dnech konsul Nautius u Ereta znamenitě bojuje se Sabiny. Kromě zpustošení území také tato zlá pohroma postihla Sabiny. Po Minuciovi byl poslán do Algidu Fabius Quinctius jako jeho nástupce. Na sklonku roku jednali tribunové o návrhu zákona Terentiliova. Ale protože byla nepřítomna dvě vojska, otcové zabránili, aby bylo něco předneseno lidu. Lid se domohl toho, že zvolili popáté tytéž tribuny. — Na Capitoliu prý byli spatřeni vlci zahnaní od psů; pro to věštné znamení bylo prý Capitolium očištěno obětí. Tyhle události se staly toho roku. Zvolení deseti tribunů lidu místo obvyklých pěti 30j Potom následují konsulové Quintus Minucius a Gaius Horatius Pulvillus. Za hranicemi byl na počátku roku klid, avšak doma titíž tribunové a týž návrh zákona Terentiliova způsobovali nepokoje; bylo by bývalo došlo ještě k horšímu — tak se rozjitřili tribunové —, kdyby nebyla došla zpráva — jako zúmyslna —, že nočním útokem Aequů byla ztracena posádka v Corbioně. Konsulové Hvolají senát; je jim nařízeno narychlo sebrat vojsko a táhnout do Algidu. Když potom byl boj o návrh zákona odložen, vznikl nový spor o odvod vojska. A už byla přemáhána svrchovaná moc konsulská pomocí tribunskou, když tu se přidá nová strašná událost: sabinské vojsko totiž sestoupilo drancovat na území římské a blížilo se k městu. Strach přiměl tribuny, aby dovolili odvod vojska, ale nc bez jedné výhrady: protože sami byli po pět let klamáni a protože ochrana pěti tribuny je pro lid nedostatečná — aby napříště bylo voleno tribunů deset. To vynutila M otcích tísnivá situace; jenom to si otcové vymínili, aby napříště už neviděli tytéž tribuny. Sněm pro volbu tribunů byl konán hned, aby i to se nestalo — jako ostatní vymoženosti — po válce bezvýznamným slibem. Třicátého šestého roku po těch prvních tribunech bylo zvoleno deset tribunů, po dvou z jednotlivých tříd. A byla dána záruka na to, aby i v budoucnosti byli voleni. 1'otom, po vykonání odvodu, Minucius vytrhl proti Sa-biuiim, ale nezastihl nepřítele. Horatius, když už Aequové v Corbionu pobili posádku a dobyli také Ortony, bojuje ii.i Algidu, mnoho lidí zabije a zažene na útěk nepřátele m jenom z Algidu, ale i od Corbiona a Ortony. Corbio i u ke zboří, protože jeho posádka zradila. Nová válka s Aequy — Tribunské akce se mírní 91 f Potom se stali konsuly Marcus Valerius a Spurius \ l i i'inius. Doma i za hranicemi byl klid. Následkem 1'ulÍHiiýeh dešťů nastala však drahota potravin. Byl po-dán návrh zákona, aby Aventin byl rozparcelován |uo lid. Za tribuny byli znovu zvoleni titíž plebejové. 262 LIVITJS KNIHA III 263 Ti následujícího roku za konsulů Tita Romilia a Gaia Veturia ve všech svých proslovech na shromážděních hlučně jednají o návrhu zákona Terentiliova; prý se stydí za ten větší počet tribunů, který by byl zbytečně rozmnožen, kdyby ta věc zůstala za jejich dvouletého úřadování ležet stejně jako za celého předešlého pětiletí. Když to právě nejvíce projednávali, přijdou poplašné zprávy z Tuscula, že Aequové jsou na území tusculském. Římané se styděli odkládat svou pomoc vzhledem k nedávným zásluhám toho kmene. Oba konsulové vyslaní s vojskem zastihnou nepřítele v jeho stanovišti na Algidu. Tam byla svedena bitva. Přes sedm tisíc nepřátel bylo pobito, ostatní byli zahnáni na útěk, byla získána nesmírná kořist; tu konsulové prodali pro nedostatek peněz ve státní pokladně. Tím však podnítili nevoli u vojska a ta se zase stala podnětem tribunům k osočování konsulů u lidu. Proto, jakmile odstoupili z úřadu — za konsulů Spuria Tarpeia a Aula Aternia — byli pohnáni k zodpovídání: Romilius od Gaia Calvia Cicerona, tribuna lidu, a Veturius od Lucia Aliena, aedila plebejského. Oba byli odsouzeni za velikého rozhořčení otců k pokutě, Romilius k 10 000, Veturius k 15 000 asů. Avšak tato prohra předešlých konsulů neučinila nové konsuly váhavějšími; tvrdili, že také oni mohou být odsouzeni, ale že ani lid, ani tribunové nesmějí přijít s návrhem zákona Terentiliova. Tribunové tedy ponechali stranou zákon, jehož vyhlášení už pozbylo významu, a začali jednat s otci mírněji, aby konečně jednou učinili konec sporů: jestliže se jim nelíbí plebejské návrhy zákonů, aby dovolili zvolit navrhovatele zákonů společně, i z lidu i z otců, kteří by přednesli, co by bylo užitečné oběma stranám a co by přispělo k vyrovnání občanské svobody. Ten návrh otcové nezamítali, žádali však, aby nepodával návrh zákona nikdo jiný, jedině někdo z otců. Když se lak shodli o návrzích zákonů a lišili se jen v mínění o osobě navrhovatelů, byli posláni Sputius Postumius Albus, Aulus Manlius a Publius Sulpicius Camerinus do Athén a bylo jim uloženo opsat proslulé zákony Solónovy a seznámit se i s politickým zřízením, obyčeji a právy jiných řeckých obcí. Mor v Římě — Úmysl zřídit komisi decemvirů 32j Od zahraničních válek byl toho roku pokoj a ještě pokojnější byl rok následující za konsulů Publia Curiatia a Sexta Quinctilia, protože tribunové zachovávali stálé mlčení. Způsobilo to především čekání na posly, kteří se odebrali do Athén, a vyčkávání cizích zákonů a pak dvě Houčasné hrozné pohromy — hlad a mor zhoubný pro lidi, zhoubný i pro dobytčata. Venkov byl zpustošen, město bylo vylidněno ustavičnými pohřby; mnohé slavné rodiny nosily smuteční šat. Zemřel flamen, to je obětník Ouirinův, Servius Cornelius a také augur, to je věštec podle lei u ptáků, Gaius Pulvillus. Na jeho místo zvolili augurové Gaia Veturia tím horlivěji, protože byl odsouzen lidem. Zemřel konsul Quinctilius a čtyři tribunové lidu. Ten rok byl zle postižen mnohonásobnou zkázou. Od nepřítele byl klid. Potom byli konsuly Gaius Menenius a Publius SchI ius Capitolinus. Ani toho roku nebyla žádná zahraniční válka. Doma vznikly nepokoje. Už se vrátili poslové h allickými zákony. Tím naléhavěji vymáhali tribunové, il> v se konečně začalo se sepisováním zákonů. Uznali • i vhodné zvolit desetičlennou komisi, takzvané decemvi- • \, bez možnosti odvolat se ke sněmu a s tou výjimkou, aby toho roku nenastoupil žádný jiný úředník. Zda mají hýl přibráni do komise plebejové, o to byl nějaký čas spor; konečně byl otcům učiněn ústupek, jen aby nebyl zrušen 264 LIVIUS KNIHA III 265 zákon Iciliův o parcelaci Aventinu a jiné ještě zákony, jejichž neuposlechnutí bylo trestáno prokletím viníka. Ustanovení komise decemvirů 33j Roku třístého druhého po založení Říma znovu se změní ústava obce, neboť svrchovaná moc byla přenesena z konsulů na desetičlennou komisi, takzvané decemviry, stejně jako od králů přešla moc na konsuly. Ta změna byla méně význačná, protože netrvala dlouho. Neboť radostné začátky toho úřadu se zvrhly ve svévoli: tím rychleji padlo to ustanovení a zase se vrátil původní stav, že totiž dvěma úředníkům byl svěřen titul konsulů a svrchovaná moc. Za decemviry byli zvoleni Appius Claudius, Titus Genucius, Publius Sestius, Lucius Ve-turius, Gaius Iulius, Aulus Manilius, Publius Sulpicius, Publius Curiatius, Titus Romilius, Spurius Postumius. Claudiovi a Genuciovi, protože byli zvoleni na ten rok už předem za konsuly, byl ten čestný úřad na počest udělen, a také Sestiovi, jednomu z konsulů předešlého roku, protože ten návrh o decemvirech otcům přednesl proti vůli svého spolukonsula. Po nich byli považováni za nej oprávněnější kandidáty tři vyslanci, kteří se vydali na cestu do Athén, jednak aby jim byl čestný úřad odměnou za poselstvo do takové dálky, jednak se soudilo, že lidé zkušení cizích zákonů budou užiteční pro sestavování nových práv. Ti ostatní doplnili pak počet. Posledními hlasy prý byli také zvoleni členové vážní svým věkem, aby příliš prudce neodporovali rozhodnutí těch druhých. Řízení celého toho úředního sboru bylo v rukou Appiových při jeho oblibě u lidu; do té míry si osvojil nové chování, že se stal náhle přítelem plebejů a lovcem každého závanu přízně lidu, místo dřívějšího urputného a zuřivého jeho pronásledovatele. Každého desátého dne |eden každý vynášel úřední rozhodnutí pro lid. Toho dne ničí předseda soudu u sebe dvanáct svazků prutů. Jeho devíti spoluúředníkům byli k ruce zřízenci, každému jeden. A při jednotné svornosti, s jakou společně jednali — laková jednomyslnost ve věcech soukromých nebývá příliš užitečná — projevovala se u nich svrchovaná spravedlivost vůči jiným. Postačí zaznamenat doklad jejich umírněnosti na příkladu jedné jen události. Decemvirové byli zvoleni h takovou pravomocí, že nebylo možné od nich se odvolat ke sněmu. Tu byla nalezena zakopaná mrtvola v domě Publia Sestia, muže patricijského rodu, a přinesena do Mhromáždění lidu; v této záležitosti, stejně tak jasné jako hrozné, obžaloval decemvir Gaius Iulius Sestia a vystou-pil před národem jako žalobce; aČ v té věci byl on sám zákonitým soudcem, ustoupil ze svého práva, aby to, co idtral ze své moci úřední, přidal svobodné vůli lidu. Návrh deseti desek zákonů předložen lidu 'Mj Když se tak všem lidem dostávalo od decemvirů dolového práva, neporušeného jakoby z věštného chrámu, a to těm nejvyšším stejně jako nejnižším,tu byla vynakládána péče i na sestavení zákonů. Za napjatého očeká-\.mí lidí jim decemvirové předložili deset desek a svolali národ do shromáždění, aby to bylo dobré, příznivé i Mastné slátu, jim samým i jejich dětem, a vybídli je, aby přišli a přečetli si ty předložené zákony; oni prý, pokud bylo možno deseti hlavám lidí prozíravě rozhodo-\ 11, pro všechny — pro ty nejvyšší jako pro ty nejnižší — i.inovili rovná práva; ale více prý zmůže tvůrčí duch i rozvaha mnohých; je prý tedy třeba, aby v duchu u sebe promýšleli jednu každou otázku, projednávali ji pak v debatách a přednesli na veřejnosti, co by v každé té věci 266 LIVITJS KNIHA III 267 melo být přidáno nebo ubráno; takhle prý bude mít národ římský takové zákony, o nichž vznikne dojem, že jednomyslnost všech neurčila jejich přednesení, ale spíše je sama přednesla. Když se zdálo, že už jsou dost upraveny podle hlasů lidí pronesených o jedné každé kapitole zákonů, tu na sněmu centuriátním neboli setni-novém byly zákony deseti desk odhlasováním přijaty. Ještě nyní je v této nesmírné hromadě nakupených zákonů pramen veškerého veřejného i soukromého práva. Pak se rozšíří pověst, že chybějí ještě dvě desky. Kdyby byly přidány, prý by se mohl vytvořit jakýsi sborník všeho římského práva. Toto nadějné očekávání — blížil se totiž den volebních komicií — vyvolalo přání, aby znovu byli zvoleni decemvirové. Dokonce ani lid — nehledě k tomu, že jméno konsulů bylo neméně nenáviděno než jméno králů — nevyhledával tribunskou pomoc, protože decemvirové si vzájemně ustupovali při odvolání. Volba decemvirů na další rok 35J Pak byla vyhlášena comitia k volbě decemvirů na dobu dvou osmidenních týdnů napřed; tu vzplanula veliká ctižádost; myslím ze strachu, že by se obsazení tak důležitého mocenského postavení otevřelo lidem ne dost toho hodným, kdyby někdo to místo uprázdnil. — I přední mužové chytali lidi na ulici a pokorně je prosili, a to o ten čestný úřad, který se svrchovaným úsilím potírali; a nadto jej chtěli od toho lidu, s nímž vedli boj. Té hodnosti už sotva mohl dosáhnout Appius Claudius vzhledem k svému věku a k těm čestným úřadům, které zastával. A to ho právě podněcovalo. Leckdo by nevěděl, zda ho má počítat mezi decemviry, nebo jenom mezi kandidáty. Občas si počínal, jako by se spíše o úřad ucházel, než ho zastával. Osočoval optimáty, vynášel z uchazečů právě ty nejméně významné a nejnižšího rodu, sám běhal na foru mezi bývalými tribuny Duellii a Icilii od jednoho k druhému a jejich prostřednictvím se prodával lidu, až i jeho spoluúředníci, kteří mu až do té doby neobyčejně byli oddáni, se na něho obraceli s podivem, co vlastně zamýšlí. Bylo jim zřejmo, že to není nic poctivého; zajisté prý nebude jeho vlídnost jen tak zadarmo při tak veliké jeho nadutosti. Příliš se však tlačit do houfu a míchat se mezi lidi nepolitické — to prý není známkou úmyslu rychle odejít z úřadu, jako spíše hledat cestu k nové úřední hodnosti. Protože nenašli odvahu veřejně učinit přítrž jeho chtivosti, jali se mírnit jeho útočnost projevováním přízně; uložili mu jednohlasně úkol, aby předsedal v comitiích, když prý je nejmladší. Byl to úskok, aby sebe samého nemohl zvolit; to by byl nikdo nikdy neudělal kromě tribunů lidu, a to právě jako velmi špatný příklad. On však prohlásil, že bude předsedat v comitiích, aby to všechno dobře skončilo. Chopil se tak překážky jako vhodné příležitosti, zbavil kompromisem čestné hodnosti dva Quinc-I ie, Capitolina a Cincinnata, i svého strýce Gaia Claudia, muže velmi pevného v hájení zájmu optimátů, a ještě jiné občany téže důstojnosti; pak dal zvolit za decemviry lidi nikterak jim rovné vzorným životem, sebe mezi prvními, l-idé poctivě smýšlející to nikterak neschvalovali jako uprávný čin, nikdo se ani nenadál, že on se toho opováží. S ním byli zvoleni Marcus Cornelius Maluginensis, Marcus Sngius, Lucius Minucius, Quintus Fabius Vibulanus, Quintus Poetilius, Titus Antonius Merenda, Caeso Duil-Iíiin, Spurius Oppius Cornicen, Manlius Rabuleius. 268 LIVIUS KNIHA III 269 Zpupnost decemvirů ohrožuje obec 36/ Pak už přestal Appius nosit cizí škrabošku; začal žít podle své přirozené povahy, přizpůsoboval ke svým mravům i nové spoluúředníky, ještě než nastoupili úřad. Každodenně se scházeli, a to docela beze svědků; potom pánovitě osnovali své záměry, tajně a stranou jiných, a konečně už ani svoji nadutost nezastírali. Jen zřídka někoho k sobě pouštěli, byli nepřístupní rozmluvě, a tak dovedli svou vládu až do 15. května. Tehdy bylo obvyklé nastupovat úřad 15. května. Když tedy nastoupili, první den své čestné hodnosti poznamenali vyhlášením nesmírné hrůzovlády: neboť kdežto ti předešlí decemvirové zachovali zvyk, aby jen jeden měl svazky prutů, a tento odznak královské moci docházel dokola na všecky střídavě, oni vystoupili na veřejnost všichni najednou, každý s dvanácti svazky. Sto dvacet liktorů naplnilo náměstí a nesli před decemvrry sekyry přivázané ke svazkům prutů. Vykládali to tím, že nemá význam dát sekyru vyjmout, protože byli zvoleni bez možnosti odvolání ke sněmům. Vyhlíželi jako postavy deseti králů a takto naháněli mnohem větší strach nejen těm nej nižším lidem, ale i nejpředněj ším z otců; lidé se domnívali, že se tu hledá záminka i podnět k vraždění; vypustil-li totiž někdo v senátu nebo na veřejnosti slůvko připomínající svobodu, hned měly být pruty a sekyry přichystány na postrašení těch ostatních; neboť kromě toho, že nebylo nijakého zastání u národa, když bylo zrušeno odvolání ke sněmům, zrušili podle vzájemné dohody také zakročování — kdežto předešlí decemvirové snesli, aby úřední výnosy od nich vydané se daly opravit odvoláním k jinému decemvirovi; také některé záležitosti, které se mohly zdát příslušnými jejich soudu, odkazovali na národ. Po nějaký čas terorizovali všechny stejně. Pozvolna se však začalo to zastrašovaní zcela obracet proti lidu. Zatím šetřili poněkud otců; proti nižším však zakročovali Hvévolně a krutě. Byli zcela zaujati proti lidem, nestarali bc o věc, jako by u nich přízeň měla váhu práva. Soudy osnovali doma, rozsudky vyhlašovali na foru. Jestliže se někdo odvolal k jinému decemvirovi, odcházel od toho, na něhož se obrátil, s lítostí, že nesetrval při rozhodnutí toho prvého. Dokonce vznikla domněnka neznámého původu, že se spikli, nejen aby páchali bezpráví právě pro do-l»u současnou, ale že uzavřeli mezi sebou tajnou úmluvu pod přísahou, že nebudou konat volební sněmy a že si navždy podrží decemvirátní svrchovanou vládu, jak se jí jednou zmocnili. Zvuk decemvirů roste 37/ Tu se plebejové rozhlíželi po tvářích otců a dychtivě hleděli zachytit vánek volnosti od těch, jejichž vinou ve strachu z otroctví přivedli stát do toho stavu. Přední z otců nenáviděli decemviry, nenáviděli lid. Neschvalovali, co se děje, ale také věřili, že se jim toho dostává po zásluze. Nechtěli podporovat ty, kteří upadli do otroctví proto, žc se chtivě hnali za svobodou. Dokonce si přáli, aby se íčch bezpráví hodně navršilo, aby z omrzelosti nad současným stavem zase lidé začali konečně toužit po dvou konsulech a po předešlých politických poměrech. Už také pokročila větší část roku a dvě desky zákonů byly připo-l< ny k deseti deskám předešlého roku a už nezbývalo nic, proč by bylo státu potřebí toho úřadu, kdyby také ty zákony byly přijaty na comitiích setninových. Očekávali, jak brzy budou ohlášena comitia pro volbu konsulů. Jenom to dělalo lidu starost, jakým způsobem obnoví l rihunskou moc, záštitu svobody, přerušenou funkci triím nů; a zatím nebylo o comitiích ani zmínky. 270 LIVIUS KNIHA III 271 Avšak decemvirové, kteří ze začátku okázale ukazovali lidu ve své blízkosti bývalé tribuny, protože se to považovalo za populární, teď si chránili záda patricijskými mladíky. Zástupy jich obklopovaly soudní stolice. Ti jako při válečném plenění honili lid sem tam a zabavovali jeho majetek, protože ať už si přál kdokoli cokoli, vždycky to dobře dopadlo s tím mocnějším. A už se ani těla nešetřilo; mnozí byli bičováni pruty, jiní byli sekerou sťati, a aby ta ukrutnost nebyla zadarmo, po popravě majitele následovalo rozdávání majetku. Touto mzdou byla urozená mládež uplácena, a tak nejenom se nestavěla proti tomu bezpráví, ale veřejně si raději přála mít svou zvůli než svobodu všech. Starosti decemvirů s dvěma válkami 38j Přišel den 1S. května. Znovu nebyli žádní úředníci navrženi k volbě a tu se objeví namísto decemvirů na veřejnosti lidé, kteří se dosud politikou nezabývali. Neměli menší chuť vykonávat svrchovanou vládu a také se přioděli odznaky, aby vypadali jako vysocí úředníci. Tu už bylo vidět, že to je nepochybně vláda královská. Tenkrát už je možno oplakat svobodu navždy ztracenou a nikdo nevystoupí jako její obhájce ani teóľ, ani, jak se zdá, nikdy v budoucnu. Avšak nejenom Římané sami zmalomyslněli, ale začali se dostávat do opovržení u sousedních kmenů. Pohoršovali se nad tím, že svrchovaná vláda je tam, kde není svoboda. Sabinove učinili s velikým zástupem nájezd na území římské. Drancovali Široko daleko a sehnali kořist na lidech i na dobytku a nijak to neodpykali; stáhli zpět voj, porůznu rozptýlený, k Eretu a tam se položili táborem. Skládali naději do nesvornosti římské, ta že bude překážkou odvodu. Nejenom poslové, ale i venkované pobíhající po městě způsobili poplach. Decemvirové se radí, co by bylo třeba podniknout, když tak zůstali opuštěni mezi nenávistí otců i lidu. Nadto nešťastná shoda okolností přidá jim ještě strachu. Aequové z druhé strany umístí tábor na Algidu; odtud pustoší nájezdy území tusculské. Vyslanci z Tuscula to ohlásí v Římě s prosbou za ochrannou pomoc. Ten strach ze dvou válek, obkličujících město najednou, přiměl decemviry tázat se na radu senátu. Nařídí, aby otcové byli povoláni do radnice, dobře tušíce, jak veliká bouře nevole tu vybuchne, že všichni na ně svedou vinu za zpustošení území i za hrozící nebezpečí; obávali se, že z toho vzejde pokus odejmout jim úřad, jestliže sc jednomyslně nepostaví na odpor a jestliže rázným uplatněním své svrchované moci proti několika málo tuze vzdorovitým jednotlivcům nepotlačí pokus o odpor u těch ostatních. Když uslyšeli na foru volání hlasatele, svolávajícího otce do radnice k decemvirům, tu upoutá udivený lid ta podivná událost — protože už dávno zane-i hali dobrého mravu tázat se na radu senátu —, co se asi přihodilo, proč po tak dlouhé přestávce zase sahají k jednání, jež se už stalo nezvyklým; nepřátelům a válce prý je třeba vzdát dík za to, že se děje zase něco obvyklého ve svobodné obci. Rozhlíželi se po všech stranách náměstí po senátorovi a zřídka někde některého poznávali; pak hle.lěli na radnici i na ta prázdná místa kolem decemvirů; in i sami decemvirové si uvědomovali, že jejich svrcho-\ -má vláda je jednomyslně nenáviděna, a lid si zase vyklá-dftl, že se otcové nescházejí, protože decemvirové jako lidé řádně neustanovení nemají právo senát svolávat. II/. prý vyvstává i hlavní představitel toho celku, který ne /.pět domáhá svobody, jestliže lid se zachová jako senu! ; že prý stejně, jako svolaní otcové se nescházejí do sená i u, i lid odmítne odvod. Tak protestuje lid. 272 LIVIUS KNÍHÁ III 273 Z otců sotvakdo byl na fóru, v městě se zdržovali pořídku. Z rozhořčení nad těmi poměry se uchýlili na venkov a zabývali se svými soukromými věcmi, neboť ztratili zájem o politiku. Mysleli, že aspoň projevují nesouhlas s tím bezprávím v té míře, jak daleko se uklidí od schůzek a styku s těmi panovačnými vládci. Když se na to vyzvání nescházeli, byli rozesláni po domech úřední sluhové, aby zabavili zástavu i aby se vyptávali, zda se otcové vzpouzejí úmyslně. Oni ohlásí, že senát pobývá na venkově. To připadalo decemvirům radostnější, než kdyby byli ohlásili, že otcové jsou přítomni, ale že se vzpírají tomu příkazu. Nařídí všechny přivolat a vyhlásí zasedání senátu na příští den. Senát se sešel v počtu poněkud větším, než oni sami čekali. Lid se domníval, že tím činem otcové svobodu zradili, protože senát uposlechl těch, kteří už odešli z úřadu a byli už z politiky venku — jako by je sháněli do sezení právem, i když tu zrovna nebylo užito násilí. Bouřlivé jednání senátu s decemviry 39/ Ale seznali jsme, že spíše poslušně přišli do radnice, než že povolně pronesli svá mínění. Zachovala se paměť o tom, že Lucius Valerius Politus po referátu Appia Claudia — dříve než byli po řadě senátoři dotázáni na mínění — svým požadavkem, aby směl promluvit o poměrech ve státě, vyvolal vzpouru. Hrozivě mu zabraňovali v projevu decemvirové a tu on prohlásil, že vystoupí před lidem. Neméně rázně prý se pustil do boje Marcus Horatius Barbatus: nazval je deseti Tarquinii a připomněl, že králové byli vyhnáni za vedení Valériu a Horatiů. Tehdy prý se lidem neprotivilo to jméno král, protože prý je božským právem jmenovat tak Iova a protože tím jménem byli nazváni Romulus, zakladatel města, a potom ■ další králové a že to jméno se také zachovalo při obětech, dokonce jako slavnostní: jen zpupnost a svévolnost krále prý si tehdy zprotivili. A jestliže se tyhle přehmaty nedaly snést tehdy od krále anebo od syna králova, kdo by to snesl od několika samozvanců? Ať prý si dají pozor, aby tím, že zakazují lidem svobodně mluvit v radnici, nepodnecovali jejich řeči také mimo radnici. On prý ne-nahlíží, proč by jemu — jako nepolitiku — nemělo být dovoleno svolat národ do shromáždění s menší oprávněností než právě jim svolat senát. Jestli chtějí, ať prý to zkusí, oč je statečnější rozhořčenost lidu vymoci si svobodu než ctižádostivost nespravedlivých pánů. Oni prý tu referují o válce sabinské, jako by nějaká válka byla pro národ římský větší než s těmi, kteří byli zvoleni pro podání návrhu zákonů, a ted nezanechali v obci ani stopy práva: vždyť právě oni zrušili comitia, ročně zastávané li řady, vzájemné střídání při vykonávání svrchované moci — což je jediná záruka rovnoprávné svobody — a právě oni ted mají v rukou — ač nebyli k tomu zmocněni — svazky prutů a svrchovanou královskou moc. Po vyhnání králů prý úřadovali patricijští úředníci, potom po vystěhování lidu byli voleni plebejští. Ptal se, ke které politické straně vlastně náležejí. K lidové? Co prý tedy vykonali prostřednictvím lidu? K optimátské? Vždyť prý už téměř rok nekonali schůzi senátu a ted ji konají, nhy zakazovali o politice mluvit? Ať neskládají tuze mno-lio naděje do strachu před nepřáteli; lidem se už zdá těžším in, 00 snášejí, než to, čeho se obávají. Projevy řečníků — příbuzných decemvirů ■10/ Zatímco takto mluvil mocným hlasem Horatius a decemvirové nedovedli nalézt míru ani ve svém hněvu, ani v povolnosti, ani nestačili dohlédnout, jak celé to jed- 274 LIVTIJS KNIHA III 275 nání dopadne, řeč Gaia Claudia, který byl strýcem decem-vira Appia, se spíše podobala prosbám než hádce. Doprosoval se při duších svého zemřelého bratra i otce, aby měl senát na paměti spíše občanskou společnost, ve které se narodil, než smlouvu bohaprázdně uzavřenou se spolu-úředníky; on prý prosí mnohem spíše v zájmu samého senátu než státu; vždyť stát, nebude-li moci dosáhnout svého práva s jejich souhlasem, vymůže si, co mu patří, i proti jejich vůli; avšak z velikého zápasu prý obyčejně povstávají veliké výbuchy hněvu a on se děsí jejich následku. Ač decemvirové zabraňovali řečníkům mluvit o něčem jiném než o tom, co přednesli, přece se ostýchali přerušovat Claudia. Dokončil tedy svou řeč návrhem, že prý uznává za vhodné, aby senát neučinil žádné rozhodnutí. Všichni si to vykládali tak, že byli považováni od Claudia za osoby soukromé, politicky nečinné. Mnozí z bývalých konsulů jedním slovem s ním projevili souhlas. Jiný návrh, napohled příkřejší, měl poněkud menší závažnost: vybízel totiž, aby se patricijové shromáždili a jmenovali prozatímního krále. Kdyby totiž senát učinil usnesení, pak by uznával, že ti, kdo vedou jednání v senátě — ať už je to kdokoliv — jsou oprávnění úředníci, kdežto ten, kdo navrhoval, aby se neučinilo žádné usnesení, dělal z nich jen soukromé osoby. Když už pozice decemvirů takto upadala, tu Lucius Cornelius Maluginensis, bratr decemvira Marka Cornelia, který měl záměrně řečnit jako poslední z bývalých konsulů, chránil bratra i jeho spoluúředníky předstíráním starosti s válkou; říkal, že se tomu diví, jakým to řízením osudu se stalo, že právě ti, kdož se decemvirátu domáhali, bud útočit pomáhají, anebo sami a zrovna nejvíc ze všech na decemvirát sočí; anebo proč se to tak děje, když v obci, jež po tolik měsíců neměla starost s válkou, nikdo nevyvolal spor o to, zda stojí v čele svrchované moci úředníci podle zákona ustanovení — že teprve nyní, když jsou nepřátelé téměř u bran, rozsévají občanské rozbroje? Leda že snad se domnívají, že za těch zkalených poměrů hudc méně patrno, oč se jim samým jedná. Ostatně — když jsou všichni tak zaujati větší starostí — prý to není to pravé, aby úsudek do budoucna závazný byl narychlo vynucován; jestliže Valerius a Ho-ratius dávají decemvirům za vinu, že před 15. květnem odstoupili z úřadu — tu prý on soudí, že je nutno, aby se to projednalo v senátu jako v rozhodčí radě až po ukončení hrozících válek a až bude stát zase uveden do klidu; Appius Claudius prý se už nyní k tomu chystá, neboť je ni vědom, že se bude muset zodpovídat ze svého jednání sněmu pro volbu decemvirů, který on sám jako decemvir řídil; musí odpovědně prohlásit, zdali byli zvoleni na jeden rok, či jen na tu dobu, dokud by nebyly provedeny zákony, které chybějí. On — Lucius Cornelius — prý pro tuto chvíli pokládá za vhodné, aby vše mimo válku hc nechalo stranou; jestliže lidé myslí, že pověst o válce hyla rozhlášena klamně a že nejenom poslové, ale i vyslanci Tusculů přinesli plané zprávy, tu prý on podává návrh, aby byli vysláni zvědové, kteří by tu situaci jistěji vyzkoumali a pak o ní referovali. Jestli však se dává poslům i vyslancům víra, pak aby se odvod konal co nejdi h e a aby decemvirové vedli vojsko, kam kdo z nich uzná za vhodné, a aby se jinému podniku nedávala přednost. Válečná opatření decemvirů — vojenské nezdary ■lij Mladší z otců se snažili prosadit, aby se o tom ná-xiliu hlasovalo. Valerius a Horatius povstali podruhé ľ ié prudčeji a hlasitě se domáhali, aby jim bylo dovoleno 276 LIVIUS KNIHA III 277 promluvit o politické situaci; promluví prý před lidem, nebude-li jim to dovoleno v senátu: pod tlakem politického stranictví nemohou prý se jim stavět v cestu lidé nezastávající úřad ani v radnici, ani v poradním shromáždění a oni prý neustoupí jejich domnělé moci představované svazky prutů. Tu prohlásil Appius, domnívaje se, že už mnoho nechybí, aby svrchovaná moc decemvirů byla přemožena, nepostaví-li se prudkým odpůrcům se stejnou smělostí: „Bude lépe, jestliže ani slova neproneseme o ničem jiném než o tom, o čem se radíme." Nato přikázal liktorovi, aby zakročil proti Valeriovi, když ten prohlásil, že on nebude mlčet před ním — Appiem, který nezastává vlastně žádný úřad. Když se pak Valerius na prahu radnice dovolával ochrany podle práva římských občanů, Lucius Cornelius zadržel Appia — ale neměl starost o Valeria, jak předstíral — a rozhodl ten spor. Tím Corneliovým zákrokem byla dána Valeriovi možnost dále mluvit, co by chtěl, a protože on se i při svobodomyslnosti svého projevu držel v mezích, dosáhli decemvirové svého záměru. Také bývalí konsulové a starší stále chovali v sobě zášť k pravomoci tribunské — touha po ní také byla u lidu podle jejich domněnky mnohem prudší než po svrchované moci konsulské. — Proto si raději přáli, aby decemvirové později sami dobrovolně odešli z úřadu, než aby se lid z nenávisti k nim zase bouřil. Budou-li poměry mírně zvládnuty bez hluku mezi lidem a navrátí-li se moc ke konsulům — buď vedením válek mezitím, anebo zdrženlivostí konsulů při vykonávání svrchované moci —, může prý lid být k tomu přiveden, aby na tribuny lidu zapomněl. Za tichého mlčení otců je nařízen odvod. Mladší nastupují na vojnu, protože tento rozkaz byl dán bez možnosti odvolání. Když byly legie sebrány, dohadovali se decemvirové mezi sebou, kdo z nich by mel táhnout do války, kdo z nich velet vojskům. Předními muži mezi deoemviry byli Quintus Fabius a Appius Claudius. Ukazovalo se, že je větší válka doma než za hranicemi. Domnívali se, že násilnost Appiova je vhodnější pro potlačení nepokojů v městě a že ve Fabiovi je povaha méně pevná v dobrém než horlivá ve zlomyslnosti; tohoto muže, kdysi znamenitého doma i ve válce, decemvirát a jeho spolu-úředníci do té míry změnili, že si raději přál být podobný Appiovi než sám sobě. Jemu byla svěřena válka v Sabin-sku a jako spoluvelitelé mu byli přidáni Manlius Rabuleius a Quintus Poetilius. Marcus Cornelius byl poslán do Algidu s Luciem Minuciem, Titem Antoniem, Caesonem Duilliem ■ Markem Sergiem. Appiu Claudiovi určili za pomocníka k obraně města Spuria Oppía, přičemž všichni decemvirové měli stejnou velitelskou moc. Vojenské neúspěchy zaviněné decemviry 42/ Ani v poli nebyla obec spravována o nic lépe než doma. Byla to především vina vojevůdců, že se přičinili, n by upadli v nenávist u občanů. Všechno ostatní provinění bylo na vojácích, kteří se nechávali porážet k hanbě své vlastní i jejich, aby podvedením a řízením decemvirů nic nikde nebylo vykonáno šťastně. Vojska byla rozprášena i od Sabinu u Eretu i na Algidu od Aecjuů. Od Eretu Římané za nočního ticha uprchli a na výšině poblíž města mezi Fidenami a Crustumerií zřídili pevný tábor, přičemž ho s nepřáteli je pronásledujícími nikde nepouštěli do boje na rovině, ale chránili se přirozenou povahou místa a náspem, u i koli statečností a zbraněmi. Ještě větší byla jejich hanba na Algidu, větší také utrpěná porážka. I tábor byl ztracen a vojsko zbavené všech potřeb se uchýlilo do Tuscula; spoléhalo na to, že bude živo z věrnosti a milosrdenství svých pnhoslinných přátel, v čemž je oni přece jenom nezklamali. 278 LIVIUS KNIHA III 279 Do Říma byly přineseny zprávy tak hrůzné, že otcové uznali za vhodné — nechali už stranou nenávist k decemvirům —, aby byly po městě konány hlídky, a nařídili, aby všichni, kteří při svém věku mohli nosit zbraně, střežili hradby a stáli na stráži před branami; rozhodli, aby do Tuscula byly poslány zbraně na doplnění a aby decemvirové ustoupili od tvrze tusculské a drželi vojsko v táboře; dále aby ten druhý tábor byl přenesen od Fiden na území sabinské a aby sami se pustili do války s nepřáteli a tak je zastrašili od úmyslu obléhat město. Zločin decemvirů na vojáku Luciu Sicciovi 43j K porážkám utrpěným od nepřátel přidají decemvirové ještě dva ohavné zločiny v poli i doma. Pošlou Lucia Siccia, aby napřed prozkoumal místo, kde by se položili táborem; ale to byl muž, který v Sabinsku z nenávisti k decemvirům pronášel tu a tam v tajných rozmluvách s obyčejnými vojáky své mínění o volbě tribunů a o vystěhování lidu z města, projevu to jeho stávky. Vojákům, které poslali jako průvodce té výpravy, je dán úkol, aby ho přepadli na vhodném místě a zavraždili. Zavraždili ho, ale on nezůstal nepomstěn; kolem něho, jak se jim postavil na odpor, padlo několik těch úkladných vrahů, protože on sám byl velmi zdatný a jeho statečnost se vyrovnala jeho silám tělesným a tak, obklíčen od nich, se bránil. Ostatní oznámili do tábora, že Siccius, znamenitý bojovník, a někteří vojíni s ním upadli do nástrahy a že byli pobiti. Nejdříve byla tomu jejich hlášení dána víra. Potom se vypravila kohorta, aby 8 dovolením decemvirů pohřbila padlé. Ti však nespatřili žádnou mrtvolu, z níž by byla svlečena zbroj. Siccia uviděli, jak leží uprostřed oděn zbrojí, všechny mrtvoly pak obrácené proti němu, nenašli však žádnou mrtvolu nepřátel a ani stopy po nich odcházejících. Přinesli zpět jeho tělo a vykládali, že byl určitě zavražděn od svých. Táborbylplnrozhořčení a uznali za vhodné, aby Siccius byl odnesen do Říma; bylo by se tak stalo, kdyby si decemvirové nebyli přispíšili a nevypravili mu pohřeb na státní útraty. Byl pohřben za nesmírného h mutku vojínů a pověst decemvirů mezi obecným lidem se velice zhoršila. Chystaný zločin Appiův na Verginii 44j Následuje jiný zločin v městě vzešlý ze smyslnosti e výsledkem neméně hrozným než ten, který pro zhanobení a zavraždění Lucretie vyhnal z města a z království Tarquinie, takže nejen nastal týž konec u decemvirů jako u králů, ale byla tu také táž příčina ztráty svrchované vlády. Appia Claudia ovládl smyslný chtíč zhanobit plebej-nkou dívku. Otec té dívky Lucius Verginius měl důstojnic-kou hodnost na Algidu a byl to muž příkladný a řádný doma i ve válce. Stejně byla vychována jeho manželka i děti. Zasnoubil svou dceru Luciu Iciliovi, bývalému tribunovi, muži ráznému, osvědčené statečnosti, když se jednalo o zájem lidu. Appius vzplanul touhou po této dívce vynikající krásou a pokusil se ji získat peněžitými dary a sliby. Když seznal, že se všemožně před ním chrání svou počestností, zosnoval záměr ke spáchání krutého a zpupného násilí. Marku Claudiovi, svému klientu, dal úkol, aby si přivlastnil tu dívku jako otrokyni a aby neustupoval P jím zastáncům, kteří by na soudě vymáhali prohlásit ji za svobodnou občanku; domníval se, že je tu příležitost k bezpráví, protože otec té dívky byl vzdálen. Když Verginie přicházela na fórum — tam totiž mezi krámy byly školy —, tu ten prisluhovač smyslnosti decemvirovy Ž 80 LIVIUS KNIHA III 281 na ni vložil ruku, nazývaje ji dcerou své otrokyne a otrokyni a nařizoval jí, aby ho následovala; bude-li se zdráhat, že ji odvleče násilím. Poděšená dívka ustrnula: na pokřik její chůvy, dovolávající se ochrany podle práva občanů římských, se začali sbíhat lidé. S pochvalou uváděli jméno jejího otce Yerginia i jejího snoubence Icilia, oblíbených mezi lidem. Přízeň k nim oběma získá té dívce známé, ošklivost tohoto činu jí nakloní všechen dav. Už byla bezpečna před násilím, když tu prohlásil ten muž, který si ji přivlastňoval, že tu nijak není třeba pobouření lidu; on prý postupuje podle práva, nikoliv násilím. Povolá dívku před soud. Ti, co byli při tom, jí radili, aby ho následovala, a tak přišli před soudnou stolici Appiovu. Žalobce přednese smyšlenku soudci známou, protože on sám byl autorem námětu té komedie; ta dívka prý se narodila v jeho domě a krádeží byla potom přenesena do domu Verginiova a jemu podvržena; to prý se dověděl na základě udání a tak to přednáší a dokáže to i před samým soudcem Verginiem, jehož prý se toto bezpráví z větší části týká; zatím prý se podle práva náleží, aby ho následovala jako služka. Zastánci té dívky prohlásili, že Verginius je nepřítomen v zájmu státu a že se dostaví, bude-li mu to oznámeno, během dvou dnů; není prý ve shodě s právem, aby ve své nepřítomnosti musel na soudě vést boj o své děti. Žádají Appia, aby tu věc nevyřízenu odložil až do příchodu otcova podle zákona od něho samého navrženého, aby mu dal možnost vymáhat její prohlášení za svobodnou; nechť nedovolí, aby ta dívka upadla v nebezpečí špatné pověsti dříve, než bude ohrožen její stav svobodné občanky. Vystoupení snoubence Verginiina na soude decemvirů 45J Appius na začátku svého rozhodnutí předeslal, že důkazem toho, jak on byl přízniv svobodě lidu, je právě ten zákon, jehož se Verginiini přátelé ve své žádosti dovolávají. Ale že v něm bude pevná ochrana svobody, ne-bude-li se měnit ani podle rozepří, ani podle osob: u těch lidí totiž, pro něž se vymáhá svoboda, děje se to prý právem, protože kdokoliv tu může jednat podle zákona; ale u té osoby, která je pod mocí otcovskou, prý tu není nikdo jiný, komu by vlastník ustoupil ze svého majetku; že tedy uznává za právo, aby otec byl povolán, mezitím však aby ten, kdo ji pro sebe vymáhá, neutrpěl újmu na svém právu, ale aby si odvedl tu dívku a slíbil, že ona se dostaví před soud při příchodu toho, kdo je nazýván jejím otcem. Mnozí reptali proti bezpráví toho soudního rozhodnutí, avšak žádný jednotlivec se neodvážil se mu vzepřít; tu zakročí Publius Numitorius, děd té dívky, a její snoubenec Icilius. Když jim byla uvolněna cesta mezi zástupem, neboť dav věřil, že především zákrok Iciliův proti Appiovi nejvíce zmůže, liktor prohlásil: „Už je rozhodnuto!" a odstrčil Icilia, hlasitě protestujícího. Taková urážka by dopálila i klidnou povahu. Icilius prohlásil: „Mečem bych odtud musel být odehnán, Appie, abys mlčky mohl ukrýt, co chceš mít zatajeno. Tuhle pannu si já chci vzít za manželku a mít snoubenku počestnou. Proto svolej všechny liktory, také svých spoluúředníků a nařid vytasit pruty i sekyry; snoubenka Iciliova nezůstane mimo dum otcovský. Odňali jste tribunskou pomoc a možnost odvolat se k lidu římskému, ty dvě tvrze svobody, kterou jo nutno hájit, ale proto ještě nebyla ponechána vašemu smyslnému chtíči neomezená vůle, dokonce proti našim dětem a manželkám. Vylévejte si vztek na našich zádech 282 LIVIUS KNIHA III 283 a na našich šíjích, ale aspoň mravopočestnost ať je tu v bezpečí. Bude-li tu způsobeno násilí, budeme se domáhat zastání, já u přítomných Quiritů za svoji snoubenku, Vergi-nius u vojáků za jedinou dceru, my všichni u bohů a lidí, a ty nikdy tohle rozhodnutí neprosadíš, leda bys nás všechny pobil. Žádám tě, Appie, znovu a znovu, abys uvážil, kam míříš. Až přijde Verginius, ať rozhodne ohledně své dcery, co má dělat. Ale to jenom ať vezme na vědomí, ustoupí-li nárokům tohoto muže, že musí hledat pro dceru zaopatření ve sňatku s někým jiným. Já při obhajobě své snoubenky jako svobodné občanky dříve ztratím život než víru v právo." Appiovy další intriky 46J Dav lidí byl pobouřen a zdálo se, že hrozí boj. Liktorové obstoupili Icilia; avšak nedošlo to dále než k pohrůžkám, když Appius prohlásil, že Icilius se nezastává u soudu Verginie, nýbrž že ten buričský člověk, soptící tribunskou mocí, vyhledává jen příležitost ke vzpouře; on prý mu k ní toho dne podnět neposkytne, ale aby si uvědomil, že nebyl učiněn ústupek jeho drzosti, ale nepřítomnému Verginiovi i otcovskému jménu a svobodě; on že toho dne nebude konat soudní řízení ani vydávat rozhodnutí; na Marku Claudiovi prý bude žádat, aby odstoupil od svého práva a strpěl, aby byl činěn soudní nárok na svobodu té dívky až příští den. Jestliže se otec příštího dne nedostaví, pak ohlašuje Iciliovi a jemu podobným, že on jako navrhovatel se nezpronevěří svému zákonu a že jako decemviru mu také nebude chybět důslednost; že on sám prý ani nepovolá liktory svých spolu-decemvirů, aby potrestal původce toho vzbouření, ale spokojí se zákrokem svých liktorů. Když tedy byl soudní termín odložen a když zastán- ci té dívky odstoupili stranou, bylo uznáno za vhodné, aby ze všeho nejdříve bratr Iciliův a syn Numitoriův, podnikaví to mladíci, pospíšili odtud přímou cestou k bráně a aby co nejrychleji přivolali Verginia z tábora: v tom že záleží spása té dívky, jestliže se on příštího dne včas dostaví jako obhájce proti tomu příkoří. Mladíci vybídnutí k cestě pospíší a ženou cvalem koně, aby donesli tu zprávu otci. Když ten přivlastňovatel dívky naléhal, aby Icilius uplatnil své nároky a dal ručitele, Icilius prohlásil, že se ta věc právě projednává, a úmyslně tak protahoval čas, aby poslové vyslaní do tábora zatím urazili kus cesty; tu lidé v davu zvedali ruce na všech stranách a ukazovali, že každý z nich je připraven, aby se stal ručitelem Iciliovi. A on se slzami v očích pravil: „Je mi to milé a zítra užiji vaší pomoci, nyní je ručitelů dostatek." Tak bylo dosaženo, že Verginia zůstala na svobodě, neboť se za ni zaručovali příbuzní. Appius se maličko ještě zdržel, aby se nezdálo, že zasedal na soudě jenom pro tu věc, ale už se dále na něho nikdo neobracel — neboť všichni nechali jiné věci stranou ve starosti o tu jednu. — Tu se odebral domů. Svým spoludecemvirům do tábora napsal, aby nedávali Verginiovi dovolenou a dokonce aby ho drželi ve vazbě pod strážemi. Ta zlotřilá rada, jak se patřilo, přišla pozdě. Verginius si už vzal dovolenou a za první hlídky se vydal na cestu, kdežto dopis o tom, aby byl zadržen, byl odevzdán až následujícího dne ráno. Zákrok otce Verginia proti Appiovi m 47j Za prvního svítání stála v městě celá obec na foru napjata očekáváním, když Verginius smutečně oděn přivedl s sebou dceru v ošumělém šatě za doprovodu ně- 284 LÍVIUS kolika římských paní a s nesmírným davem soudních zastánců. Začal je tu obcházet, podávat lidem ruku a neprosil jenom za pomoc milosrdnou, ale za povinně náležitou: on prý je za jejich děti a manželky každodenně připraven k boji; není prý muže, o němž by se dalo vypravovat více rázných a udatných činů. Co mu to vlak prospěje, jestliže jeho děti musí trpět v městě neporušeném to, Čeho se obávají jako toho nejhoršího v městě dobytém. Obcházel lidi a vedl téměř pobuřující řeči; podobná slova pronášel též Icilius. Průvod žen dojímal spíše tichým pláčem než nějakou řečí. Proti tomu všemu Appius s myslí zatvrzelou — tak veliký nápor spíše zběsilosti než smyslné vášně ho pomátl — vystoupí na soudnou stolici, a když si žalobce sám od sebe několika málo slovy postěžoval, že mu předešlého dne nebylo přiznáno právo v důsledku stranického jednání, vpadne mu do řeči Appius dříve, než on mohl přednést svůj nárok anebo než by Verginiovi byla dána možnost odpovědět. Jakou vymlouvavou řeč předeslal svému soudnímu rozhodnutí, o tom snad něco pravdivého zapsali staří historikové. Já však nikde nic pravdě podobného — při tak velké ohavnosti toho soudního rozhodnutí — nenalézám. Proto se mi zdá vhodné uvést to, co je známo, bez poznámky: že totiž on pronesl soudní rozhodnutí, že vyhovuje nárokům strany, jež žádá otroctví. Nejdříve všichni strnuli úžasem v podivu nad takovým strašným činem; potom po nějaký čas trvalo mlčení. Když pak Marcus Claudius vykročil, aby se chopil té dívky — kolem ní stály římské paní —, přijal ho jejich žalostný nářek. Verginius napřáhl ruku proti Appiovi a zvolal: „Appie, tobě jsem svou dceru nezasnoubil, vychoval jsem ji Iciliovi k manželství, nikoliv tobě ke zprznění. Což se musíš ustavičně pelešit a pářit jako dobytek nebo dravá zvěř? Zdali to strpí tihleti, to nevím; ale dou- KNIHA III 28S fám, že to nestrpí ti, co mají zbraně." Zatímco zástup žen a kolemstojící zastánci odháněli přivlastňovatele té dívky, hlasatel zjednal ticho. Strašný čin protestu otce Verginia 48/ Decemvir, ve své chlípnosti zbavený rozvahy, prohlásí, že má zjištěno nejen z včerejší hádky Iciliovy a ze zběsilosti Verginiovy, k nimž má jako svědky národ římský, ale také z určitých udání, že se po celou noc konaly po městě schůzky, aby bylo vyvoláno vzbouření; proto prý — dobře totiž věděl o tom rozbroji — nastoupil 8 ozbrojenci, ne aby někoho pokojného urážel, ale aby krotil buřiče klidu v obci s ohledem na důstojnost své svrchované moci. „Pročež bude lépe zachovat klid," zvolal, „liktore, odežeň ten dav a dej možnost pánovi, aby se chopil své otrokyne." Když takto zahřměl pln hněvu, dav sám od sebe se rozestoupil a dívka tu stála opuštěna jako kořist bezpráví. Tu Verginius, když viděl, že není žádné pomoci, pravil: „Prosím tě, Appie, především odpusť otcovské bolesti, jestliže jsem se na tebe příliš nemírně obořil; pak dovol vyptat se zde v přítomnosti dívky naší chůvy, jak to všechno bylo, abych s klidnější myslí odtud odešel, jestliže jsem byl klamně nazván otcem." Když mu bylo dáno dovolení, tu on si přivedl dceru i její chůvu na místo poblíž chrámu Cloacinina ke krámům, které se nyní jmenují nové, tam uchopil řeznický nůž a zvolal: „Tímto jediným způsobem, kterým mohu uplatnit nároky, tě uvádím, milá dcero, na svobodu." Pak probodne hrud té dívky, pohlédne k soudní stolici a praví: „Tebe, Appie, a tvoji hlavu touto krví zaklínám bohům podsvětním." Po tak strašném zločinu se strhl křik, vyděšený Appius nařídí zatknout Verginia. On si tím nožem 286 LIVIUS KNIHA III 287 klestil cestu, kudykoli kráčel, dokud nedospěl k bráně, chráněn zástupem doprovázejících. Icilius a Numitorius zvednou bezduché tělo a ukazují je lidu. Naříkají nad zločinem Appiovým, nad neblahou krásou té dívky, nad zoufalým činem jejího otce. Doprovázející římské paní volají, zda tohle je úděl rodičů dětí, zda tohle jsou odměny za počestnost; pronášejí jiná slova, která jsou v takové situaci tím žalostnější, že je vnuká naříkajícím ženská bolest, jež při citlivém duchu matek o to víc každého zarmucuje. Řeč mužů a především Icilia oplývala výtkami, že tu byla zrušena tribunská moc a vyrvána možnost odvolání se k lidu, i projevy rozhořčení nad poměry v obci. Nebezpečná situace pro decemviry v městě 49j Lid se bouří jednak pro krutost toho zločinu, jednak z naděje, že tu je příležitost dobývat zpět svobodu, Appius nařídí nejdříve předvolat Icilia, potom zase ho zatknout — neboť se vzpíral — a nakonec, protože se sluhové nesměli k němu ani přiblížit, on sám k němu došel chráněn zástupem patricijských mladíků před rozhořčeným davem a dal ho uvrhnout do vězení. Kolem Icilia už byl nejenom dav lidí, ale i ti, kdož lid vedli, Lucius Valerius a Marcus Horatius; ti zahnali liktora a prohlašovali, bude-li jednáno právní cestou, že se budou domáhat propuštění Icilia proti Appiovi jako osobě neúřední; budou-li se decemvirové pokoušet způsobit násilí, že i tak se jich nezaleknou. Z toho vznikla hrozná hádka. Na řečniště vystoupí Appius a hned po něm Horatius a Valerius. Těmto sněm popřeje sluch, decemvirovi hlučí na protest. Valerius, jako by už měl svrchovanou moc, nařizoval liktorům, aby odstoupili od decemvira, který není úřední osobou, kdežto Appius, zlomen už na duchu a ve strachu o život, uchýlí se s hlavou zahalenou, nepoznán svými protivníky, do domu nedaleko náměstí. Sp. Oppius, aby byl svému spoludecemvirovi nápomocen, vrazí na náměstí z druhé strany. Uvidí, že jejich svrchovaná moc byla zdolána přesilou. Celý zmatený rozličnými radami, přičemž sám přisvědčoval mnohým rádcům ze všech stran, konečně byl donucen dát svolat senát. Ta událost uklidnila lid, protože se zdálo, že u veliké části otců ty činy decemvirů způsobily nelibost; z toho vznikla naděje, že prostřednictvím senátu bude učiněn konec moci decemvirů. Senát soudil, že lid nesmí být drážděn a že je třeba tím spíše se mít na pozoru, aby příchod Verginiův nezpůsobil vzbouření i ve vojsku. Verginius mezi svými vojáky !