• každý jednoduchý argument skládá ze tří a právě tří tvrzení:
  • tvrzení, že platí A  (faktuální premisa)
  • tvrzení, že A je důvodem pro B  (přemosťující premisa)
  • tvrzení, že platí B (závěr)

• v mezních případech tak argument může mít podobu jediného tvrzení, dokonce jediné otázky
  • např. "Komu by se nezželelo člověka, který pije ze smutku?"
  • např. "Když nepřestane pít, vyhodí ho z nemocnice."
    • tohle je mimochodem důvod, proč tak často zaměňujeme prosté podmínkové tvrzení za argument - dokážeme si totiž snadno představit kontext, ve kterém se celý argument smrskne do jediného podmínkového tvrzení (faktuální premisa i závěr takového argumentu jsou pak patrné z kontextu promluvy)

• přirozený jazyk je přirozeně úsporný a v komunikaci vynecháváme informace, které jsou podle nás pro adresáta samozřejmé; to platí i pro argumentování: mluvčí někdy předpokládá znalost tématu, doprovází promluvu gesty, chápe adresáta jako spolupracujícího atd.
• chybějící prvky budeme do argumentů doplňovat podle následujícího interpretačního sledu: mluvčí > kontext > logika > vstřícnost
  1. zeptáme se mluvčího: máme-li možnost zjistit, jak argumentující svůj verbální akt mínil a o jaké součásti se opírá, máme vyhráno
     • např. Ema zareagovala na stanovisko "Karel nemá radost ze života" výkřikem "Vždyť Karel pije!" Znejistěni, zeptáme se Emy, jak míní: 
       • Jako vysvětlení? (Karel pije proto, že nejspíš nemá radost ze života.) 
       • Jako argument ve prospěch stanoviska? (Karel pije. Kdo pije, nemá radost ze života. Tudíž Karel nejspíš nemá radost ze života.) 
       • Jako argument v neprospěch stanoviska? (Karel pije. Kdo pije, má radost ze života. Tudíž Karel nejspíš má radost ze života.)
  2. prozkoumáme kontext výpovědi: máme-li k dispozici dodatečné informace o zkoumané verbální výměně, může to řadu nejasností o smyslu výpovědi rozptýlit; před samotným projevem může ležet důležité uvození; výpověď může pokračovat po zkoumané pasáži; výpověď může být reakcí na širší polemiku; mluvčí je v pozici, ve které se předpokládá výpověď určitého typu; argument je analogií jiného známějšího argumentu apod.  
     • např. Ema prohlásí, že "Karel pije!" Známe některé kontextuální údaje: Ema mluví do telefonu. Ema mluví s Karlovým otcem. Ema se u toho tváří zděšeně. Karlův otec se předtím zeptal, zda Karel přijde do práce. Karlův otec zareaguje na Eminu výpověď slovy "Ach, dobrá tedy, ujmu se té operace sám." Můžeme tedy Eminu výpověď rekonstruovat jako argument následujícího znění: Karel pije. Kdo pije, neměl by operovat. Tudíž by Karel neměl operovat. 
  3. zachráníme validitu: pokud nemáme k dispozici ani mluvčího, ani kontext výpovědi, musíme zkrátka pracovat s tím co máme - a to tak, abychom argumentu omylem neuškodili. Zde to znamená tolik, že máme-li na výběr z více možností doplnění, měli bychom zvolit ty, které po doplnění vytvoří logicky dobrý argument (validní, korektní, vyplývající, budeme o tom podrobněji hovořit později). Doplňujeme premisy či závěry tak, aby závěr argumentu logicky vyplýval z premis argumentu.
     • např. chceme rekonstruovat následující výpověď, o níž nic dalšího nevíme: "Karel by neměl operovat, protože alkohol na sál nepatří." Dokážeme snadno odhalit argumentační záměr ("neměl by"), směr důsledku (B, protože A) i dvě relevantní vyjádřená tvrzení. Víme ale, že jednoduchý argument se skládá ze tří tvrzení, jedno tedy budeme muset doplnit. Asi každý doplní tvrzení ve smyslu "Karel pije" nebo "Karel by na sále pil alkohol" nebo "Karel je alkoholik", prostě faktuální premisu, která bude spojovat Karla a pití. Proč? Protože doplněním takové premisy bude argument bude dávat smysl, bude validní, nebude to defektní argument. Pokud bychom jako chybějící premisu doplnili např. "Na sále je alkohol" nebo "Karel není na sále" nebo "Karel nepije", byl by takový argument špatný, nevalidní a nejspíš bychom tím argumentu ukřivdili.
  4. zachráníme racionalitu: v některých případech může o vhodném doplnění rozhodovat i tzv. princip interpretační vstřícnosti - jeho cílem je, stejně jako v předchozím případě, zabránit křivdě a neférovému výkladu argumentu. Tento princip vstřícnosti říká, že nemáme-li lepší vodítka, měli bychom interpretovat komunikační akt druhého člověka jako rozumný, inteligentní, racionální. V praxi to znamená, že máme-li na výběr z více výkladů či možností doplnění, měli bychom zvolit ty, které vytvářejí nejlepší argument. Připomíná to předchozí pravidlo o validitě, jen s tím rozdílem, že teď neřešíme kvalitu logického vyplývání, ale jiné vlastnosti argumentu.
     • např. chceme rekonstruovat následující výpověď, o níž nic dalšího nevíme: "Karel pije, ale jeho nadřízený na sále alkohol nechce ani vidět". Máme několik možností, jak v souladu s pravidlem zachránění validity argument doplnit, kupř.  "Karlův nadřízený se nerad dívá, jak Karel pije", nebo "Karlův nadřízený neschvaluje alkohol na sále", nebo "Karlův nadřízený na sále nepije" atd. Lze tedy nalézt více možných závěrů, které v logickém smyslu vyplývají z vyjádřených premis. Protože nemáme po ruce ani autora argumentu, ani kontext výpovědi, musíme se řídit pravidlem zachránění racionality a zvolit takový možný závěr, při kterém bude argument co nejlepší, tj. něco ve smyslu "Karlův nadřízený nechce, aby byl Karel na sále".  

• 1) Premisa 1
• 2) Premisa 2
• Z) Tudíž závěr

procvičování