Prusové - pruština - Prusko stěhování jména, zánik jazyka, zmizení lidí i země
Tomáš Hoskovec
Konečná podoba příspěvku, který vyšel ve sborníku Petra Zimy „Komunita a komunikace" (str. 103-130, vydal Institut základů vzdělanosti University Karlovy v Praze 1999)
Prusko jako problém
Prusko... O jaké zemi to mluvíme? Sám jazykový úzus se jejímu názvu brání. Kdo řekne „Prusko" v Česku i v Evropě konce XX. století, říká si o protiotázku, leckdy s pohoršlivým tónem: „Myslíte Východní Prusko? bývalé Prusko? prušácké Prusko?" V tomto pojednání myslíme Pruskem Prusko a sledujeme proměny zemí i lidí, kteří onomu pojmu sloužili za denotát.
Přirozeně se tak otevírá i otázka, zda nějací lidé onomu pojmu za denotát sloužit chtěli či chtějí. Nelze přehlédnout, že od Pruska je odvozeno nemálo slov hanlivých, a to jaksi přijatelně, či „salonfahig" hanlivých. Tak české slovo prušák je při vší své neuctivosti spisovné a společensky přípustné, ono jen „věcně" označuje nositele jistého souhrnu nepříjemných skutečností, kterým se prostě říkáprušáctví. Zato slovo Rusák, tvaroslovné dvojče předchozího, je sprostá nadávka vykázaná ze spisovného jazyka i společenského života; výrazu rusáctví, kterému rozumíme a který je ve slovotvorné potenci jazyka přítomen, se vůbec neodvážíme použít, natolik páchne primitivním nacionalismem. Přípustné nadávání pruským jménem není zvláštností češtiny: francouzština zná ä laprussienne coby elegantní vyjádření pro duchamor-nou, strojově přesnou činnost. Od Pruska mají jméno i vysmívaní slezští Prajzáci/prajzáci, což je zároveň jistý mikroetnos i jistý sociologický, či lépe kolektivně-psychologický typ. A stojí za zmínku, že když se nedávno ustavovaly nové spolkové země nově sjednoceného Německa a pro ně vymýšlely názvy, kraj kolem Berlína, kdysi rovněž hlavního města Pruského království, odmítl jmenovat se jakkoliv po Prusku. V tomto ohleduje Prusko mezi evropskými zeměpisnými jmény sociolingvisticky výjimečné. Sledujeme proměny pruské totožnosti. Přijmeme zásadu, že u každého „upřesňujícího", rozuměj zužujícího a omezujícího přívlastku se budeme ptát, co zároveň zakrývá, co je z druhé strany, než jakou vymezuje. „Východní" Prusko vyvolá tedy otázku po Prusku jinde položeném, pravděpodobně, i když ne nutně „Západním", zatímco „bývalé" Prusko vyvolá otázku po Prusku současném, či alespoň po tom, co se z něho stalo...
Zde je na místě zastavit se u dalšího pozorování. Pozorování nikoliv o jménu Pruska, nýbrž o jazyce, nástroji, kterým zkoumám onoho jména provádíme. Netýká se ani tak soudobé češtiny, jako spíš kulturní evropštiny. Až do konce 80. let znamenal přívlastek „bývalý", že denotát jím rozvíjeného jména už není či neplatí: osoba označovaná jako bývalá manželka už není manželkou. Nyní ten přívlastek cestou homonymie (a zároveň antonymie) nabývá nového významu: označuje, že mluvčí nechce brát na vědomí nové skutečnosti, že to, co již není či neplatí, pro něho stále ještě je a platí. Kdo má ve svém pojmovém světě aktuálně přítomný „bývalý Sovětský svaz", nemusí se obtěžovat s vědomostí, že je nějaké Estonsko a nějaká Moldávie, neřku-li pak, že l.P. 1998 jsou tyto dvě země politicky a hospodářsky nesouměřitelné. Pro koho se válčilo v „bývalé Jugoslávii", mohl si představovat surovou rvačku mezi
Prusové - pruština - Prusko
2
kluky, kteří jsou tak nějak všichni stejně vinni, a byl účinně imunizován vůči vědomí, že třeba v letech 1992-1995 byla Bosna a Hercegovina svrchovaný a mezinárodně uznaný stát s legitimní vládou a že byla obětí agrese rozpoutané Srbskem. Tento převrat v sémantice slova „bývalý" je jazykovým evropeismem. Překvapuje, s jakou lehkostí pronikl do češtiny, překvapuje, s jakou lehkomyslností hovoří čeští politici, úředníci i novináři o občanech bývalé Jugoslávie či bývalého Sovětského svazu, jako by takové občanství existovalo, apřekvapuje, že nikoho z takto hovořících Čechů nenapadne, jak by asi sám nesl, kdyby byl označen za občana bývalého Československa a činěn implicitně odpovědným třeba zá vládnutí Vladimíra Mečiara. Už jen pro trapnou homonymii onoho adjektiva a pro nemravnou hloupost, kterou sebou nese, odmítám hovořit o Prusku „bývalém": zajímá nás zde, co kdy Pruskem bylo. Bude účelné zavést a intelektualizovat dvojí názvosloví: Prusko a Prusy. První výraz označuje stát, který se mohl všelijak zvětšovat, zmenšovat, ba stěhovat, takže postihuje něco proměnného, zatímco druhý označuje „národní území", výchozí prostor, na němž a z něhož prvotní či zárodečný stát vznikl. Příkladem může být dvojice Uhry (území Panónske nížiny, kterou v X. století dobyli a osídlili Uhři-Maďaři, překryvše starší vrstvu obyvatelstva slovanského) a Uhersko, stát, království, které Uhři vytvořili nejprve v Uhrách, ale ke kterému připadly i další země, což nám umožňuje říci, že Sedmihradsko či Chorvatsko patřily Uhersku (totiž ke koruně Svatoštěpánské), aniž ležely v Uhrách.
Je vůbec zapotřebí takové opatrnosti k názvu země v úvaze, jež se zabývá pruštinou, jistým vymřelým baltským jazykem? Nestačí prostě uvést, že kdysi mocný stát Prusko se náhodou jmenoval po baltských Prusech, kteří s ním celkem neměli moc společného a časem v něm zcela zanikli, podobně jako se slavné Řecko pro zbytek Evropy jmenuje podle naprosto bezvýznamného kmene oí ľpcaxoí ze severozápadní Hellady? Soudíme, že název země je důležitý a že porozumění vnitřním poměrům státu Pruska, státu velmi proměnlivého, je přímo klíčové k tomu, abychom pochopili, za jakých podmínek žil a z jakých příčin mohl zaniknout původní jazyk baltského kmene (nebo snad baltských kmenů?) Prusů. Je přitom málo pravděpodobné, že by významný a sebevědomý stát sám sebe pojmenoval podle bezvýznamné, okrajové složky obyvatelstva.
Ostatně i výše zmíněná etymologie slov Rek a Řecko, pocházející již z antiky, je dosti pochybná a zřejmě účelově vytvořená, aby se nějak zdůvodnilo zcela běžné, leč naprosto nemotivované vlastní jméno: jak Římané, tak i samotní Řekové používali názvů Graeci či oi rpaixoí pro všechny Hellény a o údajném kmeni Graiků nepodali kromě oné etymologie žádných jiných zpráv, což je u národů s tak velkou historiografickou a geografickou tradicí krajně podezřelé.
Musíme si proto nejprve ujasnit, co to jsou „baltské kmeny" a kdo mezi nimi mohli být Prusové. Musíme posoudit, v jakém postavem skutečně žili baltští Prusové ve státě Prusko, který si sice na nich a proti nim vybojovali Němci, ve kterém se ale Němci bez Prusů neobešli. Vymřela pruština tím, že její nositelé, baltští Prusové, sami vymřeli, nebo tím, že ji pouze opustili, že jí přestali mluvit? Pokud baltští Prusové nevymreli, kam se poděli? Proč se Němci z Prus začali pokládat za Prusy? Vymírám pruštiny v Průších je o to zvláštnější, že tam zároveň žil a vzkvétal jiný baltský jazyk, litevština, která v pruském státě dosáhla mnohem většího rozvoje a mnohem vyššího postavení než v samotném státě litevském. Nevytlačila pruštinu spíše ona než němčina? A nezanikla pruština zároveň z nějaké vnitřní jazykové příčiny?
A kdy a jak zaniklo samotné Prusko, historický zakladatel moderního německého státu? Co po něm zbylo? Existují pokusy obnovit starý pruský jazyk i staré pruské náboženství.
Prusové - pruština - Prusko
3
Lze nad nimi mávnout rukou jako nad pomíjivou novoromantickou obdobou neméně pomíjivé postmodernistické keltománie. Současně však existuje v historickém pruském prostoru aktuální politický problém, který je tak velký, že si jej svět raději ani nepřipouští ze strachu, aby jej nemusel řešit: ten územní zbytek Pruska, který Rusko nazývá Kalinigradskou oblastí, nem de iure součástí nynějšího Ruska, byť se soudobé státy tváří, že ano. Z hlediska mezinárodního práva onen kout Evropy, jádro baltských Prus i německého Pruska, nepatří nyní vůbec nikomu...
Jde o to, že když si v Postupimi vítězné mocnosti dělily území poraženého Německa, kus Východního Pruska zůstal nerozdělen. Jistá jeho část, s městy jako Elbing a Mariborg (dnes Elblag a Malbork), byla s konečnou platností dána Polsku, stejně jako byly Polsku s konečnou platností dány Pomořansko a Slezsko,1 druhá část, kolem města Královce, nikomu předána nebyla (nárokovala si ji Litva, leč ta byla na konci války znovu obsazena Sovětským svazem). Královecká část Východního Pruska se stala kamenem „Postupimské nedohody", která nakonec stanovila pouze to, že ona oblast bude dočasně svěřena Sovětskému svazu do konečného rozhodnutí na mírové konferenci. K žádné mírové konferenci však již nedošlo a dlouhodobý „dočasný správce" Sovětský svaz přestal r. 1991 existovat.2 Podle následnického principu by se správa oné oblasti měla rozdělit na ideální části tadžickou, moldavskou, ukrajinskou, etc. A hlavně by měla konečně přijít konečná dohoda (stejně jako v případě japonských jižních Kurii).
