texty Maurice B lan c hot 19 5 Maurice Blanchot | Literatura a právo na smrt Esej Literatura a právo na smrt {La littérature et le droit á la morí) publikoval Maurice Blanchot (1907-2005) v časopise Critique (č. 20, s. 30-47) v lednu 1948; o rok později ji zařadil jako závěrečnou esej do své knihy La part dufeu (Paris, Gallimard 1949). Představuje Blanchota ve stadiu zra-dikalizování původnich fenomenologických východisek směrem k existencialistickým podnětům, daným jistě i zkušenosti druhé světové válkv, ale zároveň ve stadiu, kdy „klasické" podněty (Hegel, Mallarmé, čistá poezie) domýšlí i směrem k surrealistickému konceptu psáni či k Bataiľlovi. Esej lze číst i jako implicitní polemiku s dobovou sartrovskou „pozitivní", instrumentální náplní existencialismu, kterou Blanchot posouvá do mnohem více paradoxní a negující podoby. Celá esej spirálovitě krouží kolem otázek, které si z jiných úhlů pohledu klade v daných desetiletích i slrukturalismus, nová kritika či ingardenov-ská fenomenologie: Co způsobuje mnohoznačnost literárního psaní? Co se stává s textem poté, co opustí lůno autorské záměrnosti? Co způsobuje užití literárního jazyka? Jaká je role vnímatele? Na tyto otázkv hledá odpověď, která je inspirovaná domýšlením hegelovských východisek především ve filozofii jinakosti Emmanuela Lévinase, ale kterou zároveň klíčovým a dodnes inspirativním způsobem domýšlí právě na oblast literatury. Literární text se mu okolnosti svého publikování a čteni stává sférou jiného:1 nečtu, ale v důsledku ani nepíšu, abych našel sám sebe. ale abych našel jiné „já" jako svou - obvykle nerealizovatelnou, fikčně potenciálni - možnost. Blanchot v eseji setrvale vnímá paradoxnost aktu psaní: vytvoření, ale i vnímání textu nemá v sobě jen obvykle přisuzovaný pozitivní moment vzniku něčeho nového. Je zároveň vždy i negací; v tomto blanchotovském zpochybněni substancionálnosti tvorby lze opět v duchu historického uvažování hledat zárodek pojetí, které budou v jiných metodologických podložích rozvíjet Jacques Lacan, ale také Julie Kristeva či Jacques Derrida. I Blanchot vnímá podivný paradox literárního psaní, založeny na tom, že jakákoli reference („tato žena") užitá ve fikci znamená okamžitě eliminaci, znepřítomnění objektu či jevu aktuálního světa, k němuž se fikčním po- 1 Čtenář si jistě všimne určitých paralel mezi Blanchotovým pojetím a způsobem, jak tento koncept řeší recepční estetika, především v pojetí Wolfganga Isera. jmenováním odkazuje, a zároveň i jeho zabstraktnění, negací vzniklou univerzálii: „Slovo mi dává jsoucno, ale dává mi je jakožto zbavené bytí. Je absenci tohoto jsoucna, jeho nicotou, tím, co z něj zbývá, když ztratilo bytí, tj. pouhý fakt, že není." Paradox negace Blanchot vztahuje nejen na referenci vůči aktuálnímu světu, ale také na jazyk sám; v tomto duchu lze pak domýšlet i obdobné negační vztahování vůči žánru, vůči intertextovým vazbám a podobně. Blanchotova esej nemá, jak věříme, jen dimenze historického dokumentu; jeho způsob uvažování a vyjadřováni se zdá být živý a inspirativní i více než padesát let poté, co tato esej vyšla poprvé. Věříme, že je podstatným doplňkem k dosud jedinému českému knižnímu prameni, k souboru esejů Literární prostor (Praha, Hermann a synové 1999, původně Uespace littéraire, Paris, Éditions Gallimard 1955)- pAb Je dozajista možné psát, aniž si člověk klade otázku, proč píše. Má vůbec spisovatel, hledící na své pero, jak načrtává písmena, právo je zastavit a říci mu: StůjICo víš samo o sobě? Proč vlastně postupuješ vpřed? Což snad nevidíš, že tvůj inkoust nezanechává stopy, že sice svobodně směřuješ kupředu, ale pohybuješ se v prázdnotě, a že pokud nenarážíš na žádnou překážku, je to proto, že jsi nikdy neopustilo svůj vý&hozi bod? A přece píšeš: píšeš bez oddechu, objevuješ pro mě přitom, co ti diktuji, a zjevuješ mi, co již vím; druzí tě při četbě obohacují o to, co ti odebírají, a dávají ti to, co se od tebe dozvídají. Učinilo jsi nyní to, co jsi neučinilo; co jsi nenapsalo, je napsáno: jsi odsouzeno k nesmazatelnosti. Připusťme, že literatura začíná v okamžiku, kdy se z ní stává otázka. Tato otázka se nepřekrývá se spisovatelovými pochybnostmi či s jeho váháním. Pokud se spisovateli přihází, že si při psaní klade otázky, potom se ho to tak jako tak týká; může být pohlcen tím, co píše, a být přitom lhostejný k možnosti tohoto psaní, nemusí dokonce myslet vůbec na nic, nicméně takové je jeho právo a jeho štěstí. Následující však zůstává: jakmile je stránka napsána, je na této stránce přítomna otázka, která - možná bez jeho vědomí - se spisovatele při psaní nepřestávala dotazovat; a nyní, v lůně díla, čekajíc na příchod čtenáře - jakéhokoli čtenáře, pozorného či povrchního - tiše spočívá totéž tázání, obracející se za píšícím i čtoucím člověkem k řeči, a to prostřednictvím oné řeči, z níž se stala literatura. Tento zájem, který literatura chová vůči sobě samé, můžeme odsuzovat jako ješitnost. Tento zájem může nakrásně literatuře říkat o její nicotnosti, o nedostatku serióznosti, o její obmyslnosti; toť právě onen nešvar, který se jí vytýká. Předstírá svoji důležitost tím, že si 196 česká literatura 2/2004 | texty Maľricf. Blanchot 19 7 samu sebe bere za předmět pochybnosti. Stvrzuje se tím, že se znevažuje. Hledá samu sebe: a to je víc, než musí. Patří totiž možná k těm věcem, které si zaslouží být nalezeny, avšak nikob být hledány. Literatura možná nemá právo pokládat se za nelegitimní. Otázka, kterou skrývá, se však ve vlastním slova smyslu netýká její hodnotv nebo jejího práva. Pokud je smysl této otázky tak obtížné odhalit, je to proto, že sama otázka má tendenci se přeměnit na určitý spor ohledně umění, jeho působnosti a jeho cílů. Literatura povstává z vlastních trosek: tento paradox je pro nás banalitou. Bylo by však stále třeba zkoumat, zda toto zpochybnění umění, v jehož znamení se jeho nejlepší stránka už po třicet let nese, nepředpokládá posun či přemístění určité síly pracující v tajných hlubinách děl a odmítající vyjít na světlo, práce, jež je původně velmi odlišná od veškerého znevažování literární aktivity nebo Věci literatury Poznamenejme, že literatura jakožto negace sebe sama nikdy neznamenala prosté zavrhnutí umění či umělce coby mystifikace a klamu. Že by literatura byla nelegitimní, že by v ní bylo určité pozadí spočívající v podvodu - ano, to nepochybně. Někteří však odlialili ještě něco víc: literatura není-jgH-aielegjtrmrrí, nýbrž nicotná, a jestliže bude tato nicotnost izolována v čistém stavu, možná bude vytvářet podivuhodnou, zázračnou sílu. Dospět k tomu, aby se literatura stala odhalením tohoto prázdného vnitřku, aby uskutečnila vlastní neskutečnost — to je jeden z úkolů, o jejichž splnění usiloval surrealismus, a to tak, že je zcela náležité v něm rozpoznat mocné negující hnutí, ale není také o nic méně pravdivé připisovat mu tu největší tvořivou ambici, neboť literatura je v jednu chvíli totožná s ničím a bezprostředně nato je vším, jak v ní začíná existovat celek: velký to zázrak. Nejde o to literaturu znehodnotit, ale snažit se ji pochopit a nahlédnout, proč ji chápeme jen tak, že ji znevažujeme. S překvapením jsme seznali, že otázce, „Co je literatura?L', se vždy dostalo jen bezvýznamných odpovědí. Co je však ještě podivnější: ve formě takovéto otázky se vyjevuje něco, co ji zbavuje veškeré vážnosti. Co je poezie? Co je umění? anebo dokonce Co je román? — takové otázky je možné si klást a také se tak stalo. Avšak literatura, jež je básní i románem, se zdá být živlem prázdnoty přítomné ve všech těchto závažných věcech, prázdnoty, na niž se reflexe se svou vlastní závažností nemůže obrátit, aniž o svoji závažnost přijde. Pokud se naléhavá reflexe přiblíží k literatuře, literatura se stává zžíravou silou, schopnou v sobě i v oné reflexi zničit vše, co v nich mohlo vzbuzovat úctu. Pokud se reflexe vzdaluje, literatura se ve skutečnosti opět stává něčím důležitým, podstatným, významnějším než filozofie, náboženství a život v onom světě, který je s to obsáhnout. Když se však reflexe, udivená touto nadvládou, k oné síle vrátí a zeptá se jí, co je zač, ihned do ní pronikne určitý korozívni, těkavý prvek a může tak samolibou, vágní a nečistou Věcí pouze pohrdat a v tomto pohrdání a v této samolibosti stravovat sebe samu, jak to dobře ukázal příběh pana Těsta. Mýlili bychom se, kdybychom odpovědnost za tuto prchající a prchavou sílu, jíž, jak se zdá, se literatura stala, přičítali současným výrazným negujícím hnutím. Před zhruba sto padesáti lety jeden muž (jménem Hegel), jenž měl o umění to nej vyšší mínění, jaké si je o něm možno utvořit - protože nahlédl, jak se uměni může stát náboženstvím a náboženství uměním -, popsal všechny procesy, jimiž se někdo, kdo se rozhodne být literátem, odsuzuje k tomu, aby náležel k „říši duchovní zvířeny". Jednotlivec, který zatouží psát, říká přibližně Hegel,- je už od prvního kroku zastaven kontradikcí: k psaní potřebuje spisovatelský talent. Ovšem vlohy nejsou samy o sobě ničím. Dokud se neposadil ke stolu a nenapsal nějaké dílo, spisovatel není spisovatelem a neví, zda má schopnosti, aby se jím stal. Talent má teprve poté, co něco napsal, ale právě k tomuto napsání jej potřebuje. Tato nesnáz od samého počátku osvětluje onu anomálii, jež je podstatou literární činnosti a kterou spisovatel musí i nesmí překonat. Spisovatel není idealistický snílek, nekontempluje sebe sama v intimitě své krásné duše, nenoři se do vnitřní jistoty svých vloh. Spisovatel své vlohy uplatňuje, vkládá je do díla, což znamená, že k tomu, abv si byl vědom svých vloh i sebe sama, má zapotřebí díla, která produkuje. Spisovatel se rodí a uskutečňuje jen skrze syéjhlo^ před vytvořením dilanějenže neví, kým Je, ale není vůbec ničím. ExTstujejjouze na~základě^ďíla. ale"~jak potom může existg^at~5nQ?. „Individuum nemůže vědět, čím jest, pokud se svým konáním neuskutečnilo. Zdá se však, že následkem toho nemůže určit účel svého konání, nežli konání proběhlo; zároveň však, protože je vědomím, musí mít jednání jako zcela své, tj. jako účel, před sebou," píše Hegel (Hkgel: 267). U každého nového díla je tomu ovšem stejně, neboť J Hegel v tomto výkladu uvažuje o lidském díle obecně. Je jasné, že následující postřehy jsou textu Fenomenologie ducha značně vzdálené a nesnaží se jej osvětlit. Tento text je možné si přečíst v překladu Fenomenologie, který publikoval Jean Hyppolite. a sledovat jej i v jeho významné knize Geneze a struktura Hegeloxry Fenomenologie ducha. I » H česká literatura 2/2004 | texty Maurice Blanchot 1 90 všechno opět začíná od ničeho. A stejně tak je tomu i tehdy, když část po části dílo uskutečňuje: pokud nemá^yéjdilo_nžed sebou v podobě již^scekjlefinjliyrn^^ si je může stanovit jakožto vědo- mý cíl svých vědomých aktů? PokudJe_vjíak\však vůle být věcí, toto odmítnutí mínění, vnořené do slov změněných v solné sloupy, a konečně tento osud, jímž se stává, stávajíc se jazykem nikoho, textem, který nenapsal žádný spisovatel, světlem vědomí, jež je zbaveno „já", tato šílená snaha pohřbít se v sobě samé, skrýt se za faktem, že se vyjevuje, to vše je nyní tím, co projevuje a co ukazuje. I kdyby se stala němou jako kámen, pasivní jako mrtvola pohřbená pod tímto kamenem, rozhodnutí ztratit hlas by bylo lze i nadále číst na tomto kameni a stačilo by k tomu, aby onoho falešného nebožtíka probudilo. 