Obrana kritiky. talo se skoro už příslovím, že „nemáme žádné kritiky.* V literárním odboru „Umflecké Besedy" už to konstatováno jest několikrát; „(Meta* i „Montags-revue", ač jinak dosti rozdílné, v tom jednom mínění se úplně shodují; spisovatelé, jichžto hlas něco váží, vyslovili totéž v rozličných obměnách, — aspoň jednoho za všechny slyšme: „Napsal jsem pro sebe před mnohými lety a dnes to pravím veřejně: U nás jest spisovatelův mnoho, čtenářův málo, kritikův nejvíc, kritika žádná." {Literární a jiné aforismy od V. H. Lumír 1873 č. 3.) Zajisté imposantní to shoda, — a nezvratným důkazem pravdy bývá, když se z tolika stran jeden náhled ozývá. Ale výroky jdou ještě dále; mnohým povzdechem nad nejsoucností kritiky prokmitá touha, že bychom ji měli mít; jiní vyslovují se o kritice, jen. aby ji šmahem odsoudili, že kritika vůbec nic není, že na ní jakživo uezaiezciu, íx jcbl iiuuuulv jcu uuiiuieie, ucu abpuu věcí velmi zbytečnou, a jsou tomu náramně rádi, že jí nemáme. Další mají opět náhled opačný, že kritika má býti učitelkou i vůdkyní, představují si nějakou ča- 326 KRITIKA. rodějku, od níž žádali by více, než od těch, které vo-diti má, totiž od umělců a od obecenstva. Konečně dělá se velmi mnoho vtipů na kritiku; jako ku příkladu na lékaře každý kandidát parnassu musí se pokusiti, aby starou látku v nové dvouverší vpravil, tak i bídným, všeho vyššího smyslu prázdným kritikářům svou poklonu činívá v obrněných epigrammech — tot jest nejjasnější stanovisko! Neb je-li vtip dobrý, je vždy vhod a včas; i lékař i kritik se mu rád zasměje. Ale vtip sám jest jako barvitá blabuň; chceš-li jej chopiti, zmizí ruce i oku beze stopy v obyčejné vzdušné nic I dobrý vtipkár, jenž lékaře uměl vítězně tepati, nevěří svým vtipům a jde-li věc do živého, neodmítne pomoci lékařské. Největitf čásť výrokov o kritice kladu na stupeň takých vtipů»- protivné jsou jen ty, které starý smysl ztupělou špičkou opakují — jen těch by se nemělo pácha ti. Dobrými vtipy nechť básníci honosí se bez lítosti, zda-li platí Petru či Pavlovi; jakmile však píšou poučně a berou na se tvárnost vědeckou, musí jejich výroky míti zcela jinou podlohu nežli lehounkou vrstvu vzduchn, jež vtipu ovšem dostačí. U nás — necht si jedni kritiku zavrhují, druzí nadsazují — povídá se, Že „kritika iádnd.u Které kritice vlastně platí ten výrok? Nemluvíc 0 kriticismu, jakožto náhledu filosofickém, jeví se nám kritika několikerou. Tut jest kritika historická, jež zkouší hodnotu prameňov a zpráv dějepisných, filologická, jež posuzuje, zpytuje a odhaduje zjevy, k životu kulturnímu staroklassickému se vztahující, a jiné druhy kritiky. Že bychom u nás neměli kritiku historickou, nemůže být smysl výpovědi; kdyby ani jiného jména nebylo než Palackého, byla by vyvrácena. Filologická náleží jako jiné druhy ve zvláštní obory vědecké, ku Ubraná kritiky. 52T kterýmž se výpověď také nevztahuje. Máme dále kritika aesthetickou, hlavně v sochařství, v malířství, v hudbě, v herectví a v básnictví, v kterémžto posledním splývá s kritikou literární vůbec. A té prý v skutku není, nem aspoň v tom poměru, v jakém se jí nutné vyžaduje k zdárnému vývoji i malého písemnictví našeho. Především by mělo býti vice kritiky nepsané; to se týká zejména vydavatelův vůbec, tedy spisovatelův samých, redaktorův, nakladatelův . . . Redaktor snadno věc přehlédne, ale mnohé věci by neměl pře-hlédnouti. Z případův četných vezměme na příklad jeden, dva . . . První jest krátký článek v jednom z našich týdenníků: „Přírodopis jest nejenom védou odborní, nýbrž i vzdělávací.'