Prusko tedy nezmizelo. Evropě a světu zůstává jako problém. Problém povahy jistě ne lingvistické, ale takový, že je třeba o něm vědět (tím spíš, že zničený Královec je podminován odpalovacími zařízeními, z nichž je to raketou středního doletu stejně daleko do Kyjeva i do Bonnu, do Paříže jako do Londýna, na Kavkaz či na Island tolik co do Španělska). Z hlediska jazyka a komunikace se nicméně vtírá potměšilá poznámka, že pokud bychom chtěli, tedy pokud by se Evropa a svět odvážily tento záměrně nejmenovaný a záměrně bezejmenný problém pojmenovat, nejvhodnější výraz by zněl „problém bývalého Pruska": co kdysi bylo, zde stále ještě straší...3
Země
Zemi, kde se zrodilo Prusko, tedy Prusy, vymezíme na fyzikální mapě Evropy od západu na (severo)východ pravým břehem nejspodnějšího toku a ústí Visly a levým břehem nejspodněj-šího toku a ústí Němenu. Tyto dvě mohutné řeky tvoří jasné přírodní hranice a zároveň odjakživa sloužily jako dopravní cesty. Z jihu vydělíme Prusko pásem Mazurské jezerní plošiny, bažinatého, těžko prostupného a v minulosti řídce osídleného kraje, jenž nicméně představuje hranici širokou a nejasnou; z východu pak litevskou řekou Šešupé, levobřežním příto-
'Když se r. 1991 připravovalo sjednocení Německa, bylo toto předání Německem výslovně potvrzeno.
2Radéji neotvíráme historickou otázku, co přinesla královeckému kraji „dočasná" sovětská správa: původní obyvatelstvo bylo dílem vyvezeno, dílem vyvražděno, všechny místní názvy přejmenovány, kulturní památky záměrně zničeny (královecký hrad dal r. 1967 osobně vyhodit do vzduchu Alexej Kosygin), uvolněný prostor osídlen sovětským člověkem a proměněn v jednu obrovskou vojensko-námořně-raketovou základnu. Tak vznikla uprostřed Evropy KajiHHHHrpancicaji oÔJiacTb.
3Blíže k tomu ve sborníku Bakaniené (1996) „Postupim a Královecký kraj".
Prusové - pruština - Prusko
4
kem Němenu, jež vytyčuje hranici sice jasnou, zato však neklade lidskému osídlování výraznou překážku.
Obě řeky, Němen a Šešupé, posloužily za jara národů ke geografickému vymezení nikoliv Pruska coby státu, nýbrž „životního prostoru" dvou národů, které se v Průších coby zemi po staletí střetávaly: Němců a Litevců. Hoffmann von Fallersleben ve své Lied der Deutschen z r. 1841 vytyčuje Německo, které se má teprve sjednotit ze své hanebné roztříštěnosti (Deutschland, Deutschland über alles...; ještě zbývá sedm let do Frankfurtského sněmu), von der Maas bis an die Memel 'od Mosely k Němenu'; litevský romantický básník Maironis vydává r. 1905 sbírku básní, v níž politicky nijak neexistující Litvu (tu stihl stejný osud jako Polsko, nám Čechům více známé) vymezuje litevskou krajinou, přírodou, řečí a písní. Výmluvné jsou verše Kur běga Sešupě, kur Nemunas teka, Tai miisu těvyné, graži Lietuva 'kde běží Šešupé, kudy Němen teče, Tam naše otčina, Litva překrásná'. Ze severu a severozápadu ohraničuje Prusy Baltské moře, které ve starých dobách neznamenalo konec světa, nýbrž právě naopak celý kraj světu otevíralo.
Nížinný reliéf Prus vymodelovala poslední doba ledová nejmladšího pleistocénu. Obě velké řeky, Němen a Visla, se po jejím skončení, tedy na počátku holocénu rozlily ve svých původních deltách a vytvořily velká přímořská jezera, oddělená od vlastního Baltu dlouhými úzkými kosami z pohyblivých písečných dun (ony kosy vyznačují původní čáru pobřeží). Vznikly tak zálivy Kurský (na Němenu) a Viselský (nedejme se splést, že nyní Visla teče jinam: na starých mapách se Visla rozdvojuje, ústíc tak z obou stran své kosy; starý tok dokládá i její „rameno" Nogat, jež se dosud vlévá do zálivu). Poklidné vodní plochy obou zálivů jsou příhodné pro rybolov i přistávání lodí.
Kraj je velmi vodnatý a protéká jím mnoho krátkých řek. Nejdelší a nejmocnější z nich (187 km), tekoucí téměř po rovnoběžce z východu na západ a vlévající se do Visel-ského zálivu, se jmenuje německy Pregel, litevsky Prieglius, polsky Pregola. Polské podobě odpovídá i starší česká varianta Pregola; nevidím důvod používat ruského názvu Pergolja (Ileprojiíi), který se objevuje v českých slovnících a mapách 2. pol. XX. stol.
Ani v této čistě zeměpisné kapitole nezůstaneme ušetřeni jazykové nedůvěry a obezřetnosti. Jakým jazykem máme onu zemi popisovat? Prusko se ve svých politických dějinách vymezuje vůči třem národům: německému, polskému a litevskému. Místopisec Pruska může tedy u mnoha vlastních jmen vybírat mezi národními variantami německou, polskou a litevskou, jakož i nadnárodní variantou latinskou. Z každé z nich lze vyjít pro případné počešťování v případech, kdy česká varianta není k dispozici. V této práci zásadně nepoužívám variant rusko-sovětských, vytvořených po roce 1945. Když křižáci roku 1255 dobyli pruskou pevnost Tvangstě a založili na jejím místě vlastní hrad a město, pojmenovali je na počest českého krále Přemysla Otakara II. Královcem, totiž Königsbergem, nikoliv Kaliningradem; když v roce 1807 podepisovali francouzský císař Napoleon a ruský car Alexandr I. mír, činili tak v pruském městě Tilsit (tamější litevské obyvatelstvo říkalo Tilžé), nikoliv v Sovetsku.
Za geografický (a jak se později ukáže, i za hospodářsko-politický a kulturní) střed Prus lze označit kraj s latinským názvem Sambia (něm. Semland, lit. Semba). Rozkládá se na poloostrově oddělujícím Viselskou a Kurskou kosu, což mu otevírá přístup jak do obou zálivů, tak do volného moře, a na pevnině mezi pravým břehem Pregoly (protékající hlavním městem Královcem, lat. Möns Regius, Regimontium, něm. Königsberg, pol. Królewiec, lit. Karaliaučius) a levým břehem Deimeny (v jejímž ústí leží přístav Labiava, něm. Labiau, lit. Labguva).
Prusové - pruština - Prusko
5
Jméno
Prusy i Prusko se jmenují po Prusech. Tento název je doložen v cizích (německých, slovanských, ba i arabských pramenech) od IX. a X. stol. po Kristu. Vztahuje se jednoznačně k obyvatelům výše vymezených Prus, leč koho tam přesně označoval, nem jasné. Historická věda může toliko shledat, že přinejmenším od IX. stol. žil v Průších mimo jiné jistý kmen zvaný Prusové. Adam z Brém, severoněmecký kronikář XI. stol. píše, že poloostrov Sembu inhabitant Sembi vel Pruzzi 'obývají Sembové neboli Prusové', což znamená ztotožnění dvou kmenových jmen; Bruno z Querfurtu, životopisec svatého Vojtěcha, píše v temže XI. stol., že český misionář venit in Sambiam terram Prusciae 'přišel do země Semba v Prusku', což vyjadřuje inklusi: Prusy jsou nadřazeny Sembě; první rýmovaná německá Livonská kronika ze XIII. stol. vypočítává, že proti křižákům stáli v jedné řadě Sembové, Prusové, Varmové a Notangové, z čehož vyplývá, že Prusové byli na úrovni Sembů a od nich odlišní.
Z německých dokumentů a kronik víme, že kraj spravovaný řádem německých rytířů sestával ze třinácti dílčích zemí. Ve většině jejich názvů můžeme tušit jména původních kmenů (včetně výše zmíněných Sembů, Varmů, Notangů), žádná z nich se ale nejmenuje po námi hledaném kmeni Prusů.
Historické bádání, opírající se o interpretaci starých textů, vede k následujícímu závěru: Na počátku 2. křesťanského tisíciletí žilo v Průších několik domácích kmenů. Buď jeden z nich, nebo jistý jejich svaz se jmenoval Prusové a podle něho - z důvodů, které nám unikají - byl celý kraj svými sousedy i dobyvateli nazván Prusy, a stát v něm vydobytý a vybudovaný Pruskem.
Filologie a srovnávací jazykozpyt vymezují Prusy jako nositele nyní již vymřelého pruského jazyka, doloženého několika (velmi málo) písemnými památkami (v zásadě pouze třemi texty ze XVI. stol.). Jazyk oněch památek je příbuzný dosud živým jazykům litevské-mu a lotyšskému, které jsou ostatně rovněž doloženy teprve od XVI. stol. Litevština, lotyština a pruština jsou v jazykovedné taxonomii spojeny do jediné větve baltských jazyků, kterážto větev vyrůstá vedle větví slovanské, germánské, italické, keltské, řecké, arménské, indo-íránské a několika dalších ze společného kmene indoevropského.
Vedle indoevropského stojí samostatně mnoho dalších jazykových kmenů. Mezi nimi též ugro-finský, z něhož mimo jiné vyrůstají u Baltského moře žijící jazyky lívský (po něm se jmenuje historické Livonsko; v Rižském zálivu jím podle oficiálních statistik mluví na 400 osob, jež požívají v Lotyšsku status chráněné menšiny), estonský a finský. Pruské jazykové památky slovo 'Prusy' ani 'Prus' neznají. První dvě, dvojjazyčné němec-ko-pruské katechismy z r. 1545, uvádějí slova prusky, pruský stejně jako Prusko výlučně na německém titulním listě [Catchifmus jn preufinijcher f prach vnd da gegen das deudfche] a v německé předmluvě [výmluvný příklad: jnn vndeůdfcher P[r]eůJ3ntfcherf prach]. Pouze v titulu posledního dochovaného textu, německo-pruského vydání Malého katechismu dr. Martina Luthera (1561), nalézáme vedle prvního, čistě německého titulního listu ještě druhý titulní list, německo-pruský, který obsahuje adverbium priisiskai 'prusky' [Mixkai bhe Prúfifkai 'Deutfch vnd Preujjifch'] a adjektivumprúsiskan 'pruskou' (A.sg) [en Priififkan tautan 'im Land zu Preufjen', 'v pruské zemi'], což jsou překlady německých odkazů k zemi a k obyvatelům, kteří nerozumějí německy.
