Pohřební ritus §Dva typy pohřbů – žárový a kostrový. §Žárový §Typický pro Slovany do jejich christianizace, zcela dominuje před rokem 500, na ústupu pod vlivem křesťanství. Po upevnění křesťanství (u západních Slovanů v 11. století) mizí. §Podstatou nejspíš okamžitý přechod do jiné formy bytí. §Oheň sám byl pro Slovany posvátný, nejspíš tedy i očistná funkce. §Kostrový §Počátky od 8. století, hojněji od 10. století. §Často s pohanskými atributy (milodary, pohřební výbava) §Účelem bylo zachovat tělo vcelku k poslednímu soudu § § § Pohřební ritus §Mrtvý (navь) prošel několika fázemi pohřebního rituálu §Omývání. §Vynesení z příbytku (zvláštním otvorem ve zdi, podlaze či střeše). §Cesta k pohřebišti (za zpěvu a pláče). §Uložení na hranici spolu s předměty denní potřeby, případně zvířaty, ve výjimečných případech spolu s manželkou/otrokyní a otrokem (platilo pouze u mužů); spálení doprovázeno zpěvem a tancem (často s maskami). §Uložení popela a zbytků vybavení do popelnice, připojení milodarů (jídlo). §Navršení mohyly nad popelnicí, případně opačně uložení popelnice na mohylu. V případě kostrového pohřbu navršení mohyly nad hrobem, později ostatky na úrovni terénu převršeny mohylou. § § Pohřební ritus §Po pohřbu došlo ke tryzně (trizna), inscenaci bitvy s démony a zlými duchy. §Posléze vykonána pohřební hostina (pirь, případně strava) na počest mrtvého. §Při návratu z pohřbu zahazování větviček, kamínků či prachu za sebe. §Významnější výjimky v místech kontaktu s jinými etniky a kulturami §Povolží a Varjagové – žárový pohřeb obchodníka na lodi. §Dalmácie a Řecko – pohřby v sarkofázích. § § Duchovní rozměr smrti – život po smrti §Člověk má nesmrtelnou duši – stínová postava s lidskými atributy, často však ve zvířecí podobě (ptačí, případně létavý hmyz). §Duše může být dobrá i zlá (holubice x havran). §Duše může opustit dočasně opustit tělo. §Definitivní opuštění (smrt) znamená spojení s přírodou či vesmírem. Nejedná se ovšem o splynutí (nirvánu). Duch zemřelého stále konkrétní entitou, členem komunity (svatý děd). §Pro posmrtné místo pobytu taktéž používán pojem navь. §Zároveň s tím (či později) představa ráje (rajь) jako konkrétního místa blaženosti. §Pod vlivem křesťanství od 9. stol. přijetí představy převozníka přes řeku na onen svět, vkládání mince do úst či dlaní (tzv. obol mrtvých). Duchovní rozměr smrti – život po smrti §Návrat zemřelého (fyzický nebo návrat ducha/duše) byl škodlivý. §Fyzický návrat skrze bezduchého tvora – upíra. Krví živých udržoval své tělo nezetlelé (platí pouze pro kostrové pohřby). Předcházeno proražením srdce, hlavy či slabin březový, lipovým či železným kůlem, případně oddělením hlavy, zatížením těla v hrobě apod. §Návrat duše skrze drobného tvora – můru. Duše násilně usmrcených lidí, vrahů, sebevrahů, ale také čarodějů a čarodějnic, obvykle připoutané k místu smrti. Obtěžovaly lidi ve spánku, způsobovaly strašné sny, případně je i fyzicky ohrožovaly. §Duše mohla nabýt i podoby duchů – démonů. Duchovní rozměr smrti – bytosti spjaté se smrtí §Bytosti božského/nadpřirozeného/nelidského původu §Baba Jaga – u východních a západních Slovanů symbol zimy, opak Baby Zlaté, bere život, případně se přímo živí mrtvými, které jí smrt dodává. Unáší děti, vykrmuje je a pojídá (ekviv. české Jezinky). §Bludičky – noční světélka v lese či bažině, vysvětlována dušemi násilně usmrcených. §Bytosti lidského původu §Beregině – vodní démon nejspíš vzniklý z duší nezemřelých dívek. §Běs – obecně zlý duch, jeho původ vysvětlován mimo jiné návratem mrtvých (navьi) §Domovoj – duch předků u východních Slovanů, ochránce příbytku, zván na návštěvu a hostinu k živým. § § Smrt jako fenomén §Smrt jako přirozená součást života. §Mrtvý přechází do jiné úrovně bytí, nicméně je stále člověkem, pokud žil dobře. §Neexistence pekla či osudu ve smyslu křesťanského soudu, zlí či špatně pohřbení lidé nicméně zůstávají přítomni ve formě zlých jevů. Dobří budou po smrti blaženi. §Smrt jako dominující forma živých obětí – zvířecích i lidských. §Svátky k úctě zemřelých – rusalije, zadušnice. Obvykle třikrát, čtyřikrát do roka. Podobný průběh jako pohřební hostiny. §Mrtvý jako strážce místa – tzv. základová oběť. Přetrvala hluboko do středověku, často v měkčích formách přidávání ostatků nenásilně usmrcených do základů staveb. §