dobr ro to jemu znán a mí ní zf činí děra muž za o P ope Stai tím huc i v nos ma vys na a p na lid kd ne ch n> a k^ di d< h. xr si a Byla jest příklad všech ctnosti. Pane, jenž jsi na výsosti. budiž sám její odplata, vina její ať jest sňata. Tu máte, milé děvčata, celý příběh Boženčin a nyní již víte, co se s ní v Čas jejího živobytí zběhlo. Nechybím snad, když pravím, že ji srdečně litujete, a pomyslíte, že lepšího Štěstí na světě zasloužila, než ho skutečně měla. Tak já sice také smejšlím. Přece však ji za šťastnou dosti vážím, když považuji její ctnosti a Šlechetnosti, kteréž na sobě měla a jich až do smrti zachovala. Nic to není nového ani neobyčejného, že ctnost a nevinnost na tomto světě mnohá protivenství má a nebývá vedle zásluh svých tak šťastná; ale to jest pro nás něco utěšeného a přešťastného, že Bůh na věčnosti ctnosti hojně odplacuje a odplatou věčné nesmrtelnosti korunuje. Vám tedy i všem mladíkům a pacholíkům dvojí příklad po sobě Boženka zanechala. Předně: jak máte v svém panenském stavu se chovati, Boha a ctnost před očima míti, ušlechtilost panenskou, ten nejdražší klenot váš, zachovati, a když se provdáte, vedle závazku manželského se chovati. Za druhé: učí vás s svým příkladem, kterak máte uprostřed rozkoší tohoto světa kráčeti, Čeho se vystříhati a na sebe pozor dáti; všech zlých svodníků a svodnic jak se máte varovati, rodičův poslouchati, dobré rady se přidržeti a nic po své hlavě a bujné náruživosti nečiniti. Šťastný, kterýž i cizího neštěstí moudrým bývá a dobré příklady vedou ho k polepšení t k zlepšení života! Této šťastnosti jistě, milé děvčata, nabudete, jestliže podle učení této knížky, kterouž jsem sepsal ku poctivosti vaší, pokračovat! budete. Ó jakou bych já měl z toho radost, kdybyste se tak zachovaly a v stavu svém šťastný byly. Dcjž to milý Bůh, aby se tak stalo! PROKOP ŠEDIVÝ MARAN A ONYRA Amerikámký příběh, kterýž se stal, když čtvrtý díl světa Amerika nalezena byla a Španielové a Angličané z žádostí nabyti velikého bohatství Indiány na křesťanskou víru obraceli Maran a Onyra Slunce bylo již za horou a lidé vůkol a vůkol všick-ni spali, když Onyra tiše a smutně z své chaloupky vyšla. Maran byl její milý a měl nyní proti nepřátelům do pole táhnouti. Ona se bála o živobytí jeho a plakala pro něho celé noci, nebo ve dne musila skryti bolest svou, aby dobrého pěstouna svého nczarmoutila. Ona pocházela z anglického rodu, byla však v Americe narozená. V jejím mladém věku toho města, v kterémž • svými rodiči živa byla, divocí Indiáni dobyli a Onyra přišla jako děvčátko do jejich zajetí. Majola, již šedivý kmet, ujal se toho děvčete, přijal ji za dceru svou a miloval jl jako otec. Ona však pro ctnost a krásu svou té lásky jeho hodna byla. Maran, syn Majoly, hned v dětinství svém moudrost a udatnost na sobě ukazoval a Onyru již jako pachole rád měl. Hned ještě jako děti měli k sobě jakousi náklonnost a žádná dětinská hra netěšila jich, když oba při sobě nebyli. Byli vždy veselejší, když jen spolu rozprávěu, ano když se jen na sebe zasmáti mohli. Tak jakož jim věku přibývalo, i také rostla láska jejich. Dlouho pozoroval Ma-pil.i děti své, však prázden všech předsudků, neměl nic proti léto lásce. A jakého mohla Onyra lepšího štěstí doufati? Manin byl syn správce toho národu, jejž jakožto boha svého ctili a u něhož sami jich kněží radu brali. Maran byl lim dědic této hodnosti; a což tedy mohla sobě ještě více .-.ni.ni. Mimoto příjemný byl Maranův obličej, stihlý a silni s / i íist jeho. oři jeho jako jiskry se třpytily a jeho zmužilí, hlftl libostí každého srdce prorazil. Takový byl ten mlá- 115 dobr ro to jemu znán a mí ní zí Činí dera muž za o P opě Stai tím huc i v nos ma vys na a p nai lid kd ne ch ný a kv dr di hi m sl a denec, jenž Onyru miloval a opět od Onyry milován byl. Jejich mladý dětinský věk ušel v same radosti a požívali rozkoše nevinné lásky. Však žádného člověka na světě není, jenž by se chlubiti mohl, že vždy stálého štěstí požíval. Brzy stihlo se strašlivé povětří nad hlavou těchto sebe milujících a jich blahoslavení dnové velmi rychle /mizeli. Kapitola první Majori, rozloučiv H s m Onywu. tákl pn,ti nfphitelům. Zahsl On svého milého. vry pro Již dávno vznikla válka v Americe a hrozné krveprolití trpěli obyvatelé tohoto dílu světa za dlouhý Čas. Španielové vynalezli tuto neznámou zemi, podmanili sobě obyvatele její a velmi ukrutně s nimi nakládali. Amerikáni, jenž předtím docela svobodní byli, nechtíce těch evropejských tyranů otroky býti. proti nim sc pozdvihli. Angličané pomáhali jim; ne však, aby jim k svobodě dopomohli, nýbrž aby tím svobodněji své bratří mordovati mohli. Oni obraceli lid na víru, a kdož náboženství jich přijmouti nechtěl, ohněm a mečem jej zahubili. Ti, kteříž před křesťany (tak se tito ukrutníci jmenovali) utéci mohli, a všickni, kdož po svobodě toužili a dychtili, sebravše se v zástupy, svým potlačeným bratřím na pomoc pospíchali. Maran, uslyšav novinu tuto, nemeškal oumysl svůj zjevi-ti. Onyru miloval nadevšecko, však ona ho nemohla svými žalostnými prosbami pohnouti a v něm toužení jeho po udatnosti potlačiti. Zbraní a ukrutnými nástroji, kteréž přirození člověku do rukou dalo, ozbrojený, přistoupil k své třesoucí se milence a řekl: „Ncjmilejší Onyro, nelekej se, já přicházím s tebou se loučiti, však ne navěky — má vlast znamení mně dává — bych bojoval pro svobodu a tam sobě dobyl slávy- Náš starý otec tomu chce a jeho vůle musí vyplněna býti. Onvro, nelekej se, bůh mne zastíní 116 a pak, ó jaká radost! brzy sc vrátím nazpátek a poletím jako vítěz do rukou tvých. Měj se dobře, má drahá, nechť láska tvá k Maranovi nikdy ncustydne! A kdyby mne snad bůh nenáviděl a z tohoto světa povolati měl, plakati tobě dovoluji, že jsi mne ztratila; nebuď však nemírná v svém bědování pro mne; nebo tam, kde ctnostní své odplaty docházejí, také láska naše odměny dojde. Měj se dobře! Mne volá sláva a Čest — já musím od tebe jiti." Tatoť byla slova toho hrdiny, kterýž jí třikrát ještě do rukou padl, ji spěšně a laskavě políbil a pak, zmužile od ní sc odtrhna, k svému předsevzetí rychlým krokem pospíchal. Onyra nechtěla ho od toho úmysla odvrátiti, ačkoli ho velmi neřáda ztratila. Ústy sice mlčela, její však upřímné oči mnohem více pravily; s bolestí políbila plnou tvář svého nastávajícího manžela a krůpěje hořkých slzí polily obličej její. „Nevěř, Marane," dí k němu, „že bych tebe snad Hvvmi slzami pohnouti chtěla, abys při mně zůstal. Nehodil.■ bych tebe byla, tebe, nejšlechetnějŠího muže nehodná, ,iin hvľh zasloužila kdy tvou manželkou slouti. Jdi, příteli iiiř (luíf, jdi, dobyj sobě cti a slávy a pak navrať se jako vítr/ do rukou své nejmilejší. Tento pás, kterýž jsem vlastním, i iiikama v uprázdněných hodinách setkala, ať zocelí (Ho ivé, ať mně tebe opět živého do rukouch mých přine-i " In tedy zmužile Maran, jakož povědíno, od své Onyry i odtrhl, nebo již zazněl hlas na břehu volajících mládenců, kteříž pod správou Maranovou živobytí své pro svobodu nbětovati chtěli. Tiše tito mladí bojovníci s svými plačí-■ iml miiikami a s starostlivými otci se loučili, a čerstvě do Indi v.kákavŠe, tváře své ukrývali, aby jim to bolestné lou-■. m i.tk těžké nepřicházelo. KmloMiiě od břehu své vlasti odrazili a počali své váleČ-H| pftftl prozpěvovati. Dívky, kteréž je provázely, s pláčem lim Iťitstué ce»ty žádaly a matky udělovaly jim svého po-Min.im, .iI»v se šťastně zase domů navrátili, a nespustily i nich dřivé očí svých, dokud velmi daleko na moře neod-| *t \ 11111 i 117 dobr ro to jemu /ii.u a mí ní li činí děra muž za c P opě Stai tím huc i V nos m a vys na a i na lid kd ne ch ný a k\ di d. h-n sl a Potom sc všickni do svých pokojných chalup vrátili, a činíce oběti bohu nevinnými hodvádky, jeho horlivými modlitbami prosili, by jim opět syny jejich bez úrazu jakožto vítězitele zpátky přivedl. Po skončené oběti oddali se na odpočinutí, kteréhož předešlou noc naprosto nepožili, nebo všecken ten čas s svými mladými bojovníky v radosti strávili. Všecko bylo ticho a každý odpočíval na lůžku svém; jediné Onyra nemohla oka zamhouřiti. S anglickou sice srd-natostí rozloučila se s svým milým; než láska, kterouž měla k Maranovi, práva svého vyhledávala. Když se od břehu domů navrátila, zdálo se jí, že ha ni Maran čeká, jakož někdy obyčej míval, když z honby unavený domů přicházel. Smutně kolem okolo sebe hleděla; ale Maran nečekal; a když vešla do chalupy — ani tu Ma-rana nebylo. Nyní teprv cítila bolest svého rozloučení, tu poznala, kdo jí schází. Hlasitě žalovala vysokým skalám na své neštěstí a truchlivě hledícímu měsíci svou ztrátu vypravovala. Však jen tehdáž naříkala sobě, když Majola spě mile odpočíval; nebo s ním přebývala v též chalupě, poněvadž byl syn jeho Maran daleko proti nepřátelům táhl. Od té doby, co její milv od ní odešel, neměla žádného spaní, Často smutně, ani slova nepromluvte, sedávala a truchlivě hleděla na svého pěstouna, kterýž přece vždy pokojné mysli býval. Ona sice veliký v svém srdci zármutek měla a nevodila více děvčat k tanci, jakož její býval obyčej, přece však zdála se vždy velmi veselá a přívětivá býti. Když tedy již třetí týden minul a Onyra o svém milém ještě žádné zprávy nedostala, obličej její zbledl a oči se jí bezpřestání slzami zalívaly, takže již bolesti své ani před Majolou více skrývati nemohla. Ona se celá na těle spadla, nohy se pod ní třásly a byla více k mrtvému než živému člověku podobna. Nyní sobě teprv představovala všecka ta nebezpečenství, kterýmž Maran podroben byl. Tu viděla, kterak mezi nesčístným množstvím zbitých těl ve krvi to- ! noucí leží; tu zase, kterak mu cvropejskv krvežíznivý voják 118 meč svůj do srdce vráží. Jinou chvílí opět, že se na moři topí a kterak po ní svou ruku vztahuje a zbaven vší pomoci ke dnu padá. Takoví truchliví a žalostiví obrazové každo denně ji trápili, studený pot stál jí pořád na čele a bolestné vzdychání z takových strašlivých snů ji probuzovalo. Kapitola druhá liniemi bouřka na moři. Indiáni jsou v nebezpečenství pftd Španiely. Španiel-Ju (odi utonuta. Amerikánska lodi se ztroskotala a Maran vyvržen jest na dálo f Maran v tom čase, velmi daleko od své vlasti se dostav, i vin i bojovníky dále po moři se plavil, Povětří bylo tiché, • l.i kolem a kolem jako zrcadlo se blyštila a těch nejmen-l(t li vln nebylo viděli na tom bezedném moři. Brzy však po i.in počala sc voda zdaleka pěnití a nenadálý vichr z tiché-ln> pin»řc počal stavěti věže a nesmírné propasti. Bouřlivé p»>« in předpovídalo těmto bojovníkům, že jim konce živo-bvil intiltavA, nebo způsobilo takové vlny, kteréž se zdály, že • lu nebe dosahují. Černí oblakové potáhli celé nebe a na- |im).......ipndla taková tma, že nebylo vůkol ničeho viděti. Mi/Hun bili hromové na všech stranách a přenáramne vllh i ili i nou lodí sem tam zmítaly. (>ui méli s povětřím a s vlnami co zápastiti a ještě jim .....li m iikľiitnéjSf smrt patrně nastávala. Nenadále veli- i •'. |.nH'lkoii lodí spatřili, kteráž jim v ouzkosti jejich • 1*1 silněli /působila Uprostřed této přehrozné bouře, |n|i I .. 