Kurz: Islám (RLKA08) Ústav religionistiky MUFF Brno PS 2017
Attila Kovács
Islámské frakce, směry a proudy
Primární zdroje
 LANDOLT, Hermann & SHEIKH, Samira & KASSAM, Kutub
(eds.), An Anthology of Ismaili Literature: A ShiciVision of Islam,
London – NewYork, I.B.Tauris –The Institute of Ismaili
Studies, 2008.
 SOBHANI, Ayatollah Jacfar, Doctrines of Shici Islam:
A Compendium of Imami Beliefs and Practices, NewYork –
London, I.B.Tauris -The Institute of Ismaili Studies, 2001.
 AT-TABARI, Abu Ja’far Muhammad, The History of al-Tabari,
38 volls., Albany, SUNY Press, 1985-1997.
 TABATABA´I, Sayyid Mohammad Hosayn, Shi'ite Islam,
Albany, SUNY Press, 1979.
 SHAHRASTANI, Muhammad b. Abdulkarim, Muslim Sects
and Divisions:The Section on Muslim Sects in Kitab al-Milal wa
'l-Nihal, London, Kegan Paul International, 1984.
Sekundární zdroje
 AÇIKYILDIZ, Birgül, TheYezidis:The History of a Community,
Culture and Religion, London, I.B,Tauris, 2010.
 AFSARUDDIN, Asma, The First Muslims: History and Memory,
Oxford, Oneworld, 2007.
 ASATRYAN, Musheg, Controversies in Formative Shi’i Islam:
The Ghulat Muslims and their Beliefs, London, I.B.Tauris, 2017.
 CRONE, Patricia & HINDS, Martin, God's Caliph: Religious
Authority in the First Centuries of Islam, Cambridge, Cambridge
University Press, 2003.
 ČECH, Libor, Írán a kultura mučednictví: od zbožnosti k protestu,
Praha, Academia, 2016.
 DAFTARY, Farhad, The Ismācīlīs:Their History and Doctrines,
Cambridge, Cambridge University Press, 2007.
 FRIEDMAN,Yaron, The Nuṣayrī-cAlawīs: An Introduction
to the Religion, History and Identity of the Leading Minority
in Syria, Leiden – Boston, Brill, 2010.
 GEBELT, Jiří a kol., Ve stínu islámu: Menšinová náboženství
na Blízkém východě, Praha,Vyšehrad, 2017.
 HOFFMAN,Valerie, The Essentials of Ibadi Islam, NewYork,
Syracuse University Press, 2012.
 MOOSA, Matti, Extremist Shiites:The Gulat Sects, NewYork,
Syracuse University Press, 1988.
 OBEID, Anis, The Druze and their Faith, NewYork, Syracuse
University Press, 2006.
 OLSSON,Tord (ed.), Alevi Identity: Cultural, Religious and
Social Perspectives, London, Routledge Curzon, 1998.
 VESELÝ, Rudolf, Přehled politických a kulturních dějin
islámských zemí od vzniku islámu do konce 18. století, Praha,
Karolinum, 1991.
Islámská obec po Muhammadovi
„umma se rozdělí na 72 frakcí“ (hadíth)
 M. nezanechal žádnou politickou závěť nebo
přesné instrukce jak má dále fungovat umma.
 Majorita prosazovala volbu politickonáboženského
vůdce obce
„náměstka posla Božího“ (chalífat rasúl Alláh)
z toho zkráceně kalif (chalífa).
 V této záležitosti se objevili vážné spory mezi
medínskými ansár („pomocníci“) a mekkánskými
muhádžirún („emigranti“). Kvůli vnitřním sporům
ansár se se prosadil kandidát početně menší
skupiny muhádžirún.
 Mocenská skupina reprezentující majoritu
mudžáhirún na čele cUmarem al-Chattáb a ambiciózní
M. „nejmilejší ženou“, „matkou věřících“ cÁ’išou bint
Abí Bakr prosadila pak volbu Abú Bakra jako kalifa.
 ABÚ BAKR b. Abí Quháfa
as-Siddíq (11-13 H. / 632-634 n.l.)
první z tzv. „ortodoxních“,
„pravověrných“, nebo „správně
vedených“ kalifů (chulafá‘
ar-rašídún) jejichž vláda trvala 30 let.
Po zvolení Abú Bakra následovala přísaha věrnosti
a poslušnosti (bajca) všech muslimů.
„Pravověrní“ kalifové
 Za života M. byl až na malé výjimky islamizovaný
celý Arabský poloostrov, ale jeho smrti většina území
a kmenů vyhlásili nezávislost od Medíny. Muslimská
historiografie to líčí jako období „odpadlictví“.
