[ I ]
Kořeny
HUSITSKÁ REFORMACE byla velikým pokusem o nápravu církve v krisi posledního věku jejím navrácením ku počátkům, k slovu Písma, ke vzoru prvotní církve. Její rozběh se zastavil daleko před cílem. Odkaz husitství vzala za svůj Jednota bratrská. Pochopit její počátky nelze jinak než přihlédneme-li k jejím kořenům v předchozím českém náboženském hnutí. Již tam shledáme tytéž základní otázky a požadavky, které žily v Jednotě po celý čas jejího trvání.
Negativním činitelem, jenž dal vzniku české reformace ode druhé poloviny 14. století ráz, byla především porušenost církve v jejích mravech. Jevila se zvláště v křiklavém úpadku života kněží a mnichů. Těsné spojení s papežskou kurií jako důsledek zřízení pražského arcibiskupství [1346] a pražské university [1348], povznesení Prahy na sídelní město předního křesťanského panovníka, když se český král Karel [1346—1378] stal německým králem a římským císařem, to vše otevřelo dokořán dveře vlivu porušené církve papežské na církev v Čechách, která ovšem ani prve nebyla bez poskvrny. Již předtím se tu ozývaly protesty proti zesvětštění církve z úst valdenských a již jejich hnutí mělo do jisté míry doprovod sociální. Ale veliká většina českého národa se hrozila cesty sektářství, jsouc věrna myšlence jediné církve, vedené z Ríma. Hlasy, které se v Čechách ozývaly proti jejímu porušení, vyznívaly ve volání po nápravě církve celé. Vědomí, že v čele českého státu stojí titulární vladař křesťanské Evropy, přispívalo snad k tomuto širokému pohledu českého křesťana na úkol daný těm, jimž stav církve nesmí být lhostejný, protože se příčí vůli nebeského Pána církve.
7
Proti porušenosti církve
Počínající rozvrat feudální společnosti, s níž byla středověká církev tak těsně spjata, jíž dala posvěcení a tak přispívala k falešnému dojmu její oprávněné trvalosti a tím k víře v trvalost kteréhokoli řádu lidsky vytvořeného, otvíral nové porozumění eschatologické zvěsti o příchodu Pána církve i světa. Přijde k soudu, k dovršení svého panování, k docelení svého smilování, k nápravě lidských věcí i k očistě církve. Tato zvěst je spojena s naléhavostí provždy platnou. Lidské zapomnětlivosti pomáhají ji aktualisovat znamení času: neutěšený stav církve i křesťanské společnosti, vyzývavá zpupnost mocných, a to právě i mocných prelátů s papežem a s kardinály v čele, kteří se posazují na stolici Kristovu a apoštolů, aby se kochali v moci a v požitku tam, kde chudý Kristus dal zcela jiný příklad služebníka a trpícího Spasitele. Církev se svým vedením duchovním i světským nabyla antikristovského charakteru, jemuž se musí vzepřít ti, kdo chtějí zachovat věrnost Kristu.
Tento odpor bude veden proti vládě Antikrista, jehož představu česká reformace zpravidla spojuje se zkaženou církví vůbec, jejž ovšem především vidí v papežství a v těch světských mocnostech, které podporují vládu hříchu v církvi a v křesťanské společnosti, nejsouce poddány Králi králů, jímž jest Beránek. Tento odpor bude veden proti zkaženosti církve ve všech jejích stavech. Bude směřovat proti oporám tohoto stavu církve. Proti mnišství, jež zakrývá pravé cíle Kristovy církve povrchním zdáním zvláštní zbožnosti v předstírané chudobě na účet skutečně chudých věřících. Proti scholastice a ustanovením církevního práva, neboť učenost scholastiků a dekretalistů zakrývá prostou pravdu Písma, zatemňuje světlo evangelia, s přímé cesty Páně zavádí do labyrintu cest a nálezků lidských, dává svobodu hříchu a ruší smysl pro spravedlnost.
česká reformace se rodípod tlakem Božího slova a soudu, jemuž bude podrobeno všeliké tělo. Slovo Hospodinovo je břemenem i příčinou k radosti a výzvou k akci těm, kdo uslyšeli: ,Naplnil se čas, a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.' Mar. i, 15. Slovo Boží — to je slovo Krále, jenž přichází, aby požádal počet z vladařství od malého i od velikého, od církve celé.
8
li
Náprava církve. Milic
Odtud volání po nápravě církve, která má vyjít vstříc Kristu jako nevěsta okrášlená svému ženichu. Náprava bude provedena kázáním Božího slova, jež má v sobě nesmírnou sílu svou pravdivostí, svou služebností jako nástroj svatého Ducha. Kázání volá k zastavení životního shonu a k totální revisi směru a hodnot života. Naléhavě zvěstované Boží slovo má zarazit člověka, má obrátit cestu církve k oslavě Boha, zároveň však má pomoci církvi i jejím jednotlivým údům, aby byli vytrženi z hrozící záhuby, aby církev byla vyproštěna ze svého zpuštění.
