OČISTEC 4ý
5
*
ZPĚV PRVÝ
Vstup; vzývání Mus.
Jitřenka, Venuše.
Souhvtzdí Ryb,
Z všechny plachty své člun ducha mého pro lepší plavbu vodou zdvíhá výše, opustiv vlny moře ukrutného. Zpívati budu chválu druhé říše,
kde lidský duch své poskvrnění smyje a hodným nebe stane se tak spíše. Však tady z mrtvých povstaň, poesie, jsem, Musy svaté, váš, a bez prodlení ať Kalliopé zase poožíje a provází tím zvukem svým mé pění, jímž straky bědné poraněny byly, že už nesměly doufat v odpuštění. -Safíru východního opar milý a modř, jež vzduchem čistým pronikala až po kraj kruhu prvního v té chvíli, oči mé znovu těšit začínala,
když vyšel jsem z mrtvého vzduchu sluje, jež srdce mé i zrak můj skličovala. Planeta, jež nás k lásce povzbuzuje, jas úsměvu přes celý východ šíří skrývajíc Ryby, s nimiž nebem pluje. Vpravo se obrátiv, já hvězdy čtyři >■ u točny druhé zhléď, k nimž kromě lidí prvotních nikdo pohled nezamířil. Zdálo se, že z nich nebe rozkoš klidí. O smutné sídlo na severní straně, že nikdo odtamtud je neuvidí! A když jsem odtrhl svůj pohled na ně, obrátiv jej k druhému pólu světa, odkud už zmizel Vůz, já nečekaně
12
»5
18
21
24
27
30
183
jsem uviděl osamělého kmeta,
jenž víc, než syn kdy otci dlužen býval, hoden byl úcty pro svůj vzhled i léta.
Vous dlouhý, prošedlý mu s brady splýval, jenž barvou podobný byl s jeho vlasy a na prsou mu tvořil dvojí příval.
Ta čtyři svatá světla svými jasy tváří mu rozlévala tolik záře, až byl bych řekl, že to sluncem asi.
„Kdo jste, že pospícháte ze žaláře věčného proti slepé řece nyní?" řek', pohnuv počestným tím peřím tváře.
„Kdo veď vás? Kdo vám svítilnou byl v síni té noci temné, z níž jste vycházeli, jež Pekla údolí vždy černým činí?
Což takto propast mění řád svůj celý? Ci se snad v nebi úradek stal nový, že proklatá k mým skalám přijít směli?"
Mne Vůdce k sobě přitiskl a slovy i rukou posunky mé tělo nutí i obočí mé k úctě ke kmetovi.
Pak řek': „Sem nejdu po svém rozhodnutí: Na přání té, jež s nebe sestoupila, zde tomu druhem jsem při jeho hnutí.
Ze však se vůle tvá -tak projevila podrobně zvědět, co se s námi dálo, v tom vůle má by ráda posloužila.
Poslední tmou se nad ním nesmrákalo, však tak jí blízko byl v svém ošálení, že času zbývalo už velmi málo.
Jak už jsem řekl, k jeho zachránění mě poslali, a žádná jiná cesta než ta, po níž sem přicházíme, není!
Já zjevil mu, jak hříšný lid se trestá; teď duchy, kteří očišťují sebe, mu ukázat chci v řádu tvého města.
184
Marcia, žena
Catonova.
„První sluha ráje" - andél, sedící u vchodu do vlastního očistce.
Jak šli jsme, dlouhá řeč by byla; s nebe však síla pomáhá mi tak ho vésti, aby moh' uslyšet a spatřit tebe.
Ted jeho příchod laskavě rač snésti: Svobodu hledá, jež se draho platí, jak ví, kdo pro ni zřek' se svého štěstí!
Ty víš to, trpká pro ni nebyla ti smrt v Utice, kde zanechal jsi šaty, jež jasně tak v den velký budou pláti.
Z platnosti řády věcné nejsou vzaty:
On živ, mne Minos nestáh' do své trýzně, neboť já z kruhu jsem, kde láskou vzňaty
oči tvé Marcie tě prosí plny žízně, bys, hrudi svatá, za svou měl ji stále. Pro její lásku popřej nám své přízně!
Nech sedmerem svých říší jít nás dále! Svolíš-li dole zmíněn být, tvé paní tě připomenu v úctě neskonalé."
„Marcia byla milá tak, že na ní mé oči," odpověděl, „tehdy lpěly a vyplnil jsem každé její přání.
Však co nás od sebe zlá řeka dělí, já po zákonu onom učiněném, když vyšel jsem, už nepatřím jí celý.
Když pomoc paní nebeské ti věnem, lichotit nemusíš se řečí plynnou -mně stačí, že mne žádáš jejím jménem!
Nuž jdi! Však opásej dřív hladkou třtinou tohoto zde a tvář mu také omyj, ať poskvrněn už není žádnou Špínou,
neb nijak slušné by se nezdálo mi, až přijde před prvního sluhu Ráje, aby měl zkalen zrak jak nevidomý.
Ostrůvek tento dole u okraje na měkkém bahně rodí samé sítí, kde mořský příboj kolem něho hraje:
69
72
75
78
84
87
9°
93
96
99
102'
185
los
111
Rostlina žádná, jež chce listí mí ti
anebo zdřevnatí a nepoddá se
vln úderům, tam nemohla by žiti. Pak tudy zpět se nevracejte zase -
slunce, jež vychází, vám bude ukazovat, . kde nahoru snáz vystoupiti dá se." IC3 Tu zmizel nám. Já vstanu beze slova
a k Vůdci svému těsněji se vinu,
zvědav, co říká mi tvář básníkova. On promluví: „Mých kroků drž se, synu,
je třeba, abychom se nazpět brali
svahem, jenž sklání se až po hladinu." Svítáni Už chvíle Šera na ústup se daly
před světlem jasným tak, že bleskotání
vln v širém moři poznával jsem zdáli. Tak kráčeli jsme opuštěnou plání
jak muž, jenž k cestě ztracené se vrací,
však marně bloudí, než zas stojí na ní. Když pak jsme byli tam, kde pernou práci
má slunce s rosou pro větérek hravý,
pro který jenom zvolna se tam ztrácí, tu obě ruce do zelené trávy
zlehounka položil můj Mistr milý;
proto já, poznav toho význam pravý, I26 zdvih' k němu tvář, jíž slzy se mi lily.
Tak na tom místě odhalil mi zase
tu barvu, již mi hloubky pekla skryly. Na pustý břeh jsme přišli v krátkém čase,
jenž nikdy neviděl plout přes hladiny
loď, která z plavby té kdy vrátila se. Tam opásal mě, jak si přál to jiný.
O jaký div! Ať vybral k tomu cíli
kteroukoli, hned pokorné ty třtiny tam, kde je urval, stejně vyklíčily.
114
117
120
123
129
132
135
186
t
ZPĚV DRUHÝ
Východ slunce.    Už slunce na obzoru vyšlo málem,
poledník jehož vrcholným svým bodem přikrývá právě město Jerusalem,
a noc svým protilehlým chorovodem šla z Gangu s Vahami, jež z rukou sice jí vypadnou, když k výši jde svým chodem,
takže, kde stál jsem, Jitřenčina líce, jež v kráse růžově a bíle plají, přílišným věkem žloutla víc a více.
My ještě zůstávali na okraji moře jak ti, co sní už o výpravě a srdcem jdou, však tělem prodlévají.
A ejhle, jako před svítáním právě
nad mořem hustou parou v rudé kráse Mars na Západě bleskne mihotavě,
187
Anděl na Hunu přiválí duše do očistce.
„Když vyšel Izrael z Egyptu, rod Jakobův Z národa pohanského..." - začátek O* almu 113.
tak uzřel jsem - a kéž je uzřím zase! -světlo, jež mořem se tak rychle hnalo, že sotva jaký let s ním vyrovná se.
Když oči odvrátil jsem jenom málo, abych se na to zeptal Vůdce svého, hned jasnější a větší se mi zdálo.
Pak zjevilo se s obou krajů jeho sám věru nevím jaké bílé plání a zvolna druhé vyšlo vespod z něho.
Můj Mistr ještě slovo neřek' ani, když první bel se ukázala křídly, však když už lodivod byl k rozeznání,
vzkřik': „Na kolena! Co tvé oči zhlídly, toť Anděl Boží! Sepni ruce! Jací zplnomocněnci vládnou těmi sídly!
Hle, jak jde bez nástroje za svou prací, vesel či plachet potřeba mu není, nesen jen křídly z daleka se vrací!
Hle, kterak bije v mocném napřímení ovzduší perutěmi odvěkými, které jak lidská srst se nepromění!"
Když potom k nám se přibližoval s nimi pták Boží, křídla mu tak jasně plála, že už jich nesnášel můj pohled přímý;
já sklopil jej a loďka jeho malá tak zlehka dosáhla samého kraje, že voda nic ji v sebe nejímala.
Na zádi stál tam kormidelník z ráje, na tváři blaženost měl jeho dětí, a přes sto duchů v loďce po okraje.
In exitu Israel ze zajetí,
zpívali jedním hlasem stále blíže všechno, co v žalmu tom lze uslyšeti.
Pak požehnal jim svatým znakem kříže, a když se oni na břeh odebrali, zas odcházel, jak přišel, prost vší tíže.
188
Souhvězdí Kozorožce.
Hudebník Casella.
Ostatní nepovědomí se zdáli tohoto místa, zírajíce chvíli jak ten, kdo nové věci zkoumá z dáli.
Slunce už všude se světlem, jímž střílí, den vysílalo, a ty jasné střely hned s nebe Kozorožce zaplašily.
Lid nový s pozdviženými k nám čely řek': „Ukažte nám, jestliže ji znáte, tu cestu, po níž na vrch bychom směli."
Však Vergilius řek' jim: „Za to máte, že my snad o tom místě něco víme, však cizinci jsme, jak i vy se zdáte.
Jen krátce před vámi sem přicházíme po jiné cestě, drsné, zkamenělé, že hrou nám bude stoupání teď přímé."
Tu duše, jež si všimly na mém těle, že dechem oživeno ještě dme se, úžasem nad tím zesinaly celé.
A jako k poslu, jenž olivu nese, lid tísní se tak zvědav na noviny, že tlačenice nikdo nelekne se,
tak na mne hleděly ty šťastné stíny, až zapomínaly, že učiniti se krásnými cíl jejich je, ne jiný.
Vtom jednu z nich já ke mně vykročí ti s takovým spěchem vidím z jejich středu, že pohnula mě vstříc jí stejně jiti.
Jak marné jsou ty stíny kromě vzhledu! Já třikrát ruce kolem něho vinu a třikrát na prsa je prázdné vedu.
Můj údiv as byl zjevný tomu stínu, neb pousmál se, jak můj úžas vzrůstal, a já se vzchopiv, opět s ním se minu.
Tu laskavě mi řekl, abych ustal. I poznal jsem, kdo je to, nenadále a prosil ho, by chvíli se mnou zůstal.
54
57
60
63
66
69
72
75
78
81
84
87
189
Kanzona Dantova.
„K hoře" -
k hoře očistcové.
On řek': „Jak v těle smrtelném dřív stále měl jsem tě rád, i teď je mi to svato, proto se zdržuji. Proč ty jdeš ale?"
„Casello můj, pouť konám svou," já na to, „abych se, kde jsem nyní, vrátil zase. Proč ale tobě tolik času vzato?"
A on: „Mně křivda žádná nestala se, když ten, jenž, koho nechce, nenaloží, dřív převézt mě sem odpíral v tom čase,
neb vůli svou on tvoří z vůle Boží. Však od tří měsíců už všechny brával, jichž zástup dychtivý se stále množí.
K pomoří obrácen já často stával,
kde Tiber proud svůj slanou vodou hustí, a jako by mě vlídně očekával,
svá křídla namířil tam k tomu ústí, neb ti, kdo nejdou k Acheronu dolů, k tomuto místu prvně vždy se pustí."
Já: „Nevzal-li ti nový zákon spolu paměť i schopnost zpěvu milostného, jenž tišil vždycky touhu mého bolu,
laskavě trochu potěš zvuky jeho
mou duši, jež tak smutnou cestu koná, když přichází sem s tíhou těla svého!"
„Amor che nella mentě mi ragiona," on začal náhle zpívati tak sladce, že dosud v duši zní mi sladkost ona.
I Mistr můj, i já, i ono stádce, jež bylo s ním, jsme v naslouchání stáli, neb pozornost nám poutal jako vládce.
My takto jsme jen jeho tónů dbali,
však hle, ctný stařec vtom nás popohání volaje: „Dále! Zde se neotálí!
Liknavé duše, nač to prodlévání? Pospěšte k hoře svléci slupku hříchu, jež Boha jasně uvidět vám brání!"
90
93
96
99
102
105
108
111
114
117
120
133
190
V)
Jako když zrní najdou nebo jílku líchu, holubi zobání se oddávají klidně, zapomenuvše na svou pýchu,
však stane-li se věc, z níž bázeň mají, najednou všichni jinou starost jeví a v okamžiku zobu nechávají,
tak viděl jsem, jak zájmu o ty zpěvy dav pozbyv, chvátal vzhůru ukvapeně jak muž, jenž spěchá, kam však přijde, neví.
A odchod náš též nebyl kvapný méně.
ZPĚV TRETÍ
Na úpatí hory očistcové.
V očistci je asi hodina po východu slunce, v Jerusaleme, tedy u protinožců hory očistcové, je hodina po západu slunce, a v Neapoli, kam Augustus dal Z Brindisi přenesu Vergiliovy ostatky, je večer.
Jakmile onen útěk nenadálý rozptýlil duše planinou té říše, by k hoře se, kde rozum vládne, daly,
já k druhu věrnému se přitisk' tiše: Jak byl bych bez něho dál jiti mínil? Kdo by mě byl tou horou vyved' výše?
Mně zdálo se, že výtky sám si činil. O duchu počestný a cti své dbalý, jak pro poklesek malý už ses vinil!
Když naše nohy spěchu zanechaly, jenž každé hnutí zbaví důstojnosti, má mysl opouštějíc obzor malý
šířila zájem plna zvědavosti; já obrátil jsem vzhůru pohled němě, kde vrchol z vod se zdvíhá do výsostí.
Slunce, jež za mnou rudlo blízko země, v dopadu svém přede mnou umlkává, překážku paprsků svých majíc ve mně.
Strachem se obracím a zleva, zprava vidím, že opuštěn jsem nenadále, když přede mnou jen zem je stínem tmavá.
A Posila má: ,,Proč se děsíš stále?" mi řekla; „proč tak nedůvěřivý jsi? Což nevedu tě, nejdu s tebou dále?
Kde tělo mé, v němž stín jsem dělal kdysi, je pochováno, tam je večer nyní: v Neapoli, kam přišlo od Brindisi.
Nediv se, že jsem bez stínu jak jiní, jak nedivíš se nebes kruhům v dáli, jež také navzájem se nezastíní.
192
Marnost touhy
po poznání i u největíích myslitelů, starověku.
Snášeti žeh a mráz a všechny žaly takovým tělům schopnost Síla zjedná, jež, jak to působí, nám neodhalí.
Doufá jen mysl bláhová a bědná, že projít může nekonečnou dráhu, jíž v osobách třech podstata jde jedna.
Ať quia ztiší, lidé, vaši snahu: Maria nemusela matkou stát se, kdybyste mohli dobrat se všech vztahů.
Vždyť mnohé viděls marně namáhat se a trápení to nebude s nich sňato, jímž navěky jim dáno stravovat se,
na příklad Aristoteles a Plato a mnozí jiní." Tady hlavu chýlí a zachmuřen už neříká nic na to.
Zatím jsme na úpatí dostoupili,
na němž tak strmě čněla skalní hrana, že marně by tam nohy hbité byly.
K Lerici od Turbie rozervaná stezka je pohodlná ke stoupání, jsouc k této drsné tady přirovnána.
„Ach kdo ví, s které strany svah se sklání," řek' Mistr, zastaviv se na úbočí, „kde bez křídel lze vystupovat strání?"
A zatím co tam stál a klopil oči, své mysli na cestu se vyptávaje, a kolem skály pohled můj se točí,
já zástup duší od levého kraje
znatelně sotva uzřel jsem k nám jiti, šel zvolna, nohy sotva posouvaje.
„Rač, Mistře," řek'jsem, „vzhůru popatřiti, neboť tam jde, kdo uklidní tvé zmatky, když nemůžeš sám sobě poraditi."
Pohlédl k nim, a obrátiv se zpátky,
řekl: „Vstříc pojďme jim, vždyť stojí málem, a ty naději utvrď, synu sladký!"
33
36
39
4«
45
48
51
54
57
60
63
66
193
A byl ten zástup lidí ještě vzdálen, počítám, asi našich tisíc kroků, co dobrý vrhač dohodil by kámen,
když jako jeden tisknouce se k boku vysoké skály stáli udiveni, jako by nevěřili svému oku.
„Zemřelí šťastně a už vyvolení," promluvil Vergil, „pro mír, za nímž jdete a jehož, věřím, dojde vaše chtění,
kde leží hora ta, nám vlídně rcete, a kudy vzhůru jít, neb kdo víc znalý, toho víc také ztráta času hněte."
Jak ovečky když z ohrady se valí po jedné, po dvou, druhé ustrašené, nos k zemi, jako by si netroufaly,
a v tom, co první dělá, všechny stejné, když zastaví se, k ní se tisknou zticha, aniž však vědí, co je k tomu žene,
tak viděl jsem, jak jde k nám, nepospíchá ten, který hlavou stáda byl v tom čase, počestný v chůzi, s tváří, z níž stud dýchá.
Když první spatřili, jak lomila se zář světla po mé pravici v té chvíli, takže můj stín po skále prostíral se,
stanuvše, nazpět trochu ustoupili a ostatní, co za nimi se brali, proč nevědouce, totéž učinili.
„Já povím vám, ač jste se netázali, že, co tu vidíte, je lidské tělo. Nedivte se, že paprsky se daly .
jím zadržet, a věřte mi, že smělo jen s nebes pomocí sem v tyto světy a že by teď tou strání vzhůru chtělo."
Tak Mistr jim, a duše důstojné ty
řekly: „Nuž vraťte se a napřed jděte," směr ukazujíce svých rukou hřbety.
A jeden řek': „Ať jakýkoli je té
tvé cesty cíl, zda duch tvůj nevzpomene,
že viděls mě už jednou v jiném světě?" Já upjal k němu oči překvapené:
byl plavý, krásný, šlechetného vzhledu,
však jedno obočí měl rozpoltěné. Když pokorně jsem řek', že nedovedu
si vzpomenout, on: „Pohleď tedy!" praví
a ránu ukáže na prsou vpředu. „Jsem Manfred," promlouvá pak usměvavý,
„vnuk staré císařovny Konstancie.
A vyjdeš-li kdy na svět zase zdravý, k mé krásné dceři jdi, jež Sicílie
a Aragonie čest porodila,
a rci, kde jsem, když o tom plno lží je. Když prsa má v té bitvě utržila
dvě rány smrtelné, já s pláčem, tichý
jsem k Tomu šel, jenž odpouští zlá díla.
J95
Strašlivé věru byly moje hříchy,
však Dobro nesmírné vždy znovu toho přijme, kdo k němu přichází prost pýchy,
A kdyby pastýř z Cosenze, jenž mnoho dbal Klimenta a štval mě bez milosti, by si byl přečeť lip tu stránku v Bohu,
dosud by spaly mého těla kosti, střeženy mohylou tam pod balvany poblíže Beneventa na předmostí.
Tecf u Verda jsou větrem, deštěm prány, kam při zhašených světlech v nočním čase je přenést dal až za království brány.
Jich kletbou neztrácí se tolik zase, že věčná Láska neshlédla by k tvoru, v němž naděje, byť malá, zelená se,
ač pravda je, kdo zemře v klatbě sborů církevních, i když se už začal kati, třicetkrát tolik času za čas vzdoru
mimo svah tento musí zůstávati, jestliže to, co za trest je mu dáno, snad dobrou modlitbou se neukrátí.
Však chceš mi veselí zas vrátit, ano? Nuž zjev mé Konstancii, dobré paní, jak viděls mě a co nám zakázáno.
Je nám tu dobré tam těch přimlouvání."
0
196
ZPÉV ČTVRTÝ
Když rozkoš nebo bolu velká rána některou z našich mohutností zchvátí, až celá duše k ní je usebrána,
zdá se, že jiných nemůže už dbáti; a to je proti bludu v nazírání, že duše nad duší v nás může pláti.
Když proto k zření máš či k naslouchání věc, která duši připoutává na se, čas ubíhá a Člověk neví ani,
neb jinou schopností jí naslouchá se a jinou nedotčenu duse chová: ona je v poutech, tato volna zase.
To zkušenost mi byla opravdová,
když výslech' jsem té duše stesk a žaly, neb půl sta stupňů stouplo slunce znova,
Jsou tedy 3 hodiny so minut po východu slunce.
J97
aniž jsem všiml si; a už jsme stáli
tam, kde ty duše „Zde jest, nač se ptáte," jediným hlasem na nás zavolaly.
Venkovan větší otvor častokráte vidlemi chrastí musí zahrazovat, když hrozny nabývají barvy zlaté,
než průrva byla, kterou vystupovat můj Vůdce zvolna začal a já za ním, jakmile osaměli jsme tam znova.
V Sanleo, v Noli jde se, s namáháním se vystupuje na hrot Bismantovy, leč nohama - zde vzlétnout nutno přáním,
zde nic než rychlá peruť nevyhoví veliké touhy, pravím, pod zárukou Vůdce, jenž jas mi činil svými slovy.
Prorvanou skalou stoupali jsme s mukou, jež svírala nás drsností svých lemů, a spodek nohou žádal si i rukou.
Když přišli jsme až k bodu vrcholnému svahu, kde volno bylo na té straně, „Kudy teďpůjdem?" řek'jsem Mistru svému.
Tu ke mně on: „Vždy za mnou odhodlaně a bez umdlení kráčej, kam tě vedu, než přijde vůdce, znalý této stráně!"
Vrch příliš vysoký byl při pohledu
a svah ten mnohem strmější sám v sobě, než zprostřed kvadrantu je čára k středu.
Já znaven byl, když začal jsem jak v mdlobě: „Zpět pohleď, sladký otče, se své dráhy, že nepočkáš-li, ztratím se zde tobě!"
„Až sem se dovlec," pravil, „synu drahý," mně římsu ukázav, jež výše byla a na té straně přepínala svahy.
Z jeho slov taková mi vzešla síla, že dál jsem lez', až po úsilí sterém má noha obruby té dostoupila.
198
Castor a Pollux
- souhvězdí Blíženců.
„U MedvSdŮ"* u souhvězdí Velikého a Malého vozu.
Tam sedli jsme si, obráceni směrem
na východ, odkud dřív nám stoupat bylo,
neb pohledem se rádi nazpět bérem. Oko mé k nízkým břehům zamířilo,
pak překvapen jsem k slunci zdvih' je výše
a divil se, že zleva do nás bilo. Básník hned postřehl, jak, sotva dýše, ~
v úžasu vzhlížím k slunečnímu kolu,
jež mezi nás a sever vjíždí tiše. „S Castorem Pollux," řek' mi, „kdyby spolu
v zrcadla toho společnosti byli,
jež vodí svit svůj nahoru a dolů, zvířetník rudý viděl bys v té chvíli
těsněji ještě kroužit u Medvědů,
ačli se od starých cest neodchýlí. A jestliže víc říci nedovedu,
usebrán uvnitř Sión představ sobě
tak s touto horou stát od země středu, že jeden obzor mají spolu obě,
však různé hemisféry; proto dráha,
jíž Faěton se zřítil, v téže době, co této hoře s levé strany sahá,
Siónu zase s pravé strany šla by,
když úvahu dost jasně rozum zmáhá." „To nestalo se, Mistře," řek' jsem, „aby
vše jasné bylo mi, jak jasně všeho
teď schopen jsem, v čem vtip můj zdál se chabý. Neb střední kruh pohybu nebeského,
jenž ve hvězdářství Rovník nazývá se
a od let dělí zimy čára jeho, z důvodu, o němž mluvíš, tolik zdá se
zde vzdálen na sever, jak Hebreové
daleko na jih viděli jej zase. Však libo-li ti, dej mi zprávy nové,
jak dlouho je nám jít, neb svah se zvedá
výš, než mi dojdou oči pohotové." *
54
57
6o
63
66
69
72
75
78
81
84
87
J99
Povaha hory očistcové.
Belacqua,
A on: „Té povahy je stráň ta šedá, že dole zprvu namáhá a škodí, však jdeŠ-li výš, už tolik práce nedá.
Proto, že příjemně se po ní chodí a výstup se tak lehký bude zdáti, jak dolů po proudu se pluje lodí,
na konci této stezky budeš stati a odpočineš sobě po své pouti. Víc nevím. Ze to pravda, rozum dá ti."
Jen co jsem moh' ta slova vyslechnouti, hlas už se zblízka ozval: „Možná dosti, že dřív ti bude nutno usednouti!"
My ohlédli se, plni zvědavosti, spatřivše vlevo balvan obrovitý, jenž dříve ušel naší pozornosti.
Tam odebrali jsme se. Za ním skryty, osoby usazeny byly v šeru jak ten, jejž zvládnou lenivosti city.
Z nich jeden, jenž se mi zdál znaven věru, kolena objal sobě samotnému, tvář na ně skloniv jako na podpěru.