1 ...... 11 i ■' niil i mŕl. lilo ukrutní Špa • nu lim ..i.liii li-> mi.ulm nepokusili, neboť jiní bohatá ko-h i ni inw.ll Irí.rla, skrze kterouž tím většího srdce sobě ilinliivíill Jukíkoli nesnadné a s velikvm nebezpečenstvím ■ Im ivni.i mohli, hnali sc přímo proti Amerikánům. Než |. ika nika potrestala těchto svévolníků. Nenadále vlna I \'t dobr ro to jemu znari a m\ ní z; činí děra mu? za c P opě Stai tím huc i v nof ma vyf ii.t a f na lid kd nc ch n> a k\ di d> h rr s) a hrozná, jejíž velikost ani se vypsati nedá, překvapila lodí jejich a všickni tito nelidští, an se ustrašení Amerikáni na to dívají, s křikem v moři bídně utonuli. Však i Maranova lodí zkázu trpěti musila. Velmi prudký vítr tak silně o skálu tou lodí mrštil, že se hned ztroskotala. S těžkostí a velikou prací Mara n na holou skálu vylezl a měl právě oumysl do druhé lodí zase skočiti, když v touž chvíli strašlivá bouřka .tuto lodí hroznými vlnami zahrnula a všecky Maranovy věrné bojovníky v to okamžení u vodách mořských stopila. Maran opuštěný na teto skále stál, na kteréž ani tráva, ani jaký mech rostl; nadarmo rukama lomil a nadarmo volal o pomoc; pevně musil se skály drže-ti, aby ho násilný vítr do zbouřeného moře znova nesrazil. Posledně bouře utichla, moře se zarovnalo a již bylo opět všecko vůkol jasno; toliko Maran mysli své nenalézal utišení, anobrž mnohem horší smrt naň očekávala. On nevěděl o žádné jiné pomoci, leč by snad nějaká lodí okolo plynula a jej odtud vysvobodila; a při té pomoci neměl nic jiného než těžké otroctví k očekávání. Smutně na všecky strany hleděl, zda by se mu odkud nějaká pomoc vyskytla. Vtom nenadále velmi daleko jako tmavý stín spatřil, kterýž se velmi prudce k němu přibližoval. A kdož můž tu radost vysloviti, kteréž nyní tento mládenec pocítil, když ten stín pomalu náležitěji rozeznati mohl! To byli krajané jeho. Smutní nad ztrátou vůdce svého, vůkol se plavili, až pak zdaleka tuto skálu poznali. Spěšně lodí hnali a tu svého Marana spatřili. Jako upřímná manželka z příchodu svého muže se raduje, kterýž, zproštěn jsa otrockých okovů, k ní z Asie pospíchá, tak Maran nemohl se dočkati, až by lodí k samé skále přirazili, nýbrž zdaleka lehce jako pták do ní vskočil, takže ona sem a tam se kolíbajíc vody do sebe nabrala. Potěšení Indiáni z přítomnosti vůdce svého s sjednocenou silou a mocí vesla táhli a po několika hodinách na břeh k svým spřízněným Indiánům se dostali. S radostným prozpěvováním byli od nich přijati, nebo udatnost jejich byla daleko široko rozhlášená; skvostně je 120 uctili a pak každý, unaven jsa po tom nebezpečném zmítání, dal se na odpočinutí. Mnoho dní s přátelským veselím a bratrským objímáním strávili; pak se ale k nim nepřítel pomalu přibližoval. Ta pověst o jeho příchodu strašlivě se všudy rozlíhala. Jeden druhému přisahal věrnost a srdce a zmužilosti vespolek si dodávali, nepřátelům smrtí a zkázou hrozíce. Všickni, do boje přichystaní, čekali druhého dne, na kterýž buď umříti, aneb Šťastně zvítěziti hotovi byli. Kapitola třetí Htii ..... leženi trouby a bubny k potýkání slyšeti. Spěšně kazit ivihi /hraň uchopil a pospíchal na svého nepřítele. Hla-linliául své válečné písně prozpěvovali a mezitím. Ľv-i u .\. h via/edných nástrojů hřmíti počali tak, že Hfi *i.....' přestala otrásati. Maran s svým zástupem první lllll n« nepřátely outok. S svým dřevěným kopím M • »vým dřevěným špičatým mečem přes mrtvá těla, kteráž ■> u i ilo t li* i nvv« h a doupai /alí/ala a zdálo se tak, jako 1 •!> |.......in.i.i byla po/.dvihla. Žalostné naříkání irlif /i>oi/iivih liti pronikalo a dodávalo mvsli a srdce 111 dobr ro tc jemi znar a mi ní z. činí děr* mu; za c F opě Sta tím hui i v no: ma vy: na a I na lid kd ne ch ní a k- d d h n s a krvežíznivým bojovníkům, takže s větší vztcklostí na své bratří doráželi. Jako zuřivý lev tlačil se Maran skrze zástupy pevně spojených nepřátel; on však sám jediný vstavu nebyl nepřátely poraziti. Evropejští byli mistrně dohromady sražení a s pekelnou hbitostí v každém okamžení na sta Indiánů porazili. Náramně ulekli se toho všepožirajícího ohně; všicknt se dali na outěk a daleko mezi horami zachránění svých životů hledali. Jediné Maranův zástup stál ještě nepohnutelný. Nevycvičení v válečném umění pro svobodu poslední krůpěji krve své vycediti žádali. Již počínal Maran krváceti, síly mu ubývalo a tu vystoupil jeden ještě zdravý Angličan, napřáhl svůj blýskavý meč a — Maran klesl. Více ničeho nespatřili jeho bojovníci, nebo hrůza na ně připadla a v to okamžení dali se na outěk. Tak ten nejzdra-vější dub, jenž sto let jako skála nepohnutelný stál, nyní najednou klesá, když jej násilný hrom hned od kořene rozštípí. Maran padl, jehož udatnosti každý se divil. Maran upadl a všickni bojovníci jeho strachem se rozptýlili, nebo žádné jiné pomoci nebylo nikde viděti. Tím časem k večeru se schylovalo, a protož oni tím bezpečněji v hustém lese odpočinout! mohli. Tu vystoupil Chyaro, nejstarší v tomto shromáždění, muž skoro sto let starý, a dí takto k nim: „Bratří, vyť víte, že Maran, vůdce náš, zahynul, sluŠíť pro něj smutek míti a spravedlivé ztráty jeho želeti. Nyní ale dobře rozvažme, čeho nevyhnutelně nám zapotřebí v těchto našich případnostech. Chcete se opět do boje navrátit a s těmi ukrutníky válčiti? Považte! Již skoro všecken náš lid vypravený proti těmto zrádcům a zhoubcům lidského pokolení zahynul. Chcete ještě skrze smrt svou nářek svých žen a dílek rozmnožiti? Slyšte mínění mé. Odeberme se z této končiny, dříve než se rozední, já sám budu vůdcem vaším, nebo jsem známý v krajině této. Já povedu vás na ono místo, kdež jsme svých lodí zanechali; a tamodtud potáhneme do své vlasti, potěšíme starých otců našich a pevně ohradíme ostrov náš před ouklady nepřátelskými. Nebo 122 kdo z vás může za to slíbiti, že by náš ostrov před okem všudy vyzvídajících Evropejských bezpečný zůstal? A jak se budou dědové a malé dítky naše bez nás moci bránili? Domů opět se vraťme; nebo lépe jest při vlastní chalupě pro rodinu svou umříti, než aby jediný z nás zahynul pro nevěrné, kteříž nás v boji opustili. Však jsem také hotov s vámi do pole se postavili, nebo já nemluvím jediné pro ťr/pečnost svou. Ze se smrti nebojím, to jsem vám již dnes ukázal. Vrátíte-li se do vlasti své, já půjdu za vámi, zůsta-n< ic li pak zde, poslední sílu svou proti nepřátelům vyna-lolítn." Veliký křik mezi nimi povstal a brzy se na tom tajUlomyslně snesli, aby se do své vlasti navrátili. Jen několik hodin uložili sobě k odpočinutí a pak se velmi tiše vypi avili na cestu; o půlnoci byli již na konci toho lesa. Ale lu podál uslyšeli jakýsi šust a hluk shromážděných bojovníků, s pozorností zůstali tiše stati a vespolek na sebe Neděli 1 li\ uro ale, jenž, vždy sobě přítomen, též i v těch největ-|ii li m I >f /.pečenstvích neohrozené mysli byl, poručil jednomu / nich skrze křoví tamto se přilouditi a opět zprávu pni.! .n. /dali by to rozprchli Indiáni, čili vyzvedači cvro-1» |lil byli, /ticha tedy vybral se špehýř skrze husté křoví .......m m Indiáni s nevypravenou dychtivostí očekávali, co Im jim ,-,i novinu přinesl. Zdaleka ukázal se tento posel • iď hnuii livlo viděti na jeho tváři. Všecken bez sebe mezi • vttimpit .i s sípěním počal jim takto vypravovati: „Ne-i i u. Ir jhimi in, kteříž se tam na trávníku posadili, jak se nyní tepiv /. boje se navrátili, jedí a pijí s velikou i|y. Iniv .r.n ( im vyslali několik zástupů, tak jak jsem vysle- Itl iln .....r /v»\|ěli, /.vlastně pamatují sobě místo, kam |*lin' m~ in> (i< I sl i m n i I i, nebo skrze udatnost naši největší t.....|m li |twii ||ch toliko padesát, očekávají však každé ihvlk vMlho počin a pak společnou silou tento les | i ■ prohledni! chlějí i im |i/ vín ko vůkol proběhli • i .....Im domnění, Ic tuto kdesi skryti jsme. A mně také , i,i. . i.i.i.i hluk nepřátelského pomocného zá- I X\ dobr ro tc jenu znar a mi ní z činí děr; mni za c r opě Sta tím i v no mi vy n;i I 1 l\9 li< k< in cl iv a k- d d h r I stupu slyším; protož s strachem a hrůzou k vám jsem pospíšil. Ne na bojišti, nýbrž zde v lese jako ti, jenž z bázně před nepřáteli utíkají, zahyneme." Hrůza přepadla Amerikány; Chyaro ale, nabyv opět ztracené mysli, takto k nim promluvil: „Co! Dáte se od bázlivého člověka odstrašiti? Kde jest udatnost vaše? Kde jest vaše předešlá sláva? Bázlivost vaše zahladila znamenité činy vašich nesmrtelných otců? Může vám padesát mužů vaši zmužilost odejmouti? Což nevidíte tamto mračna vystupovali, kteráž on jistě za blížící se nepřátely držel? Pře-můžeme-li ty, tedy nám volno bude dále cestu předsevzíti. Vzhůru, kdo jen málo srdce svých otců máte, a kdo se honosili chce, že pod správou Marana bojoval, ten ať mne následuje, aneb ať si jiného vůdce volí; já sám na nepřátely vypadnu a nejméně aspoň jednoho s sebou na věčnost od-vlíknu." Chyaro chtěl jiti, všickni sc okolo něho ohrnuli a prosili ho klečíce, by sebe ušetřil, že ho všickni následovati budou a jemu dokáží, že se žádného nepřítele nebojí. Nato se velice zastyděli; Chyaro zdvihl se ochotně a oni ochotným krokem za ním pospíchali. Nepřátelé seděli na zemi a s potěšením vypravovali sobě svá vítězství. Najednou ale lekli se náramně, když Indiáni pokřik učinili; na rychlost chopili se své /.brané, kteráž jim vsak více nic platná nebyla Nebo Chyaro zuřivě přepadl je a málokterý zůstal při živobytí; ostatní všecky Indiáni pobili a schytali, a tyto chycené k ostrovu na své lodí odvlekše, s nimi odtud na rychlost k své vlasti pospíchali. Kapitola Čtvrtá i >rmv veliký zármutek piv ztrátu tvého milého Marana. Na ostrově, na němž Maranovo obydlí bylo, lidé často bohu obětovali, aby o svých statečných bojovnících nějakou zprávu obdrželi. Onyra chodívala velmi často dívati se k bfrhu mořskému, zdali se již nejmilejŠí její Maran z cesty Kvé navracuje; a když se jí dosti malý stín na obloze okázal, l" on slila, že vidí lodí, na kteréž se Maran k vlasti své približuje. Nadarmo ale tam hleděla, nebo Maran daleko ii nepřišel ten Čas, aby se domů navrátil. Z bolesti « oulánlivosti rukama lomila a vlasy sobě z hlavy trhala. < 1 Maianc!" volala hlasitě, „tedy nemám tebe více nikdy tpitlMti? Nemám tebe nikdy více k srdci svému přivinouti? v - li t.ikřimi snad nyní nebezpečenství podroben jsi! Snad %9 \\) nade mnou duch tvůj vznáší a chce snad potěšili duše m. \, d nerozumím řeči tvé, stíne mého Marana — chceš llíych za tebou Šla do druhého a lepšího světa? Ó li i . li mohla za tebou jiti, nespustila bych se pravice tvé i.....házela bych se po strane tvé skrz všecky rozkošné I '<ľ i okusila bych hojné odměny za upřímnou lásku naši. 1 ' aťit x 11ií dnové mého mladého věku, jak jste spěšně ■nll.rlili kdyf mne Maran můj již jako dítě miloval, mně tu i.i |m. n.i .iilost vyplnil! A když jsme dosáhli dospelého in min p Im 1,'mkon ke mně hořelo a často věčnou mně ..... 