Náprava církve slovem Božím není však možná bez vážné, opravdové nápravy jednotlivců, především těch, kdo se cítí puzeni k tomu, aby ku pokání volali své okolí. Tato vážnost v pojetí důsledků evangelia, obrácená k vlastní osobě, provází výrazně působnost Milice z Kroměříže, jejž František Palacký nazval otcem české reformace. Tento kněz a úředník císařské kanceláře pražské, rodem Moravan, povzbuzen příkladem Rakušana Konráda Waldhausera, jejž byl do Prahy povolal za kazatele Karel IV., vzdal se r. 1363 svých výnosných hodností, aby se oprostil ode všeho styku se svatokupectvím, a dotvrzoval své reformní kázání příkladným životem askety cele stravovaného žárem horlivosti v kazatelském povolání, v duchovenské péči a ve skutcích lásky, obrácené i k vykřičeným hříšnicím, až r. 1374 zemřel v Avignone, kde byl u papežského dvora vyslýchán, ale obdržel skvělou satisfakci. Milíč chtěl být čistým knězem, toužil po tom, aby církev vůbec měla dobré kněze příkladného života a snažil se vychovat je.
U téhož Milice je pozoruhodná snaha vytvořit sdružení těch, kdo se dali získat pro novou cestu. Byly to ony obrácené hříšnice, na druhé straně pak jeho žáci, budoucí kazatelé, které obojí shromažďoval ve dvou oddělených částech svého Nového Jerusalema na Starém Městě Pražském. Již Václav Novotný postihl ve vytvoření tohoto společenství, k němuž náleželo i nej-bližší okolí ústavu, Milíčův úmysl vytvořit vzorný sbor.
Základem tohoto společenství a celého nápravného úsilí Milíčova jest, jak jsme pověděli, Boží slovo, horoucí láska k němu a veliká horlivost v jeho naléhavém kázání tváří v tvář příštímu
Boži slovo a večeře Páně. Matěj z Janova
skonání tohoto věku. K lásce ke slovu Božímu přistupuje u něho veliká touha po těsném spojení s Kristem ve svátosti večeře Páně, kterou doporučuje i laikům k nejčastějšímu užívání. Odtud očekává zároveň posilu k novému životu. Večeři Páně vrací se u Milice smysl eschatologický. Jde o stolování s Pánem, jenž dá divotvornou sílu účastníkům svého těla a své krve. Jako někdy Cyprián žádal, aby eucharistie byla poskytována ku posile těm, kdo stáli v boji mučedlnictví, tak ať nyní slouží svátost těm, kdo se vydávají v zápas s Antikristem pro obnovu církve. Spojení s Kristem ve svátosti dá záchranu v tísni krise světa.
Spojuj e-li Milíč pohled k porušení církve s myšlenkou na Antikrista, jest mu jeho přítomnost zároveň jistým příznakem brzkého zásahu Božího, jenž přivodí konec tohoto světa a nastolí království své. Toto eschatologické očekávání zvyšuje vážnost a odpovědnost křesťanovu a pudí jej k činu, dokud Bůh dává čas, aby se svět připravil k Božímu příchodu i k Božímu soudu. Eschatologická nadějnost vkládá se tak do víry Milíčovy, vyhlížejíc po nových, i v trestání slavných skutcích Hospodinových.
U Milíčových žáků pokračuje eschatologické očekávání i zaujetí Božím slovem. V Matějovi z jihočeského Janova, vyškoleném na pařížské universitě [j 1393], jeví se tato touha vroucími výroky o lásce k bibli a snahou podřídit měřítku naléhavého slova Božího všechen život osobní i církevní. To je hlavní myšlenka jeho základního spisu ,De regulis Veteris et Novi Testa-menti' [O pravidlech Starého a Nového Zákona]. Matěj vidí úpadek církve v jejím zevním bohatství, naději na její reformu v častém přijímání svátosti a v působení kazatelů, orlů, andělů vyslaných ke žni před koncem tohoto věku, v jejichž řadě stojí Waldhauser a Milíč jako dvojice svědků u světa nenáviděných, odhalujících Antikrista v nepravé církvi a volajících k boji s ním a s jeho nálezky, které musí být vymýceny. Jediné slovo Boží potrvá na věky a církev bude přivedena k ideálnímu vzoru církve prvotní v její prostotě a čistotě. Matěj znal myšlenky Joachima de Floře a viděl se v počátcích Třetího věku, věku Ducha svatého, v němž Kristus čelí pronásledování pravé církve, jehož se
10
,Čtení.' Církev. Štítný
dopouští Antikrist, svými kazateli a přerozuje člověka. Ovšem i zřetelné stopy mystiky dávají zbožnosti Matějově ráz.