Musíme uzavřít, že Prusové jsou v Prusku XVI. století prostě Neněmci, tak jako v Livonsku se až do století XVIII, ba XIX domácímu obyvatelstvu lotyšského i estonského
Prusové - pruština - Prusko
6
jazyka říkalo shodně Undeutsche. Prusové coby koncept jazykový představují vymezení vnější, a je vcelku jedno, zda je tak zvenčí vymezili jazykovědci XIX. stol. nebo němečtí panovníci stol. XVI. Nic nás na základě jazykových památek neopravňuje předpokládat, že ti, kdo byli zváni Prusové, měli navzájem společného něco víc než osud porobeného obyvatelstva.
Nevíme, jak si říkali sami Prusové, ať už jako jeden kmen mezi jinými či větší kmenová federace (za tichého předpokladu, že vůbec nějaký vlastní název měli). Pokud jsme napsali, že podle cizích (nepruských) pramenů žili Prusové v Průších přinejmenším od IX. stol., musíme dodat, že tam pod tímto názvem nemohli žít dříve, či přesněji, že je pod tímto názvem nemohli znát jejich nejbližší slovanští sousedé, kteří kolem nich jistě žili již od poloviny 1. tisíciletí. Pruský výraz pro Prusy, jak jej dokládají deriváty priisiskai a prusis-kan, obsahuje v kořeni dlouhé ů. U slov, která jsou baltským a slovanským jazykům společná, odpovídá vždy dlouhému ú baltskému tvrdé y (bi) slovanské, cf. lot. but & čes. být; lit. síin-us & stslov. syn-z, prus. dumis [dúm-is], lit. dum-as & rus. jibim, č. dým. Dlouhé u přejímané z cizích slov, interpretovali Slované jako y (li) ještě v VIII. stol., cf. stněm. tiínaz 'ohrada z kůlů' & čes. týn, pol. ty n, rus. tlih. Kdyby v té době Slované od svých sousedů slyšeli slovní kmen prus-, byli by říkali *prys-, což žádný slovanský jazyk nemá. Slované, od VI. stol. bezprostřední sousedé Prusů, proto mohli slova Prus a Prusy poznat, až když si znovu vytvořili hlásku u, tedy od IX. stol. dále.
Zřejmě nejstarším slovanským dokladem jména Prusů (IIpoycH) je volyňsko-haličský díl Ipa-
tijova letopisu, tedy text XIII. stol. přepsaný ve stol. XIV až XV. Toto vše posiluje podezření, že jméno Prus je označení vnější, se kterým se označovaní nemuseli ztotožňovat, ba o kterém - alespoň z počátku - vůbec ani nemuseli vědět.
Z doby před IX. stoletím, kdy Geograf bavorský poprvé uvádí slovo Bruzi, žádný doklad výrazu Prusové/Prusy nemáme. Zato od Tacita (I. stol. po Kr.) přes Cassiodora (VI. stol.) až po Eginhardovu Vita Karoli Magni (po r. 830) a po předmluvu anglosaského krále Alfréda k jeho vlastnímu (značně autorskému) staroaglickému překladu Orosiových Historiae adversuspaganos (pořízenému mezi lety 887-901) nalézáme ve spojení s obyvateli Prus, baltského pobřeží mezi Vislou a Němenem, výraz Aesti (Hesti, Aisti).
Podle oněch Aestů se jmenují dnešní Estonci, kterým tak ale jejich sousedé nikdy neříkali:
Vikingové znali Estonsko jako Wirland, Jindřich Lotyš, autor latinské Chronicon Livonicum
ze XIII. stol., říká Estonsku Vironia a Finové své estonské bratry dodnes nazývají virolaiset.
Kmen a jazyk
Nemáme kmen, s nímž bychom mohli nositele doloženého pruského jazyka jednoznačně ztotožnit. Je ale možné pojmout pruštinu jako jazyk nadkmenový. Takový krok je zcela legitimní a za vzor nám může sloužit chápání staré řečtiny: ve vztahu k dochovaným (a rozluštěným) antickým jazykovým památkám lze řečtinu pokládat buď za „kmenový jazyk" - a skutečně pod názvem „řečtina" se učí a obecně rozumí klasická attičtina V. a IV. stol př. Kr. -, nebo za „nadkmenový nadjazyk", totiž soubor strukturně velmi blízkých a navzájem „celkem" srozumitelných jazyků, tak jak je dokládají písemné památky od krétskomykénského lineárního písma B po začátek Byzantské říše (což už samo představuje obrovské rozpětí dvou tisíc let). Rozumíme-li jazykem úplný a uzavřený systém vyjadřovacích prostředků, pak „nadjazyk"
Prusové - pruština - Prusko
7
označuje systém systémů. I to je oprávněný předmět jazykovedného zkoumání, přičemž důležitá je právě systémovost nad jazyky-systémy, čili jednotná a soustavná korespondence mezi útvary různých jazyků. Vzájemná srozumitelnost různých jazyků takového nadsystému coby společná zkušenost jejich příslušných mluvčí však na nadsystémových korespondencích přímo nezávisí a vychází mnohem spíš ze vzájemného styku, vzájemné znalosti a kulturní blízkosti. Pro antické Řeky platilo, že Boióťané, Fókové, Argejci, Míléťané, obyvatelé starověké Marseille i starověkých Syrakús věděli, že jsou všichni společně Rekové, sdíleli jeden náboženský panteon, ctili jenoho kulturního sjednotitele, Homéra, a cítili se jasně odlišní od druhých, od barbarů. Teprve Byzantská říše přinesla novou, křesťanskou totožnost: její obyvatelé se, což se možná málo zdůrazňuje, vymezili jako „Římané",
Počtem jazykových památek se pruština s řečtinou ani v nejmenším nemůže srovnávat. Ale dvojí pojetí staré řečtiny, kmenové a nadkmenové, je velmi inspirativní. I staré Prusko mělo svou „vzorovou" pruštinu (jako staré Řecko mělo klasickou attičtinu), a sice jazyk poloostrova Semba. Předmluva k Prvnímu a Druhému pruskému katechismu shodně píše ...jnn vndeůdjcher P[r]eůJ3nifcher f prach wie die vff Samland Jonderlich am rechten preůfinijchen orth vndftrich gebreůchlich '...v neněmeckém pruském jazyce, jak se užívá v Sembě, což je ten pravý pruský kraj, ta pravá pruská země'. Nadkmenové pojetí pak dokládají jiné pasáže v zásadě společné předmluvy obou Katechismů, kde se na jedné straně upozorňuje na krajové rozdíly v jazyce neněmeckého pruského obyvatelstva a na druhé straně zdůrazňuje, že vydanému katechismu přesto všichni porozumějí, takže i zeměpisně velmi vzdálení Súduvové ...wiffenJich doch jn diejepreůfinijcheJprach: wieJie alhie jm Catechifmo gedruckt ift: auch wol zufchicken vnd vernemen alle wort'.. .se přece jen dovedou tomuto pruskému jazyku, jak je zde v katechismu vytištěn, přizpůsobit a rozumí všem slovům'.
Jak vůbec vypadají pruské jazykové památky? Je jich všeho všudy pět, dva soupisy slov a tři texty (odhlížíme od asi deseti úlomků, některých ne zcela jasných, jakož i od místních jmen, neboť takto atomizovaný jazykový materiál osvětlujeme z dochovaných textů a vokabulářů, nikoliv naopak). Jsou to:4
• Elbingský vokabulář (nalezený v pruském městě Elbing, nyní polsky Elblag), rukopisný německo-pruský slovníček, který se dochoval v konvolutu několika zákoníků („Codex Neumannianus"). Celý kodex vznikl na přelomu XIV./XV. stol., vokabulář byl do něho přepsán ze starší předlohy, takže jeho jazykový materiál pochází ze stol. XIV. Jde o soupis 802 dvojic podstatných jmen bez jakéhokoliv průvodního slova (pouze s poznámkou, kdo že slovníček přepsal). Vokabulář je logicky uspořádán podle tematických okruhů a mohl sloužit pro dohadování se stranami při soudním projednávání;
• Grunauův slovníček, pasáž z Pruské kroniky mnicha Simona Grunaua, napsané německy v letech 1517-1526. Autor uvádí, že v Průších se mluví německy, polsky, litevsky a prusky. Vzájemnou nesrozumitelnost pruštiny a němčiny dokládá na stovce příkladů. Ty jsou vesměs jednoslovné, zřídka víceslovné [Ein roter apffell], obsahují i slovesa [kom her] a něco hospodských peprností [hurenkindť]. Grunauův originál se nedochoval, zato máme několik opisů (včetně překladu do latiny) a v nich několik uspořádání: německo-pruské, prusko-německé, prusko-latinské;
4Všechny tyto památky vydal souhrnně Vytautas Mažiulis, a to r. 1966 jako facsimile a r. 1981 v transkripci (s dodatky). Starší vydání oněch památek poskytuje „Summa Pruthenica" Reinholda Trautmanna (1910).
Prusové - pruština - Prusko
8
• První a Druhý pruský katechismus. Oba byly vytištěny r. 1545 v Královci coby evangelizační príručky pro luteránské pastory, kteří stáli před úkolem vysvětlovat základy víry neněmeckému obyvatelstvu Prus. Oba se obsahově naprosto shodují, uvádějíce zrcadlově německy a prusky Desatero, Vyznání víry, Otčenáš a liturgické formule ke křtu a ke svatému přijímání. Jazykové rozdíly, odhlédneme-li od proměnlivého grafického záznamu, spočívají v několika terminologických změnách. Druhé vydání především napravuje nepříjemnou chybu vydání prvního, kde je verš Zukomme dein Reich 'přijď království Tvé' přeložen do pruštiny ve smyslu reich 'bohatý'. Máme tak dvakrát šest stran v podstatě totožného pruského textu;
• Třetí pruský katechismus, zvaný též Enchiridion. Jde o zrcadlové německo-prus-ké vydání Malého katechismu Martina Luthera vytištěné v Královci r. 1561. Představuje poslední a vůbec největší dochovaný pruský text (na 54 stranách). Pořídil jej Abel Will, farář v Pobeten na poloostrově Semba.