1 |"iiáhnl. ó jasné na nebi hvězdy, nespatříte mne ........h(t M .umím, nebo není více — jest již na věč- klnill " 1 1 M >>o holfil nemohla více mluviti, zdlouha sem i •< • m l, , . I , i ,m\ im si i .išliwini nu slinkami se obí-il • h. vi h hliibnk\Vh mvslinek vytrhla, proběh- 1 1 ......i i '-Irk, tuk |*ko I i...... m (eilini -i lite- své náramně tlouci. • . i i . i .li Dpi ' m yiMtttatUJÍC s poutěšenou mvslí 124 dobr ro t< jerm znai a m ní z činí děr; mu za t 1 op< Sta tín hu i v no m v> m A n li k II C S I domů odešla a celý den potom v největším zármutku strávila. Po některém času opět k břehu vyšla a pevně své oči na moře upřela: „Což ještě žádné lodí nespatřím, která by mně o mém Maranovi nějakou zprávu přinesla? Nadarmo hledím a přehlídám toto daleké moře. Cožpak nic více o něm neuslyším? Může Maran na svou Onyru zapomenouti? Nemilovalť mne nadcvŠecko, dříve než se ode mne odloučil? Ha! Jistě se do některé evropejské ženy zamiloval a opustil pro ni Onyru svou. Marane, Marane, mohl-lis na mne zapomenouti? Mohl-lis mne opustiti? Jest to ta věčná věrnost, kterouž jsi mně sliboval? O, kýž ji znám, tu šťastnou ženu, která podjala srdce jeho; jak laskavě on líbání její buda přijímali a ze mne sobě posměch učiní! Ze mne posměch? Ne, toho on neučiní! Maran z Onyry své nemůže posměch míti! Ó odpusť mně, nejdražší! Nemůžeš mně nevěrným býti; mrtvý jsi, umřels jako hrdina na krvavém bojišti, snad z nebe dolů na mne hledíš; jsi snad ta jasná hvězdička, kteráž se na mne shůry usmívá. Ach nešťastná Onyro! Nikdy ho více nespatříš, on již pro tebe na světě* více není." Bolestí a lítostí zemdlená na zemi se posadila a patříc vzhůru na měsíc usnula. Dlouho na ni čekal Majola v chaloupce své, ona se však domů nevracela. Divil se tomu velice, že Onyra tak dlouho nepřichází, nebo to nebyl nikdy její obyčej. Ještě nějakou chvíli čekal, pak vyšel ven a prošed ten celý okršlek volal. Onyru svou; však žádné odpovědi nedostal. Posléz přišel na malou stezku a kráčel po ní až k břehu mořskému. Chtěl se již zase obrátiti — a nenadále spatřil Onyru, ana v trávě dřímala. Polehku přistoupil k ní a dlouho pozoroval své milé dcery velmi nepokojné spaní. Jí se zdálo, ze Maran její v pustinách bloudí; že trpí nesnesitelnou žízeň; tu opět, že byl od lité zvěře roztrhán. Viděla jej ve spaní jako otroka, jenž nejtěžší práce konati musí; zbičovaného před sebou stati, an jí své hluboké rány ukazuje. Celá se třesoucí vzhůru vstala a vytrženě okolo sebe hledíc Majolu spatřila, 126 jenž před ní dlouho stál. „Marane!" zvolala — a poznala otce, pěstouna svého, padla mu okolo krku a hořké slzy polily obličej její. Majola: „Ne Maran, ale Majola stojí před tebou, jenž |i'iotně svého syna tak miluje, jako ty jej — svého bratra a manžela miluješ. Přestaň plakati, má milá! Nebo on se dHve vrátit! nemůž, dokud nebude vůle nejvyŠšího." Onyra: „Ovšemže se nemůž více navrátiti, poněvadž již víre živ není. Ach on jest bezpochyby již mrtvý." Majola: „To není; Maran se snad právě nyní jako vítěz /pátkem z bojiště vrací — nebo jsi snad o mém nejmilejším >.....lějakou zprávu obdržela?" Onyra: „Zpráv dost, milý otče! Zkrvácený přede mnou «tAI n ukazoval mne hluboké rány své. Mně se právě nyní nliSlo, >r jej nepřátelé ukrutně zamordovali." M,i|..l.i „Ncjmilejší dcero má, nechť tě neděsí podvodní MiťVľ Buď stálá, jako jsi jindy bývala, a přestaň pro něho i .....»«i m' naříkali. Pojď se mnou domů a ptej se které- ' ii lil l v, zdali která pro svého ženicha tak žalostně sobě i", hm p mi odŠel slávy sobě dobyti." * >ni i • \< li umlkniž, otče, a neraniž více mého zkrváce-i" r Nezasluhovala bych lásky tvé, kdybych proto i iiii • i tuhé i li dobývá; však jestliže živ jest, proč nedá •i nli vědětl? Nemírně, pravils, že pro něho pláči. 1 1(1 i li M" i'nliš ztrátu toho oplakati, jehož nadevSecko ihiIm. i! ' /.l.ih n.lisl mm hned od maličkosti mne ten nejmi-I 1 ' m. |.. m h ji mu vším zase povinována? Jednoho t^rtm, mI /.i mimu lYRia již málem chybovalo, •' i ...... I......n\ wini l>\l m livniil, Nenadále Maran |iřl*i l i...... vmfh. ,l>Nv muiíl moc pohltit!,' vzkřikl a vší 1 i . ii inu kupí do l'hi I vki /.»iřv.»v převalil se a zůři- lnu u.....úl UirV, jríii* n.i |.ľu I. jeho tu ránu viděti ntHí> 1 .....nu in lili* #v(ř> *vvml dlouhým! pazoury iIHm'1 ml i......M vliti »imll uÄcl, pni mne vydal své IV? dobi ro tc jenu /.ll.U a m ní z činí děr mu za » 1 op< Sutín hu i \ nc BI v) n. B n li k n c i 1 živobytí vŠanc — a já bych nemela pro něho naříkati? Pro něho neměla bych slzy vylévati?" M.lioi.t (maje obměkčené srdce): „Plač tedy, dcero má nejmilejší; chvalitebné jest vyznání tvé upřímné lásky; plač, Onyro, pro něho, aby někdy tvá radost, když se s ním opět shledáš, tím větší byla. Nedej se však více podvodným snům mámiti. On se jistotně s kořistí domů navrátí; a kdyby umřel, čehož nejvyšší uchovej — neztratím-li já syna, svou podporu a všecko? Neztratí-li národ náš svého budoucího otce? Jakž bych já a jakž by teprv moji krajané sobě hořekovali, když ty nyní již tak nemírně naříkáš? Však pryč s těmito strašlivými myšlinkami — Maran jest ještě živ. Ha! Jak oni sobě vejskati budou, milá dcero, naši hrdinští bojovníci. Mně to tak přichází, jako bych již válečné písně jejich slyšel prozpěvovali a poražené nepřátely jejich naříkati/' Onyra: „Jest ti milé, otče, žalostné naříkání ukrutně zbitých nepřátel? Víš-li, koho by naši Amerikáni po obdrženém krvavém vítězství bohu obětovali? Majolo, Angličané jsou, proti nimž Maran můj a jeho zástup bojuje. Angličané^ bv tedy od vás byli trápeni a mordováni. Nezapomeň, z jakého já národu pocházím!" Majola: „Horším se nad řečí tvou. Jsou to slova Onyryf kteráž od své mladosti na tomto ostrově vychována byla? Jest to ta odměna, že jsem tě s nebezpečenstvím svého vlastního života před smrtí obhájil, když jsem té z plápolajícího ohně a z zřícenin tvého otcovského města vytáhl? Smrt a hrůza všecko děsila, nebo brannou rukou město-vaše dobyto a vše Šmahem zmordováno bylo. Tu jsem já spatřil tebe, kdežto jsi ani poČtvcrmo z místa odlézti vstavu nebyla; ruce jsi spínala a oheň počal na tebe padati; doprd střed ohně pro tebe jsem vskočíl; obořené zdi a hořící trámy valily se okolo nohou mých, s prací jsem tě z rozpálertN ho rumu vytáhl a na rukou svých z města do našeho leícnl vynesl. Od té doby jmenoval jsem tě vždv dcerou svou,, a kdykoli jsem na tebe pohleděl a na to nebezpečenství 128 s kterýmž jsem tě vysvobodil, se upamatoval, otcovské slzy polilv tvář mou." (S lítostí:) „S utěšenou myslí připomínal jsem sobě budoucí radost, jak bvch vás někdy v svém starém věku líbal a v svém lůnu vás chovaje s vámi dětinskou rozkoš měl. Ó starý blázne, kam se poděl ten radostný sen? Ouvro, tys nebyla hodna té otcovské lásky, nevděčné vy- ■ hov il jsem dítě —" «>nyra (padla mu k nohám): „Ach odpusť mi, otče — •i| 'i-.ť mi! Zarmoutila jsem mysl tvou, když jsem ji obveselili měla. Odpusť dceři své, ona tě dětinskou láskou miluje. « klflW bolesti mé, kteráž srdce mé proráží! Ale ne — já I ' m tebe příliš velice zarmoutila, za tisíc prokázaných l ■liudiiii rozhněvala — urazila — tebou pohrdla. Odstrč .........I ge.be, otče — odstrč od sebe Onyru, ona není více tv^ láskv - tvé otcovské péče hodna." ľak lebou k nohám jeho vrhla. Pro slzy nemohla víc úst •" vflil; a Majola, novou láskou k své dceři podjatý — (indii m n.1 /rini klesl; „Dcero! Onyro!" víc nemohl pro I "i dobi ro U jem* znai ,1 m ní i činí dělní u za op St: tíl ht l iľ iv V n a r I I Kapitola pátá Piutl oznámil Mamnoiu smrt. Onyra pmtn trpfla mjvitíi zármutek n A smrti Oba tiše dlouho na zemi leželi, vtom nenadále spěšný posel přiběhl, jenž se všudy po Majolovi dotazoval a nikde ho nadíti nemohl. Zde zdaleka zaslechl hlas jeho a na zemi jej ležeti spatřil. „Majolo, Onyro!" volal a třikrát jména jejich opakoval, ale žádné odpovědi nedostal, „ó bože, také-li mrtví jsou?" vzkřikl smutným hlasem a bědoval. Po mnohém volaní teprv pozdvihli oba hlav svých. „Kde jsme? Kde jsme byli?" zvolali oba. „Všemohoucí bože, kdož nás do toho stavu přivedl?" Spěšně vzhůru vstali a ulekli se přenáramně. když toho muže před sebou uhlídali, ježxo myslili, že tu žádného není, kterýž by je poslouchal. „Kdo jsi?" vzkřikla Onyra, „proč sem přicházíš na to místo, opovážlivý? Také-li chceš z nás v naší mdlobě posměch míti?" „Ne," odpověděl posel, „já přináším poselství od našich bojovníků." „Poselství od Marana?" vzkřikla Onyra a spěšně na stranu odstoupila. Nebo takový byl u nich obyčej, že žádná dívka nesměla přítomna býti, když se správci lidu nějaká důležitá zpráva přinášela. ,Jsou naši bojovníci zde?" ptal se Majola. Posel: „Polovic jich přirazilo k našemu ostrovu, druhá však polovice v boji zahynula." Majola: „A můj syn Maran?" Posel: „Co by mně bylo plátno, bych ti pravdu skrýval; jednou se přece dovědíti musíš; Maran, syn tvůj — jest — mrtvý." Majola: „Mrtvý?" (Tu zůstal Majola jako bez sebe, nemoha slova promluviti. A teprv po veliké chvíli opět takto s zajíkáním mluvil:) „Tedy ta byla vůle tvá, všemohoucí! Tedy taks usoudil, abych více svého drahého syna k svým prsům přitisknouti neměl? Ó jak odporné jest toto poselství! Hořčejší nad pelyněk!" (Opět se drobet vzpamatovala 130 ,A jak umřel? Umřel-li na outěku, čili v boji?* Posel: „On umřel jako hrdina. Již nás všickni naši opouštěli, my jsme toliko ještě jako zeď stáli; tu bojoval Maran ještě ze vší síly, ač se mu již na mnohých místech / ran vřelá krev valila — ze zástupu nepřátel vystoupil |rden, napřáhl meč svůj a Maran padl — houfně se na nás ilačili nepřátelé, mrtvý byl vůdce náš a pak i my, ode všech |nouce opuštěni, musili jsme coufati a prchli jsme z bojiště. V noci vrazili jsme na nepřátelské bojovníky, obklíčili jsme |r a některé jsme spolu s vůdcem jejich zajali. Již jSOu naši iíaiíí shromážděni a čekají na tebe, správce svého" Majola: „Jasně svítící Slunce, všemohoucí bože, tys mně vtnl mého syna, naději a jedinou podporu v mém starém liliem věku; ale sám v smrti jeho nalézám utěšení; nebo on i kko hrdina umřel, a mohl-li jsem já mu slavnější smrti iHtl? Takovou smrtí sešel, kteráž snad ani mně není usou I n ne po vypraveném poselství Onyra přiblížila. Majola .1. nu jí šel mdlým krokem. „Onyro, Onyro, připrav se," tokl, „neb toho máš zapotřebí. Syn můj, tvůj milý, není více; ItlUrJnvé ho odtud povolali a tam obdrží odměnu za své Ijtltuitl. Ještě se ale snáší duch jeho po vysokých horách; ..