SPOR O POSTMODERNITU S^^^ťJmml JSEM BYL STUDENTEM SOCIOLOG! K. no-Jy f zvfdal jsem se z učebnic, že vise, č ľni Člověk žije, o čem přemýšlí a o čem snf, je možno, ba f f j nutno mě!li, a že to, co se o člověku dozvíme, bude tím hlubší a fundovanější, Cfm více číslic po desetinné čárce budeme moci uvést. Na všechno tedy byly míry a Skály a jestliže na něco škála nebyb, pak to nebylo považováno za hodno pozornosti vědy Jedna ze škál, jak si vzpomínám, sloužila k pokusu měřit stupeň konzervatisrnu a radikalismu. Experiment byl dosti jednot]uchy: zkoumané osobě se předložilo dvacet kreseb. Na první byl nakreslen pes a na poslední kočka, na těch ostatních pes postupně, ale stále výrazněji ztrácel rysy psa a proměňoval s ľ v kočku. Bjd.uel zaznamenával, jak dlouho trvá zkoumaná osoba na tom, Že vidf psa, v kterém okamžiku začne poprvé pochybovat či váhat a kdy řekne, že vidí kotku... Tento experiment se mi spontánně vybavuje, kdykoliv čtu úvahy a tom, zda časy, v nichž žijeme, jsou ještě moderní, či zda jsou sice stále ještě moderní, avšak ne tak zcela, nebo zda jsou již úplně postmoderna Každý z těchto výroku vlastně připouští, že s tou dnešní modernitou to není tak líplně v pořádku, že se nám jaksi proměnila, že z ní cosi ubylo a cosi v ní přibylo — zde ale shoda končí a začíná spor. Ilabennas říká, že reálie lidského života sice nejsou takové, jaké bývaly kdysi, že však Úkol, který z nich vyplývá, se nezměnil a že tedy není důvodů pro to, abychom o jeho smyslu pochybovali. Projekt, který z našeho světa činil svět moderní a dal mu jméno, pokračuje Habermas, není jeatě dokončen, Giddens maluje 7 jeden z n ej barvitěji ich obrazů světa do krajnosti změněného, obraz naprosto nepodobný tem. jež byly malovány před pouhým půl stoletím, ale to. co namaloval, označuje jako portrét pozdní modernity, A podobně jedná Ulrich Heck—snad jen s tím rozdílem, že se rozhodl označit svůj popis jako portrét modernity reflexivní,.. A tak dále a tak podobné. Je to tedy ještč pes, neboje to už kočka? Je svět, v némž žijeme, moderní, nebo postmoderní? Čestné se přiznávám k tomu, že v sohč nedokážu nalézt dosti energie k tomu. abych se pro řešení léto otázky dostatečné zapálil nebo abych se rozčilil tak, že stanu pod praporem jedné z bojujících stran, vstoupím do arény a v boji o název budu lámat své kopí. Myslím si totiž, že jedna z mnoha jinakostí našeho světa, na níž se vSich-ni šermíři bez ohledu na své barvy shodnou, je ta, že je stále obtížnější vést putky, které mohou mít smysl jenom ve světě uspořádaném do podoby souvislého a soudržného celku (kterému jsme v dohácli mého mládí říkali „systém"). Myslím si, že našich omezených sil, jichž není nikdy dost a jež nikdy nestačí na všechno, je lépe použít k tomu, abychom tento svět i výstižněji popsali, abychom lépe porozuměli tomu, co se 'v nčm dě|c .1 o co v něm jde. Starost o to, jaký název tento portrét ponese, rád přenechám jiným. Myslím si ale zároveň, že o cosi v mm sporu o názvy přece jen jde — o něco daleko dilsažnějšího i inspirativnějšího, než je zařazování autoru do konzervativního ěi radikálního tábora. Konkrétně jde 0 to, jak přistoupit k tvorbě tohoto portrétu, jak se dobrat popisu tohoto světa, co v tomto světě hledat a na co se ptát. Na otázku „proč se vlastně dohadujeme o postmo-dernitu1' bych tedy odpověděl, že pro to existují vážné důvody. Sázky v této slovní hře jsou totiž dosti vysoké, ačkoliv zdánlivě se o ně soupeřící strany nedohadují. V sázce je hodnota kapitálu nahromaděného tradičními a ctihodnými firmami, jež šlovou filozofie, sociologie nebo humanitní vědy. v nichž jsme všichni najednou členy správních rad a akcionáři. V sázce je dnešní užitná i směnná hodnota zboží, jež sc v obchodech těchto firem nashromáždilo, V sázce