II. Augsburská konfese NEBOLI vyznání víry, předložené částí knížat a měst císaři Karlu V. na sněmu v Augsburgu roku 1530. Mluviti budu o svědectvích tvých i před králi, a nebudu se hanbitl Žalm 119, 46 Uvedení II. Jakkoli velký byl pro reformaci význam dávných ekumenických symbol, představovala nicméně epochálni předěl a nemohla zůstat jen u nich. Základním vyznáním, jež rodinu evangelických cirkvi, spjatých obnovným impulzem luthe-rovské reformace, specifikovalo uprostřed ostatních větvi křesťanstva, se muselo stát „symbolům dějinné chvíle", v níž se jako samostatný celek mezi ostatními vydělila (k použitému označení srovnej Předmluvu ke Knize svornosti s její Formuli, v úvodním výkladu Shrnujícího vystiženi, § 4, přip. Celistvého opakování, § 5, a tam i v prologu, § 4). Když se události reformace daly do pohybu, záhy nebylo zbytí, než aby její předáci sami sestavili vyznáni, jimž by zodpověděli své aktuální snahy. A ovšem také vydali počet, proč na sebe při jejich naplňování berou i riziko dalšího dělení církve - jistě raději přechodného, ale v případě nutnosti dokonce trvalého. A obě aby učinili v podobě co nejzásadnějši, ukazující, nakolik zvolené postupy vyplývají z viry. Takovou roli sehrála nad jiné Augsburská konfese. Čímž je hned zkraje řečeno nemálo o jejich odlišnostech od starověkých všeobecných symbol a jejich funkce v reformačních církvích. Avšak tento rozdíl bychom neměli přemršťovat. Rozhodně je hodné pozoru, že ani v Augsburském vyznání zdaleka nechybí ekumenické zřetele. Naopak může až překvapit, v jaké míře nejenže pozitivně předkládá principy, o něž mohou evangelické církve opírat samostatnou existenci mezi ostatními, ale je zároveň také vyjednávacím dokumentem, otevřeným dohodě s druhými, pokud tyto principy dojdou sluchu. V takové podvojné tvářnosti konfese pochopitelně vychází z velmi konkrétní dobové situace - ale zároveň je v ni vhodné přenosná i do časů jiných, včetně našeho. Příležitosti, při níž byli mluvčí luterské reformace k vydáni svého počtu ne-přeslec/t nu tělně vyzváni, se stal sněm stavů římskoněmecké říše v roce 1530. Listina z 21. ledna, již byl sněm vypsán, je dostatečně výslovné vybídla, aby svá stanoviska zodpověděli před císařem; proto také je citována v předmluvě Konfese. Říšská vláda tímto zájmem reagovala na obtížné poměry, které se již v tu chvíli poměrně jasně rýsovaly, aby pak byly už jen stále zřetelnější: Reformační hnuti se v říši hojně rozšířilo, na některých významných územích prorazilo až do ne/vyšších míst - ale zdaleka ne všude, i pevnosti odporu vůči němu zůstávaly opravdu silné. Nebylo je tedy možné ignorovat, ale ani snadno odstranit - 39 - II. AUGSBURSKÁ KONFESE - ani před nim kapitulovat. Byly tu nyní dvě vlivné strany, jež se potřebovaly nějakým způsobem vzájemně vyrovnat; nejlépe dosáhnout politického a právního kompromisu. Ostatně již předchozí říšské sněmy mu zjednaly jakýsi základ. Ale zatím byl opravdu tenoučký. Však také přiměřeně skutečnosti, že na počátku řady sněmů, jež se s reformačním děním vyrovnávaly, stál slavný wormský z roku 1521, který se, ještě tak nedávno, pokusil celý problém odstranit jednostrannou říšskou klatbou proti Martinu Littherovi. A jak ukazoval pokus silného sněmovního křídla ve Špýru v roce 1529, mnozí by takovému řešení dosud dávali přednost. Potud přicházel podnět k Augsburskému vyznání zvenčí; nejen jako výzva těch, kteří jeho hlediska velkým dílem nesdíleli, ale také jako impulz světsky politický. A přece byl i tak popudem nemálo důležitým. Vždyť odpovídal velké a legitimní potřebě definovat reformační hnuti tak, aby se mohlo stát veličinou veřejného práva. A tato potřeba byla též jeho vlastni a měla také svůj vnitřní rozměr. Bez dostatečného právního ukotvení nebylo dost dobře možné reformaci dovést do podoby spořádané reorganizace celých zemských církvi, a především do jiíze jejich konsolidace. Pak ovšem také hrozilo, že reformace zůstane spiše jen otřesem dřívějších poměrů a v nebezpečně prodlužovaném církevním bezvládí se bude šířit pustošivý chaos (který začal do uvolněných míst vnikat velice rychle - ať již v podobě blouznivých proroctví, opovrhováni vzděláním, obrazo-boreckých bouři či vymáhání práv pěstí). Proto se odpovědni lidé reformace nutně chápali již před sněmem v Augs-burgu i těch nejtenčích základů, na nichž šlo vystavět pevnější formy evangelického církevního života v souladu s říšským právem. Dělo se tak jmenovitě po prvním sněmu špýrském z roku 1526. Jeho usneseni totiž aktuální slav církevních záležitosti na územích říše poprvé přenechalo, prozatím velmi předběžné, leč přece jen odpovědnosti jednotlivých zemepána, kteří se v tomto ohledu měli řídit svým svědomím. Odtud již bylo možné s jistou právnickou obratností odvodit ius reformationis - a také odtud skutečně odvozováno bylo. Právní forma ovšem samozřejmé nemohla dostačit, musela být naplňována také theologicky nosným obsahem. Nicméně i v tomto ohledu byli reformátoři pohotoví a snažili se, jakkoliv obtížný takový požadavek byl, ve své reflexi příliš nezaostávat za během událostí. V tomto ohledu jim přišlo velice k dohru, že Lutherovu veřejnému reformačnímu vystoupeni zásadní vhled do theologického jádra věcí ve velké míře i předcházel. Měli tedy předpoklady, aby úkol vydání počtu naplnili způsobem nejlegitimnéjším: nikoli jen dílčím církevně-politickým programem (u jakého do značné míry zůstali husité patnáctého století se svými Artikuly), nikoli jen konceptem pozměněného církevního zřízení, ale opravdovým celostným vyznáním. 1 základy příštích konfesních dokumentů vznikly ještě předtím, než byl sněm v Augsburgu vypsán. Ale přesto si není na místě představovat, jako by se patřičné slovo pro příhodnou chvíli zrodilo ..automaticky" nebo bylo pohotově dopředu. Augsburské vyznáni nevznikalo zrovna jednoduše, ani pokud jde o jeho textovou historii. - UVEDENI II - V přípravných fázích se jeho znění slévala dvěma hlavní/ni proudy z několika pramenů. Základní text posléze reprezentovaly Švabašské články, z velké části sepsané nebo přinejmenším načrtnuté wittenberskými theology v létě 1529. Jejich autoři však již tehdy vydatné čerpali též z podkladů o něco starších. Jmenovitě přihlédali k hotovému, v sobě již ucelenému vyznání víry, jež o rok dříve podal osobně jejich primarius Luther. Přesně řečeno v ně nechal vyústit spis, který měl být jeho „posledním slovem" v trpké a pro další vývoj reformace neblahé polemice s předákem curyšských kazatelů Huldrychem Zwingiim, odvíjející se od neshody v pojetí svaté Večeře Páně. Celá kniha pak obdržela výmluvný dvojtitul Vom Abendmahl Christi. Bekenntnis (ve Výmarském vydání sv. 26., str. 261-509, resp. 499-509). Spojením obou částí Luther odůvodněně zdůrazňoval klíčový význam bodu, ve kterém švýcarský oponent na jeho učení zaútočil. „Vyznáni" však bylo ve své kompaktnosti přenosné i do jiných souvislosti, a také bylo otištěno separátně, a tento počin pak i častěji opakován. Text stojí za pozornost dodnes: Již proto, že v dějinách křesťanských vyznáni představuje rozpoznatelný mezistupeň mezi starocírkevnimi symboly, dosud cele pojaielnými do paměti, a konfesemi novějšího věku, po nichž se žádalo, aby se vyslovily k tolika otázkám, až se začaly blížit theologickým kompendiím. Reformátor ještě dokázal i kontroverze svého času vložit do klasického trinitárního rámce a podařilo se mu, aby se nad nimi klenul viditelné. S tím pak souviselo i vyznění o poznáni pozitivnější než dokonce v některých jiných jeho vlastních srovnatelných textech. Narozdíl od pozdějších Šmalkaldských článků však „ Vyznání" vstoupilo do tělesa symbolických spisů luterských církví jen prostředkovaně, a především tedy jako inspirace Augsburské konfese. Respektive zmíněných článků, jež byly původně wittenberskými, ale nabývaly obecnější oficiální platnosti postupně uzavíranými úmluvami se zástupci dalších evangelických zemí a měst, ležících za hranicemi vlády wittenberské vrchnosti, to jest saského kurfiřta. Mj. také dohodou s braniborskými a norimberskými lega ty, uzavřenou uprostřed října 1529 ve středofranském Schwabachu, od něhož pak obdržely své konečné jméno. Při tvorbě Augsburského vyznáni k nim byl brán zřetel o to větší, že byly diplomatickými cestami předloženy k nahlédnutí u císařského dvora jako předběžný výraz evangelického stanoviska ještě před zahájením samotného sněmu. Z nich potom povstala první část textu příští Konfese. Nicméně byla tu také druhá význačná linie - vedoucí k oné části Vyznání, jež nakonec zůstala stát vzadu, přesto však alespoň načas vystoupivši dokonce i do popředí. Zatímco Švabašské články vyplynuly z příbuzných, ale vlastně též jiných popudů, a byly připraveny s předstihem, přímou reakcí na vypsání sněmu vznikly zejména články Torgavské. Ty byly výsledkem konventu, výslovně určeného k poradě, jak na vládni výzvu odpovědět, svolaného saským kurfiřtem J(oh Janem Stálým, a nazývají se podle místa, kde se v březnu 15SO konal. Obsahově ovšem Torgavské články ve srovnání se Svabašskými představují spiše - II. AUGSBURSKÁ tCON ľ Ľ S H - materiál podpůrné povahy. Jejich autori se totiž s rozmyslem přidrželi především výše zaznamenaného vnějšího rozměru debaty. Vždyť soustředěni na tuto stránku se zdálo být nejpřiměřenější i formě rozhovorů. Copak měl být pouhý říšský sněm jen tak učiněn místem jednání přísně věroučné povahy? Spor by tím byl jistě přenesen na vyšší rovinu, ale za daných okolnosti nejspíše také zbytečně vyostřen. Memorandum pro sněm muselo být v každém případě zásadně theologicky ukotveno, ale z označené perspektivy se ukazovalo být poměrně vhodným, aby se tak stalo spiše implicitně. V prvním ptánu svého textu se sestavovatelé Torgavských článků snažili doložit legitimitu reformačních změn v oblasti církevního uspořádání - a to ze všeho nejvíce ve formách bohoslužebného života. Chtěli prokázat, že i tam, kde se jejich obřady jevily jako alternativní, nebyly novotářské, ale odůvodněné základními zákony křesťanství. A dokonce se přitom do značné míry omezovali na domácí poměry v Sasku. Kurfiřt Jan totiž tehdy stále ještě dával přednost samostatně odpovědnému vyjednávání před vystoupením v nějakém hromadnějším „protestantském" bloku - o němž se (za použití tohoto nového jména) začalo mluvit po střetu ve Špýru v roce 1529, ale jehož bojovné nasazení by mělo i svá nebezpečí. Uvažovalo se tedy, že by Torgavské články mohly být na sněmu předloženy jako „saská apologie". K takovému postupu se wittenberšli theologové klonili ještě těsně před příjezdem do Augsburgu, kam jejich delegace dospěla 2. května J530. Na místě samotném se ovšem věci začaly ukazovat opět v jiném světle. Dějiště vyjednávání bylo totiž ustrojeno o poznání méně přejně, než se mohlo zdát z formulací, jimiž by! sněm v zimě vyhlašován. Zde byli nyní mluvčí reformace uvítáni mj. soupisem čtyř set a čtyř údajných bludů, obsažených v jejich učeni. Neuspořádal jej nikdo menší než Johannes Eck, přední odpůrce evangelíků mezi významnějšími německými bohoslovci, který se již dříve proslavil jmenovitě jako Lutherův oponent při Lipské disputaci v roce 1519, kde reformátora „usvědčil z husitství". Bylo tedy zřejmé, že i v Augsburgu budou luteráni vystaveni jednoznačné snaze připravit jim odsouzení jako kacířům. A také, že protivníci k takovému zápasu shromáždili své nejschopnějši zástupce. A ještě víc: císař Karel V. protistranu dopředu podporoval přinejmenším některými nástroji své moci. Na sněmovišti nebylo dovoleno kázat po evangelickém způsobu, a pokud nechtěli vyslanci reformačních církvi o příležitost k slyšení přijít, museli bez prominutí jít s ostatními do procesí s „Božím tělem". A tak s konečnou platnosti pochopili, že má-lí mít jejich vystoupeni na sněmu plnou cenu, musí při něm zaznít slovo, jež bude na jedné straně stručnější, na druhé však přece jen obsažnější a rozhodně zásadnější než Torgavské články - a navíc také stvrzené co nejširší pospolitosti evangelických reprezentantů, kteří by jen snadněji podlehli, pokud by opravdu každý mluvil pouze sám za sebe. Text, který by všechny tyto požadavky naplnil, a tím i definitivní text Augsburského vyznání, potom ovšem musel vznikat na místě; bez možnosti dalších odkladů a při všech omezeních, jež to s sebou neslo. K nim v neposlední řadě 42 - UVEDENÍ [I. - patřila i osobni nepřítomnost Ltit/ierova. Jako jednotlivec stále ještě postaven pod říšskou klatbu, sledoval toto stadium vyjednávání a prací už jen zpovzdále-čť, usazen pro ten čas alespoň na nejzazší výspě saské/io tize/ni, v Koburgtt. Hlavní tíže díla pak připadla na bedra nejsc/iopnějšifio z Lutherových univerzitních kolegů a blízkých spolupracovníků, Philippa Melanchthona. Týž ostatně již předtím shrnoval výsledky společných úrad i do podoby Torgavských článků. A naopak ani teď pochopitelně nepsal Konfesi docela sám. Debatovali o ní s ostatními vyslanci důkladně, „pilovali" její zněni dlouze. Jak Melanch-thon uvedl v jednom ze svých listů z Augsbttrgu: In Apológia cotidie multa mu-tamus - dennodenně leccos pozměňujeme. Ústřední text, formulace článků viry, byl v zásadě hotov v polovině června. Ale v jednotlivostech byl upravován až do poslední chvíle před veřejným předčítáním Vyznáni, jež se odehrálo v kapitulním sále