RIDDA (odpadlictví, z toho murtadd, odpadlík) je spíš
ale politickým a společenským než náboženským
hnutím, i když již za M. života se objevili v různých
částích Arábie „falešní“ prorokové a jejich náboženské
hnutí. Nejdůležitější z nich byli:
 U kmenů Asad a Ghatafán v Nadždu „prorok“Tulajha,
 U kmeneTamím v s.-v. Arábii „prorokyně“ Sadžá,
 V Jemenu a v Hadramawtu „prorok“ al-Aswad
 U kmene Hanífa v Jamámě „proroka“ Musajlima,
toto poslední hnutí bylo nejvýznamnějším ze všech.
 Po smrti Abú Bakra byl zvolený za kalifa další z M.
nejbližších „druhů“ (sahába):
 cUMAR b. al-Chattáb
(13-23 H. / 634-644 n.l.), byl
nejaktívnějším mezi rašídún
kalify. Především posilnil
armádu a tím se začíná
období islámské expanze.
 Hlavní směry: Byzancie (Sýrie, Egypt, Středomoří) a
Sásánovská říše (Irák, Irán, Kavkaz, Střední Asie):
 Bitva u Jarmúku (srpen 636), Jeruzalém byl dobyt
v dubnu 637, Egypt (cAmr b. al-cÁs, v r. 640-641)
 Bitva u Qádisíje (listopad 636)
 cUmar vedle kalifského titulu zavedl alternativní
titul pro vůdce muslimské obce a to „velitel / kníže
věřících (amír al-mucimím).
 Aby se zabránilo zavedení dynastického principu ve
vedení ummy (viz šícité) cUmar stanovil šestičlennou
„konzultační radu“ (madžlis aš-šúrá), která by mněla
konsenzem (idžmá’) zvolit kalifa. Po cUmarvé smrti
by zvolen do kalifského úřadu
 CUTHMÁN b. cAffán (23-35 H.
/ 644-656 n.l.) jednalo se a
poměrně starého člověka a
zájmové skupiny vevnitř
ummy doufali že ho dovedou
snadně manipulovat a zneužít.
 Nestalo se ale tak.Třetí kalif byl známý svou
zbožností, ale na rozdíl od většiny M. druhů pocházel
z qurajšovské aristokracie a navíc z Banú cAbd
aš-Šams / Banú Umájja, klanu který stál nejdéle v
opozici k islámu a M. v Mekce.
 cUthmám brzo po svém zvolení začal prosazovat do
klíčových pozic příslušníky svého rodu, co znamenalo
návrat vlády předislámské qurajšovské elity, což
postupně vedlo k vyostření konfliktu vevnitř ummy.
 Jeho vláda se dělí na období klidu (prvních šest let) a
pak na období občanské války vevnitř ummy (dalších
šest let).Vypukli povstání zejména v Kúfě a Egyptě.
 Za nepokoji stála skupina, která se formuloval již
po M. smrti, ale své zájmy začala prosazovat až teď.
 Táto skupina považovala vedení ummy
prostřednictvím zvolených kalifů za nelegitimní a
prosazovala, aby muslimskou obec vedl příslušník
užší M. rodiny (ahl al-bajt) a požadovali zavedení
dynastického principu.
 Členy této skupiny přijeli v r. 656 do Medíny, kde po
dobu 40 dnů obléhali kalifův dům pak tam násilím
vnikli a zabili cUthmána, který se právě modlil a
recitoval Korán. Tímto činem začíná období
„rozkolu“ / „schizmatu“ v muslimské obci.
FITNA („rozkol“ / „schizma“ )
se začal obdobím tzv. velkého rozkolu (al-fitna
al-kubrá’) které trvalo v l. 35-41 H. / 656-661 n.l.
 Vzbouřenci vyžadovali, aby čtvrtým rašídí kalifem se
stel jejich kandidát M. bratranec
a manžel jeho dcery Fátimy
 CALÍ . AbíTálib
(35-41 H. / 656-661 n.l.)
čtvrtý z „pravověrných“ kalifů
a první ze šícitských imámů.
Jeho volba rozdělila komunitu.
Na jedné straně stáli ti, kteří se považovali za „stranu
cAlího“ (šícat cAlí) z toho šíca, teda šícité. cAlí podle této
skupiny není jenom příslušníkem ahl al-bajt ale také byl
M. vybrán (nass) u Ghadíf Humm a stal se tak jeho
dědičem (wásí) a M. mu předal tajné esoterické poznání.
cAlího výběr u Ghadíf Humm
cAlího meč Dhu ‘l-fikár
Na druhé straně byl rod zavražděného kalifa na čele s
jeho synovcem
 MUCÁWIJEM b. Abí Sufján (zemř. 60 H. / 680 n.l.)
a mnozí ze žijících druhů M. kteří prosazovali volbu pol.náb.
vůdce ummy.Této skupině se začalo postupem
času říkat „lidé tradice a komunity“ (ahl as-sunna wa
‘l-džamác) z toho sunnité.
