EVŽEN ONĚGIN
román ve verších
ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN
EVŽEN ONĚGIN
román ve verších
přeložila OLGA MAŠKOVÁ
svět sovětů praha
1966
Prodchnut ješitností, měl navíc tu zvláštní pýchu, v které se clověli zcela lhostejně přiznává k činům dobrým i špatným, pýchu, vyplývající z pocitu nadřazenosti možná iluzorní.
Ze soukromého dopisu
pedagogicko umm
Přírůstek č.s .......
1 Sht, ^TŽIM...
Translation © Olga Mašková 1966 Illustrations © Jiří Šalamoun 1966
i*
Že snoby ignorovat míním
a přátele rád potěším,
chtěl bych tě uctít něčím jiným,
i
hodnějším tebe, hodnějším
patosu vznešeného cíle,
tvůrčích snů dražších nad skvosty,
básnické jiskry v plné síle,
prostoty, ušlechtilosti...
dávám, co mám. .. snad přijmeš mile
pár zpěvů, do nichž jsem ti vplet ' směs polosmíchu, položalu,
lidových pravd a ideálů — I
plod nezralých i zvadlých let,
her s múzou štědrých na náhodu, nocí, kdy bděl jsem ve skrytu,
střízlivě promyšlených soudů
i bolestivých pocitů.
i i
HLAVA PBVNÍ
...a chvátá s životem a s city pospícbá. k. VJAZF.MSKIJ
„Můj strýček, zářný vzor všech ctností,
když cítil v zádech zubatou,
chtěl pádný důkaz oddanosti
a to byl nápad nad zlato.
Příklad snad pro leckoho vhodný,
jenže ta nuda žít den po dni, bdít dokonce noc za nocí jen s ním a s jeho nemocí! Ta podlost vemlouvat se přízni takové živé mrtvoly, hlídat, co ji kdy zabolí, co má brát, nebo po čem žízní, a při tom všem div nebrečet: Kdy už tě ksakru vezme čert!"
To v dostavníku létlo hlavou větroplachovi nad jiné, kterému Zeus přiřkl právo dědit, co zbylo v rodině. — Přátelé, vzácně opravdoví k mé Ludmile a k Ruslanovi, z úcty k vám neopominu představit svého hrdinu: Oněgin, přítel velmi blízký, "narozen'v městě nad Něvou, kde křtem či aspoň návštěvou, čtenáři, jistě jste se blýskli... i já tam hledal bezpečí, jenže mně sever nesvědčí.
Hrdinův otec, ač měl dluhy, odmítal příjmy z úplatků, pořádal plesy, držel sluhy, žil na nebeskou oplátku. Osud vzal syna pod svá křídla: madame se v Evženovi zhlídla, potom ji vystřídal monsieur... drahoušek občas nesnes je. Pečlivá guvernantka v kutně, ten ubožák monsieur ľ abbé dítě, hrou vždycky zesláblé, neučil víc, než bylo nutné, nekázal mu a velmi rád s ním denně prošel Letní sad.
iv
Když nastal v známém koloběhu čas příslibů a závratí, čas Štědrý na tesknící něhu, monsieur se octl za vraty. Evžen měl volnost: přišel den, kdy v obleku londýnského dandy a s módní loknou na spánku poznal svět — jeho smetánku. Ovládal tance od a do zet, uměl psát, mluvit francouzsky, klanět se, špinit ubrousky, žádným faux pas sál nepopouzet. Co ještě chcete? Společnost nadchl tak roztomilý host.
Učili jsme se všichni trošku j někdy a nějak něčemu,
skládáme společenskou zkoušku w bez jakýchkoli problémů. } j Oněgin získal od poroty
(nezvratné v četných pro, a proti) punc — chytrý, ale přepjatý: přispíval k spádu debaty svou hřivnou, i když rozprávělo pár znalců zcela odborně o fabulaci, o formě, věděl, kdy mlčky vraštit čelo, *, či zapůsobit na dámy
/ jemnými invektívami.
/ Latina vychází už z módy,
j monsieur však svému svěřenci
vštípil, že nikdy neuškodí Juvenálem či sentencí oslnit neznalé i znalé, dopisy končit slůvkem vale, utrousit dva tři veršíky
f z Vergiliovy epiky.
"> Evžena nebavila němá
biografie planety, čím v prachu tisíciletí od časů Romula a Rema jiskřil vtip dobrých anekdot, to znal a uplatňoval vhod.
vii
ix—x
Nebyl z těch, kterým dal sám pámbu
cit pro hudebnost ve větě,
rozdíly trocheje a jambu
nechápal za nic na světěJ\
Kde mohl, horlil na Homéra,
přečetl však, co vyšlo z pera
A. Smitha, čímž byl kovaný
ekonom: došel k poznání,
co podporuje rozkvět státu,
proč nezpůsobí škodu těm,
kdo vládnou čistým produktem,
že nedávají přednost zlatu.
Otec však zabřed do bludů
a půjčoval si na půdu.
viii
V časové tísni nedokážem sepsat arch Evženových plus, řeknu vám, co znal křížem krážem, v čem opravdu byl génius, v čem našel únik z letargie, v čem objevil, proč vůbec žije, v čem poznal radost, starost, žal, v čem nikdy neochaboval: v umění vášně, jejíž něhu oslavil Ovidiův hlas, pro svůj zpěv daný napospas pustině moldavského břehu, kde básník do posledních chvil o rodné Itálii snil.
í Jak brzy uměl klamat ženy,
I žárlit, snít, nebo skrývat sny,
I vyvracet, živit přesvědčení,
I být hrdý, smutný, nešťastný,
1 pozorný nebo nevšímavý,
předstírat, že ho nuda baví, mlčením světit lyriku, hrát zápal krasořeěníků, vylévat srdce na papíry, žít v sedmém nebi, upíjet i ždímat z citů sladký jed, očima vznítit jiskru víry, | vyzývat, hladit, pro soucit
j občas je slzou orosit.
I ad
Jak uměl střídáním svých zásad nevinnost zviklat zakrátko, zoufalstvím nervy krutě drásat, lichotkou podat cukrátko, počkat, až přijde slabá chvilka, rozumem rádce, něhou snílka prorážet hráze předsudků, vyvolat vhodnou pohnutku, cit zavést na půdu dost kluzkou, poznat, kdy bdělost oslepla, zachytit vznět a zateplá dosáhnout svého tajnou schůzkou., pak pod dohledem měsíce dát lekci další novicce!
xii
Jak stejně hravě umel zviklat
koketky v sebedůvěře!
Každý si z něho moh brát příklad
pro likvidaci soupeře.
Jak pomlouval! Jak neobvykle
a důmyslně strojil pikle!
Zato vám, muži krásných žen,
říkal si přízní o přízeň:
dopustit na něj nedal mnohý
Faublasův věrný epigon,
žárlivý stařec, ani on,
muž, jenž byl stvořen pro parohy,
vždy sebeuspokojený
svou ženou a svou pečení.
xiii—xiv -xv
V posteli poštou probírá se, když ještě mhourá na světlo. Co? Pozvánky? A na dnes? Zase tři, aby se to nepletlo: ples, jubileum, kdeco slíbil. / Kam půjde mon enfant terrible? Co já vím! Čas je moudřejší: vždycky to nějak vyřeší. Ted hezky do vycházkového, BOLÍvar mírně dozadu a vzhůru na promenádu, užívat vzduchu, vzruchu, všeho, než hlad dá na srozuměnou, že k obědu je prostřeno.
Stmívá se, kočí v saních klímá. „Jed rychle!" — postroj zaskřípěl. Na bobří límec vdechla zima stříbrně blyskotavý pel. Kam? K Talonoví: s Kaverinem zahájit večer dobrým vínem. Vchází, prásk! ze zajetí skla kometa proudem vytryskla, ';,/... dobrou chuť: roast-beef dokrvava, zlatavá hora brambůrků, paštika — chlouba Štrasburku, lanýže — périgordská sláva, limburský sýr a přísluní ananasové koruny.
xyii
Žízeň sní ještě o naději, že pohár spláchne kotletu, breguetky však už odbíjejí čas premiéry baletu. NáŠ znalec, který vysloužil si glejt: čestný občan zákulisí, nadšený vždycky pro všecky okouzlující herečky, pospíchal k eldorádu bratrů, ochotných salvou potlesku děkovat za arabesku, vypískat Phědru, Kleopatru, Moinu vzývat (protože v je bude slyšet do lóže) ...
1 £L
XY1U
Země snů! Fonvizin tam žezlem satiry hájil volnost, smích, Kňažnin se pilně v dobrém, ve zlém opičil po svých Francouzích, Ozerov slzy z očí loudil, v ovacích šidil o svůj podíl mladičkou Semjonovovou, Katěnin, vzatý na slovo, vymohl Corneillovi asyl, Šachovskoj v půtkách s nectnostmi vši napichoval na ostny, Didelot se o vavříny hlásil . .. v zákoutích kulis, rekvizit, čas mladosti mě učil žít.
xix
Mé bohyně! kde jste? svým zdrávas
vám znovu srdce otvírám:
jste to vy? nebo jiné za vás
jen po vás zdobí prázdný chrám?
uslyším vaše nebeschóry?
vznese let ruské Terpsichory
mé oči k svaté sféře snů? ...
anebo — zklamán — naleznu
cizí svět na dřevěné scéně
neposvěcené uměním?
lorňonem kouzla zbaveným
přihlížet budu znechuceně
křečovitému veselí
a želet těch, jež zmizely? ...
Divadlo hlučí. Zlatolesklá nádhera lóží, balkónů. Netrpělivost párkrát tleskla, šum rozhrnuje oponu. Třpytnější třpytu, lehčí pěny, dech kouzlem smyčce podmaněný nad hlouček dryád vyplouvá: Avdoťja Isto minová .. . Na špičku stoupá, polehoučku zakrouží kolem dokola, skok, vzlétla, povzdech Aeola nadnáší tetelivou vločku, květ vadne, vzrůstá v lodyze a nožky hrají pas brisé.
xxi
Potlesk. Teď přišel Evžen. Vkročí psst nepsst klidně do řady, lorňonem vyzbrojuje oči, přejíždí první pořadí, pak všechny zbývající lóže: po tvářích, po výstřihách klouže bez zájmu, bez zalíbení, na všechny strany vymění pozdravy se známými pány, pak lorňon, chvíli zvednutý k jevišti, klesá .. . zívnutí: „Ty balety jsou k uzoufání! Co na tom koho upoutá? Mám po krk už i Didelota."
18
Ještě roj andělíčků v letu směle se vrhá na ďábly, u vchodu ještě siluetu lokaje nohy zazábly, ještě to v řadách zleva zprava čpí, plácá, kašle, posmrkává, ještě se v hale s večerem neloučí světlo luceren, ještě se koně, dlouhým stáním promrzlí, uzdám vzpouzejí, u ohňů kočí v livreji spílají pánům nebo paním, jen Evžen čas už nemarní: domů a do oblékárny!
xxiii
Verš možná ani nedovolí vylíčit věrně onen sál, kde se žák estetické školy oblékal, svlékal, převlékal.; Všechno, čím vyhovuje módním zálibám galantérni Londýn, co štědré baltské přílivy přinesou za tuk, za dříví, všechno, co s neúnavnou snahou důvtipná Paříž vyrobí na každé roční období pro své i pro obecné blaho, všechno dal svět té neskrovné krasovědecké studovně.
zxřv
I Turecké jantarové dýmky,
| rosenthal s fauny, s růžemi,
bronz, křišťál, schránky na kelímky, kolínské vody, parfémy, rovné i poohnuté nůžky, < pilníčky — krátký, dlouhý, úzký,
: kartáčky, které zušlechtí
i h^yše od zubů až po nehty.
\ Vzor potrhlého filosofa, i Rousseau (už zase odbočím)
nemohl pochopit, proč Grimm si leštit nehty před ním troufá. Sám reformátor, nesporně byl tehdy proti reformě.
xxv
Doba chce své: i vědec může přemítat o manikýře, vyskakuj nevyskakuj z kůže, mrav popravuje kacíře. Oněgin zakládal si na cti jak Čaadajev, v osmnácti musel být celou sezónu tak říkajíc lev salonů. Tri hodiny se ostražitě prohlížel v lesku zrcadel, a pak svou krásu vyváděl na boží svět jak Afrodite, když chtivé oči pokochá rozmarnou maskou jinocha.
XXY1
Modely, které oblékal si, popsat vám do všech detailů, tak aby povolaní znalci mi uštědřili pochvalu, mohl bych se sebejistotou a klidně, jsem tu přece proto, má to však háček: nevím, jak říct rusky pantalony, frak, a už teď vidím (v celé šíři chápu svůj hřích), že nemohu chtít slušnou známku ze slohu: cizími slovy zrovna hýří, i když znám zkratky jazyků v Akademickém slovníku.
Takhle se nikdy nehnem z místa, víte co, radši doženem ztracený čas, než fiakrista dojede k cíli s Evženem. Řetězy vozů na ulici, pod krovy domů dávno spící, poblikávají rozverně světýlkem v každé lucerně a duhovou tříšť sypou na sníh, vznosný dům zážeh obětní ohňové misky k chvále tmy a okna stínohrami krásných dámských i pánských účesů zvou módní bloudky do plesu.
Už je tu Evžen, sotva postřeh vrátného v zlatě, v šarlátu, vzal mramorové schody po třech, odfoukl smítko ze šatů, vchází. .. Sál kypí po okraje, znavená hudba tiše hraje doprovod k dvorné mazurce, ruch a šum, ruka na ruce, ostruhy gardistu se třpytí, nožky lem krajek zvířily, očarované motýly pohledů vábí do svých sítí a v kvílivé hře houslisty zaniká šepot závisti.
V té době, kdy nás touhy klamou, chodil jsem z plesů na plesy: kde jinde srdce mluví samo, psaníčko cestu najde si? Ochránci rodinného krbu, nač bych měl komu dělat vrbu, s vámi dnes táhnu za provaz a říkám vám to všechno včas. Střežte i vy, mé gardedámy, kdo a čím dcerku oblaží! Držte svůj lorňon na stráži! Aby snad. .. aby... pámbu s námi Vím, proč jdu na trh s neřestmi: už delší čas jsem počestný.
22
xxx
xxxii
Kolik let života mi odnes
proud pochybených radostí!
Plesy však miloval bych dodnes,
chtít hazardovat se svou ctí.
Mám rád vzruch střásající tíhu,
vír mládí, růže u výstřihů,
třpyt, harmonii kroků, těl,
tančící nožky... bohužel
tři páry štíhlých nožek stěží
na celé Rusi najdeme.
Jak pronásledujete mě,
vy dvě... Už volný, bez otěží
té vášně, marně unikám
do bdění, do snů... není kam.
xxxi
Kdy zapomeneš? v poušti? v městě? blázínku, prcháš do dálek? Ach milované nožky! kde jste? kde hladíte kment fialek? Orient dal vám slunné věno, zanechaly jste nedotčenou sněžnou pláň v kraji severu: milovaly jste nádheru a dotek hebce sametový. Jak dávno, vámi okouzlen, zapomínal jsem na svou zem, na slávychtivost, na okovy? Kde mému štěstí konec je? Zarostly vaše šlépěje.,.
Diana krásu ňader, Flóra nabízí zrakům sličnou tvář, v mých očích ale Terpsichora má kolem nožky svatozář. Půvabem štědrým na přísliby nejlákavějších snad a kdyby děj vroucích přání rozvíjí v srdci i ve fantazii. Elvíno, stokrát okouzlí mě tvá nožka cestou v kočáře, v zeleni lučin na jaře, na šedé mříži krbu v zimě, na lesku parket, na písku i na pobřežním skalisku.
} Závidím moři: vlnu s vlnou
spojoval nedočkavý chvat, když pospíchaly láskyplnou
J hrou jejím nožkám poctu vzdát.
Tolik jsem toužil cítit na rtu
» tep krve v ohbí něžných nártů!
Za času bouří, unášen
náruživostí pro vášeň,
nikdy jsem nechutnal až u dna
tak hořkou touhu navždy srůst
s růžemi tváří, s krví úst,
či zlíbat ňadra k smrti svůdná.
s Nikdy mě neprepadala
touha tak zlá, tak zoufalá!
9/1
I jiný sen si připomenu: má ruka nožce nabídla náramek přešťastného třmenu, dlaň cítí lehkost chodidla... zase roj představ... zase letmý, prchavý dotek budí ze tmy j srdce už slepé pro rozbřesk, zase ta láska, zas ten stesk... Dost! Zdají se ti málo pyšné, na oltář chceš je ódou vznést? myslíš, že stojí za bolest, za touhu, za milostné písně? Dokážou kouzlit něžnost, cit a — na podpatku otočit!
xxxv
Co Evžen? Dřímota mu krade v kočáře oči zpod víček a ranním ptákům v Petrohradě už odbubnoval budíček. Kupec se otřepává po snu, hauzírník vleče plnou krosnu, drožkář svou archu ochoty, mlékařka konve od Ochty. Procitá milý neklid jitra. Rolety drnčí, modrý dech komínů stoupá z bílých střech, pod čákou pekařova chytrá německá lebka měří mráz skulinkou svého vasisdas.
xxxvi
Jenže ples, ten i v osmnácti unaví, ráno neráno miláček přepychu a slastí f má v šeru měkce ustláno. | Vstává až v poledne a znova do stejně rušné noci vplouvá, zas pozvánky, a nejmíň tři. Včera, dnes, zítra, pozítří. Jak prosím? Jestli poznal štěstí, když si žil bez všech závazků, když neměl nouzi o lásku, o dary mládí, o neřesti? Zda užíval si vesele, zdráv na duchu i na těle?
xxxyíí
Ne, svět ho znudil tím svým rájem,
v srdci měl tíhu únavy,
po krátkém čase ztrácel zájem
0 celé krásné pohlaví
a nevěry ho omrzely. . . přestával chodit za přáteli,
1 přátelství se rozklíží, když krocanovi s lanýži máte dát bublinkovou lázeň a sypat vtipy z rukávu,
ač to chce obklad na hlavu.,. bývával do soubojů blázen, teď pohrdal však čímkoli: půtkou slov, šavlí, pistolí.
26
xxxviii
xliii
Chorobou, na niž jednou zhynem,
nezjistí-li se příčina,
po našem chandrou, jinak spleenem,
nakazil se můj hrdina
pomalu sice, ale jistě...
nenapadlo ho božekriste
vehnat si kulku do čela,
chuť žít však ztratil docela...
Childe-haroldovsky chmurný, bledý,
jak přízrak když se objeví,
whist, klípky, něžné úsměvy
či vyzývavé nápovědi,
nic nechce znát, nic nevnímá
nepřítomnýma očima.
xxxix—xl—xli—xlii
Královny exkluzivních kruhů, vám poroučel se nejprve, komu by dnes šel taky k duhu chlad, jenž vám přešel do krve! Někdy i dáma něco poví o Benthamovi, o Sayovi, většina z nich však vymyslí jen nehorázné nesmysly. Navíc jsou to tak ryzí skvosty, tak dbalé na věrnost i čest, tak přesné v řeči očí, gest, tak prostoupené vznešeností, tak prosté sebemenších vin, že samy jak mor šíří splín.
f Půvabné kvítky, pak i s vámi,
j s kterými v milostivé tmě
!petrohradskými uličkami co chvíli drožka prolétne, . můj Evžen pobyl naposledy,
| CZamkl se před vábnými rejdy,
! odpadlík, na pět západů,
l zívl, vzal pero na radu,
I chtěl psát — ne ovšem bez oddechu,
| spis bez práce, a z čmáranic
jievzešlo proto zhola nic, /nedal se k nezmarnému cechu těch tovaryšů, o kterých pomlčím jako jeden z nich. >
xliv
\ Zas marnost napadla ho snětí, nečinnost pil jak bolehlav, pak pojal dobré předsevzetí.. vstřebávat moudrost jiných hlav. \ Narovnal knihy pěkně do řad, četl a četl: ale pořád nic k jádru věcí, všude než chiméry, návod k nudě, lež ... každá je spoutaná svým slohem, ta má řeč stářím vybledlou, tu staromilství posedlo. Jak ženám dal i knihám sbohem, prach, pod nímž přišly o život, pietně zastřel černý klot.
jdvii
Já taky zpřetrhal už v mládí síť konvenčnosti jako on — to nás dva svedlo dohromady. Zalíbil se mi jeho sklon k vlastnostem snílků od přírody, spojený s výstižnými soudy a s individualitou. Já měl vztek, on už ani to.. . vášně nás oba vtáhly do hry, život chyt oba do lasa, pochodeň srdcí uhasla, cekat jsme od osudu mohli jen zavřenou dlaň Štěstěny a od lidí hrst kamení.
xlvi
Kdo žil a uvažoval, toho
nepoutá úcta k nikomu,
kdo poznal cit, ten chřadne touhou
zbavit se věčných fantomů:
už nezláka ho sladká něha,
had vzpomínek ho jedem šlehá, 1
červ výčitek mu nedá spát.
Leckdy však zrychluje to spád,
zvyšuje přitažlivost debat.
Nejdřív mi Oněginův styl
vadil, pak zvyk mě naučil
na jeho jízlivosti nedbat
a chápat břitký, pro můj vkus
moc žlučovitý cynismus.
Kolikrát za jasného léta, když zprůsvitněla do běla obloha perleťově světlá a na vlnách se nechvěla tvář Diany jak utonulá, na tiché pouti do minula, na pouti k lásce oněch dnů cit stahoval nás k bezednu milostiplné vůně noci, až opojivě líbezné... Jak do cely když pro vězně přilétne spánek všemohoucí, sen přenášel nás přes Něvu k pevnině prvních objevů.
xlviíi
Evžen stál, vytržený z času, podepřen žulou zábradlí jak poeta, jenž věrně krásu své krásy v básni zrcadlí. Ticho... jen od bran Ermitáže donesl vítr hlasy stráže... jen drožkář práskl do koně, hrkot kol zazněl z Miljonné. . . jen loďka mávající vesly vyplula zvolna na řeku... a nás tam někde v daleku fanfáry k zašlé slávě vznesly... Noc nejlépe však oslaví alt Torquatovy oktávy.
Adrie, kdy už tvoje vlny, Brento, jak brzy už tvůj proud mou inspiraci znova zvlní bel cantem rozpěněných vod? Zněla jím lyra Albionu, je svatý soulad jeho tónů potomkům Apollónovým. V italských nocích vylovím perly všech slastí: beze spánku toulat se budu kdekoli, v tajemné schránce gondoly unesu mladou Benátčanku, láska mě v jejím náručí řeč Petrarkovu naučí.
i
Svobodo, přijdeš? škemrám, loudím,
přijdi bude pozdě za pár let...
u moře čekám, spásným lodím
posílám vítr do plachet.
Kdy s bórou v zádech, nespoutaný,
po široširé mořské pláni
rozlétnu se jak na křídlech?
Už abych opustil ten břeh,
kde vládnou síly, jež mě dusí,
a někde pod datlovníky
v pouštích mé žhavé Afriky
stýskal si po nevlídné Rusi,
kde srdce oslavilo křest,
trpělo, zhaslo na bolest.
32
I Oněgin chtěl se mnou odsud
odejet, třeba nazdařbůh,
brzy však vykázal nám osud
každému jiný bludný kruh.
Evženův otec dozrál k smrti
a věřitelé, praví chrti,
třásli se na své poklady.
Kdo má vtip, ten si poradí:
Oněgin nemiloval soudy,
sám dal těm hladům všechno v plen,
buď mínil, celkem spokojen,
že si tím vlastně neuškodí,
anebo zjistil potají,
že strýčka v ráji čekají. %
m
Vpravdě jak z nebe přišla zpráva
z té zastrčené vesnice,
že starý pán už dokonává
a rád by viděl dědice.
Oněgin vypravil se v mžiku,
vseddo prvi^o ffi
ujížděl jako splašený
a zíval při pomyšlení,
jak bude nudné pro pár zlatek
hrát příbuzenskou pohádku,
(tím jsem zas dospěl k začátku),
přivítal ho však jenom statek:
strýček už ležel na márách,
připraven obrátit se v prach.
UM
Na dvoře bryčka vedle bryčky
a všude po domě jak plev
nepřátel, přátel, popů, vždycky
žhavých brát míru na rakev.
Po pohřbu, teprve když hosté
připili na smrt nejmíň po sté,
odjeli zvaní, nezvaní,
jak po závažném poslání.
Náš milý Evžen, světák, hýřil,
doposud věčně bez peněz,
měl tedy půdu, stáje, les,
čímž s venkovem se hbitě smířil...
navíc ho hřála naděje,
že změna mu jen prospěje.
Den, dva jak v zaslíbené zemi vábil ho zurkot potoka, mech pod stinnými haluzemi, tráva až po pás vysoká, [po třetím krásném dopoledni chlum, háj, les připadal mu všední, pak všechno sklouzlo do šedi, viděl, že v novém prostředí, bez plesů, schodišť, oleandrů, bez veršů, bez not, bez karet nuda je nuda jak by smet. \ Zas už měl na krku svou chandru, všude se za ním dovlekla jak stín či věrná manželka.
Já zbožňujú zas nade všechno
zátiší v klínu přírody:
tvůrčím snům samy život vdechnou
a z lyry písně vyloudí.
Tělem i duší zasvěcen té
nevinné vášni far niente,
toulkami vzývám jezero.
Otvírám oči s důvěrou
v další den svobodný a klidný:
málo čtu, vstávám k obědu
a bez slávy se obejdu.
Nepatří lenošivé týdny
cest bůhvíodkud bůhvíkam
k mým nejkrásnějším vzpomínkám?
lvi
Pěšiny, louky, kopretiny, f^lásko... k vám cit mě upíná, í, Rád podotýkám, v čem jsem jiný než Oněgin, můj hrdina: aby snad potměšilé lišky či nějaký ten hnidopišský a klevetivý kronikář, odhalující moji tvář, neřekli, že já — pouhý mazal — jak Byron pro svůj majestát chci si tu pomník vytesat. Jako by básník nedokázal nic víc než měnit pojetí pro věčné autoportréty!
34
lvii
Bez lásky, jež jen ve snu žije, básníci tvořit nemohou. I mně dal svět mé fantazie několik lásek... nadlouho zapadly v duši beze stopy... múza je živou vodou skropí: tak vzhlížel můj verš k obrazu nešťastné dcery Kavkazu a slavil zajatkyně Krymu. Častokrát však se zvědavá skupinka přátel vyptává: „Komu dnes trháš květy rýmů? Které z těch sokyň věnčíš trůn melodiemi snivých strun?
Iviii
Čí pohled jitří inspiraci
a kantilény pro lyru
ti láskyplnou něhou splácí?
Kdo je střed tvého vesmíru?"
Neexistuje, přisámbohu!
Láska mi za svíravou touhu
dala jen marné blouznění.
Je šťasten, kdo ji promění
v gejzíry veršů: zdvojnásobí
sny poetických oparů
jak Petrarkův hold pro Lauru,
odvádí srdce od choroby
a slávu zvedne na prahu. ..
já ztratil řeč i rozvahu.
lix
Přichází múza, láska míjí, bolavá hlava najde lék. Zas toužím po své harmonii pocitů, tónů, myšlenek... netrpí srdce nedůvěrou, píšu, už nekreslí mé pero na okraj veršů ve chvíli zasnění ženské profily.. . popel se znova nerozhoří, f pláč mám jen v duši, v očích ne, až navždy, navždy utichne i v duši echo dávných bouří, začnu psát spis dost objemný: dvacet pět zpěvů poémy.
Hloubal jsem dlouze nad koncepcí a pohroužil se do plánů, poéma mezitím je vepsí, mám první hlavu románu. , Pročetl jsem to předůkladně, přesto mě ani nenapadne opravit spoustu sporných míst, cenzura vezme si svůj list a kritika už beztak neví, co rozcupovat do dřeně... Jdi, moje novorozeně, ke břehům milované Něvy, vysluž mi se slávou i rub: křik, žvásty, sliny křivých hub!
HLAVA DRUHA
O ras!... HORATIUS
Evženův zapadlý kraj světa byl koutek ryzí svěžesti, komu chuť na víc vzala léta, mohl by mluvit o štěstí. Dům odsunutý do ústraní stál v klínu provoněných strání nad bystrou říčkou. Lučiny, hrající všemi odstíny, svou zlatou rozlily až k nebi, vesničky kvetly, hrstky stád bloudily po svazích a sad pod spletí hustolisté klenby dopřával konejšivý stín dryádám věčně tesknícím.
Zámeček, pravé panské sídlo,
byl stavěn blahé paměti
s tou důkladností, v níž se zhlídlo
nejedno moudré století.
Tapety s ptáky, s květinami,
portréty carů, zlaté rámy,
vysoký štukovaný strop, ^kachlová kamna z různých dob. > Zub času vykonal své dílo,
všechny ty krásy zvetšely,
jenomže mému příteli
to ani trochu nevadilo:
ať s módou nebo bez módy
měl k nudě stejné důvody.
lil
Vybral si komnatu, kde strýček starostatkářsky zarytý lál mouchám, pálil kopy svíček a klíčnici čet levity. Podlaha z dubového dřeva, pohovka, stůl, skříň zprava, zleva, a nikde stopa inkoustu, j Ve skříních džbány od moštu, likéry vlastní značky vševěd s načatým prvním od kraje, blok na příjmy a výdaje, kalendář osmnáct set devět: starý pán, do práce jak ras, čas k jiné četbě nechtěl krást.
iv
Oněgin na trůnu svých statků jen tak a z žádné zásady usoudil, že dá do pořádku ekonomické základy. Sám, odkázaný na svou hlavu, odzvonil robotnému právu, nastolil obrok za půdu; nevolník vděčil osudu; souseda, který nadosmrti chtěl výhodně žít postaru, přived tím činem do varu, druhý se ušklíb, třetí, čtvrtý , jak jeden muž ho zavrhli: je nebezpečně potrhlý.