biskupského paláce 25. dne toho měsíce odpoledne. Zcela vyměněna byla v průběhu tehdejších prací předmluva. Zde Melanchthon svůj koncept stáhl a konečné, jinak pojaté verze se raději ujali právníci. Bylo totiž důležité uchovat si otevřené pole pro další postup po nejisté reakci císaře Karla, na jehož benevolenci potřebovali apelovat - museli tak učinit co nejopatrněji, aby na ni budoucnost reformace neučinili příliš závislou. Při sepisování Konfese Melanchthon užíval všech výše jmenovaných předloh (ano i některých dalších); Lutherovit nepřítomnost se zřejmě snažil nahradit tím, že opět sahal zpět až k reformátorovu Vyznáni. Tato různost pramenů, spolu se zdlouhavým způsobem práce pod kolektivní kontrolou, dodala spisu také onu zvláštní vlastnost, že nelze jednoduše a jednoznačně určit jeho jazykový originál. Vznikal totiž víceméně souběžně ve dvou řečech - byť i relativně více přece jen v latině. Ve dvou paralelních verzích pak byl také předán do císařské kanceláře, ačkoli přečten na sněmu by! pro změnu po německu. Tím spíše ovšem dílo potřebovalo mít jednoho hlavního redaktora. Melanchthon si v této roli zjednal velkou zásluhu, neboť výsledný text, navzdory všem komplikacím, s nimiž vznikal, splnil svůj účel co nejlépe. Luther ze svého odstupu předvídal jeho zdárnost dopředu. V listu kurjiřtovi z 15. května plně schválil již tehdejší nedohotoveně znění - i s „mírným a tichým našlapováním ", jakým se Melanchthonovo delikátní podáni vyznačovalo a jakého by Luther sám, jak výslovně uvedl, ani nebyl schopen. Pravda, o něco později své druhy v Augsburgu napomenul, že již dospěli na kraj možností kompromisu, a aby tedy neslevovali dále. Ale konečné znění opět velebil: 3. července psal Me-lanchthonovi, že se mu Vyznáni „mimořádně zamlouvá". Oblize, jež se naplnění poslání Konfese stavěly do cesty i po jejím vzniku, byly přitom veliké. K silně nepříznivým okolnostem patřila skutečnost, že se ani v Augsburgu nepodařilo sjednotit všechny evangelické církve. A přitom se reformátoři, rozdělení sporem o svatou Večeři Páně, vždy znovu o dohodu pokoušeli. Nedlouho před sněmem, počátkem října 1529, se cili alespoň přiblížili při kolokviu Lutherovy a Zwingliho družiny v Marburgu. Všichni účastníci zde pode- .3 - II AUGSBURSKÁ KONFESE - psali memorandum, jež Lutlter připravil na základě Švabašských článků a jež se tedy ve svém jádře s Augsburským vyznáním shodovalo. Vedle působivé řady bodů, vyjadřujících zásadní souhlas, však muselo konstatoval i diferenci v pojímání svátosti, jež nadáte trvala - a pro Zwingliho byla důvodem, aby si v Augs-burgu neodpustil postupovat samostatně, když zaslal císaři svůj vlastni „ Počet z viry" (¥iáa\ ratioj. Čtyři jilwnčmecká města v čele se Štrasburkem pak v zájmu dalšího prostředkování mezi oběma předními reformačními ohnisky přidala do počtu ještě vlastni třetí konfesi, zvanou Tetrapolitana. Výsledek této roztříštěnosti byl ovšem očekávatelně špatný. Podání švýcarského i jihoněmeckého vyznáni zůstalo bez jakéhokoli jiného výsledku, než že zprvu oslabilo postaveniAugsburské konfese. U poradců, jimž císař přál sluchu, byla i ona přijala krajně nepříznivě. Ostatně je symbolicky výmluvné, že oba její exempláře, na sněmu oficiálně předložené, byly někde zničeny. A o latinském se dokonce celkem bezpečné ví, že se tak stalo úmyslně - přičiněním Karlova z/opověstného syna, španělského krále Filipa II. Do dneška se nám tudíž zachovala pouze dlouhá rada opisů - originálu ovšem velmi blízkých i svým místem v dějích, při nichž Vyznání vznikalo. Z hlediska jen o něco dlouhodobějšího však Augustana prorazila. Protistrana začata respektovat, že přívrženci reformace, mající hlasovné právo v říšském stavovském systému, jsou právě skrze Augsburskou konfesi definováni jako celek, se kterým se vyjednává. Stala se tak i jmenovatelem, pod nimž jim bylo nabízeno nejprve alespoň příměří (jmenovitě ve Frankfurtském snesení z dubna 1539). A takto byla nastoupena cesta, na níž byla Augustana posléze již naplno pojata do soustavy říšského práva, z jehož hlediska se stala zárukou plnohodnotného křesťanského statutu i plných občanských práv svých vyznavačů. Průlomovým bodem se iu stal Augsburský náboženský smiř z roku 1555. A nadto nezůstalo jen u úspěchu v politické a právní oblasti, ale Augustana zůstala pevnou veličinou a orientačním bodem i při dalších snahách o sjednocování protestantismu. Jihoněmecké čtyřměsíí se své Tetrapolitany rychle vzdalo v její prospěch a neúnavně smiřovateíský štrasburský reformátor Mariin Bucer ji začal doporučovat i Švýcarům. Nikoli zcela neúspěšně, avšak také nikoli s plným úspěchem. Dohodovací proces mezi evangelíky různého zaměřeni vnesl do historie uplatněni Augsburského vyznáni též nové komplikace. Vedle dostředivých sil nadále působily i odstředivé, a pro ten čas se přece jen prokázaly být silnějšími. Bucerovo úsilí dosáhlo vrcholu svých úspěchů na konci třicátých let, kdy se načas zdálo, že snad opravdu přesvědčí i Zwingliho spolupracovníky v samotném Curychu. Ale nakonec tuto poslední pevnost nedobyl, a to stačilo, aby se trend obrátil. Dohoda, již se na začátku let padesátých podařilo s Curyšskými uzavřít Bucerovu nástupci, ženevskému reformátoru Janu Calvinovi, byla uzavřena v jiném smyslit a za příliš vysokou cenu, neboť naopak zmařila mnohé z toho, čeho bylo dosaženo dříve. Mezi přímými dědici Lutherovými způsobila takovou vlnu nedůvěry ke všem „reformovaným po švýcarsku", byť by se sami za sebe hlásili i k Augu- - UVEDENÍ 11. - stane, až byla roztržka mezi oběma hlavními větvemi kontinentální reformace nadlouho zpečetěna. Schopnost účinně dohody přes takto vyhloubené hranice pak pokračovatelé obou konfesijních tradic znovu s opravdovou přesvědčivosti prokázali vlastně až ve dvacátém století. Nedůvěra vůči těm, kteří přijímali Augsburské vyznání, aniž by se ve všem shodli s „přísnými luterány", nebyla vždy oprávněná, ale je jisté, že u některých skutečně působil i oportunní moment: znát se k jediné evangelické konfesi, jež v říši platila za legální, bylo výhodné, ano mohlo být někdy i otázkou přežití. Přičemž jeho platnost stále ještě nebyla tak neotřesitelná, aby ji nemohlo ohrozit, kdyby se měla stát známou jako poměrně pohodlný pláštík, pod nimž by se skryti mnozí, kteří křesťanský konsenzus spolu s ní uznaný opět překračovali. Za takových napjatých okolností z nejistot o úprimnosti vyznavačů pochopitelně povstávaly hádky, kdo se k Augustaně vůbec hlásil smi. A loto napětí se pak vepsalo i do historie jejího textu. Ta totiž měla i po zveřejnění Konfese na sněmu své pokračování. Melancht-hon její znění nadále bez rozpaků vylepšoval, jak již měl u svých děl ve zvyku. Upravil je hned pro tiskové vydáni v němčině, první „oficiální", jež se uskutečnilo v roce 1531. V úpravách pokračoval i při edici latinské, z roku 1533. Především však spis důkladně revidoval v roce 1540, takže výsledek již mohl být označen jako Augustana variata, „pozměněná". Ve čtyřicátých letech se nad tím ovšem téměř nikdo nepozastavoval. Variata byla hladce přijata za společný základ říšských rozhovorů mezi evangelickými a římskokatolickými theology, k němuž byla podle úmyslu svého autora uzpůsobena. A obdobně sloužila i později. Posléze se však stala obětí rozdělení mezi protestanty. Neboť právě v této přizpůsobené podobě ji ochotněji uznávali kalvinisté. Me/anchthon, který jim i jinými kroky vyšel vstříc, se sám ocitl v podezřeni, že chce prosté „přejít na jejich stranu", luterány opustit. A jakkoliv málo toto podezření vystihovalo skutečnost, bylo citelně zesíleno, když takový vývoj opravdu prodělali někteří jeho žáci - ať již spontánněji, nebo ovšem zase i pod tlakem málo snášenlivého prostředí. A lak postupně začala být za výraz autenticky luterského postoje pokládána věrnost k fixovanému zněni Augustany, jak zaznělo při prvním veřejném předčítáni, zbavenému pozdějších „nespolehlivých" a koneckonců také „privátních "přídavků a oprav. Stále častěji se tedy žádalo, aby vyznavači upřesnili své stanovisko výslovnou přihláškou ke Konfesi v její „invariátni", tj. nezměněné podobě. A tento požadavek byl potom vtělen i do Knihy svornosti - kde jej nejzřetelněji vysvětluje Předmluva. Bez sjednocení na pevném textu by Vyznáni hodně pozbylo na orientující sile a normativní účinnosti, a i z tohoto hlediska jde o volbu uspokojivou. Jejím zajímavě paradoxním následkem přitom bylo, že odpadly netoliko vsuvky, jež některé rozpory zmírňovaly, zvláště vnitroevangelické, ale také ony, jež výpovědi Konfese příležitostně přece jen i zostřovaly - na adresu Říma, který pro tehdejší dobu zůstal příkrým odpůrcem reformace ve všech jejích podobách. Kvůli nim byl prvním, kdo protestoval proti užíváni Variaty - Johannes Eck. Í5 - II AľGSIIllíSKA KO.N1ĽSĽ - Ale zdanlivé „vyslyšeni Eckových námitek" z roku 1541, na něž došlo o dvacet i více let později, beztak již z dobových napětí ubralo jen velmi málo, ano téměř nic. V celkovém kontextu své doby se Augsburské vyznání volky nevolky stalo základem a nástrojem mocné/to procesu „ konfesionalizace" obecných poměru, který měl svou zamýšlenou i nezamýšlenou, lepší i horši stránku. Část zemských církvi (a nakonec nejen v Německu) sjednotil a zjednal dobrý základ jejich vnitřní výstavbě, od jiných je však po dlouhou dobu především dělil. Zvláště ostře v souvislosti s ambivalentním požadavkem, aby konfese sloužily také jako nástroj jednoty společnosti na jednotlivých územích, kde se pak přihlášení k nim stávalo podmínkou přístupu nejen ke státním, ale začasté i občanským funkcím. Tento proces v reformačním šestnáctém století proběhl a v následujícím století sedmnáctém dosáhl svého vrcholu. Zatímco však vlivy tehdejšího pojetí konfesních funkcí od té doby postupně opadají a kulturní kontext se mění, prokazuje Augustana /' nadále svou životnost jakožto vyznáni církevních společenství viry. Od svých počátků přitom přesvědčovala a získávala přívržence i v Českých zemích. Dochované zmínky o prvních vydáních Augsburské konfese v českých překladech jsou sice podivně neurčité, ale první z nich se snad přece jen objevilo již někdy kulem roku 1540. aby pak hyb Opětováno s alespoň relativní pravidelností. Což platí dokonce i o době, kdy doma zavládla protireformace, nicméně česká Augustana byla nadále tištěna v exilu. Užívalo se přitom různých převodů, jeden z nich si však přece jen po dlouhou dobu udržel přednost. Pořídil jej v roce 1620 Jiřik Třanovský, tehdejší farář ve Valašském Meziříčí a pozdější exulant v Uhrách - do paměti potomků ještě slavněji zapsaný svým legendárním zpěvníkem Cithara Sanctorum. Vydávaje svůj překlad, Třanovský výslovně zdůraznil, že se opírá o autentický text podle „knihy Concordiae" - což je hodno zmínky také zástupně, protože i z ostatních českých převodů stěží který tlumočil jiné zněni než „invariátní". A za krátké pozastaveni stojí též skutečnost, že původní edici Třanovský připsal radě „vlasti mé milé města Těšína". Nejen proto, že Těšínským, tentokrát kazatelům, dedikoval o sto let později českou edici Augustany, tehdy žitavskou, i známý kolportér evangelické literatury Václav Kleych. Ve Slezsku a na Moravě se totiž Augsburské vyznání stalo hlavni a přimo deklarovanou konfesi většiny domácích evangelíků již v předbělohorské době; takto ji vesměs napořád zakotvovali v řádech svých církevních organizaci, ať již vymezených hranicemi děkanátů či panství. Poněkud složitější však v tomto ohledu byla situace v samotných Čechách. Zde spolu, ač z různých směrů, účinkovaly jednak silnější tlak římskokatolického panovníka, jednak specifická domáci předreformační tradice. Zdejší evangelíci proto sepsali, a to v souručenstvi na ten čas nezvykle širokém, vlastní České vyznání. Augustana jim však při lom byla více než jen hlavní předlohou a pramenem. Leželo jim na srdci, aby mohla být uznána přímo za její domácí ekvivalent. A skutečně, hned v roce vzniku České konfese, 1575, žádané 16 - UVĽDĽNÍ 11. - aprobace dosáhli na wittenberské univerzitě. Někdejší Lutherova akademie, jejíž další osudy byly sice dramaticky proměnlivé, ale tehdy již byla šatna znovu zavázána Invariatě, Českou konfesi nejen schválila, ale přímo pochválila - jako „sumu Augsburského vyznáni", „tak pěkně, krátce, zřetelně a vlastně do české řeči přeloženou". A shodně osvědčeni vydal také saský kurfiřt českým evangelickým stavům. Proto se od počátků i doma zcela pravidelné mluvívalo o příslušnosti ke Konfesi „české, jinak augsburské", a obdobně. A nakonec nabyla tato shoda obou vyznáni spolu se samotnou Českou konfesi dokonce plného právního uznáni. Slavný Majestát Rudolfa II. z roku 1609 totiž zaručoval svobodu „obecní konjěssi České, kterouž někteří Augšpurskou jmenují". Tato konfesní podvojnost a zároveň jednota potom předznamenala i další vývoj poměrů v evangelických církvích Českých zemí. Nebyl to ovšem vývoj nijak hladký, ale naopak komplikovaný výkyvy, souvisejícími s dramatickými obraty zdejší církevní historie po úspěchu protireformace ve třicetileté válce. V pozdějších obdobích tak můžeme pozorovat jak upřednostněni jedné z obou Konfesi, vesměs pak opět Augsburské, tak i střídavou proměnit jejich volby, a také návrat k jejich souběžné platnosti. Obě posledně jmenované možnosti v případě Českobratrské církve evangelické (se zahrnutím jejích předdějin). Vněm ovšem učinila celkový obraz ještě složitějším také unie se sbory Helvetského vyznáni, jakož i tradice (a legenda) Jednoty Bratří českých (jejíž Vyznání z roku 1535 ostatně těž vzniklo za přímé inspirace Augustanou, a sice již samotnou její existencí a formou). Na tomto místě jej zmiňujeme především proto, že s přihláškou Českobratrské církve evangelické k „vějíři" reformačních konfesí souvisí také vzorná pražská edice „Čtyř vyznání" z roku 1951, jež nadále podrží svou platnost a zůstane i dobrým doplňkem našeho vydání. Augsburskou konfesi pro ni přeložil Rudolf Šimša, jehož tlumočnické dílo doplnili i další odborní korektoři a upravovatelé - a ovšem také kvalifikovaní původci důkladného kritického aparátu, zahnut jícího i řadu textových variant. 