■ i.....tni až potud smířen. Někteří z lidu našeho přišli . |. iirk a přivedli s sebou zajaté; všickni starší s plném • liinmAIdSní čekají na mne, bych tyto zajaté nepřátely na ....... udioudil. Přestaň nyní kvíleti, nepřísluší to na tebe, n. d*. M,u.ni umřel jako hrdina. Pojď se mnou, dcero má, | iu tvého. Au/>litan vypravoval svňjpřfbéh a Onyra zvždžlo, že jest bratr jeji. Onyra měla velmi nepokojnou noc, zabitý Maran stále jí na mysli ležel a také udatného Angličana z očí spustiti nemohla. Nenáviděla ho, že Marana jejího zabil; a měla outrpnost nad ním, že snad posledně přece od divokých Indiánů nejukrutnější smrtí shlazen bude. Dlouho přemítajíc na své mysli, jaké by prostředky k zachování jeho vynalezu mohla, i upamatovala se, že ho dne včerejšího při bouřce všickni Indiáni opustili. „Tou příhodou" pomyslila sobě, „múz snad dfcuo Angličan přece při živobytí zachován by ti." Protož velmi rychle z svého lože vstala a tiše, aby jí Majola neslyšel, z chalupy své vyšla. S hrůzou a s strachem šla až na ono místo, kdež Angličan na hranici upálen býti měl. Daleko široko lehkým krokem celou okolní stranu proběhla, však nikde ani znamení po člověku nespatřila. Po dlouhém hledání mimo naději podál od sebe uslyšela jakési hnutí a Šust. Vlasy jí vzhůru vstávaly, srdce v ní náramně tlouklo a nemohla dále z místa kročiti. Když opět k sobě přišla, dodala sobě srdce a blíže jdouc při měsíci poznala, že jest člověk. A hle! to byl Angličan, jeho Onyra hledala. S velikou pokorou přiblížil se k ní, a nemoha hrubě slova promluviti, děkoval jí velice za pomoc, kterouž mu učinili 140 chtěla. Onyra ale mlčíc rukou pokynula a dala mu znamení, aby za ní šel, a uvedla jej do chalupy své s tím prikázaním, aby se tiše choval a otce jejího ze spaní neprobudil. Než právě tou chvílí Majola ze spaní se protrhl. Jako u vytržení z země vstal, a hledě s užasnutím na Angličana, ani slova promluviti nemohl. Onyra, viděvše otce svého, an jako omámený stojí, bez strachu ujala ho za ruku a těmito laskavými slovy k němu promluvila: „Odpusť, otče, mé opovážlivosti a provinění, jestliže to provinění jest, že jsem nepřítele našeho do chalupy uvedla. Víš dobře, že člověk jest jako my, i také on od nás lidského práva pohledávati může; aneb Čili tak bídně zahynouti má? Každé hovado skrylo se do své tmavé jeskyně před bouřkou, toliko jeho samého, kterýž nic tohoto ostrova povědom není, nechali jsme pod širým nebem. Patř na jeho od hladu a bídy vyzáblý obličej! I chtěla jsem mu dáti pojisti, a byť možné bylo, i jeho přede vším horším i samou smrtí ochránili." Majola: „I odpočiniž sobě, cizozemce, mám lítost velikou nad tebou. Však ale obyčej náš jest zajaté ohněm zahubiti, tak abychom naše zmordované s bohem smířili. Rád a míle bych tvůj život prodloužil, nebo prosba Onyrv, kteráž jest v mém starém věku mé jediné potěšení, velice mne pohnula; než sám o své vůli nejsem vstavu toho učiniti." Nato poručil dceři své, aby čerstvé ovoce přinesla, kteráž také hned všeho, což nejlepíího měla, shledala a jako nej-vzácnějšímu hostu k pojedení předložila. Ale Angličan pro radost ani se čeho prstem dotkl, než slzy vděčnosti tváři jeho polily, a pohnuv se v srdci, k nohám toho vážného starce se vrhl. Angličan: „Řekni, otče, jak ti mám děkovati za všecka ta dobrodiní, kteráž mně prokazuješ? Ústy zajisté toho učiniti nemohu, ale srdce mé hlasitě mluví; dnes ponejprv z pokory k nohám Člověka padám, ač vím, že ta poklona samému toliko Stvořiteli přináleží; než tobě a ušlechtilé dceři tvé vším povinován jsem a pokory své před vámi nemohu dosti Ml ukázati. Vy jste pohnuli srdce mého a nehledal bych nikdy mezi vámi takové dobrotivosti, kteráž ani mezi těmi nej-mravnějšími a nejvlídnějšími národy po celé Evropě není k nalezení." Nato Onyra přinesla ještě na Širokých palmových listech nasbíraného ovoce a nutila Angličana k pojedení tak přívětivými slovy, že z toho její outrpnost nad ním a lásku k bližnímu co nejpatrněji viděti bylo. Angličan velmi mírně toho pokrmu požíval. Majola, postaviv sc k němu blíže a pilně na něho pohleděv, zase k němu takto mluvil. Majola: „Cizozemce, vážím sobě tvé udatnosti a má veliká žádost jest, abych tvého života obhájil, aČ jsi mne mnoho zlého, příliš mnoho zlého učinil, nebo jsi mne v mém starém věku mé jediné podpory zbavil, poněvadž jsi mého syna zamordoval. On byl ten kmen, na kterýž se celý náš národ spolehnout! mohl. Patř na tyto mé slzy, kteréž smrt jeho z mých očí cedí. Od toho času nevylil jsem jediné slzy, co mně má žena umřela, ale nyní žalost má není k upokojení. Ó bys jej byl znal, toho šlechetného mládence! Jakáť to byla jeho srdnatost — z očí mu vyhlížela; on byl bojovník, jemuž rovného nenalezneš — a přece k každému laskavý. Ano, hlava jeho koruny zasluhovala, on by byl lépe vládl než vaši krvežízniví králové. Ach, já a národ můj všecko jsme sobě na něm zakládali; a tohos ty zamordoval — tomus ty svůj ostrý meč do srdce vrazil. Hle, cizozemce, jak ti to mám odplatili? Ty se třeseš — zbledl jsi — a pláčeš. I odpouštím tobě, tys ho neznal, odpouštím tobě; tys bojoval pro svou vlast, pro svého krvežíznivého pána, hubils mečem, jakž práva vojenská káží; ano, člověče, tobě odpouštím." Majola a ten Angličan s velikou žalostí se objali a Angličan ani ústy promluviti nemohl, než skloniv hlavu svou, usedavě plakal. „Otče," pravil potom, „snad sc všecko dá napravili; nyní budu tvůj, přijmi mne místo syna svého a já doufám, že naše společná láska nejvíce dokáže." Majola dlouho na něho hleděl a nemohl bolestí úst ote- 142 vříti. Pak pohnut jsa jeho slzami ujal ho za ruku a řekl: „Pravda jest, člověče, tvému pokrmu neměl jsem pelyňku přidávati; však odpusť mně, Člověk když přijde do starých let, velmi rád mnoho mluví a zvlášť o tom, což mu nejmilej-Šího jest. Však budu mlčeti, nebo i na tváři tvé smrtelné jizvy spatřuji. Nyní pověz mi příběh svůj, snad bůh dá, že se tím božskou prozřetelnost lépe znáti naučím. Počni, příteli! Onyra a já toho od tebe žádáme." Angličan: „Boha svého beru za svědka, že jsem zoumysla proti vám meče nevytáhl, kdybych jinač k vám byl mohl přijití. Láska k mým příbuzným mne sem táhla a já jsem nemohl se jinač do těchto končin světa vydati leč jako voják. V Londýnu jsem zanechal své milé manželky i dítek a šel jsem pohledati své sestry. Ó má nejmilejší manželko, mé milé dítky! Což vás nikdy více nemám spatřiti? Ach, kdo se jich ujme, kdo bude o ně pečovati! Oni pro mne pláčí jako nebozí sirotkové pro svého starostlivého otce; přes den desetkrát volají otce svého, ale nadarmo. Nebozí! Otce svého se nedovoláte, daleko od vás a snad navěky vzdálen jest. Ó Bože! Dlouho nevydržím, tvá přísnost jest veliká; a jakým způsobem jí zasluhuji! Však proč sobě na prozřetelnost božskou stěžuji? Ó blázen já! Jako bych neznal mocnosti božské a jako bych nevěděl, že jeho pomocí najednou všeho kříže a těžkostí i samé smrti zproštěn býti mohu. Ó neskončený Bože, odpusť provinění mé, ty jsi ten jediný, kterýž mně pomoci můžeš a kterýž mně dáš lu milost, abych se s svými zase šťastně shledal. Nyní tedy dejte bedlivý pozor a já budu vypravovat! příběh svůj. Angličan nejsem rozený, než Amerika jest má vlast tak jako vaše. Když mně bylo deset let, Amerikáni přepadli naše nově založené město a všecko zgruntu vyvrátili. S velikou hrůzou vzpomínám na to neštěstí; však co se vše dálo, o tom málo vím co povědíti; toliko ještě podnes proniká uši mé ten veliký křik a pláč nešťastných obyvatelů a hrozný hluk vítězných nepřátel. S velikou tíží ušli moji rodičové a sestra má prudkému ohni, aby tím ukrutnější 143 smrti v hrdlo padli. Ó nešťastná noc, kteráž mne tehdáž ze všeho obloupila, což mně milé bylo! Sotva jsem byl pět kroku od domu, tu nenadále z povětří přiletěla jedovatá střela a tělo mého otce prorazila. V tom okamžení padla i také matka má k nohám mým, rovně takovou střelou raněná, a oba již v chropotu jsouce, dali mně a mé sestře poslední požehnání. S svou sestrou chtěl jsem se dáti na utíkání aneb aspoň do náručí ji vzíti, poněvadž ani hrubě choditi neuměla; a vtom, obořivše se, zdi tu nebohou nešťastnou dívku zařitily. Já slyšel její křik, chtěl jsem jí spo-moci; než vtom přistoupil jeden divoký Amerikán, silný a veliký jako strom, vytáhl ji z těch zřícenin a na svých nikou ji odnesl. Volal jsem: ,Vezmi mne s sebou,' on mne však neslyšel, nebo hluk od zbraně nepřátelské a kvílení lidu bylo veliké. Dlouho jsem za ním chvátal, až pak potom jiný Amerikán palicí mne udeřil, že jsem na zemi jako mrtvý padl. Když jsem opět z těžkostí a bolestí svých procitl, ležel jsem v prostranném polním stanu; rány na hlavě mé byly obvázané, ne ale rány srdce mého. Jeden starý Angličan přistoupiv ke mně chtěl mne těŠiti, než můj pláč nebyl k upokojení. » Jak mně ten Angličan vypravoval, on mne, utíkaje před nepřátely a znamenaje, že ve mně duch jest, spěšně uchopil a do polního ležení odnesl. Od té chvíle dlouho jsem byl u něho, ale má mysl nikde pokoje nenalézala, nebo jsem neustále sestru svou velmi velice miloval, a jakžkoli mne vyrážel a těšil, všecko při mně bylo nadarmo. Posléz dostal jsem se do Londýna, štěstí mně přálo a po málo letech jsem se oženil. Maje v hojnosti statku a bohatství, ještě jsem více toužiti počal, bych svou sestru také tak šťastnou viděti mohl. Ta žádost den po dni více se ve mně množila, až jsem posléz, zanechaje všeho, mé manželky a milých dítek, na tuto nejnebezpečnější cestu se vydal. Ach ona snad kdesi jako otrokyne od tyrana svého trápena jest; snad pláče nad svým neštěstím a snad k upokojení jeho hovädské žádosti každé chvíle jemu na službu býti musí. Právě by nyní 144 tak krásná byla jako ty, šlechetné děvče — snad v tvých letech, bělavé vlasy měla jako ty a její modré oČi rovně by se tak třpytily; jak se pamatuji, ty jsi k ní nemálo podobná, i tvá bílá tvář prozrazuje, že nejsi na tom ostrově zrozena." Majola a Onyra s velikým ho podivením poslouchali a neustále naň hledíce vzdychali. Když pak mluviti přestal, Majola, nepromluviv ani slova, spěšně odŠel do své druhé chalupy, a navrátiv se po malé chvíli, nesl jakýsi malý kousek mědi a pravil: „Příběh tvůj patrně mi ukazuje, že šlechetné srdce máš; přijmi požehnání z rukou mých, dobrý mládenče, ještě nikdy zlořečení z úst mých nevyšlo; přijmi tedy požehnání z rukou mých a buď šťastný až do skonání života. Cím více ale na tebe hledím, tím více mysl má nepokojná jest; řekni mi, poznal-li bys rodiče své?" Angličan: „Zdali bych je poznal? Mezi tisíci prstem bych na ně okázal." (S velikou radostí:) ,Jsou ještě živi? Otče, mluv, pověz mi, já se té zprávy nedočkám." Majola: „Ó dobrotivé Slunce, jestli jsi mne až dodneška pro zármutek i pro radost dochovalo! Angličane, znáš podobu tohoto vyobrazení? Znáš toto písmo, které na něm stojí?" AngHčan s třesoucí rukou chopil se toho obrázku a bedlivě hlrděv hlasem zvolal: „Ó Bože! Jest otec můj!" Majola: „Tvůj otec, pravíš — snad tě mejlí tvé slzavé oko." Angličan: „Bohu živému přisahám, že to můj otec jest — prosím, pověz mi o mém otci; ty máš o něm povědomost. Ó mluv, také-li tehdáž smrti ušel; aneb snad zde jest; uvidím ho zase; ó Bože, to jest obraz jeho, to jest jméno jeho, Dikinson stojí napsáno, a Dikinson jest jméno mé — jaks přišel k tomu obrazu?" Majola: „S tvým otcem se více neshledáš, leč někdy na věčnosti. Zatím však zde obejmi sestru svou, Onyra jest vpravdě sestra tvá. Tento obraz visel jí na hrdle jejím, když jsem ji málo živou z zřícenin vytáhl; já jsem byl ten Amerikán, kterýž jsem ji při životě zachoval." 