JAROSLAV PRŮCHA:
Poučeni kJasiky ruské dramatické tvorby - poučeni životem i lidmi, přetvářejícími svět k socialismu a komunismu, umí a dovedou sovětští spisovatelé vidět a zobrazit tyto nové lidi. _ .
Postaví vám před oči živého, jasného člověka. V jeho těle bije horoucně srdce a v jeho hlavě se rodl čisté myšlenky. Je to člověk práce, člověk činu, který se směje i pláče, horli i nabádá... který je obdařen všemi lidskými vlastnostmi... proto je tak živý, tak skutečný a stojí tu jako příklad pro ostatní.
Takový je právě akademik Verejskij ze Štejnova „Čestného soudu".
Zamiloval jsem si ho jako živého skutečného člověka pro jeho bouřlivou mladost (a je to šedesátník), pro jeho veselost, pro čestnost, charakternost i upřímnost vpravdě širokého ruského srdce, které cele miluje člověka i lidstvo ...
Neumím ani vypovědět, čím mi je ten člověk Verejskij. - A zasáhne-li diváka, zaujme a přitáhne si ho do svého okruhu citu i myšlení, jako se to stalo mně, budu spokojen. Umění přece podle Lenina má tu mohutnou sílu a moc, že i v divácích probouzí umělce. V „Čestném
soudu<. zobrazil spisovatel nové sovětské lidi ukotm bylo vdechnout jim ti**, rozproudí jcjich
^podpisům stockholmské mírové resoluce přiklad^ i tuto práci o lidech, kteří odhalují záludnost kosmopolj. tismu a bojují o mír světa s čistým štítem jasného prole. tářského internacionalismu.
VÍTĚZSLAV VEJRAŽKA:
Copak může někdo tuhle překrásnou, hluboce lidskou hru hrát nerad? Vyloučeno!
Tolik bohatství je tu sneseno! Žijí tu lidé opravdoví, celí, noví, nejskutečněji skuteční lidé. Mají srdce a mozek, radost, nenávist, něhu. Mají strhující lásku k vlasti. A lásku k člověku. A mají dokonce - jak ho dnes sbíráme po střípkách! — nádherný humor!
A ta nejžhavěji žhavá, nevyvětrávající, naopak: každou hodinou naléhavější aktuálnost námětu!
Zít postavy „Čestného soudu" srdcem, každým nervem, vším - já myslím, že jinak to prostě nejde. A věřte, hrát sovětské lidi - to je úkol! A to je zážitek...
...alespoň takhle se postavit do stamilionové fronty boje za mír!
JAN KOPECKÝ
POUČENÍ Z LIBERECKÉ „MARYŠI"
Honička za „originalitou" vyznačovala minulé období, s nímž jsme se definitivně rozloučili. Včerejší zlozvyk, kdy se každý režisér nebo herec snažil přetrumfnout ostatní co největším odlišením a extrémním vybočením, je nám dnes jen výrazem individuahstické doby, doby boje všech proti všem — také v umění.
Dnes si naopak vážíme těch umělců, kteří studují práci jiných, přijímají poučeni z jejich díla, učí se z jejich zkušeností, vystříhávají se jejich chyb a sami dovedou jít dál a zkušenosti ze své práce odevzdávat jiným. Výhra jednoho divadla je výhrou všech, prohraná nebo ztracená příležitost je prohranou nebo ztracenou příležitostí celého divadelnictví. A majetkem všech se musí stávat každá zkušenost jednodivého souboru nebo i jednotlivého umělce. Nejde tu ovšem o mechanické kopírování. Plagiát zůstane plagiátem a kopírující divadelník se vyřazuje z řady tvořivých umělců. Jde o tvořivou spolupráci, to jest: aby každá nová inscenace byla krokem kupředu, nadstavbou, objevením nových ještě hodnot a možností díla. A dnes již věru není jen Praha a její divadla místem, kde se děje veškeren vývoj kupředu: divadla mimopražská podak v posledních dvou letech pádné důkazy o tom, že i ona dovedou říci svá rozhodná a důležitá slova do vývoje divadelnictví. (Vzpomeňme jen Gottwaldova s hra-mi „Vstanou noví bojovníci" a „Hádajú sa o rozumné", 446
aktivity slovenských divadel, teplického kolektivu, mladoboleslavského souboru, stoupající úrovně divadel v Ostravě,Plzni,3rně, Olomouci...) Československé divadelnictví se stává postupně celkem ne už jen podle přání a programových slibů, ale via facti všude, kde se navazuje spolupracovníčke spojení, třeba i ve formě soutěže. Proto také musíme klást takový důraz na výměnu zkušeností, na to, aby se divadelnici navzájem učili a tím posilovali jednotnou frontu všeho divadelnictví v zápase a práci za socialistickou budoucnost. Ostatně cítíme, jak se z ní vyřazují všichni, kdo se nezajímají o práci svých soudruhů a uzavírají se - ať soubory, ať jednotlivci - před ostatními do isolace. Vidíme, jak ztrácejí krok, porušují řadu a zůstávají zpět, byť i ústy se třeba k společnému dílu hlásili nebo hlásit chtěli.