Zastáncové Mucáwiju odjeli do jihoirácké Basry což
přimělo cAlího stranu aby posunula své sídlo do blízké
Kúfy. Prvnímu ozbrojenému střetu dochází blízko
těchto měst v tzv.
 Bitvě o velblouda u Bassúry v r. 35 H. / 656 n.l.
kde zvítězila „strana cAlího“. Mnozí druhové M. (sahába)
byli zabiti a cÁ’iša byla internovaná do Mekky.
První fitna:
cAlí b. AbíTálib
cAmr b. al-cÁs
Mucáwija b. Abí Sufján
 Následovala bitva u Siffínu (Sýria) v r. 36 H. / 657
n.l., která se ukázala být rozhodujícím střetem
občanské války.
Znovu to vypadalo na vítězství cAlího armády, ale
v poslední chvíli Mucáwija (na radu cAmr b. al-cÁs)
přikázal připevnit na své kopie listy Koránu a žádal
o „boží rozhodnutí“ (tahkím) na což cAlí přistoupil a
zanechal boje. Bylo to velice důležitým strategickým
vítězstvím cAlího nepřátel a proti němu vystoupila i
část jeho dřívějších zastánců.Tito nespokojenci odjeli
z jeho ležení a na základě toho získali pojmenování
chawáridž („ti, kteří odjeli“) z toho CHÁRIDŽOVCI.
 Tím se vytvořil i třetí z základních směrů islámu
(sunna, šíca, cháridža).
Cháridžovci
(chawáridž)
 Tvrdili v duchu hadíthu tradovaním Anasem b.
Malik, že „kalifem může být i habešský [černý]
otrok aj kdyby měl odříznutý nos“ jen aby byl
tím „nejlepším muslimem“.
 I když cháridžovce cAlí porazil v bitvě u Nahrawánu
v r. 659 , ale ani táto porážka a početné
vyjednávání nevedli k odstranění velké fitny, neboť
on odmítl abdikovat a cháridžovci zas odmítli ho
akceptovat jako kalifa a imáma.
 Vyhlásili cAlího za „bezvěrce“ (káfir) a jeden z
cháridžovců ho v r. 41 H. / 661 n.l. zavraždil.
 Cháridžovci se brzo rozdělili na několik skupin, ze
kterých ta nejdůležitějším se stala směr cibádíje, teda
IBÁDITÉ.
 Vyznavač tohoto směru Peršan cAbd ar-Rachmán
b. Rustam založil v severní Africe v r., 776 vlastní stát
hlavním městemTahart (dnešní Alžírsko), byl
prohlášen imámem a kalifem a Rustamovsý imámát
(160-296 H. / 776-909 n.l.).
 Cháridžovci mají vlastní věrouku, poezii, dějiny,
vyznačovaní se tolerancí vůči ahl al-kitáb („lidé knihy“
židé, křesťané a další), jejich komunitu vedou v
podobě kolektivního vedení nejpovolanější členové
obce (cazzába), kteří volí i imáma.
 Cháridžovci byli postupně marginalizováni a působí
na periferii muslimského světa.
 Největší komunita cibádíje, se uchytila v Ománu, kde
od 8. stol. dodnes vládli imámové několika dynastií,
od r. 1970 sultán-imám Qábús b. Sa’íd.V Ománu
cibádíja je státním náboženstvím.
 Ibádovské komunity působí ještě v Alžírsku v sedmi
oázách Mzcab, vTunisku na ostrově Džerba, v Libyi
v Džabal Nefúsa a na Zanzibaru.
Expanze islámu
 Expanze islámu probíhala v oblasti Sýrie, Egyptu a
Persie poměrně hladce. Muslimové odstranili jenom
špičku byzantinské a sásánoské správy jinak nechali
státní správu netknutou. K násilné islamizaci
docházelo jenom zřídka (např. u některých „modlářů“
na Arabském poloostrově ).
 V Sýrii, Egyptě a Sásánoské říši jak židé tak i
orientální křesťané (nestoriáni, kopti apod.) vnímali
islámskou expanzi jako relativně pozitivní změnu.
 Arabsko-muslimská elita se až do 8. stol. nemíchala s
místní populací a usazovala v tzv. garnizónních
městech jako Kúfa a Basrá v Iráku, Fustát v Egyptě,
Qajrawán vTunisku, Diyarbakir (Amida) v Anatólii.
