A kdyz ſye w nyeſtiegi wtoczy, inhed w kamnach czbana zoczy. A když sě v niestěji vtoči, inhed v kamnách čbána zoči. A spojka souřadící kdyz spojka časová (etymologicky viděno, skládá se ze dvou částí: adverbia kdy a enklitického -že) * kъdyže> kdyže zánik a vokalizace jerů zánik, polovina 10. století, podle Havlíkova pravidla: sudý v nepřetržité řadě od konce se vokalizoval (tvrdý e, měkký ´e), lichý zaniknul, původní jerovou pravidelnost nahradily rozličné analogie a tendence k zachování slovního základu, popř. artikulační důvody (mech, mcha → mech, mechu; dska, dsky… desk → deska – vyrovnání; desky, desk → desek – artikulační důvody) * kdyže > když apokopa když > gdyž asimilace znělosti: definitivně se ustálila v průběhu 14. století, svědčí o tom změna psaní některých případů: kde → gde Po zániku jerů se původní postavení udrželo (podle Vachka) na základě napjatosti. U některých slov nebyl už původ interpretovatelný, proto se ustálila jejich podoba asimilovaná: džbán, zde atd. (sem nepatří tbáti neboť podoba s d je původní, ve staré češtině se překvapivě objevuje v podobě s t, někteří autoři (Machek) hovoří o písařské manýře, ale zřejmě to bude složitější problém. asimilace znělosti; jakmile se ztratilo povědomí o vnitřní souvislosti těchto forem, prosazovala se v grafice podoba asimilovaná (podobně je v češtině vždy, ačkoli by podle etymologie mělo být všdy {← všude}) Některé fonémy se chovají při asimilaci zvláštně. Na území českého národního jazyka existují diference v asimilaci tf zme g Aničce gdyž > gdiž splynutí y+i na přelomu 14. a 15. století splynulo krátké měkké a tvrdé y-i v jedno neměkčící i. V části středomoravských dialektů se změnilo na široké e̬ ryby > re̬be̬, v severní podskupině východomoravských a v slezskočeských dialektech zůstala dvojice i-y zachována souvisí s historickou depalatalizací, po zániku tvrdých a měkkých souhlásek ztrácí dvojic i-y, které se lišily distribučně (y po tvrdé, i po měkké souhlásce), smysl. Dvojice i-y měla zřejmě status alofonů, po roce 1400 se však zdá, že se osamostatňují ve fonémy: např. po sykavkách (dialekty se liší rozsahem mezi ostrými a tupými) i ztvrdlo na y. ſye wtoczy 3. os. sg. aoristu sigmatického, 4. třída, vzor prositi, vtočiti sě, -ču, -číš sě dok. vlézt Morfologie Stará čeština zdědila dva jednoduché minulé časy aorist a imperfektum z praslovanštiny, ale má jiné určení těchto tvarů. V zásadě se jejich distribuce formálně pojila s videm: imperfektum = slovesa imperfektivní (nedokonavá) aorist = slovesa perfektivní (dokonavá) Jednoduché minulé časy zanikly v 15. století. Hlavním důvodem gramatikalizace vidu. Jediná původně aoristová forma zůstala v kondicionálu, ale v pozměněné formě. Hláskosloví * sę > sä denazalizace, přelom 10. a 11. století Denazalizace, tj. změna nosových samohlásek (ǫ ę) v samohlásky ústní. Střídnice za přední nosovku ę je otevřená, nízká a přední samohláska, kterou nyní zapisujeme jako ä (specifická pračeská nebo raně staročeská litera pro ni neexistuje, protože pračeština a stará čeština nebyly psanými jazyky). Střídnicí za zadní nosovku ǫ je u. Střídnice za tyto samohlásky mohou být dlouhé nebo krátké. Nosovky zanikly podle A. Lamprechta v důsledku obnovení korelace kvantity u samohlásek ‒ nosovky coby artikulačně dlouhé samohlásky nemohly