O liſczie a czbanu Liſka iednu biehagiczy, gieſti ſobie hledagiczy, O lišcě a čbánu Liška jednú běhajíci, jiesti sobě hledajíci, O liſczie lokál sg. f, a-kmen žena Nejasný původ, původní pojmenování v ide. jazycích zřejmě tabuové: zde základ *lich- Morfologie: a) koncovka dativu způsobuje 2. palatalizaci velár – palatalizace je sice již neživá, ale palatalizace zůstává zachována jako pravidlo této koncovky; b) podle smyslu valenční pozice (buď ke slovesu vypráví se o..., anebo k podstatnému jménu vyprávění o // zpráva o// kapitola o…) Lokál byl původně bezpředložkový, v průběhu 14. století se stává definitivně obligatorně předložkový. Ve 14. století se objevují určité relikty bezpředložkového lokálu, obvykle jde o adverbiální funkci adverbia: * místa dal Ploškovicích zem´u (v Ploškovicích), * času zímě Durink děťátko na led vyvede (v zimě), * způsobu jsú konvrši, ješto neumějí latíně (latinsky). Hláskosloví O liſczie * o lišьcě > o lišcě zánik a vokalizace jerů zánik, polovina 10. století, podle Havlíkova pravidla: sudý jer v nepřetržité řadě počítané od konce slova se vokalizoval (tvrdý na e, měkký na měkčící ´e), lichý zaniknul, původní jerovou pravidelnost nahradily rozličné analogie a tendence k zachování slovního základu, popř. artikulační důvody (mech, mcha → mech, mechu; dska, dsky… desk → deska, desky (unifikace podle gen. pl. desk), desk → desek (artikulační důvody) o lišcě > o lišce zánik jať · jať mělo diftongický charakter, tj. velmi slabou počáteční diftongickou složku a dominantní složku vokalickou e-ovou · bylo krátké a dlouhé; dobová grafika je od sebe většinou neodlišuje: ě [^ie] krátké řěka, cěsta, město ě̄^ [^ié] dlouhé vě̄ra, mě̄ra, mě̄síc krátké ě zaniklo, vývoj se charakterizuje tak, že se vyvíjí ona i-ová složka neboli jotace * po labiálách tak, že se z i-ové složky vydělil samostatný foném: věrnosť > vjernosť, běhati > bjehati, město > mjesto * v ostatních pozicích i-ová složka zanikla: řěka > řeka, sě > se U dlouhého jať se posiluje i-ová složka, hovoří se o rozvinutí jotace bě̄da > bieda, nakonec se v 15. století diftong ie monoftongizoval bieda > bída. o lišcě > vo lišce protetické v jen před iniciálním o-, objevuje se už od 14. století, jeho rozšíření kulminovalo v 16. století, ve většině českých nářečí v užším smyslu (s výjimkou doudlebského nářečí), v jihovýchodočeských (českomoravských) a části středomoravských; spisovný jazyk ji nepřijal a koordinační spojka [o] czbanu lokál singuláru maskulina, o-kmen vzor chlap * čьbanъ, souvisí se slovem džber *čьbьrъ (původně zřejmě nádoba na zavěšení) Morfologie: Nepůvodní koncovka: dativ-lokál, výsledek pádového synkretismu: motivováno snahou odstranit alternace na konci slova. čbáně → čbánu Hláskosloví: * čьbanu > čbánu zánik a vokalizace jerů, viz výše čbánu > džbánu asimilace znělosti: definitivně se ustálila v průběhu 14. století, svědčí o tom změna psaní některých případů: kde → gde Po zániku jerů se původní postavení udrželo (podle Vachka) na základě napjatosti. U některých slov nebyl už původ interpretovatelný, proto se ustálila jejich podoba asimilovaná: džbán, zde atd.; jakmile se ztratilo povědomí o vnitřní souvislosti těchto forem, prosazovala se