* * Tam mimo jiné jsou místa: „Úlovek tedy jest zvíře rozumné, aneb jinak: Člověk jest vtělený rozum . . . otužuje se v boji protiv v něm samém jsoucích, protiv to zvířete a ducha* Jak vypadá tato neobojetná věta v sousedství jiných náhledů tam proslovených! A dále: „Obrazotvornost uvolněná zatemňuje zdravý úsudek, ona jest nepřítelkyní vidy. Boj ducha a těla, Čili boj rozumu a obrazotvornosti stopován u jednotlivce i v dějepisu národa hmotně a duševně se vyvinujícího vrhá světlo na vzdělanost jeho" (!) Původce slov takých zná tak málo, co jest obrazotvornosť, že by zajisté Newtonovi všechnu upřel, ač jí tento velikán vědy, jak Herbart pověděl, sotva méně měl než Shakspeare! Obrazotvornost jest právě tvůrčí mohutnost a proto nesmí nikdy kladeno býti mezi „Boj du-cha a těla" a „boj rozumu a obrazotvornosti" ztotožňující čili ! Jednou jest mu Člověk nádobou protiv zvířete a ducha, podruhé rozumu a obrazotvornosti, z čehož S28 KRITIKA. jde, že mu pojem zviřeckotti a obrazotvornosti v jedno splývají. Na jiném místě: nPo8tavíme-li pak gymnasistu vedle realistyy jaký rozdíl mezi nimi f Gymnasista pravidlem jest krotký Člověk, pln frásí; on může dělo ti se, jakoby Bůhvíjak vzdělán byl. Realista jest svobodný duch, ale hranatým Gratulujú gymnasistům i realistům. Jakým spůsobem zdařilo se pisateli Článku, aby na sobě ukázal, co titul obsahuje, že ^přírodopis jest nejenom vědou odborní, nýbrž i všeobecně vzdělávací?* Kdo všeobecně, vzdělán jest, ví, že nemá takých výroků se do-pouštéti a že než mluví, mysliti má. V jednom rozfířenějiím časopise byly zrovna za sebou dva články, jichžto spisovatelům přihodilo se jednali o rychlosti, jakou postupuje popud v nervu; první z nich mluví, že postup jest okamžitý; — když se píchnu do prstu, v temže mžiku cítím i bolest, — nervem prý postupuje vše .rychleji než blesk" atd. Druhý Článek však vykládal nové výskumy o té věci, ze kterých jde na jevo, že rychlost, o níž se prv mluvilo vždy výrazy báječnými, je dosti malá, že zejména jest neporovnané menší než rychlost „blesku", ano ještě šestkrát menší, než letí vážný zvuk, tedy že píchnu-li se do prstu, teprv za chvíli cítím bolest, — zkrátka, rychlost ona jest našimi prostředky už [nyní měřitelná. Jaký náhled má si svědomitý čtenář zrobiti, když obé čte vedle sebe! Nechci připomínat rozpaky všeho druhu, které povstávají z nekritického přijímání příspěvků do listů, — kdož by v tom zkušenosti neměl 1 Což, neukazuje se na těchto dvou případech potřeba i vlastní úloha kritiky? Kritika sama neutvoří článkův, ale napravit může mnoho. A tak tomu je v celku; tvořit kritika nemůže, ale znát a soudit má. Už tento malý Obrana kritiky. 329 vzorec ze dvou "případňv odtažený poučuje jasně, jaká křivda se kritice děje, žádá-li se od ní, aby tvořila, nebo když ji vůbec zavrhují. Tedy více kritiky nepsané f Nejen článkův, i celých samostatných spisov týká se poznámka tato. Mnohá dobrá kniha nebyla náležitě oceněna, jiná špatná jí ujímala pôdy; i naše vědecké kruhy by si měly kritiky více hleděti, ani kritiky školních knih nevyjímajíc Konečně když básníci nebo vůbec pěstitelé „krásné" literatury navzájem sebe posuzovali, jak si tu křivdu činívali! Ještě snad menším bylo pochybením, když někdy vychválili proti svému přesvědčení něco víc než zasloužilo, ale hůře si