Jezdili k němu z úcty k strýci, brzy však vyšlo najevo, že ve chvíli, kdy na silnici zahrčí bryčka s návštěvou, vyběhne zadním vchodem k stáji, kde mu hned hřebce osedlají — vyrazil slušným lidem dech a bylo po všech ohledech. „Ignorant... zednář... skončí bledě.. chytá ho fantas... celé dny objímá sud jak bezedný.. . políbit ruku nedovede. . . f neřekne prosím berte si,
j jen jezte — pěkné móresy!" \
i
i .
i vi
Na panství po zemřelém otci se touhle dobou usídlil majitel, jemuž místní soudci nedali o nic menší díl. Vladimír Lenskij plným jménem, niterně spjatý s Gôttingenem, vyznavač Kanta, hezký hoch s přemírou poetických vloh. Jel do Německa pro ovoce nového učení i snů, získal sklon k liberalismu, řeč samý vzdech a citoslovce, vzlet horoucího nadšení a vlasy hnedle k rameni.
42
Tli
Svět libertinsky rozháraný mu srdce neobrátil v led, hřejivě vnímal stisky dlaní a dotýkanou dívčí pleť, v naději milé naivity ještě ho kolébaly city a ještě chytal namátkou kdejaké světské pozlátko. Když srdce začínalo váhat, myslel, že snem ho upoutá, pokládal smysl života za jednu z nejvábnějších záhad a často dlouho do noci promýšlel ten div divoucí.
TÍii
Věřil, že se spřízněnou duší
navěky splyne v objetí,
i ona že ten zázrak tuší
a čeká od nepaměti,
věřil, že přítel na smrt věrný
jeho čest nikdy neočerní
a každý nájezd klepaře
odrazí ranou do tváře,
že zasáhne nám do osudů
kruh vyvolených bytostí,
jenž zázračně nás oprostí
ode všech zpátečnických bludů
a toho překrásného dne
o spáse světa rozhodne.
\ Vřelý cit pro dobro a právo, zášť ke zlu, soucit s bolestí, vidiny ověnčené slávou měl v krvi snad už od dětství, j Toulal se s lyrou širým světem, vzduch zpoetizovaný světlem G©ethových, Schillerových múz roznítil jeho lyrismus. A ušlechtilé dcery mýtu ctil vírou, která nehřeší: dokázal šťastně ve verši zachovat ušlechtilost citů, í vzlet čistých snah i klenoty
| neduchaprázdné prostoty.
! x
! _
í
| O lásce, láskou uhranutý,
| zpíval, dal srdce do písní
j ryzích jak dívčí procitnutí,
1 jak dětské svatvečerní sny,
j jak na nebeské černé tůni
I tvář kněžky tajných stesků, luny,
o vzdechu zpíval, o vzlyku, o romantickém slavíku,
o něčem, o mlhavé dali,
| i o dálce, kde bloudíval,
| kde oči opravdový žal
í do jímky ticha vyplakaly,
) zpíval, jak vadne žití květ,
{ v rozpuku osmnácti let.
li
Na vsi, kde vlohy pro lyriku
jen Evžen mohl ocenit,
v debatách spolustolovniků
nenašel jednu kloudnou nit.
Byl by si s chutí zacpal uši:
úvahy pánů živých duší
o senoseči, o vodce,
o psincích, o mších za otce,
neoplývaly bezesporu
básnickou jiskrou, logikou,
důvtipem, ani obvyklou
hrou společenských rozhovorů,
žvatlání spolustolovnic
se navíc rozplývalo v nic.
xii
Ten polocizinec byl hezký
a hlavně hezky bohatý,
na vsi, kde mají skoro všecky
rodiny starost s děvčaty,
znamená to lov na ženicha:
jen vejde, paní domu vzdýchá,
jaké je asi trápení
žít bez rodiny, bez ženy,
odvádí hosta k samovaru,
kde čeká dcerka, šeptá jí
Hleď si ho, Duno, po čaji
požádá Duna o kytaru
a s citem piští (pámbuchraň):
přijď ke mně v zlatý lásky chrám!
xíii
Lenskij měl naštěstí dost času
na doživotní okovy ✓
a před útoky hledal spásu
v Evženu Oněginovi.
Sešli se. Vodopád a kámen,
verše a próza, led a plamen
snad nemohou mít k sobě dál. ;
Oběma nejdřív připadal
nudný ten kontrast protipólů,
pak zaujal je, za týden
scházeli se už každý den
a brzy byli věčně spolu.
Vzniká (jak dost mých přátel ví!)
z nicnedělání přátelství, xiv
I tyhle vztahy vyhynuly. 4 Nemáme žádné problémy: v> všichni jsou pro nás pouhé nuly, H jediné jednotky jsme my. Náš zářný vzor je Napoleon, chcem před sebou mít na kolenou veškerou čeleď dvounohých, cit je dnes hloupost nebo hřích. Evžen byl slušný: shodně s námi anděly v lidech neviděl, spíš tupce, ale (z pravidel si pomáháme výjimkami) vážil si některých a cit dovedl u každého ctít.
xv
Když mluvil s Lenským, usmíval se.
Básníkův obdiv pro krásu,
nezralé soudy, patos v hlase
a v očích světla úžasu —
to všechno bylo vzácně svěží.
Oněgin držel na otěži
chuť k zpražujícím diskusím,
říkal si: přece nemusím
chviličkám blaha dávat veta,
beze mne přijdou otřesy,
ať zatím šťastně žije si
a věří v dokonalost světa,
čas mladosti tak horoucí
má sny svých dětských nemocí.
xvi
Všechno jim stálo za debatu, nic jen tak pod stůl nesklouzlo: zákony dávno mrtvých států, výsledky vědy, dobro, zlo, kořeny věčných pověr, mýty, tajemství nebytí a bytí, smrt, osud, pravdy, omyly rozebírali, soudili. Když básník recitační zápal chtěl uplatnit až dojemně i na severské poémě, Oněgin, třeba stěží chápal, proč se dá unést tímhletím, poslouchal se zaujetím.
Nejvíc však námět zhoubné vXšně bavil mé anachqrety. Oněgin znal ťy prostopášné dny, noci v jejich zajetí: častokrát povzdechl si kradí... je šťasten, kdo jim upsal mládí a zbavil se těch úvazků.,. šťastnější je, kdo na lásku měl dobrý recept —? odloučení, a na zášť — klepy, pecivál, jenž nežárlivě prozíval se ženou život denně stejný, a čím si v punčoše byl jist, nevsadil na nejistý list.
xviii
Když prchnem z bláznivého kola pod prapor ticha navždycky, když plamen vášní doplápolá a roupy nebo vábničky opožděného doznívání, kterým se člověk těžko brání, nám pohnou už jen koutkem úst, tu a tam zpestří nudný půst řeč cizích vášní, v slabé chvilce znova nám srdce zabuší. Tak lechtávají do uší nemohoucího vysloužilce, opuštěného ke stáru, příběhy mladých husarů.
A O
Hl
Vznět citů, v mládí vždycky prudký,
nic neukrýva pod clony,
zášť, lásku, radosti i smutky
smíchem či pláčem vyzvoní.
Přesvědčen trochu velikášsky,
že už si odbyl vojnu lásky,
Oněgin s tváří mudrce
Lenskému nahléd do srdce.
Naivní duše básníkova
podala mu je na dlani,
vyslechl jeho vyznání,
první zpěv lásky, krásná slova
hýřící škálou pocitů,
chvalozpěv — na banalitu.
xx
Ach ano, srdce uchvátila mu láska, jejíž tragiku dnes prožívá jen pošetilá, blouznivá duše básníků: věčně ten obraz jedné ženy, věčně to neproměnné snění, neproměnný cit pro bolest... mrazivá dálka dlouhých cest, čas odloučení bez návratů, čas daný múzám napospas, čas poznávání cizích krás, čas knih, čas zábavy, čas chvatu, nic nevtisklo chlad proměny do srdce v jednom plameni.
Už v době, kdy cit nezotročí, Olga ho pevně poutala, jen jí měl vždycky plné oči při každé hře už odmala. Když vídávali, jak si hrají ve stinném dubinovém háji, otcové, oba statkáři, vedli je v duchu k oltáři. A hýčkávaná od tatínka, ta nevinná, ta líbezná, ta maminčina princezna, kvetla jak skrytá konvalinka, aby jí nesetřela pel dychtivost motýlů a včel.
xxii
Procitající touha po ní
básníka vedla do ráje
a vyloudila první tóny
molově tklivé šalmaje.
Na neshledanou, kola mlýnský!
Zamiloval si bolestínsky
tůň, upolíny, ocúny,
noc vzrcadlenou do luny,
do luny, do hromničky nebe,
která nás provázela tmou
a v níž jsme ctili posvátnou
kropenku slz. .. Dnes k nepotřebě,
ledaže někdy posilní
ublikotané svítilny.
50
Veselá. hodná...ojl kolíbky, jak básníkův den průhledná, jnjlá jak chvilka pro polibky, sjyěží jak doušek ode dna, blanky tem o čí, lehkým krokem, úsměvem, gloriolou loken, sčesaných něžně do čela, vším Olga... každá novela či román kreslí dopodrobna ten portrét: všechny ctnosti má, sám jsem ho hltal očima, v těch dávkách je však sladkost zhoubná. Ted můj verš s troškou obavy vám druhou sestru představí.
Taťjana... Poprvé to jméno na něžných stránkách románu je v celé kráse vytištěno. Svůj podíl za to dostanu. Drzost? Proč? Nezní nepříjemně, i když vám jistě připomene vesnickou starodávnou Rus, čeledník. Ve jménech nám vkus zaostal, není příliš rychlý náš vývoj směrem nahoru, (ve verších — škoda hovorů) kulturou jsme moc nenačichli, musíme být jen stůj co stůj, jak říká rčení, navrch huj.
XXV
Tak Taťjana se jmenovala.
ta krása tolik dokonalá, že každé oko přivábí. Zamlklá, smutná, opatrná a plachá jako lesní srna, v otcovském domě odmala jak cizinka se chovala. Nikomu — otci ani matce neoplácela něžnosti, ncusmála se na hosty, nechtěla s dětmi hopsat, smát se, a často dlouze přitiskla bledou tvář na okenní skla.
xxyí
Zádumčivost jí byla sestrou,
rostla s ní z vůle osudu
a tkala do šedi dnů pestrou,
čarovnou nitku přeludů.
Nesáhly sametové prsty
na ouško jehly, plnou hrstí
nerozsévaly po plátně
růžičky vzorům poplatné.
Chuť vládnout vštěpujeme dětem:
holčička pannu dostane
a hned se učí na panně
způsobům, které hýbou světem,
když maminčiny příkazy
omílá frázi za frází.
>
Taťjana, starší sestra Olgy,
necepovala panenku,
nevedla pro ni monology,
co s městskou módou na venku.
Neujídala o vánocích
sladkosti, v bezměsíčných nocích
při strašidelných pohádkách
hrůzou ji okouzloval strach.
Když Olze chůva nebo matka
houf kamarádek pozvaly,
pozorovala zpovzdáli
hru na babu či na kůzlátka,
a když všem bylo do smíchu,
stýskalo se jí po tichu.
xxviii
S oblibou na balkónu dlouze
očekávala úsvit dne,
chvíli, kdy blednou na obloze
trsy hvězd něžně průsvitné,
pruh země na obzoru jasní
a vánek nedočkavě časný
probouzí jitro do přítmí.
V době, kdy rouškou nočnLtmy
půl světa dlouho halí zima
a v mrtvém tichu u svíce
pozastřeného měsíce
svítání dlouho slastně dřímá,
vstávala stejně, plašíc tmu,
sedala s knihou ke svícnu.
xxix
Žasla, oč světy románů jsou
bohatší nežli její svět,
Samuel Richardson a Rousseau
chytli ji na vějičky vět.
Otec byl pravé dobrotisko,
ač k duchu doby neměl blízko,
nebál se škodlivosti knih,
nečetl je a viděl v nich
nicůtky k zaplašení nudy,
přecházel klidně bez zájmu,
s čím dcerka usne potajmu,
po čem hned sáhne, jak se vzbudí.
A j eho žena do j ména
Richardson byla zblázněná.
xxx
Nemohla z četby mít snad radši
Grandisona než Lovelace,
nečetla nic — když byla mladší,
důvěřovala k.ojntfíse^
Alině, sestřfenia
která jí takřka rousseauovsky
líčila oba hrdiny.
Muž tenkrát z vůle rodiny
byl její ženich, jenže ona
nosila v srdci jiného,
cit, intelekt jí u něho
víc připomínal Grandisona. ..
Jen z neznalosti, poněvadž
seržant byl elegán a hráč.
xxxi
xxxiil
I ona byla mladá, krásná a dbala na dernier cri, rodiče však jí zčistajasna svatební šaty oblékli. Moudrý muž, aby zapomněla, odvezl ji hned od kostela na statek. V cizím prostředí, s bůhvíjakými sousedy, nedokázala spálit mosty ajaomýšlela na rozvod. Pak starosti jí přišly vhod, zvyk vedl ke spokojenosti. Laskavé nebe soucitně zvyk za štěstí nám poskytne.
xxxií
Zvyk přinesl jí v neskonalém, nesmírném hoři úlevu, nadobro skoncovala s žalem po jednom velkém objevu: zjistila náhle, jak je snadné muže, jenž absolutně vládne, vyhodit prostě ze sedla. Zakrátko sama dovedla bít vztekle služky, sečíst klidně, co dala která stodola, stáčet med, stříhat dohola, do páry chodit jednou týdně a při všem hájit podstatu tichého matriarchátu.
i Kdysi své něžné dívčí city
vlévala do památníků, říkala Kateřině Kitty, protáhla každou slabiku,
| vtěsnávala se do korzetu
a nosovkami ruskou větu pofrancouzštila jedna dvě. Jenomže brzy po svatbě památník, korzet, útlý sešit sentimentálních veršíčků schovala, těsnou blůzičku
f či šaty dala párkrát přesít,
a pak už bez přežívání nosila volné župany.
xxxiv
Manžel však měl ji rád jak v mládí, jaktěživ nevyvolal spor, v ničem jí nevnucoval rady, krok neudělal bez bačkor. Ubíhal život ze dne do dne, pro změnu bylo někdy vhodné pozvat pár dobrých sousedů na odpolední besedu... jen staré známé na kus řeči, na nějaký ten klípek, vtip... čas plyne... aby ušel lip, pijí čaj, s chutí o to větší zasednou brzy k večeři a končí, než se svečeří.
xxxv !
i i i i
j
Poklidný život pro rodinu \ zpestřily zvyky, pověry:
pekly se u nich hory blinu j na masopustní úterý,
drželi popeleční středu, }
potrpěli si na koledu, I
na písně, osud věštící
o Nejsvětější Trojici,
kdy věřící lid pro svou spásu
prozívá půl dne v kostele, | uctili slzou zemřelé... ! vždycky stál na stole džbán kvasu
a s hosty dbali u jídla f na společenská pravidla. [
xxxri
Oba dva stárli v bázni boží, { až jednou takhle k poledni | smrt přišla k manželskému loži: [ muž přijal svátost poslední. j A ještě cestou ze hřbitova
oplakaly ho děti, vdova, | politovali sousedé, j víc nežli slušnost dovede. [ Patřil k těm prostoduchým, starým \ a dobrým pánům, zlacený nápis teď hlásá v kameni: Brigadýr statkář Dmitrij Larín s Bohem i s lidmi usmířen
zde sladce spí svůj věčný sen
XXXTÍI
Vladimír Lenskij po návratu pod vytoužený rodný krov hned zase spěchal od penátů k otci své lásky — na hřbitov. Nad hrobem bolest postýskla si: „Poor Yorick! Ach, kde jsou ty časy Jak hladíval mě, jak mi rád půjčoval očakovský řád, jak houpával mě na kolenou! Říkával: Přiženíš se k nám, dřív než se s vámi rozžehnám?.. A rukou steskem rozechvěnou napsal mu v šelestění trav madrigalový epitaf.
xxxviii
Pak stejně dojatě vzdal poctu
posvěcenému popeli
svých rodičů a jejich otců...
Oběda! Osud udělí
lán času každé generaci:
vyklíčí, zraje, zrna ztrácí
a na životní souvrati
v úrodnou zem se obrátí... |
I nad námi čas drží ruku,^"*—5*.
náš život bují šíř a hloub,
pradědům, dědům kopá hrob.
Nadejde však čas našich vnuků
a doba jejich zralosti
nás na onen svět vyhostí.
xxxix
\ Plnými doušky pijte zatím jiskřivý nektar života! Mne s faktem, že ho jednou ztratím, smiřuje jeho nicota. I Zavírám oči před fantomy, a přece jen mi v podvědomí odvěká touha bere klid: bylo by smutné odejít ze světa bez jediné stopy. Ne, pro chválu psát nebudu, chci uprosit běh osudu, který je na slávu tak skoupý, aby mi dal jen malý díl: jeden verš po mně aby žil.
xl
Třeba mi bude v příštím světě víc nakloněná Štěstěna a třeba nezůstane v Léthé má sloka navždy ztracená. Třeba (sním o tom odedávna!) má podobizna bude slavná a každý tupec vytřepe z rukávu: básník A. S. P. Budu však neskonale vděčný ctiteli básnického snu, tomu, čí paměť v budoucnu mé pomíjivé verše zvěční, čí ruka v šťastnou hodinu setřese prach zmých vavřínů.
á0*
•i ■ I
Byla dívka, byla zamilovaná. MALFILATRE
„Kam zase? S básníky je peklo."
„Už, Oněgine, pojedu."
„Jeď, aby ti nic neuteklo.
To tě zve tolik sousedů?"
„Jen Larinovi." „Podívejme...
Večer co večer vždycky stejně
marnit čas, to ti nevadí?"
„Vůbec ne." „Ty máš nápady!
Znám to jak z vlastní zkušenosti.. .
(poslouchej)... crnk!... děj začíná:
typická ruská rodina,
horlivá snaha uctít hosty,
ovoce v cukru, debata
co déšť, co len, co telata..."
ii
„No a? Co znamená ten seznam?"
„Děsivou nudu, rozumíš..."
„Já zas nic hnusnějšího neznám
než svět tvých snobů... snesu spíš
prostý dům..." „Není nad idyly.. .
Dost, všechno jsme si vysvětlili,
jeď, i když nejsem zrovna rád.
A neměl bys mi ukázat
svou Phyllidu, tu zbožňovanou,
co vkrádá se ti do pera,
do úvah, snů et cctera?...
Představíš mr jř?"^Atěl bys?" „Ano."
„Moc rád.'4 „Kdy?" „Dneska. Určitě
s radostí přivítají tě.
Hned jedem..."
Jeli tedy spolu. Přijeli. Pár slov na pozdrav a zvou je k rodinnému stolu, jak káže starý zvyk a mrav. Hned častují je víc než zdrávo nezbytnou brusinkovou šťávou a nabízejí ovoce
v cukru i v medu, jak kdo chce...
V kočáře úzkou polní cestou
ozlomkrk domů spěchají.
Není to slušné, ale přesto
poslechnem si je potají.
„Co pořád zíváš, Oněgine?"
„Ze zvyku." „Ne, dnes je to jiné,
nudíš se obzvlášť..." „To snad ne...
Andrjuško, přidej!... Ostatně
mám snad proč zívat... Unavila
me expedice do kraje.
Ta paní Larinová je
naivní, ale jinak milá...
Jen kdyby to šlo bez šťávy,
v tom množství to je o zdraví. ..
Poslyš, a Taťjana je která?"
„Ta zamlklá a pobledlá
jak Světlana, co od večera
snad ani oči nezvedla."
„Tak ty máš rád tu plavovlasou?...
Já bych se nadchl touhle krásou,
kdybych byl básník jako ty.
Ta Olga je vzor prázdnoty,
má vandyckovsky zdravé rysy,
je červená a tváří se
jak tamta placka měsíce,
co na nebi tak hloupě visí..."
Vladimírovi ztuhly rty
a mlčel jako zarytý.
Ti
Ze Oněgin byl u Larinů,
to zaujalo nadlouho
sousedy, schopné ve svém mlýnu
vzít na přesýpky kdekoho.
Těch dohadů, těch klípků, řečí,
zpráv od pramene, zpovzdálečí,
pravd, nepravd, nalíc, naruby:
Taťjana chystá zásnuby...
Ti zkušenější, ostřílení,
usuzovali hloubavě,
že už je ruka v rukávě
a snad se čeká na prsteny...
S kým Olga přijde pod čepec,
to byla dávno jistá věc.
64
TU
Taťjanu náhle zahrnuly přívaly pomluv... naoko hnětly ji, proti její vůli vsak probouzely hluboko ve skrytu duše slastný pocit: čas lásky dozrával a procit. Tak zeleň v zrnu ukrytá pod dechem jara procitá. Sny vzněcované marnou touhou, stesk prázdnou něhou jitřený dychtily po naplnění... srdce už dávno pro někoho potají stýskávalo si... cekalo dávno... kohosi...
TÍH
a dočkalo se... stála před ním...
srdce to ihned vědělo...
Dnem z rána k noci nedohledným,
tmou horečnatě probdělou
jen jeho obraz provází ji,
ať dělá co chce, nepomíjí
to kouzlo... Myslí bůhvínač,
nepomáhají prosby, pláč,
domluvy ustarané chůvy.
Taťjana v zádumčivosti
už pranic nedbá o hosty,
slovíčko s nimi nepromluví,
nechápe, proč jim kdeco snést,
a myslí za ně na odjezd.
Jak vnímavě, jak zaujatě čte sladkobolné romány, jak opojně jí hlavu mate jed nade všechny omamný... Postavy, kterým náznak děje dal jenom hloubku beznaděje, ve světě představ ožily: nešťastný ľamant de Julie, trpící Werther, Málek Adhel, de Linar nebo Grandison, jehož zvlášť dokonalý tón nás vždycky leda k spánku sváděl, všichni ji zmátli... zasněná, v každém z nich vidí Evžena.
z
Mění se kouzlem fantazie v Delphinu nebo v Clarissu, vroucně se vžívá do Julie, když s knihou tajných dopisů celé dny tichým lesem bloudí.. | Hledá v ní hořkosladké plody své touhy, nalézá svůj vznět v překotném rytmu cizích vět, stesk vydechuje jejich slovy, chvěje se v jejich dojetí a odříkává zpaměti list psaný svému hrdinovi... | Evžen, ač k lecčemus měl sklon, nikdy však nebyl Grandison.
66
Dřív recept na román byl prostý: tvůrce vzal nadnesený styl a hrdinu jak výkvět ctností v jásavých barvách vylíčil. Předobraz bezúhonných mravů měl zlaté srdce, moudrou hlavu, postavu hodnou hrdiny; vždy nadšený, vždy nevinný, jen z ryzích citů čerpal sílu a pro svůj spravedlivý hněv dokázal s chutí cedit krev; na konci posledního dílu zlo stihl zasloužený trest \ a dobru byla vzdána čest......\
Dnes rozum zastřela nám mlha, nic o morálku nedbáme, neřestmi vesele se mrhá a mají pré i v románě. Anglická múza dívky šálí novodobými ideály: ve spánku na ně dotírá stín Korzára či Upíra, noc co noc do snů se jim vrací ze záhadného jsoucna sfér Jean Sbogar, Melmoth, Ahasver, Lord Byron v šťastné inspiraci i egoismu bez obav ~ navlékl romantický háv.
Ptáte se, co tím básník míní? Osud je osud: najednou přestanu veršovat a jiní zlí duchové mě posednou, ať mi pak Foebus čím chce hrozí, snížím se k prízemnosti prózy a budu hledat záchranu ve starodávném románu. Přátelé, nehodlám vás provést úděsnou obrazárnou hrůz, ukážu vám jen starou Rus, vypovím tradovanou pověst jednoho rodu z dávna dob, kdy láska přetrvala hrob.
xiv
Povím, jak otec zmoudřel s léty a proč byl k stáru rozumný, vylíčím tajné schůzky dětí pod stinnou lípou za humny, nechám je žárlit, smiřovat se, rozcházet po nicotné hádce, až se mi jednou podaří šťastně je dovést k oltáři... Závratné chvíle okouzlení sáhnou mi do podvědomí pro mluvu lásky, kterou mi u nohou milované ženy má vášeň našeptávala, pro slova mrtvá bezmála...
68
XT
Taťjano, milá... nezapírám, že pláču s tebou... Taťjano... Má v tobě novodobý tyran otrocky věrnou poddanou. Zahyneš... Ještě v slepé víře, ubohá, čekáš na rytíře, něhou tě život opájí, neblahá touha po ráji ti čaromocný nápoj míchá, o lásce spřádáš šťastné sny a v duchu setkáváš se s ní všude, kde najdeš koutek ticha... Kam vkročíš, nosíš na čele znamení pokušitele.
xtí
Taťjana v parku hledá stopy včerejších stesků po lásce. Zasněné oči náhle klopí, strnula... Čeho lekla se? Šum krve. .. tváře, oči planou horkostí prudce rozdmýchanou, v sevřeném hrdle zmírá dech, zvedá se krajka na ňadrech... Nadchází noc. Zrak luny přísně nebeskou klenbu obmyká, v krovinách tlukot slavíka ladí tón nokturnové písně.. . Taťjana nespí, přesmutný dívčí hlas šeptá v tichu tmy:
í
MU
„Neusnu, chůvo... víš co, radši
otevři okno a sed u mě, než
půjdeš spát..."„Copak?"„Jemikpláči..
Vyprávěj, nač si vzpomeneš."
„Jak, Táňo? Dyž si byla malá,
co já sem se ti naříkala
pohádek... svět to neviděl...
těch divoženek, strašidel,
ježibab... Všecko se jak dejmy
z paměti vykouřilo... Ba,
děvečko, přišla staroba
choroba.. .*' „Počkej ... vyprávěj mi,
jak... mělas přece milého...
a... trápila ses pro něho ?"
XYÍií
„Já milýho? Brr! až mě zebe,
dítě, jen od pomyšlení,
má tchýně — dej jí Pámbu nebe —
dřela by ze mě řemeny..."
„Jaks mohla bez lásky být vdaná?"
„Bohu se zlíbilo... Muj Váňa
byl mladší nezlí j a. . . a vis,
mně bylo sotva třináct, dyž
tatínek uctil starosvaty
rosolkou... za tři neděle
zažhli nám svíčky v kostele.
Já měla strachu, lidi zlatý...
kdežpak bych mohla veselku
v těch letech odbejt bez breku...
TA
xix
vandrovat od svejch k cizím ráda...
Ty neposloucháš! Co je ti?"
„Všechno tu, chůvo, na mě padá.. .
připadám si jak v zajetí...
nemohu dýchat... hrůza to je..."
„Máš v těle nemoc, dítě moje!
Seš v jednom ohni! Proboha,
co ti jen dám, já nebohá...
Svěcená voda ochrání tě,
hned pro ní skočim, vemu jí
a. . ."„Ne... víš... já... já.. . miluji..."
„Bůh opatruj tě, moje dítě!"
A chůva celá zděšená
Taťjanu křížem znamená. \
xx
„Miluji..." ústa rozechvěle
tím slovem prosí, žalují.
?,Vzbouřila se ti nemoc v těle."
„Ne, chůvo... nech mě... miluji..."
Luna, jež sklouzla po pavlánu,
jako by klekla před Taťjanu:
lilový mihotavý jas
ozářil slzy v přítmí řas,
kadeře havranově tmavé,
bledou pleť bíle svítící,
stařenku v dlouhé kytlici,
s plachetkou na šedivé hlavě...
v přísvitu štědře milostném
vše ztichlo zkolébáno snem.
Jak náměsícnou odvádělo sinavé světlo Taťjanu... Vtom spásný nápad zjasnil čelo. „Už, chůvo, klidně zůstanu
) sama... Jen vyndej ze stolečku
papíry, pero, sundej dečku a jdi si lehnout. .." Samota. Ticho. Svit luny ligotá. Taťjana k listu hlavu sklání, má před očima Evžena, láska, ta sotva zrozená, chvatně jí diktuje a psaní
)"> je jedním dechem dopsáno.
Pro koho... řekni, Taťjano...
sxii
i Znával jsem kdysi krásné dámy,
chladnější, čistší nad křišťál, tak nedostupné drahokamy, že mi až rozum nad tím stál. Ty nepohnutě pyšné brvy,
) ta ctnostnost v ušlechtilé krvi!
Já prchal, věřte, přátelé, f*jako bych jim čet na Čele
1 ; co hříšník nad pekelnou branou:
Zde zanech všech svých nadějí! t Probouzet lásku nesmějí, jen děsit lidi je jim dáno.
' Snad některé z těch módních dam
* Petrohrad představil i vám.
72
xxiii
Vídal jsem pravé abatyše, kolem nich ctitelů jak much, poklonám, vzdechům ze své výše nepopřávaly ctnostný sluch. Víte, co tyhle krásky baví? Když cit až příliš ostýchavý před lhostejností uniká, hbitě se změní taktika: alespoň intonační něhou líbezný hlásek pohýčká odmítaného mladíčka, alespoň soucit zahřeje ho, jen aby bloudek zase vzplál pro iluzorní ideál.
Má Taťjana... čím tedy hřeší?
Tím, že cit je jí posvátný?
Že dovede být irpřímnější
a prostší nežli ostatní?
Že jde tam, kam ji vede víra,
že lásku v sobě nezapírá
a nehledá si skulinku?
Že život dal jí do vínku
dar fantazie, nespoutané
moudxQStí, jež má vlastní řád,
vůli žít po svém, bez výhrad,
srdce, jež jednou provždy vzplane?
