ligence, která slouží právě vší silou svého ké a anarchické mávnutí rukou nad naší občanského přesvědčení a celým talentem socialistickou inteligencí a hodit ji do socialismu jako ohromná společenská jednoho pytle s intelektuálními měšťáky a síla, připustit, aby si kdokoli v hledišti maloměšťáky bez dlouhého rozlišování—to mohl vyložit tuto větu málem jako junác- je nesprávné věcně, politicky, i umělecky. Pražská děvečka a venkovský tovaryš FRANTIŠEK ČERNÝ Mezi prvními představeními Tylova roku objevilo se v září loňského roku po dlouhé době znovu na pražském jevišti jedno z nej větších Tylových dramat — „Paličova dcera", kterou uvedlo v režii Jana Strejčka Ústřední divadlo československé armády. Premiéra — j ak ostatně potvrdila kritika — nebyla však právě pod Šťastnou hvězdou a i my odcházeli z divadla zklamáni. Rozhodli jsme se o premiéře nepsat, náš názor zmnožoval by tehdy orchestr kritický, a toho věru nebylo třeba. Avšak nejen proto rozhodli jsme se psát až později. Z premiéry vycítili jsme totiž lásku k dramatikovi a jeho dílu, i jistou hrdost, že právě toto dílo divadlo může po letech zas Praze vrátit. Bylo zřejmé, že soubor, který se tu představil nejlepsími svými členy, neřekl premiérou poslední slovo — a nezmýlili jsme se. Když jsme vinohradskou inscenaci viděli znovu v prvních listopadových dnech, přiřadili jsme šiji naráz k nejhezčím večerům, které jsme letos v divadle strávili. Máme-li hovořit o tomto večeru, jest třeba začít obecenstvem, které se na Vinohrady sešlo i sjelo. Prostí lidé, staří, mladí, neznámí — Tylovo obecenstvo. Zdálo se nám, jako by to ani nebylo normální repri-sové obecenstvo vinohradské scény, hlediště spíše připomínalo venkov, malé město. A tito lidé se za večer několikráte rozplakali, nejednou se ze srdce zasmáli, někteří dokonce nahlas jevišti odpovídali. To je ovšem svědectví jak o Tylově hře, tak i o interpretaci. Proces od premiéry k první listopadové reprise mohli bychom charakteriso vat jako cestu za Tylem, za pravdou. Nedostatky, které o premiéře vyplývaly z povrchního pohledu či z falešné spekulace, zmizely, neboť herci s plnou důvěrou dali se Tylem vést k životu. A tak dnes je už takřka vše, jak má být, a herci přímo s rozkoší vyhrávají si v díle, v němž dramatik i zepisodky dovedl udělat velkou hereckou záležitost. Nejvíce snad na roli nově pracovala Antonie Hegerlíková, která hraje Rozár-ku. A řekněme přímo, že právě ona nás o premiéře nejvíce zklamala, ač jsme šli do divadla s přesvědčením, že ji může výborně podat. Hrála ji však zprvu — ve shodě s režisérem — jako ženu pasivní, jako mučednici. Její Rozárka jako by se ustavičně divila, jak je svět zlý, jako by všechno hoře světa do ní se přelilo. Nebyla prostou dívkou, jednou z mnoha venkovských služek, které venkov dodával pražským pánům v době, kdy se peníze začínaly stávat modlou. Necítils v ní ženu, která za všech okolností dovede zdravě a správně jednat, která novou dobou jde hrdě za svým štěstím a morálně se nerozbijí, která se ani v nejtěžších situacích nepoddáva. Byla dobrá, čestná, lidská — jaksi abstraktně. Ta Rozárka neměla činorodost Tylových hrdinek, nebyla tím „paprskem světla", který Tyl rozsvěcel před tehdejším Českým obecenstvem, chtěje na jevišti ukázat nejen to, co v nás už je, ale i to, co by v nás mělo být. Tuto koncepci Hegerlíková v reprisách opustila — a Rozárku našla. Vytvořila tak nejlepsí výkon v listopadové reprise. Zůstává i nadále v černých šatech, neboť nosí smutek po matce, avšak nyní už není obětí — ale jde hrdě proti poměrům i stojí nad nimi. Hegerlíková i jindy — a zde zvlášť účinně — dovede vstupovat na scénu. Pobledlá, smutná, s myslí za hřbitovní zdí, přichází s dětmi na jeviště, avšak pevně, klidně, byť s citem lásky k otci dovede odmítnout nabídku, aby šla „sloužit" ke koňa-ři Podleskému. Nejsilnějsí místo má snad 59 vůbec v závěru druhého dějství, když se rázně ujímá dětí, loučí se spícím otcem a když je jí ve dveřích do pláče, neboť si náhle uvědomí, že tentokrát opouští domov snad už navždycky. K Šestákové přichází prosit, nepokořuje se však, a tento rovný, přímý vztah udržuje si k plátenici až do konce. V proměně třetího jednání, v kuchyni šestákové, je snad nejblíže chvílím, kdy na ni život ještě tak nedolehl. Žertuje s Prokopem, usmívá se, mihá se sed-nicí jako vítr, se skutečným fortelem tu hospodaří — a vsak ten záblesk šťastnějšího 1 Čtenáře bude zajímat, jak se dramaturgie vyrovnala se závěrem hry, který po léta dělal inscenátori! m potíže a podle našeho soudu byl i důvodem k poklesu zájmu o „Paličovu dceru" na profesionálních jevištích. Vinohradští - a za to budiž jim také vzdán dík - ponechávají znění originálu, kde se praví, že Rozárka odchází za moře, což z kontextu znamená Ameriku, v níž si za-hospodařil pěkné jmění Kolínský. Rozhodující tu není, kam Rozárka odchází, aby nemusela s českými měšťáky žít, ale že odchází, poněvadž ■> nimi nechce a nemůže žít. Náš divák, zpravidla dostatečné poučený ze škol a z literatury (při známé oblibě historické a odborné literatury u nás), y K Tyl, ľaliíova dcera - ÚDČA Praha tpjj 7 Strejček,