Weczye: „Powiez my to, chruſte, czie gſu toto chyſſie puſte.“ Vecě: „Pověz mi to, chrúste, čie jsú toto chýšě pusté?“ Weczye 3. osoba singuláru aoristu sigmatického věcěch, vecěch, vecech, 3. sg. věcě, vecě, vece (3. du. vecěsta, vecesta, 3. pl. vecěchu, vecechu) aorist sigatický slovesa *věcěti říci, pravit (v jiných formách než aoristových jinak nedochováno). Morfologie Aorist a imperfektum zanikly v 15. století. Powiez 2. osoba singuláru imperfekta slovesa pověděti, -viem (-vědě), -vieš dok. povědět, říci, vyhlásit; vyzpovídat se, atematické sloveso Morfologie Forma imperativu atematických sloves byla tvořena odlišně, a to pomocí *‑jь, která způsobuje jotaci: *věd+jь → *vědzь → *vědz → věz, V imperativu nastala v 15. stol. zásadní vývojová změna: zánik syntetických forem 3. osoby. Od tohoto období je imperativ vyjadřován perifrasticky, a to pomocí částic ať, nechť: staň se → ať / nechť se stane přijď → ať / nechť přijde 1/ ať + 3. osoba prézentu a *ti = zřejmě aditivní částice (přiřazovací), původně snad ablativ demonstrativních zájmen (*e-/o-) *ot = příklonná částice, mající ve stč. také podobu tě, ť 2/ nechť + 3. osoba prézentu nech// nechaj + *ti = imperativ slovesa nechati = příklonná částice, asi dativ (existence tě naznačuje, že dativ asi ne) my dativ singuláru bezrodého zájmena, enklitická forma to akuzativ singuláru neutra, tvrdá zájmenná rodová deklinace chruſte vokativ singuláru maskulina, o-kmen chlap Morfologie Původní o-kmenovou koncovku ‑e nahradila u-kmenová koncovka ‑u, a to u substantiv zakončených na veláru vlče → vlku hoše → hochu S výjimkou člověče a bože. * chrúste > chro̬uste > chrouste diftongizace ú > o̬u > ou, proběhla ve dvou fázích: 1. na konci 14. století, ú se diftongizovalo na klesavý diftong, jehož první komponent byl neurčitý, otevřený, velmi blízký a, proto se zapisovalo jako au 2. v průběhu 15. století se samohláskový komponent o̬ ztotožnil s fonémem o. Tato změna proběhla na celém českém jazykovém území, s výjimkou východomoravských a lašských dialektů múka/muka, v části středomoravských dialektů nastala monoftongizace: móka. Tato změna byla přijata do spisovné češtiny s výjimkou iniciální slabiky, v ní zůstalo zachováno ú-. Souvisí to s kolísající kvantitou v počátečních pozicích a nejednoznačnou grafikou (u- na začátku slova se tisklo jako v-; tiskárny často neměly v- s čárkou). Tak se v průběhu 2. poloviny 19. století v této pozici znova obnovilo ú- jako (domnělý) tvar vysokého stylu češti czie nominativ pl. f. tázacího zájmena, rodová zájmenná měkká deklinace Morfologie Toto zájmeno přešlo k deklinaci složené měkké pěší, pěšie, pěšie. Hláskosloví * čijě > čě̄ kontrakce, proběhla na začátku 10. století, zasáhla skupinu VjV, výsledkem je vždy druhý vokál, přičemž jeho poziční variantu ovlivní měkkost nebo tvrdost předchozí souhlásky: výsledná samohláska je vždy dlouhá 1V j 2 V > ^1V[2]: Výjimku představují slovesa 5. třídy, vzoru dělá, ta podlehla kontrakci, ale vznikl první vokál dělajeme > děláme Kontrakci nepodlehly všechny skupiny, např. jí nepodlehla skupina oji, takže zůstává dojiti, kojiti, napojiti. Podobně zůstaly zachovány skupiny, které se nacházely na morfologickém švu: stája, chvoja (vypadalo by jako *stá, *chvá, jak by se skloňovala?) Intenzita kontrakce směrem na východ slábne: moravské svojeho, mojeho čě̄>či̯e zánik ě, ě