Tocziwſy ſye ſiemo i tam, i ubieze k puſtym kamnam. Točivši sě sěmo i tam i uběže k pustým kamnám. Tocziwſy ſye s-ové participium, nom. sg. f., jo-kmen, vzor duša, točiti, -ču, -číš 4. třída, vzor prositi Morfologie S-ová participia zanikla stejně jako nt-ová participia v 16. století. S-ová participia zanikala rychleji, jejich místo mohla zaplnit dokonavá slovesa utvořená od nt-ových participií. Ve 14. století se toto vidové omezení nevyskytovalo. Jejich frekvence byla v psaném jazyce 19. stol. znova posílena, a to podle jazyka 16. stol. V průběhu 20. stol. silně archaizovala. Dějové adjektivum typu uslyševší (tvořené z s-ového participia) bylo přejato až v 19. století z ruštiny. Tvarosloví * sę > sä denazalizace, přelom 10. a 11. století Denazalizace, tj. změna nosových samohlásek (ǫ ę) v samohlásky ústní. Střídnice za přední nosovku ę je otevřená, nízká a přední samohláska, kterou nyní zapisujeme jako ä (specifická pračeská nebo raně staročeská litera pro ni neexistuje, protože pračeština a stará čeština nebyly psanými jazyky). Střídnicí za zadní nosovku ǫ je u. Střídnice za tyto samohlásky mohou být dlouhé nebo krátké. Nosovky zanikly podle A. Lamprechta v důsledku obnovení korelace kvantity u samohlásek ‒ nosovky coby artikulačně dlouhé samohlásky nemohly realizovat tento typ opozice. sä > sě přehláska ´ä > ě, změna se odehrála kolem roku 1200 (přelom 12. a 13. století), neproběhla na celém českém jazykovém území – směrem na východ její intenzita slábne, na západě a středu Moravy není provedena na místě původního ´a v koncovkách (naša kaša); na východě a severu Moravy absentuje uprostřed slova (jastřáb); liší se její rozsah na místě ä (se × sa). Změny se podle vlnové teorie šíří z centra změny na okraj jazykového společenství a přitom ztrácejí na intenzitě. sě > se zánik ě, ě mělo diftongický charakter, velmi slabou počáteční diftongickou složku a dominantní složku vokalickou e-ovou bylo krátké a dlouhé; dobová grafika je od sebe většinou neodlišuje: ě [^ie] krátké řěka, cěsta, město ě̄^ [^ié] dlouhé vě̄ra, mě̄ra, mě̄síc krátké ě zaniklo, vývoj se charakterizuje tak, že se vyvíjí ona i-ová složka, jotace * po labiálách tak, že se z i-ové složky samostatný foném: věrnosť > vjernosť, běhati > bjehati, město > mjesto * v ostatních pozicích i-ová složka zanikla: řěka > řeka, sě > se u dlouhého jať se posiluje i-ová složka, hovoří se o rozvinutí jotace bě̄da > bieda, nakonec se v 15. století diftong ie monoftongizoval bieda > bída ſiemo i tam Frazeologizovaná koordinační skupina dvou adverbií sěmo, tamo. Z toho vzniklo semotamo. Obě adverbia podlehla apokopě (zániku koncového vokálu). U tamo doložen mezistupeň tame sěmo > sěm tamo > tame > tam i spojka ubieze 3. osoba singuláru aoristu asigmatického slovesa uběhnúti, -nu, -neš dok. (v co) vběhnout Morfologie Distribuce aoristu byla ve staré češtině řízena videm – tvořil se jen od sloves dokonavých. Stejně tak byla distribuce imperfekta ve staré češtině řízena videm – tvořilo se jen od sloves nedokonavých Aorist asigmatický byl už ve staré době archaický, tvořil se jen od souhláskových sloves 1. a 2. třídy. Ve 14. století ho u těchto sloves nahrazovaly koncovky aoristu sigmatického (jidech,... jidechom, jideste…). U sloves 2. třídy se tvořil ze základu infinitivního kmene: v tomto případě: uběh-nú-ti → uběh‑ + ‑e → uběže k puſtym dativ plurálu maskulina, tvrdá složená deklinace, vzor mladý Morfologie Pro vývoj češtiny je příznačný jeden zásadní trend: formy jmenné deklinace jsou nahrazovány formami deklinace složené. Na základě tohoto vývoje, který akceleroval v 15. stol., se adj. definitivně