Stoupenci Milíčovi a Matějovi vybudovali r. 1391 v Praze — nedaleko Nového Jerusalema, zatím od protivníků zrušeného — Betlémskou kapli.
Tu je patrný přední kladný činitel vzniku českého náboženského hnutí. Boží slovo, obsažené v Písmu a odtud hlasitě mluvící do lidského života. Slovo neměnné, jednou provždy zapsané do biblických knih, a zároveň slovo neustále živé a zápalné. Český termín ,Čtení', často kladený místo ,Písmo', zvláště jde-H o Evangelium, ukazuje v husitské terminologii k této funkci Slova, které chce být hlasitým čtením prohlašováno, aby bylo slyšeno jako vzkaz platný pro dnešek.
Toto slovo mluví do života jednotlivce i do života křesťanské společnosti. Má co říci do poměrů, v nichž lidé žijí. Před Bohem, přicházejícím ke konečnému soudu, není lhostejný vztah člověka k člověku, ani uspořádání lidské společnosti v jejích třídách. Není před ním lhostejná křivda, k níž dochází podrobením a ujařmením chudých bohatým, poddaných rolníků a dělníků pánům a předním měšťanům i církevním prelátům, kteří se ochotně přiřadili k vyšším třídám, aby se podíleli na jejich privilegiích a nárocích vůči poddaným. Slyšeli jsme již, že porušenost církve volala po nápravě. Volala i k zamyšlení, co vlastně církev jest.
U Matěje z Janova má učení o církvi veliký význam. Nikoliv církev hierarchická, ale společnost vyvolených od Boha tvoří pravou církev Kristovu. Církev neviditelnou v tom smyslu, že ji nelze ztotožnit s církví patrnou lidskému oku: v té jsou vedle dobrých i zlí údové, ač do ní vlastně nenáleží. Ale to neznamená nedbalost k církvi v její pozemské tvářnosti. Církev zde na zemi rytěřující má být všemožně přiblížena svému nebeskému základu a cíli, projevenému tak určitě v příkladu církve apoštolské.
Zeman Tomáš Štítný ze Štítného v jihovýchodních Čechách přináší do hnutí přes svůj jinaký konservatismus nový tón: píše o ,obecných věcech křesťanských' ve smyslu mírně reformním
11
Hus. Viklef. Hospodářské pozadí
Význam Husův. Čtyři články pražské
česky, tedy jazykem lidu, domýšleje a kladně hodnotě utřídění feudální společnosti ve tři stavy: vyučující stav kněžský, vládnoucí stav panský a pracující stav selský. Celá řada mistrů a profesorů pražské university zatím vydávala latinská pojednání o potřebě reformy církve v hlavě i v údech, zůstávali však přitom v rámci akademických úvah bez dostatečné rozhodnosti k činu.
Mistr Jan Hus spojuje v sobě tendence dotavadního hnutí ve zvláštní síle. Jako universitní učitel působí na své posluchače i kolegy latinskými projevy reformními. Jako kazatel v Betlémské kapli pokračuje v práci někdy Milíčově, ač se slabším zaujetím eschatologickým, obrácen přímo k přítomným úkolům nápravy církve ve všech vrstvách, zejména mezi kněžími. Sdílí učení o církvi jako společnosti vyvolených. Zde i v rozhodnosti reformních požadavků, mezi něž náleží zejména zbavení kněží majetku, aby se tím opravdověji věnovali duchovenským úkolům, je podporován spisy Viklefovými.
Jan Viklef zapůsobil mocně na české náboženské hnutí propracovaností svého učení a svého církevního programu i svým filosofickým realismem, který vedl k větší opravdovosti v pojetí dogmatu i života v církvi než zesláblý, tou dobou jinak módní nominalismus. Zdůraznil také s nemalou určitostí princip autority Písma v církvi a měřil jím články učení i řády církve římské. Dal svým českým čtenářům do rukou hotové formulace: z jeho* knih přejímal Hus celé partie nejen ve spise o církvi, ale i v polemice proti svatokupectví. Jiní čeští bohoslovci převzali i Vikle-fovo učení o remanenci [trvání] chleba a vína ve svátosti oltářní, názor protichůdný] římskokatolickému dogmatu o přepodstat-nění obojího živlu ve skutečné, hmotné tělo a krev Kristovu.