ÍOj Proto mladší z otců byli posláni do tábora, který tehdy byl na hoře Veciliu, vybídnout decemviry, aby se vším úsilím zdrželi vojáky od povstání. Tam však Verginius způsobil ještě větší vzbouření, než jaké zanechal jto sobě v městě; neboť — nehledě k tomu, že byl spatřen, jak kráčí v zástupu téměř čtyř set lidí, kteří se mu na-hídli za průvodce už od města, jak byli rozhořčeni tou hanebnou událostí — Verginius, potřísněný krví, se svým obnaženým nožem také zde k sobě obrátil pozornost celého tábora. I togy na mnohých místech ve vojenském táboře spatřené způsobily dojem, že nastalo srocení měst-•kého lidu ještě o něco větší, než bylo v městě. Když se ho ptali, co se to stalo, v pláči nemohl dlouho vypravit slovo; konečně, když po zmateném poplachu zástup sbíhajících se kolem něho stanul a nastalo ticho, vyložil po řadě všechno, jak se to událo. Zvedal vzhůru ruce, dovolával se spolubojovníků a prosil, aby mu nepřičí-lali to, co je zločinem Appia Claudia, ani aby se od něho 288 LIVIUS KNIHA III 289 neodvraceli jako od vraha svých dětí. Jemu prý by byl býval život dcery dražší, kdyby jí bylo dopřáno žít jako svobodné a počestné; když ale viděl, jak je vlečena ke smilstvu jako otrokyne, domníval se, že je lépe, aby ztratil děti smrtí než pohanou; pro své milosrdenství prý takhle upadl do zdání krutosti. Byl by svou dceru nepřežil, kdyby neměl naději na pomstu její smrti v pomoci svých spolubojovníků. I oni přece mají dcery, sestry a manželky; smrtí jeho dcery prý nebyla ukojena chlípnost Appia Claudia, ale zůstane-li nepotrestán, tím bezuzdněji si bude počínat. Cizí pohromou prý jim byla dána výstraha, aby se měli na pozoru před podobným bezprávím. Co se jeho týče, manželka prý mu byla osudem vyrvána; dceru — protože by byla dále nežila v poctivosti — zahubila bědná, ale čestná smrt; Appiova chlípnost prý už nemá jinou příležitost v jeho domě; avšak před dalším násilnictvím prý bude hájit své tělo s touž odhodlaností, s jakou hájil tělo své dcery. Ostatní nechť si dají pozor na sebe a hlídají své děti. Když Verginius hlasitě pronášel tato slova, dav k němu zvolal, že bude cítit s jeho bolestí a že se zastane své svobody. Občané v togách, smíšení se zástupem vojáků, naříkali nad stejnými událostmi a vykládali s podivem, jak jen se mohly stát ty věci, hanebnější pro toho, kdo je viděl, než pro toho, kdo je jen slyšel. Šířili zprávy, že v Římě už je situace vyřešena a že prý přišli za nimi lidé tvrdící, že Appius jen stěží vyvázl životem a odešel do vyhnanství. Tím přiměli i vojáky, že volali do zbraně a že se dali na pochod a táhli do Říma. Decemvirové, poděšeni těmito událostmi, které viděli, i těmi, které se staly v Římě, rozběhnou se každý na jinou stranu tábora, aby uklidnili vzbouření. Třebaže si počínali mírně, odpověď jim dána nebyla. Jen to jim odpovědí — jestliže někdo z decemvirů dostane chuť vykonávat svrchovanou moc velitelskou, že oni jsou muži a nadto ozbrojeni. Táhnou pochodem k městu a obsadí Aventin, přičemž podněcují lid, jak kdo jim přišel do cesty, aby se domáhali zpět své svobody a zvolili si tribuny lidu. Jiná řeč volající kc vzpouře nebyla slyšena. Zasedání senátu koná Spurius Oppius. Uznává za vhodné, aby se nepostupovalo přísně; jinak že by oni sami dali podnět k povstání. Jsou posláni tři bývalí kon-sulové Spurius Tarpeius, Gaius Iulius a Publius Sulpicius, aby se dotázali vzbouřenců jménem senátu, na čí rozkaz tábor opustili, anebo co zamýšlejí, že ozbrojeni obsadili Aventin a dobyli tak své vlasti, odvrátivše se od války 8 nepřítelem. S odpovědí nebyli vzbouřenci na rozpacích; chyběl jim však ten, kdo by jim odpověď tlumočil, neboť neměli určitého vůdce a v jednotlivcích nebylo dost odvahy, aby se vydávali všanc nevoli. Lidé jen společně a hlasitě volali, aby k nim poslali Lucia Valéria a Marka Horatia; těm prý dají odpověď. Vojenský zákrok proti decemvirům 51/ Když byli poslové propuštěni, Verginius napomene vojáky, že před chvilkou zaváhali ve věci nepříliš důležité, protože lid je bez vedoucího představitele, a tak odpověď byla sice dost vhodná, ale přece jen vyplývala spíše z náhodného souhlasu než ze společné porady; on sám prý uznává za vhodné, aby bylo zvoleno deset mužů, kteří by stáli v čele celému tomu jednání a byli nazváni podle své vojenské hodnosti vojenskými tribuny-plukov-níky. Když právě jemu jako prvnímu tu hodnost občané nabízeli, pravil: „Zachovejte si tenhle úsudek o mně, až nastanou lepší časy pro mne i pro vás; moje dosud nepomstěná dcera mi nedovoluje, aby mi jakákoliv čestná hodnost byla příjemná; kromě toho za těchto zmatených 290 LIVIUS KNIHA III 291 poměrů v obci není užitečné, aby vám stáli v čele ti, kteří mají nejvíce důvodů k projevům nevole. Máte-li nějaký prospěch ze mne, nebude o nic menší, zůstanu-li stranou politické činnosti." Tak si zvolili tribuny vojenské, počtem deset. Ani na území sabinském nezůstalo vojsko v klidu. Tam se také z podnětu Iciliova a Numitoriova zřekli s pobouřením decemvirů, neboť si obnovili vzpomínku na zavraždění Siccia; jejich rozhořčení nebylo menší než hnutí, které roznítila nová zvěst o dívce vymáhané tak hnusně pro chlípnost. Jakmile Icilius uslyšel, že na Aventinu byli zvoleni vojenští tribunové, měl obavy, aby se podle předběžného rozhodnutí comitií vojenských neřídila i comitia městská pro zvolení tribunů lidu. Protože byl muž zkušený v politických záležitostech lidu a dychtivě toužil po té moci, on sám učinil opatření, aby byl zvolen týž počet se stejnou mocí i od jeho lidí, dříve než by vytáhli k hlavnímu městu. Pod prapory vstoupili do města branou Collinskou a středem města v šiku pochodovali na Aventin. Tam se spojili s druhým vojskem a uložili dvaceti vojenským tribunům, aby ze svého počtu zvolili dva, kteří by stáli v čele svrchované moci. Oni zvolí Marka Oppia a Sexta Manilia. Otcové byli znepokojeni ohledně své svrchované moci, ač bylo zasedání senátu konáno každodenně: častěji však mařili čas hádkami než poradami. Decemvirům bylo tu vytýkáno i zavraždění Sicciovo i Appiova chlípnost i potupy vojenské. Uznali za vhodné, aby Valerius a Ho-ratius šli na Aventin. Oni prohlásili, že nepůjdou jinak, než jestli decemvirové složí odznaky svého úřadu ještě z předešlého roku, v němž už dříve odstoupili. Decemvirové si však stěžovali, že je snižují na řadové vojáky, a prohlašovali, že svou vrchní moc nesloží, nebudou-li dříve prosazeny zákony, pro něž právě byli zvoleni. Vystěhování na Svatou horu 52/ Prostřednictvím Marka Duillia, který býval tribunem lidu, byla lidu dána zpráva, že se v neustálých sporech nic nevyřizuje. Proto přejde lid z Aventinu na Svatou horu; Duillius jej totiž ujišťoval, že si otcové nepřipustí starost dříve, než uvidí, že město je opuštěno; Svatá hora prý jim připomene pevné odhodlání lidu a oni si uvědomí, že poměry nemohou být opět uvedeny do souladu, ne-bude-li moc lidu obnovena. Vytáhli po silnici Nomentan-ské, která se tehdy jmenovala Ficulenská, a na Svaté hoře se položili táborem, přičemž se řídili příkladem umírně-nosti svých otců v tom, že nikde neudělali škodu. Lid následoval vojsko, přičemž se nikdo nevzpíral, kdo při svém věku mohl pochodovat. Provázely je manželky a děti s lítostivou otázkou, komu by je zanechali v takovém městě, v němž ani počestnost, ani svoboda není posvátná. Když tak Řím zpustl nezvyklou samotou se vším všudy a na foru nebyl už nikdo kromě několika málo Htarců, takže i otcům, svolaným do senátu, se objevilo lOrum naprosto opuštěným, pak už nejen Horatius a Valerius, ale mnoho lidí volalo: „Nač čekáte, otcové shromáždění? Jestliže decemvirové neučiní konec své tvrdošíjnosti, vy dopustíte, aby se všechno zřítilo a shořelo? Jakápak je tohle svrchovaná vláda, kterou tu držíte ve \ l.iHinictví? Chcete dávat právní zřízení střechám a stě-n.i m ? To se nestydíte, že je na náměstí vidět skoro větší počet vašich liktorů než jiných římských občanů? Co si |ničiicte, přitrhnou-li k městu nepřátelé? Což jestli při-i' line ozbrojený lid, když nás ještě málo znepokojuje jeho n v si chování? Což chcete ukončit svou svrchovanou vládu l>.il* postavil opřen o všechny svoje síly, učinil útok; 304 LIVIUS KNIHA III 305 tak je napadl dříve, než byli všichni vyvedeni, i ty, kteří se ještě náležitě nerozvinuli do řad, byl to jakýsi kolísající dav z vojáků sem tam pobíhajících a rozhlížejících se po sobě a po svých spolubojovnících; při tom jejich zmatku přidali Římané ještě na válečném pokřiku a důrazu. Nepřátelé zpočátku ustoupili; potom, když se vzpamatovali a velitelé se na ně ze všech stran obořovali, že chtějí ustoupit poraženým, byla bitva obnovena. Vítězství konsula Vakria 611 Z druhé strany konsul vybízel Římany, aby byli pamětlivi, že právě toho dne poprvé bojují jako svobodní za svobodné město římské; že zvítězí sami pro sebe, ne aby jako vítězové byli odměnou decemvirům; že boj je veden nikoli pod vedením Appiovým, ale konsula Valeria, jenž vzešel od osvoboditelů národa římského, sám jeho osvoboditel; aby ukázali, že v předešlých bitvách se stalo vinou velitelů, ne vojáků, že nezvítězili; že by bylo potupné, aby měli více statečnosti proti svým občanům než proti nepřátelům a aby se více báli otroctví doma než v poli; jediná prý byla Verginia, jejíž počestnosti v míru hrozilo nebezpečí, jediný byl Appius, občan nebezpečné chlípnosti; avšak rozkolísá-li se štěstí válečné, pak vyvstane prý nebezpečí od tolika tisíc nepřátel dětem všech; on — Valerius, prý nechce předvídat, co ani Iuppiter, ani otec Mars nedopustí, aby postihlo město, jež bylo založeno za tak slibných věštných znamení posvátných ptáků. Připomínal jim Aventin a Svatou horu, aby tam, kde byla získána svoboda před několika měsíci, přinesli tuto svrchovanou moc neporušenou zpět a aby dokázali, že vojáci římští mají tytéž schopnosti po vyhnání decem-virů, jaké měli před jejich zvolením, a že po zákonitém zrovnoprávnění se statečnost národa římského nezmenšila. Jakmile pronesl tato slova u praporu pěchoty, letem se rozjel k jezdcům: „Vzhůru, junáci," zvolal, „překonej-i c statečností pěchotu tak, jak ji překonáváte důstojností a stavem. Při první srážce pěchota zahnala nepřítele, vy ho ted vyžeňte na koních s popuštěnými uzdami z bitevního pole! Nevydrží ten útok, už nyní spíše váhají, než se stavějí na odpor." Jezdci pohodnou koně a vyrazí na nepřítele uvedeného ve zmatek už pěší bitvou; když protrhli jejich řady a dostali se až k zadnímu voji, část jich objela po volném prostranství dokola, většinu nepřátel odvrátili od tábora, a když ti už se na všech stranách dávali na útěk, jezdili sem tam a zastrašovali je. Šik pěšáků i sám konsul u celá ta síla válečná uhodili na tábor, s nesmírným krve-prolitím ho dobyli a zmocnili se ještě větší kořisti. Pověst o této bitvě byla donesena nejenom do města, ale i mezi Sabiny k druhému vojsku. V městě byla oslavena s radostí, v táboře podnítila vojáky, aby závodili s tím Hlavným činem. Horatius už je navykl tím, že stačili na výpady i že se cvičili v lehkých srážkách, aby důvěřovali spíše sami sobě, než aby byli pamětlivi potupy, kterou ni ržili za vedení decemvirů. Malé potyčky přispěly k na-dijnému rozhodnutí celé války. Ale Sabinove neustávali j c dráždit, protože nabyli smělosti ze šťastně vedeného hoje předešlého roku, a doráželi na ně s otázkou, proč jen lak vybíhají v malých skupinkách a zase prchají zpět l i Iv o při nějaké loupežné výpravě, a proč tak maří čas u < I rohí celistvou jedinou válku na množství malých půtek? ľroč by se neměli utkat v rozhodném boji a nesměli ponechat osudu, aby najednou tak či onak se situace vyřešila? 306 LIVIUS Bitva druhého vojska na Algidu 62/ Také Římané, kteří sami od sebe nabyli dost chuti k boji, byli podněcováni rozhořčením: druhé vojsko prý se brzy jako vítězné vrátí do města, kdežto z nich prý si nepřítel naopak urážkami jen tropí posměch. Ale kdy se vyrovnají nepřátelům, ne-li zrovna ted? Když konsul seznal, že vojsko v táboře takto reptá, svolal shromáždění a prohlásil: „Domnívám se, vojáci, že jste slyšeli, jak byla vedena válka na Algidu. Jak se slušelo být vojsku svobodného národa, takové také skutečně bylo. Rozvážným vedením mého spolukonsula a statečností vojáků bylo dobyto vítězství. Co se mne týče, budu mít takovou rozvahu i odhodlanost, jakou vy ve mně vytvoříte. Válka může být i prospěšně protahována i rychle ukončena. Má-li být protahována, já dokážu toutéž kázní, kterou jsem zavedl, aby den ze dne rostla vaše naděje i statečnost. Máte-li už dost odvahy a uznáte za vhodné, aby válka byla rozhodnuta, nuže tedy, zvedněte zde na místě válečný pokřik, jaký byste chtěli zvednout na bojišti, jako projev své vůle a statečnosti." Když zvedli pokřik s nesmírným nadšením, velitel je ujistí — s přáním, aby to dobře dopadlo —, že jim vyhoví a příštího dne že je vyvede na bojiště. Zbytek dne strávili připravováním zbraní. Následujícího dne, jakmile Sabinove uvideli, že římský šik se řadí, postoupí vpřed, sami už dávno chtiví boje. Strhla se bitva jako mezi dvěma vojsky sobě samým důvěřujícími, z nichž jedno je pokryto starou a trvalou slávou, druhé nabylo hrdosti svým nedávným novým vítězstvím.Také lstí podepřeli Sabinove svoje síly: neboť se nejen vyrovnali Římanům na bojišti, ale ještě si ponechali mimo řadu dva tisíce vojáků, kteří měli vniknout do levého křídla Římanů přímo při samém střetnutí. Ti když na ně z boku vrazili a tísnili křídlo 1 KNIHA III 307 téměř obklíčené, tu jezdci dvou legií — v počtu asi šest n«'t — seskočí s koní, a zatímco jejich vojáci už ustupovali, přiženou se letem do první řady a zároveň se postaví v cestu nepříteli; podnítí k boji pěšáky nejprve tím, že bojovali ve stejném nebezpečí vyrovnáni s nimi, a potom i lim, že je zahanbili. Pěšáci se styděli, že jezdci bojují způsobem vhodným pro ně i pro jiné a že pěchota se nevyrovná ani té jízdě, která sestoupila s koní. Vítězství Horatiovo na Algidu — Senát jedná o triumfu ()'3j Pustí se tedy do bitvy, kterou na své straně už zanechali, a znovu postoupí na místo, odkud předtím ustoupili; v tu chvíli byla bitka nejenom obnovena, ale zakolísá Inké křídlo Sabinu. Jezdci, kryti mezi řadami pěšáků, ustoupí zpět ke svým koním. Potom přiletí na druhou iianu, aby zvěstovali svým vítězství; zároveň učiní útok na nepřátele poděšené už tím, že silnější křídlo jejich Hlrnny bylo potřeno. Nezaskvěla se více statečnost jiných \ léto bitvě. Konsul se o všechno staral, chválil statečné, domlouval, jakmile někde boj poněkud ochaboval. Po-káraní se ihned zvedali k hrdinským činům, stud je povzbuzoval tak jako jiné vojáky pochvalné řeči. Znovu zdvihnou válečný pokřik a na všech stranách se vzepřou n odrazí nepřítele; pak už nebylo možno odolat římské hIIc. Sabinove, rozprášeni po polích na všechny strany, nechají tábor nepříteli za kořist. Tam Římané dostanou r.pcl nikoli jenom majetek spojenců jako na Algidu, ale "v iij v lastní, ztracený při kořistění na polích. Když bylo takto dobyto dvojího vítězství ve dvou lni váeh a na dvou stranách, senát skoupě rozhodl, aby se jménem konsulů konaly děkovné slavnosti po jeden den. Národ však — ač nevyžvaň k tomu — i druhého dne se ubíral v početném průvodu a vzdával díky bohům; tato 308 LIVIUS KNIHA III 309 děkovná slavnost, neuspořádaná a z lidu vzešlá, byla svým nadšením snad ještě slavnostnější. Konsulové podle úmluvy v týchž dvou dnech přitáhli k městu a svolali senát ven na pole Martovo. Když tam podávali zprávu o svých vojenských činech, přední mužové z otců si postěžovali, že se zasedání senátu koná úmyslně uprostřed vojska, aby senátorům byl nahnán strach. A tak potom konsulové — aby nebylo důvodů k osočování — přeložili zasedání senátu na luka Flaminiova, kde je nyní chrám Apollónův — už tehdy je jmenovali místem Apollónovým. Když byl tak s naprostou jednomyslností otců kon-sulům upírán triumf, Lucius Icilius, tribun lidu, podal na shromáždění národa návrh ohledně povolení triumfu, ač mnozí vystupovali s řečí proti návrhu, přičemž především Gaius Claudius hlasitě řečnil: konsulové prý chtějí triumfovat nad otci, nikoli nad nepřáteli, prý je tu žádáno o poděkování za soukromou zásluhu o tribuna, nikoli o poctu za statečnost; nikdy předtím prý nebylo jednáno o triumfu prostřednictvím národa, vždycky bylo posuzování a rozhodování o té poctě v rukou senátu; ani králové prý nezmenšili důstojnost toho nejvyššího stavu; aby pak tribunové nezneužívali ve všem své moci tak, že by nedovolovali, aby existovala nějaká veřejná rada; teprve tak prý se stane obec svobodnou, tak se spravedlivě vyrovnají zákony, jestliže každý stav podrží svoje práva, svoji důstojnost. Ačkoli proti námitkám plebejů bylo proneseno ještě mnoho řečí, i ostatními staršími z otců, všechny tribue, to je okresy, přijaly ten návrh. Tehdy poprvé byl slaven triumf bez doporučení senátu na příkaz národa. Spory mezi konsuly a triumviry 64/ Toto vítězství tribunů a lidu se zvrátilo téměř v neblahou náročnost tím, že bylo zosnováno spiknutí mezi tribuny s požadavkem, aby titíž tribunové byli opět zvoleni — a aby jejich ctižádost byla méně nápadná —,tedy aby i konsulům prodloužili jejich úřední moc. Brali si za záminku souhlasnou dohodu otců, kterou na újmu konsulů byla otřesena práva lidu. Co se bude dít, když zákony nejsou ještě posíleny, jestliže konsulové napadnou nové tribuny svými politickými spolky? Nebudou |»řcce stále konsuly Valeriové a Horatiové, kteří by méně cenili svoji moc než svobodu lidu. Jakousi užitečnou náhodou padl zrovna los na Marka Duillia, aby předsedal volebnímu sněmu; byl to muž prozíravý, který tušil hrozící nevoli, vznikající z opakovaného zastávání úřadu. Když on tvrdil, že žádného ze starých tribunů nevezme v úvahu, a jeho spolutribu-nové vedli boj o to, aby bez omezení připustil okresy k hla-nování, anebo aby ponechal řízení volebních comitií Hvým 8polutribunům, kteří prý provedou jednání v co-Di ii iíoh spíše podle zákona než podle vůle otců, tu Duillius jakmile spor vypukl — povolal si před svou úřední sto-Ik i konsuly; zeptal se jich, jaký mají záměr ohledně volebních comitií konsulských, a když oni odpověděli, že budou volit nové konsuly, získal tak u lidu oblíbené do-poručitele návrhu nijak lidumilného a vystoupil s nimi na řečniště před lidem. Pak byli konsulové předvedeni před lid a dotázáni, jak si budou počínat, zvolí-li je národ římský podruhé i konsuly — pamětliv své svobody, které dobyl s jejich pomocí doma, pamětliv vojenské služby i jejich válečných I lnů. Konsulové nic na svém mínění nezměnili; on je hla-"iié pochválil, že nepřestávají až do posledka být nepo- 310 LIVIUS KNIHA III 311 dobni decemvirůin, a konal volební comitie. Když bylo zvoleno pět tribunů lidu, protože pro horlivou a bezostyš-nou vtíravost devíti tribunů, ucházejících se o ten úřad, jiní kandidáti nedostali většinu v okresech, rozpustil sněm. A pak už jej nekonal kvůli provedení volby. Prohlásil, že učinil zadost zákonu, který nikde předem nevymezil počet pro tribuny a jen slavnostně tribunům potvrzoval, že mohou zůstat ve funkci, a nařizoval, aby těmi, kteří byli zvoleni, další byli vlastní doplňovací volbou přibráni jako spolutribunové; citoval doslovné znění zákona, v kterém stálo: „Jestliže dám zvolit deset tribunů lidu a vy dnes méně než deset tribuno lidu ustanovíte, nechť se ti, které oni sami svou vlastní doplňovací volbou přiberou jako své spolutribuny, stanou zákonitými tribuny podle téhož zákona stejně tak jako ti, které dnes za tribuny lidu ustanovíte." Když Duillius až do konce setrvával na svém tvrzení, že stát nemůže mít patnáct tribuno lidu, překonal tak ctižádost svých spolutribunů a odstoupil z úřadu, stejně oblíben u otců jako u lidu. Spory tribunů a konsulů 65/ Noví tribunové lidu při vlastní doplňovací volbě spolutribunů vyhověli vůli otců a zvolili také dva patricijské a bývalé konsuly Spuria Tarpeia a Aula Aeternia. Za konsuly byli zvoleni Spurius Herminius a Titus Vergi-nius Caelimontanus; nebyli nijak zvláště nakloněni zájmu otců nebo lidu, a měli pokoj doma i za hranicemi. Lucius Trebonius, tribun lidu nepřátelský otcům, protože tvrdil, že byl jimi při doplňovací volbě tribunů podveden a zrazen, podal návrh zákona, aby ten, kdo dá volit lidu římskému tribuny, dával je volit tak dlouho, až by dosadil deset tribunů lidu; při spravování tribunátu stále dorážel na otce, a proto také mu bylo dáno příjmení Asper, to je Jizlivý. Potom byli zvoleni za konsuly Marcus Geganius Macerinus a Gaius Julius. Ti uklidnili vzniklé sváry tribunů s mladíky ze vznešených rodin bez útočení na moc Iribunskou a také se zachováním důstojnosti otců. Lid zilržcli od rozbrojů tím, že po nařízení odvodu do války s Volský a Aequy ponechali ten podnik stranou tvrdíce, když v městě je pokoj, že také za hranicemi je všechno klidné a že při nešvarech občanů i cizinci nabývají větší umelosti. PéČe o mír byla tak příčinou vnitřní svornosti. Ale vždy se zdál jeden stav obtížný při umírněnosti toho druhého a klidně žijícímu lidu začali Činit příkoří mladší z otců. Když tribunové přispívali ku pomoci těm nižším, zpočátku to bylo málo platné a potom ani oni nebyli ušetřeni urážek, zvláště v posledních měsících, když bylo pácháno bezpráví politickým spolčovaním těch mocnějších a když význam každé úřední moci v pozdější Části roku obvykle poněkud ochaboval. Lid by skládal ještě aspoň trochu naděje do tribunálu, kdyby měl tribuny podobé Iciliovi — ale po dva roky prý měl jenom jména. Naproti tomu starší z otců, l řehaže soudili, že jejich mladíci jsou příliš prudcí, přece m raději přáli — když už hy se měla míra přestoupit —, aby přebývala smělost spíše u jejich vlastních lidí než u protivníků. Tak je nesnadná umírněnost při obraně svobody, když každý sám sebe vynáší a přitom předstírá, že se chce tomu druhému jenom vyrovnat, a to do té míry, že toho druhého utlačuje; když se lidé mají na pozoru, aby se nemuseli bát těch druhých vzbuzujících strach, Mami se dělají strašnými; a tak bezpráví od sebe samých odvrácené svalujeme na druhé, jako by bylo nezbytné bud je činit, nebo je snášet. 312 LIVITJS KNIHA III 313 Nepřátelé využívají vnitřních zmatků v Římě 66\ Titua Quinctius Capitolinus počtvrté a Agrippa Furius byli pak zvoleni za konsuly a neshledali ani rozbroje doma, ani válku za hranicemi. Ale hrozilo obojí. Už se nadále nedala potlačovat nesvornost občanů, protože i tribuni i lid byli pobouřeni proti otcům; když byl předvolán na soud někdo ze šlechticů, vždycky to pobouřilo shromáždění novými rozbroji. A při prvním hluku z nich, jako by znamení dostali, chopili se zbraní Aequové a Volskové. Bylo to také proto, že jim velitelé chtiví kořisti namluvili, že odvod před dvěma roky ohlášený se nemohl konat, protože lid už odmítal svrchovanou vládu; proto prý proti nim nebylo vysláno vojsko; neukázněností prý zaniká dobrý mrav konat vojenskou službu a Bim prý jim už není společnou vlastí. Všechny nesváry a třenice, které kdy měli se zahraničními kmeny, nyní prý obracejí proti sobě samým. Tu prý je příležitost vlky zaslepené vnitřní zuřivostí překvapit. Spojenými vojsky nejdříve zcela vydrancovali latinské území, potom — když se jim žádný obránce nestavěl na odpor — za zpupného počínání podněcovatelů války přitrhli k samým hradbám Ríma; plenili v krajině brány Esquilinské a ukazovali tak zpustošené území na potupu městu. Když potom, ženouce před sebou ukořistěný dobytek, beztrestně postupovali v šiku ke Corbionu, konsul Quinctius svolal lid do shromáždění. Řeč konsula Quinctia k lidu 671 Promluvil tam, jak se dovídám, v tomto smyslu: „Ačkoliv si nejsem vědom žádného provinění, Quiritové, přece jsem předstoupil s převelikým studem před vaše shromáždění. Tohle jste měli zvědět, to má být potom- kům do paměti vštípeno, že Aequové a Volskové, sotva Hcrnikům nedávno rovní, za čtvrtého konsulátu Tita Quinctia beztrestně přitrhli k branám města Říma, a to v plné zbroji! Této hanbě bych se byl vyhnul — ačkoli se už dlouho tak žije a stav poměrů je takový, že se nic dobrého tušit nedá —, kdybych jen býval věděl, že právě tomuto roku ta necest hrozí; vyhnul bych se tomu bud vyhnan-slvím, nebo smrtí, kdyby nebylo jiného úniku z mého čestné lio úřadu. A proto, kdyby oni muži byli měli takové /.hraně, které byly v našich branách, mohlo být za mého konsulátu dobyto Říma! Dost jsem měl čestných úřadů, dost a dost života; bylo záhodno, abych zemřel za svého l řctího konsulátu. Kým tedy ale ti nejzbabělejší z našich nepřátel opovrhli? Námi konsuly, či vámi, Quiritové? Je-li vina na nás, odejměte svrchovanou moc nám nehodným — a je-li to ještě málo — uložte nám ještě nadto I resty. Je-li vina na vás, nechť není nikdo z bohů ani z lidí, kierý by vaše poklesky trestal, Quiritové, jenom vy sami jich litujte! Oni nepohrdli vaší bojácností, ani nespoléhali na svou statečnost; vždyť byli tolikrát na hlavu poraženi, láhora zbaveni, ztrátou polí ztrestáni, pod jho posláni, n tak sebe i vás znají. Nesvornost stavů je jedem tohoto města, spory otců a lidu. Ani my neznáme umírněnost \ • svrchované moci, ani vy ji neznáte ve své svobodě; ■••'i ímeo vás mrzí úřady patricijské a nás plebejské, oni Oftbyli smělosti. Probůh, co vlastně chcete? Zatoužili jste I" • i ribunech lidu, v zájmu svornosti jsme vám je povolili; přáli jste si komisi deseti zákonodárců, decemviry, dovolili I um- je zvolit: omrzeli vás decemvirové, donutili jsme je, lby se úřadu vzdali. Protože váš hněv proti nim trval — i když už nebyli veřejně činní —, strpěli jsme, aby zemřeli a trávili život ve vyhnanství ti nej vznešenější a nejváže-u< | i mužové; chtěli jste, aby tribunové lidu byli zvoleni podruhé, zvolili jste si je; chtěli jste volit konsuly ze své 314 LIVIUS KNIHA III 315 politické strany; ačkoliv jsme nahlíželi, že to je nespravedlivé vůči otcům, i to jsme viděli, že také patricijský úřad je dáván lidu darem. Snesli jsme a snášíme pomoc tribunskou, odvolání k národu, usnesení lidu uložená otcům, potlačení našich práv, všechno pod záminkou spravedlivého vyrovnání zákonů. Kam povedou ty sváry? Zda bude někdy dovoleno mít sjednocené město, tuto vlast společnou? My — poražení, s klidnější myslí pokojněji žijeme než vy — vítězové. Není na tom dost, že vy jste pro nás zdrojem strachu? Proti nám je dobýváno Aventi-na, proti nám je obsazována Svatá hora. Nikdo nezabránil tomu, že nepřátelé téměř dobyli Esquilií, a nepřátelské Volsky stoupající na náspy nikdo nezapudil. Na nás si troufáte se svou udatností, proti nám stojíte ve zbrani? 68j Nuže tedy, když radnici jste oblehli, náměstí jste učinili nebezpečným a žalář jste naplnili předními muži, se stejně srdnatou myslí vykročte za bránu Esquilinskou, anebo jestli ani toho se neodvažujete, podívejte se z hradeb na pole venkovská, zpustošená mečem a ohněm, jak tu je válečná kořist odháněna, jak tu dýmají příbytky porůznu zapálené; naše společná obec je následkem toho ve stavu ještě horším: venkov je vypalován, město je obléháno, sláva válečná je v rukou nepřátel. A co dále? V jakém stavu je váš soukromý majetek? Co nevidět jednou každému z vás dojdou zprávy z venkova, jaké škody mu nepřátelé natropili. Copak máte doma něco, z čeho byste je nahradili? Tribunové vám ty ztráty vrátí a nahradí? Křiku a slov vám nasypou, kolik jen budete chtít, i obviňování proti předním mužům i zákonů jedněch proti druhým i schůzí na shromážděních. Ale z oněch shromáždění se nikdy nikdo z vás nevrátil domů bohatší majetkem nebo vyšší postavením. Což jste někdo přinesl odtud něco manželce a dětem mimo projevy nenávisti, urážky a spory veřejné i osobní? Před nimi byste se chtěli uchránit vždycky, ale ne svou statečností a bezúhonností, nýbrž cizí pomocí? Ale na mou víru, když jste konali vojenskou službu pod vedením nás — konsulů, nikoli tribunů, a ve vojenském táboře, nikoli na foru, a když v bitevním šiku se vašeho válečného pokřiku děsili nepřátelé, nikoli ve shromáždění otcové římští — vracívali jste se s dobytou kořistí, » územím nepříteli odňatým, plni štěstí a slávy jak veřejné, lak i své vlastní, ve vítězoslavném triumfu domů ke svým domácím krbům: nyní necháváte odejít nepřítele obtíženého vaším majetkem. Zůstaňte vězet připoutáni ke svým Hhromážděním a žijte si na foru: pronásleduje vás nutnost konat vojenskou službu, před níž prcháte. Těžké bylo vytáhnout proti Aequňm a Volskům: před branami máte válku; nebude-li odtud zahnána, co nevidět se octne mezi hradbami a bude stoupat na hrad a na Kapitol a do příbytků vašich vás bude stíhat. Před dvěma roky senát nařídil konat odvod a vyvést vojsko na Algidus; my sedíme lu-činně doma a hašteříme se mezi sebou jako ženské, JHine rádi, že je pro tu chvíli mír, a nepozorujeme, že z toho krátkého klidu znovu vzejde mnohonásobná válka. Jsem ni vědom, že jsou jiné věci, o nichž se příjemněji povídá; id<- mne dohání nutnost, abych mluvil slova pravdivá místo milých, i kdyby mě moje povaha k tomu nepobí-ícla. Věru bych si přál, Quiritové, abych se vám líbil; ale mnohem raději chci, abyste vy zůstali zdrávi, ať budete vňči mně jakkoliv naladěni. Ze samé přirozenosti je to už l a k zařízeno, že ten, kdo mluví před davem pro svůj vlastní prospěch, je milejší než ten, jehož rozvaha nevidí nic jiného než prospěch veřejný, ledaže snad se domníváte, že tihle lichotníci obecní, tihle lidumilové, kteří vám nedovolují být ani ve zbraních, ani v klidu, popouzejí vás a popichují k vašemu prospěchu. A když se dáte pobouřit, 316 LIVIUS pak sloužíte jim pro důstojenství nebo pro zisk; protože vidí, že za svornosti stavů neznamenají vůbec nic, touží se stát vůdci raději špatného podniku než žádného, třeba za zmatků a vzpour. Ale jestli vás tyhle poměry konečně omrzí a chcete-li si osvojit mravy otců i své staré zvyky namísto těchhle nových, tu se nevzpírám žádnému trestu, jestliže v několika málo dnech nevyženu z tábora tyhle pustositele našich polí a na hlavu je neporazím a nepřenesu tenhle válečný postrach, kterým jste nyní ohromeni, od našich bran a hradeb k jejich městům." Odvetná obranná válka proti Aequům 69 j Zřídkakdy byla řeč tribuna u lidu oblíbeného vítanější než tehdy toho velmi přísného konsula. Také mládež, která za takových poměrů plných strachu si navykla považovat vzpírání se vojenské službě za nejostřejší zbraň proti otcům, ohlížela se po zbraních a po válce; prchající a oloupení venkované i zranění přinášeli zvěst o činech ještě hanebnějších než ty, které byly viditelné, a naplnili celé město hněvem. Když pak přišli do senátu, všichni se obrátili ke Quinctiovi, pohlíželi na něho jako na jediného obránce důstojnosti římské a přední z otců prohlašovali, že jeho řeč před shromážděním je důstojná jeho svrchované moci konsulské, důstojná tolika konsulátů předtím zastávaných, důstojná celého jeho života, plného čestných úřadů často vykonávaných, častěji ještě zasloužených. Jiní konsulové prý bud lichotili lidu zradou na důstojnosti, anebo zase drsnou obranou práv stavu učinili lid vzdorovitejším tím, že ho drželi na uzdě. Titus Quinctius prý pronesl řeč pamětlivou důstojnosti otců i svornosti stavů a především současných poměrů. Všichni ho prosili i jeho spolukonsula, aby se ujali řízení státu. Prosili tribu- KNIHA III 317 ny, aby jednomyslně s konsuly se uvolili k tomu, aby válka byla zahnána od města i hradeb a lid podroben usnesením otců v situaci tak povážlivé; společná vlast prý volá tribuny a doprosuje se jejich pomoci, když pole jsou zpustošena, město téměř obleženo. Se souhlasem všech je rozhodnut odvod a také konán. Konsulové na shromáždění prohlásili, že není čas vyšetřovat důvody k osvobození od vojenské služby, a nařídili, aby všechno mladší mužstvo následujícího dne za prvního svítání se dostavilo na pole Martovo; oni prý vymezí čas pro vyšetření příčin u těch, kteří se na voj -nu nepřihlásili, až po skončení války; ten, jehož důvod neuznají, prý bude považován za zběha. Všechna mládež se dostavila následujícího dne. Kohorty si zvolily každá h voj e setníky, v čelo jednotlivých kohort bylo postaveno po dvou senátorech. Všechno to bylo, jak se dovídám, vykonáno tak časně, že s těmi prapory a odznaky, které byly vzaty právě toho dne od quaestorň z pokladnice i přineseny na pole Martovo, vytáhli z pole Martova už v deset hodin dopoledne; nové vojsko, v němž několik málo kohort starých vojáků je dobrovolně následovalo, zůstalo u desátého milníku. Následující den jim přivedl nepřátele před oči | i ábor u Corbiona byl položen těsně vedle jejich tábora, flímany popouzel hněv, nepřátele však špatné svědomí viny a zoufalství, že tolikrát vedli odbojnou válku; proto iřctího dne bitvu už neodkladali. Vítězství nad Aequy 70\ Ač byli ve vojsku římském dva konsulové se stejnou pravomocí, bylo svrchované velení s dovolením Agrippo-vým v rukou jeho spolukonsula, což je věc velmi pro-Mpčšná při řízení důležitých podniků. Quinctius dostal 318 LIVITJS přednost, ale splácel vlídně povolnosti Agrippově, který se mu podřizoval tím, že se s ním podílel o své plány a pocty a že se s ním vyrovnával, ač mu roven nebyl. V bitevním šiku Quinctius ovládal pravé křídlo, Agrippa levé. Podveliteli Spuriu Postumiu Albovi byla svěřena obrana středního šiku, druhého podvelitele Publia Sulpicia postavili v ěelo jezdcům. Pěšáci na pravém křídle znamenitě bojovali, ač Volskové nekladli odpor liknavě. Publius Sulpicius prorazil s jízdou středem šiku nepřátel. Ač se odtud mohl vrátit toutéž cestou ke svým, dřív než by nepřítel uspořádal zmatené řady, zdálo se mu příhodnějším napadnout týl nepřítele. V tom okamžiku by býval rozprášil nepřátele nájezdem na zadní šik, neboť by jim nahnal strach na dvou stranách, kdyby ho bývali jezdci Volskú a Ae-quů svým bojem nezachytili a poněkud nezdrželi. Tu však Sulpicius prohlásil, že není čas k váhání, a hlasitě volal, že budou obklíčeni a odříznuti od svých, nedokončí-li jezdeckou bitvu s vynaložením všech sil; nestačí prý, aby zahnali na útěk jezdce nestižené pohromou; ať tedy ubijí koně i jezdce, aby žádný odtud nedojel zpět a neobnovil bitvu; nepřátelé se prý nemohou postavit na odpor římským jezdcům před nimi, když ustoupil i sevřený šik pěšáků. Nebylo to řečeno hluchým uším. Jediným náporem zdrtili celou jízdu, veliké množství nepřátel srazili s koní. Jezdce samé i koně probodávali kopími. — Takový byl konec jízdní bitvy. Potom napadli šik pěšáků a poslali zprávy o vykonaném útoku konsulňm, kde nepřátelský šik už kolísal. Ta zpráva pak dodala srdnatosti vítězícím Římanům a dorazila ustupující Aequy. Nejdřív se projevovala jejich porážka uprostřed šiku, kudy prorazila jízda a uvedla ve zmatek řadu. Levé křídlo zatlačoval konsul Quinctius. Na pravém bylo nejvíce nesnází. Tam Agrippa, srdnatý věkem i silami, viděl, že na všech stranách bitvy to do- KNIHA III 319 padá lépe než u něho; proto uchopil prapory od prapo-rečníků a sám je nesl dopředu, některé dokonce házel na hustě sražené nepřátele; vojáci pokoření strachem z takové hanby napadli nepřátele. Tak bylo vítězství vyrovnáno na všech stranách. Tu přišel posel od Quinctia, že on jako vítěz už ohrožuje tábor nepřátel, ale že tam nechce vrazit dříve, než se doví, že byl ukončen boj také na levém křídle; jestliže Agrippa už nepřátele porazil, ať k němu přitrhne s vojskem, aby se celé vojsko zároveň zmocnilo kořisti. Vítězný Agrippa přišel k vítěznému spolukonsulovi, vzájemně si blahopřáli a vydali se k táboru nepřátel. Tam bez l)oje vrazili do opevnění, neboť je hájilo jen několik málo vojáků a ti byli ve chvíli poraženi. — Přivedli zpět vojsko, přičemž se zmocnili nesmírné kořisti; tak dostali zpět tuké svůj majetek, který byl ztracen pustošením polí. O triumf ani oni sami nežádali, jak se dovídám, ani jim nebyl povolen senátem; ale neudává se příčina, proč tu poctu odmítli, anebo proč v ni neměli doufat. Pokud já se při tak veliké vzdálenosti časů dohaduji, stalo se tak proto, že i konsulům Valeriovi a Horatiovi, kteří kromě u Volskú a Aequů dobyli slávy také dokončením války Habinské, tehdy senát odepřel triumf. A tak se konsulo-vé ostýchali žádat triumf za polovinu těch válečných činů, aby se nezdálo — i kdyby ho byli dosáhli —, že byl \ lat zřetel spíše na osoby než na zásluhy. Spor dvou obcí před Římany 71/ Slavné vítězství, jehož bylo na nepřátelích dobyto, .'iMTi il doma hanebný rozsudek národa o hranicích spojen-I ti. Obyvatelé města Aricie a Ardeje často vedb: válku o sporné území; unaveni mnohými vzájemnými porážkami, vzali si národ římský za soudce. Když přišli k soud- 320 LIVIUS nímu stání, jednalo se ve sněmu národa, úředně povoleném, s velikou neústupností. Již byli předvedeni svědci, měli být povoláni zástupci okresů a národ měl provést hlasování; tu povstal Publius Scaptius, prostý občan vysokého věku, a prohlásil: „Je-li mi dovoleno, konsulo-vé, abych mluvil o věci politické, nedovolím, aby národ v této záležitosti chyboval." Konsulové se ohradili proti tomu, aby on jako člověk nehodný víry byl slyšen, a nařídili ho odvést — protože křičel, že je tu zrazován veřejný zájem; on však se odvolal k tribunům. Tribunové, kteří se dávají skoro vždy řídit davem, místo aby ho sami řídili, dovolili lidu, chtivému ho vyslechnout, aby Scaptius řekl, co si přeje. Tu on začal, že mu jde na osmdesátý třetí rok a že na tom území, o něž se jedná, sloužil na vojně ne jako mladík, nýbrž jako voják, který měl už dvacet let vojny za sebou, když se válčilo u Coriol. Proto prý uvádí tu věc, už stářím málem zapomenutou, jemu však v paměti utkvělou, že to území, o které se vede spor, patřilo ke kraji coriolskému a po dobytí Coriol se právem válečným stalo státním majetkem národa římského. On prý se diví, odkud vzali obyvatelé Ardeje a Aricie tu drzost, že chtějí zabrat území, na něž nikdy neužívali práva majetkového, pokud obec coriolská byla neporušena, tomu národu římskému, z něhož učinili soudce namísto pána. Jemu prý už zbývá nepatrný čas života, avšak nemohl připustit, aby se toho území, kterého dobyl jako voják brannou mocí — pokud na to stačily síly —, nedomáhal nyní jako stařec také svým hlasem, když už jinak nemůže; důrazně prý radí národu, aby ne-prospěšnou ostýchavostí nezavrhoval svůj vlastní zájem. KNIHA III 321 Nespravedlivé rozhodnutí Římanů 72/ Když konsulové zpozorovali, že lid poslouchá Scaptia nejen v tichosti, ale dokonce i se souhlasem, dovolávali se za svědky bohů i lidí, že se tu děje nesmírná hanebnost, a přivolali přední z otců. S nimi obcházeli zástupce okresů a prosili, aby nedopustili ten nejhorší zločin sloužící za příklad ještě horší, že by soudcové obrátili spor ve svůj prospěch; obzvláště pak — i kdyby bylo dovoleno, aby soudce měl na starosti svůj vlastní zisk — nikterak prý se zabráním toho území nezíská tolik, kolik se ztratí odcizením spojenců následkem toho bezpráví; vždyť škoda na pověsti a důvěře bude prý vetší, než si mohou představit; vyslanci to prý budou vykládat doma, rozšíří hc to mezi lid, uslyší to spojenci i nepřátelé — as jakou bolestí tihle a s jakou bolestí oni! Což si myslí, že sousední kmeny to přičtou Scaptiovi, starému žvanilovi ze schůzí? Scaptius prý se tímto příkladným činem proslaví, ale národ římský ponese masku udavače a zpronevěřitele ve sporu o cizí majetek; neboť který soudce v soukromé záležitosti se dopustil toho, aby přisoudil spornou věc sám sobě? Ani sám Scaptius by to prý neučinil, i když v něm všechen Mtud už odumřel. Takto hlasitě volají konsulové i otcové, ale větší váhu má chtivost a podněcovatel chtivosti Scap-iíiih. Povolaní zástupci okresů rozsoudili, že to území je nláLní majetek národa římského. Nepopírají také, že by rozsudek zněl stejně, kdyby se byli obrátili k jiným soudním. Hanebnost toho rozsudku je ovšem poněkud zmírněna prospěchem z toho právního případu. Avšak ještě ošklivějším a trpčím než obyvatelům Aricie a Ardeje to l>ii|iadalo římským otcům. Zbytek roku byl už klidný a bez nepokojů v městě i za hranicemi. 