207
[orientace]
Výbor z textů Josefa Kodíčka (1892–1954)
představuje první knižní soubor věnovaný
více než bohaté publikační (i umělecké)
činnosti této významné osobnosti české
kultury 1. poloviny 20. století. Podobné
snahy se vynořily záhy po Kodíčkově smrti,
a to v exilovém nakladatelství Editions
Sokolova pod vedením Medy Mládkové.
Z tříletých snah a rozličných koncepcí nakonec
zůstaly některé plánované studie či
soupis Kodíčkových aktivit v BBC a Rádiu
Svobodná Evropa. Vzhledem k tomu, že
jeho čtyřicetiletá pisatelská dráha čítá přes
1500 bibliografických položek (překlady,
divadelní a filmové režie nepočítaje), nezdá
se pohoření projektu takovým překvapením.
O to pochopitelnějším se tak stává
rozhodnutí autorů současné publikace
ukázat Kodíčka především jako divadelního
kritika. Ale i z jeho recenzí, a ještě více
z obecných společenských úvah divadlem
vyprovokovaných, nepopiratelně vystupuje
bytost klasicky vzdělaná, temperamentní,
analyzující a s olbřímím rozhledem po
soudobé kultuře a humanitních vědách.1
Publikace Kritické stati uveřejňuje 132
textů, jež Kodíček publikoval v různých
periodicích či sbornících mezi léty 1910–
1937. V tomto mezidobí je jeho produkce
nejbohatší, ač psát začal už v 16 letech
1	 (KODÍČEK, KOSÁK, POSPÍŠIL a ŘEHÁK 2016:
563). Podle Emanuela Rádla, jehož esej publikaci uzavírá,
těmito slovy Kodíček sám popsal efemérní práci
novináře.
„Nikdo nepíše pro věčnost“1
Jiřina Hofmanová
Josef Kodíček, Michal Kosák, Jan Pospíšil a Daniel Řehák. Kritické stati. Praha: Institut umění –
Divadelní ústav, 2016. 847 s.
pro česko-židovský časopis Rozvoj. Po roce
1937 píše již méně, ale především v exilu
rozvíjí svou práci pro rádio; nejde jen o komentáře,
ale také o úpravy textů, režie či
účinkování v rozhlasových inscenacích.
Zcela hluchými pak jsou léta 1914–1917,
jež Kodíček strávil na frontě a následným
zotavováním.
Chronologickým řazením textů a jejich
výběrem editoři umožňují sledovat vývoj
Kodíčkova stylu i názorů, ač proměny pramení
ponejvíce z postupujícího věku. Snižuje
se podíl štiplavé ironie a autor ji používá
pouze příležitostně. Stejně klesá výskyt
metafor, ale zvyšuje se jejich přehlednost
a přiléhavost. Věty se zkracují a zvyšuje se
jejich bezprostřední srozumitelnost oproti
mladickému nadšení z nekonečných řetězů
neotřelých slov. Nemění se užívání slov
cizích, odborných pojmů, tvarů zastaralých
či naopak novotvarů a latinských úsloví.
Stejné zůstávají i vášeň a zápal, s jakými
se do problémů divadla a kultury autor
vrhá; jasný, argumentovaný a díky dikci
zdánlivě nezpochybnitelný názor. Vždy
také míří přímo k hlavnímu problému či
kvalitě díla. Od tématu odbočuje pouze za
účelem uvedení souvislostí s další dramatickou
tvorbou, výtvarným uměním, společenskou
situací, psychologií...
