statné změny v učebních methodách změnv i v . ,e]ních škol v Sovětském svazu nám zaiií ^ svů' Příklad 2 vyučovacích mcthod diva- fl0vé, zdravé kádry umělců. Na dbndJrinA? ^ Pt°krVÍ OE8anismu8 našeho divadelnictví ^kyformaUsmuabezideovosti kteréTešTě v ! ™ ***** • Jhenv tím že nři volbř JZ T ] minulých semestrech zatěžovaly práci a které byly Tyden kntiky a sebekritiky, kterv proběhl koncem dubna t. r. ve všech ročnicích, upevni dosažené výsledky reformní komise jakoz i soudružský vztah mezi posluchači a vyučujícími. Vychovat ze všech divadelníku stranické umělce - to je, myslím, jedním z hlavních úkolů/které vyplvvají pro naši kádrovou politiku z usnesení UV KSC o filmu. Te zapotřebí, abv d všichni nsši divadelníci , ,. ., LU 3C> myslím, jedním z hlavních úkolů, které vyplvvají pro naši kádrovou politiku z usnesení DV KSC o filmu. Je zapotřebí, aby si všichni naši divadelníci uvedomili, ze stranickost umění a skutečná svoboda individuální tvorby jsou pojmy, jež si nikterak idoorují. Idea straníckosti umění se miisí stát nrin/-;«»™ ___•. ^-*!____*i_ / *;____»3 ~"šichni neo< bvcho —°v "uuua ínaiviauaím tvorby jsou pojmy, jež si nikterak .dporují. Idea straníckosti umění se musí stát principem veškeré naší umělecké činnosti, všichni ,-chom měli, podle Maxima Gorkého, chápat úlohu dnešního umělce jako „čestného bojovníka, naplněného oddanou a vášnivou láskou k velikému životnímu dílu, jehož povinností je být nejen svědkem, ale také soudcem života". A u nás - dodejme ve smyslu usnesení tf V KSČ - pomocníkem, učitelem a rádcem při jeho přestavbě. ZA BOJOVOU KRITIKU (Úvodník sovětského časopisu „Teatr", ročník 19jo, číslo 2) Program XIII. plenární schůze Svazu sovětských spisovatelů poukázal na pokyny komunistické strany a soudruha Stalina o zásadní důležitosti kritiky a sebekritiky. „Sebekritiku potřebujeme jako vzduch, jako vodu," učí soudruh Stalin. Tam, kde není kritika a sebekritika, tam nutně dochází k ustrnutí, objevuje se chvastounství, nastává ochabnutí pracovní energie a obdivování sama sebe. Kritika a sebekritika jsou jednou ze základních pod^nínek našeho rozvoje, naší cesty kupředu ve všech odvětvích národního hospodářství a kultury sovětského lidu. Před touto členskou schůzí byl uveřejněn v „Pravdě" článek M. Bubennova o novém románu Valentina Kata-jeva „Za vládu sovětů", článek, který měl velký vliv na prohloubení kritiky a sebekritiky a zvláště na hodnocení úkolů literární kritiky. Uveřejněním tohoto článku nám dal stranický tisk znovu lekci bolševické straníckosti pro posuzování uměleckých děl. Článek M. Bubennova je příkladný svou zásadovostí, ostrou a poctivou kritikou, která má opravdový zájem o uměleckou spisovatelovu práci a o rozvoj veškeré sovětské literatury i umění. Stranický tisk ještě jednou připomněl, že žádné umělecké úspěchy v minulosti nemohou ušetřit třebas i „zasloužilého" umělce nestranné a přímé kritiky jeho nových děl a jejich nedostatků. Bez takové kritiky uměni nutně upadá, neboť prostředí vzájemné chvály a přátelského promíjeni chyb je opravdovému umění zhoubné. Členská schůze Svazu sovětských spisovatelů zdůraznila, že stranická kritika pomáhá literatuře a umění ještě lépe a jasněji ukázat velikost a moudrost strany, která vede sovětský lid ke komunismu, že tato kritika pomáhá zobrazit sílu a krásu našeho lidu a vytvořit nová výrazná díla o sovětské společnosti, ve kterých bolševická ideo-vost splývá s velkým uměleckým mistrovstvím. O