Historiografie dějin umění I.
Jiří Kroupa jarní semestr 2020
• „Nauka o pramenech, nazírána filozofickým duchem, a kde je potom nutné, přecházející do nejnovější
doby, musí nakonec vyústit do dějin naší disciplíny samotné.“
(Julius von Schlosser)
• „Poznat a definovat nějakou disciplínu, znamená především poznat její dějiny“
(Auguste Comte)
• „Uměleckohistorické přístupy jsou jako umělecká díla – obojí může být datováno“
(Frederik Antal)
Zaměření literatury o umění v historiografii dějin umění
Hans Tietze, 1913
• Referující-pragmatický způsob psaní o
umění (encyklopedické přehledy,
technologické předpisy, cestopisy, umělecké
popisy)
• Pragmaticko-genetický způsob (receptáře,
teoretické spisy, inventáře a soupisy,
životopisy)
• Genetický dějepis umění (dějiny)
Robert Hedicke, 1924
Referující způsob
Pragmatický
Genetický
Duchovně dějinný
Václav Richter, 30. léta 20. stol.
Předvědecký dějepis umění, „přirozený“ názor na umění (do Johanna J. Winckelmanna)
Vědecký dějepis umění, genetický (s dosavadním vyústěním v duchovně dějinný
dějepis)
„Paradigma“ v historiografii dějin umění
Thomas S. Kuhn (Struktura vědeckých revolucí) – Jörn Rüsen, Horst W. Blanke (tzv. bielefeldská škola
teorie dějin)
• „Normální“ věda – „Revoluční“ věda
• Paradigma (v užším slova smyslu – vzor vědeckého vysvětlení)
• Disciplinární vědecká matrice (paradigma v širším slova smyslu soubor faktorů, jimiž se věda řídí)
Disciplinární vědecká matrice:
– Zájmy (potřeba praktické orientace; např. psaní průvodců, roztřídění autorů, znalectví, …)
– Teorie (vzory vysvětlení; např. zkoumání formy, zkoumání obsahu a významu, …)
– Metody (pravidla bádání; přístupy, které jsou používány pro utvoření teorií)
– Formy historiografie (znalecké soupisy, přehledy dějin umění, životopisy, odborné studie o díle)
– Funkce historického vědění (výzkumná orientace; tj. zabýváme se určitým obdobím, zkoumáme
ikonologii, zkoumáme umělecké dílo v kontextu, badatelská móda)
Jiří Kroupa:
Školy dějin umění (Metodologie dějin umění I)
Metody dějin umění (Metodologie dějin umění II)
Tři paradigmata dějepisu umění od raného novověku:
– Humanisticko-osvícenské dějepisectví (16.-18. století)
– Klasický historismus (19. – 20. století)
• Znalectví a dějiny stylových forem
• Duchovní dějiny umění a kulturní dějiny
• Uvedení do prožitku uměleckých děl
– „Kritická teorie“ a nový historismus
• 70. léta 20. století: „kritická teorie“ a „nové dějiny umění“
• 90. léta 20. století: „vizuální studia“, vědy o obrazu, antropologie obrazu
• Berlin: Institut für Bild- und Kunstgeschichte
Písemnosti a literatura o umění z přirozeného postoje ke světu
1) Antika
2) Středověk
3) Počátky vyprávění o umění – 14. a 15. století
• Předávání znalostí k poučení mladých tvůrců, receptáře pro vznik uměleckých děl
• Cestopisy pro návštěvníky kultovních míst, později památkových míst
• Inventáře pokladnic, prvních sbírek, později muzeí
• Poučení o tom, co je to “stavitelství”, “sochařství”, “malířství”
• Souhrny vědomostí, summy (ve středověku), pansofie (16. a 17. století), encyklopedie (18.
století)
• Vyvrcholení přirozeného postoje: Vasariho životopisy italských umělců (1550, 1568):
počátek nového způsobu psaní o umění a umělcích
Co bylo smyslem první literatury o umění ?
1a) Řecká antika: Počátky literatury o „techné“, tj o umění/řemesle
Salvatore Settis / hypotetická rekonstrukce myšlení a psaní o uměleckých předmětech
Prolog: Archaická doba – bez literatury o umění
„τἑχνη“ /řemeslná schopnost - soubor vědění o výrobě předmětů
Tradováno dílnou a ústně řemeslnou „školou“
Signatura, označující tvůrčí dovednost
Exekias: hrnčíř a malíř (545-530 př. Kr.)
signoval své hrnčířské výtvory, ale také své malby
1) První recepty „τἑχναι“ - 5. stol. př. Kr.
Dílčí odvětví umění se začínají odlišovat a definovat se na
základě nejslavnějších a modelových výtvorů (Xenofón)
Praxe je zveřejňována ve výkladech technických specifikací
Řemeslný receptář
Iktinos a Kallikrates: Parthenón – O dórské symetrii
Scénické malířství: Agatharchos ze Samu
Sochařství: Polykleitos - Kánon
2) Nikoli jednotlivá– ale obecnější pravidla - 4. stol. př. Kr.
Všeobecná praxe jednotlivých uměleckých druhů
na základě vlastní zkušenosti slavného umělce:
Malířství: Apelles
Sochařství: Lysippos
Architektura: Pýtheos (Mausoleion)
Slavná umělecká díla - na základě výčtu úloh a typů: Architektura - Sedm divů světa
Pyramidy, Visuté zahrady Semiramidiny, Artemision v Efesu
Mausoleum v Halikarnassu,
Maják na ostrově Faru,
Feidiova socha Dia v Olympii,
Rhódský kolos
3) Literatura o umění / umělci píší již nikoli o sobě a o své praxi, ale o jiných,
Prostřednictvím anekdot, případně kritickým posuzováním uměleckých děl - 3. stol. – 1. stol. př. Kr.
