Správnost argumentace v ideální diskusi znamená, že všechny použité argumenty jsou korektní z hlediska formální i neformální logiky, tj. že všechny argumenty jsou validní a zároveň platné. O obou těchto kvalitách jsme již hovořili: validita byla hlavním předmětem témat věnovaných úsudkovým schématům, platnost má zase co do činění s argumentačními schématy. 

Dlouhou dobu bylo porušení tohoto pravidla chápáno jako nejvýznamnější argumentační faul. Logická nekorektnost argumentace, tj. nevalidnost usuzování, však rozhodně není hlavní příčinou selhání argumentačního řešení sporu - přinejmenším kvůli tomu, že běžné argumenty jsou formulovány pomocí přirozeného jazyka, jsou neúplné a obsahují spoustu nevyřčených prvků. A doplněním těchto prvků je možné přirozené argumenty obvykle opravit z hlediska logiky, tj. lze je učinit validními (podívejte se do tématu 'jednoduchý argument'). Uvedené pravidlo je tak porušeno jedině tehdy, pokud je argument nevalidní i poté, co jsou doplněny všechny nevyjádřené prvky.

• k porušení pravidla dochází v argumentační fázi; s jistou pravidelností se objevují zejména dva chybné úsudky, ve kterých je postačující podmínka nesprávně pochopena jako nutná podmínka
• co jsou to postačující a nutné podmínky? Vezměme si vlastnost 'být lékař': postačující podmínka je taková, která když nastane, tak objekt bude lékař. Například by mohlo jít o podmínku 'být ortoped': je-li někdo ortoped, je automaticky i lékař. 'Být ortoped' je tak postačující podmínkou pro 'být lékař', 'jahoda' je postačující pro 'ovoce', 'mladý chlapec' je postačující pro 'jinoch' atd. -- Nutná podmínka funguje obráceně; jde o vlastnost, kterou objekt musí  mít, aby měl jinou vlastnost. V našem případě je 'být lékař' nutnou podmínkou pro 'být ortoped'. 'Být ovoce' je nutnou podmínkou pro 'být jahoda', 'být mladý' je nutnou podmínkou pro 'být jinoch'.
•  uvažujme teď následující argument "Karel je ortoped? Tak to je lékař! Můj známy Pavel je také lékař, takže je jistě také ortoped."
  • jistě na první pohled vidíte v argumentu chybu: 'ortoped' je postačující podmínkou pro 'lékař' (každý ortoped je tedy lékař), mluvčí ji však pochopil jako nutnou podmínku (ve smyslu každý lékař musí být ortoped), dochází proto k závěru, který z premis nevyplývá a jeho úsudek tak není validní
  • této chybě se říká tvrzení konsekventu; klíčovou složkou těchto chybných argumentů je totiž podmínkové souvětí (pokud - pak; jestliže - tak; když - potom, atd.), které vyjadřuje logickou funkci implikace (A→B). No a výrokovým složkám této implikace se říká antecedent (předpoklad, A) a konsekvent (důsledek, B).
    • v daném příkladu je podmínka/implikace vyjádřena na začátku ("Karel je ortoped? Tak to je lékař!") ve smyslu 'je-li někdo ortoped, pak je lékař'.  'Být ortoped' je tedy antecedent, 'být lékař' je konsekvent této implikace. 
    • tvrzení konsekventu je to proto, neboť mluvčí v dalším kroku konstatuje, že Pavel je lékař, tj. tvrdí to, co je obsahem druhé části implikace - a nesprávně z toho vyvozuje pravdivost antecedentu, tj. první části implikace
• srovnejme to s jiným, velmi podobným argumentem "Karel je ortoped? Tak to je lékař! Můj známý Petr není ortoped, takže jistě není lékař."
• opět jde o nevalidní úsudek, ve kterém mluvčí zaměnil ortopeda jakožto postačující podmínku pro lékaře za ortopeda jakožto nutnou podmínku pro lékaře - domnívá se chybně, že každý lékař musí být ortoped
• tentokrát se dopouští faulu popírání antecedentu: odmítá první člen implikace a nesprávně z toho vyvozuje, že neplatí ani druhý člen
• úsudek je zjevně nevalidní, Petr klidně může být například psychiatr
• jiná porucha pravidla validních argumentů vzniká tehdy, když chybně chápeme nějaký celek jako prostou sumu svých součástí
  • nesprávně připisujeme vlastnosti celku jednotlivým částem (chyba rozkládání)
    • např. "Jejich pivo je drahé, takže ho vaří z drahého ječmene a chmelu."
  • nesprávně připisujeme vlastnosti jednotlivých částí celku (chyba skládání)
    • např. "Používáme výtečný ječmen a skvělý chmel, takže naše pivo musí být báječné."