„Viz, pane sladký," řek' jsem Mistru svému, „toho, jenž k činům je tak málo chvatný, jako by lenost sestrou byla jemu."
Tu obrátil k nám pohled přemalátný, pozdvihnuv oči jenom s přemáháním, a řek': „Ty vzhůru jdi, když jsi tak zdatný!"
Poznal jsem jej a radost nad shledáním, jež zrychlovala ještě dech můj svěží, mi nebránila, abych nešel za ním.
Když jsem byl u něho, on hlavu stěží zvedl a pravil: „Zasls při patření, jak slunce zleva po své dráze běží?"
Pohyby líné, stručné oslovení pohnuly k úsměvu rty moje zase. Pak začal jsem: „Belacquo, tebe není
90
93
96
99
102
105
108
114
117
120
123
200
Slunce se dotýká poledníku, je tedy na jižní polokouli poledne, na severní půlnoc.
mi líto už. Však pověz, proč v tom čase
zde sedáš? Cekáš družinu a rádce?
Ci vzal jsi starý způsob svůj zas na se?" On řek' vsak: „Bratře,'k čemu vzhůru drát se?
Pták Boží, jenž tam sedí na tom prahu,
v muka mi nedá ještě ubírat se. Tolikrát jako v žití mém svou dráhu
opise nebe nade mnou v té říši,
že k pokání jsem měl tak pozdní snahu, jestliže modlitba to neuspíší,
ze srdce jdoucí, jež v milosti žije.
Co s jinou, když ji nebe nevyslyší?" Mne veda výše k vrchu horské šíje,
řek' básník: „Pojď a viz, jak dotýká se
už slunce poledníku a noc kryje svou nohou břehy Maroka už zase."
126
129
13a
135
138
201
ZPĚV PÁTÝ
Už od těch stínů vydal jsem se dále, po stopách Vůdce svého chtěje jiti, když za mnou jeden zvolal nenadále, údiv dusí nad    prst zdvihnuv: „Viz, že nezdá se, že svítí živým člověkem,      paprsek toho vzadu po levici,
tvořícím stín, 1   x A
který kráčí jejich    a podle počínání zdá se žiti!" Hši- - Já ohled' se, když slyšel jsem to říci,
a spatřil jsem je zírat v udivení na mne a na svit tak se lámající.
„Proč duch tvůj tak se zdržuje a lení," řek' Mistr můj, „až se ti chůze příčí? Co se tam šušká, po tom nic ti není!
Ty za mnou pojď a lidi nech, ať křičí! Buď pevný jako věž, jež nenaklání svůj vrch, ať vichry sebevíce fičí.
Vždyť člověk, jemuž z myšlenky se maní další zas rodí, jinam jde, než míní, v rozmachu vždycky jedna druhé brání.'
Co mohl jsem než, „Jdu již" říci nyní? To řek' jsem též, jsa barvou trochu zalit, jež někdy hodna odpuštění činí.
Tu dozadu můj pohled padl na lid, jenž napříč strání, Miserere celé zpívaje, za námi se začal valit.
Když všimli si, že paprsky v mém těle překážku mají, která průchod ruší, opit údiv duši       zpěv změnili v „O" dlouhé, ochraptělé,
nad živým člo.     &       zpusODU poslů dvě Z těch duší věkem v jejtch ,
fisi. vstříc vyběhly nám a hned se nás ptají:
„Povězte, duchy jste, či v hmotě tužší?"
202
Duh lidí, zemřelých smrti násilnou, kteří teprve umírajíce smířili se s Bohem a odpustili lidem.
Mistr jim řek*: „K těm, kdo vás posílají,
zpět se vzkazem hned můžete se brati:
že před sebou zde pravé tělo mají. Když jeho stínem byli zaujati, '
jak za to mám, ta odpověď jim stačí:
Jim milé buď, že čest mu smějí vzdáti!" Jas blýskavic se sotva mihne kratší,
když za noci je nebe vyjasněné,
či v srpnu při západu když se mračí, jak nahoře hned byli v chvíli jedné
a s ostatními vrátili se znova
jak zástup, jenž se bez otěží žene. „Jak by tě o cos prosit chtěl, se chová
ten lid," řek' básník, „počtem svým tak mnohý.
Nuž jdi a v chůzi jen slyš jejich slova." „Duše, již k blaženosti tytéž nohy
sem vedou, jež jsi při zrození měla,"
blíž jdouce volali, „zdrž spěch svůj strohý a hleď, zdas někoho z nás neviděla
už dřív, bys o něm přinesla tam zprávy.
Ach, proč jdeš dál? Proč by ses nezdržela? Smrt násilná všem zkosila nám hlavy
a do chvil posledních jsme v hříchu žili.
Tu světlo nebes blesklo nám v čas pravý, že s odpouštěním svět jsme opustili
a v lítosti a s Bohem usmířeni,
jenž touhou vidět jej náš stesk teď sílí." A já: „Ač do tváří vám zírám, není
mi znám z vás nikdo. Vám však libo je-li,
duchové, rcete, blaze narození, co byste, abych pro vás činil, chtěli,
a učiním to pro mír, za nímž nyní
tu s Vůdcem svým svět od světa jdu bdělý." Tu jeden začal: „Ve tvé dobrodiní
důvěru každý bez přísahy chová,
marným-li nemožnost vše neučiní.
33
36
39
42
45
48
5*
54
57
60
63
66
203
Já, jenž sám první říkám ti ta slova, tě prosím, mezi Romagnou ty kraje a zemí Karlovou až spatříš znova,
bys laskav byl za mne se přimlouvaje, ať 2 Fana modlitby jsou vysílány k snížení viny mé, jež veliká je.
Tamodtud byl jsem. Hluboké však rány, z nichž prchla krev, v níž trvalo mé žití, mi v klíně Antenorů byly dány,
kde myslel jsem, že jist si mohu býti: Ten z Este zasadil je, který výše mě v záští měl, než právem moh' mě míti.
Kdybych byl směrem k Miře prchl spíše, když přepadli mě poblíž Oriaca, já byl bych doposud tam, kde se dýše.
K bažinám prchl jsem, kde všelijaká spleť třtin mě strhla, a tam při omdlení zřím kaluž krve své se v bahno vsákat."
204
90
93
Buonconte Pak jiný: „Splní-li se tvoje chtění,
z Montefeltra.       jež k vrchu hory štve tě krkolomně,
ty touhu mou splň zase v soucítění. g7 Buonconte z Montefeltra jsem a skromně
jdu tady s čelem sklopeným, že dosti
Jana a druzí nermoutí se pro mne." Já: „Jaký osud, jaké násilnosti
tě odvedly tak stranou Campaldina,
že neví se, kde mají hrob tvé kosti?" „Ach," odpověděl, „u pat Casentina
proud Archiano napříč vody leje,
nad Ermem s Apenninských svahů plyna; gg a tam, kde jeho jméno zbytečné je,
já s ranou v hrdle přiběh' po pěšině,
prchaje pěšky, z rány krváceje. Tam zraku pozbyl jsem a v Mariině
jménu řeč skončila mi nenadále,
pak klesl jsem a zůstal ležet v hlíně. Pravdu ti povím, tyji říkej dále:
Mne Anděl Páně vzal, však řval ten z pekla:
,Proč, nebešťane, okrádáš mě stále? Mně bereš pro slzičku, jež kdys tekla,
to věčné v něm, však s částí, která tu je,
jinak si poradí má zvůle vzteklá!' Io8 Ty víš, jak ve vzduchu se shromažďuje
ta vlhká pára, jež se vodou stává,
když stoupá tam, kde chladno do ní duje. Ta vůle zlá, jež zlo si jenom prává,
s rozumem spjata dým a vichr strhla
mocí, kterou jí přirozenost dává. Když zhasl den, pak do údolí vrhla
od Pratomagna až po Apenniny
tak mnoho mlh, že div se neutrhla nebesa tíhou vod, jež do doliny
snesly se deštěm, takže jejich příval
napojiv zemi rostl na bystřiny
99
I02
105
III
114
I 17
120
205
a jako mocná řeka dravě splýval
a k veletoku valil se tak prudce,
že cestou všechno strhával a zrýval. 123 Zlé Archiano trup můj, zkřehlý v muce,
nalezlo při svém ústí, popohnalo
jej do Arna a smeklo s prsou ruce, 126 jež dal jsem v kříž, když srdce umdlévalo.
Dnem dál mě hnala voda povodňová,
pak v kořist svou mě bahno zahrabalo." 129 „O, prosím tě, až na svět přijdeš znova
a odpočineš po své dlouhé pouti," Pia de1 Tolomei,       pO druhém třetí duch se ujal slova, 132 „rač na mne, že jsem Pia, vzpomenouti.
Siena vznik, Maremma smrt mi dala,
jak ví, jenž prsten dal mi natáhnouti, 135 než jako skvost já ženou se mu stala."
206
ZPĚV ŠESTÝ
Duše doléhají na   Když po hře v kostky zástup rozejde se, Danta, aby je ten, který prohrál, zbude rozmrzelý
doporučoval , -      , v
modlitbám a znovu zkouši, kostkou v ruce třese, 3
přátel. vsak s druhým ostatních jde průvod celý:
Ten před ním jde, ten chytá ho v tom shonu
a jiný s boku vtírá se mu smělý. 6
On toho vyslechne a ruku tomu podá, kdo nejvíce ho obtěžoval, tak zvědavcům se bráně cestou domů. 9
Podobně já jsem se v tom davu choval, sem tam se ohlížeje v jejich shonu, a sliby jsem se od nich vyprošťoval. 12
Tam Aretinský byl, jenž dosel skonu v surových pažích Ghin di Tacca, jiný, jenž utonul kdys při bouřlivém honu. i5
S rukama vzhůru prosil mezi stíny Novello Federico i ten z Pisy,
jímž Marzucco prokázal ctnostné činy. 18
ConťOrsa viděl jsem i duši kdysi
ne pro svou vlastní vinu vzatou z těla,
jak pravila, však pro nenávist čísi. 21
O Pieru z Broccie pravím to, dbát měla by toho zvláště z Brabantu ta paní, aby na horší místa nedospěla. 24
Když jsem byl zbaven stínů naléhání ' prosících, aby jiný za ně prosil a přešlo to, co v svatosti jim brání, 27
já řek': „Mé světlo, v díle svém kdes cosi tvrdíš, jak duch můj v paměti to chová, že modlitba soud nebes neuprosí. 3o
207
Pokračování ve výstupu.
Poutníci jdou stále východní stranou hory.
Lid tento o to prosí však vždy znova.
Což k té své naději by nemel práva?
Ci správně nepochopil jsem tvá slova?" On mně: „V mých knihách jasná o tom zpráva,
a naděj zde těch lidL lichá není,
dobře-li uváží to mysl zdravá, neb nesníží se výsost rozsouzení,
když to, co vinník tady odpykává,
naplní oheň lásky v okamžení. Tam, kde mé dílo o tom výklad dává,
modlitbami se k Bohu nedolétlo,
neb smíření bez prosby nenastává. Však nedej, aby tě co z pochyb hnětlo,
dřív než ti řekne ta, jež mezi pravdou
a rozumem ti bude jasné světlo. Nevím, zda chápeš myšlenku mou pravou:
Já míním Beatrici. Na vrcholu
hory ji uzříš šťastnou, usměvavou." A já: „Nuž, pane, pospěšme si spolu.
Už znaven nejsem, jak jsem býval časem,
a pohlédni, stín vrhá kopec dolů." „Dál s tímto dnem se vypravíme zase,"
on řekl mi, „jak daleko jen smíme.
Však věc se jinak má, než tobě zdá se: Uvidíš, než tam vzhůru dostoupíme,
slunce se vracet, jež nám svah teď skrývá,
takže mu nelámeš paprsky přímé. Však viz tu duši, jež se na nás dívá
pohledem upřeným tak samotinká.
Ta poví nám, kde cesta nejmíň křivá." Lombardská duše, o níž je zde zmínka,
jak vznešená a hrdá jsi tam stála,
jak vážně hleděly tvé oči zblízka! V mlčení přísném slova neříkala,
však hledíc jenom, jak král pouště hledí,
když ulehne si, jít nás nechávala.
208
Setkání dvou
básníků
Mantovanů.
Vergil jde k ní a nic než prosbu nedí, aby nám dobrý výstup ukázala; však ona nedala mu odpovědi, jen na náš kraj a život se nás ptala. Tu odpovídat začal sladký Vůdce: „Mantova..." Ta, jež se tak vážnou zdála, k němu hned popošla a zdvihla ruce,
Sordello, Mantovane, jsem," řkouc v pýše, syn země tvé!" A objali se prudce. VáMvá apostro-   O služko Itálie, bolu chýše,
bez vůdce korábe, jímž orkán zmítá, ne paní krajin, nevěstinci spíše! Jak šlechetná ta duše byla hbitá,
jenom co zaslechla zvuk vlasti tklivý, a vítala se, jak se krajan vítá! Však v tobě nejsou beze sváru živi a hryžou se tví živí, obklopeni příkopem jedním, jedinými zdivy.
fa nešťastné rozervané Itálie,
209
Ty žalostná, jen rozhlédni se v bdění svým pomořím, pak pohled v nitro sobě, že žádné části tvé tam míru není. 87 Co prospívá, že Justinián tobě
udidlo spravil, když kůň bez jezdce je? Aspoň by hanby méně bylo v zlobě. 9° O lide, věz, že na zbožnosti tvé je nechat, ať v sedle sedí César smělý, správně-li pochopíš, co Bůh si přeje! 93 Hle, jak ten oř je celý zdivočelý, že ostruhami ovládán už není,
co otěže tvé ruce podržely. 96 Albrechte, Němče, jehož provinění je v tom, že nechals koně rozbujněti, ač měl jsi na něm pevně sedět v třmeni, 99 ať na tvou krev soud spravedlivý sletí, zjevný a neslýchaný s nebes výše, by to i nástupce měl na paměti! 102 Neb ty i otec tvůj jste znali spíše chtivosti panství jinde oddávat se, nechávajíce pustnouti sad říše. 105 Přijď, smělý, na Montecchy podívat se, Monaldy, Capelletty, Filippeschy, ty v zármutku a ony v strachu zase. 108 Přijď, ukrutný, přijď vyslechnouti stesky svých šlechticů, že škod jich plna míra a v Santafioře není jisté stezky. m Přijď a viz Romu, jak ta vdova sirá pláče a vzdychá a jak věrna je ti -„Césare, kde jsi?" Stesk jí na rtech zmírá. "4 Přijď a viz, jak se milují tvé děti, a nepohání-li tě soucit s námi,
přijď za svou pověst sem se zastyděti. 117 Osloveni ježíše   A smím-li se, ó Die svrchovaný,
jenž pro nás byl jsi ukřižován, ptáti: Hledí tvá spravedlnost v jiné strany? 120
Krista.
2IO
Sarkastický výpad proti Florencii.
Florencie -beznádejné chorá.
Ci jé to příprava, již vykonati
v hloubi svých úradků dals na obranu dobra, jež nemožno nám rozeznati?
Italských měst už není bez tyranů a každý sedlák Marcellem se stává, jen přijde-li a zakládá-li stranu.
Má Florencie, tobě zadost dává, že se tě odbočky mé netýkají, dík lidu tvému, který vždy dbá práva]
Tak mnozí spravedlnost v srdci tají,
pozdě však vylétá, jdouc na luk s radou, vsak lidé tví ji na jazyku mají.
Obecné břímě mnohým zdá se vadou, však lid tvůj k odpovědi hbitý bývá, ač nevolán: „Sem ať je na mne kladoui"
Nuž, vesel se, neb příčin dost ti zbývá, ty bohatá, ty v míru, plná síly! Pravdu-li dím, jí skutek nezakrývá.
Sparta a Athény, jež vytvořily zákonná opatření dokonalá, o dobrý život pokus učinily
jen malý proti tobě, jež tak stálá činíváš rozhodnutí a tak blahá, že trhá listopad, cos v říjnu tkala.
Kolikrát v čase, jen co paměť sahá, změnilas zákon, úřad, mrav i měnu a obnovilas údy své, má drahá!
Však pamatuj eš-li a znáš svou cenu, poznáš, že podobna jsi choré paní, jež hledá v duchnách úlevu a změnu
a převracením bolesti se brání.
[23
126
129
132
135
138
141
144
147
150
211
ZPĚV SEDMY
Vergilius se dává Sordellovi poznat.
Oslovení Vergilia.
„Slavné Slunce" -Bůh.
Když vítání to počestné a čisté tak opakovalo se do libosti, Sordello řekl ustoupiv: „Kdo vy jste?"
„Dřív nežli k této hoře duše ctností hodné zřít Boha obraceny byly, dal Octavian pochovat mé kosti.
Jsem Vergilius. Hříchy nezbavily mne nebe, však jen víry nedospění," tak odpověděl mu hned Vůdce milý.
Jak ten, kdo něco spatří v překvapení a věří tomu, avšak v temže čase věřit zas nemůže řka: „Je to? Není?",
tak zdál se ten; pak brvy sklopil zase, pokorně přistoupil až k místu jeho a objal ho, kde dítě chytává se.
„Zda, slávo Latinů," řek', „pro niž všeho výrazu schopnou naše řeč teď sluje, a věčná chloubo rodiště ty mého,
mně čest či zásluha tě vyjevuje? A jestli hoden jsem tvá slova slyšet, řekni, zda z pekla jdeš a z které sluje?"
„Sem všemi kruhy boluplné říše já šel jsem," odpověděl bez váhání, „moc nebe poslala mne, s ní jsem přišel.
Ne čin, však nečinění spíš mi brání
zřít slavné Slunce, po němž hledíš s touhou, já pozdě až jsem poznal jeho plání.
Jsou dole místa, bolestná tmou pouhou, ne přeplněná hlasy žalostnými, kde nářek ne, jen vzdech zní nocí dlouhou.
19
»5
18
ti
a?
3°
212
ctnostmi -virou, nadějí a láskou.
po západu slunce nelze stoupali výše; to
Tam jsem já s neviňátky maličkými,
jimž smrti zub dřív zemský život zkrátil, než zbavena být mohla lidské viny. 33 Tam jsem jak každý, kdo se neošatil Třemi svatými třemi ctnostmi, ale jinak
od ctností v skutcích svých se neodvrátil. 36 Však ukaž, nebrání-li něčí vina, cestu, jíž dojiti nám bude dáno, kde Očistec se vskutku započíná." 39 On řek': „Nám nijak není zakázáno vzhůru a kolem chodit po té stráni. Až kam smím jít, já povedu tě ráno, 42 Zákon očistce-      neb podívej se, jak už den se sklání:
Dál vzhůru v noci nelze, cesty dosti, mysleme na to skrýt se do ústraní. 45 jest: bez milosti    Zákoutí tady vpravo duše hostí.
Boží nelze se tt- j    , v    i     v i- v j
, ,    , K nim zavedu te, chces-11, a mne zda se,
Zdokonalovati. 7 3 7
že s nimi setkáš se ne bez libosti." 48 „Jak je to? Kdo by duším," Vergil ptá se,
„kráčeti bránil, kdyby se jim chtělo?
Nemohou vskutku stoupat v nočním čase?" 51 Táh' prstem v písku dobrý náš Sordello
a řek': „Hle, ani rýhu, která tu je,
bys nepřešel, když slunce uletělo. 54 Ne, že cos jiného v tom zabraňuje
než noční tma, jež v pravém smyslu slova
ti nemožností vůli zadrhuje. 57 S ní možno arci sestupovat znova
a strání sem tam bloudit do únavy,
až dokud obzor zavřený den chová." 60 Tu pán můj udiven tou věcí praví:
„Nuž, ved nás tam, kde říkáš, že v tom kraji
čas v potěšení příjemně se tráví." 63 Jen málo dál jsme zašli po okraji,
když uviděl jsem výmol pod útesy,
jak údolí zde hory vybírají. 66
213
„Tam," pravil stín ten, „schováme se kdesi, kde ze sebe to úbočí klín dělá,
a na nový den v klidu počkáme si." 69 Z pláně se stezka nad sráz zatáčela, v údolí jež dovedla nás na bok prolákliny,
nedbalých kde obruba víc nežli v půli mřela, 7*
knížat. 1
Zlato a stříbro, úběl a nach vinný, indigo, dřeva svítivá a žhavá
a v chvíli, kdy se štěpí, smaragd siný 75 v klíně tom každá květina a tráva
byla by barvou hravě překonala,
jak větší vždy vše menší překonává. 78 Aniž tam příroda jen malovala,
však tisíceré vůně, jež tam nití,
v novou a neurčitou spojovala. 81 „Zdrávas Salve Regina na trávě a v kvítí
Královno, matko vj^ ^
milosrdenství... * J J
jež dříve zvenčí nemohli jsme zříti. 84 „Dřív než by západ v barvách skvoucích zbledl,"
řek' Mantovan, jenž zaveď nás k té straně,
„nechtějte, abych vás k nim blíže vedl. 87 Poznáte lépe odtud, s této stráně
způsoby každého i tváře jejich,
než kdyby kdo tam zblízka hleděl na ně. 90 Ten nejvýše, jenž psáno v obličeji >,        má zřetelně, že úkol ulehčil si,
a ústy nepohne, když druzí pějí, 93 byl císař Rudolf, jenž moh' zhojit kdysi
Itálii, jež stále k smrti choří, ' takže ji pozdě jiný bude křísit. 96 Druhý, jenž milou společnost mu tvoří, ;       vlád' zemi, v níž je vodstev zrod, jichž příval
k Labi jde Vltavou a Labem k moři. 99 Otakar slul a v plenkách lepší býval
než s vousem Václav, jeho syn, jenž zase
jen lenivost a neřest v sobě míval. 102
214
A tamten nosatý, jenž radit zdá se s tím zřejmým dobrákem, ten na lilie prchaje šláp', pak zemřel v krátkém čase.
Tam pohleďte, jak do prsou se bije! Jak druhý z dlaní, když se smutku oddá, dělá si pro tvář lože, v němž ji skryje!
V nich otce s tchánem Francie má škoda: Vědí, jak zle a hříšně mrhá časem, a odtud bolest ta, jež tak je bodá.
Ten, jenž tak mužně vypadá a hlasem v zpěvu se rovná tomu s nosem statným, ten opásán byl zdatnosti vší pásem.
Kdyby byl po něm králem zůstal zdatným jinoch, jenž tady místo za otcem má, čest z číše v číš by tekla tokem platným,
což přisoudit už nelze dalším dvěma: Jakub a Bedřich vládnou podle práva, však dílu nejlepšího žádný nemá.
Ve větvích zřídka zánik překonává rozšafnost lidská, a tak vždycky znova chce o ni žádán být ten, jenž ji dává.
I k nosatému míří moje slova,
i k Petru, jenž s ním zpívá, pro kterého Provence s Apulií smutek chová.
O to strom menší je než sémě jeho, oč víc než Markéta a Beatrice stále Konstance chlubí se ctí chotě svého.
Života prostého tam vizte krále -
toť Jindřich Anglický, jenž sám tu sedí: větve mu lépe pučí neskonale.
Ten, který na zem sed' a vzhůru hledí, toť hrabě Vilém, pro nějž kdekdo zalká: s Alessandru spolčí se, a zvědí
Canava s Monferratem, co je válka."
ZPÉV OSM?
Slova církevního hymnu.
VeSemí nálada.     Byla už chvíle, která v plavci mnohém
probouzí touhu zpět se obrátiti v den, kdy dal sladkým přátelům svým sbohem, 3 ' a v novém pocestném stesk lásky nití,
když z dálky zvon zní hudbou sladkozvukou, jež nad dnem přešlým zdá se nářkem zníti, 6 kdy začínal mi sluch být marnou mukou a pohleděl jsem k jedné z oněch duší, jež vstávši ticho žádala si rukou. 9 Sepjaté dlaně zdvihla, jak se sluší, a pohleděla k východu, jak Pána by vzývala: „Už nedbám, co mě kruší!" 12 Te lucis ante zbožně píseň známá
a s nápěvem tak sladkým z úst jí zněla, že pro ni zapomněl jsem sebe sama. 15 Ostatní sladce, zbožně ji, jak pěla,, provázely s očima do blankytu, dokud ta píseň nedozněla celá. 18 Na pravdu, čtenáři, teď popatři tu, neb tenký je tak její závoj zbylý, že snadno pronikneš k ní v jejím skrytu. 21 Já viděl jsem ten zástup ušlechtilý nahoru potom pohlížet tak tiše, jako by čekal pokorný a bílý, 24 Dva zeleni andéié, a spatřil anděly dva scházet s výše, vyslanci Panny        každého s mečem, který hořel žhavě,
Alane, ochránci
před hadem však bez hrotu byl, otupený spíše. 27
pokušení. Zelený jako čerstvý lupen v trávě
byl jejich šat, jenž křídly zelenými
šlehaný za nimi se táhl vlavě. 30 Hned nad námi z nich slétl jeden přímý
a kousek dále druhý křídly mával,
takže lid všechen zůstal mezi nimi. 33
216
Já jejich plavé hlavy rozeznával,
oko však se mi mátlo v obličejích,
jak rek, jenž kles' a přesile se vzdával. 3e „Ti z lůna Mariina přicházejí
údolí hlídat,*' řekl nám Sordello,
„neboť had ohrožuje věrné její." 39 A já, jenž nevěděl, co by se dělo,
při tisk' jsem se, jak zmrazila mě zloba,
v náručí, jež se mi hned rozevřelo. 42 Sordello pak: „Teď sestupme, je doba
s velkými stíny do řeči se dáti,
bude jim milo uvidět vás oba." 45 Tři kroky níž jen musil jsem se brati Nino Visconti. a už jsem dole spatřil muže, který
jen na mne zíral, jak by mne chtěl znáti. 48 Nastával čas, kdy vzduch se stmíval šerý,
však ne tak, že by mezi zraky mými
a jeho bylo více nedůvěry. 5i Vstříc šel mi, a já jemu kroky svými.