Duris ze Samu: anekdoty o umělcích, výroky o řemeslném umění
Xenokratés z Athén, kol. 280: základní charakteristiky uměleckých děl
• Exaktnost /preciznost - souměrnost/symetrie – pohyb/rytmus –esthetika/optická invence
Pasiteles (z pobřeží jižní Itálie, 1. stol. př. Kr.)
• sochař píše pro nové publikum: pro římské znalce a sběratele
Quinque volumina nobilium operum in toto orbe
Plinius starší (23-79)
1b) Římská antika
1. Rétorika
– Cicero, Quintilián, modální teorie stylu, decorum
2. Teorie architektury
– Vitruvius: De Architectura libri decem
3. Průvodce, topografie
– Pausániás, Cesta po Řecku
4. Ekfraseis-popisy uměleckých děl
– Lúkianos ze Samosaty (2. stol.): jeho nejznámější diatriba je "Nevěřte lehkomyslně
pomluvě",
– Flavios Filostratos (přelom 2. a 3. stol.) : Eikones - Imagines
– Filostratos z Lémnu (3. stol., snad vnuk předchozího) : Eikones.
5. Dějiny umění jako dějiny inovací:
– Plinius st. a anekdoty o umělcích
1) Rétorika
Genera: druhy – geografické, funkčně symbolické
dórský, iónský, korintský
Ordo: seřazení, pořadí, řád – toskánský/dórský – iónský – korintský/kompozitní
Modus: Tři stylové způsoby
grave (vážný - k dojmutí), medium (střední - k pobavení), tenue (jednoduchý - k dokazování)
grande (vznešený - k dojmutí), subtile (střízlivý - k poučení), floridum (květnatý - k pobavení)
Decor - Decorum: to, co je „vhodné a slušné“ pro daný úkol
2) Marcus / Lucius Vitruvius (Polio / Mamurra) – kol. 20. př. Kr.:
„Jako totiž ve všem, jsou i ve stavitelství
obsaženy dvě věci:
to, co je předváděno a to, co předvádí.
Předváděno je zamýšlené dílo, o němž se jedná
(pratica/fabrica);
předvádí je demonstrace, vysvětlená s důvtipnou
znalostí (solertia)“
Vitruvius
Firmitas – Utilitas – Venustas
• Ordinatio (matematický modul)
Dispositio (kompozice, rozmístění na základě kreslených idejí)
• Symmetria (na základě modulu soulad částí)
Eurythmia (harmonie, vizuální působení)
• Distributio (stavba a její podmínky, správné a ekonomické rozvržení)
Decor (slušnost v obsahu a formě, „decorum“)
Ichnographia, Orthographia, Scoenographia
3) Průvodce (Pausánias, kol. 115-180)
Athénská sloupořadí a jejich výzdoba
Umělecké poklady na athénské Akropoli
Tajemství maratónské pláně
O slavném Héřině chrámu (Argos)
Památky a výzdoba chrámu olympijského Dia
O životě a slávě sochaře Daidala
Proslulé chrámy v Iónii
Historie a popis nejslavnějšího arkadského chrámu
(Tegea, Athena Alea)
Pozoruhodné dary v tegejském chrámu
O vzácném náhrdlníku královny Erifýly
Jak povstala delfská amfiktyonie
Nejpamátnější votivní díla v Delfách
Delfské pokladnice
O věštkyni Sibylle
Polygnótovy malby z okruhu trójských bájí
4) Ekphrasis - ἔκφρασις
Lúkianos – diatriba „Nevěřte lehkomyslně pomluvě“ popisuje obraz Pomluvy od malíře Apella
Leon Battista Alberti v renesanci tlumočí tento popis jako příklad malířské „istorie“ – příběhu s morálním
naučením
Philostratus Maior (3. stol.), Imagines (Εἰκόνες)
popisuje obrazy ve vile v neapolském zálivu
Tizián maluje podle popisu obraz pro studiollo
rodiny d‘Este ve Ferraře
5) Gaius Plinius Secundus Maior (kol. 23 - 79)
• Naturalis Historiae libri XXXVII (český překlad Zkoumání přírody)
• kosmografie, geografie, antropologie, zoologie, botanika, medicína,
metalurgie a mineralogie
Závěrečné knihy
XXXIV: Měď, bronz a umění z bronzu
XXXV: Malířství, barvy, plastika z hlíny (reliéfy, sochy, cihly)
XXXVI: Mramor a umění z něj, slavné stavby, užitek nerostů
Sochařství v bronzu / samostatné ars: řemeslná práce v bronzu
a) Praotcem sochařů v bronzu: Feidias (83. olympiáda), 450 př. Kr.
b) Polykleitos, Praxiteles a po 320 př. Kr. jeho žáci
c) Plinius udává asi 366 jmen sochařů
• Ideální stav – kolem 300 př. Kr.
• V době 121. olympiády (tj. v letech 296-293 př. Kr.) skončilo umění (tj. bronzová plastika),
a po sto čtyřiceti letech bylo znovu oživeno v době 156. olympiády (tj. v letech 156-153 př. Kr.) v Římě
Malířství
a) Původ obrazů v Římě: příroda – památka – důstojnost (voskové obrazy a zbraně předků):
“tato tvorba obrazů dnes upadla v zapomenutí …, vyžaduje se líbivý materiál a noví bohatí jsou celí pryč nad
cizími obrazy”
“Umělecká technika je více než materiál” (Ars auro prior)
b) Historie obrazů: Egypťané a Řekové soupeří o počátky malířství
“první malířství bylo stínové, druhé monochromatické….,
později byly obrysy rozdělovány čarami uvnitř, první, kdo připadl kolorovat je, byl …,
první, kdo zavedl zobrazování rysů v obličeji, byl …, dále přispěl k pokroku malířství ten, kdo do něj zavedl
smysl pro kompozici,…
První, kdo se zajímal o skutečnost a otevřel dveře poznání svému žáku, byl….
Apelles prospěl malířství více než jiní – i svými spisy o malířské technice.