Celé jazykovedné prusoznalectví tedy stojí na velmi chatrné materiálové základně. El-bingský vokabulář je ostatním památkám časově značně vzdálen. Soupisy slov pramálo vypovídají o systému jazyka. Dochované texty jsou překlady do pruštiny, které pořizovali Němci pruštiny neznalí nebo j en částečně znalí, opírajíce se o pruské tlumočníky (ti jim též tlumočili při bohoslužbách).5
Za daného stavu pokládám za nejbezpečnější a z jazykovedného hlediska jedinou možnou cestu definovat pruštinu jako jazyk pruských památek XVI. stol. (tedy bez Elbing-ského vokabuláře!).6 Onen jazyk sloužil jako koiné pro tu složku neněmeckého obyvatelstva Prus, která se nemohla ztotožnit se státotvorným národem žádného sousedního státu, která tedy nebyla v tehdejším smyslu „národnostní menšinou". V německých, totiž Němci ovládaných Průších žily přitom výrazné národnostní menšiny dvě, polská a litevská.
Skeptičnost, s níž k pruštině přistupujeme, se projeví též v tom, jak pruštinu zapojíme do vývojové řady baltských i indoevropských jazyků. Připomeňme nejdříve, co jsme uvedli již na počátku této kapitoly, že jazykem rozumíme úplný a uzavřený systém vyjadřovacích prostředků. Při takovém pojetí je zvláštním jazykem jak kodifikovaný jazyk národní, tak libovolný jeho, třebas i nekodifikovaný dialekt. V období středověku (jehož časové vymezení je v Evropě proměnlivé a jenž v jihovýchodním cípu Baltského moře trvá až do 1. třetiny XVI. stol.) budeme dialektem označovat jazyk (systém) s platností kmenovou, národním jazykem pak nadkmenový jazyk státotvorného národa (národ definujeme ve středověku státem). Mezistupněm jsou různé koiné, které mají platnost širší než kmenovou (přičemž žádný kmen jí mluvit nemusí), leč nedosahují platnosti národní (třeba i z toho důvodu, že k příslušnému jazyku národ neexistuje). Pruština ve smyslu výše definovaném je koiné: nemáme ani jednoznačně vymezený kmen Prusů ani pruský národ, které by měly pruštinu za svůj dialekt či národní jazyk. Doklady, že onen jazyk byl v Průších určen za koiné, jsme citovali z předmluvy ke Katechismům.
K definici pruštiny coby jazyka jistého malinkého souboru památek je třeba dodat ještě následující: můžeme se důvodně domnívat, že víc pruských textů se nikoliv nedochovalo, ale vůbec nevzniklo. Zdá se totiž, že po počátečních pokusech, konaných ve druhé třetině
5Je dochován dopis z r. 1554, ve kterém Abel Will prosí v Královci o přímluvu, aby jeho tlumočník [Tolke] nebyl povoláván do roboty, neboť bez jeho pomoci nemůže dokončit překlad katechismu.
6Časový rozdíl 200 let může sehrát obrovskou roli. Čeština xiv. století se od češtiny století xvi liší zcela zásadně.
Prusové - pruština - Prusko
9
XVI. stol., se státní správa v Průších rozhodla nahradit pruskou koiné litevštinou, jazykem sice odlišným, leč dostatečně blízkým. Pruský stát sledoval jediný cíl: nikoliv kulturně povznést pruské Neněmce, nýbrž zvěstovat neněmeckým Prusům nové státní náboženství, luteránské, v jazyce jim srozumitelném. Protože se nenašlo dost Prusů schopných účinně evange-lizovat v pruské koiné,7 rozhodl se stát využít duchovních litevských a evangelizovat Prusy litevsky, což mělo tu výhodu, že se tak mohlo dít zároveň s evangelizací pruských Litevců.8
Odhlédneme-li od místních jmen, především názvů vodních toků, pak nej starší svědectví o jistém baltském jazyku přináší Elbingský vokabulář (EV) ze XIV. stol., jejž zde do pruštiny nezahrnujeme. EV je stopou jazyka, který měl spíše platnost koiné než dialektu (pochází z právního kodexu velkého města, v němž sídlil soud s širokou územní působností). Představuje jazykovou stopu velmi výraznou, leč o soustavě dotyčného jazyka téměř nic nevypovídá, neboť neodkrývá ani syntaktické ani paradigmatické vztahy.
Přesto, ba možná právě proto je EV oblíbeným pramenem indoevropsky pojaté prutenistiky. Především se zdůrazňuje, že dokládá „původní" indoevropsky tvar tematického neutra se zakončením na -m. Zastavme se u tohoto tvrzení. Zakončení na -m vykazuje řecké véo-v, latinské nouu-m, jakož i staroindické nava-m, nikoliv však litevské nauja ani slovanské novo (srov. čes. příslovce na-novo, rus. nestažené HOBO-e). Tradiční výklad, pokládající zakončení na -m za obecně indoevropské, tvrdí, že baltské a slovanské jazyky je „později ztratily", leč pruský EV je „ještě uchovává". S oblibou se to dokládá slovem Ajjaran 'See' (EV 60), jež z pruštiny XVI. stol. doloženo není. Oproti slovanskémujezero-0 (bez zakončení) i lit. eiera-s (zakončeno na -s) je nosovka v assara-n vskutku nápadná. Co však onen tvar dokazuje? Především upozorněme, že výraz Affaran bezprostředně sousedí se stejně zakončeným výrazem Wundan 'WaJJeť (EV 59), který se nicméně za tematické neutrum s nosovým zakončením nepokládá. (Protože slovanský protějšek je femininum bez takového zakončení?) Výraz pro vodu se - na rozdíl od výrazu pro jezero - vícekrát vyskytuje i ve vlastní pruštině XVI. stol. a vyznačuje se velkou tvarovou proměnlivostí: wund-s, wund-a, wund-an, wund-ans (sjednocuji zde zápis kořene). U vědomí nepřekonatelné torsovitosti pruštiny navrhuji následující konsistentní výklad všech čtyř doložených tvarů: 1) od kořenného kmene wund- je odvozeno jednak tematické neutrum wund-a-0 (bez nosového zakončení), jednak maskulinum wund-s (se zakončením sykavkovým a ztrátou tematického vokálu); 2) od kmene wund-an-, rozšířeného sufixem -an-, je odvozeno neutrum s nulovou koncovkou wund-an-0 a maskulinum wund-ans. V tomto pojetí je ovšem možné pokládat assaran rovněž za neutrum s příponou v kmeni a nulovou koncovkou, tedy assar-an-0, a takovému kmeni dokonce plně odpovídá řecké 'Axépcov/'Axép-ovT-. Obávám se, že nalézá-li jazykovědec v EV „původní" indoevropské tematické neutrum s nosovým zakončením, nalézaje spíše proto, že je tam a priori chce
7Třetí pruský katechismus začíná osobní předmluvou pruského vévody Albrechta Staršího, což je dosti mimořádné. Vévoda vyzývá své duchovní pastýře, ať mezi pruským obyvatelstvem vyhledávají nadané děti a jejich rodiče přesvědčují, aby je poslali do škol a dali na duchovní dráhu. Chudým rodičům dokonce nabízí vévoda pro jejich děti stipendia.
8Nešlo o první zvěstování křesťanství, nýbrž o pokus naplnit životem křesťanské struktury, které v zemi již existovaly. V tomto smyslu opakuje evangelizace Prusů v litevštině v XVI. stol. spíše evangelizaci Moravanů v makedonštině (IX. stol.) než Poláků v češtině (X. stol.).
Prusové - pruština - Prusko
10
vidět (aniž si připustí myšlenku, že pokud se jistý tvar v jistém jazyce nevyskytuje, může tomu být nejen proto, že zanikl, ale i proto, že vůbec nevznikl).9
Při daném rozsahu a kvalitě pruských jazykových památek je třeba si přiznat, že celkový jazykový systém pruštiny neznáme a nepoznáme. Existující rekonstrukce pruského jazyka jsou nutně konstrukcemi,10 vesměs extrapolovanými z litevštiny, neboť pruské jazykové památky neumožňují sestavovat paradigmata, leč pouze neúplné synopse izolovaných tvarů (jazyk EV neumožňuje ani to).
Terna Prusů a pruštiny se od konce XIX. stol. vyznačuje přitažlivostí, jaká zdaleka přesahuje filologický zájem a jež nem prosta romantického zabarvení. Bylo by záslužnou prací literárněvědnou prostudovat vývoj izotopie Prusů v literatuře litevské, polské a německé. Bylo by neméně záslužnou prací sociologickou prostudovat programy „pruských bratrstev", jež se v 2. pol. XX. stol. snaží vytvořit pruský mikroetnos s patřičným národním vědomím a kulturním sebevědomím. O to důležitější je udržet si zároveň střízlivý pohled filologický; nepřistupovat k pruštině jako ke konservě indoevropštiny a brát ji především jako pokus o evangelizační koiné v Průších XVI. stol. Další filologickou práci jé třeba zaměřit hlavně na obsahové prozkoumání dobových památek, jedno již jakého jazyka.11
Prusové jako Baltové
Prusové, ať již jako kmen, nebo spíše společenství krrfenů, patří ke kmenům baltským. V právě napsané větě je slovo „kmen" homonymní: první dva výskyty označují entitu historickou (jde o hierarchicky uspořádanou společnost, která ví, že patří k sobě, a tuto sounáležitost vyjadřuje kultovně, totiž kulturně a nábožensky, později i politicky), třetí výskyt označuje společnost hovořící jistými jazyky. „Jazyk" coby úplný a uzavřený systém vyjadřovacích prostředků je zde pojem základní, „kmen" pouze pomocný; jazyk nemůže existovat bez nositele, společenství, které by jím mluvilo. Baltské jazyky jsou uvnitř většího celku jazyků indoevropských vymezeny soustavou izoglos, rozlišujících rysů, které jsou jim společné a které je od ostatních indoevropských oddělují. Mezi indoevropskými jazyky má rodina baltských jazyků bližší vztah k rodině jazyků slovanských a germánských: existuje soubor izoglos, jimiž se tyto tři rodiny oddělují od ostatních indoevropských rodin (jako je rodina indo-íránská, řecká, arménská, keltská, nyní zastoupená hlavně irštinou, či italická, známá především latinou).
