V ideální diskusi se strany nesmí vyhýbat svým závazkům. Když už se rozhodnout tuto "přesvědčovací hru" hrát, musí být aktivní, nesmí se pokoušet ze hry vykroutit a musí akceptovat výsledek. Diskusní odpovědnost se projevuje ve dvou pravidlech.

Strana předkládající stanovisko musí toto stanovisko hájit. Zní to triviálně, ale poměrně často se ve sporu stává, že někdo předloží jisté tvrzení, ale zdráhá se ho podpořit důvody.

• proponent se smí vyhnout dokazování jen ve dvou případech: Zaprvé, pokud již předtím dané stanovisko úspěšně obhájil proti stejnému oponentovi a zároveň nedošlo ke změně v předpokladech či pravidlech dané diskuse. Proponent tedy není povinen stále znovu a znovu podstupovat tutéž diskusi. Zadruhé, pokud se oponent zdráhá přijmout jakékoli předpoklady či diskusní pravidla. V takovém případě nelze dosáhnout řešení sporu a nemá smysl se o takové řešení ani snažit.
• nejvýraznější poruchou tohoto pravidla je snaha přesunout důkazní břemeno
  • v jednostranném sporu jen proponent zastává stanovisko a má tedy povinnost obhajovat; v takovém sporu je pak pokus o přenesení odpovědnosti na oponenta neoprávněný, neboť kritika stanoviska sama nenese důkazní břemeno, tj. povinnost podporovat své tvrzení důvody, např. "Proč piju? Nejdřív ty dokaž, že alkohol škodí!"
  • v oboustranném sporu je situace složitější, neboť povinnost dokazovat mají obě strany, neboť obě strany předkládají stanovisko
    • v některých typech diskusí se dodržují principy, které určují pořadí, v jakém jsou obrany stanovisek předkládány, tj. určují, kdo má začít s obhajobou, například že argumentovat musí ten, kdo tvrdí něco neobvyklého - ten, kdo je žalobcem - ten, kdo tvrdí něco, co zmnožuje entity - ten, kdo jde proti přijímanému názoru či postupu - ten, kdo tvrdí něco, co je snazší dokázat apod. Pozor! Z hlediska ideální diskuse jsou tato pravidla jen pravidla moderování, nikoli pravidla řešení: aby byl spor vyřešen, musí být obhájena či neobhájena všechna stanoviska, která tento spor utvářejí. 
• méně zřetelnou poruchou tohoto pravidla je snaha vyhnout se důkaznímu břemeni
  • nejčastěji tak, že proponent předkládá stanovisko jako samozřejmé, evidentní a tak široce přijímané, že nevyžaduje důkaz, např. "Pokud máš všech pět pohromadě, nebudeš přece tvrdit, že trocha alkoholu může člověku ublížit." nebo "Pití je přece úplně normální."
  • proponent se někdy může snažit dosáhnout podobného účinku tím, že uvádí osobní záruky, např. "Jsem si naprosto, naprosto jist, že mám své pití pod kontrolou." nebo "Nelze mi upřít, že pití zvládám na jedničku."
• jinou poruchou tohoto pravidla je obrnění stanoviska vůči kritice
  • někdy hovoříme o tzv. imunizaci teze: proponent formuluje své stanovisko pomocí neurčitých výrazů, kvůli nimž nelze stanovisko úspěšně vyvrátit - a to proto, neboť není zřejmé, co by vlastně mohlo sloužit jako dostatečný protiargument, např. "Pití je v principu lék." nebo "Alkohol je od přírody pro člověka prospěšný." nebo prostě jen "Alkohol lidem prospívá."
    • k obrnění stanoviska bývají použity vágní výrazy jako "v principu", "v zásadě", "od přirozenosti", stanoviska jsou formulována bez jasného rozsahu (např. nevíme, jestli všechen, většina, nebo jen některý alkohol prospívá) - oponent potom neví, kolik protipříkladů vlastně potřebuje, jak silný nesouhlas má vyjádřit atd. 
    • argumentační faul spočívající v obrnění stanoviska se někdy nazývá No True Scotsman - proponent formuluje svoji tezi pomocí výrazů 'skutečný', 'ryzí', 'opravdový', aby v případě kritiky mohl tvrdit, že daný protipříklad nelze počítat jako skutečný / ryzí / opravdový výskyt, např. "Skutečný alkoholik by přece nepil kvalitní brandy, ne?"

Toto pravidlo se týká uzavírací fáze dialogu, když je argumentace dokončena a zbývá si jen ujasnit výsledek. V uzavírací fázi musí být řečeno, zda byl spor vyřešen a v čí prospěch. Pokud se na tom strany neshodnou, spor trvá. Je-li proponent přesvědčen, že stanovisko úspěšně obhájil, ale oponent tvrdí, že nikoli, pak spor končí patem. Pokud ale proponent i oponent souhlasí s výsledky argumentační fáze, musí také přijmout důsledky, jež z těchto výstupů plynou.

• proponent, kterému se nepodařilo úspěšně obhájit stanovisko, musí toto stanovisko stáhnout; pokud tak neudělá, dopouští se faulu lpění na neobhájeném stanovisku
  • např. "Nemám teda protiargument, ale furt si myslím, že je to tak, jak říkám."
• na druhé straně, pokud se proponentovi podařilo úspěšně uhájit stanovisko před kritikou oponenta, pak musí oponent svoji kritiku stáhnou; pokud tak neudělá, dopouští se lpění na neúspěšné kritice
  • např. "No, teď už nevím, co dalšího bych tomu vytkl, ale stejně s tím nesouhlasím."
• jiná porucha tohoto pravidla se objevuje tehdy, když jsou z úspěšné obrany či z úspěšného útoku vyvozovány přehnané důsledky; konkrétním příkladem je vyvození úspěšné obhajoby svého stanoviska z neúspěšné obhajoby protivníkova stanoviska (ad ignorantiam)
  • dochází k tomu zejména v situaci, kdy strana nesprávně předpokládá, že postoj k diskutovanému tématu (přesněji stanovisko k diskutované propozici) může být pouze pozitivní či negativní, tedy když strana nesprávně pomíjí neutrální pozici
    • např. "Nebylo prokázáno, že by i malé množství alkoholu prospívalo zdraví. Takže Karel si tím svým pitím prostě ničí organizmus." (Jde o faul proto, neboť zde existuje neutrální pozice 'Alkohol nemá vliv na zdraví člověka'.)
    • patrně znáte tento faul z plamenných diskusí o existenci nějakého fenoménu (globální oteplování, božstvo, očkování): "Protože nikdo nedokázal, že Bůh neexistuje, tak Bůh existuje."