145 S velikou radostí Angličan objal sestru svou a zvolal: „Má sestro!" a Onyra: „Můj bratře!" Více nemohli pro radost mluviti. Majola stál a byl velice pohnut nad tímto šťastným shledáním a dnes podruhé jaktěživ plakal; to však byly slzy radosti. Majola: „ó, že zde není přítomen Maran, syn můj. Di-kinsone, já jsem hned od její maličkosti o ni takovou péči měl jako o svou vlastní dceru; i nyní tebe za svého syna přijímám místo Marana. Ó bys jen mého syna byl ušetřil, aby od tvé ruky byl nemu sil zahynouti." Dikinson: „Budiž, otče, dobré mysli, i snad já ti také nějakou radost způsobili mohu — věz, tvůj syn bezpochyby ještě živ jest — já jsem ho nezabil." Onyra (s největŠím podivením): „Co pravíš, že živ jest?" Majola: „Člověče, jest mně přes sto let a vpravdě za hřích můž sobe počisti, kdo by ze mne posměch míti chtěl. Tvůj bůh jest také můj bůh, nebo on nás všecky stvořil. Nechť jest on kdokoli, tresce svévolnosti; posměchu já nc-zasluhuji, a tím méně od tebe." Dikinson: „Nemám já z tebe posměchu žádného, bůhví. Poslyš nejprve a snad cele mysl tvou upokojím. Když všickni vaši bojovníci coufali počali a pak dokonce v zástupu jednom utíkali, ještě toliko jeden mladý Amerikán s několika svými tovaryši mezi těly našeho zabitého lidu stati zůstal a právě jako zuřivý lev bojoval. Krev na všech stranách z něho chlípěla, a přece srdnatost jeho nezemdlela. Vždy více tenčil se zástup jeho a také i naši velice padali. Tu jsem já stoupil před něho chtě se s ním potýkati; on s velikou silou napřáhl sekeru; ale ta síla byla jeho poslední, ruka mu klesla a on vypustil sekeru. ,Zabij mne,' vzkřikl s neohrozenou myslí, ,to jest má jediná žádost — zabij mne a učiň konec mému životu — a neuváděj mne v otrockou podrobu."1 Majola: „Ach pro tu řeč hoden jest slouti mým synem — tys ho tedy nezabil — ale v pouta k jeho větší potupě jako otroka ukoval?* Dikinson: „Bůh jest můj svědek, že jsem toho neučinil. Když jsem já svůj meč naň napřáhl, klesl Amerikán. V mdlobě ležícího vynesl jsem jej z boje v rukou svých; rány jeho nebyly tak příliš nebezpečné, jako že více ustavičným bojováním ustav, mdlobou na nohách stati nemohl. Hned jsem rány jeho svou rukou obvázal a k posilnění jemu nápoj i pokrmy přinesl. Sotva ale tak za hodinu ležel, tu zazněl hlas polní trouby a já musil s zástupem lidu svého do pole vytáhnoutt a rozptýlené nepřátely stíhati. Ještě jednou odebral jsem se do svého stanu a vzbudil jsem toho Amerikána, věda, že by tu před ukrutností mnohého muže dosti jist nebyl. Nato ještě jednou obvázal jsem rány jeho, dal jsem mu zbraň, a poněvadž soumrak byl, vyvedl jsem jej z našeho ležení. S jakou vděčností a pohnutou myslí mně děkoval, nemohu vysloviti; a já sám nevím, jakým způsobem ten Amerikán, aneb tvůj syn, tak mnoho milosrdenství při mně nalezl. Velice stiskl mi ruku a pravil: Jsem-li hoden tvého dobrodiní? Tys mne mému starému otci, mé truchlivé milence a mé vlasti zase navrátil; bůh ti požehnej, kterýž všecko osvěcuje; na věčnosti budu ti někdy více děkovali,' a vtom se mezi houští ztratil. Polní trouba již podruhé zazněla a já musil na rychlost v poli stati. Od té chvíle neviděl jsem ho, nebo po málo hodinách byl jsem od vašich zajat. Můž tedy býti, že všemu nebezpečenství ušel, a snad jej co nejdříve zase uhlídáš." Velikou radostí padla mu Onyra okolo krku. „ó bratře můj," vzkřikla, „tys obhájil život mému Maranovi. jak ti mám dosti děkovati? Zase jej spatřím a jistě co nejdříve s ním se shledám." Pak se obrátila k svému starému otci, kterýž v hlubokých myšlinkách byl, a ještě pro radost slova promluviti nemohl. „Otče," řekla k němu a padnouc objala nohy jeho, „otče, můj bratr mého Marana při životě zachoval a my bychom neměli toho způsobili, aby Dikinson, bratr můj, při Živoiě zachován byl? On podle ukrutného obyčeje našeho národu má na smrt vydán býti? Ne — toho má láska a má bolest nedopustí, raději sebe sama na smrt 147 vydám — do ohně za ním vskočím." Majola: „Ani jeden, ani druhý z vás neumře. Dikinsone, tobě mám za život syna svého co děkovati; všecko učiním, abych i život tvůj obhájil. Zejtra podle ortele měl bys spálen býti, však nelekej se, naleznuť já prostředky, že ta přísnost místa míti nebude. K kněžím půjdu, namluvím jim, aby lidu zlé věci za několik dní prorokovali, a snad do té doby pro tebe jasněji slunce svítiti bude. Však především až do poslední chvíle musíš skrytý zůstati, nebo zde v chalupě, do kteréž každý obyvatel svobodný přístup má, nesmíš býti. Mé důstojenství a všecka vážnost, v kteréž u lidu stojím, nebyla by nic naplat, s násilím odvlékli by tě a nejukrutněj-£í jest smrt, kteréž bys nikterak ujiti nemohl. Poslechni tedy, co ti řeknu, a přijmiž radu mou. Daleko odtud v jednom cípu našeho ostrova jest oudolí, k pohledění strašlivé a hrozné, vejŠe při něm na skále stojí velmi staří dubové, jenž se sotva kořene drží, a zdáť se, jako by každé chvíle dolů spadnouti měli; když se moře zbouří, s velikým hlukem tam své vlny na břeh vyhazuje; po straně pak z vysoké skály potok jako křišťál čistý s libým šustěním dolů padá. Pronikavý křik dravých ptáků vůkol všecku tu krajinu naplňuje a v noci takovou hrůzu Činí, žeť lidem vlasy vzhůru vstávají. Do těch míst z našeho lidu žádný sobě nedôveruje jiti, neboť se vůbec praví, že tam takoví bohové, kteříž lidského pokolení nenávidí, sobě obydlí zvolili, a neníť žádnému povědomo, jak ono místo vyhlíží, než mně, tvé sestře Onyře a synu mému Maranovi. Chceš-li se tedy pro zachování svého života tam skryti, za dlouhý čas budeš bezpečen; Onyra tě tam provodí a já ti dám tak mnoho potravy, co bys za den vystačiti mohl, a zítra na noc ještě tobě mnohem více přineseme. Můž býti, že ještě jiný nalezneme způsob a prostředek, kterýmž tvůj život budeme moci za-chrániti." Dikinson, poznaje dobrou radu starého Majoly, s velikou vděčností mu děkoval a požádal, aby mu luk a Šípy na cestu dal a že hotov jest jiti, kamž jej koli milá sestra jeho ua povede. Když již lukem ozbrojen byl a sestra jeho Onyra potravy nabrala, což na celý den i déle stačilo, Majola ještě jednou jako laskavý otec přistoupil k Dikinsonovi a políbiv čelo jeho řekl: ,Jděte, mé děti, požehnání mé provázejž vás; nemeškejte však, neboť jistě půlnoci jest a měsíc nebude vám také již dlouho svítiti. A ty, Onyro, jak se maličko rozední, přinesiž mi tu potěšitelnou zprávu, že vás žádné neštěstí nepotkalo a že tvůj bratr přede vším zlým dosti bezpečen jest." Tu je oba ještě jednou políbil, mile stiskl ruku Dikinsonovi a rozžehnaje se s nimi propustil je od sebe a tak dlouho za nimi hleděl, dokud jich oči jeho neztratily. Potom klekl na kolena svá a vroucně bohu děkoval, že mu syna jeho Marana při živobytí zachoval, a prosil, aby mu ho zase brzy do rukou přivedl. Pak teprv vstana od země, ubíral se do své chatrné chalupy a tu ostatek noci s pokojnější myslí a v odpočinutí strávil. Dikinson a Onyra s veselým krokem chvátali na ono místo, kteréž jim bylo uloženo, a bratrská láska dodala jim srdce, že se žádného neštěstí nestrachovali. Však přece Onyra začasté zůstala tiše stati, když znamenala, že se kdes zdaleka cosi pohybuje. Každý stín stromu, každý šust nej-menšího listu přicházel jí tak, jako by Amerikány slyšela, kteříž bratra jejího hledají, a myslila stále: „Zde aneb tamto před jejich ouklady se schováme." Posléz dostali se na kopec, kterýž se cípu ostrova dotýkal. Tu řekla Onyra: „Bratře, buď veselé mysli, naše nebezpečná cesta vzala své skončení; blízko odtud jest tvé obydlí, v němž bezpečně obývati budeš." Zdaleka slyšeli pronikavý křik mořských ptáků a stromové větrem klácení náramně skřípěli. Než přirozenost, matka vší zemské krásy, také se o to postarala, aby to strašlivé místo přece nějak okrášleno bylo. Na břehu z vysoké skály prýštěl se potok a podle něho stála jeskyně, kteráž více podobenství měla, že lidskýma rukama udělána jest, než aby od přirozenosti tak způsobena byla, a dost možné, že v ní obyvatelé toho ostrova před 149 dávnymi časy svou zbrojnici měli a že po Časích skrze zemětřesení k zboření přišla; nebo do půlkola na způsob po-loměsíce stáli ještě tesaní kamenové, však veskrz mechem byli zarostlí. Před jeskyní bylo mnoho vysokých stromů, kteříž ji stínili; a ostatně to položení bylo tak krásné, že sobě Člověk pěknějšího obydlí žádali nemůže; než jediné škoda, že toto místo nyní bylo pusté a ode všeho lidu uprázdněno. Tito dva poutníci sedli pod strom na mech, a když sobě maličko oddechli, Dikinson počal své sestře vypravovati o lásce své manželky, kteráž s ním pro lásku z Francouz utekla. Jeho manželka byla z knížecího rodu, však zapome-nuvši na svůj stav, zvolila sobě jej za manžela a šla s ním do Londýnu. Když Dikinson všecky své příběhy vypravoval a jaké kde nebezpečenství měl, Onyra jej velmi bedlivě poslouchala a rovněž o lásce, kterouž k svému Maranovi má, přemýšlela. Najednou přišla na ni dřímota, a nemohŠi se od spaní zdržeti, hlavu na bratra svého sklonila. Dikinson, an za celé tři dny a tři noci oka nezamhouřil, také žádal odpočinutí; podepřel hlavu na zetlelý dub a na té tvrdé zemi tak líbezně usnul, jakoť by pak na nejměkčejších peřinách ležel. Zdaleka však od břehu přicházel jakýsi temný hlas i také šplochtání vesel bylo slyšeti, až potom malá lodí k břehu přirazila. Muž koží lvovou přioděný na břeh vystoupil a jiný louž lodí dále na břeh táhl. Zdlouha od břehu kráčel nahoru a bedlivě celé okolí prohlížel. Toul chrastil mu na zádech a v ruce držel široce okované kopí. Aj, muž tento byl — Maran. Nyní se navrátíme zpátky a maličko Maranových příběhů poslyšíme. 