je užitečnost firemních statutů a předpisu, jež jsme se naučili zpaměti a v jejichž uplatňování i dodržování jsme dosáhli mistrovství. V sázce je klid duše. blahodárná stálost autority, vědomí smyslu toho, co děláme — to vše se zakládá na tom, že máme stanuv a předpisy, jež vyvolávají úctu již svou starobylostí a tím, /r -c- ;c 'i.Iik lidi r i. ľ i i. ;.: i pukl.id if /:i samozřejmé. Zdá se mi. že právě o toto jde vc sporu o postmodernitu především, V průběhu posledních staletí se strategie filozofie, sociologie a snad všech humanitních oborů utvářely ve svérázné symbióze s modelem světa, v němž byly situovány. Strategie sloužily k úvahám nad modelem, model sám se pak utvářel a upevňoval během těchto úvah... Těžko tedy ffci. kdo zde byl tkalcem u co bylo tkaninou, ale tkalcovský stav sám i způsob tkaní odpovídaly přesně jak druhu příze, tak vzorům, jež měly být utkány. Strategie byla ledy utvářena na míru modelu a model na míru strategie. Právě tato dokonalá symbióza, právě toto útěšné vzájemné přizpůsobení je dnes zpochybněno. Odtud ona zlá krev, neklid, nervozita — a tedy také témčř všeobecná popudí i vost a hašieřivost. Nejde přece nic méně než o revizi nejsolidněji propracovaných a zdá sc, že i jednou provždy ověřených myšlenkových návyků. Taková revize musí být ovšem nutně zásahem bolestným. Pří značném zjednodušení, ale zjednodušení, jež dovoluje odhalit tzv, „podstatu věci", lze říci, že moderní humanitní obory modelovaly svět, jímž se zabývaly, především jako^/W/ mil ttdmitiixttwe. spnim. Byl to svět viděný od pracovního stolu generálního ředitele, svět, který se jako duch vznášel nad konferenčním stolem správní rady. Byl to svět, v němž byly formulovány a realizovány cíle a v němž byl obecný cíl rozložen do řady řešitelných problémů, Byl to svět, v němž sc dnešní slav věcí hodnotil podle toho, zda sc přibližuje nebo vzdaluje od onoho stavu věcí, který byl naplánován na zítřek, a v němž hlavní podmínkou dosahování cílů — těch, jež už byly formulovány, i těch, jež ještě nebyly vymyšleny — byla sevřenost řad těch. kdo těchto cílů měli dosáhnout a tyto úkoly splnil, sevřenost dosahovaná prostřednictvím všeobecné loajality vůči úkolům stanoveným generálním ředitelstvím a prostřednictvím víry, že toto ředitelství má právo takové úkoly formuloval a zadávat, prostřednictvím snahy vyhnout sc trestu za neposlušnost nebo prostřednictvím specifického 1 zájmu každého jedince na cílech celku u na lakovém způsobu života, který vede k jejich dosahování. St stejným zjednodušením můžeme také říci, ze ačkoliv i náš dnešní život sestává ze zařizování různých záležitostí a řešení různých problémů, zmizely dnes ředitelské kanceláře, v nichž se mohly rodit plány závazné pro višechny zař izovatele a řešitele — plány, v je-lichž jménu bylo možno požadovat poslušnost a soulad Činností. Zmizeli i ředitelé, skuteční či vymyšlení, nadutí a arogantní. Dnes jsme moudřejší přinejmenším o poznání, že již nemůžeme přísahat na co, že v minulosti takoví ředitelé a takové kanceláře opravdu existovali; dokonce je pro nis stále obtížnější uvéřit, žc tomu tak bylo. Snadno se však přesvědčíme, že víra v jejich reálné bytí existovala, takže se o světě přemýšlelo a svět se modeloval tak, jakoby jejich existence byla faktem zcela nepopiratelným. Z toho, že se na svět nahlíží z perspektivy správy, že se na plátno světa promítá obraz způsobu života a myšlení administrativy, vyplývají pro model sveta tři důsledky. Za prvé. tento svět jest crlktnu totalitou, to znamená, že obsahuje všechno, co je pru jeho trvání podstatné, nebo — přesněji řečeno — to, co neobsahuje, není podstatné a nemusí být bráno v potaz. Pro sociologii byla takovým celkem společnost, v průběhu posledního století ztotožňovaná otevřeně éi skrytě