Balto-germano-slovanské izoglosy představují ve slovní zásobě třeba specifické výrazy pro pojmy 'tisíc' (lit. túkstantis, staroslov. tbs&ti, gótsky pusundi) nebo 'stříbro' (lit. sidabras,
'Než začneme hledat morfologické starožitnosti, musíme si ujasnit, jak rozumíme významu kýžených morfii, jejich distribuci a paradigmatickému postavení. Ve vztahu k pruskému materiálu v balto-slovanských a indoevropských souvislostech předkládá bližší rozbor Hoskovec (1999: 3.1.3; 2000[?]: 8.4).
10Krajní případ představuje rekonstruované vydání Prvního pruského katechismu v „autentické" pruštině, očištěné od „nepruských" prvků zanesených do původního tisku doslovným překládáním z němčiny (např. od ukazovacího zájmena v postavení gramatického členu). Připravili je Mikelis Klusis a Bonifacas Stundžia (1995).
"Co třeba znamená, že kniha začíná vévodskou předmluvou, v době, kdy bylo naopak obvyklé, že v předmluvě se autor vzletnými slovy obrací na vévodu a jemu své dílo pokorně věnuje?
Prusové - pruština - Prusko
11
rusky cepeópo, gótsky silbur), ve slovotvorbě sufix -isk-o- (něm. Preufi-e -*preufi-isch, čes. Prus -»prus-sk-ý > pruský, Prus-sk-o > Prusko, lit. prus-as > prus-išk-as), ve tvarosloví nosový prvek v koncovce D.PL (čes. fe-m vlků-m, lit. tie-m-s vilka-m-s, něm. Wolfe-n) a mnohé další. Jiné izoglosy uvnitř této trojice naopak sdružují jazyky baltské a germánské proti slovanským, baltské a slovanské proti germánským, slovanské a germánské proti baltským, takže tyto tři rodiny zůstávají navzájem jasně odlišeny. Označit nějaký historicky (tedy písemně) nebo archeologicky (totiž památkami hmotné kultury) doložený kmen za baltský znamená vypovědět o jeho jazyku, což z hmotných nálezů vidět není a z písemných ne nutně (zvláště jde-li o zprávu cizího cestovatele).12
Přes uvedené potíže dospívá propojení archeologického, historického a jazykovedného bádám k obecně uznávanému obrazu o kmenovém rozložení v jihovýchodním cípu Baltského moře v prvním tisíciletí křesťanského letopočtu: u pobřeží žijí (jazykově výmezem) Baltové, kteří na severu (přes moře) a na západě (přes Vislu, avšak pouze v první polovině tisíciletí) sousedí a komunikují s (rovněž jazykově vymezenými) Germány, na západě (ve druhé polovině tisíciletí), jihu a východě se Slovany (vymezenými opět jazykově) a na severu (po pevnině) s Ugrofiny (příslušníky jazykově vymezeného kmenového společenství odlišného od Indoevropanů, k nimž Baltové, Germáni i Slované patří).
Historické zprávy dokládají, že Baltové dodávali jantar říši Římské i později Ostrogótské, archeologické nálezy svědčí o čilém námořním styku se Skandinávií,13 jazykové zkoumání vypovídá, že baltské osídlení sahalo původně hluboko na východ do nyní ruského a běloruského území, kam teprve později přišli Slované,14 i že teprve od Baltů přejali sousední Ugro-finové (Finové, Estonci) základní výrazy usedlého zemědělství, tedy slova jako 'setba', 'brázda', 'seno' a mnoho dalších.15
Nás však především zajímá, co tato zjištění vypovídají o nehmotném světě Baltů. Tvořili kulturní či kultovní jednom? Cítili svou sounáležitost a byla tato sounáležitost něčím navenek vyjádřena? (Připomeňme si, co jsme psali o světě řeckém: byl jazykově rozdrobený, leč spojený vědomím jednoty, kterou „ideologicky" ztělesňovaly, ba přímo vytvářely Horné -rovy eposy.)
Je nanejvýše pravděpodobné že Baltové jak XI., tak XVI. stol. byli jazykově rozdrobeni: v usedlých kulturách bez písemnictví se jazyk velice rychle rozpadá na nářečí. A Baltové ve svých končinách sídilili opravdu dlouho (o nářečně rozdrobeném stavu v Průších ostatně píše již předmluva Prvního i Druhého pruského katechismu). V historických zprávách nalezneme vedle toho značně protikladné charakteristiky jednotlivých baltských kmenů.
V námi sledovaném jihovýchodním cípu Baltského moře žila dvě kmenová uskupení provozující mořeplavbu: Prusové na jižním břehu a Kursové (po nich se jmenuje historické Kuronské
12Jak třeba interpretovat zprávu římského historika Tacita z r. 98 po Kr., že Aestové, tedy obyvatelé Prus, jsou zvyky a oblečením blízcí obyvatelům dnešního jižního Švédska (jazykově Germánům), jazykem však mají blíže k obyvatelů Británie (hovořícím keltsky)?
13Nejnovější interpretaci nálezů přináší Vladas Zulkus (1995a,b).
14Tamější názvy řek nelze vysvětlit z jazyků slovanských a naopak lze z jazyků baltských, jak soustavně rozebírají Toporov & Trubačov (1962).
15První tuto záležitost zkoumal Vilhelm Thomsen (1890), bohatý výčet takových slov uvádí Zigmas Zinke-vičus (1984: 166-183).
Prusové - pruština - Prusko
12
vévodství, nyní součást Lotyšska) na východním. O Kurších píše Adam z Brém, kronikář hamburského arcibiskupství z XI. stoh, že to jsou obávaní piráti, jimž se každý vyhýbá, kdežto Prusy (Semby) líčí jako lidumily, kteří, ztroskotá-li loď, vypluvají na moře zachraňovat tonoucí.16
O duchovním a náboženském světě Baltů máme dokladů poměrně dost (zatímco k předkřes-ťanským Slovanům žalostně málo). Potíž je v interpretaci: dobové zprávy jsou tendenční a plné nepochopení (psali křesťané o pohanských modloslužebnících), archeologické nálezy vypovídají málo (máme hroby, obětiště a tzv. „mytologické kameny", které snad značily kalendář, leč žádné stopy chrámů). Důležitým pramenem jsou legendy ve starých kronikách a folklor: lidová píseň (neobyčejně bohatá), zvyky a symbolika ve hmotné kultuře uchovaly.nesmírně mnoho z předkřesťanského baltského světa, jenž ostatně na venkově žil v plodném synkre-tismu s křesťanstvím v podstatě až do XX. stol.17
Kulturní a kultovní blízkost představuje důležitý předpoklad k politickému sjednocení Baltů. Nakolik byl tento předpoklad splněn, nemůžeme za daného stavu bádání rozhodnout.18 Jisté je, že jistého politického sjednocení Baltů dosáhli počátkem XIII. stol. Litevci, původně jeden z mnoha baltských kmenů, s nímž se později ztotožnily kmeny jiné, vytvořivše státotvorný národ litevský. K litevskému sjednocení došlo v boji proti společnému nepříteli všech (pro nás je podstatné, že jazykově, tehdy bylo zásadní, že nábožensky vymezených) Baltů, německým rytířským řádům.
Připomeňme zde alespoň z doby litevského krále Mindauga velká vítězství baltských koalic u Saule r. 1236, kde padl i řádový velmistr, nebo u jezera Durbé r. 1260, jejichž význam odpovídá významu vítězství, jakého nad týmiž křižáky dosáhl r. 1242 na zamrzlém estonském jezeře Peipus, rusky Cudském, novgorodský kníže Alexandr Něvský. Za pokus o národní sjednocení baltských kmenů v Průších nutno pokládat velké pruské povstání (1260-1274), které probíhalo v době, kdy čerstvě sjednocený litevský stát sváděl těžké vnitřní boje o udržení jednoty. Litevci v boji s křižáky uspěli, Prusové nikoliv; úsilí obou koalic se z řady „objektivních" příčin nepodařilo spojit. Pro baltské kmeny v Průších, porobené německými rytíři, představovali Litevci úspěšný vzor. Mnohé baltské kmeny, které v Prusku, tedy na území Rádu německých rytířů, žily v blízkosti Litevského velkoknížectví, se mohly začít s Litevci ztotožňovat (ze slovanských kronik máme zprávy o baltských Jotvin-zích, původně samostatném kmeni, který s Litevci časem splynul).
Jotvingům byli blízcí (ba možná s nimi přímo totožní) Súduvové, kmen či kmenový svaz při jihovýchodním kraj Prus. Když r. 1283 křižáci jejich kraj dobyli, část Súduvů (kronika praví, že 1600) pokřtili a přesídlily do Semby, zbytek jich utekl za nedaleké litevské hranice a tam se usídlil. Od XIII. stol. žili tedy Súdovové rozděleni, jedni v Průších, druzí na Litvě. Na
16Toto místo přejímá i holštýnský kněz Helmhold (XII. stol.), autor Slovanské kroniky (Cronica Slavorum). V jímavých podrobnostech líčí Helmhold Prusy jako národ od přírody ctnostný a v mnohém je klade křesťanům za vzor, nesmírně lituje, že přitom sveřepě odmítají křesťanství.
17Klasické pozitivistické zpracování v duchu XIX. stol. nabízí Wilhelm Mannhardt (posmrtně 1931), štrukturalistickou interpretaci Algirdas-Julien Greimas (1979, 1985), soudobé shrnutí bádání a nové vydání pramenů připravoval Norbertas Vélius (1995, 1996, 1997), jehož práci přerušila předčasná smrt v r. 1996.
18Existuje interpretace vykládající souhrn baltských kmenů jako jeden kulturní svět s tripartitou dumezi-lovských funkcí: Prusové coby nositelé síly duchovní, Litevci coby bojovníci a mnohočetní předchůdci Lotyšů (Kursové, Sélové, Latové, Zemgalové) coby zemědělci-živitelé.
