Účastníci ideální diskuse musí být svobodní v tom smyslu, že jim nesmí být bráněno v konfrontaci. To znamená, že strany mohou volně formulovat své postoje, předkládat svá stanoviska a zpochybňovat stanoviska ostatních.

• K porušení tohoto pravidla dochází obvykle v konfrontační fázi dialogu. Vede to k tomu, že se nemůže projevit rozdíl v názorech, spor není explicitně ustanoven, nelze ho proto ani argumentačně vyřešit. Rozumějte, názorový spor tam samozřejmě je, ale strany o něm neví, případně se mu vyhýbají.
• diskusní svobodu lze porušit dvěma způsoby:
  • omezení stanoviska
    • tabuizace, kdy některá témata vyloučíte z konverzace, např. "Tohle je slušná domácnost, tady se o alkoholismu nemluví."
    • dogmatizace, kdy některá stanoviska prohlásíte za nezpochybnitelná, např. "Můžeme se bavit o tom, jestli si dáme bílé, nebo červené, ale něco si nalijeme, o tom žádná."
  • omezení protistrany - jde o pokus odmítnout protistranu jako solidního diskusního partnera
    • nátlak na protistranu, aby jistá stanoviska nepředkládala
      • hrozba silou, postihy, sankcemi (ad baculum) - může být vyjádřeno přímo, např. "Pokud nepřestaneš pít, řeknu to primáři", i nepřímo, např. "Klidně se napij, ale pamatuj, že Petra kvůli tomu vyhodili z práce"; někdy může mluvčí dokonce nátlak důrazně odmítat, např. "Vůbec by ses neměl nechat zviklat skutečností, že jsem členem etické komise naší polikliniky"
      • důraz na emoce (ad misericordiam) - např. "Copak nevidíš, jak mi to tvoje pití trhá srdce?!"
    • očernění protistrany - mluvčí se snaží odradit publikum tím, že představí protistranu jako nedůvtipnou, nespolehlivou, předsudečnou či jinak nehodnou důvěry 
      • obecně platí, že osobní charakteristika protistrany by neměla být součástí argumentace, pokud nehraje důvěryhodnost protistrany přímou roli v použitém argumentu (např. u svědectví či expertního názoru)
      • rozlišujeme několik podob osobních útoků (ad hominem)
        • přímý osobní útok - útočník se snaží zpochybnit inteligenci či morálku protistrany, která je podle něj natolik hloupá či zlá, že nemůže mít správné stanovisko či předkládat rozumné pochyby. Útočník doufá, že se tímto způsobem vyhne závazku zdůvodňovat svoji kritiku postoje protistrany, např. "Neposlouchej ho, už mu z toho pití přeskočilo".
        • nepřímý osobní útok - útočník zpochybňuje nestrannost či nezávislost, protistrany; názor protistrany je představen jako výsledek skrytých osobních motivací, argumenty protistrany jsou pak pouhé racionalizace, např. "Moje pití se ti nelíbí jen proto, že sama si nalít nemůžeš, co?!" 
        • tu quoque - doslova "ty též"; útočník se snaží podkopat důvěryhodnost protistrany tím, že poukáže na protimluv nebo na nesoulad mezi tím, co protistrana říká a co dělá; že protivník káže vodu a pije víno; útočník staví na předpokladu, že bychom neměli věřit tomu, kdo je nekonzistentní ve svých názorech. Zní to smysluplně, není to ale tak jednoduché: v ideální diskusi jde totiž o to, o jakou nekonzistenci se jedná. Útočí-li strana pomocí nesouladu mezi tvrzeními z různých diskusí, jde o faul (např. "Včera jsi Emě říkala, že si má dát pivo, ale mně to dnes zakazuješ?"). Útočí-li strana pomocí nesouladu mezi tvrzeními v rámci právě probíhající diskuse, jde o oprávněnou kritiku (např. "Nejdřív říkáš, že by nikdo neměl pít dopoledne, a teď zase, že pokud jsem se potřeboval napít, tak jsem se měl napít dopoledne.")