322 LIVITJS KNIHA IV 323 KNIHA IV Změny v ústavě 1/ Potom nastoupili konsulové Marcus Genucius a Gaius Curtius. Byl to rok plný neklidu doma i za hranicemi. Na počátku roku přednesl totiž tribun lidu Gaius Canuleius návrh zákona o uzavírání sňatků mezi patriciji a plebeji. Otcové se domnívali, že se tím zákonem poskvrní jejich krev a zmatou práva rodů. Také padla zmínka, nejdříve jen neznatelné pronesená tribuny, že by mělo být dovoleno volit jednoho ze dvou konsulů z plebejů. Jednání postoupilo potom tak daleko, že ten návrh podávalo devět tribunů, aby totiž lidu byla dána pravomoc ustanovovat konsuly, jak by si přál — bud z lidu, anebo z otců. Patricijové tušili, že by takový čin znamenal nejen ponižující sblížení s těmi nej spodnějšími vrstvami, ale i úplné odnětí svrchované moci tem nej přednějším a předání vlády do rukou lidu. S radostí tedy uslyšeli otcové zprávu, že obyvatelé města Ardej e odpadli od Říma, protože cítili jako bezpráví, že jim bylo rozsudkem Římanů odňato území; také se s potěšením dověděli, že Vejané zpustošili okrajové území římské a že Volskové a Aequové protestují proti tomu, že město Verrugo bylo opevněno. Tak dalece byla otcům milejší válka, snad i nešťastně vedená, než potupný mír. Zprávy přehnaně podávané ještě zveličovali, aby za hluku z tolika válek utichaly tribunské akce. S tím záměrem také otcové nařídili, aby byl vykonán odvod a aby byla s nej větším úsilím připravována válka i výzbroj k ní; mělo se to dít pokud možno ještě horlivěji, než byly ehvstánv nřínravv za konsula Tita Ouinctia. Tu Gaius Canuleius pronesl několik slov v senátu, že prý konsulové nadarmo zastrašují lid a odvracejí jej od snahy po vydání nových zákonů; nikdy prý nebudou patricijové konat odvod dříve — pokud on bude živ — dokud lid neschválí to, co vyhlásí on, Canuleius, a jeho kolegové — tribuni. Hned také svolal lid do shromáždění. 2/ V té době také konsulové popuzovali senát proti tribunovi a tribun zase pobuřoval lid proti konsulům. Konsulové prohlašovali, že ty projevy tribunské zběsilosti se už dále nedají snášet, že už došly až ke krajní mezi; doma prý se štve do války více než za hranicemi, a to ani ne tak vinou lidu, jako spíše otců, ani ne tak tribunů, jako samých konsulů. Říkali, že se nejvíce rozmáhá takové počínání, za něž se v obci dostává odměny; tak prý se za míru vytvářejí výtečníci stejně jako za války. Nejvíce prý se v Římě odměňuje a vyplácí pobuřování, to prý bylo i jednotlivcům i všem dohromady vždycky ke cti. Jen ať si vzpomenou, jakou důstojnost senátorskou sami od otců dostali, jakou ji měli předat svým dětem, aby se stejně jako lid mohli chlubit, že ji zvětšili a rozšířili; konec tu nenastává a také nenastane dříve, dokud pobuřování se bude šťastně dařit a dokud podněcovatelé ke vzpouře budou za to ještě docházet úcty. Ten Gaius Canuleius se pustil do podniků a jakých! Vždyť on sem zanáší pomíchání rodů, zmatení věštných obřadů veřejných i soukromých, jen aby nezůstalo nic čistého, jen aby nezbylo nic neporušeného, jen aby zmizel všechen rozdíl stavů, aby potom nikdo neznal ani sebe, ani své vlastní lidi. Jakýpak jiný význam mají smíšená manželství, než aby se rozmohlo nemanželské obcování lidu a otců, skoro jako u divokých zvířat; aby ten, kdo se narodí, nevěděl, čí je krve, ke kterým posvátným obřadům rodinným patří, aby napůl pocházel z otců, napůl z lidu, 324 LIVIUS aby ani sám se sebou nebyl vnitřně vyrovnán. Ještě prý se jim zdá málo, že všecbny ty vztahy božské i lidské uvádějí ve zmatek, už prý se i ke konsulátu chystají takoví pobuřovatelé lidu! A to oni nejdřív jen tak v řečech zkoušeli, aby jeden ze dvou konsulů byl vzat z lidu; teď už podávají dokonce návrh zákona, aby národ zvolil za konsuly buď někoho z otců, nebo z lidu, jak by se mu zachtělo. Oni, toť se rozumí, zvolí z lidu právě ty nej drzejší buřiče: tak tedy budou konsuly Canuleiové a Iciliovél Nechť to nedopustí Iuppiter Nejlepší Největší, aby svrchovaná moc královské důstojnosti upadla tak hluboko. Otcové tisíckrát raději podstoupí smrt, než aby dovolili a strpěli tak velikou hanbu. Také tím jsou si jisti — vykládali v senátě —, že i jejich předkové by se bývali pustili do jakéhokoliv zápasu spíše, než aby dopustili si dát vnutit takovéhle zákony; kdyby jen bývali tušili, jak při jejich povolnosti ve všem nebude na ně lid mírnější, ale naopak ještě drsnější a že bude vymáhat čím dál tím větší nepravosti, jakmile jen dosáhne na nich těch prvních; protože tehdy patricijové ustoupili při ustanovení tribunů, povolili jim i podruhé: teď to nebere konce. Nemohou v téže obci existovat vedle sebe i tribunové lidu i otcové: buď musí být odstraněn tento stav senátorský, nebo onen úřad tribunský; ale je třeba spíše pozdě než nikdy učinit přítrž smělosti a drzosti. Což pak? Tribunové aby beztrestně rozsévali rozbroje a potom ještě rozdmýchávali války se sousedy? Což aby bránili vyzbrojovaní obce a její obraně, až se postaví proti těm nepokojům, které oni sami budou rozněcovat? I když jen taktak sem ještě nepřátele nepovolali, aby nedovolovali sbírat vojska proti nepřátelům? Což aby se Canuleius opovažoval v senátu pronášet řeč, že zabrání konání odvodu, jestliže otcové mu nedovolí, aby byly přijaty jeho zákony, a neuznají tak jeho vítězství? Což- K.NIHA IV 325 pak to znamená jiného, než že vyhrožuje zradou vlasti a pak že ještě ji nechá obléhat a dobývat! A co odvahy dodá onen Canuleiův projev ne lidu římskému, ale Volskům, Acquům a Vejanům! Což nezačnou do budoucna věřit, že budou stoupat na Kapitolský hrad pod vedením Canuleio-vým, až oni — tribunové — otcům vyrvou pevnost ducha zároveň s právem i důstojností? Ale konsulové prý jsou připraveni být vojevůdci spíše proti zločinu spoluobčanů než proti zbraním nepřátel. 3j Protože se v senátu projednávaly ponejvíce takovéto věci, promluvil Canuleius na doporučení svých ná-v rhů zákona i proti konsulům takto: „Zdá se mi, Quiritové, že jsem věru už dříve pozoroval, jak vámi otcové pohrdají a za jak nehodné vás pokládají, abyste s nimi žili v jednom městě a uvnitř týchž hradeb. Teď však to vidím nejvíce, protože se proti našim návrhům zákona takto ostře postavili. Co jiného jimi připomínáme, leda že jsme jejich Hpoluobčané, třebaže nemáme stejný majetek s nimi, a že plece obýváme stejnou vlast jako oni. Jedním z těch návrbů žádáme za právo sňatku, které bývá dáváno sou-Itdnim kmenům a cizincům; my aspoň jsme udělili ob-« .m-.ké právu,, které je víc než právo sňatkové, nepřátelům, dokonce poraženým. Tím druhým návrhem nepřinášíme nic nového, ale vyžadujeme to, co patrí lidu, a toho se inké domáháme: aby totiž národ římský svěřoval čestné • ■i idy těm, kterým bude chtít. Pročpak tedy otcové plaší I* d< koho a kdeco, proč byl na mne učiněn útok právě m dávno v senátu a proč vyhlašují, že mě ztlučou a že ni otí Mvatosvatou moc tribunskou? Jestliže se dává ná-< udil i imskému možnost svobodné volby, aby totiž svěřoval ItUnaulát těm lidem, kterým bude chtít, to že nevydrží loble město? Jestliže se neodnímá naděje i člověku plebej- l i mu dosáhnout třeba nejvyššího úřadu, bude-Ii hoden 326 LIVITJS KNIHA IV 327 té největŠí pocty, to že tahle obec nepřežije? To že je veta po římské moci? Ta výzva: ,Plebej nechť se nestane konsulem!' — ta tedy znamená totéž, jako když se řekne, že otrok nebo propuštěnec bude konsulem? Cítíte, v jakém to opovržení žijete? I kousek toho světla, kdyby to šlo, by vám vzali! I nad tím se rozhořčují, že dýcháte, že hlas vydáváte, že máte podobu lidskou. Ba dokonce tvrdí — s dovolením bohů —, že je to hřích, aby se plebej stal konsulem! Zapřísahám vás, jestliže nás nepouštějí k letopisům ani k zápisům kněží-pontifiků, nevíme ani to, co všichni cizinci vědí, že totiž konsulové nastoupili na místo králů a že nemají z práva nebo důstojnosti nic na sobě, co by nebylo dříve na králích. Což myslíte, že jsme nikdy neslyšeli vyprávět, že Numa Pompilius nejenom nebyl patricijem, ale ani ne občanem římským, že byl povolán z území sabinského a že na vybídnutí národa z podnětu otců kraloval v Římě? Což neznáme, že se pak stal králem Lucius Tarquinius ještě za života dětí Ankových, ač nepocházel nejenom z rodu římského, ale ani ne z italského, jako syn Demarata korinthského, jako obyvatel z Tar-quinií? Což nevíme, že po něm dostal královský trůn pro své schopnosti i pro svou mužnost Servius Tullius, syn zajatkyně Kornikulanky, který neměl ani otce a jehož matka byla otrokyne? A co mám mluvit o Titu Tatiovi sabinském, kterého sám Romulus, otec města, přijal za svého spolukrále? Tedy pokud nebylo opovrhováno rodem člověka, aby se v něm zaskvěla zdatnost, rostlo panství římské. Ted by vás měl mrzet plebejský konsul, když přece naši předkové nepohrdali králi přišlými z ciziny? Vždyť přece ani po vyhnání králů nebylo město uzavřeno cizí ctnosti! Zajisté rod Claudiů jsme po vyhnání králů přijali ze Sabinska nejen do naší obce, ale dokonce i do počtu patricijů. Což se musí stát z cizince nejdříve patricij, potom teprve může být konsulem? Kdyby to byl občan římský z lidu, tu mu bude vzata naděje na konsu-lál? Cožpak nevěříme, že se může přihodit, aby muž statečný a rázný, v míru i ve válce zdatný pocházel z lidu a byl podobný Numovi, Luciu Tarquiniovi a Serviu Tulliovi? Či mu ani nedovolíme, i kdyby skutečně takovým byl, aby se chopil kormidla státu? Anebo máme mít k o us uly podobné dece mvirům, těm nej větším ohavám, kteří přece všichni pocházeli z otců? Nebo snad dáme možnost novým lidem, kteří se podobají těm nejlepším z králů?" 4/ „Avšak," namítne někdo, „po vypuzení králů se nemal nikdo z lidu konsulem. Co z toho? Což se nedá žádná nová věc zavést? Co se až dosud neudělalo — a mnoho věcí se ještě neudělalo v novém národě —, to se nemá provést, ani když je to užitečné? Pontifikové-kněží a augu-rové-věštci z letu ptáků nebyli žádní za vlády Romu-lovy; Numa Pompilius je zvolil. Census-sčítání lidu v obci a rozpis setnin a rozdělení obyvatelstva do tříd neexistovalo; to zavedl Servius Tullius. Konsulové nikdy nebyli; po vypuzení králů byli zvoleni. Ani moc, ani jméno diktátora neexistovalo; vzniklo teprve za našich otců. Tribunové lidu, aedilové, quaestoři žádní nebyli; bylo iimi niioveno, aby byli zřízeni. Decemviry, to jest deseti- * l«-nnou komisi pro napsání zákonů, jsme v průběhu po-I. drtích deseti let zvolili, ale sesadili potom z politické ......i. Kdo tu pochybuje, že ve městě navěky založeném, • oi i mě rostoucím budou ustanovovány nové vládní 1'iinkee, kněžstva i právní zřízení kmenová i rodová? I • právě tohleto ustanovení, aby otcové neuzavírali m .H. v h lidem, nepodali právě decemvirové jako návrh ikonu v těchto několika málo letech? Nedali tak ten in |horňí příklad veřejnosti, nedopustili se svrchovaného lil l praví na lidu? Což může být nějaká větší pohana nebo " |on )hí potupa, než aby část obce byla nehodná uzaví- 328 LIVIUS KNIHA IV 329 rat sňatky, jako by byla prašivá? Co to je jiného než snášet vyhnanství uvnitř týchž hradeb, než si dát líbit vyobcování? Mají se na pozoru, abychom se nepřipletli do jejich švakrovských příbuzenství, abychom se s nimi nesmísili svazky, aby nevzniklo pokrevenství. Což pak dále? Porušuje to tuhletu vaši urozenost? Vždyť jí většina z vás nabyla nikoliv rodem ani pokrevním příbuzenstvím — pocházíte z Albanů nebo ze Sabinu —, ale tím, že vás otcové vzali mezi sebe, bud že jste byli vybráni od králů, anebo že to lid po vypuzení králů přikázal. Nedovedli jste tu urozenost zachovat čistou podle svých soukromých záměrů, a to ani tím, že byste si nebrali manželky z lidu, ani tím, že jste snad nenechávali své dcery a sestry vyvdávat se ze stavu otců. Žádný plebej by neučinil násilí patricijské dívce; tahleta smyslnost je vlastností patricijů; nikdo by byl nikoho nedonutil proti jeho vůli sjednat svatební smlouvu. Avšak bránit sňatkům zákonem a rušit manželské svazky otců a lidu — to je koneckonců potupné pro plebejce. Proč totiž současně nenavrhujete, aby nebylo dovoleno uzavírat manželství mezi bohatými a chudými? Bylo to přece vždycky věcí soukromého rozhodování, aby se každá žena vdávala do kteréhokoliv domu, jenž by jí hověl, a aby muž si bral nevěstu z toho domu, z něhož si ji vy mínil. Tuto svobodu vy vrháte do pout toho nejzpupnější-ho zákona, abyste jím roztrhli společenství občanů a abyste udělali dvě obce z jedné. Proč slavnostně neustanovíte, aby sousedem patricijovi se nestal plebej, aby nechodil po téže cestě, aby nepřicházel na tutéž hostinu, aby se nesměl zastavit na tomtéž foru? Je na tom něco jiného, jestliže si vezme patricij ženu plebejskou, jestliže se plebej ožení s patricijkou? Jaká tu změna nastane v právním postavení dětí? Vždyť děti následují otce v příslušnosti k vrstvě. Žádáme-li za manželství s vámi, nic jiného v tom není kromě přání, abychom byli považováni za lidi, za občany. Ale ani vy nebojujete za nic jiného, ledaže má-l e potěšení ze své snahy nás urážet a hanět. -'»/ Konečně — zdalipak je svrchovaná moc u národa limského, či v rukou vašich? Zdalipak vypuzením králů bylo získáno panování vám, či stejná svoboda všem? Je třeba přiznat národu římskému možnost nařídit zákon, kdyby chtěl; či vy rozhodnete konat odvod za trest, jakmile některý návrh zákona bude vyhlášen? A ty, konsule, jakmile já jako tribun začnu svolávat občany do sněmu I ributního, aby hlasovali, ty hned vezmeš do vojenské přísahy mladší mužstvo a vyvedeš je do tábora a budeš vyhrožovat lidu a budeš vyhrožovat tribunovi? Copak jeňtč? Jako byste bývali už dvakrát nezkusili, jakou mají váhu tyhle hrozby proti souhlasnému mínění lidu! Ovšem, protože jste nám chtěli radit, zdrželi jste se boje; či proto nebylo dále bojováno, že strana pevnější je zároveň také I I 'omnčjší? Ale ani nyní nenastane nijaký zápas, Quiri-luvé! Vaše smýšlení budou plebejové pořád zkoumat, ale i •<• síly nezkusí. A tak jsou plebejové připraveni pro vás ■ ■uloupit do těchhle válek, konsulové, ať už jsou klamné mbo opravdové, jestliže nám znovu povolíte sňatky * patriciji a tak učiníte tuto obec konečně jednotnou; budou-li moci plebejové s vámi srůstat, budou-li moci se n vámi spojovat osobními svazky; budou-li mít na to na-di ji, bude-li umožněn přístup k čestným úřadům mužům ■ i/.ným a statečným; bude-li možno žít ve společenství n pal ríciji, bude-li dovoleno žít ve společnosti státu, bude-li • lovoleno vzájemně poslouchat výročně volené úřed-nlky i jim poroučet, což patří k rovnoprávné svobodě. leHiliže tomu někdo zabrání, rozvádějte to v řečech ...../.hlasujte pověsti o válkách mnohonásobně! Nikoho ani nenapadne přihlásit se na vojnu, nikdo se nechopí 330 LIVITJS zbraní, nikdo nebude zápasit za zpupné pány, s nimiž ho nespojuje ani ve státě společný přístup k čestným úřadům, ani v soukromí právo na sňatek." 6j Na to shromáždění plebejů přišli i konsulové se svým projevem a tak se situace obrátila od nepřetržitých řečí ke střídavé výměně názorů. Tu na otázku tribunovu, proč by neměl být určen konsul z plebejů, odpověděl konsul — snad pravdivě, ale stejně tak málo užitečně pro ten současný spor —, že žádný plebej nemá právo „auspicií", tj. pozorovat věštná znamení ptáků; proto prý decemvirové zrušili plebejňm sňatkové právo, aby ty obřady pozorování věštných ptáků nebyly rušeny lidmi nejistého původu. Nato plebejové prudce vzplanuli rozhořčením, jako by jim bylo odpíráno mít účast na těch věštných projevech vůle bohů, protože jsou jim protivní. Ale ještě nenastal konec těch hádek, protože lid dostal podněcova-tele v tribuno A velmi rázném a protože s ním sám s houževnatostí bojoval, až konečně poražení otcové souhlasili s tím, aby byl podán návrh zákona o vzájemných sňatcích. Domnívali se zejména, že tribunové buď docela zanechají zápasu o plebejských konsulech, nebo že jej odloží až po válce; lid se zatím spokojí povolenými sňatky s patriciji a bude připraven k odvodu. Ačkoliv byl Canuleius nesmírně slavný svým vítězstvím nad otci i oblibou mezi lidem, také ostatní tribuni byli rozníceni k zápasu za svůj návrh zákona a se svrchovaným úsilím za něj bojovali. Když tak den ze dne rostla pověst o válce, zabraňovali konání odvodu. Nic se nedalo projednávat prostřednictvím senátu, protože tribunové zakročovali, a tak konsulové konali porady předních politiků doma. Bylo zřejmo, že je třeba povolit vítězství buď nepřátelům, nebo spoluobčanům. Samojediní z bývalých konsulů Valerius a Horatius se neúčastnili porad. Myšlen- KNIHA IV 331 ku Gaia Claudia ozbrojovala konsuly proti tribunům. INá/.ory Quinctiů, Cincinnatovo i Capitolinovo odvracely od vraždění a ubližování těm, které přijali jako svatosva-ir na základě smlouvy s lidem. Těmito poradami dospěli tak daleko, že patricijové dovolili volit tribuny vojenské s mocí konsulskou, a to bez rozdílu z otců i z lidu a ve volbě konsulů aby se nic neměnilo; s tím se spokojili tribunové a spokojeni byli i plebejové. Pak bylo vyhlášeno jednání ve sněmu, aby byli zvoleni tři tribunové s mocí konsulskou. Hned po tom- 10 ohlášení každý, kdo jen pronesl kdysi něco buričského anebo někdy něco takového udělal, především bývalí tribunové, začali chytat lidi za ruce a sbíhat se po celém lom jako kandidáti; chtěli, aby patricije odstrašily předně marnost naděje na dosažení té hodnosti — při takovém rozdráždění plebejů —, ale vedle toho i nevole, kdyby oni měli zastávat ten čestný úřad s plebeji. Potom však se .■nové cítili donuceni, aby přední patricijové o ten úřad uláli, aby nevzniklo zdání, že ustoupili ze své vládnoucí pozice ve státě. Výsledek toho jednání ve sněmu přinesl poučení, že jiné je smýšlení při zápase za svobodu a důstojnost, jiné zase je hned po skončení sporů, když rozhoduje objektivní soud. Lid totiž zvolil na všechna místa tribunů patricije, spokojen tím, že byl vzat zřetel k plebejům. Kdepak by dnes člověk našel u jednotlivce takovou skrom-noHt i rovnováhu i vznešenost ducha, jaká tehdy se pro- 11 \ tla u celého národa! První vojenští tribunové s mocí konsulskou 7/ Roku třístého desátého po založení města poprvé ii i loupí tribunové vojenští na místo konsulů, a to Aulus Si oipronius Atratinus, Lucius Atilius a Titus Caecilius. /..i jejich úřadování svornost dopřála míru doma i za hra- 332 LIVIUS nicemi. Někteří historikové tvrdí, že byli zvoleni tři tribunové vojenští z tobo důvodu, že se válka s Vejany přidala ještě k válce s Aequy a Volský i k odpadnutí Ardejských a protože prý dva konsulové nestaěili zastat najednou tolik válek. Přitom nečiní zmínku ani o vyhlášení návrhu zákona ohledně volby konsulů z lidu, ani že měli vrchní vojenské velení a že užívali odznaků konsulských. Přece však nestála hned napevno pravomoc toho úřadu, protože tři měsíce potom, co nastoupili, složili čestnou funkci podle rozhodnutí kněží-augurů, ježto prý byli zvoleni vadně; Gaius Curtius totiž, který předsedal tomu sněmu, poněkud nesprávně zaujal věštné stanoviště. Vyslanci ardejští přišli do Říma se stížností na bezpráví, ale tak, že bylo zjevno, že zůstanou při smlouvě a přátelství s Římany, bude-li jim území vráceno. Od senátu dostali odpověď, že soudní rozhodnutí lidu nemůže být zrušeno senátem, neboť prý by to byl akt nemající obdoby ani právní podstaty, ale že to je také v zájmu svornosti stavů; chtějí-li Ardejští vyčkat doby pro ně vhodné a svěří-li rozhodnutí o zmírnění bezpráví senátu, tu prý se později budou těšit z toho, že umírnili svůj hněv; nechť prý vezmou na vědomí, že otcové stejně mají na starosti, aby nevzniklo nějaké bezpráví vůči nim, a kdyby vzniklo, aby netrvalo dlouho. Tak byli vyslanci vlídně propuštěni, když prohlásili, že tu stížnost znovu celou ještě přednesou. Obnovení konsulátu Patricijové se shromáždili a zvolili zatímního vládce, zvaného interrex, protože stát byl bez kurulského, tj. vyššího úředníka. Spor o to, zda mají být zvoleni konsulové, či tribunové vojenští, způsobil, že stav zatímní vlády trval po větší počet dní. Zatímní vládce i senát se KNIHA IV 333 Hiiužili, aby se konal sněm pro volbu konsulů, kdežto tribunové lidu a lid usilovali, aby byl svolán sněm pro volbu vojenských tribunů. Zvítězili otcové, protože jednak ple-bojové ustali v marném boji — byli by museli tak jako lak nechat čestný úřad v rukou patricijů —, jednak proto, že přední plebejové si raději přáli svolat sněm, v učmž by nebyl vzat zřetel na ně samy, než aby byli opomenuti při volbě jako nehodní té funkce. Také tribunové lidu nechali ten spor na předních politicích z otců, aniž se /.a to dočkali nějakého uznání. Titus Quinctius Barbatus, zatímní vládce neboli interrex, zvolí za konsuly Lucia ľapiria Mugilana a Lucia Sempronia Atratina. Za těchto konsulů byla obnovena smlouva s Ardejskými. To je důkazem, že toho roku oni skutečně úřadovali jako konsulo-v t ; ale nedají se nalézt ani ve starých letopisech, ani v sezná mech úředníků. Stalo se tak podle mého soudu proto, že byla opomenuta jména těchto konsulů, ježto vojenští tribunové úřadovali na počátku roku a zdálo se, jako by byli ve svrchované moci po celý rok; tito konsulové totiž byli zvoleni dodatečně. Licinius Macer tvrdí, že ta jména našel ve smlouvě ardejské a v plátěných knihách v chrámu bohyně Monety. I za hranicemi i doma trval klid, ač sou-Hodní kmeny tolik strašily a vyhrožovaly. Zřízení censury lij Po tomto roce — ať už měl jen tribuny, nebo také liuiiNuly zastupující tribuny — následuje rok s konsuly m pochybnými, totiž Markem Geganiem Macerinem podruhé a Titem Quinctiem Capitolinem popáté. Tento rok l>\ I zároveň počátkem censury, úřadu, který vzešel z ma-I- ln> j»očátku, ale který se potom vzmohl s velikým růstem moci; byl totiž u něho dozor nad mravy i kázní římskou; i tkl senát i setniny jezdců i rozhodování o čestnosti i ne- 334 LIVIUS čestnosti stály pod jeho správou; měl právo nad místy veřejnými i soukromými i daně národa římského byly odváděny podle jeho pokynů a rozhodnutí. Počátek toho úřadu vzešel z toho, že nemohl být odkládán odhad jmění a sčítání lidu, tzv. census, u národa, který po mnohá léta zůstal bez zjištění majetku i počtu; také ani konsulům nestálo za to konat ten úkol, protože hrozilo tolik válek se sousedními kmeny. V senátu byla pronesena zmínka, že takový podnik je namáhavý a že se nikterak pro konsu-ly nehodí; potřebuje prý svého vlastního úředníka, jemuž by náležela péče o písaře i stráže i starost o ukládání úředních spisů; mělo mu být podřízeno i formulování úředních zásad pro konání censu. Otcové to s potěšením přijali, ač to byla funkce nevýznamná, jen s tím úmyslem, aby bylo více patricijských úřadů ve státě; tušili také asi možnost, že by moc nadřízených dodala samému tomu čestnému úřadu pravomoci i důstojnosti, což se skutečně stalo. Také tribunové se zřízení censury nevzpírali a dívali se na ni spíše jako na nezbytné zařízení — taková byla vpravdě situace; nešlo jim o získání honosného úřadu a nechtěli také klást odpor ve věcech málo významných. Protože přední politikové v obci tím čestným úřadem pohrdli, pověřil národ konáním censu podle výsledku hlasování Papiria a Sempronia, o jejichž konsulátu lidé pochybovali, aby si tím censorským úřadováním vynahradili svůj málo pevný konsulát. Podle své činnosti „censu" byli nazváni „censoři". Zákrok Říma za občanské války v Ar deji. Boje s Volský 9/ Zatímco tyto události v Římě probíhaly, z Ardeje přijdou vyslanci, doprošující se pomoci pro své téměř vyvrácené město; odvolávali se na pradávné spojenectví KNIHA IV 335 a na obnovenou a právě sjednanou smlouvu. Nebylo jim totiž popřáno míru zachovávaného s národem římským s tím nejlepším úmyslem, a to pro vnitřní rozbroje. Příčina jich i počátek prý vzešly ze zápasů politických stran, které byly a budou i většímu počtu národů spíše ke zkáze než zahraniční války, než hlad nebo nemoci ti ještě jiné katastrofy, které se přičítají hněvu bohů jako nojstrašnějŠí neštěstí obce. Dva mladíci se ucházeli o dívku z plebejského rodu, velmi známou svou krásou. Jeden z nich byl rodem rovný té dívce a spoléhal se rovněž na její poručníky, kteří také Mami byli téhož stavu. Ten druhý, šlechtic, byl jenom její krásou okouzlen. Podporovala ho též přízeň urozených Ixdiáčů a tak se dostal zápas politických stran až do domu ic dívky. Šlechtic zasluhoval přednost podle názoru matky, která si přála, aby se dívka provdala co nejskvěleji, ľoručníci i v té věci mysleli na svou politickou stranu ii řídili se svým zájmem. Protože ten spor se nedal vyřešit v domácím prostředí, došlo k soudnímu jednání. Když undníci vyslechli požadavek matčin i poručníků, dali dívce právo uzavřít sňatek podle rozhodnutí její matky. V le násilí bylo mocnější; neboť její poručníci veřejně na foru pronesli řeč v kruhu lidí své strany se stížností na bezpráví toho rozsudku. Sebrali tlupu lidí a tu dívku z domu matčina unesli. Tu dav přívrženců optimátů, tj. boháčů, «e /.vedne, rozlícen na poručníky; následuje toho mladíka ■ Olh neváného nad tou křivdou. Strhne se krutá bitva. Zapuzený lid, nikterak podobný lidu římskému, ozbrojen \ v t rhne z města, obsadí jakýsi pahorek a činí odtud výpady ni pole boháčů mečem i ohněm. Chystá se dokonce obsadit mestu, a to se zástupem řemeslníků, který se předtím vů-l»ee y otcové byli dotázáni, zda si přejí konat sněm o volíte konsulů či o volbě tribunů, bylo nařízeno, aby byli zvoleni konsulové. Směšné byly hrozby tribuna vyhlašujícího, že zabrání konat odvody, protože sousedé se chovali klidně a nebylo třeba ani války, ani válečné výstroje. Po těchto klidných poměrech následuje rok s konsu-ly Proculem Geganiem Macerinem a Luciem Meneniem La n a tem, význačný mnohonásobnými nebezpečnými pohromami, vzbouřeními, hladomorem i tím, že národ vzal na šíji téměř jařmo královské vlády, zlákán sladkostí darů. Jediné jenom chybělo — válka v zahraničí. Kdyby by-la bývala situace ztížena ještě válkou, sotva i s pomocí všech bohů by bylo možno klást odpor. Začali zlým hladomorem, buď že ten rok byl nepříznivý úrodě, nebo že lid byl zlákán sněmováním a životem ve městě, a proto zanechal obdělávání polí; neboť obojí se vykládá. Otcové obviňovali zlenivělý lid a tribunové lidu vyčítali konsu-liim i lstivost a nedbalost. Konečně přiměli lid — a senát lomu neodporoval —, aby Lucius Minucius byl zvolen i 11 n í iis správcem zásobování. Měl být šťastnější v té I inikci tím, že střežil svobodu, než by byl ve správě svého úřadu; nakonec byla cena obilí snížena a on získal vděk a slávu nikoliv nezaslouženou. Vypravil mnoho poselstev 340 LIVITJS po sousedních kmenech po zemi i po moři, ale bez úspěchu. Jenom trochu obilí bylo přivezeno z Etrurie. Tak Minu-cius nerozřešil nic z otázky zásobování obilím a musel znovu postaru rozvrhnout tu bídu na více lidí. Nutil totiž každého, aby přihlásil svou zásobu obilí a prodal z ní, co mu přebývá z měsíění potřeby; strhl také otrokům část denní výživy. Potom osočoval obchodníky s obilím a vystavoval je hněvu lidu. Avšak přísným vyšetřováním spíše nedostatek zvětšoval, než aby jej ulehčoval. Mnozí z lidu si nad tou nouzí zoufali a se zahalenou hlavou se raději vrhli do Tiberu, než aby se tak soužili protahováním svého života. 13 j Tehdy Spurius Maelius, pocházející ze stavu jezdeckého — byl to v oněch dobách velmi zámožný člověk —, pustil se do podniku samo o sobě užitečného, ale dal tak ten nejhorší příklad a ještě horší byly jeho záměry. Skoupil totiž obilí po Etrurii za své soukromé peníze, a to s pomocí svých úslužných pohostinných přátel a klientů, což — myslím — samo sebou bylo na překážku snaze, aby byla zmírněna nouze o obilí státní péčí. Zavedl pak rozdávání obilí a tak dovedl za sebou táhnout lid, tímto obdarováváním usmířený, kdekoliv se ukázal, a byl vážen a vynášen nad míru obvyklou u člověka politicky nevýznamného; tak mu lid zajišťoval nepochybný konsulát svou přízní i nadějí. Tu on sám, jak už je lidský duch nenasytný toho, co osud slibuje, mířil k cílům vyšším a nedovoleným. Protože i konsulát by býval musel vynucovat proti vůli otců, usiloval o samovládu. Myslel, že to bude jedinou důstojnou odměnou za tak nákladné přípravy porad i vyřizování sporů, oč bude muset ještě v potu tváře usilovat jako o velkolepou věc. Už se blížilo konání sněmu k volbě konsulů; dělalo mu to starosti, protože ještě dost neuspořádal své plány, jež ještě ani nedozrály. KNIHA IV 341 Za konsula byl pošesté zvolen Titus Quinctius Capitoli-nus, nijak vhodný člověk pro muže chystajícího převrat. Jako spolukonsula mu přidali Agrippu Menenia, který měl příjmení Lanatus. Lucius Minucius byl pověřen úřadem jako správce pro zásobování obilím, bud nanovo ustanovený, anebo — pokud by to situace vyžadovala — na neurčitou dobu zvolený. Není totiž nic známo, ledaže bylo zapsáno do plátěných knih pro oba roky mezi úředníky jméno toho správce. Tento Minucius měl na sta-rusti týž obor státní správy, kterou vzal na sebe Maelius, aby ji vedl jako nepolitik. Protože v domě jich obou se Imdiybováli lidé stejného druhu, dověděl se Minucius o záměru Maeliově a přednesl jej v senátě. Ohlásil, že jsou snášeny útočné zbraně do domu Maeliova, že on koná schůzky doma a že nepochybně chová úmysl zmocnit se samovlády; dosud prý není stanovena doba, aby rozvinul ■ iiuiost, ale o ostatních podnicích už bylo dosaženo dohody; tribunové prý byli koupeni za odměnu, aby zradili svobodu; vůdcům té tlupy prý už byly rozděleny úlohy; on to snad hlásí tuze pozdě, než by to žádala bezpečnost, ale jen proto, aby neoznamoval něco nejistého a bezpod-Htatného. Když to senátoři vyslechli, ze všech stran činili I v i ky předním politikům z otců i konsulům předešlého loku, že strpěli, aby se dálo to rozdávání darů a aby se konaly schůzky plebejů v soukromém domě. Kárali nové kousuly, že vyčkávali, až tak závažné obvinění oznámí senátu správce zásobování, když přece situace vyžadovala, aliy konsul nejen žaloval, ale i trestem stíhal. Tu Titus Quinctius prohlásil, že Lucius Minucius ho nezaslouženě I n i, protože konsulové jsou vázáni zákony o odvolání »e k tribunům lidu a ty že byly vydány, aby moc konsulů l»yla zrušena; konsulové nemají tolik síly při svém úřadě, Kulík mají chuti, aby takovou vinu stíhali podle její ohavnosti; je tu třeba muže nejenom statečného, ale i svobod- 342 LIVIUS ného a zbaveného pout zákonů. Z toho důvodu on prohlásí za diktátora Lucia Quinctia, ježto on chová ducha, který dorostl tak veliké moci. Všichni s tím souhlasili, ale Quinctius tu hodnost odmítal a ptal se, co na něm chtějí, že ho stavějí do tak velikého zápasu, když už je na sklonku života. Tu však oni ze všech stran volali, že v jeho stařeckém duchu je více nejen rozvahy, ale i statečnosti, než ve všech jiných; také ho zahrnovali chválami docela zaslouženými; konsul ani pak nechtěl ustoupit. Konečně se Cincinnatus pomodlil k nesmrtelným bohům, aby jeho stáří nebylo ke škodě a k hanbě státu v poměrech tak hrozivých. Je jmenován diktátorem od konsula. On sám potom jmenuje Gaia Servilia Ahalu velitelem jízdy. 14/ Následujícího dne rozestavil Lucius Quinctius Cincinnatus stráže a sestoupil na fórum. Lid se k němu obracel s údivem nad nezvyklostí i podivuhodností té události. Ale přívrženci Maeliovi i sám jejich vůdce viděli, že proti nim je namířena síla tak mocného úřadu. Ti, kdo nepomýšleli na královskou moc, se dotazovali, jaké to povstání, jaká nová válka si vyžádala diktátorskou důstojnost anebo osmdesátiletého Quinctia jako vládce státu. Servi-lius, velitel jízdy, vyslaný diktátorem k Maeliovi, pravil k němu: „Volá tě diktátor." Na jeho poděšenou otázku, co si přeje, pověděl mu Servilius, že se musí zodpovídat na soude a že musí vyvracet obvinění, které Minucius přednesl v senátě. Tu se Maelius schoval do zástupu svých přívrženců a nejdříve se rozhlížel a vytáčel. Konečně, když ho soudní sluha na rozkaz velitele jízdy vedl k soudu, tu ho kolemstojící jeho přívrženci vyrvali. Prchal a doprosoval se zastání u římského lidu a křičel, že se na něho otcové smluvili, aby ho zahubili za to, že plebejům prokázal dobrodiní. Prosil, aby mu přispěli na pomoc v nej- KNIHA IV 343 větším nebezpečí a aby nedovolili, aby byl před jejich očima zavražděn. Když tak vykřikoval, dostihl ho Ahala Servilius a zabil ho. Potřísněn krví zabitého, obklopil se zástupem patricijských mladíků a prohlásil diktátorovi, že tu po zásluze odpykal trest Maelius k němu na soud povolaný, protože zapudil soudního sluhu a pobuřoval dav. Tu pravil diktátor: „Zdar tvé statečnosti, Gaie Servilie, zdar, žes osvobodil stát!" //>/ Lucius Quinctius dal potom svolat lid bouřící se proto, že byl v nejistotě, jak ten čin posoudit. Prohlásil, že Maelius byl zabit právem, ač byl nevinen zločinem domáhání se jedinovlády; stalo se tak proto, že se nedomluvil, když byl povolán od velitele jízdy k diktátorovi. < >n prý tu svolal sezení, aby ten právní případ vyšetřil, ule po vyšetření celé věci prý by býval stihl Maelia osud podobný oné soudní záležitosti. Maelius prý chystal násilí, aby se vyhnul soudu, a proto byl také násilím zkrocen. IN e bylo prý třeba s ním jednat jako s občanem: on se sice narodil mezi svobodným lidem a za právního stavu a /.u platnosti zákonů a ve městě, odkud — dobře to věděl — l>yli vyhnáni králové a kde téhož roku synové sestry královy a děti konsula — osvoboditele vlasti — od vlastního otce byli sekyrou popraveni, a to pro udané spiknutí, l> liož cílem bylo, aby králové byli zpět přijati do města. Tady v tom městě se musel na rozkaz vzdát úřadu a odejít do vyhnanství Conlatinus Tarquinius, konsul, a to jen l>io nenávist, kterou budilo jeho jméno. Tady v tom mentě byla několik let potom vykonána poprava Spuria < i mih pro záměry, jež pojal k dosažení samovlády. Tady v lom městě byli nedávno potrestáni decemvirové zaba-\ čním majetku, vyhnanstvím a popravami pro svou krá-lo\ ikon zpupnost. A v tomto městě tedy Spurius Maelius pojal naději, že dosáhne královské vlády? 344 LIVIUS KNIHA IV 345 A jaký je to člověk? Ač prý žádná urozenost, žádné čestné úřady, žádné zásluhy nikomu neotvírají cestu k panování, přece prý takoví Claudiové, takoví Cassiové svými konsuláty a svými decemviráty a čestnými úřady svých předků i leskem svých rodin pozvedli ducha tam, kam jim nebylo dovoleno hledět. Spurius Maelius, který po tribunátu lidu spíše jen toužil, než aby měl naději jej získat, který zbohatl čachrováním s obilím — ten že si představoval, že za dvě libry pšenice koupil svobodu svých spoluobčanů, že za kus nabídnutého chleba zláká do otroctví římský národ, jistého přemožitele všech sousedních kmenů, toho aby obec musela snášet jako krále, když ho stěží strávila jako senátora, ten aby měl žezlo a vládu Romula-zakladatele města, vzešlého z bohů, vzatého k bohům? To už prý nelze pokládat za zločin, ale spíše za nestvůrnost. Také prý to jeho provinění nebylo krví smyto, ledaže domy i stěny, mezi nimiž bylo napácháno tolik šíleností, se rozpadnou a majetek, poskvrněný cenami za kupčení s královskou vládou, bude zabaven. On — jako diktátor — tedy poroučí quaestorům prodat ten majetek a výnos převést do státní pokladny. 16j Potom nařídil diktátor ihned ten dům zbořit, aby to staveniště bylo památkou na zdolání zločinných plánů. Bylo nazváno Aequimaelium, to jest „dům Maeliův srovnaný se zemí". Lucius Minucius byl poctěn pomníkem v podobě zlatého býka za branou Trigeminskou, to jest „Trojčat"; také lid mu přál, protože obilí Maeliovo, rozpočtené po jednom asu za mírku, rozdělil mezi lid. U některých historiků nalézám, že tento Minucius přešel od otců k plebejům, že byl přibrán doplňkovou volbou a že jako jedenáctý tribun lidu uklidnil vzbouření vzešlé ze zavraždění Maelia. Ale to se dá sotva věřit, že otcové dovolili, aby byl zvětšen počet tribunů; nejspíše byl ten příkladný čin zaveden od člověka patricijského původu, ne že by plebejové jednou přiznané právo nepodrželi anebo aspoň se nepokusili je hájit. Především vyvrací ten názor jako mýlku padělaný nápis na jeho obraze, že několik let předtím bylo zákonem učiněno opatření, aby tribunům nebylo dovoleno sami si volit tribuna doplňkovou volbou. Ouintus Caecilius, Quintus Iunius a Sextus Titinius, samojediní ze sboru tribunů, ani nepodali návrh zákona o čestných úřadech Minuciových a nepřestali obviňovat hned Minucia, hned Servilia u lidu a stěžovat si na nedůstojnou smrt Maeliovu. Dosáhli tedy toho, aby byl konán sněm spíše k volbě vojenských tribunů než konsulů; neměli pochyby o tom, že budou zvoleni i někteří plebejové v počtu šesti — tolik totiž bylo dovoleno volit —, jestliže prohlásí, že se stanou mstiteli vraždy na Maeliovi. Ač plebejové byli rozníceni hojnými v tom roce a rozma-nilými bouřemi, přece nezvolili víc než tři tribuny s kon-ul kou mocí a mezi nimi Lucia Quinctia, syna Cincinna-lova, v jehož nenáviděné diktatuře hledali podnět k vyvolání nepokojů. Ještě větší počet hlasů než Quinctius dostal Mamercus Aemilius, muž svrchované důstojnosti. Jako třetího zvolí Lucia Iulia. Válka s Fidenskými, Vejany a Falisky. Hrdina Cornelius Cossus 17 j Za jejich úřadování odpadly Fideny, osada římská, K bartovi Tolumniovi, králi vejskému, a k Vejanům. K lomu odpadnutí se přidružil ještě větší zločin: zabili mi rozkaz Tolumniův Gaia Fulcinia, Cloelia Tulia, Spuria V uiia a Lucia Roscia, vyslance římské, kteří se jich ptali mi příčinu toho jejich nezvyklého rozhodnutí. Někteří polehčují vinu královu: prý při příznivém vrhu kostek za-■ li vlili Fidenští jeho dvojsmyslný výrok tak, že se zdálo, 346 LIVIUS KNIHA IV 347 jako by nařídil to pobití. To prý bylo podnětem k zabití poslů, ale je to neuvěřitelné. Při náhlém příchodu nových spojenců Fidenských, kteří radili k pobití Římanů, což přece mělo znamenat porušení práva všech kmenů, král prý se ani neodvrátil od sledování hry ani potom nevysvětloval ten zločin omylem. Bližší pravdě je, že chtěl mít zavázán fidenský lid, aby se nemohl nadít ničeho dobrého od Římanů, když měl zlé svědomí z tak velikého zločinu. Sochy vyslanců, kteří byli zabiti ve Pidenách, byly jménem obce postaveny na Řečništi. S Vejany a Fiden-skými už proto, že byli sousedními kmeny i také že z příčiny tak hanebné začali válku, nastával krutý zápas. Když tak při své starosti o zájem celku lid byl klidný a také i tribunové lidu, nenastal o to žádný spor, aby za konsuly nebyli zvoleni Marcus Geganius Macerinus potřetí a Lu-cius Sergius Fidenas, nazvaný asi podle války s Fiden-skými, kterou potom vedl. On totiž jako první se utkal ve šťastné bitvě s králem Vejanů na bližším břehu řeky Anio a dobyl krvavého vítězství. Větší tedy byla bolest Římanů nad ztrátou spoluobčanů než radost nad potřenými nepřáteli. Senát, jak to bývá za hrozivých poměrů, nařídil jmenovat diktátora Mamerca Aemilia. Ten jmenoval velitelem jízdy Lucia Quinctia Cincinnata, mladíka důstojného svého otce, a to ze sboru předešlého roku, v němž byli zároveň vojenští tribunové s konsulskou pravomocí. K odvodu, který vykonali konsulové, byli přibráni staří setníci zkušení války a počet vojáků ztracených v předešlé bitvě byl doplněn. Diktátor nařídil, aby ho následovali jako legáti, to jest zástupci Quinetius Capi-tolinus a Manlius Fabius Vibulanus. Jak vyšší moc úřední, tak i muž tu moc zastupující zatlačili nepřátele z území římského za řeku Anio. Obsadili se svým táborem staženým zpět pahorky mezi Fidenami a řekou Anienem, ale nesestoupili pak na rovinu dříve, než přišly na pomoc legie Ku lišků. Pak teprve byl tábor Etrusků postaven před hradbami Fiden. Diktátor římský se usadil nedaleko odtud při stoku obou řek na březích a dal zbudovat násep, kam až je bylo možno opevnit. Následujícího dne vyvedl vojsko do bitevní linie. //// Mezi nepřáteli byly rozmanité názory. Faliskové byli vzdáleni od domova a vojenskou službu těžce snášeli, ub( dost si důvěřovali a byli dychtiví boje. Vejané a Fi-denští měli více naděje v protahování války. Tolumnius, ačkoliv se mu názory jeho vlastních lidí více líbily a také ii/.nával jejich obavy, že Faliskové nesnesou příliš dlouhou \ojcuskou službu, rozhlásil, že následujícího dne se pustí do boje. U diktátora i u Římanů vzrostlo sebevědomí, pro-lo/.e nepřítel se vzpíral bitvě. Následujícího dne už vojáci reptali, že oblehnou tábor i město, nebude-li jim dána pl dtžitost k boji. Tu postoupí šiky na obou stranách mezi oběma tábory doprostřed bitevní pláně. Vejští měli značné množství vojáků, a proto je rozestavili dokola po horách, aby v průběhu zápolení napadli římský tábor. Vojska tří kmenů tu stála tak seřízena, že pravé křídlo zaujímali Vejití, levé Faliskové, uprostřed stáli Fidenové. Diktátor v <-dl útok na pravém křídle proti Faliskům, na levém proti \ > lanům Capitolinus Quinetius, před prostředním šikem postoupil s jízdou vrchní velitel jezdců. Chvilku bylo ti-■ ho a klid, protože ani Etruskové se nechtěli pustit do bit-\ v, leda z donucení, a protože také diktátor se ohlížel na římský hrad, odkud mělo být dáno znamení podle 0 ml n v y od kněží-augurů, jakmile by to věštní ptáci řádně d..