 Persie byla dobytá, no konflikt s Byzancií trval déle a
probíhal zejména ve Středomoří a východní Anatólii
 Tzv. lidé knihy (ahl al-kitáb), křesťané, židé, sabejci a
v podstatě každé náboženství ze zjevenou
kodifikovanou tradicí (tj. posvátní knihou) a určitým
stupněm monotheizmu se těšili určité i když omezené
náboženské toleranci.
 Pokud uznali politickou nadvládu svých muslimských
vládců mohli žít na islámem ovládaném území jako
„chráněnci“ (dhimmí). Museli za to odvádět speciální
„daň z hlavy“ (džizja), ale neplatila pro ně vojenská
povinnost a neodváděli zakát (muslimskou náb. daň).
 Muslimská expanze jak kulturně tak ekonomicky
propojila prostor Středomoří se Střední Asií a Čínou
a po zablokování Hedvábní stezky ByzantinskoSásánovskou
válkou umožnila volnou cirkulaci,
produktů a myšlenek zVýchodu na Západ a zpět.
Propojení hospodářského prostoru (Hedvábní stezka ad.)
Sunnitsko-šícitský konflikt
Zavražděním cAlího v r. 661 se skončilo období
„pravověrných“ kalifů i první fitna, ale neznamenal to
konec sporu mezi šícat cAlí a Mucáwijí, který se stal
zakladatelem
 Umájjovské dynastie (al-umawíjún / Banú Umájja,
vládli: 41-132 H / 661-750 n.l. sídlem v Damašku.
Po smrti cAlího se stal druhým imámem jeho syn
 AL-HASAN b. cAlí (zemř. 49 H. / 669 n.l.)
který uzavřel s Mucáwijou příměří, které trvalo až do
jeho smrti. Mucáwija, ale nedodržel svoji část dohody
a jmenoval za kalifa svého syna
Jazída b. Mucáwija (60-64 H. / 680-683 n.l.)
co vedlo k šícitskému povstání v Kúfě. Povstalci zavolali
z Medíny do Kúfy mladšího cAlího syna
 AL-HUSAJN b. cAlí (zemř. 61 H. / 680 n.l.)
který po bratrové smrti se stal třetím šícitským imámem.
Hasajn se vydal do Kúfy, no byl obklíčen umájjovským
vojskem a zabit
10. muharramu 61 H. / 10. října 680 n.l. u Karbalá’.
 Zavraždění
Husajna a
Mučednická
smrt Husajna a
jeho 72 druhů je
rozhodující pro
vytváření
šícitského étosu
"pán mučedníků"
 tasúrca
(9. muharram)
 cášúrá‘
(10. muharram)
Abú al-Fadhl al-cAbbás
„já Abá ‘l-Fadhl“
ruka al-cAbbáse
(nebo v jiných
musliských kontextech
ruka Fátimy), symbol
šícitského islámu
Irán, 19. stol.
Muharramský pochod, Jazd, Irán, 2015
Muharramský pochod, Madínat as-Sadr, Bagdad, Irák, 2014
Nahl – dřevěná konstrukce
symbolizující Husajnův hrob
Taczíja - dramatizace Husajnové smrti, Baraghán, Irán
Taczíja – Madínat as-Sadr,
Bagdad, Irák, 2015
Bitva u Karbalá’ rozpoutal další vnitřní konflikt
v ummě, který vedl k
 druhé fitně (60-74 H. / 680-692 n.l.)
v opozici k Jazídovi se mobilizovali poslední ještě žijící
druhové M. kteří spolu s cÁ’išou zvolili svého vlastního
kalifa. Stal se ním v r. 683
 cAbd Alláh IBN AZ-ZUBAJR (zemř. 74 H. / 692 n.l.)
Vzbouřenci obsadili Mekku, umájjovská vojska zas
Medínu a začalo se několikaleté obléhání. Šícitské hnutí
mobilizoval v Kúfě al-Muchtár b. Abí cUbajd, kde v
r. 685 se rozpoutalo povstání a imámem a kalifem stal
nevlastní bratr Hasana a Husajna
 MUHAMMAD B. AL-HANAFÍJA
(zemř. 81 H. / 700 n.l.)
Druhou fitnu ukončil nový umájjovský kalif
 CABD AL-MALIK b. Marwán (65-86 H. / 685-705 n.l.)
Ten znovu jednotil islámské území , zavedl arabštinu
jako úřední jazyk a dal postavit Skalní dóm v Jeruzalémě
Šícitský islám
Šícitské hnutí se rozdělilo na dva hlavní proudy:
 KAJSÁNÍJA
formovalo se zejména z muchtárovského hnutí a její
masovou základnu tvořili zejména konvertité (mawálí)
převážně Peršané. Zastáncové tohoto proudu tvrdili že
imám / kalif může bý i ze širší M. rodiny (ahl al-bajt,
„lidé domu“) ne jenom potomkové cAlího a Fátimy b.
