Liſka poczie ſye tocziti, by mohla czo uhonyty. Liška počě sě točiti, by mohla co uhoniti. Liſka Nominativ singuláru feminina, a-kmen, vzor žena. Nejasný původ, původní pojmenování v ide. jazycích zřejmě tabu: zde základ *lich- Hláskosloví * lišьka > liška zánik a vokalizace jerů zánik, polovina 10. století, podle Havlíkova pravidla: sudý v nepřetržité řadě od konce se vokalizoval (tvrdý e, měkký ´e), lichý zaniknul, původní jerovou pravidelnost nahradily rozličné analogie a tendence k zachování slovního základu, popř. artikulační důvody (mech, mcha → mech, mechu; dska, dsky… desk → deska – vyrovnání; desky, desk → desek – artikulační důvody) poczie ſye 3. os. sg. aoristu sigmatického, počieti, počnu, počnu, 1. třída, vzor pieti (tzv. nosovková slovesa) – později přešla do 2. třídy (slovesa typu začít). Morfologie Distribuce aoristu byla ve staré češtině řízena videm – tvořil se jen od sloves dokonavých. Stejně tak byla distribuce imperfekta ve staré češtině řízena videm – tvořilo se jen od sloves nedokonavých Jednoduché minulé časy zanikly v 15. stol., uvažované příčiny: * gramatikalizace vidu, * homonymie 2. a 3. os. sg. Hláskosloví * sę > sä denazalizace, přelom 10. a 11. století Denazalizace, tj. změna nosových samohlásek (ǫ ę) v samohlásky ústní. Střídnice za přední nosovku ę je otevřená, nízká a přední samohláska, kterou nyní zapisujeme jako ä (specifická pračeská nebo raně staročeská litera pro ni neexistuje, protože pračeština a stará čeština nebyly psanými jazyky). Střídnicí za zadní nosovku ǫ je u. Střídnice za tyto samohlásky mohou být dlouhé nebo krátké. Nosovky zanikly podle A. Lamprechta v důsledku obnovení korelace kvantity u samohlásek ‒ nosovky coby artikulačně dlouhé samohlásky nemohly realizovat tento typ opozice. sä > sě přehláska ´ä > ě, změna se odehrála kolem roku 1200 (přelom 12. a 13. století), neproběhla na celém českém jazykovém území – směrem na východ její intenzita slábne, na západě a středu Moravy není provedena na místě původního ´a v koncovkách (naša kaša); na východě a severu Moravy absentuje uprostřed slova (jastřáb); liší se její rozsah na místě ä (se × sa). Změny se podle vlnové teorie šíří z centra změny na okraj jazykového společenství a přitom ztrácejí na intenzitě. sě > se zánik ě, ě mělo diftongický charakter, velmi slabou počáteční diftongickou složku a dominantní složku vokalickou e-ovou bylo krátké a dlouhé; dobová grafika je od sebe většinou neodlišuje: ě [^ie] krátké řěka, cěsta, město ě̄^ [^ié] dlouhé vě̄ra, mě̄ra, mě̄síc krátké ě zaniklo, vývoj se charakterizuje tak, že se vyvíjí ona i-ová složka, jotace * po labiálách tak, že se z i-ové složky samostatný foném: věrnosť > vjernosť, běhati > bjehati, město > mjesto * v ostatních pozicích i-ová složka zanikla: řěka > řeka, sě > se u dlouhého jať se posiluje i-ová složka, hovoří se o rozvinutí jotace bě̄da > bieda, nakonec se v 15. století diftong ie monoftongizoval bieda > bída tocziti infinitiv, točiti, -ču, -číš IV. třída slovesná, typ prositi Morfologie Infinitivní koncovka podléhala již od 14. století apokopě: -ti > -ť. V 15. století pak pod vlivem supina ztvrdla -ť → -t. Ve spisovné češtině se dlouhou dobu vyskytovaly vedle sebe podoba plná -ti a neslabičná ‑t. Teprve ve 20. století však byla podoba ‑t akceptována kodifikací. To velmi rychle archaizovalo podobu -ti. V nářečích jsou doloženy všechny podoby: na větší části jazykového území -t, na větší části střední, východní a severní Moravy a přilehlé části Slezska podoba -ť (> -ć > -č). Fakt, že se -t, stalo reprezentativní koncovkou infinitivu, potvrzuje to, že proniklo také do infinitivní formy velárních sloves 1. třídy: péci → péct / píct, vléci → vléct / vlíct. Dokonce se analogií vytvořila podoba ject namísto jeti (toto sloveso není totiž geneticky souhláskové: *je – ti, *je-d-ǫ, *je-de-šь). by mohla 3. os. sg. kondicionálu přítomného, moci, mohu, móžeš – 2. třída slovesná, vzor moci. Morfologie Z aoristu slovesa býti vznikl kondicionálový auxiliár. Vnitřní struktura českého kondicionálu ukazuje, že se vyvinulo z plusquamperfekta. bych + nesl → nesl bych ‚byl jsem + nesl‘ Kondicionálový komponent podlehl řadě adaptací, kterými se specifické aoristové formy vyrovnali se systémem osobních koncovek jiných slovesných forem: bych bychom → (bychme// bysme) by → bys (by ses// sis) byste by bychu → by Kondicionálový