s národním státem, s onou gigantickou entitou nadanou autoritou zadávat úkoly a schopnou efektivně koordinovat úsilí, jehož je k jejich splnění třeba vynaložit. Dále jím byla kultura, nejčastěji chápaná jako kultura společenství řízeného plně či částečně suverénní mocí— tento rozsáhlý soubor věr, přesvědčení a vzorců chování, jež umožňují koordinaci společného úsilí. Praxe a ambice moderního státu byly inkubátorem, v němž se idea těchto celků vylíhla — ve chvíli, kdy byl prototyp hotov, však bylo možné otisknout pečeť na každý fragment zkoumané skutečnosti, a tedy se ptát po jednotě funkcí, jež celek činí celkem, po jednotě hodnot a norem, jež dovoluje udržovat celek jako celek, Genius Talcotta Parsonse a tajemství jeho kariéry spočívaly nejen v tom, že přiví on ve svém strukturním funkcionalismu kodifikoval výše uvedené předpoklady, ale také v tom, žc vylíčil celé dějiny moderní 10 sociologie jako proces spějící nezadržitelně právě k takové kodifikaci. Za druhé, tento svět je celkem spojitým, má tvar a podobu mechanismu. To znamená, že když už ne jeho reálným stavem, tak alespoň jeho ideálem je absence vnitřních rozporů a způsobilost je odstraňovat, když se objeví. Je pro něj příznačná absence, nepřítomnost mnohoznačnosti, nebo alespoň přítomnost jasného návodu, jak dospívat k jednoznačným vizím a situacím, dáte pak všeobecná shoda v principech, jež jsou pokládány za nezbytné pro přežití či přetrvání celku, nebo způsobilost zneškodnit ty, kteří shodu odmítají, A konečně hladká integrace činností, jež připadly jednotlivým složkám celku, nebo způsob vyhlazování povrchových drsností či tlumení skřípotu, pokud se mezi nimi vyskytnou. Tento svět mohl fungovat potud, pokud se každá složka, každé ozubené kolečko otáčelo přesně podle parametrů místa, v němž se mělo nacházet, a podle role, kterou mělo plnit. Odtud vyplývá ústřední postavení, jež v tomto modelu světa přináleží procesům socialmtce — neboli probouzeni chuti dělat to, co je člověk povinen dělat pro soudržnost celku; procesům utváření a dosahování konsensu čili vštěpování přesvědčení o tom, že je třeba věřit v to, v co věří ostatní, a že společenství víry a přesvědčení jc pro všechny věcí dobrou a pro každého užitečnou; jevu „odchylky od normy", „deviace11 a non konformity, oněch zrnek písku sypaných do soukolí sociálního mechanismu autoreprodukec a seberegenerace, pro něž je třeba nalézt způsob, jak se jim vyhnout nebo je rychle odstranit. Za třetí, tento svět je projektem v c stavu realizace, to znamená, že je situován v čase, který je současně časem kumulativním, orientovaným i finálním - pouze v t akt tvém čase je myslitelné projektování a projekty. Clas je kumulativní, což znamená, že to, co v něm probíhá, nezaniká, zůstává a ovlivňuje to, co má teprve započít. Omezuje přitom soubor událostí, k nimž může dojít. Jinými slovy, události v tomto čase jsou „reálné" v tom smyslu, že spojují předem to, co ještě nena-sialo, V takovém čase je možné postupovat konsekventně. Je možné plánovat, rozkládat plán do stadií, budovat velké věci po částech. V takovém čase je také možné se na to, co pro- běhlo nebo probíhá, dívat jako na příčky žebříku, který dosahuje k ještě nedostavenému poschodí. Nebo jako na divadelní zkoušku, která je nutně méně dokonalá než vlastní premiéra. Anebo jako na předehru k tomu, co se bude dále hrát, a tedy jako na výtvor, jeho/ melodická krása se vyjeví a za-Mvsknc teprve V áriích a sborech opery samotné. To, co se událo, je pouze matnou předtuchou, matným zkušebním otiskem toho. co teprve přijde, (-js, v němž je moderní svět situován, je také. opakujeme, orientovaným a finálním časem. Orientovaný znamená, že ontologické rozdíly mezi minulostí a budoucností jsou v něm ostré a nedvojznačné, minulost