kritice divadelní se na plenární schůzi Svazu spisovatelů nehovořilo, ale uvedené problémy se k ní přímo vztahují. Divadelní kritika ve větší míře než kritika literární pokulhává za všeobecným rozvojem sovětského umění hlavně proto, že neplní úkoly, které od ní vyžaduje život. Je tím vinen také náš časopis. Noviny „Kultura a žizň" v článku „Opožděná reorganisace" (č. 27, 30. září 1949) správně upozornily, že časopis se zabývá hlavně registrací faktů a událostmi divadelního života, ale zřídka kdy provádí rozbor a zevšeobecňování zkušeností sovětského divadelního umění, zřídka kdy se zabývá základními theoretickými a praktickými otázkami jeho rozvoje. Časopis nebojuje dost energicky za vysokou hodnotu divadelního a dramatického díla. Často projevuje nepřípustnou shovívavost vůči chybám a nedostatkům dramaturgů, režisérů i herců. Nemůžeme uznat výtku soudruha K. Simonová, kterou pronesl na schůzi Svazu spisovatelů, že časopis z přátelských ohledů chválil uměleckou práci jen jedné skupiny dramatiků. Časopis roku 1949 aktivně podporoval pokrokovou dramatickou tvorbu A. Kornejčuka, N. Vir-ty, K. Simonová, V. Romašova, A. Sofronova, B. Lavre-něva, A. Surová i jiných dramatiků a ne jen některé z nich. Ale K. Šimonov má zcela pravdu, když ve svém článku „Za bolševickou stranickost, za hodnotné umělecké dílo sovětské literatury" (Bolševik, č. 3, 195°) UP°" zornil, že I. Zacharov a A. Abramov nepodrobili umělec- 429 ké analyse tvorbu A. Surová a že mu témit úplně prominuli její nedostatky. V časopisu bylo mnoho článků, které se zabývaly obsahem divadelních her a představeni, ale nevšimly si jejich umělecké formy. V zájmu dalšího zvýšeni kulturní úrovně sovětského lidu i v zájmu rozvoje divadelního umění je třeba, podstatně zlepšit divadelní kritiku. Divadelní kritika má před sebou velké a čestné úkoly. Kritik je první, kdo pomáhá divadlu hledat nejhlubší, skutečné stranické, dokonalé umělecké ztělesnění toho, čím žije sovětský lid: ztělesnění jeho nadšené práce, jeho hrdinství a odhodlání, jeho síly, duševní krásy a morální ušlechtilosti. Kriúk je předním činitelem ve vývoji divadelního umění. Je-li jako vlastenec x lelnl hře dramatické spisovatelky R. B„ rfíklad v <^dcl"„ sc uplatnilo chybné «tanovi,k„ hrdý na to, objeví-li se na sovětské scéně nová díla, toni obsahují velké myšlenky, tak zase nemůže zůstat Ihostejnvm svědkem neúspěchu dramatiků a divadel. Veškerá činnost pokrokového kritika se vyznačme opravdovým zájmem o rozvoj sovětského uměni, protože kritik je především vlastenec, oddaný tělem i duší sovětské zemi, prodchnutý synovskou láskou ke svému lidu, zakladateli komunistické společnosti. V sovětské kritice není a nesmí být místa pro lidi bez rodu a vlasti, pro kosmopolitické estéty, lhostejné a cynické měšťáky, kterým není nic svatého, nic drahého ani v jejich rodné zemi, ani v lidu, z něhož vyšli, ani v kultuře, jež pyšně rozkvétá v nich. Velmi závažným krokem k oproštění našeho umění od zhoubného vlivu buržoas-ních kosmopolitů byla porážka protivlastenecké skupiny divadelních kritiků, porážka, kterou se uvolnila cesta novým úspěchům divadelního umění. Členská schůze Svazu spisovatelů se vší rozhodnosti zdůraznila, že boj proti kosmopolitismu a proti jeho přívržencům není jen nějaká přechodná kampaň. V tomto boji chrání naše sovětské umění a naše literatura nejpo-krokovější zásady umění — leninskou zásadu straníckosti. Jen dík této zásadě se může umění rozvíjet. Všechny