realizovat tento typ opozice. sä > sě přehláska ´ä > ě, změna se odehrála kolem roku 1200 (přelom 12. a 13. století), neproběhla na celém českém jazykovém území – směrem na východ její intenzita slábne, na západě a středu Moravy není provedena na místě původního ´a v koncovkách (naša kaša); na východě a severu Moravy absentuje uprostřed slova (jastřáb); liší se její rozsah na místě ä (se × sa). Změny se podle vlnové teorie šíří z centra změny na okraj jazykového společenství a přitom ztrácejí na intenzitě. sě > se zánik ě, ě mělo diftongický charakter, velmi slabou počáteční diftongickou složku a dominantní složku vokalickou e-ovou bylo krátké a dlouhé; dobová grafika je od sebe většinou neodlišuje: ě [^ie] krátké řěka, cěsta, město ě̄^ [^ié] dlouhé vě̄ra, mě̄ra, mě̄síc krátké ě zaniklo, vývoj se charakterizuje tak, že se vyvíjí ona i-ová složka, jotace * po labiálách tak, že se z i-ové složky samostatný foném: věrnosť > vjernosť, běhati > bjehati, město > mjesto * v ostatních pozicích i-ová složka zanikla: řěka > řeka, sě > se u dlouhého jať se posiluje i-ová složka, hovoří se o rozvinutí jotace bě̄da > bieda, nakonec se v 15. století diftong ie monoftongizoval bieda > bída w nyeſtiegi akuzativ singuláru f, ja-kmen niestějě, -ě f. ‚otvor do pece nebo do ohniště; pec‘, StčSl ‚1. otevřené ohniště (zprav. pod dymníkem), též otvor do pece n. do krbu: ‘, 2. ‚pec, zařízení sloužící zvl. k pečení a sušení potravin n. k tavení kovů:…‘ Rejzek Zřejmě západoslovanského původu: * jěstěja (náslovné ň- vzniklo sekundárně, zřejmě po v) * wъ něstějǫ > * w ně̄stějǫ zánik a vokalizace jerů, viz výše * w ně̄stějǫ > w ně̄stěju denazalizace, přelom 10. a 11. století Denazalizace, tj. změna nosových samohlásek (ǫ ę) v samohlásky ústní. Střídnice za přední nosovku ę je otevřená, nízká a přední samohláska, kterou nyní zapisujeme jako ä (specifická pračeská nebo raně staročeská litera pro ni neexistuje, protože pračeština a stará čeština nebyly psanými jazyky). Střídnicí za zadní nosovku ǫ je u. Střídnice za tyto samohlásky mohou být dlouhé nebo krátké. Nosovky zanikly podle A. Lamprechta v důsledku obnovení korelace kvantity u samohlásek ‒ nosovky coby artikulačně dlouhé samohlásky nemohly realizovat tento typ opozice. w ně̄stěju > w ně̄stěji přehláska ´u > i, 70. léta 14. století přehláska ´u>i proběhla po všech měkkých souhláskách bez ohledu na slovní pozici její výsledky vedly k nářeční diferenciaci češtiny, směrem na východ její intenzita slábne (ve středomoravských dialektech není provedena v některých koncovkách, ve východomoravských také uprostřed slova) w ně̄stěji > w niesťeji zánik ě, ě mělo diftongický charakter, velmi slabou počáteční diftongickou složku a dominantní složku vokalickou e-ovou bylo krátké a dlouhé; dobová grafika je od sebe většinou neodlišuje: ě [^ie] krátké řěka, cěsta, město ě̄^ [^ié] dlouhé vě̄ra, mě̄ra, mě̄síc krátké ě zaniklo, vývoj se charakterizuje tak, že se vyvíjí ona i-ová složka, jotace * po labiálách tak, že se z i-ové složky samostatný foném: věrnosť > vjernosť, běhati > bjehati, město > mjesto * v ostatních pozicích i-ová složka zanikla: řěka > řeka, sě > se u dlouhého jať se posiluje i-ová složka, hovoří se o rozvinutí jotace bě̄da > bieda, nakonec se v 15. století diftong ie monoftongizoval bieda > bída w niesťeji > v niesťeji změna w > v proběhla v 15. století, bilabiální w se změnilo na labiodentální, zbytky ve východočeských dialektech, změna byla motivována ustálením korelace znělosti, jakmile se mělo w zapojit do této korelační řady, muselo se přizpůsobit svému neznělému protějšku f. V korelační dvojici w – f jsou totiž dva diferenční rysy: znělost-neznělost, bilabiálnost-labiodentálnost, po změně w > v se v – f liší jen jediným rysem, a to znělost – neznělost, tak jako jiné dvojice z – s, d – t, b – p, g – k, h – ch atd. inhed adverbium, původně kompozitum *inъ-gъdъ (inъ = ‚jeden‘, gъdъ = ‚čas‘, redukovaný stupeň od hod / hod-ina); jakmile se zastřela původní struktura, nastala situace příhodná pro změnu, nejprve k metatezi ihned, později k dekompozici i - hned w kamnach kamna (též kampna), kamen pl. n. i f. pec, o- a a-kmen osciluje mezi středním a ženským rodem czbana genitiv plurálu maskulina, o-kmen Morfologie akuzatuv singuláru maskulina o-kmenů V akuzativu singuláru nahradila původní koncovku o-kmenovou u životných substantiv koncovka genitivu, tzv. genitiv-akuzativ. čbán → čbána Již od pozdní psl. se ve vývoji flexe mužských substantiv projevovalo působení kategorie životnosti. Jeho prvním výrazným projevem byl tzv. genitiv‑akuzativ u životných maskulin. Původní psl. mužské o‑ a jo‑kmeny se vyznačovaly homonymií nom. a ak., a tak z psl. věty *otьcь bijetь synъ nebylo jasné, kdo je původcem děje a kdo je dějem zasažen. Z tohoto důvodu začaly pronikat formy gen. do ak. (proto genitiv‑akuzativ). Spojovacím článkem obou pádů byla pravidelná transformace akuzativu záporných forem tranzitivních sloves na genitiv: měl rodiče → neměl rodičů. Genitiv‑akuzativ se prosadil již ve stč. období u osobních jmen, formy typu člověk opustí otec i máteř jsou ve stč. textech vzácné. Starý akuzativ se držel déle u osobních jmen v předložkové frázi: já budu jemu za otec, a u jmen zvířat (až do 17. století): kázal beránek upraviti (je možné, že zpočátku genitiv‑akuzativ sloužil nikoli pro signalizování kategorie životnosti, nýbrž osobovosti). Stopy starého akuzativu zůstaly v nč. frazémech (resp. spřežkách) typu pro‑bůh (srov. jiné znění proboha). Zde je životná forma čbána, protože jde o personivikaci. Hláskosloví viz výše Hláskosloví: * čьbana > čbána zánik a vokalizace jerů, viz výše čbána > džbána asimilace znělosti: definitivně se ustálila v průběhu 14. století, svědčí o tom změna psaní některých případů: kde → gde Po zániku jerů se původní postavení udrželo (podle Vachka) na základě napjatosti. U některých slov nebyl už původ interpretovatelný, proto se ustálila jejich podoba asimilovaná: džbán, zde atd. (sem nepatří tbáti neboť podoba s d je původní, ve staré češtině se překvapivě objevuje v podobě s t, někteří autoři (Machek) hovoří o písařské manýře, ale zřejmě to bude složitější problém. asimilace znělosti; jakmile se ztratilo povědomí o vnitřní souvislosti těchto forem, prosazovala se v grafice podoba asimilovaná (podobně je v češtině vždy, ačkoli by podle etymologie mělo být všdy {← všude}) Některé fonémy se chovají při asimilaci zvláštně. Na území českého národního jazyka existují diference v asimilaci tf zme g Aničce zoczy 3. os. sg. prézenta, zočiti, -ču, -číš dok. spatřit, 4. třída, vzor prosit, aorist sigmatický Vývoj aoristi viz výše.