je modalitou celkové určitosti a nutnosti a budoucnost je pak modalitou neúplné určitosti a svobody, Komunikace s minulostí i s budoucností je monologická, je jednosměrná, ale směry jsou zcela opačné. Tento č;is je i časem finálním, to znamená, že směřuje k jakémusi cílovému stavu, cílovému bodu (ke „konci dčjin", k okamžiku, za nímž již čas nebude sekvencí kvalitativně rozrůzněných stavu), Jc to tedy nejen čas, v němž je projektování mužne, ale také čas, který' je sám o sobě projektem, který vede k něčemu Jinému, než co v dané chvíli existuje — a to pouze proto, aby se dospělo do stavu, který zůstane již neměnné s.im sebou. Moderní čas u* tedy příhodný nejen pro projektování, ale i po* vizi dukvuethsit. čili takového stavu (jak jej pro moderní epochu jednou provždy vymezil Leon Battista Alberti), k němuž již nelze nic dodat a z něhož nelze nic ubrat, aniž by to vedlo ke zhoršení stavu věcí, protože každá změna může být jen změnou k horšímu. Pokud byl tedy lidský svět předmětem administrativních opatrenia péče, cílem řádotvorného úsilí a oblastí, v níž platily pevně stanovené zákonitosti, organizovaly se všechny vize lidského světa kolem kategorií celku, spojitosti a kumulativního a orientovaného času. Právě toto se má na mysli, kdy/ se dnes j)ři pohledu zpět mluví o modernitě jako o „projektu". Není vůbec samozřejmé, že by — zajata do svých každodenních starostí a potýkající se s běžnými trápeními — moderní-ta sama osobě takto smýšlela: potíž je v tom, že modernita byla jedinou civilizacf^o níž je moítté takto přemýšlet, o níž je možné smysluplně mluvit jako o „projektu". A možná právě 12 proto, jak to shrnul Jean-Francois Lyotard, plynul moderní život v neustálém napětí mezi provinční zaostalostí, nemotivo-vaností ;i neprůhledností aktuálního stavu na straně jedné a všeobecností, vědomým .sebeutvářením a průhledností stavu budoucího, stavu, který měl (ba musel!) přijít a který každá aktuální chvíle připravovala. Každé konkrétni dnes čerpalo své zdůvodnění ze všeafaonfho zítřka. Proto se jevilo jako defektní, slabé, neduživé a nenaplněné, proto žilo nadějí a vírou v dokonalost a naplnění. Potud, pokud „dnes" existovalo ve jménu budoucnosti, nebylo v něm místa pro experimentům crucis*. který by navždy prokázal [danost a lichost této naděje, Falešným, ale nesmírně účinným argumentem pro budoucnost, která přijde, byly vady přítomnosti, která jest. Snad nej větší a co do důsledků nejvýznamnější odlišnost naší doby spočívá v lom, že nejen nemyslí, ale ani nemůže o sobě myslet jako o ..projektu". Ohtělo by se říci, že nejcha-rakterističtějším rysem našeho času je náhlá popularita plurálu - Frekvence, s jakou dnes vystupují v množném čísle, v plurálu, ta substantiva, jež se kdysi objevovala jen v čísle jednotném, v singuláru... Dnes žijeme projekty, nikoliv projektem. Projektovania úsilí potřebné k realizaci projektů podlehlo privatizaci, deregulaciaftttgmetttariz/ia. Jsme stejně jako dříve zaměstnáni řešením problémů a obstaráváním, ale ani tyto naše činnosti, at už vykonávané v osamocenosti nebo ve skupině, ani samotné věci a problémy, jichž se týkají, se neskládají v celek, a navíc, což je ncjdůležitéjsí, není mezi nimi „problém problémů", meta-problém. „problém, jak skončil s problémy", jak zařídit zařizování věcí jednou provždy. Dnes si již nepředstavujeme, že zítřek bude úplně jiný než dnešek, stále častěji slyšíme, že „dějiny došly ke svému konci", což znamená právě jen to. že nedoufáme v to, že by se budoucnost mčla zásadně lišit od toho, co je dnes. Postmodernita je vlastně pouze totéž, co zcinikprojektu — super-projeklu, takového projektu, který nezná plurál. • cx|Hľrimcnmm ľiusís (Jtfííový experiment) — experiment zJkladltfho významu, který' má |>mvrd.t jedmi ;l