Jak rád jsem, soudce Nino ušlechtilý,
že jsem tě nezhléd' mezi prokletými! 54 Když krásně jsme se oba pozdravili,
on ptal se mne: „Kdy přišels, v které době
k úpatí hory jste se přebrodili?" 57 „O," řek'jsem, „z míst, jež smutná jsou v své zlobě,
dnes ráno přišel jsem, jsa v prvém žití,
ač druhé, takto jda, chci získat sobě." 60 Když slyšeli má slova, rozpačití
on i Sordello zpátky ustoupili,
jako by nemohli mi uvěřiti. 63 Ten k Vergilu, ten k jinému zas pílí, '
jenž sedí tam, a volá v rozrušení:
„Currado, hle, co učinil Bůh milý!" 66 Pak ke mně zase: „Pro díku činění,
jež Tomu dlužíš, který v taji chová
tak první proč své, že v něm brodu není: 69
217
Tři hvizdy, symboly tří Božských ctností: víry, nadeje a lásky.
Had pokušení.
.,Ostříži s nebes výše" - oba zeleni andělé.
až za hladinou širou budeš znova, rci Janě mé, by volala tam za mne, kde odpoví se na nevinných slova.
Já nevěřím, že ještě ráda má mne má žena, jež plen bílých zhostila se, po nichž jí ještě smutno bude, klamné.
Na ní tak velmi lehko poznat dá se, jak krátce žena lásku chová v sobě, když zrak či hmat ji neroznítí zase.
Nebude ozdobou na jejím hrobě
zmije, s níž v pole táhnou Miláňané, jak byl by kohout z Gallury v své době."
Tak mluvil, tváře maje znamenané rysem, jenž horlivosti znak je pravý, s níž mírou náležitou v srdci plane.
Zatím jen k nebi upírám zrak žhavý, kde hvězdy zdlouhavé jsou v otáčení tak jako kolo nej blíž u nápravy.
„Kam hledíš?" Vůdce ptá se v udivení. A jemu já: „K těm pochodním třem v dáli, jež sídlo pólu v jasný oheň mění."
A on: „Těch čtvero hvězd, jež uhlídali jsme dneska ráno, dolů zatím sjelo, však tyto tři jsou tam, kde čtyři stály.'
Co takto mluvil, přitáh' jej Sordello, a řek': „Viz našeho tam nepřítele!* A prstem ukázal, co se tam dělo.
S té strany, s které údolíčko celé je bez přehrad, se blížil had, ten jistě, jenž podal Evě sousto překyselé.
Trávou a květy plaz ten zlý v tom místě co chvíli hlavu stáčel za ohonem jak zvíře, jež se uhlazuje čistě.
Já neviděl a nemohu teď honem říci, jak ostříži ti slétli s výše, však viděl jsem, že slétl ten i onen.
7*
75
78
81
84
87
90
93
96
99
10a
105
2l8
Když křídla zelená vzduch sekat slyšel, had prch', a andělé se navrátili, letíce vzhůru na svá místa tiše. 108 Currado Mezitím stín, jenž k soudci přišel čilý,
Maiaspina. když zavoiai ho, jako když mě střebe,
nespouštěl se mne oči celou chvíli. m „Kéž svítilna, jež vzhůru vede tebe,
dost vosku najde ve vůli tvé hlavy,
abys dosah'nejvyšší klenby nebe," 114 oslovil mne, „a pravdivé-li zprávy
máš z Valdimagra nebo z oné země,
pověz, neb stál j sem tam kdys včele správy. 117 Currado Maiaspina svět váš zve mě.
Nejsem ten starý, on však předkem je mi.
K svým lásku měl jsem, již zde smývám němě." 120 „O," řek'jsem, „nikdy jsem ve vaší zemi
sám nebyl. Což však mezi krajinami
v Evropě není proslavena všemi? 123 Pověst, jež dům vás ctí, ta mezi námi
pány i jejich panství celé chválí,
že jsou i tomu, kdo tam nebyl, známi. 126 A přísahám, pouť moje skončit má-li,
že přednosti si v ctěném vašem rodě
jak měšce tak i meče zachovali. 129 Výsady zvykem má i po přírodě,
že, ať zlý svět jak chce si hlavu mate,
on přímo jde, zlu vyhnuv se i škodě." 132 A on: „Teď jdi, neb slunce sedmkráte Souhvězdí nelehne na lože, kde do Skopcova
SkoPce- objetí čtvera noh se skryje zlaté, 135
než vlídné mínění, jež duch tvůj chová,
ti zatlučeno bude dovnitř hlavy
většími hřeby, než jsou něčí slova, 138 pokud snad sudby běh se nezastaví!"
219
ZPĚV DEVÁTÝ
Vykládá se různí. Časový údaj snad tento: na hoře očistcové končila třetí hodina noci.
První sen Dantův v Očistci.
Pásmo ohni: podle starých pásmo nad ovzduším zemí.
Tithona pravěkého sladká milá na okně východním se zabělela, když z loktů přítele se vybavila.
Kamení drahé planulo jí s čela ve tvaru studeného živočicha, jenž ocasem svým bolest lidem dělá,
a noc z těch kroků, jimiž nepospíchá, kde byli jsme, dva dokončila celé a třetí skláněl už svá křídla tichá,
když s tím, co měl jsem po Adamu v těle, snem přemožen jsem klesl do té trávy, kde nás všech pět tak sedělo už déle.
V té hodině, v níž zpěv svůj naříkavý vlaštovka započne, když jitro vstává, snad vzpomínajíc na prvý žal pravý,
a kdy je mysl naše přelétavá
víc tělem, méně myšlenkami spjata, až věšteckou se ve vidění stává,
já ve snu uviděl jsem křídla zlatá orla, jenž nebem krouží bez závady a dolů ke mně právě slétnout chvátá.
A zdálo se mi, že jsem tam, kde z řady příbuzných pták ten vyrval Ganymeda a unášel jej do nejvyšŠí rady.
Já myslil v duchu: „Ze zvyku snad hledá zde kořist svou a jinde ve své pýše brati ji do drápů se pohnout nedá."
Pak bylo mi, že zatočiv se tiše
hrozivý jako blesk se spustil k zemi a unes' mě až v pásmo ohně výše;
220
tam oba vzplanuli jsme ohni těmi, a tak žhnul požár obrazného děje, že sen můj nenadále přerval se mi.
Achilles tak se ze sna probouzeje očima kroutil, myslil, že ho sáli, neboť už zhola nepoznával, kde je,
když v spánku matka v náručí svém z dáli na Skyros přenesla jej od Chirona, odkud pak Rekové ho s sebou vzali,
jak já se probral, když mi s tváře clona snu sklouzla a já zbledl z toho hoře jak muž, v němž zimnice své dílo koná.
Jen Posilu svou měl jsem ku podpoře, a slunce už dvou hodin výše stálo Svatá Lucie & oči obracel jsem v stranu moře.
(predstaviteľka       Mf.     ,    ^    Nestradmj ge ani málo
milosti osvecu- J 1 " J
jící) přenesla Buď jist, že jsme, kde být je dobrodiní,
Danta ve snu ke      přej srdci volnost, aby zaplesalo.
vchodu do vlast-
mho očistce.       Ty octl ses az u Očistce nyní:
Viz hráz, jež dokola jej obepíná, viz bránu tam, kde puklina ji činí.
V tom úsvitu, jímž den se započíná, když v květinách tvá duše spáti směla, jimiž je zkrášlena ta úžlabina,
přišla tam paní. ,Lucie jsem,' děla. ,Nechte, ať odnesu zde toho v spaní a usnadním tak cestu jeho těla/
Sordello s druhy zůstal na své pláni. Tak vzala tě a rozedněním jasným sem vzhůru šla, já spěchal v patách za ní.
Zde složila tě, pohledem svým krásným mi ukázavši vchod ten otevřený; pak odešla i se spánkem tvým šťastným."
Jak člověk v nejistotách ujištěný hned statečností bázně své se zprostí, když pravdy věcí jsou mu vyjeveny,
221
Cesta k očistci.
Brána očistcová, k niž vedou tři symbolické schody; na třetím Z nich anděl v rouchu barvy popelavé.
já změnil se, a jak mě bez starosti uviděl Mistr, vzhůru dal se vkrátku, a já se za ním pustil hbitě dosti.
Čtenáři, vidíš asi, jak svou látku já povznáším, a nediv se, že celý můj um ji upravuje po pořádku.
My Šli a k místům těm jsme přicházeli, že tam, kde dřív se průlom ukazoval jen jako trhlina, jež hradbu dělí,
bránu a schody tři jsem zpozoroval, jež vedly k ní a různých barev byly, a vrátného, jenž dosud neřek* slova.
A když mé oči zblízka popatřily, vidím, že sedí na nejvyšším prahu takový, že jsem snést jej neměl síly.
Meč tasený měl v ruce pro výstrahu, jenž metal po nás blesky rychloleté, že popatřit naň bylo nad námahu.
69
72
75
78
81
84
222
litování..
nutí novou láskou k Bohu
„Tamodtud povězte, co tady chcete? Kde průvodce váš?" řek] znenadála. „Ať nemrzí vás, že sem vzhůru jdete!"
„Nebeská paní, věcí těchto znalá, teď právě," ozval se můj Mistr plaše, ,Tam brána, jděte k ní!' nám radu dala.'
„A ona dál veď v dobru kroky vaše," řek' vlídný dveřník zas: „Jen beze všeho vystupte tedy na schodiště naše!" První schod;      A šli jsme. Z mramoru byl leštěného
VyZhfkMe ten prvý stuPeň> čisťounký a hladký,
že viděl jsem se v lesklé ploše jeho. . druhý: Druhý zas tmavší purpuru a z látky
byl hrubozrnné, ze skaliny žárem zdéli i napříč rozpukané v řádky. ... thtí: vzpia-    Třetí, jenž na ně klaď se těžkým tvarem,
porfyrem planoucím zdál se mi zase tak jako krev, jež z tepny tryská varem. Na stupeň tento položeny v kráse nohy měl anděl Boží ze zásvětí, na prahu sedě, jenž démantem zdá se. Diamantový       Mne ochotného na ten stupeň třetí
Ďráh • snad v      11 troj      vi rp   « ,
symbol Církve přivedl Vůdce rka: „ 1 eď promluv prose
ho pokorně, ať zámek odemkne ti."
Já zbožně vrh' se k svaté noze bosé a o tu milost prosil jsem ho kleče, třikrát v hruď bije se, jak slušelo se.
Sedmero P mi napsal hrotem meče na čelo, řka mi: „Hleď, ať tyto rány smyješ si vodou, která uvnitř teče!"
Popel či jíl též suchem rozpukaný, by téže barvy byl jak jeho šaty, zpod kterých vytáh' klíče dva té brány.
Byl jeden stříbrný a druhý zlatý. Vzav prvně bílý, potom žlutý zase, podle mé prosby zabýval se vraty.
223
„Když jednomu z nich zámek nepoddá se, že v dírce nepohne se," vysvětluje nám anděl, „pak je s branou marná práce.
Dražší je jeden, druhý vyžaduje, než odemkne, víc práce, rozjímání, neb on je to, jenž uzel rozdrhuje.
Jsou od Petra, jenž řek', ať v odmykání radš pobloudím než při opačné práci, jenom když člověk se mi k nohám sklání."
Pak k svaté bráně pohyb otvírací učinil řka: „Ted vstupte, vězte ale, že kdo zpět ohlédne se, ven se vrací."
A když pak čepy v točnách nenadále posvátná přehrada se otočila, jež z kovu zpracována dokonale,
tak hrozným řičením se nebránila tvrz tarpejská, když Metelí ušlechtilý jí vzat a tvrz pak vyloupena byla.
Já zvuků všech si všímal hned v té chvíli a Te Deum laudamus libým hlasem jsem s hudbou zpívat slyšel v soulad milý.
Takový obraz sluchem znamenal jsem, jak míváme jej v chrámu v okamžení, kdy při varhanách zpívá se a časem
je slovům rozumět a časem není.
224
ZPĚV DESÁTÝ
Ve vlastním očistci.
Jsou asi čtyři hodiny po východu slunce (v úterý velikonoční).
První okruii očistce - duše se tu očišťují od pýchy.
Když za bránu jsme přišli na zápraží, jež pro zlo duší odmyká se zřídka, jímž křivá cesta rovnou zdát se snaží,
já zaslech', jak jí zvučně třeskla hlídka, a kdybych býval obrátil k ní oči, v čem omluvu by byla našla výtka?
Trhlinou stoupali jsme, jež se točí hned nalevo a napravo hned zase jak vlna, jež jde blíž, pak poodskočí.
„Zde třeba opatrně dále brát se," řek* Vůdce, „abychom se přiblížili tu a tam svahu, který uhýbá se."
A proto tak jsme kroky zpomalili, že zatím úseč měsíce tam shora ulehla na lože, jak dělá, spí-li,
než vypustila nás ta rokle sporá.
Když pak jsme stáli volni zas a sami nahoře, kde se nazad sbírá hora,
já unaven a oba s pochybami,
kam dále jít, nás místo pozdrželo, jež pustší bylo cesty pustinami.
S kraje, kde hranici s ním prázdno mělo, až k samé patě břehu naměřiti třikrát by možno bylo lidské tělo,
a kam až zrak moh* křídla rozestříti, kde strana levá a kde strana pravá, tu římsu stále stejnou bylo zří ti.
Dál nevedla nás chůze namáhavá,
když poznal jsem, že celá skalní stěna, jež pro výstup tak málo místa dává,
12
15
18
21
24
3«
225
je bílý mramor a tak vyzdobena,
že nejen Polyklet by doznal hany,
i příroda by byla zahanbena. 33 První příklad     Anděl, jenž výrok míru vyžádaný pokory: Panna        slzami věků snesl k naší zemi,
by odemkl ráj dlouho zakázaný, 36 na pohled pravdivý tak zjevil se mi,
jak vytesán byl v podobě své smavé,
že se to ani nezdál obraz němý: 39 Člověk by přísahal, že říká Ave>
vždyť na obraze také Ona byla,
jež klíčem otevřela k lásce pravé. 42 Zřetelně slova ta Ecce ancilla
tak vtištěna v svém každém ryse měla
jak podobu, jež do vosku se vryla. 45 „Nenech, by mysl na jednom ti lpěla/*
řek' Mistr můj, jenž měl mne po tom boku,
kde srdce vloženo je uvnitř těla. 48 Proto jsem jinam pohlédnout dal oku
a za Marií spatřil jsem v tu stranu,
kde stál ten, jenž byl pohnutkou mýchrkroků, 5I událost jinou v kámen vytesánu;
šel jsem kol Vergila blíž k tomu poli,
abych si prohled* každý lem a hranu. 54 Archa úmluvy.     Vůz, na němž archu svatou táhli voli,
vytesán také byl tam do mramoru,
bys nedělal, co není ve tvé roli. 57 Lid před ním zřel jsem dělen v sedm sborů,
jenž dva mé smysly zaváděl svým zdáním,
že pějí! nepějí! tvrdily v sporu. 60 Také dým z kadidelníc, který za ním
byl zobrazen, veď nos a oči stále
do různic tvrzením a popíráním. 63 Žalmista pokorný pak okázale
kráčel a tančil před posvátnou schránou
a po té stránce víc i míň byl krále. 66
226
Naproti němu zřel jsem vytesanou Michol, jak z okna paláce se na to dívala s tváří smutnou, pohněvanou.
Já z místa hnul se, neboť zaujato bylo mé oko jiným dějem blíže, jejž za Michol v ten kámen vrylo dláto:
Tam ve vznešené slávě onen kníže římský byl vyobrazen, jehož cenou Řehoř moh' zvítěziti bez obtíže.
To císař Trajan, jehož kůň tu ženou za uzdu zadržen byl cestou k dáli, ubohou vdovou, v bolu uslzenou.
A kolem něho v husté vřavě stáli tam rytíři, a orli zlatem skvělým ve větru nad ním viditelně vláli.
Nebohá mezi průvodem tím celým mluvit se zdála: „Pomsti syna mého, ó pane, jenž byl zabit, čehož želím.'*
227
„Velký výrok" -poslední soud.
Očišťují se tu duše, je^ hfešily pýchou: shrbeny nosí tižká břemena.
On zdál se říkat: „Podle přání tvého se staň, až přijdu zpět." A ona: „Pane, zpět nepřijdeš-li?" v trýzni bolu zlého
mu řekla. On: „Kdo na mém místě stane, tě pomstí." Ona: „Z cizích dobrých skutků co budeš mít, když své máš zanedbané?"
A on pak jí: „Nuž, zanech svého smutku: Než půjdu, splním, co povinnost velí; mám pravomoc i soucit za pohnutku."
Jehož oči věc novou neviděly, tím stvořena řeč viditelná byla, tak nová, že jí nezná svět náš celý.
Zatím co těšil jsem se, na ta díla pokory veliké tak pohlížeje, jež byla mi pro svého tvůrce milá,
„Hle lid, jenž kráčí zvolna přicházeje," zašeptal básník, „jaké jsou jich davy! Ti řeknou nám, do výše cesta kde je."
A já, jenž všechno zřít byl nedočkavý, co nového se dalo uviděti, k němu hned obrátil se bez únavy.
Čtenáři, od dobrého předsevzetí odvrátit nedávej se tady slyše, jak Bůh si chce dát dluhy odpláceti.
Nedbej muk způsobu, dál mysli spíše a pomni, že i při největŠí tíži nad velký výrok nemohou jít výše.
Já začal: „Mistře, to, co k nám se blíží, to ani nezdají se tvary lidí, však nevím co, zrak marně na to shlíží."
On mně: „Tak k zemi sklání je a řídí povahou těžkou utrpení slepé, že oči mé až teď to správně vidí.
Však pevně upři zrak a poznáš lépe, co pod kameny sem se připotácí. Vidět už můžeš, jak se každý tepe."
87
90
93
96
99
10a
105
108
114
117
120
228
O pyšní křesťané, ó nebožáci,
co máte zrak své mysli plný vady,
důvěřujete v krok, jenž zpět se vrací! 123 Duše-motýl       Nevíte, že j sme jako červi tady, andělský. aby z n|ch motýl andělský se zdvihl
a k spravedlnosti vzleť bez závady? 126 Pro jakou věc váš duch by k výši tíhl?
Co hmyz, co housenka jste bez prospěchu,
z nichž vyšší tvor se nikdy nevy líhl! 129 Jak někdy, majíc držet strop či střechu,
postava k podpírání vidívá se
kolena krčit k hrudi, sídlu dechu, 132 že nepravdou bol pravý vzbudit má se
v tom, jenž ji vidí, tak jsem prihrbené
viděl je jít, když jsem k nim přihléd'zase. 135 Ten zkroucen více byl a onen méně,
jak který těžké břímě nosil stále,
a i ten trpělivý zkormouceně 138 naříkat zdál se: „Nemohu už dále!"
229
ZPĚV JEDENÁCTÝ
„Otče náš, jenž jsi na nebeské výši, ne vězeň, že však lásky víc Tvá díla prvotná zaslouží si v nebes říši,
buď pochváleno jméno Tvé i síla
Tvé moci každým tvorem, jak se sluší, by dechu Tvému chvála vzdána byla.
Pokoj tvé vlády přijď do našich duší, když k němu nemůžeme dospět sami, ať rozum náš tím sebevíc se kruší.
Jak z vůle své andělé nad hvězdami Ti obětují, pějíce Hosanna, tak z vůle své ať lidé činí s námi.
Kéž neschází nám každodenní manna, bez níž, jak v drsné poušti opuštěný, duše zpět jde i nejvíce vpřed štvaná.
A jakož námi viny odpuštěny
každému, od něhož nám vzešla škoda, nám odpusť též a nedbej naší ceny.
Ty naši sílu, jež se snadno poddá, nezkoušej protivníkem staré síly, však zbav nás od něho, jenž tak nás bodá.
Ta prosba poslední, ó Pane milý, už není za nás, neb jí třeba není, však za ty, kteří po nás vzadu zbyli."
Tak nám i sobě cíle dosažení
prosíce dál šly pod břemenem stíny, jak někdy můra sny nám v muka mění,
dokola v různých trýzních různé viny a unaveny po té římsy kraji, zbavujíce se vší pozemské špíny.
230
Když modlitbou tam o nás vždy tak dbají, co mluvit pro ně zde, co učiniti mohou, jichž vůle dobrý kořen mají? Pomáhat jim by měli známky smyti, jež odtud nesly, aby potom čisté a lehké mohly k hvězdným kruhům jiti. Vergilius se táže „Kéž spravedlností a láskou byste po daist cestě.        se t^e zbavily a perutěmi
brzo se vznesly ve své blaho jisté, a vy zas, kterou stranou, ukažte mi, je k schodům nejblíže a výstup zdali je méně strmý někde svahy těmi; neb ten, jenž se mnou jde a jenž se halí v břemeno ještě Adamova těla, bezděky při stoupání zaotálí." Nebylo poznat, odkud přicházela ta slova, která na otázku muže, za nímž já kráčel, odpovědí zněla,
však řečeno: „Vy břehem vpravo úže držte se nás; tam k průchodu je blíže, kterým i živý člověk stoupat může. 51
A kdyby mi tak nebránila tíže
kamene, jenž mou pyšnou šíji škrtí,
že obličej až klonit musím níže, 54
k tomu bych vzhled', jenž jde sem beze smrti, však jméno tají, zdali znám tvář jeho, bych k slzám pohnul jej tím, co mě drtí. 57
Já Latin byl, syn Toska velikého: Aldobrandesco byl můj otec sladký -nevím, zda znáte jméno rodu mého. 60
Pro starou krev, ctné jednání a statky těch předků svých tak povýšen se cítě, já nevzpomínal společné nám matky 63
a všemi lidmi zhrdal jsem tak lítě, že mřel jsem tím, jak vědí Sieňané a v Campagnaticu ví každé dítě. 66 Omberto Já jsem Omberto; a hřích pýchy plané
Aidobrandeschi.       mne samotného neveď do neštěstí:
i druhy do zkázy strh' nečekané. 69
A pro ni náklad ten zde na tom scestí tak dlouhý věk, až učiním dost Bohu, když živ jsem nenes', mrtev musím nésti." 72
Já naslouchaje skláním tvář, co mohu, Oderisi když jeden z nich (ne ten, jenž mluvil právě)
z Agobbia. tíží ^ zkroutf ^ . nohUj ?5
spatří mě, pozná, na mne volá lkavě, jenž s nimi jdu a s nimi se i skláním, a oči na mne upře pronikavě. 78 Jsi Oderisi," pravím mu jda za ním, čest Agobbia, čest umění své vlasti, jež v Paříži zvou iluminováním?" 81 Bratře," řek', „víc se směje list, kam klásti smí barvy svoje Franco Bolognese: Cest všechna jeho teď a má jen zčásti. H
232
Básník Guido Guinicelli (srv. Očistec, XXVI, g2) a Guido Cavalcanti (srv. Peklo, X, 60).
T.j. než jsi přestal dětsky Žvatlat.
Jistě bych byl své dvornosti klad* meze, dokud jsem živ byl, z touhy po vší slávě, po níž mé srdce prahlo ve své něze.
Trest pýchy této splácí se zde právě, však, ani zde bych nebyl, nebýt toho, že hřešit moha, Boha měl jsem v hlavě.
O marnost dovednosti ledakoho, jak krátce zeleným vrch její sluje, nejde-li po ní hrubých věků mnoho!
Ze pole ovlád' v malbě, Cimabue
měl za to, dnes však Giotta všichni slaví a věhlas tohoto se zatemňuje.
Tak jeden Guido druhým zbaven slávy, co mistr řeci a snad narození toho je zde, jenž oba jména zbaví.
Víc než dech větru světský potlesk není, jenž nyní sem a pak zas onam vane a měně směr i jméno svoje mění.
Měl bys víc slávy, kdybys ustarané
své tělo svrh', než kdybys zemřel mladší, něž bumbat jsi a haÓat přestal, pane,
až mine tisíc let? A to čas kratší věčnosti je, než brvy mžik se stává porovnán s kruhem, kterým nebe kráčí!
Tím, jehož chůze je tak namáhavá
zde přede mnou, Toskána kdysi zněla -teď sotva Sienou jde o něm zpráva,
kde panovníkem byl, když utrpěla porážku Florencie, tehdy dravá a pyšná tak, jak prodejná teď celá.
Je sláva jména vašeho jak tráva: Přijde a odchází a barev zbaví ji to, co ze země jí vzejít dává."
Já jemu: „Pravda slov tvých blahoslaví pokorné skutky, pýše zvoní hrany. Kdo však je člověk, o kteréms to pravil?"
87
90
93
96
99
102
105
108
114
117
iao
233
„Toť," odpověděl, „Provenzan Salvani, který je zde, že ve své troufalosti do rukou dostat chtěl sienské brány.
Tak chodil a tak chodí v kajícnosti, co zemřel: kdo byl příliš smělý v žití, takovou mincí činit musí dosti."