47 I Předmluva k císaři Karlu V.1 44 Nepřemožitelný císaři, rozmnožiteli říše, nejmilostivější pane! Vaše císařská milost se rozhodla svolat do Augsburgu říšský sněm, aby se usnesl o pomoci proti Turkovi, nejkrutějšimu, dědičnému a dávnému nepříteli křesťanského jména a náboženství, jak by bylo možno čelit jeho zuřivosti trvalou a stálou vojenskou pohotovosti. Potom také k jednání o roztržkách ve věci našeho svatého náboženství a křesťanské víry i o tom, aby v těchto náboženských otázkách byly názory a náhledy stran veřejně vyslechnuty, uváženy a pochopeny ve vzájemné lásce, tichosti a mírnosti, tak aby po nápravě všeho toho, co bylo na obou stranách z Písma nesprávně vykládáno, byly věci urovnány a přivedeny k jediné prosté pravdě a křesťanské svornosti, abychom pak setrvávali při jednom čistém, pravém náboženství, a tak jako žijeme a bojujeme pod jedním Kristem, abychom tak mohli také žít v jednotě a svornosti v jedné křesťanské církvi.: A proto jsme my, níže podepsaní | kurfiřti a knížata, spolu s jinými, kteří 45 se k nám připojili, stejně jako další kurfiřti, knížata a stavové, pozvaní k dotyčnému sněmu, přispěchali do Augsburgu, abychom císařskému rozkazu poslušně vyhověli. A byli jsme tu, bez chlouby řečeno, mezi prvními. Když tedy Vaše císařská milost hned na začátku tohoto sněmu zde v Augsburgu dala kurfiřtům, knížatům i říšským stavům oznámit, že každý říšský stav má podle císařského výnosu vyjádřit a předložit svůj náhled v jazyce německém a latinském, usnesli jsme se tuto středu a odpověděli Vaší 1 Předmluvou, s niž bylo zveřejněno, opatril vyznáni kancléř saského kurfiřta Georg Brück. Jak její text, tak i znění článků vlastni konfese zde tlumočíme z latinské předlohy. Touto volbou následujeme vydavatele Čtyř vyznání, na jejichž kvalitní dílo vědomě navazujeme a chceme je spíše doplnit než nahradit. Odkazujeme tedy jmenovitě ke kritickému aparátu jmenované edice (str. 55-110). který zůstává bohatší než náš. V neposlední řadě zůstává jeho přednosti, že zaznamenává množství variant německé jazykové verze, jíž lze pokládat za víceméně rovnocennou s latinskou, se kterou vznikala souběžně. : Tyto formulace se doslova přidržují úředni listiny, jíž byl augsburský sněm v lednu 1530 vypsán. i9 - II. AUGSBURSKÁ KONFESE - císařské milosti, že články našeho vyznáni předložíme již tento pátek.1 A tak, poslušní vůle Vaší císařské milosti, podáváme v této náboženské záležitosti své vyznání a vyznání našich kazatelů, jaké učeni z Písma svatého a z čistého Božího slova v našich zemích, knížectvích, panstvích a městech káží a vyučují. | Jestliže podle výše jmenovaného císařského nařízení předloží svá míněni 46 v této náboženské záležitosti latinsky a německy i ostatní kurfiřti, knížata a říšské stavy, my před Vaší císařskou milosti jakožto našim nejmilostivěj-ším pánem dosvědčujeme, že jsme připraveni s dotyčnými knížaty, našimi přáteli, a stavy přátelsky rozmlouvat o vhodných způsobech a přijatelných cestách, abychom se, pokud to lze, v této záležitosti poctivě dorozuměli a bez vzájemných hádek se s ní pokojně vyrovnali, aby tak - dá-li Bůh - roztržky ustaly a došlo se k jednomu pravému, svornému náboženství a aby -jelikož máme všichni žít a bojovat pod jedním Kristem a jednoho Krista vyznávat, ve smyslu ediktu Vaší císařské milosti - bylo všechno přivedeno k Boží pravdě; o to Boha co nejvroucněji prosíme, aby byl této věci nápomocen a daroval pokoj. Pokud by se však, co se týče ostatních kurfiřtů, knížat a stavů z druhé strany, toto projednávání náboženské otázky ve smyslu vyhlášky Vaší císařské milosti nezdařilo nebo nevedlo k užitku, my za sebe dosvědčujeme, že se proti ničemu, co by mohlo - s Bohem a s dobrým svědomím - sloužit k dosažení | křesťanské svornosti, nebudeme zpěčovat, jak to Vaše císařská 47 milost a potom i ostatní kurfiřti a říšští stavové, ano všichni, kdo jsou náboženství oddáni upřímnou láskou a náklonností, z tohoto vyznáni našeho i našich kazatelů laskavě poznají a pochopí, jestliže tuto záležitost nepřed-pojatě vyslechnou. Vaše císařská milost také dala ne jednou, ale vícekrát milostivě oznámit kurfiřtům, knížatům a ostatním říšským stavům a na špýrském sněmu, který se konal v roce 1526, písemně vyhlásit a veřejně přednést, že Vaše milost v této náboženské otázce z jistých přičiň, které oznámila, nemíní o ničem rozhodnout a nic uzavřit, ale všemožně se u papeže přičiní, aby byl svolán obecný církevní sněm; jak to již bylo obšírněji vyloženo před rokem na předchozím špýrském sněmu. Vaše císařská milost tu prostřednictvím Ferdinanda, krále českého a uherského, našeho milostivého pána a přítele, potom prostřednictvím sněmovního řečníka a císařských pověřenců, dala mimo jiné vyhlásit, že vzala na vědomí a uvá|žila 48 usnesení svého místodržícího v říši i předsedy a vládních rádců i vyslanců dalších stavů, kteří se v Řezně shromáždili, že by měl být svolán církevní sněm a že i Vaše císařská milost uznává za prospěšné, aby církevní sněm byl svolán; a poněvadž věci, které se mezi Vaší císařskou milostí a římským papežem projednávaly, byly blízké svornosti a křesťanskému ' 24. června 1530; ve skutečnosti se tak stalo až o den později. 50 - PŘEDMLUVA K CÍSAŘI KARLOVI V. - smíru,4 že Vaše císařská milost nepochybuje, že se papež ke konáni obecného koncilu přikloní. Proto také Vaše císařská milost milostivě oznámila, že se přičiní, aby římský papež projevil souhlas a obecný sněm co nejdříve vypsal a svolal. Pro případ, že by tyto neshody v náboženských otázkách nebyly mezi námi a druhou stranou přátelsky a v dobrotě urovnány, prohlašujeme před Vaši císařskou milostí, že se dostavíme a svou věc budeme hájit na obecném křesťanském a svobodném koncilu, pro jehož svoláni se vždy svorně a jednohlasně vyslovili kurfiřti, knížata a ostatní říšské stavy na všech říšských sněmech, které se kdy za panováni Vaší císařské milosti konaly. K. takovému koncilu i k Vaší císařské milosti jsme se v této neobyčejně důležité | a váž- 49 né záležitosti již dříve náležitým způsobem a podle práva odvolali. U tohoto odvolání dosud setrváváme a ani tímto ani žádným jiným jednáním (jedině že by se záležitost podle vyhlášky Vaší císařské milosti přátelsky projednala, urovnala a dovedla ke křesťanské svornosti) od něho nechceme a nemůžeme ustoupit, což i zde veřejně prohlašujeme. 4 Za války císaře Karla V. s francouzským králem Františkem I. v letech 1527/9 byl papež Klement VII. vojenským spojencem Francouzů. 51 I Hlavní články víry so První článek O Bohu. 1 Církve u nás jednomyslně učí, že usnesení nicejského sněmu o jednotě božské bytnosti a o třech osobách je pravdivé a že se mu má věřit bez ja- 2 kýchkoli pochyb, totiž že je jedna božská bytnost, která se nazývá Bůh, Bůh věčný, netelesný, nedilný, nezměrné moci, moudrosti a dobroty, Stvo- 3 řitel a Udržovatel všech věcí, viditelných i neviditelných, že však jsou tři 4 osoby téže bytnosti a moci a spoluvěčné: Otec, Syn a Duch svatý. Výrazu .osoba' se užívá v tom smyslu, v jakém ho užívali církevní spisovatelé, že označuje nikoli část anebo vlastnost někoho jiného, ale to, co má své vlastni bytí. 5 | Odsuzují se všechna kacířstva, která povstala proti tomuto článku, jako 51 manichejci, kteří učí dvojí božství, dobré a zlé, dále valentinovci, ariáni, eu- 6 nomiovci, mohamedáni a jini. | Odsuzuji se také Samosatšti, staří i noví, 52 kteří tvrdi, že je toliko jedna osoba, o Slovu a o Duchu svatém pak ošidným a bezbožným způsobem spekulují, že to nejsou rozdílné osoby, ale že Slovo se projevuje hlasem a Duch je pohyb vzbuzený ve stvořených věcech. Druhý článek O prvotním hříchu. 1 Učí se také, že po Adamově pádu se všichni lidé přirozeně rození rodí 2 s hříchem, tj. bez bázně Boží, bez důvěry v Boha a se zlou žádostí a že tento neduh | čili prvotní zkaženost je vpravdě hřích, který zatracuje a přináší 53 i nyní věčnou smrt těm, kteří se nezrodí znovu z vody a z Ducha svatého (J 3, 5). 3 Odsuzují se pelagiáni a jiní, kteří tuto prvotní zkaženost nepokládají za hřich, a aby zlehčili slávu Kristových zásluh a jeho dobrodiní, tvrdí, že člověk se může ospravedlnit před Bohem mocí vlastního rozumu. 52 - hlavni Články víry - Třetí článek O Božím Synu. 1 Učí se, že Slovo, tj. Boží Syn, přijal na sebe v životě blahoslavené Panny 2 Marie lidskou přirozenost, tak aby v jednotě osoby byla spolu nerozdílně spojena dvojí přirozenost, božská a lidská, jeden Kristus, vpravdě Bůh a vpravdě člověk, narozený z Panny Marie, který vpravdě trpěl, byl ukři- 3 žován, umřel, byl pohřben, aby s námi smířil Otce a byl obětí nejen za prvotní vinu, ale i za všechny hříchy, kterých se lidé dopustí. 4 |Týž Kristus sestoupil do pekel, třetího dne vpravdě vstal z mrtvých, pak 54 vstoupil na nebesa, aby seděl na pravici Otce a věčně kraloval a panoval nad 5 vším stvořením, posvěcoval ty, kteří | v něho věří, sesílaje jim do srdcí Du- =>=> cha svatého, aby je spravoval, potěšoval a obživoval i bránil proti ďáblu a moci hříchu. fi Týž Kristus zjevně přijde soudit živé i mrtvé atd., podle Apoštolského vyznáni. Čtvrtý článek O ospravedlnění. 1 Uči se rovněž, že člověk nemůže být před Bohem ospravedlněn vlastními 2 silami, zásluhami nebo skutky, ale že je ospravedlněn pro Krista vírou, věři-li, že dochází milosti a že se mu odpouštějí hříchy pro Krista, který 3 svou smrtí učinil zadost za naše hříchy. Tuto víru Bůh počítá za spravedlnost (Ř 3 a 4). | Pátý článek 57 O církevní službě. 1 K tomu, abychom takové víry dosáhli, je ustanovena služba učení evangelia 2 a vysluhování svátostí. Neboť slovem a svátostmi jako prostředky přichází dar Ducha svatého, který v těch, kteří slyší evangelium, působí víru, kde 3 a kdy se líhí | Bohu, totiž že Bůh ne pro naše zásluhy, ale pro Krista ospra- 58 vedlňuje ty, kdo věří, že jsou pro Krista bráni na milost (Ga 3, 14). 4 Odsuzují se novokřtěnci a jini, kteří učí, že Ducha svatého se člověku dostává vlastni průpravou a vlastním přičiněním bez slova zvenčí. Šestý článek O nové poslušnosti. i Učí se rovněž, že taková víra ponese dobré ovoce a že se sluší činit Bohem přikázané dobré skutky pro | Boží vůli, nikoli proto, abychom se spoléhali, 59 53 - II. AUGSHľRSKÁ KON ľ'ĽSĽ - 2 že si těmi skutky zasloužíme ospravedlnení před Bohem. Neboť odpuštění hříchů a ospravedlnění se dosahuje vírou, jak svědčí i slovo Kristovo: Když 3 učiníte všecko, což vám přikázáno, rvete: Služebníci neužiteční jsme (L 17, 10). Tak učí i staří církevní spisovatelé. Ambrosius pravi: Tak Bült ustanovil, aby ten, kdo věří v Krista, byl spasen, bez skutku, pouhou vírou, a zdarma přijal odpuštění hříchů/ Sedmý článek O církvi. 1 Učí se rovněž, že je jedna svatá církev, která potrvá věčně. Církev pak je | shromáždění svatých, kde se učí čisté evangelium a náležitě se vysluhují 6o svátosti. 2 A k pravé jednotě církve dostačuje soulad v učení evangelia a ve vyslu- 3 hování svátostí, aniž by bylo třeba, aby se všude dodržovala stejná ustano- 4 vení, služby nebo obřady ustanovené lidmi. Jak praví Pavel: Jedno /jestj tělo, a jeden Duch, jakož i povoláni jste v jedné naději povolání svého. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech (Ef 4, 4-6). Osmý článek Co je církev? 1 Ačkoli církev je vlastně shromáždění svatých a vpravdě věřících, přesto -poněvadž v tomto životě se přimísilo mnoho pokryteckých a zlých lidí - se smí svá | tostí užívat, i když je vysluhují zlí, podle slova Kristova: Na stolici 61 2 Mojžíšově posadili se zákormici a farizeové (Mt 23, 2). Svátosti a Slovo působí, i když je vysluhují zlí, poněvadž je zřídil a přikázal Kristus. 3 Odsuzují se donatisté a podobní, kteří tvrdili, že v církvi se nesmi užívat služby zlých a učili, že služba zlých je neužitečná a nemá účinek. Devátý článek O křtu. 1,2 O křtu se učí. že je nezbytný k spasení, že křtem se nabízí Boží milost a že děti maji být křtěny, neboť kŕ | tem se podávají Bohu a jsou přijímány na mi- 62 lost Boží. 3 Odsuzují se novokřtěnci, kteří křest dětí zavrhují a tvrdí, že děti docházejí spaseni i bez křtu. s Ve skutečnosti neznámý autor, do reformační doby s Ambrosiem zaměňovaný, poté však od něho odlišený pod jménem Ambrosiaster; In ep. I, ad Corinth. 1, 4. 54 HLAVNÍ Cl.ÁNKY VÍRY Desátý článek. O Večeři Páně. 1 O Večeři Páně se učí, že Kristovo tělo a Kristova krev jsou v ní opravdu pří- 2 tomny a rozdíleny požívajícím. |Ti, kdo učí jinak, se zavrhují. 