Sny lehkověrně prožité
jí v duchu neodpustíte?
Koketka s rozumem se radí
a Taťjana si ve světě
své lásky staví vzdušné hrady
s důvěřivostí dítěte. ^Nevede propočty: čím méně ! dám lásky, tím spíš stoupne v ceně, / snáz lapím ptáčka do oka;
nejdřív mu pěkně zabrouká
naděje; potom potýrá ho
červ nejistot; pak žárlivý
plamínek vášeň oživí;
otroka znudilo by blaho
a mohl by se ještě z pout
kdovíjak chytře vyvléknout.
Dost řečí! Teď mám jinou potíž: rodná zem čeká na činy... Taťjanin dopis^musímjotiž.,. přeložit do mateřštinv^^ Proč?.. . Vysvětlím vám zákulisí: nečetla ruské časopisy a yjrojiné. řeči„odmala, dojemně .zadrhávala^, C^rSSjcou^sky~^aT^^ . Marná sláva, snad je to pýcha nebo stud: náš hrdý jazyk doposud zásadně lásku nevyznává, doposud vedou milenci^ francouzskou korespondenci.
1A
xxvii
Dej dámám ruskou četbu! řekne duch doby. Pane na nebi! Něžnější polovičky pěkně nám Pravověstník zvelebí. Básníci, vždycky jsme se shodli, dosvědčte po pravdě: co modly, jimž jste se v rýmech potichu zpovídávali ze hříchů, k nimž srdce chtělo s ódou stoupat, nebyly na tom většinou taky dost špatně s ruštinou, neškobrtaly o čas, o pád, nesekal jazýček jak meč, když měla slovo jiná řeč?
t
xxviii
Injekci k doživotní skepsi mi při volence přichystá svou výzvou akademik v čepci či v tylu seminarista. Ruština bez jediné chyby zrovna tak málo se mi líbí jak bez úsměvu kouzlo úst. Kdyby mi — pámbu nedopusť! — dívenka z generace, krásně šlechtěné novou výchovou, předvedla péči o slovo či dokonalý rozbor básně, myslíte, že bych vzplál? A kdež! Ztratil bych zájem o mládež.
I
nf. 1
Nedbale zažvatlaná věta,
nevybroušená, nesprávná,
v srdci mi zvonek roztřepetá
tak jako kdysi za dávna...
Nač bříškům z mládí zpívat tryznu,
mám slabost pro zvuk galicismů,
pro lásky, třebas jepicí,
pro tvůj verš, Bogdanoviči...
Dost! Už mám sedět v potu tváře
nad Taťjaniným dopisem,
slíbím vám ho — a jaký jsem?
skládám zbraň na bitevní čáře.
Vkus mluví však i do rýmů:
ten tam je obdiv k Parnymu.
xxx
Příteli, pěvce Hodokvasů, kdybys byl tady blízko mne, jen u tebe bych hledal spásu a naléhavě, neskromně žádal bych, prosil: svými slovy na nápěv lehce tremolový přezpívej vroucí vyznání rozbolestněné Taťjany. Přijď! postoupím ti rád svá práva. Básníku tesknoty, kde jsi?... Sám bloudí mezi útesy, kam nedoléhá světská sláva, pod chladnou finskou oblohou a nic mé nářky nezmohou.
XX xi
Zas čtu ty milované řádky, památku ze všech nej dražší, stesk tajuplně hořkosladký zase mě do snů unáší... Kdo vdechl Taťjaně ty, něk*L lehčí než chmýrka prvních sněhů? Kdo našeptal jí doslova blouznivý list, v němž promlouvá řeč lásky, bludná, přeúchvatná? Bůhsuď. .. To fluidum nenajdu, chybí v mém slabém překladu jak v šedé kopii jas plátna, duch v Čarostřelci, hraje-li jej žačka po učiteli.
Taťjanin
dopis
OněginoYt
Píšu vám — co víc? Píšu já vám. Co na tam slova pozmění? Vím, sama si tím privolávam trest — vaše opovržení. Jestli však sebemenší závan lítosti vzbudí ve vás cit, nemůžete mě zatratit. Všechno by, věřte, ve mně spálo* nikdy bych vám s tou bezmocí* s tou hanbou nešla na oči, mít naději, a třebas malou,
že občas, aspoň tu a tam
projížďka zavede vás k nám,
že vaše tvář, váš hlas v mém světě
mihne se, a že pak jen vás
budu mít v srdci po ten čas,
než zase znova přijedete.
Vás neláká však společnost.
Na vsi je všechno všední, skromné,
a v nás. .. v nás nenajdete skvost,
i když jste vítán v našem domě.
\ Proč jste mi přišel do cesty? Nebýt vás, v tichém koutku země nikdo tu trýzeň bolesti nikdy by neprobudil ve mně. Srdce, jen mládím rozjitřené, čas léčí (nebo neléčí?) . .. našla bych v někom zalíbení, ctnost dobré matky, věrné ženy dala by mi klid, bezpečí. _
Někdo!... A kdo?... Ne, nikdo jiný! Mé srdce samo jen se vzdá. Tak nebe ve svém dobrodiní nezvratně rozhodlo: jsem tvá... Celý můj život byl jen touha po předurčeném setkání, přicházíš od samého Boha s příslibem věčné ochrany...
78
O tobě, milý, snívala jsem, než jsem tě znala, byls mi vším, tvé oči uhranuly mým, srdce mi zaznělo tvým hlasem už dávno... nebyl to jen sen! Vešels, já k tobě oči zdvihla, o bleskem zasažená, zjihlá, má duše řekla: tvoje jsem... Nešeptávalo ticho tvými přísliby do mých povzdechů, když trpěla jsem s nešťastnými, když v trpkém hoři dávaly mi modlitby slastnou útěchu? Přelude, zbožně vysnívaný, nesvitlo v chvíli rozjímání nad lůžkem tvoje světlo z tmy? Nepostáls tiše vedle něho? Neukolébal srdce něhou tvůj šepot vroucně milostný? Kdo vlastně jsi, můj anděl strážce, či ďábel v archandělské masce: jistotu dej mým pochybám. Snad se mi všechno jenom nezdá.. . A co když je to pouhý klam a jinak určila má hvězda... Tak staň se. Osud příštích dnů tvé vůli svěřím odevzdaně, v nejbolestnější hodinu úpěnlivě tě prosím: chraň mě. .. Považ: jsem tady samotná, nikdo tu pochopení nemá,
už jenom blouzním.. . ničí, němá... a přede mnou je černo... tma. Čekám tě: jedním pohlédnutím naději v srdci vykřísni, anebo zpřetrhej ty sny odsudkem zaslouženě krutým!
Končím! Jak strach z té hanby snést.. . Jak jsem to mohla napsat.. . já... vám. Mám záštitu však: vaši čest, a té se bez váhání vzdávám...
xxzu
Taťjana vzdychla, zachvěla se, list zašustil jak ve větru. .. lepivý proužek na obálce nevlhne pod dotekem rtů. Poklesla hlava k jedné straně, z košilky volně zavázané vyklouzlo bílé rameno... Už luna s jitřní proměnou ztrácí třpyt, hasne. Nad úvozy stoupá dech mlhy. Zajiskří hned splav, hned potok. Pastýřský budíček celou vísku vzbouzí, všem dobré ráno přeje. .. jen Taťjana neví, že je den.
1
xxxíii
xxxy
Nevnímá hudbu ranních zvuků, jak v neúprosném zakletí nezvedá unavenou ruku, nezdobí dopis pečetí... Zarachotila klika zvenku, tác příliš velký na stařenku pozpátku dveřmi projde snáz. „Vstávej, má děvečko, je čas. A jeminkote: ty seš vzhůru? Muj ranní ptáčku, Taťáno! Já měla večír nahnáno! Sám Pámbu zažehnal tu můru. Namoutě radosť pohledět, máš líčka jako z růže květ..."
xxxíy
„Udělala bys něco pro mě. .. ?"
„Čímpak ti můžu posloužit?"
„Víš... nemysli si, že snad v tom. .. ne. ..
jen... chůvo, uděláš to, vid..."
„Jak je Bůh nade mnou! Co, Táňo?"
„Prosím tě, pošli hned ted ráno
tady s tím vnuka k O... víš kam...
no k sousedovi... Ale sám
ať mu to dá a beze slova,
řekni, ať jde až do domu.. ."
„Kam že s tím má jít?... Ke komu?...
Sem z toho celá tumpachová,
sousedů je jak čerchmantů
a já už nyěko nemám tu. .."
„Jak můžeš být tak nechápavá!"
„Na cestě k hrobu nepotká
moudrost a rozum stará hlava. ..
Já bejvala jak blejskotka,
jen mrkla naše jednostpani. .."
„Nech zase toho vykládání,
kdys přišla o paměť a kde...
K Oněginovi ať s tím jde...
chápeš?" „I toť že... k tomu?... vida...
Děvečko, máš to se mnou kříž,
sem holt už motovidlo, víš...
Copak?... Zas bledneš jako křída. .."
„To se ti jen zdá, radši jdi,
ať to hned chlapec zařídí."
xxxvi
Den uplynul a žádná zpráva. Druhý den nastal: ano?... ne?.. . Od rána v šatech, popelavá, Taťjana bloudí po domě. Vladimír přijel. Matka vřele vítá ho: „Zase bez přítele? (Taťjana zrudla do krve.) Byl u nás jednou teprve, ani si nevzpomene, proč to?" Lenskij se usmál: „Myslíte?.. . Dnes přijede prý určitě. To on se jenom zdržel s poštou...' Taťjana pocit viny má a neví zas kam s očima.
xxxyii
Padalo šero. V samovaru uhlíky rudě svítící syčivě zahřívaly páru pod velkou čínskou konvicí. Už Olga, jako když si hraje, pramínek voňavého čaje vlévala do porcelánu, hoch nabízel všem smetanu. Taťjana před rozruchem v domě odešla k oknu... prochladlá modř průzračného zrcadla zešedla dechem... podvědomě kreslil prst na zamžené sklo monogram lásky e a o. ..
XXXTÍÍi
Připadla si tak osamělá, slza jí sjela do tváře... Vtom dusot kopyt!... Zkameněla. Blíž!. .. Koně, kočí... v kočáře Oněgin! Ach! — a bez váhání proklouzla dveřmi z druhé strany do síně: schody, dvorek, plot, neohlédne se, o překot utíká parkem, v letu míjí záhony, můstky, dubinu, jezírko, hloučky modřínů, zlomila šeřík, forzýtii, k potoku sbíhá se stráně a na lavičku uštvaně
xxxix
j dopadá. .. „Evžen! Přijel za mnou!
| Co by mi řekl do očí?"
S nadějí, možná jenom klamnou, srdce se ještě neloučí. Taťjana trne, prudce dýchá,
! poslouchá: nejde?. .. Praskot ticha. .
Jen někde v rohu zahrady děvečky rády nerady na jahodách si zpívat musí. ..
\ (Však by si takhle za šera
uzobla jistě leckterá, nesmějí tedy mlsné pusy při práci chvilku zahálet:
1 Chytrost je výplod mnoha let!)
Píseň děvčat
j Pojďte ke mně, dívčiny,
pojďte milé, rozmilé,
zatočte se, dívčiny,
poskočte si vesele.
Zanotujte píseň svou,
dívčí píseň milostnou, j přivolejte mládence
i do kolečka, do kola.
j Sotva píseň mládence,
1 sotva z dálky přiláká,
seberem se, dívčiny,
zásypem ho višněmi,
malinami, rybízem,
červenými višněmi.
Víckrát nechoď vyzvídat
dívčí písně milostné, ] víckrát nechtěj uhlídat
j dívčí tance, tanečky.
O A
Čím méně miluje muž ženu, tím snáz ji vhodně navnadí, tím dřív ji vláká do čeřenu a dokoná své úklady.^ „\ Styl chladnokrevně donchuánský byl kdysi uznán za vzor lásky, vyhlásil promiskuitu a vyžíval se bez citů.. . Jenže co dělat dnes, když nejsi vyžilý opičácký snob takzvaných starých zlatých dob: vyprchal obdiv pro Lovelacy, červené podpatky a prach na majestátních parukách.
viii
Každého znudí zkoušet drama s obehranými výjevy, vykládat věčně od Adama, co dávno kdekdo dobře ví, brát vážně snahu o zdráhání, narážet po sté na zábrany, k nimž u dívek lze přihlížet nanejvýš do třinácti let. Každého jednou znaví léčky, přísahy, klepy, dojetí, lži, hrozby, prosby, pugéty, šestistránkové třeskyplesky, matinky vždycky přebdělé a trapně hodní manželé. ..
ix
xi
To bylo Evženovo krédo. Žil v mládí jako jeden z těch, co vášně krotit nedovedou a ctí své modly v neřestech. Život v něm našel zalíbení, jenomže stokrát okouzlený, zklamán byl sto a jedenkrát, nic už si nedokázal přát, nečekal zázrak od osudu, v tichu i v kolotoči dne měl srdce věčně neklidné, přetvářkou marně plašil nudu: dal osm krásných let a zim v plen ztroskotaným iluzím.
S ženami už jen pohrával si, bez každé mohl klidně žít: odmítla — nastoupila další, našla si jiného — měl klid. Bez vášně navazoval vztahy a všechny končil bez úvahy, čeho je škoda, čeho ne. Zrovna tak celkem náhodně jezdívá lhostejný hráč na whist: přijede, hraje do noci, po hře se rychle poroučí, doma hned usíná a navíc neuvažuje během dne, s kým večer za stůl usedne.
A přece upoutal i jeho list roztoužené Taťjany: nad slovy prodchnutými něhou vnořil se do rozjímání... a jak si živě představoval pobledlý, posmutnělý ovál půvabné tváře, spřádal s ní líbezně platonické sny... Snad se v něm pohnul aspoň kradí cit dávno zapomenutý, nechtěl však pro své vzplanutí oklamat důvěřivé mládí. Teď vraťme se však raději k setkání v temné aleji.
ano
Stál bez pohnutí před Taťjanou a mlčel. Teprv po chvíli promluvil: „Psala jste mi. nezapírejte. Zradily vás city studánkově čisté, vyznala jste se ve svém listě a upřímnost tak nezvyklá do skrytu duše pronikla. . . stržených strun se dotkla plaše Nač ale hýřit se slovy, mé srdce ať vám odpoví, tak jako promluvilo vaše: vyznám se stejně upřímně, pák posoudíte zas vy mne...
QO
Alii
Kdybych si troufal uzamknout se
do čtyř stěn v roli manžela,
kdyby mi krásný úděl otce
má hvězda neodepřela,
kdyby mě mohly u nevěsty
vidiny rodinného štěstí
okouzlit příslibem svých krás,
o ruku požádal bych vás.
Zdvořilou chválu opominu:
opravdu, dávný ideál
bych v jiné ženě nehledal,
dnům radostí i týdnům splínů
poskytla byste přístřeší...
S kým mohl bych být šťastnější?...
xiv
Já ke štěstí vsak nemám vlohy, mé srdce je mu vzdálené... Co by tu vaše ctnosti zmohly? Nejsem jich hoden — vím, že ne... Manželství (věřte mému slovu) sevřelo by nás do okovů. Kdybych vás měl rád nevímjak, jláska mi zevšední a pak. . . pak nad ničím se neustrnu, váš pláč — tím jsem si zcela jist, probudí jenom nenávist. Posuďte sama: tolik trnů růžemi ze své zahrady nám Hymen nevynahradí.
xv
Snad nic se nevyrovná hrůze ) prázdného domova, když v něm
den co den oplakává muže
ubohá vdova po živém... i muž chápe, jak je ušlechtilá,
I osudu ale přesto spílá,
je zlostný, chladně žárlivý, | oběma život zprotiví...
\ Já se znám. Věřte zkušenostem,
i Takový příslib ochrany
| jste hledala v svém vyznání
horoucně upřímném a prostém?
Vás že by stihlo prokletí \ tak nepříznivé planety?
i
i
í xvi
j -
I Čas jara míjí nenávratně,
! mé sny se v dálce ztrácejí...
\ Věřte: jak sestru vás mám rád . .. ne,
j snad ještě mnohem něžněji,
j Má střízlivost vám dobře radí:
) .své sny a touhy každé mládí
častokrát v letu vymění, strom každý rok je zelený a s každým jarem znova kvete. Proč, nebe jistě dobře ví. Zas přijde láska... ale vy... příště se radši ovládněte, muži jsou různí, leckterý by zneužil té důvěry..."
09
Taťjana studem ochromená a přemáhaná slzami, beze slov, bílá jako stěna, vyslechla jeho kázání. Pak bezmocně (a jak se vždycky s oblibou říká, mechanicky) Vsunula ruku pod paži, kterou jí podal... do tváří vklouzly jí vlasy, klesla hlava... tak vešli spolu do domu, nevadilo to nikomu: i venkov má svá šťastná práva, svoboda pro list domovský nemusí chodit do Moskvy.
xviii
Čtenáři, shodně s vámi míním,
že se náš přítel k Taťjaně
choval — jak předtím k mnoha jiným
opravdu obzvlášť vybraně,
s ušlechtilostí hodnou chvály...
lidé však byli neuznalí,
treperendili vesele,
a s nepřáteli přátelé
(rozdíly bývávají klamné)
drchali na něm každou nit.
Bez nepřátel se nedá žít,
přátel však ušetři nás, pane!
Vím, proč to říkám, věřte mi, ,
bez nich měl bych ráj na zemi.
Ale co!. .. Nevedlo by nikam omílat staré otruby, jen do závorky podotýkám: kdejakou pravdu naruby, tlach, nad kterým se neuzardí lhář, vřele zvaný do mansardy pro pobavení módních dam, nej vulgárnější epigram půjčí si přítel bez mrknutí, a třeba to zle nemyslí, nejnemožnější nesmysly vykládá o vás s velkou chutí... jinak je ovšem kamarád: jak bratr bratra vás má rád!
Jak bratr... Vaši chválabohu jsou zdrávi? Vzkvétá ctěný rod? Dovolte na okamžik, mohu? Ted by snad bylo právě vhod vylíčit několika rýmy, jak je to vlastně s příbuznými: upřímně musíme k nim lnout, ctít pevné svazky krevních pout, nezapomínat na vánoce jít se jich poptat na zdraví, případně poslat pozdravy, a tři sta šedesát dní v roce nerušit jim klid domova... i Kéž nám je pánbůh zachová!
94
XXI
Přátelské, příbuzenské svazky
nejsou nic proti přízni žen:
v nejprudších bouřích o slast lásky
byl byste nerad ošizen.
Hra... Jenže změny módních směrů,
rozmarná vratkost charakteru
a různé vlivné osoby
na křehké krásky působí...
též z rodinného práva plyne,
že ctnostná žena nemůže
žít bez ohledů na muže...
cit vaší věrné přítelkyně
někdo vám náhle odcizil:
srdce je hříčkou temných sil.
xsii
Komu dát důvěru a lásku? Koho nic k zradě nepohne? Kdo vsadil by nás do obrázku, skočil by pro nás do ohně? Kdo neroztrousí o nás klepy? Kdo k našim chybám bude slepý? Kdo strpí naše nálady? S kým nemůžem být neradi? Věříte, že vás někdy nebe tak blízkou duší obdaří? Můj velectěný čtenáři, milujte jednoduše... sebe! Pro sebe těžko na světě vhodnější objekt najdete.f
Pochopitelně: po setkání se nezměnilo zhola nic a láskou zasazené rány jen rozněcují čím dál víc srdce, jež hledá krásu v hoři... ničivá, marná vášeň hoří v Taťjaně čím dál prudčeji. .. beze snů noci míjejí... úsměvy, radost, půvab, zdraví, čas slunné dívčí pohody jsou slova psaná do vody, a mládí ztrácí živé barvy: tak mračnem zčerná úsvit dne, jakmile z noci procitne.
xxiv
Taťjana chřadne... němá, bledá„ zahnaná do své ulity. . . nic chvilku zapomnění nedá, jiskřičku v duši nevznítí. Pečlivě váženými slovy sděluje soused sousedovi: jen manželství ji vyléčí. .. Dost! Teď už musím bez řečí rozvinout jinou nitku děje, hru lásky v šťastné podobě. Doposud však sám na sobě cítím tu tíhu beznaděje a těžko tesknit přestanu pro milovanou Taťjanu...
Q6
XXTii
Obdivem k svěží dívčí kráse
je Lenskij jako zmámený
a sladkým poutům poddává se
až do sebezapomnění.
Je věčně s Olgou... Světí v šeru
hodinky tichých podvečerů
a častokrát už poránu
sedají sami v altánu...
Co víc?... Můj Lenskij ztrácí půdu,
chybí mu chladná odvaha,
jenom když Olga neváhá
úsměvem zahnat pocit studu,
srovná jí pentli u pasu,
anebo dýchne do vlasů...
MEVi
Občas se zavděčit chce Olze umravňujícím románem, jenž krásy světa líčí dlouze ve shodě s Chateaubriandem, a stává se, že celý rudý pár listů (nějaké ty bludy, bůhvíproč černé na bílém) přeskočí jako omylem... Jindy se zase přede všemi, nezvykle tiší, mlčící, schovají nad šachovnicí s nekonečnými partiemi a milý Lenskij jako v snách vlastnímu králi dává šach. ..
Když jede domů, místo spánku
do noci touží po Olze,
zdobí jí v albu každou stránku,
pečlivě věrný předloze:
perem i štětcem kreslí vísky,
Kypridin chrám, háj, obelisky
či holubičku na lyře
s lehkostí hodnou malíře,
a na stránce už ozdobené
najde si místo pro rýmy
jímavých veršů, kterými
— jako by tesal do kamene —
myšlenky, sny a pocity
na věcné časy zachytí.
xxviii
Vždyť z vlastní zkušenosti znáte ta alba slečen z maloměst, do kterých páté přes deváté kdekdo si čmárá ostošest. Cit neuznává gramatiku, klidně si slova do veršíků pro rytmus beztak kulhavý prodlouží, zkrátí, upraví. Hle, skví se na titulním listě: QlTÉCRIREZ-vous s ur ces tablettes.
s podpisem t. á. v. Annette, a na posledním sebejisté: Kdo lásky víc než já ti dal, má svaté právo psáti dálí
98
Najdete tady bezpochyby dvě srdce v jednom plameni, pomněnky, skálopevné sliby,
Že láska lásku odmění,
i dvojsmyslnou metaforu
poety z armádního sboru.
Mám taky sklony k zlozvyku
psát dívkám do památníků.
Proč? Z upřímného přesvědčení:
co do nich člověk sesmolí,
nemůže aspoň kdokoli,
už předem notně nabroušený,
rozpitvat za účelem rad,
zda smím či nesmím vtipně lhát.
XXX
Vás, alba, která nosí na svět z knihovny ďáblů Mefisto, vás, která musíte se zaskvět kdejakým protagonistou, vás, která pro největší snoby svým perem Baratynskij zdobí a Tolstoj štětcem plným krás, vás kéž by si vzal zpátky ďas! Z IN-quarta elegantní dámy předkládaného nápadně takový vztek mě popadne, že se mi břitké epigramy ze skrytu duše provalí. Pravý čas na madrigaly!
í Lenskij se pro svou milovanou nad madrigaly nepotí, když verše čistou láskou planou, nesvedou chladné bonmoty... \\ nad vším, co Olga říká, žasné, o všem, co dělá, skládá básně: do elegií pod klišé životní pravdu vepíše... Takhle si, Jazykové, vysní tvé srdce pro zpěv slavičí podobu krásy bůhvíčí, v souboru elegických písní budeš mít jednou sebraný svůj život jako na dlani.
xxxii
Psst! Slyšíš?.... Kritik nepromíjí sebekrásnější pojetí nezdravě smutných elegií a důrazně nás poety vyzývá: „Pište jinak, nově! Přestaňte v každém druhém slově lkát nad tím, co se nevrátí: Pryč s prohnilými tématy!" „Máš pravdu. Jistě sneseš z půdy škrabošku, dýku, polnici a počkáš, dokud básníci myšlenky z mrtvých neprobudí, viď..Zas ho vidím růžově... „Skládejte ódy, pánové,
100
oživte jejich mocné proudy z velkých dob starých básníků... " „Jen pateticky vzletné ódy? To máš zas jednu muziku. Čti! Satirik tě poopraví: myslíš, že chytrák z Cizí hlavy ódami pro nás vytvoří víc nežli smutní autoři?" „Čemu nás elegie učí? Jaký má záměr? Bezcenný! Óda v nás budí nadšení, "povznáší mysl..." Hnul mi žlučí, nač ale živit v paměti zbytečný svár dvou století.
xxxiv
Vladimír, z lásky ke svobodě v myšlenkách buřič bezmála, zásadně nebyl proti ódě, Olga však o ně nestála. Kdypak se básníkovi stane, že krásce vroucně milované smí číst své verše? Každému bych přál tak vzácnou odměnu. Musí být na vrcholu blaha žák milostného umění, když poslechem ho ocení ta, která je mu víc než drahá. Až na vrcholu... třeba ví, že ji to dvakrát nebaví.
xxxt
Já všechno, co mi z pera splývá,
čím ve mně harmonie zní,
čtu chůvě, která odjakživa
sdílela se mnou moje sny,
po mísách s chlupatými jídly
souseda přivážu si k židli
a zkouším, jak se polyká
nedovařená tragika,
anebo (teď už bez taškařin)
když hledám rýmy, zvečera
na toulkách kolem jezera
lov na divoké kachny mařím:
cim hbezneji předčítám,
tím dřív jsou do jedné ty tam...
xxxvi—XXV vii
Ach tak — co Oněgin? No ovšem, když dovolíte, velmi rád napíšu dopodrobna o všem, co by vás mohlo zajímat. Styl převzal od anachoretů: v šest dává dobré jitro létu, jen tak si něco přehodí a za chvíli je u vody. . . tam naváže zas na Byrona, Hellespont v malém přeplave, pak prolistuje při kávě časopis nevalného zrna a obléká se...........
102
xxxvm—xxxix
Hluboký spánek, četba, květy, potůčky, lesní tišina, polibky dívky s mléčnou pletí a s trnkovýma očima, bujný kůň dobře vycvičený, v poledne celkem slušné menu, přírodní víno, zákoutí pohody, ticha, samoty: to je ráj mého Oněgina... užívá si ho dosyta, v bezstarostnosti nesčítá korálky dnů a zapomíná na městský život s přáteli i s nudou rušných nedělí.
xii
Předjitřní mlha těžce klesá na pole ladem ležící, hlad vyštval z hlubokého lesa šedého vlka s vlčicí. .. kůň rozšiřuje nozdry, cítí blízkost těch dvou a ostražitý muž v sedle stoupá do třmenů. pasáček žádnou stračenu poránu z chléva nepobízí a pro tulácky v poledne svůj roh už k ústům nezvedne. dívčina zpívá, přede přízi, louč pološeptem praskotů jí protepluje samotu.
xl
Jenomže léto na severu je parodie jižních zim, mihne se, zmizí — svému peru tu holou pravdu nesmícím. Podzim už táhl pod oblohou, sluneční svit jen nanedlouho zjasňoval čím dál kratší dny, šum lesů, teskný, neklidný, odkrýval baldachýny korun, mlhavěl pohled k dálavám, táhlý křik husích karavan putoval k jihu... živým tvorům vnikala nuda do doupat: za humny číhal listopad.
Venku to nekřesťansky zebe, stříbrně zvoní holomráz... (Ted jistě čekáte rým nebe, napadlo mě to ještě včas!) Lesk říčky má víc elegance než parket pro moderní tance a brusle malých nezbedů vesele sviští po ledu... obtloustlá husa k smrti ráda by spočinula v lůně vod, nenašlapuje právě vhod, uklouzla, mávla křídlem, padá. jak v rozdrchaných obláčcích snáší se, krouží první sníh.
xliii
zit
A jaké slasti tobě zbudou?
Procházky? V zimním období
každá ves nakazí tě nudou
své jednotvárné podoby.
Chceš půl dne v sedle prozahálet?
Jenomže našlapovat na led
i pro koně je nesnadné,
než řekneš popel, upadne.
Bud doma, dobří společníci
Pradt, Walter Scott už jsou tu, čti!
Nemáš chuť? Sedni na účty,
pij, hudruj — večer s jednou svící
dohoří, čas se postará,
aby ti plynul do jara.
Veuve Clíquot nebo Moetova j královna každé hostiny
\ na počest básnického slova
| Lenskému číši ojíní,
j šampaňské šumí Hippokrénou,
šampaňské vůní, jiskrou, pěnou (tisícerými náznaky) mi uhranulo: kdejaký poslední groš, co v kapse západ, jsem za ně dal a vždycky rád. Pamatujete? Tolikrát zplodilo pošetilý nápad, j dobrý vtip, tečku za básní,
j vášnivé debaty a sny.
xlir
Oněgin v planém snění bloudí jak blíženec Childe Harolda, po lázni ledovaté vody zvolna se k činu odhodlá: sám potom chodí v plné zbroji tupého tága po pokoji, obléhá stůl a nad číslv se po každé hře zamyslí. Zimní den k večeru se kloní: kulečník dřímá za stěnou, u krbu je už prostřeno, přijíždí trojka šedých koní a Lenskij vchází do dveří... konečně! vzhůru k večeři!
sítí
Dnes však mi neprokáže dobro, kdo šampaňským mě pohostí, pro slabší žaludek má Bordeaux moudřejší, lepší vlastnosti. Ne, šampaňské už pro mne není, chrlí jak láska krásné ženy šarm, jiskřivou chuť k životu a rozmarnost a prázdnotu.. . Bordeaux je věrný přítel, který ve chvíli pro nás nej těžší pomůže, vzpruží, potěší, zpříjemní klidné podvečery, ulehčí tíhu únavy. Ať žije Bordeaux! Na zdraví!