komponent se vřazuje do systému osobních koncovek (tzn. jsou odstraněny odlišné od jiných osobních koncovek). V nejmladších fázích vývoje lze pozorovat snahu dekomponovat kondicionálový komponent a osobní koncovku: by jsem, by jsi, by jsme, by jste… Tyto formy jsou v češtině známy od 17. stol., ale kodeifikace je považuje za hyperkorektní. Hláskosloví * mogła> moγła > mohła změna g > γ > h, γ = znělé ch, změna proběhla na přelomu 12. a 13. století, nejdříve vzniklo γ, teprve v průběhu dalšího vývoje vzniklo ch (do konce 16. století) podstata změny je artikulační gd se disimilací změnilo na γd (v nové češtině máme analogickou změnu kt >cht (doktor > dochtor) tato změna však beze zbytku zasáhla český fonologický systém, takže g přestalo být českým fonémem (je vidět na adaptaci cizích slov v češtině Margarita → Markéta), jeho pozice se posílila ve 14. století, kdy se stalo znělým protějškem k fonologické příčiny morfonologická změna, která souvisí s tím, aby se sjednotila artikulační charakteristika fonémů alternujících na morfologickém švu závěrové polozávěrové polozávěrové vlk – vlčí – vlci bóg – 0 – 0 úžinové úžinové úžinové múcha – muší – múšě 0 – boží – bozi Jak zřejmo, jediné g nealternuje se souhláskami s podobným závěrem, a tak se přizpůsobuje svým palatalizovaným protějškům úžinové úžinové úžinové bóγ – boží – bozi mohła > mohla splynutí l-ł > l, tato změna proběhla na začátku 15. století (jak svědčí J. Hus), souvisí s historickou depalatalizací – jelikož od 12. století je příznakovým členem měkkostní dvojice tvrdé ł (což je vzhledem k ostatním měkkostním korelačním dvojicím lišícím se skutečně měkkostí zvláštní), tato změna nastává velmi pozdě, je to zřejmě poslední změna vyvolaná depalatalizací, neproběhla v okrajových nářečních celcích, v části východomoravských dialektů a v dialektech slezskomoravských, v nejstarších nářečních výzkumech bylo tvrdé ł zachyceno také v jihozápadočeských dialektech a středomoravských dialektech v dialektech má dvojí realizaci, buď tvrdého [ł] anebo neslabičného [u̯] czo akuzativ singuláru tázacího (neurčitého) zájmena čso, nepravidelné skloňování zájmenné rodové měkké Od původu zájmeno* čь Morfologie Forma nominativu a akuzativu *čь po zániku a vokalizaci jerů nemohla být fonologicky realizována (scházela ji tónová složka slabiky). Byla proto nahrazena formou genitivu čso (jde tedy o genitiv-akuzativ). Tato změna (v kontextu slovanských jazyků velmi neobvyklá) byla zřejmě umožněna těmi případy, kdy čso bylo užíváno jako forma záporového genitivu (u tranzitivních sloves byla tedy na místě kladného akuzativu): nejmám nice činiti s tiem (O lišcě a čbánu). Po zániku a vokalizaci jerů se zájmenné formy nominativu maskulina *tъ, (kъ), sь, jь, čь ocitly ve fatální situaci: jakmile zanikl jer, neměla zájmenná forma žádný element, který by byl nositelem slabičnosti. Pouze j se mohlo změnit v i, což je také doloženo ve staré češtině a v nejstarší vrstvě některých moravských dialektů. Jinak se ovšem zájmenné formy vyvíjely čtyřmi způsoby (podle možností a okolností): 1. reduplikací: původní forma se zdvojila (zkopírovala): * jьjь > jej, *tъtъ > tet 2. zájmenná forma byla rozšířena o sufix -nъ: *sьnъ > sen, *jьnъ > jen, *tъnъ > ten 3. zájmenná forma byla rozšířena o příklonku -to: *kъto > kto 4. zájmenná forma byla nahrazena jiným pádem: *čь → čso (původně genitiv *čьso) Původní formy obsahující jen konsonantický element jsou doloženy v adverbializovaných formách: pro-č, za-č, na-č, pro-ň (pro + jь), předeň (přinesechu přědeň člověka němého {BiblOl; Mt 9,32}) ve-t-čas, leto-s, dne-s Hláskosloví * čьso > čso zánik a vokalizace jerů zánik, polovina 10. století, podle Havlíkova pravidla: sudý v nepřetržité řadě od konce se vokalizoval (tvrdý e, měkký ´e), lichý zaniknul, původní jerovou pravidelnost nahradily rozličné analogie a tendence k zachování slovního základu, popř. artikulační důvody (mech, mcha → mech, mechu; dska, dsky… desk → deska – vyrovnání; desky, desk → desek – artikulační důvody) Oba jery jsou liché – sudé jsou jen ty, které patří do nepřetržité řady. čso > nico asimilace místa artikulace, 14. století uhonyty infinitiv, uhoniti, -ňu, -níš, 4. třída, vzor prositi, podle MSS ‚zastihnout, chytit; ulovit (honěním)‘ Morfologie vývoj infinitivu viz výše: uhoniti → uhonit Hláskosloví * ugoniti> uγoniti > uhoniti změna g > γ > h – viz výše