Dějiny umění jako dějiny inovací (Xenokratés z Athén)
„O začátcích trvá nejistota… kolem stínu člověka byla vedena čára…“ (Plinius a Vasari)
Anekdoty o umělcích, výroky umělců
(Duris ze Samu)
Zeuxis (hrozny)
Parrhasios (závěs)
Zeuxis (chlapec s hrozny)
Apelles a švec,
aneb umělecká kritika
Kniha XXXVI. O sochařství a stavbách
(práce z kamene):
„toto umění bylo daleko starší, než malířství a
umělecké zpracování kovů…
Řečtí sochaři:
Feidias – Praxiteles, Skopas, Bryaxis
Sochařství v Římě:
Díla několika umělců, např. Laokoon
(Hagesandros, Polydoros, Athenodoros)
2) Středověk: umění a hagiografie
1. „Zakladatelé středověku“
– Boethius, Cassiodorus, Isidor ze Sevilly, Libri Carolini
2. Řádové předpisy
3. Středověké receptáře
– Heraclius, Theophilus (Rotger z Helmershausenu),
– Cenino Cenini
4. Topografické a hagiografické spisy
– Mirabilia urbis Romae, Liber de miraculis S. Jacobi
1. „Zakladatelé středověku“
Boethius, Cassiodorus, Isidor ze Sevilly
Sedm svobodných umění
gramatika, rétorika, dialektika - aritmetika, geometrie, astronomie, hudba
Libri Carolini (Theodulf z Orleans: proti synodě v Nikaii, 787) – „písmo je cennější než obraz“ proti
uctívání obrazů, obrazy ale mohou být užívány k ozdobě chrámů, pro účely vzdělávání a
jako vzpomínka na minulost.
Germigny-des-Prés, 806:
Theodulfem zhotovená mozaika
2. Předpisy cisterciáckého řádu: Fontenay, 1139-1147, Thoronet, 1160-1190
Saint-Denis a „Bernardinský plán“ u cisterciáků
3. Receptáře
Theophilus (Rotger z Helmershausenu?), kol. 1130
Schedula diversium atrium
proti cisterciácký spis o zhotovování luxusních předmětů, recepty na barevné vitraje, olejovou
malbu, apod.
Cennino Cennini (kol. 1370 – před 1427)
Receptář tradovaný z původní
giottovské dílny.
Termíny, které byly užívány v novém
jazyku (disegno-fantasia, maniera,
sfumare, apod.)
• Giotto
• Taddeo Gaddi
• Agnolo Gaddi
• Cennino
4. Mirabilia urbis Romae (12.-15. stol.)
3) Nový pojem umění a Florencie (14.-15. století)
1. Rétorika a životopisy slavných rodáků – “uomini famosi”
2. Mirabilia - průvodce
3. Mezi dílenskými receptáři a uměleckou teorií
4. Leon Battista Alberti
5. Leonardo da Vinci
1. Rétorika a životopisy - „uomi famosi“
Filippo Villani (1325-1405), Florencie: De origine Florentiae et de eiusdem famosis civibus (de Cimabue,
Giotto, Maso, Stephano et Thaddeo pictoribus)
Srov. výklad: Michael Baxandall: Giotto and the orators: humanist observers of painting in Italy
and the discovery of pictorial composition, 1350-1450. 1971: pohled na
současnost prostřednictvím antických textů
Plinius st.:
• Apollodoros (první se zajímal o skutečnost a otevřel bránu svému žáku)
• Zeuxis (dal malbě vznešenost a pozvedl ji na vysokou úroveň)
• Zeuxidovi žáci (Parrhásios a další)
Filippo Villani užívá stejný způsob pohledu na florentské malířství:
• Cimabue (první byl zaujat skutečností a podpořil svého žáka)
• Giotto (převedl starý způsob malby na nový)
• Giotteschi (Maso di Banco, Stefano Fiorentino, Taddeo Gadi)
Giovanni Santi (1433?-1494), Urbino: Cronaca rimata – La vita e le gesta
di Federico di Montefeltro Duca d´Urbino /veršovaná kronika/ - důraz
na toskánskou kulturu
Bartolomeo Fazio/Facio (1410-1457), Neapol: De viris illustribus
(Pisanello, Gentile da Fabriano, Jan van Eyck, Rogier van der Weyden) + antikitující ekfrasis
2. Mirabilia
Francesco Albertini (1469-po 1510), Opusculum de mirabilibus novae & veteris urbis Romae;
Memoriale di molte picture e statue sono nella inclyta cipta di Florentia.
3. Mezi receptáři a uměleckou teorií
Lorenzo Ghiberti (asi 1378-1455): I Commentarii (Denkwürdigkeiten)
Proemium: podle Athenea o obléhacích strojích a Vitruvia o znalostech umělce
První díl: sochaři a malíři starověku podle Plinia a Vitruvia
Druhý díl: malíři ve Florencii, v Sieně, sochaři, „německý“ sochař,
autobiografie, zmínka o architektonickém traktátu
Třetí díl: teoretické základy (problém pojmů podle Vitruvia,
Optika podle Alhazena, teorie vidění, proporce podle Vitruvia (vlastní návrh,
kritika Vitruviánské figury, další proporce lidských částí)
Cristoforo Landino (1425-1498): básně, filozofické dialogy, komentáře
komentář k Božské komedii: charakteristiky známých florentských malířů
komentář k Aeneidě - různé druhy významů textu a malby:
„ad historiam, ad fabulam, ad physicam, ad allegoriam“
4. Leone Battista Alberti (1404-1472)
I Libri della famiglia, 1433–1441
Apologi, 1437
Grammatica della lingua toscana, 1441–1447
Ludi rerum Mathematicarum, vor 1452
De Componendis Cifris, 1466/1467
De Iciarchia, 1468
Descriptio urbis Romae, kol. 1450
vyměření koordinátů pro zobrazení města Říma,
hradeb, řeky a památných míst
Momus o del principe, kol. 1440
satira, využívající architektonické myšlení
De pictura, 1435-1436
• Základy: geometrie, optika, perspektiva
• „Nové pojednání“ o malířství: chvála malířství – definice (obrýsování - skládání - stínování a
osvětlení)
• Malíř: úkol malíře, jeho vzdělání, malba „istorií“, vztah k veřejnosti
De statua, kol. 1435
• Původ sochařství: v přírodě daných a nalezených forem povstává lidské umění sochy
• Sochařství lze rozlišit: Fictores (přidává se hmota, plastika) – Sculptores (odnímá se hmota, skulptura)
– Argentarii (sochařství, odlévající v bronzu)
• Popis tří měřících přístrojů (analogie měření měst a nebes): jejich prostřednictvím může být utvořen
lidský proporční kánón jako součást universální harmonie čísel
De re architectura libri decem, 1443-1452
• Celé stavitelství se zakládá ve stanovení obrysů díla a v jeho technickém provedení…
Úkolem a funkcí obrysů je ovšem také udávati stavbám a částem staveb vhodné místo a
určit číselné vztahy, příhodné rozměření a příjemné uspořádání, aby celý útvar a vzhled
stavby byly dány těmito obrysy. Obrysy v sobě neobsahují, že by se musely řídit
materiálem…
• Bude možno duchem a myslí předepsati úplnou formu stavby bez jakéhokoli zřetele k
materiálu…
• Za tohoto stavu jsou obrysy určitou ustálenou představou pojatou duchem, prováděnou
pomocí linií a úhlů a dokonanou vzdělanou duší a rozumem.