Prusové - pruština - Prusko
13
Litvě splynuli s Jotvingy a Dainavci (a to do té míry, že nevíme, zda ona tři jména označují tři etnika nebo jedno) a jejich kraj dostal jméno Dainava. V Průších na Sembě se Súduvové dobře zavedli (stali se z nich zpracovatelé jantaru), až do XVI. stol. si tam udrželi svůj baltský jazyk, a i když ten pak ve stol. XVII opustili ve prospěch němčiny, svou súduvskou národnost si uchovali dál, představujíce tzv. „Súduvský roh", něm. Sudauischer Winkel Sem-by. Nyní si připomeňme, že Semba - i se svým Súduvským rohem - sloužila v XVI. stol. za vzor „čisté pruštiny", do níž byly překládány katechismy. Nevíme a nemůžeme zjistit, nako-likjsou v pruštině XVI. stol. zastoupeny „původní" sembština z jedné strany a „přistěhovalá" súduvština z druhé (Súduové žili na Sembě ve významném postavení a nebylo lze je přehlížet), zato však víme, že v historických pramenech doložená súduvsko-jotvinská vlastní a místní jména z Litvy (jiné jazykové památky nejsou) se hláskově shodují s pruštinou (nápadná je např. pruská dvojhláska *leipô oproti lit. *liepo > liepa 'lípa'). Jazykověhistorická proplete-nost dosáhne vrcholu, když si uvědomíme, že nikoliv hlavní město Vilnius se svým okolím, ale právě dainavský kraj - i s přilehlou částí Pruska, kde se též hovořilo litevsky - se stal ná-řečním základem novodobé spisovné litevštiny. Co jsou tedy vůči sobě v dialektální kontinuitě „spisovná" pruština (záhy opuštěný pokus o normativní koiné) a spisovná litevština (úspěšně dobudovaný společný a nadregionálně spojující národní jazyk)?19
Výše uvedené okolnosti politické jsou velmi důležité pro porozumění osudu pruského jazyka. Teprve v podmínkách, kdy kmeny, představující soubor samostatných, byť sobě blízkých dílčích jazyků, vytvářejí politický národ, je možné, aby se zrodil jeden jazyk národní. Litevský národní jazyk vznikl jako nadkmenová koiné v jistém užším kontinuu baltských jazyků, kam patřily i jazyky v Průších. Kdyby se ve XIII. stol. podařilo spojit úspěch litev-ského odboje s úspěchem odboje pruského, byl by vznikl poněkud odlišný politický národ s možná poněkud odlišným nadkmenovým národním jazykem, ale šlo by zřejmě o jazyk jeden, byť i dialektálně rozmanitý, nikoliv o nadkmenovou pruštinu zvlášť vedle nadkmenové litevštiny.
Poučné jsou v tomto ohledu osudy baltského jazyka žemaitského. V onom klíčovém XIII. století, kdy se ve válce s křižáky utvářely baltské národy, vznikl v prostoru dnešní severozápadní Litvy (a z části i jihozápadního Lotyšska) jistý kmenový svaz, zvaný žemaitský. Ten existoval vedle kmenového svazu litevského a vedl značně samostatnou „zahraniční politiku": Žemaiťa-né bojovali jak spolu s Litevci proti křižákům, tak proti Litevcům o hegemonii nad ostatními Balty. Přestože se nakonec Zemaitsko stalo údělným knížectvím v rámci velkoknížectví Litevského, uchovalo si značné národní sebevědomí i jazykovou a kulturní samostatnost, které ostatně trvají dodnes. Neexistuje jednotný žemaitský jazyk, nýbrž soubor žemaitských nářečí. Tato nářečí mají rozhodně blíže ke spisovné lotyštině, jež vznikla na sousedním nářečním základě, než ke spisovné litevštině (přímé vzájemné porozumění je velmi obtížné), leč vzhledem k historické i politické skutečnosti se počítají za krajová nářečí národního jazyka litevského. (Národnostní boj a rozpad nicméně Litvě nehrozí, protože žemaitská sebeuvědomělost staví na vědomí, že oni jsou těmi historicky nejpravějšími a nejvěrnějšími Balty-Litevci.) V historickém rámci XIII. stol. se žemaitský kmenový svaz velmi podobá kmenovému svazu pruskému. Ve spojení s Litevci se Žemaiťané křižákům ubránili a v lůně Litevského velkoknížectví si coby Baltové udrželi politickou samostatnost, spoluvytvářejíce litevský stát. Prusové rovněž usilovali o politickou samostatnost, rovněž ve spojení s Litevci, leč začlenit se do litevského státu (neřku-li vytvořit stát vlastní) se jim nepodařilo, a tak se coby Baltové rozvíjet nemohli.
''Adalbert Bezzenberger (1882, 1888) prohlašoval, že spisovná litevština by se měla nazývat spisovnou jot-vingštinou. Stav bádání o súduvském jazyce shrnuje Antanas Salys (LE XXIX: 119-125 = 1995: 112-127).
Prusové - pruština - Prusko
14
O tom, jak daleko pokročilo sjednocování Baltů v litevském státě a ztotožnění etnických Baltů s politickými Litevci, názorně vypovídá stav z poloviny XIV. stol., kdy si litevský velkokní-že Algirdas činil nárok na „všechny Litevci obývané země", čímž rozuměl území od Mazov-ských jezer přes Sembu a Kuronsko až po ústí Daugavy v Rižském zálivu, tedy sjednocení všech baltských kmenů od pruských po lotyšské.20
Několikrát jsme již sáhli po paralele mezi Balty a Reky. Starověké Řecko bylo mnohem dřív kulturní jednotou, než se stalo jednotou jazykovou. Jazykové jednoty dosáhlo v důsledku sjednocení politického, přičemž nutno zdůraznit, že politicky se Řekové nikoliv sjednotili, nýbrž byli sjednoceni. Sjednoceni zvenčí, Neřeky, „barbary", a to ve dvou krocích: od Makedonců a od Římanů.21 I Baltové se politicky sjednotili, a to ve státě litevském. Sjednotili se sice pod vnějším tlakem,- leč vlastními silami. I do Prus dosáhlo baltské jazykové sjednocování, a to tak, že místní pruskou koiné překryla sousední koiné litevská.
Oprostíme-li se od tradičního nutkání hledat v litevštině a pruštině zakonservovanou „původní" indoevropštinu, můžeme na vývoji litevského národního jazyka dobře doložit, že takový vyhlášený „archaismus", za jaký platí třeba atematická konjugace, je tvaroslovnou inovací, jež se v XVI. stol. teprve formuje (a plného rozkvětu dosahuje ve stol. XVII a XVIII), a hlavně že tuto inovaci spolu s mnoha dalšími (kmenotvornou střídou, ba i svébytnou obdobou Benvenistových kmenotvorných sufixů a rozšíření) jazykový systém litevštiny intelek-tualizuje pro potřeby slovotvorby. Těchto lingvistických záležitostí se dotýkám v dvoudílné práci (1999 & 2000[?]) a soustavně o nich pojednávám v dosud nepublikovaném rukopise. K národnímu i jazykovému sjednocení Baltů nakonec došlo odděleně v podmínkách několika různých států: Litvy, kterou vytvořili Baltové sami, a Kuronska, Livonska a Pruska, které vytvořili Němci jako státy sice nad baltským obyvatelstvem, leč Baltům cizí. Je do značné míry dílem historicko-demografických náhod, že kuronští a livonští Baltové nezanikli a vytvořili (poměrně pozdě) národ lotyšský. Rozsah a zaměření této práce nám zde neumožňují sledovat lotyšskou cestu vytvoření národa v podmínkách krajně nepříznivých. V poslední kapitole se zato podíváme na vnější dějiny nikoliv zániku, ale nevytvoření národa pruského.
Prusové v Evropě křesťanských států
V podstatě až do počátku XIII. stol. byly Prusy samostatné. S ostatní Evropou udržovaly námořní i pozemské obchodní styky (důležitým zbožím byl jantar), byly cílem výprav jak
20Velkokníže Algirdas vládl v rozmezí let 1345-1377, měl postupně dvě křesťanské manželky, ale sám na jejich víru nepřestoupil. Jako evropský panovník byl tak významný, že římský císař Karel IV. s ním zahájil rozsáhlá vyjednávání, aby ho oficiálně pokřtil,-a začlenil tak Litvu, kterou hodlal povýšit na království, do křesťanské Evropy. Jednání vedl přímo na Litvě v 1. 1358-1359 Arnošt z Pardubic, arcibiskup pražský a císařův kancléř. Algirdas si tehdy kladl tři podmínky, získat pro Litvu „litevské", tedy etnicky baltské země, vystěhovat Německý řád do ruských stepí, aby tam bojoval s Tatary, a mít volnou ruku při obsazování Rusi. Na tak rozsáhlé podmínky ovšem císař nepřistoupil, takže z nabídky sešlo.
21Vývoj řečtiny je vývojem z různosti k jednotě, což je přesně opačný průběh, než s jakým indoevropská srovnávací jazykověda pracuje, ba než o jakém vůbec uvažuje. Obvykle se tvrdí, že řecká jazyková rozmanitost vznikla v důsledku rozpadu jediného řeckého prajazyka, leč nejstarší doložené je období výrazné různosti řeckých jazyků, jednotná prařečtina je pouze hypotetickou konstrukcí. K tomu, abychom porozuměli sjednocujícímu vývoji řeckých jazyků, takovou konstrukci nepotřebujeme.
Prusové - pruština - Prusko
15
loupežných (najmě Dánů), tak evangelizačních (český svatý Vojtěch, německý svatý Bruno z Querfurtu). Přitom však Prusy do Evropy nepatřily, neboť nepřijaly křesťanství a nevytvořily stát na feudální způsob. Ve XIII. stol. ona křesťansky a feudálně organizovaná Evropa vtrhla do Prus plnou (a ničivou) silou.
Strůjcem a vůdcem tohoto vpádu byla Svatá říše římská, kterou ustanovil (ye vlastním pojetí však po Karlu Velikém pouze „obnovil") Otto I. (císař od r. 962). Nicméně pozornost Svaté říše byla ještě dlouho upřena jinam (udržení nástupnictví, spor o investituru, křížové výpravy do Svaté země). Říše měla navíc do Prus značně daleko a jejím prvotním cílem bylo podmanění meziležících polabských a pobaltských Slovanů. Bezprostředním sousedem i prvním soustavným dobyvatelem Prus zato bylo Polsko.