„Když duch, jenž s pokáním nic nechtěl míti, ptám se, „než poslední mu svitlo ráno, dole má být a nesmí vystoupiti,
není-li modlitbou mu pomáháno,
než prošel čas, jejž v životě svém strávil, jak tomu přijít sem už bylo přáno?"
„Když nejslavněji živ byl," stín mi pravil, „veřejně tváří v tvář vší městské chásce na rynku sienském se pýchy zbavil;
aby z muk vy trh' ducha, jejž měl v lásce a jenž byl od Karla dán do vězení, tam odhodlal se po všech žilách třást se.
Víc nepovím, ač jasné, vím, to není, však zakrátko se dobře postarají tví sousedé, bys došel vysvětlení-.
Jen skutkem tím se vyhnul tomu kraji."
234
ZPÉV DVANÁCTÝ
Dante dosud kráčí zvolna s Oderisim...
... Vergilius ho napomene...
... vykročí tedy rychleji.
Příklady
potrestané
pýchy.
Ve dvou, tak jak vůl s volem v jařmu kráčí, tak jdu s tou obtíženou duší stále, dokud to sladký Mistr trpět ráčí.
Když pravil však: „Jdi dál a dej mu vale, neb zde je dobře plachtovím i vesly, jak může každý, Člun svůj hnáti dále,"
mé údy, jak se sluší jít, se vznesly,
však duch můj s myšlenkami svými chvíli setrval ještě přikrčen a skleslý.
Krok svého Mistra z nej lepší své síly jsem následoval, a tak oba spolu jsme ukazovali už, jak jsme čilí,
když pravil mi: „Jen obrať oči dolů; budeš-li lože chodidel svých znáti, lip se ti půjde tudy po vrcholu."
Tak jako na památku těch, kdo spáti pod zemí mají, marná jejich sláva do náhrobků se dává vytesati,
takže tam mnohý v pláči často stává ostruhou bodnut toho vzpomínání, které jen srdce zbožná pobodává,
tak, s uměním však větším v porovnání, byl podobami pokryt ochoz celý, jenž jako cesta ční ven z horských strání.
Viděl jsem toho, jenž byl stvořen skvělý, všech tvorů krásnější, jak s nebe v pádu tudy se řítí jak blesk rozhořelý.
Viděl jsem Briarea, jenž tam vzadu proboden kopím nebe, že jen stěží ho země nese v mrtvolném tom chladu.
235
Viděl jsem s Martem Thymbraea, jak střeží s Palladou v zbraních ještě otce svého, kde rozptýlené údy obrů leží.
Viděl jsem u pat díla velikého
na lid, jenž pyšný byl s ním v Senaaru, Nemroda hledět jako zmateného.
O Niobo, jak oči v žalném žáru měla jsi tam, kde zobrazil tě kdosi uprostřed dvakrát sedmi dětí v zmaru,
O Saule, jak tvé tělo spolehlo si na meč, jak mrtev ležels na Gelboe, kde nebylo pak deště ani rosy.
O pošetilá Arachno, tak tvoje
tělo jsem zřel, půl pavouka a v smutku na cárech díla, jehož původ zlo je.
O Roboame, nezdáš se už vskutku tak hrozný, když vůz unáší tě v děsu, že s vlastním lidem moh' bys přijít v půtku..
236
Jevila ještě dlažba na útesu,
jak matce cenu šperku osudného
učinil drahou Alkméon v svém běsu. 51 Jevila Sennacheriba, jak jeho
synové přepadli jej ve svatyni
a zanechali ho tam zabitého. 54 Jevila zmar a výtku zlou, již činí
královna Tamyris, když k Cyru praví:
„Sytil ses krví - dosytím tě nyní!" 57 Viděl jsem Assyrské, jak bez únavy
prchají nazpátek, když zbaveno je
Holofernovo mrtvé tělo hlavy. 60 Viděl jsem ssutiny a popel Troje:
O Ilion, jak bídně vytrácet se
ten obraz ukazoval zbytky tvoje! 63 Kdo by byl mistr dláta nebo štětce,
aby to, čemu bystrý duch se diví,
v stínech a rysech vystihl tak lehce? 66 Mrtví se mrtvi, živí zdáli živi.
Lip neviděl než já, kdo viděl činy,
to, po čem kráčel jsem tak zádumčivý. 69 Nuž, pyšněte se dále, plané stíny,
synové Evy, nesklánějte Čela,
abyste viděli svou stezku viny! 7» Cesta se kolem hory zatáčela
a slunce uběhlo kus větší dráhy,
než duše zabraná snad za to měla, 75 když tolik pozorný můj Vůdce drahý
přede mnou promluvil: „Vzpřim hlavu, není
už tady dále času na průtahy. 78 Viz tamhle anděla, jenž k sestoupení „šestá ^ k nám chystá se; viz, šestá služebnice
služebnice" - v , '   i   vi      i       , o,
hodina šestá. uz navraci se ze sye služby denní. 81
Okrášli úctou chování i líce,
ať výš nám dá jít ochotně a jemně.
Pomni, že tento den nevzejde více!" 84
237
AndSl pokory.
Kostel - San Miniato nad mostem Ruba-contem ve Florencii.
„Blažení chudí duchem."
Jedno P - hřích pýchy - smazáno s Dantova čela.
Já zvyklý byl, že takto mluvil ke mne vždy s výčitkou, že ztrácím příliš času, proto mi nezněla ta slova temně.
Vtom přicházel k nám tvor, jenž do úžasu své bílé krásy oděn byl, tvář maje, jakou má jitřní hvězda v čistém jasu.
Rozevřel náruč, křídla rozpřahaje,
řka: „Pojďte! Blízko schody jsou, jež výSe vedou, a cesta teď už lehounká je.
Málokdo přichází tu výzvu slyše.
O lidský rode, k vzletu zrozen tys byl -proč klesáš, jen co vánek slabý dýše?"
Veď nás, kde schody do skály kdos vybil; tam přes čelo mi jeho křídla mávla, pak putování bezpečné mi slíbil.
Jak napravo, tam kde se zlézá skála,
nad městem, v němž je klid a dobrá správa, nad Rubacontem kostel stráž je stálá,
výstupu rozběh volnějším se stává
po schodech vystavěných v onom čase, kdy dužina i knížka byla pravá,
tak břeh ten mírněji zde nahýbá se, jenž s kruhu druhého se spouští celý, však s obou stran jej skála tísní zase.
Když jsme už na ta místa zatáčeli, Beati pauperes spiritu, zpěvy tak lidskou mluvou nevystihlé zněly.
Ach, jak se jinak ona ústí jeví než pekelná! Neb tady za zpívání se vstupuje, a dole s nářkem, řevy.
My šli už posvátnými schody strání, a mně, že mnohem lehčí jsem, se zdálo, než dříve jsem se cítil v rovné pláni.
Rekl jsem: „Mistře, co se se mnou dálo, co se mne spadlo, takže tíhu těla při chůzi necítím už ani málo?"
87
90
93
96
99
I02
105
108
III
I 14
117
ISO
238
Pravil: „Až značky P už s tvého čela, jež zbyly ti tam. téměř vymazány, do jedné zmizí zahlazeny zcela,
budou tvé nohy vůlí překonány, že nepocítí námahu byť bosy, však slastí bude jim být vzhůru hnány."
Jak člověk, který na hlavě má cosi a jde tak vysvětlit si nedoveda, jaká to znamení mu dává kdosi,
až přijde ruka na pomoc a hledá a nalezne tu věc a takto maně vykoná, co se zrakem konat nedá,
tak prsty pravé ruky sáhnuv na ně, Zbývá jefte šest       šest písmen jen jsem nalezl, jež v čelo P na básníkové       vyryl mi ten, jenž vládne vstupní bráně,
což u Vůdce jen úsměv probouzelo.
239
ZPÉV TŘINÁCTÝ
Druhé okruli očistce: duše sg tam očišťují od hříchu závisti.
Už octli jsme se na vrcholku schodů, kde po druhé se hora zařezává, jež stoupajíc hřích snímá s lidských rodů.
Tam kolem dokola vrch opásává římsa jak první, jenže zaoblení její zde mnohem prudším se už stává.
Stín ani obraz vidět tam už není, cesta i břeh jsou stejně holé všady
, a mají skalin siné zabarvení.
„Na lidi čekat budeme-li tady
a ptát se jich," řek' básník na úbočí, „já obávám se prodlení z té rady."
Na slunce potom pevně upře oči, pohybu středem učiní bok pravý a levou stranu svou pak pootočí.
240
Příklady lásky.
Kristovo přikázání: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují." (Matouš 5, 44.)
Litánie kajícných duší.
„O sladké světlo, jemuž bez obavy svěřím se maje novou cestou jiti, ved nás, jak tady kráčet nám se praví.
Svět hřeje záře tvá, jež na něj svítí, příčina jiná v opak nenutí-li; tvé paprsky vždy mají vůdci býti."
Kolik zde kroků tvoří jednu míli, tolik už cesty za sebou jsme měli z ochotné vůle za tu krátkou chvíli,
když letět proti nám jsme uslyšeli, však nespatřili duchy, kteří světu k hostině lásky výzvy přinášeli.
Hlas prvý, který pominul nás v letu, Vinum non habent jasně, zvučně pravil a vzadu opakoval zas tu větu.
Však dřív, než slyšitelnosti se zbavil
tím, že se vzdálil, „Orest jsem!" tak z dáli zas jiný zněl a též se nezastavil.
„Jaké to hlasy," řek* jsem, „otče, lkaly?" Jak se tak ptám, vtom ozval se hlas třetí, řka: „Milujte ty, od nichž zlé jste vzali!"
A Mistr můj: „Zde musí procházeti, kdo hřešil závistí, to k umrtvení provázky biče z rukou lásky letí.
Musí být uzda opačného znění, jak, za to mám, tvé smysly dříve zvědí, než dojdeš až k průchodu odpuštění.
Však oči tvé ať vzduchem pevně hledí a uvidí ty stíny zádumčivé, jak všichni v řadě podél skály sedí."
Tu otevřel jsem oči víc než dříve
a moh' jsem stíny v pláštích rozeznati, které jak skála byly barvy sivé.
Když o kus dál pak zůstali jsme stati, „Pros za nás, Maria!" tam kdosi volal,
18
21
Michale!" jiný, „Petře - všichni svatí!
24
27
30
33
36
39
42
45
48
51
24i
Nevím, kdo tak je tvrdý, aby zdolal bez soucitu ten pohled na přízraky, při němž já lítosti jsem neodolal,
neb když tak zblízka zřím ty ubožáky, že jejich stav jsem jasně vnímal nyní, bolestí velkou hnětly mě mé zraky.
Pokryti zdáli se mi drsnou žíní, Duše litující své       opřeni jsouce jeden o druhého
bývalé pýchy. a v§ichni Q gtráňj        mk stali ni>
Tak slepci, jimž se nedostává všeho, kde odpustky jsou, stojí žebrajíce, druh schýlen hlavou k hrudi druha svého,
aby soucitu vzbuzovalo více ne slovo jen, jež líčí jejich bídu, však také stejně žádostivé líce.
Jak neproniká slunce k slepců vidu, tak ani světlo nebes nezasvítí těm stínům, tomu truchlivému lidu,
neb víčka jejich železnou jsou nití sešita, jak se dělá divokému krahujci, jenž se nechce uklidniti.
Příkořím zdálo se to citu mému, že vidím je neviděn stíny těmi, proto já obrátil se k rádci svému. Dante se obrací     On dobře věda, co chce říci němý, k Vergiliovi. promluvil, na má slova nečekaje:
„Mluv a buď stručný otázkami všemi."
Vergil mi kráčel cestou podél kraje, odkud by spadnout bylo možno maně, neboť tam bez roubení římsa ta je.
Ty stíny měl jsem po své druhé straně, které to víček sešití a spětí tak svíralo, že smáčely si skráně.
„O vy, již jste si jisti uviděti," já promluvil, „jas onen převznešený, jejž vaše touha má vždy na paměti,
242
kéž milost brzo rozpustí vám pěny
svědomí, aby moh* jím pro své dílo
proud mysli sestupovat rozjasněný! Mně povězte, což zvlášť mi bude milo,
je-li i duše latinská tu s vámi,
jíž, zvím-li to, by na prospěch snad bylo." „O bratře, m슝ankou je každá s námi
pravého města; ale ty chceš říci,
že vlašskými kdys prošla krajinami?" Mně bylo, že hlas odpovídající
o kus dál slyším, než jsem stál tam vzadu;
a dal jsem slyšet hlas svůj volající. Stín zhled* jsem vprostřed stínů spjatých v řadu,
a jako když se „Cože" říci chystá,
jak slepci činívají, zdvíhal bradu. „Duchu," já řek', „jenž výš chceš dozajista,
jsi-li ten, jenž se ozval, znát chci tebe:
Nuž, oznam jméno své a svého místa." „Jsem sienská, a abych mohla v nebe,
jak všichni zde bych očistit se chtěla,
slzejíc k Bohu, aby dal nám sebe. Já moudrá nebyla (ač v žití těla
mě zvali Sapií) a větší radost
jsem z cizích škod než z vlastních zdarů měla. Bys poznal však, že pravdě činím zadost,
slyš, jak jsem vskutku byla pošetilá:
Můj věk se chýlil, minula má mladost, když poblíž Colle nepřátelská síla
s naší se střetla; prosím na modlení
za to, co Boží moc už stanovila. Tam naši od nepřátel poraženi
na útěk obrátili se, já ale
cítila z toho velké potěšení a drzou tvář jsem zdvihla okázale
volajíc k Bohu: ,Strach už nemám z Tebe!'
jak drozd, když slunko svitne nenadále.
243
Před smrtí s Bohem smířila jsem sebe, však tím, že svědomí mé pohnulo se, nebylo by trest zmenšilo mi nebe,
však proto jen, že modle se a prose Pier Pettinagno v paměti mě choval, kterému pro lásku mne zželelo se.
Však kdo jsi ty, jenž jsi sem doputoval, nás vyptáváš se a máš, zdá se, zraky volné a při řeči jsi vydechoval?"
„Zde zrak," já pravil, „vzat mi bude taky, však krátce jen, neb to, že se závistí se ohlížel, hřích není kdovíjaký.
Strach větší, před nímž nic mě nezajistí, duše má z muky tady vespod chová, až náklad dolejší mne bude hnísti."
„Kdo přivedl tě," ozvala se znova,
„sem k nám, když dolů míníš sejít zase?" Já: „Ten, jenž se mnou kráčí beze slova.
Jsem živ. Chceš, duchu vyvolený k spáse, pro tebe aby světa končinami smrtelná noha má kde pohnula se?"
„To neslýchaná věc je mezi. námi," on řek', „a znamení, žes Bohu milý, proto mi někdy pomoz modlitbami.
A prosím při všem, čím tě touha sílí, vkročíš-li ještě někdy do Toskány, aby se naši o mne neděsili.
Spatříš je mezi bláhovými pány, již věří v Talamon a na něm ztratí víc naděje než dříve u Diany.
Nejhůř však admirálům vše se zhatí."
244
ZPĚV ČTRNÁCTÝ
Opět údiv dušf      „Kdo se to kolem naší hory točí,
nad živým věkem jdot jejich říši.
nad živým clo- ne£ smrt mu ^ala vzlet, a po svém chtění
věkem jdoucím ,  , , , v.1((
otvírá stale a zavírá ocír
„Nevím, kdo je, však vím, že sám tu není. Ty taž se, jsi mu blíž, a mluvit chce-li, svou vlídností ho přiměj k rozprávění."
Tak duchové dva vpravo rozprávěli, co jeden k druhému se klonil vřele, pak zdvihli tvář a mluvit se mnou chtěli.
A jeden řek': „O duše, která v těle doposud vězíc k nebesům ses dala, nám z lásky radost udělej a směle
pověz, kdo jsi a jak ses hodnou stala milosti této, jež se v tobě tají? Nás udivuje věc ta nebývalá."
Já jemu: „Plyne toskánskými kraji říčka, jež z Falterony má své zdroje, a sto mil délky její břehy mají.
Z těch míst já nesu toto tělo svoje.
Vám říkat, kdo jsem, řeč by byla marná, neb nezní ještě mnoho jméno moje."
„Je-li dost v chápání tvé řeči zdárná má mysl," ozval se ten z jejich řady, jenž dřív už mluvil, „míníš břehy Arna."
A druhý zas mu pravil: „Proč ten tady nám nevyslovil řeky Arna jméno, jak věci zlé se nejmenují rády?"
Stín tázaný pak odpovědi věno
tak splatil: „Nevím, snad to jméno skrývá, aby i s krajem bylo zapomněno.
245
Od zdrojů, kde tak těhotná jsou divá horstva, jichž Pelor uťatou je částí, že málokde tak mnoho vodstva bývá,
od vzniku řeky té až po oblasti, kde, co mu nebe vzalo, dává moři, jež řek i vod, jež plynou v nich, je vlastí,
co ctnost zde všude zkouší za příkoří štvána jak zmije! Snad že je zlá síla v tom kraji ukryta, jež zlo jen tvoří.
Povaha lidu tak se proměnila,
který v tom bědném údolí má sídla, že je, jak Kirke by ho pásla byla.
Středem zlých prasat, žaludů než jídla jiného hodných spíš, jež živí lidi, bednou svou cestou plyne bez stavidla.
Níž sestupujíc psiska potom vidí, rvavější víc, než síla jejich žádá; těmi však pohrdá, směr jinam řídí.
Cím více roste a čím níže padá, zří příkop ohavný, ta kleteb rýha, jak z vlády psů se stává vlků vláda.
Když potom řadou tmavých tůní sbíhá, potkává lišek rod tak potměšilý, že neleká je důvtip, jenž je stíhá.
Ať druhý slyší, co jsme hovořili,
a dobře bude mu, když vzpomene si, co pravý duch-mi zjevil v této chvíli.
Vidím, jak vnuk tvůj, aniž povzdechne si, stává se lovcem vlků těch, kde dravý proud vlny žene, a jak všechny zděsí.
Prodává jejich ještě živé hlavy,
potom jak stará šelma vraždíc běsní, života mnohé a cti sebe zbaví.
Zkrvaven vyjde ze samoty lesní a zanechá ji tak, že poušť těch secí ani za tisíc let se nezalesní."
246
Jak při zvěsti škod bolestných tvář něčí zachmuří se, když z nápovědi tuší, že odkudsi mu hrozí nebezpečí,
tak zasmušit se vidím druhou duši, která se u nás chvilku pozdržela, když chápala, co uslyšely uši.
Reč jedné z nich, tvář druhé zesmutnělá touhu mou vzbudily je jménem znáti, a v otázce mé pak i prosba zněla.
Tu duch, jenž prvý začal promlouvá ti, ,,Ty na mně chceš," se rozhovořil znovu, „abych ti dal, co sám mi nechceš dáti.
Ze milostí však pláš, já k tvému slovu lakotný také nechci zůstat zcela: nuž věz, že se Guido del Duca zovu.
Takovou závistí krev má vždy vřela, že kdybych byl zhled' koho radostného, hned viděl bys, jak tvář mi zesivěla.
Takovou slámu žnu ze zrna svého. Srdce, proč o to žádáš s dychtivostí, v čem s druhým nechceš mít nic společného?
Ten Rinier je; ten ctí a proslulostí byl domu Calboli, kde pak už ladem a nezděděny zbyly jeho ctnosti.
Nejen ten rod v zemi, jež mezi Pádem a Reném, horami a mořem leží, prost dober daných zábavou i řádem,
však jedovatým trním vše se ježí
v těch krajinách, že by se lán ten celý i s péčí nej větší dal vyplet stěží.
Kde Mainardi Arrigo, Lizio skvělý, Pier Traversaro, kde je Guido milý z Carpigne? Romagnští vy zparchantělí!
Kdy Bologne se Fabbro ujme s pílí, kdy Faenze zas Fosco Bernardino, ze skromné travky výhon ušlechtilý?
247
závisti.
Toskánče, lkám-li, tím jen to je vinno, že vzpomínám si na Guida da Prata, jenž s námi žil jak D'Azzo Ugolino, I05 že k Tignosovi vzpomínka má chvátá. Kde dům je Anastagi Traversara? Skrz dědice jim na cti vzešla ztráta. IG8 Kde rytířů a dam je chlouba stará a slast i žal, k nimž dvorné lásky zvaly tam, kde teď v srdcích zlovolnost jen hárá? m Proč, Brettinoro, nezmizels už v dáli, když vaši rozhodli se pro cizinu ze strachu, že by zlými též se stah? II4 Bagnacavallo dobře má, když synů již neplodí, jde Castrocaro k zkáze a Gonio, množe rod svůj, množí vinu. „7 Das Paganů-li pojde, bude blaze, však tolik ne, aby pak s jejich činy jich dobrá pověst byla v rovnováze. 120 O Ugolino dei Fantolini,
tvá dobrá pověst není v nebezpečí, když zatemněna nemůže být syny. I23 Však jdi už, Toskánče, neb touhu větší než mluvit cítím: vyplakat své žaly, tak sklíčily mou mysl naše řeči." 126 Ty duše drahé, jak jsme dál se brali, slyšely jistě, že jdem cestou pravou, neboť svým mlčením ji schvalovaly. i29 Příklady My osaměli cestou namáhavou,
potrestané .  když zazněl hlas, jenž sluchu byl, čím zraku
je blesk, jenž protne vzduch svou rýhou žhavou: i32 „Kdo najde mne, mě vraždí bez rozpaků!" A prchal, jako když se tratí hřmění, když znenadání zaburácí z mraků. 135 A jen co sluch náš přečkal jeho znění, druhý zas otevřel nám hřmotu pramen, jenž také podobal se burácení: I38
248
„Já Aglauro jsem, proměněná v kámen!"
Já přimknout chtěl se k básníku, však zpátky,
ne kupředu krok učinil jsem zmámen. 141 Vzduch kolem zas už klidný byl a hladký,
a on mi řek*: „To tuhá otěž byla,
jež v mysli by vám krotit měla zmatky, 144 Však vás vždy znovu k sobě přivábila
udice odvěkého nepřítele;
a málo platná uzd a výstrah síla. 147 Nebe vás volá, v kruzích kolem stele své věčné krásy, jež vám vidět dává, „Jenž vše yy jj. zemi hledíte však zatvrzele. 150
rozeznává" , .    v ,   , (í
. Sůh. Proto vas tepe, jenz vše rozeznává.
249
ZPĚV PATNÁCTÝ
Určení času: jsou tři hodiny odpoledne.
Anděl lásky bratrské.
Kolik je viditelná mezi třetí
hodinou a dne začátkem ta sféra, jež pohrává si po způsobu dětí,
o tolik stupňů ještě do večera
sluneční kroky vzdáleny se zdály: tam večer byl a zde už půlnoc šerá.
Doprostřed tváře paprsky nám plály, neboť tak obešli jsme horu celou, že na západ už jsme se ubírali,
když pocítil jsem náhle záři skvělou, jež čelo tížila mi víc než prvá, a užasl jsem s myslí rozechvělou;
proto jsem ruku k čelu zdvih', kde brva mi oko chrání, stínidlem ji čině, jež pilník je, když přílišný lesk trvá.
Jak na zrcadle nebo na hladině
paprsek v opačný směr stoupat zříme, když odráží se přesně v temže klíně,
v jakém byl dopad', od kolmice přímé, jíž kámen padá, opačně se chýle, jak ze zkušenosti i ze škol víme,
tak zasáhlo mě, zdá se, světlo bílé, jež přede mnou se vpředu odrazilo, že zrak jsem sklopil jako provinile.
„Co je to, sladký otče, před Čím bylo by marné hledat pro zrak vhodné skrýše," já řek', „co proti nám tak vykročilo?"
„Nediv se, že tě čeleď s nebes říše," promluvil, „ještě oslepuje nyní. Toť posel, jenž jde člověka zvát výše.
12
*5
18
21
24
27
30
250
Zakrátko budeš tu jak všichni jiní blažený patřit, ne už ulekaný, jak příroda tě cítit schopna činí."
Když blíž jsme přišli, anděl požehnaný „Jen pojďte tudy!" spěchal nám hned říci, „mírnější schody vedou s této strany."
A šli jsme výš, a hlasy zpívající Páté blahosia-        Beati sunt misericordes zněly
venství: „Blaho-        tam za námi a Jásej, vítézící!
{Matouš 5 7 )    Já s Mistrem mým jsme vzhůru vycházeli,
a já jda přemýšlel, jak z jeho řeči myšlenky mé by nejvíc prospěch měly,
a otázal jsem se ho s velkou péčí:
„Co duch ten z Romagne tím mínil tady, tím o zákazu a o uchazeči?"
Proto on ke mně: „Největší své vady zná trest, a když ji kárá, divu není; chce, aby menší pláč byl pro ni všady. Rozhovor o roz-   Ze touhy nejvíc tam se rozplamení, dsiem p o zem-^  ^     ^    společenstvím podíl zmenšuje se, statků. ke vzdechům závist dmýchá bez prodlení.
Jestliže však jen sama láska vznese toužení vaše k sféře svrchované, srdce tou bázní už se nezatřese:
čím větším se kruh společníků stane, tím větší na dobru má každý podíl a tím víc lásky v klášteře tom plane."
Já řek': „Víc klidu duše své jsem škodil, než kdybych býval zůstal oněmělý, a větší pochybnost jsem v duchu zplodil.