\<»lili. Jakmile ten pokyn spatřil, pustil první řady |l i len proti nepříteli za válečného pokřiku. Šik pěšáků 1 s lihl za nimi a srazil se s nepřáteli s nesmírnou silcu. IN u žádné straně nevydržely etruské legie nápor Římanů; |i /d. i nejvíce kladli odpor a z jezdců zdaleka nejstatečněj- 348 LIVIUS KNIHA IV 349 ší — sám král vyjížděl na koni proti Římanům, kteří na všech stranách proudem na něho dotírali, a protahoval tak zápas. 19/ Byl tehdy mezi jezdci vojenský tribun Aulus Cor-nelius Cossus, vynikající krásou těla, stejný odvahou i silami, pamětlivý svého šlechtického rodu, jak jej znamenitý zdědil po předcích, ale ještě větší a skvělejší předal potomkům. Ten spatřil Tolumnia, jak při jeho útoku římské ěety zmateně pobíhaly, kamkoliv se obrátil; poznal ho podle jeho nápadného královského šatu, když projížděl po celé linii bitevní. Tu zvolal: ,,To je ten věrolomník, který ničí lidské svazky a ruší kmenové právo? V tu chvíli já vydám tohoto člověka jako obětní zvíře za odplatu duchům pobitých vyslanců, přejí-li si to bohové, aby aspoň něco posvátného zůstalo na zemi." Pobídne koně ostruhami a žene se s napřaženým kopím proti jedinému nepříteli. Když ho bodnutím srazil s koně, hned i sám se opřel o oštěp a postavil se na nohy. Tu, jak se král zvedal, srazil ho naznak puklinou ve štítě, a když se častěji pokoušel vstát, oštěpem ho přibil k zemi. Mrtvému svlékl zbroj, usekl mu hlavu a jako vítěz ji nesl na oštěpu; tak potřel nepřátele prchající v děsu před zabitým králem. Tak byl také zdolán šik jezdců, který sám jediný činil ještě výsledek zápasu pochybným. Diktátor dotíral na legie zahnané na útěk, zapudil je až k táboru a tam je pobil. Přemnozí z Fidenských při své znalosti krajiny prchli do hor. Cossus se přeplavil s jízdou přes Tiber a přivezl obrovskou kořist z území vejského do města. V době hlavní bitvy se i u tábora bojovalo proti části válečných sborů vyslané k táboru Tolumniem, jak už jsme napřed pověděli. Fabius Vibulanus dal nejprve násep obhajovat vojskem do kruhu sestaveným. Nepřátelé byli zaměstnáni bojem proti náspu a tu Fabius náhle na ně učinil útok z pravé postranní brány tábora, a to s triarii, to je zkušenými vojáky z třetí řady šiku. Když je tak poděsil, pobil je v menší řeži, protože jich bylo méně, ale jejich útěk byl neméně poplašený, než byl v hlavní bitevní linii. 20j Protože diktátor tak šťastně bojoval na všech místech, podle usnesení senátu a na příkaz lidového sněmu triumfálně vtáhl zpět do města. Zdaleka nejkrásnější podívaná při tom triumfu byl sám Cossus, který nesl zbroj sňatou ze zabitého nepřátelského krále. Vojáci zpívali na vojevůdce neumělé písně a srovnávali ho v nich h Romulem. Zavěsil tuto zbroj svlečenou vojevůdci se slavnostním věnováním jako dar v chrámě Iova Feretria poblíže svlečené zbroje Romulovy, což byla v té době první zbroj vojevůdci odňatá, zvaná „spolia opima". < Ibrátil tak tváře občanů od vozu triumfálního na sebe a ze slavnostnosti toho dne se těšil téměř sám. Jako diktátor položil zlatou korunu o váze jedné libry na Kapitoliu jako dar Iovovi, a to z veřejných peněz na příkaz lidového Hněmu. Přidržel jsem se všech historiků, kteří psali přede mnou, jestliže jsem vyložil, že Aulus Cornelius Cossus, tribun vojenský, položil druhou zbroj svlečenou voje-\ ■■ ptal na radu svého spolukonsula; když ten svolil, ještě v unci jmenoval diktátora. Diktátor si určil za velitele jízdy Postuma Aebutia Helvu. 352 LIVIUS 22 j Diktátor nařídil, aby se všichni dostavili za prvního svítání za bránu Collinskou. Komu jen síly na to stačily, aby nosil zbraně, byl pohotově. Prapory vyzvednuté ze státní pokladnice byly přineseny diktátorovi. Zatímco se toto dálo, nepřátelé postoupili na výšiny. Diktátor přitáhl za nimi s vojskem k boji připraveným. Srazil se v bitvě poblíže Nomenta a potřel etruské legie. Zahnal je pak do města Fiden a obklopil město náspem. Ale města nebylo možno dobýt po žebřících, protože bylo vysoké a opevněné; ani obležení nemělo úspěch, protože bylo dostatek potravin nejen pro nutnou potřebu, ale bylo jich nadbytek i pro zásobu ještě z dřívějšího dovozu. Když tak pozbyl naděje na dobytí města, nebo že ho donutí se vzdát, tu na místech římskému vojsku známých a blízkých nařídil vést k hradu obléhací podzemní průkop, a to na zadní straně města nejméně střežené, kde bylo místo svou přirozenou polohou nejbezpečnější. Diktátor sám postupoval blíže pod hradby na nejrozmanitějších místech, přičemž vojsko rozdělil na čtyři díly, aby jedni po druhých nastupovali k bitvě; ustavičným bojem ve dne v noci odvracel pozornost nepřátel od budování díla, dokud nebyla vyvedena cesta vzhůru do hradu prokopáním hory. Když pak byli Etruskové zaměřeni na nicotné hrozby a odvrátili pozornost od jistého nebezpečí, tu se ozval nepřátelský pokřik nad jejich hlavami a byl to důkaz, že bylo dobyto města. Toho roku byli censory Gaius Furius Pacillus a Marcus Geganius Macerinus; schválili postavení obecního domu na poli Martově a tam byl konán poprvé census, to je sčítání lidu a odhad majetku. 231 Nalézám u Makra Licinia, že byli zvoleni následujícího roku titíž konsulové, totiž Iulius potřetí, Verginius podruhé. Valerius Antias a Quintus Tubero udávají na ten KNIHA IV 353 rok za konsuly Marka Manlia a Quinta Sulpicia. Ostatně při tak rozličném podání i Tubero i Macer se dovolávají „plátěných knih" jako pramenů. Žádný z nich obou nezastírá, že podle podání starých autorů toho roku byli ve funkci tribunové vojenští. Licinius uznává za vhodné přidržet se bez pochybnosti „plátěných knih"; také Tubero je nejistý, kde je pravda. Ale mezi ostatními událostmi neprozkoumanými pro jejich stáří zůstává i tato věc nejistá. Hrozba války s Etrusky V Etrurii se rozšířil zmatený strach po dobytí Fiden; nejenom Vejští byli poděšeni strachem před podobným vyhlazením; také Faliskové se pamatovali na začátek války s nimi, ačkoliv nestáli po jejich boku, když znovu začali válku s Ŕímany. Dvě etruské obce vyslaly l»osly po dvanácti kmenech a dosáhly toho, že byl vyhlášen sněm celé Etrurie u chrámu Voltumnina. Senát nařídil, jako by z toho hrozilo veliké vzbouření, aby byl jmenován podruhé diktátorem Mamercus Aemilius. Od něho byl ustanoven Aulus Postumius Tubertus velitelem jízdy. Válka byla připravována s velikým úsilím, o to větším než při posledním pokusu, oč více hrozilo nebezpečí z celé Etrurie, než jen od dvou kmenů. 24/ Ta situace se ukázala být o něco klidnější nad očekávání všech. Obchodníci totiž přinesli zprávu, že Vej-hkým byly odmítnuty pomocné sbory a že byli vybídnuti, nby válku z vlastního podnětu započatou si vyřídili vlastními silami a aby nehledali spojence za své nepříznivé ■ituace, když s nimi nesdíleli také své naděje v jejich plnosti. 354 LIVIUS KNIHA IV 355 Omezení moci censorů Diktátor tak pozbyl příležitosti k vyhledávání válečné slávy; aby nebyl nadarmo zvolen, přál si vykonat nějaké dílo v míru, které by bylo památkou na jeho diktaturu. Chystal se zmenšit význam censury; buď soudil, že moc censorů je přílišná, nebo ho zarážela ne tak velikostí čestného úřadu jako dlouhým trváním. Svolal tedy sněm a prohlásil, že bohové nesmrtelní vzali na sebe starost řídit politiku zahraniční i o to, aby uvnitř bylo všechno zabezpečeno; on sám prý bude mít péči o svobodu národa římského i o vnitřní státní správu; ale největším zabezpečením svobody státu je, jestliže vysoké úřední funkce nemají dlouhé trvání, jestliže se ukládá omezení časové těm úředníkům, kterým nelze vymezit pravomoc; některé úřady jsou jednoroční, pětiletá je censura; je prý obtížné být poddaným jedněm a týmž úředníkům po tolik let, po velikou část života; on však prý podá návrh zákona, aby censura nebyla delší než rok a půl. Za nesmírného souhlasu lidu podal následujícího dne návrh zákona. Prohlásil: „Vzdávám se diktatury, Quiritové, abyste už z tohoto samého činu zvěděli,jak se mi nelíbí dlouhotrvající úřady." Když tak Mamercus Aemilius složil svůj úřad a určil omezení úřadu jiných i ukončení censury, byl odveden zpět do svého domu za nesmírného díkůvzdání i přízně národa. Censorové to těžce nesli a vypověděli Mamerka z jeho tribus, to je okresu, a uložili mu osminásobnou daň jako obyčejnému poplatníkovi. On prý nesl ten rozsudek velkomyslně a uvědomoval si spíše příčinu té potupy než potupu samu. Přední politici z otců si nepřáli sice zmenšení práva censorského, ale byli uraženi tou bezpříkladnou tvrdostí vůči Mamerkovi; každý z nich si totiž uvědomoval, že bude delší dobu a častěji podřízen censorům, než se sám dočká, aby ji zastával. Mezi lidem prý vzniklo tak veliké rozhořčení, že násilí chystané proti censorům nemohlo být odvráceno autoritou nikoho, leda samého Mamerka. Mor a hlad. Boj plebejů za právo zastávat vojenský tribunát 25 j Tribunové lidu zdržovali zasedání sněmu pro volbu konsulů ustavičnými debatami ve shromáždění, a když situace byla dovedena až k mezivládí, to je, že nikdo neúřadoval, dokázali konečně, že byli voleni tribunové vojenští s mocí konsulskou. Odměna, která se tu čekala za vítězství, totiž aby byl zvolen nějaký plebejec, žádnému z plebejů nepřipadla. Všichni zvolení byli patricijové: Marcus Fabius Vibulanus, Marcus Foslius, Lucius Sergius Fidenas. Morová rána toho roku jim přinesla klid od jiných starostí. Byl zasvěcen chrám Apollónovi, aby se lid uzdravil. Mnoho vykonali duumvirové, to je dva kněží,výkla-ilcm knih Sibylliných, aby usmířili hněv bohů a odvrátili od národa ten mor. Přesto byla způsobena veliká zkáza na lidech i na dobytčatech. Báli se hladu, jestli mor postihne rolníky, a poslali do Etrurie, do území pomptin-skeho a do Kum, nakonec i na Sicílii pro dovoz potravin, /ádtiá zmínka není v pramenech o sněmech pro volbu konsulů. Za tribuny vojenské s mocí konsulskou byli zvoleni vesměs patricijové: Lucius Pinarius Mamercus, Lucius Furius Medullinus a Spurius Postumius Albus. Toho roku se zmírnila síla nemoci, ani nebylo nebezpečí z nedostatku potravin, protože byly předtím obstarány. Byly konány porady na sněmech Volsků a Aequů, laké v Etrurii u chrámu Voltumnina, aby byly zdviženy \ .ilky. Ty podniky tam byly odloženy o rok a bylo sta- 356 LIVIUS KNIHA IV 357 noveno rozhodnutím, aby se dříve nekonal žádný sněm. Nadarmo si stěžoval kmen vejský, že Vejím hrozí týž osud, kterým byly zničeny Fideny. Zatím v Římě přední politikové plebejští, už dlouho marně číhající v naději na významnější úřad, vyhlašovali schůzky po domech tribunů lidu; za hranicemi byl totiž klid. Projednávali své tajné záměry, stěžovali si, že se jim dostalo od samého lidu takového opovržení, že žádnému plebejovi nebyl nikdy povolen přístup k úřadu vojenského tribuna, ač jsou voleni tribunové vojenští s mocí konsul-skou už po tolik let. Jejich předkové prý si počínali obezřele, že si zabezpečili, aby žádnému patricijovi nebyly přístupny plebejské úřady — jinak by museli být pokládáni tribunové plebejští za patricije. Tak dalece se prý oni i svým lidem zdají špinavými a neméně jimi pohrdá lid než otcové. Jiní omlouvali lid, sváděli vinu na otce: jejich dotěrností i pletichami prý dochází k tomu, že i lidu je zahrazována cesta k tomu čestnému úřadu; kdyby lidu bylo dopřáno si oddechnout a ustat od proseb smíšených s hrozbami, tu by byl pamětliv svých lidí, když by měl hlasovat; kdyby takovým způsobem našel pomoc, připojil by k ní i svou vládu. Uznají za vhodné, aby tribunové ohlásili návrh zákona, aby nikomu nebylo dovoleno oblékat togu bíle zbarvenou, když by se chtěl ucházet o úřad. Nyní by se mohla zdát ta věc malicherná a sotva hodná vážného jednání. Ale tehdy roznítila otce i lid v nesmírném zápase. Zvítězili však tribunové, aby provedli ten zákon. Bylo zřejmé, že při té rozjitřenosti obrátí lid svou přízeň ke svým úředníkům. Avšak aby lid neměl příliš volnou ruku, senát učinil usnesení, aby se konaly sněmy pro volbu konsulů. Válka s Volský a Aequy neskončila 26 j Příčinou toho jednání byl válečný poplach, neboť Latinové a Hernikové oznámili, že Aequové a Volskové chystají válku. Titus Quinctius, syn Luciův, Cincinnatus — dává se mu také příjmení Pennus — a Gnaeus Iulius Mento se stali konsuly. Dále se už nedala ta hrozná válka •odkládat. Podle „zákona o prokletí", jímž ztratil majetek i život každý, kdo se nedostavil do zbraně — a to je také u nich ta největší síla nutící do vojenské služby —, byl vykonán odvod a tak vytrhla na obou stranách mocná vojska a sešla se na Algidu. Tam vystavěli opevněný tábor, zvlášť Aequové a zvlášť Volskové. Jejich vojevůdci vyvinuli mnohem horlivější snahu vyzbrojit a vycvičit vojsko než kdy předtím. Zprávy o tom vyvolaly v Římě lim více strachu. Senát uznal za vhodné jmenovat diktátora. Třebaže to byly kmeny často poražené, přece prý h větším úsilím než kdy jindy se znovu chystaly k válce. Nějaká část římské mládeže byla zahubena morem, ale především vzbuzovala obavy zloba konsulů i nesváry mezi n i mi a hádky na všech shromážděních. Někteří historikové tvrdí, že tito konsulové prohráli bitvu na Algidu a to že bylo příčinou volby diktátora. Také to je dost známo, že konsulové, v jiných věcech nesvorní, na jednom se hIioiIIí proti vůli otců, aby diktátora nejmenovali. Přestože pořád docházely hroznější a hroznější zprávy, konsulové ' nepodrobovali autoritě senátu. Konečně teprve Quintus Bervilius Priscus, který znamenitě zastával nejvyšší úřa-dv, prohlásil: „Protože už je situace svrchovaně napjatá, Menát vyzývá vás, tribunové lidu, abyste donutili konsuly při lak veliké nesnázi státu a při své moci, aby jmenovali diklátora." Když tribunové uslyšeli ta slova, domnívali se, že mi j i ni naskytla příležitost rozmnožit svou moc. Odstoupili 358 LIVIUS stranou a pak před sborem prohlásili, že uznávají za vhodné, aby konsulové byli na slovo poslušní senátu; kdyby se proti souhlasnému mínění toho nej váženějšího stavu ještě nad něj vyvyšovali, oni — tribunové — že je dají uvrhnout do vězení. Konsulové raději chtěli být přemoženi spíše tribuny než senátem. Avšak tvrdili, že právo svrchované moci bylo od otců zrazeno a konsulát že byl dán pod jho tribunské moci, jestliže konsulové mohou být k něčemu přinuceni od tribuna jen s ohledem na jeho moc, a dokonce ještě být uvrženi do vězení; vždyť to prý už je to nejhorší, čeho by se měl bát i člověk politicky nečinný. Na Tita Quinctia padl los, aby jmenoval diktátora, ale ani 0 tom nebylo mezi spolutribuny shody. Ten jmenoval diktátorem Aula Postumia Tuberta, svého tchána, velitele velmi přísného. On zase jmenoval velitelem jízdy Lucia Iulia. Zároveň je vyhlášeno zastavení soudů a všeho úředního jednání, aby se nic jiného po celém městě nedálo, jen aby se chystala válka. Vyšetřování těch, kteří byli zproštěni vojenské služby, je odloženo až po válce. Proto 1 ti, kdož váhali, byli ochotni hlásit se na vojnu. Také Hernikům a Latinům bylo přikázáno dodat kontingent vojska. Na obou stranách se vší snahou poslechli diktátora. 27/ Toto vše bylo vykonáno s nesmírnou rychlostí. Konsul Gnaeus Iulius byl zanechán k ochraně města v Římě a Lucius Iulius, velitel jízdy, byl určen k nepředvídaným válečným službám; aby nenastalo zdržení v žádném podniku, jehož by bylo potřebí v táboře, zaslíbil diktátor bohům veliké hry uprostřed toho válečného^-yku, a to na podnet Aula Cornelia, nejvyššího kněze-ponti-fika. Potom si rozdělil vojsko s konsulem Quinctiem, vytrhl dále od města a dorazil k nepřátelům. Jakmile spatřili dva tábory nepřátel, ležící od sebe v malé vzdálenosti, sami také zaujali místa asi tisíc dvojkroků od nepřítele, KNIHA IV 359 diktátor blíže Tusculu, konsul blíže Lanuviu. Tak měla ylo rozděleno podle hlav. Tím usnesením lidu by byla veliká část majetku šlechty zabavena. Nebyl totiž skoro žádný pozemek, jehož by nebylo dobyto zbraněmi — jak to bývá ve městě založeném na cizí půdě —, ani lid neměl nic víc nad to, než co mu bylo prodáno anebo veřejně přiděleno. Za takové situace se zdálo, že nastává prudký boj lidu i otcům. Také tribunové vojenští nyní nenalézali cestu, jak z obtíží rozumně vyváznout, a to ani v senátě, ani ve svolaných soukromých poradách předních politiků. Tu Appius Claudius, vnuk toho, který byl členem desetičlenné komise pro napsání zákonů, nejmladší ze sboru otců, prý prohlásil, že jim poradí podle starého rodinného prostředku, jehož doma proti tribunům užívali. Jeho praděd totiž Appius Claudius prý ukázal otcům jedinou cestu ke zrušení tribunské moci, a to zákrokem spolutribunů. Snadno se dávají noví lidé svést ze svého záměru vážností předních politiků, jestliže k nim občas pronese řeč politik mající ohled spíše na současnou situaci než na vlastní důstojnost. Tribunové prý mají smýšlení podle toho, jak kc jim věc daří. Když prý vidí, že jejich spolutribunové — původci nějaké akce — získali už před nimi u lidu všechnu přízeň a že už pro ně nic nezbylo, tu prý bez zdráhání se přikloní k zájmu senátu, aby se tak doporučili celému stavu Houčasně s předními senátory. Všichni s tím souhlasili a především Quintus Servilius Priscus, který pochvaloval toho mladého muže, že se neodrodil od kmene Claudiů. Všem je uložen úkol, al»y každý, jak jen bude moci někoho ze sboru tribunů 388 LIVIUS KNIHA IV 389 zlákat k zákroku, se o to přičinil. Po rozpuštění senátu přední senátoři začali tribunům nadbíhat, chytali je prosebně za ruku, radili jim, napomínali je, slibovali, že se zavděčí jednotlivcům soukromě i celému senátu, jestliže zakročí. Šest jich skutečně zjednali pro zákrok proti návrhu zákona pozemkového. Následujícího dne byla podle úmluvy senátu hlášena zpráva o vzpouře, kterou vyvolali Maecilius a Metilius bezpříkladně drzým rozdáváním pozemků. Tu přední politikové z otců pronesli řeči v tom smyslu, že každý za sebe prohlašoval, že už si neví rady a že už žádnou jinou pomoc nikde nevidí, leda v tribunské pomoci. Do ochrany té moci prý se uchyluje ohrožený stát jako bědný nuzák z lidu. Bude to skvělé pro jejich osoby i pro jejich moc, že tribunský úřad nebude mít sílu, aby sužoval senát a rozněcoval nesváry mezi stavy, ale spíše k tomu, aby se postavil na odpor nečestným spolutribunům. Nastal pak hluk po celém senátě, když ze všech stran radnice byli vyvoláváni tribuni, aby přispěli na pomoc. Za nastalého ticha prohlásí ti tribuni, kteří byli k tomu nastrčeni vlivem patricijských předáků, že zakročí proti tomu zákonu navrženému od jejich spolutribunů, o němž senát usoudí, že zavinuje rozvrat obce. Senát vzdal díky tribunům ochotným takto vykonat zákrok. Navrhovatelé toho zákona svolali shromáždění lidu a na něm nazvali své odpůrce zrádci zájmu plebejů a otroky bývalých konsulů. Ještě i v jiné ostré řeči se obořili na své spolutribuny, ale pak zanechali další akce. Dobytí města Bol. Zabití vojenského tribuna Postumia 49J Následující rok by býval s sebou přinesl dvě války. Úřadovali v něm Publius Cornelius Cossus, G-aius Valerius Potitus, Quintus Quinctius Cincinnatus a Numerius Fabius Vibulanus jako tribunové vojenští s mocí konsul-skou. Válku s Vejany v tom roce odložilo náboženské svědomí jejich předních politiků, jejichž polnosti zpustošil Tiber vylitý z břehů, a to zejména troskami zřícených dvorců. Zároveň Aequům zabránila porážka utrpěná před třemi roky, aby poskytli ochranu Bolanům, kmenu svého rodového svazku. Bolané činili nájezdy na sousední území labikanské a novým osadníkům římským vypověděli válku. Ačkoliv doufali, že to příkoří odčiní se souhlasem všech Aequů, byli od svých spojenců opuštěni a ve válce, jež ani nestála za zmínku, ztratili i město i své území, a to pouhým obležením a jednou lehkou bitvou. Lucius Sextius, tribun lidu, se pokusil podat návrh, aby také do Bol, jako do La-bik, byli posláni osadníci, ale bylo to zmařeno zákrokem jeho spolutribunů, kteří prohlásili, že nepřipustí žádné usnesení lidového sněmu, leda na základě dobrozdání senátu. Aequové znovu dobyli Bol následujícího roku a vyslali tam osadu a tak opevnili to město novými silami. Tehdy úřadovali v Římě tribunové vojenští s mocí kon-sulskou Gnaeus Cornelius Cossus, Lucius Valerius Potitus, Quintus Fabius Vibulanus podruhé a Marcus Postu -rnius Regillensis. Tomu byla svěřena válka proti Aequům. Byl to člověk ničemný, ale tu jeho ničemnost dosvědčilo spíše vítězství než válka. Když totiž horlivě sebral vojsko a přitáhl s ním do Bol, tu zlomil lehkými bitvami odvahu Aequů a konečně vtrhl do města. Potom obrátil boj od nepřátel proti spoluobčanům. Ačkoliv vyhlásil během obléhání, že kořist bude patřit vojsku, po dobytí města nedodržel slovo. Soudím, že to byla spíše příčina rozhořčení u vojska, než že ve městě nedávno vyrabovaném a v nové osadě se našlo méně kořisti, než tribun předvídal. Když byl povolán od spolutribunů do města pro roz- 390 LIVITJS KNIHA IV 391 broje mezi tribuny, tu zvětšil ještě ten bněv jeho výrok zaslechnutý v lidovém sněmu, hloupý a téměř ztřeštěný. Sextius, tribun lidu, podával totiž návrh zákona o parcelaci pozemků a prohlašoval, že ještě podá jiný, aby zároveň do Bol byli posláni osadníci; mínil totiž, že ti, kdož se chopili zbraní, zaslouží, aby město i území bolanské byly jejich majetkem. Tu řekl Marcus Postumius: „Kat ať spere moje vojáky, nedají-li pokoj!" Ten výrok urazil stejně tak lidové shromáždění jako potom otce. Když tak tribun lidu Sextius, muž rázný a výmluvný, našel zase mezi protivníky povahu zpupnou a jazyk nevázaný, dráždil jej a popichoval, aby ho dohnal k takovým výrokům, jež by vyvolávaly rozhořčení nejenom proti němu samému, ale proti celé té právní záležitosti i celému senátorskému stavu. Proto nikoho ze sboru tribunů vojenských nezavlékal do rozepře častěji než Postumia. Tu však podle toho jeho tak krutého a nelidského výroku řekl: „Slyšíte, jak vyhrožuje katem vojákům jako nějakým otrokům? Přes to všecko se vám tedy bude zdát tenhleten netvor důstojnějším tak vysoké pocty než ti, kdož vás posílají do osad, obdarovávají vás městem i pozemky, starají se o sídlo pro vaše stáří, kdož bojují za vaše zájmy proti tak krutým a zpupným protivníkům? Pak se ještě divte, proč tak málo lidí se ujímá vašich rozepří. Čeho se mohou u vás ještě nadít? Či čestných úřadů, které vy rozdáváte svým protivníkům spíše než obráncům národa římského? Povzdechli jste si právě, když jste uslyšeli hlas jednoho z nich, Postumia! Co na tom záleží? Kdyby se v tuto chvíli snad mělo hlasovat, dáte přednost tomuto muži, který vám hrozí katem, před těmi, kdož vám chtějí zajistit pole, sídla a majetek." 50 f Tento výrok Postumiův se donesl k voj ákům a vzbudil v táboře ještě mnohem větší pobouření. Jak to, že ten zloděj kořisti a čachrář s ní ještě hrozí katem vojákům? Když tak zjevně pronášeli hlasy protestu, domníval se quaestor Publius Sestius, že to vzbouření může být zkroceno s toutéž strohostí, s jakou bylo vyvoláno. Poslal za jakýmsi vojákem hlasitě nadávajícím liktora, aby ho zatkl. Z toho povstal křik a hádka a vtom byl quaestor zasažen kamenem a musel se z té pranice ztratit; přitom mu ten, kdo ho zranil, ještě spílal, že quaestor dostal to, čím vrchní velitel hrozil vojákům. Postumius byl přivolán k tomu povyku, ale priostril situaci ještě víc příkrým vyšetřováním a krutými popravami. Konečně, když jeho projevy zběsilosti nebraly konce, tu se zvedlo volání o pomoc těch, které Postumius dával popravovat naházením hromady proutí a kamení. Za shonu lidí on sám jako šílený seběhl ze soudní stolice, aby potrestal ty, kteří mařili vykonání trestu. Protože liktoři a setníci hleděli porůznu vytlačit ten dav a některé vojáky i týrali, vypuklo takové vzbouření, že vojsko ukamenovalo svého vojenského tribuna. Když byl tak hrozný zločin oznámen do Říma a tribunové vojenští chtěli nařídit prostřednictvím senátu vyšetřování smrti svého spoluúředníka, tribunové lidu proti tomu zakročili. Ale ten zápas souvisel ještě s jiným sporem, protože otce přepadla starost, aby plebejové ze strachu před vyšetřujícími soudy i z hněvu nezvolili tribuny vojenské z plebejů; proto se snažili se svrchovaným úsilím, aby byli zvoleni konsulové. Protože tribunové lidu nechtěli dovolit, aby bylo učiněno usnesení senátu, a stejně tak zakročovali proti konání sněmu pro volbu konsu-lů, připadla znovu státní správa na mezivládce. Takovým způsobem vítězství zůstalo přece jenom na straně otců. 51 j Za předsednictví mezivládce Quinta Fabia Vibulana na sněmu byli zvoleni za konsuly Aulus Cornelius Cossus a Lucius Furius Medullinus. Za těchto konsulů bylo uči- 392 LIVIUS KNIHA IV 393 něno na počátku roku usnesení senátu, aby tribunové co nejdříve podali referující návrh plebejům ohledně vyšetřování vraždy Postumia a aby plebejové určili za předsedu soudu, koho chtějí. Plebejové svěřili tu záležitost se souhlasem národa konsulům. Konsulové provedli soudní řízení se svrchovanou umírněností a milostivostí tak, že dali potrestat smrtí jen několik málo viníků, o nichž se ostatně dost věřilo, že si sami sáhli na život. I když tedy otcové takto celou záležitost provedli, přece nedovedli dosáhnout toho, aby to plebejové jen tak lehce snesli. Ti naopak reptali, že otcové nechávají tak dlouho ležet jako neplatné ty akce, které jsou navrhovány ve prospěch plebejů, zatímco zákon vydaný o krvavém potrestání plebejů se hned vykonává a má tak velkou moc. Nastal nejvhodnější čas po potrestání vzpoury, aby se lidu nabídlo rozdělení území bolanského jako prostředek jeho uchlácholení. Tím činem bý byli otcové zmírnili touhu lidu po zákoně o parcelaci pozemků; zákon totiž vyháněl otce z území patřícího státu, které si otcové neprávem zabrali do majetku. Tehdy právě popouzelo ple-beje rozhořčení, že šlechta je tvrdošíjná nejen v tom, že si podržuje státní pozemky a že je drží v majetku násilím, ale že ani polnosti bez majitele nedávno na nepříteli dobyté nerozděluje plebejům; zřejmě v úmyslu, aby se mohly stát budoucí kořistí několika málo jednotlivců, jako všechno ostatní jmění. Výprava proti Volskům. Dobytí města Ferentina V tomtéž roce konsul Furius vedl legie proti Volskům, kteří drancovali území Hernikň. Když tam Římané nenašli nepřítele, dobyli Ferentina, kam se uchýlilo veliké množství Volsků. Kořisti bylo méně, než čekali, protože Volskové měli málo naděje, že se ubrání, a tak sebrali svůj majetek a v noci opustili město. Následujícího dne dobyli Římané města téměř opuštěného. Darovali je Uernikům i celé to území. Mor a hlad v Římě 52j Rok klidný pro umírněnost tribunů převzal tribun lidu Lucius Icilius za konsulů Quinta Fabia Ambusta a Gaia Furia Pacila. Ten hned na počátku roku podněcoval rozbroje vyhlašováním zákonů o parcelaci pozemků, jako by to byla práce uložená právě jemu jeho jménem i rodinou. Ale tehdy vypukl mor ve větší hrozivosti než zhoub-nosti, který odvrátil myšlenky lidí od jednání na foru a tahanic na veřejnosti k domácnostem i ke starosti o zdraví a živobytí. Dá se věřit, že ten mor způsobil méně škod, než by bývalo natropilo vzbouření. Když obec přestála onemocnění velmi mnohých lidí a z toho jen docela málo pohřbů, postihl Řím v tom zhoubném roce nedostatek plodin, protože bylo zanedbáno pěstování polí, jak se obyčejně stává. Padla ta bída na konsulát Marka Papiria Atratina a Gaia Nautia Rutila. Málem by byl hlad strašnější než mor, kdyby nebylo bývalo pomoženo zásobování rozesláním poslů po všech kmenech, které bydlí při Etruském moři a při Tiberu, aby nakoupili obilí. Bezohledně zabránili Samnité, kteří ovládali Capuu a Cumy, uzavírat vyslancům obchodní jednání, naproti tomu však našli podporu u sicilských samovládců. Největší množství dovezených potravin bylo přepraveno po Tiberu za snaživé pomoci Etrusků. Úbytek lidí v obci postižené nemocí pocítili konsulové v tom, že nemohli nalézt pro poselstvo víc než po jednom senátoru, a museli proto přidávat po dvou lidech jezdeckého stavu. Kromě škod vzešlých z nemoci a nedostatku potravin za toho dvouletí nevznikla nijaká újma ani uvnitř, 394 LIVITJS KNIHA IV 395 ani venku. Avšak jakmile ty starosti přešly, všechny ty neblahé zjevy, jimiž obvykle obec byla uváděna ve zmatek, zase se objevily: doma nesváry, za hranicemi války. Spory o pozemkovou reformu 53[ Za konsulů Manlia Aemilia a Gaia Valéria Potita chystali Aequové válku proti Volskům, ač se nechápali zbraní z usnesení obce, nýbrž tak, že se dávali na vojnu dobrovolníci jako žoldnéři. Když přišlo hlášení o těch nepřátelích — Aequové už totiž přešli do území Latinů a Herniků —, konsul Valerius konal odvod, ale činil mu překážky Marcus Menenius, tribun lidu, navrhovatel zákona o pozemkové reformě; každý voják spoléhal na jeho ochranu a nikdo nechtěl proti jeho vůli skládat vojenskou přísahu. Tu však náhle přijde hlášení, že tvrz karventská byla nepřáteli obsazena. Hanba, kterou tak Menenius utrpěl, roznítila rozhořčení proti němu u otců, ale také u ostatních tribunů, kteří už předtím se chystali zakročit proti zákonu o parcelaci pozemků; teď jim také poskytla spravedlivější důvod, aby odporovali svému spolutribu-novi. Když se tak ten spor vlekl v hádavé tahanici, dovolávali se konsulové bohů i lidí za svědky, že vinu na všech těch pohromách a hanbách, co jich od nepřátel utrpěli nebo co jich ještě hrozí, bude mít Menenius, protože překáží konání odvodu. Menenius zase naproti tomu provolával, že on nebude zdržovat odvod, jestliže neoprávnění páni ustoupí z držení státních pozemků. Tu devět tribunů učinilo přítrž tomu sporu tím, že zakročili úředním rozhodnutím a prohlásili, že na základě usnesení sboru tribun-ského se postaví na pomoc Gaiu Valeriu konsulovi. Jestliže konsul Valerius by užil — přes zákrok tribuna — trestů nebo jiných donucovacích prostředků proti těm, kdož se vzpírají vojenské službě, že ho budou podporo- vat. Když konsul, vyzbrojený tímto rozhodnutím, dal zatknout těch několik málo lidí, kteří se dovolávali pomoci tribuna, a s provazem kolem krku odvést, ostatní ze strachu složili přísahu. Vojsko bylo přivedeno k tvrzi karventské a dobylo jí zpět rázně a hned, sotva přitrhlo, tím, že sehnalo posádku dolů; konsula však vojáci nenáviděli a nevrazili na něj. Příležitost ke vpádu dali Římanům vojáci z posádky, kteří se z nedbalosti rozptýlili za kořistí po okolí. Kořist z těch ustavičných plenění byla značná, protože bylo všechno sneseno na bezpečné místo. Konsul Valerius nařídil quaestorům prodat ji v dražbě a odevzdat peníze do státní pokladny, přičemž prohlašoval, že vojsko bude mít podíl na kořisti, jestliže se nebude vzpírat vojenské službě. Z toho vzrostly ještě projevy hněvu proti konsulovi u plebejů i u vojska. A tak když podle usnesení senátu s ovacemi vstupoval do města, vojáci střídavě zpívali s vojenskou rozpustilostí neumělé verše, v nichž bylo konsulovi spíláno, kdežto jméno Meneniovo vojáci vynášeli chválami jako slavné. Přitom při každé zmínce o tribunovi se projevovala přízeň kolemstojícího lidu tleskáním a výkřiky souhlasu o závod s hlasy vojáků. Tato událost způsobila více starostí otcům než skoro běžná nevázanost vojáků namířená proti konsulovi. Protože čestný úřad Meneniův mezi tribuny vojenskými byl nepochybný, kdyby se o něj ucházel, byl svolán sněm k volbě konsulů a on byl tak vyloučen. První plebejští quaestoři 54j Zvoleni byli za konsuly Gnaeus Cornelius Cossus a Lucius Furius Medullinus podruhé. Nikdy jindy to ple-bejové tíže nenesli, že jim nebylo povoleno konat sněm k volbě vojenských tribunů. To rozhořčení projevili, ale hned se i pomstili na sněmu volícím quaestory tím, 396 LIVIUS KNIHA IV 397 že mezi čtyřmi, kteří měli být zvoleni, ponechali místo jedinému patricijovi Kaesonu Fabiu Ambustovi, kdežto třem plebejům Quintu Siliovi, Publiu Aeliovi a Publiu Pupiovi dali přednost před mladíky z nej slavnějších rodin. Dovídám se, že původci hlasování, tak svobodného pro lid, byli Iciliové, z jejichž rodiny, velmi nepřátelské otcům, byli zvoleni na ten rok tři tribunové lidu. Oni slavnostně slibovali národu beztak dychtivému spoustu mnohých a velikých podniků, přičemž však tvrdili, že nic nezmohou, jestliže ani na sněmu k volbě quaestorů — ten jedině senát nechal dostupný plebejům stejně jako otcům — nebude mít lid dost odvahy k tomu, co už si tak dlouho přejí a co jim je zákonitě dovoleno. Znamenalo to nesmírné vítězství pro plebeje. Tu quaestu-ru necenili jenom podle výše té hodnosti, ale jevila se jim místem otevřeným ke konsulátu a triumfům pro nové lidi. Otcové naproti tomu dávali najevo nelibost, jako by ty čestné úřady nebyly jenom společnými pro obě vrstvy, ale docela pro patricije ztraceny. Prohlašovali, kdyby to šlo tak dále, že ani nebude stát za to děti vychovávat, když budou vidět, že byly vypuzeny z postavení svých předků a jiní že zabrali jejich důstojenství; patricijští potomci tu prý zůstávají odstrčeni a nikde jinde se nemohou uplatnit, leda jenom jako kněží — saliové a flaminové —, aby konali oběti za národ bez moci vojenské, správní a soudní. Obě strany byly proti sobě vydrážděny: plebejové nabyli odvahy a měli tři vedoucí slavného jména pro obhajobu svých právních zájmů. Tu otcové usilovali, aby byl konán sněm pro volbu konsulů, protože ten ještě neprovedl rovnoprávnost obou vrstev. Pozorovali totiž a tušili, kdekoliv bude plebejům dovoleno volit na sněmu úředníky obou politických stran, že všechno bude probíhat jako na sněmu pro volbu quaestorů. Iciliové naopak tvrdili, že je třeba zvolit tribuny vojenské a že konečně jednou je nutno přidělit plebejům čestné úřady. Vnitřní nesnáze, Válka s Aequy a Volsky 55/ Ale nenastala žádná akce konsulů, které by měli plebejové překážet, aby si vynutili své požadavky. Tu však je přineseno hlášení — zrovna jako na zavolanou —, že Volskové a Aequové vytrhli ze svých hranic drancovat na území Latinů a Herniků. Když konsulové začali podle usnesení senátu konat odvody pro tu válku, tu jim tribuni horlivě odporovali a připomínali, že se ta šťastná náhoda naskytla jim samým i plebejům. Byli tři a všichni rázní muži i vznešeného rodu vzhledem k tomu, že žili mezi plebeji. Dva z nich si vezmou po jednom konsulovi, aby jej hlídali ustavičně a horlivě; jednomu je dán úkol, aby řečnil k plebejům na shromážděních a tak je zaměstnával i podněcoval. Konsulové nemohli vyřizovat odvody a tribunové zase nebyli s to jednat na volebním sněmu, který si žádali. Když už se pak vývoj poměrů obracel ve prospěch plebejů, přijdou poslové se zprávou, že Aequové vtrhli do tvrze Carventum, ježto se vojáci, kteří tu byli pro ochranu, rozptýlili po kraji za kořistí; stačilo tak pobít jen malý počet strážců hradu. Ze zbytku byli jedni porubáni, když prchali zpět do tvrze, druzí zase když se potulovali po polích. Ty nepříznivé události v obci přidaly tribunské akci sil. Nadarmo totiž se otcové pokoušeli u tribunů, aby konečně v tu dobu přestali překážet vedení války. Když tribunové neustoupili ani pobouřené náladě ve veřejnosti, ani si nic nedělali z nevraživosti, kterou proti sobě vzbudili, dosáhli patricijové, aby senát učinil usnesení o volbě 398 LIVIUS vojenských tribunů. Avšak shodli se na té přesné úmluvě, aby nebyl při volbách vzat zřetel na toho, kdo toho roku byl tribunem lidu, a aby nebyl nikdo znovu zvolen bezprostředně na další rok za tribuna lidu. Senát tím nepochybně označoval Icilie, které obviňovali, že chtějí dosáhnout konsulátu jako odměny za buričský tribunát. Tu začali konat odvod a připravovat válku za souhlasu všech stavů. Různí historikové uvádějí zprávy v nejistotu, zdali oba konsulové se vydali ke tvrzi Garventu, či zda jeden z nich zůstal ve městě, aby řídil volební sněm. Ten údaj, ve kterém není mezi nimi neshoda, lze pokládat za jistý, že totiž vojsko ustoupilo od tvrze Garventu po dlouhém marném obléhání; také že bylo zpět dobyto týmž vojskem Verruga v území Volskú a že země Aequů a území Volsků byly strašně zpustošeny, přičemž byla získána nesmírná kořist. 56\ V Římě dobyli plebejové vítězství tím, že měli sněmy takové, jaké si přáli, ale zato patricijové zvítězili volebním výsledkem na sněmu. Za tribuny vojenské s mocí konsulskou byli totiž zvoleni proti všemu očekávání tři patricijové Gaius Iulius Iulus, Publius Cornelius Gossus a Gaius Servilius Ahala. Patricijové prý užili při volbách lsti, ze které je tehdy také vinili Iciliové, že totiž smísili dav nehodných kandidátů s muži hodnými té cti a tak odvraceli národ od plebejů, protože lidi pojal odpor k jejich nízkosti, u některých zvláště nápadné. Je přineseno hlášení, že Volskové a Aequové byli bud zlákáni nadějí vzešlou z toho, že udrželi tvrz karvent-skou, anebo že je k tomu dohnal hněv ze ztráty posádky ve městě Verrugo, že povstali k válce se svrchovaným úsilím. Hlavou toho podniku jsou prý Antijští; jejich poslové obešli lidi obou kmenů, kárali je, vyčítali jim zbabělost, že se schovali do hradeb a že nechali KNIHA IV 399 Římany drancovat a potulovat se po polích v předešlém roce a pobít posádku verruginskou. Už prý nejenom ozbrojená vojska, ale i osady Římané vysílají do jejich území. Sami Římané si prý nejenom rozdělili jejich majetek, ale dokonce darovali Hernikům i město Ferentinum, které jim zabrali. Těmito slovy rozněcovali jejich rozhořčení tak, že značný počet mladšího mužstva se dával na vojnu, kam jen poslové přišli. Tak se branná mládež všech kmenů shromáždila do Antia. Tam se položili táborem a čekali na nepřítele. Když to bylo oznámeno v Římě s přehnaným poplachem, senát ihned nařídil jmenovat diktátora, což bývalo za hrozivé situace to nejkrajnější usnesení. To jednání prý těžce nesli konsulové Iulius a Cornelius a celá ta záležitost byla projednávána s vášnivou a bojovnou zaujatostí: přední politikové z otců totiž pronášeli stížnost, ale marnou, že vojenští tribunové nechtějí uznávat autoritu senátu, a konečně také se dovolávali zákroku tribunů lidu. Konsulové vykládali dokonce, že mocní plebejští politikové sáhli v tomto případě k násilí proti nim samým. Tribunové lidu byli rádi, že jsou takové nesváry mezi otci. Prohlašovali, že nemohou poskytnout pomoc těm, u nichž nejsou považováni za občany, ba ani ne za lidi. AŽ jednou budou čestné úřady společné patricijům i plebejům, až také správa státní bude oběma vrstvám stejně přístupná, tehdy teprve prý zakročí, aby nějakou zpupností úředníků nebyla podceňována usnesení senátu; prozatím aŕ patricijové, kteří nemají úctu ani před zákony, ani před úředníky, sami také vykonávají moc tribunskou. 57/ Tento spor zaměstnával myšlenky lidí v době nikterak vhodné, protože taková tíha válek tu ležela přímo před městem. Tu dlouho Iulius a Cornelius střídavě vy- 400 LIVTUS kládali, že není spravedlivé, aby jim tribunové rvali z rukou čestný úřad svěřený jim lidem, když přece oni jsou dost vhodnými vojevůdci pro tu válku. Tu Ahala Servi-lius, tribun vojenský, řekl, že tak dlouho mlčel — ne proto, že by byl na rozpacích, co soudit; vždyť kterýpak vlastenecký občan by chtěl odlučovat zájem svůj od veřejného? ale že si raději přál, aby spolutribunové sami od sebe ustoupili autoritě senátu, a že by neměli dopustit, aby se lidé dovolávali tribunské pravomoci proti sobě samým. Také tehdy, kdyby to situace dovolovala, prý by jim rád dal čas, aby ustoupili od svého zatvrzelého mínění. Ale protože válka doléhá a nedovolí čekat, až se lidé rozmyslí, prý mu bude milejší zájem státu nad přízeň spolutribunů; kdyby senát trval na svém mínění, že v nej-bližší noci bude jmenovat diktátora, a kdyby se někdo vzpíral proti rozhodnutí senátu, že mu bude stačit k jeho činu pouhé dobrozdání senátorů. Tím činem získal u všech zaslouženou chválu a přízeň; jmenoval diktátorem Publia Cornelia a sám od něho byl zvolen velitelem jízdy. Byl pak příkladem spolutribu-nům, kteří se dívali na sebe i na něho, jak přízeň a čest jsou někdy přístupnější těm, kdož po nich nebaží. Válka sama nezasluhuje mnoho zmínky. V jediné, a to snadné bitvě byli u Antia nepřátelé poraženi. Vítězné vojsko zpustošilo území Volsků. Tvrze u jezera Fucinské-ho bylo násilím dobyto a v ní bylo zajato tři tisíce lidí, zatímco ostatní Volskové byli zahnáni za hradby a ani svá pole nehájili. Diktátor vedl tu válku jen tak, že dovedl využívat příznivých chvil; vrátil se do města větší svým štěstím než slávou a zřekl sc úřadu. Tribunové vojenští neučinili ani zmínku o sněmu pro volbu konsulů — myslím, že z hněvu nad zvolením diktátora — a vyhlásili sněm pro volbu vojenských tribunů. Tu však ještě těžší starost napadla otce, protože pozo- KNIHA IV 401 rovali, že jejich zájem je zrazován vlastními lidmi. A tak jako předešlého roku vyvolali odpor i proti všem kandidátům toho úřadu hodným tím, že povolali ty nejméně vhodné z plebejů jako kandidáty, počínali si stejně; také tehdy připravili pro to ucházení se ty politiky z otců, kteří vynikali společenským leskem a oblíbeností, a obsadili proto všechna místa, aby nikomu z plebejů nebyl umožněn přístup. Čtyři byli zvoleni a všichni už zastávali ten úřad: Lucius Furius Medullinus, Gaius Valerius Po-titus, Numerius Fabius Vibulanus a Gaius Servilius Ahala. Poslední z nich byl znovu zvolen a pokračoval tak v úřední hodnosti v ocenění jiných ctností i pro oblibu nedávno získanou za svou jedinečnou umírněnost. Jednání s Vejskými. Tvrz Verrugo 58j Toho roku uplynula lhůta příměří s vejským kmenem, a proto začali Římané vymáhat náhradu prostřednictvím poslů a fetialů, to je kněží uzavírajících smlouvy. Když fetialové přicházeli k hranicím, poselstvo Vejských jim přišlo vstříc. Přednesli žádost, aby Římané nešli do Vej dříve, než oni sami by se obrátili na senát římský. Senát nařídil, aby od nich nebyla žádána náhrada, protože Vejští měli nesnáze při svých vlastních vnitřních rozporech. Tak daleci byli Římané takového jednání, aby z cizí škody hleděli získat prospěch pro sebe. Také na území Volsků utrpěli Římané škodu, protože byla ztracena posádka verruginská. Tam všechno záviselo na čase. Když vojáci obléhaní Volsky prosili o pomoc, bylo by bývalo možné jim přispět, kdyby si byli římští bojovníci pospíšili. Avšak vojsko poslané na pomoc dorazilo až v tu chvíli, kdy nepřátelé po nedávném vraždění Římanů už se rozptýlili ke drancování a mohli tak být jen přepadáváni. Vina té liknavosti byla spíše na senátu 402 LIVIUS KNIHA IV 403 než na tribunech. Protože docházely zprávy, že obležení ve Verrugo se stavějí na odpor s největším vypětím sil, málo na to pomyslili senátoři, že míra lidských sil nemůže být převýšena žádnou statečností. Ale ti nejudatnější vojáci přece nezůstali bez pomsty ani zaživa, ani po smrti. Odklad války s Vejskými Následujícího roku, kdy byli tribuny vojenskými s mocí konsulskou Publius a Gnaeus Corneliové Cossové, Numerius Fabius Ambustus a Lucius Valerius Potitus, vypukla válka vejská pro zpupnou odpověd vejského senátu, který nařídil vzkázat římským poslům žádajícím zadostuČinění: nebudou-li se spěšně klidit z města a z území vejského, že jim udělají to, co už Lars Tolumnius jim vyvedl. Tuto urážku nesli otcové těžce a rozhodli, aby vojenští tribunové podali lidu zprávu o nutnosti vypovědět válku Vejským co nejdříve a v kterýkoliv den. Jakmile to bylo vyhlášeno, projevovala nespokojenost římská mládež nad tím, že dosud nebyla skončena válka s Volský, že jenom dvě posádky byly úplně potřeny a že jsou jen s nebezpečím ovládány. Ani jediný rok prý neuplyne, aby se neválčilo, a jako by nebylo trudů dost, že si chystají novou válku s kmenem sousedním a právě nej mocnějším, který pobouří celou Etrurii. Tak protestoval sám lid a tribunové ještě nadto přilévali oleje do ohně. Vykládali, že otcové vedou tu nej větší válku se samými plebeji: vystavují je úmyslně všanc nepřátelům, aby byli týráni vojenskou službou a vyvražďovaní; plebejové prý jsou zadržováni daleko od města a posíláni pryč, aby se doma v klidu neoddávali myšlenkám na svobodu a na zakládání osad, aby neprojednávali své záměry o parcelaci státních pozemků anebo o volném hlasování. Přitom tribunové chytali vysloužilce za ruce, vypočítávali jim, kolik let Htrávili na vojně, připomínali jim jejich rány a jizvy i které místečko na těle mají ještě nezraněno, aby utržili zranění nová, a ptali se jich, kolik jim ještě zbývá krve, aby ji mohli obětovat pro stát. Když takovéto věci projednávali v rozmluvách s nimi a někdy i na shromážděních, odvrátili plebeje od ochoty vzít na sebe válku. Senát proto odložil na pozdější dobu podání návrhu zákona na vypovězení války; bylo totiž patrno, že bude zamítnut, bude-li podroben tak nepříznivému posouzení. Výprava proti Volskům. Dobytí města Anxuru 59j Mezitím bylo uznáno za vhodné, aby vojenští tribunové vedli vojsko do území Volsků; jediný Gnaeus Cornelius byl zanechán v Římě. Když se ukázalo, že tábor Volsků nikde není a že se nechtějí pustit do bitvy, tři tribunové se rozešli třemi proudy vojska, aby pustošili krajinu. Valerius zaměřil do Antia, Cornelius do města Ecetrae. Všude, kudy táhli, široce pustošili příbytky i pole, aby rozdělili brannou moc Volsků. Fabius přitrhl beze všeho pustošení k Anxuru, aby město oblehl; byl to jeho hlavní záměr. Anxur byl tam, kde nyní leží Tarracinae, město na pokraji bažin. Z té strany hrozil Fabius obležením. Čtyři kohorty, to je oddíly pěchoty, poslal pod velením Gaia Servilia Ahaly kolem dokola města; dobyly pahorku čnícího nad městem a udeřily z vyššího místa na hradby tam, kde nebyla žádná posádka, za nesmírného křiku a hluku. Tou bitevní vřavou byli zaraženi ti bojovníci, kteří chránili dolní město proti Fabiovi, a nechali ho přistavit žebříky. Všude se jen hemžilo plno nepřátel a dlouho trvalo nemilosrdné vraždění těch, kdož prchali, i těch, co se stavěli na odpor, ozbrojených i neozbrojených. Byli nuceni podstoupit boj i přemožení, protože jim ústup 404 LIVIUS KNIHA IV 405 nemohl nic pomoci. Tu však náhle hyl vydán Římanům rozkaz, aby nikomu nebylo ublíženo, leda ozbrojeným; nato ostatní všechno mužstvo dobrovolně složilo zbraně. Bylo jich zajato zaživa dva tisíce pět set. Fabius zadržel vojsko od dalšího kořistění, dokud by jeho spolutribuni nepřišli, přičemž ohlašoval, že také ti druzí vojáci pomohli dobýt Anxuru, protože odvrátili ostatní Volsky od úmyslu chránit to místo. Když pak přitrhli, rozchvátila ta tři vojska město odedávna mocné a blahobytné. Ohled vrchních velitelů na vojáky naklonil plebeje otcům a to bylo počátkem smíření mezi plebeji a otci. Zavedení Soldu Patricijští úředníci přidali k tomu jiné ještě rozhodnutí se štědrostí nanejvýš včasnou vůči lidu. Senát totiž rozhodl, a to dříve než plebejové nebo tribuni o tom vůbec učinili zmínku, aby vojáci dostávali žold ze státní pokladny, kdežto dříve se každý při vojenské službě musel sám vydržovat. 