Historii dlouhodobé ochrany digitálních informací v České republice podrobně zmapovali Hutař s Melicharem (2013a, s. 4):

Domníváme se, že české knihovny, galerie, muzea a archivy jsou si v určitém smyslu podobné – všechny tyto instituce prošly třemi fázemi vývoje digitalizace, shromažďování tzv. born-digital dat[1], správy a ukládání digitální dat.

-        V první fázi, od raných devadesátých let zhruba do roku 2002, s digitalizací a hlavně s ukládáním digitálních dat převážně pouze experimentovaly.

-        Předělem ke druhé fázi byly povodně v roce 2002, po nichž se generování digitálního obsahu v paměťových institucích urychlilo. Objevily se také projekty zaměřené na born-digital dokumenty.

-        Dalším významným přelomem je rok 2011, kdy byly zahájeny velké projekty masové digitalizace v obou nejvýznamnějších národních institucích – Národní knihovně České republiky (NK ČR) a v Národním archivu České republiky (NA ČR). Zároveň se především díky financím EU stávají technologie pro digitalizaci více dostupné pro větší počet institucí, včetně těch menších. Součástí obou projektů je také získání systému na logickou dlouhodobou ochranu digitálních dat (LTP – long-term preservation systém).

V závěru citované práce autoři konstatují, že v českých institucích bylo v roce jejího vzniku malé povědomí o nutnosti chránit data víc, než jen pouhým uložením a zálohováním. Nebyly definované strategie dlouhodobého uchovávání a často se přijímala ad hoc řešení správy dat (Hutař a Melichar, 2013a, s . 45).

Vyjádřili také předpoklad, že do roku 2015 alespoň jedna instituce v ČR „bude mít funkční LTP systém v provozu a použití“ (tamtéž, s. 47). Tento předpoklad se naplnil například v případě projektu Národní digitální knihovny. Ta pro uchování digitalizovaných dokumentů používá LTP systém, který je v souladu se standardy OAIS (Financování, 2015) a připravuje se na získání certifikátu důvěryhodného úložiště (Certifikace dlouhodobého úložiště, 2015).