Vznik polského státu představuje unikum v evropském dějepise: až do poloviny X. stol. o něm není zmínky, jako by Evropa vůbec nic netušila (víme pouze o malých částech Slezska a Malopolska s Krakovem, protože až tam zasahovalo z východních Cech Bílé Charvátsko, které bylo ve vazalském vztahu k Velkomoravské říši), a tu se objevuje jako mocný a jednotný stát s hlavním městem Hnězdnem. Zakladatel dynastie, Piast, zůstává legendární postavou asi jako Přemysl Oráč, jeho potomek Měšek, první historicky doložený panovník Polska, si však r. 966 bere za ženu Doubravku, dceru českého knížete Boleslava (bratrovraha), významného a mocného panovníka té doby, z Cech (!) přijímá křesťanství a obě knížata, Měšek i Boleslav, současně žádají papeže, aby zřídil jim příslušná biskupství. Tímto krokem předešel Měšek případné násilné evangelizaci ze strany Německa. Od Německé říše sice Polsko ještě oddělovalo široké slovanské území mezi Odrou a Labem, nicméně německý postup k Odře byl v X. stol. již zcela zřejmý. Aby svou zemi i do budoucna zajistil před německým císařem, učinil Měšek před svou smrtí r. 992 jedinečný politický tah: celé Polsko od Štětina po Krakov daroval římskému papeži, jehož se tak stal přímým leníkem. Tím se Polsko zásadně lišilo od Čech, které své mezinárodní politické postavení budovaly jako součást, a to velmi prestižní součást Svaté říše.
Již na přelomu X. a XI. stol. dobývá Boleslav Chrabrý, syn prvního známého polského vladaře Měška, ústí Visly, a zmocniv se pruského města Gedánius, učinil z něho polský přístav Gdaňsk.22 Po počátečním rozmachu se polský stát sice rozpadl na znesvářená dílčí vévodství (1138-1320), nicméně polské výboje proti Prusům neustávaly ani ve stol. XII a XIII. Pouze přitom přešla iniciativa z polského krále na mazovského vévodu.
Na baltské území začíná v XI. stol. pronikat též Kyjevská Rus, leč její výboje směřují proti Litevcům a Jotvingům, k Prusům nedosáhnou. Jaroslav Moudrý staví kolem roku 1040 na tehdejší Černé Rusi (dnes v Bělorusku) Novogrudok (lit. Naugardukas) coby základnu další expanse na baltská území. K té však již nedošlo. Po XIII. stol. se poměry obrátí a Litevci naopak obsazují rozsáhlá území zbylá po Kyjevské Rusi, která v důsledku mongolských nájezdů zanikla (odtud i svébytný vývoj dnešního Běloruska a Ukrajiny, kdysi částí Litevského velkoknížectví).
Až do první třetiny XIII. stol. patřily Prusy takřka výlučně do sféry polského vlivu. Říšský císař a římský papež se v baltském prostoru angažovali jinde, na území dnešního Lotyšska, tehdy zvaného Livonsko, a později i Estonska. Roku 1201 zakládá Adalbert, 3. livon-ský biskup, Rigu, východisko německé kolonizace, a na její ochranu ustanovuje r. 1202 Bra-
"Boleslav Chrabrý pak ale svou pozornost obrátil k jihu, chtěje k polskému státu připojit český, a nakonec k východu, kde se pokoušel dobýt Kyjev. Ve své snaze vytvořit mocný slovanský stát se dokonce krátce před smrtí r. 1025 sám korunoval na krále.
Prusové - pruština - Prusko
16
trstvo vojáků Kristových {Fratres militiae Christi) zvané mečoví rytíři. Ti začínají dobývat kraj, kde se stýkaly kmeny baltské a ugrofinské.
Po livonském vzoru byla ve XIII. stol. zahájena i konečná christianizace Prus. R. 1216 zřizuje papež pruské biskupství (od r. 1219 podřízené přímo Svatému stolci) a pruského biskupa Kristiána pověřuje organizováním křížových výprav. Jemu na pomoc povolává r. 1226 mazovský vévoda Konrád německý rytířský špitální řád Panny Marie (Frátres hospi-talis sanctae Mariae Theutonicorum), mocný a bohatý řád křížových rytířů, kteří přišli z Palestiny a hledali, kde by si v Evropě založili vlastní stát. Po dlouhých jednáních, při nichž si dal řád od papeže i císaře potvrdit, že území dobytá na Průších budou jeho (to nebyl záměr ani biskupa Kristiána ani vévody Konráda), přišli němečtí rytíři do Prus teprve r. 1230. Podrobit si je jim trvalo až do konce XIII. století...
Rozepsal jsem se o historických podrobnostech, aby bylo vidět, z jakých rozporů se pruský stát rodil.
• Byl zde rytířský řád toužící po území, kde by vytvořil stát sám pro sebe, a byl zde stát usilující prostřednictvím onoho řádu ovládnout území, které pokládal za své. Jak stát, tak řád přitom byly vazaly papeže a od něho odvozovaly oprávněnost svých nároků. Jakmile se Polsko ve XIV. stol. konsolidovalo, byl pro ně střet s křižáky nevyhnutelný (to vyvrcholilo zdrcující vojenskou porážkou křižáků u Grúnwaldu r. 1410 a následnou politickou porážkou křižáků na Kostnickém koncilu v letech 1415-1418).
• Byl zde řád vybavený pravomocemi knížat Svaté říše římské, ale jeho území nebylo součástí říše. Odtud snaha řádu propojit se s říšskými knížectvími (to vyvrcholilo v XV. stol. utvořením mocenského trojúhelníku řádové Prusy - Braniborská marka - rod Hohenzollernů, trojúhelníku, který posléze v XIX. stol. stvořil moderní Německo).
• Byl zde řád vědomý si vlastní moci a byli zde biskupové, kterým měl řád sloužit. Jak řád, tak biskupové byli podřízeni přímo papeži. Je jasné, že za takových podmínek muselo jejich společné evangelizační poslání značně trpět a že trpěla i správa země (to vyvrcholilo povstáním pruských měst a pruských biskupů proti řádu v 1. 1454-1466, v jehož důsledku přešla jedna část Prus přímo pod polskou korunu jako tzv. Prusy Královské a druhá zbyla řádu coby polské léno, jež bylo po rozpuštění řádu zváno Prusy Vévodské).
• A do ničeho z toho neměli baltští Prusové (či lépe, pruští Baltové) co mluvit...
V takto vymezeném silovém poli dochází r. 1525 k zásadní změně: řádové území se proměňuje ve světské knížectví a přijímá za státní náboženství luteránství. Knížecí, čili Vévodské Prusy tím ztrácejí podporu papeže i císaře, zůstávajíce nicméně ve vazalství katolického polského krále. V podmínkách, kdy se nelze opřít o Německo, zmítané nábožensko-po-litickým rozkolem, hledá vévoda nového spojence, který by jeho Prusy posílil proti Polsku, a snaží se jej získat v Litvě, jež byla s Polskem úzce dynasticky spojena. Vévodské Prusy usilují, aby i Litevské velkokmžectví přešlo na protestantismus. Za tím účelem zve vévoda na své území litevské duchovní, kteří sympatizovali s Lutherovým učením, obdarovávaje farními prebendami a pověřuje přípravou reformace: vydat v litevském jazyce katechismy, zpěvníky, kázání, Bibli. Další litevští vzdělanci byli pozváni učit na nově zřízenou královeckou universitu, do ústavu, jenž měl vychovávat pruské duchovní a utvářet pruské elity. XVI. stol.
Prusové - pruština - Prusko
17
je zázračný věk litevského písemnictví, přičemž produkce Vévodských Prus mnohonásobně převyšuje produkci velkoknížecké Litvy.23
Základem královecké university bylo bohoslovecké Studium particulare (to již předpokládá přípravné, „artistické" studium generále, z jakého se pak vyvinula filosofická fakulta), které vévoda Albrecht založil r. 1542. Prvním ředitelem a profesorem řečtiny a hebrejštiny byl z Vilniusu pozvaný Litevec Abrahám Kulvietis (* ~ 1510 - f 1545). Úplná universita s fakultami artistickou, bohosloveckou, právnickou a lékařskou byla ustanovena,r. 1544 a děkanem její teologie se stal jiný z Vilniusu pozvaný (a v Krakově a Wittenbergu vystudovný) Litevec, Stanislav Rapolionis (*== 1500 - 11545). I po jejich smrti však po celé XVI. stol. hrají na královecké univeristě významnou úlohu etničtí Litevci z velkoknížectví. Je vcelku pochopitelné, že Prusové, kteří v Průších neměli žádné politické postavení, neměli ani vlastní elity, musíme si však uvědomit, že ani Němci neměli v Průších mnoho duchovních elit: žili tam němečtí rytíři, kteří se stávali zemany a barony, a pak jistě kupci a řemeslníci, zatímco duchovní správa byla svěřena biskupům, jejichž vztahy s řádem byly obecně špatné a trvale napjaté. Němečtí vzdělanci té doby byli příliš vytíženi náboženským vřením ve Svaté říši, než aby v dostatečném počtu přijížděli do Prus, takže nové Pruské vévodství se muselo obracet na sousedy, Litevce a Poláky. Jejich země, žijící od konce XIII. stol. v dynastickém svazku, své národní elity měly a ty právě v XVI. stol. nadšeně nasávaly evropský humanis-
24
mus.
A co Prusové? Připomeňme, jak vévoda vybízí všechny své duchovní, aby vyhledávali nadané mladé Prusy. Prusové neměli elity, neměli vzdělance, kteří by rozezvučeli pruský jazyk v nových podmínkách k novým potřebám, a tento nedostatek jim byl osudný: zůstali němí. Pruské vévodství se rozhodlo evangelizovat je litevsky, jazykem, kterému celkem rozuměli, nebo německy, jazykem jejich pánů.
Dochované baltské jazykové památky XVI. stol. mají své - často velmi pohnuté - osudy, které hodně vypovídají o době, nemůžeme je zde však rozvádět. Upozorněme zato na jednu obecnou charakteristiku: pruské knihy (tedy ony tři tisky) se neobracejí na Prusy, aby si v nich četli, nýbrž na faráře, aby podle nich naučili Prusy odříkat základní formule; jsou to texty jakoby pro nesvéprávné děti. Žádný litevský tisk není takový. Všechny jsou naopak určeny svéprávnému a soudnému dospělému čtenáři. Obracejí se přímo na něho, předpokládají, že čte i že zpívá, a případně ho vyzývají, aby takto četl a zpíval též svým dětem.
Doba reformace je k Prusům bezohledá. Doba barokní náhle překvapeně shledává, že jazyk, víra i obyčeje Prusů zmizely. Učenci jako Matthäus Prätorius (*1631/1636 - 11707)
23Početní srovnání předvádí Arnoldas Piročkinas (1996).
