Hilský
Originalita Syngova jazykového experimentu spočívala v tom, že angloirština jeho překladů a her
umožňovala kontakt s velkou anglicky mluvící čtenářskou a diváckou obcí, ale zároveň si zachovala
irský ráz a zcela svébytnou básnickou kvalitu. Jako by Synge obratným jazykovým manévrem
vpašoval irštinu do angličtiny a podrobil „velký“ jazyk „malému“, podobně jako si Christy Mahon
podrobuje starého Mahona v závěru Hrdiny západu. (…)
Přál jsem si, aby výsledný text překladu měl dvě vrstvy, aby v každodenní próze byla ukryta báseň, aby próza jednotlivých replik měla skrytý tep, vnitřní pulzování přirozené jako dech. V určitých
emocionálně vypjatých situacích se pak tato struktura stane zcela zjevná, upozorní sama na sebe a připomene, že Syngův jazyk, ač vždy přirozený a přesně vytvarovaný na danou divadelní situaci, je zároveň jazykem vynalezeným.
Přál jsem si, aby právě rytmus řeči se stal nositelem oněch významů, které ve hře nejsou vysloveny explicitně, aby nepřímo připomněl mytický substrát Hrdiny západu i orální tradici, z níž Syngův jazyk vyrůstá.
Snad ze všeho nejvíc jsem si však přál, aby ve hře nezaznělo jediné šedivé a neradostné slovo a aby se překlad alespoň přiblížil tomu, co Synge památně napsal v úvodu k Hrdinovi západu:
„V dobré hře musí mít každá věta svou vůni jako ořech nebo jablko.“
Martin Hilský (Poznámka o překladu)