úchylky od zásady straníckosti, jako jest Objektivismus a estétství, bezideovost, bezzásadové vychvalování nedokonalých dél jen z kamarádského příteličko-vání nebo z kolegiálních ohledů k určitým skupinám, nebo zase „trhající", odsuzující kritika hodnotných prací jsou škodlivé sovětskému umění. Stává se v některých jiných divadlech, že režiséři upravuji hry sovětských dramatiků, nevhodné doplňují cizí text a překrucují ideový obsah her. To je nepřípustné. Divadelní kritika má za úkol s tímto zjevem energicky bojovat a ustlovat o to, aby každé představeni, pojednávaná o současnosti, přinášelo divákovi v nezkráceném znení plnou ideovou a vlasteneckou náplň hry Aby se divadelní kritici mohli bít za bolševickou ideo- not. mak nemohou yčas upo2orQÍt dr ? hernata, tera přlchá2ejí , ro2vojem °J su. Neznalost života přivádí kritiky k chybnému hoľ - ideového obsahu dramatické l^J^ 430 na prima" ■ — darevové „Vstříc úsvitu" se úplatný "^nfl* k velkým kolchozním pracovním kolektivům, které H nahrazují malými pracovními lupinám,, čímž sc ^ možňuje využití mechanisace zemědělství. Ale kritik B. Bassargin (Teatr, č. 7, '949) * ostatní kritici, kteří pro. vedli rozbor hry, nepostřehli její nedostatky. Slabinou naší divadelní kritiky jsou malé požadavky na dramatickou tvorbu, shovívavost k ideově uměleckým nedostatkům, neschopnost nebo strach kritisovat je ostře a odvážně, důsledně a nestranně tak, jak učí strana. V 2. č. Teatru z r. 1950 otiskujeme přehled divadelní kritiky z novin Gorkovskaja Kommuna. Soudě podle divadelního posudku těchto novin lze předpokiádat, že gorkovské divadlo dosahovalo roku 1949 jednoho vítězství za druhým. Bylo tomu opravdu tak? Pohostinská vystoupení divadla v Moskvě ukázala, že právě roku 19^ divadlo zhoršilo svou práci a dopustilo se velkých chyb ve výběru divadelních her. Výbor pro umění byl nucen vzít s programu několik her a musel provést reorganisaci vedení. Pro' styl" divadelní kritiky v Gorkovské Kommuně jsou charakteristické kritiky N. Barsukova a A. Jeremina o představeni „Náš současník". „Představení je nastudováno pečlivě a s láskou," říká se v kritice. „Pravdivě oživilo postavu i epochu velikého ruského básníka." Jakou však mají cenu tato sladká slova, když kritisované představení jest jednou z her, které Výbor sňal s repertoáru, „dokud režiséři je od základů neprepracuj!?" To není ojedinělý případ shovívavé kritiky, která zamlčuje ideové nedostatky uměleckých děl. V prosinci minulého roku vyšla v novinách Moskov-skij bolševik kritika Z. Gneuševové o představení „Nebezpečná křižovatka", které uvedlo na scénu divadlo Mossovětu. Hra „Nebezpečná křižovatka" líčí povrchně, strojeně a vyumelkovane boj sovětských lidí s intrikami imperialistických agentů. Je střižena po vzoru detektivek a nemá nic společného s duchem a stylem sovětské dramatické tvorby. Uvedení této hry na scénu nepatří k dobrým představením divadla. Avšak kritička Z. Gneuše-vová nenašla ani ve hře ani v představení žádný nedostatek. „Úspěch průbojného, aktuálního představeni," píše, „je dílem celého souboru, opravdové, svědomité práce režiséra..." „Představení přesvědčivě ukazuje...". „Predstavení vyzývá...