1 ť\á~L
Krb dohasína.. . lehce zlátne řeřavý uhlík v popeli... vlásinka dýmu nenávratně se rozplývá a nesmělý dech tepla slábne... zvolna, tiše dýmají dýmky... z plné číše perlivé světlo vyvěrá... den mizí v šeru večera... (Příchuť slov orosenou vlhkem dobrého vína vychutná ta neradostná nesmutná hodina mezi psem a vlkem, proč takhle zvaná pámbuví.) Nastal čas klidné rozmluvy:
xlviii
„Co dělá Taťjana? A co tvá
veselá Olga? Jak se má?"
„Dost, stačí... plnou bych už sotva
po tom všem dopil... Oběma
se vede dobře... Olze skvěle...
Ta ti má ňadra!... V celém těle
rozvila... prostě zkrásněla...
a jak je oduševnělá...
Musíš k nim zajet! Bez protestů!
Vypadá to až neslušně:
přijedeš dvakrát — víc už ne,
jako bys nechtěl vážit cestu....
Počkej!... mám hlavu děravou...
Samy tě totiž zrovna zvou."
„Mě?" „Ano. Olinka i máti...
víš, v sobotu je Taťjany...
Doufám, že teď už bez debaty
vyhovíš jejich pozvání."
„Jsem celý žhavý na tu spoustu
kdovíkde zverbovaných hostů..."
„Prosím tě, jakých? Nemohou
na svátek sezvat kdekoho.
Evžene, nebud tvrdošíjný
a pojed!" „Dobrá." „Ty jsi skvost!'
a sotva splnil povinnost
úlitby pro budoucí tchyni,
zas začal přesáhodlouze
— bože ta láska! — o Olze...
i
Byl šťasten... Nic už neprodlouží posledních pouhých čtrnáct dní a touhu po svatebním loži naplní onen přeslastný , okamžik posvěcený láskou, j Že nelze v Hymenově svazku žít bez starostí, bez nudy, to pozná, až se probudí. My Hymena ctít nedovedem a řetěz hrůzně nudných scén, tlustospis ä la Lafontaine vidíme v manželství už předem... \ Můj Lenskij ve svém blouznění
byl pro ten děj jak stvořený.
108
Byl milován.. . a ve své víře
na pocit štěstí zvykal si...
Je blažený, kdo za kacíře
střízlivý rozum prohlásí
a vychutnává slastnou krásu
jak zpitý poutník v kanafasu,
ci neznějí, jak motýli
jarními květy opilí...
je ubohý, kdo nepropadá
závrati slov a pantomim,
kdo všechno vnímá s vědomím,
že lásku korunuje zrada,
a komu chladná nevíra
na zámek srdce zavírá.
HJL AVA FAX A
Nepoznej ty hrůzné sny Světlano má milá t
ŽUKOVSKIJ
Ten rok přál vpravdě podzimnímu,
tesknému času do vánoc.
Kraj dlouho, dlouho čekal zimu.
První sníh přivolala noc
třetího ledna. Časně ráno
dvůr objevil se před Taťjanou
v neporušené čistotě:
třpyt na střechách a na plotě,
na oknech kresby ornamentů,
slavnostně postříbřený park,
sněžná pláň polí s hejny strak
a hory v blyskotavém kmentu,
se zaoblenou křivkou čel.
Všude jas, všechno nad úběl.
ii
Zima... A sedlák do postraňků
s radostí saně připřahá,
v předtuše příštích sněhů vranku
opouští chladná rozvaha. . .
povozník sahá po bičišti,
kibitka letí, jen to sviští,
oblaka sněhu pozvedá. . .
na dvoře malý nezbeda
zapřáhl do sáněk sám sebe,
vesele vozí voříška,
po chvíli skvělá projížďka
zalézá za nehty a zebe:
kluk neví, zda se smát či ne,
matka však hrozí z kuchyně. . .
iii
Ne ve mluvím se vaší přízni, když takhle kreslím zimní Rus: jsou to jen hrubé prozaismy, nic pro váš vytříbený vkus. V nadšení, múzám jistě milém, psal jiný básník skvostným stylem o prvním sněhu, o zimě,
0 něze, po níž toužíme. Oslavné verše uchvátily magickým kouzlem tajných jízd
1 vás, tím jsem si zcela jist, nechci však zatím měřit síly s ním, ani s tebou, rozmilý básníku finské idyly.
Taťjana (s duší ruskou v hloubi, ač sama nevěděla čím) lnula k té kráse, která zdobí chlad nekonečných ruských zim. Milovala třpyt slunce v jíní, hvizd saní, píseň meluzíny, růžově jasný ranní sníh, večery tříkrálových tich. Děvečkám u nich v domě dosud krátily tyhle večery prastaré zvyky, pověry, jež měly slečnám věštit osud: vždycky jen muže vojáka, kterého válka odláká.
v
Taťjaně učaroval krásný tajemný odkaz z dávna let, věřila na lunu a na sny, na osud psaný do karet. V magickém strachu z nebezpečí svět věcí s jinotajnou řečí předzvěstí nebyl bezduchý a vyvolával předtuchy. Na peci, na kočičím trůnu, šlechtil se kocour tlapičkou: hned věděla, že brzičko přijedou hosté. Zhlédla lunu, ubývající v dvourohý srpeček zkraje oblohy,
vi
a zůstala jak zkamenělá. Když v sametově modré tmě jiskřivá hvězda zasršela, rychle, než nocí prolétne, Taťjana šeptala své přání. Když blízko domu znenadání zahlédla brzy p oránu vůz slámy, černou sutanu či kutnu nějakého mnicha, když do cesty jí z obilí vyběhl zajíc, děsily ji několik dní chvilky ticha a po neklamné předzvěsti očekávala neštěstí.
114
Tajemnou krásou okouzlilo ji hrůzyplné tušení. Protiklad? Ovšem: jako dílo přírody jsme k nim stvořeni. Nastal čas vánoc se vším všady: cb.ce zvědět osud chtivé mládí, vtělená sebejistota, na kterou dálka života teprve čeká v nedohlednu, chce zvědět jeho podobu stáří, už zralé do hrobu, s číší let vyprázdněnou ke dnu -naděje lžou těm jako těm dětinsky milým šepotem.
Taťjana odlévá vosk: hledí
do prapodivné spleti čar
a tajuplnou předpovědí
promlouvá tajuplný tvar.
V zakryté míse Čiré vody
tápavá dívčí ruka bloudí,
Taťjaně prsten vyloví
při staré písni se slovy:
Blaze tam každý chudák žije
na horách stříbra, v zlatu cest,
čí je ta píseň, tomu čest
a sláva! ... Teskná melodie
však srdce slibem nehýčká,
lepší je druhá: kočička.
Mrazivá noc a z jasné výše
tajemné spleti souhvězdí
září tak slavnostně, tak tiše...
Taťjana u ledové zdi
a oblečená do hedvábí
úplněk k tajné věštbě vábí,
v zrcadle však se třepetá
jen žalost v lunu zakletá.
Vtom... slyš... sníh křupe... rozběhla se
k nočnímu chodci... Tiše zní
tón šalmajově líbezný
v toužebně něžném dívčím hlase:
Jméno mi povězte ... A on
jí odpovídá: Agafon.
Taťjana, nežli půlnoc zazní — aby čas kouzel neminul — na radu chůvy dala v lázni k večeři pro dva prostřít stůl. Potom však úzkost na ni padla. Já vzpomněl si, jak u zrcadla Světlanu jala hrůza — ne, nemám sil věštit Taťjaně... Svlékla se, rozesílala lůžko, ulehla. Ve tmě něžný Lei klubíčko snění odvíjel, zrcadlo zvolna pod poduškou zamžil dech tepla. Do rána vše ztichlo. Spí i Taťjana...
li/:
Noc divný sen má pro Taťjanu, když dvanáctkrát zvon udeří: po nedozírném sněžném lánu jde v bezútěšném příšeří. .. klopýtá... náhle ze závěje hrozivě, dravě na ni zeje hučivá, rmutná, hluboká čerň zběsněného potoka.. . nad prudkým proudem drkotají dva trámky spjaté třískou kry, lstná lávka smrti nad roklí... Taťjana stojí na pokraji propasti, která nemá dna, zoufale sama, bezradná. . .
xii
Všechno jí kalné vlny berou
jak nepříznivá náhoda...
neslituje se nad ní šero,
nikdo jí ruku nepodá. ..
Vtom proti ní se rozěechrává
vrch závěje... co je to?.. . Hlava,
trup obrovského medvěda!
Ach!... vzlykla... Zařval... pozvedá
a napřahuje těžkou tlapu
k Taťjaně. .. přemáhajíc strach,
sevřela pevně ve špičkách
prstů hrot studeného drápu
a cupitala přes potok.. .
Jde dál... on za ní krok co krok.. .
Nohy jí poutá divná tíha, a přece spěchá, prchnout chce... neodbytně však dál ji stíhá dech kosmatého průvodce. .. Žene ji, horký, neúprosný. .. Vidí hráz lesa. .. chmurné sosny se v nepohnuté kráse skví, chlad vánic čiší od větví ztěžkaných sněhem. .. korunami bříz, lip a osik na kmeny prosvítá hvězdné jiskření... n*ení kam prchnout... keře, jámy, prolákliny se ztrácejí v hladině bílých závějí...
xiv
Je v lese... medvěd dohání ji... Zdolává sněžné prohlubně... Větev jí dlouhým spárem šíji přiškrtí... druhá vyškubne bodlinou náušnici z ouška. . . střevíček pochovala nožka v zkypřeném sněhu pod jedlí... šáteček prsty nezvedly... Taťjana v úzkostlivém chvatu před pronásledovatelem stydí se, nepozvedne lem tíživě urousaných šatů... běží... on v běhu vyčkává... a ji už zmáhá únava...
118
Do sněhu klesá... on v tu ránu s ji zvedne, na hřbet vysadí... mrákoty padly na Taťjanu, bez dechu leží, bez vlády...
Medvěd ji jako pírko nese... !
Vtom chatrč... stojí v pustém lese !
vánicím, mrazu napospas...
okýnko svítí, jeho jas
v pekelném rámusu a křiku
ligotá... Medvěd zavrčí, |
zabrumlá: „V téhle chatrči
bydlí můj kmotr!.. .*' Zmáčkne kliku,
opře se tlapou, otevře i a pokládá ji za dveře.
xvi
Hned přišla k sobě: tmavá síňka, )
medvěd pryč, od vedle zní smích, ]
povzdechy, křik, sklo o sklo cinká I
jak při pohřebních přípitcích... ji
Nechápe... Hrůzou položivá .
škvírkou se do světnice dívá... -pot na čele ji zastudí...
co vidí?... samé obludy: l}
pes se zobanem, parohatý,
skřet s chvostem z volských ocasů,
babizňa s bradou do pasu,
kostlivec s topornými hnáty,
duch s krůtí hlavou k čtveru tlap •
a napůl kocour napůl čáp. :J
xvii
Co hrůznějšího: černý krab se vyšplhal na hřbet pavouka, na husím krku v rudé čapce lebka se nad stůl vysouká, mlýn poskakuje kolem židlí, jak řehtačkami hrčí křídly, smích, štěkot, jekot, mekot, kvik, lidská řeč, koňský dusot, ryk! Vtom vzadu u protější stěny f Taťjana vidí známou tvář: její bůh, její otrokář, hrdina mého vyprávění! Sedí s tou zvěří nezvěří a hlídá kliku u dveří.
xviii
Pokývne — všem dal povel k reji, pije — dal povel k napití, směje se — hned se všichni smějí, ztich — mlčí jako zarytí. Je pánem nade všemi hosty. Taťjanu v náhlé zvědavosti opustil strach a skulinku pootevřela trošinku... Zvedá se vítr, světlo praská, zhasíná prudkým průvanem.. . Nastal zlý šerosvit a v něm strnula rozjarená cháska... Vtom Evženův stín povstane a kráčí rovnou k Taťjaně.
1 90
xix
Taťjana padá do područí neviditelných, pevných pout své hrůzy: hrdlu neporučí jediné slůvko vykřiknout, nehne se... Evžen bere kliku, otvírá... Oči pekelníků spatřily dívku. .. Zařičel smích.. . Hroty parohatých čel, tesáky, kostnatými prsty, choboty, drápy, klepety sápou se po své oběti, pazoury se zježenou srstí, pařáty, hnáty, nohama dupou, řvou: ta je má! má! má!
MÁ je! křik Oněgin a rázem
vše pohltilo černo tmy.
V chatrči profičené mrazem
zůstali spolu samotni...
Evžen ji něžně, opatrně
pokládá na lavici, shrne
jí vlasy, ještě něžněji
opře si hlavu o její
rameno... Vtom se objevila
Olga, s ní Lenskij ... jasní tma. ..
Oněgin blýská očima,
nezvaným hostům krutě spílá
a oba hrubě odhání
od vyděšené Taťjany...
xxi
í  Křik hádky... v Evženově ruce zablýskl nůž a vzápětí kácí se Lenskij ... stíny prudce zčernaly. .. rychlé přemety... jek, div se hlava nerozskočí!... | Taťjana otevřela oči:
| růžový úsvit za okny.
• Za vrzly dveře. Vlétlo k ní
j jásavější než na obloze
\ plameny ranních červánků,
lehčí než lístky ve vánku, světlo dne, ztělesněné v Olze: „Tak honem, Táňo, pověz mi, koho ti vybraly tvé sny!"
xxíi
I Taťjana, zaujatá knihou,
však pranic nedbá o sestru, dočítá list, hned obrací ho, slůvko jí neunikne z rtů. Ač téhle knize byly cizí
i přeludy poetických vizí,
ač byla chudá na skvosty životních pravd a moudrostí*
i Scott, Byron, Racine, Vergil, Tasso,
Seneka ani Sešit mód nedokážou tak zaujmout... Byl to král mágů, kejklíř s krásou, jež věští osud člověka
;! řečí snů — Martyn Zadeka.
xxiii
Exemplář toho veledíla Taťjaně zrovna z nebe spad, kramáři za něj zaplatila pouhé tři ruble padesát, a že mu nešlo o peníze, přidal jí k jasnovidné knize Malvínu, slušnou docela, to všechno za Marmontela (třetí díl), za dvě Petriady, mluvnici, bajky pro pány. Zadeka v oěích Taťjany byl génius. 4. Má dobré rady, dny smutků slibem rozjasní a celé noci hlídá sny...
I3ÍV
Zmátla ji tříkrálová předzvěst.
Pochopitelně jediný
Zadeka může moudře převést
do slov ty hrůzné vidiny.
Taťjana soustředěně hledá,
co říká stručná abeceda:
břeh, bříza, ěáp, duch, hostina,
lebka, les, medvěd, most, síň, tma
a tak dál... Ale naneštěstí
nerozptýlila četbou mrak
tísnivých obav, naopak,
zlý sen jí zlou hru náhod věští.
Strach podemílal poklidný
koloběh posvátečních dní...
Aurora purpurovou dlaní z kolébky jitra v klínu hor / k jmeninám první blahopřání se sluncem zvedá nad obzor,; Záplava u Larinů roste a roste. .. Přijíždějí hosté, příbuzní, celé rodiny, na saních, v bryčkách... V předsíni výkřiky, tlačenice, zmatek, v salóně fráze na frázi, poklony, vtipy, příkazy, křik kojných, nářek nemluvňátek, útoky na čaj, na kliku, mlaskot rtů, štěkot mopslíků.
xxvi
Pusťakov přijel, malý, tlustý, s ním jeho ještě tlustší choť, Gvozdin, pán, který neodpustí mužikům upálený knot, Skotininovi s kupou dětí ve věku od dvou do třiceti, Petuškov, místní lev a rek, můj nebezpečný bratránek Buj ano v — uválená záda, čepici, kartáč na tváři, (tak jak ho znáte, čtenáři) a penzionovaný rada Fljanov, žrout, který čenichá, kde kápne drb či pleticha.
1 O/i
xzvu
xxíx
Za Charlikovem roztomile monsieur Triquet sem cupitá, má charme, chic paruku a brýle, z Tambova přijel — rarita. Je Francouz a ti ke slečnám jsou galantní — veze Táně chanson, pochopitelně komorní:
réveillez vous, belle endormie.
Text poskytl mu starý sborník ležící ladem po léta, Triquet jak vtipný poeta úpravou do podstaty pronik: odvážně místo belle Nina vybásnil belle Tatiana.
xxviii
V zářivé kráse uniformy z blízkého města už je tu naděje matron, vtipný, dvorný idol všech slečen v odkvětu: rytmistr. Slyšíte, co říká? Vzkaz od samého plukovníka! Kapelu pošle na statek! Bude bál! Hloučky děvčátek už parket pod střevíčky pálí. Prostřeno! Všichni odpluli v řetězu párů k tabuli. Slečny se svorně namačkaly k Taťjaně, páni naproti. Kříž a hrr na ty dobroty!
Teď vyřídilky hostů ztichly, žvýkají. Místo hovoru zaznívá ze všech stran jen rychlý dialog družných příborů. Slovo však dalo dvě tři slova a za chvíli se všichni znova smějí, řvou, nikdo neslyší, ani co krici nejblizsi soused. Vtom.. . proč se poohlídli \ Lenskij a Evžen. „Konečně! Náš básník!" Slečna po slečně, pán po pánovi sune židli a lesklé příbory těch dvou srdečně ke stolu je zvou.
Na čestné místo proti Táně.
Jak jitřní luna pobledlá,
v zmateném strachu štvané laně
z mrákotných očí nezvedla
clonu řas... zas jí sálá v duši
ta výheň. .. hrdlo úzkost dusí.. .
na slova jejich pozdravů
neodpovídá... záplavu
slz chvatně polyká a mdloba
ji užuž svírá do kleští. . .
Pak vůle pocit bolesti
přemohla. Tiše zdraví oba
přátele. Už se ovládá
a sedí — ráda nerada.
126
Tragickohysterické scény,
pláč, mdloby, omývání čel,
Oněgin, tím vším přesycený,
dávno už prostě nesnášel.
Dostal vztek hned — náš divný patron,
jak viděl shluk těch strejců, matron,
a Taťjanino pohnutí
mu dodalo. Jí s nechutí,
kochá se jenom pomstychtivou
představou, jak se milému
kamarádovi Lenskému
odmění, a s tou perspektivou
kreslí si v duchu hlavy všech
v zkarikovaných obrysech.
xsxii
K Tánině štěstí oči hostů
soustředily se na touhu
po slibně promaštěném soustu
vypečeného pirohu
(přesoleného mimochodem)
a teď už před posledním chodem
v lákavě ojíněném skle
putuje na stůl cimljanské,
s ním sklenky, štíhlé jak ty, ryzí
křišťále mého osudu,
poháre vábných přeludů,
nevinná inspirace, Zizi,
ty kalichu všech kalichů,
opájející bez hříchu.
Blanc- manger už se přede všemi
natřásá, salvou vybuchly
zátky. Vtom drahý Triquet, z trémy
už oněmělý, ohluchlý,
důstojně povstává a úcta
zavírá shromáždění ústa.
Taťjana trne. Trubadúr
v kakofonii moll a dur
odzpíval svoje. Všechny ruce
tleskají. Oslavenkyně
s povděkem pěvci pokyne,
načež jí skromný velký tvůrce
přípitkem skládá poklonu
a věnuje text chansonu.
xxxiv
Gratulacemi, pukrlaty
kdekdo chce předčit kdekoho.
Když jako bůhvíkolikátý
šel Evžen, oblomilo ho
Tánino zoufalství. Snad procit
v znecitlivělém srdci soucit:
beze slov uklonil se jí,
podíval se však něžněji,
než bývá zvykem. Ať ho vskutku
dojal stesk očí, smutek rtů,
ať z flirtu nebo ze žertu,
ať šlo či nešlo o pohnutku
šlechetnou, byl to rozhodně
nejhezčí dárek toho dne.
128
Všechno se řítí od tabule k salónu... tlačenice, hluk: tak včely od lahůdek v úle spěchají do zeleně luk. Dívenka družce tajnost špitne, krb láká dámy. Blahobytne nacpané břicho usedá k siestě vedle souseda. Vábnými barvami čtyř listů zelené sukno vyraší v bostonu, v hombru pro starší, pro mladší v populárním whistu, vždy stejně: hra ta jako ta jen sladí nudu života.
xxx y í
Osmkrát hráči pro své rubbery změnili místa, po osmé svedli boj nade všechny chrabrý. I Čaj podává se. Dávno jsme na oběd, na čaj, na večeři den rozdělili. Čas nám měří žaludek, nejpřesnější druh kapesních hodin — bez poruch. Zas podotýkám do závorky: měl bych být poetičtější a nezvěčňovat ve verši tak často jídla, láhve, korky jak Homér, od nepaměti slavený třicet století.
lilTU-UATIU-AAAM
Tedy čaj a s ním etiketní obřad už skoro zbytečný: vábný bas fagotů, alt flétny ze sálu volá na slečny. Petuškov, třeba na stolku mu chladne čaj s notnou dávkou rumu, vždy ochotný hrát Parise, s úsměvem Olze klaní se, Taťjaně Lenskij... Staré panně Charlikovové propůjčí tambovský básník náručí, Bujanov objal odhodlaně Pusťakovovou... Začínal v celé své kráse skvostný bál.
xl
Když jsem vás seznamoval s knihou (díl první, vzpomínáte si?) líčil jsem V stylu Albaniho * ples petrohradské noblesy,
jenomže bez patřičné kázně zatoulal jsem se lehkovážně, nožkami dam jak posedlý. Naposled však mě zavedly ty jejich drobné krůčky z cesty. I Rozum, jenž přišel po mládí, ve všem — i v slohu poradí a ostříhá mě od neřestí, takže ted v pátém sešitě v odbočkách nezabloudíte.
130
xli
! í
xnn—jtiiv
VŠe víří v divém kolotoči,       » i jak vítr bujných mladých let král tanců, valčík, sálem točí, vír párů strhly tóny v letí
Nadchází chvíle sladké pomsty: ) Evžen, v svých plánech nelítostný, ! zve Olgu. Už s ní vířivě obtančil kolo, další dvě, teď posadil ji na kraj křesla,
baví ji, Olga oplátkou '
se usmívá a zakrátko
zas hudba do víru je vnesla.
Sál žasne, trnou někteří. ) A Lenskij očím nevěří.
xlii
Mazúrka zazurčela. Dříve mívala furiantský ráz, hro mrabij áčky, burácivě parket se pod kramfleky třás, drkotem drnčívaly rámy! Kdepak dnes: jako cudné dámy po vosku kloužem doslova. V barbarském ráji venkova dál drží se však tvrdošíjně a bez ohledu na pokrok kramfleky, kníry, krok a skok: vesnice není otrokyne nevkusné módy, choroby novoruského období.
S hrdinou právě stál náš drahý Buj ano v blízko Taťjany a Olgy. Evžen bez úvahy zas před Olgou se uklání, plavně s ní klouže, nepokrytě jí při jakési banalitě zápěstí tiskne, očima ji donchuánsky objímá a samolibá Olga dlouze vrací mu pohled... Ze všeho, co viděl, posed Lenského běs žárlivosti: sotva Olze Oněgin složil poklonu, hned zve ji ke cotillonu.
Ráda by, ale... Ne? A proč ne? Prý zadala už cotillon Oněginovi... Co si počne?... Jak mohla?... Bože... Je jí on.. Tak mladá, a už z toho zrna zkušených koket. .. povětrná! Už chtivá pletek, poměrů, už ochutnává nevěru! Selhalo sebeovládání: proklíná ženskou povahu, jde, dá si předvést ke prahu koně a jede... Jen dvě rány, pár pistolí a jedna hruď rozhodnou osud — buď jak buď!
1 OO
HLAVA ŠESTÁ
Zem, kde dny i v létě jsou mlhavé a krátké . rodí lid, jenž neví, Se smrt je bolestná.
PETRARCA
Oněgin videl Vladimíra odcházet. Přišel o radost a před Olgou už nezastírá, že tu má všeho zrovna dost. i Olinku stihla stejná změna: už roztržitá, unavená, s chutí by se mu vyvlíkla, než dozní dlouhá čtverylka. Konečně! Ještě jídlo, pití. Stele se všude, kde se dá jak pro kterého souseda, i v síni, v čeledníku. Sytí všeho jdou spát. Jen jeden stín odjíždí domů... Oněgin.
ii
Klid: na pohovce sklížil víčka Pusťakov ke snu o jídle, na druhé jeho polovička. V jídelně padli na židle Bujanov s Petuškovem, Gvozdin, a Fljanov s pokáním už pozdním: přecpal i břich dost objemný. Monsieur Triquet spí na zemi. Dívenky na vlnách snů plynou v pokojích Olgy, Taťjany. Jen u okna v svém ústraní pod bledou tváří Dianinou Taťjana nespí, nešťastně zračí se její obraz v tmě.
iíi
Evženův příjezd, dvornost k Olze, jež nenaznačila, co chce, pohled, jejž pouhou omluvou lze dost těžko nazvat, hluboce zjitřily ránu. .. nepomohou úvahy... srdce zprahlé touhou stesk žárlivosti umučí. .. jako by chladnou obručí svírala duši... náhle zbyla jen propast... hukot, černo, dým... „To je smrt..." blesklo vědomím, „od něho však mi bude milá. Nereptám, klidně jdu jí vstříc. On nemůže mi dát nic víc."
iv
Kupředu, ději! O náš zájem
říká si nová postava.
Tak pět verst za Červeným Hájem,
Lenského statkem, zůstává
živ a zdráv — nadlouho, jak doufá —
v samotě hodné filosofa
bývalý fláma Zareckij,
karbaník, pijan nad všecky "
tehdejší bratry z mokré čtvrti,
dnes — třeba nelegitimní —
pečlivá hlava rodiny,
statkář, jenž hodlá nadosmrti
žít jako zgruntu poctivý:
svět lepší se, s ním on i vy.
Byl kdysi chválen za odvahu dost pochybenou — ačkoli prostřelil eso na pět sáhů nevyzkoušenou pistolí a za války se jednou v klání jak rytíř bez bázně a hany osvědčil: ač šlo o zdraví, svalil se s koně do trávy, opilý namol... zajali ho, odvezli sta mil od vlasti! Regulus novus, studna cti, byl by se věčně vláčel s tíhou okovů, aby v poklidu pil u Verryho na křídu.
Ti
{ Vychrlil stovky vtipů za noc,
hlupákům věšel bulíky, rozoumkům zase brejle na nos, skrytě i bez chytristiky, třeba si někdy svými kousky vysloužil pozdrav od rákosky a třeba někdy neblaze sám žbluňkl do kolomaze. Na jedno slovo měl hned dvacet,
j uměl sít jed i krájet med,
když na to přišlo, oněmět, když na to přišlo, ťaf ky vracet, zvrátit žert mezi přáteli
* ve spor, kdo koho zastřelí,
1 3£
Til
nebo jim u zpěněných sklínek rozmluvit důvod k přestřelce, a potom vzít jema svůj mlýnek vtipů, lží jako zbabělce. Alia tempora! Náš elán (jak slabost k Amorovým střelám) s mládím nás navždy opouští. Jak už jsem řekl: na poušti, v hlohovém, v akátovém stínu, ten vybouřený filosof, navrácen pod svůj rodný krov, jak Horác sází zeleninu, zahání kvočny na vejce a učí děti á-bé-cé.
viii
Ne, nebyl hloupý... Evžen sice poznal, že k lidem nemá vztah, přesvědčil se však o logice a vtipu v jeho úvahách. Když nevěděl, co se samotou, rád si s ním poseděl, a proto bez překvapení poránu vítal ho ještě v županu. Zareckij ale, jak se říká, ztratil mluv, vlasy prohráb si, významně sáhl do kapsy a podal mu list od básníka. Oněgin, tím vším zmatený, četl si stručné sdělení.
ts
Byla to výzva zvaná kartel, zdvořile, chladně psalo ji nepřátelství dvou dobrých přátel, byla to výzva k souboji.\ Oněgin posla v prudkém hnutí, tím nepřátelstvím uhranutý, div neprohodí očima a prohlásil, že přijímá. Zareckij odpověděl stroze (měl doma práce nad hlavu) a po uctivém pozdravu odešel... Zato Evžen, pouze před ním tak sebevědomý, ted zpytoval své svědomí.
Měl proč: když zvážil všechny činy, postaven před svůj čestný soud, sám uznal míru vlastní viny: za prvé — nelze prominout, že lásku, něžnou, ostýchavou, zlehčoval pro pochybné právo, za druhé — jednal doslova jak Lenskij, toho omlouvá i vzdor osmnácti let, sám v ničem
I však nemůže se omluvit,
jako by ztratil rozum, cit, v zaslepenosti byl jen míčem ^ předsudků, loutkou velkých gest,
a zanedbal to hlavní — čest.
IzLO
si
Nemusel zuřit jako lítý, hnát roztržŔu až na nože, měl prostě projevit své city a odzbrojit vzdor. „Jenomže teď už je pozdě... ví to tamten pletichář.. . před tím duelantem složit zbraň, to je těžká věc... roznese, že jsem zbabělec. .. Uměl bych s pohrdavým klidem přijmout cejch jeho nálepky, jenže ty drby, pošklebky.. Veřejné mínění! Všem lidem tak drahý oltář obětí! impuls cti! Osa planety!
xii
Lenskému skřipec nenávisti bohužel dobu nekrátí. .. Konečně vchází sebejistý prostředník aktu odplaty! Básníka zaplavila radost. Měl strach, že neučiní zadost své žárlivosti, že se mu sok vykroutí, a ke všemu kdovíjak překvapivě, zchytra. Děj zášti tedy začíná, kde? za stavidlem u mlýna, kdy? při východu slunce, zítra: posledním slovem přesných ran promluví proti zbrani zbraň.