Z celého průřezu vystupuje rozdíl mezi
Kodíčkem-kritikem a Kodíčkem-divadelním
teoretikem píšícím rozsáhlejší studii. Zde se
editorům dobře daří vystihnout moment,
[ Theatralia 21 / 2018 / 1 (207—209) ]
208
Theatralia[21/2018/1]
[orientace] Jiřina Hofmanová
„Nikdo nepíše pro věčnost“
kdy se kratší texty do velké míry opakují
a mohou se v rámci jedné publikace stávat
jednotvárnými. Právě v tu chvíli čtenáři
ukáží Kodíčka rozjímavějšího než v předchozích
ostrých recenzích. Jeho odmítavý
postoj k režiím Maxe Reindhardta se dostává
do jiného kontextu a Kodíček jim přiznává
nezastupitelné místo v divadelním vývoji.
Obdobně nakládá s tvorbou Karla Hugo
Hilara. Při recenzování jeho inscenací stojí
na místě nelítostného kritika a snad na každém
díle nachází nedostatky, tu drobné, tu
větší. Ale v rozsáhlejších článcích k němu
zaujímá jednoznačně pozitivní postoj. Aniž
by opomíjel střídavou kvalitu inscenací, obhajuje
Hilarovo výsadní a zásadní postavení
pro vývoj českého divadla.
Toto období jest spojeno se jménem K. H.
Hilara, který uskutečňuje a dovršuje teoretický
a dramaturgický program předválečného
pokolení a činí z českého divadla
nejen rovnorodou součást moderního divadla
světového, nýbrž po leckteré stránce
i jednu z evropských avantgard. Nesporně
svým programem dramaturgickým. Není
v Evropě velkého divadla, které by předstihlo
Hilarův repertoár šíří, mnohostranností
a experimentárskou odvahou. (408)
Bilance dochází dokonce až k tomu, že
Kodíček mění své osobní paradigma v pohledu
na divadlo. Od roku 1913, kdy vznikl
časopis Scéna, Kodíček vyznával úzké propojení
principů divadla s výtvarným uměním.
V roce 1937 už zastává zcela nový pohled.
A dnes […] chce se pisatel vyznati z jednoho
takového bludu, který byl kdysi vývojovou
pravdou, dnes však, všemi opakován,
vyžaduje opravy. Neboť je scestný. Scestné
je přijímání formových měřítek výtvarného
umění – na divadlo [zvýraznil J. K.]. Omylná
jest snaha vytvářeti obdobu mezi formální
absolutností umění výtvarného a umění
divadelního. Neboť divadelní umění spočívá
především na hercově těle. (535)
V tomto kontextu se pak jeví jako
úsměvné, ale stále pozoruhodné hodnocení
nejmladší generace divadelních režisérů
v téže studii. Jindřich Honzl, jemuž věnuje
pouze odstavec, je tu „[...] ideolog, který
nemá ani dostatek života, ani obraznosti,
aby se mohl stát divadelníkem.“ (557) Jiří
Frejka si pak „[...] v počátcích své samostatné
činnosti na Národním divadle [...]
liboval v prudkých pohybových stylizacích,
doprovázejících slovo. Naštěstí ho to včas
omrzelo.“ (557) E. F. Buriana vnímá jako
nejsilnější osobnost pohilarovského období,
ale z dalšího hodnocení jeho tvorby
tento úhel pohledu není příliš patrný.
Burianův duch jest v jádře geometrický,
ideologicky suchý. Postrádá humoru, životní
plnosti. Má něco z fanatičnosti moralistů.
Snad si je Burian toho vědom a chce zastříti
tuto vlastnost brimboriem dílčích účinů,
aby se divák nedostal sám k sobě, k soustředěnému
vnímání verše a postavy – které arciť
byly velmi nedostatečné. (558)
Další podoby Kodíčkovy činnosti nastiňuje
CD doprovázející publikaci a obsahující
čtyři audio záznamy. Čtenář má možnost
zjistit, že i při politických komentářích
pro BBC autor zůstává stejně plamenným,
pichlavým a přímočarým. A rovněž to, že
Kodíčkovy kvality se dotýkají i rozhlasového
herectví, neboť záznam Venkovských ná-
mluv2
svědčí o schopnosti hlasem přesně
vystihnout i myšlenky jiné než vlastní.