2 1 S česká literatura 2/200+ I texty Literatura zjišťuje, že nemůže samu sebe překročit směrem k vlastnímu konci: vytrácí se, ale nezrazuje se. Ví, že je oním pohybem, jímž se to, co mizí, bez ustání vyjevuje. Když pojmenovává, to, co označuje, je potlačeno; avšak to, co je potlačeno, je zachováno, a v onom bytí, jakým je slovo, věc nalezla spíše útočiště než hrozbu. Když odmítá pojmenovávat, když ze jména dělá temnou, bezvýznamnou věc, svědka prvotní temnoty, potom je to, co zde zmizelo — smysl jména — sice zničeno, ale na jeho místě se vynořil význam obecně, smysl bezvýznamnosti vložený do slova jakožto výraz temnoty existence, takže i když přesný smysl termínů vyhasl, afirmuje se nyní sama možnost značení, prázdná schopnost stanovování smyslu, zvláštní neosobní světlo. Popírajíc den, literatura jej rekonstruuje jakožto osudovost; afir-mujíc noc, nalézá noc jakožto nemožnost noci. To je její objev. Když je den světlem světa, osvětluje nám to, co nám dává k vidění: je schopností uchopovat, prožívat, je odpovědí „zahrnutou" v každé otázce. Když však po dni požadujeme zúčtování, když jej odsuneme stranou, abychom zjistili, co je před ním a pod ním, tu zjišťujeme, že je již přítomen a že to, co je před ním, je opět den, ovšem jakožto neschopnost zmizet, a nikoli jako schopnost nechávat vyjevit, jako temnotná nutnost, a nikoli osvětlující svoboda. Povaha toho, co je přede dnem, povaha předdenní existence, toť tedy temnotná stránka dne, a tato temnotná stránka není neodhaleným tajemstvím jeho počátku, nýbrž jeho nevyhnutelnou přítomností, jisté „není den", jež se směšuje s „již je den", jeho objevení překrývající se s momentem, kdy se dosud neobjevil. Den nám v průběhu dne umožňuje uniknout věcem, dává nám je pochopit a tím je činí průhlednými a jakoby nicotnými — den je však tím, čemu neunikneme: jsme v něm svobodní, ale on sám je osudovou nutností, a den jakožto osudová nutnost je bytím toho, co je před dnem, existencí, od níž je třeba se odvrátit, abychom mluvili a chápali. Literatura je z jistého hlediska rozpolcená mezi dvojím tíhnutím. Je obrácena k pohybu negace, jimž jsou věci odděleny od nich samých a ničeny, aby byly poznány, podrobeny, sdělovány. Nespokojuje se s tím, že tento pohyb negace přijímá v jeho zlomkovitých a po sobě následujících výsledcích: chce tento pohyb uchopit sám o sobě, a jeho výsledky chce postihnout v jejich celkovosti. Pokud se o negaci předpokládá, že měla pravdu o všem, o celku, potom skutečné věci, uvažované jedna po druhé, odkazují všechno k onomu neskutečnému celku, který všechny věci společně tvoří, a právě toto hledisko litera- Maurice Blanchot z i n tura pokládá za své, pohlížejíc na věci ze stanoviska tohoto dosud imaginárního celku, který by věci reálně vytvářely, kdvby se negace mohla uskutečnit. Odtud irealismus, stín, za nímž se žene. Odtud její nedůvěra ke slovům, potřeba uplatnit na jazyk samotný pohyb negace a vyčerpat i jej, a to tím, že jej uskuteční jakožto celek, na jehož základě by každý termín nebyl ničím. Je zde však i druhé směřování. Literatura je potom zájmem o sku- / tečnost věcí, o jejich neznámou, svobodnou a mlčenlivou existenci; ' je jejich nevinností a jejich zapovězenou přítomností, bytím, které se zpěčuje zjevení, je výzvou toho, co se nechce projevovat navenek. Tím sympatizuje s temnotou, s bezcílnou vášní, s bezprávnou násilností, se vším, co se ve světě zdá nabízet odmítnutí vejít do světa. Tím se rovněž spolčuje se skutečností jazyka, činí z něj látku bez obrysu, obsah bez formy, vrtkavou a neosobní sílu, která nic neříká, nic ne-odhaluje a svým odmítnutím cokoli říkat pouze ohlašuje, že pochází z noci a že se do ní navrací. Tato proměna není sama o sobě neúspěšná. Je vskutku pravda, že slova se proměňují. Neoznačují již stín, zemi, nereprezentují již onu absenci stínu a země, jíž je smysl, jasnost stínu, průhlednost země: jejich odpovědí je neprůhlednost; jejich promluvou je šelest skládaných křídel, s dusivou hutností slabičné masy ztrativší veškerý smysl se v meh prezentuje materiální hmatatelnost. Proměna je dokonána. Mimo onu změnu, jež zpevnila, ohloupila slova a změnila je v kámen, se však v této proměně znovu vyjevuje její smysl, jenž tato slova osvětluje, i smysl, kterého nabyla ze svého vyvstání jakožto věci anebo, pokud k tomu dojde, jakožto vágní, nevymezené, neuchopitelné existence, v níž se nic nezjevuje, jakožto lůno hlubiny bez jevení. Literatura sice zvítězila nad smyslem slov, ovšem to, co našla ve slovech uvažovaných mimo jejich smysl, se stalo věcí: a takto jde opět o smysl, odloučený od svých podmínek, oddělený od svých momentů, bloudící coby určitá prázdná moc, s níž nelze nic udělat, moc bez moci, prostá nemohoucnost přestat být, jež se však diky tomu jeví jako vlastní určení neurčité a smyslu zbavené existence. Literatura se v tomto úsilí neomezuje na to, aby uvnitř nalezla, co chtěla na prahu opustit. To, co nalézá jakožto vnitřek, je totiž vnějšek, jenž se z východiska, jímž býval, změnil na nemožnost z něj vystoupit - a jakožto temnotu existence nalézá bytí dne, jenž se z vysvětlujícího a tvořivého světla změnil na doléhám něčeho, čemu nemůžeme nerozumět, a na dusivou utkvělost určitého rozumu bez principu a bez počátku, z nějž není možné vydat počet. Literatura je onou zkušeností, skrze niž vědomí odhaluje své bytí v jeho neschop- 2 2 0 česká literatura 2/200* | texty Maurice Blanchot 22 1 nosti ztratit vědomí, v pohybu, v němž se — mizejíc, vytrhávajíc se bodovitosti nějakého „já" - rekonstituuje mimo vědomí v jakousi neosobní spontaneitu, urputnost určitého poděšeného vědění, které nic neví, které není věděním nikoho a které nevědomost stále nachází za sebou jako svůj stín změněný v pohled. ^\ Můžeme tedy obvinit jazyk z toho, že se z něj namístoítichajljejž měl v úmyslu dosáhnout, stalo nekonečné přemílání promluv. Může-me mu také vytýkat, že on, který se chtěl vstřebat