«. Nekritické nadšení nezná mezí. Cim se „dí kritik, když píše taková hlebná ^ Íem> PrTľÍ" SebemeDŠÍ VŽCné ***** Š^ným vku-em? Přátelskými vztahy? Tím i oním. Jak patrno jsou to spatní rádci divadelního kritika. V souvislosti s kritik™, ~" J křižovatka" je na „ ^ "v Predstavení „Nebezpečná * G. M. Malenkoľa /;TrenOUt ^ S°ndV1- * jim néco líbí zalvkaií ľ PÍ tOUt° Vadou- KdyZ ně hodnotit ú pěch ! t u Ned°Ved°U SP"V' sPech a take si nedovedou všímat nedo- W, .by jc odstranili. A zatím naše úspěchy a rozmach ■ leho budovaní vc veliké miře závis! na tom, jak dů. jedné povedeme bo, s nedostatky v naši práci. Strana „cl, že máme být neúprosní v boji s nedostatky." N» tyto pokyny strany nemůže a nesmí zapomínat tiáfii divadelní kritik. ^'jmy rozvoje sovětského divadelního uměni vyžaduji, «D7 kritika objektivně, nezaujatě a všestranně rozbíral* divadelní hry a představeni nezávisle na tom, kdo je jejich autorem, zda neznámý začátečník, či autor již proslavený a významný. Kritik nemůže a nesmi být ná-jpčný k jedněm, a shovívavý k druhým. Kritiku a sebe-kridku potřebuji ve stejné míře všichni divadelní pracovníci, i začátečnici i zkušení. „Nemůžeme se obejít bez sebekritiky. V žádném případě," učl nás soudruh Stalin. A zatim mnozí naši kritici neuplatňují tuto zásadu při rozboru her velikých mistrů divadelního umění. Umělečtí pracovníci Malého divadla, jichž si lid velmi váží a cení, si dali velkou práci s uvedením hry „Náš současník". Představení mělo tytéž nedostatky, jako hra K. Paustovského. Ani herecké výkony neměly vždy dobrou úroveň. Proč tedy kritik V. Bortko, autor recense v časopise Sovětskoě iskusstvo z 24. záři 1949, se o tom nezmínil a omezil se na to, že ukázal jen dobré stránky představení? Důsledné rozvíjeni divadelní kritiky a sebekritiky vyžaduje rozhodného boje se všemi, kdo brzdí kritiku a sebekritiku a kdo se snaží zmírnit její břitkost. U nás se ještě vyskytují přežitky panského, nebolševického vztahu ke kritice a sebekritice. Někteří divadelní pracovníci mají sklon prohlašovat každou kritickou výtku, která se jim dostane, za „nespravedlivou", nebo dokonce „pomlou-vačnou", a za „objektivní" pokládají jen takovou kritiku, která není kritická. Xa konci minulého roku zkritisoval sovětský tisk představení „Ladies and gentlemen", které uvedlo Moskevské divadlo dramatu, a upozornil na vážné nedostatky představení „Dva tábory". Místo toho, aby využili vystoupení tisku k prohloubení kritiky a sebekritiky v divadelním kolektivu, režisér V. Markičev a vedoucí režisér N. Ochlopkov o tom pomlčeli a neprojednali věc se souborem. O nepříznivých kritikách se nezmínila ani stranická organisace divadla (sekretář stranického byra A. Morozov), která by měla být podněcovatelem kritiky a sebekritiky v divadle. „Naše strana učí," říká soudruh Malenkov, „že každý musí poctivě přiznat své chyby, aby je mohl rychleji napravit a v budoucnosti je neopakovat." Tím, že zamlčovali kritiku v tisku a nepředložili ji stranické organisaci a hereckému souboru, aby ji posoudil, omezili a umlčeli kritiku a sebekritiku. To je nebezpečné! Není nic škodlivějšího pro život a práci hereckého souboru nad takový nebolševický vztah ke kritice. Stranický tisk nesčíslněkrát nabádal kritiky, aby se více obývali otázkou umělecké práce a aktivněji bojovali za ^konalování umělecké formy děl sovětského umění a literatury. Avšak divadelní kritika stále ještě Špatné plní tento důležitý úkol. V minulých článcích kritiků, které otiskly časopisy Teatr, Litčraturnaja gazeta, Sovětskoě iskusstvo a jiné časopisy postrádáme hodnocení dél. Rozbor divadelních her a představení se často omezuje na vypravování obsahu, na hodnocení ideové náplně, a autorova záměru. Kritici neukazují, jak