150 Kapitola devátá Muran v anglickém zajeti, a jak na wohodu fmit-l. /.asc mu nebezpečenství nastávalo. Když Dikinson Marana do svého stanu přivedl a rány mu obvázal, přišlo na něho libé spaní, kteréž jeho zemdlené tělo velmi občerstvilo, a necítil víc takových bolestí. Smutně ale kráčel z toho anglického ležení, že se tomu svému dobrodinci ničím odsloužiti nemohl. On neznal toho šlechetného Angličana, kterýž maje bytí nepřítelem, nad Mátaném jako nejlaskavější přítel takovou outrpnost měl. Maran zticha podle něho šel, a když přišli padal od ležení, Angličan na znamení své příchylnosti stiskl Maranovi ruku a řekl: „Odejdiž k svým" a z ocí se mu zmizel. Maran zůstal stád jako zmámený, nebo ode všech opuštěn byl a nevěděl, co sobě počíti. Noc byla velmi tmavá a vůkol a vůkol nepřátelé stáli. Nepovědom v těch místech, nenalézal žádné cesty, kteráž by jej bezpečně odtud vedla. Posledně s jakousi zmužilostí vzal před sebe, že dále do lesa půjde a tam za nějaký čas ukrytý zůstane. ,Já jsem byl v boji," pomyslil sobě, „snad již dvacetkrát byl jsem v nebezpečenství a bůh mne chránil; i proč bych měl nyní o jeho pomoci pochybovali? Co bůh chce, to se stane a nebude mně lze tomu se vyhnoutt." A tak poručiv se do vůle boží, dále svou cestou kráčel. Tu mu zase na paměť" přišla jeho nejmilejší Onyra, kterouž s bolestným srdcem opustil; tu starý otec jeho, kteréhož ještě jednou do smrti viděti žádal. V takovém zármutku a v truchlivých myŠlinkách položil se na zemi a o svém budoucím osudu chtěl přemejšleti. Najednou zdaleka uslyšel hlas, kterýž ze zástupu lidí pocházel. Velmi tiše skrze křoví bral se dále podle toho hlasu, chtěje zvěděti, jsou-li to jeho lidé, anebo nepřátelé. Než jak velice se lekl Maran, když spatřil tři evropejské vojáky, kteříž posadivše se v tu chvíli, peníze počítati a snad se o ně děliti chtěli. Když Maran blíže k nim přilezl, 151 zabodlo mu ještě více srdce. Vedle těchto vojáků viděl jednoho Amerikána jako hovado svázaného a poznal jej, že jest jeden z jeho nejudatnějších bojovníků, kterýž byv poraněn před jeho očima, na zemi padl. Toto spatření dodalo srdce Maranovi; maličko nazpět postoupil, a napřáhna kopí své, rychle je jednomu Angličanovi do boku vrazil. Druzí dva, leknuvše se té smrtelné rány, na obrat byli ze země vzhůru a svých zbraní se chopili. Než Maran jako lítá zvěř vrazil mezi ně a jednomu z nich z ruky meč vytrhl a v témž okamžení druhého protekl, takže mrtvý na zemi padl. Třetí, vida, že se tomu zuřivému lvu obrániti nemůže, nepřemejšlel dlouho a v tu chvíli jako prudká střela prchl, nechaje všeho po sobě, o čež se prve s ostatními Angličany děliti chtěl. Maran po této krvavé půtce přistoupil k svému krajanu, kterýž svázaný na zemi ležel. Radost jeho byla veliká, že jednoho Amerikána od smrti aneb aspoň od nejtěžšího otroctví osvoboditi mohl. On hned tomu zajatému pouta rozrazil a z vazby jej propustil s takovou radostí, jako by nad ncjvětŠím zástupem nepřátel byl zvítězil. Potom Maran pilně se tázal, také-li by mu povědomo bylo, kde se Amerikáni poděli. Však ale tento nemohl mu žádné zprávy dátí, než že množství zbitých a smrtelně zraněných na bojišti spatřil. Pak řekl: „Těmito slovy všecko ti vypravili mohu. V prvním potkání myslil jsem, že se vítězství na naši stranu nachyluje; i byl jsem tím srdnatější, maje za to, že ty naše ukrutné vrahy na hlavu porazíme. Než kdo se mohl tomu pekelnému ohni jejich ubrániti? Kulky neustále mně okolo uŠí fičely a právě takovou kulkou byl jsem do nohy postřelen, takže jsem hned na zemi padnouti musil a více k potýkání dostatečný jsem nebyl. Nato vrahové naši takmer všecka těla našeho zbitého lidu prohlíželi a ještě tu množství poraněných Amerikánů prve nevídaným způsobem a ncjtěžší smrtí zmordovali. Bědování a kvílení jejich bylo hrozné a srdce mé bolestí ve mně se pukalo. Pak také přišli ke mně. Byl jsem hned vzhůru a nebyl můj oumysl 152 jiný, než že jich ještě několik na věčnost odešli. VŠak vtom Angličané, vidouce, že na nohou stati mohu, zmocnili se mých rukou a svázali mne, jakož jsi sám ty vazby viděl, a vlékli mne za sebou více, než vedli. Těl z našeho lidu nespálili, aniž zahrabali, než zrovna na svrchku země ležeti nechali, pravíce, aby draví ptáci tyto mrchy za pokrm měli. A tak nyní víš, jak se se mnou dálo, a bezpochyby všickni naši ostatní od těch vrahů zmordováni jsou." Při takovém vypravování oba Amerikáni velmi tiše dále do lesa kráčeli. Vtom ale uslyšeli hluk a hovoření většího počtu lidu; i dí jeden k druhému: „Toť nepřátelé jsou; vizme, abychom bezpečné místo nalezli, sice oba nešťastní jsme." Lezli tedy počtvermo skrze křoví, až pak k jedné jeskyni přišli, kteráž se jim dosti bezpečná býti zdála. Po malé chvíli nedaleko odtud táhl nepřátelský zástup a sem tam rozeslaní vojáci všudy Amerikánů hledali. V jakém strachu a ouzkosti byli tito dva Amerikáni, každý sobě může pomysliti. Jedva maličko tohoto strachu zproštěni byli, přišli angličtí Špehýři a zde blízko jeskyně na zemi se posadivše čerstvou vodu z svých plechových lahvic pili i následujícím způsobem mezi sebou rozmlouvali. Eduard: „Bratře, nemyslím jinač, než že to sami ďáblové byli, nebo tak hrdinská mysl a zmužilost ani v Evropě není k spatření; stáli jako skála — a viděl-lis vůdce jejich? Ten bojoval jako lev, než padl jako komár." Rondám: „Ovšem viděl jsem toho zuřivého tygra, ani na krok z místa neustoupil. Když ale upadl, to byl outěk toho divokého lidu; v to okamžení všickni jako myši zalezli." Eduard: „Mně ho vpravdě bylo líto, toho nebohého mládence; žádal jsem sobě, kdybych ho živého byl mohl dostatí, nebo by zajisté za něho veliká vejplata byla." Rondám: „Že ty všecko pro peníze děláš; vždyť jsi jej mohl míti! Však ještě něco mi na mysl připadlo: mně se zdá, že se ten Amerikán uměl pevným udělati, neboť mu jediná"kulka kůže neprorazila, a snad od potýkání unaven mdlobou padl." 153 Vtom přišel zástup Angličanů a hlasem křičeli, že žádného víc Amerikána k nalezení není, k tomu pravíce: „Do padesáti ncjstateČnějších našich mužů před lesem zbili a ještě jednou tolik zajmouti musili, neboť z vyslaného zástupu ani jediného muže nenalézáme." Potom celý zástup pryč odtáhl. Kapitola desátá Murau byl ot! lvu jurfMitluut. Obu Amerikáni Anfitiťfiiuhn ut/joli h»ií o /wj malém nebezpečenství k svému ostrovu f>nfitouli. Když sc již Angličané daleko byli uchýlili a svítati počalo, Amerikáni v největší tichosti vybrali se z své jeskyně a teprv ponejprv cítili, že žaludek jejich hladem zmořen jest. I Šli sem tam pokrmu sobě pohledali. V tu chvíli uslyšeli šust mezi houštím a zdlouha se k nim lev přibližoval, kteréhož se prve nenadáli; jako oheň třpytily se oči jeho a srst na něm vzhůru stála. Maran hned hotov byl do boje, chtěje Ivovou silou Iva poraziti a přemoci. Než zuřivý lev nedal se odstrašiti, slintaje velice a zatínaje zuby, a když Maran coufati počal, tato lítá zvěř vyrazila na něho tak prudce, že pazourům jeho více se vyhnouti možné nebylo. Vtom druhý Amerikán, maje meč přeostrý v ruce, jejž Maran svým nepřátelům odjal, promrštil jím Iva tak náramně, že s strašlivým řvaním na zemi padl, a Maran jej potom ještě svým kopím protekl. Na ten způsob Amerikán zachoval Marana při živobytí, kterýž Amerikána prve také z rukou nepřátel, ano snad od nejtěžší smrti osvobodil. Nato Amerikán odřel Iva a kůži z něho za plášť Maranovi dal. Ještě za dva dny zůstali v té jeskyni a pokrývali se, nebo před nepřáteli ještě bezpečni nebyli, a z zabitého Iva masem se živili, kteréž na slunci pekli a napoly syrové jedli. Třetího dne teprv pomyslili na cestu do své krajiny; než 154 veliká voda byla jim na překážku, a odkud měli koráb vžiti? Maran hned svou radou byl pohotově, aby totiž k moři otesané stromy svalili, a je na břehu svázajíce houžvemi, ten vor místo lodí na moře pustili; pak dí: „Bratře, bude-me-li v nebezpečenství, ty umíš plavati a jáť to umění také velmi dobře znám." Jakž Maran řekl, tak se stalo a hned druhého dne ranním jitrem na moře se pustili. V jakém byli nebezpečenství, snadno můžeme soudili, poněvadž vor mořskému zmítání nikterak odolati nemohl. VŠak v tom svém zármutku a strachu nebyli dlouho; když slunce zapadalo, uzřeli při jednom ostrovu, kudy se plaviti musili, malou lodí t s vesly, kteráž lidem, jenž na ten ostrov vystoupili, přináležela a provazy k vysokým stromům přivázána byla.,Také tu spatřili oheň a tím byli ujištěni, že sem bezpochyby nepřátelé mořskými vlnami zahnáni byli. Když se dále k ostrovu přiblížili, jaké to bylo jejich leknutí! Pět Angličanů na zemi leželo, aniť spí, a vytažené meče při sobě mají. Amerikán, Maranův tovaryš, chtěl v tu chvíli všecky tyto nepřátely zmordovati; než Maran postavil se mu na odpor a takť k němu řekl: „Co chceš činiti, nesmyslný? Což nevidíš, že nám božská prozřetelnost pomoc opatřila, abychom, jsouce ode všeho nebezpečenství osvobozeni, touto cestou šťastně domů se navrátili? Aneb chceš skrze svou nerozšaf-nou vzteklost tuto nejpěknější příležitost zmrhali? Medle, co myslíš, také-li bychom svým životem jisti byli? Jestli jednoho zamorduješ, jeho křikem ostatní se probudí, a jsi-li tím jist, že jich tu více skrytých není? Tu bys viděl a slyšel zbraně okolo hlav našich šuměti. Pojď, dokud čas a to štěstí nám propůjčeno jest; pojď, a vstup do lodí, kterouž hned odváži, a táhniž veslo tou silou, jakož i já učiním, abychom brzy vlast svou spatřili." Tiše tedy na lodí vstoupili a spěšně a bez hluku jako střela od břehu odrazili. Božská moc všecky věci řídí a ctnost a nevinnost vždy zachráněna bývá, byť se již i smrt nad hlavou člověka vznášela. Oba Amerikáni plavili se již za několik dní a po- 155 slez zemdleli tak velice, že ani více vesel utáhnouti nemohli. Jedné noci při plném měsíci spatřil Maran daleko odtud ostrov vysokými stromy okrášlený, a když se potom přibližovali, poznal, že jest to ono místo, kdež jeho starý otec, jeho milá Onyra a všickni ostatní příbuzní přebývají. Ta radost, že se s nimi opět shledá, dodala mu nové síly a počal jako nejsilnějŠí muž veslem táhnouti. Však v té rychlosti sotva jedinou míli se plavili, nenadálý vítr pojal lodí jejich, odrazil je od břehu daleko a jimi náramne zmíial. Kam se v tu chvíli octli, bůhsámví; ani jednomu, ani druhému ostrov z té strany znám nebyl. Po mnohém zmítání, a když se již dosti od své vlasti byli vzdálili, teprv Maran poznal, že přece daleko od svého ostrova není. Prudké moře, kteréž se v oné straně jako vítr točí, za dvě míle cesty je zaneslo a vyvrhlo v úžinu, kterouž sc potom po mnohých nesnázích k ostrovu dostali. Když z tak patrného nebezpečenství vyvázli, Maran, vzpomenuv na svou Onyru, nabyl nové síly a žádal toužebně, by v tu chvíli u ní býti mohl. Posléz připlouli k břehu a prve, než lodí uvázána byla, Maran vyskočil z ní a radostně kráčel cestou, děkuje bohu, že ho ode všeho zlého ostříhal a šťastně jej do vlasti přivedl. Kapitola jedenáctá Maran svou milou Ony m nalezl c nikou tizosinitr. ClitiV Ihkinsonu zamordovali, viak od Onyry zvMěl, kdo on jrst. V tom pustém místě, neb tu kolem okolo daleko žádný nebydlel, Maran za velikou chvíli obcházel, a přiblíživ se k jeskyni, kdež se Angličan, bratr Onyry, před ukruten-stvím Amerikánů byl skryl, uslyšel tiše lidi dychati. I ohlížel se na všecky strany a zůstal stati. Než kdo mně vypraví uleknutí toho Amerikána? Kdo jeho ouzkost? Kdo jeho zuřivost? To vše v jednom okamžení jeho srdce opanovalo. 