Teprw ſem yedno prziſſel ſiem, neymam nycze czynyti ſ tiem.“ Teprv sem jedno přišel sěm, nejmám nice činiti s tiem.“ Teprw Adverbium času, vzniklo adverbializací spojení to prvé (stsl. *to pьrvo) Hláskosloví [r̥] je slabikotvorné, do 14. století se u slabikotvorných likvid objevovaly průvodní vokály – zde je ve stč. doložena forma tepirv. Ve 14. stol. se proměnily v plně slabikotvorné. Zbytky slabikotvorných likvid doloženy v okrajových dialektech: jihozápadočeské stirnad namísto strnad, severovýchodočeské Kerkonoše namísto Krkonoše. Některé skupiny zůstaly (od 12. stol.) neslabičné: 1. łu (žlutý × slov. žltý, člun × slov. čln), 2. žer-, čer- (čerrný, čert, žerď). yedno Adverbium, později částice. Vzniklo adverbializací z číslovky jeden. Ustrnulý tvar nominativu/ akuzativu singuláru neutra: jeden, jedna, jedno. Dvojí potenciální vývoj I. jedno > jenno > jeno > jen asimilace zjednodušení apokopa II. jedno > jedn > jenn > jen apokopa asimilace zjednodušení Forma jenom vznikla z ustrnulého instrumentálu: jednom > jennom > jenom ſem prziſſel 3. os. sg. m. préterita, jíti, jdu, jdeš – sloveso 1. slovesné třídy, vzor vésti. Tato forma je supletivní – vytvořena od jiného kořene *-chьd- / *-chod- : *-chьdłъ > *-šьdłъ > *-šьłъ (vytvořeno z lexikálního morfu ch_d, který je redukovaným stupněm kořene chod {chodit}). Préteritum se vyvinulo až v praslovanském / pračeském období z perfekta: původně mělo rezultativní význam (přišel jsem = jsem přišlý). 1. os. sg. *jesmь > *jes^m > *js^m > ^jsem V 1. os. sg. došlo k zániku jeru. Poté zaniklo -e- *jes- > js-. Následkem toho se objevuje vkladné e *s^m > sem (slovenština má vkladné o: som). Ale 1. osoba plurálu mohla mít i jinou strukturu takovou změnu nepůsobící: *jesme, *jesmy. Je zřejmé, že nová forma je derivovaná ze singuláru. Tzn. *jsm + y / e 1. os. pl. *jesmъ (-e, -y) × ^ ^jsme / ^ jsmy ^ Ve 2. osobě došlo jinému procesu: e totiž zaniklo: *jesi > *jeste > ^jsi ^jste^ Obě změny však způsobily vznik pobočné slabiky. Iniciální j- v pobočné slabice zaniklo, avšak zůstalo zachováno tam, kde k jeho zániku nebyly fonologické důvody (např. po záporu nejsem). Proto se nakonec v češtině zachovalo (i když v v její mluvené podobě se neužívá). V 1. osobě vznikla v moravských dialektech forma su, ta se ale užívá jen ve funkci lexikálního slovesa. ſiem Adverbium místa, podobně jako tak podlehlo apokopě sěmo > sěm Doloženo ve spojení semotamo. neymam 1. os. sg. prézenta atematického slovesa, jmieti, jmám, jmáš Hláskosloví: náslovné j zaniklo v pozitivních tvarech jako pobočná slabika * nejьmamь > nejmám zánik a vokalizace jerů zánik, polovina 10. století, podle Havlíkova pravidla: sudý v nepřetržité řadě od konce se vokalizoval (tvrdý e, měkký ´e), lichý zaniknul, původní jerovou pravidelnost nahradily rozličné analogie a tendence k zachování slovního základu, popř. artikulační důvody (mech, mcha → mech, mechu; dska, dsky… desk → deska – vyrovnání; desky, desk → desek – artikulační důvody) Oba jery jsou liché – sudé jsou jen ty, které patří do nepřetržité řady. nycze Genitiv singuláru neurčitého záporného zájmena ničso. Od původu zájmeno* čь Morfologie Forma nominativu a akuzativu *čь po zániku a vokalizaci jerů nemohla být fonologicky realizována (scházela ji tónová složka slabiky). Byla proto nahrazena formou genitivu čso (jde tedy o genitiv-akuzativ). Tato změna (v kontextu slovanských jazyků velmi neobvyklá) byla zřejmě umožněna těmi případy, kdy čso bylo užíváno jako forma záporového genitivu (u tranzitivních sloves byla tedy na místě kladného akuzativu): nejmám nice činiti s tiem (O lišcě a čbánu). Po