60j Nikdy prý nebylo nic přijato s tak velikou radostí. A tak se lidé sbíhali k radnici, tiskli ruce otcům, jak vycházeli ven, nazývali je opravdovými otci a prohlašovali, že jejich zásluhou nikdo nebude šetřit ani svého těla, ani své krve, dokud mu jen trochu sil zbude, pro tak laskavou vlast. Ta prospěšná výhoda je těšila, že jejich jmění bude v bezpečí, když oni sami budou tělem sloužit státu a pro stát pracovat. Také to v nich vyvolávalo mnohonásobnou radost a tím více si cenili to dobrodiní, že jim bylo nabídnuto z dobré vůle, aniž tribunové kdy o tom jednali, aniž to ve svých řečech vyžadovali. Jedině tribunové lidu necítili společnou radost obou stavů, ani se nepodíleli na jejich svornosti, ale prohlašovali, že to nebude ani potě- šující pro otce, ani prospěšné pro všechny, jako snad oni sami myslí; ten úmysl otců prý byl jen na první pohled lepší, než se ještě v praxi ukáže. Odkud totiž se sežene tolik peněz, leda uložením daní lidu? Z cizího tedy patricijové dary jiným rozdávali. I kdyby to snad ostatní snášeli, nesnesou prý to ti, kdož si odsloužili vojnu; budou namítat totiž, že jiní konají vojenskou službu za lepších podmínek, než oni sami vojnu zakusili; oni už vynaložili peníze na svoji vojnu a měli by ted platit na vojnu těch druhých. Těmito řečmi udělali tribunové dojem na část ple-bejů. Konečně, když daň byla uložena, vyhlásili také tribunové, že se zastanou svou pomocí každého, kdyby nepřispěl na vojenskou službu. Patricijové vytrvale hájili svůj podnik tak dobře započatý. Přinášeli sami poplatek jako první, a protože ještě nebyly ražené stříbrné peníze, někteří přiváželi těžké assy měděné na vozech do státní pokladny a tak ještě to placení daní dělali okázalým. Když pak senát s velikou svědomitostí podle výsledku odhadu jmění odvedl daně, tu přední politici plebejů, přátelé šlechticů, podle úmluvy také začali přispívat daněmi. Když obecná masa lidu poznala, že ji otcové chválí a že i mladíci vojenského věku se na ně dívají jako na řádné občany, náhle začali odmítat zastání tribunů a pak jako o závod odváděli daně. Také byl vyhlášen zákonný návrh o vypovědění války Volskům a noví tribunové vojenští s mocí konsulskou odvedli do Vej vojsko z velké části složené z dobrovolníků. Další válka s Vejskými a Volsky. Dobytí Arteny 61 j Byli pak tribuny vojenskými Titus Quinctius Ca-pitolinus,QuintusQuinctius Cincinnatus, Gaius Iulius Iulus podruhé, Aulus Manlius, Lucius Furius Medullinus potřetí a Manlius Aemilius Mamercus. Oni nejdříve oblehli Veje. 406 LIVIUS POZNÁMKY A VYSVETLIVKY ■107 Na počátku toho obležení se konalo početné shromáždění Etrusků u svatyně Voltumniny, ale nemohli se dohodnout, zda má celý kmen Etrusků vystoupit na obranu Vejských. To obléhání postupovalo pomaleji následujícího roku, protože část tribunů i vojska byla odvolána do války s Volský. Ten rok měl za tribuny vojenské s konsulskou mocí Gaia Valeria Potita potřetí, Manlia Sergia Fidenata, Publia Cornelia Maluginensa, Gnaea Cornelia Cossa, Kaesona Fabia Ambusta a Spuria Nautia Rutila po druhé. S Volský se strhla otevřená bitva mezi Ferentinem a Ecetrou. Římanům přálo v bitvě štěstí. Pak začali tribunové obléhat Artenu, město Volsků. Potom se pokusili Volskové vyrazit ven, ale Římané zahnali nepřítele do města a tak se jim naskytla příležitost vtrhnout dovnitř a dobýt všeho kromě tvrze. Do tvrze opevněné přirozenou polohou se totiž stáhl zástup ozbrojenců. Pod hradem však bylo pobito a zajato mnoho lidí. Potom byla obléhána i tvrz, ale nebylo možno dobýt jí násilím, protože na té širé prostoře měla dost ochranné posádky; nedávala také naději, že se vzdá, protože všechno státní obilí bylo svezeno do města ještě před jeho dobytím. Římané by byli odtud s omrzelostí odtáhli, kdyby jim býval otrok nezradil tvrz. Vojáci, vpuštěni jím na strmém místě, dobyli tvrze. Když byli pobíjeni strážci, ostatní dav se z náhlého strachu vzdal. Tvrz byla zbořena i město Artena; legie byly odvedeny zpět z území Volsků a všechna branná moc římská se obrátila do Vej. Tomu otroku, který zradil, byl dán kromě svobody stateček s dvěma rodinami čeledě za odměnu a byl nazván Servius Romanus. Někteří historici se domnívají, že Artena byla městem Vejských, ne Volsků. Podnět k tomu omylu byl dán tím, že město téhož jména leželo mezi Caere a Vejemi. Ale to zničili římští králové a bylo to město Caeretů, nikoliv Vejských. Jiné takové město s týmž jménem leželo v území Volsků a o jeho zkáze jsem vypravoval. POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY KNIHA I 39 svých předchůdců —- Livius je na různých místech jmenuje: Quintus Fabius Pictor, Gaius Calpurnius Piso, Quintus Clau-dius Quadrigarius, Quintus Valerius Antias; v dalších knihách, i jiné. Z řeckých dějepisců uvádí jako svůj pramen Polybia (z 2. stol. př. n. 1.) 41 podle práva... pohostinství — host byl pod ochranou samého Dia 42 hostinný přítel — posvátný vztah, který zaručoval ochranu a bezpečnost při pobytu v cizině; býval to i čestný titul pro cizince í* 42 před domácími bůžky — tzv. penáty, sídlícími na rodinném krbu 43 iulský rod — rod Iuliú, odvozující svůj původ od Askania, syna Aeneova, jinak zvaného Iulus 44 Alba Longa — Longa znamená Dlouhá 44 Silviové — všechna jména jsou vymyšlena, jen pro vyplnění časové mezery 44 Vestálka — vestálské panny, virgines Vestales, kněžky bohyně Vesty, opatřující posvátný oheň na foru; nesměly ee provdat, pokud konaly kněžské obřady; provinění proti mravopočestnosti bylo trestáno zakopáním zaživa 45 fík Ruminský — snad od božstva Rumina, chránícího kojení dětí i zvířecích mláďat 46 Slavnost z Arkadie — tzv. lupercalia, jeden z nejstarších kultů římských magického účelu; mladící šlehali ženy řemínky z kozlí kůže, aby byly plodné 408 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 409 47 byli pohozeni a vychováni — až sem sahají události „před založením" města; odtud Livius vykládá dějiny „o založeni" města 48 přeskočil nové hradby — srozumitelná je domněnka, že „hradbami" je míněna brázda, kterou Romulus dokola vyoral na vymezení rozlohy města 48 jménem zakladatelovým — původ jména „Roma" (Řím) vysvětlují někteří od řeckého „reó" (teku), takže by překlad „Roma" zněl „Brod" 48 Oběti... Herculovi — tato epizoda se snaží vyložit původ kultu héroa Hercula, jemuž byl zasvěcen v Římě oltář zvaný Ara Maxima (Oltář Největší) 49 Euander... znalostí písma — podle významu slova „Dobrý muž"; podle pozdní tradice zavedl latinské písmo; ve skutečnosti Římané převzali řeckou abecedu prostřednictvím Etrusků 50 Romulus — tu začíná vlastni vypravování „od založení" města 50 dvanácti liktorů — liktorové tvořili čestný doprovod úředníků; nesli přes rameno svazky prutů; jejich počet se řídil důstojností úřadu (např. konsulové měli dvanáct liktorů). Etruský původ je věrohodný 50 křeslo kurulské — „sella currulis"; sedali na něm vyšší úředníci, bylo ze slonoviny a bez opěradla; currulis snad proto, že bylo vezeno na voze (currus) 50 toga — svrchní šat Římanů barvy ovčí vlny; byl to kus látky podoby elipsy, jenž se ovíjel kolem těla; togu nachem lemovanou nosili vyšší úředníci a kněží (zvána „toga praetexta)" 51 asyl — útočiště, místo, kde se mohl cítit bezpečen i zločinec (zejména chrám nebo oltář) 51 sto senátorů — senátoři, vl. „starci", členové senátu, původně poradního sboru králů; členové pocházeli ze starých rodin šlechtických; zváni též „patres" (otcové) 51 patricijové — příslušníci starých bohatých rodin; odvozeno od „patres*' 52 na počest Neptuna — boha moře, bratra Iovova 52 nazve je Consualie — slavnost byla konána v srpnu na počest boha Consa; jméno odvozováno od slova „consilium" (rada) a tak Consus pokládán za boha dobrých rad; je asi bohem staroitalským, chránícím obilí dovezené do stodoly (condere = uložit ve stodole) 52 CaeninŠtí, Crustuminstí, Antemnatští — obyvatelé horských městeček na sever od Říma 53 Talassiovi: Falassio — voláni svatebčanů neznámého původu a významu, někteří je spojovali s řeckým „ťhalamos" (sňatek) 54 svlékne mu zbroj — zbroj odňatá zabitému vojevůdci zvána „spolia opima" a považována za nej znamenitější čin vojenský 54 na Kapitol — na jihozápadní výběžek římského pahorku, zvaného „mons Capitolinus" 54 love Feretrie ■— příjmení vykládáno jako „nesoucí zbroj" (ferre = nésti), též od „ferire", tj. zabíjet 54 skvelou trofej — „spolia opima" dobyl po Romulovi Aulus Cornelius Cossus r. 437 zabitím vejského krále Tolumnia a Marcus Claudius Marcellus v r. 222 př. n. 1.; tedy třikrát v dějinách římských 55 vlastní mzdou — pověst chce zřejmě zahladit hanbu nad ztrátou tvrze, ba dokonce slaví dívku jako hrdinku. Livius neuvádí staré kultovní slavnosti u „hrobu Tarpeina", také se nezmiňuje o skále Tarpejské, s níž byli svrhováni zločinci 56 Iovovi Zastaviteli— lat. „Stator", též „Depulsor" (Zahánějící). Jeho svatyně stála při strmé cestě na Kapitol (clivus Palatinus) 57 do bažiny — zvána „lacus Curtius", jezero Curtiovo 57 Quirity — starobylý název pro Římany, neznámého původu; snad znamená „kopiníci" (curis, quiris = kopí); možná že jsou tak zváni podle sabinského města Cures 58 na třicet kurií — kurie (curia), družstvo několika rodů se společnou bohoslužbou; každá ze tří kmenových tribuí se dělila na deset kurií po deseti rodech 410 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 411 58 Ramnenští, Titienští, Lucerové — jména jsou nejspíše názvy etruských rodů 58 vyslance laurentské — z města Laurenta, starobylého místa v Latiu 59 Až k místu nástrah — celý popis bitvy je založen na manévrech známých až z pozdějších dob 59 Vejané — obyvatelé města Vei v Etrurii; leželo nad říčkou Kremerou a bylo dobyto r. 396 př. n. 1. od Camilla 61 na poli Manově — Campus Martius, místo v Římě při Tibeře; tu se konaly sněmy 61 u Kozího močálu — lat. Caprae palus 62 dekurií — „decuria" od lat. „decem" (deset); skupina deseti mužů v komisi nebo oddíl deseti vojáků 62 jeden byl vybaven — tzv. „decurio"; předseda komise deseti mužů nebo velitel oddílu vojáků v počtu deseti; střídali se u moci za mezivládí po smrti Romulově 63 prozatímní král, mezikrál ■— zván „interrex", doba mezivládí „interregnum"; byl to jeden člen z komise vykonávající funkce „krále" do doby, než bude zvolen nový. Celou tuto instituci přenesl Livius z dob pozdějších (asi z 5. stol. př. n. 1.) do starobylých časů 63 kolem... Crotonu — Pythagoras, matematik a fyzik, také filosof, tu učil kolem r. 530, tedy asi až za vlády legendárního Tarquinia Superba; Metapontum leželo v Lukanii, Heraclea poblíž; Croto je na východním pobřeží Bruttia 64 od augura — augurové, kněží-věštci, vykládající vůli bohů •z letu ptáků; nauka augurů byla etruského původu, ale dostala se do Říma mnohem později, než vykládá Livius 65 chrám Ianovi — staroitalskému bohu, původně oběhu slunečního, pak bohu počátku; jeho chrám stál v nejživější části Říma, sídlišti řemeslníků, v Argiletu 65 první války punské ■— války s Karthagiňany neboli Puny; trvala od r. 264—241; tři války punské skončily vyvrácením Karthaga r. 146 (města na severním pobřeží africkém) 65 po bitvě u Aktia — Aktium, mys v řecké Akarnanii, kde porazil Octavianus Antonia (r. 31 př. n. 1.). Stal se prvním císařem; je jmenován Caesar Augustus 65 ve dvanáct měsíců — původně měl rok deset měsíců, jak ukazují jména (desátý = December, od „decem" — deset). Vyrovnání roku slunečního a měsíčního není jistě z doby Numovy; k tomu svedl Livia název „Ianuarius" (leden), uvedený ve spojitost s bohem lanem, jemuž Numa zasvětil svatyni. Skutečná reforma kalendáře je spojena s činností decemvirů (komise deseti mužů) z r. 451 př. n. 1. 66 dny soudní — Livius přenáší do starých dob rozdělení dní na „fasti" (kdy se směla konat jednaní úřední a soudní) a „ne-fasti" (kdy se nesmělo úřadovat) 66 knězi - obětníku — konajícímu zápalné oběti; byli tři nejvyšší (Dialis-Diův, Martialis-Martův a Quirinalis-Quirinův, tj. Ro-mulův); kromě toho dvanáct nižších 66 kurulským královským křeslem — čestné křeslo vyšších republikánských úředníků, kteří také zastávali úřady „kurulské": Livius ví, že je původem z Etrurie 66 panny Vestálky ■— kněžky bohyně domácího krbu Vesty; opatrovaly posvátný oheň na foru; kněžství trvalo třicet let a bylo velmi přísné; vestálky požívaly vedle pontifiků největší vážnosti 66 dvanáct Saliů — kněží „tanečníků"; sbor dvanácti, konající obřady za tance a zpěvu; je to kolegium prastaré, z doby před Numou, jehož vláda bývá umisťována na rozhraní 8.-7. stol. př. n. 1. 66 tuniku — spodní šat Římanů sahající pod kolena 66 ancilia — posvátné štíty, počtem dvanáct; jeden z nich prý spadl z nebe; Numa dal zhotovit jedenáct zcela podobných, aby pravý nemohl být poznán 66 Za... pontifika — pontifikové tvořili kněžský sbor, který snad původně usmiřoval oběťmi boha řeky Tiberis za to, že byla překlenuta mostem; později vedli kalendář a vykládali právo. Jejich představený se jmenoval „pontifex maximus"; byla to nejvyšší kněžská hodnost v Římě 412 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY POZNÁMKY A VYSVETLIVKY 413 67 na Aventinu — jednom ze sedmi pahorků římských 67 bohyni Víře — latinsky Fides, ochrankyne přísahy; její chrám stál na Kapitoliu 68 svatyně... které... nazývají argivskými — takových svatyň bylo dvacet sedm; v březnu konáno k nim procesí, při němž bylo neseno dvacet sedm figurín; byly svrhovány do Tiberu a naznačovaly tak očistu města. Svatyně zvány „argivské" podle města a krajiny v severovýchodním Peloponnésu; tu je význam slova „řecké" 68 mezivládí —■ Livius i tu mlčky přenáší poměry po vyhnání králů na doby tak staré; míní střídání se „prozatímních králů" v komisionálním sboru 68 proti Sabinům — obyvatelům kraje v samé blízkosti Říma, kteří podle tradice i historické skutečnosti splynuli s Římany v dobách pradávných (prý už za Romula) 68 Albani — obyvatelé města Alby Longy, z níž vznikl Řím 71 fetiál — kněz, člen dvanáctičlenného sboru, který uzavíral složitým způsobem státní smlouvy; tak nabývaly sakrální povahy 71 s otcem řádné zmocněným — latinsky „pater patratus"; první slovo značí představitele státu, druhé má význam náboženský; zabití vepříka kamenem bylo symbolem pevnosti dohody i trestuhodnosti nedodržení smlouvy 72 Svého diktátora — albánského krále, vládce 74 Duším zabitých — zvány latinsky „maneš", tj. dobři duchové; vzýváni také bohové podsvětí 74 svlékne zbroj ■— považováno za významnou válečnou trofej, zvláště jestliže se podařilo svléci zbroj padlému vojevůdci 74 před branou Capenskou — podle města v Etrurii Capena, na jižním obvodu Říma 75 vojenský pláli— vlastně jen čtyřhranný kus sukna bílého nebo nachového, zapínaného na prvém rameni sponkou 75 proti královské svrchovanosti — vlastně tu spácháno provinění soukromého práva, zabití blízkého příbuzného; protože však Horatia nebyla odsouzena soudem, bylo to porušeni královské (státní) suverenity, povahy „perduellio", tj. velezrady 75 liktore — tu vystupuje jako úřednický sluha a exekútor 75 Odvolávám se — právo odvolat se k lidovému sněmu z rozsudku náleželo občanům římským; Horatius se ještě neodvolává právem „provocatio", nýbrž chce jen docílit změny ve formulaci protistátního provinění 76 Oštěpy Horatiovy — latinsky „Pila Horatia", místo na římském foru 76 k mučící rozsoše — vidlice; nástroj k trestání zejména otroků; dvě dřeva ve formě V; ke koncům byly přivázány trestanci ruce, aby musel stát na patách; pak byl bičován 76 trám sestřin — v Římě, poblíže amfiteátru, v podobě branky; konány tu oběti Ianovi a Iunoně na paměť smrti sestry Horatiovy 77 povahu diktátorovu — ve smyslu „samovládce, král"; v republikánském Římě úředník jmenovaný za nebezpečí státu 77 Fideňané — obyvatelé města Fidena (Fidenae) v území sabin-ském, nedaleko Říma 79 Setníci — Livius přenáší vojenskou organizaci své doby do času prvních králů 79 Nechť je to dobré... — slavnostní formule delšího znění, kterou hýval zahajován úřední akt 81 bůžky rodiny — to jest ochranná božstva jednotlivých domácností i dobří duchové zemřelých předků (Lares) a bůžkové domácího krbu (Penates) 81 Vrch Caelius — pahorek na jihovýchodě města 81 radnici — byla to nej starší radnice v Římě, na „shromaždišti" (comitium) v severní části fora; byla nazvána po králi Tuliu Hostiliovi, ale vybudována nepochybně později nějakým Hostiliem 414 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 415 82 do posvátného háje — v místě „Mezi dvěma háji", požívajícím práva asylu 83 devítidenní slavnost — Livius má na mysli původ „slavností latinských" (feriae Latinae) s oběťmi Iovovi na hoře albánské. Cizí kulty Římané přijímali, ba dokonce považovali za svou povinnost ctít bohy toho kmene, který pozbyl domova 83 podle napomenutí haruspiků — věštných kněží vykládajících vůli bohů z vnitřností obětovaných zvířat; nauka haruspiků byla etruského původu 84 otcům — zámožným starobylým rodům senátorským 84 prozatímního krále — Livius i tu přenáší pozdější instituce na časy dávné 84 Latinové — obyvatelé Latia, krajiny, v níž ležel Řím 85 od... kmene Aequiculů — sídlili v Sabinsku; obřad dále popisovaný je asi jiného původu: byl odvozován také z latinského města Ardey nebo od kmene Falisků 85 Když posel přijde — Livius tu užívá nějakého jiného pramene; obřad fetiálů tu připisuje králi Anku Martiovi, ale mluvil o něm už za Tulia Hostilia 85 vlnenou páskou — vlna měla magický účinek 85 Q uirine — tak byl zván zbožněný Romulus 87 u oltáře Murciina — podle Venus Murcia, mající chrám mezi Aventinem a Palatinem 90 mladších rodů — na rozdíl od „starších rodů": původ tohoto rozdílu je nejasný; senátoři „starších rodů" byli jen dříve dotazováni na mínění 91 cirkus... Největší — Circus Maximus, v údolí mezi Aventinem a Palatinem 91 Anio — přítok Tiberu 91 k Ramnům, Titiům a Lucerům — starobylé názvy z doby Ro-mulovy; snad se tu zachovala jména etruských rodů 91 92 93 93 97 98 99 99 100 100 100 100 100 augur — kněz vykládající vůli bohů podle letu a křiku ptáků; nauka původem etruská na komiciu — na sněmovišti v severní Části fora (náměstí) Vulcanovi ■— bohu ohně a ochránci majetku před požárem triumfálně — triumf (triumphus), vítězoslavný průvod povolovaný od senátu vojevůdci, konaný za účasti senátu, úřadů a všeho lidu; průvod kráčel z pole Martova přes fórum do chrámu Iovova na Capitoliu v nachovém rouchu — tzv. trabea, královské odění s širokými nachovými pruhy Ustanovil... census — odhad jmění římského občanstva a sčítání lidu; podle censu byly ustanovovány daně, určována vojenská povinnost a také práva občanská; byl konán od dvou censorů jednou za pět let / starších i mladších 45 let podle pozdějšího pojetí byla hranice asii — „as" libra mědi; jako mince peníz ve váze jedné libry mědi (as librarius) Jezdci... jako první — 18 centurií jízdních a 80 centurií pěších první třídy tvořilo 98 hlasů. To už stačilo na většinu, neboť všech setnin bylo 193; už druhá třída nemusela ani hlasovat. Pro dobu Serviovu je to anachronismus, teprve za republiky nabyli bohatí převahy tribus — Servius ustanovil 4 tribus; od r. 241 př. n. 1. bylo 35 tribus; děleny později na městské (méně čestné) a venkovské (čestnější, neboť představovaly pozemkový majetek) tributům — spíše však lze odvozovat slovo „tribus" od „tres" (tři) na pole Martovo — leželo při Tibeře; konány na něm sněmy „setninové" a sčítání lidu (census); také cvičení vojenská na souši i na vodě Fabius Pictor — římský analista (letopisec); žil za druhé války punské; sepsal řecky římské dějiny 416 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 101 101 102 106 106 106 108 111 112 114 114 115 115 pomerium — je pravda, že název i rituál je původu etruského Diany Efeské — Diana, staroitalská bohyně, ztotožněná s řeckou Artemidou, bohyni luny a lovu; Efesos ležel na břehu Malé Asie; byl znám jako obchodní středisko i pro svůj chrám, který byl sjednocující svatyní Řeků králi i obci — vypravování Liviovo o králi Serviu Tulliovi má sice historický podklad pro tu dobu, ale jednotlivosti jsou přeceněny a přidány; rozdělení obyvatelstva na třídy je pradávné; přesné odhady majetku v penězích je přeneseno ze 4. nebo ze 3. stol. př. n. 1.; zbraně vojska jsou přeneseny z výzbroje řecko-etruských vojsk; příliš je zdůrazněn význam sněmu setninového pro tu dobu na silnici Cyperskou — vedoucí od Kolossea směrem severním k Subuře cestu Urbskou — nazvanou tak podle démona, který byl uctíván společně s Dianou Sívaná líticemi — bohyněmi pomsty, pronásledujícími zločince; byly tři; zobrazovány s pochodněmi v rukou a s hady ve vlasech; zvány „Furiae", ztotožněny s řeckými Erinycs; zosobněné zlé svědomí u háje Ferentinina — podle Ferentiny, staroitalské bohyně jarní přírody smísil manipuly — „manipulus" je třicetina římské legie, jedna třetina kohorty; odznakem manipulu je praporec s rukou; tu i jinde dříve vykládá Livius organizaci a zbroj vojáků podle poměrů své doby čtyřicet talentů — talent, řecká jednotka váhy; attický měl 26 kg; „talentům" zvána též jednotka peněžní, stříbro váhy jednoho talentu s Tusky — tj. s Etrusky na hoře Tarpejské — starší název pro Capitolium od krále Tatia — sabinského, ještě za vlády Romulovy z kořisti pometinské — z dobytí města Suessa Pometia POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 417 115 Fabiovi — totiž analistovi Quintu Fabiu Pictorovi 115 Pisonovi — Lucius Calpurnius Piso Frugi, historik 2. stol. př. n. 1. a autor díla „Annales" 116 „Největší stoky" — zvané „Cloaca Maxima"; zděná stavba zbudovaná překlenutím potoka, jenž odváděl vodu z fora; je dosud zachována 116 do Signie o Circeí — měst v Latiu 122 podle knih Servia Tullia — zdá se být pozdější přídavek 122 dva konsulové — „presidenti", dva nejvyšší úředníci republiky s mocí správní, soudní i zákonodárnou, vrchní velitelé vojska; úřadovali jeden rok, ve funkcích se střídali po měsíci KNIHA II 123 o úřednících jen na rok volených — o konsulech 123 asyl — z řečtiny, vlastně „místo bezpečné před lupiči", potom „místo ochrany", obvykle u nějakého chrámu nebo v posvátném okrsku, kde uprchlík nebo provinilec nesměl být stíhán; v Římě bylo místo asylu v sedle mezi hradem a pahorkem Capitoliem mezi dvěma háji a jeho zřízení přičítala tradice již Romulovi 123 dosáhli svobody — osvobození z otrockého postavení 123 124 124 do tribunských bouří — Livius anticipuje, co ještě na začátku republiky neexistovalo, i když ke zřízení úřadu tribuna lidu došlo záhy po jejím vzniku; tribuni lidu jako jeho zástupci a ochránci se později dostávali do bouřlivých sporů s patriciji všechna práva králů, všechny jejich odznaky — aby po vypuzení králů nebyl rušen chod státní správy, převzali první konsulové královskou moc i s jejími vnějšími odznaky, k nimž patřili především liktoři, kurulské křeslo a jiné; rozdíl byl zpočátku jen v době zastávání konsulátu, jež byla omezena na jeden rok kdyby oba současně vystupovali... se svazky prutů — král měl 12 liktorů, tolikéž převzali i konsulové; nevystupovali s nimi každý současně na veřejnost; poněvadž se střídali v úřadování, 418 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY v míru po měsíci, v poli po dni, užívali podle toho doprovodu liktorů, který byl znamením úřadování; liktoři nosili na levém rameni svazek prutů převázaný červeným řemenem, do něhož byla zaražena sekyra — byl to odznak moci nad životem a smrtí 124 124 125 126 127 129 zvyk... nově zapsáni — Livius anticipuje pozdější oslovení senátu patres conscripti (otcové a přísedící) zvolili... krále obětníka — králové vykonávali osobně určité oběti pro stát; aby tato sakrální výjimečnost byla zachována, byl pro tuto funkci ustanoven za republiky zvláštní kněz, jemuž dáno jméno rex sacrorum — král obětnik. Aby nebylo možné zneužití tohoto titulu, který byl konzervativním přežitkem moci královské, byl rex sacrorum podřízen nej vyššímu knězi (pontifex maximus) a neměl ve skutečnosti žádných jiných práv ani vlivu na řízení kultovní správy. Důvod ke zřízení tohoto kněžského úřadu byl asi týž jako při podržení odznaků královské moci jméno druhého konsula, Tarquinia — Lucius Tarquinius Colla-tinus, pocházející z rodu Tarquíniovců, manžel Lucretie, dcery Spuria Lucretia Tricipitina, jejíž znásilnění královským princem Sextem Tarquiniem bylo bezprostředním podnětem k vyhnání králů; Tarquinius Collatinus se vypuzeni aktivně účastnil po boku Brutově a stal se s ním první dvojicí konsulů; pověřen byl tak spoluvykonáváním vládní moci nebýt Spuria Lucretia vliv •jako Collatinňv tchán měl naň největší 126 za spolukonsula ...dal zvolit Publia Valéria — Publius Valerius Publicola byl jednou z hlavních postav počátků republikánských dějů; byl čtyřikrát konsulem a osvědčeným vojevůdcem, přemohl Etrusky a zvítězil nad Vejskými a Sabiny Nevrátí-li se majetek... zdrojem prostředků pro válku — senát neměl výběru, ať rozhodne tak či onak, v každém případě vyvstávalo nebezpečí války konsulové poněkud zaváhali — měli sice proti vyslancům očividné důkazy, bylo však uznávaným zvykem, že vyslanci cizí mocnosti požívali nedotknutelnosti i v takovém případě; byla ovšem možnost po jejich návratu domů vyžádat si jejich vydání za účelem potrestání POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 419 129 129 utvořil se ponenáhlu ostrůvek — zván byl insula Tiberina. Snaha vykládat vznik jevů přírodních i kulturních zařízení různými bájemi a mimořádnými příhodami dala vznik primitivní lidové představě o původu ostrova; ve skutečnosti to byl pozůstatek tufové skály, kterou si řeka vymlela koryto. Na ostrově, dlouhém 270 m a širokém 71 m, byl později zbudován chrám léčivého boha Asklépia úřad konsula ukládal... otci povinnost oba synové Brutovi Titus a Tiberius mezi odsouzenci byli 130 vindicta — hůlka, zvaná též hůlka svobody, s jejímž použitím se prováděl jeden ze způsobů propuštění otroka na svobodu (ma-numissio cum vindicta, to je propuštění na svobodu s vindik-tou): majitel otroka, otrok a pomocník, obyčejně liktor, se dostavili k oprávněnému úředníku (konsul, praetor), pán položil na otroka ruku na znamení, že je dosud v jeho moci (manus = moc), pomocník se dotkl otroka hůlkou, kterou mu držel nad hlavou, a požádal za svobodu pro něho, pán přisvědčil, zatočil s otrokem a pustil ho z ruky. Odvozování názvu vindicta od otrokova jména Vindicius je opět příkladem lidového výkladu, tentokrát z oboru etymologie 130 Válka s Vejemi — nepřátelství města Vej (lat. Veii nebo Vei) s Římem pramenilo z dob, kdy blízký rostoucí Řím začal omezovat jeho hospodářský a obchodní rozmach a překazil mu obchodní cestu k moři 130 Válka s ... Tarquiniemi — toto město, jedno z nejvýznamnčj-ších v Etrurii, známé zvláště nástěnnými malbami etruského umění objevenými v hrobkách, bylo domovinou rodu Tarqui-niovců 131 Jiní že byli z ciziny povoláni do Říma k moci královské — narážka na Romulova nástupce Numu Pompilia, který prý pocházel ze Sabinska 131 od svých nejbližíích... vyobcován Brutus Tarquinius Collatinus, 131 rozebrali si... části královské moci — narážka na rozdělení výkonné vládní moci mezi dva konsuly 131 za vedení Římana — totiž Tarquinia Superba jako bývalého římského krále 420 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 421 131 131 132 132 132 133 133 134 134 135 pochodující v bojovém čtverhranu — způsob pochodu v blízkosti nepřítele, dávající možnost rychlého rozvinutí bitevní fronty na kteroukoli stranu Arruns rozeznal... podle liktorů — liktoři i v boji doprovázeli konsula za čest, aby vojevůdcové osobně zahajovali bitvu — obyčej doby herojské Arsijský les — táhl se na jihu Etrurie na hranicích Latia nedaleko pahorku Ianiculu O jednoho Tuska... více — Tuskové, latinsky Tusci, jen jiné jméno Etrusků Velia — název návrší přiléhajícího k pahorku Palatinskému ze severovýchodu; přes ně vedla Svatá cesta (Sacra via) na fórum předstoupí před lid se skloněnými svazky prutů — od té doby se pak stále udržoval zvyk, že úředník, který chtěl promluvit na shromáždění lidu, dal před ním na počest sklonit fasces (svazky prutů se sekyrou) na hradě na Capitoliu — jeden z hlavních římských pahorků, sakrální středisko římské obce; na jeho severovýchodním výběžku stál hrad, arx. Název sám charakterizuje pahorek, patrně vzhledem k jeho uvedenému významu, jako hlavní, legenda však odvozovala název odtud, že při kopání základů kapitol-ského chrámu byla nalezena lidská hlava, caput zákon o odvolání proti úředníkům k národu — odvolám latinsky provocatio (provokace): občan, který byl odsouzen úředníkem ke ztrátě života, k těžkému tělesnému trestu anebo k pokutě nad výměr stanovený zákonem, měl podle tohoto zákona právo odvolat se ke sněmu lidu, který rozsudek schválil nebo zamítl nebyl dosud zasvěcen chrám Iovův na Capitoliu — na jihozápadním výběžku vrchu Kapitolského stál nejvýznamnější chrám římský, zasvěcený trojici hlavních státních božstev, Iovovi, Iunoně a Minervě; vystavěn byl ještě za doby královské, ale k vysvěcení došlo až v prvním roce republiky r. 509 před n. 1.; uvádí se obvykle zkratkově jako Iovův chrám na Capitoliu 135 aby mrtvolu vynesli z domu -— dům, v němž spočívala mrtvola, byl pokládán za nečistý, což bylo zábranou i pro výkon úřední funkce; Horatius zachoval duchapřítomnost a dal mrtvolu z domu vynést a odstranit tak příčinu znečištění 135 ke klusijskému králi Porsennovi — v originále uveden plněji: Lar(s) Porsenná; slovo Lars byl vlastně obecný čestný název, znamenající pán, kníže, král; výprava Porsennova proti Římu se klade do r. 507 před n. 1. 136 obchodovat se solí — spotřeba soli v Římě byla dost značná; vyráběla se jednak z mořské vody u Ostie, kde prý už král Ancus Marcius zřídil solné nádrže (salinae), jednak se dovážela. Skladiště soli přivážené po Tiberu bylo u Tříobloukové brány (porta Trigemina) na severním úpatí Aventinu na břehu řeky. Obchod se solí byl zmonopolizován k zamezení lichvy 137 kolový most přes Tiber — pravý břeh Tiberu od pradávna spojoval dřevěný kolový most, pons sublicius, který byl pečlivě udržován. Z pobřeží pod pahorkem Palatinem severně od Dobytčího trhu vedl směrem k nejvýchodnějšímu cípu pahorku Ianiculus, který se táhl takřka souběžně podél pravého břehu Tiberu 137 nebýt... Horatia Coclita — plným jménem slul Publius Horatius Cocles; přídomek Cocles znamená jednooký od narození. Jde o pověst, která není historicky doložena, ale vyhovovala vlasteneckému cítění a výchově Římanů 138 Otče Tiberine — bylo v duchu starověkých představ, že i přírodní zjevy, místa a vodstva měly své bohy, kteří byli i zobrazováni. I řeka Tiber měla svého boha, jenž zván otec Tiberinus (Pater Tiberinus) a měl na tiberském ostrově svůj chrám. Řeka Tiber se původně nazývala Albula, jméno nové dostala podle pověsti po králi z města Alba Longa Tiberinovi, který se v ní prý utopil 138 který měl u potomků dojít více legendární slávy než víry — ač Livius v postavě Horatiově líčí s patriotickým zápalem ctnosti starorímskeho hrdiny, je přece tato poznámka výrazem střízlivé kritičnosti k římskému dávnověku 138 Na sněmovním prostranství — latinsky comitium, bylo to místo na foru před radnicí curia, kde se původně scházel lid do sněmu; ke kurii odtud vedlo schodiště 422 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 423 139 143 144 145 146 aby příštího dne vyháněli... dobytek Esquilinskou branou — porta Esquilina asi uprostřed východního pásma serviovských hradeb pod pahorkem Esquilinem 139 Tehdy Publius Valerius uložil Titu Herminiovi — bojová situace podle Valeriova plánu vyhlížela asi takto: pro Etrusky bylo nejpříhodnější přepravit se z Ianiculu přes Tiber na pole Marto-vo a obejít hradby na jejich nej severnějším výběžku; tam byla brána Collinská (porta Collina), za jejímiž zdmi čekal v úkrytu Spurius Larcius s lehce ozbrojeným pohyblivým oddílem; když Etruskové přešli kolem, rozvinul se za nimi do šířky a táhl jim v patách, aby jim přeřízl návrat touž cestou. Když Etruskové dorazili až k Esquilinské bráně (porta Escpiilina), dostali se do kleští mezi kohorty konsula Valéria, který na ně udeřil z pahorku Caelia, a oddíl, s kterým je od východu napadl Herminius ze zálohy u 2. milníku, to je asi 3 km od města na silnici do Gabií, vycházející z brány EsqTiilinské. Zpět nemohli, v tom jim překážel Larcius. Zbývala jim už jen jediná možnost: obejít hradby na jižní straně a dostat se tudy k řece. Ale z té strany se jim postavil do cesty konsul Lucretius, který proti nim vyrazil z Naevijské brány (porta Naevia) na východním svahu pahorku Aventinského 141 Připrav se... na toto nebezpečí — neohroženost Muciova je vhodně charakterizována i ironickým zabarvením jeho řeči Za těchto podmínek byl mír sjednán—existovala ještě jiná verze, že se Etruskové r. 507 před n. 1. Říma skutečně zmocnili, rozbořili hradby a nějaký čas tam i vládli; tuto verzi ovšem vlastenecká tradice odmítala sochá dívky sedící na koni — pověsti o římském udatenství měly také svůj zvláštní účel, aitiologický, totiž vysvětlení vzniku některých jmen a památníků: např. u Gaia Mucia přezdívky Scaevola (Levičák) a Prata Mucia (luka Muciova), nebo u statečné Cloelie vznik neobvyklé ženské jezdecké sochy Tuská čtvrť — byla charakterizována jednou z nejživějších římských ulic, vedoucí od jihozápadu na fórum, kde ústila mezi bazilikou Iuliovou a chrámem Gastorovým; jméno měla od Tusků (= Etrusků), kteří se tam za líčené příležitosti usadili ke svému seli Mamiliovi Octaviovi do Tuscula — uvádí se v r. 506 před n. 1. — Tusculum, dnešní Frascati, byla vysoko ležící latinská pevnost jihovýchodně od Říma na severním okraji 146 147 147 147 Albánských hor při via Latina (Latinská silnice). Jméno svědčí, že byla založena asi v dobách, kdy Etruskové ovládali Latium; pověst však tradovala, že ji zbudoval Telegonos, syn Kirčin a Odysseův Toho roku, kdy byli konsuly Marcus Valerius — r. 506 před n. 1. Marcus Valerius byl bratr Publia Valeria Publicoly, který se následujícího roku stal konsulem již počtvrté přeběhl s velkou družinou svých chráněnců — chránenci, latinsky clientes (klienti), byla staroitalská instituce záležející v tom, že výše postavený bohatý a vlivný patricij, zvaný v příslušném vztahu patronus (ochránce), poskytoval původně cizincům, později i vlastním hospodářsky slabším spoluobčanům právní, morální i hmotnou podporu a zastání (na soudě apod.); chránenci se mu odvděčovali zase oddaností, agitací při volbách v jeho prospěch a jinými službami pozemek za říčkou Aniem — Anio nebo Anien, levý přítok Tiberu, pramenící ze sabinského pohoří, známý svým vodopádem v Tiburu (dnešní Tivoli) zemřel Publius Valerius Publicola — jeho smrt spadá podle Livia na rok 503 před n. I.; pozornosti zasluhuje, že tito republikánští přední státníci a válečníci umírali v chudobě 148 použili posunovacích ochranných přístřešků a jiné obléhací techniky — ochranné přístřešky zvány pluteus (zástěna); byla to obvykle podlouhlá dřevěná rámová konstrukce, bez podlahy, upevněná na kolečkách, jejíž stříška a stěny byly vypleteny proutím a pokryty ještě kožemi; bojovníci v nich ukrytí je postrkovali k hradbám, a tak se chránili proti střelám. Z ob-léhacích strojů, které se časem v římském vojsku vyvinuly často pod vlivem řeckým, nej důležitější byly katapulty (ší-pomety) a onagery (velké praky na vrhání kamenů a kulí), beranidla na rozrážení hradeb (pro podobu akce s beraními útoky zvána aries, beran) a posuvné obléhací věže (turris ambulatoria, kráčející věž) 149 K obavám před válkou s Latiny — týká se předpokládané války s Tusculem, jak to bylo na začátku 16. kapitoly nastíněno 149 zmínka o zvolení diktátora — v krajním ohrožení státu válečným nebezpečím nebo za vnitřních nepokojů většího rozsahu, ale někdy i jen k provedení zvlášť významného úkolu (např. 424 POZNÁMKY A VYSVETLIVKY 150 153 153 voleb, sakrálního obřadu zasvěceni chrámu apod.) jmenoval konsul na návrh a pokyn senátu diktátora (latinsky dictator), který přejímal veškeru vládní moc (summum impérium) na sebe; bylo zvykem, že byl diktátorem jmenován bývalý konsul, který měl již zkušenosti i přehled o správě a potřebě obce. Úřad diktátora neměl trvat déle než 6 měsíců, pokud úkol, pro který byl zvolen, nebyl splněn dříve. Po dobu své funkce byl nejvyšším správcem obce, vojevůdcem i soudcem, který nebyl vázán ani právem odvolání (provokace), ani později intercessí tribunů lidu. Vnějším znakem jeho pravomoci bylo 24 liktorů, dvojnásobný to počet úřadu kousulského. Za jeho úřadování nebyli sice ostatní úřednici odvoláni, zůstávali ve svých funkcích, neměli však samostatného rozhodování a vykonávali (např. konsulové, j ak je z příslušné kapitoly vidět) úkoly, které jim uložil diktátor, a jemu také byli z nich zodpovědní. Diktátor si jmenoval svého zástupce a pomocníka, který se nazýval magister equitum (náčelník jízdy). Za prvního diktátora byl k r. 501 před n. 1. pokládán Titus Larcius. Livius se však k otázkám, kdo a kdy byl zvolen prvním diktátorem, staví kriticky Bitva s Latiny u jezera Regillu — jezero Regillus, lacus Begillus, malé jezero v Latiu v oblasti města Tuscula, jihovýchodně od Říma; bitva tam se tu klade do roku 499 před n. 1., ale je i jiná verze pozdějšího datování na r. 496 (srov. kap. 21), které se zpravidla uvádí v dějepisných dílech zaslíbil chrám Castorovi — podle pověsti přišli prý Římanům v této bitvě na pomoc dva jezdci, jejichž pomocí římské vojsko zvítězilo; hned potom se prý objevili v Římě na foru, kde napájeli své koně, a oznámili občanům výsledek bitvy. Byli prý to Dioskurové, Castor a Pollux. Chrám jim zaslíbený, zvaný obvykle jen „chrám Castorův", byl postaven v jižní části fora vedle chrámu bohyně Vesty a zasvěcen byl až diktátorovým synem r. 484 před n. 1. byl zasvěcen chrám bohu Saturnovi — jeho zbudování se klade do roku 497 před n. 1.; význam a důležitost tohoto chrámu spočívaly v tom, že v něm byl uložen státní poklad, archív a vojenské zástavy zaveden svátek Saturnálií — Saturnalia byla slavena původně 17. prosince, později se veselí protáhlo až na sedm dní. Byl to takový karnevalový mumraj, strojeny hody, známí a příbuzní se vzájemně obdarovávali; z hlediska společenských POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 425 vztahů bylo pro Saturnálie příznačné, že po dobu jejich trvání byly odstraněny rozdíly mezi pány a otroky, otroci zváni ke stolům svých pánů, kteří je obsluhovali; byla to upomínka na zlatý věk za vlády Saturnovy, kdy nebylo chudých ani bohatých a panovala rovnost 153 kteří konsulové a po kom nastupovali ■— pořádek do letopočtu měly zavést seznamy (fasti) konsulů, které vedli pontifikové. Boky se totiž udávaly podle jmen konsulů. Jejich seznamy na mramorových deskách byly později vystaveny na stěnách úřadovny pontifiků na foru, zvané regia, a částečně jsou zachovány 154 V Římě bylo ustaveno jedenadvacet okresů -— pokud se týče správního rozdělení veškerého území patřícího Římu a římským občanům, bylo provedeno počátkem republiky na 21 okresů („tribus"): v tom byly původní čtyři městské tribue a 17 venkovských; počet jejich se později rozšiřoval, až dosáhl r. 241 před n. 1. konečného čísla 35. Městské tribue byly lidnaté a bydlelo v nich chudší obyvatelstvo, venkovské se skládaly většinou z majitelů pozemků 154 byl zasvěcen chrám Mercuriovi — zasvěcení se klade na rok 495; svatyně tato stála na severním svahu Aventinského pahorku proti Velkému cirku (Circus Maximus). O tom, kdo ji zasvěcoval, se vykládá v kapitole 27 155 uzavírají pak hostinná přátelství — hostinné přátelství, latinsky „hospitium", mělo význam zvláště při cestování, obchodních cestách, přespolních návštěvách, účastech na slavnostech a hrách, neboť zavazovalo hostinné přátele (latinsky j. č. hospes, mn. č. hospites) ke vzájemnému poskytování ubytování a zaopatření při pobytu v cizím místě a nahrazovalo tak funkci dnešních hotelů 155 Hlavní příčinu k nim zavdávali dlužníci — pro neplnění dlužních závazků mohli být věřitelům soudně přiřčeni a zbaveni osobní svobody; stávali se tak jejich nevolníky („nexi") se všemi důsledky těžkých prací a tělesných trestů jako u otroků, dokud neodpracovali či jinak nevyrovnali svůj dluh, ba mohli být i do otroctví prodáni 155 býval centurionem — centurio, velitel setniny (centuria), v legii jich bylo šedesát, neboť každý z 30 manipulů měl dvě centurie 426 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 427 156 156 157 157 161 161 161 163 mimořádná daň — patrne válečná daň, vybíraná po tribuích podle majetkového odhadu Dluhy, které vzrostly o úroky — o výši úroků ve starší době si nelze učinit jasnější představu; že ale byly dosti značné, plyne z toho, že později úředně upravený úrok se pohyboval kolem 12 % ročních (1 % měsíčně) senát pro nepatrnou účast...nebyl schopen se... usnášet — ustanovení o počtu přítomných senátorů potřebném k pravoplatnému usnášení, jsou pozdějšího původu, v této nejstarší době jich nebylo, ale Livius je pro svůj účel anticipuje Jeden druhému důrazně domlouvali, aby se nedali naverbovat — nebylo tehdy stálého vojska, před každou válečnou výpravou se konal zvlášť odvod („nomina dare" dát zapsat své jméno do odvodnílistiny), po jejím skončení byli vojáci demobdizováni kdo z nich má zasvětit chrám Mercuriovi — zmínka o tomto chrámu byla na konci 21. kapitoly, patrně podle nějaké starší předlohy; na tomto místě, asi podle jiného pramene, jsou podrobněji vylíčeny okolnosti, za nichž k zasvěcení došlo za účasti velekněze — pontifex maximus (nejvyšší kněz) předříkával úředníku pověřenému zasvěcením chrámu příslušnou zásvětní formuli Marku Laetoriovi, prvnímu setníku jedné legie — o jeho osobě není jinak nic známo (jeho jméno zní: Marcus Laetorius); z označení jeho funkce plyne, že mezi 60 centuriony příslušné legie zaujímal co do hodnosti první místo. Pokud se týče volby v lidovém shromáždění, jsou zde nápadné dvě stránky usnesení: 1. zvolen byl k provedení tak významného a státnicky důležitého aktu plebejec, 2. lid šel svou cestou a odchýlil se od senátního pověření, které znělo, aby rozhodl, kterému ze dvou konsulů má být akt svěřen, a počítalo jen s touto alternativou, kdežto lid zaujal třetí, samostatné řešení nebylo možno o tomto oznámení vznášet po řadě dotazy — jednaní v senátě mělo ustálený pořad: nejprve předsedající (v tomto případě konsul) podal referát o všem důležitém, pak se tázal senátorů o radu — nejprve byl dotázán první senátor, to byl ten, jenž byl v seznamu otců zapsán na prvním místě, a potom po pořádku ostatní; v líčeném zasedání senátu pro rozčilení a vřavu senátorů to bylo znemožněno 163 164 165 166 166 169 169 170 170 171 Při Herkulovi -— Hercules, bůh převzatý z řeckého Héraklea („Héraklés"), božstvo u Římanů velmi oblíbené, takže se ho užívalo i při osobním zaklínání v platnosti citoslovečné s významem jistícím jako naše zobecnělé „přisámbůh" tribunál — tribuna, vyvýšené místo, výstupek, podium, buď trvalé, nebo příležitostně zřizované; na tomto místě se jedná o výstupek na sněmovišti, na němž při výkonu své funkce sedali konsulové na kurulských křeslech právo nad jeho sády -mi metlami narážka na trestání mrskáním liktorský- vyhláška... která se téměř shodovala s ediktem Serviliovým — srov. konec 24. kapitoly deset legií — legie, lat. legio, původní význam: všechno mužstvo vybrané při odvodech, celá výzva, branný lid; pak větší vojenský oddíl. V době historicky lépe známé byli občané zařazováni do 4 legií, které se skládaly z těžké i lehké pěchoty, jízdy a služeb. Ovšem počet legií byl podle potřeby i větší. Tim si vysvětlíme obdivnou poznámku Liviovu, bylo-li postaveno legií deset vystěhovali se na Svatou horu, která leží... tři míle od města — 3 míle od města je asi 4 a půl km; první vystěhování se klade do roku 494 před n. 1. kterou uvádí kronikář Piso — plným jménem Lucius Calpur-nius Piso Frugi, historik patřící k tzv. starším annalistům, konsul r. 133 před n. 1., odpůrce Gaia Graccha; napsal kroniku Annales od Aenea do r. 146 před n. 1. plebejové, od svých opuštěni — na Svatou horu odešlo jen mužstvo, které bylo drženo ve zbrani pod prapory, ostatní lid zůstal v Římě oním starobylým, drsným projevem řečnickým — Římanům z konce republiky, zvyklým na uhlazenou řeč, se zdály drsnými projevy ze starší doby, kdy nebylo písemnictví ještě zušlechtěno řeckými vzory lid bude mít své... nedotknutelné úředníky — totiž tribuny lidu, latinsky tribunus plebis, tribuni plebis. Původně byli snad jen dva, i když Livius uvádí ještě další tři z téže doby; počet jejich 428 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 172 176 176 179 180 180 183 183 vzrostl časem na deset. Voleni byli v plebejském sněmu, který také svolávali a řídili. Zpočátku měli jen právo pomoci (ius auxilii) proti konsulům a byli nedotknutelní (sacrosancti). Z práva pomoci se nepřímo vyvinulo později právo zakročení (intercesse, ius intercedendi, též právo veta) proti opatření kteréhokoli veřejného úředníka s výjimkou diktátora a censora, právo svolávat senát a právo zatýkat a pokutovat provinilé úředníky. Poprvé byli zvoleni podle tradice r. 494 před n. 1. na rok 493. každý přispěl šestinou assu — šestina asu, scxtans, byla částka zcela nepatrná; ovšem v té době ještě neexistovaly ražené peníze, Livius tedy anticipuje, aby mohl nějak přesněji čtenáři naznačit výši příspěvku přípravy k opakování velkých her — římské ludi magni se musely opakovat, byla-li při nich zjištěna nějaká závada, jak je právě líčeno v kapitole 36 tím právě míněn že se mu při hrách nezamlouval předtanečník onen výjev trestaného otroka Coriolana, který oblehne Řím — kladlo se do r. 488 před n. 1., samo tažení začalo ovšem dříve přešel... na Latinskou silnici — via Latina vedla z Říma Latinskou branou mezi sabinským a albánským pohořím na jihovýchod do kampanské Capue utábořil se u příkopů Cluiliových — tzv. fossa Cluilia, podle Livia nazvaná jménem posledního krále města Alba Longa Cluilia; byl to prý příkop jeho tábora, v němž zemřel, když napadl Řím, od něhož byl tábor vzdálen 5 římských mil, to je asi 7 a půl km u Fabia, jednoho z nejstarších, nacházím zmínku — Quintus Fabius Pictor napsal ke konci 3. stol. před. n. 1. řeckým jazykem první výklad římských dějin od příchodu Aeneova do Itálie až do své doby, který byl pro pozdější historiky hlavním pramenem římských dějin nejstaršího období zasvětili chrám Ženské Fortuně — latinsky Fortuna Muliebris, Ženská Štěstěna; byla ctěna na památku matky a manželky Coriolanovy a byl jí postaven chrám u Latinské silnice asi 6 km od Říma, přibližně prý v místech, kde měl Coriolanus tábor POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 429 183 Příběh Coriolanův, který dal Shakespearovi podnět k tragédii Koriolán, patří mezi oblíbené pověsti starorímske. Různě je vykládán, jeden z výkladů spatřuje v něm pokus o aitiolo-gické vysvětlení zasvěcení chrámu Ženské Fortuně 183 Spurius Cassius a Proculus Verginius př. n. 1. konsulové r. 486 183 S Herniky byla sjednána smlouva — zpráva, že Římané uzavřeli spolek s Herniky na obranu proti Aequům a Volskům, nemůže být pravdivá, protože území obou kmenů se stýkalo navzájem a oddělovalo Herniky od Latinů 184 mnohé z otců — byla největší nesnáz při zamýšlené parcelaci pozemků, že nebylo možno už rozeznat, co náleží obci a co soukromým držitelům 184 od občanů na spojence — těmito akty, někde hodně nejasnými, sledovali Římané vzrůst své moci v Itálii: jde v té době o převratný vztah i ke spojencům i k venkovským poddaným bohatých rodin (klientům); jeví se tu zesilující moc plebejů i posilující se vojenská organizace státu: také patricijové uznávali potřebu rozmnožit počet svobodného občanstva a tím i branných sil 185 dal ho zbičovat a zabít — k tomu ho opravňovala jeho „otcovská moc" práva nad životem a smrtí vůči členům „rodiny" (família) 185 Cereře — Ceres, staroitalská bohyně úrody; míněn je tu odkaz chrámu té bohyně 185 před chrámem Telluřiným — Tellus, bohyně Země, matka obrů Gigantů 185 Vše... prodal konsul Fabius — r. 485; po právu náležela třetina kořisti vojákům, třetina vojevůdci, třetina státní pokladně 185 Caeso Fabius — na rok příští 484; rod Fabiů strhl na sebe moc v letech 484—477, po sedm let vždy jeden z rodu byl konsulem 185 Lid... rozhořčenější — protože při způsobu hlasování na sněmu centuriátním měli rozhodující slovo bohatí patricijové 430 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 431 185 185 186 186 186 186 187 188 192 193 Chrám Castorův — chrám Dioskurů (tj. Kastora a jeho bratra Polydeuka), ochránců plavců, stál na jižní straně náměstí; zbytky jsou zachovány za diktátora Poslumia — Aulus Postumius zvítězil jako diktátor nad Latiny u jezera Regillského r. 496 př. n. 1. toho roku — r. 483 př. n. 1. s Vejany — Vei, staré etruské město severozápadně od Říma, nad říčkou Cremerou. V ustavičných bojích s nimi ovládli Římané postupně územní pruh na pravém břehu dolního toku Tibery bylo sil až dost — ustavičné války měly ráz letních tažení; byly obnovovány, jakmile poněkud odrostla mladá generace mužů na obou stranách panna vestálská —■ služba vestálek při udržováni ohně na foru byla přísná; trvala třicet let; deset let se zaučovaly, deset let konaly obřady, deset let učily nástupkyně; po tu dobu se nesměly provdat Toho roku — roku 482 za konsulů Q. Fabia Vibulana a C. Iulia Iula těm... duchům se nedostávalo umění — popravdě se neosvěd-čovali všichni konsulové stejně jako správci obce i nejvyšší vojevůdci současně. Umělejší soustava vojenská i pokročilejší taktika bitevní žádaly schopné vojevůdce; rozbroje v obci mohly být řízeny jen obratnými politiky; ani tribuni nesměli být pouhými zastánci lidových buřičů 188 Také tento rok — rok 480 př. n. I. 191 Gnaee Manlie — konsul M. Fabius Vibulanus oslovuje tu svého gpolukonsula Cn. Manlia Cincinnata Marta Kráčejícího do boje — tak vysvětlováno jméno Martovo: Gradivus, snad od latinského „gradior" kráčím; původně byl Mars bohem rolnictví „JVa tohle jste přísahali"—rozmluvy a povzbuzování ve vřavě bitevní a v soubojích jsou charakteristické pro hrdinské básně; také u Livia se stávají beletristickým prostředkem 194 194 195 195 197 198 198 198 I triariové — nej osvědčenější a také často už vysloužilí vojáci třetího šiku, stojícího v záloze; zasahovali do boje na konec, když nestačily první dva šiky (hastati, principes) u Tusků — tj. u Etrusků byli Fabiové mezi lidem oblíbeni — patricijský rod Fabiů měl veliký vliv v Římě v letech 484—477; nesnadno je říci, zda si moci dobyl zásluhami, či zda konsuláty uzurpoval. Liviovo podání je vykrášleno stejně tak, jako je asi pověstí vypravování o sebeobětování celého rodu až do vyhubení Caeso Fabius s Titem Verginiem — byli konsuly r. 479 př. n. 1. kolem Kapitolu, tvrze — Capitolium, jihozápadní výběžek vrchu kapitolského s chrámem trojice božstev (Iova, Iunony a Minervy); na severovýchodním výběžku stál hrad (arx), tvrz brány Carmentské Martovo na jižním úpatí Kapitolu, vedla na pole k řece Cremeře — v Etrurii, vlévá se do Tiberu nedaleko Říma L. Aemilius... a C. Servilius — byli konsuly r. 478 př. n. 1. 198 k Červeným skalám — zvány „Saxa rubra", u ústí Cremery do Tiberu, s kamennými lomy 198 nad tou nejmocnější etruskou obcí — všechna tato liviovská podání jsou dokladem politické převahy Etrusků nad Římany; svědčí o tom zejména královská vláda Tarquiniů v Římě, mnohé instituce správní (např. tribus), odznaky úřední (např. křesla), kněžská kolegia (augurové, haruspikové), vojenská organizace a mnohonásobné vlivy kulturní 200 naživu zůstal jediný — Livius o něm mluví jako o konsulovi na počátku třetí knihy; v té době by však byl na konsulát mladý. Známý je z toho rodu Quintus Fabius Pictor, nej starší z římských annalistů a pramen Liviův. Quintus Fabius Maxi-mus, konsul r. 233, bojoval proti Hannibalovi, ale tak opatrně, že dostal jméno „Cunctator" (Louda); i z pozdějších dob jsou slavní Fabiové-vojevůdci 200 utržili tuto porážku — roku 477 př. n. 1. 432 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 433 200 200 200 200 201 201 202 202 202 202 204 205 207 207 Ianicul — „Ianiculum", římský pahorek na pravém břehu Tiberu u chrámu bohyně Naděje — latinsky „Spes"; chrám stál ve východní části Říma, poblíže brány Esquilinské u brány Collinské — ležela při pahorku Quirinalském, ve staré hradbě Serviově, na severu města Aulus Verginius a Spurius Servilius — jejich jmény je označen rok 476 př. n. 1. z Campanie — úrodné krajiny ve střední Itálii (dnešní Cam-pagna) Coriolana — míněn Gnaeus Marcius Coriolanus, který vedl Volsky proti Římu r. 488 jako vlastizrádce; r. 492 byl z Říma vypuzen dvou tisíc asů — tj. asi 470 starých rakouských korun na počátku roku — tj. roku 475 př. n. 1. Zásluhou otce Meneniova — Marcus Menenius Agrippa pro-středkoval r. 494 mezi patriciji a lidem, který se vystěhoval z Říma na Svatou horu Válka s Vejany — obyvateli starého etruského města severozápadně od Říma, nad říčkou Cremerou aiuž byl konsulem ten či onen —jedná se o rok 473; nejisté údaje mohou být způsobeny záměnou jmen konsulů úřadujících a tzv. zástupných, nastoupivších za zemřelého nalezen doma mrtev — sám fakt může být historický, ale beletristických úprav je tu mnoho na ten rok — 472 př. n. 1. ve sněmu tributním — až dosud bývali tribunové voleni na „sněmu lidovém" (concilium plebis); od r. 447 začal být svoláván „sněm tributní", úřední povahy, v němž občané hlasovali podle místních okresů (tribus), tehdy zřizovaných. Návrh Voleronův měl zbavit patricije vlivu na volbu tribunů; až dosud mohli vykonávat tlak na plebejské voliče tribunů — své poddané klienty 207 Hned na počátku roku — 471 př. n. 1. 207 syna Appiova — míněn Appius Claudius, Sabiňan přijatý do římského patriciátu, konsul r. 495 209 na Svaté hoře — pahorek vzdálený 4,5 km od Říma, památný vystěhováním lidu r. 494 a úspěšnými požadavky plebejů na patricijích 209 Zákon prošel v klidu — je to zákon zvaný Publiliův (lex Publi-lia) z r. 471: úředníci plebejští měli být voleni na sněmu tributním 209 Piso píše — Lucius Calpurnius Piso Frugi, annalista z 2. stol. př. n. 1., konsul r. 133, autor díla „Annales" 212 prapory — míněn čtyřrohý kus látky připevněný k žerdi dřevěnou příčkou 212 dvojím žoldem — zvýšení nebo zhoršení žoldu,různý podíl na kořisti, lepší nebo horší strava, bičování byly prostředky k udržení kázně ve vojsku; také prodloužení vojenské služby nebo naopak nečestné propuštění udržovalo disciplínu 212 Každý desátý... k popravě — je to první zmínka o decimování vojska za velezradu, tj. porušení kázně; uvádějí se také doklady decimování v římském vojsku z válek samnitských vr. 296 213 zákon o sněmu tributním — Livius neprávem soudí skepticky o úspěchu plebejů a nedoceňuje i jinde význam převratné doby vnitřních reforem, jež vedly k politické i vojenské převaze Římanů 213 Bouřlivější rok — 470 př. n. 1. 214 pochvalný proslov — v té době byly známy jen řeči nad mrtvým v soukromém životě; zmínka o ceremoniálu je anachronismus. Celá charakteristika Appiova je propracovaný literární výtvor 214 bouře a krupobití — váhání Valeriovo není poverčivosti, nýbrž náboženskou vírou 216 hlasováním otců a klientů — tj. voličů hospodářsky závislých na patricijích a vyhovujících patricijským kandidátům; hlasy plebejů neměly proti té většině váhu 434 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 435 216 Titus Quinctius a Quinctus Servilius — úřadovali jako konsu-lové r. 468 př. n. 1. 216 Crustuminským územím — zeměpisné neshody podání Liviova ukazují na nepřesnosti jeho pramenů; dějištěm bojů je okolí sabinského města v Latiu Crustumerie 216 217 217 218 zatroubit znamení — k ústupu troubili trubači na zahnuté rohy (cornu), k postupu a útoku zazněly polnice (tuba) třaskavým zvukem o třetí hlídce — v době po půlnoci, protože noc byla dělena na čtyři hlídky (od soumraku do svítání asi po třech hodinách) kohortu — později to byla jedna desetina legie (asi 500—600 mužů); ale Livius tu přenáší pozdější organizaci na dobu starou k Andu — přímořské město v Latiu; popis bitvy ukazuje, že Livius neměl vojenské zkušenosti 219 219 219 219 219 220 220 220 KNIHA III Po dobytí Antia —- přímořského města v Latiu, na jih od Říma; Římané ho dobyli r. 468. Kniha třetí začíná rokem 467, kdy byli konsuly T. Aemilius Mamercus a Q. Fabius Vibulanus To byl ten Fabius — záhuba celého rodu Fabiů (počtem 306) se stala r. 477; tehdy prý byl Quintus Fabius chlapcem, nemohl tedy on být r. 467 konsulem u Cremery — říčky v Etrurii nedaleko Říma Už za svého prvního konsulátu — r. 470 Na Volscích —- Volskové, sabellský kmen v jižní části Latia při řece Liris, s hlavním městem Antium Aequové — kmen usedlý ve střední Itálii mezi Latiny, Marsy a Herniky do třetího roku — tj. do roku 465 př. n. 1. do Algidu — horského pásma v Latiu 222 222 223 223 223 223 224 224 225 225 226 227 227 22 zastavení všeho úředního jednání — nastávalo za svrchovaného nebezpečí státu (latinsky zváno „iustitium") census — sčítání lidu pro účely daňové a pro stanovení vojenské povinnosti od Ecetranů — obyvatel města Ecetry v území Volsků Hernikové — staroitalský kmen v Latiu Města bylo dobyto — Antium padlo do rukou Římanů r. 468; o tom Livius vypráví na konci druhé knihy hledět, aby obec neutrpěla — formule, kterou dával senát kon-sulům příkaz jmenovat diktátora; stávalo se tak v kritické době, kdy bylo třeba rázně řešit situaci; funkce ostatních úředníků byla dočasně zastavena; Livius a jeho prameny — annalis-té připisují formuli dobám tak dávným vojáky... pohotovostní — je známo z válek punských, ale pro dobu tak starou sotva lze předpokládat sadní branou — tzv. „porta decumana", odvrácenou od nepřítele kohort — „cohors" byla jedna desetina legie; pozdější organizace vojska je u Livia často přenášena do dob hodně starých Veliké ztráty — popisy bitev jsou beletristickým dílem; jinak zaujímá obvykle Livius kritické stanovisko ke zprávám svých pramenů-annalistů viděli nebe, jak hoří — Liviovy zmínky o věštných a varovných znameních ukazují, že jim sám přikládal víru; tyto zprávy jsou jeho náboženstvím, nikoliv pověrou; proto také vykládá dále mor v Římě jako hněv bohů fe třetímu milníku — milník (milliarium) značí tisíc kroků, tj. asi jeden a půl kilometru; třetí milník tedy 4,5 km; první milník stál na římském foru plebejským aedilům — měli dozor nad bezpečností města, nad zásobováním obyvatelstva, spravovali plebejskou pokladnu a soudili; v době tak staré byli však asi jen strážci chrámu Cereřina; teprve po r. 450 nabyli významu jako úřad plebejský 436 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 437 228 na území tusculské — okolí města Tusculum v Latiu, jihovýchodně od Říma 228 labickým územím — v okolí města Labici poblíže Tuscula 228 do údolí albského — Albské (Albánské), podle města Alba Longa 228 starosta kurie — představený sboru úředníků spravujících kurii (družstvo rodových svazků) 229 několik mezivládí —~ časová mezera mezi úřadováním jedněch a druhých, nastupujících konsulů; tehdy senát jmenoval „me-zivládce"; poprvé nastalo za republiky mezivládí po vypuzení Tarquiniovců 229 na hory praenestinské — východně od Říma, v okolí města Praeneste v Latiu 229 území gabinské — v okolí města Gabii, v Latiu, východně od Říma 229 velel ve městě — měl hodnost městského velitele vojenského a policejního („praefectus urbi") 230 Toho roku tribunem... — roku 462 232 po celém poli Martově — při Tiberu v Římě 232 triumf — slavnostní průvod vítězného vojevůdce Římem na Kapitol; byl povolován senátem a konán za účasti úředníků a všeho obyvatelstva 232 ve vítězoslávě — to je pouhé „ovatio" bez účasti vojska 233 Dva knězi — tzv, „duumviri sacrorum" (potom deset, pak patnáct) opatrovali knihy s věštbami, zvané „libri Sibyllini". Po nahlédnutí do nich dávali pokyny k usmíření bohů 233 knihy Sibylliny — knihy věštkyně kumské Sibylly, pocházející prý už z doby královské, řecky psané; koupil je prý za drahé peníze Tarquinius Superbus, což je snad známkou i etruského původu 233 v Ecetře — městě v území Volsků 238 k Tuskům — k Etruskům, do Etrurie 238 do vyhnanství — bylo to „relegatio", vypovězení do vzdáleného kraje, ale bez ztráty občanského práva a bez zabavení jmění. Obžalovaný se mohl vyhnout odsouzení dobrovolným odchodem do vyhnanství. — Celý popsaný proces je spolehlivým dokumentem postupu soudního řízení 240 nový rok — rok 460 př. n. 1. 240 před obsazením Svaté hory — vystěhování lidu (secessio) na Svatou horu (Mons Sacer) se stalo r. 494; lid, tj. řemeslníci, živnostníci i chudina tak dokázali, že jejich práce je potřebná patricijům 240 Capitolia — jihozápadního výběžku vrchu kapitolskébo s chrámem „trojice božstev" (Iuppiter, luno, Minerva); na severozápadním výběžku stála „tvrz", hrad 242 klienti — chránenci; svobodní občané se zmenšeným právem občanským, zejména v jednání před soudem; celé rodiny se tak stávaly „klienty" bohatších, kteří je zastupovali jako jejich „patroni" a zakládali na počtu klientů svou společenskou vážnost 242 Iuppiter NejlepŠí Největsí — Iuppiter Optimus Maximus, název nejvyššího boha sdruženého do „kapitolské trojice" 242 státní ochranné bůžky — podle obdoby domácích strážců rodinného krbu „Penátů" a „Larů" 245 podle stavu — tj. svobodní potrestám stětím, nesvobodni ukřižováním 245 po čtvrt asu — tzv. „quadrans"; „as" původně jednotka měny, kus mědi o váze jedné libry; postupně byla váha mědi redukována, až „as" nabyl významu „drobné mince" 247 za svatosvaté — sacrosancti, tj. nedotknutelné, byli prohlašováni tribuni; kdokoliv by jim ublížil, byl proklet, tj. zasvěcen bohům podzemním a pozbýval všech práv tu na světě 248 k jezeru Regillskému — jezero v Latiu, jižně od města Gabií 438 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 248 248 248 249 250 250 251 251 252 252 252 252 253 253 odvolání — právo odvolat se k lidu a k lidovému sněmu, měl-li Říman být tělesně trestán, popraven či odsouzen k vysoké pokutě; ale až do konce 3. stol. př. n. 1. není právo odvolací („provocatio") jasné na tisíc dvojkroků — asi půl druhého kilometru za diktatury — tehdy byla suspendována vůbec všechna moc magistrátů; Livius zase přenáší ústavní poměry své doby do časů tak vzdálených otcové shromáždění — též: „otcové a přísedící" („patres con-scripti") je oficiální oslovení senátu, neznámého původu; přísedícími snad byli nazýváni senátoři později přibylí nebo členové senátu, kteří doplnili prořídlý senát; smysl oslovení je: „Vážení senátoři", „vážení otcové města!" toho roku — roku 459 Za bránu Capenskou — na jižním obvodu Říma Tak je napadl — celá takováto taktika bitevní je spíše dílem annalisty než vojenského velitele; mnohé je přeneseno z pozdějších časů Tusculské tvrze od Říma městě Tusculu v Latiu, jihovýchodně posláni pode jho — museli skrčeni projít brankou ze tří kopí; tím naznačeno, že jsou poddaní; takovou potupu splatili Tusculšti Římanům U většiny autorů — patrně u Valeria z Antia, snad u Q. Fabia Pictora, hlavních Liviových pramenů velitel města — „praefectus urbi" za nej starších časů náměstek krále nepřítomného ve městě, potom zástupce konsulů Quaestoři — nižší úředníci finanční a soudní, původně dva vyhlášený návrh zákona — vyhlášení mělo trvat 24 dní před zahájením hlasování o zákoně Očistná oběť — zvána „lustrum" všeho občanstva, konána po skončení sčítání lidu, censu, na poli Martově; užíváno ohně i POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 439 : vody a konána oběť zvířat (vepře, ovce a býka) pro usmíření s božstvem 254 předešlého roku — roku 459 př. n. L Lucius Minucius a Gaius Nautius úřadovali (ve shodě se seznamem konsulů — tzv. „fasti consulares") roku 458 př. n. 1. 254 přistoupit k hlasování — výklady Liviovy o starožitnostech soudních jsou velmi cenné, i když často podává obraz současnosti promítnutý do časů dávných 254 přednesli dubu — dub byl zasvěcený Iovovi, ochránci smluv 255 m Eretu — Eretum, staré městečko sabinské 256 diktátor — v každém případě musel diktátor urovnat poměry ve lhůtě nejdéle šestiměsíční; pak se musel poděkovat; tak Ústava brámla vzniku samovlády 256 Lucius Quinctius Cincinnatus — diktátorem se stával osvědčený politik; Cincinnatus byl konsulem r. 460; diktátorem se stal podruhé r. 439 256 Stojí to zato—Livius rád vkládá krátké filosofické úvahy o ceně ctností, o slavné minulosti a vlastenectví 256 o čtyřech jitrech — jitro („iugerum") korec půdy, čtvrt hektaru 256 Quinctiova luka — „prata Quinctia", na pravém břehu Tiberu v okolí Vatikánu 256 oděn togou — šatem římského občana a také rouchem míru; byl to kus látky barvy ovčí vlny, eliptické podoby; oblékal se přehozením přes levé rameno, pod pravé rameno, druhá polovice šatu splývala po zádech; záhyby pěkně upravovány sponkami. Toga tu dodávala vážnosti úřednímu jednání 256 tři synové — známých jmen (Lucius, Titus a Quintus), všichni politicky činní 256 liktorové kráčeli vpředu — jako čestný průvod; obyčejně krá-čivala polovina liktorů přeď úředníkem, polovina za ním 256 Ten muž — povolání na nejvyšší úřad od pluhu mělo tradičně zdůraznit důležitost rolnictví i republikánskou „demokracii" 440 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 441 starorímskou. Podobně z rolnického stavu pocházeli Přemyslovci a polití Pia8tovci. Kronikář Kosmas podává po vzoru Liviově Přemysla Oráče a jeho setkaní s posly 257 velitelem jízdy — „magister equitum", vysoká hodnost nejen vojenská, ale i úřední i pro dobu tak starou 257 pro chudobu jako pěšák — jezdec si musel sám vydržovat koně, proto konali službu na koni jen zámožní 257 zastavit... úřední jednání — tzv. „iustitium"; tím zdůrazněna vážnost politické situace 259 kořist rozdal jenom svým vojákům — obyčejně třetina kořisti patřila vojevůdci, třetina státu, třetina vojákům; podíl státu obvykle byl hned prodáván v dražbě 259 svého patrona — „patromis" zastánce na soudě i v celém životě; také čestný titul pro zámožné Římany, kteří přejímali pod ochranu celá města 260 S obvyklými žerty — vojáci si také tropili posměch z triumfá-tora, protože se věřilo, že tak se mírní závist bohů 260 comitia — sněm; shromáždění lidu a mocí volební, soudní a zákonodárnou; comitia centuriata (setninová) se scházela podle vojenské organizace sctnin; comitia tributa podle okrsků, v nichž byli občané domovem 260 do vyhnanslví — tzv. „exsilium" bylo spojeno se ztrátou práv občanských a se zabavením jmění 260 do Lanuvia — staré město v Latiu, jižně od jezera Albského; v tehdejších časech nemusel vyhnanec odcházet daleko 260 toho roku — r. 458 261 v Corbioně — městě v území Aequů 261 přemáhána moc konsulská tribunskou pomocí — protože tribunové měli právo „veta" proti rozhodnutí i vyššího úředníka, stali se fakticky nejvyšším úřadem římským 261 pěti tribuny — Livius se tu drží tradice; jiná tradice tvrdila, že původně byli zvoleni dva tribuni, v roce 471 čtyři 261 deset tribunů — to je předčasné 261 po těch prvních — podle Livia zvolených r. 492 261 Ortona — městečko v území Aequů 262 následujícího roku — r. 455 262 Podnítili nevoli u vojska — protože třetina kořisti měla být rozdána vojsku 262 fe pokutě...10 000 asům — „as" původně mince o váze jedné libry mědi; pak hodnota snižována na jednu šestinu, dvanáctinu, čtyřiadvacetinu. Deset tisíc asů je zhruba 2340 starých rakouských korun, podle kupní síly tehdejší doby 262 Patnáct tisíc asů — zhruba 3500 starých rakouských korun tehdejší kupní síly 262 k vyrovnání občanské svobody — zachované zlomky zákonů XII desk to nenaznačuji; zůstal např. zákaz manželství mezi patriciji a plebeji 263 zákony Solónovy — zákonodárce athénského z 6. stol. př. n. 1. 263 řeckých obcí — o této výpravě moderní badatelé pochybují; řecké vlivy v zákonech XII desk mohou pocházet z řeckých osad v jižní Itálii 263 toho roku — r. 454 př. n. 1. 263 Flamen — kněz zápalné oběti; byli tři: Dialis, Martialis, Quirinalis a dvanáct nižších; určováni byli nejvyšším ponti-nkem 263 toho roku nebyla... válka — r. 452 př. n. 1. 264 decemviry — úřední jejich jméno bylo: „decemviri legibm scribundis" komise desetičlenná pro napsání zákonů; dodáno „consulari potestate" s mocí konsulskou; na ten rok skutečně nenastoupili konsulové, ač byli už zvoleni 264 prokletím viníka — takový zákon obsahoval závěrečnou formuli: „Budiž proklet!", totiž ten, kdo zákona neuposlechne. Prokletím se mínilo zasvěcení bohům podzemním, také pro- 442 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 443 padnutí jmění a ztráta občanských práv; tak chráněna např. osobní nedotknutelnost tribunů lidu 264 ústava obce — ač nějaký „zákon o ústave'^v Římě neexistoval; vládni forma v Římě byla mnohem spíše výsledkem boje ple-bejů s patriciji; jejím základem je právě „svrchovaná moc" („impérium"), zahrnující právo zákonodárné, správní a trestní a zejména moc vojenskou; ta právě byla přenesena na decem-viry 265 dvanáct svazků prutů—buď se sekyrami,nebo bez nich; odznak úředníka (magistráta), který měl právo dát občana zbičovat nebo i popravit. Tyto svazky („fasces") byly nošeny na ramenou liktory, kráčejícími před a za úředníkem v čestném doprovodu 265 deset tabulek — první sepsání zvykového práva, úspěch to plebejů, kteří byli až dosud poškozováni výkladem zvykového práva patricijskými úředníky. S přidanými dvěma deskami tvoří komplex dvanácti desk („leges duodecim tabularum"); obsahují ustanovení práva civilního, trestního i proces. Vykládány v dalších dobách pontifiky a praetory, daly základ systému civilního práva římského 265 „dobré, příznivé i šťastné" — formule, kterou bývalo zahajováno každé úřední jednání (Livius ji cituje zkráceně) 265 stanovili rovná práva — je jenom stylistický obrat; zákony nejsou stejně spravedlivé ke všem vrstvám obyvatelstva; jsou např. kruté k chudým dlužníkům 266 pramen veškerého veřejného i soukromého práva — a to nejen pro římskou říši; převzetím zásad římského práva pozdějšími věky (tzv. „recepce") stalo se římské právo základem společenského zřízení kulturních národů 266 znovu byli zvoleni decemvirové — proniká tu snaha podávat činnost první zákonodárné komise ve světle co možno příznivém, vyhovět „demokraticky" všem vrstvám. Druhá komise decemvirů se ostře odráží ve smýšlení i jednání od prvého sboru. Zdá se, že tu vystupují spíše snahy beletristicky zpracovat zajímavé období, a to i bez zřetele k historické pravdě 266 dvou osmidenních týdnů — je to podle římského počítání lhůta od jednoho dne do shodného dne třetího týdne 268 byli zvoleni — pět z decemvirů bylo původu plebejského, ale to Livius opomíjí 269 comitia — jednání ve sněmech, činnost úředníků, ba dokonce funkce tribunů jeví se Liviovi na tomto místě znakem republikánské svobody a politických práv „lidu". Zločiny samovlád-ných decemvirů mají obdobu v řádění třiceti tyranů v Athénách. Také zde převládá v Liviovi beletrista-umělec nad historikem 271 tázat se na radu senátu — aristokratický sbor senátorů se tu staví za zájmy „lidu", a to z nenávisti k samovládcům, kteří senát zbavili významu. Spíše než historická pravda se tu jeví snaha Liviova dramatizovat události, stavět politické odpůrce do konfliktů a napínavě spory stupňovat 272 zástavu — každý senátor měl dát cennou záruku majetkovou na dotvrzení slibu, že se do schůze dostaví 272 deseti Tarquinii — Livius tu užívá řečnických efektů; rétor vystřídává dramatika 273 Jako nepolitiku — „nepolitiky" jsou nazýváni úředníci, kteří nebyli řádným postupem zvoleni 274 řeč Gaia Claudia — i když Livius neužívá přímé řeči, argumentace i protiargumentace, jichž mají jeho protivníci hojně pohotově, dovolují stavět účinné projevy; také následující řeč Lucia Cornelia dovedně boří obžaloby proti de-cemvirům 275 Valerius a Horatius — míněni opět konsulové r. 449 Lucius Valerius Potitus a Marcus Horatius Barbatus 276 ochrany podle práva římských občanů — tj. prohlásil, že se odvolává se svým sporem ke sněmu 277 mezi Fidenami a Crustumerií — starobylá města sabinská na sever od Říma 277 do Tuscula — město v Latiu, jihovýchodně od Říma 278 pošlou Lucia Siccia — celá epizoda se zdá být literární fikcí, 444 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 445 278 uměle zpracovanou dokumentací o ničemnosti decemvirů o vystehování se z města — hleděl tedy organizovat podobnou „secesi", jaká se udála roku 494 289 vojenskými tribuny — tzv. „tribuni militum" byl úřad obsazovaný patriciji i plebeji, pokud se plebejové nedomohli přístupu ke konsulátu; tito tribunové právě dostali moc konsul-skou 278 kohorta — oddíl vojáků 279 plebejskou dívku — nápadnou analogii s osudem Lucretiiným na konci království připomíná sám Livius. Epizoda, propracovaná po stránce soudních starožitností, je poučná pro historiky práva. Je však také beletristicky hodnotná 279 zastáncům — bývali to „zastánci" obou stran, kteří se střetli na soudě, žalovaného i žalobce; původně příbuzní, zejména ženy; potom právní znalci a dobří řečníci, často dobře honorovaní. Zena musela mít na soudě zastání u muže (obvykle příbuzného): odtud se vyvinula funkce placených „advokátů" 280 odvleče násilím — také podle zákonů XII desk směl žalující odvléci obžalovaného na soud a užít i jinak tvrdého násilí 283 ručitelem — „ručitel" dával zárukou sebe i své jmění, že se obžalovaný dostaví na soud v dané lhůtě 283 za první hlídky — noc se dělila na čtyři hlídky; bylo to tedy kolem deváté hodiny 283 smutečně oděn... v ošumělém šatě—tak vystupovali obžalovaní 284 soudních zastánců — tzv. „advocati", příbuzní a známi 284 vyhovuje nárokům strany — pro tento výrok nenašel ani Livius náležitou právnickou argumentaci; proto „nepřipojuje poznámku" 285 poblíž chrámu Cloacinina — místo úmyslně zvolené, neboť Cloacina byla bohyně čistoty a manželské morálky 286 na hoře Veciliu — snad v části Algidu, v Latiu 289 Spurius Oppius — byl jeden z decemvirů plebejského původu 291 Na Svatou horu — „Mons Sacer", pahorek ve vzdálenosti asi 5 km od Říma směrem severovýchodním, při via Nomentana; zvána také Fikulenská podle městečka Ficulea 291 Horatius a Valerius — decemvirové Marcus Horatiuä Barba-tus a Lucius Valerius Potitus se snažili prostředkovat mezi oběma stranami; Livius i tu užívá rétorických a beletristických prostředků 292 Icilius — Lucius Icilius, toho roku 449 tribun lidu a navrhovatel zákona o parcelaci Aventinu 294 nejvyŠší pontifex — nejvyšší kněžský hodnostář v Římě, hlava sboru pontiůků v počtu tří, pak osmi, pak patnácti; měl dát zvolení tribunů lidu sakrální ráz; proto měl také řídit volební sněm na Aventinu 295 na lukách Flaminiových — tzv. „prata Flaminia" západně od kapitolského hradu; circus Flaminius byl postaven r. 221 př. n. 1. 295 prostřednictvím mezikrále — míněn člen komise, v niž se střídali v pětidenních lhůtách v době před nastoupením řádně zvolených konsulň; týká se ještě roku 449 295 podali návrh zákona — byl to první z tzv. „leges Valeriae Horatiae", jenž znamená veliký úspěch plebejů; ve sněmu set-ninovém měli moc bohatí patricijové 295 zákon... o odvolání se — totiž k lidovému sněmu, jestliže občan měl být potrestán na těle, na hrdle nebo vysokou pokutou; neměl tedy v Římě existovat úředník, jehož rozhodnutí proti občanu by mělo definitivní platnost; věc však není právnicky tak jasná, jak ji Livius podává 296 w chrámu Cereřina, Liberova a Libeřina — Ceres, staroitalská bohyně orby a úrody; Liber, staroitalský bůh vzrůstu rostlin, ztotožněný a řeckým Dionýsem; podobně Libera s Persefonou; tito tři bohové uctíváni jako trojice 446 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 447 296 jako na svatosvaté — latinsky „sacrosancti", osobně nedotknutelní: nemá věak obdobu v moderní úřednické nebo poslanecké „imunitě"; římští úředníci mohli být trestně stíháni (s výjimkou diktátora a censorů) 296 aedilům — úředníkům administrativním, majícím na starost péěi o bezpečnost a čistotu města, též o zásobování; pořádali hry, jimiž získávali přízeň voličů pro další úřední kariéru 296 soudcům desetičlenné komise — míněno snad kolegium zvané „decemviri stlitibus iudicandis", jemuž příslušely spory dědické a věci osobní svobody; jde tu znovu o promítnutí pozdější instituce do doby tak staré 296 znamení věštných ptáků — tzv. „auspicia"; podle letu a křiku ptáků věštili budoucnost augurové 296 praetorem — je patrno, že název „consules", kterého Livius užíval, patří době pozdější (r.367 př.n.l.). Spory mezi annalisty nechává Livius nerozhodnuty; ale „sacrosancti" byli jen tribuni lidu. Obnovení jejich úřední moci je mu dokladem občanské svobody republikánského Říma 299 Verginius prohlásil — další výklad je veden formou ostrého právnického sporu, při němž jsou dokumentovány zajímavé soudní a procesní starožitnosti 299 vyhrožující všem pruty a sekyrami — právem dát zbičovat a popravit, jak je naznačeno ve „fasces" úředníků 299 Odročil lhůtu — tj. stání, zodpovídáni se před soudem 300 zákony dvanácti desk — tento soupis práva byl podle historické pravdy jenom závěrem rozsáhlé činnosti reformní, k níž byli povoláni decemvirové. Protože podle podání bylo třeba zvolit ještě druhou komisi a protože byla vybavena svrchovanou mocí, je nutno se domnívat, že i v Liviově podání je zachována památka na veliký převrat v právním zřízení a v životě obce vůbec. Souvisí s tím i nové zřízení vojenské, jež Livius přicetl králi Serviu Tulliovi 300 do Regilla — města sabinského 300 zakladatel římského práva — Livius vědomě vystihuje význam kodifikace; ale užívá té charakteristiky k řečnickému obratu a stylistickému kontrastu 301 Appius si vzal život — celá epizoda je z valné části výtvorem beletristy Livia a jeho pramenů. Ale historické jádro je patrně v touze některých ctižádostivců zmocnit se samovlády v časných dobách republiky. Z 5. století je znám pokus Spuria Cassia z r. 485 a Spuria Maelia z r. 439; vletech 484—477 strhl na sebe moc rod Fabiů, odtud mohla vzniknout pověst o jejich vlasteneckém sebeobětování a záhubě. Tak může být potlačení moci decemvirů historickým dokumentem úspěchu boje plebe-jů proti patricijům v 5. století př. n. 1. 301 do Tiburu — staré město v Latiu nad řekou Anienem 303 asi tisíc dvojkroků — jeden a půl kilometru 303 na území Herniků — staroitalského kmene v Latiu 304 konsul vybízel Římany — jedna z promluv velitele k vojsku před bitvou; patrno je Liviovo řečnické umění 305 Větší kořisti — takovéto boje se sousedy v těch dobách neustávaly, měly ráz krátkých letních tažení po celé 5. století; Livius podává bitevní taktiku dost pokročilou, jak se jí naučili Římané teprve za válek punských ve 3. stol. př. n. 1. 308 luka Flaminiova — mezi Capitoliem a Tiberem za hradbami města 308 tribue... přijaly ten návrh — takovéto úspěchy plebejů jsou skutečně důsledkem rozdělení území římského na „tribus"; událost je v souvislosti se svobodou poskytnutou v ten čas poddaným zámožných rodů (klientům); do jaké míry je to vše spojeno s činností a pádem decemvirů, nelze určit. Senát a patricijové vůbec osvědčovali tu i jinde rozumnou umírněnost; Livius ji dobře vystihuje 309 před svou úřední stolici — byly to prosté lavice, na nichž tribunové seděli; ale i konsul se musel před ni dostavit 312 brány Esquilinské — Esquiliae, největší ze sedmi pahorků římských 312 Promluvil tam, jak se dovídám — ve skutečnosti je celá řeč krásnou ukázkou liviovského řečnického stylu 313 za čtvrtého konsulátu Tita Quinctia — je to rok 446 př. n. 1. POZNÁMKY A VYSVETLIVKY POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 449 317 setníky — tzv. „centuriones"; zdá se, že Livius podává vojenskou organizaci dob pozdějších 317 kohorta — za pozdějších časů desetina legie (asi 500 mužů) 317 z pokladnice — ze státní pokladny zvané „aerarium", chované v chrámu Saturnově na fóru 317 v deset hodin — podle římského počítání: den dělen na 12 hodin od svítání (našich 6 hodin) do soumraku; jsou tedy míněny čtyři hodiny odpoledne 317 u desátého milníku — stavěny od prvního milníku na foru ve vzdálenosti tisíc metrů 319 Aricia a Ardeje—Aricia v Latiu na silnici Appiově jihovýchodně od Říma; Ardea, město Rutulů poblíž toho místa u Coriol — město Volsků v Latiu který ... soudce — platila zásada: Nikdo nesmí být soudcem ve vlastní rozepři 320 321 KNIHA IV 322 konsulové Marcus Genucius a Gaius Curtius — čtvrtá kniha začíná rokem 445 př. n. 1. 