Jak možné je, že dobro, jež se dělí, vlastníků více sebou obohatí, než kdyby lidé nečetní je měli?"
A on: „Protože myšlenky tvé platí jen věcem pozemským, jež jsou tak skrovné, tmou se ti každé pravé světlo zhatí.
251
„Dobro nesmírné'
Bůh.
Dantovi shlazeno s čela druhé P: hřích závisti.
Třetí okruží hory očistcové.
Příklady mírnosti.
To dobro nesmírné a nevýslovné, jež je tam nahoře, tak spěchá k lásce jak světlo k lesklé věci v dráze rovné.
A kolik žáru najde, tolik vzdá se: Ať láska roste a vše v jedno spájí, hodnota věčná nad ní rozrůstá se,
a čím víc lidí, co se rádi mají, tím víc je dobré lásky na výsosti, jak zrcadlo druh druhu podává ji.
Vsak nemáš-li na výkladu mém dosti, později Beatrice touhu tvoji i každou jinou pálčivosti zprostí.
Přičiň se však, ať - jako už ty dvojí -pět zbývajících ran se ještě zcelí, jež tím, že člověk lítost má, se hojí."
Když chtěl jsem říci: „Uklidněn jsem celý!" najednou vidím, že jsme v jiném kruhu, a oči zvědavé mě umlčely.
A vidění vtom měl jsem toho druhu, že vytržen se octnu znenadání v chrámě, kde více lidí spatřit mohu.
Pak na prahu jsem uzřel sladkou Paní, jak praví mateřsky: „Můj synu milý, jaké to vůči nám je počínání?
Hle, v bolu otec tvůj a já jsme byli a hledali tě." Když tím řekla dosti, vidění celé zmizelo v tu chvíli.
Vidím zas jinou, s onou zavlhlostí na tvářích, jaká z bolesti se bere, jež v člověku se zrodí z velké zlosti,
jak praví: „Jsi-li pánem města, které má jméno, o něž bozi tak se přeli, a z něhož vzešly vědy tolikeré,
na pažích jeho pomsti čin ten smělý, jež objaly nám dceru, Pisistrate!" A pán se mi zdál laskavý a vřelý
252
odpovídat v trpělivosti svaté:
„Jak s tím, jenž zlo nám přeje, zacházeti,
když toho, jenž nás rád má, soudu dáte?" I05
Potom jsem lidi spatřil v hněvné změti kameny vraždit jinocha a rány
pokřikem „Umuč! Umuč!" provázeti. 108 Jej viděl jsem, jak klesá udolaný
k zemi, kam k smrti srazila ho rána,
však z očí činil nebesům vždy brány, 111 v tom boji prose nej vyššího Pána,
aby přál mučitelům odpuštění,
a hleděl tak, jak láska zjevována. 114 Dante se      ■■   Když navracel se duch můj z toho snění
probírá z vidini. . ■,.   , .      v   , v.
k tomu, co pravdivé je pred očima,
já poznal své ne klamné poblouzení. "7 Můj Vůdce, který při tom si mne všímal
jak člověka, jenž ze sna probírá se,
řekl: „Což nedovedeš jít už zpříma? ™° Víc než půl míle jdeš tu se mnou zase
tak vrávoravě zraky zkalenými
jak ten, kdo snu či vínu poddává se." I23 „Otče, když nepohrdneš slovy mými,
povím," já řek', „co zjeveno mi bylo,
když nahý službu vypověděly mi." 126 A on: .}Ryt na sto masek tvář ti krylo,
ani nej menší pomyšlení tvoje
přede mnou by se nikdy neztajilo. I29
Bůh je zdroj      Q0 viděls, bylo, abys srdce svoje
míru: mějme 'i   i      j ' ' ,
srdce otevřené'        neváhal vodám míru otevírat,
jež vyvěrají z odvěkého zdroje. • 13*
Já netázal se jako ten, kdo zírat
by nevidoucím okem chtěl v tu chvíli, kdy trup se bez ducha zdá odumírat, 135 však ptal jsem se, bych nohám tvým dal síly: Tak líné nutno pohnat, aby dbali času a bdění svého využili." *38
253
é
Pozorně jsme se večerem dál brali, kam oči dosáhly až, zírajíce naproti pozdním paprskům tam z dáli.
Vtom proti nám dým táh' se víc a více Dým, o nimi a temný jako tmavá noc byl místy,
činí pokání duše, »v i j   v   i v ví,      i    ,,
jež hřešily amz      bylo možno pred nim skrýt se.
hněvivostí. Ten oči vzal nám, vzal nám i vzduch čistý.
254
ZPĚV ŠESTNÁCTÝ
Cesta dýmem.
Duše hněvivých vzývají Beránka Božího.
Ani tma pekel, ani noc, jež zeje, když ani jedna hvězda za oblaky na nebi ubohém se nezaskvěje,
tak hustě nezastrela by mé zraky jako ten dým, jenž nás vtom přikryl celé a dusil nás a štípal ubožáky,
že oko hledět nesneslo už déle;
a tak můj moudrý, věrný Vůdce zase přistoupiv blíž mi rámě nabíď vřele.
Jak slepec za průvodem ubírá se, nárazu na věc takovou se bráně, jež zabít mohla by jej, a vést dá se,
tak já se kouřem pustil odhodlaně,
když uslyšel jsem Vůdcův příkaz tichý: „Hled, abys pořád zůstal po mé straně!"
Vtom hlasy zaslech' jsem, a žádný lichý, jak o milost a mír se prosit zdály Beránka Božího, jenž snímá hříchy.
Jich prosby Agnus Dei začínaly.
Táž slova byla všech, týž způsob zpěvu, že ve svornosti všechny zaznívaly.
„Co, Mistře, znamená zpěv těchto zjevů?" já tázal se. On: „Pravdu postihuješ. Ti jdouce rozvazují uzel hněvu."
„A kdo jsi ty, jenž dým náš rozštěpuješ a o nás mluvíš tak, až budíš zdání, že dosud čas dle kalend rozděluješ?"
hlas ozval se nám v kouře setmí vání. Rek' Mistr: „Odpověz mu, ať nám poví, zda tudy správně vzhůru jde se strání."
255
Já: „Ty, jenž očišťuješ se, až nový
vrátíš se zase k svému Stvořiteli,
pojď se mnou a div poznáš mými slovy." 33 „Jen až kam smím, já půjdu jsa tak smělý,"
promluvil, „sluch pak spolu ať nás pojí,
když stále od sebe ten dým nás dělí." 36 „S tím opásáním," začal jsem řeč svoji,
„jež rusí smrt, já ubírám se k výši,
úzkostí pekel prošed v nepokoji. 39 Má-li mě Bůh tak v milosti, že slyší
mé prosby a chce dvůr mi otevřití
způsobem, jenž se od všech dnešních liší, 4* netaj, kdo byls, než přečkals boje žití,
a řekni, jdu-li správně ku přechodu,
ať podle slov tvých mužem dále jiti." 45 „Já Marco slul, jsem z lombardského rodu
a znal jsem svět a ctil jsem zdatnost hlavně,
po níž luk napínat teď nese Škodu. 48 Chceš-li jít vzhůru, ubíráš se správně,"
tak promluvil a dodal: „Ale žádám:
ty za mne pros, až vzhůru vyjdeš slavně!" 51 A já: „Ze učiním, jak chceš, já skládám
ti přísahu. Však rozpaků se bojím,
jež mučí mne, až do mdlob skoro padám. 54 Dřív jednoduché byly a teď dvojí
pro výrok tvůj, jenž jistou skutečností
mi činí to i ono, když to spojím. 57 úvaha Svět veškerý je opravdu všech ctností
o příčinách tak t a       t jak fíká mi tyá zpráya
úpadku světa. r      > J ľ >
a těhoten a pokryt nepravostí. 6o Řekni mi však, co příčina je pravá, ať vidím ji a mohu jiným říci,
neb zemi vinu ten, ten nebi dává." 63 Hluboký povzdech v „Ach!" se zhušťující vypustil dřív a potom začal: „Druhu, slepý je svět, tys z něho putující. 66
256
Vy živí každou příčinu a vzpruhu hledáte v nebi, jak by jeho síla
z nutnosti všechno táhla ve svém kruhu. 6g Svoboda vůle.      Být tomu tak, vám zrušena by byla
svoboda vůle; avšak správné není
slast za dobrá, strast za zlá mít zas díla. 72 Z nebe je hnutí vašich rozvlnění,
ne všech - však byť bych tvrdil tak v té chvíli,
vám jas dán k zla a dobra rozlišení 75 a vůle svobodná, jež, zakouší-li
námahu prvních bojů s nebem, k spáse
vše překoná, když dobrou stravou sílí. 78 Svobodní máte větší sílu zase
a lepší přirozenost, jež vám tvoří
myšlenku, o niž nebe nestará se. 81 Schází-li svět dnes s pravé cesty k hoři,
ve vás je důvod, tam si hleď, a já ti
pomohu jako zvěd, jenž v taj se noří. 84 Vychází z rukou Toho, jenž jak máti
zří na ni dřív, než jest - co dívka malá, '
jež smíchem si i pláčem chvíli krátí, 87 prostinká duše, jenom toho znalá,
že z Tvůrce blahého pud majíc k žití,
aby se tomu, co ji těší, vzdala. 90 Nejdříve dobra malého chuť cítí,
to pak ji ošálí, že za ním běží,
nemůže-li jí Vůdce zabrániti. 93 Tu zákon má ji držet na otěži. -
Je třeba krále, který rozpoznává
z daleka pravé město podle věží. g5 Jsou zákony - kdo však je zachovává?
Nikdo, neb pastýř přežvykuje sice,
rozklaných kopyt nemá však ta hlava. g9 A proto lidé, Vůdce svého zříce
jen k dobru mířit, jehož jsou též chtiví,
živí se jím a nežádají více. Ioa
257
„Dví slunce" -papež, jakožto vůdce duchovni, a císař, strůjce blaha pozemského.
Severní Itálie.
Vedení špatné tedy popud živý
k tomu je vždy, by svět už zlo jen snoval, ne příroda, již viní soud váš křivý.
Rím, který dobrým činil svět, kdys choval dvě slunce, jimiž cestu našich poutí, jak světské tak i Boží, osvětloval.
Jednomu druhým dáno pohasnouti, meč s berlou spjat, a takto ve spojení jen stěží kupředu se mohou hnou ti,
neb v jednom před druhým už strachu není. A nevěříš-li, povšimni si klasů -vždyť rostlina se pozná po semeni.
Kol Adiže a Pádu v dávném času u vlády byla Čest a dvorné mravy, dříve než Bedřich vnes* tam různost hlasů.
Dnes může tamtudy jít bez obavy ten, kdo se stydí v dobré společnosti a s lidmi čestnými čas nerad tráví.
Tři starci jsou tam sic, v nichž dávné ctnosti věk nový plísní, jim však dlouho zdá se, že Bůh je v lepší život heuhostí;
Corrado z Palazza, Gherard z Camina zase a Guido da Castel, jenž lépe vskutku francouzsky ,prostý Lombard* nazývá se.
Tak Církev římská, v sobě trpíc půtku dvou vlád, jichž břemeno ji k zemi chýlí, s nákladem vázne ve špíně a smutku."
Já pravil: „Dobře soudíš, Marco milý. Už chápu nyní, proč synové Levi z dědictví vždycky vyloučeni byli.
Však o Gherardu, o němž mluvíš, neví se u nás nic, že sám jen z pokolení
. jak výčitka se novým časům jeví."
„Co rek's, buď klam je nebo pokoušení," pravil, „když řeč tvá toskánskou se zdá mi, však říkáš mi, že Gherard znám ti není.
105
108
tu
114
117
ISO
123
126
129
132
135
138
258
Pod jiným příjmením mně není známý, leč vzal bych je od jeho dcery Gaje. Bůh provázej vás - dál už nejdu s vámi.
Viz tam ten jas, jímž tmavý dým už taje, jak bělá se. Je třeba, abych vyšel, než anděl přijde mne zde uhlídaje."
Tak vracel se, aniž mě dále slyšel.
259
ZPĚV SEDMNÁCTÝ
Básníci vycházejí Z dýmu.
Obraznost pracuje nezávisle na vnějíích dojmech.
Příklady
potrestaného
hněvu.
Čtenáři, vzpomeň, jestližes kdy v šedi mlh v horách stanul, jimiž ses pak díval nejinak, nežli krtek srstí hledí,
kterak, když mlha za přívalem příval trhat se začne, kotouč slunce září slabě tou bělí, v níž se dříve skrýval,
a vidět se tvé obraznosti zdaří, jak já zřel slunce, před sebou je maje, co na lože se kladlo už svou tváří.
S Mistrovým věrným krok svůj srovnávaje, paprskům vstříc jsem z mraku vyšel směl1 jež mrtvy spaly u nízkého kraje.
Ty, obraznosti, když nás let tvůj skvělý unáší pryč, že člověk neví ani, byť vůkol trouby tisíceré zněly,
kdo, ne-li smysly, tě tak popohání? Zene tě světla nebeského síla, či Ten, jenž sesílaje ze svých dlaní?
V mé mysli té, jež podobu svou skryla v ptáka, jenž zpívá nejvíc v ranní době, se stopa bezbožnosti objevila.
A tu můj duch tak usebrán byl v sobě, že věci vnější vůbec nedozíral, jež by byl vnímal tehdy. V celé zlobě
se do výše mé fantasie vtíral kdosi, kdo ukřižován pohrdavý a divoký; a takový tam zmíral.
Tam Asver s chotí Esther, plný slávy, a byl tam Mardocheus, plný ctnosti, jenž v slovech se i skutcích řídil právy.
A potom, když ten výtvor obraznosti sám sebou prask', jak bublina to dělá, když vody, jež ji tvoří, nemá dosti,
260
Zářící anděl míru je zve, aby vystoupili na schody do čtvrtého okruží.
„Blahoslaveni
pokojní... "-
opět jedno
Z blahoslavenství
Evangelia
(Matouš 5, 9.),
opít jedno P
s Dantova čela
shlazeno.
v mém vidění se dívka odrážela
naříkající s pláčem: „Pro hněv vzdáti,
ó královno, proč nicotě ses chtěla? Smrt vzalas, Lavinii nechtíc dáti.
Teď ztratilas mne a já zbyla sirá,
dřív ztráty tvé než cizí želíc, máti." Jak sen se trhá, pod víčka když zŠira
nový jas vniká jakby s náhlým křikem
a roztržen se chvěje, než vše zmírá, tak vidění mé skleslo okamžikem,
jak světlo dotklo se mi obličeje,
o mnoho větší, než jak u nás zvykem. Já ohlédl se, kde jsem poznat chtěje,
když hlas nám „Zde se vystupuje!" pravil,
od jiné myšlenky mne odváděje, a tak mou vůli chtěním rozežhavil,
uvidět toho, jenž tak mluvil zdáli,
že splněním jen by ji touhy zbavil. Jak před sluncem, jež přemírou tvář halí
a všechnu schopnost pohledu náni vstřebe,
tak pohledy mé tady selhávaly. „Toť Boží duch, jenž bez prošení s nebe
vzhůru jít příkaz dává naší mdlobě
a vlastním světlem ukrývá sám sebe. Tak činí nám, jak člověk činí sobě:
Kdo vidí potřebu a na prošení
čeká, už odepřít se chystá v zlobě. Podle té výzvy krok náš ať se změní:
snažme se stoupat dřív, než noc se schýlí,
pak možné bude to až v rozednění!" Tak řekl Vůdce, a už obrátili
jsme krok svůj k blízkým schodům spěšně dosti.
Jakmile jsme na stupni prvém byli, já ucítil, jak křídla mohutnosti
se hnuvše ve tvář vála mi: „Beati
pacijici, již hněvu zlého prosti!"
36
39
42
45
48
51
54
57
60
63
66
69
261
Čtvrté okru£i, v němž se činí pokání za lenost a liknavost duchovní.
Rozjímáni o lásce.
A tak už vysoko poslední zlatý
paprsek vzlétl, po němž noc se sklání, že hvězdy vzcházely tmou rozepjaty.
„O moci má, co do úzkých tě vhání?" já říkal jsem si, neboť nyní spíše v nohou jsem cítil sil svých ubývání.
My octli jsme se tam, kde schody výše už nevystupují, a tam jsme tkvěli jak loď, jež k břehu přirazila tiše.
Já posečkal, zda bychom nezvěděli cos o tom okruhu a jeho dění,
.  pak Mistra zeptat se byl jsem tak smělý:
„Můj sladký Otče, jakých provinění hříšník se tady v tomto kruhu zhostí? Stojí-li nohy, hovor mdlý ať není."
On: „Láska k dobru, líná v povinnosti, zde napravuje se a popohání se veslo též, ne pohotové dosti.
Pochopit lépe máš-li však to přání, obrať svou mysl ke mně, aby cena nějaká vzešla z toho prodlévání.
Stvořitel ani tvor bez lásky nemá života v sobě, jak víš, synu milý, jež je buď duchovní Či přirozená.
Bez bludu láska přirozená, mýlí se druhá ale, špatný předmět má-li a příliš málo nebo mnoho síly.
Dokud jen v prvých dobrech cíl má stálý a v druhých sama určí míru všeho, k rozkoši špatné nic ji neošálí.
Ale když pak si hledět začne zlého, či dobra méně, než by měla, dbává, užívá tvora proti Tvůrci jeho.
Tak chápeš teď, že láska nepřestává semenem každé ctnosti ve vás býti i činů trestuhodných podle práva.
262
Ze láska nemůže však odvrátiti
od vlastní bytosti svou žádnou vlohu,
před sebezáštím vše se jisto cítí. 108
A že si stěží představí ti mohu
bytost, jež stranou Prabytosti stojí,
každý cit prost je všeho záští k Bohu. M,
Zbývá, když správně soudím dělbu svoji, že bližního je zlo, jež miluje se,
a že tak ve vás vzniká láska trojí, r i4
Ten doufá, že se k cti a k slávě vznese, když soused klesne níž, a proto žízní po tom, až s místa na výšinách hne se. 117
Ten pozbýt moci, slávy, cti a přízní má strach, když jiný strh' ty věci na se, a v opak doufá tak, že ho to trýzní. lZ0
A jiný křivdou rozezlen tak zdá se, že myslí na pomstu a na úklady, a tím pak s bližním svým zle smýšlí zase. I23
Pro tuto trojí lásku vespod tady
se pláče; s druhou seznámit teď chci tě, jež k dobru běží zvrácenými řády. I26 Každý člověk      Každý své dobro chápe neurčitě, neuvědoměle v němž duch by nalez' klid, a po něm prahne
touží po dobru, i     v        i      v.   i v »• ,,y
p0 Bohttí a k nemu dospět chce, v nem cil svůj cítě. i2g
Když láska liknavě vás k tomu táhne je zřít či získat, tato římsa celá, chtíc lítost vzbuditi, též k mukám sáhne. i32 A dobro je, jež šťastným neudělá; není to štěstí, dobra bytnost pravá, kořen i plod, jichž duše zakoušela. I35 Ve tfech okru-     Láska, jež příliš se mu odevzdává, žích, v nichž se        nad námi v kruzích třech se kaje v pláči,
odpykává lakom- v i   v, • i     ^    ' j. j ' '
ství obžerství vs cim svou trojakost nam poznat dava, I38 a smilstvo.        o tom ti smlčím, sám to hledej radši."
263
ZPÉV OSMNÁCTÝ
Vergilius se       Učinil konec s úvahami svými
odmlčí ve svém v     ,    v. i i i , •,,      v, ,
výkladu vznesený učitel a pohled s přízni
mně do tváře, zda spokojen jsem s nimi. Však já, jenž bodán ještě novou žízní, navenek mlčím, v duchu řka: „Snad není mu vhod mé vyptávání, snad ho trýzní." Však otec pravdivý, jenž všim'si chtění, jež neodkryto po tváři mé kmitá, mě tím, že mluvil, pohnal k promluvení. Dante prosí,      Rekl jsem: „Mistře, vidění mi svítá
aby pokračoval. vji ✓     ^ t    v   •       r - • >
y ť světlem svým tak, ze jasne jsou mi zprávy,
které mi tvoje rozprávění skýtá. Prosím tě proto, otče přelaskavý,
lásku mi zjev, v níž počátek své pouti má dobrý čin i opak jeho pravý." Vergilius vykládá „Pospěš jen," pravil, „bystře prohlédnouti
dále o podstatě , , ,• ,
,, ,   ť svým rozumem, a zievnym se ti stane
lásky a o svo- 1 .
bodně vůli. blud slepců, kteří chtějí vůdci slouti.
Duch, který stvořen tak, že rychle vzplane, je za vším, co se líbí, hotov jiti, přemoha skutkem zalíbení plané. Moc poznávací z pravdivého bytí si ve vás utváří představu svoji a potom ducha touhou po ní vznítí. Když duch tak vznícen k představě své stojí, to láskaje, to přirozenost pravá, To jest do sféry      jež zálibou se znova s vámi pojí. ohně, která je      Pak jako oheň vzhůru k výši vstává podle Danta povahou svou, jíž nutnost stoupat dána
nad zemským r 'J 1
ovzduším. tam, kde v své látce déle setrvává,
264
O věcech viry může mluviti jen Beatrice.
tak také duch náš, touhou rychle vzplana, v tomto svém neklidu se neustálí, až rozradostní ho věc milovaná.
Teď můžeš vidět už, jak pravda halí tvář svou těm lidem, kteří tvrdit chtějí, že každá láska v sobě hodna chvály,
snad proto, že se dobrou látka její
vždy zdá - však pečeť vždycky dobrá není, i když je dobrý vosk, jenž obsáhne ji."
„Tvá slova a mé bystré pochopení," Já na to řek', „mi lásku vyjevily, však na mých pochybách to málo mění,
neboť když láska zvenčí se k nám chýlí a duše nejde krokem pravé míry, zásluhy na tom nemá, jak jde k cíli."
A ke mně on: „Co zří tu rozum čirý, mohu ti říci; více poví tobě však Beatrice - je to věcí víry.
Ta forma podstatná, jež sama v sobě od látky různá k ní se připojila, mohutnost obsahuje vlastní sobě,
již nelze poznat, než se chopí díla, a jež se teprv účinkem svým jeví, jak zelení se jeví rostlin síla.
Proto, jak poznal prvé známé jevy a odkud náklonnosti jsou mu dány k žádoucím věcem prvým, člověk neví;
ty tak vás pudí, jak jsou včely hnány děla ti med, a proto prvé chtění si nezaslouží chvály ani hany.
By s ní se dala jiná v souzvučení, vám vrozena je mohutnost, jež radí a sedět na prahu má přivolení.
Ta původ je a příčina hned z mládí, z níž získáváte zásluhy tak snadno, jak láska dobrá nebo zlá vás svádí.
33
36
39
4a
45
48
5»
54
57
60
63
66
265
DuŠe lenivých, tryskem se Ženoucí tímto okružím.
Ti, kteří v hloubání svém šli až na dno, svobodu vrozenou tu pochopili, a že je světu mravnost nechat radno.
Proto, byť z nebytnosti vyrazily ty lásky, které ve vás planou nyní, jest podržet je věcí naší síly.
Vznešenou mocí Beatrice míní svobodnou vůli; toho pomni zase, jestliže o tom někdy se ti zmíní."
Luna, jež k půlnoci až zpozdila se, pro naše zraky hvězdy zvolna vpíjí podobna okovu, jenž hoří v jase,
a proti nebi po té dráze míjí, jíž slunce jde, když Říman kotouč jeho zří mezi Korsikou a Sardinií.
A stín ten, pro nějž více, vznešeného, než město mantovské zní Pietola, složil už břímě nakládání mého.
Tu já, jenž zřetelný a jasný zhola výklad jsem přijal podle svého přání, stál jsem jak člověk, jejž ospalost zdolá.
Ale tu ospalost mi znenadání
vzal zástup lidí, co šli v našich krocích a k nám se obraceli po té stráni.
Co na svých březích vídal vprostřed nocí Asóp a Ismen, když tam vzývávaly zástupy Thébských Bakcha v j eho moci,
tak davy viděl jsem, jak k nám se valí blíž a blíž kruhem, kde je vůle bdělá a láska spravedlivá k spěchu hnaly.
Hned u nás octla se ta vřava celá a v běhu nás dav stínů skoro míjí, když s pláčem zvolají dva z jejich čela:
„Jak spěchá do hor, hleďte na Marii! A Caesar, Herdu podrobit chtěje, než do Spaněl táh', oblerľ Marsilii!"
69
73
75
78
81
84
87
90
93
96
99
102
266
„Dál každý spěchej, času neztráceje
pro málo lásky," volali zas jiní,
„ať pílí v dobrém milost se zas skvěje!" 105 Vergilius se táže   „O lidé, v nichž horlivost prudká nyní duši na cestu. snad za vlažnost a liknavost, již dříve
v dobrém jste jevívali, zadost činí, - ' 108
ten, jenž je živ (to nejsou řeči lživé),
chce vzhůru jít, až slunce svitne znova:
Nuž povězte, kde otvor v stěně křivé." m Taková byla mého Vůdce slova.