156 Maran viděl svou Onyru, že na prsích cizozemce odpočívá. Tak sebou škubne pocestný, když nenadále hrom do dubu tluče, kdež se on před lijavým deštěm skryti chtěl — Maran ještě nevěřil zraku svému, přiblížil se dále a znova bedlivěji obě osoby prohlížel; však vždy viděl svou Onyru. Zubami skřípěl, oči jeho ohněm se jiskřily, pěny mu stály u huby a na všech oudech se třásl. Maran viděl tu osobu, kterouž s nebezpečenstvím svého života od smrti zachránil a kterouž více než samého sebe miloval; tu spatřil nyní v rukou cizího muže, když právě na to myslil, že již Onyru jakožto svou milou manželku objímat! a její lásky požívati bude. „Ha, Onyro," zvolal s zuřivostí do pysku se kousaje, „takto-li odměňuješ mou lásku? ó by mně možné bylo docela tebe z mého srdce, ano i z mysli vypudili; nejsi hodna mé lásky; než běda mně, že tě příliš miluji. Ach Onyro! Onyro! Jak jsi ty mi nevěrná, a přece tě miluji; také-li mne můžeš tak velice soužití a trá-piti! Však proč prodlévám a nechám ji v rukou cizozemce, jejího milovníka? Proč obou smrtí nemstím, vždyť obou provinění veliké jest? A což není hromu, kterýž by jej na tom místě rozrazil? Aj tedy já sám nad ním se pomstím a pak nechť ona pláče nad jeho mrtvým tělem dosytosti; jeho rozsápám k jejímu posměchu a ohyzdnou duši jeho zlým bohům na věčnost odešli." Tu napřáhl Maran své okované a ostré kopí na Angličana, rána byla vzhůru a již jej proteknouti chtěl. Však v to okamžení trhl rukou a zůstal jako kámen nepohnutelný a kopí vypadlo mu z ruky. Ještě jednou pohlédl naň, zdali ho toho cizozemec obličej neklama — as jakým podivením poznal, žeť to ochránce jeho jest, kterýž jej z rukou nepřátel byl vysvobodil. Maran lekl sr ho náramně a dva kroky nazpátek coufl. Velikou bolest v svém srdci nad tím cítil, že toho tak blízko a jako věrného milovníka u své Onyry vidí, kterýž jej nedávno od smrti osvobodil. Rozmejšlel se za hodnou chvíli a pak zase tato slova promluvit: „Proto jsi mně tedy život zachránil, abych na tak ohavné věci patřiti musil; ne — já 157 ti nejsem ničím povinován, ničeho ti dlužen nejsem, neboť tys mne z smrti vydobyl, abych skrze tebe tím vetší trápení snášel. Ty tedy, ještěrčí plemeno, musíš umríti, ano rukou mou shlazen býti." Spěšně zase své kopí chopil, a chtěje znova napřáhnouti, uslyšel Onyru, kteráž ve spaní takto zvolala: „Ó Marane, můj milý, kýž tě mohu ještě jednou spatřiti!" Tento laskavý hlas pronikl srdce Maranovo, však v tu chvíli tato slova na zlou stránku sobě vykládal pravě: „Ha! Ve spaní tvé svědomí tě hnete, kterého bdíc udusiti nemůžeš!" Zase s pohnu tým srdcem takto mluvil: „Ó bys tak ke mně mluvila, když procitneš! Ó by opět ten hlas tvého upřímného srdce byl! Ach já se nemohu více zdržeti, musím tě obejmouti." Tu Maran sklonil se k své Onyře a její rozpálené líce líbal, až se ona ze spaní protrhla a Marana, nevědoucí koho, s urputnými slovy od sebe odstrčila. Maran na to vykřikl: „Ó nehodná! Má přítomnost takové tobě hrůzy nahnala, že se víc nepamatuješ na naši lásku? Bojíš se o svého milovníka, aby ho Maran svou rukou nezahladil? Padni mu okolo krku, líbej ho ještě jednou a naposledy; učiň to, jakož jsi svému Maranovi činívala; těš se s ním ještě jednou, neboť se již smrt nad jeho hlavou vznáší. Tu teprv Onyra z svého sna procitla; hleděla na Marana jako u vytržení a poznala, že jest její milý, s kterýmž se právě tou chvílí ve snách obírala. Rychle se vzchopila a vzkřikla: „Marane!" a padla mu okolo krku. Maran však odstrčil ji od sebe a znova napřáhl kopí proti Dikinsonovi. Onyra náramně vzkřikla a Dikinson, protrhna se ze spaní, velmi rychle vstal od země. V tu chvíli Onyra do rány Maranovi se postavila a zvolala: „Nešťastný mládenče, čeho se dopouštíš? Můj bratr jest, kterého tak ukrutně za-mordovati chceš; aneb jestliže chceš, abych i já umřela, tedy zabij jej, však dříve mne, tvou milou Onyru, probodni!" Maran hleděl na ni s podivením a nemohl slova promlu- 158 I viti; posledně s zajikavým hlasem tázal se Dikinsona: „Cizozemce — tys — její — bratr?" Dikinson: „Ano, příteli, tvá milá Onyra jest má vlastní sestra; sestra má, kteréž jsem tak dávno hledal a nalezl jsem ji právě tím časem, když mně nejukrutnější smrt nastávala. Marane, tvůj dobrotivý otec jest ochránce můj, on mně toto před smrtí bezpečné místo vykázal a má nejmilej-ší Onyra jako anjel strážce na tuto poušť mne dovedla. Od první chvíle až do této hodiny mě živí a otec tvůj jest tak milostivý, že mne chce před smrtí zachrániti." Maran: „ó bože! Jak šťastně jsme se shledali! Velmi podivný jest příběh tvůj." Dikinson: „Nejprve mám za život svůj Onyře co děkova-ti, její přímluvou, aČ mne předtím neznala, byl jsem v první prchlivosti Amerikánů od smrti osvobozen. Však zase najednou všecken tvůj lid zbouřen byl, když jakéhos starce na nosidlách uprostřed shromáždění přinesli, kterýž spatřiv mne, mdlým hlasem zvolal: ,Zabijte jej! Vrah jest Mara-nův!' 1 vlékli mne k hranici zapálené a již jsem smrt před očima měl. Než divným řízením božím strhlo se povětří, hrozný déšť uhasil hranici a přenáramná tma zastínila mne, že jsem z ukrutných rukou jejich vyváznuuti mohl." Maran: „Tedy tak veliké bylo již tvé nebezpečenství! A já nevděčný — byl bych tebe, mého ochránce, sám ukrutnou smrtí shladil!" Dikinson: „Ještě mému neštěstí nebylo konce. Když jsem praveným způsobem smrti ušel, mnohém horší věci na mne očekávaly. Hlad mne trápil, kteréhož jsem jaktěživ nezakusil. Bloudil jsem dlouho, nevěda, kde hlavu sklonití a jak se hladu ubrániti. Až pak potom má milá sestra a tvá nejmi-lejší Onyra hledajíc mne nalezla a do příbytku otce svého uvedla. Zde jsem jim vypravoval příběh svůj a Majola poznal, že Onyra jest sestra má. Nato vyjevil jsem, že Maran není zabit, nýbrž že mou rukou od smrti zachráněn byl. Nakrmili mne tedy dosytosti a Majola poručil, abych se v této jeskyni tak dlouho kryl, dokud bych se bezpečně do 159 své vlasti navrátiti nemohl." Maran: „ó neočekávané štěstí! Onyro, Dikinsone, po-přejtež, abych vás objal, oba veliké lásky hodni jste. Jaká to radost! Jaké potěšení, že já tebe, Onyro, s bratrem tvým a mým ochráncem šťastně nalézám; a jakou radost bude míti náš otec, když nás všecky pospolu spatří! Však ty, Dikinsone, pravíš, že nás opustiti chceš?" Dikinson: „Příteli, též i já mám upřímnou manželku a rozmilé dítky, kteréž s pláčem po svém otci toužejí; musím vás tedy opustiti. Však památka tohoto šťastného dne navěky v mé paměti zůstane, jakož manželský svazek mezi tebou a Onyrou našeho příbuzenství navěky zrušiti nemůže. Ještě jedno od tebe zvědéti chci. Marane, poněvadž při životě zachován jsi, také-li se smrti od Amerikánů obávati mám?" Maran: „Bohu přisahám, že tebe nic zlého nepotká, ano-brž budou tě korunovati věnci a vonnými květy, jako bys byl první král Amerikánů." Dikinson: .Jestli tak jest, jakož se tvým slovům cele do-věřuji, opusťme tuto poušť, kteráž mně potud tak strašlivá byla, a navraťme se k otci našemu, aby věděl, aby přesvědčen byl, že Maran jeho před smrtí zachráněn byl." Nato Maran ujal svou Onyru za ruku a cítil v srdci, čehož prve ještě nikdy tak velice neznamenal, že pro ni živ jest a pro ni umříti že by ho na světě větší štěstí potkati nemohlo. S ochotným krokem pospíchali k příbytku otce svého a krásná denice svými papršlky již celou oblohu osvěcovala. Na cestě Maran všecky své příběhy Onyře vypravoval a Onyra mu nejmenšího zármutku, kterýž za ten celý čas mysl její kormoutil, nezatajila. 160 Kapitola dvanáctá Amerikáni zajali Angličanku a mw jest manželka Dikinsuna. Na tom ostrově boží řízení předivně svou moc okázalo. Jedna truchlivá příhoda druhou stíhala, a přece byly jako základ k budoucí radosti. Kdo by řekl, že v této čeledi ještě větší radost nastane? Když Onyra, jakož obyčej měla velmi často svého bratra navštěvovati, jedné noci odešla a Majola, pěstoun její, na lože byl se položil, nenadále zatloukli na chalupu jeho a hluk většího počtu široko se rozlíhal. Spěšně vzchopil se z svéhq lože a obklíčila jej hrůza, že snad Dikinson,i, kteréhož Amerikáni od první chvíle hledali, chyceného vedou a Onyru z nepravosti viniti budou. Třásl se na všech oudech a v prvním okamžení nespatřil než Amerikány, kteříž střelami a kopími ozbrojeni byli. Tu vystoupil jeden z nich a takto mluviti počal: „OtČe národu svého, všickni tě líbáme jakožto děti a radost dětí svých mile a rád přijmeš. Jakž se zdá, zejtřejší den k obzvláštní slavnosti od boha našeho ustanoven jest a za slušné uznati musíme, abychom mu ty oběti obětovali, kteréž on nám sám do rukou dává. Jakož víš, hledali jsme Angličana, jenž vrah jest tvého Marana; aneb také bděli jsme na břehu, aby snad zlotřilí nepřátelé ostrova našeho v tajnosti se nezmocnili a snad jako naše bratry nás všech nepomordovali. Při jasném měsíci prudkým větrem k našemu břehu lodí hnána byla, kterouž jsme hned za nepřátelskou drželi. Všickni byli najednou vzhůru 4 chtěli jsme vrahy naše mordovati." Majola: „A jistě byli to naši Amerikáni, jenž se s slávou z boje vracejí?" Amerikán: „Vpravdě bylo anglické záhubné plemeno. V tu chvíli vystoupila z lodí Angličanka s dvěma dětmi a za nimi Angličan. Radost naše byla tak veliká jakož jejich leknutí. Dali se do hrozného křiku a žena s pláčem padla mi k nohám a volala: ,Smiluj se — smiluj se nad mými 161 dětmi; zabijte mne nešťastnou, jen mým dětem život darujte, nebo já neštěstí jejich příčina jsem!' Všickni jsme je obstoupili a hned někteří chtěli tyto k vzácnější oběti ustanovené Angličany na místě pobiti. Než nedopustil jsem já toho, pravě, že na nás v té věci nepřísluší souditt. Zde jsou uprostřed nás; ty tedy, Majolo, suď, jejich smrt i život v tvé moci jest." Hned se zástup na dvé rozrazil a vedli krásnou Angličanku s dvěma dítkami před Majolu. Padla mu k nohám a s pláčem ho žádala o milosrdenství a více ještě, aby se nad jejími nešťastnými a nevinnými dětmi smiloval, Majola, jenž jejími slzami a tím více neštěstím nevinných dítek pohnut byl, promluvil k zástupu v tato slova: „Známo vám jest, že jsem potud v nižádné věci křivého soudu nevynesl; protož ani tuto svědomí svého nezkálím, nýbrž jakž uznám, tak souditi budu. Mějtež strpení, až zvím, za jakou příčinou k tomuto našemu ostrovu připlou-la." Posledně kázal Amerikánům zase na břeh odejiti. Nato Majola, vážný stařec, poručil Angličance, aby s svými dítkami do chalupy jeho vešla, taktéž Angličan, průvodce její. Majola nepomyslil, aby se jí nejprve tázal, jakou se příhodou na tento ostrov dostala, než