Nebudeme si nic nalhávat: naprostá většina lidí se zajímá o argumentaci proto, aby mohla ukázat nedostatky v argumentech ostatních lidí. Patrně jste již někdy slyšeli výrazy jako ad hominem, slaměný panák, unáhlená generalizace, post hoc ergo propter hoc, non-sequitur, ignoratio elenchi, red herring atd. Jsou to jména argumentačních chyb, faulů, přešlapů, defektů, které dělají ostatní často, vy zřídka a pouhým nedopatřením. V tomto tématu se seznámíme s některými nejvýznamnějšími argumentačními fauly - a to proto, abychom se jim dokázali ve vlastní argumentaci úspěšně vyhnout. Neseznámíme se ale s nimi pomocí prostého výčtu, představíme si je jako poruchy ideálního přesvědčovacího dialogu.

Fáze dialogu

Než se pustíme do ideálních diskusí, řekneme si něco k obecné podobě všech diskusí, tedy i těch neideálních. Každá diskuse se skládá ze čtyř fází: konfrontační - otevírací - argumentační - uzavírací. Není to nic složitého a jednotlivé fáze mohou trvat různě dlouho, někdy dokonce mohou být vyjádřeny pouhým gestem, případně se na nich účastníci sporu domlouvají automaticky. Platí ale, že  ale pokud se spor neprotlačí všemi těmito fázemi, nemůže být vyřešen.  

• v konfrontační fázi si účastníci prostě všimnou, že spolu nesouhlasí, tj. že zastávají odlišné postoje k určité propozici 
  • o podobách nesouhlasu jsme již hovořili v úvodních hodinách; může být vyjádřen slovy, gesty, může být jen předpokládán při cvičné argumentaci
  • nic víc se v této fázi nestane, takže chápete, že to může být blesková záležitost - někdo se nějak ušklíbne, otočí, zamračí a šup, konfrontační fáze je za námi
• v otevírací fázi si účastníci dělají jasno v tom, co kdo tedy vlastně tvrdí, kdo a jak s tím nesouhlasí (role, stanoviska), co kdo musí udělat, jaká pravidla to musí dodržovat a jak zjistit, kdo vyhrál (procedurální závazky)
  • ten, který v konfrontační fázi vyjádřil pozitivní postoj, je proponent; ten, který vyjádřil nesouhlas či pochyby, je oponent; o typech postojů a typech stanovisek jsme již hovořili dříve
  • jsme-li v argumentačním dialogu, pak si teď účastníci také ujasní, že se navzájem nepobijí, že si nehodí mincí, že to nenechají na šamanovi, ale že se budou přesvědčovat
    • proponent má za úkol předkládat důvody pro své stanovisko
    • oponent má za úkol buď vyjadřovat pochyby o stanovisku a důvodech proponenta (jednostranný spor), nebo vyjadřovat pochyby o stanovisku a důvodech proponenta a  zároveň předkládat důvody pro své stanovisko (oboustranný spor)
  • strany si také v této fázi ujasní, za jakých okolností a jakým způsobem bude spor ukončen: jsou-li u soudu, rozhodne soud až všichni promluví; jsou-li u zkoušky, rozhodne zkoušející až mu dojde trpělivost; jsou-li na diskusní soutěži, rozhodne porota až vyprší čas
    •  jsme-li v argumentačním dialogu, spor bude ukončen vyřešením tehdy, až některá ze stran nebude schopna splnit úkoly, které má (proponent: bránit / oponent: napadat) 
  • opět může jít o bleskovou akci, kdy je všem účastníkům jasné, že Ema je proponent, Karel je oponent, spor o alkohol je oboustranný a budou se přít. Může jít ale také o dlouhou fázi v právní kanceláři, kde dlouho není jasné, kdo žaluje a na co si činí nárok, kdo by měl vlastně být v takovém případě žalován, kdo by měl hájit a že spor bude ukončen mimosoudním vyrovnáním. 
    
• v argumentační fázi účastníci dělají přesně to, co byste čekali, tedy předkládají a odmítají důvody
• v uzavírací fázi si účastníci dělají jasno v tom, jak to teda vlastně dopadlo, kdo vyhrál a co z toho plyne
  • v reálné nemoderované diskusi dochází k tomuto kroku jen velice zřídka - málokdy slyšíte "ok, mé argumenty nestačí, stahuji své stanovisko" či "výtečně, přesvědčivý argument, mé pochyby jsou rozptýleny"; většinou se účastníci vztekle rozejdou, přestanou spolu komunikovat, jeden z nich prohlásí, že "nemá k tomu už nic, ale stejně si myslí svoje", oba se shodnou, že spolu "budou nadále zdvořile nesouhlasit" apod.

Ideální diskuse

Jedním z nejvýznamnějších výsledků teorie argumentace posledních padesáti let je zformulování představy, jak by měla vypadat dokonalá polemika, jejímž cílem je vyřešení sporu. S hádkami máme všichni bohaté zkušenosti, jak by ale mělo vypadat nejvyšší stádium výměny názorů? 

• tzv. amsterdamská škola či pragma-dialektický přístup představuje tento ideální model diskuse pomocí omezeného souboru pravidel; diskuse je jako hra, která se řídí určitými předpisy - a když tyto předpisy porušíme, dopustíme se argumentačního faulu
• jde o ideální model - vzor, ke kterému bychom se měli co nejvíce přiblížit - ale bohužel je asi každému jasné, že naprostá většina našich diskusí ho v některém ohledu porušuje
  • což však nebrání tomu, abychom tímto ideálem poměřovali konkrétní diskuse a abychom pomocí pravidel ideální diskuse popisovali chyby argumentačních výměn, abychom s pomocí ideálního modelu kritizovali argumenty
  • tento soubor pravidel, tj. tento model, je normativní - to znamená, že určuje, co je dobře, co je špatně a čím bychom se měli v diskusích řídit; stanovuje normy, které máme dodržovat (srovnejte to s modely, které normativní nejsou: například my jsme v tomto kurzu pracovali s PZ-formou argumentu, což je také model určitého argumentu, neboť v něm popisujeme abstrahované vztahy mezi premisami a závěrem - ovšem PZ-forma je model deskriptivní, tedy popisný, kterým nepředepisujeme a nehodnotíme, jen konstatujeme)
• ukážeme si zde zjednodušený model ideální diskuse: lépe se pamatuje a přitom dostatečně poslouží jako etalon dobrých argumentů
  • ideální argumentace by měla být svobodná, odpovědná, čestná, správná a jasná. Každou z těchto kvalit rozvedeme a ukážeme si také, kdy a jak bývá nejčastěji porušována, tj. k jakým argumentačním faulům může její nedodržování vést. 

procvičování 

odkazy