63 Jedenáctý článek O zpovědi. O zpovědi se učí, že osobní rozhřešení se má v církvi zachovat, ačkoli při zpovědi není třeba vypočítávat všechny přestupky. Je | to také nemožné, jak praví žalmista: Poblouzením kdo vyrozumí? (Ž 19, 12). Dvanáctý článek O pokání. 1 O pokání se učí, že ti, kteří po křtu padli, mohou dosáhnout odpuštění hří- 2 cliů. jestliže se obráti, a že církev má udílet rozhřešení těm, kteří chtějí či-3,4 nit pokání. Pokání má pak vlastně dvě části; jedna je zdrceni čili hrůzy způ- 5 sobené svědomí poznáním hříchu; druhá je víra, která pochází z evangelia čili z rozhřešení a věří, že se pro Krista odpouštějí hříchy, ta potěšuje svěří domí a vysvobozuje z hrůzy. Potom mají následovat dobré skutky, které jsou ovocem pokání. 7 | Odsuzuji se novokřtěnci, kteří tvrdí, že člověk, který byl jednou ospra-« vedlněn, nemůže ztratit Ducha svatého; dále i ti, kteří hlásají, že někteří lidé dosahuji v tomto životě takové dokonalosti, že už hřešit nemohou. 9 Odsuzují se také novaciáni, kteří nechtěli dávat rozhřešeni padlým, i když se po křtu dali na pokání. l() Zavrhuji se i ti, kdo neučí, že odpuštění hříchů dosahuje člověk vírou, ale přikazuji, abychom si milost zasluhovali svými ospravedlňujícími skutky. 64 65 Třináctý článek O užívání svátostí. O užíváni svátostí se učí, že svátosti jsou ustanoveny nejen proto, aby byly znamením příslušnosti k vyznáni mezi lidmi, | ale spiše, aby byly znamením a svědectvím Boži vůle vůči nám, k probuzení a utvrzení víry v těch, kteří jich užívají. Svátostí se má tudíž užívat tak, aby k nim přistupovala víra, která věří zaslíbením, jež se svátostmi podávají a ztělesňují. A proto se odsuzuji ti, kteří učí, že svátosti ospravedlňují už tím, že se vy- 66 55 - II. AUGSBURSKÁ KONFESE - konávaji, a neuči, že při užíváni svátostí je zapotřebí víry, která věří, že se odpouštějí hříchy. Čtrnáctý článek O řádu církve. O řádu církve se učí, že v církvi nikdo nemá veřejně učit nebo vysluhovat svátosti, pokud k tomu nebyl řádně povolán. Patnáctý článek O církevních obyčejích. 1 O církevních obyčejích se učí, že se mají zachovávat ty, které lze zachovávat bez hříchu a které slouží k pokoji a dobrému pořádku v církvi, jako jsou některé slavnosti, svátky a podobné zvyklosti. 2 Přitom se však lidem připomíná, aby si nezatěžovali svědomí, jako by zachovávání těchto obyčejů a ustanovení bylo nezbytné k spasení. 3 Také se lidem | připomíná, že lidská ustanovení, která jsou určena k usmí- 67 ření Boha, k zaslouženi milosti a k dosti učinění za hřích, odporuji evange- 4 liu a učeni víry. A proto jsou neužitečné a proti evangeliu i klášterní sliby a pokyny o pokrmech, o zvláštních dnech atd. ustanovené k zasloužení milosti a k dosti učinění za hřích. Šestnáctý článek O občanských věcech. 1 O občanských věcech se učí, že řádně zřízená občanská správa je dobré 2 dílo Boží, že křesťané mohou zastávat úřady, konat soudy, soudit podle |cí- 68 sařských a jiných platných zákonů, podle práva i trest smrti ukládat, podle práva válčit, vykonávat vojenskou službu, uzavírat podle zákona smlouvy, vlastnit majetek, na požádáni úřadů skládat přísahu, ženit se a vdávat. 3 Odsuzují se novokřtěnci, kteří křesťanům zakazuji konat tyto občanské povinnosti. 4 Odsuzuji se i ti, podle nichž evangelická dokonalost nespočívá v Boži | bázni a víře, ale v odmítáni světských povinností, zatímco evangelium uklá- 69 5 dá věčnou spravedlnost srdce. Přitom veřejný a domáci řád neruší, ale chce a žádá, aby byl zachováván jako Boží zřízení a v takovém aby byla proka- 6 zována láska. A tak jsou křesťané povinni poslouchat své úřady a podřídit 7 se zákonům, pokud nepřikazují hřešit, tu pak více sluší poslouchal Boha než lidí {Sk 5, 29). 56 - HLAVNI ČLÁNKY VÍRY - Sedmnáctý článek O Kristově příchodu k soudu. 1 Učí se, že Kristus při skonaní světa zjevně přijde, bude soudit a vzkřisi 2 všechny mrtvé; zbožným a | vyvoleným dá věčný život a stálou radost, bez- 70 3 božné a ďábly však zatratí, aby se bez konce mučili. 4 Odsuzují se novokřtěnci, kteří učí, že trest bezbožných a ďáblů bude mít konec. 5 Odsuzují se i jiní, kteří rozsévají židovské domněnky, že se zbožní před vzkříšením z mrtvých ujmou království světa a bezbožní že budou všude potlačeni. Osmnáctý článek O svobodné vůli. 1 O svobodné vůli se učí, že lidská vůle má určitou svobodu konat to, co vyža- 2 duje občanská spravedlnost, a volit věci, které jsou podřízeny rozumu. Bez Ducha svatého však nemá moc vykonávat Boží spravedlnost, čili spravedlnost duchovní, poněvadž tělesný člověk nechápu těch věci, kteréž jsou Ducha Božího 3 (1 K 2, 14). Neboť tato spravedlnost nastává | v srdcích, když se skrze slovo 71 i přijímá Duch svatý. Augustin v III. knize Hypognostik říká totéž: Vyznáváme, že všichni lidé mají svobodnou vůli, a ta má rozumný úsudek, ne že by jim byla schopna bez Boha začínat nebo končit ve věcech, které se týkají Boha, nýbrž jen 5 ve skutcích nynějšího života, ať v dobrých, ať ve zlých. Pravím v dobrých, pocházejících z přirozeného dobra, tj. chtít dělat na poli, chtít jíst a pít, chtít mít přítele, chtít oděv, chtít stavět dům, chtít se ženit, dobytek chovat, učit se rozličnému dob- 6 rému řemeslu anebo cokoli dobrého patři k nynějšímu životu. Všecky tyto věci trvají ne bez Božího řízení, ba dokonce jsou a počaly být z něho a skrze něho. 7 Ve zlých však pravím, jako je chtít ctít modlu, chtít vraždit aidJ' 8 Odsuzují se pelagiáni a jiní, kteří učí, že můžeme bez Ducha svatého, vlastní přirozenou mocí. Boha nade všechno milovat a plnit Boží přikázání co do podstaty činů. Neboť ačkoli naše přirozenost může do jisté míry konat vnější skutky (může jistě zdržet ruce od krádeže, od vraždy), vnitřní hnutí, jako bázeň Boži, důvěru k Bohu, čistotu, trpělivost atd„ způsobit nemůže. | Devatenáctý článek 72 O příčině hříchu. O příčině hříchu se učí, že ačkoliv Bůh tvoří svět a zachovává jej, přece příčinou hříchu je vůle zlých, totiž ďábla a lidí bezbožných, která se - bez Boží ' PseudoA.: Hypomnesticon, contra Pelagianos et Coelestinianos III, 4, 5. 57 - II. AUGSBURSKÁ KONKF.SE - pomoci - odvrací od Boha, jak praví Kristus: Když mluví lež, ze svého vlastního mluví {J 8, 44). Dvacátý článek O souvislosti víry a dobrých skutků. 1 Naši jsou neprávem obviňováni, že zakazují činit dobré skutky. Avšak jejich 2 spisy o Desateru Božích přikázáni a jim podobné důvodně svědčí, že užitečně poučují o všech způsobech a povinnostech života, o tom, jaký způsob 5 života, jaké skutky | v kterémkoli povolání se Bohu libí.' O těchto věcech kazatelé dříve málo učili, nabádali jen k dětinským a nepotřebným skutkům, jako jsou stanovené svátky, posty, náboženská bratrstva, poutě, ctění sva- 4 tých, růženec, mnišství apod. Po našem napomenuti se však už naši odpůrci poučili, odvykají si a tyto neužitečné skutky nehlásají tak jako dřív. Začí-s nají se již zmiňovat také o víře, o niž předtím nápadně mlčeli. Učí, že jsme 6 ospravedlněni nejen skutky, ale spojují víru a skutky a praví, že jsme ospra- 7 vedlňováni vírou i skutky. Takové učení je přijatelnější a může přinést větší potěšení než jejich dřívější učení. 8 Když tedy učení o víře, kterému v církvi náleží prvenství, zůstávalo tak dlouho neznámé, jak musí všichni doznat, a o spravedlnosti z víry se v kázáních zachovávalo nejhlubši mlčeni, přičemž v církvi mívalo průchod jedině učeni o skutcích, dali naši církvím takovéto poučeni o viře: 9 Předně, že naše skutky nemohou smířit Boha ani nám přivodit odpuštění hříchů a milost, ale že toho docházíme jenom vírou, věříme-Ii, | že jsme bráni na milost pro Krista, který je nám jako jediný ustanoven za Prostrediu nika a Smírce, skrze něhož může být Otec smířen. A proto ten, kdo se spoléhá, že si milost zaslouží svými skutky, pohrdá Kristovými zásluhami a jeho milostí a hledá lidskou mocí, bez Krista, cestu k Bohu, ačkoli Kristus o sobě řekl: Já jsem cesta, pravda i život (J 14, 6). 11 Toto učeni o víře zřetelně předkládá i Pavel: Neho milosti spaseni jste skrze víru, (a to ne sami z sebe, darťjest to Boží), ne z skutků, abv se někdo nechlubil(Ef2, 8-9). 12 Ale aby se nám někdo neposmíval, že si vymýšlíme nový výklad Pavla: 13 celou tuto věc podpírají i svědectví Otců. Tak Augustin v nejednom ze svých spisů brání milost a spravedlnost viry proti zásluhám skutků.8 Po- 14 dobně učí i Ambrosius, zejména v knize O povolání pohanů: Vykoupeni Kristovou krvi by se zlehčovalo a nárok lidských skutků by nepodléhal Božímu milosrdenství, kdyby ospravedlnění, které se děje milostí, bylo poplatno před- 7V češtině je přístupný především traktát Martina Luthera O dobrých skutcích, který jako hlavni část stejnojmenného sborníku přeložil Jindřich Schíller (Kalich, Praha 1987). ' Jmenovitě v De spiritu et litera 19. 34. 58 - HLAVNÍ ČLÁNKY VÍRY - cházejicim zásluhám, jako by nešlo o dar štědrého dárce, nýbrž o mzdu dělníka.'' ís Ale i když tímto učením neznali pohrdají, přesto zbožné a ustrašené svedomí zakouši, že | přináší nejvíc potešení; neboť svědomí se nemůže upo- 75 16 kojit žádnými skutky, ale jedině virou, když s jistotou spoléhá, že Bůh se s nim smířil pro Krista, jak učí Pavel: Ospravedlněni tedy jsouce z víry, pokoj 17 máme s Bohem (Ř 5, 1). Celé toto učení se má vztahovat na zápas vyděše- 18 ného svědomí a bez tohoto zápasu mu ani nelze rozumět. Proto o této věci špatně soudí lidé nezkušení a neznali, kteří se bláhově domnívají, že křesťanská spravedlnost není nic jiného než občanská čili na rozumu založená spravedlnost. 19 Předtím bylo svědomí trýzněno učením o skutcich a žádné potěšení 20 z evangelia neslyšelo. Některé vypudilo svědomí na poušť, jiné do klášterů, 21 v naději, že si tam jiným způsobem života zaslouží milost. Další vymysleli 22 jiné skutky, aby si zasloužili milost a učinili dosti za hříchy. Proto bylo velice zapotřebí obnovit a předložit učení o víře v Krista, aby zjitřené svědomí nezůstávalo bez potěšení, | ale aby vědělo, že milosti a odpuštění hříchů se 76 člověku dostává vírou v Krista. 23 Lidem se také připomíná, že slovo ,vira' tu neznamená pouhou znalost toho, co se událo, takovou mají i bezbožní i ďábel, ale znamená víru, která věří nejen v to, že se událost stala, ale také v její účinek: věří v odpuštěni hříchů, tj. že skrze Krista máme milost, spravedlnost a odpuštění hříchů. 24 A ten, kdo ví, že skrze Krista má milostivého Otce, ten opravdu zná Boha, ví, že jej má Bůh v péči, vzývá ho; není prostě bez Boha jako pohané. 25 Ďábel a bezbožní nemohou věřit v hříchů odpuštění; proto Boha nenávidí 26 jako svého nepřítele, nevzývají ho a nic dobrého od něho neočekávají. Tak i Augustin upozorňuje čtenáře na | slovo víra a učí, že v Písmech se toto slo- 77 vo nemá chápat jako znalost, jakou maji i bezbožní, ale jako důvěra, která potěšuje a pozvedá zdeptanou mysl.111 27 Dále naši učí, že je nutné konat dobré skutky, ne abychom se spoléhali, 28 že si jimi zasloužíme milost, ale pro Boží vůli. Odpuštění hříchů a milosti 29 se dosahuje jedině vírou. A poněvadž se vírou přijímá Duch svatý, obnovuje se tím srdce a odívá se novými náklonnostmi, aby mohlo rodit dobré skut- 30 ky. Tak praví Ambrosius: Víra je matkou dobré vůle a spravedlivého konání." 31 Neboť lidské sily jsou bez Ducha svatého plné bezbožných náklonností 32 a jsou natolik slabé, že nemohou konat před Bohem dobré skutky. Nadto je člověk v moci ďábla, který jej popouzí k různým hříchům a bezbožným 33 myšlenkám i k zjevným zločinům; tak to lze | vidět u myslitelů, kteří se sice 78 snažili žít počestné, nemohli to však dokázat, ale byli poskvrněni mnoha ' Pseudo-A.: De vocatione gentium 1, 17. "' Tract. in epist. Joh. ad Partii. 10, 2; také Pseudo-A.: De cognitione verae vitae 37. " Pseudo-A.: De vocatione gentium 1. 23. 59 - II. AUGSBURSKÁ KONFESE - 34 špatnostmi. Taková je slabost člověka, je-li bez víry a bez Ducha svatého a řídi se jedině lidskými silami. 35 Z toho je dobře vidět, že toto učení neni možno obviňovat, že bráni dobrým skutkům. Zaslouží mnohem spíš chválu, poněvadž ukazuje, jak mů- 36 žeme konat dobré skutky. Neboť bez víry nemůže lidská přirozenost vůbec 37 konat skutky prvního a druhého přikázání. Bez víry nevzývá Boha, od Boha nic neočekává, nesnáší kříž, ale hledá lidskou pomoc a důvěřuje lidské 38 záštitě. Není-li v srdci víry a důvěry v Boha, panují v něm pak všechny zlé 39 žádosti a lidské záměry. Proto i Kristus řekl: Beze mne nic nemůžete učinili 40 (J 15, 5). A církev zpívá: Bez tvé božské pomoci nic neni v člověku, nic není bez viny.12 | Dvacátý první článek si O ctění svatých. 1 O ctění svatých se učí, že památka svatých se může připomínat, abychom následovali jejich víry a dobrých skutků, každý podle svého povolání, jako císař může následovat Davidova příkladu, aby válkou zahnal Turka od vlas- 2 ti. Vždyť oba jsou králové. Písmo svaté však neučí vzývat svaté nebo žádat je o pomoc, neboť nám stanoví za Prostředníka, Smírce, Biskupa a Pří- 3 mluvce jedině Krista. Toho máme vzývat a on zaslíbil, že vyslyší naše pros- 4 by, a nejvíc schvaluje, je-li ctěn a vzýván v každém soužení. Pakliť by kdo zhřešil, přímluvce máme u Otce. Ježíše Krista spravedlivého (1 J 2. 