počínali, když vtipkování, výsměchu a laškující ironii uzdu pustili. Ano dosti neutěšené jest to pole — kolik prací kritických bychom mohli jmenovati, jež podržely hodnotu svou na delší dobu?! Ale což nejdivnějšího jest, vedle lamentace, že žádné kritiky nemáme, rovnoběžně jde zatracování kritiky! Odtud pak temeni překrásný circulus: Básníci sami mívají kritiku v rukou; řekne-li se, že je kritika špatná (ano někdy to říkají si básníci sami!) — „é co, to se týká kritikářftv, my jsme básníci" — kdežto, chce-li kritika něco vysloviti, opět řeknou: „My jsme jedině oprávnění kritikové!" Co jest příčinou, že o jedné věci může tak mnoho rozdílného, ba sobě odporujícího povídáno býti? Patrno, že k slovu kritika pojívá se smysl velmi rozdílný a proto pak vznikají výroky, o kterých by nikdo neřekl, že se lyKttji veci jemne, a s&utecne ntiynaji se jeaine — nebot kritikou si každý nUo jiného představuje; slovo jest jediné, ale věc, jež jím naznačena jest, mnohonásobná. Odtud možnost tolika výroků, v nichžto zdán- 330 KRITIKA. livě tentýž podmět a protivné prísudky. Ale než mnohonásobné pojmy ty rozlišíme, něco zvláštního můžeme vytknouti, co všem se hodí, kdož o kritice soud potupný pronášejí. S kritikou jest to jako s rozumem — prese všechnu nedostatečnost našeho rozumu (a naříká se na ni dosti), musíme přece rozumu užívati. Co uvádějí někteří, že kritika pokazila, zdá se mi býti téže mocnosti, jako tvrzení, že rozum jest neštěstím člověka; neboť rozumem poznává, jak bídný jest, kdežto dříve blažen byl — tedy návrat v přírodní stav, v naturalismus; vědy a umění nepřispěly k zvýšení blaha (Rousseau). Zavrhují užívání rozumu z důvodů rozumových. Kritiku také chtějí někteří proto uničiti, aby jejich blažený naturalismus ničím nebyl vyrušován; zavrhují kritiku z důvodů kritických; kritisují, ale chtějí, aby jiní nekritisovali. Avšak život jde vždycky vpřed — irreparabile tempus nás dělí od ráje i naturalismu, a umění zvítězilo. Žádné však nemůže býti bez kritiky — onat jest filosofií svého odboru a bez filosofie býti nemůžeme — nejen že to povídají profesoři němečtí, tak už říkali Ěekocé a také ku př. Francouz Voltaire: „Sans la philosophie nous ne serions guěre au-dessus des animaux qui se creusent des habitations, qui en élěvent, et qui s'y préparent leur nourriture, qui pren-nent soin de leurs petits dans leurs demeures, et qui on t par-dessus nous le bonheur denaitre vétus." (Diet. phil. Art. Antiquité). Kdyby jednotlivý kritik nevyhověl požadavkům, kritiky se to netkne, totiž nezdarem jednotlivce nemůžeme popíratí práva celé věci. Právě ti, kteří si stěžují, zhurta by se obořili, kdyby se zřídila „kritika* co jakýs zvláštní tribunál; té by se teprv nepodrobili. Obrana kritiky. 331 Místo co bychom vyčítali řadu náhledův o kritice, učiníme kratčeji, shrnouce všechny ve dvě skupiny; prvá obsahuje náhledy o kritice jak by měla být, druhá vše co proti kritice se namítlo. Promluvme nejdřív o té dobré kritice. Neníť ona nic tak nového, jakby si podle moderního slova mnohý domýšlel. Dávné doby blažené prý neznaly ani reflexe ani kritiky. — Pohleďme však jen do své dávnověkosti a vizme jeden případ za všechny. n • • • • Záboj dozpíval. Druhové unesení objímají jej, jediný Slavoj posuzuje zpěv a mluví za všecky: „*Aj ty Záboj u péješ srdce k srdcu, Piesňu z středa hoře jako Lumír, K ý slovy i péníem běse pobýbal Vyšehrad i vše vlasti; Tako ty mně i vsiu bratr. Pěvce dobra