vyvrátit tliultoii /c dvou vzájemní si konkurujících hypotéz. (Porn překl.) Jak k tomu došlo? Zajisté se na tom podílelo mnoho příčin, respektive, o odpověď na tuto otázku je možné se pokusit z několika různých hledisek. Především — univerzalita projektu vyžaduje moc, jež má univerzální ambice. Takovou moc dnes jaksi není nikde vidět. Ro/.klad a ochablost státní moci, jež měla kdysi řádocvorné poslání, se den ze dne prohlubuje. Péče o ustavení a udržení umělého řádu, opřeného o zákonodárství a státní monopol donucovacích prostředku, o loajalitu obyvatel a o normování jejich chování, dnes není ani naléhavá, ani nutná — jako byla nebo se zdála být nutná ve vstupní fázi procesu „modernizace", kdy bylo třeba zaplnit normativní prázdnotu, jež zůstala po rozvrácených lokálních společenstvích, po rozrušených mechanismech sousedské kontroly a zesměšněných tradicích. Pravidelnost lidských činil, udržovania opakování rutiny života a soužití se dnes skvěle obejde bez dotěrného zasahování státu. S potřebami, jejich/, uspokojování kdysi vyžadovalo pracné utváření konsensu za pomoci zastrašovaní a indoktrinace, si dnes dobře poradí trh, který sc nebojí ničeho více než podobnosti či jednotnosti zálib, vkusů a přesvědčení. Namísto normativní regulace občana nastoupilo svádění kon-^zumenta. Namísto ideové indoktrinace nastoupila reklama. Namísto legitimizace moci nastoupila masová média. Kdo má dost síly na to, aby takový projekt vzal na svá bedra? A proč by co vlastně měl činit? Navíc již minuly časy, kdy Západ, kolébka modernity, mohl — podoben Kolumbovi vstupujícímu na půdu jím objeveného kontinentu — pokládat zbytek světa za prázdny prostor, prakticky jeStě neobydlený a neobhospodarovaný — za nulový bod dějin Rozumu a sféru „absolutního počátku". Jak říká francouzský filozof Cioran. „ve světě plném vlastních úspěchů neměly národy Západu potíže s opěvováním minulosti a s připisováním smyslu a celistvosti dějinám. Dějiny byly jejich vlastnictvím a ony národy byly jejich zplnomocněnou Děj i ny se nemohly nepohybovat rozumným směrem..." Svět, který nekladl odpor, musel být vnímán jako nekonečné plastický; poddajnost materiálu vždycky pokouší fantazii a provokuje sochařovu odvahu. Dnes se však svět staví na odpor, 14 dějiny již nejsou vlastnictvím Západu, není proto důvodů pro tvrzení, že ony dějiny, v nichž moderní civilizace plavala jako ve svém vodním živlu, skutečně došly svého konce... Za druhé —všichni jsme měli dost důvodů pro ztrátu důvěry V projekt dokonale společnosti (Poláci snad více než kdo jiný) — měli jsme příležitost podívat sc zblízka na dvě nejo-povážlivější a nejfundamentálnější verze této projektantské obsese, na tisíciletou RíSi a na rajské zahrady komunismu. Víme z autopsie, k čemu vede projekt projektů, jestliže se mu povolí uzda a jestliže se navíc opře o sílu státních motorů. Víme, jak se žije ve společnosti-zahradě se státem v roli zahradníka, jenž rozhoduje o tom, které rostliny jsou pro zahradu vhodné a které kazí její vzhled, které rostliny jsou užitečné a které jsou plevelem, jenž musí být vyhuben. Rozhodně se nám nelíbilo, co jsme viděli — a to dávno, dávno předtím, než velmi početní zapadni intelektuálové, oslepení svými zahradnickými ambicemi, o jejichž realizaci doma nemohli ani snít, konečně uviděli aspoň skvrny na slunci. Není divu, že opatrnost se nám stala matkou moudrosti, když jsme se takto spálili. Hledíme proto s podezřením a nedůvěrou na obrazy rajských zahrad, odvracíme se — tu s odporem, tu se strachem — od samozvaných sociálních inženýrů a hledáme, kde bychom se schovali, kdykoliv zaslechneme — „dejte mi moc a já si poradím". Nikoliv ten či onen stát ztratil důvěryhodnost, ale stár jako takový; hlavně již ale nevěříme oblíbeným provoláním každého