1). i | Toto je takřka suma našeho učení. Jak je patrné, neobsahuje nic, co by 82 odporovalo Pismu nebo církvi obecné nebo církvi římské, pokud je nám známa od církevních spisovatelů. A poněvadž je to tak, neláskavé soudi ti, kdo chtějí, aby naši byli pokládáni za kacíře. z Celá neshoda se týká jen několika zlořádů, které se do církví vloudily bez řádné autority. A i kdyby tu byla nějaká nesrovnalost, biskupové měli prokázat vůči našim jistou mírnost a | snést vyznání, jehož nástin jsme tu před- 83 ložili. Vždyť ani církevní zákony nejsou tak tvrdé, aby žádaly všude tytéž 3, 4 obyčeje, a ty také nikdy ve všech církvích stejné nebyly. 1 když u nás se staré obyčeje valnou většinou bedlivě zachovávají. Lživá je tedy pomluva, že se 5 v našich církvích ruši všechny obřady a staré řády. Byla však obecná stížnost, že v běžných obyčejích vězí nějaké zlořády, a poněvadž je nebylo možno s dobrým svědomím schválit, byly částečně napraveny. |: Středověký svatodušní hymnus Venisonete spiritus. 60 Články, v nichž se probírají změněné zlořády 1 Naše církve se v žádném článku víry neliší od církve obecné, pouze se zříkají několika zlořádů, | které proti smyslu církevních zákonů nově zavedla 84 zkažená doba. Žádáme proto, aby Vaše císařská milost laskavě vyposlechla i to, co bylo změněno a z jaké příčiny, aby lid nebyl nucen zachovávat tyto 2 zlořády proti svému svědomí. A nechť Vaše císařská milost nevěří těm, kteří o nás roztrušují mezi lidmi všelijaké pomluvy, aby proti nám vzbudili 3 nenávist. Hned na počátku popudili tímto způsobem zbožné lidi, zavdali 4 příčinu k rozkolu a stejnou lsti se snaží množit roztržky i nyní. Vaše císařská milost jistě shledá, že způsob učení i obřadů je u nás přijatelnější, než 5 jak to popisují nepřátelští a zlomyslní lidé. Vždyť pravdu přece nelze najít 6 v lidských řečech anebo v nařčeních nepřátel. Lze však snadno dojit k úsudku, že nic tak nepřispěje k vážnosti obřadů a k pěstování úcty a zbožnosti v lidu, jako když se v církvi řádně vykonávají obřady. | Dvacátý druhý článek 85 O svátosti pod obojí způsobou. 1 Večeře Páně se podává lidu pod oboji způsobou, neboť takový je příkaz 2 Páně: Pite z toho všichni (Mt 26, 27). Kristus zde zřetelně přikazuje, aby z kalicha pili všichni. 3 A aby nikdo nemohl tvrdit, že se to vztahuje jen na kněze, dává Pavel v listu Korintským (1 K 11, 20-29) příklad, z něhož vysvítá, že celá cír- 4 kev přijímala Večeři Páně pod obojí způsobou. A tento obyčej trval v cirkvi po dlouhý čas a není možno doložit, kdy a na čí popud byl změněn, ač- 5 koli kardinál Kusánský uvádí, kdy to bylo schváleno." Cyprián na více 6 místech poukazuje, že lidu byla podávána krev Páně.14 Totéž dosvědčuje i Jeroným, když praví: Při vysluhováni svátosti podávají knězi lidu i krev " Nicolaus Cusanus: Ep. III ad Bohemos (odkazuje ke IV. lateránskému koncilu z roku 1215). M Epištola 57. 61 - II. AUGSBURSKÁ KONFESE - 7 Kristovu.1' Ano i papež Gelasius přikazuje, aby se svátost nedělila (Distink- 8 ce II O posvěceni, kap. Zvěděli jsme)."' Z pouhého zvyku, a to ne příliš dáv- 9 ného, se to děje jinak. | Platí však, že obyčej zavedený proti přikázání Boží- 8ť mu nesmí být schválen, jak o tom svědčí i církevní zákon (Distinkce VIII, 10 kap. Pravdou a následující).17 Tento obyčej byl ovšem přijat nejen proti Písmu svatému, ale i proti starým církevním zákonům a proti příkladu církve. 11 Ti, kdo chtěli Večeři Páně přijímat pod obojí způsobou, neměli tedy být nu- 12 ceni, aby se protivili svému svědomí a činili opak. A poněvadž se dělení svátostí nesrovnává s Kristovým ustanovením, upustili jsme u nás od procesí, jež u nás bylo dosud obvyklé. Dvacátý třetí článek O manželství kněží. 1 Obecně panovala stížnost na zlé příklady kněží, kteří nedodržovali slib čis- 2 toty. Z tohoto důvodu prý sám papež Pius II. řekl, že svého času byly příčiny, proč bylo | manželství kněžím odňato, ale že jsou mnohem vážnější 87 3 důvody, aby jim bylo vráceno. Tak píše Platina.1* Ve snaze vyhnout se veřejnému pohoršeni naši kněží se tedy ženili a učili, že je jim dovoleno uzavírat t manželství. Především proto, žc Pavel praví: Ale z příčiny smilstva jeden každý manželku svou měj (1 K 7, 2) a dále: nebo lépe jest v stav manželský vsiou- 5 piti nežli páliti se (I K 7, 9). Za druhé proto, že Kristus praví: Ne všickniť chápají slova toho (Mt 19, 11) a učí tak, že všichni lidé nejsou uzpůsobeni 6 k panictví, neboť Bůh stvořil člověka k plození (Gn 1, 28) a není v lidské 7 mocí měnit stvoření bez zvláštního daru a díla Božího. Proto ti, kdo nejsou 8 způsobilí k panictví, maji vstoupit do manželství. Neboť žádný lidský zákon 9 ani žádný slib nemůže zmařit Boží příkaz a Boží ustanovení. Z těchto důvodů se u nás učí, že kněžím je dovoleno se ženit. 10 Je ostatně známo, že za starodávna se v církvi kněží ženili. Vždyť i Pavel 11 praví: \Ale musit biskup hýti bez úhony, jedné manželky muž (1 Tm 3, 2). 88 12 A v Německu byli kněží násilně přinuceni k bezženstvi teprve před čtyřmi sty lety a tak se tomu vzpírali, že mohučský arcibiskup přišel v davu rozvášněného kněžstva téměř o život, když chtěl nové papežské nařízení vy- 13 hlásit." A tato věc se prosazovala tak nepřiměřeně, že se manželství zapovídalo nejen pro budoucnost, ale že se rozlučovala i ta manželství kněží, " Contnt. in Zeph. c. 3. * Decr. Gral. III., disí. 2, cap. 12. " Decr. Gral. I.. dist. 8, cap. 4. ■ Bartolomco Platina: Opus de vitis ac geslis summorum pontijicum (1479). " Na synodách v Erlurtu a Mohuči roku 1075. V Čechách došlo k obdobným nepokojům ještě roku 1197. 62 - články, v nichž sľ probírají změněné zlořády - která už byla v té době uzavřena, a to proti lidskému a božskému právu i proti samým církevním zákonům vydaným nejen papeži, ale též nejslav-nějšimi církevními sněmy.20 14 | A protože, jak svět stárne, je lidská přirozenost stále ochablejší, je třeba 89 dávat bedlivý pozor, aby se do Německa nevloudilo více nepravosti. iť Dále, Bůh ustanovil manželství, aby bylo lékem lidské slabosti. Samy cír-16 kevní zákony vypovídají, že by se dřívější přísnost časem měla kvůli lidské r nedostatečnosti zmírnit.-1 Bylo by velmi žádouci, aby se to stalo i v této věci. A zdá se, že se církvím bude brzy nedostávat kněží, pokud se jim bude nadále bránit uzavírat manželství. 18 | Je-li tu tedy jasný rozkaz Boži, je-li známo, jaký byl v církvi obyčej, pů- 90 sobí-li nečistý celibát tolik pohoršení, cizoložství a jiných přečinů, které by měla dobrá vrchnost po zásluze trestat, je přece divné, že se v žádné jiné 19 věci nepostupuje tak tvrdě jako proti kněžskému manželství. Bůh přikázal. 20 abychom manželství ctili; zákony ve všech dobře zřízených společnostech, 21 i u pohanů, ozdobily manželství největšimi poctami. A nyni jsou kněží proti smyslu církevních zákonů z téže příčiny - pro nic jiného než pro man- 22 želství - stíháni hrdelními tresty. Pavel mluví o ďábelských učeních ... zbra- 23 ňujícich ženiti se (1 Tm 4, 1. 3). Tomu teď snadno rozumíme, když se zákaz manželství hájí takovými tresty. 24 Ale Boži příkaz nelze zrušit žádným lidským zákonem ani slibem. | Pro- 91 25 to i Cyprián radi, aby ženy, které nezachovávají slíbenou čistotu, vstoupily do manželství. Řiká to těmito slovy (I. Kniha listů, list 11): Jestliže nechtějí nebo nemohou vytrvat, je lépe, aby se provdaly, než aby pro své rozkoše padly do ohně; ať aspoň nejsou k pohoršení bratřím a sestrám.12 26 Jistou umirněnost vůči těm, kteří složili slib v nedospelosti, jak se vlastně až dosud mnohdy děje, projevují i samy církevní zákony.2-1 Dvacátý čtvrtý článek O mši. 1 Našim církvím se neprávem vytýká, že ruší mši. U nás se naopak mše 2 zachovává a slouží s nejvétší úctou. Zachovávají se také téměř všechny obvyklé obřady, jen se leckdy k latinským zpěvům připojují pro poučeni lidu •'" Decr. Grat. [., dist. 82, cap. 2-5; d. 84, c. 4. K rozpravě 1. nicejského koncilu o kněžském manželství podáva působivé svědectví starocirkevni dejepisec Socratcs Scholas-ticus: Hist. eccl. 1, 11 (v českém překladu Josefa Nováka v Sedmé patrislické čítance, Praha 1989, 33). ;l Decr. Grat. I., dist. 34, cap. 7; Pars II.. causa I, quaest. 7, c. 5. a Epist. 4, 2. " Decr Grai. II., causa 20. quaest. I. c. 13-15. 63 - U. AUGSBURSKÁ KONFESE - 3 zpěvy německé. Vždyť zejména k tomu obřady slouží. I Pavel přikazuje 4 (l K 14, 9. 19), aby se v církvi užívalo jazyka, který je lidu srozumitelný. Lid 5 uvyká tomu, aby svátosti společně užívali všichni, kdo jsou k tomu způso- 6 bili, a tím se zvyšuje vážnost a posvátnost veřejných obřadů. Nepřipouští se 7 k ní totiž nikdo, kdo by nebyl předem zkoumán. Lidu se dostává také | poučení, jak je svátost důstojná a užitečná, jak velkým potěšením je pro 9 sklíčené svědomí, aby se lid učil Bohu věřit a očekávat od něho všechno 8 dobré. Takováto služba se Bohu libí a takové užívání svátostí rozhojňuje 9 zbožnost a oddanost Bohu. A tak je zřejmé, že ani naši odpůrci neslouží mši s větší vážností, než se děje u nás. 10 Je známo, že si všichni zbožní lidé už dávno veřejně stěžovali zejména na 11 to, že mše se hanebně znesvěcují kvůli zisku. Není jistě tajemství, jak velice se tento zlořád rozmohl ve všech kostelich a jak mnoho je lidí, kteří mše vyko- 12 návaji jen pro mzdu a plat, i přes zákaz církevních zákonů. Už Pavel těžce hrozí těm, kdo nehodně zacházejí s Večeří Páně, když praví: A protož kdokoli jedl by chléb tento, a pil kalich Páně nehodné, vinen bude tělem a krvi Páně 13 (1 K11, 27). Proto když byli naši kněží na tento břich upozorněni, soukromé mše u nás ustaly, neboť se jinak než za plat skoro nikdy nesloužily. 14 Biskupové o těchto zlořádech dobře věděli; kdyby je byli v pravý čas na- 15 pravili, bylo by teď méně sporů. Svou nedbalostí dopustili, že se do církve vloudilo mnoho takových zlořádů, a pozdě začínají hořekovat nad pohro- 16 mou v církvi. Vždyť tyto rozbroje povstaly z oněch zlořádů, které byly už 17 tak zjevné, že je nebylo možno dál snášet. Vznikly rozepře o mši, o Večeři 18 Páně. Svět možná stíhá trest za | dlouhodobé zneužíváni mše, za to, že je 9 19 po tolik staletí trpěli v církvi ti, kdo je mohli a měli napravit. Neboť v Desateru přikázání je psáno: Nenechá Hospodin bez pomsty toho, kdož by bral 20 jméno jeho nadarmo (Ex 20, 7). Zdá se však, že od počátku světa nebyla žádná božská věc zneužita k zisku tak jako mše. 21 K tomu přistoupila ještě domněnka, která soukromé mše rozmnožila do nekonečna, totiž že Kristus svým utrpením učinil dosti pouze za prvotní hřích a mši ustanovil, aby se v ní přinášela oběť za každodenní, běžné i smr- 22 telné hřichy. Odtud vzešla obecná představa, že mše je skutek, který zahla- 23 zuje hříchy živých i mrtvých už jen tím, že byl vykonán. Pak nastalo dohadování, zda jedna mše sloužená za mnohé platí tolik jako mše zvlášť sloužená za jednotlivce. To pak zplodilo ono nekonečné množství všelijakých mši. 24 Naši přitom upozornili, že takové náhledy odporují Písmu svatému a tupí 25 slávu Kristova utrpení. Neboť Kristovo utrpení bylo oběti a dostiučiněním nejen za prvotní hřích, ale i za všechny ostatní hříchy, jak je psáno v listu k Židům: 26 Posvěceni jsme skrze obětováni těla Ježíše Krista jednou (Žd 10, 10), | a opět: Jed- 9- 27 nou oběti dokonalé učinil na věky ty, kteříž posvěceni bývají (Žd 10, 14). 28 Písmo také učí, že ospravedlněni před Bohem se nám dostává vírou 29 v Krista, když věříme, že se nám pro Krista odpouštějí hřichy. Jestliže však 64 - ČLÁNKY, V NICHŽ SĽ PROBÍHAJÍ ZMENENÉ ZLOŘÁDY - mše zahlazuje hříchy živých i mrtvých již tim, že byla vykonána, dochází se odpuštěni hříchů mešním úkonem, nikoli vírou. To však Pismo nepřipouští. 30 Kristus přikazuje: To čiňte na mou památku (L 22, 19). Mše je tedy ustanovena proto, aby si víra těch, kteří svátost užívají, připomínala, jaká dobrodiní od Krista přijímá, a tak aby povznášela a potěšovala sklíčené svě- 31 domí. Neboť pamatovat na Krista znamená pamatovat na jeho dobrodiní 32 a okoušet, že se nám skutečně podávají. A nestačí připomínat si jen událost, poněvadž tu si mohou připamatovávat i Židé a bezbožní lidé. 33 Mše se tedy má sloužit, aby se svátost podávala těm, kdo potřebuji potěšeni, jak praví Ambrosius: Protože stále hřeším, musím stále přijímat lék.1* 34 A poněvadž mše je takovéto společné účastenství v svátosti, zachovává se u nás společná mše každý svátek, kdy se svátost podává těm, kdo si toho 35 žádají, a také v jiné | dny, pokud by chtěl někdo svátost přijmout. Tento oby- 95 čej není v církvi nový. Staří spisovatelé před Řehořem [. se nezmiňují o sou- 36 kromě mši, o společné mši však mluví velmi často. Jan Zlatoústý praví, že kněz stojí každý den u oltáře a jedny k přijímáni svátosti připouští, jiné od- 37 mítá." A ze starých církevních zákonů je patrné, že mši sloužil pouze jeden 38 kněz a od něho pak přijímali tělo Páně ostatní knězi a diákoni. Tak přece znějí slova nicejského kánonu: Svatou Večeři nechť přijímají diákoni podle 39 řádu po knězích od biskupa anebo od kněze.2'' A Pavel o Večeři Páně přikazuje, aby očekávali jeden na druhého (1 K 11, 33), aby při ni bylo společné účastenství. 40 Když se tedy náš způsob konání mše opírá o příklad církve podle Písma a podle Otců, doufáme, že nemůže být odsouzen, zvlášť když se u nás veřejné obřady zachovávají z valné části tak, jak se jich užívalo dříve. Lišíme se pouze co do počtu mši, a kvůli mnoha zjevným zlořádům by určitě pro- ii spělo, kdyby se jejich počet zmenšil. Neboť kdysi se ani v nejlidnatějších církvích nesloužila mše každodenně, jak svědčí Trojdílná historie, kniha 9: V Alexandrii naopak se čtou Písma ve středu a v pátek a doktoři je vykládají a koná se vše kromě slavnostního obřadu mše.11 | Dvacátý pátý článek 97 O zpovědi. 