• Za architekta přitom prohlásím toho, kdo dovede stejně tak věc v mysli a v duchu podle
spolehlivých a obdivuhodných pravidel a postupů vymezit, jako provést technicky...A aby
to dovedl musí pochopit a poznat věci nejlepší a nejhodnotnější.
Rozdělení látky in De re aedificatoria:
Základ architektury
• I. kniha: O obrysech (delineamenta)
Materiál a konstrukce
• II. O stavebním materiálu
• III. O stavebních pracích
Užitečnost a účel
• IV. O stavebních dílech pro všechny
• V. O stavbách pro jednotlivce
Výzdoba a účel II
• VI. O výzdobě
• VII. O výzdobě staveb posvátných
• VIII. O výzdobě staveb veřejných
• X. O výzdobě budov soukromých
• a) V čem spočívá úkol zkušeného stavitele
Opravy a rekonstrukce
• X. O opravě stavebních děl
5. Leonardo da Vinci (1452-1519)
I. Tři nejrozsáhlejší kodexy originálních rukopisů a kreseb:
• Codex Atlanticus (Milano, Bibliotheca Ambrosiana)
nejrozsáhlejší kodex kreseb.
• Kresby královské knihovny (Windsor Castle, The Royal Library)
přes 600 kusů.
• Codex Arundel (London, British Library).
II. Jeden z nejlépe originálně dochovaných rukopisů:
• Codex Leicester (dříve také nazývaný „Codex Hammer“) – dnes
v majetku Bill Gates Collection, Seattle. Na něm je možné
demonstrovat původní Leonardovu práci se svými poznámkami.
III. Jednotlivé originální zápisníky:
• Rukopisy, označované písmeny A- M (celkem 12) + dva další, tvořící tzv. Codex Ashburnham (Paříž,
Bibliothèque de l´Institut de France)
• Rukopis o létání ptáků (Torino, Biblioteca Reale).
• Codex Forster, tři rukopisy (London, Victoria and Albert Museum) a další rukopisy ve sbírkách: Biblioteca
Nacional, Madrid; Biblioteca Trivulziana, Milano.
Traktát o malířství
1498: Luca Pacioli píše, že Leonardo sestavil traktát o malířství a lidských pohybech
1519: manuskripty a kresby zdědil Francesco Melzi – následně sestavil z osmnácti zápisníků a rukopisů:
Leonardův traktát, opis sestavený na základě Leonardových zápisníků (především podle rukopisů A, C,
E,F):
• Codex Urbinas (tzv. Codex Vaticanus) – od poloviny 17. století v papežských sbírkách; původně byl asi
určen pro výuku malířství.
Alternativní rekonstrukce Leonardova traktátu na základě Codexu Urbinas a Codexu Leicester
• Carlo Pedretti, Leonardo da Vinci on Painting – A lost book (Libro A), 1964.
Další osudy Leonardových rukopisů o malířství
1542: Benvenuto Cellini získává od francouzského šlechtice u dvora Františka I. knihu o sochařství, malířství,
architektuře a perspektivě zkopírovanou z Leonardova manuskriptu – půjčuje ji Sebastianu Serliovi.
1568: Giorgio Vasari píše, že jeden milánský malíř vlastní manuskript o malířství a kresbě a chce jej vydat
1570: Francesco Melzi umírá a jeho dědicové začínají pozůstalost rozprodávat
1584 : Giovan Paolo Lomazzo zmiňuje rukopis o srovnání malby se sochařstvím, který prý vznikl pro vévodu
Lodovico Sforzu
1630-1640: Cassiano dal Pozzo, sekretář kardinála Barberiniho v Římě sponsoruje projekt přepsání
Leonardových rukopisů a připravuje Traktát o malířství s Poussinovými kresbami
Leonardo da Vinci, Traktát o malířství:
• Knižně vydaný traktát v Paříži Raffaelem du Fresne roku 1651:
obsahuje části autentické podle Melziho, ale též další, jinak zcela neznámé výroky. Leonardo je tu tak trochu
převeden do akademicky teoretické podoby a jsou zdůrazňovány jeho „barokně“ zabarvené výroky. Toto
vydání je dostupné i v českém překladu.
Původ dějin umění a „otec dějin umění“
1) Humanistické dějepisectví a „otec dějin umění“
2) „Idea“ a umělecké akademie
3) Počátky dějin umění v době osvícenství
1. Humanistické dějepisectví a „otec dějin umění“
1. Vasariho předchůdci
Paolo Giovio (1483-1552)
Museo in Borgovico a Ritratti degli uomini illustri
Vitae virorum illustrium, 1549, 7 sv.