Muhammad. Kajsáníja sehrává klíčovou roli v nástupu
cAbbásovské dynastie (al-cabbásíjún, Banú al-cAbbás,
vládli v l. 750-1258 a 1261-1517, sídlili v Kúfě, Bagdádu,
Samarrá, Raqqá a v Káhiře), pocházející od M. strýce.
Po jejich nástupu kajsáníja zaniká.
Druhým, v 7. stol. ještě menšinovým šícitským hnutím je
 IMÁMÍJA
ti omezili výběr možných imámů na Husajnovi potomky
a jejich čtvrtým imámem se stal
 CALÍ B. HUSAJN ZAJN AL-CÁBIDÍN
(zemř. 95 H. / 712 n.l.) pátým imámem se stal jeho syn
 MUHAMMADA B. CALÍ AL-BÁQIR
(zemř. 115 H. / 732 n.l.) šestým imámem se stal jeho
syn
 DŽACFAR B. M. AS-SÁDIQ (zemř. 148 H. / 765 n.l.)
Poslední dva imámové byli popřední učenci, kteří položili
základy šícitské věrouky. Žili vesměs apolitickým životem
ale to je nezachránilo před pronásledováním a útlakem,
které neustali ani za vlády cAbbásovců.
Muhammad
al-Báqir
rozvinul
doktrínu
taqíje,
teda to, že šícita
sa může vydávat
se v případě
ohrožení za
sunnitu nebo
i za žida nebo
křesťana bez
toho aby se stal
odpadlíkem.
Džacfar
as-Sádiq
zas rozvinul
učení o tom,
že imámové
jsou
hudždžat
Alláh
teda „boží
jistotou“
pro správné
fungování
tohoto světa.
Zajdovci (zajdíja)
šíca pěti imámů (chamsíja)
Ne ale všichni imámovci sdíleli apolitické postoje 5.
a 6. imáma.V r. 740 vypukl v Kúfě další šícitské,
povstání vedl bratr Džacfara as-Sádiq
 ZAJD B. CALÍ (zemř. 122 h. / 740 n.l.)
Povstání sice selhalo, ale Zajd se stal 5. imámem
zajdovského směru islámu. Zajdovci odmítli
imámovské učení např. taqíji a nesdíleli ani jejich
eschatologické očekávání. Učení „pravověrných“ kalifů
považovali za základ své doktríny, která se v mnoha
ohledech neliší od sunnitských nauk. Zajdovci působili
v Hidžázu,Tabaristáně, Balúdžistáně a jinde.
V Jemenu vládli
zajdovští imámové
od r. 898 do r. 1962
a v současnosti je
to hlavním centrem
tohoto směru šícy.
Ismáilité (ismácílíja)
šíca sedmi imámů (sacbíja)
ad-dawa („mise“) bátiníja
Další rozkol nastal za působení a zejména po smrti
imáma Džacfara as-Sádiq, když se za imáma prohlásilo
několik jeho synů, mezi nimi i
 ISMÁCÍL B. DŽACFAR
(zemř. / „zmizel“ přibližně v r. 755 ne později)
Ten se stal sedmým imámem nového směru. Jeho
působení bylo důsledkem působení „extremistů“
(ghulát), kteří byli v imámovském hnutí již delší dobu
přítomní.
Jeho zastáncové, tvořili menšinový směr zvaný
 „PRAVÁ ISMÁCÍLÍJA“ (al-ismácílíja al-chálisa)
a očekávali Ismácílův návrat jako Mahdího (al-mahdí
al-masíh), eschatologické postavy, která „uvede svět
do správné podoby“.
Vedle nich vznikl majoritní proud tzv.
 MUBÁRAKÍJA
kteří považoval za pravého, sedmého imáma jeho syna
 MUHAMMADA B. ISMÁCÍL AL-MUBÁRAK
(zemř. / „zmizel“ mezi 179-193 H. / 796- 809 n.l.)
tento směr postupně začal převažovat. Jejich imámové,
působili v utajení pod falešnou identitou po čtyři
generace a udržovali kontakt se svými věřícími
roztříštěními po celém kalifátu prostřednícím vyslanců.
Ismáílovské učení dělí doktrínu na
 bátin (esoterické, skryté) předmětem je macárifa
 záhir (exoterické, projevené, všeobecně známé)
předmětem je cilm
Na základě jejich učení dějiny proroctví se skládají z
určitých „věků“ (asr) které mají své „vůdce“ (qá´im).
Každý věk má svého „mluvícího“ viditelného (nátiq)
a mlčícího (sámit) proroka s hlubším poznáním.