státu s inženýrskými ambicemi, že dnešní trápení je nutné ve jménu budoucího štěstí. Spolu s A d orném se pozastavujeme nad tím, zda je možné psát poezii po Osvětimi, trápí nás ale také to, zda po Osvětimi, Gttlagu a Hirošimě je možné komponovat oslavné hymny na počest civilizace a jejích věrných služebníků — vědy a techniky, zda věda, která vymyslela cyklon B a atomovou bombu, přinese opravdové osvobození, zda humanitní vědy opravdu humanizují, zda můžeme věřit, že lokomotivy, které vezly ztracence do Treblinky a na Kolymu. nás, neodsouzené či aspoň ještě neodsouzené, dovezou do dokonalé společnosti. Vystřízlivělí, brutálně probuzení ze sna, si protíráme oči. 15 A procitnuvše náhle víme. že nežijeme ani tak v době pokroku, jako spíše v čase m//stě nemá čas. Jejich úkolem je nenechat udusit v zárodku žádnou z možností, jež nebývalá iidská svoboda nabízí, zabránit tomu, aby se lidské naděje rodil? jako mrtvá novorozeňátka, na 20 21 jejichž pohřbech budou řečnit mlčící a pasivní svědkové jejich smrii, po zuby ozbrojení dohlížitelé a zlatoústí veleknězi historické, sociální, kulttirní či jakékoliv jiné nutnosti. Filozofové a sociologové by méli odhalovat falešnost slibů chlácholivc jistoty a poklidného řádu, jež vc skutečností vidinou slibovaného osvobození vábí do totalitního vězení. Měli by se vysmívat vychloubání těch, kdo handlují s jediným patentovaným významem a kteří údajně pobývali v paláci absolutní pravdy a jedlí ze stolu nejvyšší moudrosti. Měli by oddělovat zdravá zrna sebeuvědomění, je?, musí být vždycky věděním o tom, že člověkem je možně být různými způsoby, od plev totalitního snění o všeobecné shodě vc jménu jediné a nedělitelné pravdy nebo hodnoty. Měli by vyvolávat neklid, nikoliv jej mírnit, Jak to ostatně hezky napsal Tadeusz Szkohlt — „rozbíjet všechny .posvátné pravdy', demaskovat jejich represivitu a minimalizovat tak nespravedlnost vůči těm, kteří odmítají souhlasit s účastí v jazykové hře1, kterou jim vnucuje dominující většina". Jistě to není, jak se snadno mohlo myslet, al«orir.mizovaný návod na spolehlivé a neomylné filozofování či soeiologizová-ní. Nanejvýše je to hrstka heuristických doporučení: čím bychom se asi měli řídit my, filozofové a sociologové, při volbě cesty v epoše, která je odsouzena k životu na rozcestí. Ale ani tato doporučení neslibují snadný život. Zbavují nás, lidi hříšné, smrtelné a omylné, uklidňující útěchy, /.c mluvíme vc jíněnu věčné pravdy a nadlidské, nezpochybnitelné dějinné zákonitosti nebo nikdy se nemýlícího a nebloudtcího Rozumu Zbavují nás sebejistoty která plyne z přesvědčení, že o správnosti toho, co říkáme, je rozhodnuto již dávno před tím, než jsme otevřeli ústa či sáhli pro pero, že toto rozhodnutí nepodléhá odvolacímu řízení a že záleží pouze na našem byst-rozraku, kdy si text tohoto rozhodnutí přečteme. Zbavují nás také neotřesitelné víry v to, že ti, jejichž mlčení činíme slyšitelným, by řekli přivě a jen to, co bychom pověděli my sami — kdyby oni mluvit mohli nebo kdyby jim mluvit bylo dovoleno. A už vůbec nic tato doporučení nemohou říci o tom, jak dosáhnout vítězství. Nebo spise — těm, co chtějí sázet na vítězství, nemají uto doporučení co říci Z těchto heuristických poučení jakoby povstávala filozofie a sociologie, která nemá téměř co nabídnout těm, kteří tisilu-jf o dosažení nebo udržení moci, má však co nabídnout lidem, kteří ať 11/ /. vlastní volby nebo z nutnosti jsou zaujati .seberealizací a sebetvorbou. Nesvádějí pod slibem moudrosti, která vyloučí neurčitost, ale uú', _uk momife žít ve stavu neurčitosti, A do určité, byť skromné míry napomáhají i tomu, abychom zahlédli příkaz solidarity lidí sdílejících stejný osud, kteří jsou odsouzeni k náhodnosti bytí a kteří jsou si tohoto rozsudku vědomi. 22 21