milujú bozi. Pěj, tobě ot nich dáno V srdce protiv vrahóm.uu Slovo za slovem r- jakých tu krásných výroků o mocnosti zpěvu a schopnosti pěvce! Záboj pěje srdce k srdci, neb jeho píseň vychází ze středu citu a jen ta je pravou písní; dobrého pěvce provází zdar, neb jej milují bozi i lidé; zpívej dále, tobě je dáno atd. — Neníť třeba výkladu slovům Slavojovým; všecka jsou tak jasná a trefná, ač bychom mohli dalším rozborem jich jakýs vyšší program rozvinout Slavoj je vnímavý, naivní ale nezkažený posluchač, který dojem na sebe učiněný slovy n az naci ti umí. A ničím jiným kritik vlastně nebyi — idealizovaný poslu-chač, toť jest původní podoba jeho. V oné hrdinské době byl snad příliš málo reflektivním, neměl žádných marných pravidel, knih a frasí a byl s úsudkem rychle S32 KEiriKA. hotov. Právě proto byl tento úsudek — nerušen cizími přfměsky — bezprostředný, jasný, přirozený a pravý. Posluchači Zábojovi jsou vsickni dojati, ale kritická žíla jeví se na Slavoji. Slavoj je první český kritik hudební. A jest též prvním historikem české hudby. Zachová lť nám v úsudku svém jméno českého Amfíona — Lumíra. Jaká doba zpěvu, která už Slavoji samému báječnou byla, musila as předcházcti, a jaký důležitý, významný úkol měl zpěv v životě našich nejstarších otců! — Toho jest báseň sama „O velikém pobití" nejvý-mluvnějším důkazem. Ona pružnosť ducha, která mu i v nejvážnějších počínáních tolik křepkosti zachová, že půvabům umění přístupen a jimi právě k většímu vzplanutí pobádán jest, tato právě slovanská vlastnosť, která ve své krajnosti v lehkomyslnost zabíhá, ale i tenkrát Slovana značí, to jest ona tajná matka zpěvu, ono hudební rozpoložení mysli a zajímavý rys podobností mezi slovanskou a hellenskou národní povahou. „Antigonou* roznícení Athénané zvolili Sofoklea za vojevůdce; v Záboji koná se cos podobného. Jaké as zvuky měl tento staročeský zpěv, těžko říci — jisto jest, že nespôsoboval v mysli ono rozměkčené chvění, které každé hluboké vláni pravého citu uchlácholí, ducha vymužuje a v tiché resignaci podporuje, nad zříceninami pláče a mdle zaniká — mělť zpěv tento mužnou stránku, nevzdával se bojů a života, ale plnil ňadra rozhorleno stí a hnal ruku k činu. Podnikatel spiknutí a obezřelý vojevůdce je prvním okouzlujícím pěvcem mezi všemi. Ještě o jedné vlastnosti „prudká Slavoje" jest nám se zmíniti — o této prudkosti. Než česká prudkosť Obrana kritiky. 83» mnoho zakusila a od té doby tak znamenitě schladla, že nám spíše opak její starost činí. Y činu byl Slavoj prudkým, v kritice nikoli; jeho slova jsou moudrá a rozmyslem pronesená; a právě že on promluvil, kdežto ostatní méně prudcí ve svém uneěení slova neměli, svědčí vedle prudkosti o jeho kritickém talentu. Jaký byl mimo to v životě, na tom zde nesejde nic; a kritik žádá jako každý umělec aby se nikoli na jeho osobnost a povahu, nýbrž na jeho plody hledělo. Ne kdo, ale co se podá — budiž souzeno. Že v čarokrásne básni, která nám z české dávno-věkosti významný obraz před oko vyluzuje a v jaro našeho vzkříšení jako milá rázná melodie zaznívá, že v této nej starší skvělé památce kulturního života českého Slavoj posuzuje zpěv, tedy v širším smyslu i hudbu, o jejích výsledcích vypráví a k dalšímu tvoření povzbuzuje, máme jej za prvního, leskem báje ozářeného aesthetika hudby, a lahodozvuké junácké jméno „Slavoj" 1 budiž nám repraesentantem nej starší kritiky české!