Ismacílíja se začala organizovat v malých tajných
komunitách pod vedením
 „misionářů“ dácí (plur. ducát),
kteří jsou hlavními tvůrci doktríny a tvořili hierarchickou
řídící strukturu na čele „misionářem misionářů“ (dácí
al-ducát), který byl hlavním pobočníkem imámů.
V r. 286 H. / 899 n.l. jeden z ismáilovských misionářů
působících v severní Africe
 Sacíd Abú Muhammad CABDALLÁH (zemř. v r. 934)
se prohlásil za aktuálního imáma, který vystoupil
ze skrytosti, prohlásil se za Mahdího a pod jménem
AL-MAHDÍ BILLÁH se stal prvým kalifem-imámem
 Fátimovské dynastie
(al-fátimíjún, vládli v l. 909-1171 sídlem v Raqqáde,
Mahdíji, al-Mansúríji a v Káhiře).
Fátimovci se stali první šícitskou říší a kalifátem.
Za jejich působení Káhira se stala důležitým centrem
učenosti (v r. 972 byla založena např. islámska
univerzita al-Azhar, která je centrem islámské učenosti
do dnešní doby) a kulturním centrem Středomoří.
Některé skupiny ismáílitů působící v Churásánu,
Transoxánii, Iráku a Bahrajnu ale neuznali fátimovskou
vládu a pořád čekali na návrat „skrytého imáma“. Jejich
vůdcem se stal
 Hamdán Qarmat (jeho historická existence je nejistá)
této skupině isláilitů se podle něho začalo říkat
 QARMATÉ (qarámita)
Založili svůj vlastní stát sídlem al-Ahsá v oblasti Zálivu.
Vyznačovali se aktívní vojenskou činností vedli vojenské
kampaně do Bagdádu i do Mekky kde v r. 930 zabili
mnoho poutníků a odvezli sebou Černý kámen z Kacby.
Cheli tak „urychlit“ příchod konce světa. Jejich vůdce
AbúTáhir al-Džannábí v r. 931 rozeznal Mahdího
v jednom Peršanovi, ale vedlo to k zániku skupiny.
Dalšímu štěpení
ismáilitů došlo za
vlády kalifa
 AL-HÁKIM
bil-amr Alláh
(386-411 H. /
996-1021 „zmizel“)
al-Hákimova vláda
začala klidně, no
mladého lehce
ovlivnitelného kalifa
začali inspirovat
někteří představitelé
ghulátu.
Vedlo to např. v r. 1005
k represi vůči ahl al-kitáb
důsledku čeho kalif
přikázal zboření kostelů a
synagog včetně Chrámu
božího hrobu v Jeruzalémě.
V r. 1017 al-Hákim se
prohlásil za emanaci Boha
(hudúd). Pak pomocí
některých misionářů
zejména Hamzu
az-Zúzáního vypracoval
originální doktrínu, co
vedlo založení nového
náboženství: drúzů
al-Hákimova mešita, Káhira
Drúzové (darázíjún)
„unitáři“ (al-muwahhibún)
Náboženství vycházející z ismácílíje a zejména z učení
a působení kalifa al-Hákima.Ten než „zmizel“ vyslal své
misionáře Muhammada ad-Darázího a Hamzu
az-Zúzáního do Libanou, kde oni rozpracovali základy
drúzského učení.
Centrálním bodem jejich učení je hikma (moudrost)
jsou knihy (kutub), domy (dár) a muži (šujúch) moudrosti
V dějinách se projevují emanace (hudúd) boží moudrosti
kteří působili vedle proroků, např.:
Muhammad - Salmán al-Fárisí
al-Hákim - Hamza az-Zúzání
Drúzové se vyznačují s rovností žen a mužů a komunita
se dělí na zasvěcených cuqqál a laiky džuhhál. Učení
zasvěcených je tajné. Začátkem drúzského letopočtu je
r. 1017, kde se al-Hákim prohlásil za emanaci Boha.
Pět barev drúské vlajky / hvězdy symbolizují:
červená – univerzální duše (nafs), žlutá – logos (kalima),
modrá – příležitost (sabíq), bílá – imanence (tálí) a
zelená – univerzální vědomí (caql)
V současní době drúzové žijí v Libanonu, Izraeli, Sýrii a
Jordánsku.
Dár al-hikma,
Dijárat al-Karmel, Izrael
Štěpení ismáilitů došlo i v r. 1094, kdy se kalifem stal
 Abú ’l-Qásim Ahmad b. al-Mustansir AL-MUSTACLÍ
(487-495 H. / 1094-1101 n.l.)
a stal se tak zakladatelem mustaclíje, co se stalo
oficiální fátimovskou doktrínou a z tohoto hnutí zvanou
též tajjibí vychází současný ismáílovský směr:
 borhové
je několik směrů a skupin
borhů nazváni podle
svých dácíů (dawúdí,
alewí, sulejmání, džacfarí,
atd.), borhové žijí v Indii ,
Jemenu, Saudské Arábii
a ve východní Africe.