do existence, zabředl do literárních konvencí. To všechno je pravda. Toto neomezené omílání slov bez obsahu, tato kontinuita promluvy skrze bezbřehé pustošení slov, je ovšem právě hlubokou povahou mlčení, jež mluví až do oněmění, jež je prázdnou promluvou promluv, vždy promlouvající ozvěnou uprostřed ticha. A literatura, tato slepá bdělost, která chtíc uniknout sobě samé, stále více se zanořuje do vlastní posedlosti, je stejně tak jediným vyjádřením posedlosti existencí, je-li existence čistou nemožností vystoupit z existence, bytím, jež je vždy znovu vrženo k bytí, tím, co je v bezedné hlubme vždy již dnem, propastí, jež je stále ještě základem propasti, útočištěm, před nímž není útočiště.6 Literatura se rozděluje mezi tímto dvojím směřováním. Potíž je v tom, že ač jsou zdánlivě nesmiřitelná, nevedou k odlišným dílům ani cílům, a že mnění, ktgrjé-ehce-iiásledovat jedno směřování, se již ocitlo na druhé straně.\Pryní směřovánije tíhnutím prózy, která chce označovat {prose significativé). Cílem je vyjádřit věci v jazyce, jenž je označuje jejich smyslem. Všichni tak mluví; mnoho spisovatelů píše tak, jak se mluví. Aniž však opustíme tuto stránku jazyka, nadejde moment, kdy si umění povšimne nepoctivosti běžné promluvy a odtáhne se od ní. Co jí vytýká? Ze nemá smvsl, praví umění: zdá se mu bláznivé věřit, že v každém slově je dokonale přítomna nějaká věc skrze absenci, jež ji vymezuje, a pouští se do hledáni jazyka, v němž by byla znovu uchopena tato absence sama a v němž by bylo porozumění reprezentováno ve svém nekonečném pohybu. Nevracejme se k tomuto postoji, však jsme jej již podrobně popsali. Co ale můžeme o takovém uměni říci? Ze je hledáním čisté formy, marnvm zájmem o prázdná slova? Právě naopak: stará se pouze o pravý smysl; obírá se fi Emmanuel Lévinas ve své knize Existence a ten, kdo existuje v podobě výrazu „ono je" (ily a) vyvedl na „světlo" ono anonymní a neosobni proudění bytí. jež předchází veškerému bytí, byli, jež je již přítoimio v nitru mizení, jež se v hloubi znicotňování stále navrací k bytí jakožto jeho osud, nicotu jakožto existenci: když zde není nic, je zde {ily a) bytí. jen záchranou pohybu, jímž se tento smysl stává pravdou. Máme-li být spravedliví, je třeba je pokládat za významuplnější než jakoukoli běžnou prózu, jež prožívá pouze falešný smysl: vykresluje nám svět, učí nás odhalovat jeho celkový smysl, je prací negativity ve světě a pro svět. Jak se mu neobdivovat jakožto jednajícímu, živoucímu a jasnému umění par excellence? O tom není pochyb. A potom je třeba ocenit takového Mallarméa, jenž je mistrem tohoto umění. Mallarmé se však ocitá i na druhé straně. Obecně řečeno se zde seskupují ti, které nazýváme básníky. Proč? Protože se zajímají o skutečnost jazyka, protože se nezajímají o svět, nýbrž o to, čím by byly věci a bytosti, kdyby svět neexistoval; protože se oddávají literatuře jako určité neosobní moci, která usiluje jen o to, aby pohltila a zaplavila sebe samu. Má-li poezie takovou povahu, budeme přinejmenším vědět, proč musí být vykázána z dějin, na jejichž okraji nechává zaslechnout zvláštní hmyzí bzučení, a budeme také vědět, že žádné dílo, které po tomto svahu sklouzává k propasti, nemůže být zváno dílem prozaickým. Jak tomu však je? Každý chápe, že literatura se nerozděluje a že vybrat si v ni přesné místo, přesvědčit sebe sama, že jsem právě tam, kde jsem chtěl být, znamená vystavit se obrovskému zmatku, protože literatura vás již nepozorovaně posunula od jednoho směřování k druhému, změnila vás na něco, čím jste nebyli. V tom spočívá její zrádnost, a také její věrolomná pravda. Romanopisec píše tu nejprůhlednější prózu, popisuje lidi, které jsme bývali mohli potkat, popisuje gesta, jež jsou nám vlastní; jeho cílem, jak říká, je vyjádřit — na způsob Flauberta — skutečnost lidského světa. Jaký je však nakonec jediný námět jeho díla? Hrůza z existence zbavené světa, proces, díky němuž to, co přestává být, nadále jest, díky němuž je to^co se zapomíná, vždy povinováno skládáním účtu paměti, dík v němuž se to, co umírá, setkává pouze s nemožností zemřít, díky němuž to, co chce dosáhnout zásvětí, zůstává pořád ve světě. Tento proces, toť den, z nějž se stal osud, vědomí, jehož světlo již není jasností bděni, ale strnulostí nespavosti, je to existence bez bytí, již chce poezie uchopit za smyslem slov, jenž ji odvrhuje. A zde máme člověka, který pozoruje víc, než píše: prochází se borovým lesem, divá se na vosu, sbírá ze země kámen. Je to svého druhu vědec, avšak vědec ustupuje stranou před tím, co ví, někdy i před tím, co vědět chce, je člověkem, který se učí ve prospěch lidí: tento člověk přešel na stranu předmětů, tu je vodou, tu oblázkem, tu stromem, a když pozoruje, činí tak ve prospěch věcí, když popisuje, je to věc sama, jež se popisuje. Právě v tom však tkví překvapivý rys této pro- 222 česká literatura 2/2004 | texty měny, neboť stát se stromem je nepochybně možné, a který spisovatel by nedospěl k tomu, aby jej nechal promlouvat? Strom Francise Pon-ge je ale stromem, který pozoroval jeho, a popisuje se tak, jak si představuje, že by ho Francis Ponge mohl popsat. Prazvláštní popisy. Z hlediska jistých svých rysů se zdají být zcela lidské: strom totiž zná slabost Udí, kteří mluví jen o tom, co vědí; všechny tyto metafory, převzaté z pitoreskního lidského světa, tyto obrazné obrazy (images quifont imagé), však ve skutečnosti představují náhled věcí na člověka, jedinečnost lidské promluvy oživované kosmickým životem a silou zárodků; proto se po straně těchto obrazů, jistých objektivních pojmů - neboť strom ví, že věda je půdou shody mezi oběma světy —, vkrádají vzpomínky pocházející ze zemských hlubin, výrazy procházející proměnou, slova, do nichž se pod jasný smysl vloudí