Elogi degli uomini d'arme, apposti ai veri ritratti, 1551
Marcantonio Michiel (1484-1552)
Notizia d’opere del disegno, 1521-1543
Kopie Gioviových portrétů ve florentských Ufizziích (na stěnách pod stropem)
2. Renesanční koncepce uměleckého pokroku
Georges Didi-Huberman: „dějiny umění začínají dvakrát“
Plinius st. – původ + historie
Giorgio Vasari
Leonid M. Batkin: přirovnává renesanční koncepci ke kruhu, který se v každém svém bodě otevírá
Disegno: stálý princip umělecké tvorby
Meditatio – reminiscencia: přemýšlením a vzpomínáním se vyrovnáváme se starými
Rinascità – progresso della sua rinascità: stálý pokrok znovuvzkříšení umění
Václav Richter: dějiny umění z hlediska přirozeného vztahu ke světu
a) dokonalost současnosti (současné umění je „maniera moderna“ a my ji můžeme sledovat
prostřednictvím postupných dějinných etap)
b) analogie lidského věku (zrození – jinošství – zralý věk, tj. dnešní současnost)
3. Giorgio Vasari (1511-1574)
Giorgio Vasari, Le Vite de’ piu eccelenti pittori, scultori e architettori, 1550; 1568
a) Umění – tři sestry (architektura, sochařství, malířství)
b) „Disegno“ /nápad a kresba - „Invenzione“ /invence obsahového motivu
b) Současné umění (Maniera moderna jako vrchol umění)
c) Historická koncepce (progresso della sua rinascita) – pokrok nového vzkříšení
d) Mýtus a legenda umělce: umělec se pozvedá z nízkosti ke společnské výšině
e) Umělec jako dvořan
f) Mimesis – nápodoba skutečnosti: umění směřuje k dokonalejšímu zpodobení skutečnosti a
života (portréty takřka ožívají, vymyšlená krajina je jako skutečná)
g) Zdokonaluje se technologická výbava umělců.
Maniera prima: Giotto; Nicolo a Giovanni Pisano
Maniera seconda – secca (suchá manýra):
Brunellesco; Donatello; Masaccio
Benozzo Gozzoli
Piero della Francesca
Domenico Ghirlandaio
Na prahu maniery moderny:
Giorgione a Leonardo da Vinci
Nejvyšší vrchol maniery:
Michelangelo Buonarroti
Accademia del Disegno:
1564
vévoda Cosimo I. + Michelangello (capi)
Giorgio Vasari (zakladatel)
2. vydání: nejvyšší dokonalost umění ve třech projevech
Michelangelo - disegno
Rafael – invenzione
Tizian - colore
4. Vasariho následovníci
Itálie:
Raffaele Borghini (1537 - 1588)
Il Riposo (1584): dialogy o teorii a praxi umění v prostředí vily, kterou vlastnil významný florentský sběratel, důraz na
protireformaci ve Florencii (dva svazky teoretické) a na dílo současných umělců po Michelangellovi a Vasarim (dva svazky
biografické).
Giovanni Baglione (1571-1643)
Le Vite de' pittori, scultori, et architetti (od roku 1572 do 1642): životy jsou rozvrženy podle vlády jednotlivých papežů a
jsou uváděny vždy kapitolou o papežských objednávkách.
Giovanni Passeri (1610-1679)
Vite dei pittori, scultori ed architetti che anno lavorato in Roma morti dal 1641 al 1673 (vydáno teprve 1772): umělci
pracující v Římě od Domenichina po akademické umělce v době Alexandra VII.
Filippo Baldinucci (1625-1696)
Vocabolario toscano dell’arte del disegno, 1681: slovník pojmů a termínů z oblasti umění;
Notizie de' Professori del disegno da Cimabue in qua, per le quali si dimostra come e per chi le bell'arti di Pittura, Scultura e
Architettura, lasciata la rozzezza delle maniere greca e gottica si siano in questi secoli ridotti all'antica loro perfezione, 6
sv., 1681-1728; vyšlo několikrát, naposledy 1846-1847: rozděleno podle století od roku 1300 až do roku 1670.
Vita del cav. Gio. Lorenzo Bernino, po 1680: umělecká biografie Berniniho. psaná pro Kristýnu Švédskou.
Jeden z nejvýznamnějších předchůdců dějin umění v Itálii. Jeho syn Francesco Saverio Baldinucci (1663-1738) na něj navázal,
vydal poslední svazky z jeho pozůstalosti a pokračoval ve sbírání životopisů soudobých autorů.
„Vasariové“ severu
Karel van Mander (1548-1606)
Het Schilder-Boeck, 1604 (2. vyd. 1618): čtyři části – základy malířského umění, životopisy starověkých a italských malířů,
životopisy slavných nizozemských a hornoněmeckých malířů, výklad Ovidiových Metamorfóz).
Joachim von Sandrart (1606-1688)
Teutsche Academie der Edlen Bau-, Bild- und Mahlerey-Künste, 1675-1679: I/1-3 (základy stavitelství, sochařství a
malířství), /4-6 (životy slavných starých egyptských, řeckých a římských umělců, životy slavných moderních italských
umělců, životy slavných horno- a dolnoněmeckých umělců); 7 (autobiografie Joachima von Sandrart). II/ 1-3 (o architektuře
a jejích dějinách, o sochařství-popis prvních dvanácti římských císařů-umělecké sbírky vznešených pánů, o malířstvíOvidiovy
Metamorfózy podle Carla van Mandera); III Iconologia deorum,
V Sandrartově díle se setkáváme poprvé s pokusem ukázat dějiny světového umění: přinejmenším v krátkých odstavcích zmiňuje
ženy umělkyně a umělce mimoevropské, např. čínské nebo africké.