-*) Ano — kritik jest idealisovaný posluchač; on vznáší se mezi umělcem, jenž tvoří, a mezi oním obecenstvem, které vnímá naivně, kdežto on myslivě. Kdy Slavoj tak bezprostředně o Umení se pronášel,J to byl as kritiky hrdimký věk. V tom smyslu byl celý národ soudcem, ^kritika nebyla sebe tak vědoma co zvláštní odbor činnosti, a má se ku pozdější vědomé kritice as tak jako prostonárodní básnictví k umělému. V užším tomto smyslu vznikla kritika později, když zkušenost se zhustila v celá pásma myšlenek, kdy počínala po-vstávati krifaouěda, kdy umělci, vzdělanci vůbec, a o- *) Tak napsal jsem v Červnu 1862 do „Sltwoje.* 334 KRITIKA. statní lid už rozlišovali se patrně od sebe. Jestliže by chtěl někdo z postavy Slavojovy činiti důsledky proti umělé kritice nynější, dostačí proti tomu uvésti muže, jejž on posuzoval; ne-li větším, aspoň takým stupněm liší se Záboj od nynějšího umělce jako Slavoj od nynějšího kritika. My žijeme v jiných poměrech: s jedné strany umelci plným vědomím tvořící samostatná umělecká díla a s druhé strany krdsovědný rozbor. Umělecké dílo má svůj výslední dojem — převésti jej na jeho složky a ukázati tak jeho původ, jest úkolem aesthetického rozboru. V jednoduchém případě nebude nikdy rozdílných mínění; základní poměr aesthe-tický jest samozřejmý, zde jsme všichni povzneseni nad pouhé „gusto". Že jisté tony lépe konsonují než některé jiné; že zeleň a červeň spíše k sobě se hodí než zeleň a modř, že se nám obrazec souměrný (Symmetrie) líbí nad bezformý čmár tak jako rythmus vůbec, nechť se objevuje kdekoli (úměrnost); že vše silnější líbí se vedle slabšího, tak že na příklad silná vůle bez ohledu k svému obsahu už jest zdrojem čisté záliby atd. ... to jsou vesměs věty, kterých nikdo nepopírá — jsou samy sebou jasné, nutné a nepotřebují dů-kazův. — Zde nevyřídí gusto nic; výrok se neřídí dle mého organu (subjektivní rozpoložení^ nýbrž dře predmetu, na nějž hledím, — jest tedy objektivní. Že sestavení červené a zelené barvy oku lahodí, kdežto zelené a modré uráží, závisí to na mně, na mém vrtochu, neb na nějaké autoritě? Zajisté na samém poměru těchto barev k sobě — proto jest onen soud o zálibě z nich objektivní — a za takové uznány jsou viechny soudy aesthetické, je-U předmět sdm dosti jednoduchý. Je li však dílo složité, není tak snadno celé roje jednodu- Obrana kritiky. 335 chých poměrů, ze kterých se skládá, přehlédnou ti; všechny působí a podmiňují dojem, ale nedospějí v obyčejném pozorovateli k té jasnosti, aby si jich vědom byl — má tudíž dojem ráz neurčitosti — jest kolísavý podle toho, kam se právě oko nakloní. Nuže zde vidíme, co může kritik — on má smysl vycvičený, tak že se v roji těch jednotlivých dojmů spíše obezři (orientuje), on porovnávaje jednotlivé zjevy vyšetřil podstatné i vedlejší podmínky záliby, on meťhodou touž hledá zákony její, jakéž užívají v mluvozpytu, v bájesloví, v anatomii a v jiných „srovnávacích" oborech. On rozebere celkový dojem a uvede k jeho příčinám; upozorní na zvláštní okolnosti v daném zde uměleckém úkaze, které jsou buď předností nebo vadou a dodá tedy určitým výrokem slov určitému citu, jenž se mysli zmocnil. Aesthetický rozbor skladby hudební učí člověka slyšeti, rozbor obrazu učí viděti a řekněme rozbor básně učí čisti — přiváděje k náležitému vědomi všechny podstatné členy, ze kterých účin pcvfochný složen, učí vnímati a odhadovati uměleckou stránku každého zjevu. Odkazujú zde každého na vlastní zkušenost: jak mu bylo, když o nějakém