1 Zpověď neni v našich církvích zrušena. Tělo Páně se přece podává jen těm, 2 kdo byli předtim zkoumáni a rozhřešeni. A lidu se dostává bedlivého pou- 24 Pseudo-A.: De sacraineiitis IV 6, 28. :í Spojuje latinské znění Hom. 3 in ep. ad Epfi. c. I. a Hom. 17 in ep. ad llebr. c. 10. !* 18. kánon I. Nicaena. :' Magnus Aurelius Cassiodorus: História ecclesiastka tripartita 9. 38 (převzato ze So-eratovy Hist. eeel. 5, 22). 65 - ii. AUGSBURSKÁ KONFESE - 3 čeni, co má o rozhřešení věřit, o čemž se v minulosti | vůbec nemluvilo. Li- 98 dé se nabádají, aby si rozhřešení velice vážili, neboť je to hlas Boži a pro- 4 hlasuje se z rozkazu Božího. Velebena je moc klíčů a připomíná se, jak mnohé potěšeni přináší sklíčenému svědomí a že Bůh žádá, abychom tomuto rozhřešeni věřili jako jeho hlasu znějícímu z nebe, a že tato vira v Krista 5 vpravdě dosahuje a přijímá odpuštěni hříchů. Předtím se nesmírně vyvyšovaly skutky dostiučinění za hřích; ale o víře, o Kristových zásluhách a o spravedlnosti z víry nebylo ani zmínky. Po této stránce proto nelze naše 6 církve ani v nejmenším vinit. Neboť to nám musí dosvědčit i naši odpůrci, že u nás se učení o pokání předkládá a objasňuje co nejbedlivěji. O zpovědi se však učí, že není nutné vypočítávat hříchy a zatěžovat svědomí starosti | o výčet všech provinění, neboť všechny hříchy vypovědět ne- 99 8 lze, jak svědčí Ž 19, 12: Poblouzením kdo vyrozumí? A h 17, 9: Nejlstivějšijest 9 srdce nade všecko, a ne/převrácenější. Kdo vyrozumí jemu? Kdyby měly být odpuštěny pouze vypočtené hříchy, svědomí by se nikdy nemohlo upokojit, poněvadž mnoho hříchů vůbec ani nevidíme, ani si na ně nevzpomínáme. H) I staří církevní spisovatelé potvrzuji, že vypočítávat hříchy není třeba. V De- 11 kretech28 se o tom citují slova Jana Zlatoústého,2" který praví: Neříkám ti, aby ses veřejné vyzrazoval anebo před jinými na sebe žaloval; ale chci, abys poslouchal proroka, jenž řekl: „ Uval na Hospodina cestu svou" (Z 37, 5). S modlitbou proto vyznávej své hříchy před Bohem, pravým soudcem. Svá provinění 12 nepronášej ústy, ale pamětí svého svědomí. A Glosa o pokání (Dist 5., kapi- 13 tola Ať uváži) shledává, že zpověď je lidské ustanoveni.'0 Přesto se však i v našich církvích zpověď zachovává, jak pro veliké dobrodiní, které s sebou rozhřešení nese, tak pro | další užitky, jež přináší svědomí. 100 Dvacátý šestý článek O rozlišování pokrmů. 1 Nejen mezi lidem, ale i mezi církevními učiteli vládlo všeobecné přesvědčení, že rozlišování pokrmů a jiná podobná lidská ustanovení jsou skutky dobré k tomu, aby si lidé zasloužili Boži milost a činili dosti za hříchy. Po- 2 dobně smýšlel i svět, jak je patrné z toho, že se každodenně ustanovovaly nové obřady, nové řády, | nové svátky, nové posty a kazatelé v kostelích vy- L01 žadovali tyto skutky jako bohoslužbu, která je nezbytná, aby si lidé zasloužili Boží milost, a velmi strašili jejich svědomí, kdyby cokoli z toho zane- 3 dbali. Z tohoto smýšlení o lidských ustanoveních povstalo v církvi mnoho zlého. !s Decr. Grat. II., causa 33, quaest. 3. De poenttentia d. I. c. 87, 4. ;" Hom. 3! in ep. ad Hebr. ■" Giossa Decr. Grat. 11.. sec. p. De poenttentia dist. 5. cap. Considerel. 66 - ČLÁNKY, V NICHŽ SĽ PRODÍRAJÍ ZMÍNĚNÉ ZLOŘÁDY - 4 Za prvé bylo zatemněno učení o milosti a o spravedlnosti z víry, což je ncjpodstatnější část evangelia, a proto má mít v církvi výsadní místo, aby se vpravdě rozpoznávala Kristova zásluha a aby víra, která věří, že se hříchy odpouštějí pro Krista, byla postavena vysoko nad skutky a nad všechny 5 ostatní způsoby bohoslužby. Proto i Pavel klade na tento článek co největši důraz a odsouvá zákon a lidská ustanoveni, aby ukázal, že křestánská spravedlnost je něco jiného než takovéto skutky, že je to víra, která věří, že nám 6 milost byla dána pro Krista. Toto Pavlovo učení bylo však téměř úplné potlačeno lidskými ustanoveními, která vyvolala domněnku, že Boží milost a spravedlnost je třeba si zasloužit rozlišováním pokrmů a dalšími podob- 7 nými úkony. Při pokání nepadla o viře ani zmínka, ukládaly se jen tyto ospravedlňující skutky a mělo se za to, že v nich spočívá celé pokání. «s |Za druhé, lidská ustanovení zatemňovala Boží přikázání, poněvadž se 102 jim přisuzovala větši důležitost než přikázáním Božím. Vládl názor, že celé 9 křesťanství záleží v zachovávání určitých svátků, obřadů, postů a ošacení, a to se označovalo mnoha pochvalnými názvy jako život duchovní a život 10 dokonalý. Zato Božím přikázáním vztahujícím se na rozličné stavy a povolání se nedostávalo žádných chval; že otec vychovával děti, že matka rodila, že vládce spravoval zemi, to vše bylo pokládáno za skutky světské, nedokonalé a daleko méně významné než zachovávání oněch lidských n ustanovení. Tento blud velmi tížil svědomí zbožných lidí, trápili se nad tím, že jsou v zajeti tak nízkého způsobu života, manželství, úřadu anebo jiného občanského povoláni, obdivovali mnichy a jim podobné a mylně se domnívali, že úkony, které tito lidé zachovávají, jsou Bohu milejší. 12 Za třetí, tato ustanovení uvrhla svědomí do velkého nebezpečí, poněvadž nebylo možno všechna ustanovení zachovávat a lidé přesto měli za to, že 13 k Boží službě nezbytně patří. Gerson piše, že mnozí propadli zoufalství, ba někteří se sami sprovodili ze světa, poněvadž pochopili, že takovým ustanovením nemohou | dostát, a přitom neslyšeli ani slovo potěšení o správe- 103 14 dlnosti z viry a o milosti.31 Víme, že summisté52 a theologové se ustanoveními obírají a snaží seje zmírnit, aby lidskému svědomi ulehčili, aleje to málo co platné, někdy strojí lidskému svědomi ještě větší léčky. 15 A ve školách i v kázáních se obírali lidskými ustanoveními do té míry, že jim už nezbýval čas. aby četli Písmo a hledali prospěšnější učeni o víře, o kříži, o naději, o hodnotě občanských věcí, o potěšení svědomí v těžkém 16 pokušení. A tak si Gerson a někteří jiní theologové trpce stěžují, že jim tyto spory o lidská ustanovení brání, aby se zabývali lepším učením." 17 Také Augustin se vyslovuje proti tomu, aby se dodržováním těchto ustanovení zatěžovalo svědomí, a moudře napomíná Januaria, aby vě- Jl Tnetatus de praeparatiane ad missam etc. " Autoři zpovědních příruček (summae de casibus conscieniiae). " De vila spirituali animae, led. 2. 67 - II. AUGSBURSKÁ KONFESE - děl, že jejich zachováváni není třeba příliš zdůrazňovat; tak znějí jeho slova.'4 is Jestliže se tedy někteří snaží vzbudit zdání, že se naši dotkli této otázky 19 z všetečnosti nebo z nenávisti k biskupům, je to falešné obviněni. Bylo naprosto nezbytné upozornit církve na tyto bludy, které vznikly ze špatně 20 | pochopených ustanovení. Evangelium zajisté vede k tomu, aby se v církvi 104 kladl náležitý důraz na učení o milosti a o spravedlnosti z víry. Takovému učeni však nelze porozumět, domnívají-li se lidé, že si milost zaslouží zachováváním ustanoveni, která si sami určili. 21 A proto naši učili, že zachováváním lidských ustanovení si nemůžeme zasloužit milost ani učinit dosti za hříchy. Není proto přípustné považoval 22 dodržování takových ustanovení za bohoslužbu, která je nezbytná. Dokládají to svědectvím Písem. Kristus v evangeliu podle Matouše (Mt 15, 3-9) omlouvá apoštoly, kteří nedodrželi běžné ustanoveni, o němž se však zdálo, že se týká věci všední a že souvisí s očišťováním podle zákona, a praví: 23 Ale nadarmol mne cti, učíce učení přikázáni lidských (Mt 15,9). Neužitečnou službu tedy nežádá. A hned poté dodává: Ne to, což vchází v ústa, poškvrňu- 24 je člověka (Mt 15, 11). V listu Římanům čteme: Království zajisté Boži není 25 pokrm a nápoj (Ř 14, 17). A jinde: Protož žádný vás nesuď pro pokrm, aneb pro nápoj, aneb z strany svátku, neb novuměsice, aneb sobot... Jestliže tedy zemřeli jste s Kristem živlům světa, proč, jako byste živi byli světu, těmi ceremoniemi dále se obtěžovali, f když se říká/: Nedotýkej se, ani okoušej, aniž se 26, 27 s lim obírej? (Ko 2, 16. 20. 21). Apoštol Petr praví: Protož nyní, proč pokoušíte Boha, vzkládajíce na hrdlo učedlníků jho, kteréhož ani otcové naši, ani my nésti jsme nemohli? Ale skrze milost Pána Ježíše Krista věříme, že 28 spaseni \ budeme, rovně jako i oni (Sk 15. 10-11). Zde Petr zapovídá zatě- 105 29 žovat svědomí mnoha obřady, ať Mojžíšovými, ať jinými. A také První list Timoteovi (1 Tm 4, 1. 3) nazývá ďábelským učením příkaz zdržovali se od pokrmů, poněvadž je proti evangeliu takové skutky nařizovat nebo je činit, abychom si jimi zasloužili milost, nebo proto, že by snad bez bohoslužby tohoto druhu nemohla křesťanská spravedlnost obstát. 30 Tu odpůrci vytýkají, že naši zakazují kázeň a umrtvovánť těla jako Jovi- 31 nian. V našich spisech ize však najít něco jiného. Vždyť naši vždycky učili 32 o kříži, že křesťané musí snášet utrpení. To je pravé, vážné a nepředstírané umrtvování těla - být podroben všelijakým trápením a být křižován s Kristem. 33 Nadto naši učí, že se má každý křesťan tak cvičit a krotit tělesnou kázní nebo | cvičením a práci, aby jej sytost či zahálka neponoukaly k hřešení. Ne 106 však proto, abychom si takovým cvičením zasloužili odpuštění hříchů ane- 34 bo činili dosti za hříchy. Na tuto tělesnou kázeň je nutno dbát vždycky a ne 35 pouze v několika stanovených dnech, jak přikazuje Kristus: Pilně se pak va- 14 Epist, 54, 2 ud lam turiu m a Ep. 55, 19. 68 - člänky, v nichž se pronikají zmenené zlořády - 36 rujte, aby snad nebyla obtížená srdce vaše obžerstvím (L 21, 34), a také: Toto 37 pak pokolení nevychází, jediné skrze modlitbu a půst (Mt 17, 21). A Pavel praví: Podmaňuji tělo své, a v službu podrobuji (1 K 9. 27). Tu zřetelně ukazuje, 38 že nepodmaňuje své tělo, aby si touto kázní zasloužil odpuštění hříchů, ale 39 aby měl tělo poddajné a způsobilé pro duchovni věci a k vykonávání povinností podle svého povolání. A tak se u nás nezavrhuje sám půst, ale lidská ustanovení, která ohrožuji svědomí tím, že předepisuji jisté dny a jisté pokrmy, jako by takové skutky byly bohoslužbou, která je nezbytná. 40 Ale i u nás se zachovávají mnohá ustanoveni, jako je čtení Písma při mši, svátky atd., která slouži k tomu, aby se v církvi dálo všecko podle řádu. Při- 41 tom se však lidem připomíná, že taková služba před Bohem neospravedlňuje a že se nemůže pokládat za hřich, jestliže se takové věci bez pohorše- 42 ní pomíjejí. Takovou | svobodu od lidských řádů a ustanovení znali i Otcové. 107 43 Neboť na východě světili Velikonoce jindy než v Římě, a když Římští kvůli tomuto rozdílu obviňovali východ z rozkolu, jiní je napomínali, že takové 44 obyčeje nemusí být všude stejné. Ireneus praví: Nesoulad v postu neruší soulad viry.'* I papež Řehoř ve 12. distinkci alespoň naznačuje, že taková ne- 45 stejnost neruší jednotu církve.3* V 9. knize Trojdílné historie je uvedeno mnoho příkladů nestejnosti v obřadech a připojena tato slova: Úmyslem apoštolů nebylo ustanovovat svátky, ale kázat dobré obcováni a zbožnost* | Dvacátý sedmý článek no O klášterních slibech. 1 Našemu učeni o klášterních slibech lze nejlépe porozumět, připomene-me-li si, v jakém stavu byly kláštery a co všechno se v nich denně dělo pro- 2 ti církevním zákonům. Za časů Augustinových to byla svobodná sdružení, později, když se narušila kázeň, byly zavedeny klášterní sliby, aby jako pomyslný žalář nčkdejši kázeň obnovily. 3, 4 Časem přibylo k slibům mnoho dalších závazků. Takovými pouty byli v rozporu s církevními zákony svázáni mnozí, někteři již v nedospelosti. 5 Mnozi ale přecenili své sily a ocitli se v tomto stavu omylem, třebaže by- 6 li už dospělí. Kdo se do této sítě zapletl, byl donucen v ni zůstat, i když něk- 7 teří se mohli díky církevním zákonům osvobodit. Častěji se to stávalo v klášterech pro ženy než pro muže, ačkoli právě slabší pohlaví mělo být víc h ušetřeno. Tato tvrdost se už dávno | znelíbila mnoha řádným lidem, když vi- lil děli, jak jsou dívky a chlapci umisťováni do klášterů kvůli zaopatření; vidě-ij li, jak nešťastně takové úmysly končily, jaké způsobily pohoršení, do jakých H Podle Eusebia: ffíst. eccl. V, 26, 13. * Decr. Grat. I., dist. 12. c. 10. 17 Cassiodorus: História tripartita 9, 38 (předlohou Socrates: Hist. 5, 22). 69 - II. AUGSBURSKÁ KONFESE - osidel vehnaly svědomí. Těžce nesli, že se v takové mimořádně nebezpečné věci zcela opomíjí a zanedbává váha církevních zákonů. 10 K tomuto zlu přibylo ještě další naučení o klášterních slibech, které se, jak známo, už kdysi nelibilo ani samotným řeholníkům, pokud byli alespoň 11 trochu rozumnější. Učili totiž, že klášterní sliby jsou rovny křtu; učili, že člověk si tímto způsobem života zasluhuje odpuštění hříchů a ospravedlně- 12 ní před Bohem. Dodávali dokonce, že člověk si klášterním životem zasluhuje nejen spravedlnost před Bohem, ale ještě něco navíc, poněvadž se tu zachovávají nejen přikázání, ale i rady evangelia. 13 Ujišťovali tak, že mnišský slib daleko předči křest a mnišský život že je záslužnější |než život vrchnosti, život farářů a jim podobných, kteří bez Liä 14 předstírané zbožnosti slouží podle Božího rozkazu svému povolání. A to nemůže nikdo popřít, poněvadž tak se o tom píše v jejich knihách. 