Pierre Monier (1641-1703)
Histoire des arts qui ont rapport avec le dessin (divisée en trois livres, où il est traité de son origine, de son progrès, de sa chute et
de son rétablissement), 1698: malíř, učitel na pařížské akademii popisuje v prvním díle nejstarší umění až do římské
republiky, druhý díl obsahuje římské císařství, úpadek umění a jeho proměnu v „maniere gotique“. Ve třetím dílu začíná
toskánským znovuzrozením, vytvořením akademie disegna a vynalezením olejomalby v Nizozemí, popisuje umělce v
geografickém třídění a dokládá, že na znovuobnovení umění měla důležitost též grafická tvorba.
Arnold Houbraken (1660-1719)
De Groote Schouburgh der Nederlandsche Kunstschilders en Schilderessen, 3. sv. 1718-1720? Pokračuje v díle van
Manderově, ale soustřeďuje se pouze na nizozemské umělce; jeden z nejdůležitějších pramenů pro životopisy vlámských a
holandských umělců 17. století (životopisy Rubense a Rembrandta). Podobně jako italský Baldinucci pracuje s ověřenými
daty a cituje své prameny.
Kritika Vasariho pojetí toskánské maniery
Paolo Pino (činný v letech 1534-1565)
Dialogo della pittura, 1548: drobný polemický spis, který srovnává toskánské a benátské umění – benátské umění od
Giorgione je lepší než toskánské (umělecké pojmy disegno, invenzione, colore jsou analogické třem stupňům rétoriky inventio,
dispositio, elocutio). Neopomíjí ani nizozemské krajináře a chválí Albrechta Dürera.
Lodovico Dolce (1508-1568)
L'Aretino o Dialogo della pittura, 1557: dialogický spis zpracovává některé kritické myšlenky Pietra Aretina; kritizuje
Michelangellovo dílo (zejména jeho Poslední soud) a vystupuje proti Vasariho pojmu „maniera“ – dává tomuto slovu ten
pejorativní význam, který se později rozšířil.
Giulio Mancini (1559-1630)
Considerazioni sulla Pittura (1617, později několikrát přepracováno až do 1628): sienský lékař, působící v Bologni a později v
Římě (jako dvorní lékař Urbana VIII., ale též sběratel, zajímající se o dílo Caravaggiovo. Jako sienský patriot vyzvedává dílo
malířů v Sieně – oproti Vasarimu říká, že obnovitelem malby byl Guido da Siena. Píše o umělcích toskánských, boloňských,
římských a zaalpských. Obrací se především ke sběratelům a milovníkům umění: ve druhém svazku popisuje způsob
znalectví, založený na pečlivém studiu linií, radí, jak uspořádat „quadreria“ (obrazovou sbírku), a jak pečovat a ošetřovat
obrazy.
Giovanni Andrea Gilio (činný mezi 1550-1584)
Due dialoghi … degli errori ed abusi de´pittori, 1564: protireformační kritika společenského chování a umění 16. století. V
prvním svazku navazuje na Castiglionova Dvořana a přidává mu důraz na katolickou výchovu a chování, ve druhém svazku
kritizuje Michelangellův Poslední soud a ty malíře, kteří důrazem na akademickou manieru zanedbávají katolickou víru
(Michelangello byl velký umělec, jenž nechybuje z nevědomosti, ale proto, že prosazuje více své umění než pravdu).
Giovanni Battista Armenini (1525-1609)
De´veri precetti della pittura libri III, 1587 (další vydání 1678) – protireformační kritika umění 16. století, teoretické základy
barokní malíské kultury (např. odlišení obsahových pojmů „istoria“ – „poesia“.
2. „Idea“ a umělecké akademie
• 1. „Idea“ - akademická kritika v Itálii
– Giovanni Paolo Lomazzo, Federico Zuccari
• 2. Poussinisté a Rubensisté, “staří a moderní„ ve Francii
– Nicolas Poussin, Roger de Piles
• 3. Dogmatické traktáty o architektuře
– Serlio, Barozzi da Vignola, Palladio
– Vincenzo Scamozzi (Idea del‘architettura universale)
• 4. Icones Symbolicae
– Andrea Alciati, Cesare Ripa
1. Idea a akademické umění – tři sestry /architettura - scultura – pittura/
Accademia del Disegno (Florencie) Accademia di San Luca (Řím)
Nejstarší Akademie výtvarného umění:
1562/1563 - Accademia del disegno, Florencie (Giorgio Vasari;
Cosimo Medici a Michelangelo = "capi")
1593 - Accademia di San Luca, Řím
(Federico Zuccari ve svém římském paláci)
kolem 1600 - Accademia degli Incamminati, Bologna (sourozenci Caracciové)
1648 - Académie Royale de Peinture et de Sculpture
1671 - Académie d'Architecture, Paříž
(obě akademie spojeny 1695 v Académie des Beaux-Arts, Paříž)
1666 – Académie de France / Francouzská akademie v Římě
1662 - Norimberk (malíř Joachim von Sandrart)
1666 - 1692 - Vídeň (malíř Peter Strudel von Strudendorff)
1696 - Berlín (architekt a sochař Andreas Schlüter)
Idea: Federico Zuccari (1542-1609)
Idea de' scultori, pittori e architetti (Idea sochařů, malířů a architektů), 1607.
Giovanni Pietro Bellori (1615-1686)
Sekretář Accademia di San Luca, knihovník Kristýny Švédské, „komisař
antických starožitností“ za Klementa X. :
L'Idea de pittore dello scultore e del architetto
Le vite de' Pittori, Scultori ed Architetti moderni, 1672
(pod patronací Francouzské akademie v Římě)
Admiranda romanarum antiquitatum ac veteris sculpturae vestigia, 1693
Descrizzione delle imagini dipinte da Rafaelle d’Urbino
nelle Camere del Palazzo apostolico Vaticano, 1695.