neprůhledná tekutost rostlinného růstu. Kdo si myslí, že těmto popisům, dílům dokonale významovým a prozaickým, nerozumí? Kdo je nepřipisuje na účet jasné a lidské stránky literatury? A přesto nenáleží ke světu, nýbrž k jeho rubové straně; nesvědčí pro tvar, nýbrž pro beztvarost, a jsou jasné jen pro toho, kdo do nich nepronikne, pravý to opak věšteckých výroků stromu z Dodony — jde opět o strom — , které byly temné, ale skrývaly určitý smysl: tyto promluvy jsou však jasné jen proto, že skrývají svůj nedostatek smyslu. Pravda, Pongeovy popisy začínají v předpokládaném okamžiku, kdy je svět završen, dějiny zakončeny, příroda takřka polidštěna, promluva přestupuje před věc a věc se učí mluvit. Ponge nečekaně zastihuje tento patetický moment, kdy se na pokraji světa setkává dosud němá existence a ona promluva, která, jak víme, existenci usmrcuje. V hloubi němoty slyší úsilí jazyka, jenž přichází před potopou, a v jasné mluvě pojmu rozpoznává hlubinnou práci živlů. Takto se stává zprostředkující vůlí toho, co pomalu vystupuje k promluvě, a promluvy pomalu sestupující k zemi, vyjadřující nikoli existenci před dnem, nýbrž existenci po dni: svět konce světa. Kde v díle začíná okamžik, kdy se slova stávají silnějšími než jejich smysl a kdy se smysl stává materiábiějším než slovo? Kdy Lautréa-montova próza ztrácí své označení jakožto próza? Že nelze pochopit každou větu? Že každá větná následnost není logická? A že slova nevyjadřuji to, co znamenají? V jakém okamžiku se v tomto bludišti řádu, v tomto labyrintu jasnosti vytratil smysl, při jakém obratu si rozumové vyvozování povšimne, že přestalo „míl přehled", že na jeho místě pokračovalo, postupovalo, docházelo k závěrům něco, co je mu v každém ohledu podobné, v čem se domnívalo rozpoznávat sebe Maurice Blanchot 2 2 3 J sama, až do chvíle, kdy procitne a objeví tohoto cizince, jenž zaujal jeho místo? Pokud se však vrátí zpět, aby vetřelce zapudil, přelud se ihned rozplyne, to, co nachází, je ono samo, próza je opět prózou, a tak jde dále a znovu se ztratí, nechávajíc se nahradit jakousi odpornou hmotnou substancí, podobnou jezdícím schodům, odvíjející se chodbě, je rozumem, jehož neomylnost vylučuje kohokoli, kdo by jím myslel, logikou, z níž se stala „logika věcí". Kde je tedy dílo? Každý moment má jasnost krásného jazyka, jímž se promlouvá, avšak celek má neprůhledný smysl věci, jež se pojídá a jež požírá, jež hltá, pohlcuje se a rekonstituuje se v marném úsilí změnit se v nic. Že Lautréamont není skutečným prozaikem? Čím je ale Sadův styl, není-li stylem prózy? A kdo píše jasněji než on? Kdo z odchovanců onoho nejméně poetického století by více opomíjel snahy o literaturu hledající nejasnost? A přesto — v jakém díle je slyšet tak neosobní, tak nelidský hluk, „bezměrné a obsedantní mumlání" (jak říká Jean Paulhan)? To je však jen obyčejné pochybení! Slabost spisovatele neschopného psát stručně! Závažné pochybení, to jistě: a literatura ho z něj obviňuje jako první. Co však na jedné straně odsuzuje, se na druhé straně stává zásluhou: co zavrhuje ve jménu díla, obdivuje jakožto zkušenost; co se jeví jako nečitelné, je tím jediným, co se zdá být hodno toho, aby to bylo napsáno. A na konci se objeví sláva; později zapomnění; později anonymní přežívání v lůně mrtvé kultury; později přetrvávání v živelné věčnosti. Kde je konec? Kde je ona smrt, jež je nadějí jazyka? Jazyk je ale přece život, jenž je nositelem smrti a udržuje se v ní. Chceme-li literaturu přivést zpět k pohybu, který činí uchopitelnými všechny její nejednoznačnosti, je tento pohyb právě zde: literatura jakožto společná promluva začíná u konce, který jako jediný umožňuje pochopení. Abychom mluvili, musíme zahlédnout smrt, zahlédnout ji za námi. Když mluvíme, opíráme se o hrobku a tato prázdnota hrobu je tím, co vytváří pravdu jazyka, ale tato prázdnota je tím zároveň uskutečněna a ze smrti se stává bytí. Je zde bytí — tj. určitá logická a vyjádřitelná pravda - a je zde svět, protože můžeme zničit věci a potlačit existenci. Právě v tomto smyslu můžeme říci, že je zde bytí, protože je zde nicota: smrt je možností člověka, je jeho šancí, právě skrze ni nám v završeném světe zbývá budoucnost; smrt jé~Tou nejvétší lidskou naději, jedinou naději lidí na to, aby byli lidmi. A proto je existence jejich jedinou skutečnou úzkostí, jak dobře ukázal Emmanuel Lévinas;: existence jim nenahání strach kvůli smrti, která by ji mohla ukončit, ale proto, že vylučuje smrt, protože pod -í 1 I česká literatura 2/200+ | texty Maurice Blanc hot i i -. povrchem smrti je stále zde, přítomnost v hloubi absence, neúprosný den, na němž se rozednívaji a stmívají všechny dny. Zemřít je nepochybně to, oč se snažíme. Ale proč? Inu proto, že když umíráme, ojjouštíme práyějak svět, tak i smrt^Takový je paradox poslední hodiny. Smrt pracuje ve světě společně s námi; je to moc, jež polid-šťuje přírodu, jež pozdvihuje existenci k bvtí, je v nás jako naše nej-lidštější součást; je smrtí jedině ve světě, člověk ji zná jen proto, že je člověkem, a člověkem je jen proto, že je dějící se smrti, j^emřít vsak znamená rozbít svět; znamená to ztratit člověka, vymazat bvtí; znamená to tedy také ztratitsmrt, ztratit to, co z nívjri samé i pro mě činilo smrt. Dokud žiji, jsem smrtelný člověkTale kdvž zemřu, přestanu být člověkem, a tedy také smrtelníkem, nejsem již schopen zemřit a ohlašující se smrt mi nahání hrůzu, protože ji vidím takovou, jaká je: ne již smrt, nýbrž nemožnost zemřít. Z nemožnosti zemřít učinila jistá náboženství nesmrtelnost. Znamená to, že se pokusila „zlidštit" samotný fakt, který značí: „Přestávám být člověkem." Smrt však znemožňuje pouze protikladný pohyb: smrtí ztrácím výhodu spočívající v tom, že jsem smrtelníkem, protože ztrácím