dramaturg nebo režisér prakticky uskutečňují svůj ideový záměr, jaká je umělecká hodnota a jaké jsou zvláštnosti jejich děl. A píší-li kritici o uměleckých hodnotách nebo nedostatcích, pak to udělají jen stručně, nesrozumitelně a vyhýbavě. Formu a obsah díla nezkoumají v jeho dialektickém celku, jak toho vyžaduje marxistická estetika. Plenární schůze Svazu spisovatelů vyžaduje od literární kritiky hluboké umělecké hodnocení děl, důsledný boj za ideovou hloubku, pravdivost a uměleckou práci, boj o vytvořeni sovětské klasické literatury, která by byla hodna epochy budování komunistické společnosti. Tento požadavek se vztahuje také na divadelní kritiku. Není možné se opravdově bít za mistrovské umění bez mistrovské kritiky. To znamená, že všichni naši kritici se musí učit a učit, hluboce a důkladně studovat sovětskou skutečnost, neustále prohlubovat znalosti marxisticko-leninské theorie a naučit se rozebírat umělecká díla po stránce ideové a umělecké. Každý kritik, který se neustále ve své práci nezdokonaluje, se nutně opožduje za svým národem, dostává se na vedlejší kolej a nemůže hájit vzrůstající potřeby a zájmy lidu v oboru divadelního uměni. Musíme nutně zvýšit požadavky na kvalitu divadelní kritiky a usilovat o povznesení pracovního nadšeni kritiky. A. Fadějev rozebíral příčiny, proč kritika zůstává pozadu. Upozornil, že většina kritiků je odtržena od současnosti. Toto dědictví převzali kritici od buržoasni literární vědy. Rozdělení kritiků na divadelní vědce, kteří se zabývají jen minulostí, a kritiků, zabývajících se pouze současným divadlem, brzdí rozvoj divadelní kritiky. Mnozí divadelní kritici se odtrhli od života a jejich práce nevyplývá z naléhavých požadavků dnešního divadelního umění. Právě tím lze vysvědit, proč máme tak málo dobrých knih, pojednávajících o dějinách a theorii divadelního umění. Postačí, řekneme-li že z 838 vědeckých prací, které připravil leningradský institut divadla a hudby za deset let svého trvání, jich vyšlo jen 21. Propast mezi kritikou a divadelní vědou je způsobena tím, že naše vědecké ústavy, katedry vysokých škol divadelních a divadelní vědci nesoustředili své úsilí především na to, aby důkladně propracovali otázky, týkající se sovětského divadla. Čím jiným než nevšímavosti k sou- časným věc „ problémům lze vysvětlit na příklad tatovouto : Divadelní vědec D. Džanelidze sestavil Přehled historie gruzínskeho divadla". Minulost f°*>**°£ ' 1 * *a Přehledu" s vědeckou důklad- ptalné kusý. Vídecký rosbot tom,|e socuteUto 41« ^rg^k^diwdk,^^ y h.storie obsahu na národní formu a ,mé dolezl* ^ sovéiského div.dk v Gruzínsku nahrazuje W nim faktů a problémů witikou brání rozvoji Propast mezi divadelní vědou a k«uk<£ šfě máJ0 theor/tické prace o divadle a *^J%Z «n*4 prací o socialistickém realismu v divadel«i S straníckosti a ideovosti sovětského djvadU o£» prace Stanislavského, o problémech th - e d ^ik o tradicích pokrokové ruské dramatické tvorby a to 7 Jemaloprad.kterébyodhalovalykosmopol^ logii, prohnilou buržoasní kulturu a upadajíc burzoas* divadlo. Nestudujeme sdostatek rozvoj nove divadelní kultury zemí lidově demokratických. Naším nejnaleha- 1 . „.....i _ • -U„^Unrr, směnil DO- trana i vláda budou i v budoucnu v dávky sczvýšily «» us ft vysoké nároky rtU u svávat v Udu dob 7 ^ usncsenj úy VKS(b) o kckým dílům, Prav „Velký život. na neustále pomáhat stfané Divadelní k^hld[mém díle. Kritik sc musí učit ^ a státu v tomto ^ ch skvnych ^ komumsticKe « - a rozkvet. Vždy a ve všem Hd * kritik i divadelní pracovník politikou ko*u. SsdctsC, příkazy OV VKSCb) v ideology 0t?káětká divadelní kritika, vyzbrojená zásadami bolševické straníckosti a methodou socialistického realismU) !