24Polsko tehdy žilo vysloveným kultem Erasma Rotterdamského, který z druhé strany žil v Basileji do značné míry z polských peněz. V polské Toruni, městě založeném křižáky, působil Mikuláš Koperník (*1473 -11543), jenž vystudoval za peníze svého strýce biskupa ve Varmii, součásti polských Královských Prus. Politickým Litevcem byl dr. František Skaryna (*1490[?] -11551 [?]), který v Praze a Vilniusu vydal tiskem svůj překlad Bible (s vlastními komentáři) do slovanské „ruténštiny", oficiálního jazyka Litevského velkoknížectví. Jako kuriositu, ale též výmluvný doklad šíře polsko-litevského humanismu zmiňme latinskou 'Báseň o zubrovi: jak je velký, jak je divoký a jak se loví' Carmen de statura, feritate ac venatione bisontis složenou r. 1523 v Římě pro papeže Lva X., vášnivého lovce. Autor se latinsky jmenuje Nicolaus Hussovianus (v litevké literatuře Myka-lojus Husovianas, v polské Mikolaj Hussowski), pocházel z litevské šlechty, byl knězem a sloužil v Římě polskému velvyslanci u Svatého stolce.
Prusové - pruština - Prusko
18
nebo Christoph Hartknoch (*1644 - f 1687) se snaží sebrat, co ještě zbývá. Jde o první nezištný a nezaujatý pokus Prusům porozumět, leč tento pokus přichází příliš pozdě.
O Prusy se zajímal i Jan Ámos Komenský, jenž ze svého exilu strávil léta 1642-1648 v pruském Elbingu (tehdy pod švédskou vládou) a tam poznal První či Druhý pruský katechismus. V knize Novissima linguarum methodus (1648; kapitola III, část 18)25 uvádí starou pruštinu jako příklad jazyka vymírajícího (ve stejném postavení je podle něho stará skotština a jiné staré jazyky Británie, vytlačené angličtinou). Komenského zájem o starou pruštinu a obecně o otázky vzestupu a zániku jazyků jistě svědčí o citlivosti tohoto universálního myslitele vůči záležitostem jazykovým, leč zároveň zapadá do širšího kontextu jazykové vnímavosti baroka. Připomeňme, že velký filosof a matematik Gottlieb Wilhelm Leibniz (*1646 -11716) věnoval pozornost zanikání jazyka polabských Slovanů. Stejná barokní doba dává v Prusku, nikoliv na Litvě vzniknout prvním soustavným popisným gramatikám a slovníkům litevštiny (Daniel Klein *1609 - f 1666), otevírá zásadní diskuse o „jazykové politice", totiž o standardizaci litevského jazyka (Nicolaus Morlin *1641 -|1708), přináší první historické zkoumám litevštiny (Philipp Ruhig *1675 - tl749) i první litevský překlad ze světové beletrie (Johann Schulz *1684 - f 1710). Z plodů této barokní doby se rodí i první - a hned evropsky velký - litevský básník Kristijonas Donelaitis (*1714 -Ť1780).
Dějiny státu Prusko vypovídají o baltských Průších poměrně málo, zato jsou klíčové pro porozumění dějinám Litevců, ba i Poláků (což se dosud ne dostatečně připomíná). Nemůžeme zde tuto otázku rozebírat, omezíme se pouze na několik konstatování: litevština se v (nepolském) Prusku stala vedle němčiny druhým úředním jazykem (tento stav trval až do XVIII. stol.),26 leč postavení litevský hovořícího obyvatelstva se neustále zhoršovalo: v XVIII. a XIX. stol. bylo vystavováno čím dál rozsáhlejším diskriminačním opatřením, která směřovala k poněmčení (stejným tlakům byli vystaveni i v Prusku žijící Poláci). Přesto ani polské ani litevské etnikum v Prusku nezaniklo, ba naopak zásadně přispělo k národnímu obrození polskému a litevskému.
Že pruský stát se v XIX. století stal sjednotitelem Německa, je všeobecně známo. Nicméně v Průších stol. XVIII platilo, že Prusové rovná se Poláci, Litevci a Němci, takže pruská perspektiva nás vybízí sledovat všechna tři národní obrození zároveň. To je však terna již pro jiné pojednání.
25Valentin Kiparsky (1970) dokládá, že Hartknoch ve své Dissertatio de lingua veterum Prussorum (1679) reaguje právě na tuto pasáž z Komenského.
26Na Litvě litevština nikdy jako státní a úřední jazyk nesloužila, a to ani ve středověku za samostatného Litevského velkoknížectví (kdy státním jazykem byla „ruténština", kterou si zde můžeme zjednodušeně představovat jako starou běloruštinu), ani v XVI.-XVIII. stol. za spojené polsko-litevské Respubliky (kdy ruténštinu postupně vytlačila polština), ani pochopitelně za ruských carů (kdy po jistou dobu mluvit a psát litevský bylo přímo zakázané). Státním a úředním jazykem se litevština na Litvě stala až r. 1918.
Prusové - pruština - Prusko
19
Bibliografie:
Bakaniené, Danuté (pořadatelka). 1996. Potsdamas ir Karaliaučiaus kraštas 'Postupim a Královecký kraj'.
Vilnius: Mokslo ir enciklopedřu leidykla. Bezzenberger, Adalbert. 1882. Litauische Forschungen.
Bezzenberger, Adalbert. 1888. Mitteilungen der litauischen litterarischen Gesellschaft 111:192.
Greimas, Algirdas-Julien. 1979. Apie dievus ir imones 'O bozích a lidech'. Chicago.
Greimas, Algirdas-Julien. 1985. Des dieta et des hommes. Paris: Presse universitaire de France.
Hoskovec, Tomáš. 1999 & 2000[?]. Sur la paradigmatisation du verbe indo-européen. Travaux du Cercle lin-guistiquede Prague, nouvelle série, volume 3 (lere partie) & volume 4 (2e partie). Amsterdam/Philadelphia: John Benjamins.
Manhardt, Wilhelm. 1931. Letto-preussische Götterlehre. Riga.
Mažiulis, Vytautas. 1966. Prusu kalbospaminklai 'Pruské jazykové památky'. Vilnius: Mintis. Mažiulis, Vytautas. 1981. Průšu kalbos paminklai II 'Pruské jazykové památky II'. Vilnius: Mokslas. Kiparsky, Valentin. 1970. Altpreußische Miszellen. Donům Balneum. To Professor Christian S. Stang on the
occasion o f his seventieth birthday, vydala Velta Rüke-Dravina, 258-261. Stockholm: Almqvist &
Wiksell.
Klusis, Mikelis & Bonifacas Stundžia. 1995. Pirmojipru.su knyga 'První pruská kniha'. Vilnius: Mokslas.
Piročkinas, Arnoidas. 1996. Aplinkybés, lydéjusios lietuviška. knyga Mažiojoje Lietuvoje 'Okolnosti, které provázely litevskou knihu na Malé Litvě'. Bakaniené 1996: 134-143.
Salys, Antanas. 1995. Süduviu kalba 'Súduvský jazyk'. Baltu kalbos, tautos bei kiltys 'Baltské jazyky, národy a jejich genese'. Vilnius: Baltos lankos (vybrané monografie z Litevské encyklopedie).
Thomsen, Vilhelm. 1890. Beröringer mellem de finské og de baltiske (litauisk-lettiske) Sprog. Köbenhavn.
Toporov, Vladimir & Oleg Trubačov. 1962. JIffflrBHCTHHecKHH aHajrtra rnxtpoHHMOB BepxHero iloflHen-poBsa. Lietuviu kalbotyros klausimai 4:195-217. Vilnius.
Trautmann, Reinhold. 1910. Die altpreußischen Sprachdenkmäler. Einleitung, Texte, Grammatik, Wörterbuch. Göttingen: Vandenhoek & Ruprecht.
Vélius, Norbertas. 1995 & 1997. Lietuviu mitologija I & II 'Litevská mytologie I & II'. Vilnius: Mintis.
Vélius, Norbertas. 1996. Baltu religijos ir mitologijos šaltiniai I: Nuo seniausiu laiku ikiXVamiiauspabaigos 'Prameny baltského náboženství a mytologie I: Od nejstarších dob do konce XV. století'. Vilnius: Mokslo ir enciklopediu leidykla.
Zinkevičius, Zigmas. 1984. Lietuviu kalbos istorija I: Lietuviu kalbos kilmé 'Dějiny litevského jazyka I: Původ litevštiny'. Vilnius: Mokslas.
Žulkus, Vladas. 1995a. Kuršiu žemés ir žmonés 'Kursové, země a lidé'. Lietuvninku kraštas 'Kraj Malé Litvy', sestavili Norbertas Vélius et alii, 65-73. Kaunas: Litterae universitatis.
Žulkus, Vladas. 1995b. Vakaru. baltai gotu-gepidu migracijoje 'Západní Baltové za migrace Gótů-Gepidů', tamtéž 74-107.
Resume:
Peuple prussien - langue prussienne - pays prussien. La linguistique comparee voit traditionnellement dans la langue prussienne une conserve particulierement archai'que de l'mdo-europeen primitif tel qu'il ne se manifeste plus ni dans le lituanien ni dans le letton, alors que de pretendus archai'smes peuvent aussi bien resulter d'innovations tres recentes. Pire encore, la chasse aux archai'smes se fait sans reflechir ä la precarite des mate-riaux dont on dispose. La seule fagon saine et rigoureuse de saisir la langue prussienne est de la definir comme la langue des trois catechismes et d'un seul vocabulaire du XVP siecle (tant pis pour le Vocabulaire d'Elbing du XIVe!). Cette langue n'est pas forcement la langue d'une tribu balte, mais plutöt une koine creee artificielle-ment en vue d'evangeliser le pays prussien converti au protestantisme. Comme il n'y avait pas d'elite prussienne autochtone, l'Etat de Prusse fit vite d'abandonner l'idee d'une koine evangelisatrice prussienne pour la rempla-cer par une koine evangelisatrice lituanienne. La rarete des monuments linguistiques prussiens a pour cause, avec toute vraisemblance, que d'autres textes ne furent jamais rediges au lieu de ne pas s'etre conserves. Rien ne nous autorise ä conclure que les Baltes habitant la Prusse s'identifiaient eux-memes en tant que Prussiens. La «disparition» du peuple prussien en Prusse devrait etre congue plutöt comme une non-constitution de peuple prussien, les Baltes originaires de la Prusse etant devenus qui Allemands, qui Polonais, qui Lituaniens.