možnost být člověkem; být člověkem mimo smrt by mohlo mít pouze následující zvláštní smysl: být navzdory smrti stále schopen zemřít, pokračovat, jako by se nic nestalo, se smrtí jakožto obzorem a nadějí, se smrtí, jejímž jediným východiskem by bylo „pokračujte, jako by se nic nestalo" atd. Jiná náboženství to nazvala prokletím znovuzrození: umíráme, ale umíráme špatně, a to proto, že jsme špatně žili, jsme odsouzeni k novému životu a žijeme stále znovu, dokud se z nás nestane člověk se vším všudy, čímž se z nás při umírání stane člověk šťastný: člověk doopravdy mrtvý. Kafka, prostřednictvím Kabaly a orientálních tradic, toto téma převzal. Člověk vstoupí do noci, ale noc vede k probuzení a náhle je z něho brouk. Anebo člověk zemře, ale ve skutečnosti žije; jde od města k městu, unášen řekami, někteří ho poznají, nikdo mu nepomůže, omyl někdejší smrti se mu pochechtává v zátylku; zapomněl zemřít, zvláštní to úděl. Jiný však věří, že žije, neboť zapomněl na svou smrt. a další o sobě ví, že je mrtev, a marně bojuje za to, aby zemřel; smrt je tamhle, ten velký zámek, kterého nelze dosáhnout, a život byl tamhle, ten rodný kraj, který jsme opustili na falešnou výzvu; nyní již nezbý- : Lévinas píše: „Neni úzkost tváří v tvář bytí - hrůza z bytí - právě tak původní jako úzkost ze smrti? Není strach z bvtí stejní původní jako strach, abychom byli? Je dokonce původnější, protože na základř toho druhého strachu bychom mohli odůvodnit ten první." vá než bojovat, pracovat, abychom beze zbytku zemřeli, ovšem bojovat znamená pořád žít; a vše, co přibližuje k cíli, činí tento cíl nedostupným. Kafka z tohoto tématu neudělal výraz zásvětního dramatu, ale snažil se skrze něj znovu uchopit současný stav našeho údělu. Viděl v literatuře nejlepší prostředek nejen k popsání tohoto údělu, ale dokonce i k pokusu najít pro něj východisko. To je krásný chvalozpěv, ale je zasloužený? Je pravda, že v literatuře existuje mimořádná zchvtralost, tajemná obmyslnost, jež jí umožňuje setrvale hrát dvojí hru, čímž těm nej větším poctivcům dává bláhovou naději, že prohrávají, ale přitom přesto vyhráli. Především i ona pracuje na vyvstání světa: je civilizací a kulturou. Z tohoto titulu již spojuje dva protichůdné pohyby. Je negací, protože odsouvá do nicoty nelidskou, ne-determinovanou stránku věcí, definuje je, činí je konečnými, a v tomto smyslu je skutečně dílem smrti ve světě. Poté, co popřela věci v jejich existenci, je však současně zachovává v jejich bytí: způsobuje, že věci mají smysl, a negace, jíž je smrt při práci, je rovněž vyvstáním smyslu, porozuměním in actu. Literatura má kromě jiného jednu výsadu: překračuje aktuální místo a moment, aby se usadila na okraji světa a jakoby na konci času, a právě odtud mluví o věcech a zaobírá se lidmi. Zdá se, že této nové moci zjednává značnou autoritu. Vyjevujíc v každém okamžiku celek, jehož součást tato moc tvoří, pomáhá jí uvědomit si tento celek, jímž není, a stát se jiným momentem, jenž bude momentem jiného celku: a tak dále; proto o ní lze říci, že je tím největším fermentem dějin. Následuje však jedna nesnáz: onen celek, který reprezentuje, nem prostou ideou, protože je uskutečněn, a nikoli abstraktně formulován, ovšem není uskutečněn objektivně, neboť to, co je na něm skutečné, není celek, nýbrž specifický jazyk specifického díla, jež je samo vnořeno do dějin; celek se kromě toho nepředkládá jako skutečný, ale jako fiktivní, tj. právě jako celek: perspektivní náhled na svět, viděný z imaginárního bodu, z nějž svět může být viděn ve své celkovosti; jedná se tedy o pohled na svět, který se jakožto neskutečný uskutečňuje na základě vlastní skutečnosti jazyka. Co z toho tedy plyne? Na straně onoho úkolu, jímž je svět, se na literaturu nyní pohlíží spíše jako na překážku než jako na seriózní pomoc; není výsledkem opravdové práce, protože není skutečností, nýbrž uskutečňováním určitého hlediska, které zůstává neskutečné; je cizí jakékoli opravdové kultuře, protože kultura je prací člověka, postupně se proměňujícího v čase, a ne bezprostřední slastí fiktivní přeměny, odsouvající čas i práci stranou. _ česká literatura 2/2004 | texty Literatura, vykázaná z dějin, začne hrát jinou hru. Pokud není skutečně ve světě, pokud nepracuje na vytvoření světa, je to proto, že se svým nedostatkem bytí (inteligibiku skutečnosti) vztahuje k dosud nelidské existenci. Ano, uznává, že v její povaze je určité zvláštní překlouzávání mezi bytím a nebytím, přítomností, nepřítomností, skutečností a neskutečností.v^o je to dílo? "Skutečná slova a imaginární příběh, svět, v němž je vše, co se prihodí, převzato ze skutečnosti, a tgntojvět je nedostupný; osoby, které jsou předkládányjako osoby_živé, ale my víme, že jejich život spočívá v tom, že^ežrji (že z"5stávajíli]čcij. Jde tedy o čistou ničotuTATé kniha je zďeTdotýkáme se jí, můžeme si přečíst slova, která nelze změnit. Jde tedy o nicotu ideje, něčeho, co existuje jen jakožto pochopené? Fikce však není chápána, je prožívána na základě slov, jimiž se uskutečňuje, a pro mne, který ji čtu či píšu, je skutečnější než řada skutečných události, neboť je prodchnutaveškerouskutečností jazyka^ syou_existencí nahrazuje můj život. Literatura nejedná: noří se však do oné hlubiny existence, jež není bytím ani nicotou a v níž je naděje na to, že bychom nic neučinili, důsledně potlačena. Není vysvětlením ani čistvm porozuměním, neboť se v ní prezentuje nevysvětlitelno. A vyjadřuje, aniž by vyjadřovala, nabízejíc svůj jazyk tomu, co se mumlá v nepřítomnosti promluvy. Literatura se tedy zdá být spjata s cizotou existence, kterou bytí zavrhlo a která se vymyká jakékoli kategorii. Spisovatel se cítí být kořistí neosobní síly, která ho nenechává žít ani zemřít: nezodpovědnost, již nemůže