zjevu znamenitějším, jejž dobře znal, pročetl dobrou kritiku? „Ano, ano — tak je to — já to cítil, já to tušil, věděl" — nyní teprv stane se úplně vědom a dílo se mu nepřestane proto Ubiti, nýbrž záliba dobude si podstaty. Vůbec tedy, kritika má přispívati k tomu, aby se obecenstvo obezřelo; — ale také umelte může kritikou totéž získati: obezřeni ve svých vlastních plodech. Básník sám někdy neví, co pěkného složil; musí se mu to říci. Nebo si váží méně zdařilého nad míru příslušnou, poněvadž ho to více práce stálo a z podobných příčin. Básník jest někdy podoben chlapci, který chtěje sklátit sobě ořechT 336 KRITIKA. vyhledal si k tomu kámen dražší, nežli celý strom ořechů, — ale on přece se drží svého, zahodí kamení a sáhne po ořechu. Příkladův z historie literatury hojně jest Umělec není vědař; ont nemá chuti a nemusí také obírati se přemítáním o přesných věcech vědy. Mozart už za doby, kdy se hodně psalo, nepsal nic o aesthe-tice hudby, a tak bychom mohli uvésti skoro všechny výkonné umělce. Tím však nechceme říci, že jest podstatnou známkou umělce proti theorii vůbec se stavětí; tvoření i přemýilovdní o něm dá se velmi dobře také srovnati v jednom duchu; md-li chut a chce-li oběto-vati Času svého, ukáže možnost onoho spojení velmi důtklivě — zpomenme si pouze na jména jako Leo-nardo da Vinci, Schiller, Wagner a p. Velká díla všech umění, sochy i skladby, básně i částky jich jsou podrobeny nejrůznějším nedorozuměním. Něco nového může smělým vybočením z obvyklé dráhy v první době sensaci učiniti. Pravý kritik má zůstati zde chladným a nejdřív promluviti, co jest vlastně příčinou sensace. Naopak jiný plod snad nezaslouženě v pozadí ostaven jest, kritik upozorní na jeho přednosti a mnozí pak je tam také shlédnou. Co i slovo samo obsahuje, poví nám řecký slovník ifioint*] .— různit^ třídit, rozbírat, výbír Činit, důvody vykládat, vyšetřovat, pHti se, při Učit, rozhodovat, souditi, posu-zovati — celý to rodokmen nenáhlých přechodův u významu slova. Zanechme i těch velkopádných výrazov, aby se neřeklo, že kritika sama sebe přeceňuje — hlavně má na zřeteli míti a pěstiti všestranné dorozuměni — i co se týče skutečných zjevů historických i hlavních pravidel aesthetických; má také jejich známost rozšiřovat Obrana kritiky. 837 abychom nemusili vždy db ovo počínat To jest učitelská stránka její — nebo řekněme raději didaktická, poněvadž proti slovu učitel mnohde veliká nechut řádí --kritika si nechce hrát na „kantora e rákoskou . _ / t\_ i—a..xua vuiv«vuusu x y li uuyoj.c i yn naueui. uv iii«uvuu iuuiu^u literárních, kterých je vždycky dost a jejichžto členové na vzájem sobě podkuřují, vjede dobrá nestranná kritika jako strážný anděl a chrání taká střediska sebe- Obrana kritiky. 355 # chvály před dalšími nejapnostmi; připomíná nadaným hlavám velké vzory a třídí v celku pravé umělce a di-lettantv. Kritika je neustále činná, působí jako mocnost elementární v tichosti, ale s jistým výsledkem; jako voda a vzduch i skalám pozměňují podobu, tak se kritika odvažuje na to, co jest samým symbolem pevnosti, buď odhalujíc jeho slabotu nebo ukazujíc jeho hluboké základy; tu povyšuje pravou záslnhu, jež by v úkrytu své skromnosti povšimnutí nedošla, tam zapuzuje přízraky domnělé velikosti a přivádí třeba hádkami a sporem všechny náhledy o hodnotě věcí ku pravé míře. Kdo není kritice přístupen, vězí v nebezpečném sebeklamu, a kdo si lichotí, že nade vší kritiku jest