Z toho, co jsme pověděli prve, je však zřejmé, že se reformní hnutí v cechách vyvíjelo již před Viklefem, majíc právě v Cechách i po hospodářské stránce své příčiny. Neobyčejné bohatství církve, vlastnící přes třetinu půdy v království, vedlo v otázce kněžského majetku k reformnímu programu všechny, jimž toto bohatství spolu s kněžskou náročností bylo na újmu, šlechtu nižší i vyšší stejně jako měšťany a venkovský i městský lid. Viklef výrazně dopověděl a docelil, co v myslích českých stou-
12
penců nápravy již žilo a pobízelo k rozhodným slovům i činům. Husité jej ctili názvem ,evangelický doktor'.
Hus, jenž přes svůj kladný vztah k anglickému učiteli evangelické pravdy nepřijal jeho učení remanenční, stanul v čele strany horlící pro nápravu, vtělil očištěné pojetí evangelia do svých kázání a spisů, jimiž silně přispěl k ustálení českého spisovného jazyka, a za poznanou pravdu položil život na kostnické hranici 6. července 1415. Podlehl nepochopení a zlobě těch, kdo se buď rozhněvali pro jeho požadavek chudoby kněžstva a pro jeho volání po kázni závazné všechněm křesťanům bez rozdílu světské hodnosti, buď se zarazili nad jeho učením o církvi a nadto viděli kacířství ve vytrvalosti, se kterou žádal, aby mu domnělé bludy byly dokázány Písmem. Před autoritou církve, ať už ji představoval papež nebo nyní místo něho koncil, se nesklonil. Podlehnuv — zvítězil, povážíme-li důsledky jeho smrti v plamenech. Zásada poslouchati Boha více než lidí, byť šlo o nejvyšší instanci ve viditelné církvi, slyšet hlas Boží v Písmu nad každou tradici minulých křesťanských věků a nad každé usnesení současných církevních sněmů nebyla od té doby umlčena. Husovo svědectví dovršené mučedlnictvím osvědčilo velikou sílu nejprve v Čechách, potom však i ve světové reformaci, která následovala sto let po jeho smrti. Těm, kdo byli v Čechách neseni myšlenkami Milíčovými a Matějovými, prožívajíce tíseň doby s pohledem upřeným k posledním věcem světa, byla mučednická smrt Husova ohnivým dokladem přítomnosti moci Antikristovy, jenž je při díle proti nebeskému Pánu církve. Bude třeba mu odporovat a tím určitěji pracovat o nápravě.
V SAMÝCH Čechách a na Moravě nešli všichni stoupenci reformy týmž směrem; a pokud v jejich směru lze najít společné zásady, nedospěli stejně daleko v jejich domyšlení a prosazení. Jejich společným programovým prohlášením se staly Čtyři pražské články z roku 1419—1420, které vyjadřují odkaz Milíčův a Matějův v dalším stupni rozvoje. Jde tu především o svobodné kázání Božího slova. Touha po. častém přijímání svátosti—spolu s rozhodnutím postavit ustanovení Spasitelovo nad ustanovení
13
Sociální stránka husitství
Národnostní přízvuk. Pražané
lidské — vedla k požadavku, aby všem věřícím, tedy nejen kněžím, byla večeře Páně podávána celá, to jest pod obojí způ-sobou, aby se nikomu neujímalo z celého požehnání nabízeného ve svátosti a aby uložení Kristovo: ,To čiňte na mou památku... pijte z toho všichni...' [Luk. 22, 19; Mat. 26, 27] nebylo rušeno nálezkem lidským. Husův přítel a spolubojovník M. Jakoubek ze Stříbra zjistil ostatně, že se pod obojí podávalo v církvi římské až do 12. století, a že bylo podávání pouhého chleba [hostie] dlouho církví odmítáno jako manichejský blud. Třetí pražský článek zakazoval světské panování kněžím a mnichům a žádal jejich chudobu po příkladě Kristově a apoštolů, článek čtvrtý ohlašoval konání kázně ve všech stavech křesťanské společnosti ,kažením a stavováním' smrtelných hříchů.
Za všemi těmito články zní vědomí prožívané s větší menší intensitou, že křesťanstvo žije v posledním věku lidstva. Kázání slova Božího má dokonat očistnou a záchrannou funkci prací věrných svědků Božích, než přijde den soudu, a upevnit vytrvalost věrných za rozmachu moci Antikristovy. Je neodvolatelným úkolem všech věřících. Plná účast při stole Páně má posílit ne-zeslabeným pokrmem a nápojem jejich společenství v témž zápase víry, zpřítomnit jim blízkost Kristovu i slibů o jeho konečném vítězství, manifestovat rovnost dítek Božích a jejich nárok na spravedlnost, která bude v Kristově příchodu plně uplatněna. Královské vládě Kristově musí církev vykročit vstříc návratem k apoštolskému vzoru, jenž vede kněze zpět k životu v chudobě a ctnosti, všecky stavy pak k ukázněnosti života podle Božích přikázání, v jasném odlišení od hříchu. Je třeba číst patrístické doklady, jimiž pražští a táborští bohoslovci doprovodili Čtyři články, abychom plně obsáhli smysl i východisko husitského programu.