překonat, se stává wjádřením této smrti bez smrti, jež na něho čeká na pokraji nicotv: literární nesmrtelnost je právě tím pohybem, jímž se přímo do světa, do světa podrytého surovou existencí, vkrádá nevolnost z přežití, jež přežitím není, ze smrti, která nic neukončuje. Spisovatel píšící dílo v tomto díle sám sebe potlačuje, avšak zároveň se v něm stvrzuje. Pokud je napsal, aby se oprostil sám od sebe, dojde k tomu, že si ho toto dílo zaváže a že ho k sobě přivolá, a pokud je napsal, aby se v něm projevil a aby v něm žil, uvidí, že to, co udělal, není ničím, že to největší dílo nemá cenu ani toho nejbezvýznamnějšího činu a že ho odsuzuje k existenci, jež není jeho existencí, a k životu, který životem není. Anebo píše proto, že v hloubi jazyka zaslechl onu práci smrti, která bytosti připravuje na pravdu jejich jména: pracoval pro tuto nicotu a sám byl určitou nicotou při práci. Při uskutečňování prázdnoty však vytváříme dílo; dílo zrozené z věrnosti smrti již nakonec nedokáže zemřít a tomu, kdo si chtěl připravit smrt bez příběhu, přináší pouze výsměch nesmrtelnosti. Maľrice Blanchot 227 V čem tedv spočívá moc literatury? Předstírá, že pracuje ve světě, a svět její práci pokládá za nicotnou či nebezpečnou hru. Otevírá si cestu k temnotě existence, a nedaří se jí vyslovit ono „Už nikdy víc", které by zažehnalo její kletbu. V čem tedy tkví její síla? Proč se člověk jako Kafka domníval, že pokud je mu dáno nenaplnit svůj osud, být spisovatelem pro něho představuje jediný způsob, jak jej nenaplnit pravdivě? Možná je to nerozluštitelná záhada, ale pokud to vskutku záhada je, potom tajemství pochází z práva literatury na to, aby každý ze svrch momentů a každý ze svých výsledků bez rozdílu postihla negativním či pozitivním znakem. Je to zvláštní právo, jež je spjato s otázkou nejednoznačnosti obecně. Proč ve světě existuje nejednoznačnost? Nejednoznačnost je svou vlastní odpovědí. Odpovídáme jí jen tak, že ji znovu nalezneme v nejednoznačnosti odpovědi a nejednoznačná odpověď je určitou otázkou ohledně nejednoznačnosti. Jedním z prostředků, jimiž svádí, je touha, které dává vzniknout, totiž touha po tom, aby byla vyvlečena na světlo, zápas, který se podobá zápasu proti zlu, o němž mluví Kafka a který ve zlu konči, „jako zápas se ženami, který končí v posteli". Literatura je jazykem, z nějž se stává nejednoznačnost. Běžný ja-zvk není nutně jasný, neříká vždy to, co říká, nedorozumění je rovněž jednou z jeho cest. Nevyhnutelně mluvíme jen tak, že ze slova učiníme monstrum s dvěma tvářemi, skutečnost, jež je materiální přítomností, a smysl, jenž je ideální absencí. Běžný jazyk však dvojznačnost omezuje. Pevně uzavírá nepřítomnost do určité přítomnosti, ukončuje shodu, nedefinovaný pohyb porozumění; shoda je omezená, ale omezené je i nedorozumění. V literatuře je nejednoznačnost jakoby vydána napospas svým výstřelkům prostřednictvím snadnosti, jakou nalézá, a vyčerpána škálou nešvarů, kterých se může dopustit. Řeklo bv se, že si předkládá skrytou léčku, aby odhalila své vlastní léčky, a že když se jí literatura beze zbytku oddává, snaží se ji udržet mimo pohled a mvšlení světa, v oblasti, kde se uskutečňuje, aniž cokoli ohrozí. Nejednoznačnost je zde ve sporu se sebou samou. Nejenže každý moment jazyka se může stát nejednoznačným a říkat něco jiného, než co říká, ale obecný smysl jazyka je nejistý, nevíme o něm, zda vyjadřuje nebo zda reprezentuje, zda je věcí nebo zda ji označuje; zda je tu, aby bvl zapomenut, nebo zda na sebe nechává zapomenout jen proto, abvchom jej viděli; zda je průhledný kvůli tomu, že co říká, má málo smvslu, anebo zda je jasný díky přesnosti, s níž to říká; zda je temný, protože toho říká příliš, nebo zda je neprůhledný, protože neříká nic. Nejednoznačnost je všude, v prchavém zdání, avšak nej- 2 2 8 česká literatura 2/200+ | texty Maurice Blanchot 220 větší frivolita může být maskou závažnosti; ve své nezainteresovanos-ti, ale za touto nezainteresovaností se nacházejí síly světa, s nimiž se spolčuje, ignorujíc je, anebo v této nezainteresovaností zachraňuje absolutní charakter hodnot, bez nichž by se jednání zastavilo nebo stalo smrtonosným; její neskutečnost je tedy principem jednání i neschopností jednat; stejně jako fikce je v ni i pravda, a také lhostejnost k pravdě; a stejně tak pokud se spojuje s morálkou, mravně kazí samu sebe, a pokud morálku odmítá, také se překrucuje; stejně tak není ničím, není-li svým vlastním účelem a koncem, ale svůj účel a konec nemůže mít v sobě, protože je bez konce a bez účelu, završuje se mimo sebe samu, v dějinách atd. Všechny tyto zvraty, jimiž se „pro" mění na „proti" - i zvraty, které byly zmíněny na těchto stránkách -, se nepochybně vysvětlují velmi různorodými příčinami. Viděli jsme, že literatura si stanovuje neslučitelné úkoly. Viděli jsme, že od spisovatele ke čtenáři, od práce k dílu prochází protikladnými momenty a rozpoznává se pouze v afirmaci všech těchto protikladných momentů. Avšak všechny tyto kontradikce, tyto nepřátelské požadavky, tato rozdělení a tyto proti-chůdnosti, jakkoli se co do svého původu, druhu i významu velice liší, svorně poukazují k nejposlednější nejednoznačnosti, jejímž zvláštním důsledkem je, že literaturu tlačí k nestabilnímu bodu, kde může bez rozdílu měnit jak smysl, tak znak. Tato nejposlednější nestálost drží dílo v nejistotě takovým způsobem, že může podle své vůle nabývat pozitivní či negativní hodnoty a - jako by se neviditelně otáčelo okolo nějaké neviditelné osy - vstupovat do dne afirmaci či do protidne negací, aniž by styl, žánr či svžet mohly tuto radikální proměnu vysvětlit. Příčinou není obsah slov ani jejich forma. Ať je dílo temné, jasné, poetické, prozaické, bezvýznamné, významné, ať mluví o oblázku, ať mluví o