Zlost za Lenského velmi lehce i rozhodla jednou provždycky,
že Olgu ani vidět nechce. Na chodu velké ručičky sledoval čas a za hodinu zas ocitl se... u Larinů. Myslel, že Olgu potrestá, ohromí... ale nevěsta naopak překvapila jeho: jako by se nic nedělo, přiběhla k němu s veselou, prodchnutá důvěřivou něhou, snad ještě bezstarostněji než vážka klamných nadějí.
xiv
„Odjel jste brzy," usměvavě vytkla mu. „Co se stalo? Proč?" City se propletly a v hlavě zavířil prudký kolotoč. Žárlivost zahnal, ztupil ostny ten pohled dětsky bezstarostný, ten úsměv prostý léček, lstí, ten půvab dárku pro štěstí... Lenského strhla slastná závrať: n je milován... to všechno snad...
chce kleknout... chce se jenom kát.. chce poděkovat za ten návrat... neví jak... teď už bez obav, je šťastně zmaten... skoro zdráv...
1 J.9
XV — x vi   x vii
_ -
A rozpačitě před Olinkou
očima bloudí po okně,
nešetrně se ani zmínkou
té ryzí duše nedotkne,
říká si v duchu: „Nedopustím,
aby ten ďábel bohapustým
frejířstvím sváděl ke hříchu
cit ještě plný ostychu,
aby byl nahlodán tím červem
stvol lilie, než rozkvete,
pel májového poupěte
setřen dřív, nežli přijde červen.. ."
To znamenalo, přátelé:
mám právo střelit přítele.
x vili
Kdyby tak věděl, jaká rána Taťjaně bere k spánku klid! Kdyby se dověděla Táňa, kdyby tak mohla vytušit, že zítra Oněgin a Lenskij svedou boj o klid nadpozemský, láska by možná, ach kdo ví, vrátila druha druhovi. Objevit ji však není snadné, nevede žádná cesta k ní: Oněgin není beztaktní, Taťjana pod pečetí chřadne ~ jen chůva dost ví, jenže ta je zase notná popleta.
Lenskij se neubránil kličkám
svých nálad: smutné, veselé,
kdo odmala je múzou hýčkán,
poddává se jim... na čele
hluboké vrásky, z klavichordu
loudil jen akord po akordu,
na Olgu hleděl, chvílemi
šeptal: jsem šťastný, věřte mi. ..
Nastal čas rozloučení... ruka
pevně se k ruce přimyká...
žal zaplavuje básníka. . .
má pocit, že mu srdce puká...
Jako by chtěla pomoci:
„Co je vám?" „Nic." Jde do noci...
XX
A první, po čem sáhne doma,
jsou pistole: zda některá
snad není vadná, dlouze zkoumá,
pak otevírá Schillera. . .
ale ten kámen čím dál těžší
tesknotu v srdci nezkonejŠí
a náhle vynoří se z ní
Olga... zjev k smrti líbezný. ..
Nevnímá knihu, odloží ji
a vezme pero... s inkoustem
náchylným k sladkým hloupostem
řinou se verše.. . Čte je, vpíjí
lyriku, schopen opít se
jak Dělvig v transu při pitce.
i
1 A.A.
Rád tady*otisknu vám k vůli
rukopis vzácně úhledný:
Ach, kam jen, kam jste uplynuly,
mé vesny zlatojasné dny?
Co taj dne zítřejšího skrývá?
Vše zraku dychtivému splývá
v mhu nevyzpytatelných cest.
Řád osudu však moudrý jest.
Nedolétne-li střela k cíli,
padnu-li, nevstanu-li již,
budiž: noc pro strnulou tiš,
den pro rušný shon zná svou chvíli.
Chvalme čas ve dnu lopotách,
chvalme čas v hloubných noci tmách.
xx ii
Zory zář v lůno nebesklonu vyline jasná denice a chvílí tou já možná ztonu v mrákavách věčné temnice, a památku mou v tomto světě pohříží ku dnu vlny Léthé, zapadnou verše mé. Zda ty, Jitřenko věčné temnoty, rov přijdeš slzou ovlažiti, vzdechnouti: jak mne miloval, zasvětil jediné mně žal úsvitu kvapivého žití! Přijď prolít slzy za můj klid, jsem na věky tvůj, drahá, přijď!
Psal verše mlhavé a smutné (prý romantismus! já ho v tom, [ i kdybych snad chtěl, absolutně í nevidím, ale vem to hrom!) a k ránu těžká hlava klesla znaveně na hedvábí křesla, tak přemítal, co přijde dál po módním slově ideál, až usnul... Ale všeho všudy pár minut okusil tu slast a už mu soused musí třást ramenem, narychlo ho budí: „Řekli jsme krátce po šesté, jistě už koukají, kde jste!"
JXÍT
Mýlil se: mého Oněgina
» ------
umrtvil spánek, netuší, že noc už lampy uhasíná a kohout vítá Venuši. Klidně si odespává verše. Už slunce chladné jiskry křeše ve sněhu lehce zvířeném závany jitra... S Evženem ještě sen letí někam za ves, ještě s ním bloudí bůhvíkde... Konečně protřel oči. Jde k oknu a poodhrne závěs. Slunce ho šlehlo jako bič: ráno! měl být už dávno pryč!
146
Hned zvoní. Do pokoje vpadla postava sluhy Guillota, s ní župan, trepky, kusy prádla, čaj, zákusky a ochota. Sám na Evžena svršky hází a dává pozor na rozkazy: saně! jet s pánem! ve stole vyhledat ty dvě pistole! Provedl všechno hbitě, správně* Už sáňky předhánějí čas. Mlýn! Sluha nese na příkaz osudné Lepageovy hlavně za pánem, kočí odjíždí opodál k ohradě či zdi.
XX vi
Lenskému vzala dlouhá doba čekání schopnost ke slovu. Zareckij, znalec strojů, hloubá nad mechanismem žernovu... Evžena od hlavy až k patě změřil si: „Sekundanta máte?'* Byl pedant, uplatňoval vkus opřený o klasicismus: nikomu nedovolil laicky člověka sklidit ze světa, prosazoval už po léta v umění souboje své lásky — tradici, metodu a styl (kdo z nás by mu to nechválil?).
1 48 I
„Mám," odpověděl Evžen, „tady
monsieur Guillot. S mou volbou je
vše v pořádku a bez závady.
Ten čestný hoch řád souboje
se všemi jeho podmínkami
splňuje, třeba není známý."
Zareckij polkl naplano.
S uctivostí až přehnanou
Oněgin ptá se Vladimíra:
„Lze začít?" „Prosím." Zareckij
s tím čestným hochem znalecky
dohodu svědků uzavírá,
a než stav zbraní ověří,
beze slov stojí soupeři.
xxviii
Soupeři! Kdy je slepá pýcha znepřátelila do krve? Nesdíleli čas toulek, ticha, hovorů, vína, teprve před chvílí naposledy? Chladně jak ve snu prožívaném za dne, jak syn, jenž vraždu otce mstí, druh druhu chystá jménem cti smrt dokonale promyšlenou. Neřeknou slůvko, necítí tu marnost krveprolití, úsměvem propast nepřeklenou? Ne, zášť v nás bují doposud často jen pro falešný stud.
xxix
Zablýskly hlavně. Těžkopádně zní pod kladívkem nabij ák. Konečně kulka sedí na dně. Kohoutek promluvil svým CVAk! Zvedlo se ocelové víčko, pramínek prachu nad pánvičkou zašuměl. Druhé cvaknutí: kamínek pevně upnutý je vzepřen! Svědek Guillot v hrůze utíká za strom. Soupeři už čekají, až vyměří Zareckij mírou přesné chůze sedmnáct kroků do dvou stran. Už stojí, už si berou zbraň.
XXX
„Vpřed!" Vykročili — hlavně k zemi
a odjištěný uzávěr —
k soupeři soupeř, chladní, němí:
krok, druhý, třetí, čtvrtý, směr
smrt — čtyři stupně do nebytí.
Oněgin, klidný, ostražitý,
pomalu v chůzi pravici
s pistolí zvedá. .. zalící...
jdou dál: krok, druhý, třetí, čtvrtý
a ještě jeden... po pěti
i Lenskij zved zbraň, vzápětí
Oněgin stiskl spoušť... Zvon smrti
udeřil: básník beze slov
upustil z dlaně těžký kov.
Na srdce ruku zvolna tiskne a klesá. Pohled zhasíná v smrtelném klidu, prostém tísně. Tak pozvolna se lavina vydává v slunci na svou dráhu a klesá po povlovném svahu. Oněgin k němu zděšeně utíká, křičí... marně... ne, ničím ho nepřivolá zpátky: jev nenávratnu. .. Předčasný hrob skryje tóny strun a sny. Dýchla smršť, strhla s květu plátky v červáncích procitlého dne, uhasl plamen pochodně.
xxxii
Podivně smutné odevzdání zračí se v tváři básníka. Má prostřelenou hruď a z rány pramínkem život uniká. ^ pPred nepatrným zlomkem času { \ to srdce prožívalo krásu, | lásku a naději a hněv, | kypěl v něm život, vřela krev. \ Teď ve tmě, v tichu — jako pustý \ liduprázdný dům — bezděky \ pohaslo^zmlklo navěky. Kryt žaluzií nepropustí paprsek. Nezasvitne strop. Zmizela paní. Beze stop.
Je příjemné, když nabízíte jed epigramu soupeři, když do zrcadla rozpačitě dívá se, očím nevěří
a ostré rohy tupě věší. ^ Je ovšem mnohem příjemnější, \ když popotáhne nosem a vyhrkne hloupě: to jsem já! Je ještě příjemnější tajně
mu do věčnosti stavět most i
i
a na patřičnou vzdálenost zalícit k neznatelné ráně.
Poslat ho rovnou do země : vám sotva bude příjemné.
xxxíy
I Když kulka z vaší hlavně skolí \ '  nezkušeného přítele, 1 jenž gestem, vtipem, jakoukoli malicherností domněle zlehčil čest neodpouštějící, či sám vám hodil rukavici ze vzteku nebo opilý, co pocítíte ve chvíli, ^ kdy dechem smrti ovanutý, \ už s chladnoucími skráněmi \ před vámi leží na zemi \ bez kapky krve, bez pohnutí, \ a vaše prosby, pohledy < nechává bez odpovědi?
Ohromen výčitkami, svírá Oněgin zbraň a dívá se na nehybného Vladimíra. \ „Co naplat," slyší v úžase hlas sekundanta, „zabil jste ho." Jde, utíká.. . pryč od mrtvého nesmyslně ho žene děs... Zareckij opatrně vnes do saní zledovělé tělo, člověka v hrůzné proměně. Spřežení táhle, zděšeně před pachem smrti zařičelo a v pyskách pěnu, v hřívách pot, letělo s větrem o závod.
xxstí
Přátelé, jistě je vám líto básníka: s ratolestí snah teprve slibně porozvitou a málem v dětskvch střevíčkách odešel! Kde je neklid vřídla, kde je ta krásná, lehkokřídlá odvaha citů, myšlenek, kde je ten něžný, dravý věk, ta láska věčně roztoužená, ta chtivost pracovat a znát, ta hrůza z omylů a zrad, kde jste, vy kraje beze jména, vy rajské plástve za česny, vy múzou posvěcené sny?
152
XXXTti
Měl možná objevovat světy,
ěi aspoň cestu ke slávě,
hlas jeho lyry po staletí
snad tisíce strun hřímavě
měl rozeznívat. Za vodopád
svých veršů měl snad jednou stoupat
na vrchol stupňů pro vavřín.
Vzal s sebou možná jeho stín
do hrobu objev, ztratili jsme
navěky možná elixír,
bez něhož nikdy ze svých lyr
básníci nevyloudí písně,
za které měl být den co den
hymnami lidstva veleben.
xxxvui—xxxLt
A možná že by prožil všední běh všelidského osudu: mládí by prchalo den ke dni, nadšení zhaslo na nudu. Život by poznal dokonale, múzám by po svatbě dal vale,
pantofle navlík na nohy
a šťastně nosil parohy.
Klidně by spal, pil, jedl za tři,
v třiceti žil by pro děti,
pro revma ve čtyřiceti
a na posteli jaksepatří
pěkně by umřel ke stáru
uprostřed bab a felčarů.
! . Ať tak či onak, škoda chvilek,
i jež neprožívá, necítí,
milenec, básník, smutný snílek,
_\ nejbližším druhem zabitý.
*| Znám místo, kde dvě srostlé sosny
i skrývají tichý koutek pro sny,
.t\ pár kroků vlevo od té vsi,
j kde rostl s múzou od dětství...
♦ | tam křišťálový potok proudí,
■' tam chládek dá klid oráči,
Z tam žnečka šátek namáčí
ř a nabírá džbán chladné vody...
Í tam u potoka prostá mříž
ř obemkla pomníček a kříž.
k ď
Pastýř (když po osení ťape pár kapek spadlých obloze) plete si tady pestré láptě a zpívá píseň o Volze. Mladičká, útlocitná dáma, jež z města přijela a sama se trochu poosvěžit chce na rychlé ranní projížďce, klusáka pokrytého pěnou opodál, ještě u mlází, napjatou uzdou zarazí, přečte si na náhrobku jméno, nápis... a slzy zpod víček ukápnou na závojíček.
xm
Pak jede krokem v širém poli...
tragický osud Lenského
dlouho ji v srdci nepřebolí
a dlouho myslí na něho...
říká si: „Utěšil čas Olgu?
anebo slzy epilogu
té lásky nikdy nešetře?
a co nám řekne o sestře?
A co vrah básníka, ten fioutek,
zběh prchající od svých vin,
ten samotářský podivín,
módní kat módně krásných loutek?..."
Nedělám amen nad ničím,
všechno vám časem vylíčím,
sliti
ale až někdy jindy, zatím
ne. Toho svého tuláka
mám rád a rád se k němu vrátím,
teď mě však zrovna neláká.
Sklon k strohé próze přišel s léty,
bůhvíkam s léty rýmy letí
a já — když mám být upřímný —
už těžko lítám za nimi.
Chuť darmo p o čár á vat stohy
papíru už mě opouští,
pro jiné, horší starosti,
pro jiné, střízlivější touhy
už ticho ani ruch a šum
nepřejí chvilku klidu snům.
Poznal jsem zpěvy jiných sirén,
poznal jsem jiný, nový žal,
ty zpěvy končí zhoubným vírem
a starý žal mě těšíval.
Mé sny! Kde je ta slastná radost?
Kde její odvěký rým mladost?
Opravdu její ratolest
uvadla navždy v prachu cest?
Opravdu, ne jen na papíře,
bez básnických póz, bez příkras,
uplynul mi ten krásný čas
(jak vtipkoval jsem v hojné míře)?
Vážně mi — hrůza pomyslet —
za chvíli bude třicet let?
I Užano, poledne je tady
a l^ež_tu_pxav:du^ ne z mě ní. Tak tedy sbohem, moje mládí, nastala chvílejbučejftí. | Děkuju za bouře a půtky, *~~—""*-
é j za milá trápení a smutky,
j za vzruch tvých pitek, slast tvých jar, I za každý, za každičký dar Lděkuju,jSnad i víc než zdrávo ve víru světa, v soukromí užíval jsem tě... všechno mi dal tvůj čas... stačí! S jasnou hlavou půjdu dál cestou nových dnů
' a od všeho si oddychnu.
1 56
Snad ještě pohled. Sbohem, stěny,
jež poskytly jste ulitu
dnům elánu i lenošení,
klid světu snů a pocitů.
Poproste za mne inspiraci,
ať přilétá jak tažní ptáci
do představ, do fantazie,
ať srdce občas ožije,
ať neotupí, nevyprahne,
nezatvrdí se na kámen
v tom smrtonosně omamném
prostředí vyšších kruhů, v bahně,
v němž na duchu i na těle
chcem pookřívat, přátelé!
Útoky na Moskva t svět s mnfha zeměmi? A kde je lip? Kde nejsme my. CRIBOJEDOV
Sníh zprůsvitnělý časem tání opouštěl horské vrcholy, plačtivé vody příkrých strání zaplavovaly údolí. Příroda vítá úsvit roku: povodeň pohlcuje louku, modř nebe září nad mračny, les, ještě zimně průzračný, má hebký zelenavý nádech, z voskové klícky do světa fialek včela odlétá, pastviny touží po svých stádech, park vysychá a za luny zní slavičími nokturny.
u
Ach jaro, jaro, rozlítostní mě vždycky ten tvůj lásky čas! Kolikrát drásavými ostny, vzpomínko, srdce zjitřilas! Jak bolestivě vychutnávám každý rok první slastný závan, jímž někde v polích z dálavy mě nové jaro pozdraví! Nebo mě slast už neprobudí a všechno plné života, všechno, co jiskří, klokotá, promění v kámen, v tíhu nudy, mé srdce dávno uspané, jež nikdy z mrtvých nevstane?
To v nás už s jarem neroztaje
chlad podzimu a jeho ztrát,
v šelestu májového háje
slyšíme jenom listopad?
Už každý návrat do zeleně
svou svěžestí nám připomene,
že naše mládí uvadá
jak jednoletá zahrada?
Snad aspoň vzpomínka, jež dlouho
na mysli nevytanula,
přivolá jaro z minula
a rozechvěje srdce touhou
po zemi větrnoslunné,
po bájné noci, po luně...
íy
Vy provolejte jaru hurá, dobrácky líní šťastlivci, vy, vyznavači Epikura, vy, Priamové vlastních vsí, vy, žáci Levšinovy školy, vy, dámy s mnoha světoboly, na venkov už vás volá máj, čas květů, Čas hry na šalmaj, Čas vábně opojivých nocí, do polí volá, na toulky. Přátelé, žádné okolky! Naložte vůz a za pomoci přípřeží nebo na svou pěst opusťte brány těsných měst!
Čtenáři, pro vás vypůjčíme na cestu lehkou kolesku, odjeďte z města, které v zimě vám pomáhalo od stesku, svěřte se náladové múze a pojďte s říčkou pod haluze májově svěží dubiny, k té vísce mého hrdiny, kde ještě v zimě zarputile žil v poustevnickém ústraní nablízku mladé Taťjany, blouznilky mému srdci milé, tam, kam nás čím dál teskněji zvou vtisky jeho šlépějí...
vi
V těch stopách půjdem do náručí modravých hor, kde zčeřený potůček lučinami zurčí a pod lipovou zelení v bublavý pramínek se úží: tam slavík na šípkové růži zpívá svou jarní poému... tam nápis hlásá každému, kdo s tetelivou slzou v oku u srostlých sosen postojí: „Zde odpočívá v pokoji Vladimír Lenskij toho roku a tak mlád v boji zemřelý. Mír básníkovu popeli!"
162
Tam nad pokorně prostou schránku
čněl z převislého větvoví
a houpával se v jitřním vánku
věneček svátostinový.
Tam v pozdním čase, v svitu luny
dvě dívky vdechovaly vůni
hřbitovních jar a v objetí
plakávávaly na květy.
Ale dnes... nikdo nestýská si
nad hrobem. Stezka od háje
zarostla. Větev prázdná je.
Jen pastýř, ted už šedovlasý,
ještě tu občas nad láptí
svou starou píseň zachraptí.
Ubohý Lenskij! hořké slzy i
osychaly, stesk dovzdychal.
Zradilo dívčí srdce brzy,
zradilo krutě vlastní žal.
Jiný k ní chodil za milého,
jiný ji utěšoval něhou
milostně podmanivých chvil... j
hulán si lásku vydobyl, j
hulána z duše ráda měla... J a už s ním kráčí k oltáři:
lehýnký úsměv na tváři, s-
věneček z myrty kolem čela, j
žár, rozhořelý plamenem, ^
v pohledu cudně sklopeném. 1
i
i.
\ Ubohý Lenskij! v oné zemi, \^ kde mrtvá věčnost přebývá, \ rmoutí se básník, navždy němý, j nad zradou VÍC IlCZ 29.Z1VS ? Anebo v bráně do nebytí f uhasly všechny jeho city, / j blaženě spí tam za Léthé { \ a nic už neví o svělěL? \ AjtwT^Edníahé lhostejnosti nasype hrobař na prach těl. Utichnou hlasy nepřátel, přátel i milenek. Jen sprostý spor dědiců nás proklíná klid neklid, hlína nehlína.
xii
Olinčin hlásek s jedním ránem zazpíval doma naposled. Hulán je málokdy svým pánem: rozkaz — a co jim zbylo? Jet! Matka se těžko s dcerou loučí, je zoufalá a její oči jsou zrovna jak dvě kaluže. Taťjana plakat nemůže, jen krve nemá v bledé pleti snad ani kapičku. A když jim kdekdo honem dělá kříž, líbá je, ke kočáru letí, za okny s žalem schovaná loučí se s nimi Taťjana.
164
x1h
XV
Ještě tam v dálce za horama
dlouho je vyprovázela...
Je sama Taťjana, je sama!
Odlétla jí ta veselá,
ta švitořivá vlaštovička,
tu družku, s" kterou odmalička
život byl plný, bohatý,
osud jí vzal a nevrátí. ..
Toulá se parkem... slepě, hluše
zejí tu tichá zákoutí...
všude jen černo prázdnoty...
nic neodvalí kámen z duše
a slzy nevyplakané
neulevují Taťjaně.
Byl večer. Cvrkal cvrček. Vodu rozčeřil vánek. Smráklo se. Už ztichly písně chorovodů. Už zaplápolal na louce za řekou oheň. V stříbrojasném přísvitu luny šel jak za snem stín osiřelé Taťjany. Zabraná do rozjímání šla a šla. Vtom je na návrší, vidí sad v sněhu jasmínů, panský dům, vlevo dědinu, vpravo pruh řeky stříbrem srší. Dívá se na dům, najde vchod a srdce buší o překot.
Srdce se v samotě a v hoři
vroucněji k lásce upíná,
co chvíli se v něm rozhovoří
vzpomínky na Oněgina.
Sešel jí z očí jistě navždy,
jen zášť má cítit od té vraždy
k člověku, který bez trestu
zabil jí bratra. .. nevěstu
básníka pouze jednu zimu
však trápil stesk... má jiného. . .
mizela žalost pro něho
jak v modrém nebi proužek dýmu.
jen ve dvou srdcích možná pláč
stýská si ještě... stýská?.. . nač?
„On je pryč. .. Nikdo tu nic o mně
neví..Krev ťuká do spánků.
,,Mám tam jít?... Je tma v celém domě.
Podívám se jen za branku."
Jde dolů s nevysoké stráně,
tají dech.... stojí polekaně
u vrátek... vrzla závora. ..
A vzápětí se ze dvora
psi vyřítili jako draci!
jenže než vyjekla pár slov,
ze všech stran už se sbíhá houf
křičících dětí... Dalo práci
vzít slečnu pod svou ochranu
a zkrotit vztek těch hafanů.
166
xvii
„Smím dovnitř? Je tam otevřeno?"
Taťjana klidně tváří se.
Děti že ne a hned se ženou
pro klíče k tetě Anisje.
Za chviličku ji uspěchanou
přivedly. Už se před Taťjanou
otvírá dům, ta pustina,
z níž uprchl náš hrdina.
Dívá se: na šarlátu plyše
znehybnel hádek bičíku,
opodál na kulečníku
spí tágo. Další pokoj. Tiše
stařenka vzdychá: „Zrovna tam
u krbu pán rád sedal sám...
xviii
V zimě tam s nim zas u večeře
chudák pan Lenský sedával...
Slečinko, teďka ty dle dvéře:
kabinet pána... Račte dál...
Tady spal, čet si každý ráno
knížku, pil kafe se smetanou,
diškurýroval s šafářem...
starej pán nad kalendářem
tu klimbal... s tim sme za těch časů
celičký půldne v neděli
tudle v tom koutě seděli
a hráli sedmu... Věčnou spásu
dejž mu Bůh v smilování svém
a prachu lehká budiž zem!"
Taťjana každý koutek laská zamlženýma očima, svůj svět tu našla její láska a všechno ji v něm dojímá útěchou divně hořkosladkou: stůl potažený tmavou látkou, ripsový závěs na dveřích, pohaslá lampa, pět šest knih, svit, prozařující tmu oken do fialovo stříbrná, obrázek lorda Byrona, kovová soška: pod kloboukem tvář, která chmurou zastudí, a ruce křížem na hrudi.
XX
Taťjana stojí okouzlená tou novodobou jeskyní. Připozdilo se. Vítr sténá. Tma houstne. Už se nad stíny rmutných vln těžká mlha hourá, jas luny skryla černá hora. Poutnice promeškala tu už dávno dobu návratu. Pohnutí skrývá, jenom zdlouha pohled se loučí, jenom vzdech. Mlčí. A teprv na schodech prosí, zda by zas přijít mohla, že by si ráda za světla jednu tu knížku přečetla.
1 ČLO
xxí
Až venku za rezavou bránou se rozloučily. Druhý den Taťjana vrací se hned ráno do prázdna opuštěných stěn. Konečně byla v tichém koutě jen se svou láskou o samotě a jak snad nikdy odmala dlouho tam hořce plakala. Pak vzala knihu, druhou, třetí. Nejdřív nic nebudily v ní. Za čas však našla podivný řád ve výběru. Nové světy otevíraly světlo bran vnímavé duši dokořán.
xxii
Jak víme, Oněgin byl z četby znechucen, dávno měl knih dost, několik děl však nedoved by tu a tam nevzít na milost: básníka Juana a svazky, jež líčí celkem bez nadsázky ííevatenácté století i dosti věrné portréty člověka této nové éry, bez mravních zásad, bez citu, pyšného na svou ulitu ryzího egoisty, který propadá nečinnosti snů a jalovému cynismu.
| Evženův nehet ostrou rýhou
I označil ten či onen list,
j čtenářka se zvědavostí ho
j znovu a znovu může číst.
I Snaží se porozumět, chápat,
1 proč který názor, postřeh, nápad
zaujal ho, jak vnímal styl, s čím nesouhlasil, souhlasil. Leckde byl podnět pro poznámky ' dokonce tužkou značené —
tak Evžen, třebas nechtěně, Taťjaně odemyká zámky 1 své duše: křížky, kolečky,
s čárkami s tečkou, bez tečky.
i
\
i xxiv
Konečně clonu odhrnula a rozpoznává, jaký je ten, koho rozmar orákula jí určil, pro nějž prožije a pro nějž prožila už tolik: je nebezpečný melancholik? do pekel patří, do nebes? je anděl, zpupný ďábel, běs? co vlastně? parafáze doby? utkvělá fata morgána? Childe Harold s duší Moskvana? lexikon pro vzdělané snoby? apokalypsa jepicí? karikatura bůh ví čí?
T 7TI
XXV
Našla už Taťjana to slovo? Anebo na klíč nepřijde? Čas letí. . . Pani Larinovou zlobí, že je zas bůhvíkde, a k tomu názoru se kloní i soused. Mluví se jen o ní. „Trápení s ní mám odmala," statkářka zanaříkala. „Olinka, mladší, už je z domu, a Táňa... aby naposled nám nezůstala na ocet! Říká ne tomu jako tomu. Nemluví, neusměje se a věčně brouzdá po lese."
xsvi
„Nevzdychá po někom?" „Ne! Co jsem
jich častovala od jara!
Bujanov, Petuškov — šli s košem.
Pozvala jsem i husara
Pychtina. Ten vám: semdle támdle,
byl namouduši med a mandle.
Říkám si: co by chtěla víc!
A Táňa?... Kdepak!. .. Zase nic!"
„Hm... pomůže trh na nevěsty,
Moskva!... Já na tohle mám nos...
Tam bude ženichů jak vos!"
„Důchod mi slábne naneštěstí..."
„Na jednu zimu by to snad.. .
a když ne. .. já vám půjčím rád."
Dodala matce dobré mysli porada s dobrým sousedem, ještě se poradila s čísly a usoudila — pojedem. Taťjana slyší, jakou poctu má prožít: předvést světu soudců, jimž málokdo se zachová, vzor naivity venkova, své šaty bez módního lesku, svou nemoderně prostou řeč... i stát na pranýři jako terč
Ipro posniěch grácií a hejsků!... Ne!... Kéž by ji ten vesnický f tichý svět ukryl navždycky!
3 XXTÍÍÍ
J p-
f Teď vstává s prvním kuropěním a jde se loučit do polí, pohledem teskně pozastřeným objímá celé okolí: „Sbohem, mé hory, moje louky, můj lese, stinný, přehluboký,
4 sbohem, můj jasný blankyte, I                           sbohem, mé štěstí, ukryté
l v zákoutích nej milejších končin...
klid, ticho mám dát za zmatek, za cinkot světských pozlátek... i s tebou, volnosti, se loučím. .. Odcházím od vás. .. proč a kam?, Co mě tam čeká? Jaký klam?"
1 7 0
Pozdě se z toulek vrací domů.
Nevidí jenom to, co dřív:
hned potok, hned zas hlouček stromů
říká si očím o obdiv.
Jde do smrčiny, do doubravy,
na lukách s květy porozpráví
jak s nejbližšími přáteli.
Jenže dny rychle míjely.
Po babím létu přišla jeseň.
Přírodu rozechvívál strach
jak oběť v zlatých okrasách...
Severák nad pochmurným lesem
nakupil houravy — a z nich
zima zas vykouzlila sníh.
XXX
Přišla, je všude... v kouskách vaty zlehýnka visí na stromech... prostírá v polích, na úpatí všech kopců něco jako mech. .. nehybnou řeku s výškou břehů srovnává peřím... mrazem v sněhu blyskotá... Ze svých kouzel, čár všem dává nějaký ten dar. Jen Táně nic. Ta v neúprosných zimních dnech nejde nazdařbůh vdechovat rozjiskřený vzduch, ta nepospíchá z lázně pro sníh na ňadra, na tvář, na šíji... Ne... zimní cesta děsí ji...