Husitské strany se odlišovaly různým náboženským stanoviskem i sociálním programem, neboť s českým hnutím náboženským těsně souviselo úsilí po změně sociálních poměrů a husitská reformace byla zároveň revolucí. Tíseň pocházející z vnitřní situace v cechách za rozporů mezi králem Václavem IV., vyšší šlechtou a duchovenstvem, obecná nespokojenost s církví
14
a s kněžsl vem pro jeho moc a lakotu, touha po zlepšení sociálních podmínek v měšťanstvu, zvláště v jeho chudších vrstvách, stejně jako mezi poddanými sedláky a ještě více v chudině venkovské i mestské spojily se s programem reformačním. Vedly k výbuchu, jenž nadto měl do jisté míry i přízvuk národnostní, pokud se za udržení dotavadních řádů či zlořádů v církvi a v křesťanské spoli čnosti stavěl německý vysoký klérus v Čechách a německý patriciát českých měst. Povězme však hned, že náboženské hnutí V Čechách vždy nějakou měrou strhovalo i české Němce, takže n.n m lni ráz husitství nikdy nepřevládal bez výjimky. Doklad, že šín n reformu celé církve a celé křesťanské společnosti.
Umírnění husité ve straně pražské zůstávali vcelku v mezích, ľ" něž dospěl kostnický mučedník. Čtyři články vyjadřovaly l>i" uč maximum požadavků. Jinak zejména trvali na římském Svícení svých kněží ve smyslu osobní apoštolské sukcese a byli \ ulice vedeni snahou po obnově dohody s římskou církví i s papežskou kurií, která se po kostnickém koncilu opět ujala vedení katolické církve. Živý smysl pro jednotnost církve zatěžoval na 1I111I1Č straně jejich rozhodnost pro nápravu jejích základů, takže po katoličku uznávali autoritu církevních otců a učitelů. I když zdůrazňovali Písmo na předním místě, ponechávali v plitnosti katolická dogmata a řády: vzývali svaté, uznávali očistec, vrátili se k transsubstanciačnímu učení o živlech večeře Páně, užívali ornátů a dodržovali obřady, svátky a posty římské církve. Eschatologii pojímali spíše ve smyslu individuálním, spirituálním a nadčasovém než ve smyslu universalisticky ohjcklivním. Rozuměli jí tedy ve smyslu středověkého učení, jež zbavilo pohled k posledním věcem původní nadějnosti a prů-lomnosli. Zbýval tu pohled k věčnosti bez očekávání .a bez chtění převratných změn, jimiž by byla křesťanská společnost přebudována. S konservatismem církevním šel u nich rukuvruce konservatismus sociální. Do pražské strany se seskupili bohatší měšťané v Praze i ve mnoha venkovských městech, šlechta a universitní mistři. Sekularisací majetků církevních byly jejich sociální požadavky uspokojeny; dalších revolučních změn si nepřáli. Brzy se vraceli k monarchismu. Dlouho soutěžili v týchž so-
15
Táboři. Valdenští
Orebité —
sirotci. Chiliasté
ciálních vrstvách se stranou ještě konservativnější, která se od římské církve dělila vlastně jen podáváním večeře Páně pod obojí. M. Jan Rokycana, zvolený — papežem nikdy nepotvrzený — husitský arcibiskup, dosáhl však časem toho, že se tento směr s pražskou stranou sjednotil a trvalé nepřátelství Říma posílilo v pražské straně určitost ve vědomí, že kompromis s Římem musí mít své meze.
Rozhodní husité měli hlavní středisko v nově založeném městě Táboře, po němž se také nazývali, ač jejich strana tvořila celý svaz měst českých a moravských. Nižší šlechta a střední vrstvy měšťanské s těmi venkovany, kteří spolutvořili táborskou polní obec [armádu], dávali táborské straně ráz po stránce třídní. Jejich kněží a bohoslovci pokročili nad pražany téměř bezvýhradně k zásadě, že jen Písmo je zdrojem a pravidlem učení a života v církvi Kristově. Ve své konfesi z r. 1431 vyjádřili plně princip, že sám Ježíš Kristus je svrchovaným zákonodárcem církve. Pravda jeho slova musí být stále zkoumána a znovu aplikována. Tradici a církevní sněmy však neuznávali, leč by jejich výroky souhlasily s Písmem a s obyčeji prvotní církve. Odmítli úctu svatých, obrazů, ostatků, neuznávali očistec, nekonali mše za mrtvé, nedali na postní řády církevní, zjednodušili bohoslužby a úplně do nich zavedli mateřský jazyk, což pražané učinili jen částečně. Jejich kněží konali bohoslužby v prostém šerém šatě a při večeři Páně užívali prostých nádob a kvašeného chleba. S Římem se rozešli stejně rozhodně jako s králem Zikmundem. S celou rozhodností se postavili proti vyšší šlechtě, a proti biskupům a porušenému kléru vystupovali jako Boží mstitelé. Zvolili si vlastního biskupa, Mikuláše z Pelhřimova. Měli výrazné bohoslovce, kteří promýšleli biblické učení, opírajíce se o spisy Viklefovy. Přijali jeho remanenční pojetí večeře Páně a pokročili v tom směru výkladem, že Kristus je při svátosti přítomen posvátně, duchovně, mocně a pravdivě, nikoli však hmotně; vždyť je od svého vstoupení na nebe na pravici Otcově, odkud přijde v oslaveném těle teprve při posledním soudu.