zániku a vokalizaci jerů se zájmenné formy nominativu maskulina *tъ, (kъ), sь, jь, čь ocitly ve fatální situaci: jakmile zanikl jer, neměla zájmenná forma žádný element, který by byl nositelem slabičnosti. Pouze j se mohlo změnit v i, což je také doloženo ve staré češtině a v nejstarší vrstvě některých moravských dialektů. Jinak se ovšem zájmenné formy vyvíjely čtyřmi způsoby (podle možností a okolností): 1. reduplikací: původní forma se zdvojila (zkopírovala): * jьjь > jej, *tъtъ > tet 2. zájmenná forma byla rozšířena o sufix -nъ: *sьnъ > sen, *jьnъ > jen, *tъnъ > ten 3. zájmenná forma byla rozšířena o příklonku -to: *kъto > kto 4. zájmenná forma byla nahrazena jiným pádem: *čь → čso (původně genitiv *čьso) Původní formy obsahující jen konsonantický element jsou doloženy v adverbializovaných formách: pro-č, za-č, na-č, pro-ň (pro + jь), předeň (přinesechu přědeň člověka němého {BiblOl; Mt 9,32}) ve-t-čas, leto-s, dne-s Hláskosloví * ničьso > ničso zánik a vokalizace jerů, viz výše ničso [1] > ničse > ničs apokopa ničs > nic asimilace místa artikulace, 14. století czynyti infinitiv čiňu, činíš, činiti – sloveso 1. třídy, vzor prositi Morfologie Infinitivní koncovka podléhala již od 14. století apokopě: -ti > -ť. V 15. století pak pod vlivem supina ztvrdla -ť → -t. Ve spisovné češtině se dlouhou dobu vyskytovaly vedle sebe podoba plná -ti a neslabičná ‑t. Teprve ve 20. století však byla podoba ‑t akceptována kodifikací. To velmi rychle archaizovalo podobu -ti. V nářečích jsou doloženy všechny podoby: na větší části jazykového území -t, na větší části střední, východní a severní Moravy a přilehlé části Slezska podoba -ť (> -ć > -č). Fakt, že se -t, stalo reprezentativní koncovkou infinitivu, potvrzuje to, že proniklo také do infinitivní formy velárních sloves 1. třídy: péci → péct / píct, vléci → vléct / vlíct. Dokonce se analogií vytvořila podoba ject namísto jeti (toto sloveso není totiž geneticky souhláskové: *je – ti, *je-d-ǫ, *je-de-šь). ſ tiem instrumentál sg. n., zájmenná rodová tvrdá deklinace ten, ta, to * sъ těmь> s tě̄m zánik a vokalizace jerů zánik, polovina 10. století, podle Havlíkova pravidla: sudý v nepřetržité řadě od konce se vokalizoval (tvrdý e, měkký ´e), lichý zaniknul, původní jerovou pravidelnost nahradily rozličné analogie a tendence k zachování slovního základu, popř. artikulační důvody (mech, mcha → mech, mechu; dska, dsky… desk → deska – vyrovnání; desky, desk → desek – artikulační důvody) Oba jery jsou liché – sudé jsou jen ty, které patří do nepřetržité řady. s tě̄m > s tiem zánik ě, ě mělo diftongický charakter, velmi slabou počáteční diftongickou složku a dominantní složku vokalickou e-ovou bylo krátké a dlouhé; dobová grafika je od sebe většinou neodlišuje: ě [^ie] krátké řěka, cěsta, město ě̄^ [^ié] dlouhé vě̄ra, mě̄ra, mě̄síc krátké ě zaniklo, vývoj se charakterizuje tak, že se vyvíjí ona i-ová složka, jotace * po labiálách tak, že se z i-ové složky samostatný foném: věrnosť > vjernosť, běhati > bjehati, město > mjesto * v ostatních pozicích i-ová složka zanikla: řěka > řeka, sě > se u dlouhého jať se posiluje i-ová složka, hovoří se o rozvinutí jotace bě̄da > bieda, nakonec se v 15. století diftong ie monoftongizoval bieda > bída diftongizace ě̄ > ie, 2. pol. 14. století u dlouhého jať se posiluje i-ová složka, hovoří se o rozvinutí jotace bě̄da > bieda s tiem > s tím monoftongizace i̯e > í, 15. stol., výše zmíněný proces posilování i-ové složky vyvrcholil v 15. století definitivním prosazením první i‑ové složky na úkor složky e‑ové ________________________________ [1] Doloženo jen v podobě nicož.