)  Přes věčně odkládané lhůty '   den odjezdu se přihrne. Jsou okovány, prohlédnuty saně už notně chatrné, připřahají k nim odhodlaně tři kibitky a nosí na ně slamníky, truhly, kompoty, kastroly, lžíce na boty, posady kohoutů, krůt, kačen, peřiny, med et cetera — veze se prostě veškerá výbava. Se zoufalým pláčem dům loučí se jak náleží: šest vysloužilých trojspřeží
xxxii
už vyvádějí z teplé stáje,
svačinu nesou v servítku
a každý kočí ženským laje,
že přecpávají kibitku.
Forajtr hrdě trůní v čele
na herce stářím otupělé.
Už nasedají s očima
plnýma slz. Co nohy má,
utíká k bráně. Sebejistě
šine se průvod šířkou vrat.
„Samoto, sbohem nastokrát!
Sbohem, mé tiché útočiště!
Vrátím se k vám? Ach, kdoví kdy.
Taťjana pro pláč nevidí.
174
\ Až se k nám přes ty naše hráze | | vzdělanost jednou dostane, I | po jistém ěase (při úvaze | | filosoficky nestranné f I tak za pět set let) zaručeně | i cesty podlehnou té změně: f ruskou zem v prudkém rozvoji \ síť silnic přetne, propojí. | Přes vody vzklenem do oblouků / sta mostů z pevné oceli, f odsunem hory, tunely I prokopem pod řečišti toků, I křesťanským duším světlo dá f na každém rohu hospoda. |
xxxiv
^Zatím stav našich cest^eľ^ab^T^, / bortí se mosty z vetchých dřev, / j na zastávkách nám v noci švábi/ f štěnice, blechy pijíjgeyj^^~____>
Hospo^T^cTěpaMHladomorny!
A v každé visí na zdi vzorný
ceník všech pokrmů i vín
pro povzbuzení tvorby slin.
Poutníci trpí, kyklopové
jim zato v žáru ohnivém
pomalým ruským kladivem
spravují ještě zbrusu nové
výrobky hbité Evropy
a chválí rodné příkopy.
Jen přijde zima, nastoupí s ní však jiný, příjemnější čas. Jak bezduchý verš módních písní jsou hladké cesty zimních tras. Ta radost pro Automedony, když letí s trojkou bujných koní a pozorují s kozlíku, jak frněí ploty milníků. Jenomže opatrná paní, aby moc neutratila, měla svůj trén a rozmilá / Taťjana při tom kodrcání myslela, že se unudí: jeli už plných sedm dní.
xxxyí
Ted však jsou u bělokamenné nádhery, teď jsou u Moskvy!
B*     v       *    i  v/v • w     * vy
anemi, krizi v snezne peně
se starobylé město skví.
Kolikrát učarovala mi
paláci, kopulemi, chrámy,
v zeleni, v běli, ve zlatu
skvostného panorámatu!
Osudem štván, jak často v dálce,
jak často v trpké porobě,
má Moskvo, snil jsem o tobě!
Má Moskva... čím vším rozhoupal se
ten zvon, když v srdcích slavil křest!
Čím vším zní jméno matky měst!
176
j Poutníky klenbou doubrav zdraví
; Petrovský zámek. Opona
* chmur halí krásu zašlé slávy.
j Nezahrál Napoleona,
] když čekal, vztyčen nad epochu,
I až Moskva v kajícnickém rouchu
j pokorně pokloní se mu.
j Nepřinesla klíč od Kremlu
j v prosebně napřažené ruce,
I nehrála břesknou fanfáru!
Vítala bleskem požáru ,-f
nedočkavého vojevůdce!
Pozoroval ji z těchto stěn,
do chmurných úvah pohroužen.
xxxviii
Sbohem, ty svědku zlého pádu, Petrovský zámku! Forajtře, hyjé! A už je někde vzadu Tverská, už drsný bulvár dře plech kibitek a rámy saní a všude kolem dámy, páni, mužici, boudy, věže, zdi, skla, trhovkyně, průjezdy, kláštery, chajdy, sloupořadí, lucerny, kluci, bulváry, paláce, kupci z Buchary, kozáci, apatyky, sady, lví znaky, kříže nad chrámy obletované kavkami. vv
Dvě hodiny se průvod plouží, než tisícátou uličkou dojede k domu na nároží CharitonJ£Xské s Mjasnickou a stojí.j Bydlí tady teta, kterou už dlouhá čtyři léta na úmor trápí úbytě. \ Půlky vrat kovem pobité otvírá starý Kalmyk — v dlani punčochu, brýle na nose. V salóně hosté octnou se, komtesa, šťastná ze shledání, zvedá se na podhlavníku. Těch objetí, těch výkřiků:
xli
v Komteso! Ach! Pachette! Má milá!
Mon ange! Ma chěre! „Ach posad se. Nadlouho? A já netušila... Připadám si jak v pohádce!... Kde je ten čas!... Má milovaná!" „Almo, to je dcerka, Táňa!" „Táničko! Drahoušku, pojď sem... Není to všechno jenom sen?... N  Pachette, a povím ti, co dělá
Grandison!" „Kdo?... Můj bože... vím...
Grandison... ano... Co je s ním?"
„Za Jauzou bydlí, u kostela...
oženil syna... k vánocům
přál mi... prý koupí letos dům...
178
auu
A víš, ten... ale časem to snad
stačíme probrat.. C Příbuzní
musí hned zítra Táňu poznat...
Škoda, že nepojedu s ní. ..
jen ležím... nic uzSnemám z města. ..
Vás jistě unavila ces^a,
ted všechny tři se prospíme...
jsem slabá... naneštěstí mě
i velká radost k smrti zmůže,
nejenom smutek... ubohá
troska je ze mne... mátoha.. .
Ne, stáří nestele nám růže..."
A v slzách ke vší únavě
rozkašlala se drásavě.
xliii
Je dojímavá její péče
a radost... v novém přístřeší
čas nekonečně však se vleče
a Taťjanu nic netěší.
Pod baldachýnem často v hoři
celou noc oči nezamhouří
a s prvním zvonem nočních hran,
probouzejícím neklid rán,
zimavě u okna se schoulí.. .
Jak doma úsvit vyhlíží...
Roztává šero... Za mříží
však nezazlátnou lány polí,
má před očima jedině
zeď, dvůr, stáj, splašky z kuchyně.
JUJV
Co už se s matkou najezdily:
každý den jinam na oběd,
svou nudou krátí dlouhou chvíli
strýčků a — větší měrou — tet.
Příbuzní vzácné milé hosty
zasypávají laskavostí
a výkřiky a polibky.
„Tys vyrostla! Já z kolíbky
tě brala! Já ti dala pannu!
A já ti byla za kmotru!
Já nutila tě do dortů!
Já do husarů z marcipánu!"
A přiznávají dojemně:
„Jak ten čas letí! Stárneme!"
Jsou ale stejní jako kdysi,
na nich, v nich nic se nemění:
tyl pořád stejně splihle visí
na čepci tety Jeleny,
Anně se šminka stejně loupá,
Věra je pořád stejně hloupá,
strýc Ivan lže jak předešle,
strýc Lev je stejný držgrešle.
Těší a trápí tetu Ljubu
tentýž ami monsieur Finemouche
a tentýž pinči, tentýž muž,
který je členem téhož klubu
a se vším smířen, potají
dál za dva pije, za dva jí.
xlviii
Sestřenky Taťjana však mate.
Pohledy mladých grácií j zpočátku od hlavy až k patě j pochybovačně měří ji:
zdá se jim podivínská v něčem, |
venkovská, nepřístupná řečem, \
hubená, bledá do běla, j
a přesto hezká docela.
Potom, jak u dívek to chodí,
začnou ji líbat, přilnou k ní,
kdeco jí snesou, na lokny
vážou jí pentle podle módy
a v chvilkách sdílné nálady
tajnosti srdce vyzradí,
xlyii
své sny a úspěchy a něčí
nezdary, prohry, zálety.
Tak dívkám plyne voda řečí,
zpěněná slastí klevety.
Doufají, že jim za tu zpověď
nemůže Táňa nevyhovět,
že svoje srdce otevře, j Taťjana jejich důvěře • však nedává nic na oplátku, j nechápe, proč to říkají ! ty tajnůstkářky zrovna jí, ! a poklad svých slz, svého zmatku, I mlčící, nedůvěřivá, \ hluboko v srdci ukrývá.
Ráda by sledovala nitky v salónních řečech, v debatách, jenomže všude slyší plytký, jalový, nesmyslný tlach... šeď nudy náľTíaTlševÍepí7 nudné jsou dokonce i klepy... v pustině žvástů, v tmoucí tmě těch třeskůplesků nesvitne jiskřička myšlenky, blesk žertu roznítit srdce neumí, hřejivý vtip mdlé rozumy bezděčně nevypustí ze rtů... Už ani směšně hloupou lež, ty světe frází, nesvedeš.
xlix
Šviháci z archívního kroužku
zkoumají její hodnoty
a při svých soudech ani trošku
^n^omalenost nekrotí.
\ Jen jeden vyložený blázen zamiloval se do ní rázem a opřen o rám veřejí, hold v elegii píše jí. U tety, kde zvou Vjazemského, promluvil s ní ten milý host a získal její náklonnost^Jl Že vypila čaj vedle něho, jakýsi starý neženáč hned vyptává se, co je zač.
6
182
' i
}
ll
1
Hi
Vsak tam, kde divá Melpoméné j kvílivým pláčem naříká
a perly svých slz hází stěně , ,t 4
necitelného publika, ŕ- \
kde sen se vznáší nad Thálií <  * «*; , j
a potlesk přátel nevzbouzí ji, ä , c
kde doposud je ve flóru ŕ
obdiv jen pro Terpsichoru
(jako když naše mladá léta \    >1 ír
mívala lístky ke stání), j tam nevšimnou si Taťjany f kukátka pánů znalých světa,
dámy k ní z lóží nesklení f své závistivé lorňony.
i'
u
Pak musí podstoupit křest Klubem. }. Tam vedro, tlačenice, vzruch, zrcadla, bombardóny, buben, fr vír párů, vlny krajek, stuh,
hemživé galerie, svíce . a obrovité půlměsíce ; čekanek v mžiku ohromí
smysly až do bezvědomí. á Hejsci tu vystavují módu
svých impertinencí, svých vest, ? nudu svých lorňonů, svých gest. S propustkou v kapse hráze vchodů
prorazí, zahřmí, zazáří, » uchvátí, zmizí husaři. j
J
Co hvězd má půlnoc pro oblohu, co krásek Moskva pro nás má. Nad hvězdy z úradku všech bohů však skví se luna přejasná. Ta, kolem níž má plachá lyra čarokruh ticha uzavírá, nad všechny krásky jediná noc jasem luny rozžíná. Jak nožku zvyklou na oblaka nadnáší i ta drsná zem! Jak ňadra hladí úplňkem! Jak pohled snivým kouzlem láká! Jak. . . Přestaň: nedoplatils dost na sny a na pošetilost?
íiii
Mazúrka, kvapík, noha k noze, /
smích, ruch, shon, fráze... Taťjana
s tetami stojí na ochoze,
nemluvná, neudýchaná,
nevidí vír a rej těch lidí,
jež z celé duše nenávidí,
je jí tu těžko.. . odplouvá
v myšlenkách k tichu domova,
k ubohým, prostým vesničanům,
do zákoutí, kam zdaleka
zurčivý potok přitéká,
k svým květům, k večerům i ránům
svých knih a pod ten stinný strom,
kde kdysi zjevil se jí on.
1 Ql
liv
Do daleka se zatoulala
od plesu, od společnosti
i od vážného generála,
který z ní oči nespouští.
Sotva však na chvíli se ohled,
tetičky vyměnily pohled
a hned se mají k neteři:
„Podívej, tamhle u dveří!"
„U kterých? Co mám vidět vlastně?"
„Vlevo... teď zrovna ruku zved...
vidíš?... no tam v tom hloučku... teď
promluvil s tím, co má ty třásně...
a teď si z kapsy Šátek vzal..."
„Bože... ten tlustý generál?"
Iv
Taťjaně k zářným perspektivám
pogratulujem, chcete-li,
a půjdem k tomu, o němž zpívám,
na nějž jsme pozapomněli...
Abych dal vhodnou formu slovu:
Opžvám mladost přítelovu,
její, ó, mnohé vrtochy.
Epiko, Muso epochy,
nad prací vleklou, ó, stůj při mně!
Poskytni hůl mi ku psotám,
bloudit ml nedej semo tam.
Tak. A zas dolů, vznosné břímě!
Klasicisme, chceš pouto slok:
ten pozdní vstup ber za prolog.
Žij si blaze, jestli navždy, pak si navždy blaze žij.
BYRON
V ten čas, kdy v parcích za lyceem,
kde dorůstal jsem v idyle,
mile mi bylo s Apuleiem
a s Ciceronem nemile,
v ten čas se náhle s rozkochaným
labutím křikem, s jarním vlaním
v zátiší jezer tajemně
zjevila múza vedle mne.
Prozářil celu lyceisty
prudký jas: hostila mě svým
nektarem nekvašených vín,
oslavila svět dětsky čistý,
hrdinské ruské mohyly
i lásku ještě motýlí.
u
Svět uvítal ji štědrou dlaní, úspěch nás vedl před vavřín: nad hrobem pousmál se na ni a požehnal nám Děržavin.
Když zákon ctil jsem jenom v právu
na nezřízené požitky
a prožíval své city v davu,
do vřavy debat, na pitky,
jež hlídkám naháněly hrůzu,
brával jsem s sebou bujnou múzu,
když dary zralé, nezralé
noc co noc na bakchanále
gejzírem chrlívala ze rtů,
u vína hosty bavila,
když mládež jako zběsilá
lítala za ní třeba k čertu,
já chlubíval se jinošsky
přátelstvím té své divošky.
Nezbylo než dát sbohem městu, přátelům... Zas šla přede mnou. Kolikrát krášlila mi cestu čarovně tichou poémou, či lyrou vábně mnohostrunnou... Kolikrát pod kavkazskou lunou provázela mě přes hory v podobě krásné Lenory... Kolikrát dopřála mi v klidu velebné noční Taurie proniknout do melodie věčnosti: slyšet nereidu, chorál, jímž vlny zapěly svůj hymnus o stvořiteli...
Z paměti začas vypadly jí
hostiny, městský lesk a spěch,
v divoké teskné Moldávii
ve vozech žfla, ve stanech
s potomky bludných pranárodů,
řeč bohů dala za svobodu,
za divné, strohé jazyky,
za písně stepní lyriky
a byla za to všechno vděčná.. .
Vtom nastala však proměna
a múza, smutná, zasněná,
v parku jak maloměstská slečna
začetla se mi poránu
do francouzského románu.
tí
Dnes tu svou stepní krásku beru
poprvé na honosný rout,
svět, k němuž cítím nedůvěru,
nevidím kolem ní moc rád.
Nadutou hradbou skvostných šatů,
aristokratů, diplomatů
a uniforem proklouzla,
usedla, jako na kouzla
dívá se na přehlídku krásy,
na majordoma, na hosty,
jež s dvorskou okázalostí
mladičké paní domu hlásí,
na dámy, které rámuje
shluk fraků jak čerň etuje.
190
Líbí se jí hra etikety
I v oligarchickém přepychu,
řád daný tituly a léty,
jchlad^jn^adjjhlad, pýcha nad pýchu.
Kdo ale mezilioďn(TsFařT " "~"
stojí s tou neprůhlednou tváří?
Tak mlčky, cize, jako by
všechny ty lidské podoby
byly jen masky vlezlých příšer?
Ješitnost, krutě dotčená,
splín trápí ho? Co? Evžena
že připomíná? Odkud přišel?
A je to Evžen?... Ano, je.
„Hm. . . Ještě dělá rozbroje?
viii
Ještě si hraje na strašáky?
Či má už hlavu vychladlou?
Vrátil se, ano, jenže jaký?
Zas zinscenuje divadlo?
Zač přestrojí se? Za Melmotha,
kosmopolitu, patriota?
Childe Harold, kvaker, svatoušek,
co zazáří z těch škrabošek?
Anebo zmoudří kupříkladu
jak vy, já, prostě jako my?
Ze nemá kouska svědomí!
Dal bych mu jednu dobrou radu:
shodit ten staromódni plášť. . ."
Znáte ho? „Vlastně nijak zvlášť."
ix
Proč tedy o něm pronášíte tak zasvěceně přísný soud? Proto, že vždycky všecko hbitě dokážem soudit, zavrhnout? že prudký, neopatrnický jedinec samolibé nicky urazí nebo pobaví? že tlach si bérem do hlavy ? že hloupost bývá vzteklá, vratká a rozum nepohodlný? že spíš než činy oslní j[Lá^-xastjo_sIoxní_cm^Mtka ? a protože jen k průrneřiT^ sníváme sklon a důvěru?
Je šťasten, kdo byl v mládí mladý
a v pravou chvíli dospělý,
kdo pochopil, co hlavu zchladí,
že zato nervy zocelí,
kdo věděl, kde sny mají meze
a kam se s nóbl lůzou sveze,
v dvaceti měl dost obleků,
v třiceti vhodnou manželku,
dokázal v pětačtyřiceti
vyrovnat dluhy na nulu
a příděl slávy, titulů
i peněz vysluhoval s léty,
ten, komu fáma troubí tuš:
X. Y. je skvělý muž!
1$2
!
xiii
Jak těžce člověka však mrzí, když neuměl žít pro mládí a vidí, že mu zradou brzy odpovědělo na zrady, že i sen zbožně vysnívaný, že i to nejvroucnější přání vzápětí zetlívaly mu jak listí v plísni podzimu. Ubožák, komu dřív než k stáru smrskne se život do hostin a do formalit, kdo jak stín jde za průvodem pohlavárů, ačkoliv s nimi nesdílí názory, vkus a omyly.
xii
Ubožák (viďte), kdo je lidmi souzen, ač málokdo ho zná, koho ti uvážlivě klidní označí prostě za blázna či za stoupence mylných směrů, za masku nebo za příšeru či za Démona^Druhfiho.^ Gněgin (už jsme u něho), " jenž marně pokoušel se vinu vymazat navždy z paměti, í žil do svých šestadvaceti jen v pusté nečinnosti splínu, bez zaměstnání, bez ženy, bez cíle, bez naplnění.
Zatoužil střídat cestou cestu a měnit dálku za dálku (vlastnost, jež podobá se trestu, dobrovolný kříž tuláků). Opustil ticho luk a doubí, kde všechno od neblahé doby úporně vnucovalo mu stín krvavého fantomu. Na cestách bavily ho zmatky, náhody toulek nazdařbůh, začas ho ale dohnal duch dotěrné chandry zase zpátky a osud z lodi zanes ho hned na ples jako Čackého.
Teď hlavy vlna vzruchu čeří a šeptem rozšuměl se sál... Objevila se v rámu dveří dáma, s ní vážný generál, j Neoplývala ambicemi zazářit ve všem nade všemi, neměla vyzývavý hlas, nenutila se do grimas, nebyla strohá ani sladká, nečišel z ní chlad módedam... Nic na odiv a v ničem klam... JByla svá, prostá^jemná, zkrátka___-— du commeIi. fAUTT7r(TždTpro tvůj klid, I Šiškové, tohle přeložit?)__________j
194
XT
Roj mladších dam se k ní hned slétne,
starší ji zdraví úsměvy,
poklony mužů, jindy letmé,
jí větší úctu projeví,
dívky jsou před ní tišší, plašší,
jak na křídlech se sálem vznáší
generál, který pýchou zved
ke stropu zlato epolet.
Její tvář snad se ledaskomu
mohla zdát nedokonalá,
na chvilku však se nedala
vyprovokovat ničím k tomu,
co módní kruhy v Londýně
zvou vulgár . . . (Jak to v ruštině...
xvi
Moc se mi tohle slovo líbí,
přeložit ho je těžká věc,
čpí novotou a bezpochyby
mu nepokvete laskavec.
Měl jsem ho použít v epigramu...)
Sledujme ale naši dámu.
Usedla s nenuceností
půvabů zvyklých na pocty
hned vedle něvské Kleopatry,
zářivé Niny Voronské,
ani ta ve své démonské
kráse, jež povzdech loudí na rty,
až nadpozemsky spanilá
sousedku nezastínila.
Evžen si připadá jak slepý.
„Ona?... A tady?... Vážně?... Ne...
Kde by se tu z těch pustých stepí..."
a pozoruje upřeně
tvář, jež mu připomíná čísi
v paměti zasunuté rysy,
skly nutkavého lorňonu.
„Znáš, kníže, tamtu madonu,
co se španělským velvyslancem
hovoří? Tu v tom baretu?"
Kníže se usmál: „Ale? Tu?
Hned představím tě.. . vidíš, sám jsem
zapomněl... jedeš zdaleka..."
„Kdo je to?" „Moje manželka."
xviii
„Oženil ses? A beze slova!
Nic nevím! Dávno?" „Předloni." "
„A žena?" „Byla Larinová."
„Taťjana!" „Znáš ji?" „Na koni
mám k nim skok." „Tak pojď!" Rozjarene
přivádí kníže ke své ženě
druha, s nímž je teď spřízněná.
A kněžna vidí Evžena...
Ať hrůza z toho překvapení
sebevíc srdcem otřásla,
zmatená, zjihlá, užaslá,
zůstala přesto beze změny:
jak předtím prostá, laskavá,
klidně mu ruku podává.
1 Q£
XIX
Nejenže neskřípl tón hlasu, nezrudla, nepohledla pleť... cit nerozechvěl ani řasu a nero zvlnil ani ret. Ať Evžen sebepátravěji díval se, v jejím obličeji viděl jen bohorovný klid. Nádech se, chtěl ji oslovit a... a nic... Ona rozprávěla, ptala se kde byl, v dědině zdali si neodpočine. Pak unaveně na manžela pohlédla... sálem propluli... A Evžen stojí strnulý.
Nemůže věřit vlastním očím.
Opravdu viděl Taťjanu?
tu, které v tichu dálných končin,
ve čtvrté hlavě románu,
osvícen duchem mravních zásad,
dokázal spásné pravdy hlásat?
tu, jejíž list má schovaný?
jež srdcem psala vyznání
bez obvyklých lží, bez ostychu?...
tu viděl?... bdí či jenom sní?...
Co dívka, jejíž bezmocný
osud v něm kdysi budil pýchu,
má společného se ženou
tak sebejistou, lhostejnou?
xxi
Vznosná síň připadá mu těsná, skvostný rout nepohostinný, a doma zas ho plaší ze sna hned zlé, hned vábné vidiny. Procitá do pozdního rána. Pozvánka: Kníže N. zve pana... na večer. „Ach! K ní! K Taťjane Jak rád!" a dlouho přehnaně smolí pár řádek odpovědi. Co je s ním? Jaký pocit mu rozčeřil náhle v duši tmu? Co prolomilo v srdci ledy? Stesk? hořkost? nebo poddal se zas dávné touze po lásce?
xxii
/ Den táhne se mu jak zlé nitě, nic délku hodin nezkrátí. Konečně deset! Evžen hbitě vyjíždí, už je před vraty... j a ztrácí půdu pod nohama. Taťjana v salóně je sama, ke stolku zve ho, usedli naproti sobě. Pobledlý Oněgin mlčí... Ostýchavě, trapně se potom zaplétá do smyček řeči... Prokletá, Istná myšlenka mu leží v hlavě.. Je trapný... Neztrémovaná a příjemná je Taťjana.
xxiii
Přichází manžel a s ním vhodná možnost čím skončit téte-ä-téte. Vykládá jí, jak za svobodna s Evženem uměl vyvádět. Smích. Další hosté. Salón žije. Sůl velko světské ironie podněcuje chuť k debatě: rozmarně, nepředpojatě hned naťukne se to, hned ono, a ke slovu se dostává i nebanální rozprava, bez těch pravd, kterým unisono přitakává se, jiskření, jímž nikdo není dotčený.
Byli tu však i ti, co tvoří sbor nutný pro dekoraci: velkoměšťáčtí diktátoři, všudypřítomní hlupáci, arbitři elegantiarum, kousavé dámy, jejichž jarům růže už věnec nevijí, pár ještě mladých mumií, člen diplomatického sboru, obletovaný ze všech stran, ze staré gardy jeden pán, jenž nepostrádal při humoru důvtip a neurážel stud, což je dnes směšné poněkud.
Byl tu pán, který měl jen ostny a soptil ve své morálce na nový román — málo ctnostný, na čaj — moc sladký pro znalce, na vkus žen — ve všem málo pestrý, na řád, jejž dostaly dvě sestry, na špatný východ nebo vchod, na válku, na sníh, na svou choť.
Prolasov byl tu, jeden z bůžků
slávy až hrůza nečisté,
podlec, jenž otupil ti tužku
na stránkách všech alb, Saint-Prieste.
Další lev trůnil v čele sálu
jak vystřižený ze žurnálu,
s ruměncem — od vzpruh? od horka?
kýčovitého amorka.
Byl tu i sprostý cestovatel
v přepřeškrobené košili,
kterého ohodnotily
úsměvy kroužku dobrých přátel
a na nějž civěl každý host
jak na vtělenou pečlivost.
fíAA
i Pro Oněgina však tu byla \ | jen ona, jenom Taťjana, \ ovšem že ne ta pošetilá, nešťastně zamilovaná, ale ta chladná, odmítavá, ta, které dalo božská práva královské město na Něvě. Ó lidé! jak jste po Evě náchylní k pokušení, slabí: co máte, to vás netěší, a had čím dál tím lstivější vás k tajemnému stromu vábí, \ ráj zdá se vám dost žádoucí ) jen v zakázaném ovoci.
xxriii
Má Taťjana... jak změnila se! Jak dobře zpívá z jiných not! Co dokázala v krátkém čase! Jak vklouzla do honosných pout! Kdo hledal by stesk dívčí lásky v bohyni, která vpravdě carsky udává společnosti tón? A kdysi její bůh byl on! Kolikrát za bezesných nocí u okna, plachá, tesknící, luně, své orodovnici, šeptala prosby dětsky vroucí a snila, že ho připoutá k selance svého života.
Láska v nás v každém věku hárá,
jenomže prudká, vášnivá,
tak jako bouře polím zjara
jen mladým srdcím prospívá:
záplavou vláhy osvěží je
a novou sílu do nich vlije
a život bujně, divoce
rozkvete, vydá ovoce.
V podzimním věku neúrody,
už za životní souvratí,
na vášeň srdce doplatí;
i pole změní chladné vody
podzimních bouří v močály,
i lesům kosti odhalí.
XXX
' Už ano: láska Evženovi
dětinsky hlavu popletla, přeludy jejích vidin loví jak za tmy, tak i za světla. Reptavý rozum neposlouchá, k Taťjaně jezdí: jako socha | den co den stojí před halou,
j kamení kdyby padalo,
i Je vděčný, když jí opatrně
i sobolí boa přehodí,
I když hříčkou šťastné náhody
| dotkne se jí, když porozhrne
\ před ní šik pestrých livrejí,
ci kapesníček zvedne jí.
909
OaSgiaův dopis Taíjaně
Nepohne její lhostejností, kdyby stál před ní bez hlavy. Jak ostatní ho doma hostí, u cizích krátce pozdraví, někdy mu řekne dvě tři slova, jindy se nevšímavě chová, a v ničem koketérie — j ta vyšším kruhům cizí jé. Oněgin má už v očích stíny: ona se nerdí, nežasne. Oněgin chřadne, nakrásně by mohl chytit souchotiny. K doktorům už se dostal z ní a od nich málem do lázní.
xacxii
Nejel. Dá radši světu amen
a sedne k věčné besedě
s pradědy. Ona jako kámen
mlčí (to žena dovede).
Nevzdal se, nechce stáhnout plachty,
dál doufá, dál se marně pachtí...
Natolik jednou vzchopil se,
že milé kněžně v dopise
upřímně vyjevil své city...
Přišlo mu párkrát na mysl,
že psát je holý nesmysl,
jenže teď nebylo už zbytí:
hnala ho sebezáchova.
List jsem vám opsal doslova.
Vím: vaše ctnosti pohrdnou zpovědí tajeného smutku. Váš pohled vysloví mi důtku, hrdou a nemilosrdnou. Co chci? Proč city, které skrývám, upřímně můj list vyzná vám? Jak ironickým invektívam sám v plen se možná vydávam!
Když poznal jsem vás a když něhou
váš cit ťal srdce do živého,
zděsily mě ty přísliby:
náklonnost podrobil jsem soudu
v zbytečném strachu o svobodu,
která se brzy znelíbí.
Pak vyvstal stín té tragédie ...
Lenskij, zlou smrtí skosený.. .
Všechno, čím srdce v těle bije,
vyrvat jsem chtěl i s kořeny.
Bláhově jsem svá pouta zlomil
v domnění, že mi svoboda
za štěstí jinou radost dá.
Jak doplácím dnes na svůj omyl!. .
Ne, být jen s vámi, vidět vás, i zachytit každé vaše hnutí,
pousmání rtů, záchvěv řas,
9 n a.
očima lásky uhranutý, ctít ve vás krásu, k závrati vdechovat, čím jste srdci drahá, před vámi zjihlý, dojatý, umírat... byl by vrchol blaha!
Není mi dopřán: kvůli vám trápí se tu má bludná duše, než doživoří, prožívám v zoufalém stesku, slepě, hluše poslední dny a hodiny. Bez něhy, bez dobrodiní. Můj život dohasína, ano, aby se neobrátil v dým, musí mi dávat každé ráno jistotu, že vás uvidím...