Vedle Viklefa a před ním, namnoze souhlasně s ním v řadě jednotlivostí, působilo na táborské myšlení i valdenství, zastoupené
16
nich Čechách mezi německými kolonisty, od nichž jistou [    1 m pronikalo asi i mezi český lid. Doprovázelo touhu selského i   1 po lepším sociálním postavení, brojíc proti povýšenosti pánů [   10ti bohatství kněží. Některé zprávy mluví o valdenských jako [  povstalcích [1340]. Na druhé straně zamítali válku a trest rti. Společenský řád relativisovali chválou chudoby, odmítali j|ké nádheru chrámů a obřadů, nevěřili v očistec a v přímluvy iiých, nectili obrazy. Z kázání na hoře [Mat. 5 — 7] vytěžili Itero nejmenších přikázání: nehněvati sena bratra bez příčiny, iiivzhlédati žádostivě na ženu, nepropouštět manželku kromě ičiny cizoložstva, nepřísahat, neodplácet zlým za zlé, milovat ...přátele. Papežskou církev vinili z nenáležitého spojení se stáni. Když papež Silvestr přijal císaře Konstantina do církve navzájem se od něho dal obohatit a obdařit světskou mocí I legendě o tom věřil celý středověk], byl vlit jed do církve. Val-.l.iiští odvozovali svůj původ od nezkažené církve předkonstan-uovské vypravováním, že Petr Valdus žil jako současník ilvestrův, že se vzepřel spojení s císařskou mocí a udržel skupinu 1 mých křesťanů stranou od církve zavedené do porušení. Val-dcnské učení tradovala i skupina drážďanských mistrů v Praze, láště M. Mikuláš z Drážďan, jenž r. 1417 zemřel v Míšni jako 1 .učedlník pro kalich. I skrze ně mohly působit valdenské zásady 1 tábory. Brzy se však poměr změnil. Valdenští, po celá po-olení zvyklí na existenci v ústraní, našli ve vítězných táborech iporu a organisovali se nově za jejich pomoci, takže i valdenství Německu bylo tudy posíleno.
Vedle táborů tvořili stranu jim příbuznou, ale v učení zvláště v obřadech pražanům bližší orebité, zvaní tak podle ivrší u Třebechovic v královéhradeckém kraji. V jejich.čele .I politicky Jan Žižka. Po jeho smrti [1424] se jmenovali siř i. Naopak radikálním křídlem táborů, zejména v počátcích ita Tábora, tedy v letech 1420—1421, byli chiliasté. Shromáž-Lhli se na Tábor, vyhlížejíce brzký konec všech věcí. V očekávání istovä příchodu se zbavili svých usedlostí, svůj majetek složili prospěch celku náběhem ke spotřebnímu komunismu křes-- iky motivovanému, prohlašovali úplnou rovnost všech lidí,
17
Pikarti. Táborské bohosloví
zejména tedy zrušení feudálních třídních rozdílů i odstranění robot a dávek pánům a kněžím, na něž obojí má dolehnout rukama věřících přísný trest za jejich hříchy. Tito chiliasté byli vydatnou složkou bojových čet táborských v nadšeném boji s císařem Zikmundem za jeho prvního vpádu do Cech a velice přispěli k záchraně husitství před zevním nepřítelem; kompromitovali však své hnutí, i pro sociální maximalismus ostatním vrstvám národa nepříjemné, dvojím způsobem. Ve falešném domnění, že již nastal nový věk beze hříchu, propadli někteří z nich libertinismu [adamité, které Žižka vojensky potřel pro jejich mravní výstřelky, od odpůrců ještě zveličené]. Jiní z chiliastů vykládali večeři Páně jako pouhou památku smrti Kristovy, nevěříce, že by při ní byl Kristus nějak zvláště přítomsn. V očích všech druhých husitů, tím spíše v očích katolíků, bylo toto učení bezbožným rouháním, které zaslouží nej přísnějšího trestu. Mezi tábory mělo jistý ohlas, nežli jejich vedoucí bohoslovci prosadili učení výše formulované. Symbolické pojetí večeře Páně přijali chiliasté od francouzských emigrantů, kteří byli vypuzeni z rodné Pikardie pro svůj Spiritualismus a hledali na čas útočiště v Čechách [r. 14.18] jako v zemi náboženské svobody. Symbolický výklad večeře Páně byl odtud zván pikartstvlm a jméno pikar t znamenalo po dvě stě let v českých zemích n;j lioršího kacíře.