formálně odlišila od substantiv.Historická doba zachycuje jmennou deklinaci neúplnou, zdá se, že již ve 14. stol. byla jmenná deklinace adjektiv neproduktivní, o čemž svědčí následující vlastnosti: 1. ne všechna adjektiva tvoří jmenné formy, 2. paradigmata jmenných deklinací adjektiv jsou neúplná (zejména schází nepřímé pády plurálové a duálové), 3. jmenné formy se zpravidla užívají v predikativní funkci adjektiv, v atributivní funkci se objevují výjimečně, a to zpravidla v adverbializovaných nebo frazeologizovaných případech (nom. velika noc gen. veliky noci, dat. velicě noci, nov měsiec, do súdna dne, k živu bohu, Such+dol, Kněž+most, Kněžě+ves), 4. absence některých inovací, které jsou známy z deklinace substantiv: s výjimkou genitivu‑akuzativu a nesmělých případů dativu‑lokálu či pronikání u‑kmenové koncovky ‑u do gen. sg. m. se ostatní inovace u jmenných tvarů adjektiv nevyskytují, např. schází u‑kmenová dat. koncovka m. ‑ovi (k stáru – *k stárovi × pánu – pánovi) nebo rovněž u‑kmenová koncovka ‑ove v nom. pl. m. (stáři – *stárove × páni – pánove). Od 15. stol. platí, že (s výjimkou posesivních adjektiv) základní formou adjektiva je forma deklinace složené. Jen některá adjektiva disponují vedle složených forem také formami jmennými, např. nč. měkká adjektiva jmenné formy nemají (jarní – *járň, pěší – *píš, boží – *bóž). Jmenné formy mají zpravidla neodvozená adjektiva: bosý – bos, mladý – mlád, zdravý – zdráv × kulatý – *kulat, měděný – *měděn, prdlavý – *prdlav. Jmenné formy adjektiv se užívají jen v predikativní funkci, tj. ve funkci přísudku nebo doplňku: Petr je zdravý – Petr je zdráv × Zdravý člověk nemocnému nevěří – *Zdráv člověk nemocnému nevěří. Jmenné formy mají v nč. zpravidla příznak stylově vyšší dublety (na rozdíl od složených forem), výjimečně mohou sloužit k významovému odlišení: Petr je hodný × Petr je hoden odměny. Hláskosloví * pustъjimъ> * pustýmъ kontrakce, proběhla na začátku 10. století, zasáhla skupinu VjV, výsledkem je vždy druhý vokál, přičemž jeho poziční variantu ovlivní měkkost nebo tvrdost předchozí souhlásky: výsledná samohláska je vždy dlouhá 1V j 2 V > ^1V[2]: Výjimku představují slovesa 5. třídy, vzoru dělá, ta podlehla kontrakci, ale vznikl první vokál dělajeme > děláme Kontrakci nepodlehly všechny skupiny, např. jí nepodlehla skupina oji, takže zůstává dojiti, kojiti, napojiti. Podobně zůstaly zachovány skupiny, které se nacházely na morfologickém švu: stája, chvoja (vypadalo by jako *stá, *chvá, jak by se skloňovala?) Intenzita kontrakce směrem na východ slábne: moravské svojeho, mojeho * pustýmъ > pustým zánik a vokalizace jerů zánik, polovina 10. století, podle Havlíkova pravidla: sudý v nepřetržité řadě od konce se vokalizoval (tvrdý e, měkký ´e), lichý zaniknul, původní jerovou pravidelnost nahradily rozličné analogie a tendence k zachování slovního základu, popř. artikulační důvody (mech, mcha → mech, mechu; dska, dsky… desk → deska – vyrovnání; desky, desk → desek – artikulační důvody) pustým > puste̬jm > pustejm diftongizace ý> e̬j > ej proběhla ve dvou fázích: 1. na konci 14. století, ý se diftongizovalo na klesavý diftong, jehož první komponent byl neurčitý, otevřený, velmi blízký a, proto se zapisovalo jako au 2. v průběhu 15. století se samohláskový komponent e̬j ztotožnil s fonémem e. Diftongizace proběhla jako důsledek historické depalatalizace. kamnam dativ plurálu feminina i neutra (pomnožné), o-kmen/a-kmen Přejímka: původem řecké slovo (kaminos = pec, cihelna), které prošlo latinou (caminus = pec, krb) a italštinou (camino = krb); nejprve znamenalo pec, pak nové topicí zařízení.