Eugen Fink Oáza štěstí 22. dubna 2020 Německý fenomenolog Eugen Fink se pokusil, jak sám píše, o strukturální analýzu hry. Věnuje se několika momentům struktury hry, jako jsou: rozkoš ze hry, smysl hry, imaginární dimenze hry, herní obec, hračka, zdvojení ve hře, tvořivost hrajícího si a symbolické jednání. Svou studii Oáza štěstí publikoval v roce 1957. Roger Caillois vydal svou knihu, v níž se věnuje kategorizaci her, v roce 1958. Oba tito autoři v určitých ohledech navazují na Johana Huizingu, jenž vydal svou knihu Homo Ludens v roce 1938. Dvacetiletý přeryv jistě způsobila 2. světová válka. Smysl hry - Fink tvrdí, že hrou se stává jednání teprve, když se mu dostává schválně vytvářeného smyslu. Pouhé protahovací cvičení s míčem není ještě hrou. Pokud si ale začneme s míčem házet tak, že např. levá ruka míč vyhazuje a pravá ruka jej chytá, a pak zpět, už se může jednat o hru. V ten okamžik je házení si s míčem nejpodstatnější aktivitou v našem životě. - Fink napsal ještě jednu knihu, mnohem obsáhlejší, která se jmenuje Hra jako symbol světa (česky 1993). V ní ukazuje, jak skrze hru můžeme porozumět světu, podobně jako rozumíme světu pomocí odborných vědeckých knih či pomocí vyprávění moudrých prarodičů. - Jak rozumíme světu pomocí hry, je patrné na tomto příkladu. Francouzský psycholog Jean Piaget popisuje v knize Psychologie dítěte událost: Zhruba pětiletou dívku rozrušil pohled na oškubanou mrtvou kachnu na kuchyňském stole. Večer se natáhla na pohovku a vypadala jako nemocná. Na otázky nejprve neodpovídala, potom řekla slabým hlasem: „Já jsem mrtvá kachna!“ Piaget dále píše o tom, že dítě není schopno přemítat o událostech, které ho zasáhnou, tak jako to činí dospělí, ale snaží se je přesto nějak přijmout, asimilovat do své psychiky. A činí tak hrou, herním a symbolickým jednáním, aby mohlo událost znovu prožít a vnitřně ji porozumět (i když třeba ne intelektuálně). - Symbolické jednání ve hře je nejsnadnější si představit i na archetypálním jednání v dětských hrách. Děti si hrají na princeznu a zlého draka, který je překonán odvážným princem. Ale v této hře postavy symbolizují také boj dobra se zlem, porážku zla, a pokud dojde ke svatbě prince a princezny, tak si děti hrají i na symbolický začátek nového života. Rozkoš ze hry - Hra i pokud je nesena radostnou energií, může do sebe zahrnout i tragické momenty a bolest. Víme, že to je jenom hra, a přesto všechny události prožíváme opravdově. - Jako příklad zde mohou posloužit tragédie Oidipus, Král Lear apod. Na divadelních hrách je vidět, s jakou rozkoší se oddáváme tragickému smutku. Ale i dívka hrající si na mrtvou kachnu, se oddávala hře se zvláštní herní rozkoší. Herní obec - Fakt, že hra je vždy společnou hrou, že zakládá společenství, že si hrajeme spolu navzájem, nejvíce pociťujeme nyní, v časech řízené sociální izolace. - Na druhou stranu každý hráč může mít za spoluhráče imaginárního partnera. Dokonce může mít partnera uvnitř sebe. Pokud si házím míčem o zeď, pak při házení střídám v sobě tu, která hází míč, s tou, která jej chytá. Jsou to pak mé dva odlišné herní postoje, které se ve mně střídají. - Není ale nadto hrát si s kamarády, že? Herní pravidla - O herních pravidlech jsme se již dočetli u Huizingy a Cailloise. Fink dodává, že je možné pravidla měnit, za předpokladu, že všichni spoluhráči souhlasí. Hračka - Hračka je to, s čím si hrajeme, nástroj hry. Nemusí se jednat jen o předmět, který dítěti koupíme ve Sparkysu či Bambuli. Může to být dřívko, které se stane panenkou, mečem, koníkem. Může to být hudební melodie nebo slova. - Záleží na tom, jak se k předmětu vztahujeme, co si představujeme, že je, a jak s ním jednáme. Že stůl v kuchyni může být letadlem, ukazuje v jedné z etud K. S. Stanislavskij. - OTÁZKA DO DISKUSE: Jaký český strukturalistický divadelní teoretik a v jaké studii píše o proměně předmětů na základě toho, jak se k nim herec vztahuje? - Hračka má magický charakter. Je pouhým dřívkem i panenkou zároveň. - Příklady, kdy se hračkou stává slovo: Kromě paní učitelky celá třída chytá lelky tlustý, tenký, malý, velký, sedí jako přišití hledí něco chytiti. (Emanuel Frynta) Mistrně si se slovy hrával Christian Morgenstern v Šibeničních písních, zde jedna jeho báseň v překladech Emanuela Frynty a Josefa Hiršala Tři zajíce (v překladu E. Frynty) Na louce v záři měsíce tancují si tři zajíce a první z nich je lev a druhý pak je lasice a třetí koroptev. Chce-li kdo vysvětlení pak pomoci mu není neb toto prosté pění jsou verše o sobě… Tři zajíci (v překladu J. Hiršala) Tři zajíci tu tancují když louku stříbří luna: prvý je tele, druhý je sele, třetí je kuna. Ten, kdo se ptá, ten se i doví, tady se nevykládá děj, tady se básní, kouzlí slovy… Zdvojení ve hře - Již na magickém charakteru hračky si můžeme všimnout dalšího znaku hry, kterým je zdvojení. Zde raději odkazuji přímo na Finkův text: Imaginární dimenze hry a tvořivost ve hře - Hra je světem zdání. Přesto se uskutečňuje v reálném čase a reálném prostoru. Děti si hrají na schovávanou po celém bytě, bez ohledu na to, že lezou tatínkovi do skříně. I zde nacházíme podvojnost – reálného světa a světa zdání - Hra může být zažita jako vrchol lidské tvořivosti, lidské suverenity a svobody. Může nás vyvázat z ubíjející tuposti všednodennosti a spěchu. - Hře je možné ale i propadnout, přestat rozlišovat mezi světem zdání a realitou. Tak se to děje gamblerům, stejně jako počítačovým programátorům nebo burzovním makléřům. Tito se mnohdy neumí navrátit zpět ze světa hry do reálného života.