Chiliasté neprosadili [na Táboře [komunistickou praxi. Nicméně zůstalo eschatologické zaměření trvalým motivem táborského bohosloví — právě proto, že nepodlehlo chiliasmu, zklamanému záhy omylným datováním očekávaného konce. Táboři žili ve vědomí, že jsou nástrojem Božího trestání zpronevěřilé církve. Posilovali se večeří Páně ve svém Božím bojovnictví. Dovedli snášet tíži boje i ztrátu života v jistotě, že Kristus vládne a Antikrist bude zničen, jak provolávali svými manifesty do dalekých končin Evropy. Tím určitější byl jejich nápor proti světu vedenému papežem a císařem. Táboři zůstali mezi husity živlem politicky i sociálně nej pokrokovějším a uplatňovali vladařský nárok Kristův i v těchto oblastech. Převratnou změnu v sociálních poměrech ovšem nestačili provést ani oni. Pod tlakem poměrů doby nezralé pro zrušení třídních rozdílů vrátili se k feudál-
18
.   Lipany. Kompaktáta. Sjednocení stran
liímu dělení křesťanské společnosti ve tři stavy, jak toto dělení u nás rozvíjel již Štítný. Město Tábor mělo brzy své selské poddané, od nichž vymáhalo roboty a dávky, zvláště když k tomu nutila potřeba vydržovat obec polem pracující. Táborští kněží se zasazovali o to, aby za válečných operací byl selský lid co možná setřen, ale docela zmírnit tvrdost války se jim nepodařilo.
Napětí mezi husitskými stranami se vybíjelo diskusemi i válečnými srážkami. Proti zevním nepřátelům se však husité stavěli jednotně k obraně i k útoku, až přinutili katolický svět k jednání
0 čtyřech pražských článcích na basilejském koncilu, když byli zejména táboři přiměli katolické biskupy, aby za rozhodčího soudce uznali Písmo a příklad apoštolské církve. Pražské články byly položeny za základ smíru mezi husity a koncilem. Ale delegáti basilejského sněmu vypozorovali napětí mezi pražany a tábory. Obratnou diplomacií dosáhli toho, že se pražané spojili s českými katolíky a porazili vojska táborská a sirotčí u Lipan r. 1434. Táborská vojska pozbyla ostatně obliby ve vlastní zemi, jíž se stala přítěží, když se dala příliš vést vojenskými cíli a klesla s původní mravní výše, zvláště když se k ní přimísili kořistníci. Koku 1436 bylo pak jednání s koncilem dokončeno. Pražským ('lánkům nebyla ovšem přiznána závaznost pro celou církev, jak
1 >ylo v původním programu husitů. Koncil uznal platnost těchto článků — v míře však velmi obmezené — jen pro křesťany v Ce-■ liách, kteří se jimi chtěli říditi. Šlo zejména o kalich. Zeslabené pražské články zvou se nyní kompaktáta. Proti původním úmyslům české reformace vzniká tak prakticky osobitá česká církev pod-"bojí, vůči Rímu až na svěcení kněží samostatná, papeže koncilem zvoleného jinak nedbající, s vlastní administrativou, které 11 ičovala ráz strana pražská s Rokycanou v čele, přece však stále usilující o uznání se strany církve římské.
Táboři se drželi ještě řadu let jako zvláštní jednota politická 1 jako zvláštní církev, zatím co se Rokycanovi podařilo hned po Lipanech přimět sirotky ke vstupu do strany pražské. I táboři byli pak v letech čtyřicátých přinuceni, aby se podřídili sjednoco-ací politice husitského arcibiskupa a politického vůdce husitů, u už se tou dobou [1444] stal Jiří z Poděbrad. Jednota husitů
19
Kompromis. Směry a skupiny
a jejich věrnost kompaktátům měla být zárukou jejich odolnosti vůči trvající nevraživosti Ríma i předpokladem pro další jednání s papežem, aby uznal pravověrnost podobojích. Roku 1452 se Jiřímu docela poddal i sám Tábor, sociální strukturou již zcela podobný ostatním českým městům s jejich zájmy hospodářskými a obchodními.