„Pojď za námi," řek'jeden z oněch stínů,
„a přijdeš tam, kde otvor ochoz chová. u4 Tak spěcháme, že ani na vteřinu
nemůžem stanout; buď nám odpuštěna
ta nevlídnost, vždyť nemáme v ní vinu. 117 Já ve Veroně u svatého Zena
opatem tehdy byl, kdy dobrým králem
byl Rudovous, jímž Milán dosud sténá. 120 Ten jednou nohou v hrobě už je málem,
jenž pro klášter a pro skutek svůj zrádný,
který v něm spáchal, plakat bude žalem, 123 když syna svého, jenž je tělem vadný ' .      ~ a duchem ještě víc a zle se zrodil,
postavil tam, kde stát měl pastýř řádný." 126 Nevím, zda zmlk' či mluvil dál, jak chodil,
neboť tak zatím spěchali už dále;
to však byl ze všech jeho slov můj podíl. 129 A ten, jenž nápomocen byl mi stále,
„Obrať se," řekl, „mají nás teď minout
dva, kteří lenost hryžou vytrvale." 132 Za všemi vzadu říkali: „Dřív zhynout
lid musil, jemuž rozstouplo se moře,
než dědice své Jordán mohl přijmout. 135 A ten zas, který snášet nechtěl hoře
se synem Anchisovým do skonání,
zapadl v život neslavný se noře." 138
267
Když od nás byly vzdáleny, že ani vidět už nemohl jsem ony stíny, v mysl mou vešlo nové zadumání,
z něhož se zrodil mnohý nápad jiný, a tak se všechno mátlo v pomíšení, až zastřely mi oči mlhoviny
a v sen se změnilo mé přemýšlení.
268
ZPĚV DEVATENÁCTÝ
V té hodině, ve které teplo denní měsíční chlad už déle neohřívá a Zem či Saturn zvětší ochlazení,
kdy věštec k Větší Štěstěně se dívá, z východu před úsvitem stoupající po cestě, kde se pak už rozednívá,
já ve snu uzřel babu koktající; šilhala, hnáty její křivé byly. a ruce chromé, žlutá barva v líci.
Hleděl jsem na ni; a jak slunce sílí studené údy, jež noc obtěžkává, pohled můj křísil její jazyk čilý,
potom ji v krátké chvíli narovnával a pleti tváře povadlé i těla, tak jak si láska žádá, barvu dával.
A když už jazyk rozvázaný měla,
pozornost nemohl jsem jen tak zkrátka odtrhnout od toho, co potom pěla.
„Já Siréna," tak zpívala, „jsem sladká, jež plavcům nedám správně mořem plout tak slastná sluchu je mých písní látka.
Já Ulixa jsem zpěvem svedla z pouti, a koho u mne zdrží zvyku síla, ode mne nemůže se odtrhnouti."
Ještě než její ústa domluvila, jiná tu byla žena znenadání, svatá a hbitá, by ji zahanbila.
„O Vergilie, kdo taje?" vtom paní zvolala drsně, a on při pohledu jejím blíž kráčel a sám hleděl na ni.
269
Vergilius probouzí Danta a jdou pak spolu směrem k západu.
Anděl dobré horlivosti jim ukáže cestu a shladí Dantovi další P s cela.
„Blahoslaveni lkající..." -druhé blahoslavenství
(Matouš j, 4).
„Král věcnosti" Bůh.
Popadla druhou, odkryla ji zpředu, šat roztrhla jí, břich mi ukázala -ten probudil mě puchem jako z vředu.
Já prohlédl. „Už třikráte tě zvala
má ústa," Vergil řek', „vstaň, pojdme čile hledat, kde skála projít by ti dala."
Tak povstal jsem a jasným dnem té chvíle okruží svaté hory už se skvělo, že kráčeli jsme s novým sluncem v týle.
Kráčeje za ním, nesl jsem své čelo jak ten, jejž myšlenky tak obtěžkají, až mostu půloblouk mu tvoří tělo,
když zaslechl jsem: „Zde se průchod tají, pojďte!" hlas lahodný a nenadálý, jak neslýchá se v smrtelníků kraji.
S peruťmi rozpjatými, jež se zdály jak labutí, nám ten, jenž mluvil právě, ukázal středem dvou stěn tvrdé skály.
Pak křídly hnul a mával nám až k hlavě řka, že jsou blahoslaveni, kdož lkají, ti jednou potěšeni budou v slávě.
,,Proč oči tvé se k zemi upírají?" začal můj Vůdce ke mne hovořiti, když výš než anděl šli jsme po skal kraji.
A já: „Mně s nejistotou dává jiti vidění nové, jež mi nejde z hlavy, já myšlenky té nemohu se zbyti."
„Zřels čarodějnici," mně Mistr praví, „pro kterou jenom nad námi zde lká se? Zřels, jak ji člověk práva v sobě zbaví?
To stačiž ti - v zem paty vrážej zase, zrak obrať na vnadidlo, kterým točí král věčnosti velkými kruhy v jase."
Jak sokol, jenž dřív k nohám upře oči, pak na zavolání svá křídla vzpíná, a kam ho táhne žravost, hned se stočí,
270
tak já - a tam, kde v skále rozsedlina zeje pro ty, kdo stoupají, já vzhůru dosel až tam, kde kruh zas horu spíná. 69 V pátém okruhů    Když jsem se takto octl v pátém kruhu,
kde se činí v j • * i ^ v •        *v • i  i.  v / , vi
pokání za jsem v placi spatní, kteri tely
lakomství. tam poklesali, k zemi tvář, druh k druhu. 72
„Adhaesit pavimento anima" měli
povzdech vždy na rtech, jenž se sotva slyší, že slovům těm jsme stěží rozuměli. 75 ,,0 vyvolenci, kterým muky tiší i naděje i spravedlnost Páně,
směr povězte nám, kudy jde se k výši." 78 „Když ležet nemusíte a s té pláně rychleji cestu nalézti si smíte,
pravice své vždy mějte k vnější straně." 81 Tak básník řek', tak odpovědi hbité
nám dostalo se dříve, než se nadál,
však já v ní tušil jiné věci skryté. 84 Když pána svého zrakem pak jsem žádal,
dal souhlas gestem ruky přívětivé
s tím, po čem touhu do očí jsem vkládal. 87 Pak vést si moha po své vůli chtivé,
k stínu jsem přistoupil, jenž promlouvaje
na sebe už mne upozornil dříve, 90 a řek': „O duchu, v kterém pláčem zraje
to, bez čeho se nelze vrátit k Bohu,
k užitku také mně ať péče tvá je. 93 Pověz mi, kdo jsi a proč na oblohu
zde zády obracíte se, ať zase
přinésti vzkaz tvůj mezi živé mohu." 96 A on: „Zvíš, proč nám nebe hřbety k spáse
obrací výš, však dřív než trestu dary
věz, že Successor Petři já byl v čase. 99 Dolinou mezi Siestri a Chiavari
půvabná říčka níž a níže běží,
z níž hlavní jméno své má rod můj starý. 102
271
Než minul měsíc, poznal jsem, jak stěží uchránit lze plášť velký pošpinění; srovnáno s mým vše lehké je jak peří.
Ach, pozdní bylo moje obrácení.
Sotva jsem zvolen byl pastýřem Ríma, já poznával, že život náš nic není,
že pokoj pro srdce a cesta přímá k nebesům není v světě přeubohém. Teď láskou k nebi duše má se vznímá.
Až potud bídná byla jsem a s Bohem rozešlá duše, lakotou svou chorá; teď za to pykám v tomto žití strohém.
Zde vidíš lakotu, co činí z tvora, v pokání duší, jež se obrátily, že trestů hořčejších snad nemá hora.
Jak oči naše k výši nemířily,
k pozemským statkům stále obráceny, tak zde je spravedlnost k zemi chýlí.
272
Jak lakotou dřív byly uhášeny
v nás pudy dobra, čímž se činnost hatí, tak spravedlnost má nás ujařmeny,
když na rukou i nohou jsme zde spjati, a tak, jak dlouho bude Boží přání, nehybně budem tady přebývati."
Já poklekl si k tomu rozmlouvání, však jen co počal jsem a do vědomí mu vstoupilo, že tak mě úcta sklání,
„Proč," řekl, „shýbl ses tak jako chromý?" A já: „Na vaše důstojenství patře, výčitku pocítil jsem ve svědomí."
„Vzpřim nohy," rozkázal, „a povstaň, bratře! Já s tebou spoluslužebník jsem pravý, i s ostatními téže moci patře. „Nebudou se       Jestliže svatý Písma hlas, jenž praví ženitl" Neque nubent, sis dobře v paměť vpravil,
(Matouš ss, 30). , ,v ,
Smrtí přestává pochopíš tyto úvahy me hlavy.
duchovní man-     Jdi, nechci, abys déle se tu bavil, ŤcírLTPeŽe meškání tvoje pláč mi těžkým činí,
jímž vedu k zralosti to, co jsi pravil. Neteř Alagiu na světě mám nyní, ze sebe dobrou, jestli naše plémě mravy jí příkladem zlým nepošpiní. Ta jediná tam ještě zná se ke mně."
273
ZPĚV DVACÁTÝ
Básnici
pokračují v cestě.
Vlčice
lítá - lakota.
Matka Boží vzývána jako príklad chudoby.
Zle s vůlí lepší potýká se vůle.
Tak z vody přes vůli svou jemu k vůli vytáh' jsem houbu napitou jen z půle.
Já i můj Vůdce dále jsme se hnuli volnými místy stále podle skály jak ten, kdo u zdi k cimbuří se tulí.
Lidé, jimž kapka po kapce se valí
z očí ven zlo, jež světem celým zmítá, na druhý kraj ven příliš uhýbali.
Buď zlořečena, vlčice ty lítá, jež lupu více máš než šelmy jiné pro hlad svůj, jímž jsi pravý nenasyta!
O nebe, které vlastností tou slyne, že kroužíc věci světa měníš stále, kdy přijde ten, jenž způsobí, že zhyne?
Jdem krokem pomalým a skoupým stále, zatím co stínů všímám si, jež lkavě naříkat slyšeli jsme neustále.
„Maria sladká," volat usedavě
zaslech' jsem kohosi tak přeupřímně, jak žena činívá, když rodí právě,
a dál: „Tak chudá bylas, jak to zříme i na útulku onom jasně dosti, v kterém jsi složila své svaté břímě."
A pak: „O dobrý Fabricie, s ctností raději chudobu tvá duše chtěla, než velké bohatství mít s nepravostí!"
Ta slova mi tak přelahodně zněla, že popošel jsem ducha poznat chtěje, od něhož zdálo se, že přicházela.
12
*5
18
21
24
27
30
274
Vzpomněl pak Mikuláše dobroděje, jenž dívky kdys tak štědře obdaroval, k čestnosti takto vést je zamýšleje.
„Duše, jež promlouváš tak dobrá slova, pověz, kdo bylas," řek* jsem, „a proč je ti samotné tuto chválu obnovovat?
Bez odměny to slovo nebude ti, navrátím-li se dokonat v své době krátkou pouť života, jenž k cíli letí."
A on: „To povím ti, ne že bych sobě tamodtud žádal slova pomocného, však že tak milost před smrtí plá v tobě.
Já kořen byl jsem toho stromu zlého, jenž zastiňuje křesťanský svět celý, že zřídka dobrý plod se sklidí z něho.
Však Lilie, Douai a Bruggy kdyby směly, nástrojem pomsty brzo by se staly, jak toho prosívám, jenž všemu velí.
Mně v čase jméno Hugo Capet dali, Ludvíci s Filipy jen z rodu mého, jak Francií teď vládnou, původ vzali.
Já byl jsem syn řezníka pařížského. Když vyhynuli všichni dávní králi, krom toho kutnou šedou oděného,
otěže království se ocitaly
v mých rukou s mocí, již jsem získal hravě, a přátelé tak ke mně dotírali,
že dostalo se syna mého hlavě koruny siré; z něho kosti králů těch vzešly potom posvěcené k slávě.
Když ještě velké věno Proven^alů nevzalo stud mé krvi, málo stála v ceně, příčinou nebyla však žalů.
Tam násilím a lží se započala lupičství její, a pak za pokání Ponthieu, Gascogne a Normandii vzala.
275
Hugo Capet st obrací k Bohu.
O Pannš Marii^
Vtrh* Karel do Vlach, a pak za pokání
dal Konradina stí t; pak úklad stroje
Tomáše do nebe zpět poslal, za pokání. Cas vidím, od dneška ne dlouho to je,
kdy jiný Karel táhne od Francie,
aby lip sebe poznat dal i svoje. Sám táhne, kromě kopí bezbranný je,
jímž Jidáš zápasil, a tak jím sráží,
že pukne od toho břich Florencie. Hřích s hanbou získán, ne zem, po níž baží,
a zisk tím větší je a tím víc škodí,
čím lehčeji si této škody váží. Jiného, který zajat vyšel z lodi,
dceru zřím prodávat tak právě zcela,
jak otrokyne korsár na trh vodí. Ó lakoto, co ještě víc bys chtěla,
když krev mou vtáhlas do otroctví svého,
že nic jí není do vlastního těla? Jak vrch zla příštího i minulého
vidím, jak lilie jde do Alagne,
zřím v náměstku svém Krista zj hnaného. Vidím ho znova v posměchu a v haně,
vidím žluč s octem, vidím lotry živé
po druhé zabíjet jej odhodlaně. Vidím, jak nový Pilát jako dříve
krutý a bez výroku ke svatyni
nestoudně řídí plachty žádostivé. O Pane můj, kdy dojdu dobrodiní,
že pomstu spatřím, která skryta temně
v tajemství Tvém Tvůj hněv tak sladkým činí? Co řek' jsem o jediné z žen, v niž sémě
Duch Svatý vložil, a co způsobilo,
že o výklad ty obrátil ses ke mně, určeno vždy tak našim prosbám bylo,
pokud den trvá; ale když se stmívá,
je čas, by opačně se zase hovořilo.
69
72
75
78
84
87
9°
93
96
99
102
276
Skutky
Apoštolů 5, /. s. Kniha Makabejská 5, y a d. Vergilius, Aeneis, III, 49 a d.
„Sláva na výsostech Bohu'* - chvalozpěv andělů při Narození Páni.
Pak za příklad nám Pygmalion bývá, jenž do zrádců kles', otcovrahů třídy, když po zlatě jej zmohla žádost chtivá.
Vzpomenem trýzně lakomého Midy, jež z jeho prosby vzešla v krátkém čase, pro niž svět smích si tropí z jeho bídy.
Pak na Achama pošetilce zase, jejž za to, že tak po kořisti toužil, Josuův hněv až dosud hrýzti zdá se.
Víme, že Safira se s mužem souží a že byl Heliodor sražen v bláto, že Polynestor kolem hory krouží
v hanbě, že zabil Polydora. Nato nakonec ještě se tu volá: Crasse, řekni, jenž víš to, kterak chutná zlato!
Ten mluví nahlas a ten šeptá zase, jaký cit právě pohání nás k řeči hned mocnějším a hned zas tišším hlasem.
Proto jsem při své denní blahořeči samoten nebyl, že však zde v té chvíli mocněji nepozdvih' se pokřik něčí."
My od něho už dále vykročili
a cesty dostali už tolik za svá záda, kolik jsme na to měli oba síly,
když pocítil jsem jako věc, jež padá, horu se třást, až kostmi pronikala mi zimnice, jež provází smrt ráda.
Tak na Delu se země nezmítala, než Latona tam hnízdo zrobila si, kde dvěma očím nebes život dala.
Odevšad s křikem ozvaly se hlasy, že rád jsem slyšel slova Vůdce svého: „Neboj se, neboť jdeme cestou spásy!"
Všichni Gloria in excelsis Deo
říkali, jak jsem blíž moh' rozuměti, pokud jsem chápal smysl křiku všeho.
105
108
m
114
"7
120
123
126
129
132
135
138
277
My v chůzi musili se pozdržeti jak pastýři, když prvně uslyšeli ten zpěv, až zmlk' a vrch se přestal chvěti.
Dál jsme se svatou cestou rozcházeli
a po stínech, z nichž každý k zemi padna jak dříve plakal, jsme se ohlíželi.
Takový rozbroj nevědomost žádná s vedychtivostí ve mně nevznítila, není-li paměť má v té věci zrádná,
jak velká chtivost tenkrát ve mně byla, aniž jsem pro spěch odvažoval ptát se, a vlastní neznalost nic nezjevila -
tak dál jsem musil v zamyšlení brát se.
278
ZPÉV DVACÁTÝ PRVÝ
Rozhovor Ježíšův se Samaritánkou u studné Jakobovy (Jan 4, 7-26).
Ježíš se zjevil dvěma učedníkům jdoucím do Emauz (Lukáš 24, 13 a d.).
Znamení - tři P
na čele Dantově.
Vrozená žízeň, jež se neuhasí jinak než vodou, jíž si s touhou vroucí Samaritánka vyprosila spásy,
mučila mne, však chtivost neslábnoucí hnala mě za Vůdcem zlou cestou výše, msta spravedlivá budila můj soucit.
A ejhle, tak, jak o tom Lukáš píše, že Kristus zjevil se pocestným dvěma, jeskyni hrobovou opustiv tiše,
stín při nás šel jak ten, kdo naspěch nemá, a hleděl na ležící nezřen námi, až otevřel pak ústa dosud němá
a řek': „Mír Boží, bratři moji, s vámi!" My obrátili se a Vergil jemu učinil na pozdrav ten pohyb známý
a promluvil: „Kéž v blaženém tom sněmu pravdivý soud tě zbaví každé strázně, jenž určil mne k vyhnanství odvěkému,
„Jak," zeptal se, a šli jsme při tom rázně, „když stíny jste, jimž místa v ráji není, kdo po schodech vás veď sem prost vší bázně?
A Mistr můj: „Jen pohleď na znamení, jež anděl'vtiskl mu, a věc ti bude jistá, že s dobrými má dojít oblažení.
Ale že ta, jež přede, Lachesis ta chomáče jemu ještě nedopředla, jejž Klotho pro každého pilně chystá,
když vzhůru sem se jeho duše zvedla, tvá i má sestra, přijít sama zhola nemohla, aby jako my vše zhlédla.
12
r5
18
21
34
27
30
279
1
Příčina, proč se hora zatřásla.
„Dveřník" -anděl s klíči.
Proto já z hlubin pekelných sem zdola vytržen byl, a vésti mi ho dali, pokud až může postačit má škola.
Však víš-li, rci, proč záchvěv nenadálý vrcholem šel a proQ se všichni zdlouha až k jeho vlhkým patám křičet zdáli?"
Otázkou jeho byla tak má touha do ucha trefena, že umenšila mi žhavou žízeň naděje už pouhá.
On začal: „Není nic, co necítila by v řádu této hory kázeň svatá, a není věc, jež mimo zvyk by byla.
K proměně každé možnost je tu vzata: zde pohnutkou jen ta věc může býti, jež z nebe je a k nebi zase chvátá.
Déšť ani rosa, sníh či krupobití, též jinovatka a mráz všelijaký nemohou nad tři krátké stupně jiti.
Nejsou tu husté ani řídké mraky, blýskání ani dcera Thaumantova, jež často mění sídlo nad oblaky.
Nad stupně tři, jež připomínám znova, nikdy se výpar suchý nepovznese, ty stupně, jež jsou podnož dveřníkova.
Snad níž se málo nebo mnoho třese, však od větru, jenž v zemi ukrývá se, a nevím jak, zde nikdy nepohne se.
Zde třese se, když za čistou už má se některá duše, takže bez prodlení jde vzhůru, a ten křik pak rozléhá se.
Důkazem čistoty je už to chtění, jež duši popadne, že v rozplesání svobodna povstává a místo mění.
I dříve chce; však vůle jí v tom brání, již Božská spravedlnost proti chuti, jak byla k hříchu, k mukám zase sklání.
280
A já, jenž byl v tom bolu bez pohnutí, teď po více než po staletích pěti pocítil k lepším prahům procitnutí.
Proto jsi cítil zem se tolik chvěti a slyšel horou chvalozpěvy duchů, jimž Pán zde nedej dlouho otáleti!"
Tak řek'. Ze však, čím déle ústa v suchu* tím větší slast je čistý doušek piti, nepovím, jak to slastné bylo sluchu.
A Vůdce můj: „Teď vidím na té síti, jak chytá vás a jak z ní uniká se, co ve vás děs a co zas radost nití.
Teď, kdo jsi býval, zvědět přej mi zase, a proč jsi tady ležel věky celé, jasně mi budiž zjeveno tvým hlasem."
„V dobách, kdy dobrý Titus pomstil skvěle s pomocí Krále Nejvyššího rány, z nichž krev, již prodal Jidáš, tekla vřele,
se jménem," pověděl duch dotázaný, „jež nejvíc trvá, nejvíc pocty dává, slavný jsem žil, však víře nepoddaný.
A hlasem sladkým tak mi vzrostla sláva, že z Tolósy jsem octl se až v Římě, kdy myrtou věnčen byl jsem podle práva.
,Statius dosud lidé říkají mně,
zpěv skládal na Théby, pak na Achilla, však nedonosil jsem své druhé břímě.
Semenem žáru mého jiskra byla
Božského plamene, jež tak mě hřála, jak víc než tisíc jiných ozářila,
O Aeneidě mluvím, jež se stala
chůvou i matkou slova mého kráse; bez ní bych nebyl ani drachma malá.
A abych býval na světě žil v čase,
kdy Vergil žil, rok nad povinnost znova, než z vyhnanství bych vyšel, vzal bych na
281
i
Když Vergilius zaslechl ta slova,
mlčící tváří „Mlčet!" řek' mi v taji;
někdy však vůle ne dost síly chová, 105 neb smích i pláč tak blízko k vášni mají,
z které nám ten i onen vytryskuje,
že v nejpravdivějších míň vůle dbají. 108 Já usmál se jak ten, kdo pikle kuje.
Stín zmlk' a zůstal mi pohledem tkvěti
v očích, kde duch se nejvíc projevuje. m „Ten podnik veliký kéž zdaří se ti!"
tak pravil mi. „Však proč smích ukrývaný,
jak se mi zdá, ti přes obličej letí?" 114 Nyní jsem lapen s té i oné strany,
z nichž jedna mlčet, druhá mluvit velí.
I povzdechnu si; ale bez vší hany 117 Mistr mě povzbuzuje: „Jen buď smělý,
nemusíš před ním na pozoru mít se,
však pověz mu, oč má tak zájem vřelý!" 120 Já: „Dost ses, duchu dávný, divil sice
úsměvu, který kolem rtů mi splýval,
teď ale podivíš se ještě více: 123 Dante dává        Ten, jenž mě vede, abych výš se díval, statiovi poznati      toť Vergilius, od něhož ti síla
Vergilia. ....
přišla, žes o Údech i bozích zpíval. 126 Snad nevěříš, že příčina to byla
úsměvu mého? Neměl důvod jiný:
jen řeč tvá o něm, věř, jej způsobila." 129 Skloniv se k nohám Mistrovým chtěl činy
projevit úctu. „Bratře," ten řek' vřele,
„nečiň tak, neboť oba jsme jen stíny." 132 Tu povstal hned: „Jak miluji tě cele,
můžeš teď seznat z činů mých, když vratkou
nicotu naši pouštím se zřetele, 135 jednaje se stíny jak s pevnou látkou."
282
ZPĚV DVACÁTÝ DRUHÝ
Dantovi opět shlazeno s cela jedno P.
„Blahoslavení,
kteří lačněji a žízně ji po spravedlnosti" (Matouš j, 6).
Vergilius mluví k Statiovi.
Za námi anděl zůstal otáleje,
anděl, jenž doprovodil nás v kruh šestý, shladiv mi jednu ránu s obličeje.
Ze kdo se drží spravedlivých cesty, beati jsou, nám řek', a byť řeč sluchu se ztrácela, přec dala smysl přesný.
Lehčí než v jiných jícnech v jasném vzduchu já kráčel tak, že zcela bez těžkosti stačil jsem vzhůru chůzi rychlých duchů,
když Vergil začal: „Láska vzňatá ctností také vždy v druhém lásku roznítila, když navenek je plamen zjevný dosti.
Od chvil, co Prozřetelnost přidělila do Limbu pekel také Juvenala, od něhož známa mi tvá přízeň milá,
náklonnost má tak mocně k tobě vzplála, jak mohla jen k člověku nezřenému, že délka schodů zdá se mi teď malá.
12
J5
i8
283
Statius
vysvětluje svou povahu.
Lítost Statiova.
Však rci a odpusť to příteli svému,
smělosti uzdu příliš popustí-li,
a jako přítel zase promluv k němu. Jak stalo se, že v tobě tolik síly
lakota mohla nabýt při věhlase,
jakého pln jsi býval pro svou píli?" Ta slova Statia tak dotknula se,
že odpověděl s tváří usměvavou:
„Mně vše, co pravíš, znakem lásky zdá se. Však mnohá věc tak jeví se, že hlavou
neprávem nám jdou o ní pochybnosti,
když ukrývá nám příčinu svou pravou. Tvá otázka mi říká jasně dosti,
že lakomství mé značné se ti zdálo
pro kruh, v němž našels mne a jenž mne hostí. Však věz, já vzdálen lakomství ne málo,
a nadmíru tu, v níž jsem život trávil,
měsíců na tisíce potrestalo. A kdybych byl své péče nenapravil,
když pozornost jsem upjal tam, kde v žale
nad lidskou povahou jsi s hněvem pravil: ,Kam, hlade zlata zlořečený, stále
zavádíš náklonnosti smrtelníků?'
k turnaji dole teď bych balvan válel. Tu všim' jsem si, že příliš mají v zvyku
rozvírat křídla ruce dávající,
a lítost vyvedla mě ze zániku. Tak mnohý vstane s oholenou kšticí,
že k lítosti si, neznaje své vady,
živ ani umíraje nedal říci. A věz, když kterýkoli z hříchů řady
neřesti některé je opak pravý,
spolu s ní schne a zeleň ztrácí tady. Když jsem byl s lidmi, kteří zde čas tráví
pro lakotu, bych smyl si, co mě třísní,
mně stalo se tak pro opačné mravy."