15 Co se pak v klášterech dělo dál? Kdysi byly kláštery školami Písem a jiných nauk prospěšných církvi a odtud vzešli mnozí knězi a biskupové. Nyní 16 je tomu jinak - a není třeba opakovat, co se obecně ví. Kdysi se scházeli, aby se učili, nyní si vymýšlejí, že |je to způsob života zřízený k tomu, aby si li? člověk zasloužil milost a spravedlnost, že je to dokonce stav dokonalosti, 17 a vyvyšují jej nad každý jiný způsob života ustanovený Bohem. Připomínáme to bez přeháněni a bez nenávisti, aby bylo možno lépe porozumět, čemu v této věci učí naši učitelé. 18 Předně se u nás učí, co se vstupu do manželství týče, že sňatek může uzavřít každý, kdo není způsobilý k panickému životu, neboť mnišský slib 19 nemůže zrušit Boží ustanovení a rozkaz: Z příčiny smilstva, jeden každý man- 20 želku svou měj (1 K 7, 2). A nejen samotný Boží rozkaz, ale Boží stvořitelský řád nutí k manželství ty, které Bůh svým zvláštním působením |nevyňal, 114 21 podle slov Písma : Není dobré člověku býti samotnému; učiním jemu pomoc, kteráž by při něm [bylaj (Gn 2, 18). Proto se ti, kdo jsou poslušní tohoto Božího rozkazu a nařízení, nedopouštějí hříchu. 22 Co se proti tomu dá namítat? Závaznost mníšskeho slibu může kdokoli vyvyšovat, jak se mu zachce, avšak nedokáže, aby slib rušil Boží rozkaz. Cír- 23 kevní zákony učí, že při každém slibu se vyhrazuje právo vyššího,'" proto takový slib proti rozkazu Božímu plati ještě méně. 24 Vždyť kdyby nebylo možno z žádného důvodu zbavit slib závaznosti, nemohli by od něho osvobozovat ani papežové. Neboť nepřísluší člověku prá- 25 vo rušit závazek, který má svůj původ v právu Božím. Římští papežové však byli obezřetní a usuzovali, že se v otázce závaznosti má postupovat mírně, 26 proto čteme, že často rozhodli o zproštěni od slibů. Známý je příběh aragónskeho krále, který byl na trůn povolán z kláštera.1' A máme příklady i z naší doby. 58 Decr. Grat. II., causa 20, quaest. 4, c. 2. " Ramiro II. řečený Mnich v roce 1134. 70 - ČLÁNKY, V NICHŽ SE PROBÍRAJÍ ZMĚNĚNÉ ZLOŘÁDY - 27 A dál - proč naši odpůrci tak zveličuji závaznost a dopad mnišského slibu, a přitom mlčí o jeho povaze, o tom, že má vázat jen v možné věci a že 28 má být dobrovolný, přijatý svobodně a | s rozvahou? Vždyť je dobře známo, 115 29 nakolik je stálá čistota v lidské moci. A kolik je těch, kteří složili slib dobrovolně a s rozvahou! Děvčata a chlapci jsou k slibům přemlouváni, ba čas- 30 to i nuceni, dříve než jsou schopni samostatného úsudku. Není proto správné přít se tak urputně o závaznost, když všichni uznávají, že je proti povaze slibu, není-li učiněn svobodně a s rozvahou. 31 Většina církevních zákonů ruší sliby dané před patnáctým rokem,40 neboť se má za to, že v tomto věku není člověk schopen rozhodovat o věcech, kte- 32 ré maji vliv na celý život. Jiný zákon, který bere na lidskou slabost ještě větší ohled, přidává několik let a zakazuje skládat slib před osmnáctým rokem.41 33 Kterým zákonem se budeme řídit? Většina řeholníků, kteří z kláštera odcházejí, se ospravedlňuje tím, že složili slib v nedospelosti. 34 Konečně, i kdyby porušení slibu mohlo být považováno za přestupek, nevyplývá z toho ještě, že by se manželství takových lidi měla rozloučit. 35 Augustin praví, že se nemají rozlučovat (27, otázka 1, kapitola Sňatků),4-a jeho slovo má velikou váhu, třebaže později jiní smýšleli jinak. 36 Ačkoli je pak zřejmé, že většinu lidí zprošťuje slibu sám Boží rozkaz o manželství, naši učitelé přesto uvádějí ještě další důvody, proč nejsou klášterní sliby platné. Neboť každá bohoslužba, kterou ustanovili a zvolili lidé bez Božiho rozkazu k zasloužení milosti a ospravedlněni, |jc bezbožná, jak 116 37 praví Kristus: Nadannoť mne cti, učíce učeni přikázáni lidských (Mt 15, 9). A Pavel všude učí, že spravedlnost se nemá hledat v zachováváni našich ustanovení a bohoslužeb, které vymysleli lidé, ale že seji vírou dostává těm, kteří věří, že je Bůh bere na milost pro Krista. 38 Je však známé mnišské učení, že pobožné úkony činí dosti za hříchy a zasluhují milost a ospravedlnění. Copak tím ale nezlehčuji Kristovu slávu 39 a nezatemňují a nepopirají spravedlnost z viry? Z toho plyne, že takové běžné sliby byly bezbožnou bohoslužbou, a proto nemohou zavazovat. Ne- 40 boť bezbožný slib učiněný proti rozkazu Božímu neplatí; a slib nemá zavazovat k nepravosti, jak zni církevní zákon.4"' 41 Pavel říká: Zbavili jste se Krista, kteřížkoli v zákoně ospravedlněni býti file- 42 dáte; vypadli jste z milosti (Ga 5, 4). Tak se zbavuji Krista a vypadávají z mi- 43 losti i ti, kteří chtějí být ospravedlněni svými sliby. Neboť i ti, kteří přisuzují slibům ospravedlnění, přisuzují vlastním skutkům to, co vlastně přísluší slávě Kristové. 44 Opravdu nelze popřít, že mniši učili, že jsou ospravedlňováni a zasluhují 11 Decr. Grat. II.. causa 20, quaest. I. c 10. * Decr. Grat. II., causa 20, q. I, c. 5. 4- Decr. Grat. II., causa 27, q. 1. c. 41 Nuptiarum podle De bono viduitatis 9. " Decr. Grat. II., causa 22, q. 4, c. 22. "1 - II. AUGSBURSKÁ KONFESE - si odpuštění hříchů svými sliby a dodržováním vlastních ustanovení; ano, dokonce přibájili | ještě další smyšlenky, že ze svých skutků mohou půjčo- i 45 vat i jiným. Kdyby chtěl člověk z nenávisti zveličovat, co všechno by mohl 46 vyjmenovat, za co se teď stydí i sami mniši! K tomu ještě lidem namlouva- 47 ji, že takové pobožnůstkářství je stav křesťanské dokonalosti. Neznamená to 48 ale, že se ospravedlněni přisuzuje skutkům? A předkládá-li se lidu jistá bohoslužba vymyšlená lidmi bez rozkazu Božího a učí-li se, že taková služba ospravedlňuje člověka, není to v cirkvi malé pohoršení. Neboť spravedlnost z viry, která se má v církvi především vyučovat, se tak zatemňuje a lidem se oslepují oči tou prazvláštní andělskou nábožnosti (Ko 2, 18), předstíranou chudobou, pokorou a panictvím. i1) Kromě toho se zatemňují i Boží přikázáni a pravá služba Bohu. Vždyť lidé slyší, že jedině mniši žijí ve stavu dokonalosti; přitom křesťanská dokonalost je něco jiného: Boha se opravdu bát. ale mít silnou víru a pro Krista důvěřovat, že máme milostivého Boha, prosit Boha o pomoc a očekávat ji od něho ve všech věcech, každý ve svém povolání, a přitom usilovně činit 50 dobré skutky a vykonávat své povolání. V těchto věcech spočívá pravá dokonalost a | pravá služba Bohu, nikoli ve svobodném stavu, v žebráni nebo i 51 ve špinavém šatu. Z takového falešného vychvalováni mníšskeho stavu vzni- 52 kaji však mezi lidmi opravdu zhoubné představy. Člověk slyší nadmiru 53 vychvalovat panictví a žije proto v manželství s újmou na svědomí. Slyší, že jen žebrák je dokonalý, zatímco on, s újmou na svědomí, je majetný 54 a obchoduje. Slyší, že evangelium pouze radí nemstít se, proto se jiní v soukromém životě bez rozpaků msti, neboť i oni slyší, že je to jen rada, nikoli 55 přikázáni. Jiní opět mylně soudí, že úřady a obecné povinnosti jsou pro křesťany nedůstojné a že jsou v rozporu s učením evangelia. 56 Čteme příklady, jak někteří lidé opustili manželství a správu veřejných vě- 57 cí a odešli do kláštera. Považovali to za útěk před světem a hledáni svatého způsobu života, poněvadž neviděli, že Bohu se má sloužit podle rozkazů, 58 které on vydal, a ne podle rozkazů, které vynalezli lidé. Dobrý a dokonalý 59 způsob života je ten, který se opírá o Boží příkazy. Na takové věci je třeba lid upozorňovat. 60 Mnišský blud o dokonalosti káral v minulosti už Gerson a svědčil, že v jeho době nebylo obvyklé mluvit o kněžském životě jako o stavu dokonalosti.44 61 | V klášterních slibech vězí tedy mnoho bezbožných domněnek: že ospra- i vedlňuji, že jsou křesťanskou dokonalostí, že zachovávají rady a příkazy 62 evangelia, že obsahují nadbytečné skutky. To všechno zbavuje klášterní sliby platnosti, neboť je to falešné a plané. JJ Napr. De consi/iis evungelivis ei suitu perfecíionis či Coutra pmprieiarios regulae divi Augustini. 72 - ČLÁNKY, V NICHŽ Si: l'ROltl RAJ I /. MI: N I: N V. ZLOŘÁDY - | Dvacátý osmý článek O církevní moci. 120 10 11 12 13 14 15, 16 17 18 Kdysi bývaly velké neshody o biskupskou moc, přičemž někteří neoprávněně zaměňovali moc církevní a moc světskou. Z tohoto zmateni pak vzniklo mnoho zlých válek a velkých bouří, když papežové, vybaveni moci klíčů, zaváděli nové způsoby bohoslužeb, vyhrazovali si právo v některých případech rozhřešovat a dávali násilně do klatby, ale opovážili se též převádět světská království a panovníkům odnímat vládu. Zbožní a učení lidé kárali takové prečiny v církvi už dávno. Pro | pokoj svědomí byli naši tedy nuceni 121 poukázat na rozdíl mezi mocí církevní a mocí světskou a učili, že obojí moc má být z Božího rozkazu ve zbožné úctě a že se ji má vzdávat čest jako nej-většímu dobrodiní na zemi. Naši o tom tedy smýšlejí takto: moc klíčů, čili moc biskupská, je podle evangelia moc či Boží příkaz kázat evangelium, odpouštět hříchy a vysluhovat svátosti. Vždyť Kristus vyslal apoštoly s tímto rozkazem: Jakož mne poslal Otec, tak i já posilám vás... Přijmete Ducha svatého. Kterýmikoli odpustili byste hříchy, odpouštějí!' se jim; kterýmikoli zadrželi byste, zadržániť jsou (J 20, 21-23). A jinde: Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvořeni (Mk 16, 15). Tato moc se vykonává pouze učenim či kázáním evangelia a vysluhováním svátostí buď mnoha lidem nebo jednotlivcům, podle povoláni, poněvadž se tu neposkytuji věci tělesné, ale věčné, | věčná spravedlnost. Duch 122 svatý a věčný život. A těchto věcí mohou lidé dosáhnout jedině službou Slova a svátostí; jak praví Pavel: Evangelium Kristovo moc zajisté Boží jest k spaseni každému věřícímu (Ř 1, 16). Poněvadž tedy církevní moc poskytuje věci věčné a vykonává se jedině službou Slova, není na překážku světské správě, tak jako jí není na překážku ani zpěv. Neboť světská správa se zabývá jinými věcmi než evangelium. Vrchnost neochraňuje duši, ale tělo a tělesné věci proti zjevným křivdám a krotí lidi mečem a tělesnými tresty. Evangelium ochraňuje duši před bezbožnými domněnkami, před ďáblem a věčnou smrtí. Moc církevní a moc světská se tedy nemaji směšovat. Moci cirkevní je přikázáno učil evangelium a vysluhovat svátosti. Ať tedy nezasahuje do cizího úřadu, ať nepřevádí království světa, ať neruší zákony veřejné správy, ať nemaří poslušnost zákona, ať nepřekáží rozhodováni soudu o světských zřízeních a smlouvách, ať nepředepisuje úřadům zákony, jak spravovat zemi. Jak praví Kristus: Království \mé není z tohoto světa (J 18, 36). 123 A opět: Člověče, kdo mne ustavilsoudcím aneb děličem nad vámi?(L 12, 14). A také Pavel praví: Naše obcováni jest v nebesích (Fp 3, 20). A dále: Oděni rytěřováni našeho není tělesné, ale mocné v Bohu k vyvráceni ohrad (2 K 10, 4). Tímto způsobem rozlišují naši mezi povinnostmi těchto dvou moci a při- 73 II. AUGSBURSKÁ KONFESE 19 20 21 11 23 24 25, 26 27 28 29 30 31 32 33 3 i 35 kazují, aby oběma byla prokazována čest a obě byly považovány za Boži dar a dobrodiní. Pokud maji biskupové nějakou moc, nemají ji z přikážu evangelia, ale lidským právem: dali jim ji králové a císařové, aby spravovali jejich statky. To je ovšem jiný úkol než služba evangelia. Ptáme-li se tedy po biskupské pravomoci, je nutno odlišit světskou vládu a církevní pravomoc. Potom | podle evangelia, anebo jak se říká, podle božského pravá, přísluší tato pravomoc biskupům pouze jako biskupům, tj. jako těm, jimž je svěřeno sloužit Slovem a svátostmi, jimž nepřísluší žádná jiná moc než odpouštět hříchy, posuzovat a odmítat učeni, které není v souladu s evangeliem, a vylučovat bezbožníky, jejichž bezbožnost je zjevná, z církevního společenství, a to vše nikoli světskou mocí, ale Slovem. V tom jim nutně a podle božského práva musí církev prokazovat poslušnost podle slov: Kdož vás slyší, mne slyší (L 10, 16). Jestliže ale učí nebo ustanovují něco proti evangeliu, mají církve Boží příkaz odepřít jim poslušnost. Pilně se pak varujte falešných proroků (Mt 7, 15). Byt' i anděl s nebe kázal vám mimo to, což jsme vám kázali, prokletý buď(Ga 1, 8). Nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě. ... Jest nám dána moc k vzdělání, a ne k zkáze (2 K 13, 8. 10). Tak předpisují i církevní zákony (II., ot. 7., kap. Knězi a kap. Ovce).45 A Augustin píše proti Pe-tilianovu listu:"' Nemá se souhlasit ani s katolickými biskupy, pokud by se snad v něčem mýlili anebo \smýšleli proti kanonickým knihám Písma svatého. Mají-li nějakou jinou moc nebo právo rozsuzovat určité pře, kupř. manželské nebo o desátky atd., mají ji lidským právem, a jestliže ji zanedbávají, musí knížata i proti své vůli umožnit svým poddaným spravedlnost, aby byl zachován pokoj. Kromě toho vznikají spory o to, zda biskupové či pastýři mají právo zavádět v církvi obřady a určovat zákony o pokrmech, o svátcích, o kněžských stupních nebo hodnostech. Ti, kdo toto právo biskupům přivlastňuji, odvolávají se na slova: Ještěť bych měl mnoho mluvili vám, ale nemůžete snésti nyní. Když pak přijde ten Duch pravdy, uvedeťvás ve všelikou pravdu (J 16, 12-13). Dovolávají se i přikladu apoštolů, kteří přikazovali zdržovat se krve a toho, co je udáveno (Sk 15, 20). Dále uvádějí, že sobota byla, prý proti Desateru přikázáni, přesunuta na neděli. Žádný jiný přiklad nepřetřásají tolik jako změnu soboty. Vyvozují z toho, že církev má velikou moc, když může měnit i přikázání Desatera.4' |Naši však o této otázce učí, že biskupové, jak bylo již výše uvedeno, nemají moc ustanovovat něco proti evangeliu. Svědčí o tom i církevní zákony (v celé 9. distinkci).4* Je tedy proti Pismu zavádět ustanovení, abychom je- 45 Decr. Grat. II., q. 1 cap. 8 Sacenlotes: tamtéž cap. 13 Oves. *" Zřejmě chybný údaj. " St. Tomáš Akvinský: Summa l/i. II. 2 q. 122 a. 4 ad 4. n Decr. Grat. I. d. 9 cap. 8. 