Argumentace a logika

Od špatných argumentů k dobrým: typy a schémata

Různé argumenty z různých oblastí a od různých lidí vykazují určité podobnosti. Vznikají tak rozličné klasifikace či seznamy argumentů, rozdělených do nejrůznějších kategorií: najdeme klasifikaci složenou z pouhých dvou kategorií, vedle ní existují ale i klasifikace obsahující třicet, někde dokonce až šedesát různých argumentačních druhů. 

Klasifikace argumentů není samoúčelná zábava. Zařazení konkrétního argumentu do obecnější skupiny nám pomůže určit jeho nejdůležitější rysy, tj. pomůže nám argument popsat, zároveň nám ale  umožní daný argument i zhodnotit - a to proto, neboť jednotlivé druhy argumentů obvykle uvádějí i podmínky správnosti, tedy říkají, co vlastně daný druh argumentu musí mít, abychom ho mohli považovat za kvalitní argument.

Představíme si zde dvě základní klasifikace argumentů

  • podle typu, tj. podle vyplývání, resp. podle uvození důsledku: vyvratitelné / nevyvratitelné
  • podle schématu, tj. podle důvodu, resp. podle charakteru přemosťující premisy: příčinné / podobnostní / znakové

Argumentační typy

  • jednoduché argumenty se liší v tom, jak silně svůj závěr podporují; přesněji, liší se v tom, s jakou silou podle mluvčího závěr z premis plyne
  • srovnejte "Karel pije, tudíž Karla nutně vyhodí z práce." a "Karel pije, tudíž Karla nejspíš vyhodí z práce." 
    • v prvním případě se mluvčí domnívá, že závěr plyne 'nutně' a je premisami podpořen tak silně, že nastane za všech okolností, za kterých budou premisy tohoto argumentu pravdivé
    • ve druhém případě nám výraz 'nejspíš' odhaluje argument, u kterého mluvčí předpokládá určitou pochybnost, tj. domnívá se, že i kdyby byly premisy pravdivé, za určitých okolností by z nich závěr nemusel vyplývat
  • rozlišujeme tak dva základní typy argumentů
    • nevyvratitelné: mluvčí se domnívá, že závěr plyne premis bez výjimek 
      • neexistují žádné zvláštní případy, okolnosti, podmínky, za kterých by premisy argumentu platily, závěr však nikoli
      • někdy se označují jako tzv. deduktivní argumenty
      • obvyklé jazykové ukazatele: "nutně', 'vždy', 'logicky plyne', 'za všech okolností,  'bez výjimky'  
      • všimněte si, že o tom, zda je argument nevyvratitelný, rozhoduje ten, kdo tento argument předkládá - nejde tedy o to, jestli je samotný argument dobrý, jestli závěr skutečně bez výjimek plyne, nebo zda jde o úplně vadný argument - jde o to, co si o něm myslí mluvčí, jak ho předkládá a jak má podle mluvčího posluchače přesvědčovat
    • vyvratitelné: mluvčí se domnívá, že za určitých okolností závěr nemusí z premis vyplývat
      • závěr platí spíše, obvykle či za normální situace; existují výjimky, za kterých by nevyplýval
      • např. Karel pije, tudíž Karla nejspíš vyhodí z práce (pokud se neukáže, že pije proto, že mu to rozkázal nadřízený, nebo že pije proto, že je nemocný, ...)
      • někdy se označují jako tzv. induktivní argumenty
      • obvyklé jazykové ukazatele: "nejspíš', 'určitě', 'obvykle', 'za normálních okolností, 'typicky'
  • správné určení argumentačního typu hraje roli při kritice argumentu; ukažme si to na příkladu s Karlovým pitím, nejprve potřebujeme oba argumenty rekonstruovat:
    • (nevyvratitelný)
      • 1) Karel pije.
      • 2) Pokud někdo pije, pak nutně přijde o práci.
      • Z) Tudíž Karel nutně přijde o práci.
    • (vyvratitelný)
      • 1) Karel pije.
      • 2) Pokud někdo pije, pak nejspíš přijde o práci.
      • Z) Tudíž Karel nejspíš přijde o práci.
    • jistě jste si všimli, že rozdíl je v druhé premise jednoduchých argumentů: u nevyvratitelných argumentů je formulována tak, že důsledek platí nutně (více se o tom dozvíte v dalších tématech věnovaných formální logice) - u vyvratitelných argumentů je formulována tak, že důsledek platí pravděpodobně. A s tím se pojí nároky na to, co musíte při kritice takových argumentů udělat:
      • abyste úspěšně zpochybnili nevyvratitelný argument - tedy abyste úspěšně vyvrátili jeho druhou premisu - stačí vám nalézt jediný protipříklad; stačí vám ukázat jediný případ, kdy někdo pil a přitom o práci nepřišel, např. "Petr taky pil a nevyhodili ho, tak co."
      • abyste úspěšně zpochybnili vyvratitelný argument, budete muset ukázat něco víc a jediný protipříklad vám stačit nebude - budete muset ukázat, že neplatí pravděpodobnostní pravidlo, jež je v druhé premise formulováno. Problémem je, že taková pravidla se vyvracejí obtížněji. Něco si ukážeme ještě v tomto tématu u schémat; zde konkrétně bychom mohli třeba namítnout, že "Statistiky ukazují, že až šedesát procent odhalených alkoholiků ve zdravotnictví si svoji práci udrží."