Uvažujme následující argument "Karel je lékař a doporučuje volit pravici. Lékaři jsou odborníci a jejich názoru bychom měli dbát. Tudíž bychom měli volit pravici." Tento argument je validní, avšak při pozorném pohledu ho chápeme jako nesprávný. Proč by měl lékař co mluvit do toho, koho volit? Validita sama není zárukou toho, že použitý argument bude správný. Jinak řečeno, validita je nutnou, nikoli postačující podmínkou správnosti argumentu. Správný argument musí být rovněž platný, což znamená, že musí splňovat vhodné argumentační schéma. 

O argumentačních schématech jsme již hovořili. Zopakujme si jen, že jde o způsoby, jakými jsou předpoklady spojené se závěry. Argumentační schéma vyjadřuje, jak a proč je z důvodů (premis) vyvozen důsledek (závěr). Pravidlo platných argumentů říká, že ve správných argumentech musí být použita přijatelná schémata přijatelným způsobem. K poruše tohoto pravidla dochází pochopitelně také v argumentační fázi diskuse.

• některá schémata jsou sama o sobě nepřijatelná 
• častým případem takového nesprávného schématu je populistický faul (ad populum), kdy je názor více lidí předkládán jako podpora přijatelnosti stanoviska 
  • jde o defektní variantu symptomatického (znakového) schématu, kdy je názor mnoha chápán jako symptom pravdivosti závěru, např. "Celá nemocnice si myslí, že bys měl přestat pít, takže bys s tím měl skončit."
• jiným případem nesprávného schématu je záměna faktů a hodnot (ad consequentiam), ve kterém je faktuální stanovisko podpořeno ukázáním na jeho nechtěné důsledky ve smyslu 'není to pravda, protože si nepřeji, aby to byla pravda' či 'je to pravda, protože chci, aby to byla pravda'
• jde o defektní variantu příčinného (kauzálního) schématu, kdy je vhodnost důsledku předkládána jako důvod, proč platí příčina, např. "Karel nepije, protože kdyby pil, zlomilo by mi to srdce."
• jindy může jít o přijatelné schéma, které je však nesprávně použito
  • o správném použití schématu rozhodují kritické otázky, což jsou jakési potenciální útoky či poukazy na možná slabá místa argumentu: jsou-li tyto kritické otázky daného schématu patřičně zodpovězeny, je schéma použito správně (podívejte se na téma věnované argumentačním schématům)
  • například falešná autorita (ad verecundiam) je faul, který se objevuje tehdy, je-li stanovisko podporováno zdrojem (osobou, textem), jenž je nepatřičně předkládán jako autoritativní
  • jde tedy o nesprávné použití jinak přijatelného symptomatického schématu argumentace expertním názorem, např. "Karel by neměl pít. Říkal to školník a ten byl na záchytce už mnohokrát."
  • jiným příkladem je unáhlené zobecnění (secundum quid), v němž je přijatelné schéma induktivního zobecnění použito chybně, neboť zobecňující závěr je vyvozen z nedostatečného množství důkazů
    • např. "Karel pije, což je jasný důkaz hlavního rizika lékařského povolání."
  • podobně je falešná analogie použita vždy, když je v analogickém schématu mezi srovnávanými věcmi pouze povrchní podobnost, případně je hlubší podobnost zneplatněna nějakými podstatnými rozdíly
    •  např. "Karel by neměl pít. Lékaři jsou naši dobří andělé a ti rozhodně alkohol nepijí."
  • nesprávně použito může být samozřejmě i kauzální schéma, například ve faulu poté, tedy proto (post hoc ergo propter hoc), kdy je časový sled událostí vylíčen jako příčinný sled, tj. protože po události A nastala událost B, je událost A příčinou události B 
    • např. "Od té doby, co Karel pije, nepřišel do jeho ordinace ani jeden mormon. Náhoda? Nemyslím si."
  • obvyklým případem nesprávně použité pragmatické argumentace (která je příkladem kauzálního schématu) je tzv. šikmá plocha či kluzký svah, kdy je přijetí nějakého pravidla, normy, zákona či způsobu jednání vylíčeno jako první krok ve sledu vedoucího k neblahým koncům
    • faul se objevuje tehdy, není-li v takové argumentaci možné zodpovědět základní kritickou otázku kauzálního schématu (Vede A skutečně k B?), např. "Karel pije. Zítra mu zakážou operovat, pozítří přijde o práci a než se nadějeme, bude z něj troska někde v parku. To bys chtěl?"