Liberecké divadlo uvedlo „Maryšu" v režii Tomáše ^Va m— staveni, že si
li loňské E - ..^ v.u. Přesto chcer jejich „Maryši" ukázat, jak je třeba, podle našeho sou du, rozumět tvořivému
TUt   xt    •----- "vcoio „Maryšu"
na Jejich „Marvši" nu.„. : , .   U"1 resto chceme právě
é Divadelní
tvorivému přejímáni podnětů. Literární historik Dr Jan Máchal vytýká „Maryši" ve své knize „Dějiny českého dramatu", že sice autoři „pravdou čistou a nepokrytou působiti chtěli na diváky, pečlivě se vyhýbajíce všemu, co by působilo dojmem
smyslnosti a strojenosti", ale že „klidná a chladná objektivnost líčeni hranici až na ideovou be^vjrayiost, což jest podstatnou vadou dramatu" (str. i7i). Ohlasem Machalova názoru, podporovaného ovšem nejednou dřívější inscenaci, bylo také stanovisko některých zdánlivě „radikálních", ve skutečnosti však jen levičácky usuzujících činitelů, kteři se stavěli proti „Maryši" s odůvodněním, že to „dnešku nic neříká", že jde o hru „přežilou a bez-ideovou" Ale přišel Honzl se svou krásnou inscenací a s herci Národního divadla objevil „Maryšu" jako obraz skutečnosti, zachycující osud lásky a lidských vztahů na naší vesnici za podmínek kapitalismu. A bez dramaturgické úpravy, bez škrtů a změny jediného slova, „pouhým" soustředěním ke skutečnosti, zobrazované hrou, ukázal, jak naopak přímo „ideově" může hra bratří Mrští-ků zasáhnout do přítomnosti tím, že si na ni uvědomujeme v silném uměleckém díle souvislost dnešního úsilí o socialismus s překonáním dožívajících přežitků včerejší společnosti v nás, i tím, že nás posiluje v přítomných zápasech názorným a strhujícím odhalením, do jakých krisí a katastrof vháněl lidské bytosti řád, založený na vládě peněz.
V Liberci usilují právě tento smysl „Maryši" vyzdvihnout a jít v tom stopami Horalovými. Viděli jsme představení, k němuž se z okolí Liberce sjeli vesničané, zaplnivši hlediště do posledního místa. Hned první scény ukázaly, jak vhodná je to dramaturgická volba. Obecenstvo napjatě, opravdu be2 hnutí sleduje od prvních slov akci na jevištL A výstup, kdy se Lízal s Vávrou domlouvaj í o Maryšu a místo rozhovoru o člověku a jeho budoucnosti se handlují o peníze a dobytek, tento výstup byl přijat se srdečnou veselosti a krásným lidským smíchem — jaký to radostný úkaz! Doklad, že se už i na vesnici naši lidé osvobozují od oceňováni člověka podle peněz a majetku. Už samo takové „namlouvání", handrkování o majetek tam, kde mají mluvit lidská srdce, je nám dnes něčím zhola nemožným a směšným! Reaguj e-li takto obecenstvo od samého začátku (v Národním divadle jsem na tomto místě smích zaslechl jen zřídka - a nikdy v té hromad-nosti a srdečnosti jako v Liberci), očekáváš s tím větším zájmem, jak před tímto skvělým publikem „Maryša" vyzní. S jakou budou lidé z divadla odcházet.