mělo diftongický charakter, velmi slabou počáteční diftongickou složku a dominantní složku vokalickou e-ovou bylo krátké a dlouhé; dobová grafika je od sebe většinou neodlišuje: ě [^ie] krátké řěka, cěsta, město ě̄^ [^ié] dlouhé vě̄ra, mě̄ra, mě̄síc krátké ě zaniklo, vývoj se charakterizuje tak, že se vyvíjí ona i-ová složka, jotace * po labiálách tak, že se z i-ové složky samostatný foném: věrnosť > vjernosť, běhati > bjehati, město > mjesto * v ostatních pozicích i-ová složka zanikla: řěka > řeka, sě > se u dlouhého jať se posiluje i-ová složka, hovoří se o rozvinutí jotace bě̄da > bieda, nakonec se v 15. století diftong ie monoftongizoval bieda > bída diftongizace ě̄ > ie, 2. pol. 14. století u dlouhého jať se posiluje i-ová složka, hovoří se o rozvinutí jotace bě̄da > bieda čie > čí monoftongizace i̯e > í, 15. stol., výše zmíněný proces posilování i-ové složky vyvrcholil v 15. století definitivním prosazením první i‑ové složky na úkor složky e‑ové gſu 3. os. pl. indikativu prézenta atematického slovesa býti Morfologie V psl. období zaniklo koncové -t, neboť ve všech 3. osobách plurálu zaniklo koncové -t: *sǫtъ> sú Do této formy proniklo náslovné j- (v této formě neetymologické) podle jiných forem prézentu, u nichž kolísalo pod vlivem zániku pobočných slabik: jsem > sem (× nejsem). Hláskosloví *sǫ > sú denazalizace, přelom 10. a 11. století Denazalizace, tj. změna nosových samohlásek (ǫ ę) v samohlásky ústní. Střídnice za přední nosovku ę je otevřená, nízká a přední samohláska, kterou nyní zapisujeme jako ä (specifická pračeská nebo raně staročeská litera pro ni neexistuje, protože pračeština a stará čeština nebyly psanými jazyky). Střídnicí za zadní nosovku ǫ je u. Střídnice za tyto samohlásky mohou být dlouhé nebo krátké. Nosovky zanikly podle A. Lamprechta v důsledku obnovení korelace kvantity u samohlásek ‒ nosovky coby artikulačně dlouhé samohlásky nemohly realizovat tento typ opozice. sú > so̬u diftongizace ú > o̬u > ou, viz výše toto nom. sg. n. ukazovacího zájmena, zájmenná rodová tvrdá deklinace, vzor ten, ta, to to – to (druhé to je postfix, který vznikl z příklonné částice to) chyſſie nom. sg. f., ja-kmen, vzor žena Hláskosloví chýšě > chýše zánik jotace, 2. pol. 14. stol., viz výše chýše > che̬jše diftongizace ý> e̬i̯ > ei̯ proběhla ve dvou fázích: 1. na konci 14. století, ý se diftongizovalo na klesavý diftong, jehož první komponent byl neurčitý, otevřený, velmi blízký a, proto se zapisovalo jako au 2. v průběhu 15. století se samohláskový komponent e̬j ztotožnil s fonémem e. Diftongizace proběhla jako důsledek historické depalatalizace. puſte nom. sg. f., složená deklinace tvrdá, vzor dobrý Hláskosloví * pustyjě > pusté kontrakce, viz výše pusté > pustí úžení é > í, tato změna proběhla v 16. století, neproběhla ve východomoravských dialektech a většině lašských dialektů navzdory tomu ji spisovný jazyk přijal jen zčásti, v koncovkách jen tam, kde pomohla sjednotit deklinační typy znamení – zelé (> zelí), prosí – chválé (>chválí) uprostřed slova proběhlo poměrně důsledně, zejména po měkkých souhláskách čélko > čílko, žénka > žínka, ale také ve tvrdých nébrž > nýbrž, smétko > smítko moderní spisovná čeština nepřijala tuto změnu v koncovkách zájmenné a adjektivní deklinace, ačkoli od sklonku 16. století začala tato změna do psané češtiny pronikat dobrého > dobrího