74 - ČLÁNKY, V NICHŽ SE PROBÍRAJÍ ZMĚNĚNÉ ZLOŘÁDY - jich zachováváním činili dosti za hříchy anebo si zasluhovali ospravedlněni. 36 Myslet si, že zachováváním takových závazků dojdeme ospravedlnění, zna- 37 mená urážet slávu Kristovy zásluhy. Je však známo, že z těchto představ se v církvi rozrostla rozličná ustanovení téměř do nekonečna. Zatímco učení o víře a o spravedlnosti z víry bylo potlačeno, o to víc přibývalo svátků, nařizovaly se posty, byly ustanovovány nové obřady, nové pocty svatým, neboť 38 jejich zřizovatelé se domnívali, že si takovými skutky zaslouží milost. Tak se kdysi rozrostly zákony o pokání, jejichž stopy vidíme ještě dnes v dostiči-nění. 39 Proti Božímu příkazu jednají původci lidských ustanovení i tehdy, když nacházejí hřích v pokrmech, dnech a podobných věcech, a tak zatěžuji církev otroctvím zákona, jako by si křesťané museli zasluhovat ospravedlněni bohoslužbou podobnou službě levílské, jejíž zřízení měl prý Bůh svěřit 40 apoštolům a biskupům. Tak to někteří píší a zdá se, že se papežové dali do ii jisté míry svést příkladem Mojžíšova zákona. Odtud vzešla taková břemena, jako že prý je smrtelný hřích | vykonávat ve svátek tělesnou práci, byť tím ne- 12~ vzniklo žádné pohoršení, že některé pokrmy poskvrňují svědomí, že posty (ne přirozené, ale skličující) jsou skutky k usmíření Boha, že je smrtelný hřích zanedbávat hodiny předepsané k modleni, že hřích může být ve vyhrazených případech odpuštěn jen se souhlasem toho, kdo si jeho odpuštění vyhradil, i když ani samy církevní zákony nemluví o vyhrazení viny, ale o vyhrazení církevního trestu. 42 Odkud mají biskupové právo ukládat církvím taková ustanoveni, která svědomím strojí sitě, když přitom Petr zakazuje vzkládal na hrdlo učedlníků jho (Sk 15, 10) a Pavel praví, že moc, kterou mu dal Pán, je dána k vzděláni, a ne k zkáze (2 K 13, 10)? Proč tedy množí hříchy takovými ustanoveními? 43 Vždyť existují jasná svědectví, která zakazuji vyhlašovat taková ustanovení, jež by měla vést k usmíření Boha anebo měla být nezbytná k spaseni. Pa- 44 vel píše: Protož žádný vás nesuď pro pokrm, aneb pro nápoj, aneb z strany svátku, neb novuměsice, aneb sobot. Kteréžto jsou stín věci budoucích, ale tělo (jest] 45 Kristovo (Ko 2, 16-17). A dále: Jestliže tedy zemřeli jste s Kristem živlům světa, proč, jako byste živi byli světu, těmi ceremoniemi dáte se obtěžovali, f když se říká/: Nedotýkej se, ani okoušej, aniž se s tím obírej? Kteréžto všecky věci samým užíváním jich kazí se, podlé přikázáni a učeni lidských. Kteréžto věci 46 majíjen tvářnost \moudrost7...(Ko 2, 20-23). Jinde Pavel taková ustanovení 128 zakazuje, když praví: ...nešetříce Židovských básní a přikázaní lidí těch, kteříž se odvracuji od pravdy (Tt 1, 14). 47 O těch, kteří vyžadují zachovávání lidských ustanovení, praví Kristus: Nechte jich, vůdcovéť jsou slepí slepých (Mt 15, 14) a takové bohoslužby 48 odmítá: Všeliké štípeni, jehož neštípil Otec můj len nebeský, vykořeněno bude (Mt 15, 13). 49 Jestliže tedy maji biskupové právo zatěžovat svědomí takovými ustanoveními, proč Pismo lidská ustanovení tolikrát zavrhuje? Proč je nazývá ttče- 75 - II. AUGSBURSKÁ K O N ľ Ľ S li - nim ďábelským (1 Tm 4, 1)? A copak před tim vším nadarmo varuje Duch svatý? 50 Ustanovení vyhlášená jakoby z nutnosti anebo v domnění, že si jimi člověk zasluhuje ospravedlnění, odporují evangeliu; proto biskupům nepříslu- 51 ší takové bohoslužby ustanovovat ani je vyžadovat jako nezbytné. Neboť v církvi je nutno zachovat učení o křesťanské svobodě, že k ospravedlněni není zapotřebí služby zákona, jak je psáno: Protož v svobodě, kterouž Kristus 52 nás osvobodil, stůjte, a nezaplétejte \se zase vjho služebnosti (Ga 5, 1). Je nut- 129 no zachovat hlavní učeni evangelia, že milosti docházíme vírou v Krista, a ne pro zachovávání určitých lidských ustanoveni anebo pro bohoslužbu, jak ji zavedli lidé. 53 Co si tedy máme myslet o dni Páně a o podobných chrámových řádech? Na to naši odpovídají, že biskupům a pastýřům přísluší zavádět pořádky, aby se v církvi dělo všechno podle řádu. ale ne proto, abychom tím činili dosti za hříchy nebo aby se jimi zavazovalo svědomí a mělo se za to, že je 54 to nezbytná bohoslužba. Tak nařizuje Pavel, aby si ženy ve shromážděni zahalovaly hlavy (1 K 11, 5. 6), a dále, aby vykladači v církvi mluvili jeden po druhém (1 K 14, 29-31). 55 Sluší se, aby církve takové pořádky pro lásku a pokoj zachovávaly, tak aby nedocházelo k pohoršení a všecko v církvích se dálo slušně a podle řádu 56 (1 K 14, 40), avšak tak, aby svědomí lidí nebyla obtížena domněnkou, že jsou to věcí nutné k spaseni a že se ten. kdo je opomíjí, byť bez pohoršení jiných, dopouští hříchu; stejně jako nikdo nemůže říci, | že by hřešila žena, 130 která se bez pohoršení ukáže na veřejnosti s nepokrytou hlavou. 57 To platí i o zachováváni neděle. Velikonoc, svatodušních svátků a po- 58 dobných svátečných dnů a obřadů. Je totiž na omylu ten, kdo má za to, že svěcení dne Páně místo soboty bylo ustanoveno jako povinné z moci cír- 59 kevní. Sobotu zrušilo Písmo, nikoli církev. Učí totiž, že po zjevení evange- 60 lia je možno od všech obřadů Mojžíšova zákona upustil. Bylo však třeba stanovit určitý den, aby lid věděl, kdy se má shromažďovat, a patrně z toho důvodu určila církev den Páně, neděli, která se zdála vhodná i proto, aby byla důkazem křesťanské svobody, která dává lidem poznat, že není nezbytně nutné zachovávat sobotu ani jiný den. 61 Vedou se prazvláštní debaty o změně zákona, o novozákonních obřadech, o záměně soboty, a ty všechny vznikly z falešné domněnky, že v církvi se má bohoslužba podobat službě levítské a že Kristus apoštoly a bisku- 62 py pověřil, aby vynalézali nové obřady nezbytné k spasení. Tyto bludy se vetřely do církve, když se učení o spravedlnosti z viry nevykládalo dost jas- 63 ně. Někteří zase spekulují, že svěcení dne Páně sice není ustanoveno božským právem, ale přece jen jakoby božským právem: předepisují, zda a do 64 jaké míry je dovoleno o svátcích pracovat. Co jiného jsou takové rozpravy než léčky nastrojené svědomí? Neboť ačkoli se snaží lidská ustanoveni zmírnit, I nelze takového umírnění dosáhnout, pokud trvá domněnka, že tato 131 76 ČLÁNKY, V NICHŽ SĽ PROBÍRAJÍ ZMĚNĚNÉ ZLOŘÁDY - 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 76 77 78 ustanovení jsou nezbytná, a ta domněnka přetrvává tam, kde se neví o spravedlnosti z víry a o křesťanské svobodě. Apoštolově přikázali zdržovali se od krve (Sk 15, 20-29) atd. Kdo to ještě zachovává? A presto nehřeší, kdo nezachovává, vždyť ani sami apoštolově nechtěli zatížit svědomí takovou službou, ale na čas to pro pohoršení zakázali. Při tomto ustanoveni máme mít na zřeteli především záměr evangelia. Sotva které církevní zákony se zachovávají přesně; mnohé zastaraly a nedodržují je ani ti, kteří jinak lidská ustanovení horlivě háji. A lidskému svědomi lze sotva udělit lepši radu, než aby zachovávalo umírněnost, tak abychom věděli, že tato ustanovení můžeme zachovávat, aniž bychom si mysleli, že je to nezbytné, a že svědomí neohrozíme, i když lidé v takové věci něco změní. Biskupové by si snadno mohli udržet vážnost a poslušnost, kdyby nena-léhali, aby byla zachovávána lidská ustanovení, která s dobrým svědomím zachovávat nelze. Nyní zakazují podávat Večeři Páně pod obojí způsobou, kněžím přikazují celibát a za kněze nepřijmou nikoho, kdo by se přísahou nezavázal, že nebude učit čisté evangelium. Naše církve nežádají, | aby biskupové usilovali o obnovu svornosti na újmu vlastni důstojnosti, což by ovšem dobří pastýři měli učinit. Žádají pouze, aby upustili od nespravedlivých břemen, která jsou nová a zavedená proti obyčeji obecné církve. Z počátku měla možná některá tato ustanovení příčiny, které bylo možno uznat, ale později už přijatelné nebyly. A je také zřejmé, že některá z nich byla přijata jen omylem. A proto by bylo dobře, kdyby je biskupové nyní laskavě zmírnili, poněvadž taková změna neohrožuje jednotu církve. Mnohá lidská ustanoveni byla přece časem změněna, jak dokazují samy církevní zákony. Pokud by však nebylo možno dosáhnout úlevy od lidských ustanoveni, která nelze zachovávat bez hříchu, nezbývá nám než následovat apoštolského pravidla, které káže, že více slušíposlouchati Boha než lidi (Sk 5, 29). Petr zakazuje biskupům panovat a donucovat církve (1 Pt 5, 3), Teď však nejde o to, aby se biskupové vzdali panování; žádá se pouze jedno jediné, aby dovolili kázat čisté evangelium a aby zmírnili některá ustanovení, která nelze zachovávat bez hříchu. Pokud tak neučiní, ať se maji sami | na pozoru, jak vydají Bohu počet z toho, že svou tvrdošíjností zavdali příčinu k rozkolu. 132 133 Toto jsou hlavní sporné články. Mohli jsme promluvit o mnoha dalších zlořádech, | ale popsali jsme jen ty hlavni, abychom se vyhnuli obširnosti. Množství stížnosti bylo na odpustky, pouti, zneužíváni církevní klatby; farnosti byly opakovaně znepokojovány žebravými mnichy, faráři měli s mnichy ustavičné spory o právo nad farností, o zpověď, o pohřby, o mimořádná kázání a o jiné nesčetné otázky. Ale všechny tyto věci jsme pominuli a kvůli snadnějšímu pochopení jsme v krátkosti předložili ty, které jsou hlavní. 77 II. AUGSBURSKÁ KONľĽSĽ - 4 A neuvedli jsme a nepověděli nic, co by mohio kohokoli urážet. Přednesli 5 jsme jen to, co podle našeho soudu bylo nutno říci, aby se vidělo a vědělo, že jsme v učeni a v obřadech nepřijali nic proti Písmu nebo proti obecné křesťanské církvi, poněvadž je zřejmé, že jsme pečlivě dbaii, aby se do našich církví nevetřely žádné bezbožné věroučné novoty. 6 Chtěli jsme podle příkazu Vaší císařské milosti předložit tyto články, abychom vyjádřili své vyznání a aby z nich bylo patrno, co je obsahem a jád- 7 rem učeni našich učitelů. Bude-li se k tomuto vyznání od nás ještě něco | požadovat, jsme hotovi s Boží pomoci podat podle Písem obšírnější výklad. 135 | Vaši císařské milosti věrní a poddaní: 156 9 li) 1 t 12 13 I i 15 16 17 Jan, vévoda saský, kurfiřt, Jiří, markrabě braniborský. | Arnošt, vévoda brunšvicko-lůneburský. Filip, lantkrabě hesenský, Jan Bedřich, vévoda saský. František, vévoda lůneburský. Wolfgang, kníže z Anhaltu. Městská rada a purkmistr v Norimberku. Městská rada v Reuttingenu. 137 78 III Apologie Augsburského vyznání. Uvedení III. Významu, jakého může Augsburská konfese nabýt, si od počátku nebyli vědomi pouze její stoupenci, ale i protivnici, kteří chtěli jejímu dalšímu uplatnění zabránit. Protireformační theologové proto hned na sněmu, na kterém byla sepsána a přednesena, vynaložili všechny sily, aby ji okamžitě potřeli. Dokonce pro dosažení svého cíle nasadili i prostředky ne právě čestné. Vždyť podle svoláván listiny měly vysvětleni svých postojů předložit ve vlastní formulaci obě frakce německého křesťanstva, aby se pak o nich pokusily mezi sebou domluvit, a císař Karel očekával, že se tak skutečně stane. Místo toho však přívrženci papežské kurie počkali, až se svou Konfesi vystoupí evangelíci, a pak sestavili co nejsilněji obsazenou komisi, aby na jejich text podala odpověď - a sice odpověď od počátku zamýšlenou jako negativní, a z tohoto hlediska i výstižně nazvanou „Vyvrácením Augsburského vyznání" (Confutatio Conľessionis Augusta nae). Změnou postupu nemile zaskočený císař pak již na autorech protispisu vymohl leda zkráceni jeho velmi obsáhlého textu na třetinu, a přece jen také jistě zmírnění tónu. Pro počátek do něho totiž vpravili příliš mnoho nejen z dopředu nastřádané polemické argumentace, ale i z hněvu a nevole vůči svým oponentům. Nicméně po úpravě v tomto smyslu, již provedl přední kontroverzista a spo-liipň vodce knihy Johannes Eck, připadalo stanovisko memorandem vyjádřené již i císaři, oddané/nu stoupenci „starověrného" katolicismu, jako samo o sobě nevývratné. Proto také posléze, 3. srpna 1530, smělo být na sněmu přece jen přečteno jako oficiální odpověď na Augsburskou konfesi, a to dokonce přímo v císařově jménu, nejen za své autory. Stranici protireformace se přitom opět pokoušeli pro výroky Konfutace zajistit platnost posledního slova i dalšími, a ne právě vybíravými prostředky. Jmenovité se vynasnažili, aby ti, kteří jí měli být odmítnuti, její text pouze jednou slyšeli, ale nedostali jej do rukou - což by jim přinejmenším silně ztížilo další reakci na odpovídající úrovni. Mluvčí reformace se ovšem ani takovými překážkami nemohli nechat odstrašit. Vždyť kdyby se spokojili s tím, že by „ Vyvráceni" svého Vyznáni vzali na vědomi, byli by pokládáni za poražené v disputaci a úsilí, jež do Konfese vložili, by přišlo vniveč. Ve snaze předejít snemovni deklaraci, že Augustana byla odmítnuta na základě Písma svatého, nesměli učinit nic slabšího než sami opět