21
24
•27
30
33
36
39
4*
45
48
51
54
284
Obrácení Statiovo.
Apoštolově Kristovi,
„Když zpíval jsi o krutých zbraních v tísni a líčil jsi Jokastin smutek dvojí," tak pravil pěvec bukolických písní,
„a Klio s tebou sáhla v lyru tvoji, nezdál ses k víře obracet se tváří, bez které dobré činy neobstojí.
Však je-li tomu takto, jakou září
slunce či hvězd jsi poznal míru času, že obrátil jsi plachty po rybáři?"
A on: „Tys nejdříve mě do Parnasu uveď a dal mi piti z jeho sluje a potom, po Bohu, mi dopřáls jasu.
Cinils jak ten, kdo nocí postupuje, za zády světlo nesa sám jde v temně, ale těm vzadu cestu osvětluje,
když řekls: ,Už se obnovuje země, vrací se spravedlnost, věk zla přestal a s nebe sestupuje nové plémě.'
Jen tebou básník ze mne byl i křesťan. Však barev dopřeji teď kresbě stmělé, abys lip viděl, kudy šla má cesta.
V té době svět už prosycen byl cele pravdivou vírou, kterou všude seli nového věku noví hlasatelé,
a ty tvé verše s těmi kazateli
novými bez výhrad se shodovaly,
že jsem k nim chodil získán pro ně celý.
A po čase tak svatí se mi zdáli, když Domitian na ně zanevražil, že jejich slzy i mně plakat daly.
Na světě pomáhat jsem se jim snažil,
a ve svých mravech byli vždy tak krásní, že ze všech Škol jich nejvíc jsem si vážil.
Než k řekám thébským Reky ve své básni jsem dovedl, křest dali mi ti svatí, však tajným křesťanem jsem zůstal v bázni,
57
60
63
66
69
73
75
78
81
84
87
90
285
„Čtyři služebnice dne'1 - čtyři hodiny počínajíc od šesté ranní. Bylo tedy po desáté hodině.
navenek pohanem se chtěje zdáti;
pak pro tu vlažnost víc než čtyři věky
musel jsem čtvrtým kruhem pobíhati. Ty tedy, jenž jsi víko zdvih', jež velký
poklad nám skrývalo, dřív nežli vzhůru
dojdeme spolu na vrch nedaleký, řekni, kde Teréne je, kde z drahých druhů
Caecilius a Plautus dlí teď s Varrem,
zda zavrženi jsou - a v kterém kruhu?" „Ti, Persius a já tam v družstvu starém,"
můj Vůdce řek', „jsme s Rekem, jemuž přímé
výchovy Mus se dostalo kdys darem. V žaláři slepém v prvém kruhu dlíme
a často o té hoře, na níž sídlí
ty živitelky naše, hovoříme. Euripid, Antifon tam s námi bydlí,
Agathon, Simonid a Reků síla,
jimž vavřín čelo věnčil svými křídly. Tam z osob tvých se vidí Deiphyla,
tam Argia a Antigona žije,
pak s Ismenou, tak truchlivou, jak byla ta, jež pít králům dala u Langie;
tam Thetis je s Teiresiovou dcerou
a se sestrami svými Deidamie." Už zmlkli básníci a dálkou šerou
zas pozorně se dívají v té chvíli,
co plání bez schodů a stěn se berou. A čtyři služebnice dne už byly
vzadu, však pátá vedla oj, jí samé
hrot bylo zdvíhat zářením až bílý, když Vůdce řek': „Já myslím, že se máme
obrátit tak, že levá plec by byla
na straně k hoře, jak zde chodíváme." Tak návěštím nám byla zvyku síla
a méně nejisté dál jsme se brali,
když důstojná ta duše přisvědčila.
93
96
99
102
105
108
in
114
"7
120
123
126
286
Tajemný strom: snad s azenice stromu života Z ráje pozemského.
Střídmost Matky Boží na svatbě v Káni Galilejské. ..
... střídmost Řimanek z dob republiky... ...a střídmost Daniela, jenž v Babylone nejedl se stolu králova.
Přiklad svatého Jana Křtitele na poušti.
šli vpředu, co já samoten a malý vzadu jsem kráčel pozorný a bdělý k řečem, jež básněním se obíraly.
Však brzy přerval hovor jejich skvělý
strom, který stál nám vprostřed cesty s plody, jež vůni lahodnou a dobrou měly.
A jako jedle k výši tvoří schody
od větve k větvi, ten se dolů úžil, maje strach, aby zdola neutrpěl škody.
S boku, jenž svíral naši cestu, s kraje vysoké skály padal pramen čistý, nahoře lupením se roztékaje.
Když básníci dva k stromu přišli, v listí uvnitř se ozval hlas, jenž známo činil: „Vy tento pokrm nebudete jisti!"
Pak: „Maria se stala přímluvkyní, aby byl krásný svatební hod celý, ne pro své rty, jež za vás prosí nyní.
Voda jim stačila, když piti chtěly
Rimanky dávné. Jídlem zhrd' a za to vědění dostalo se Danieli.
Věk první, jenž byl krásný jako zlato, žaludům s hladem lahodnou chuť dával, a potok vždy jak nektar pil se na to.
Kobylky a med lesní prostá strava na poušti byly pro Křtitele jenom, proto tak veliká je jeho sláva,
jak v Evangeliu vám vyjeveno."
129
132
135
138
141
144
147
150
153
287
ZPĚV DVACÁTÝ TŘETÍ
„Můj víc než otec" - Vergilius.
„Rty moje, Hospodine, otevři, by ústa má hlásala chválu tvou1' -jo. £alm, 17.
Co upřeně jsem hleděl do listoví, jak člověk činívá, jenž mnohou chvíli života promarní, když ptáky loví,
můj víc než otec řek' mi: „Synu milý, pojď, neboť čas nám určený chce býti využit více k prospěchu a s pílí!"
Tvář i krok obrátil jsem, chtěje jiti, k mudrcům hovořícím tak, že kdo je poslouchá, tíhu cesty sotva cítí.
Vtom pláč a zpěv se ozval z téhož zdroje: Labia mea, Domine, tak znělo, že slast i žal v tom zpěvu zajedno je.
„Co ucho mé to, otče, uslyšelo?" já začal; on pak: „Stíny rozplétají snad uzel úkolů, jež mělo tělo."
288
Pykají zde duU nestřídmých, vyhublé hladem a žízní.
Jak vážní poutníci, když v cizím kraji
lid potkávají neznámý jim dříve
a hledí naň, co naspěch dále mají, zezadu blížily se kroky chtivé
a prohlížely si nás, jdouce kolem,
v zástupu duše zbožné, mlčelivé; každá z nich tmavá v očích vpadlých bolem
a vyhublá, že kůže tvary kostí
na sebe brala v obličeji holém. Nebyl snad stižen větší vychrtlostí
Erysichthón, když strach měl z hladu v době
kdy přinutili jej, aby se postil. „Hle, tady lid je," říkal jsem sám sobě,
„jenž ztratil Jerusalem, když se ženě
Marii chtělo jíst své vlastní robě." Jich oční důlky prsten bez kamene,
a kdo chce omo v lidské tváři čisti,
tam rozezná M vprostřed položené. Kdo věřil by, že vůně jablek v listí
a vůně vody touhu bez výhrady
v nás probouzí, než na sobě to zjistí? Již divil jsem se, co je moří hlady,
co vyzáblosti příčina je pravá
a šupin smutných, jež je kryjí všady, a hle, ze středu jejich jedna hlava
vpadlé své oči na mne obrátila,
volajíc: „Jaká milost se mi stává?" Nebyl bych rozeznal, čí tvář to byla,
však zjevným se mi stalo po tom slovu,
co ta tvář cizí v sobě potlačila. Ta jiskra ve mně roznítila znovu
ten známý zjev, jenž byl ted zcela jiný,
a já zas poznával tvář Foresovu. „Ach, nedbej," prosil, „suché osutiny,
jež kůži bělí mi, a nedostatku
masa, jímž tady pykám za své viny.
289
Však co tu děláš ty, mi pověz vkrátku, a kdo jsou duše, jež tě provázejí? Mluv, abys vyvedl mě z toho zmatku!"
„Ač oplakal jsem v smrti bledost její, nemenší bolest tvář tvá teď mi Činí, když vidím, jak jsi zhyzděn v obličeji.
Nuž probůh, rci, co vás tak loupe nyní? Nechtěj, ať mluvím, dokud divno mně je neb mluví zle, kdo jiné věci míní."
A on zas: „Z věčné rady moc se leje do vody té a do stromu tam vzadu, moc, kterou tratím se zde churavěje.
Lid, jenž tu zpívá v kajícnickém řádu, že v požitcích svých neznal uskrovnění, posvěcuje se o žízni a hladu.
K pití a jídlu budí roztoužení pach jablka a sprška padající, jež rozlévá se svrchu po zeleni.
Nikdy však, co zde v kruhu kolující spěcháme, nezmenší se trýzeň naše; já říkám trýzeň, mám však rozkoš říci,
neb k stromu vodí nás, co Mesiáše „EU, EU, lamma     též přivedlo radostně zvolat: Eli,
sabakktanV* kd ž do konce &ž nág muka snágel."
f Boze muj, proč ' l
jsi mé opustil?"), „Forese, od dne," řek' jsem rozechvělý, slova spasitele       j)kdy za svět lepší dal jsi život v čase,
na kříži (Ma- .     , , .
tou!*7f46). rok paty posud nepominul cely.
Jestliže v tobě možnost skončila se
dál hřeŠiti, než nastal mžik ten sladký bolesti, jež nás s Bohem snoubí zase,
jak sem ses dostal za ten čas tak krátký? Já myslil, že tě najdu dole zcela, kde za čas časem dávají se splátky."
A na to on: „To brzy tak má Nella, aby muk sladký pelyněk mně k duhu zde Šel, svým pláčem pro mne vytrpěla.
290
To jest: jak vrháš stín.
Když luna, sestra slunce, byla v úplňku.
Vzdechy a modlitbou z těch nižších luhů mě vytrhla sem v místa požehnaná a zbavila mě ostatních všech kruhů.
Ale tím větší vážnost u Boha má ta vdova má, ta milovaná žena, čím více v dobrém konání je sama.
I sardinská Barbagia víc je ctěna,
že jsou tam ženy mnohem počestnější, než Barbagia, v níž ona opuštěna.
Co bych ti říkal, bratře nejmilejší? V budoucnu vidím den ten spasitelný, chvíli, k níž není dlouho od nynější,
kdy Florenťankám nestydatým velmi prsy své nosit příliš odhaleny zapovězeno bude s kazatelny.
Viděls, že barbarské či saracenské ženy musí být k tomu, aby cti své dbaly, hrozbami Božích trestů poháněny?
Kdyby ty hanebnice teď už znaly, co hrozného jim nebe rychlé chystá, už k vřískotu by ústa otvíraly.
A smutné budou, je-li předzvěst jistá, než tomu, kterého dnes tiší ,hajejť, obroste vousem tvářička ta čistá.
Teď však už, bratře, dále neotálej, neb nejen já, ti všichni hledí k tobě, jak místo slunce za tvým tělem tma je,"
Já tedy začal: „Vzpomínáš-li sobě, jaký jsme tenkrát život spolu vedli? Vzpomínat teskno zde a v této době.
A tady ten, jenž přede mnou jde zbledlý, odtamtud vyveď mne, když předevčírem okrouhlou sestru toho tam jsme zhlédli."
Ä ukázal jsem slunce. „V temnu čirém on doprovázel pravých mrtvých nocí mé pravé tělo, jež s ním šlo tím vírem.
90
93
96
99
I03
105
108
III
114
117
I20
123
Pak vzhůru vystoupil jsem za pomoci jeho rad sem, kde na vás srovnává se, co zkřivil svět. A půjdu v jeho krocích, jak říká mi, až do té chvíle zase, Proč zde Dante       kdy s Beatricí shledám se už záhy,
zamlčuje jméno k ode mne zag odloučiti má se.
Statiovor... .
Ten, jenž tak dí, je Vergilius drahý, a ukázal jsem naň. „A druhé tělo je stín, pro nějž se třáslo všemi svahy
království vaše, když jej propouštělo."
292
ZPÉV DVACÁTÝ ČTVRTÝ
Nebyla řečí chůze zdržována, ani řeč chůzí, dále jsme se brali jak loď, jež větrem příznivým je hnána.
A stíny, jež se mrtvolami zdály, jevily údiv důlky vpadlých očí, když to, že živ jsem, na mně poznávaly.
A já jsem řekl pokračuje v řeči:
„Snad vzhůru ubírá se zdlouhavěji, než kdyby neměl ohled k chůzi něčí.
Kde však je Piccarda, kde místo její? A rci, zda stojí tu kdo za vzpomínku z těch, kteří na mne takto pohlížejí?"
„Sestru, jež stejně zaslouží si zmínku krásou jak dobrem, teší v oblažení vznešený Olymp z vítězného vínku."
Tak nejdřív řek* a pak: „Zde zákaz není každého jmenovat, když postu muky podoby naše k nepoznání mění.
Ten tam," a prstem ukázal, „je z Lukky, je Buonagiunta z Lukky; ten tam v stínu, nad jiné sklíčen trestem z Boží ruky,
držíval svatou Církev na svém klínu. On z Toursu byl, a újma teď je cena, již splácí rybám bolsenským a vínu."
Pak jmenoval mi mnohá jiná jména a všichni s tím snad spokojeni byli, nezdála se tvář žádná zachmuřena.
Vidím, jak pro hlad Ubaldino z Pily a Bonifác též marně zuby hýbal, v němž svého pastýře kdys mnozí ctili.
293
A vidím pana Marchesa, jenž míval
čas ve Forli pít s hrdlem suchým méně,
k čemuž vždy také hrozně hladov býval. Jak ten, kdo vybírá si, jednoho si ceně
pak nad jiné, tak činil já s tím z Lukky,
jenž zdál se více pídit po mém jméně. On šeptal jen, a cosi jak ,Gentukkyť
jsem zaslech* tam, kde škubající rána
spravedlnosti působí jim muky. „Duše," já řek', „jež zdáš se, že bys ráda
mluvila se mnou, učiň tak, jak přání
vzájemné naše toho si tak žádá." „Zena je zrozena, plen kolem skrání
nenosí ještě," začal, „pro niž drahé
ti bude město mé, byť si je haní. Provázej tě to předzvědění blahé.
Ač ted můj šepot snad ti jasný není,
vše se ti ještě zjeví v pravdě nahé. Řekni však, jsi to ty, jenž ve svém pění
se těmi verši novými vznes* k výši:
Pani, jez máte lásky pochopení?" A jemu já: „Jsem jeden z těch, kdo píší,
co láska vnuká jim, a písně z látky
tak spřádají, jak uvnitř v sobě slyší." „Ted, bratře," řek*, „zřím suk, jenž držel zpátky
i notáře i mne a i Guittona,
že nevystihli jsme sloh nový sladký. Vidím, co pery vašimi se koná,
když s tím, kdo diktuje, krok drží hbitě,
nezmohla naše úkol ten jak ona. Kdo ještě výš chce vidět, okamžitě
obou těch slohů rozdíl se mu ztrácí."
A umlk', jako spokojen se cítě. Jak podél Nilu zimující ptáci,
když ve vzduchu dřív hejno vytvořili,
rychleji potom řadou mizí v mracích,
294
tak ohlédli se lidé, co tam byli, a šli, jak by se chtěli rozběhnouti, i vůlí svou i hubeností Čilí. 69 A jako člověk, znaven rychlou poutí; pustí vpřed druhy a dál jde jen krokem, až hrud se přestane mu těžce dmouti, 72 tak i Forese, jenž mi kráčel bokem, posvátné stádo nechal dále jiti, řka: „Kdy tě znova spatřím vlastním okem?" 75 „Nevím," já řek', „jak dlouho budu žiti, však jistě nenavrátím se tak záhy, abych svou vůlí nemoh* dřív zde býti, 78 Opft výtky neboť to místo životní mé dráhy
ke zlu se nachyluje pro své syny, kteří víc neskrývají zlé své snahy." 81 „Jdi," řekl, „toho, jenž je nejvíc vinný, na koňském ocase zřím unášena k údolí, kde se nelze zbavit viny. 84
Florencii.
295
Kůň každým krokem prudčeji se žena v zběsilém trysku tělo zohavené odhodí a už starost o ně nemá.
Ne mnohokrát kruh, jímž se nebe klene, se otočí," a pozdvih' oči k výši, „než zvíš ty věci zatím utajené.
Nuž zůstaň, je čas drahý v této říši a nijak nebude má ztráta malá, jestliže kroky mé si nepřispíší."
Jak stává se, že jezdec napřed cválá ze šiku svého, aniž ptá se, smí-li, tam kde ho čeká první srážky chvála,
tak i on od nás vyšel s větší pílí,
zatím co já zbyl s těmi dvěma znova, již na světě tak velcí mistři byli.
A když tak vzdálen byl, že následovat mohly jej oči mé tam na pochodu jak myšlenky mé předtím jeho slova,.
větve jsem spatřil plné čerstvých plodů
Druhý mystický ..
strom, sazenice jmeho stepu blízkeho uz nyní,
stromu poznáni že dlouho netrvá, než k němu dojdu.
dobrého a zlého. m ^ zdvíhat zřím jafc ve svatyni
a volat cosi do větví, jak chtivá bláhová pacholátka často činí,
když prosí, prošený pak jen se dívá, však aby touhu zostřil, předmět chtěni jejich výš zdvíhá a jej neukrýva.
Pak odešli jak z bludu vyvedeni. My k stromu blížili se kráčejíce, jenž nedbá na slzy a na prošení.
„Běžte a nepřibližujte se více: výše je dřevo, s něhož jedla Eva, a tento strom je z něho sazenice.'
Tak z ratolestí nevím, kdo se hněvá, a VergiI, Statius a já se hnuli stezkou, jež v stoupání svém neumdlévá.
296
„Vzpomeňte," mluvil, „těch, co vyhynulí
v oblacích utvořených, kteří syti
s Theseem bojovali ve své zvůli, 123 i Hebrejců, co chabost měli v pití,
že Gedeon jich nevzal k vojsku svému,
když na Madiánské chtěl sestoupiti." 126 Tak jdouce těsně při jednom z dvou lemů,
příkladů slyšeli jsme jmenování,
jež všechny vedly k zisku prabídnému. 129 Tím k cestě širší přišli jsme, a na ní
nás dobrých tisíc kroků chůze naší
dál beze slova vedlo v rozjímání. i32 „Nač myslíte, tak sami jdouce, braši?"
hlas pravil. Trh' jsem sebou při tom slovu,,
jak líní koně když se náhle splaší. 135 Chtě vidět, kdo to je, já zdvihl hlavu,
a nikdo v peci neviděl tak žhavý
a rudě svítící lesk skla či kovu, 138 Anděl šestého      jak ten byl, jejž jsem zhled* a jenž nám pravil: kruhu- „Kdo stoupat chce, zde cesta zahýbá se;
kdo hledá pokoj, tudy je směr pravý." 141 Zraku jsem pozbyl v nesmírném tom jase,
proto já svými Mistry dal se vésti
jak ten, kdo podle sluchu ubírá se. 144 A jako v máji, svítání jsa zvěstí,
povívá větřík, jenž je prodchnut zcela
svěžestí trav a vůní ratolestí, . i47
tak vánek ucítil jsem kolem čela
a postřehl jsem křídla mávající,
jimiž mi ambrosie zavoněla. i5o Chvála Pak „Blahoslavení," jsem slyšel říci,
střídmosti. j)V něž miiost svítí ta]^ že touhou čirou
hruď jejich není učazenou svící, l53 když lačněji jen spravedlivou mírou."
297
Z PÉV DVACÁTÝ PÁTÝ
Cas byl, kdy spěchat bylo nad vsi míru, kdy začlo slunce Býku přenechávat svůj poledník, a noc svůj zase Štíru.
Proto jak Člověk, jenž stát nezůstává, cokoli by snad oči uviděly, když ostnem svým ho bodá nutnost dravá,
tak my jsme do soutěsky zacházeli
a po schodech druh za druhem se brali, jež těsností svou stoupající dělí.
A jako křídlo pozdvihne čáp malý, když vzlétnout chce, a pak je zase stulí, z hnízda ven touží, ale neví, má-li,
tak já k otázce rozněcoval vůli a hasil ji jak ten, kdo nenalézá způsob, jak promluvit, ač ústa špulí.
Slunce ve zna-ment Skopce, za nímž přichází znamení Býka (poledne překročeno o dvě hodiny).
298
Třebaže chvatně bylo schody zlézat,
můj sladký Otec vyzval mě: „Luk chtění už spusť, když napjals jej až do železa!" Jist otevřel jsem ústa k promluvení a začal jsem: „Jak možno hubeněti tam, kde se živit zapotřebí není?"
„Meleagra bys měl mít na paměti,
jak zhasl," pravil, „když poleno vzplálo, a tohle vše tak trpké nebude ti.
A kdybys všim' si, hnem-li se jen málo, jak v zrcadle též obrazem svým pohnem, tvrdé vše hniličkou by se ti zdálo.
Aby však stalo se v té věci po tvém, Statia požádám, jenž rány zahojí ti, když vysvětlí vše po způsobu vhodném."
„Dám-li mu věčné divadlo teď zřítí," promluvil Statius, „když ty jsi tady, mne omlouvá nemožnost odepříti."
Pak začal: „Když má slova a mé rady vtiskneš si, synu, v mysl ze vší síly, nač ptáš se, osvětlí ti bez výhrady.
Krev dokonalá, které nikdy žíly žíznivé nepijí, že zbývá celá jak pokrm na jídelním stole zbylý,
přijímá v srdci schopnost tvořit těla lidského údy, stejně jak krev živá, jež cévami jde, by je vytvářela.
Strávena zas jde v místo, o němž bývá lip mlčet; na krev druhého pak dále tamodtud v jímku přirozenou splývá.
Tam obojí se spojí nenadále, ta trpět, druhá činit způsobilá, jak dalo jim to místo dokonalé;
a spojena s ní chápe se pak díla, zhusťuje nejdřív a pak oživuje to, co svou látkou sobě učinila.
299
Je-li zavržena, na břeh Ache-rontu, jinak na břeh mořský při ústí Tibery, odkud ji anděl převeze do očistce.
Ta síla činná, která duší tu je jak v rostlině, od ní se lišíc jemně, že putuje, co ta už na břehu je,
tak působí, že hýbá se a temně
cítí jak houba mořská; a pak chystat orgány začne silám, jichž je sémě.
Teď rozvíjí se, šíří se ta čistá síla, jež ze srdce je ploditele, v němž příroda už napřed vším je jista.
Jak živočich se v dítě změní v těle, ty ještě nevidíš, a postup to je, jenž zmátl moudřejšího myslitele,
když v učení svém oddělil to dvoje: duši a trpný rozum proto jenom, že na něm viděl, že je bez ústroje.
Teď pochopit se snaž té pravdy věno
a věz: Když v plodu lidském k svému cíli už rozčlenění mozku dokončeno,
původce pohybu se k němu schýlí, takovým dílem přírody jsa šťasten, a ducha vdechne mu, jenž plný síly,
vše, co tam najde činné, vtáhne zase v svou podstatu a jako duše nová cítí a žije a vrací se na se.
Aby ti divná nebyla má slova,
viz teplo slunce, jež se vínem stává, spojeno s mokem, který réva chová.
A když se Lachesis lnu nedostává, co lidské je i božské, s sebou veme, od těla odlétá dle svého práva.
Ostatní mohutnosti jsou pak němé; paměť a vůle i mohutnost soudná bystřejší ale, než teď spatřujeme.
A duše pak se octne sama u dna
na jednom z obou břehů jako divem, a tam se teprv dozví, kam se hnout má„
54
57
60
63
66
69
72
75
78
81
84
87
300
Oken očistcový.
„Bože svrchované vlídnosti" -začátek církevní prosby o dar zdrženlivosti.
A když své meze pozná vyšším vlivem, tvořivou schopnost vyzařovat jme se způsobem stejným jak kdys v těle živém;
a jako vzduch, jenž hojně deště nese, v paprsku slunečním, jejž nazpět hází, barvami rozličnými zaleskne se,
tak sousední vzduch ve tvářnost se srazí, již schopností svou duše člověkova mu vtiskuje, a takto ve tvar vchází;
a jako plamének, jenž tak se chová,
že za ohněm jde, kam se pohne s místa, tak za duchem jde jeho tvářnost nová.
Ze v tom je její viditelnost jistá, je zvána stínem; a pak vládnouc všemi, každému smyslu orgán jeho chystá.
Tak smějem se a nejsme také němí, tak nám i pláč i vzdechy vybuchují, jež slyšels, procházeje kruhy těmi.
Dle toho, jak nás touhy uchvacují Či jiné city, stín se tvoří celý: Toť důvod věcí, jež tě překvapují."
Již k mukám posledním jsme přicházeli, kde obrátili jsme se k straně pravé, a starost jinou na očích jsme měli.