Mám strach, že můj list nevymodlí mi milost, že v něm bez citu můžete spatřovat jen podlý klam pro sentimentalitu. Kdybyste věděla, jak strašné je prahnout touhou po lásce, hořet — a vůlí plamen vášně dusit, ač srdce zdráhá se, v představách nedbat na přetvářku, klesat vám k nohám, s prosbami
drásavých zpovědí, slz, nářků toužebně klečet před vámi, a ve skutečnosti jen hladce, povrchně s vámi rozprávět, konvenčním chladem slov a vět nic neříkat — a usmívat se!
Buď jak buď: od dnešního dne nemám sil k sebeovládání. Milost či ortel z vašich dlaní můj příští osud rozhodne.
\ Marně však čeká. Pise stejný druhý list, třetí, v naději marné zas... Hledá rozptýlení v klubu... a sotva vejde... ji... ji potkává... Nic! Dvěma slovy na jeho pozdrav neodpoví. Ach, jaká krutá proměna! Jak ledová je, kamenná! Jak tvrdě, neústupně, přísně, jak rozhořčeně svírá rty! Kde, kde je záchvěv závrati? kde stopa bolesti? slz? tísně? \ Nic. Všechny city vychladly.
Jen hněv se v tváři zrcadlí.. .
on/:
i
xxxiv
A snad i bázeň hrdopýšek, že muž, že lidé mohli by odhalit slabou chvilku, hříšek... Jak Evžen zná ty pochyby!. . . Všechno je marné!.. . Na odjezdu proklíná nepříznivou hvězdu a v šílenství, jímž stihla ho, zas rozhodl se pro blaho samoty ve hře na asketu. \ Zopakoval si období té nakažlivé choroby, kdy zády otočil se k světu a kdy se mu hřál za ňadry had zakuklený do chandry.
xxxv
Zase ho četbou, leckdy kusou,
kdejaký autor zaměstnal, \
Fontenelle, Gibbon, Herder, Rousseau,
skeptický Bayle, Madame de Staél,
Manzoni, Chamfort, Bichat, Tissot
a z našich ti, co ke čtení jsou
i nejsou. .. prostě v azbuce
čet všechno, co měl po ruce,
i almanachy, časopisy,
z kterých nám kyne náprava
a v nichž se mi dnes nadává
na místech, kde jsem býval kdysi
veleben nad pomyšlení:
e sempře bene, vážení.
Hm, k věci?.. . Býval četbou zmořen,
vnímal z ní ale pramálo.. .
touhami, přáními a hořem
srdce mu překypovalo.
Marně se často vracel zpátky...
očima duše mezi řádky
četl si.. . Jaké podtexty
ho zaujaly?. . . Pověsti,
v nichž z hlubin srdce povytane
děj lásky dávno prožitý,
zlé předtuchy a pocity,
dopisy dívčí rukou psané,
hlas šeptající pohádku,
sny bez konců a začátků.
xxxvii
Hra citů sladce kolébavá zvolna ho houpá, houpá... a vír fantazie rozehrává pestrý sled svého faraa. Vidí, jak náhle čísi tělo v tajícím sněhu znehybnelo, slyší, jak kdosi za mlhou říká: co naplat, zabil ho. Vidí své dávné nepřátele, klepařské eskamotéry, milenky s cejchem nevěry, přátele ze zrad podezřelé. . . a do všeho se prolíná ona... ta věčná vidina!...
Ci f\ o
Propadl začas tomu zvyku, div mu to nešlo na mozek a div se nedal na lyriku. Upřímně: ten by toho řek! Mohlo se to stát, to je jasné: do mechanismu ruské básně nám magnetismus zasvětí klidně i antipoety. Dal poeticky vale světu: hleděl, jak plamen plápolá, pobroukával si Idola, či prozpěvoval Benedettu, a do ohně mu padal v snách tu pantofel, tu almanach.
XTTIT
Dny míjely. .. Už plašil zimu dech předjarního ovzduší.
I Nesedl Evžen na lep rýmů, I
Wepřišel o krk, o duši... A jaro vehnalo mu do žil novou krev: jednoho dne složil pléd na záda, pléd na nohy, jak medvědi své brlohy opouští dusný dům a k Něvě vyjíždí, jen to zasviští... Blyskotá slunce na tříšti modrých ker... Dlažba po oblevě špinavou břečkou hlodá sníh... Kam po ní Evžen na saních
pospíchá? Uhádli jste. Ano, jako by mu šlo o život, \ žene se za ní, za Taťjanou, ten nenapravitelný bloud. ■$ Dojel. Jak ve snách projde vraty. Na chodbě nikdo. Do komnaty vchází: zas zeje prázdnotou. Otevřel dveře. Co ho to tak ohromilo? radost? tíseň? TBez hnutí, klidná na pohled, kněžna, tvář v dlani, bledou pleť, u stolku sedí nad dopisem a slzy, slzy bez konce z přivřených očí řinou se. \
xll
íKdo nepoznal by v téhle něžné
l>olesti dávné vyznání?
Kdo nepoznal by v téhle kněžně
£al Taťjany, mé Taťjany?
Touha, tím bleskem roznícená,
Evžena sráží na kolena...
a rozechvělá, bezbranná,
dívá se na něj Taťjana...
Bez hněvu, bez hlesu se dívá..-.
Svou modlitbu, svůj bolestný
stesk výčitky, svůj úděs z tmy
čte v jeho ocích... Zas ta snivá
dívenka dětsky naivní
sen marné touhy křísí v ní...
210
X1U
Nechá ho klečet, nevidí ho, třeba z něj oči nespustí, a ruka zkamenělá tíhou mu neožívá pod ústy... . Kam letí duše za vidinou? Minuty ticha zvolna plynou... Potom hlas šeptem ztěžka vzdych: „Tak už dost, vstaňte. Ráda bych vám něco řekla, Oněgine. Vzpomeňte na ten nemilý rozhovor v parku, na chvíli, kdy přistižená při své vině já mlčela, vy kázal jste. .. Ted zas vy mlčet dokažte.
xliii
Byla jsem, Oněgine, mladá, mladší než dnes, i lepší snad... a měla jsem vás vroucně ráda... Co našlo srdce v srdci?. .. Chlad. Jak vaše promluvilo?... Stroze. Viděl jste v lásce, v její touze, jen bláhovost mých dívčích let. Nesmím si ani pomyslet, jak ledově jste na mě pohled, jak jste mě káral... Nijak vám to nezazlívám... Uznávám: chěl jste brát na mé mládí ohled, nepřekročil jste v ničem mez... a jsem vám vděčná. . . právě dnes...
Nezdála jsem se vám dost hezká
v té poušti, očím ukryté,
kde svět mě neznal... Pročpak dneska
najednou o mě stojíte?
Jaké vás ke mně váže pouto?
Nezbožňujete mě jen proto,
že chodím do společnosti,
že mám dům, vábný pro hosty,
že u dvora jsme za zásluhy
manžela dobře zapsáni?
Proto, že slast mé pohany
by vychutnaly vyšší kruhy
a vám že by ten úspěch dal
donchuanovský piedestál?
-^—-
í
j Vidíte, pláču.. . jestli máte svou Táňu ještě v paměti, uvažte: tamty jedovaté úvody do etikety
kladla bych — záležet to na mně —
nad tyhle urážlivě klanmé
dopisy, slzy, přísahy. ^
Proč? Tenkrát ve vás neblahý
dívčí sen vzbudil aspoň soucit
a shovívavost pro mládí.
Ale dnes?... Co vás přivádí
k mým nohám? Kde jste se to ocit?
Bytost tak moudrá, hluboká,
a vášni dělá otroka!
919
zItííí
Já, Oněgine, věřte tomu,
® pozlátkovou nádheru,
o roli módní paní domu
a královny všech večerů
nestojím... Hned bych, nebohatá,
dala třpyt kočičího zlata,
ten mam a klam a ruch a rej
za poličku knih, za alej,
za prostý domov, útočiště,
kde zvolna, tiše míjí čas
a kde jsem poznala i vás,
za pokorný klid na tom místě,
kde kříž a stromy s oblohou
ční nad mou chůvou nebohou...
xIyH
Ke štěstí stačilo tak málo, jen vztáhnout ruku!... Osud mě však zavál jinam... Co se stalo, nebylo možná rozumné: maminka s tváří uplakanou mě zaklínala... na vybranou neměla vaše Taťjana... Ted" jsem, jak víte, provdaná. Vyhýbejte se mému domu. Dobře vás znám: už z hrdosti nehazardujte se svou ctí... Miluji vás (nač lhát a komu?). .. nepatřím ale přesto vám a muži věrnost zachovám."
i  Odešla. Evžen zavřel oči, jak omráčený stojí tu. Zvon srdce v prudkém kolotoči rozvířil roje pocitů. \ Vtom cinkot ostruh, klika cvakne,
Taťjanin manžel vejde, pak... ne, tady už mého hrdinu v tu nej černější hodinu, čtenáři, nechrne na dost dlouho. .. navždycky sobě... Co lét, zim, co jar a podzimů jsme s ním bloudili světem! Jistou nohou vkročíme na břeh. Hurá, zem! Čas končit byl (viď) před časem!
xlix
Ať už jsi proti mně či při mně,
ať takový či makový,
v dobrém se spolu rozloučíme.
Budeš-li hledat pod slovy
mé knížky, v mnohém nesolidní,
vzpomínky na své půtky s lidmi,
pár vtipů, oddech od frází
či od psot, živé obrazy,
verš, na kterém si smlsnou brusy,
snad dá ti aspoň nepřesný
stín toho, co chceš — pro tvé sny,
pro srdce, pro smích, pro diskusi.
Kéž aspoň to se podaří!
S tím přáním sbohem, čtenáři.
Ol A
1
ÚRYVKY Z ONĚGINOVA PUTOVÁNÍ
Sbohem i ty, můj druhu v bdění, ty, lásko, kterou utkal sen, sbohem, ty drobná, každodenní a živá práce. Dostal jsem od vás to, po čem básník touží: toulky cest bez trní a hloží, radostné schůzky s přáteli. Co všedních dnů, co nedělí uběhlo od chvíle, kdy v kole vířivých vidin bez jména Taťjanu zhled jsem, Evžena, a kdy jen křišťálová koule spřádala z mlžných oparů můj volný román do tvaru, f
Kde jsou ti, jimž jsem v přelíbezných besedách čet rým po rýmu. .. Dopsal jsem Oněgina bez nich. Pro povzdech půjdu k Saadimu: jedny smrt, druhé dálka bere... A kde je dnes ta, podle které vytvářel jsem svou Taťjanu.. . Co, osude, zpět dostanu?... /Je šťastný ten, kdo mermomocí nedočet román života, kdo věděl, proč se odpoutá od karnevalu před půlnocí, a v nejlepším vstal od vína jako já od Oněgina.
Vyrazené sloky zavdaly nejednou podnět k výtkám a ironickým poznámkám (ostatně zcela oprávněným a vtipným). Autor upřímně doznává, že vypustil ze svého románu celou hlavu, líčící Oněginovo putování po Rusi. Mohl ji označit tečkami nebo číslicí; aby neprovokoval, rozhodl se však raději nadepsat nad poslední hlavu Evžena Oněgina místo devítky osmičku a obětovat jednu ze závěrečných slok:
Dost! konečně si odpočinu:
devět vět doznělo z mých strun,
devátá vlna na pevninu
vynáší unavený člun —
devíti sloupům čest a sláva.. . atd.
P. A. Katěnin (který přes skvělý básnický talent je i bystrým kritikem) nám vytkl, že tento škrt, výhodný možná pro čtenáře, přece jenom porušuje koncepci díla, že je tím přechod od Taťjany, maloměstské slečny, k Taťjaně, velkosvětské dámě, příliš náhlý a nezdůvodněný. — Postřeh, prozrazující zkušeného umělce. Autor to plně uznává, rozhodl se však vyškrtnout tuto hlavu z důvodů důležitých pro něho, nikoli pro veřejnost. Jednotlivé úryvky byly publikovány, připojujeme k nim ještě několik slok.
E. Onžgin jede z Moskvy do Nižního NovgOrodut
...............Makarjev,
snaživý kramář, zavalí ho hojností nabídek a plev. Ind na své perly láká dívky, Evropan muže na své slivky, medem slov koňař olepí vychrtlé herky ze stepi, hráč šustí vábničkami karet, statkář zas vystavuje tu dcerušku v mírném odkvětu, dceruška — staromódni baret. Všem vesele se kouří z pus,
jak káže merkantilismus. *
Zas ten stesk!...
Ončgín jede do AstrachanŽ a odtud na Kavkaz i
Vidí, jak břehy hrůzně strmé
rve nezkrotný proud Těreku,
plachtící orel v modru strne,
jelen se nemá k útěku,
velbloud spí, nad ním stojí skála,
přes luka Čerkesův kůň cválá,
okolo krytých vozíků
pasou se ovce Kalmyků.
A hory.. . Cesta po Kavkaze
je volná. Postupující
boj o přírodní hranici
zdolal ty nej pevnější hráze,
i na Aragvě z obou stran
rozbilo ruské vojsko stan.
Jak maják ukazuje cestu vlnami kopců sevřený, špičatý, nebetyčný Beštu a Mašuk, ostrov zeleni, Mašuk, zdroj divotvorné vody, k níž ze všech končin země proudí nemocní se jhem bolesti — oběti bojechtivé cti, Kypridy nebo zlaté žíly: trpící mladík ve víře, že bude hrát zas rytíře, stařík, že na nějakou chvíli omládne, koketka, že stud utopí tu svou potměchuť.
♦
Když Evžen kolem sebe videi
ten jejich úděl neblahý,
stál smutně nad oparem vřídel
a lítostivé úvahy
chmurou mu pozastřely čelo:
Proč nejsem zraněn ostrou střelou?
Proč sotva nepopadám dech
jak pachtýř s křížky na zádech ?
Proč jako přísedící z Tuly
na paralýzu nechřadnu ?
Proč na mne nesesíláš dnu
či revma, Bože, v dobré vůli?
Jsem mladý, dobře jím a spím,
co můžu čekat? Leda splín!. ..
91 R
Fotom navštíví Onřgia Tauridus
Kraj ponořený do iluzí: tam Oresta hnal k půtce strach, pad Mithridates-sebevrah, Mickiewicz v objetí své múzy tam na pobřežním skalisku byl drahé Litvě nablízku.
*
Taurido, tvoje panoráma nad plání vln je překrásné, s Venuší na obzoru rána k nevíře okouzlilas mě, .. Jak ve svatebním bylas málem: na nebi lehce namodralém zářil pás horských siluet, vzor osad, polí, stromů vplet do zeleně luk pestré květy. A ve vsi na úpatí skal. . . Jaký žár ve mně tehdy vzplál! V jak čarokrásnom zaujetí má duše něhou trnula! Nech, múzo, zpěvů z minula!..,
Ať sebehlubší city ve mně žily tou dobou — zmizely: podlehly času nebo změně. . . Mír a klid jejich popeli! Jak nezbytné mi připadaly diadémy vln, strmé skály, pustiny, hukot vodních spoust, vznešená dívčí nevinnost, zármutky, tápající ve tmě. . . Jiné dny, s nimi jiné sny.. . Běh rozumných let odnes mi iluze jara, příliš vzletné, a pravda často nemilá víno slok vodou ředila.
*
Jiný svět dneska v polospánku představa vyvolává mi: chalupu, vrzající branku se dvěma jeřabinami, písek cest promísený s prachem, rybníček, kam pár starých kachen s žluťáčky kachňat chodí plout, stoh slámy, pobořený plot. . . Dnes potěší mě balalajka a třasák, když se rozproudí zábava kolem hospody. Dnes nový ideál mě láká: paňmáma, koutek v bezpečí
a mísa ščí, co největší.
Tuhle, když ne a ne být hezky, prošel jsem stáje, chlívy... fuj! ty prozaické třeskyplesky, flanderská škola... samý hnůj! Nebyl jsem v rozpuku let jiný? Nezlákalas mě na vidiny písní vždy nedozpívanou, Bachčisarajská fontáno?... Neprovedly mě její sloky liduprázdnými síněmi s přeludem sladké Zaremy? Oněginovi za tři roky na toulkách v téhle končině jistě zas připomněly mne.
*
V Gděse žil jsem, v městě prachu...
Tam pilně vzdouvá nad vodu
své plachty v snaze po rozmachu
přičinlivý duch obchodu.
Tam je kout evropského ráje
a všemi barvami tam hraje
rozmarný, roztodivný jih.
Tam italština v ulicích
se rozezpívá s každým ránem,
tam pluje v proudu lidských řek
vznešený Slovan, hbitý Řek,
Moldavan, Španěl, Francouz, Armén
i sympatický bývalý
egyptský pirát Morali.
*
Tumanskij řadou zvučných rýmů krášlil tu stránky notesu, básnické vize bránily mu však poznat pravou úděsu. Jak estét, jenž jen krásu vnímá, s očima ohrnovanýma stál nad mořem a nadšeně pak líčil svěžest zeleně kouzelnou mluvou svého pera. Kdyby v tom vzletu neoslep, viděl by kolem holou step a usilovnou práci, která z ní vy čarovat dovedla tu trošku stínu za vedra.
*
Že se v mých vsuvkách nevyznáte?
Tak v městě prachu... ale spíš
měl bych říct možná: žil jsem v blátě,
a byl bych pravdě ještě blíž.
Když Zeus bouří na svém trůně,
rok co rok pět Šest neděl stůně
Oděsa, výspa Evropy,
na recidívu potopy.
Kam všude bláto nedosáhne!
I na chůdách je pro chodce
dost těžké špíně vyhnout se,
povozy, koně váznou v bahně
a z bryndy tahá drožkáře
vůl zapražený v kočáře.
999
Kladivo však už kamen drtí: jak pancíř, pevně kovaný, Oděsu před potupnou smrtí zvonivá dlažba zachráni. Jenže v tom eldorádu lodí je málo — víte čeho? — vody! kolikrát pěknou řádku dní nevydá kapku ze studny.. . Nevadí, kdo by trpěl žízní: dost vína moře přineslo. A co to ušetřené clo a slunce doopravdy jižní. .. Přátelé, to vám nestačí? Já tenhle kraj mám nejradši!
Kde jsou ty časy! Rána z děla v přístavu hlásí nový den, já letím ze břehu jak střela a skáču do chladivých pěn. Jak ve svém ráji mohamedán na podušku si potom sedám s pěnovkou v zubech ke kávě orientálně lákavé. Jdu na procházku. Přívětivá zvonkohra sklenek z Kasina zve hosty, markér vzpomíná, kde nechal koště, sladce zívá na terase a u haly dva kupci už se setkali.
Rázem je člověk v pestrém davu. Město se probudilo z tmy a spěchá — někdo pro zábavu, většina za povinnostmi. Kupec, muž rizika a čísel, dnes levou nohou z domu vyšel v naději, že tím přivolá známou loď k můstku u mola. Je karanténa na to zboží, na jaké byla doposud? Nepraskla bedna nebo sud? Nezasáh sklady posel boží? Mor, vojnu nebo horší zvěst, co přiveze mu z dálných cest?
Nás, mládež, která s bezstarostnou
dravostí trhá střevíce,
zajímá, kdy se tady octnou
z Turecka další ústřice.
Co? Přišly? Honem s nimi na stůl!
O kypré zajatkyně lastur,
mladost všech slastí dychtivá
klidně vás hltá zaživa
s kapkami citrónové rosy.
Křik debat. .. Oton nebručí,
v úslužné, štědré náruči
ze sklepa bílé víno nosí
a za hýrivou neúctu
čas přičítá dny na účtu.
9.24
Hedvábně modré podvečery jsou zasvěcené chvále múz: spěcháme, zve nás do opery Rossini, dnešní Orfeus. Vzdor leckterému kritikovi je věčně stejný, věčně nový, spjal tóny do melodií, v nichž strhává nás, opíjí, jak polibky žhne vášní, něhou, vře, jiskří jako zlatavá gejzírovitá záplava rozpěněného šampaňského. .. Srovnáváš s vínem, nestydo do-re-mi-fa-sol-la-si-do ?
A co třpyt krásy od toalet? Co pátravá skla lorňonu? Co schůzky v zákulisí? Balet? Co vzkazy pro primadonu ? Co lóže, v které obemyká manželku velkoobchodníka, jež mládne nám rok od roku, kruh okouzlených otroků? Najedno ouško cavatinu, na druhé slyší povzdech rtů, poklonu skrytou do žertu.. . Muž tluče špačky v jejím stínu a tu a tam jak paňáca křikne bis!, nebo zaplácá.
Hřmí finále. Ruch na schodišti. Netrpělivé odjezdy. Dav chodců do hloučků se tříští pod lucerny a pod hvězdy. Vnímavým synům Ausonie motiv se do paměti vryje s lehkostí, jež nás udiví. .. my řveme recitativy. Připozdilo se. Nad Oděsu v nehybném tichu vyplouvá člun luny. Do perleťová prosvítá nebe zpod závěsu teplé tmy. Spí duch života. Jen Černé moře šepotá. ..
Tak v Oděse jsem žil tou dobou..
226
POZNÁMKY
Věnováním bylo původně připsáno
samostatné vydání 4. a 5. hlavy
Petru Alexandroviči Pletněvovi,
který autorovi obstarával všechny záležitosti,
spojené s publikováním a prodejem jednotlivých
kapitol románu. Jeho poezie si Puškin
ve skutečnosti příliš nevážil.
Autorův plán úplného vydání díla: ONĚGIN
První díl. Předmluva.
I. zpěv.       Chandra. Kišiněv. Oděsa.
II. zpěv.     Básník. Oděsa. 1824.
III. zpěv.    Slečna. Oděsa. Michajlovs ké. 1824
Druhý díl.
IV. zpěv.    Vesnice. Michajlovské. 1825.
V. zpěv.      Jmeniny. Mich. 1825. 1826.
VI. zpěv.    Souboj. Mich. 1826.
Třetí díl.
VII. zpěv.   Moskva. Mich. Spb. Malinniki.
1827. 1828.
VIII. zpěv. Putování. Moskva. Pavl. Boldino.
1829.
IX. zpěv.     Velký svět. Boldino. 1830. Poznámka.
Kišiněv 1823, 9. května Boldino 1830, 25. září
7 let, 4 měsíce, 17 dní
HLAVA PRVNÍ
Motto z básně První sníh (1817)
i Parafráze verše z Krylovovy bajky Osel a mužik (1819)
Osel byl zářný vzor všech ctností
ii První autorova poéma Ruslan a Ludmila vyšla v srpnu 1820, tři měsíce po jeho vyhoštění
z Petrohradu, kde způsobila rozruch a podle autora
„byla přijata celkem shovívavě1'':
„Už v Ruslanovi a Ludmile se objevuje \
ten skepticky naladěný vyprávěč, s nímž se později
setkáváme v prvních hlavách Evžena Oněgina."
(B. Tomaševskij, Puškin, 1956)
vii „Tvé hlubokomyslné a vážné úvahy patří do roku 1818. Tenkrát byla v módě přísná zásadovost a politická ekonomie.
To se všechno změnilo: francouzská čtverylka nahradila Adama Smitha..." (Román v dopisech, 1831)
viii „Tvrzení, že Ovidius byl vyhoštěn do dnešního Akermanu, není ničím podloženo.
Ve svých elegiích Ex Ponto jasně uvádí jako místo svého pobytu město Tomy (Tomi) těsně u ústí Dunaje..." (Poznámka k básni Ovídiovi, 1822)
ix „Že jsou v Oněginovi sloky, které jsem nemohl, nebo nechtěl publikovat, na tom není nic divného. Tím, že byly vyřazeny, porušují však souvislost vyprávění, a proto označuji místo, kam patřily. Bylo by lepší nahradit je jinými, nebo pozměnit a skloubit ty, které jsem ponechal beze změny. Jenže na to jsem s prominutím moc líný. Kajícně doznávám, že i v Donu Juanovi jsou dvě vyřazené sloky!" (Odpověď na kritiky, 1830)
*>> Faublas — typ požitkářského šlechtice druhé poloviny 18. st., hrdina románu J. B. Louveta de Couvray Les avantures du chevalier Faublas (1790)
xv bolí var — cylindr nazvaný podle Simona Bolívara
xvi Talon — známý petrohradský restauratér
P. P. Kaverin — autorův přítel z dob studia
v carskoselském lyceu, důstojník,
petrohradský arbiter elegantiarum
kometa —francouzské víno z nebývalé úrody
r. 1811, kdy se objevila velká kometa
O „paštice ze Štrasburku, sýru z Limburku
a horách ananasů'''' píše v článku
„Drobný průmysl, šarlatánství a moskevské
zvláštnosti" Moskevský telegraf r. 1832.
xvii breguetky — kapesní hodinky nazvané podle francouzského hodináře A. L. Brégueta, bicí, samočinně natahované, ukazující i data Phědra — hrdinka stejnojmenné tragédie Racinovy, populární role J. S. Semjonovové Kleopatra — hlavní role baletního zpracování stejnojmenné tragédie Voltairovy
Moina — hrdinka Ozerovovy tragédie Fingal Kviii „Mluvíš-li o ruské tragédii, mluvíš o Semjonovové a vlastně snad jen o ní...
Zkrášlila nedokonalé výplody nešťastného Ozerova a vytvořila roli Antigony a Moiny... Zůstala svrchovanou vládkyní činoherní scény." (Mé poznámky o ruském divadle, 1820) Přeložil jsi Cida, gratulujú tobě i svému starému Corneillovi. Podle mého je Cid jeho nejlepší tragédie. Katěninovi, 1822 xx Francouzský choreograf Charles Louis Didelot působil v letech 1801—1834 v Petrohradě a reformoval carskou baletní školu. Uvedl „špičku" do technického slovníku baleríny, a tím napomohl tanečnici zaujmout v baletu vedoucí místo, do té doby okupované tanečníky. Vynalezl dokonce „létací strojek", který tanečnici přenášel přes jeviště. Na Puškinův námět uvedl 1823 Kavkazského zajatce a 1824 Ruslana a Ludmilu. Napiš mi o Didelotovi, o Čerkesce-Istominové, za kterou jsem svého času běhal jako
Kavkazský zajatec... Bratrovi, 1823
xxxii Elvína — tradiční jméno milostné poezie 18. stol.
xxxiii Marie Volkonská (označovaná jako předobraz Taťjany), žena děkabristy, dcera generála Rajevského, s jehož rodinou strávil Puškin
v roce 1820 na Kavkaze a na Krymu „nejšťastnější chvíle svého života", cituje ve vzpomínkách verše z této sloky (převzaté z nedokončené elégie Taurida, 1822) a líčí epizodu, která je inspirovala. „Puškinova velká láska", jíž bylo tehdy 15 let, k tomu však sama dodává: „Jako básník pokládal za svou povinnost zamilovávat se do všech hezkých žen a děvčat... Ve skutečnosti zbožňoval jen svou múzu a poetizoval všechno, co viděl." xlviii Začátek sloky ironizuje báseň M. N. Muravjova Bohyni Něvy. V říjnu 1824 poslal Puškin bratrovi kresbu — dvě mužské postavy na nábřeží (k první poznamenal — hezký, k druhé — musí být podepřen žulou zábradlí^, proti nim Petropavlovská pevnost, na řece lodka: Tady máš ilustraci k Oněginovi — najdi mistrný a hbitý štětec. Bude-li to nakrásně jiná, tak ať je všechno ve stejné pozici. Tatáž scéna, rozumíš? Bezpodmínečně na tom trvám. — První vydání vyšlo bez ilustrace, později (1829, A. V. Notbek) byla uveřejněna s několika dalšími v příloze k Něvskému almanachu, a protože na ní byl Puškin otočen zády k pevnosti, zkritizoval ji jedovatým epigramem. xlix lyra Albionu — Byron ve 4. zpěvu Childe Harolda líčí noc na Brente l Víš, že jsem dvakrát žádal Ivana Ivanovice přes jeho ministry o dovolenou — a dvakrát následovalo nej milostivější zamítnutí. Zbývá jen jedno — napsat přímo na jeho adresu •— ten a ten, Zimní palác,
co stojí proti Petropavlovské pevnosti —
' nebo tajně sebrat hůl a klobouk a jet si
prohlédnout Konstantinopol. Ve Svaté Rusi už to není k vydržení. Ubi bene, ibi patria. Bratrovi, 1824, Oděsa
f Poraď Rylejevovi, aby dal v nové poémě
do družiny Petra I. našeho dědečka. Jeho mouřenínská tlama ozvláštní celý obraz poltavské bitvy. Bratrovi, 1825 lv Ruská sláva může lichotit takovému
V. Kozlovovi, kterému lichotí i petrohradské známosti, ale člověk jen trochu slušný pohrdá tím i oním. Mais pourquoi chantais-tu?— na tuhle Lamartinovu otázku odpovídám — zpíval jsem, jako pekař peče, krejčí šije,
í Kozlov píše, lékař ubíjí —■ pro peníze,
pro peníze, pro peníze — takový jsem v nahotě svého cynismu. Bratrovi, 1824 lvii nešťastná dcera Kavkazu — Čerkeska z Kavkazského zajatce (1821) zajatkyně Krymu — Zarema a Marie
f z Bachčisarajské fontány (1823)
lviii Posuď sám: kdysi se mi stalo, že jsem byl
šíleně zamilován. Obyčejně v takovém případě píšu elegie, jako jiný špiní... svou postel. Jenže je kamarádské vyvěšovat na odiv moje mokrá prostěradla? Bůh ti odpustí!
. ale zostudils mě ve Zvězdě, která právě vyšla,
když jsi otiskl tři poslední verše mé elegie; čert mi napískal, že jsem ještě jak na potvoru napsal pár sentimentálních řádek
' o Bachčisarajské fontáně a zmínil se v nich
| zase o té své elegické krásce. Představ si mé
zoufalství, když jsem to viděl uveřejněné. Časopis se jí může dostat do ruky. Co si pomyslí. . . ? Přiznávám, že jediná myšlenka té ženy je mi dražší než názory všech časopisů
r světa a celé naší veřejnosti. Bestuževovi, 1824
lx Sljonin mi nabízí za Oněgina, co chci.