Argumentační schémata

  • připomeňme si, že každý jednoduchý argument se skládá ze dvou premis a jednoho závěru; jednu z těchto premis jsme si dříve označili jako přemosťující premisu, v našich rekonstrukcích ji obvykle vyjadřujeme jako premisu 2 a jejím úkolem je náležitě spojit první, faktuální premisu se závěrem. Přemosťující premisa říká, že to, co je obsahem první premisy, je důvodem pro to, co je obsahem závěru.
  • argumentačními schématy zde budu mínit druhy důvodů či způsoby přemostění v jednoduchých argumentech; nelekněte se, jde prostě o to, že když tvrdíme, že A je důvodem pro B, můžeme tento důvod hledat ve třech různých vztazích:
A je příčinou B 
  • tzv. kauzální schéma: pokud si myslíme, že A vede k B, pak je přijetí A důvodem pro přijetí B
  • "Karel je nachlazený, tudíž doma kašle." Nachlazení je kauzální příčinou kašle.  [A je "nachlazení", B je "kašel"]
  • o vhodnosti argumentačního schématu rozhodují tzv. kritické otázky - chápejte je jako námitky, které by mohl případný kritik vznést, kdyby chtěl argument daného schématu napadnout. Když hodnotíme kauzální argumenty, roli hraje následující kritická otázka
    • Vede A skutečně k B?
  • jednotlivá argumentační schémata mohou mít podkategorie, verze či zvláštní druhy; často používanou variantou kauzálního schématu jsou tzv. pragmatické argumenty, mají následující formu:
    • (1) B je vhodné.
    • (2) A je příčinou B.
    • (Z) Tudíž A je vhodné.
    • charakteristickým znakem pragmatických argumentů je důraz na vhodnost kauzálního důsledku B, z čehož je pomocí kauzální přemosťující premisy vyvozena vhodnost A, např. "Karel by měl přestat pít, zlepšil by si tím pověst." [B je "zlepšit pověst", A je "přestat pít"], nebo "Karel by neměl přestat pít, jinak přijde o kamarády."  [B je "nepřijít o kamarády", A je "nepřestat pít"]
  • typické jazykové ukazatele kauzálního schématu: A vede k nevyhnutelnému, neodvratnému, nutnému výsledku, zapříčiňuje, má za následek, vždy, pokaždé, stále, odjakživa, odnepaměti, stále způsobuje B
    A je podobné B
    • tzv. analogické schéma: pokud si myslíme, že A je v relevantních ohledech stejné jako B, pak je přijetí A důvodem pro přijetí B
    • "Karel kašle. Petrovi na to zabral rum." Petrův kašel je podobný Karlovu, což je důvod se domnívat, že Petrův lék bude účinný i u Karla. [A je "Petrův kašel", B je "Karlův kašel"]
    • argumentace je postavena na analogii: to, co je pravda v jednom případě, je pravda i pro jiný podobný případ; předpokládá, že srovnávané příklady jsou skutečně v daném ohledu stejné - zároveň je třeba odpovědět na otázku, zda mezi případy neexistuje nějaký jiný významný rozdíl, jenž by mohl paralelu zneplatnit - kritickou otázkou analogického schématu tedy je
      • Jsou mezi A a B jiné významné rozdíly?
      • na takové rozdíly lze poukázat dvěma způsoby: (i) tvrzením, že A má relevantní vlastnosti, které B nemá, např. "Ale Petr kašlal kvůli zaskočenému chlebíčku!" - (ii) tvrzením, že A nemá relevantní vlastnosti, které B má, např. "Ale Petr nemá alergii na rum!"
    • nejznámější verzí analogického schématu je tzv. induktivní zobecnění:
      • (1) Vzorek má vlastnost X.
      • (2) Vzorek je podobný populaci.
      • (Z) Tudíž populace má vlastnost X.
      • charakteristickým znakem induktivního zobecnění je podpora stanoviska o větší skupině (populaci) zkoumáním menší a dostupnější skupiny (vzorku), např. "Karlové pijí, znal jsem jednoho a ten nedal rum z ruky." - induktivní argumentace předpokládá, že vlastnosti vzorku jsou v relevantních ohledech stejné jako vlastnosti celé zkoumané populace; důležitou kritickou otázkou takového schématu je pak to, zda je vzorek reprezentativní, tj. zda je skutečně podobný populaci
    • typické jazykové ukazatele analogického schématu: A je skoro, srovnatelné, zhruba, podobné, odpovídající, paralelní, shoduje se, koresponduje, ve shodě, souvisí, spojené, příbuzné, spřízněné, připomíná, vypadá jako B.

      A je znakem B 
      • tzv. symptomatické schéma: pokud si myslíme, že A je projevem B, pak je přijetí A důvodem pro přijetí B;  argumenty tohoto typu jsou často založeny na typické charakteristice nějaké věci, osoby, skupiny 
      • "Karel doma kašle, tudíž je nachlazený." Kašel je příznakem nachlazení - není ani příčinou nachlazení, ani není podobný nachlazení.  [A je "kašel", B je "nachlazení"]
      • kritická otázka symptomatického schématu
        • Je nějaké A, které by nebylo znakem B?
      • mezi nejznámější varianty symptomatického schématu patří tzv. argumenty expertním názorem:
        • (1) Odborník tvrdí, že B platí.
        • (2) Odborníkovo tvrzení, že B platí, je znakem toho, že B platí.
        • (Z) Tudíž B platí.
        • charakteristickým znakem expertní argumentace je podpora stanoviska B autoritou; toto tvrzení odborníka je předkládáno jako projev toho, jak se věci skutečně mají, tedy že mezi stanoviskem odborníka a skutečností je významná závislost, např. "Karel by měl přestat pít, říkal to i pan primář." [B je "přestat pít", A je "primář říká přestat pít"]
      • typické jazykové ukazatele symptomatického schématu: A je charakteristické, typické, obvyklé, přirozené, normální, standardní pro B.

      procvičování 

      druhy argumentů
      Předchozí
      Následující