povznesen, snadno může klesnouti pod ní. Kde se kritické zaměstnání na lehkon bere váhu, tam jsou následky, buď že kritika vůbec přestane aneb že z ní vyvine se pouhé rozpustilé laškování. Běda však všem institucím a celkům, kde se nekritisuje, nedostatek kritiky jest příprava k revolúcii — Teď mohu mluviti tak, když jsem ukázal, jak důstojný a vysoký smysl k slovu pojím, mohu též postoupit! dále: pravidla tato v celku platí pro vše posuzování —- v kritice vězí velká „mravouka"; ona jest pákou pokroku a omlazení nejen v belletrii a literatuře, nýbrž i ve filosofii a v životě samém. Vývoj národův prý tíhne k svobodě — nuže národové, kteří posud nejvíce svobody sobě dobyli, jsou ti, kteří snesou nejvíce kritiky. Tam se kritisuje všechno, bez milosti sice, ale také způsobem irejdůsttjnějšim. Stran kritiky české přidávám jen to: Ona činí pokusy, aby se stala pravou, objektivní* kritikou. Jaká to krásná příležitost pro metakritika, aby mne zde chytl »3» 85« KRITIKA. za slovo a se as takto ozval: „Hleďte, slyšte, činí po* kusy, pokusy — to je důkaz, že je bídná; nebo kdo činí jen pokusy, ten ještě nic neumí !a Proti němu bych jen opětoval: Ano pokusy! Nebot mně jest „pokus" něčím víc než průjevem nedonalosti, on jest důkazem snahy a stupněm k dokonalosti. Kdo nikdy po-kusův nečinil, je snad mistrem od narození, ale vědomost o tom má jen on sám jediný. Mně jest dále pokus tolik co experiment a pomocí experimentov jsme mnoho zvěděli, čeho bychom domýšlivou hotovostí nikdy nebyli dosáhli. O velké věci můžeme se toliko pokoušet, a kdo jedné dosáhl, nalézá jiných, kde se musí opět jen pokoušet. Konečně připomíná „pokus" na „Essay", jímž stateční ale skromní literáti angličtí své malé práce nazývají — budeme-li se tímto receptem blížit ku jisté výši kritiky, nebude nám „pokus" nikdy hanbou. Taktéž neobávám se, že snížím českou kritiku, řeknu-li, že není hotova. Netřeba více objasňovati smysl. Ale to musím objasniti, řeknu-li, že každý, kdo kritisuje, má býti s sebou samým hotov — totiž v hlavních věeech své vzdělání míti dokonáno. Kdo soud svůj o zjevu literárním podává na veřejnost, mějž za lubem svou soustavu, přehledný souhrn promyšlených pravidel, kterými se v posuzování spravuje; sice se mu snadno stane, že dnes dovolává se věty a zejtra její protivy, jakž Často už pozorováno jest. Soustavu pravidel, jakouž já zde míním, nenahradí temná, na odiv voděná učenost; kdo slovy realismus, idealismus, kritický idealismus, dualismus, monismus, pantheismus, a p. plýtvá a pri obyčejných literárních zjevech jimi 3bůhví co dokazovati chce, budí už podezření aspoň. Obrana kritiky. 351 Právě kdo ty -ismy dobře zná, bude s nimi spořit a výkonná kritika nezávisí takou měrou na filosofickém vyznání víry, aby kritik jím počínati musil; o ní po-učiti se lze z aesthetických spisů jednotlivých soustav filosofických, jez všechny pro kritika asi totéž žádají. Líčená učenost zvlášť pak za doby naší místa, nemá — an i spisy učené jsou nyní vesměs nelíčené. Básníci sami zhusta dělají epigramy a jinaké narážky na to, že jim lidé nepovolaní pletou se do básnění. Zrovna tak nepovolaní se odvažují kritisovat, totiž lidé, kteří jednoduše nemají dostatečné průpravy^ lidé mělcí, nesamostatní, ze samých fragmentův složení. Tot jsou oni „kritikové", na které žalují také básníci — ale bylo tomu ve které literatuře jinak a může-liž v naší přičítáno býti komu za vinu? Dilettantismus byl a bude — ostatně o té otázce rozpřádati hovor, není zde místa. Podotýkám toliko, že právě mezi dilettanty obou směrův všechny spory točí se kolem jedné hlavní výtky, že kritik nedovede, co dovedl umělec; „víš-li tak dobře kde vady jsou, udělej to sám!" a jak ještě znějf jiné výroky populárního rázu. Nebudu zde vyvracovati podobných moudrostí, — náležejíc v jednu třídu s nezdařilými vtipy, o kterých zpočátku řeč byla. Musíme-li se však mermomocí pustit do jakéhos řádění, nezbývá, než porovná ti vždy celé zjevy. Když uvádějí výtečné umělce, necht se nezpěČují vzít s druhé strany rovněž.' výtečníky v myšlení. Plato neskládal tragoedií jako Sofokles, Aristoteles neuměl tak tesati jako Fidias; epochální zjevy filosofie novověké, z jejichžto myšlének chtěj nechtěj trávíme, vesměs zahanbeni by byli každým veršotepcem nebo mazalem,--avšak tak ne- 358 KRITIKA. smíme věci odbývat. Nadsazování činnosti umělecké nad myšlenkovou bylo by pak příliš laciné. Význačným jest slovo slavného muže, jenž sám jsa tvůrčím talentem hluboko vnikl v uměleckou činnost a umělce více miluje než filosofy. Pravit: .Když filosof vysvětluje dílo umělecké, když rozbírá aesth etický klam a dojem: nevtane mu proto na mysl, svůj rozbor chtít po-staviti na místo rozebrané věci nebo snad zcela nad ni, nýbrž právě ten účel má všechna úvaha: hodnotu a strojení dojmového klamu v jeho hloubce, v jeho vazbě tím jasněji ukázat. Ale nic plátno: ze dvou činností stoji ona výš, která druhou předmětem svého zpytování činí. Lituju, že to změnit nemohu, — neb opravdu já mám také umělce radš než filosofy.0 Zde tedy ani láska nepomůže, tím méně otřepaný vtip! Mohlo by dále se vytýkati kritice české, že není dosti přísná, jakž to sami metakritikové uznali. Avšak to objasní naše poměry. Věcná, objektivní kritika nebyla u nás nikdy přísná — ovšem kdy se stala osobnostní, byla Často až kousavou, malichernou, rozpustilou^ vášnivou nebo vůbec nedůstojnou. Tyto věci mnozí pomátli sobě majíce něco takého za přísnost. Nechci zde o přísnosti mluviti dél — ona nevylučuje přátelství, ale vyžaduje znalosti, dôslednosť a síly* Jen tolik ještě podotýkám, aby komu by výrok ten nestačil, neleno-val sestaviti sobě přehled všech posavádních úvah; čistě přísných najde as velmi málo. Kde jaká se objevila, účinkovala jako blahá bouř— ku příkladu druhdy Havlíčkova. Proto na přísnost si stéžovati jest velmi mnoho času. Kritika naše se musí přísnější stati; neb jen taková prospěje. Jí by se byl stal mnohý nadaný natu- Obrana kritiky. 359 ralista umělcem, pročež může stěžovali sobě na pravý opak přísnosti. Stanoviska také naše kritika někdy nemívala, opět jen tehdy, kdy stávala se osobnostní; věcná kritika má vždy stanovisko a nemusí ho ani dlouho popisovati, ono se prozrazuje samo jako dobrota zboží. Surogaty a výrobky padělané mívají nejkřiklavější etiketty. Jedno dobré znamení zdá se mi svítati pro kritiku Českou — totiž to, že z tolika stran najednou o ní mluvit se počíná. Ovšem jí upírají při tom nejprvnější věc, totiž samu existenci, — to však dálo se s celým národem naším. Když o něm mlčeli, bylo zle. Nyní nám existenci ano pouhou možnost existence Upírají, — což jest znamením, že počínáme opět býti. Líné držení svádí v hnilobu a v bezvědomí; co se mně bere, to držím. Jak posud věci stojí, může ovšem každý napsat: „Nemáme žádné kritiky." Už počínají o české kritice dokazovat, že ji není — nemůže býti lepšího důkazu, že poänd býti.