Bohu, je v něm přítomno něco, co nezávisí na jeho charakteru a co je v hloubi sebe sama vždy neprestajne skrz naskrz proměňuje. Vše vypadá tak, jako by byl v nitru literatury a jazyka, mimo zjevné pohyby, které je transformují, zachován určitý bod nestability, určitá síla substanciami změny, schopná změnit na nich vše a zároveň na nich nezměnit nic. Tato nestabilita může být pokládána za účinek jisté rozkladné síly, neboť i to nejsilnější a silami nejvíce oplývající dílo se díky ní může stát dílem neštěstí a trosek, ovšem tento rozklad je zároveň výstavbou, pokud se díky ní z tísně náhle stane naděje a z ničení prvek nezniči-telnosti. Jak může tato hrozba změny, daná v hloubce jazyka nezávisle na smyslu, který jej postihuje, a nezávisle na skutečnosti tohoto jazyka, být nicméně v tomto smyslu a v této skutečnosti přítomna? Zaváděl by snad smysl určitého slova do tohoto slova cosi, co by sice zaručovalo jeho přesný význam a nepůsobilo mu újmu, ale zároveň by bylo s to je zcela proměnit a proměnit i jeho materiální hodnotu? Existuje snad, skrytá v intimitě promluvy, jakási přátelská i nepřátelská síla, zbraň určená ke konstruování i ničení, která by působila za významem, a nikoli na význam? Je třeba předpokládat určitý smysl smyslu slov, který, třebaže by smysl slov určoval, by toto určení zahalil nejednoznačnou neurčitostí oscilující mezi „ano" a „ne"? Nemáme však co předpokládat: tento smysl smyslu slov, který je pohybem slova k jeho pravdě právě tak jako jeho návratem - prostřednictvím skutečnosti jazyka - k temné hlubině existence, tuto absenci, jíž je věc znicotněna, zničena, aby se stala bytím a ideou, jsme již zevrubně zkoumali. Je to onen život, který je nositelem smrti a udržuje se v ní, je to smrt, zázračná moc negativity, anebo svoboda, a existence se prací toho všeho odlučuje od sebe samé a je jí dán význam. Nuže, nic nemůže způsobit, aby se tato síla v okamžiku, kdy pracuje na porozumění věcem a - v jazyce - na specifikaci slov, stále ještě neafirmovala jakožto vždy jiná možnost a aby neudržovala nezrušitelný dvojsmysl, alternativu, jejíž členy se překrývají v nejednoznačnosti, jež je činí totožnými, a přitom zároveň protikladnými. Ať už nazveme tuto sílu negací, neskutečností či smrtí, smrt, negace i neskutečnost, pracující v hloubi jazyka, tu značí vyvstání pravdy ve světě, konstruující se inteligibilní bytí, formující se smysl. Dotyčný znak se však ihned změní: smysl již nepředstavuje zázrak porozumění, ale odkazuje nás k nicotě smrti, inteligibilní bytí značí pouze odmítnutí existence a bezvýhradný zájem o pravdu se vyjadřuje neschopností skutečně jednat. Anebo se smrt ukazuje jako civilizační síla, vyúsťující do porozumění bytí. Smrt vyúsťující do bytí však současně představuje absurdní šílenství, prokletí existence, jež v sobě spojuje smrt a bytí a není přitom ani bytím, ani smrtí. Smrt ústí do bytí: taková je naděje člověka a takový je jeho úkol, neboť sama nicota pomáhá utvářet svět, nicota je stvořitelkou světa v pracujícím a rozumějícím člověku. Smrt ústí do bytí: taková je rozervanost člověka, původ jeho nešťastného údělu, neboť skrze člověka smrt vstupuje do bytí a skrze člověka smysl spočívá na nicotě; rozumíme jen tak, že si odpíráme existenci, že činíme smrt možnou, že to, čemu rozumíme, nakazíme nicotou smrti, takže pokud vystoupíme z bytí, ocitneme se mimo možnost smrti a východisko se stává zmizením jakéhokoli východiska. 2 30 česká literatura 2/200+ | texty ROZHLEDY V tomto počátečním dvojsmyslu, který spočívá v hloubi každé promluvy jako dosud neuvědomovaný ortel a jako dosud neviditelná blaženost, nachází literatura svůj původ, neboť je onou formou, již si tento dvojsmysl vybral, aby se projevoval za smyslem a hodnotou slov, a otázka, kterou klade, je i otázkou, kterou klade literatura. Přeložil Josef Fulka ■ LITERATURA HEGEL, Georg Wilhelm Friedrich 1960 Fenomenologie ducha, přel. Jan Patočka (Praha: Academia) KOJĚVE, Alexandre 1947 Introduction á la lecture de Hegel (Paris: Gallimard) LÉVINAS, Emmanuel 1947 De ľexistence á ľexistant (Paris: Editions de la Revue Fontaine) PONGE, Francis 1942 Lepartipris des choses (Paris: Gallimard) i Robert Ibrahim exaktní vědou? Může být literární věda 1. Úvod Tato otázka není náhodnou variací slavné otázky J. Levého. V této práci se pokusíme hledat odpovědna to, jestli je principiálně možné, aby se literární věda stala vědou exaktní (o tom, jak chápeme tento termín viz níže). Klást si tuto otázku dnes je možná anachronismus — v 6o. letech by to ale zase byl populismus; je pravda, že doba se změnila a dávno už se v pracích literárních vědců neobjevují termíny jako kybernetika, entropie apod. Tento příspěvek do diskuse o budoucnosti literární vědy se snaží v podstatě jen upozornit (do jisté míry jen připomenout) na některé problémy, které mohou sbližování literárni vědy s exaktními disciplínami přinést. 2. Jiří Levý 2.1. Jiří Levý poznamenává, že snaha po exaktnosti není v literární vědě žádnou novinkou. Synonymem exaktnosti se stala pravdivost výroku. Je-li možno výrok v literárněvědném textu podrobit tomuto kritériu, pak můžeme uvažovat o jisté míře exaktnosti. V této souvislosti připomíná Levý Otokara Fischera, který už v roce 1928 poukázal na to, že vzhledem k habitu literárněkritického diskurzu („umě-leckost"), můžeme mluvit jen o tzv. pseudovýrocích. Levý nabízí východisko: nechrne kritice její uměleckost a vybudujme exaktní literární vědu.' Literární věda je metajazykovým popisem, ve kterém jsou důležité přesně definované pojmy. Tyto pojmy může literární věda přejmout na základě logiky z exaktních věd. Jako zdroj inspirace uvádí Levý kybernetiku (teorii informace, popř. ma- Vztah mezi kritikou a vědou by tedy byl vztahem mezi praxi a teorií.