vbieze do gednyech puſtek, ano w nych iedyny chruſtek. uběže do jedněch pústek, ano v nich jediný chrústek. vbieze 3. osoba singuláru aoristu asigmatického slovesa uběhnúti, -nu, -neš dok. (v co) vběhnout Morfologie Distribuce aoristu byla ve staré češtině řízena videm – tvořil se jen od sloves dokonavých. Stejně tak byla distribuce imperfekta ve staré češtině řízena videm – tvořilo se jen od sloves nedokonavých Aorist asigmatický byl už ve staré době archaický, tvořil se jen od souhláskových sloves 1. a 2. třídy. Ve 14. století ho u těchto sloves nahrazovaly koncovky aoristu sigmatického (jidech,... jidechom, jideste…). U sloves 2. třídy se tvořil ze základu infinitivního kmene: v tomto případě: uběh-nú-ti → uběh‑ + ‑e → uběže do gednyech neurčité zájmeno, genitiv plurálu maskulina, tvrdá zájmenná rodová deklinace Hláskosloví * jedьněchъ > jeďněch zánik a vokalizace jeru, viz výše, po jeru zůstane měkkost zaniknou oba jery, neboť se mezi nimi nachází vokál, a tak měkký jer je také v poloze slabé (silné jery jsou jery sudé v nepřetržité jerové řadě počítané od konce slova) * jeďněch > jedněch pračeská depalatalizace, viz výše jedněch > jedňech zánik ě, 2. pol. 14. stol., zánik jotace: u ť, ď, ň nedošlo k depalatalizaci, a tak zůstala měkkost zachována puſtek genitiv plurálu feminina, pústka, -y f. poustevna; pl. pústky pusté stavení; a-kmen, vzor žena Hláskosloví Šlosar Sufix -ek se pojí s alternací k, c — č, h — ž, ch — š (nikoli však r — ř To ukazuje na skutečnost, že tyto alternace vznikly jen nápodobou alternací provázejících sufix -ec (< -ьcь), kde byly hláskově náležité Jde tu tedy patrně o resufixaci. Tento sufix se pak v historické době pojí se základy všeho druhu, s výjimkou těch, které jsou zakončeny K + K. * pustъkъ > pústek zánik a vokalizace jeru, viz výše pústek > po̬u̯stek > poustek diftongizace ú > o̬u̯ > ou̯, proběhla ve dvou fázích (viz výše) ano citoslovce hle w nych lokál plurálu feminina, měkká zájmenná rodová deklinace *jь, ja, je Morfologie Toto zájmeno mělo původně zřejmě platnost demonstrativní. V dalším vývoji se z této demonstrativní funkce vyvinula anaforická, pak relativní. Ze druhého pádu se ustanovilo zájmeno posesivní jeho, její, jejich (signálem jejich samostatnosti je neetymologické iniciální je-: je-jí, je-jich). Do nové češtiny se jako živá uchovala funkce anaforická a posesivní. Podle Komárka se ve stč. ještě objevuje zájmenný tvar jeň. Náslovné ň- po předložkách. Během vývoje od psl. do staré češtiny se vytvořilo pravidlo, že následuje-li zájmeno *jь, ja, je po předložce, mění se j- na ň- pro + je(ž) → pro ňe(ž) Toto pravidlo vzniklo přehodnocením a zobecněním situace u starobylých předložek *sъn//sъ, *vъn//vъ a možná *kъn//kъ. Spojila-li se dlouhá varianta předložky, došlo k palatalizaci finálního n: *sъn+jimь → *sъňim Předložka tvoří foneticky se svým substantivem prozodickou jednotku (tzv. přízvukový takt). V okamžiku, kdy dlouhé formy předložek zanikly, přestalo být jasné, odkud se ň v tomto tvaru vzalo, a tak začalo být interpretováno jako forma diktovaná předložkou. Odtud už nebylo daleko k přenesení tohoto pravidla na všechny předložky (tudíž platí pravidlo, že je-li slovo slovnědruhově předložkou, mění u tohoto zájmene iniciální j- > ň-). Hláskosloví * wъn jichъ > *wъňichъ viz výše * wъňichъ > wňich zánik a vokalizace jerů, viz výše wňich > vňich změna w > v proběhla v 15. století, bilabiální w se změnilo na labiodentální, zbytky ve východočeských dialektech, změna byla motivována ustálením korelace znělosti, jakmile se mělo w zapojit do této korelační řady, muselo se přizpůsobit svému neznělému protějšku f. V korelační dvojici w – f jsou totiž dva diferenční rysy: znělost-neznělost, bilabiálnost-labiodentálnost, po změně w > v se v – f liší jen jediným rysem, a to znělost – neznělost, tak jako jiné dvojice z – s, d – t, b – p, g – k, h – ch atd. iedyny nominativ singuláru maskulina, složená deklinace, dobrý Hláskosloví * jedinъjь > jediný kontrakce, proběhla na začátku 10. století, zasáhla skupinu VjV, výsledkem je vždy druhý vokál, přičemž jeho poziční variantu ovlivní měkkost nebo tvrdost předchozí souhlásky: výsledná samohláska je vždy dlouhá 1V j 2 V > ^1V[2]: Výjimku představují slovesa 5. třídy, vzoru dělá, ta podlehla kontrakci, ale vznikl první vokál dělajeme > děláme Kontrakci nepodlehly všechny skupiny, např. jí nepodlehla skupina oji, takže zůstává dojiti, kojiti, napojiti. Podobně zůstaly zachovány skupiny, které se nacházely na morfologickém švu: stája, chvoja (vypadalo by jako *stá, *chvá, jak by se skloňovala?) Intenzita kontrakce směrem na východ slábne: moravské svojeho, mojeho jediný > jedinej diftongizace ý> e̬j > ej proběhla ve dvou fázích: 1. na konci 14. století, ý se diftongizovalo na klesavý diftong, jehož první komponent byl neurčitý, otevřený, velmi blízký a, proto se zapisovalo jako au 2. v průběhu 15. století se samohláskový komponent e̬j ztotožnil s fonémem e. Diftongizace proběhla jako důsledek historické depalatalizace. chruſtek nominativ singuláru maskulina, o-kmen, chrústek, -tka m. brouček, vzor chlap * chrustъkъ > chrústek zánik a vokalizace jeru, viz výše chrústek > chro̬u̯stek > chroustek diftongizace ú > o̬u̯ > ou̯, viz výše