Církev Rokycanou vedená nesla na sobě zřejmé známky kompromisu. Touha po shodě s katolickou církví, která reformaci odmítala, srážela se se snahou vybudovat českou církev na nové základně. S římské strany byla husitská církev stále doháněna k tomu, aby se co nejvíce vracela k římským dogmatům a řádům. Římská strana pojímala kompaktáta jako krajní mez ústupků, kdežto v duchu husitství bylo rozvíjet a uplatňovat zásadu platnosti Písma nad tradicí. Husité směru pražského se s principem tradice důsledně nerozešli a byli jím znovu a znovu zatěžováni. Rokycana nebyl nikdy uznán za arcibiskupa, ač za ním stála většina národa. Kněží čeští se musili ucházet o svěcení u nepřátel husitství. Vládla únava z dlouhého boje i z duchovního napětí, do něhož uváděl husity stálý odpor katolických theologů proti husitským zvláštnostem. Češi těžce nesli, že jim byla i po vyhlášení kompaktát projevována nedůvěra jako kacířům. I po mravní stránce nastal v církvi české pokles, pochopitelný při neurčitosti v zásadách. Nedostatek kněží svěcených od biskupů vedl k snížení požadavků na jejich opravdovost, vzdělání a mravní kvality, často v křiklavém rozporu s původním očistným programem první husitské generace.
Zevní jednota poměry vynucená neznamenala jednotu uvnitř. Na jedné straně byl patrný vliv nejkonservativnějších z někdejší skupiny krajní pravice, jinde se jevil vliv někdejších táborů a vůbec směru rozhodnějšího. Zvláštní autoritu si zachoval britský viklefovec Petr Payne, zdomácnělý v Čechách a stojící mezi husitskými stranami. Od místa k místu tvořily se hloučky a skupiny laiků, nespokojených stavem církve podobojí, i když zůstávali v jejím rámci a uznávali mravní autoritu Roky-canovu. Seskupovali se volně kolem toho onoho kněze, jenž si získal pověst zvláštní opravdovosti a mravní výše, takže za ním
20
Vilémovští. Štěpán z Kroměříže
/.daleka docházeli jednotlivci, aby byli účastni jeho služeb. Šlo (i kněze pražské strany, v nichž však se ozývaly tendence rozhodnějšího husitství. Takový byl Martin Lupáč, osvědčený bojovník za kompaktáta, r. 1435 zvolený za biskupa vedle Rokycany, určitý zastánce zásady, že zákon Boží převyšuje zákon lidský ;i nepotřebuje aprobace církevní: to je hlavní these jeho obrany kalicha, husity znovu zavedeného z poslušnosti ustanovení Kristova. Působil ve venkovských městech. Jiní chodili za knězem Jakubem do Divišova za Benešovem nebo za Janem Opočnou. Jiní byli upoutáni klášterem vilémovským na Čáslavsku, osazeným husitskými mnichy. Měliť i husité kláštery, byť zůstaly řídkou výjimkou. Vilémovští rozvinuli zásadu, že požívání večeře Páně je akt poslušnosti zákona Kristova; i podávali — mnohým na podiv — kdekomu, i zjevným hříšníkům i bláznům, aby se tak stalo Božímu zákonu zadost. Když však vilémovští mniši začali vynucovat na poddaných sedlácích platy, pohoršili se nad jejich jednáním někteří z této skupiny jako nad nenáležitou lakotou a odloučili se od nich.
Na Moravě se shromáždil kruh horlivých vyznavačů kolem kroměřížského kněze Štěpána [po r. 1450], utrakvisty, jenž zvláště zdůrazňoval kněžskou chudobu a prostotu bohoslužeb; o večeři Páně pak učil, že jí má být užíváno denně, hříšný kněz však že neposvěcuje a svátost z jeho rukou přijatá nemá platnosti. Pro tuto zásadu těžce trpěli stoupenci Štěpánovi, s nímž byli vypuzeni z Kroměříže; někteří byli i upáleni. Od Štěpána se oddělili ti z nich, u nichž nabyly vlivu radikální názory o večeři Páně, bloudili pak od místa k místu, až přes mnohá příkoří dosáhli trvalého útulku v Klatovech. Odpor k nehodným kněžím zůstal výrazným znakem jejich vyznání. Popuzovali jím proti sobě veřejnost a zvláště kněze, kteří se jimi cítili postiženi. Ale neshodli se ani s Martinem Lupáčem, na ten čas farářem v Klatovech. Jinou skupinu spatříme kolem Petra Chelčického v Chelčicích.
Šlo zřejmě o skupiny nejednotné, nesoucí v sobě spíše možnosti dalšího tříštění nežli utvoření širšího společenství, jež by tyto horlivce různého zaměření obepjalo. A přece se sejdeme s mnohými z nich v témž kruhu Jednoty bratrské.
21