322 návrh zákona o uzavírání sňatků — chystaný zákon musel být vyhlášen, dříve než se o něm jednalo ve sněmu po uplynutí lhůty; právo sňatku (conubium) bylo jedno ze soukromých práv občanských 322 322 322 Ardea — město kmene Rutulů v Latiu Vejané — obyvatelé města Vei (Veii), ležícího v Etrurii severozápadně od Říma nad říčkou Kremerou, dávní nepřátelé Říma; města bylo dobyto r. 396 př. n. 1. Volskové — sabellský kmen v jižní části Latia při řece Liris s hlavním městem Antium 322 Aequové — kmen usedlý ve střední Itálii mezi Latiny, Marsy a Herniky 322 Verrugo — město na hranici Aequů a Herniků, na jih od města Praeneste 322 za konsula Tita Quinctia — úřadoval r. 446, tedy roku předešlého 32 3 Konsulové prohlašovali... — Livius uvádí nepřímou řeč, obvykle doloženou argumenty; jindy dává svým osobám mluvit přímo: jsou to jeho vlastní řečnické výkony, umělecky stavěné, slohově účinné, myšlenkově přesvědčující, výrazem uhlazené 324 Canuleiové a Iciliové — Gaius Canuleius, nahoře jmenovaný, původce zákona o právních sňatcích mezi patriciji a plebeji; Lucius Icilius navrhl zákon o parcelaci pozemků na Aventinu (III 44—49) 324 Iuppiter Nejlepší Největší — zván Iuppiter Optimus Maximus jako nejvyšší bůh, ochránce práva a státu; v argumentaci patricijů silně vystupuje náboženství 324 moc královské důstojnosti — konsulové jsou dědici královské moci (regia maiestas) jako nejvyšší správce, soudci a vojevůdci 325 na Kapitolský hrad — Capitolium je výběžek pahorku zvaného „mons Capitolinus" s chrámem trojice božstev (Iuppiter, luno, Minerva); na výběžku stál hrad (arx) 325 svatosvatou moc tribunskou ■— ve slově „sacrosancta" potestas značí „sacer" prokletý; kdokoliv by ublížil tribunovi lidu, byl by proklet a zasvěcen bohům podzemním; ztrácel tak život i majetek 326 fe letopisům ani k zápisům kněží-pontifiků — míněny jsou seznamy konsulů, censorů a jiných vysokých úředníků s registrací důležitých událostí v městě; pontifikové bylo nejvyšší kolegium kněžské; znalost rituálu a práva kultovního podržo-vali patricijové pro sebe 326 Numa Pompilius, Lucius Tarquinius, Servius Tullius — o prostém původu těchto králů vykládal Livius v první knize 326 Kornikulanky — Corniculum, starobylé město v Latiu 450 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 327 decemvirům — členům zákonodárné komise v počtu deseti (decem), kteří sestavili zákony dvanácti desk v letech 451-450; zatoužili po samovláde a dopouštěli se krutostí, zejména Appius Claudius Crassus; o nich vykládal Livius ve třetí knize 327 Pontifikové — sbor kněží, kteří spravovali všechen kult, vedli letopisy (annales) a kalendář (fasti) s úředními záznamy; byli prý ustanoveni poprvé od krále Numy v počtu čtyř, pak i více 327 327 327 327 328 328 329 329 331 augurové — kněží věštící podle složitého obřadu z letu a křiku ptáků; původem prý od krále Numy, počtem tři, později i více; v jejich nauce jsou patrny etruské vlivy Tribunové lidu — zastánci práv plebejů proti přehmatům patricijských úředníků; svým právem „veta" mohli zrušit rozhodnutí kteréhokoliv úředníka (ne však diktátora). Podle tradice byli voleni plebeji od r. 494 př. n. 1.; jejich počet stoupl na deset aedilové — původně snad strážci chrámu, potom úřední dozorci nad městem, správcové zásobování a pořadatelé slavnostních her quaestoři — úředníci finanční a soudní, původně dva, pak čtyři a více z Albanů — z obyvatel města Alby Longy, nejstaršího hlavního města Latia; byla zbořena za krále Tulia Hostilia ze Sabinu — kmen, s nímž Římané splynuli; o tom v Liviově prvé knize do sněmu tribulního — do sněmu scházejícího se podle „tri-bus", tj. „okresů", v nichž každý občan byl zapsán Quiritové — starobylý název Římanů nejasného původu; snad od „quiris" kopí, tedy „vojáci ozbrojení kopím". V názvu je něco vlastenecké hrdosti tribuny vojenské s mocí konsulskou — vznik této funkce, jež je kombinací moci vysokých důstojníků s nejvyšší mocí politickou, je jedna z nejtěžších otázek římské analistiky. Nejjednodušší je výklad, že zvolení konsulové neměli vždy schopnosti vojevůdcovské, takže v době nebezpečné bylo nutno POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY IM ustanovit jiné, především zkušené velitele; byly však tuké důvody politické a ty Livius zdůrazňuje a rozvádí; ostatně tu zůstávají zbytky i královské ústavy 331 Roku třístého desátého, tj. roku 444 před našim letopočtem 331 Lucius Atilius — Atdiové byli rod plebejský 332 nesprávně zaujal věštné stanoviště — vymezení a zaujetí místa pro zkoumání vůle bohů bylo složitým obřadem, jehož porušení stíhali bohové hněvem; také tu je patrný právnický vztah lidí k bohům; slovo „religio", tj. „náboženství", znamená vlastně „soubor právních závazků", vynucující přísný formalismus úkonů obětních 332 Vyslanci ardejští — z města zvaného Ardea v kraji Rutulů v Latiu 332 zatímního vládce — zemřel-li král (rex), nastupoval „mezikrál" (interrex); podobně za republiky, jestliže z různých důvodů nestáli v čele státu konsulové, jmenoval senát ze svého sboru „mezivládce", vždy na pět dní 332 Licinius Macer — žil ke konci 1. stol. př. n. 1. a sepsal letopisy od nejstarších dob až po současnost; častý Liviův pramen 333 v plátěných knihách — „libri lintei", tj. seznamy úředníků sestavované časovým postupem a napsané na plátěných svitcích 333 v chrámu bohyně Monety — „Moneta" znamená „Napomínající"; chrám stál na Capitoliu a byl mincovnou 333 s konsuly nepochybnými, Markem Geganiem Macerinem — je to rok 443 př. n. 1. (kapitola 8) 333 počátkem censury — úředníci zvaní „censores"-censoři měli úkolem provést sčítání lidu, registrovat majetek peněžní i pozemkový, předpisovat daně, mít dohled nad mravy; ustanovováni jednou za pět let a nabyli vrchní moci dozoru i nad senátory 335 Vypukla válka — celé vypravování upomína na tragédii Verginie, oběti decemvira Appia Claudia (kn. III, kap. 44 a násl.) 452 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 453 336 336 337 337 337 337 337 338 338 338 338 339 339 339 339 tři tisíce dvojkroků — dvojkrok (passus) měří 1,50 m, tedy asi 4 %km o čtvrté hlídce — za noci stavěny čtyři hlídky po třech hodinách byli posláni pod jho — museli skrčeni projit brankou sestavenou ze tří kopí, na znamení potupy Město Tuscula — v Latiu jihovýchodně od Říma bezpráví onoho dávného rozsudku — týká se územního sporu mezi Ariciem a Ardeou, který Římané vyřešili ve svůj vlastní prospěch (kn. III, 71) zbroj, která byla svlečena — svléci zbroj padlému bojovníku bylo chloubou vítěze; proto o tělo padlého, zvláště vojevůdce, byla sváděna prudká bitka (už u Homéra). Zvláště znamenitá trofej byla zbroj padlého vrchního velitele zvaná „spolia opima" v rouše mírovém — tj. oděný togou, nikoliv vojenským pláštěm Za konsuly zvolí Marka Fabia Vibulana — tím je udán rok 442 př. n. 1. (kap. 11) hanebnost onoho soudu — vylíčeného u Livia III 71, kde se Římané projevili jako „soudci ve vlastní rozepři", což je proti principu práva římského rutulských osadníků — tj. původních majetníků z kmene Ru-tulů, jejichž hlavní město bylo Ardea zůstali v osadě — tím však neztratili občanství římské byli konsuly Gaius Furius Pacillus — tj. roku 441 př. n. 1. (kap. 12) od decemvirů — tj. od desetičlenného sboru zákonodárců z r. 451/450 (o tom ve III. knize Liviově) s konsuly Proculem Geganiem — tj. rok 440 př. n. 1. hladomorem — zprávy jsou čerpány z autentického svědectví letopisů pontifiků (Annales pontificum) 339 státním správcem zásobování = tzv. praefectus annonae; ale jinak je známa ta úřední funkce až z počátku 1. stol. př. n. 1. 340 ze stavu jezdeckého = jezdci (equites) se vůbec zabývali velkoobchodem; senátorům nebylo dovoleno obchodovat 340 klientů — míněny tím rodiny méně zámožné, které se dávaly pod ochranu boháčů; tito „ochránci" (patroni) získávali tak společenskou vážnost 342 Fórum — míněno fórum Romanům (Římské), kde se konaly veřejné projevy a soudy 342 diktátorskou důstojnost — po dobu funkce diktátora byli suspendováni všichni úředníci, takže on byl „vládcem státu" 343 synové sestry královy — po pravdě to byli vnukové sestry královy, Tarquiniové (kn. I, 56—57) 344 za dvě libry — jedna libra vážila 0,327 kg, tedy nepatrná hodnota 344 svobodu svých spoluobčanů — Livius tu mluví jako republikán, jemuž „královská vláda" je totožná s tyranií; ale současně odmítá nízkou demagogii, kterou mu připadají snahy Spuria Cassia Viscellina o parcelaci pozemků pro lid; i takoví lidé prý „baží po samovláde". Spurius Cassius byl svržen ze skály na Capitoliu (Tarpejská skála) 344 Aequimaelium — jméno Maelius žilo v ústní tradici; chopili se jí annalisté a stylisticky ji upravili. Šlo také o výklad slova: odvozováno od „aequum" spravedlnost, nebo od „aequare" srovnat se zemí. Aequimaelium bylo pod Capitoliem 344 za branou Trigeminskou — stála ve hradbách Serviových 344 po jednom asu — drobná mince as Romanus, povodně zvána „as librarius", byl kus mědi o váze jedné libry (0,327 kg). Postupně byl redukován na jednu šestinu, pak na jednu dvanáctinu a čtyřiadvacetinu původní své váhy 344 za mírku — zvanou „modius", tj. 8 3/4 litru 344 přešel od otců k plebejům — tj. dal se adoptovat plebejem 454 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 455 345 345 345 345 345 345 346 346 346 347 347 347 348 349 349 350 350 na jeho obraze — chovaném v jeho rodině mezi obrazy předků, voskových tváří (imagines) vojenských tribunů — tj. tribunů s moci vojenskou Za jejich úřadování — roku 438 př. n. 1. (kap. 17) Fideny — Fidenae, město v území sabinském nad Tiberem, 9 km severně od Říma k Lartovi — etruské slovo „lars" značí kníže, král k Vejanům — Vei nebo Veii, staré etruské město, severozápadně od Říma na Řečništi — na fóru, místo zvané později Rostra, tj. lodní zobáky, jimiž místo bylo vyzdobeno jako trofejemi Marcus Geganius Macerinus — jeho jménem je určen rok 437 př. n. 1. Anio — přítok Tiberu; na bližším, tj. levém břehu Falisků — zváni tak obyvatelé města Falerií (Faleriae) v jižní Etrurii severně od Říma mělo být dáno znamení — asi na vzdálenost 5 km od kněží augurů — věštili a zkoumali vůli bohů podle křiku a letu ptáků; jejich nauka byla etruského původu Mrtvému svlékl zbroj — zbroj svlečená nepřátelskému vojevůdci byla považována za skvostnou trofej; zvána „spolia opima". Celé vypravování i s oslovením protivníka upomíná na sloh homérsky Iova Ferelria — asi od „ferre" nésti, tedy „přinášejícího vítězství"; příjmení Iova ctěného ve svatyni na Capitoliu druhou zbroj — první „spolia opima" zavěsil Romulus tak slavná bitva — roku 327 od založení Říma, tj. 426 př. n. 1. konsul — Livius stojí na stanovisku, že Cossus v roku dobytí „spolia opima" byl konsulem, ale v kterém roce to bylo, nevyložil tj. roku 436 dva kněží, kteří opatrovali 350 Za konsulátu Marka Cornelia Maluginensa (kap. 21) 351 dva členové kněžského kolegia — a vykládali tzv. knihy Sibylliny 351 byli konsuly Gaius Iulius... — je to rok 435 př. n. 1. (kap. 21) 351 Nedaleko brány Collinské— ve staré hradbě Serviově na severu města; odvozeno od „collis", tj. pahorek Quirinálský 351 v chrámu Quirinově — tak je nazván zbožněný Romulus 352 poblíže Nomenta — městečka v Latiu, severovýchodně od Říma 352 Iulius potřetí — týká se roku 434 př. n. 1. (kap. 23) 352 Valerius Antias — jeden z tzv. mladších analistů; ve svých Análech nemírně nadsazoval a vymýšlel si události, zejména o bitvách a o počtu padlých; Livius ho nejprve užíval nekriticky, později opatrně 352 Quintus Tubero — mladší analista 1. stol. př. n. 1.; dokončil dějepisné dílo svého otce Lucia 353 po dvanácti kmenech — míněno dvanáct spolkových měst etruských 353 u chrámu Voltumnina — nedaleko jezera u města Volsinii; Voltumna je ochranné božstvo jihoetruského spolku 354 moc censorů — trvala pět let; po r. 434 př. n. 1. omezena funkce na jeden a půl roku; censorové konali sčítání lidu za účely daňovými a vojenskými, vedli vrchní správu státních financí a měli dozor nad mravy občanů 354 z jeho tribus — vyloučili ho z okresu (tribus) venkovského a zapsali ho do okresu městského; tak se ale dálo podle pozdější praxe; spíše ho učinili prostým poplatníkem, čímž zanikla jeho práva plynoucí z příslušnosti k tribus, zejména právo hlasovat a zastávat úřad 355 mezivládí — „interregnum" vznikalo smrtí krále; za republiky po úmrtí obou konsulů ve funkci; správa státu přešla na senát, který ze sebe losem volil „mezivládce", střídající se po pěti dnech 456 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 457 355 355 355 356 357 357 357 357 358 358 359 359 361 362 363 chrám Apollónovi — jako bohu zdraví (Apollo Medicus) pod Capitoliem do území pometinského — v okolí města Pometia v území Volskú do Kum — Cumae, prastará řecká osada na pobřeží kampan-ském togu bíle zbarvenou — nakřídovanou, jinak bývala toga barvy ovčí vlny. Kandidáti úřadů ji nosili, aby byli na ulici nápadní; od slova „candidus" bílý pochází právě slovo „kandidát". Livius zaznamenává prvý zákrok proti volebním nepřístojnostem Titus Quinclius — konsul r. 431 př. n. 1. (kap. 26) Hernikové — staroitalský kmen v Latiu Podle zákona o prokletí — kdo se vyhýbal vojně, stal se „sacer", tj. byl zasvěcen bohům podzemním a tak ztratil život i majetek; dosvědčeno též u Etrusků, Samnitů, Ligurů a jinde na Algidu — horské pásmo v albských horách v Latiu tribunové je dají uvrhnout do vězení — celá tato stať o moci tribunské je anachronismus tisíc dvojkrokú — asi 1 % km blíže Tusculu — městu v Latiu, jihovýchodně od Říma blíže Lanuviu — městu v Latiu, jižně od jezera Albského dal sekyrou popravit syna — to se vypravuje o Titu Manliovi Torquatovi, zvaném „Imperiosus" (panovačný), jako o události z r. 437 př. n. 1. (Macharova báseň „Titus Manlius") Lucius Papirius Crassus — jeho jménem je označen rok 430 př. n. 1. (kap. 30) tribuny předstihli — lex Papiria lulia stanovila placení pokut v hotových penězích místo v naturáliích 363 Lucius Sergius Fidenas — rok 429 př. n. 1. (kap. 30) 363 Aulus Comelius Cossus — rok 428 př. n. 1. (kap. 30) 363 do Oslie — přístavní město Říma při ústí Tiberu 363 bylo dáno nařízení aedilům — ale ti byli jen správci chrámu; takovýto dozor býval svěřován pontifikům 363 Gaius Servilius Ahala — tj. roku 427 př. n. 1. (kap. 30) 364 fetiálové — dvacetičlenný sbor kněží, kteří konali obřady při jednaní mezi Římany a jinými kmeny, např. při vyhlašování války, sjednávání míru a smluv vůbec 364 u Nomenta — ale podle kap. 22 tu zvítězil Quintus Servilius; Liviův omyl se vysvětlí užitím různých pramenů 364 centurie — tj. setniny scházející se podle vojenské organizace na sněmu setninovém (comitia centuriata); podle tradice už král Servius Tullius (v polovině 6. stol.) rozdělil občany na 193 setniny podle odhadu jmění (census) 364 Titus Quinctius Pennus — tak označen rok 426 př. n. l.(kap. 31) 365 censorské pokárání — za to, že Mamercus Aemilius omezil časově úřad censorský a zmenšil jeho význam (o tom v kap. 24) 366 vyhlásil sliby bohům — splnil je; kap. 35 o nich vykládá 366 tisíc pět set dvojkrokú — dva a čtvrt km 369 město i tábor jsou vyloupeny — celý popis bitvy je tu i jinde beletristickým dílem a sotva se zakládá na skutečném průběhu bitvy (kap. 34) 369 Aulus Sempronius Atralinus — rok 425 př. n. 1. 370 hry ve válce zaslíbené — podle kap. 32 370 Appius Claudius Crassus — rok 424 př. n. 1. (kap. 35) 371 na žold pro vojáky — mnohá tato myšlenka upomína na revoluční činnost obou bratří Gracchů (r. 133, 123 př. n. 1.). Livius tu vytvořd mnoho analogického 372 Gaius Sempronius Atratinus — rok 423 př. n. 1, 458 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 45«) 372 373 375 376 377 377 378 378 Capua — jméno je původu neznámého; Gapys je jméno homérske; je to otec Aeneův a také druh Anchisův. Řecké Kappa-nos, oskijské Kapvans, etruské Kape by mohlo přejít do latinského Campanus (podle „campus" rovina) Tempanius — celé to vypravovaní mohli převzít analisté podle místních pověstí (kap. 39) ani tělo, ani duši — celé vypravování má beletristický ráz, historickou pravdu nemohl zjistit ani Livius zda jsme zvítězili — forma soudních dotazů je právnicky i řečnicky vytříbena na cestě Labicanské — podle města Labici, severovýchodně od Tuscula; cesta šla mezi Algidem a horami albskými deseti tisíc těžkých asů — tj. asi půltřetího tisíce starých rakouských korun; těžký librální as (as librarius) byl kus mědi o váze jedné libry (0,327 kg); bylo by to 3270 kg mědi; neražené pruty mědi byly odvažovány na váhách Lucius Manlius Capitolinus — rok 422 př. n. I. (kap. 42) černou smuteční togu — nosili ji nejen pozůstalí, ale i obžalovaní 379 Numerius Fabius Vibulanus — rok 421 př. n. 1. (kap. 43) 379 za ovací — „ovatio" povoloval senát, jestliže vojevůdce nesplnil zcela požadavky pro triumf. Průvod sc ubíral na Kapitol, ale tu byly obětovány jen ovce; vojevůdce jel na koni nebo kráčel pěšky ve slavnostní toze a s myrtou na hlavě; provázely ho pochvalné hlasy přihlížejících 379 o volbě dvojnásobného počtu quaestorů — z království přešli do republiky dva quaestoři jako pomocníci konsulů při vyšetřování zločinů; r. 509 byli učiněni správci státní pokladny, vybírali cla, nájemné a pokuty, dávali kořist do dražby; tohoto roku 421 př. n. 1. zavedeni ještě dva quaestoři vojenští a tak zvýšen počet na čtyři a učiněn přístupný i plebejům; každé vojsko konsulské dostávalo po jednom quaestorů. Počet quaestorů potom dále stoupal na osm a více 381 Lucius Quinctius Cincinnatus — rok 420 př. n. 1. (kap. 44) « 382 patnáct tisíc assů — asi půlčtvrtého tisíce starých rakouský cli korun 382 panna vestálská — bohyně domácího krbu Vesta měla své kněžky „vestálky"; opatrovaly posvátný oheň a konaly jí oběti po třicet let; počtem původně tři, pak šest; oděvem jim byla dlouhá štola s krátkým rouchem na prsou; hlavu kryla široká bílá páska s vínky a stužkami, při obětech nosily dlouhý závoj. Vyhasnutí ohně trestáno bičováním, přestupek proti mravnosti zakopáním zaživa za branou Collinskou 383 Agrippu Menenia Lanata — rok 419 př. n. 1. (kap. 44) 383 po deseti tisících assů — při třídění občanstva v konstituci krále Servia měla poslední (pátá) třída obyvatel jmění 11 tisíc assů 383 Lucius Sergius Fidenas — rok 418 př. n. 1. (kap. 45) 384 losem bylo taženo deset tribus — tehdy jich bylo jedenadvacet; důvod, proč bylo losováno, nebyl asi znám ani Liviovi 385 dva tisíce dvojkroků — asi 3 km 386 po dvou jitrech — jitro „iugerum" je asi čtvrt hektaru 386 Agrippa Menenius Lanatus — rok 417 př. n. 1. (kap. 47) 386 Aulus Sempronius Atradnus — rok 416 př. n. 1. (kap. 47) 386 Publius Cornelius Cossus — rok 415 př. n. 1. (kap. 49) 389 Bolanům — Bola nebo Bolae, starobylé město Aequů v Latiu 389 Gnaeus Cornelius Cossus — roku 414 př. n. 1. (kap. 49) 390 Kat ať spere! — latinské „malum" může znamenat pouhé slovní prokletí ve hněvu, ale také ubiti kyjem jako trest vojáků, nebo i ukřižování pro otroky 391 naházením hromady proutí — trest uvedený u Livia v první knize (kap. 51); známý je též u Karthagiňanů 391 Aulus Cornelius Cossus — roku 413 (kap. 51) 460 POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 392 Dobyli Ferentina na jih od Říma města Herniků u via Latina, asi 70 km 393 393 393 394 394 395 395 396 Quinta Fabia Ambusta — rok 412 př. n. 1. (kap. 52) Marka Papiria Atratina — rok 411 př. n. I. (kap. 52) U sicilských samovládců — ale Dionysius-tyran se usadil v Syrakusách teprve r. 406 za válek s Karthágiňany POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 461 Manlia Aemilia tvrz karventská rok 410 př. n. 1. (kap. 53) Garventum leželo kdesi poblíže Tuscula vojáci zpívali verše — věřilo se, že posměšky vojáků provázejících triumfátora mírní závist bohů; zde vojáci zneužili toho zvyku Gnaeus Cornelius Cossus — roku 409 př. n. 1. (kap. 54) saliové — dvě družstva kněží pro bohoslužbu Martovi a Quirinovi (zbožněnému Romulovi), původem prý od krále Numy; opatrovali dvanáct posvátných štítů, z nichž jeden prý spadl z nebe; konali průvod, tančili (salii = tanečníci) a zpívali starobylou píseň jlaminové — kněží „zapalovači" obětí, zavedení prý už králem Numou pro uctívání tří bohů: Iova, Marta a Quirina; bylo ještě dvanáct nižších flaminů; jmenoval je nejvyšší pontifex Gaius Iulius Iulus — roku 408 př. n. 1. (kap. 56) Antijští — z města Antium v přímoří latinském. Zdá se však, že tu Livius zmátl město Antium a Antinum, kde žili Volskové, mající zájem na válce; leželo asi 70 km na východ od Říma rozhodnutí — dobrozdání: rozlišuje se v latině „consultum", tj. řádné usnesení senátu, jež mohlo mít platnost zákona, a „auctoritas"; jestliže konsulové zakročili proti rozhodnutí senátu (nebo též tribuni), pronesl senát pouhé „dobrozdání", nezávazné pro úředníky 400 u jezera Fucinského — ve střední Itálii v území Marsů 396 398 398 400 401 Lucius Furius Medullinus — roku 407 př. n. 1. (kap. 57) 401 uplynula lhůta příměří — ale v kap. 35 se udává na 20 let; neshoda je způsobena růzností pramenů Liviových 401 Tak daleci byli Římané — jeden z četných projevů Liviovy vlastenecké hrdosti 402 Publius a Gnaeus Corneliové Cossové — roku 406 př. n. I. (kap. 58) 402 Lars Tolumnius — o jeho činu v kap. 17 402 v kterýkoliv den — tedy bez zachováni lhůty, jež měla uplynout mezi vyhlášením návrhu zákona a jeho projednáním ve sněmu 402 dvě posádky —v městech Carvcntum a Verrugo; ale obě města už byla zase v rukou Římanů 403 Ecetrae — též Ecetra, město v území Volsků 403 Anxur — město Volsků při silnici Appiově, 120 km na jih od Říma, poblíže tzv. Pomptinských močálů 403 kohorty — kohorta (cohors) byla desetina legie; zde prostě „oddíl vojska" 404 dříve než plebejové — po pravdě plebejové předstihli patricije ve snaze zavést žold pro vojáky (o tom v kap. 36) 405 Těžké assy měděné — takové assy jsou známy v Římě až ve druhé polovině 4. stol. př. n. 1.; tu jde spíše o tzv. „aes rude" == váženou měď; tzv. „těžké assy" (aes grave) byly jednu libru těžké a měly vyznačenu hodnotu 405 Titus Quinclius Capitolinus — rok 405 př. n. 1. (kap. 61) 406 Gaia Valéria Potita — rok 404 př. n. L, od založení města 350 406 Artena — je město neznámé polohy 406 Caere — jedno z dvanácti měst spolkových v Etrurii, zváno též Caeres 462 SEZNAM VLASTNÍCH JMEN SEZNAM VLASTNÍCH JMEN 463 SEZNAM VLASTNÍCH JMEN Aboriginové, původní obyvatelé Itálie 11,2 Actium, Aktion, mys v Akarnanii s chrámem Apollónovým, známý vítězstvím Oktaviánovým nad Antoniem r. 31 př. n. 1. I 19 Titus Aebutius, konsul r. 499; velitel jízdy v bitvě u jezera Regillského r. 496 I 19 Lucius Acmilius Mamercus, konsul r. 478, 473, vůdce ve válce proti Volskům a Aequům II 42, 49, 54 (Titus) Aemilius Mamercus, konsul r. 470, 467 II 61, III 1 Mamercus Aemilius, tribun vojenský r. 438, diktátor r. 437, 434, 426 IV 16—20, 23, 24, 31—34" Marcus (Manlius) Aemilius Mamercinus, konsul r. 410, tribun vojenský r. 405 IV 53, 61 Aeneas, syn Anchísův a Venušin, otec Askaniův (Iulův), manžel Lavinie, dcery Latinovy; praotec Říma, uprchlý z hořící Tróje I 1—3 Aeneas Silvius, syn Silviův, král v Albě Lonze I 3 Aequové, starý kmen italský ve střední Itálii, na východ od Říma; často válčili s Římany; r. 304 př. n. 1. byli zcela podrobeni I 32, II 30, 31, 40, 43, III 2, IV 26 a častěji Aequiculové, část kmene Aequů, žijící v Sabinsku I 32 Agrippa, syn Tiberinův, král v Albě Lonze I 3 Menenius Agrippa, zprostředkovatel mezi plebeji a patriciji za prvního vystěhování lidu na Svatou horu r. 494 př. n. 1. II16, 32 Achájové, Řekové před Trójou; zván tak kmen sídlící v krajině Acháia v severním Peloponnésu I 1 Alba, král v Albě Lonze I 3 Alba Longa, nejstarší hlavní město Latia, z něhož podle pověsti vznikl Řím I 3, 23, 29 Albanové, obyvatelé města Alby Longy I 22—33 Albánská hora, nejvyšší vrch pohoří Albského, nyní Monte Cavo; tu měl chrám Iuppiter Latiaris I 3, 31 Lucius Albinus, jeden z prvních tribunů lidu na rok 493 př. n. 1. II 33 Albula, staré jméno pro řeku Tiber I 3 Algidum, městečko na hoře Algidu v Albských horách v Latiu III 2 Algidus, horské pásmo v Albských horách v Latiu III 2, 3, 23, 25, 26, 27, 29, 31, 38, 42, 44, 60, 62, 63, 68, IV 26, 30, 45 Ameriola, sabinské město v Latiu I 38 Amulius, král města Alby Longy, mladší bratr Numitorův I 3 Anchísés, otec Aeneův I 1 Ancus Marcius, čtvrtý král římský I 32—35, 40 Anien, Anio, přítok Tiberu I 27, 36 II 16, 32, 64 IV 17 Antemnae, město v Sabinsku I 9—11 Anténór, Trojan, jenž (podle Homéra) radil k vydáni Heleny unesené Paridem; po zkáze Tróje založil prý město Patavium I 1 Antium, pobřežní město v Latiu s chrámem Fortuny II 33, 63, 65 III 1, 4, 10, 22, 23 IV 56, 57, 59 Anxur, starobylé město Volskú IV 59 Apiolae, město v Latiu I 35 Apollo, řecky Apollón, syn Diův a Létin, bůh slunce a světla, umění, hudby a lékařství; věštný bůh v Delfách (Pythijský); svatyni měl na Flaminiových lukách v Římě I 56 III 63 IV 25, 29 Aquiliové, starý rod plebejský; bratři Aquiliové se účastnili spiknutí za návrat královské rodiny Tarquiniů do Říma II 4 Arcadia, Arkádie, krajina ve středním Peloponnésu I 5 Ardea, město Rutulů v Latiu I 56, 57 III 71 IV 1, 7, 9—11 Argiletum, část města Říma mezi forem a Suburrou, čtvrť obchodníků a řemeslníků I 9 Argos, krajina v severovýchodním Peloponnésu I 28 Aricia, starobylé město v Latiu, jihovýchodně od Říma, s chrámem Dianiným, nyní Ariccia, Riccia I 50 II 14, 26 III 71 Aristodémos, samovládce v kampanském městě Kumách, kolem r. 500 př. n. L; k němu se utekl vypuzený král Tarquinius Superbus II 21, 34 Arruns, bratr Lucumonův, tj. krále Tarquinia Prisca I 34; Arruns Tarquinius, syn posledního římského krále Tarquinia Superba II 6: Arruns, syn Porsennův II 14 Arsijský les (Arsia silva), v Etrurii, místo bitvy mezi Římany a přívrženci Tarquiniovými II 7 Ascanius, zvaný Iulus, syn Aeneův a Laviniin I 1, 3 Athény, hlavní město Attiky III 31, 33 Attica, krajina v Řecku s městem Athénami III 32 Atys, král v Albě Lonze I 3 Augustus Caesar, císař římský, zemřel r. 14 n. 1. I 19 IV 20 Aurunkové, kmen latinský v jižním cípu Latia, nepřátelé Římanů II 16, 17, 26 Aventin, jeden ze sedmi pahorků římských I 3, 6, 20, 33 II 28, 32 Avcntinus, král v Albě Lonze; po něm nazván pahorek I 3 Bola, Bolae, město Aequů v Latiu IV 9 Cacus, řec. Kákos, původně hérós, potom loupežný pastýř, zabitý Hérakleem I 7 464 SEZNAM VLASTNÍCH JMEN SEZNAM VLASTNÍCH JMEN 465 Caelius, jeden ze sedmi pahorků na jihovýchodní části Říma I 30, 33 II 11 Caenina, mčsto severovýchodně od Říma I 9, 10 Caeno, snad přístav města Antia II 63 Caere, jedno z dvanácti spolkových měst etruských I 2, 60 IV 61 Caesar Augustus, Gaius Iulius Caesar Octavianus Augustus, první císař římský (princeps), od r. 31 př. n. 1. do 14 n. 1.1 19 IV 20 Lucius Calpurnius Piso Frugi, historik 2. stol. př. n. 1., napsal Annales, dějiny od nejstarších časů do své doby I 55, II 32 Camena, bohyně pramenité vody, staroitalská nymfa; Kameny později ztotožněny s řeckými Músanů I 21 Cameria, sabinské město v Latiu I 33 Campania, kraj ve střední Itálii, nyní Campagna II 52 IV 44 Campus Martius, Martovo pole, místo při Tiberu; konány tu sněmy a sčítání lidu I 16, 44 II 5 Capelus, král v Albě Lonze I 3 Capitolium, jihozápadní výběžek vrchu kapitolského (mons Capito-linus) s chrámem trojice božstev (Iova, Iunony, Minervy) I 10 II 8, 10, 22 III 20 Capua, hlavní město kampanské IV 37, 51 Capys, král v Albě Lonze I 3 Carmenta, Carmentia, matka Euandrova, věštkyně I 7 Carventum, město v Latiu IV 52, 55, 56 Spurius Cassius, první veliké jízdy diktátora II 18 Castor, řec. Kastor, syn Tyndarea a Ledy, bratr Polydeukův a Helenin; jeho chrám stál na jižní straně fora a je zachován; s bratrem byl uctíván pod jménem Dioskurové II 20, 42 Ceres, staroitalská bohyně rolnictví a úrody, sestra Iovova, ztotožněná s řeckou bohyní Démétér; tvořila s Liberem a Liberou trojici bohů II 41 III 55 Circe, řec. Kirké, nymfa-kouzelnice, která proměňovala lidi ve vepře (podle Homéra) I 49 Circeje, lat. Circei, město a předhoří v Latiu, nyní Circello I 56 II 39 Circus Maximus, v dolině mezi Palatinem a Aventinem, založený Tarquiniem Priscem I 35 Appius Claudius, konsul r. 471, předseda komise decemvirů pro napsání zákonů r. 451/450 II 56—59, 61, III 33, 35, 36, 39—41, 44—51, 52, 56—58, 61 IV 48 Gaius Claudius, strýc decemvira Appia Claudia III 35, 58 Marcus Claudius, klient decemvira Appia Claudia III 44, 46, 47, 58 Attius Clausus, sabinský přední politik, propagátor míru s Římany; přešel k Římanům a přijal jméno Appius Claudius II 16 Cloacina, příjmení Venuše jako bohyně očistné; měla chrám na foru pro očištění krve prolité pro únos Sabinek III 48 Cloelia, římská hrdinka z bojů proti králi Porsennovi II 13 Gracchus Cloelius, přední politik Aequů za bojů s Římany v polovině 5. stol. př. n. 1. III 25, 28 Gaius Cluilius, král albánský, současník třetího krále římského Tulia Hostilia; po něm zván „Cluiliův příkop", nejstarší hranice římského teritoria I 22, 23 II 39 Clusium, starobylé město ve východní Etrurii, jedno z dvanácti měst etruského spolku, rezidence krále Porsenny II 9 Collatia, staré město sabinské, východně od Říma I 38, 57 Collina porta, brána Collinská, II 11, 51, 64 III 51IV 21, 22, 31 Columen, místo na Algidu v Albských horách III 23 Quintus Considius, navrhovatel zákona pozemkového z r. 478 (s Titem Genuciem) II 52 Consus, staroitalský bůh polní úrody; na jeho počest slavena srpnová „Consualia". Souvisí snad s latinským „condere", tj. ukládat obilí do sýpky I 9 Cora, město Volskú v Latiu II 16, 22 Corbio, město v území Aequů II 39 III 28, 30, 37, 66, 69 Corinthus, řec. Korinthos, obchodní město na Isthmu, proslulé i uměním I 47 Corioli, město Volskú v Latiu; zdoláno zásluhou Gnaea Marcia Corio- lana r. 493, který byl vypuzen z Říma r. 492 II 33, 39 III 71 Aulus Cornelius Cossus, tribun vojenský r. 437, konsul r. 428, tribun s konsulskou mocí r. 426, vůdce jízdy z r. 426, pontifex maxi- mus r. 431 IV 19, 27, 30—32 Publius Cornelius Cossus, diktátor r. 408, tribun s konsulskou mocí r. 406 IV 57—59 -Corniculum, město latinské mezi Tiberem a Anienem I 38 Cremera, říčka v Etrurii, přítok Tiberu II 49 III 1 Creusa, manželka Aeneova I 3 (řec. Kreúsa) Crustumeria, Crustumerium, město Sabinu na severu Latia I 9—11, 38, II 19 III 42 Cumae, řec. Kýmé, bohaté pobřežní město v Campanii, nejstarší řecká osada v Itálii (z 8. stol. př. n. 1.) s názvem „Kýmé" II 9, 14, 21, 34, 39 IV 25, 44, 52 Cures, Kury, sabinské město, odkud pocházel Numa Pompilius, král římský; odtud odvozováno též jméno „Quirites", starobylý název Římanů I 13, 18, 34 Curiatii, Kuriatiové, trojčata-Albané, která svedla boj s Římany- trojčaty Horatii ve jménu celých vojsk a podlehla I 24—26 Cyprius vicus, silnice vedoucí od Kolossea směrem severním k Subu- řeI48 Delphi, Delfy, město v krajině Fókis, na úpatí Parnasu, s proslulou věštírnou Apollónovou I 56 SEZNAM VLASTNÍCH JMEN SEZNAM VLASTNÍCH JMEN 467 Demaratus, pocházející z Korinthu, otec Lucumonův, tj. krále Tarquinia Priska I 34 Diana, italská bohyně, ztotožněná s řeckou Artemidou, sestrou Apollónovou, bohyní luny a lovu I 45, 48 Marcus Duellius (Duillius), jako tribun pohnal r. 470 před soud Appia Claudia, konsula; iniciátor druhého vystěhování lidu na Svatou horu r. 449 př. n. 1. II 58, 61 III 52, 54, 55, 59, 64 Ecetra, město Volskú, v severní části jejich území II 25 III 10, IV 58, 61 Egeria, staroitalská nymfa, jež dávala rady králi Numovi, jak zařídit kult bohů I 19; matka Tarquinia Collatina, manžela Lucretiina 157 Egerius, „Chudaček", pohrobek Arrunta, bratra Lucumonova, tj. krále Tarquinia Prisca I 34, 37; syn krále sabinského I 38 Elicius, příjmení Iovovo. od něhož si Římané vyprošovali, aby jim dal z nebe znamení Eneti, Enetové, kmen, který přišel na území trójské z Paflagonie I 1 Ephesus, Efesos, město maloasijské, naproti ostrovu Samu, proslulé chrámem Dianiným I 45 Eretum, město v Sabinsku III 26, 29, 38, 42 Esquiliae, nejvyšší ze sedmi pahorků římských, na východní straně města I 44 II 28 III 68 Esquilinská brána, porta Esquilina, byla ve hradbách na východní straně Říma II 11 III 66 Etruria, krajina severozápadně od Říma. obývaná vysoce kulturními Etrusky (Tusky), nyní Toscana I 2, 30, 35, 55 II 6, 14, 44 a častěji Etruskové (Etrusci) viz Tuskové (Tusci) Euander, Euandrus, přistěhovalec z Arkadie, usazený na Palatinu I 5, 7 Eugani = Euganové, kmen sídlící mezi Alpami a mořem I 1 Fabiové, rod patricijů, který odvozoval svůj původ od Héra-klea; r. 477 byl celý pobit v boji proti Vejanům na říčce Kre-meře, když vzal na sebe válku za celou obec II 45, 48, 50, 51 III 1 Quintus Fabius Pictor, nejstarší z římských annalistů; žil za druhé války punské, napsal řecky dějiny římské od Aeney do své doby I 44, 55, 58 II 40 Faustulus, pastýř, který našel a vychoval Romula a Rema I 4—5 Ferentina, staroitalská bohyně jarní přírody I 50; byl jí zasvěcen háj Ferentinský a pramen I 50—52 II 38 Ferentinum, krajina na severním okraji jezera Albánského I 50 IV 51, 56, 61 Feretrius, příjmení Iova ctěného ve svatyni na Capitoliu, založené Romulem; v ní ukládána zbroj svlečená nepřátelskému vojevůdci I 10, 33 IV 20, 32 Feronia, staroitalská bohyně s chrámem na hoře Soracte I 30 Ficana, město na cestě do Ostie I 33 Ficulea, městečko na území sabinském, severovýchodně od Říma I 38, III 52 Fidena, Fidenae, sabinské město v Latiu, při Tiberu, známé z válek etmsko-římských I 14, 27 II 19 III 42 IV 17, 21 a častěji Fides, zbožněná Věrnost, Poctivost, měla chrám na Capitoliu, ochrankyne přísahy I 21 Flaminius circus, cirk Flaminiův, v jižní části pole Martova, nazvaný podle Gaia Flaminia, plebejského tribuna, jenž byl autorem agrárního zákona a padl v boji s Hannibalem r. 217 př. n. 1, III 54 Metdus Fufctius, diktátor v Albě, bojoval proti Římanům za krále Tulia Hostilia I 23 Furiové (Fusiové), rod patricijský v Římě III 4 Gabie, lat. Gabii, město v Latiu, východně od Říma, dobyté lstí králem Tarquiniem Zpupným (Superbus) I 53, 54, 60 II 11 III 6 Geganiové, rod albánský, přijatý mezi římské patricije I 30 Gnaeus Genucius, jako tribun lidu navrhl pozemkový zákon r. 473 II 54 Titus Genucius, jako tribun lidu navrhl pozemkový zákon r. 476 II 52 Geryón, Geryonés, trojtělý obr ze západu, usmrcený Hérakleem I 7 Gradivus, snad od „gradior" kráčím, tedy „do boje kráčející"; možná od „gramen" rostlina, tedy bůh vegetace, příjmení boha války Marta I 20 Helena, manželka krále spartského Meneláa; unesena Paridem, krále-vicem trójským, což dalo podnět k trójské desetileté válce I 1 Heraclea, město v Lukanii u zálivu Tarentského, sídlo filosofa Pythagory I 18 Hercules, řecky Héraklés, zčešť. Herkules, řecký hérós (polobůh), syn Diův, proslulý silou I 7 Appius Herdonius, sabinský vůdce tlupy, jež se zmocnila Capitolia r. 459 III 15, 17—19 Turnus Herdonius, nepřítel Tarquinia Superba I 50, 51 Titus Herminius, hrdina z války s Porsennou, spolubojovník Horatia Coclita z r. 507; konsul r. 506; zahynul v bitvě u jezera Re- gillského r. 496 II 10, 11, 15, 20 Hernikové, staroitalský kmen v Latiu, spojenci Volsků proti Římanům I 53 II 22, 40, 41 III 4, 6, 7, 60 Hersilia, manželka Romulova I 11 468 SEZNAM VLASTNÍCH JMEN SEZNAM VLASTNÍCH JMEN 469 Horatia, sestra trojčat Horatiů, kteří rozhodli boj mezi Římany a Al-bany I 26 Horatiové, troj čata-Římané, kteří soubojem s trojěaty-Albany Curiatii vybojovali vítězství Římu; vítězství připomíná sloup Horatiů I 24—26 Horatius Cocles, tj. „Jednooký", římský hrdina z války s Porsennou, králem etruským, r. 507 př. n. 1. II 10 Marcus Horatius Barbatus, odpůrce decemvirů z r. 450, konsul r. 449, prostředkoval mezi senátem a plebeji III 39—41, 49—53, 55, 57, 61, 70 IV 6 Publius Horatius, otec trojčat-Římanů, kteří podstoupili souboj s troj čaty-Albany I 26 Hostius Hostilius, velitel Římanů ve válce se Sabiny I 12 Tullus Hostilius, proslavil se v boji proti Sabinům; jeho vnuk byl třetí král římský I 22—32, 52 Ianiculus nebo Ianiculum, pahorek na pravém břehu Tiberu I 33, 34 II 10, 11, 13—15, 51, 52 Ianus, bůh oběhu a světla slunečního, potom bůh začátku a vchodu a městských bran; zobrazován s dvěma obličeji; zasvěcen mu měsíc leden (Ianuarius) I 19, 32 Iciliové, jméno rodu římského III 35 IV 2 Lucius Icilius, tribun lidu r. 456, 455, 449, podal návrh zákona o parcelaci pozemků na Aventinu; snoubenec Verginie (kterou vlastní otec probodl, aby ji uchránil před Appiem Claudiem), snad totožný a tribunem plebejským z r. 412 III 31, 32, 44—49, 51, 53, 54, 63 IV 52, 54, 56 Ilium, jiné jméno pro Tróju I 3 (řec. ílion) Inuus, Oplodňující, příjmení boha Pána I 5 Iuliové, rodina albánská přijatá mezi patricije římské; odvozovali svůj původ od lulia (Iula), syna Aeneova I 3, 30 Iulius (Iulus), jinak zvaný Ascanius, syn Aeneův; od něho odvozovali svůj původ členové rodu Iuliů I 3 Gaius Iulius (Iulus), konsul r. 482, decemvir r. 450, prostředník mezi senátem a plebeji na Aventinu r. 449 II 43 III 33, 50 Proculus Iulius, zvěstoval zbožnění Romulovo I 16 Iuniové, rod římský II 5 Lucius Iunius Brutus, vyhnal z Říma rodinu Tarquiniů a stal se prvním konsulem (praetorem) r. 510 a 509 I 56—60 II 1—4, 6—8, 16 Titus Iunius Brutus a Tiberius Iunius Brutus, synové Luciovi II 4 luno, manželka nejvyššího boha Dia, lat. Iova, vládkyně nebes, ztotožněna s řeckou Hérou, uctívána s lovem a Minervou v „kapitolské trojici" III 17; luno Moneta s chrámem, v němž byly chovány „plátěné knihy" IV 7, 20 Iuppiter (2. pád Iova), nejvyšší bůh římský, ochránce státu a rodiny, manžel lunonin, uctívaný s Iunonou a Minervou v „kapitolské trojici", ztotožněný s řeckým Diem (1. pád Zeus ); Iuppiter Opti-mus Maximus (Nejlepší Největší), ochránce spolku latinského; Iuppiter Stator, uctívaný jako „Zastavitel" římských vojsk na útěku před Sabiny; Iuppiter Feretrius, vl. „nesoucí trofej", tj. zbroj svlečenou nepřátelskému veliteli; Iuppiter Indiges „Domorodý, Praotec" I 2, 10, 12, 41 II 45 III 19 IV 20, 32 a často Kákos, Cacus, pastýř, který ukradl stáda Herculovi I 7 Kapenská brána (porta Capena), na jihu Říma I 26 III 22 Kapitol (Capitolium, mons Capitolřnus), pahorek v Římě, nebo jen jeho výběžek s chrámem trojice božstev Iova, Iunony a Minervy I 10, 12 a často Kapilolská cesta (clivus Capitolinus), strmá ulice na Kapitol III 18, 19 Karmentská brána (porta Carmentalis), na jižním úpatí Kapitolu II49 Kirké (Circe), čarodějka-nymfa u Homéra I 49 Collinská brána (porta Collina), na severu Říma, při Quirinálu, ve starých hradbách Serviových II 11, 51, 64 III 51 Korinth (Korinthos), obchodní město na řeckém Isthmu (šíji Korinth-ské) I 47 Kozí močál (Kozí bažina) Caprae palus, místo na poli Martově, kde podle pověsti zmizel Romulus I 16 Kremera (Cremera), říčka v Etrurii vtékající do Tiberu, místo záhuby rodu Fabiů II 49, 52 Kreúsa (Creusa), manželka Aeneova, zmizela při zničení Tróje I 3 Krotón (Croto), též Crotona, působiště filosofa Pythagory, na východním pobřeží Bruttia I 18 Kumy (Cumae), řecká osada prastarého původu na pobřeží kampan-ském II 9, 14, 21, 34, 39 IV 25, 44, 52 (= Kymé) Kurtiovo jezero (lacus Curtii), rozsedlina země, do níž se vrhl i s koněm Marcus Curtius r. 362, propast se pak zavřela I 12,13 Labicanum, území Labiků, v okolí města Labici v Latiu III 7, 25 Labikové, obyvatelé latinského města Labici (Lavici) II 39 III 7 IV 45 lacus Curtius, lacus Curtii, Kurtiovo jezero, nazvané podle Mettia Curtia, velitele Sabinu I 12, 13 lacus Regillus, jezero Regillské, v Latiu, jižně od Gabií II 19, 21, 22, 31 III 20, 58 Lactorius, spolutribun Publia Volerona z r. 471, odpůrce patricijů II 56 Lanuvium, staré latinské město, jižně od jezera Albského III 29 IV 29 470 SEZNAM VLASTNÍCH JMEN SEZNAM VLASTNÍCH JMEN 471 Spurius Larcius, spolubojovník Horatia Coclita ve válce s Porsennou, konsul r. 506 II 10, 15 Larentia, manželka pastýře Faustula, který našel a vychoval Romula a Rema I 4 Lars nebo Lar, čestný titul etruských králů; např. Lars Porsenna: kníže, král, pán II 9 Titus Larcius, konsul, první diktátor II 18 Titus Latinius, plebej; měl sen o setkání s lovem II 36 Latinové, obyvatelé Latia, krajiny ve střední Itálii u moře Tyrrhen- ského, s hlavním městem Římem I 3,32,38 II16,19,41 a často Latinus, král kmene Latinů, syn Faunův, manžel Amatin a otec manželky Aeneovy Lavinie; ve skutečnosti hérós epónymos (dávající jméno) latinského kmene (jako u nás praotec Čech) 11,2 Latinus Silvius, syn Aeney Silvia, král v Albě Lonze I 3 Latium, krajina, v níž ležel Řím II 22 a častěji Laurentum, staré město v Latiu, podle pověsti sídlo krále Latina I 1, 14 Lavinia, dcera krále Latina, manželka Aeneova I 1—3 Lavinium, starobylé město v Latiu, jižně od Říma; založil je Acneas a nazval podle jména své choti Lavinie I 1, 3, 6,14, 23, II 2, 39 Liber, staroitalský bůh vzniku a zdaru rostlin a živočichů, syn Cere- řin, ztotožněný s řeckým Dionýsem III 55 Libera, staroitalská bohyně růstu rostlin a živočichů, ztotožněná s řeckou Persefonou III 55 Licinius Macer, annalista římský z 1. stol. př. n. 1., pramen Liviův IV 7, 20, 23 Longula, město v území Volskú II 33, 39 Luceres, název jedné ze tří starých kurií římských (Ramnes, Tities, Luceres) I 13, 36 Lucretia, dcera Spuria Lucretia Tricipitina, choť Tarquinia Collatina; její znásdnění od Sexta Tarquinia dalo podnět k vyhnání králů z Říma a ke zřízení republiky I 57—59 II 44 Lucius Lucretius Tricipilinus, konsul r. 462, velitel města Říma v r. 459 za válek s Aequy III 8, 10, 12, 24 Spurius Lucretius Tricipitinus, otec Lucretie, zneuctěné Sextem Tarquiniem, konsul r. 509 I 58, 59 II 2, 8 Lucumo, etruské slovo významu „král"; muž toho jména z etruských Tarqumií, pozdější král Tarquinius Priscus I 34 Lupercal, Faunova jeskyně na svahu Palatina, místo konání očistných slavností, zvaných Lupercalia I 5 Lycaeus, příjmení boha Pána jako ochránce stád před vlky I 5 (řec. Lykáios) Macedonie, Makedonie, země na sever od Řecka, od hory Olympu až k řece Strýmónu I 1 Macer Licinius, annalista římský z 1. stol. př. n. 1., citovaný Liviem IV 7, 20, 23 Spurius Maelius, za hladomoru kupčil s obilím IV 13—16, 21 Malitiosa silva, Zlomyslný háj, v území Sabinu I 30 Lucius Mamilius Tusculanus, diktátor v Tusculu r. 460, dostal občanské právo římské III 18, 19, 29 Octavius Mamilius, zeť Tarquinia Superba I 49 II 15, 18—20 Sextus Manilius, vojenský tribun s mocí konsulskou z r. 449; tito důstojníci měli mít funkci konsulů, kteří často nestačili na velitelské úkoly III 51 Titus Manlius, konsul r. 235; dal zavřít chrám Ianův, protože v celém území římském nastal mír I 19 Titus Manlius (Torquatus, zvaný „Imperiosus"), konsul r. 347, dal popravit vlastního syna, protože porušil vojenskou disciplínu; odtud „impéria Manliana" kruté rozkazy; o tom Macharova báseň ve sbírce „V záři helénskeho slunce" IV 29 Gnaeus Marcius Coriolanus, patricij vypuzený r. 492 z Ríma; postavil se v čelo Volskú a ohrožoval Řím; byl uprošen průvodem žen a matkou II 33—41, 52, 54 Numa Marcius, pontifex ustanovený králem Numou PompUiem I 20 Mars, bůh války, původně snad vegetace, otec Romulův a Remův, praotec Římanů, ztotožněný s řeckým Areem; zván „gradi-vus", snad „do boje kráčející" I 1, 4, 20 II 5, 45 Martovo pole (campus Martius), mezi městem a řekou Tiberem, kde dříve ležely pozemky královské rodiny Tarquiniů; sloužilo k lidovým shromážděním a k vojenským účelům I 44 II 5 a častěji Medullia, sabinské město v Latiu I 33, 38 Menenius Agrippa Lanatus, konsul r. 503; r. 494 přiměl k návratu lid, který se vystěhoval se na Svatou horu, vyprávěním o žaludku a údech II 16, 32, 33, 52 Mercurius, starolatinský bůh obchodu, posel bohů a průvodce duší do podsvětí; ztotožněn s řeckým Hermem II 21 Metapontum, město v Lukanii u zálivu Tarentského, působiště filosofa Pythagory I 18 Mettius Curtius, velitel Sabinu I 12, 13, 17 Mettius Fufetius, diktátor v Albě za krále Tulia Hostilia I 23, 26—28 Mezentius, král v etruském městě Caere I 2, 3 Minerva, bohyně umění a řemesel, ztotožněna s řeckou Athénou; s lovem a Iunonou uctívána v „kapitolské trojici" III 17 Lucius Minucius, konsul r. 458, decemvir r. 450 III 25, 29, 35, 41 IV 12, 13, 16, 21 Marcus Minucius, konsul r. 497, kdy byl zasvěcen chrám Saturnovi 472 SEZNAM VLASTNÍCH JMEN SEZNAM VLASTNÍCH JMEN 473 a zavedena slavnost Saturnálií; podruhé konsulem r. 491 II 21, 34 Moneta, božstvo zvané luno Moneta; v její svatyni byly chráněny „plátěné knihy" (libri lintei), jež byly pramenem annalistům IV 7, 20 mons Sacer, Svatá hora, pahorek nedaleko Říma, známý vystěhováním plebejů r. 494 a 449 II 32—34, 57 mons Tarpeius, hora Tarpejská, starší název pro mons Capitolinus, Kapitol I 55 Gaius Mucius Scaevola, římský hrdina z válek s etruským králem Porsennou; upálil si před králem pravou ruku, aby dokázal pevnost rozhodnutí zabít ho II 12, 13 Murcia, příjmení Venušino; měla chrám na Aventinu I 33 Naevijská brána (porta Naevia), na východním svahu Aventina II 11 Attus Navius, augur, který přeřízl bru9 před králem Tarquiniem Priskem I 36 Neptunus, bůh moře, syn Saturnův, bratr Iovův, ztotožněný s řeckým Poseidonem; zván „Equester-Jezdecký" I 9 Nomentanská cesta (via Nomentana), silnice podle městečka Nomen- tum, potom zvána Fikulenská III 52 Nomentum, městečko v Latiu, severovýchodně od Říma I 38 Norba, horské město v Latiu na území Volskú II 34 Numicus, říčka v Itálii, u níž byl pochován Aeneas I 2 Numitor, král města Alby Longy, starší bratr Amuliův I 3—6 Publius Numitorius, děd Verginie, kterou vlastní otec probodl, aby ji uchránil před decemvirem Appiem Claudiem III 45—48, 51, 54, 58; strýc Verginie, otec dívky Verginie, oběti Appia Claudia III 54 Mamilius Octavius Tusculanus, vládce v Tusculu, zeť Tarquinia Zpupného (Superbus); vůdce Latinů v bitvě u jezera Regillské-ho r. 496 II 15, 19 Oppia, vestálka odsouzená II 42 Marcus Oppius, tribun vojenský s mocí konsulskou z r. 449 III 51 Spurius Oppius, decemvir zvláště provinilý III 35, 41, 49, 50, 58 Optimus Maximus, Nejlepší Největší, příjmení Iovovo I 12 Ortona, městečko v území Aequů II 43 III 30 Ostia, významné přístavní město Říma při ústí Tiberu II 34 IV 30 Pajlagonie, krajina na severním pobřeží Malé Asie I 1 Palatium (mons Palatinus), jeden ze sedmi pahorků římských, dříve Pallantium I 5, 6, 7, 12, 33 II 10 Pallanteum, město v Arkadii I 5 Pán, řecký venkovský bůh lovců a pastýřů, ztotožněný s římským Faunem; zván Lycaeus, řec. Lykáios, ochránce před vlky I 5 Pedum, staré latinské město východně od Říma, na via Labicana II 39 Peloponnesus, Peloponnésos, jižní poloostrov Řecka, nyní Morea I 7 Pinariové, starobylé rodiny povolané ke službě Herculově I 7 Punové (Poeni), Karthagiúané; existenční soupeřství mezi Římany a Puny vedlo ke třem válkám, jež skončily vyvrácením hlavního města Karthaga r. 146 př. n. 1. I 19 Politorium, staré město v Latiu jižně od Tiberu I 33 Polusca, město Volskú II 33 Pometia, též: Suessa Pometia, město Volskú v Latiu II 16, 17, 22, 25 Numa Pompilius, druhý král římský, původem ze Sabinska, zavedl v Římě kulty a dal městu mírové zřízení I 18—22, 31, 32, 34, 35, 42 Pomptinské území (Pomptinus ager), území města Volsků Suessy Pometie II 16, 22, 34 IV 25 Tiberius Pontificus, tribun lidu r. 480, doporučoval pozemkový zákon II 43, 44 Porsen(n)a (Porsin(n)a), zvaný Lars (= kníže, král, pán), vládce v etruském Clusiu, příznivce vypuzených Tarquiniů; r. 507 se načas zmocnil Říma, o čemž Livius mlčí; k válkám s ním se připínají pověsti o Horatiu Coclitovi, o Muciu Scaevolovi a o Cloelii II 9, 11, 12, 13, 14, 15 Postumia, vestálka obžalovaná a osvobozená IV 44 Aulus Postumius Albus Regillensis, diktátor a konsul r. 496, vítěz nad Latiny u jezera Regillského r. 496 II 19—21, 26, 42 Aulus Postumius Tubertus, diktátor r. 431, dal prý popravit vlastního syna pro porušení vojenské kázně IV 26, 29, 41, 51 Marcus Postumius, tribun vojenský r. 426, obviněný z porážky n Vej IV 31, 40, 41 Pontiové, starobylé rodiny povolané ke službě Herculově I 7 Praeneste, město v Latiu, východně od Říma, na příkrém vrchu; proslulo pěstováním vína a olivy, obchodem a zlatnictvím II 19 III 8 Proca nebo Procas, král v Albě Lonze, otec Numitorův a Amuliův I 3 Pylamaenes, král paflagonských Enetů; ve válce trójské byl spojencem Trojanů; usmrtil ho Meneláos I 1 Pythagoras, řecký filosof z ostrova Samu z 6.