2	 Záznam Hry týdne z československého vysílání
rádia Svobodná Evropa. Rozhlasová dramatizace: Josef
Souček (Kodíček).
209
[orientace]
Theatralia[21/2018/1] Jiřina Hofmanová
„Nikdo nepíše pro věčnost“
Problémem Kodíčkovým, a potažmo
knihy jako celku, se stává opakování. Je pochopitelné,
že se opakují některé názory
a argumenty v jednotlivých kritikách, které
od sebe původně dělil větší časový úsek.
Závažnější redakční potíž ale představuje
jiný Kodíčkův zvyk – přejímat velké části
svých starších textů bez toho, aniž by na to
upozornil. Bohužel to často pomíjejí i editoři
publikace. Pokud se jedná o nevelký
oddíl delšího celku, je možné diskutovat
o tom, zda by vynechávky byly dobrým
řešením či nikoli. Ale pokud se článek
o Vlastovi Burianovi na straně 431 rovná
pouze zkrácené verzi staršího, zařazeného
na stranu 341, považuji to za kontraproduktivní
a nemilé (předpokládám) redakční
přehlédnutí.
Podobná přehlédnutí se vloudí u poznámky
(600) k Julesovi Romainsovi, kde
se chybně uvádí rok narození (1855 místo
správného 1885), a poté při chronologicky
špatném zařazení recenze Hra o lásce a smrti.
Ač signována správným rokem (1925)
zařazena je mezi články z roku 1926, což
o gradaci ochuzuje čtení předcházející studie
Cesty nového divadla.
Jako nejproblematičtější se mi ale jeví
věci konceptuální, ať už celou edici provázejí
od začátku či nikoli. Za nešťastné považuji
odsunutí odstavců, jež původně recenze
uváděly, na konec knihy k poznámkám.
Především u raných článků se na začátku
těžko soudí, jestli se Kodíček vyjadřuje
k dramatu nebo k jeho inscenaci, u jiných
by se hodilo vědět, které divadlo a inscenační
tým se právě hodnotí. Samotná skladba
poznámek mi přijde nedomyšlená, jelikož
z očividné snahy vysvětlit či osvětlit všechno,
mnoho důležitých věcí vypadá a jako
čtenář si místy připadám podceňovaná,
místy naopak. Výskyt notoricky známých
jmen (K. S. Stanislavskij, M. Reindhardt,
V. Sardou) je pečlivě podchycen v přímých
odkazech i nepřímých narážkách a opatřen
kvalitním heslem. Naopak o Olze Vladimirovně
Gzovské, Arnoštu Dvořákovi,
Jaroslavu Mariovi či souboru Chocolate
Kiddies ad. se nedozvídám nic. Obdobně
za mě bylo rozhodnuto, jaká latinská úsloví
ovládám a jaká ne, a ta mi tudíž budou
vysvětlena. Podobný problém představují
i poznámky týkající se kontextu. Velice
si cením rešeršní práce vykonané kupř.
u článku „Hilar – rugby“, kdy Kodíček
polemizuje s mnoha aktuálními kritikami
Hilarova Romea a Julie a editoři si zde dali
tu práci a ke všem zmíněným nalezli bibliografické
odkazy. Na druhou stranu ale
zůstává skryta Kodíčkova narážka na česko-německé
spory ohledně zestátnění Národního
divadla v roce 1919 (102). Netuším
tak, ke komu se vlastně kniha směřuje.
Pro laika zůstává jen málo srozumitelná,
pro odborníka se pak mnohé poznámky,
biografické především, zdají nadbytečné
na úkor detailnějšího kontextu.
Přestože celý více než 800 stránkový opus
je rozhodně úctyhodný, už jen díky obsáhlému,
leč stále neúplnému, soupisu Kodíčkova
díla, zmíněné nedostatky jej snižují o několik
tříd níž, než by si zasloužil být.