Toho večera odcházeli méně si jisti svou věcí, než tam vstupovali Bokovo představení v Liberci, přes usilovnou a poctivou snahu celého nadaného, schopného a pracovitého souboru včetně režiséra, vyznívá proti směru, v němž se všichni kolektivně snaží pracovat. Výsledkem nem pochopení podstaty nemravného společenského řádu, který neumožňuje navázat čistý vztah lásky a naopak vhání krásnou bytost Maryšinu do utrpení a zkázy, nýbrž výsledný dojem a výsledná nálada liberecké inscenace je velmi blízká oné charakteristice Machalově, kterou Honzl svou inscenací tak přesvědčivě vyvrátil. Čím je to způsobeno? Liberecké představení je v hlavních liniích dobře roz-
vrženo. Je hráno s elánem. Jednotlivým výstupům jc možno vytknout jen detaily; celek je však právě jen slofyn z těchto jednotlivých výstupů, které pohromadě udržuje jen nadmíru silné pouto pravdivosti textu Mrštíků. Člověk i v herci musí zrát — zde je však zřetelně znát, kdykoli jen zručnost pomáhá překlenout místa, jimž herec nestačil dát obsah. Liberečtí všechny úlohy obsadili dvojmo. Kdo hraje v jednom obsazení velkou roli, objeví se v druhém v episodce. Jistě tím pro ucelení souboru vykonali dobrou práci. Zároveň tím však zkrátili pro každý z obou souborů zkušební dobu; inscenace to místy až okázale prozrazuje. Ukažme to na Franckovi Bedřicha Kollinera: postavou, chováním, mluvou je to proletársky chlapec, jak má být. Ale jeho vzdor hned od počátku má názvuky individualistického furiantstvl. Nejdřív se to objeví jen jako záblesk, postupně však nabývá tento tón vrchu, až nakonec, když ve čtvrtém aktu vniká Francek za Maryšou do mlýna s návrhem útěku do Brna, jako by Um tenhle Francek přišel jen proto, aby mohl Maryšu zbavit vší bývalé lásky a ukázat jí jen svou tvrdost, sobectví a div ne hrubost. Nakonec - poněvadž je to falešné - nezbývá herci než maskovat nedostatek prožitku vnějšími prostředky: svíráním hlavy v dlaních, trhavými pohyby atd. Maryša Milady Vítové je pojata jako energická bytost rázné chůze, ostré mluvy, prudkých reakcí na každý podnět. Ale i u ní se celistvý člověk postupně zužuje na j ediný tón, jak to bývá u postav, kde si z nedostatku času musí herec pomáhat tím, co už umí z dřívějších roli. V herecky nejtěžším momentu v pátém dějství rozhoduje se tato Maryša připravit Vávru o život bez jakékoli vnitřní krise. Odstraňuje Vávru energicky, bez váhání. Nějakého boje, rozhodování v tom není. Byla by to msti-telka, kdyby však právě Sklenčkův Vávra ono prosebné lidské místo před tím, než vypije otrávenou kávu, nevyhrál tak sentimentálně a dojemně, že tvrdá, vraždící Maryša v té chvíli přestává být obětí a ztrácí sympatie venkovského diváka, který v přeplněném divadle až do této chvíle napětím skoro nedýchal. A to je veliká chyba, obracející jiným docela směrem úsilí divadelníků. S tímto jediným lidským místem Vávrovým je v rozporu pojetí Sklenčkovo: proč dělat z Vávry zloducha, se zlými vráskami kolem úst a odpudivou maskou hrubce? Maxmilián Posti dovedl zachovat Lízalovi věrohodnost opravdu lidské figury. Nedělá z něho schéma lakomce, nýbrž — v prvém aktu s velkým úspěchem - dává figuře žít přirozenou a přesvědčující živostí vesnického počtáře. Ale rovněž Lízal zůstává jakoby nedokončen: místo krise a skutečného lidského otcovského utrpení přijde na něho od třetího obrazu jakási apatie, resignace, ospalost.
O čem svědčí tato mosaikovitost inscenace, která nakonec zvrátila i smysl představení? A působila, že divák nevidí v Maryši oběť, nýbrž přijme její vražedné východisko jako řešení, jímž se mu sympatická dosud bytost mění v někoho, jehož jednání pozoruje nikoli s bušícím vlastním srdcem, ale jen s chladným zájmem
447
I
pozorovatele, ne-li i s pocity odporu
k vražednici?
Svedči o tom, že nestačí talent, nestačí elán, nestačí znalost a ovládáni řemesla. Je ^apotřebi nechat plody uzrJ-p*t. Liberecký soubor v dnešním sestavení (ukázalo to i jejich „Štčsti") je soubor schopný, který dokáže mnoho. Dovedl by, nepochybuji, nastudovat i „Maryšu" tak, aby přivedl k platnosti ideový zámér inscenace. Nestalo-li se tak, je to poučením - nejen pro Liberecké, nýbrž pro všechna divadla, profesionální i ochotnická. Smysl tohoto poučení vidím v tom, že liberecká „Maryša" ukazuje, kde a v čem je to hlavní, z čeho vyrůstá nový styl divadelní práce, styl naši epochy, epochy přechodu k socialismu. Je třeba mít jasný ideový cil, je třeba umět svou věc a ovládat prostředky svého uměni - ale hlavně: je třeba člověka, jednajícího na jevišti, vytvořit z hlubin prožitku, ze ztotožněni svých pocitů a zážitků s pocity a zážitky vytvářené pravdivé a skutečné bytosti. A víc: tuto novou bytost vidět a cítit jako jednotu. Jistě i v souboru této „Maryši" jsou herci, kteří „prožívají" tu či onu scénu, to či ono jednotlivé místo. Co tu však chybí: trvalé připoutání, trvalé soustředění všeho úsilí, všeho napětí vůle a
oddanosti citů v každém okamžiku hry k základnímu úkolu odhalit a ztělesnit uloženou skutečnost. Je jcdna podstatná vnější příčina tohoto nedokonalého výsledku Bokový „Maryši". Jc jí spkk. Nechceme odhadovat, do jaké míry přišlo jednotlivým hercům vhod nebo nevhod, že musili nebo mohli uplatnit hotovou hereckou frázi tam, kde čas nedovolil, aby se postava stávala skutečností postupným růstem. Ale výsledek - zvrat ideového smyslu představení v jeho opak - výstražně a poučně pro nás všechny upozorňuje, jak v našich snahách o socialistický realismus polovičatost nebo uspčehanost nejenom nás zdržuje, nýbrž co horšího: vede i zpět!