9Q9
Kdo by to do Ruska řekl, ono je teda vážně
v Evropě — a já myslel, že je to omyl geografů.
Kámen úrazu je cenzura, ale bez legrace,
protože teď jde o můj příští osud,
o nezávislost — pro mne tak nezbytnou.
Abych vydal Oněgina, jsem ochoten...
tj. buď sednout na kolo nebo... na holou.
Dámy berou tohle rčení obráceně.
Ať už je to jak chce, strčím hlavu třeba
do oprátky. Vjazemskému, duben 1824
Pokusím se najít cestičku k bráně cenzury
s první hlavou Oněgina. Snad nějak
proklouznem. Chceš ode mne
podrobnosti o Oněginovi — jsem otrávený,
můj milý. Někdy jindy. Ted nepíšu nic,
mám jiné starosti. Nepříjemnosti všeho druhu...
Bratrovi, 13. 6. 1824
Můj Oněgin roste. Jenže ďas ho vydá —
myslel jsem, že vaše cenzura za Šišková přišla
trochu k rozumu, ale vidím, že si za starouška
vede postaru. Bestuževovi, 29. 6. 1824
Pro boha živého, musíš, prosím tě, rychle
vymámit Oněgina od cenzury. Slávu — (...) —
peníze potrebujú. Dlouho se o verše
nehandrkuj — řež, trhej, pižlej třeba všech
54 slok, ale peníze, proboha, peníze!
Bratrovi, prosinec 1824
HLAVA DRUHÁ
Motto ze Satir, v překladu „Ó ves!" Celou slovní
hříčku převzal Puškin patrně ze sbírky anekdot a aforismů Bievriana (Paříž, 1771) v Zednářských lóží se tehdejší liberalisticky zaměřená šlechtická mládež snažila využít ke svým cílům. (Kladívko vezmeš do ruky a zvoláš ke svobodě! — Generálovi Puščinovi, 1821) Puškin byl členem kišiněvské lóže Ovidius.
Roku 1821 byly carským výnosem zednářské lóže v Rusku zakázány. vi   V Gôttingenu studovalo mnoho ruských šlechticů, také básníkovi učitelé a přátelé. „Sbohem, sbohem, Góttingene! Za tolik, za tolik ti vděčím. Tvou zásluhou jsem našel cestu k sobě a vidím všechno v jiném, snad — jak se domnívám — správném světle.1,1, (Deník N. I. Turgeněva) * „... od sedmnácti let mluví (ruští elegici — pozn. př.) o odkvetlém mládí." (Kjuchelbeker, Mnemozina 1824) xii Přijď ke mně... — árie z komické opery N. S. Krasnopolského Dněperská rusalka, uvedené v Petrohradě r. 1803 ,,... teprve nedávno, díky A. S. Puškinovi, přestaly naše krasavice zpívat árie z Dněperské rusalky." (N. Markevič, Ukrajinské melodie, 1831)
xxx Grandison — hrdina Richardsonova románu Sir Charles Grandison (Londýn, 1754) — ideál dobrého křesťana a dokonalého gentlemana Lovelace — hrdina románu téhož autora Clarissa Harlowe (Londýn, 1748) —
typ lehkomyslného světáka a donchuána
xxxi „Kdybych byl ještě tak nerozumný, že bych věřil v štěstí, hledal bych je ve zvyku." Chateaubriand (Puškinova poznámka)
Dostal jsem druhý díl Oněgina a ještě
nějaké drobnosti. S Oněginem jsem velmi
spokojen (totiž s lecčíms v něm),
ale tahle hlava není tak efektní jako první,
a proto bych ji nerad viděl vytištěnou zvlášť...
obávám se, že by neobstála ve srovnání s první
v očích světa, který nežádá jen totéž,
ale něco lepšího... Vjazemskij, 1825
234
HLAVA TRETÍ
Motto z básně Narcis (1767)
íi Phyllida — tradiční jméno eklog v Světlana — „zamlklá a smutná"
hrdinka stejnojmenné balady V. A. Žukovského
ix ľamant de Julie — Saint-Preux, hrdina románu J. J. Rousseaua Julie, ou la Nouvelle Héloise (1761), milenec Júlie ďEtange, provdané Wolmárové
Werther — z Goethova Utrpení mladého Werthera (1774)
Malek Adhel — hrdina románu francouzské spisovatelky Marie Cottinové (1770—1807) Mathilde, ou Mémoires de Vhistoire des Croisades de Linar — hrdina autobiografického románu francouzské spisovatelky Juliany Krůdenerové (1764—1824) Valérie, ou Lettres de Gustav de Linar á Ernest de G.
x Delphina — hrdinka stejnojmenného románu Madame de Stael (1802)
Clarissa — Richardsonova Clarissa Harlowe
.. .čtu Clarissu, hrůza, jaká je to nudná husa!
Bratrovi, 1824
kniha tajných dopisů — „Nová Héloisa" — má některé rysy společné s dějem E. 0.: Julie se musí provdat za nemilovaného muže, Saint-Preux odjíždí do ciziny, cestuje a po návratu ho Julie odmítá prohlášením, že zůstane věrná svému muži xii Korzár — hrdina Byronovy poémy The Corsair (1814) Upír — The Vampyre — povídka mylně připisovaná lordu Byronovi (Puškinova poznámka), Ruský překlad vyšel pod titulkem „Vampir, povídka vyprávěná lordem Byronem" r. 1828.
Jean Sbogar — hrdina stejnojmenného romanu Charlese Nodiera (1780—1844), hlava tlupy „zavilých nepřátel společenského zřízení, kteří se nepokrytě snažili rozvrátit existující řád".
Román pro svou ideologii nemohl být přeložen do ruštiny. R. 1818 píše Turgeněv Vjazemskému: Sbogara jsem četl a zaplatil jsem za přečtení 10 rublů, ale nemám ho: pošli. Puškin měl v knihovně vydání z r. 1832.
Melmoth — hrdina románu anglického spisovatele
Charlese Roberta Maturina
Melmoth the Wanderer (1820) —
osud ho nutí páchat různé zločiny proti své vůli
Ahasver — tehdy velmi populární literární
postava, takže Puškin patrně nemel na mysli
určité dílo
Byronův génius vyprchával s jeho mládím... po 4. zpěvu Childe Harolda jsme už Byrona neslyšeli, psal někdo jiný, básník s velkým lidským talentem... Vjazemskému, 1824 xiii „Ale co říct o našich spisovatelích, kteří
pokládají za přízemní líčit prostě ty nejvšednější
věci... nikdy neřeknou přátelství bez dodatku
tento posvátný cit, jehož ušlechtilý plamen
apod. Měli by napsat časně zrána,
ale píšou: Sotva první paprsky vycházejícího
slunce ozářily východní cíp oblohy —
ach, jak je to všechno nové a svěží,
leda by to bylo lepší jen tím, že je to delší...
\    k-záčmm£l (O próze, 1822)
xvii   .. .večer poslouchám pohádky mé chůvy, originálu chůvy Taťjaniny; jednou jste ji, myslím, viděl; je to má jediná přítelkyně a s ní (jenom s ní) se nenudím... Kňaževičovi, Michajlovské, 1824 „Pozorně poslouchejte lidový dialekt, mladí spisovatelé, můžete se v něm přiučit lecčemus, co nenajdete v našich časopisech... Hovorový jazyk prostého lidu (který nečte
9^^
cizí knihy a zaplaipámbu nevyjadřuje jako my své myšlenky francouzsky) zasluhuje také co nejhlubší studium. Alfieri studoval italštinu na florentském bazaru, nám by neškodilo poslouchat občas moskevské pekařky. Mluví obdivuhodně čistě a správně." (Odpověd na kritiky, 1830) xxii Zde zanech... — z III. zpěvu Dantova Pekla
xxvi „Autor vyprávěl, že se dlouho nemohl rozhodnout, jak by měla Taijana psát... v obavě,
aby nesklouzl do akademické ódy, chtěl napsat
dopis prózou, chtěl ho dokonce napsat
francouzsky..." (Vzpomínky P. A. Vjazemského)
Dobře, žes otevřeně hájil galicismy.
Jednou se už musí říct nahlas, že metafyzická
ruština je u nás ještě v barbarském stadiu.
Dej bůh, aby se časem utvářela tak jako
francouzština (jasný, přesný jazyk prózy,
tj. jazyk myšlenek). Mám o tom taky tři
sloky v Oněginovi... Vjazemskému, 1825
„Dokonce i názor potvrzený staletími
a uznávaný všemi, že překladatel se musí
snažit přenést atmosféru, nikoliv literu,
našel odpůrce a hbité oponenty." (O překladu
Milionová Ztraceného ráje, 1836)
... ačkoliv ten literární žánr, kterému se
věnujete, je nejobtížnější a nejnevděčnější
ze všech, jaké znám. Golicynovi, překladateli
Bachčisarajské fontány, 1836
xxvii Pravověstník — Blagonamerennyj — časopis z let 1816—1826 — vedl kampaň proti skupině básníků spjatých s Puškinem (Baratynskij, Dělvig, Kjuchelbeker) a jejich „učiteli" Zukovskému — časopis řídil A. E. Izmajlov, který prohlašoval o svých bajkách, že nejsou pro dámy
*** Jevgenij Abramovič Baratynskij (1800—1842) byl z trestu přeložen jako řadový voják do Finska Ale jaký je Baratynskij! Musíš uznat,
že překoná Parnyho i Baťuškova, půjde-li dál tak, jak šel doposud; je mu šťastlivci teprve 23 let... Mrzí mě, že nedoceňuješ kouzelný talent Baratynského, je víc než epigon epigonů, překypuje pravou elegickou poezií. Vjazemskému, 2. 1. a 1. 9. 1822 Weberova opera, poprvé uvedená v Berlíně xxxi r. 1821, byla v Rusku velmi populární Dopis Autor si poznamenal plán: (Nikoho nemám)... (Znám vás už)... Vím, že opovrhujete... Dlouho jsem chtěla mlčet, myslela jsem, že vás uvidím... Nic nechci, chci vás vidět, — nikoho nemám, přijďte, musíte být tím a tím; jestli ne, Bůh mne podvedl (Proč jsem vás poznala? Ale teduž je pozdě. Když...) Dopis po sobě nečtu a není podepsán, hádejte, kdo...
Nechápu, jak se ti dostal do ruky dopis Táni... Ostatně jestli smysl (posledního čtyřverší prvního odstavce — pozn. př.) není úplně přesný, je dopis tím věrohodnější. Je to dopis ženy, navíc sedmnáctileté, navíc zamilované! Vjazemskému, 1824 xxxív Je tu Dělvig. Posílám ti po něm 2. hlavu
Oněgina (jen tobě a zvlášť pro tebe přepsaného). Za rozhovor s chůvou, bez dopisu, dostal bratr 600 rublů. Víš, co znamenají peníze, proto je třeba držet je pod zámkem. Vjazemskému, 1825
HLAVA ČTVRTÄ
Motto výrok francouzského finančníka a politika J. Neckera, který zaznamenala jeho dcera Mme de Stael v knize Considération sur la Revolution Francaise (1818) vii To, co ti můžu říct o ženách, by bylo úplně zbytečné. Podotýkám jen, že čím méně
238
miluje muž ženu, tím spíš ji může získat. Jenže to je zábava pro vyžilé opičácké snoby 18. století. Pokud jde o ženu, do které se zamiluješ, přeju ti ze srdce, abys ji získal. Bratrovi, 1822 xii K Oněginovu monologu mel Puškin obdobný plán jako k Taťjaninu dopisu: Kdybych uvažoval o manželství, kdyby klidný rodinný život vyhovoval mým představám, vybral bych si vás — žádnou jinou... našel bych ve vás... já ke štěstí však nemám vlohy atd. (nejsem hoden).,. mám spojit svůj osud s vaším?... Vybrala jste si mě, jsem pravděpodobně — první vaše passion, — ale jste si snad jista... Dovolte, abych vám poradil. xix Promiň, že s tebou budu mluvit o Tolstém (Fjodoru Ivanoviči, zvaném Američan — pozn. př.) ... Zdálo se mu zábavné udělat ze mne nepřítele a pobavit na můj účet mansardu knížete Šachovského... V bezmocnosti svého vzteku jsem na Tolstého na dálku kydal časopisecké bláto. Nařčení z trestného činu podle tvého názoru překračuje meze poezie; nesouhlasím. Kam nedosáhne meč zákonů, tam šlehne bič satiry. Vjazemskému, Kišiněv, 1822 xxxii kritik — děkabrista V. K. Kjuchelbeker, Puškinův spolužák z lycea a přítel, s nímž se básník často rozcházel v názorech na literaturu. Jde o Kjuchelbekerův článek v Mnemozině „O zaměření naší poezie, zejména lyrické, v posledním desetiletí" (1824), s nímž Puškin polemizuje mimo jiné slovy: „Inspirace je nutná, v poezii jako v geometrii. Kritik zaměňuje inspiraci a nadšení... nadšení vylučuje klid, nezbytnou podmínku krásy... Nadšení nevyžaduje sílu rozumu, která uspořádává části vůči celku... Nadšení je vypjatý stav pouhé fantazie.
Inspirace může být bez nadšení, ale nadšení bez inspirace neexistuje."
sxxiH  Cizí hlava — satira í. I. Dmitrijeva,
zesměšňující pisatele ód — vyšla r. 1795
xxxv Puškin předčítal v Michajlovském příteli A. N. Vulfovi, synovi P. A. Osipovové, majitelky Trigorského, svého Borise Godunova.
xxxvii   V poznámce k Donu Juanovi uvádí Byron, že r. 1810 přeplaval za 1 hodinu 10 minut průliv Dardanelský.
xxxix Sousedů je v okolí málo, seznámil jsem se jen s jednou rodinou (s obyvateli Trigorského — pozn. př.) a i s tou se stýkám dost zřídka (učiněný Onégin).Kňaževičovi, Michajlovské, 1824 ... Mé zapadlé Michajlovské ve mně vyvolává stesk a zuřivost. Ve čtvrtém zpěvu Oněgina jsem vylíčil svůj život; jednou si ho přečteš a s milým -úsměvem se zeptáš: kde je můj básník? Má zřejmě talent. Uslyšíš, má milá, odpověď (od slov s milým úsměvem parodie na báseň I. I. Dmitrijeva „Máše" — pozn. př.): zmizel do Paříže a nikdy se do prokletého Ruska nevrátí! To je hlavička! Vjazemskému, 27. 5. 1826 xiH „Myslím, že se po jisté době obrátíme
k volnému verši. Rýmů je v ruštině velmi málo. Jeden vyvolává druhý." (Putování z Moskvy do Petrohradu, 1834) xlvii hodina mezi psem a vlkem — překlad francouzského rčení entre chien et loup
HLAVA PÁTÁ
Motto z balady Světlana
iii jiný básník — P. A. Vjazemskij
.. .za verše neděkuju: nepotřeboval jsem je — První sníh jsem četl už v r. 20 a umím ho nazpaměť. Vjazemskému, 1823
240
básník finské idyly — Baratynskij [
Pošli mi Edu Baratynského. To je panečku Fin! I
ale jestli je Eda milejší než má Čerkeska, f
oběsím se u dvou sosen a do smrti ho nechci
ani vidět. Bratrovi, 1824
Uvolníme mu (Baratynsfcému —~ pozn. př.)
erotické kolbiště a vezmeme nohy na ramena, f protože by nás nic nezachránilo. Vjazemskému, 1822 viii Citovaná píseň podle některých zpěvníků
věští bohatství, podle Puškinova výkladu smrt. kočička — věští svatbu »x Jméno mi povězte... — tak se zjišťuje jméno | budoucího ženicha (Puškinova poznámka) \ x Lei — bůh lásky, vymyšlený autory
„slovanské mytologie" \
xxii Martyn Zadeka — podle Puškinovy poznámky
jméno „slušného člověka, který věštecké knihy \ nikdy nepsal". 3. vydání snáře vyšlo r. 1821 i s podtitulem: „Stará a nová věčná věštecká \ kniha, nalezená po smrti stošestiletého starce ; Martyna Zadeky, podle níž věštil osud jj pomocí kruhu štěstí a neštěstí lidského;
s připojeným kouzelným zrcadlem, čili •" j
vykladačem snů..."
xxiii Malvína — šestisvaskový román M. Cottinové, přeložený do ruštiny v letech 1816—1818 Petriada — epos o Petru I., kterých bylo
v ruské literatuře několik
xxv První čtyřverší paroduje Lomonosovavu ódu Na den nastolení Jeliz. Petrovny (1748) Ctím v něm (v Lomonosovovi — pozn. př.) velkou osobnost, samozřejmě že ne velkého básníka. Pochopil pravý zdroj ruského jazyka a jeho krásy — to je ta hlavní zásluha. Bestuževovi, 1825
xxvi Skotinin—jméno z Fonvizinova Výrostka (1782) Bujanov — hrdina satiry Nebezpečný soused (1811) od Puškinova strýce Vasilije Lvoviče
Puškina, kterému básník psal ve veršovaném dopise z lycea (1816) „vy jste můj strýc i na Parnasu" xxvii Triquetův chanson — podle B. Tomaševského
báseň francouzského dramatika Ch. R. Du Fresny
xxxii Zizi — dcera P. A. Osipovové Jevpraksije Nikolajevna Vulfová, která básníkovi
a svému bratrovi v Michajlovském
i v Trigorském vařila alkoholické nápoje
.. .tuhle jsme se s Jevpraksijí měřili v pase
a ukázalo se, že měříme stejně. Jsou dvě
možnosti: buď já mám pas patnáctileté dívky,
nebo ona pas pětadvacetiletého muže.
Bratrovi, 1824
xxxiii blanc-manger — moučník z mandlového mléka — podobně jako cimljanské ukazuje, že hostina
u Larinů byla poměrně skromná
„Naši kritici mě dlouho nechávali na pokoji.
To je šlechtí: byl jsem daleko
a v nepříznivých podmínkách.
Ze zvyku mě pořád ještě pokládali za velmi
mladého člověka. První nepříznivé články se
začaly objevovat, pokud si vzpomínám,
po uveřejnění 4. a 5. zpěvu Evžena Oněgina.
Recenze těchto kapitol, otištěná v Ateneu,
mě překvapila pěkným tónem, pěkným stylem
a podivným hnidopišstvím. Kritika zarážely
nejobvyklejší řečnické figury a tropy:
dá se říci sklenice šumí, místo víno šumí ve
sklenici ? krb dýchá, místo z krbu vychází teplý
vzduch? Není příliš odvážné žárlivé podezření?
nejistý led?" (Odpověď na kritiky, 1830)
hlava Šestá
Motto z básně A Giacomo Colonna (Canzoniere) iv Zareckij — má mnoho společných rysů
242
s „Američanem" F. I. Tolstým, kterého chtěl básník původně vylíčit ve 4. hlavě (kde mělo být víc postav z moskevské společnosti) v Verry —francouzský restauratér — (Puškinova poznámka)
vii v hlohovém, v akátovém stínu — citát
z Batuskovovy básně Besídka múz (1817) si Veřejné mínění! — citát z Gribojedovova Hoře z rozumu (1824)
xxi  V Lenského elegii paroduje Puškin oblíbený literární směr z konce 18. stol., kterému v počátečním období své tvorby sám podléhal, snůškou sentimentálních klišé — citátů z ruských překladů, parafrází a napodobenin francouzských elegií. xxiii „Francouzští kritici mají osobité pojetí
romantismu. Zařazují do něho všechna díla, poznamenaná beznadějí nebo snílkovstvím." (Poznámky a aforismy, 1830) .. .zjistil jsem, že má u nás každý (dokonce i ty) nej mlhavější představy o romantismu. Až bude čas, musíme si o tom podiskutovat..." Vjazemskému, 1825 xxxvi  „Když Puškin předčítal tehdy ještě nevydanou
hlavu své poémy, ke slovům Přátelé, jistě je vám líto básníka jeden jeho přítel poznamenal: Vůbec ne! — Proč? zeptal se Puškin. Protože tvůj Lenskij je spíš komický než sympatický. V jeho portrétu — jak tys ho vykreslil — jsou rysy a odstíny karikatury. Puškin se dobromyslně zasmál a svým smíchem dal jasně najevo, že s tímto postřehem souhlasí" (Vzpomínky P. A. Vjazemského)
xiiii Vysvětli otci, že bez jeho peněz žít nemůžu. Perem se při dnešní cenzuře neuživím; truhlařinu jsem se ne vyučil; učitele dělat nemůžu, ačkoliv znám vyznání víry
a 4 první přikázání — ale sloužím a nedobrovolně — a do výslužby jít nemůžu. Všichni mě ve všem podvádějí... Bratrovi, 1823
... Ať mě nechají odjet z prokletého Michajlovského... Ty jsi dobrý! píšeš*, přepisuj... a vydávej Oněgina. Na Oněgina nemám náladu. Oněgina vem čert. Chci vydat nebo ukázat světu sám sebe. Pomozte, proboha! Pletněvovi, březen 1826 Na vsi jsem psal opovrhovanou prózu, ale inspirace ne a ne přilézt. Ve Pskově místo psaní 7. hlavy Oněgina prohrávám v kartách Čtvrtou: nebaví mě to. Vjazemskému, 1. 12. 1826
HLAVA SEDMÁ
Motto z Hoře z rozumu
K této hlavě patří ještě 2 motta: Moskvo, ty milá dcero Rusi, kde rovnou tobě najdeme?
Dmitrijev (Osvobození Moskvy) Jak rodnou Moskvu nemít rád?
Baratynskij (Hodokvasy) xv „Kritiku 7. zpěvu Oněgina v Severní včele jsem letmo přečetl na návštěvě a ve chvíli, kdy jsem na Oněgina neměl náladu... Zaregistroval jsem jen velmi pěkně napsané verše a dost komický žertík s cvrčkem. Říkám: Byl večer. Nebo měrklo. Vody J strujilis ticho. Žuk xxužal. — Kritik radostně uvítal tuto novou postavu a vyslovil naději, že bude mít ucelenější charakter než ostatní. Jinak myslím, že tam žádná věcná poznámka ani kritická myšlenka mbyla. Ostatní kritiky jsem nečetl, protože jsem na ně opravdu neměl náladu." (Odpověď na kritiky, 1830) xxii „Kniit Vjax-c~nskij přeložil a brzy uveřejní
O A A
slavný román Benjamina Constanta Adolphe, Adolf patří k tem několika dílům, jež líčí celkem bez nadsázky (citát do konce sloky — pozn. př.) . . . Benjamin Constant první uvedl na scénu tento charakter, později zpopularizovaný géniem lorda Byrona. Netrpělivě očekáváme vydání této knihy. Bude zajímavé vidět, jak zkušené a svěží pero kn. Vjazemského zvládlo nesnadný metafysický jazyk, vždy vznosný, vybraný, často patetický. Z tohoto hlediska bude překlad opravdovým tvůrčím činem a závažnou událostí v dějinách naší literatury. (Literaturnaja gazeta, 1830) xxxvi Moskva je hlučná a tak přeplácaná
slavnostmi, že už jsem z toho unavený a začínám vzdychat po Michajlovském, vlastně po Trigorském. Počítám, že odjedu nejpozději za 14 dní. P. A. Osipovové, 1826 xlix archívní kroužek —filosofický kroužek archívu ministerstva zahraničí, kde byli zaměstnáni především představitelé moskevské „zlaté mládeže" 1   .. .rád bych zachoval ruštině jistou biblickou nestoudnost. Nerad vidím v našem prvobytném jazyce stopy evropské strojenosti a francouzské zjemnělosti. Hrubost a prostota mu sluší lip. Hlásám to z vnitřního přesvědčení, ale ze zvyku píšu jinak. Vjazemskému, 1823
„Po uveřejnění 7. zpěvu Oněgina vyjádřily se o něm časopisy velmi nepříznivě. Rád bych jim uvěřil, kdyby nebyl jejich odsudek v tak příkrém rozporu s tím, co říkali o dřívějších kapitolách románu... V jednom časopise se praví," že 7. hlava nemohla mít úspěch, protože naše doba a Rusko jde kupředu, ale pisatel zůstává na místě. Nesprávná úvaha (totiž ve svém závěru). Doba může jít klidně kupředu a vědy, filosofie i civilisace se mohou zdokonalovat a měnit, ale poezie zůstává na svém
místě: její cíl je stejný, prostředky také. Básnické dílo může být slabé, nepodařené, mylné — může za to jenom autorův talent, ne doba, která ho předběhla.ii (Předmluva kE.O.,1830)
i
HLAVA OSMÁ
Motto 2 básně uveřejněné r. 1816 a věnované lady Byronové ii „Děržavina jsem viděl jen jednou v životě,
< ale nikdy na to nezapomenu. Bylo to r. 1815
na veřejné zkoušce v lyceu. . . Přečetl jsem své Vzpomínky v Carském Selu. .. Nepamatuju se,
t jak jsem dočetl, nepamatuju se, kam jsem utekl.
Děržavin byl nadšen: sháněl se po mně, chtěl mě obejmout... Hledali mě, ale nenašli..." (Děržavin, 1835) iv Lenora — hrdinka stejnojmenné balady G. A. Burgera (1773)
^ nereida — z Puškinovy stejnojmenné básně
napsané 1820
í v jde o poému Cikáni (1824)
ix Můj dopis je nudný, protože od té doby, co jsem se stal historickou osobností pro petrohradské drbny, hloupnu a stárnu, ne týden po týdnu, ale hodinu od hodiny.
* Vjazemskému, 1820
xii Démon — báseň napsaná r. 1823, v které autor „chtěl ztělesnit ducha negace nebo pochyb a načrtl jeho charakteristické projevy a neblahý vliv na morálku doby" (Poznámka, 1825)
xiii Cackij — hrdina Hoře z rozumu
xiv A prosím tě, můj anděli, nekoketuj. Nežárlím, protože vím, že prostopášnému životu nepropadneš, ale víš, jak mám nerad
f všechno, co zavání moskevskou dámičkou,
všechno, co není lomme il faut, všechno, co je vulgar... Zjistím-li při návratu, že se
tvůj milý, aristokratický tón změnil, rozvedu se, jak je bůh nade mnou, a ze žalu se dám na vojnu.   Ženě, 1833
xxví sprostý cestovatel — patrně Angličan
Thomas Raikes, který byl r. 1829 v Petrohradě a v dopise svému bratrovi psal o Puškinove „nedbalém zevnějšku11
*xxii Nerad píšu dopisy. Jazyk a Has stěží dokážou vyjádřit naše myšlenky, ale pero je tak hloupé, tak pomalé, dopis nemůže nahradit rozhovor. Krivcovovi, 1819
Dopiä  y. K. Kjuchelbeker, který četl 8. kapitolu ve vězení, poznamenává v deníku: „ V Oněginově dopisu Táně je místo (od slov: Jak doplácím dnes po verš: Není mi dopřánj, které připomíná ty nejvášnivější dopisy St. Preuxe
xxxv „Ke kritickým článkům, jejichž jediným cílem bylo jakkoli mě urazit, podotýkám jen, že mě přinejmenším v první chvíli hrozně rozčilily a že tedy jejich pisatelé mohou být spokojeni." (Odpověď na kritiky, 1830) „Jednoho našeho spisovatele se ptali, proč nikdy neodpovídal na kritiky. Kritici mě nechápou, řekl, a já nechápu své kritiky.] Když se budeme přít před veřejností, ani ta nás určitě nepochopí." „Naši kritici totiž obvykle říkají: to je dobré, protože je to hezké, a to je špatné, protože je to ošklivé.** (Vyvrácení některých neliterárních invektív, 1830) U Saadiho verše použil básník jako motta
k Bachčisarajské fontáně ( Vjazemskému, 1823: Bachčisarajská fontána je zmetek, ale její motto je nádhera). V r. 1830, kdy dopisoval Oněgina, po potlačeném povstání děkabristů,] mezi nimiž mil dlouholeté blízké přátele, použil tohoto citátu ve zcela jiném, zjevně politickém smyslu.
,,. . .vyčítali mi, že Evžen Oněginje drahý,
a viděli v tom strašnou chamtivost. To se dobře
říká tomu, kdo svá díla jaktěživ neprodával,
nebo čí díla se neprodávala. . . Cenu neurčuje
spisovatel, ale knihkupci. Jde-li o verše,
je počet zájemců omezený.. . Bajky
(jako romány) čte literát i kupec i člověk
ze společnosti i dáma, služebná i děti. Ale lyrickou
báseň čte jen milovník poesie. A kolik jich je?"
(Odpověď na kritiky, 1830)
ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN
EVŽEN ONĚGIN
Z ruského originálu Jevgenij Oněgin, vydaného nakladatelstvím Akademii nauk v roce 1949, přeložila a poznámkami doplnila Olga MaSková. Kresby Jiří Šalamoun. Grafická úprava Milan Kopřiva. Vydal Svět sovětů, nakladatelství Svassu československo-sovětského přátelství, Praha 1, Václavské nám, 36, jako svou 1115. publikaci. Výtvarný redaktor René Murat.
Odpovědný redaktor Dušan Kuhálek.
Písmem Bodoni vytiskl knihtiskem Tisk, knižní výroba, n. p.t Brno, provoz 1. Formát papíru 70/100. AA 10,29 (text 9,99, ilustrace 0,30), VA 11,02. 252 stran. Náklad 15 000 výtisků. 13-44. D-07 69455. První (nově přeložené) vydání ve Světě sovětů.
26-047-66
Cena váz. Kčs 22,50 - E