především snesl všecko jídlo, jež v svém příbytku měl, aby pojedli; však žádný se pro pláč a zármutek ničeho netekl. Majola (po nějaké chvíli): „Řekni, ženo, proč tak velice pláčeš? Také-li se mne bojíš? Vždyť jsem muž poctivý; ještě nikdy z úst mých nevyšlo zlořečení a můžeš býti ujištěna, že ani na tebe, ani na tvé děti nic zlého nedopustím, nebo život váš v mých rukou jest." Angličanka: „Smrti se nebojím, anobrž s potěšením jí vstříc pospíchati chci. Však pohlédni na tyto nevinné nešťastné dítky — krvavou oběť mé přílišné lásky! Také-li nemá mé mateřské srdce nad nimi bolestí se pukati, když vidím, že bídně, ano snad že nejukrutnější smrtí mimo tvé vědomí zahynouti musejí?" Majola: „Dobrá ženo, již jsem pravil tobě, že smrt vás 162 všech v mých rukou pozůstává; nalézáš-li milost u mne, i lid můj tebe jako mou vlastní dceru a dítky tvé jako mé vlastní vnukv milovati bude." Angličanka: „Dobrý otče, jak ti mám za lásku tvou děko-vati! Než ještě jedno. Ach těžce mně na srdci leží, že jsem, matka nešťastných dětí, i svého manžela ztratila, ó Bože! To jest na mne, usouzenou a ztrápenou matku, příliš mnoho; není možné, abych já takové neštěstí jedno po druhém snesla. Odpusť, jestli jsem příliš mnoho promluvila, odpusť, nebo má zkrvácená duše velikým soužením sevřena jest." Majola: „Ctná ženo, i také já nešťastný jsem a mohl bych s tebou zároveň sobě hořekovali. Věřím, ty jsi milovala svého manžela, a můžeš-li pochybovati, abych i já svého syna nemiloval? On byl má podpora v mém sešlém věku a lid můj ztratil takového muže, kteréhož by všickni krví svou vyplatiti chtěli. Než bohu buď poručeno, nás obou neštěstí veliké jest, však dověřme se jeho nestihlé milosti, že nás obou potěšiti může. Snad manžel tvůj kdesi po lese bloudí a syn můj také snad ještě naživě jest." Angličanka: „Ó bys pravdu mluvil, ó by živ byl! Ale co naplat, mé oči ho přece nikdy nespatřejí. Ach jaké to trápení! Stokrát raději volím umříti, kdybych ho více spatřiti, s ním shlcdati se nemohla." Majola: „Upokoj se, dobrá ženo, milost boží žádného neopouští; buď dobré mysli a zajisté i ty radosti se dočkáš, ftekni mně pak, jak jsi na tento ostrov přišla; aneb kam byla tvá cesta, že tě sem moře zaneslo? Mcdle pročs nečekala, až by se tvůj manžel zpátkem byl vrátil, aneb aspoň tobě zprávu o sobě byl dal?" Angličanka: „Není možné, abych ti všecky příhody vyplavila, kteréž mne v čas života mého potkaly, a byť mohla, snad by tě tak dlouho poslouchati omrzelo. Věz tedy na-kiáice, že jsem /. knížecího rodu a pošlá z francouzského království; pro lásku však k svému manželi opustila jsem vlast, zapomenula jsem se na všecku čest a tak slavným knížecím rodem jsem pohrdla. Když jsem všecky své nej- 163 dražší klenoty a okrasy sebrala, dali jsme se na outěk do Londýnu. Jakou jsem nečest mateři a příbuzným svým učinila a že na všech stranách a ve všech končinách hledána jsem byla, to sobě snadně mysliti můžeš. V tom slavném anglickém městě byli jsme v manželské lásce a svornosti několik let živi; naše obydlí bylo vždy skrovné a všecko vždy bez marné nádhernosti, tak aby můj vyšší stav ani skrze drahý kroj, ani skrze skvostné hodování a veselosti k prozrazení nepřišel. I také své knížecí jméno Monteskie jen v sprostné příjmení Efrozina Rival jsem změnila. V těch letech naše největší a nejpřednější péče byla o vychování dítek, kterýmiž nás Bůh potěšoval. Když sc potom stalo, že Angličané z králova poručení znova proti Amerikánům táhnouti musili, dílem vyhledávání slavnějšího jména a cti, a dílem přísní rozkazové, jimž se žádný opříti nesměl, i také mého manžela přinutili, že se na tu nešťastnou a pro mne nejškodnějŠí cestu vydal. Mimoto více, že tuto cestu před sebe vzal, pohnula ho ta příhoda, že v svém mladém věku mezi Amerikány svou sestru ztratil a tu nyní zase naleznouti mínil. Nemohu povědíti tu bolest mého srdce, když se ode mne odloučil. Hořké slzy byly můj každodenní pokrm a nápoj a od té chvíle mysl má nebyla k upokojení. Již tomu dvě léta minula, co jsem o něm ani slova neslyšela. Protož umínila jsem sobě do Ameriky za ním se plaviti a žádné nebezpečenství nebylo tak strašlivé, aby mne od toho mého oumyslu odtrhnouti mohlo. V mém největším trápení ještě Bůh na mne jiné zlé dopustil. Po celé cestě, kamž jsme koli připlouli, s bolestným srdcem tázala jsem se po svém manželi, však žádný o něm nic věděti nechtěl, aniž ho podle jména znal. Poslcz od některých Angličanů dána mi byla zpráva, že mnozí z lidu jejich od Amerikánů zajati jsou a že bezpochyby na ostrov, jejž Joa del Sur jmenovali, do otroctví aneb dokonce na smrt odvezeni byli. Jako prudká střela běžela jsem k břehu, a vstoupivši na lodí, kázala jsem, aby pro brzčejší vysvobození manžela mého ani jedním okamžením nelenovali. 164 Když jsme tedy naprostred moře připlouli a správce lodí mne ubezpečoval, že váš ostrov Joa del Sur tak daleko odtud býti nemůže, v tu chvíli strhl se náramný vítr a strašlivé hromobití na všech stranách vztěkati se počalo. Ten předobrý'muž, správce lodí, vida, v jakém nebezpečenství jsme, nejprve o mne a mé nebohé děti největší starost měl; a protož kázal, abychom se na bárku retovali. Tento můj starý věrný sloužící vzal jedno dítě do náručí a já druhé a vstoupili jsme na bárku, a když i mé sedmileté pachole z lodí přenésti chtěl, v tom okamžení ze dvou stran hromové do lodí udeřili a ji na dvé rozrazili. Běda, přeběda mně, nešťastné matce! Mé nejmilejší dítě před mýma očima s ostatními všemi a se vším mým bohatstvím u vodách mořských utonulo. Ach tuť mé bolesti a všeho neštěstí míra byla doplněná. V tak hrozném zármutku nechali jsme bárky, kamž ji vlny mořské nésti chtěly, až pak posledně k tomuto vašemu ostrovu jsme přistáli a od lidu tvého zajati byli. Tu vidíš mé jedno neštěstí po druhém; ztratila jsem manžela, ztratila i syna i všecko bohatství a snad posledně i já i dítky mé ukrutně života zbaveni budeme. Kterak tedy, nešťastná já, nemám naříkati?" (Pláče usedavě.) Majola celý tento její příběh velmi pozorně poslouchal a nemálo pohnul se v srdci svém, takže zvolal; „Veliké jest tvé neštěstí! A bolestí nad tebou div slz nevyplévám! Než prosím, již mně, šlechetná paní, pověz své jméno a manžela tvého." Angličanka: „Dobrý otče, již jsem ti oznámila, že nynější |méno mé jest Efrozina Rival, a manžel můj jmenuje se Dikinson." To slovo Dikinson uslyšav, Majola jako v mysli vytržený radostí od země vyskočil. „Dikinson, Dikinson jmenuje se manžel tvůj? Ó bože! rád bych tuto radost na nějakou chvíli před tebou skryl, ale nemohu pro tvůj veliký zármutek, musím vyjevit). Dcero, slyšt Brzy, brzy svého manžela zase •patříš — není ztracen — živ jest." Angličanka: „Dikinsona spatřím? Živ jest?" A vtom ra- dosti omdlela. I dítky její radovaly se přenáramně a okolo matky své radostí skákajíce rukama tleskaly. Za nějakou chvíli zase k sobě přišla, a jako by prve ve snách byla, opět se tázala: „Pravíš, dobrý otře, můj manžel jest živ? Opět se s ním shledám? Přísahou tě zavazuji, mluv, kde jest můj Dikinson? Také-li na vašem ostrově? Snad tvým otrokem? Pověz, ať k němu běžím, ať mu do rukou padnu. Ty nic neodpovídáš! Čili z mé upřímné lásky jen posměch míti chceš? Ó ukrutníku! Nemáš lidského srdce, nic nevíš o manželské lásce! Pojďte, děti, nechť nás raději nejlítější zvěř rozsápe, než abychom jedinou chvíli u takového muže strávili, kterýž z neštěstí svého bližního jen posměch má." Majola: „Ženo nerozšafná! Také-li takových vejčítek a pohrůžek zasluhuji? Bez příčiny mé srdce kormoutíš. Pravímť, že Dikinson živ jest, a na tom přestali můžeš." Angličanka: „Ach, živ tedy jest?" Majola: „Ano, živ jesl a brzy jej zdravého spatříš. Věz, že jsem ho skryti musil, aby ukrutné smrti ušel, nebo se veške-ren lid můj domníval, že Marana, syna mého, zabil, o čemž já nyní jinač zpraven jsem. Věz také, že sestra Dikinsonova Onyra, kterouž jsem já za svou vlastní dceru přijal, jest milenka Maranova." Tu teprv Angličanka svou chybu poznala a prosila, aby jí Majola odpustil, že jej z přílišné lásky k svému manželi tak velice urazila. Mezitím také Majola netrpělivý byl, že Onyra od Dikinsona nepřichází, nebo již noc byla minula a pomalu slunce za horami vycházelo. Pak řekl: „Měj zde strpení! Vstříc půjdu Onyře, a až se navrátím, o tom všem, což jsem ti pravil, přesvědčena budeš." Rychle, vzchopiv se a vzav kopí, dal se na cestu, kudy Onyra k svému bratru chodívala. Efrozina, jsouci velikou radostí naplněna, že svého milého manžela spatří, dítky své objímala a tisíckráte Majolovi žehnala. 166 Kapitola třináctá Majnh, jda vstříc Onyře, shledal se s svým synem. Majola byl již na půl cestě, když zdaleka Onyru svou spatřil. I podivil se nemálo, když poznal, že s ní jde i Dikinson i ještě jiný, jemu neznámý muž. Maran také zdaleka poznal otce svého, a prve než se starý otec nadál, Maran padl mu okolo krku. Majola s podivením pozdvihl hlavy své a nepoznal ho v to okamžení, nebo ten oděv přicházel mu neznámý; mezitím oči ho přece nemejlily, poněvadž viděl obličej, kterýž obličeji syna jeho naskrz podobný byl. Maran, nevěděv, co sobě z toho vzíti má, že otec k němu žádné lásky neukazuje, padl mu k nohám a zvolal: „Otče, neznáš svého Marana, čili ho nenávidíš?" Tu teprv Majola poznal hlas jeho, objal jej s otcovskou láskou a volal: synu můj! Milý synu!kl a pro radost více mluviti nemohl. Zatím také přišel Dikinson a sestra jeho a radost jejich byla veliká, že se vŠickni tak nenadále sešli. Majola každou ránu prohlídl na těle syna svého, a líbaje je, myslil, že to nejplatnějŠí lékařství jest. Když se potom jeho veliká radost maličko utíšila, musil mu Maran ještě na cestě všecky své příhody, i jak se byl s Onyrou a Dikinsonem shledal, vypravovat!. Ještě nebylo konce tomu vypravování, když se byli blízko Majolovy chalupy dostali. Tu teprv starému otci na mysl připadlo, jak znamenitý a drahý poklad v jeho chalupě skrytý jest. Najednou zůstal stád. Majola: „ó moji milí, pro radost, že svého Marana mám, zapomněl jsem vám svůj dnešní sen povědíti. Posaďte se iu»o a dejte pozor, zvlášť ty, Dikinsonc, neboť tobě snad mnoho na něm bude záleženo." Posadivše se všickni, bedlivý pozor dávali. „Ovšem jen sen jest, co vám teď vypravovati chci; však ale i sen něco může vyznamenávat! a neobyčejnou příhodu nám předpovědíti. Tiše seděl jsem v chalupě své; i zdálo se mi, že slyším velmi silně na dvéře tlouci a že množství 167 našeho lidu před chalupou stojí. Vzchopil jsem se a vejda mezi dvéře spatřím uprostřed zástupu Angličanku, ana dvě spanilá pacholátka za ruce drží. Vzrostu byla krásného a outlá jako prut, měla bělavé vlasy, kteříž jí přes bílé prsy dolů viseli. Oči její byly plné ohně a tak černé, tak milostné, žeť jsem ještě krásnějších neviděl. Také hlas její byl libý i i'