Umělecká kritika: disegno a colorito
Disegno – concetto - idea:
V období let 1530-1565 v Michelangelově a Vasariho uměleckém okruhu (Florencie a Řím) představuje
„disegno“ základ jakékoli umělecké tvorby,
Základ „umění“ (tj. architektury, sochařství a malířství) ve smyslu určitého „konceptu“, v němž je spojen
nápad a jeho převedení do kresby: onen nápad je srovnáván s božskou inspirací – s božským vnitřním
disegnem.
–Idea odstraňuje onu zbožštělou metaforu, neboť je původním „konceptem“ utvářeným v umělcově duchu
a je posléze zviditelněna v kresbě. Idea je potenciálně obsažena v objektech a nemá svůj původ v umělci
či jeho zbožštěné inspiraci: je naopak z přírody vybírána.
Colorito:
V benátské Dolceho teorii barvy se objevuje řada termínů, které se stanou později v 17. a 18. století
důležitou součástí toho, co uznávala tehdejší umělecká kritika za projev nejdokonalejší části malířského
řemeslného výkonu (tj. pratica), např.:
–convenevole sprezzatura (přiměřená „přezíravost“), chápaná jako pravý opak afektu v díle Tiziánově;
–negletto ad arte (úmyslná, zdánlivá „neumělost“);
–vaghezza di colorito (nedefinovatelná líbezná harmonie barev);
–morbidezza (něžnost, barevný jemnocit);
–amabile sodezza (láskyplná energie), apod.
Nová umělecké centra 17. století
Benátky
Marco Boschini (1605-1681)
Carta del navegar pitoresco (Mapa malířské navigace), 1660.
Le ricche Minere della Pittura Veneziana, 1664 (vydáno 1674).
Bologna
Giovanni Battista Agucchi (1570-1632),
Trattato (kol. 1607, vyšlo 1646): Agucchi vystoupil s novou tezí o úpadku umění ve 2. polovině 16. století; na
sklonku století přichází "svůdce" umění (Caravaggio) a "znovuobnovitelé" umění (boloňští Caracciové). Tento
církevní hodnostář symptomaticky oceňoval především antiku, Raffaela (v pojetí Vasariho, jenž zdůraznil jeho
eklekticismus) a boloňskou školu jako zdroje pro nové umění.
Carlo Cesare Malvasia (1616-1693)
Vite de pittori bolognesi – Felsina sempre pittrice,
2 sv., 1678: „příběh o stařence“ /vechiarella v Římě.
Gian Lorenzo Bernini Francesco Maria
Sforza Pallavicino
a umělecké hodnocení
„umělecké dílo hovoří za sebe sebe“ prima apprensione
odhalení chyb dobrého díla giudizio
chvála významného díla discorso
Proč mluvit o nedostatcích krásné stavby ?
Nejdůležitější je využít nedostatků …
2. Francie: akademická diskuse
Charles Perrault (1628-1703)
Parallele des Anciens et des Modernes, 1688 (2. vyd. 1692):
Roger de Piles (1635-1709)
Disertation sur les ouvrages des plus fameux peintres (včetně "Vie de Rubens), 1681.
L'abrégé de la vie des peintres avec des reflexions sur leurs ouvrages, 1699.
L'Idée du peintre parfait, 1699.
Cours de peinture par principes, 1708.
Styl jako modus: heroický, pastorální, antikizující, apod.
Nicolas Poussin (1594-1665) – Paul Fréart de Chambelain
3. Dogmatické traktáty o umění
Vincenzo Scamozzi (1548-1616)
Discorsi sopra l'antichita di Roma, 1583.
L' Idea dell'architettura universale,
(plánováno 10 knih, vydány knihy 1-3, 6-8), 1615.
Moderní podoba architektonického traktátu, který
měl poměrně značný význam pro barokní architekturu
17. století
4. Icones Symbolicae
(a) Hieroglyfy:
Pietro Valeriano (1477-1558)
Hieroglyphica sive de sacris Aegyptiorum
aliarumque gentium litteris, 1556.
Athanasius Kircher (1602-1680)
b) Emblematika a ikonologie:
Andrea Alciati, Emblematum libellus, 1531.
Hadrianus Junius, Emblemata, 1565.
Cesare Ripa, Iconologia, 1593
c) Filozofie symbolických obrazů:
Christophoro Giarda (1595-1649)
Bibliotheca Alexandrinae Icones Symbolicae,
1626
(srov. jeho využití i: Ernst H. Gombrich)
Počátky umělecké kritiky? Počátky dějin umění ?
(Rembrandt – kritik jako soudce – učenci diskutující nad obrazem
3. Počátky dějin umění v době osvícenství
• 1. Estetika sentimentu
– Abbé Du Bos, Denis Diderot
– Rokokově klasicistní grafika
• 2. Archeologie vkusu
– „Ciceroni“
– Johann Friedrich Christ
• 3. Kritické dějepisectví
– Lione Pascoli, Scipione Maffei, Giovanni Gaetano Bottari
Gabriel de Saint Aubin, Salon roku 1767
1. Estetika sentimentu
Jean Baptiste Dubos (1670-1742)
Denis Diderot (1713-1784)
Salony, 1759-1781
Jean Claude Richard de Saint Non (1727-1791)
Voyage pittoresque ou Description des royaumes de Naples et de Sicile, 5 sv.
2. Archeologie vkusu – il Cicerone
Johann Ignaz Dechau, kol. 1700, brněnský senátor vysvětluje šlechtické společnosti význam kašny Parnas,
jejíž výstavbu řídil
Johann Friedrich Christ (1701-1756):
„ozdoba“ Univerzity v Lipsku,
„archeologie vkusu“, ciceronství a počátky nového
znalectví na základě vlastní sbírky grafiky
3. Kritické dějepisectví
Lione Pascoli (1674-1744)
Vite de pittori, scultori ed architetti moderni, 2 sv. 1730, 1736 (barokní umělci především od Pietra da
Cortony až po rok 1731);
Vite de pittori, scultori, ed architetti Perugini, 1732 (umělci z Peruggie).
Kriticky sepsané práce v moderním, osvícenském duchu.