v grafice podoba asimilovaná (podobně je v češtině vždy, ačkoli by podle etymologie mělo být všdy {← všude}) Některé fonémy se chovají při asimilaci zvláštně: * ř vždy podléhá, * v jen podléhá, ale nezpůsobuje ([ofšem] × [kvjet]), * h může podlehnout progresivní asimilaci ([naschledanou] × [nazhledanou]). Na území českého národního jazyka existují diference v asimilaci * tf [kfjet]) * zme * g Aničce Liſka viz výše iednu Adverbium ‚jednou‘. Vzniklo adverbializací instrumentálu singuláru feminina číslovky a neurčitého zájmena jeden. Jeden je od původu kompozitum *ed + inъ: iniciální j je protetické. * jedьnojǫ > jedьnǭ kontrakce, proběhla na začátku 10. století, zasáhla skupinu VjV, výsledkem je vždy druhý vokál, přičemž jeho poziční variantu ovlivní měkkost nebo tvrdost předchozí souhlásky: výsledná samohláska je vždy dlouhá 1V j 2 V > ^1V[2]: Výjimku představují slovesa 5. třídy, vzoru dělá, ta podlehla kontrakci, ale vznikl první vokál dělajeme > děláme Kontrakci nepodlehly všechny skupiny, např. jí nepodlehla skupina oji, takže zůstává dojiti, kojiti, napojiti. Podobně zůstaly zachovány skupiny, které se nacházely na morfologickém švu: stája, chvoja (vypadalo by jako *stá, *chvá, jak by se skloňovala?) Intenzita kontrakce směrem na východ slábne: moravské svojeho, mojeho * jedьnǭ > jeďnǭ zánik a vokalizace jeru, viz výše, po jeru zůstane měkkost * jeďnǭ > * jeďnú denazalizace, přelom 10. a 11. století Denazalizace, tj. změna nosových samohlásek (*ǫ, *ę) v samohlásky ústní. Střídnice za přední nosovku *ę je otevřená, nízká a přední samohláska, kterou nyní zapisujeme jako ä (specifická pračeská nebo raně staročeská litera pro ni neexistuje, protože pračeština a raná stará čeština nebyly psanými jazyky). Střídnicí za zadní nosovku *ǫ je u. Střídnice za tyto samohlásky mohou být dlouhé nebo krátké. Nosovky zanikly podle A. Lamprechta v důsledku obnovení korelace kvantity u samohlásek ‒ nosovky coby artikulačně dlouhé samohlásky nemohly realizovat tento typ opozice. * jeďnú > jednú pračeská depalatalizace, 12. století Pračeská depalatalizace je syntagmatická (kontaktová) změna. Její směr je regresivní a přesahuje hranice slabiky. Tzn. že souhláska (obvykle tvrdá, nikoli však nutně) způsobí ztvrdnutí předchozí souhlásky. Proběhla do konce 12. století. Představuje dva typy: A/ T´eT > TeT, T´äT > TäT Před tvrdou zubnicí, včetně sykavek a r, l. Ne každá tvrdá samohláska depalatalizaci způsobila, např. k nedepalatalizuje (mäkký > měkký). po ztvrdnutí samohlásky nastalo splynutí neměkčích nízkých samohlásek ä + a > a (naproti tomu měkčící varianty splynuly ´ä + ´a > ´ä B/ T´T > TT (měkkost je stopou po zaniknuvším měkkém jeru) Podobně jako T´eT, T´äT není způsobena všemi tvrdými souhláskami, např. jí nezpůsobuje k, na rozdíl od této změny ji působí některé měkké souhlásky: c´, č, š a některé měkké dentály * jeďnú > jednú diftongizace ú > o̬u > ou, proběhla ve dvou fázích: 1. na konci 14. století, ú se diftongizovalo na klesavý diftong, jehož první komponent byl neurčitý, otevřený, velmi blízký a, proto se zapisovalo jako , 2. v průběhu 15. století se samohláskový komponent o̬ ztotožnil s fonémem o. Tato změna proběhla na celém českém