Pro vedeni libereckého divadla z toho vyplývá úkol: odstranit příčiny spěchu. Tím ovšem ještě nebude vyhráno. Ale bude to jeden z důležitých kroků vpřed, k soustředění, zintensivnění, prohloubení práce. V dobrý vývoj činoherního kolektivu Severočeského divadla věříme. Nedostatku zaníceni a lásky k práci v něm nem. To bylo i na „Maryši" vidět. Tím větší závazek pro celé divadlo, aby pochopilo příčiny, proč se ideově jejich představení opozduje za uvědoměním většiny diváků!
A. POPOV
POZNÁMKY O ČESKOSLOVENSKÉM DIVADELNICTVÍ
(Z časopisu „Teatr")
Přátelství mezi svobodymilovným lidem nového Československa a velikým lidem sovětským se neustále rozviji a sůl Pracujíc! lidově demokratické republiky Československé přesvědčeně razí cestu k socialismu, čerpají síly z velikého přikladu Sovětského svazu, učí se u budovatelů prvního socialistického státu na světě. Láska Čechoslováků k naší velké vlasti, k sovětské armádě osvo-boditelce je nesmírná a nesmírná je vděčnost českého lidu vůdci a učiteli pracujících celého světa soudruhu Stalinovi. Jméno soudruha Stalina podněcuje pracující lid Československa k novým úspěchům ve všech odvětvích národního hospodářství, vědy a kultury. Takové závěry udělal každý z nás, členů kulturní delegace Sovětského svazu, po návštěvě nového Československa.
Všimli jsme si významných a zajímavých zjevů v novém umění země. Divadla republiky prožívají nyní proces bouřlivé ideové tvůrčí přestavby, která se jasně obráží v repertoáru, v hereckém i režijním uměni. Themata revolučního boje dělnické třídy, boje českého a slovenského lidu za svobodu a nezávislost, themata socialistické výstavby staly se základními thematy tvorby dramatiků a divadel nového, svobodného Československa. Na repertoáru divadel hlavních i oblastních měst jsou současná a klasická díla československé dramaturgie a stejně tak díla sovětských autorů. Repertoár je rozmanitý, vážný, vzdálený prázdné a laciné zábavnosti, jaká charakterisuje 448
divadlo kapitalistických zemí. Představení československých divadel se vyznačují vysokou kulturou hereckého výkonu, zejména pokud jde o mistrovství mluvy.
Z devíti představení, jež představitelé sovětské delegace spatřili, je zajímavá zejména „Parta brusiče Karha-na" V. Káni. Tato hra líčí boj o splněni pětiletého plánu, o vybudování a rozvoj národního hospodářství lidově demokratického Československa; je v ní ukázán vznik nových pracovních method a rozvoj socialistického soutěžení. Boj o vyplněni plánu a soutěženi se tu ukazuje na příkladu dvou generací dělníků: zkušených starých brusičů a kvalifikované mládeže. Pro Čechoslováky je tento námět živý a aktuální, neboť v čele boje o plán stála obyčejně mládež, která brala staré zkušené dělníky „do vleku". Staří se „nafoukli", začali pracovat novým způsobem a předhonili mladé.
Viděli jsme tu hru dvakrát: v Bratislavě a v Brně. V obou případech provázel smích a potlesk celé představeni. V Bratislavě (Divadlo Nová scéna) bylo představení řešeno ryze realistickým veselohernim způsobem, v Brně (ředitel divadla Aleš Podhorský) se veselohra l r T' d° PathetickM poloh. V obou divadlech prostě a přesvědčivě rozřešili výpravu. Představu
I XT5? d0bíC rOZVrŽCQOU ^ovou lu
oEľ T' SC °byČC'né °dch-* 'průchodech místnostech, na chodbách, v šatnách a pod. a nepru-