Učené akademie 16.-18. století
Accademia Hermathena (Achille Bocchi, Bologna) Accademia degli Arcadi (Řím)
Scipione Maffei (1675-1755)
Verona illustrata, 1732
Museo lapidario
Tvůrce soukromého muzea ve Veroně.
Giovanni Gaetano Bottari (1689-1775): disegno – vědění – pramenný výzkum
Dialoghi sopra le tre arti del disegno,, 1754
Raccolta di lettere sulla pittura, scultura ed architettura scritte da' più celebri professori
che in dette arti fiorirono dal sec. XV al XVII, 7 voll., 1754-1773
Bottari a Kapitolská muzea
1734, první veřejnosti otevřené muzeum umění (Klement XII., Corsini)
Giovanni Gaetano Bottari
Giovanni Pietro Zanotti Cavazzoni (1674-1765, malíř, spoluzakladatel a sekretář boloňské
akademie Accademia Clementina), jeho syn:
Francesco Maria Zanotti Cavazzoni (1692-1777, voltairián, newtonowský filosof, historik)
„Původ“ dějin umění
• Klasifikování/ třídění uměleckých děl
• Artikulace / vystavení uměleckých děl
• Archiv / inventování uměleckých děl
• Původ dějin umění: cicerone – erudita - curieux
„Původ“ dějin umění (klasifikování děl)
Luigi Antonio Lanzi (1732-1810) veřejné zpřístupnění nové instalace florentských Ufizzi (Leopold
Toskánský) a systematizace stylů-škol
Guida della reale Galleria di Firenze (1782)
Saggio di lingua etrusca e di altre antiche d'Italia (1789)
Storia pittorica dell'Italia (1796)
„Původ“ dějin umění (artikulace/vystavení děl)
Christian von Mechel (1737-1817)
Václav Antonín Kaunitz-Rietberg (1711-1794)
Vídeň – Belvedere, 1778 (Josef II. a Marie Terezie):
instalace a katalogizace obrazů autorů podle škol
„Původ“ dějin umění (archiv/inventování děl)
Giacomo Durazzo (1717-1794)
Albert Sasko-Těšínský (1738-1822)
Albertina: kresby a grafické listy podle „řádu škol“
„Původ“ dějin umění
(1) Galerie: akademická výuka malířství a sochařství
Louis Ducros-Giovanni Volpato: Museum Pio-Clementino, Vatikán-Belvedere, 1773-1780
(2) Galerie (Louis Ducros-Giovanni Volpato: Museum Pio-Clementino, Vatikán-Belvedere, 1773-1780)
CICERONE ERUDITA CURIEUX
Charakter osvícenského dějepisectví umění
• Osvícenství vychází z humaistické tradice, ale na rozdíl od ní mnohem více klade důraz:
• na systematizaci poznatků (přírodovědné třídění)
• na přímé znalectví a analytické srovnávání formálních kvalit uměleckých památek
• na sběratelství a sestavování uměleckých děl ve veřejně přístupných expozicích
• na kritiku písemných pramenů
Antoine Joseph Dezallier d’Argenville
(1680-1765), typický “curieux”,
zabývající se zahradním uměním,
životopisy malířů,
znalectvím kreseb,
zařizováním kabinetů kuriozit, a
typologií mušlí.
Dějiny umění jako dějiny ideálu
• 1. Johann Joachim Winckelmann (1717-1768)
– Dějiny umění starověku
• 2. Winckelmannův okruh
– Anne-Claude, comte de Caylus (1692-1765)
– Pierre-Jean Mariette (1694-1774)
• 3. "Peintres d'architecture”
– Charles-Nicolas Cochin
– Giovanni Battista Piranesi
1. Johann Joachim Winckelmann (1717-1768)
• Dějiny starověkého umění, jež jsem
se rozhodl napsat, nejsou pouhým
zaznamenáním časové posloupnosti a
změn v ní probíhajících.
Slovo dějiny používám v onom širším
slova smyslu, který má v řečtině, a mým
záměrem je pokusit se o podání
vědeckého systému …
• Dějiny umění mají podat poučení o
vzniku, rozvoji, proměnách a úpadku
umění, jakož i o různých stylech národů,
dob a umělců, a pokud možno to vše
prokázat na dochovaných dílech
starověku.
Cyklické pojetí stylu:
• Starší styl / archaický
• Vznešený styl
• Krásný styl
• Styl napodobitelů a úpadku
A) Kuros z Anavissu (530 př. Kr.) Zeus z Paesta (530 př. Kr.)
B.1) Feidias (490-430 př. Kr.)
B.2) Myrón (kol. 450 př. Kr.)
Polykleitos (kol. 450-400 př. Kr.)
C.1) Praxitelés (390-320 př. Kr.)
C.2) Lysippos (370-320 př. Kr.)
Skopas (kol. 350 př. Kr.)
Hagesandros – Athanadoros – Polydoros, Laokoon (kol. 1. stol.)
2. Winckelmannův okruh
Anne Claude de Tubiere, comte de Caylus (1692-1765)
Recueil d’antiquités égyptiennes, étrusques, grecques, romaines, 7 sv. , 1752-1767
Pierre-Jean Mariette (1694-1774)
sběratel , curieux“ a znalec kresby a grafiky
Giovanni Battista Piranesi (1720-1778)
Filozofie dějin
– Jean Bapt. Louis Séroux d´Agincourt (1730-1814)
L'Histoire de l'Art par les monuments, depuis sa décadence au quatrième siècle jusqu'à son
renouvellement au seizième (6 sv., Paris, 1811-1823):
Jedna z nejlépe ilustrovaných knih o umění až do konce 19. století (325 celostránkových
obrazových příloh) – druhý Winckelmannův cyklus od archaické gotiky až po úpadek
barokní doby.
Periodizace:
Décadence
Stile, dit „gothique“
Renaissance
Renouvellement
Úpadek,
Styl, tak řečený gotický,
Znozrození,
Znovuobnovení