jazykovém území, s výjimkou východomoravských a lašských dialektů, kde se vyskytuje múka (východní Morava) nebo muka (na severní Moravě), v části středomoravských dialektů nastala monoftongizace: móka. Tato změna byla přijata do spisovné češtiny s výjimkou iniciální slabiky, v ní zůstalo zachováno ú-. Souvisí to s kolísající kvantitou v počátečních pozicích a nejednoznačnou grafikou (u- na začátku slova se tisklo jako v-; tiskárny často neměly v- s čárkou). Tak se v průběhu 2. poloviny 19. století v této pozici znova obnovilo ú- jako (domnělý) tvar vysokého stylu češti biehagiczy nominativ singuláru feminina nt-ového participia, běhati, běhaju, běháš = sloveso 5. slovesné třídy, vzor dělati Morfologie Od 15. století se prosazuje forma bez koncového -i, vzniklá apokopou (tj. zánikem koncové samohlásky). K apokopě -i docházelo zejména ve slovesných formách. Participia nt-ová se ve staré češtině ve jmenných tvarech neskloňují, tvoří jen nominativ (řka, řkúci, řkúce) a akuzativ (řkúci). S-ová participia dokonce tvoří jen nominativy. V 16. století přechodníky zanikly v mluveném jazyce. V ustrnulé formě zůstaly zachovány jen ve východomoravských a středomoravských dialektech (přinďa, donďa, boja sa). V psaném jazyce zůstaly zachovány ze stylizačních důvodů. V 17. a 18. století rychle jednak rychle ustupovaly s-ové formy, jednak se u nt-ových rozkolísala shoda. Nakonec by zřejmě vznikla jedna neshodná podoba (řkouc nebo řkouce), která by význam předčasnosti či současnosti vyjadřovala podle vidu slovesa (sedíc × sednouc). Avšak J. Dobrovský a následující generace obnovili úzus vysokého stylu 16. století – tvoření přechodníku se řídí videm (dokonavá = přechodník minulý a budoucí; nedokonavá = přechodník přítomný). Hláskosloví * běgajǫci > * běgajúci denazalizace na přelomu 10. a 11. století Denazalizaci je změna nosových samohlásek (ǫ ę) v samohlásky ústní. Střídnice za přední nosovku ę je otevřená, nízká a přední samohláska, kterou nyní zapisujeme jako ä (specifická pračeská nebo raně staročeská litera pro ni neexistuje, protože pračeština a stará čeština nebyly psanými jazyky). Její výslovnost si můžeme představit jako výslovnost současného anglického æ. Střídnicí za zadní nosovku ǫ je u. Střídnice za tyto samohlásky mohou být dlouhé nebo krátké. * běgajúci > běγajúci > běhajúci změna g > γ > h, γ = znělé ch, změna proběhla na přelomu 12. a 13. století, nejdříve vzniklo γ, teprve v průběhu dalšího vývoje vzniklo ch (do konce 16. století) Podstata změny je artikulační: nejprve se skupina gd disimilací změnila na γd (v nové češtině máme analogickou změnu kt >cht (doktor > dochtor). Později se rozšířila na všechna g. Tato změna však beze zbytku zasáhla český fonologický systém, takže g přestalo být jistou dobu českým fonémem. K jeho obnovení ve fonologickém systému se posílila ve 14. století, kdy se stalo znělým protějškem k fonologické příčiny morfonologická změna, která souvisí s tím, aby se sjednotila artikulační charakteristika fonémů alternujících na morfologickém švu závěrové polozávěrové polozávěrové vlk – vlčí – vlci bóg – ?? – ?? úžinové úžinové úžinové múcha – muší – múšě ?? – boží – bozi Jak zřejmo, jediné g nealternuje se