—5. století; zakladatel filosofické školy v italském Krotónu a v Metapontu; považoval číslo za princip dění a učil o stěhování duší 118 Pýthia, věštící kněžka Apollónova v Delfách I 56 Quinctiové, plebejský rod původu albánského, přijatý mezi římské patricije I 30 II 26 III 12, 25, 35 474 SEZNAM VLASTNÍCH JMEN Kaeso Quinclius, odpůrce tribunů lidu zejména z r. 461—460, skončil ve vyhnanství III 11—15, 19, 24, 25 Lucius Quinclius Cincinnatus, konsul r. 460 a 457, diktátor r. 458 a 439, vítěz nad Aequy, otec Kaesona Quinctia, odpůrce ple-bejů III 12, 19—21, 26, 27, 35 IV 6, 13, 14, 16, 17, 41 Titus Quinclius, člen komise pro parcelaci pozemků z r. 467, vojevůdce proti Aequům z r. 464 III 1,4, 13 Titus Quinclius Capitolinus Barbatus, konsul r. 471, 468, 465, 446, 443, 439, proslavil se v bojích s Aequy II 56, 64 III 2—5, 12, 13, 20, 25, 26, 29, 35, 66, 67, 69, 70 IV 1, 6—8,10,13,17,18,41 Quirinalis, pahorek římský severovýchodně od Capitolia I 44 Quirinus, jméno zbožnělého Romula, též přídomek boha lana I 20, 32 III 32, 40, 43, IV 21 Quirites, starobylé jméno Římanů, značící snad „kopiníci"; zváni tak též Sabinove, prý podle města Cures Manlius Rabuleius, decemvir z r. 450, velitel ve válce sabinské III 35, 41 Racilia, manželka diktátora Lucia Quinctia Cincinnata z r. 458 III 26 Ramnes nebo Ramnenses, název jedné ze tří starých kurií římských (Ramnes, Tities, Luceres) Rcgillus (lacus = jezero), jezero v Latiu, jihovýchodně od Říma; tam zvítězili Římané nad Latiny r. 496 II 19, 21, 22, 31 III 58 Remus, syn Martův, založil s bratrem Romulem Řím r. 753; byl Ro- mulem zabit I 5—7 Rhea (Rea) Silvia, dcera Numitorova, matka Romulova a Remova I 3 Roma, Řím, hlavní město Latia a pak římské říše, založené podle pověsti Romulem a Remem r. 753 př. n. 1. I 7, 10 a častěji Romulus, syn Rhey Silvie, vestálky, a boha Marta, zakladatel Říma s bratrem Remem a první král I 5—16, 18, 20, 21, 30, 32, 36, 40, 43, 49 III 17, 39 IV 3, 4, 15, 20, 32 a často Romulus Silvius, král v Albě Lonze I 3 Ruminalis (Romularis) ficus, posvátný fík, pod nímž prý vlčice kojila Romula a Rema; spojováno též s „Rumina", bohyní kojení dětí i zvířecích mláďat I 4 Rutulové, kmen v Latiu s hlavním městem Ardeou I 2, 57 IV 11 Sabinove, obyvatelé hornaté krajiny severozápadně od Říma, nepřátelé Římanů; iinos Sabinek zavdal příčinu k válce I 9, 10, 22 II 16 a častěji Samniié, obyvatelé Samnia, země Sabiuů ve střední Itálii, též Sabinove IV 37, 52 a častěji Sairicum, město v Latiu severovýchodně od Antia II 39 Saturnus, staroitalský bůh rolnický, ztotožněný později s řeckým SEZNAM VLASTNÍCH JMEN 475 Kronem; za jeho vlády nastal na zemi „zlatý věk"; r. 497 mu byl v Římě zasvěcen chrám a zaveden svátek Saturnálií II 21 Scaevola, název hrdiny z války s Porsennou etruským, Gaius Mucius, přídomek Scaevola znamená „Lcvičák" II 12, 13 Publius Scaptius, demagog, zasáhl do sporu mezi městy Aricií a Ardeou, který Římané vyřešili neprávem ve svůj prospěch III 71, 72 Gaius Sempronius Atratinus, konsul r. 423, potrestaný r. 420 za nezdar ve válce s Volský IV 37, 38, 40—44 Serviliové, albánský rod přijatý mezi římské patricije I 30 Servius Tullius, šestý král římský I 18, 39—48, 59, 60 II 2 IV 3, 4 Sibylla, jméno věštkyně, zejména Sibylly z Kum I 7 Gnaeus Siccius, tribun lidu r. 470, pohnal před soud Appia Claudia, decemvira II 58, 61 Lucius Siccius, voják zavražděný decemviry r. 449 III 43, 51 Sicilia, ostrov u jižní Itálie I 1 II 34 IV 25, 29 Sicinius, původce prvního povstání plebejů a vystěhování (secese) na Svatou horu r. 494 II 32—34 Gaius Sicinius, tribun lidu r. 449 III 54 Signia, staré město v Latiu, nyní Segni I 56 II 21 Silvanus, lesní bůh II 7 Silvius, král v Albě Lonze, syn Askaniův I 3 Solón, zákonodárce athénský ze 7.—6. století, sepsal zvykové právo III 31 Stator, „Zastavitel", příjmení Iovovo, který zastavil římské vojsko prchající před Sabiny I 12 Subura, nejživější čtvrť římská, mezi pahorky Viminalem a Quiri- nalem III 13 Suessa Pometia, město Volskú v Latiu I 41, 53 II 25 Publius Sulpicius Camerinus, jeden z členů poselstva do Athén; mělo opsat zákony Solónovy III 31 Publius (Servius?) Sulpicius Camerinus, decemvir z r. 451, prostřed- koval mezi senátem a plebeji na Aventině r. 449 III 31, 33, 50, 70 Servius Sulpicius Camerinus Cornutus, konsul r. 500, stařešina kurie (curio maximus) okolo r. 463 II 19 III 7 Svatá hora (mons Sacer), pahorek asi 4 % km severovýchodně od Říma, známý prvním vystěhováním lidu r. 494 z Říma, na znamení protestu proti útlaku patriciji II 32—34 Talassius, smyšlené jméno jakéhosi vznešeného Římana, jenž dostal za manželku krásnou Sabinku unesenou při hrách v Římě; snad i jméno božstva vzývaného při svatbách I 9 Tanaquil, manželka Lucumonova, pozdějšího krále Tarquinia Priska I 34, 39, 41, 47 Spurius Tarpeius, velitel hradu římského za válek se Sabiny I 11 476 SEZNAM VLASTNÍCH JMEN Spurius Tarpeius Montanus Capitolinus, konsul r. 454, posel senátu k plebejům r. 449, tribun lidu r. 448 III 31, 50, 65 Tarpejská skála (Tarpeius mons), starší název pro Capitolium; shazováni odtud zločinci; uváděno v souvislost s Tarpejí, dcerou velitele tvrze, která zradila hrad Sabinům I 55 Tarquinia, sestra krále Tarquinia Superba I 56 Tarquinii, město v jižní Etrurii, nyní Corneto I 34, 47 II 6 IV 3 Tarquinius, jméno dvou králů římských: Lucius Tarquinius Priscus (Starý) a Lucius Tarquinius Superbus (Zpupný): Priscus pocházel z Tarquinii v Etrurii a byl pátým králem I 34—42, 47 II 2 IV 3; Superbus byl sedmý a poslední král římský, zeť Servia Tullia; jména obou Tarquiniů jsou dokladem historického panství Etrusků nad Římany I 42, 46—50 II 1—7, 15, 19, 21, 34 Árruncius (Arruns) Tarquinius, syn Tarquinia Prisca I 42, 46 Arruns, Sextus, Titus, synové Tarquinia Superba I 55 Lucius Tarquinius, syn Tarquinia Prisca I 42 Lucius Tarquinius Collatinus, první konsul (praetor) po vyhnání králů r. 510, kolega Lucia lunia Bruta; odešel dobrovolně do vy-hnanství do Lavinia; manžel Lucretiin I 57 II 2 IV 15 Sextus Tarquinius, syn Tarquinia Superba, způsobil násilí Lucretii I 43, 44, 53, 54, 56 II 19, 20 Titus Tarquinius, syn Tarquinia Superba I 56 II 19, 20 Titus Tatius, král sabinský, pozdější spoluvládce Romulův I 10, 11, 13, 17, 30, 34, 35, 50, 55 IV 3 Tellena (Tellenae), městečko v Latiu, jižně od Říma I 33 Tellus (mater), později Terra (mater), Země (matka), dárkyně úrody, matka Gigantů, s chrámem na svahu Esquilinu III 41 Sextus Tempanius, setník a tribun plebejský r. 422, znamenitý bojovník, vypovídající o svém vojevůdci IV 38—42 Gaius Tercntilius Harsa, tribun lidu r. 462, podal návrh na sepsání zákonů pro omezení moci patricijů III 9, 10 Terminus, bůh hranic a mezníků, ochránce soukromého majetku i hranic obce I 55 Tiber (Tiberis), řeka protékající Římem, nyní Tevere I 3, 15 II 5 a častěji Tiberinus, král v Albě Lonze; utonul v Tiberu a dal mu tak jméno (dříve se řeka jmenovala Albula) I 3 Tiberinus (pater), bůh řeky Tiberu II 10 Tibur, staré město v Latiu, nyní Tivoli III 58 Titienses, jedna ze tří centurií jízdy ustanovené Romulem I 13, 36 Tities, název jedné ze tří starých kurií římských (Ramnes, Tities, Luceres) I 13 Lars Tolumnius, král Vejských (Lars = kníže, pán) IV 17—19, 32, 58 SEZNAM VLASTNÍCH JMEN 477 Trebium, městečko v Latiu II 39 Trigemina porta (Trojitá brána) IV 16 Trója, homérske město na pobřeží Malé Asie, deset let obléhané Řeky pro únos Heleny spartské; též: osada založená od Aeney v Latiu u Laurenta I 1, 2, 23 Quintus Aelius Tubero, annalista z 1. stol. př. n. 1., pramen Liviův IV 23 Tullia, dcera Servia Tullia, manželka Tarquinia Superba I 46, 48, 59 Attius Tullius, náčelník Volskú; k němu se uchýlil Gnaeus Marcius Coriolanus, vypuzený z Říma II 35, 37—40, 40 Servius Tullius, šestý král římský, jemuž se přičítá rozdělení římského obyvatelstva na pět tříd podle zámožnosti a vojenské zřízení obce I 18, 39—48, 59, 60 II 2 IV 3, 4 Turnus, král Rutulů, soupeř Aeneův I 2 Tuskové (Tusci), Etruskové, vysoce kulturní kmen v sousedství Latia; načas ovládli i politicky Řím, jak svědčí etruské jméno králů Tarquiniů I 50, 55 II 6, 34 a častěji Tusculum, město v Latiu jihovýchodně od Ríma, nyní Frascati I 49 II15 III 7, 18, 19, 23, 31, 38, 42 IV 10, 27, 45, 46 Ulixes, řecký Odysseus, známý z války trójské a zejména svým desetiletým blouděním při návratu od Tróje I 49 Urbius (Virbius), jméno démona, který byl uctíván s Dianou I 48 Tuská čtvrť (Tuscus vicus) ulice v Římě shora na jihozápad II 14 Valerius Antias, Valerius z města Antia, římský annalista, který vypsal v díle Annales (nebo Historiae) dějiny Říma od nej-starších dob po současnost (1. stol. př. n. 1.); pramen Liviův III 5 IV 23 Gaius Valerius Potitus, tribun s mocí konsulskou r. 415, 407 a 404, konsul r. 410 IV 49, 53, 57, 61 Lucius Valerius Politus, konsul r. 483 a 470, praefectus urbi (velitel města) z r. 464, kdy hájil město proti Aequům II 41, 42, 61 III 5 Lucius Valerius Politus, odpůrce decemvirů z r. 451 III 39 Lucius Valerius Potitus, tribun s mocí konsulskou r. 414, 406, 403, 401, 398, konsul r. 393 a 392 IV 49, 58, 59 Manius Valerius, druhý diktátor římský z r. 494, zvítězil nad Sabiny II 30, 31 Marcus Valerius Potitus, konsul r. 449, protivník decemvirů, prostřed-koval mezi senátem a plebeji III 39—41, 49—53, 55, 57, 60, 61, 70 Marcus Valerius Volusus, konsul r. 505, padl v boji s Latiny u jezera Regillského r. 496 II 16, 20 Publius Valerius Publicola, konsul r. 509, 507, 504, zasloužil se o vypu- 473 SEZNAM VLASTNÍCH JMEN ŘÍMŠTÍ KRÁLOVÉ 479 zení Tarquiniů z Říma i jako vojevůdce proti Etruskům a Vejským I 58, 59, II 2, 6—9, 11, 16 Vecilius, snad pahorek v pohoří Algidu v Albských horách III 50 Vei (Veii), etruské město severozápadně od Říma nad říčkou Kreme- rou I 15 II 6, 53, III 17 a častěji Velia, jeden ze sedmi pahorků římských, severovýchodně od Palatinu II 7 Velitry (Velitrae), město v Latiu na území Volskú II 30, 31 Venelové, kmen usedlý na severozápadním pobřeží Jaderského moře I 1 Venuše (Venus), bohyně krásy, matka Aeneova; Venus Murcia měla chrám v údolí mezi Aventinem a Palatinem I 1, 33 Verginia, dcera Aula Verginia; učiněn jí úklad decemvirem Appiem Claudiem; zabita vlastním otcem III 44—47, 54, 58, 61 Aulus Verginius, člen komise pro parcelaci pozemků r. 467 II 63 III 1, 11, 13, 19, 25 Lucius Verginius, otec Versiniin, tribun plebejský r. 449 III 44—48, 50, 51, 54, 56, 58 Verrugo, město v Latiu v území Volskú IV 1, 55, 56, 58 Vesta, bohyně domácího krbu; měla kulatý chrám na foru s věčným ohněm střeženým pannami vestálskými I 20 Veturia, matka Gnaea Marcia Coriolana, vyhnanec II 40 Vica Pota, starodávná bohyně vítězství (Vítězná Mocná), ztotožněná s bohyní Victoria; měla svatyni na úpatí Velie, pahorku severovýchodně od Palatinu II 7 Viminalis, vrch v Římě na severovýchodní straně mezi Quirinálem a Esquilinem I 44 Opiter Verginius (Virginius) Tricostus, konsul r. 502, válčil s Volský II 17 Vitelliové, starý římský rod; mladí Vitelliové byli zapleteni do spiknutí usilujícího o návrat Tarquiniů na královský trůn II 4 Volero (Publilius Volero), setník, odpůrce patricijů, tribun lidu r. 472, 471; navrhoval zákon, aby plebejští úředníci byli voleni na sněmu tributním II 55, 56 Marcus Volscius Fictor, tribun lidu r. 461 III 13, 24, 25, 29 Volskové (Volsci), sabelský kmen v jižní části Latia s hlavním městem Antium, nepřátelský Římanům I 53 II 9, 42 III 1,18 a častěji Voltumna, božstvo Etrusků IV 23 Volumnia, manželka Gnaea Marcia Coriolana, zrádce Říma II 40 Vulcanus, bůh ohně, manžel Venušin, ztotožněný s řeckým Héfaistem, zčešť. Vulkán ŘÍMŠTÍ KRÁLOVÉ (753—510 př. n. 1.) 1. Romulus 2. Numa Pompilius 3. Tullus Hostilius 4. Ancus Marcius 5. Tarquinius Priscus 6. Servius Tullius 7. Tarquinius Superbus Seznam konsulů (Fasti consulares) a jiných úředníků z let 509 (od zřízení římské republiky) do r. 404 př. n. 1. (konec IV. knihy Liviovy) Každý magistrát je označen číslem podle pořadí; tak je možno získat přehled o totožnosti úředníků, kteří zastávali svou funkci vícekrát. Je uveden seznam jmen konsulů, decemvirů, tribunů vojenských 8 mocí konsulskou, též mezivládců (interrex) a diktátorů. Zkratky jmen: A. (Aulus), Agr. (Agrippa), Ap. (Appius), C. (Gaius), Cn. (Gnaeus), K. (Kaeso), L. (Lucius), M. (Marcus), M\ (Manlius),Mam. (Mamercus), N. (Numerius), P. (Publius), Q. (Quintus), Ser. (Servius), Sex. (Sextus), Sp. (Spurius), T. (Titus), Ti. (Tiberius). Pramenem seznamu je dílo: T. R. S. Broughton, The Magistrates of the Roman Republic, New York 1951 a Fasti Capitolini, rec A. Degrassi, Torino 1954. 480 JMÉNA KONSULŮ JMÉNA KONSULŮ 481 509 .508 507 .506 505 .504 .503 .502 .301 JMÉNA KONSULŮ (v letech 509—404 př. n. 1.) 1. Sp. Lucretius Tricipitinus interrex 2. L. Iunius Brutus 3. L. Tarquinius Collatinus 2. L. Iunius Brutus 4. P. Valerius Poplicola 1. Sp. Lucretius Tricipitinus 4. P. Valerius Poplicola 5. M. Horatius Pulvillus 4. P. Valerius Poplicola 4. P. Valerius Poplicola 6. T. Lucretius Tricipitinus 4. P. Valerius Poplicola 5. M. Horatius Pulvillus 7. Sp. Larcius Rufus (Flavus?) 8. T. Herminius Aquilinus 9. P. Lucretius 4. P. Valerius Poplicola 10. M. Valerius (Volusus?) 11. P. Postumius Tubertus 4. P. Valerius Poplicola 6. T. Lucretius Tricipitinus 12. Agr. Menenius Lanatus 11. P. Postumius Tubertus 13. Opiter Verginius Tricostus 14. Sp. Cassius Vecellinus 15. Postumus Cominius Auruncus 16. T. Larcius Flavus (Rufus?) 16. T. Larcius Flavus (Rufus?) dictator 500 17. Ser. Sulpicius Camerinus Cornutus 18. M\ Tullius Longus 499 19. T. Aebutius Helva 20. C. (P.?) Veturius Geminus Cicurinus 21. A. Postumius Albus Regillensis dictator 498 22. Q. Cloelius Siculus 16. T. Larcius Flavus (Rufus?) 16. T. Larcius Flavus (Rufus?) dictator (?) 497 23. A. Sempronius Atratinus 24. M. Minucius Augurinus 496 21. A. Postumius Albus Regillensis 25. T. Verginius Tricostus Caeliomontanus 21. A. Postumius Albus Regillensis dictator (?) 495 26. Ap. Claudius Sabinus Inregillensis 27. P. Servilius Priscus Strnctus 494 28. A. Verginius Tricostus Caeliomontanus 29. T. Veturius Geminus Cicurinus 30. M\ Valerius Maximus dictator 493 15. Postumus Cominius Auruncus 14. Sp. Cassius Vecellinus 492 31. T. Geganius Macerinus 32. P. Minucius Augurinus 491 24. M. Minucius Augurinus 23. A. Sempronius Atratinus 490 33. Q. Sulpicius Camerinus Cornutus 7. Sp. Larcius Flavus (nebo Rufus) 489 34. C. lulius Iullus 35. P. Pinarius Mamertinus Rufus 488 36. Sp. Nautius Rutilus 37. Sex. Furius Medullinus (?) Fusus (?) 487 38. T. Sicinius Sabinus (?) 39. C. Aquiliu Tuscus (?) 482 JMĚNÁ KONSULÜ JMÉNA KONSULÜ 483 486 14. Sp. Cassius Vecellinus 40. Proculus Verginius Tricostus Rutilus 485 41. Ser. Cornelius Maluginensis 42. Q. Fabius Vibulanus 484 43. L. Aeruilius Mamercus 44. K. Fabius Vibulanus 483 45. M. Fabius Vibulanus 46. L. Valerius Potitus 482 23. A. Sempronius Atratinus interrex 7. Sp. Larcius Flavus interrex 42. Q. Fabius Vibulanus 47. C. Iulius Iullus 481 44. K. Fabius Vibulanus 48. Sp. Furius Fusus 480 45. M. Fabius Vibulanus 49. Cn. Manlius Cincinnatus 479 44. K. Fabius Vibulanus 50. T. Verginius Tricostus Rutilus 478 43. L. Aemilius Mamercus 51. C. Servilius Structus Ahala 43. L. Aemilius Mamercus 52. Opet. (tj. Opeter, Opiter) Verginius(?) Esquilinus 477 53. C. (M.?) Horatius Pulvillus 54. T. Menenius Lanatus 476 55. A. Verginius Tricostus Rutilus 56. Sp. Servilius Structus 475 57. P. Valerius Poplicola 58. C. Nautius Rutilus 474 59. L. Furius Medullinus 60. A. Manlius Vulso 473 43. L. Aemilius Mamercus 61. Vopiscus Iulius Iullus 472 62. L. Pinarius Mamercinus Rufus 63. P. Furius Medullinus Fusus 471 64. Ap. Claudius Crassinus Inregillensis Sabinus 65. T. Quinctius Capitolinus Barbatus 470 46. L. Valerius Potitus 66. Ti. Aemilius Mamercus 469 67. T. Numicius Priscus 68. A. Verginius Caeliomontanus 468 65. T. Quinctius Capitolinus Barbatus 69. Q. Servilius Structus Priscus 467 66. Ti. Aemilius Mamercus 70. Q. Fabius Vibulanus 466 69. Q. Servilius Priscus 71. Sp. Postumius Albus Regillensis 465 70. Q. Fabius Vibulanus 65. T. Quinctius Capitolinus Barbatus 164 72. A. Postumius Albus Regillensis 73. Sp. Furius Medullinus Fusus 463 74. P. Servilius Priscus 75. L. Aebutius Hclva 76. C. (Aemilius) Mamercus dictator (interrex?) 462 57. P. Valerius Poplicola interrex 77. L. Lucretius Tricipitinus 78. T. Veturhis Geminus Cicurinus 461 79. P. Volumnius Amintinus Gallus 80. Ser. Sulpicius Camerinus Cornutus 460 57. P. Valerius Poplicola 81. C. Claudius Inregillensis Sabinus 82. L. Quinctius Cincinnatus 81. C. Claudius Inregillensis Sabinus 459 70. Q. Fabius Vibulanus 83. L. Cornelius Maluginensis Uritinus 484 JMÉNA KONSULŮ JMÉNA KONSULŮ 485 458 58. C. Nautius Rutilus 84. ( )? Carve(tus?) 58, C. Nautius Rutilus 85. L. Miuucius Esquilinus Augurinus 82. L. Quinctius Cineinnatus dictator 457 53. C. (M.?) Horatius Pulvülus 86. Q. Minucius Esquilinus 82. L. Quinctius Cincinnatus 87. M. Fabius Vibulanus 456 88. M. Valerius Maxumus Lactuca 89. Sp. Verginius Tricostus Caeliomontanus 455 90. T. Romilius Rocus Vaticanus 91. C. Veturius Cicurinus 454 92. Sp. Tarpeius Montanus Capitolinus 93. A. Alternius Varus Fontinalis 453 94. Sex. Quinctilius 95, P. Curiatius Fistus Trigeminus 73. Sp. Furius (Medullinus Fusus?) 452 96. T. Menenius Lanatus 97. P. Sestius Capito(linus?) Vaticanus 451 64. Ap. Claudius Crassus Inregillensis Sabinus 98. T. Genucius Augurinus Decemviri consular! imperio legibus scribundis: 64. Ap. Claudius Crassus Inregillensis Sabinus 98. T. Genucius Augurinus 78(?). T. (Sp.? L.?) Veturius Crassus Cicurinus 47. C. Iulius Iullus 60. A. Manlius Vulso 80. Ser. (P.?) Sulpicius Camerinus Cornutus 97, P. Sestius Capito Vaticanus 95. P. Curiatius Fistus Trigeminus 90. T. Romilius Rocus Vaticanus 71. Sp. Postumius Albus Regillensis 450 Decemviri cons. imp. leg. scrib.: 64. Ap. Claudius Crassus Inregillensis Sabinus 99. M. Cornelius Maluginensis 100. M.(?) Sergius Esquilinus 449 85. L. Minucius Esquilinus Augurinus 70. Q. Fabius Vibulanus 101. Q. Poetelius Libo Visolus (pleb.) 102. T. Antonius Merenda (pleb.) 103. K. Duillius Longus (pleb.) 104. Sp. Oppius Cornicen (pleb.) 105. M\ Rabuleius (pleb.) Decemviri cons. imp. leg. scrib.: jako r. 450 106. L. Valerius Potitus 107. M. Horatius Barbatus 448 108. Lars (Sp.?) Herminius Coritinesanus 109. T. Verginius Tricostus Caeliomontanus 447 110. M. Geganius Macerinus 111. C. Iulius (Iullus?) 446 65. T. Quinctius Capitolinus Barbatus 112. Agr. Furius Fusus 445 113. M. Genucius Augurinus 114. C. (Agr.?) Curtius Pbilo (Chilo?) 444 Tribuni militum consular! potestate: 115. A. Sempronius Atratinus 116. L. Atilius Luscus 117. T. Cloelius Siculus 65. T. Quinctius (Capitolinus) Barbatus interrex 118. L. Papirius Mugillanus 119. L. Sempronius Atratinus 443 110. M. Geganius Macerinus 65. T. Quinctius Capitolinus Barbatus 442 120. M. Fabius Vibulanus 121. Postumus Aebutius Helva Cornicen 441 122. C. Furius Pacilus Fusus 123. M. (M\?) Papirius Crassus 440 124. Proculus Geganius Macerinus 96. T. Menenius Lanatus nebo 125. L. Menenius Lanatus 486 JMÉNA KONSULÜ JMÉNA KONSULÜ 487 439 126. Agr. Meneuius Lanatus 65. T. Quinctius Capitolinus ßarbatus 82. L. Quinctius Ciucinnatus dictator 438 Tribuni militum consulari potestate: 127. Main. Aemilius (Marnercinus?) 128. L. Quinctius Cincinnatus 129. L. (C?) Iuliuslullus 437 110. M. Geganius Macerinus 130. L. Sergius Fidenas 131. M. Valerius Lactuca (Lactueinus?) Maxhnu» 130. L. Sergius Fidenas 127. Mam. Aemilius Marnercinus dictator 436 132. L. Papirius Crassus 133. M. Cornelius Maluginensis 135 111. C. Iulius (Iullus?) 134. L. (Proculus?) Verginius Tricostus 135. Q. Servilius Priscus Fidenas dictator 434 111. C. Iulius Iullus 134. L. (Proculus?) Verginius Tricostus nebo 136. M. Manlius Capitolinus (Vulso?) 137. Q. Sulpicius Camerinus Praetextatus nebo Tribuni militum consulari potestate: 138. Ser. Cornelius Cossus 136. M. Manlius Capitolinus (Vulso?) 137. Q. Sulpicius Camerinus Praetextatus 127. Mam. Aemilius Marnercinus dictator 433 Tribuni militum consulari potestate: 120. M. Fabius Vibulanus 138. M. Folius Flaccinator 130. L. Sergius Fidenas 432 Tribuni militum consulari potestate: 139. L. Pinarius Marnercinus 140. L. Furius Medullinus 141. Sp. Postumius Albus (Regillensis) 431 142. T. Quinctius Poenus Cincinnatus 143. C. (Cn.?) Iulius Mento 144. A. Postumius Tubertus dictator 430 132. L. (C?) Papirius Crassus 129. L. Iulius Iullus 429 145. Hostus Lucretius Tricipitinua 130. L. Sergius Fidenas 428 146. A. Cornelius Cossus 142. T. Quinctius Poenus Cincinnatus také 128. L. Quinctius (Cincinnatus) 147. A. Sempronius (Atratinus) 427 148. C. Servilius Structus Ahala 149. L. Papirius Mugillanus 426 Tribuni militum consulari potestate: 142. T. Quinctius Poenus Cincinnatus 122. C. Furius Pacilus Fusus 150. M. Postumius (Albinus Regillensis?) 146. A. Cornelius Cossus 151. Mam. Aemilius Marnercinus dictator 425 Tribuni militum consulari potestate: 147. A. Sempronius Atratinus 128. L, Quinctius Cincinnatus 140. L. Furius Medullinus 152. L. Horatius Barbatus 424 Tribuni militum consulari potestate: 153. Ap. Claudius Crassus 154. Sp. Nautius Rutilus 130. L. Sergius Fidenas 155. Sex. Iulius Iullus 423 156. C. Sempronius Atratinus 157. Q. Fabius Vibulanus 422 Tribuni militum consulari potestate: 158. L. Manlius Capitolinus 159. Q. Antonius Merenda 149. L. Papirius Mugillanus i 488 JMÉNA KONSULU 421 160. Cn. (N.?) Fabius Vibulanus 161. T. Quinctius Capitolinus Barbatus 420 149. L. Papirius Mugillanus interrex Tribuni militum consulari potestate: 128. L. Quinctius Cincinnatus nebo 142. T. Quinctius Poenus Cincinnatus 140. L. Furius Medullinus 162. M. Manlius Vulso 147. A. Sempronius Atratinus 419 Tribuni nulit um consulari potestate: 126. Agr. Menenius Lanatus 163. P. Lucretius Tricipitinus 164. Sp. Nautius Butilus 148. C. Servilius Axilla > 418 Tribuni militum consulari potestate: 130. L. Sergius Fidenas 165. M. Papirius Mugillanus 148. C. Servilius Axilla 166. Q. Servilius Priscus Fidenas dictator 417 Tribuni militum consulari potestate: 163. P. Lucretius Tricipitinus 126. Agr. Menenius Lanatus 148. C. Servilius Axilla (Structus) 167. Sp. Butilius Crassus nebo 168. Sp. Veturius Crassus Cicurinus 416 Tribuni militum consulari potestate: 147. A. Sempronius Atratinus 165. M. Papirius Mugillanus 157. Q. Fabius Vibulanus 164. Sp. Nautius Butilus 415 Tribuni militum consulari potestate: 169. P. Cornelius Cossus 170. C. Valerius Potitus Volusus 160. N. (M.?) Fabius Vibulanus 171. Q. Quinctius Cincinnatus JMÉNA KONSULÜ 489 414 Tribuni militum consulari potestate: 172. Cn. Cornelius Cossus 173. L. Valerius Potitus 157. Q. Fabius Vibulanus 174. P. Postumius Albinus Begillensis 413 157. Q. Fabius Vibulanus interrex 175. A. (M.?) Cornelius Cossus 176. L. Furius Medullinus 412 177. Q. Fabius Ambustus Vibulanus 178. C. Furius Pacilus 411 165. M. Papirius Mugillanus 164. Sp. (C?) Nautius Butilus 410 179. M'. Aemilius Mamercinus 170. C. Valerius Potitus Volusus 409 172. Cn. Cornelius Cossus 176. L. Furius Medullinus 408 Tribuni militum consulari potestate: 180. C. Iulius Iullus 181. P. Cornelius Cossus 182. C. Servilius Ahala 183. P. Cornelius Rutilus Cossus dictator 407 Tribuni militum consulari potestate: 176. L. Furius Medullinus 170. C. Valerius Potitus Volusus 160. N. (Cn.?) Fabius Vibulanus 182. C. Servilius Ahala 406 Tribuni militum consulari potestate: 183. P. Cornelius Butilus Cossus 184. Cn. Cornelius Cossus 185. N. (Cn.?) Fabius Ambustus 173. L. Valerius Potitus 405 Tribuni militum consulari potestate: 161. T. Quinctius Capitolinus Barbatus 171. Q. Quinctius Cincinnatus 180. C. Iulius Iullus 186. A. Manlius Vulso Capitolinus 490 JMÉNA KONSULÜ 179. M'. Aemilius Mamercinus (Mamercus?) 176. L. Furms Medullinus 404 Tiibuni militum consulari potestate: 170. C. Valerius Potitus Volusus 187. M'. Sergius Fidenas 188. P. Cornelius Maluginensis 184. Cn. Cornelius Cossus 189. K. Fabius Ambustus 164. Sp. Nautius Rutilus EDIČNÍ POZNÁMKA 4<>l EDIČNÍ POZNÁMKA Nakladatelství Svoboda zařadilo do planil \i.ini.. knihovny překlad celého zachovaného odku/.u di \< plam ho díla Tita Livia Od založení Jihnu. V lomíc rul nhu '•■ liudi první úplné vydání, po něm/, se |ii dlouho volnili Nejstaršími překlady Liviu jh......im un I • tlili Daniela Adama z Veleslavínu ľohiui In Uir\ vti II vrtili nostech a správcích sveiskyeh (I !>H l), nupl pi --i Nuiteie lidu s bajkou Menenia Agrippy <> /.dudku (« kolli povolání Cincinnata od [duhu mi ilikl....... i I i ulli 1 dobytí Sagunta Hannibulcm (/.2I. knihy), feé Maikn Cutu na proti přepychu žen (ze 4. kmhO Ubyli hm i'lil znovu přetištěna v Hlasateli II, Nin. O rok dříve vyšel v Hlasateli I, lani. prví......luh' překlad od Jana Nejedlého: „Boj mi ■ i ■ -«i - il Hni a Kuryacii" (I, kap. 22—26). Tnuto |»fIIiMi |iF>l II pro časopis Čechoslav II, 1822 tel .!■-« El dlhiiioni. . Nedostatek překladů z Livia v dolu uhrům n ' mená ještě, že dílo Liviovo nedoch&Kfllii - lilu z prvních, kdo ve své tvorbě podlehl vli\ ni. ..... i I pražský malíř Ludvík Kohl (174 b 111 L! I). L in .. i. . čerpal náměty k třem obrazům h \.i ...... i Dobrušský vzdělaný kupec Fr. VI. 11 • l> 11 11 |i ..... > • celé pasáže z Livia. Livia si oblíbil Jan Kuli >< i n Im vzpomíná i v úvodě k Staroitalii slavjiin ílu \ I ..... vých Vlastenských novinách (1819) čteme hajku 1 Agrippy a Frant. Klicpera vyprávěl v II.........In li li (1817) podle Livia o vyvrácení Sagunta. Ilúrodku M.i Poláka upoutaly osudy Lucretie a Vcrginie. i. i.. 492 EDIČNÍ POZNÁMKA EDIČNÍ POZNÁMKA 493 věnoval r. 1838 truchlohru F. Turínský. Příběh o manželce krále Syfaka Sofonisbě byl v krátkém rozmezí let 1875—1882 hned dvakrát zdramatizován B. Güldenerem a J. Durdíkem. Liviovský námět o statečném římském jinochu Marku Curtiovi (VII, 6), který se na koni v plné zbroji vrhl do hluboké průrvy, objevivší se na římském foru, aby usmířil hněv bohů, zpracoval básnicky S. K. Macháček v baladě o 16 slokách „Kurcius" (Musejník I, 1927; přetištěno též ve sborníčku „Krása a wýbornosti česko-slovenského jazyka", který vydal 1847 Frant. Cyril Kampelík). Když K. Vinařický pojal r. 1837 úmysl vydávat knihovnu řeckých a římských klasiků v překladech, pověřil přeložením Livia Josefa Chmelu. K realizaci však nedošlo. Příznivější situace nastala v r. 1862, kdy Jan KvíČala založil Bibliotéku klasikův řeckých a římských. Josef Pe-chánek v ní vydal již r. 1864 překlad prvních pěti knih a v r. 1872 dalších pěti. Leč vydávání tohoto poctivého, dnes však již zastaralého překladu zmařila překladatelova smrt. V jeho díle pokračoval Josef Janský, ale vydal pouze 21. knihu (1892); i jeho odvolala od započaté práce předčasná smrt. Na přelomu 19. a 20. století si začali liviovských motivů všímat básníci Vrchlický, Kučera, Heyduk a Machar, který o Liviovi napsal (Řím, 1907, str. 48): „Starý Livius umí psát. Má pevnou ruku v kresbě situací i osob, a čte-me-li jeho řeči, jim do úst vložené, tu cítíme sílu přímo shakespearovskou. Těžko věru nevěřit, že ti lidé navlas tak nemluvili, jak je mluvit slyšíte." Příkladem pro to je „Výbor z řečí dějepisců římských Sallustia, Livia, Kurtia Rufa a Tacita4' (1903), v němž V. Markalous bud upravil ze starších překladů, anebo nově přeložil 160 řečí, z nich 94 Liviových! Některé látky Liviovy se staly tradičně populárními a ožily znovu nedávno v „Antických novelách44, vydaných péčí Bořivoje Boreckého (1965), v moderních překladech Ferd. Stiebitze (Verginie, přetištěno z jeho Antických povídek z r. 1941) a Rudolfa Mertlíka (souboj Horatiů a Curiatiů, Lucretia, Sofonisba). Základem tohoto překladu bylo textové vydání Teub-nerské bibliotéky: Weissenborn—Mueller, Titi Livi Ab urbe condita libri I—IV, 1936. Pavel Kuchařský — Čestmír Vránek i I OBSAH 495 OBSAH PŘEDMLUVA: LIVIUS A JEHO DÍLO 7 TITUS LIVIUS: DĚJINY ŘÍMSKÉ OD ZALOŽENÍ MĚSTA KNIHA I Předmluva 39 // Aeneas v Itálii — Původ latinského kmene 41 // Boje s Rutuly a Etrusky, vítězní Latinové 42 // Alba Longa 43 // Pověst o založení Říma — Romulus a Remus 45 // Romulus a Remus potrestají Amulia 46 // Romulus a Remus odevzdají vládu Numitorovi — Založení Říma 47 // Smrt Remova — Romulus králem — Kult Herkulův 48 // Romulus dá obci ústavu 50 // Boje Římanů se Sabiny a sjednocení s nimi; potyčky se sousedy 51 // Boje se sabinskými Fideny 58//Boj es Vejany 59 // Smrt Romulova 61 // Mezivládí po smrti Romulově 62 // Numa Pompilius prohlášen za krále 63 // Numa uspořádá kulty bohů 65 // Kralování Tulia Hostilia 68 // Boje Římanů s Albany a smlouva s nimi 69 // Souboj Horatiů a Curia-tiů 72 // Soud nad Horatiem a jeho odvolání k lidu 74 // Válka se sousedy — Lest Mettiova, rozvážnost Tuliová 77 // Pokoření Albanů a převedení do Říma 78 // Zboření Alby 80 // Nová válka se Sabiny 81 // Uspořádání náboženství a smrt krále Tulia 82 // Ancus Marcius králem — Obřady fetiálů 84 // Válka s Latiny — Osídlování Říma 86 // Panství Tarquiniů — Přistěhování Tarquinia Priska 88 // Volba Tarquinia Priska králem 90 // Válka sabinská — 496 OBSAH Význam věšteb 91 // Narození a mládí Servia Tullia 94 // Zavraždění Tarquinia Priska 95 // Tanacruil pomůže Serviovi na trůn 96 // Serviovy války — Majetkové roztřídění občanstva 98 // Sjednocení římského a latinského státu 101 // Pád Serviův 102 // Hrôzovláda Tarquiniova — Závislost Latinů na Římu 107 // Lstivé jednání s Latiny 108 // Úklad Tarquiniův proti Turnovi 109 // Válka s Volský a úkladné dobytí Gabií 112 // Tarquiniovy stavby v Římě 114 // Delfská věštba o nástupci 116 // Před Ardeou — Ctnostná Lucretia 117 // Tragédie Lucretiina 119 // Tar-quinius zbaven vlády a vypovězen 120 //Zřízení svobodné republiky 122. KNIHA II Začátky republiky a opatření k upevnění svobody 123 // Úklady proti mladé republice — Nespokojenost římských urozených mladíků 126 /'/ Příchod Tarquiniových poslů s žádostí o vydání majetku králova a jejich podvratná činnost 127 // Odhalení a likvidace spiknutí 128 // Válka s Vejemi a Tarquiniemi — Smrt a pohřeb Brutův 130 // Valeriovy zákony a co jim předcházelo 133 // Obléhání Říma etruským králem Porsenou — Hrdinství římského národa — Porsena pohnut Tarquiniovci k výpravě proti Římu 135 // Zmatky v Římě 136 // Hrdinský čin obránce kolového mostu Horatia Coclita 137 // Obléhání Říma a úspěšný výpad obležených 139 // Pokus Muciův o atentát na Porsenu 140 // Mír mezi Porsenou a Římany 142 // Statečná Cloelia 143 // Památka na Porsenu v Římě — Obležení Aricie 144 // Porsena naposled jedná s Římany o návratu Tarquiniovců 145 // Válka se Sabiny a Aurunky 146 // Obléhání a dobytí aurunské Pometie 148 // Volba prvního diktátora 149 // Bitva s Latiny u jezera Regillu 150 // Zmatky v pořadí konsulů — Smrt Tarquiniova a její OBSAH 497 důsledky 153 // Válka s Volský a spolčení s Latiny 154 // Trudné poměry římských dlužníků 155 // Zažehnání domácího rozbroje za obav z hrozícího nebezpečí od Volskú 157 // Střetnutí s Volský 159 // Odvráceno nebezpečí hrozící od Sabinu a Aurunků 160 // Stupňování vnitřních nepokojů v Římě 160 // Válka s Aequy, Volský a Sabiny 166 // Pokus o vyřešení vnitřní situace 168 // První vystěhování lidu na Svatou horu 169 // Menenius Agrippa získá vystěhovalce k návratu do Říma bajkou o žaludku 170 // První tribuni lidu 171 // Dobytí Coriol zásluhou Gnaea Marcia 171 // Starosti s drahotou obilí a se zásobováním 173 // Coriolanovo vystoupení proti lidu a jaké to mělo následky 174 // Proč se měly opakovat římské hry 176 // Attius Tullius nastrojí urážku Volsků při římských hrách 177 // Attius Tullius podnítí Volský k válce 178 // Úspěchy Volsků pod vedením Coriolana, který oblehne Řím 179 // Setkání Coriolana s matkou — Na prosby žen ušetří Coriolanus Řím 181 // Nový pokus o pozemkovou reformu 183 // Nespokojenost v lidu 185 // Nepokoje v městě, válka s Aequy a Vejany — Opozice lidu 187 // Spory mezi konsuly a lidem stojícím v šiku 190 // Statečnost Fabiů 192 // Triumf za státního smutku 193 // Rod Fabiů se obětoval za vlast 195 // Střídavé válečné štěstí 200 // Soudní dohra války 201 // Válka s Vejany a Sabiny 202 // Spory mezi patriciji a plebeji vrcholí vraždou tribuna 203 // Násilí konsulů na Voleronovi 205 // Plebejské bouře v městě 207 // Zákon Publiliův 209 // Válečné nezdary konsula Appia Claudia 209 // Konsul Appius Claudius potrestal neukázněné vojsko decimová-ním 211 // Úspěchy konsulovy mírnosti ve vojsku 212 // Konsul Appius před soudem lidu 213 // Věštné znamení 214 // Třetí nepřítel — Sabinove 215 // Taktika Římanů 216 // Nová porážka Volsků 217 498 OBSAH KNIHA III Parcelace pozemků 219 // Boje s Aequy a Volský 220 // Válečné nepokoje ve střední Itálii 222 // Konečná porážka Aequů 224 // Mor v Římě — Válka s Aequy a Vosky 226 // Válečná nebezpečí i vnitřní nesnáze města 228 // Válečné zničení kmene Volsků 229 // Zákon Terentiliův na ochranu Hdu 230 // Poměry uvnitř města 232 // Boj mezi patriciji a plebeji o zákon Terentniův 234 // Odpůrce tribunů Caeso pohnán před soud 236 // Odsouzení buřiče proti tribunům 237 // Vnitřní napětí ve městě 239 // Přepad Capitolia otroky a vzbouřenci 240 // Neklid v městě je šířen i tribuny i nepřáteli 241 // Vystoupení konsula Publia Valeria 242 // Kapitolské tvrze dobyto zpět 244 // Další spory o zákon TerentiHův 245 // Stálé spory ztěžují přípravu vojenské obrany 247 // Neklidné volby konsulů 248 // Starosti s válkou s Volský 250 // Zdlouhavé války s Aequy 251 // Tribunové organizují nové nepokoje 252 // Obnovený proces Caesonův — Aequové znepokojují Řím válkou 254 // Válka sabinská — L. Quinctius Cincinnatus diktátorem 255 // Vojenská opatření diktátora Cincinna-ta 257 // Diktátor Cincinnatus — vítěz nad Aequy 258 // Triumf Cincinnatův nad Aequy 259 // Zvolení deseti tribunů lidu místo obvyklých pěti 260 // Nová válka s Aequy — Tribunské akce se mírní 261 // Mor v Římě — Úmysl zřídit komisi decemvirů 263 // Ustanovení komise decem-virů 264 // Návrh deseti desek zákonů předložen lidu 265 // Volba decemvirů na další rok 266 // Zpupnost decemvirů ohrožuje obec 268 // Zvůle decemvirů roste 269 // Starosti decemvirů s dvěma válkami 270 // Bouřlivé jednání senátu s decemviry 272 // Projevy řečníků — příbuzných decemvirů 273 // Válečná opatření decemvirů — vojenské nezdary 275 // Vojenské neúspěchy zaviněné dec emviry 277 // Zločin decemvirů na vojáku Luciu Sicciovi 278 // OBSAH 499 Chystaný zločin Appiův na Verginii 279 // Vystoupení snoubence Vergimina na soudě decemvirů 281 // Appiovy další intriky 282 // Zákrok otce Verginia proti Appiovi 283 // Strašný čin protestu otce Verginia 285 // Nebezpečná situace pro decemviry v městě 286 // Verginius mezi svými vojáky 287 // Vojenský zákrok proti decemvirům 289 // Vystěhování na Svatou horu 291 // Vyjednávání na Svaté hoře 292 // Vítězství lidu nad decemviry 293 // Zákony dávající moc lidu 295 // Appius Claudius se zodpovídá 297 // Odsouzení Appia Claudia — Válečné starosti — Publikace zákonů XII desek 299 // Potrestání provinilých decemvirů 300 // Mírnost tribuna M. Duillia 302 // Nové boje s Aequy a Volsky 302 // Vítězství konsula Valeria 304 // Bitva druhého vojska na Algidu 306 // Vítězství Horatiovo na Algidu — Senát jedná o triumfu 307 // Spory mezi kon-suly a triumviry 309 // Spory tribunů a konsulů 310 // Nepřátelé využívají vnitřních zmatků v Římě 312 // Řeč konsula Quinctia k lidu 312 // Odvetná obranná válka proti Aequům 316 // Vítězství nad Aequy 317 // Spor dvou obcí před Římany 319 // Nespravedlivé rozhodnutí Římanů 321 // I KNIHA IV Změny v ústavě 322 // První vojenští tribunové s mocí kon-sulskou 331 // Obnovení konsulátu 332 // Zřízení censury 333 // Zákrok Říma za občanské války v Ardeji — Boje ;i s Volsky 334 // Kolonie Ardea 338 // Vnitřní poměry — Nepořádky v zásobování 339 // Válka s Fidenskými, Veja-ny a Falisky — Hrdina Cornelius Cossus 345 // Pokračování války s Vejskými a Fidenskými — Zemětřesení a hladomor 350 // Hrozba války s Etrusky 353 // Omezení moci censorů 354 // Mor a hlad — Boj plebejů za právo zastávat vojenský tribunát 355 // Válka s Volsky a Aequy 500 OBSAH neskončila 357 // Rozpory s Aequy, boje s Vejskými a Fi-denskými — Sucho a mor 362 // Vnitřní poměry v Ríme 370 // Samnité dobyli Kapue 372 // Další války s Volský 372 // Soud nad veliteli 375 // Nová válka s Aequy 379 // Spory o quaesturu 379 // Vestálka Postumia 382 // Město Cumae — Spiknutí otroků v Ríme 382 // Válka s Aequy a Labikany 383 // Boj o pozemkové zákony 387 // Dobytí města Bol — Zabití vojenského tribuna Postumia 388 // Výprava proti Volskům — Dobytí města Ferentina 392 // Mor a hlad v Ríme 393 // Spory o pozemkovou reformu 394 // První plebejští quaestoři 395 // Vnitřní nesnáze — Válka s Aequy a Volský 397 // Jednání s Vejskými —Tvrz Verrugo 401 // Odklad války s Vejskými 402 // Výprava proti Volskům — Dobytí města Anxuru 403 // Zavedení žoldu 404 // Další válka 8 Vejskými a Volsky — Dobytí Arteny 405 // Poznámky a vysvětlivky 407 Seznam vlastních jmen 462 Římští králové 479 Jména konsulů 480 Ediční poznámka 491 ANTICKÁ KNIHOVNA SVAZEK 11 Řídí Rudolf Mertlík ve spolupráci s Kabinetem pro studia řecká, římská a latinská ČSAV a s příslušnými katedrami v Praze a Brně Odpovědný redaktor Václav Kubín Livius, Dějiny I. Podle vydání Weissenbom-Mueller, Teubner 1936, Titi Livi Ab Urbe condita libri přeložili, poznámkami a seznamem vlastních jmen doplnili Pavel Kuchařský a Čestmír Vránek. Předmluvu napsal Václav Marek. Obálku, vazbu a úpravu navrhl Leo Novotný. Praha 1971. Vydání I. Vydalo nakladatelství Svoboda jako svou 3156. publikaci. Technická redaktorka Jaroslava Lorenzová. Vytisklo Budé právo, tiskařské závody, Praha. AA 24,68, VA 25,90. Náklad 36 600. Tematická skupina 13/34. Cena brož. výt. 24,50 Kčs, váz. výt. 31,— Kěs. 66/602 — 22 — 8.6. 25 — 083 — 71 Kčs 31 —