Kalifský titul však nárokoval i jiný z fátimovských princů
 NIZÁR b. al-Mustansir
(zemř. / „zmizel“ 488 H. / 1095 n.l.)
a stal se tak zakladatelem směru známého jako
známý taky jako asasínové (z arab. haššášíjún, poživače
hašíše). Působili zejména v Dajlámu (v Persii) a Sýrii a
byli nechvalně známí svými úkladnými politickými
vraždami. Skupinu vedl:
 HASAN-E SABBÁH (1034-1124)
„misionář misionářů“ (dácí ad-ducát) a představitel
skrývajících se imámů (hudždža ).
Nizárovci (nizáríja)
V r. 1164 aktuální imám Hasan II, v Alamútu vyhlásil
doktrínu qijámy (zmrtvýchvstání), teda učení o tom, že
hrstka zasvěcenců již bude žít v rajském stavu i zde na
zemi, ale po dvou letech jeho nástupce qijámu odvolal.
V Sýrii skupinu vedl
 RAŠÍD AD-DÍN SINÁN (1132/1135 – 1192)
tzv. „stařec / pán hory“, šajch al-džabal
 Moc nizárovců ukončil mongolský pád, některé
jejich skupiny se přesunuli do Churásánu a pak v 18.
stol. do Persie a Indie.
 V současní době nizárovce vede Aga Chán IV. který
je jejich 49. imámem.
Ithnácašaríja
šíca dvanácti imámů
Dalším ze synů Džacfara as-Sádika, který se prohlásil
imámem byl
 MÚSÁ B. DŽACFAR AL-KÁZIM
(zemř. 183 H. / 799 n.l.), který se stal sedmým
imámem tohoto směru. Po něm následovali:
 CALÍ B. MÚSÁ AR-RIDÁ
(zemř. 203 H. / 817 n.l.), osmý
 MUHAMMAD B. CALÍ AL-DŽAWWÁD
(zemř. 220 H. / 835 n.l.), devátý
 CALÍ B. MUHAMMAD AL-HÁDÍ
(zemř. 254 H. / 868 n.l.), desátý
 HASAN B. CALÍ AL-ASKARÍ
(zemř. 260 H. / 874 n.l.), jedenáctý a
 MUHAMMAD B. HASAN AL-MAHDÍ
Kterého znala jen úzka elita vyvolených než „zmizel“
na trhu v Samarrá přibližně v r. 872.
Mněl by se vrátit na konci věků jako očekávaný Mahdí
(al-mahdí al-muntazar).
Jeho skrytost (ghajba) se dělí na
„malou” (al-ghajba ’s- saghíra, perz. ghajbat-e sughrá),
která trvala 260-329 H. / 872-939 n.l., a po které se
začala ta
„veľká” (al-ghajba ‘l-kabíra, perz. ghajbat-e kubrá),
trvající až do konce věků.
Alawité (calawíja / nusajríja)
Alawité se považují za následovníky 10. imáma cAlí
al-Hádího a za součást šíce 12 imámů. Zakladatelem je:
 Abú Šu'ajb Muhammad b. Nusajr (zemř. 873)
Heterodoxní hnuti: astrální kult (člověk-hvězda), prvotní
hřích a některé křesťanské prvky (Vánoce a pod.). Jejich
dogmatika je založená na postupném zjevovaní pravdy:
Muhammad – jméno,
cAlí – podstata,
Salmán al-Fárisí – brána, poznaní
V současnosti žijí v Sýrii (kde tvoří vojensko-politickou
elitu, (Háfiz a Bašar al-Asad) v Libanonu aTurecku.
Alevité (Alevîlik / Qızılbaş)
Alevité jsou heterodoxní šícitskou
skupinou v Anatólii. Jeho
vyznavači uznávají tradici šíce 12
imámů jakož to i súfijského řádu
Bektašíje a jeho zakladatele
 Hádží BektašVálího
(1209-1271)
Jejich ústředním rituálem je džem
(tur. Cem), hudebno-taneční
mystická seance který se koná
v Cemevi a při které sa používá
strunový hudební nástroj saz.
Cemevi, střední Anatolie
Cemevi, Istanbul
Ahl-e Haqq („lidé pravdy“)
Jársán cAlí-iláhí („vyznavači cAlího božství“).
Hnutí založil v západním Íránu
 SULTÁN SAHAK
(žil v 14. stol.)
který se mněl narodit
„neoškvařeným početím“ a
byl potomkem imáma Músu
al-Kázima. Ahl-e haqq je silně
ovlivněný mitraizmem, gnózí
a manicheizmem (angelologie,
dualizmus, postupné
projevování a zjevování).