souhláskami s podobným závěrem, a tak se přizpůsobuje svým palatalizovaným protějškům úžinové úžinové úžinové bóγ – boží – bozi běhajúci > běhajíci přehláska ´u > i, 70. léta 14. století přehláska ´u>i proběhla po všech měkkých souhláskách bez ohledu na slovní pozici její výsledky vedly k nářeční diferenciaci češtiny, směrem na východ její intenzita slábne (ve středomoravských dialektech není provedena v některých koncovkách, ve východomoravských také uprostřed slova) běhajíci > bjehajíci zánik ě = po labiálách vydělení jotace, 2. pol. 14. století, viz výše bjehajíci > bjehajíc apokopa, viz výše gieſti infinitiv atematického slovesa jiesti, jiem, jieš Infinitivní koncovka podléhala již od 14. století apokopě: -ti > -ť. V 15. století pak pod vlivem supina ztvrdla -ť → -t. Ve spisovné češtině se dlouhou dobu vyskytovaly vedle sebe podoba plná -ti a ztvrdlá -t. Teprve ve 20. století byla však podoba -t kodifikována jako správná. To nesmírně rychle archaizovalo podobu -ti. V nářečích jsou doloženy všechny podoby: na větší části jazykového území -t, na větší části střední, východní a severní Moravy a přilehlé části Slezska podoba -ť (-ć, -č). * jásti > * jǟsti ztotožnění a a ä, do konce 12. století, první fáze přehlásky a > ě, asimilační změna, po měkkých souhláskách se střední ´a mění na přední ´ä, ale pouze na konci slova anebo před měkkou souhláskou (s výjimkou k), tj. v ležał × ležaĺi > ležěĺi držan × držani > držěni * jásti > jǟsti > jě̄sti přehláska ´ä > ě, změna se odehrála kolem roku 1200 (přelom 12. a 13. století), neproběhla na celém českém jazykovém území – směrem na východ její intenzita slábne, na západě a středu Moravy není provedena na místě původního ´a v koncovkách (naša kaša); na východě a severu Moravy absentuje uprostřed slova (jastřáb); liší se její rozsah na místě ä. Změny se podle vlnové teorie šíří z centra změny na okraj jazykového společenství a přitom ztrácejí na intenzitě. jě̄sti > jiesti diftongizace ě̄ > ie, 2. pol. 14. století u dlouhého jať se posiluje i-ová složka, hovoří se o rozvinutí jotace bě̄da > bieda jiesti > jísti nakonec se v 15. století diftong ie monoftongizoval bieda > bída ſobie dativ bezrodého zájmena Morfologie ve staročeských textech schází forma si známá ze stč., v češtině se objevuje teprve v 17. století Hláskosloví sobě > sobje zánik ě = po labiálách vydělení jotace, 2. pol. 14. století, viz výše hledagiczy nominativ singuláru feminina nt-ového participia, hledati, -aju, -áš = sloveso 5. slovesné třídy, vzor dělati * ględajǫci > glädajúci denazalizace na přelomu 10. a 11. století, více výše * glädajúci > glědajúci přehláska ´ä > ě, 1. pol. 13. stol., více výše * glädajúci > *γlědajúci > *hlědajúci změna g > γ > h, 13. století, více výše *hlědajúci > hledajúci zánik ě po ĺ, 13. století V důsledku toho [ĺ], které předcházelo ě, přestalo být měkké, avšak v jiných pozicích [ĺ] zůstalo zachováno. A tak vznikla „podivná“ měkkostní dvojice: z dvojice měkké [ĺ] – tvrdé [ł], v níž příznakovým členem byl měkký člen [ĺ], vznikla vzhledem k fonologickému systému staré češtiny zvláštní měkkostní dvojice, která se lišila tvrdostí: neměkké [l] + [ĺ] × tvrdé [ł]. hledajúci > hledajíci apokopa, více výše