í energičtěji překonávat své nedostatky a slabosti. To e Sani, to také od ní očekává sovětský lid fc. ľ!L kritiku na úroveň vysokých úkolu současné doby, muM ««~Br , x očekává sovětský Ud. P0. kultury zemi uaovc ucUi^^-"-»/—- • w*adu e strana, to tase ou m . / '» vějším a nejpřednějším úkolem je, abychom zaměnil po- vy ^ vysokých úkolu současné doby, zomost kritiků k theoretickým otázkám, k studiu a ze- ^ ^ ^ byk hodna pokrokového sovět- všeobecněnl obrovských zkušeností, které nashromaz- z o ^ ^ vlastenecká povinnost divadelní, dilo sovětské divadlo, a k propracování estetiky socialis- ske °^ků a ^j^j těch> kteří pracují v oboru divadel tického reahsmu. Pra Přelomila Helena Fromkova „Sovětský divák vyspěl, jeho kulturní zájmy a poža- kritiky. FRANTIŠEK ČERNÝ: KAPITOLY Z DĚJIN ČESKÉ DIVADELNÍ KRITIKY 1834-1844-J. K. TYL v Paříži (1830) a její ohlasy v Belgii, v Řecku a v Polsku Společenské předpoklady nacionalismu třicátých let. — Idea politické svobody. — Prostředky, které tmeli a připravují národ k rozhodné politické akci - Divadlo ohniskem politického a kulturního úsilí české společnosti. - Zájmy lidového obecenstva a taktika vzdelanecké kritiky. - Tyl počítá se zálibami obecenstva, aby na né mohl ideové a esteticky působit. - Nový typ vzdélance. Tento vývojový úsek české divadelní kritiky vymezujeme na jedné straně Tylovým redaktorstvím v Květech a programovou fraškou Fidlovačkou, na druhé straně Havlíčkovým redaktorstvím v Pražských novinách a jeho odsudkem Tylova Posledního Čecha, jíž přehodnotil bojové prostředky Tylovy generace. Jsme si vědomi že mse vymezení je jen velmi obrysovité, poněvadž zalidní tend nce, charakteristické pro toto desetiletí, ohlašují se y ceske společnosti již na počátku let třicátých a Zľ -Ji ještě po Havlíčkově kritice v předvečer Jevo uce Výrazným rysem tohoto období je boiovv n V mus. Nespojuje - při individuámícíÄľa^ - jen mladou měšťanskou inteligenciTvl a, ľ" i Sabinu, ale i venkovskou Xe ' ľf ^ -čité míry i ^eraci starší. TentotctľhsmÍ Z * vida ovšem určitému vývojovému stuľnľ ľ °dp°-nosti, která je ještě polil ^ ^ Sp0leČ" Wturně však sílí . Lusl ' h°*odáf% a vání — Rubše skou 43* Zejména revoluční výbuchy v Polsku působily silně. Právě pod dojmem hrdinného boje Poláků znovu v Čechách ožila idea politické svobody národa a uvažovalo se o prostředcích, jež k ni vedou. Po období politického klidu v dvacátých letech nebylo ovšem ještě možno použít methody revolučního boje. Česká společnost nebyla ještě dostatečně uvědomělá a zorganisována pro rozhodnou politickou akci. Bylo ji nutno teprve vychovat a připravit. Proto mladá radikální generace, jíž budeme v této práci nazývat generací Tylovou, hledala vhodné „páky společenského 1 veřejného života a ústroje národního ducha" ktl ľ°'e P°Slední Ptochá2ka s dvěma umrlýma, 1847), stou' "^^"^^^^^mupolitickémuvy-ľzľbaw "ľ PlOStředky ^ beS«> oépoZ- řemeslnické mLndy'de" Dramatií * 'P a hlavně- divadlo.' .šot 8;ľ:hOITme se "* ^ ^ i< na pfíldad ~t T "emuseU uv4dét * "•»piSech) kde M , ? '02Sah ^dni -x- obecMst;asl; °ľ:^ m * "=«■"5, v R(ižov6 : Mltf nových scén (UK»- ;cnce, vzrůst ^«ÄíäV ž-oľe aÄ S.P^1 195o; Vicl^ OVa díla, Borový IQj8 Uc u- Máchy, Torso »