7 projevů božstva ukryté v perle symbolizované
sedmými anděly:
Benjamin inkarnace Gabriela
Dawúd (David) inkarnace Miká’íla
Mustafá', inkarnace Azraíla
Pír Músí
Šách Husajn
Bábá Jadegar
Chatún-e Rezb (matka Sultána Sahaka)
4 epochy: šaríca, taríqa, macárifa, haqíqa
Představitelé skupiny žijí zejména v iránském a
iráckém Kurdistánu, v Sýrii a Evropě.
Hrobka Sultána Sahaka, Irán
Jazídové (jazídíja)
Dásin / Dawásin
Jazídové jsou synkretickou a
dualistickou náboženskou skupinou
na pomezí islámu, šamanismu,
mitraismu, zoroastrovského
dualizmu, křesťanství, židovství,
manichejské a sabejské tradice.
Jazídové mají detailní a originální
věrouku a složitý systém rituálů.
Komunitu vede emír a šejkové, a
privilegované rody šejků, pírů a
murídů.
Za zakladatele je považovaný
 ŠEJCH CÁDÍ b. Musáfir (11. stol.)
který je předkem vůdců komunity jakož to i známý
islámský mystik (súfí) Hasan al-Basrí.
Na základě jazídsjeho učení Bůh stvořitel se svému dílu
již nevěnuje, vlastním objektem kultu je druhý princip
 Anděl Páv (MalikTáús)
jakýsi „padlý anděl“, který pokáním odčinil svůj hřích a
svými slzy uhasil pekelný oheň a pod. Anděl Páv je i
autorem jednoho ze svatých spisů jazídů „Knihy
zjevovaní“, druhý svatý spis pochází od Boha je známa
jako „Černá kniha“. Knihy pojednávají o stvoření a o
dalších osudech světa a lidí.
Jazídi jsou výlučně Kurdi z určitých kmenů a mají svoji
„posvátnou zem“ v iráckém Kurdistánu blízko Mosulu,
kde se nachází jejich posvátná místa zejména Láliš
(hroby zakladatele a chrámy) se kterými jsou spojeni
rituály a kam se konají poutě apod.
Jazídové ještě žijí v Arménii,
Sýrii a v Evropě a USA.
Anděl Páv je příslušníky
jiných náboženství často
a mylně identifikován
s ďáblem a proto jsou
jazídové občas označovaní
za „uctívače ďábla“.
Hlavní svatyně a hrobka šejcha Ádího, Láliš
Bábíja
 cAlí Muhammad Šírází AL-BÁB (1819–1850)
zakladatel esoterického šícitského hnutí, předchůdce
Bahá’í, mahdí a „brána“ Bahá‘ulláhovi.
Ahmadíja
Indicko-pákistánské hnutí,
jehož zakladatelem byl
 MÍRZÁ GHULÁM AHMAD
(1844-1885)
sám se prohlásil za mahdího
a mezi proroky počítá vedle
Muhammada a Ježíše,
Buddhu, Šivu a pod. Hnutí
je velice aktivní v Evropě i
USA. Současným vůdcem
je Mírzá Mahmúd Amad.
Většinový směr islámu, dnes tvoří asi 90 % z celkového
počtu 1,6 miliardy muslimů. Zatím co šícité tvoří
přibližně 9 % a cháridžité a jiní 1 %.
Sunnitský islám se dělí na 4 hlavní náb.-právní školy:
Málikovskou, Hanafovskou, Šáfíovskou a Hambalovskou
Z hambalovské školy pak vychází wahhábovský směr
islámu.V 19. a 20. stol pak vznikají různá islamistická
hnutí (salafí, takfírí, džihádí a jiné).
Islám tvoří i různé mystické (súfí) směry a školy.
Sunnité
„lidé tradice a komunity“
(ahl as-sunna wa ‘l-džamác)
 Islám teda není možné chápat esencialisticky jako
monolitní blok.Ve skutku se jedná o velice
heterogenní soubor skupin, směrů a hnutí, které se
na jedné straně navzájem liší a to jak kulturně, tak i
nábožensky, ale zas na straně druhé mezi sebou
jsou bohatě propojeni a vyznačují se velikou
intenzitou vzájemné komunikace.
 Tato pluralita a různost je ale propojena několika
základními dogmatickými tezemi (boží jedinost,
nesmrtelnost duše apod.) a povinnosti (pět sloupů
víry), které nehledě na rozlišnosti různé druhy
islámu silně propojují.
 Je-li to tak možné říct islám se vyznačuje
jednotou v rozdílnostech a rozdílnosti v jednotě.