Stráň ze škvír metá plameny tak žhavé, však z římsy stoupá van, jenž cestu chráně odvrací od ní šlehy příliš dravé.
Proto jsme po té otevřené straně
šli jeden za druhým, já v strachu stále zde před ohněm a tam se spadnout bráně.
Tu pravil Vůdce můj: „Zde třeba ale na uzdě oči mít a jen se dívat, zde nutno stříci se i chyby malé."
Summae Deus clementiae jsem zpívat pak zaslechl z té šlehající změti, že nemoh' jsem se přesto nepodívat,
90
93
96
99
102
105
108
111
114
117
120
123
3OI
a duchy zřel jsem ohněm procházeti; a tak jsem šel a při svém pohlížení cestu i duchy měl jsem na paměti. Pak dokončivše hymnu toho znění „Muže nepo- jen „Virům non cognosco" zakřičeli
zfM[; úova      a začali zas potichu své pění.
ranný Marxe m 1
k andělu       *   Pak: „Diana ven z lesa vyhnat velí Zvěstovateli. Heliku nymfu," zní v zpěv přerušený,
„když ochutnala Venušin jed vřelý." Pak pěli zas, pak manžely a ženy, co žili tak, jak žádá si ctnost pravá a manželství, volali zase jmény. Ten způsob, zdá se, že jim zadost dává po všechen čas ten, co je oheň kruší, a to je lékařství a to je strava, jíž ránu poslední jim hojit sluší.
302
ZPĚV DVACÁTÝ ŠESTÝ
Slunce se chýli k západu.
Dante stínům nápadný svou telesností.
Setkání dvou Zástupů nezdr-£entivých: jedni jsou sodomité
Co v patách jeden druhému tak strání jsme šli a často dobrý Mistr na mě se obracel: „Měj prospěch z varování!",,
slunce už zasáhlo mé pravé rámě a září svou modř západu, kde stálo, měnilo v bělost na nebeském chráme.
Však stínem mým to záření se zdálo žhavější ještě, a že se tak dělo, duší, jak zřel jsem, všimlo si ne málo.
Ale to potom za následek mělo, že o mně mluvili a rozprávěli: „Ten nezdá se, že zdánlivé má tělo!"
Potom blíž ke mně, pokud jenom směli, někteří přišli, avšak přitom dbali, aby ze žáru ven se nepouštěli.
„Ty, jenž ne z lenivosti v jisté dáli,
však z úcty snad jdeš za druhými dvěma* odpověz mně, jejž žár a žízeň pálí.
Kéž nejen mně tvá ústa nejsou němá, vždyť druzí žízní též, že touhu větší Ethiop ani Ind po vodě nemá.
Nuž pověz, čemu tělo tvé tak vděčí, že slunci v cestě zbraňuje jak stěna, jako bys nebyl smrti uváz* v léči."
Tak jeden pravil mi, a svého jména nebyl bych zatajil mu vlastní vůlí, nebýt má mysl jinak překvapena.
Zástupy nové vtom se přihrnuly a spěchaly po cestě zanícené tváří k těm prvním. Já stál ustrnulý
303
(srv. dále verš J4), druzí přirozeně, ale nemírně ukájeli svůj pohlavní pud (verš 82).
Provolávají
příklady
chlípnosti.
Hymnus a voláni Z předchozího Zpěvu.
Dantova
opožděná
odpověď.
Panna Maria? Beatrice?...
a viděl, jak stín za stínem se žene, aby se bez prodlení políbily, tou krátkou chvílí blaha spokojené.
Tak když se v temném šiku přiblížili, mravenec s mravencem se hlavou sráží, snad by se ptali po štěstí a cíli.
Však zrušivše styk přátelský v tvář tváří, než prvním krokem dál se rozcházejí, vždy jedni druhé překřičet se snaží.
„Sodoma, Gomorrhaí" tak noví klejí, a druzí: „Pasifae v krávu vchází, by přiběh* býček za vilností její."
Jak jeřábi, jichž na Rifaejské srázy část letí a část tam, kde písek tuší, - těm slunce nemilé a těm zas mrazy -
jde s námi a jde od nás zástup duší
a s pláčem se zas k prvým zpěvům vrátí i k volání, jež více jim snad sluší.
A vidím k sobě zase pospíchati
ty, kteří před chvilenkou u mne byli, svou zvědavostí dále zaujati.
Já, jemuž dvakrát vděk svůj projevili,
„Duše, jež," řek' jsem, „jisty jste si v hloubi, že blaženosti dojdete v své chvíli,
tam na světě, já říkám bez vší chlouby, údy své nenechal jsem, ale celé tělo zde mám i s krví a i s klouby.
Sem vzhůru jdu, bych slep už nebyl déle: Nahoře milost získává mi Paní, že s vámi kráčím v smrtelném svém těle.
Jestliže brzo splní se vám přání
a nebe přijme vás, jež bez výhrady oblaží láskou na své širé pláni,
abych to napsal, povězte mi rády,
kdože jste vy a kdo jsou ti v tom davu, jenž vzdaluje se za vašimi zády?"
33
36
39
42
45
48
51
54
57
60
63
66
304
Jak horal drsný zmaten ztrácí hlavu a plaše rozhlíží se oněmělý, když do města se pustí na výpravu,
tak také stíny, když to uslyšely. Ale když úžasu zas byli prosti, jemuž duch vznešený se mírnit velí,
„O ty, jenž přišels v blahoslavenosti do našich krajů," řek' ten prvý zase, „bys k lepší smrti sbíral zkušenosti!
Lid, který s námi nejde, zhřešil v Čase tím, pro co ,Královno' kdys při oslavě vítězství Caesar volat slyšel na se.
Sodoma na sebe tak vyčítavě, jak slyšel jsi, jen proto cestou křičí a studem žáru pomáhají právě.
Byl hermafrodit hřích náš; že se příčí však řádu lidskému a že jak němé dobytče jsme se poddávali chtíči,
pro hanbu svou, než odtud odejdeme, té, která zhovaděla v přestrojení dřevěné krávy, trest a jméno čteme.
Teď naše muky znáš i provinění;
kdybys však chtěl i v jménech všech zde znát nemohu povědět a času není.
Co mne se týká, povím ti jen krátce: Jsem Guido Guinizelli, a zde nyní čistit se smím, před koncem začav kát se."
Jak v Lykurgově smutku oba syni
se pohnuli, když matku zhlédli znova, tak já se hnul, však spíš jak ve svatyni,
když slyšel jsem se toho pojmenovat, jenž otcem mým i každého, kdo tvoří skládání sladce milostná a nová.
Já šel jak ten, kdo v myšlenky se noří, neslyše, mlčky na něj pohlížeje, blíž nemoha pro oheň, jenž tam hoří.
305
Když syt pak byl jsem jeho obličeje,
já k službám se mu nabíd* z upřímné té
věrnosti, které každý víru přeje. IOS „Stopa," on řekl, „již tvé mnohaleté
přátelství ve mně nechává, je stálá,
že nevyhladí ji snad ani Léthé. I08 Však pravdu-li tvá slova přísahala,
pověz mi, jaká věc to způsobila,
že řeč i zrak tvůj láskou ke mně sálá?" ,„ Vyznáni lásky    A já: „To sladkých veršů tvých je síla, k poesii. pro něž, pokud řeč naše bude zíti,
i stopa jejich inkoustu nám milá." II4 „O bratře, ten, jejž prstem ukáži ti,"
řek', ducha ukázav při samém kraji,
„víc z mateřštiny doveď vytěžiti. „7 Jak veršem milostným tak prózou bájí
překonal všechny, ač jej hlupci haní
a toho z Limousinu v úctě mají. 120 Víc nežli pravdy dbají povídání
a soud si tvoří, uměleckých zásad
a rozumu se nepoptavše ani. I23 Guittonu staří začali tak jásat
s křikem jej chválíce, až pravda čistá
se zjevila a přestali ho hlásat. I2g Však je-li ti ta výsada tak jistá,
že přivede tě v klášter cesta vaše,
v němž je sám Kristus opat pro ta místa, I29 za mne mu řekni tolik z Otčenáše,
kolik nám ještě v tomto světě chybí,
kde pokušení nám už není snášet." I32 Pak, že snad jinému rád ustoupil by,
jenž byl mu poblíž, v ohni ztratil se mi,
jak ve vodě se ke dnu noří ryby. ,35 K tomu, jejž ukázal mi mezi všemi,
já šel a řekl, že mu v blízké době
má touha chystá místo v krásné zemi. Is8
306
On bez rozpaků pohovořil sobě:
„Taka^ ponete. w prošbie twojej bacz§, že sie. nie mog§, ni chce taič tobie.
Ja Arnold jestem, co špiewam i placze;, przypominajg.c swoje zaszle szary, rad szczescia dniowi, že go wnet obacz£
Teraz przez mocy, co ci wladz§ daly isč tu przez schody na szczyt góry siny, przypomnij sobie w por§ moje žaly."
Pak zmizel v ohni, jenž s nich smývá viny,
307
ZPĚV DVACÁTÝ SEDMÝ
Určeni času: je asi 6 hodin večer.
„Blahoslavení čistého srdce" -další (a zde poslední) blahoslavenství (Matouš 5, 8).
Jako když paprsky své prvé nechá dopadat, kde krev vylil Tvůrce jeho, když pod vysokou vahou Ebro spěchá
a nónou žhne proud Gangu mohutného, tak stálo slunce. S dnem už bylo amen, když slétl anděl zjevu radostného,
jenž na kraji stál, venku mimo plamen. „Beati mundo corde!" slyším vzrušen hlas živější než náš a stojím zmámen.
Potom: „Dál nelze, dokud, svaté duše, plamen vás nesžeh'; vejděte v tu chvíli, ať s druhé strany zpěv vám nezní hluše!"
Tak pravil nám, když jsme mu blíže byli; úzkost z té řeči zchvátila mne prudce jak člověka, jejž v jámu položili.
12
15
308
Naklonil jsem se nad sepjaté ruce a v oheň patře myslel v uděŠení na lidi, jež jsem vídal hořet v muce.
Vůdcové ke mně stáli obráceni a Vergilius řek': „Můj tady synu, může být trýzeň, smrti však tu není.
Jen vzpomeň, vzpomeň, jak nás bez závady Gerion dolů snes', a ted, kdy Bohu jsme tady blíž, ty obáváš se zrady?
I když svým tělem budeš věků mnoho ponořen v plameni, jenž plápolá tu, nezkrácen o vlas vyjdeš z žáru toho.
Myslíš-li ale, že tě pouze matu,
pojď blíž a svědectví zde opatř sobě rukama svýma na lemu svých šatů.
Nuž odhoď, odhoď bázeň, jež je v tobě, obrať se sem a dále kráčej smělý!" Však já i proti vůli stál jak v mdlobě.
Když viděl pak, že stojím zatvrzelý,
zamračen trochu řek': „Nuž pohleď, synu, od Beatrice tato zeď nás dělí."
Jak Pyram prociť ještě při Thisbinu jménu a umíraje pohleď na ni, když zbarvila krev sklizeň rnorušinu,
já zatvrzelost necítil už ani
a k Vůdci vzhlédl jsem, to jméno slyše, jež v mysli mé se prýští bez ustání.
Tu hlavou potřásl a pravil tiše:
„Což zůstanem...?" Pak jako na pachole se pousmál, jež vábí jab'ko s výše,
a prvý vešel v plamenné to pole,
Statia poslav za mne až, jenž dlouhý čas odděloval nás tam cestou dole.
Já v ohni octnuv se, byl bych hned z touhy po chladu do skla vařícího skočil, tak žár tam sálal z ohnivé té strouhy.
309
„Pojďte z, požehnaní Otce mého" - slova Vykupitelova k spaseným v soudný den.
Básnici ulehnou na schodech, neboť po západu slunce nelze stoupali výše (sto. Očistec, VII, 53-60).
Však sladký Otec můj vždy řeč tak stočil, že o Beatrici dál mluvil ke mně, rka: „Zda se mi, ze zrim uz její oci!
Tamodtud hlas nás veď, jenž zpíval jemně, a my dbali jen, co říká o naději, a k cestě zpět Šli, jež míří v témě.
„Venite benedicti Patris mei!"
zaznělo uvnitř jasů, jež tam plály, že oslněn jsem nesnes*, jak se skvějí.
Hlas dodal: „Slunce klesá, tmí se v dáli. Pospěšte si a jděte chůzí stálou, dokud i západ tmou se nezahalí."
Stoupala cesta směrem vzhůru skálou, a před sebou já clonil slunce, které mělo už ke sklonku jen dráhu malou.
A než jsme přešli stupně kolikeré,
pro stín, jenž zhas', my cítili, že vzadu slunce už zapadlo a tma se dere.
A dřív než obzor stejný do základu byl po všech částech nesmírné své říše a než noc měla všude plnou vládu,
schod za lože z nás každý vzal si tiše, neboť nám hory povaha teď vzala spíš možnost nežli chuť snad stoupat výše.
Jak přežvykováním se znenadála utiší kozy, když dřív po pobřeží každá se pasouc čile pobíhala,
a co žhne slunce, tiše v chládku leží s pastýřem, jenž se o hůl opíraje stojí a takto opřen všechny střeží;
a jako hlídač, když už všude tma je, při tichém stádu nocuje vždy čilý, aby snad šelma nerozehnala je -
tak my tři spolu byli jsme v té chvíli, jak koza já, jak pastýři zas oni, co s obou stran se skála nad nás chýlí.
54
57
60
63
66
69
72
75
78
81
64
87
310
Dantův třetí sen v Očistci.
Výstup k ráji pozemskému.
Tak jeskyně nám výhled značně cloní, ale i tak jsem hvězdy zřel, jak planou a jasnější než jindy světlo roní.
Hledě a přemítaje, jednou ranou
zmožen jsem spánkem, který častokráte zví noviny, dřív než se skutkem stanou.
V té hodině, kdy horu v záři zlaté z východu Cytherejka ozářila, jež ohněm lásky vždy má nitro vzňaté,
mladá a krásná paní se mi snila, jež po louce se zvolna ubírajíc trhala kvítí a tak promluvila:
„Ať zvědí, kdo se na mé jméno ptají, že Lia jsem, mé krásné ruce bílé na věnec květy kolem shledávají.
Zdobím se, patříc v zrcadlo své milé, .. co Ráchel se zas v jejím zalíbilo, že vysedává před ním každé chvíle.
Jí do krásných si očí hledět milo,
jak mně zas rukou vínek chystat skráni: ji hledění a mne zas těší dílo!"
A tu už pro jasy, jež za svítání
tím vzácnější by pocestným se zdály, Čím cestou zpět blíž vlasti lehli k spaní,
tmy na všech stranách na ústup se daly a sen můj s nimi; vstal jsem tedy hbitě vida, že velcí Mistři také vstali.
„To sladké jablko, jež ostražitě tolik jich hledá a s tak velkou péčí, dnes utiší tvůj hlad a nasytí tě."
To Vergil ke mně užil této řeči a nikdo, myslím, neobdržel darů, které by byly příjemností větší.
Taková touha přišla na mne v žáru, abych byl nahoře, že každým krokem "cítil jsem křídla růst k té cesty zdaru.
9°
93
96
99
102
105
108
111
114
117
120
123
311
Když schody přeběhli jsme takřka skokem a octli se, kde vrch už výše neční, pohlédl na mne Vergil bdělým okem Vergilius se loučí a náhle pravil: „Synu můj, žár věčný s Dantem... j časný zřels a dospěl už v ty kraje,
kde průvod můj lze míti za zbytečný. Já veď tě, důvtipem si pomáhaje: Teď můžeš za vůdce svou vůli vzíti, sráznost i těsnost cest už zdolána je. Tam slunce viz, jež do čela ti svítí,
viz trávu, keře, květy s krásným stvolem, jež sama země ze sebe tu nití. ... slibuje mu,     Než přijdou krásné oči, jež svým bolem Ze brzy přijde        mne pohnuly jít k tobě v místo stmělé,
Beatrice... .
tady si seď či procházej se kolem. Nečekej slov a pokynů mých déle: ... a dává mu        svobodnou, zdravou dostals vůli s nebe, moc, aby jednal      a cnyba nehovět jí. Na tvém čele
podle vlastní        . .
vůíeM j a korunou i mitrou věnčím tebe!
ZPĚV DVACÁTÝ OSMY
Vstup do lesa, ráje pozemského.
Vzpomínka na piniový les Chiassi (u Ra-venny) na břehu Jadranu.
Rajská říčka Léthé.
Zblízka i dovnitř chtěje popatřiti v ty božské, živoucí a husté háje, v nichž mírněji den nový očím svítí,
svah zanechal jsem déle nemeškaje a zvolna ubíral se dovnitř země, jež kolem voněla jak vůní ráje. ^
Vanutí sladké, jež dolehlo ke mně, bez proměny jsem cítil na svém čele ne rychlejší než vzduch, když vane jemně
a jím se ratolesti rozechvělé
v tu stranu všechny vesměs nahýbaly, kam první stíny svatá hora stele,
však z poloh svých se nevychylovaly tak, aby ptáčci na nich, zpiti jasem, zpěvy své provozovat přestávali.
Vítali ale radostným svým hlasem ty prvé vánky, jež k nim náhle ústí provázejíce jejich verše basem,
jak šelest s větve k větvi zdá se růsti pinií lesem v Chiassi na pobřeží, když Aiol scirocco ven z měchu pustí,
A zašel jsem už do zeleně svěží starého lesa tak, že mohu místa, kudy jsem vešel, dohlédnout jen stěží;
tu dál mi jiti nedá říčka čistá,
kde jejím prouděním, jež břehy myje, kloní se vlevo tráva mladolistá.
A s každou vodou, jež zde nejČistší je, smíchány by se nečistoty zdály tam proti té, v níž nic se neukryje,
ačkoli tmavá ve stínu se valí,
jenž slunci ani luně pod svým mrakem prosvitnout chvilku nedá, jak je stálý.
Já stanul nohama, však přešel zrakem přes říčku tam, kde byla svěží tráva a svěží zeleň v listí všelijakém.
A tam se zjevila mi, jak se stává, že věc se zjeví, která náhle zcela myšlení všechno k sobě připoutává,
zpívajíc v chůzi paní osamělá, jež v květech kvítí trhala, jímž její cesta se na všech stranách něžně skvěla.
„O paní krásná," řek* jsem, „kterou hřejí paprsky lásky, soudíc podle toho, co vidím zářit na tvém obličeji,
kéž žádost má tě nerozhněvá mnoho, prosím-li, abys k říčce přistoupila, ať já, co zpíváš, dobře slyšet mohu.
Mně připomínáš, kde a jaká byla Proserpina, když tehdy matku svoji o sebe, sebe o květ oloupila."
Jak s nohama když přimknutýma stojí a potom zvolna roztančí se žena, však od sebe je sotva poodpojí,
přes kvítka žlutavá i přes červená tak ke mně spěchala ta krásná paní, očima cudně k zemi odvrácená;
pak přistoupila blíže na mé přání, že sladké tóny i s významy svými vstříc přicházely mému naslouchání.
Když octla se už tam, kde přes traviny vlnky té krásné bystřiny se lejí, pohlédla na mne s víčky zdviženými.
Jas, myslím, nevyšlehl zářivěji
zpod víček Venuši, když znenadála ji proti zvyku poranil syn její.
„Neboť potěšil jsi mě, Hospodine, činy svými..." -gi. £alm 5.
Mate Ida vysvětluje Dantovi povahu ráje pozemského.
Na druhém břehu vzpřímena se smála, v rukou svých držíc pestrý květ, jejž lícha té země bez semene vydávala.
Tři kroky dělila nás říčka tichá,
však Hellespont, pro Xerxa místo brodu, jímž posud brzděna je lidská pýcha,
Leander neměl v zášti víc, když vodu tu přeplouval do Séstu od Abydu, než já tu řeku, že je bez přechodu.
„Jste tady nováčci, a že já v klidu," začala, „usmívám se na tom místě, jež určil Bůh za hnízdo všemu lidu,
vy podivujete se tomu jistě,
však žalmem Delectasti, jejž teď pěji, vám z mraků ducha vzejde světlo čisté.
Ty vpředu, co bys slyšel nejraději, jen pověz mi, a já ti zprávu podám, jak prosils mne a jak si sama přeji."
„Šumění lesa," řekl jsem, „a voda
v srdci mém s tím, co dřív mi pověděno, jsou v rozporu a není možná shoda."
A ona: „Povím ti, kde má to všechno svou příčinu, co budí v tobě podiv, a vyjasním, co je ti zahaleno.
Nej vyšší Dobro, jež jen dobro plodí, stvořilo k dobru člověka a dalo mu tady věčné blaženosti podíl.
Svou vlastní vinou pobyl tu jen málo, svou vlastní vinou nebeské ty dary plemeno lidské v pláči promrhalo.
Ze poruchy, jež dole tvoří páry z vody a ze země, jak pod oblohou výš táhnou se za slunečními žáry,
člověku činit nepříjemnost mohou, zdvihla se hora mimo dohled očí a od svých pat je prosta všeho toho.
69
72
75
78
81
84
87
90
"93
96
99
102
315
Vítr zde není působen poruchami atmosfé" rickými, ale pohybem nebeské klenby, „živého vzduchu".
Rostliny ráje pozemského prosycují svou plo-divou mocí vzduch, který je přenáší na zemi.
Vody v ráji pozemském nejsou Živeny deštěm, ale proudí ze stálé vůle Boží-
Je tu Léthé, řeka zapomnění, a Eunoe, řeka paměti všeho dobrého.
Ježto se s prvou klenbou kolem točí
všechen ten vzduch, když do kroužení jeho nějaká překážka snad nezaskočí,
zde do té hory, která do živého
vzduchu ční volná, tento pohyb bije a les, že hustý je, tak šumí z něho.
A když strom pohybem tím stržený je, vzduch prosycuje síla jeho plodná, a vzduch ji v kroužení zas kolem šije;
a druhá země sama sebou hodna i nebem takto oplodněna zase na stromy různých sil je přeúrodná.
To slyšíce už by se lidé v čase tak nedivili, že tam bez semene zjevného stromek někdy ujímá se.
A věz, že svatá pláň, jíž nyní jdeme, plna je semen rozličného býlí a plody skrývá u vás nesklízené.
Voda, již vidíš, nepramení z žíly, již pára živí, chladnem proměněná, jak živí řeku měnící se síly,
však studnice ji lije neproměnná, která jen z vůle Boží brati smí si, co dává na dvě strany otevřena.
Zde s onou silou stéká jako kdysi, jíž upomínky hříchu shlazovány, tam v mysli paměť dobrých skutků křísí*
Tady se Léthé, tam však s oné strany Eunoe zvou ty vody, neúčinné, nejsou-li zde i tam dřív ochutnány.
Vzácnější všeho je proud, jenž tu plyne; a ač tvá žízeň napila se dosti, že nemusím ti říkat věci jiné,
přídavek ještě dám tvé zvídavosti;
snad stejně vzácný je zvuk mého hlasu> když nad slib daný déle tě tu hostí.
105
108
111
114
117
120
123
126
129
132
135
138
316
Básníci, kteří za pradávných časů zpívali zlatý věk a jeho štěstí, o tomto miste snili na Parnasu.
Zde bez viny moh' kořen lidstva kvésti, zde jaro vždy, zde plody vždy též byly, zde to je nektar, o němž tolik zvěstí."
Já tázavě se otočil v té chvíli
k básníkům, a když viděl jsem, že slova poslední s úsměvem si pochválili,
tvář k paní krásné obrátil jsem znova.
ZPÉV DVACÁTÝ DEVÁTÝ
„Blahoslavení ti, jichž přikryty jsou hříchy..." -31. £alm, 1.
Zpívajíc jako žena láskou vzňatá, ke konci slov svých dále připojila: „Beati, quorum tecta sunt peccata!"
A jako lesním šerem jedna víla pospíchá, aby slunce uviděla, a druhá, aby před ním se zas skryla,
tak ona proti řece zacházela, jdouc břehem tam, a já s ní stejně tady týmž drobným krokem, jaké ona dělá.
Sto kroků neušli jsme dohromady, když břehy zahnuly se znenadání, že k západu jsem otočil se zády.
Daleko ještě nebyli jsme ani,
když ke mně náhle obrácena zase „Hleď, bratře můj,.a slyš!" mi řekla paní.
318
Káráni Evy, že neposlušnosti Zavinila pro lidstvo ztrátu slastí ráje pozemského.
Vzýváni Mus s jejich sídla Helikónu, s Uranii, musou hvězdářství, v čele.
Sedm zlatých svícnů - symbol sedmera darů Ducha svatého.
A ejhle, náhle ve velikém jase celý les rozzářil se plný krásy, že napadlo mne, zda snad neblýská se.
Ze ale blesk, jak přijde, tak se ztrácí, tenhle však zářil víc, čím trval déle, já v myšlenkách si řek5: „Co je to asi?'*
Tu nesl se zvuk melodie vřelé
zářícím vzduchem, a já, Evo, tebe káral jsem pro tvé počínání smělé.
Neb tam, kde poslouchala zem i nebe, stvořená teprv žena nezůstala, pod žádný závoj nechtěla skrýt sebe.
Kdyby vsak byla pod ním zbožně stála, dřív bych byl cítil blaha nevýslovná, jež trvalejší byla by, ba stálá.
Co slastí věčných předchutí já zrovna
., opojen šel a být jí přeplněný nebyla nikterak má touha skrovná,
před námi jako oheň zanícený
vzduch zjasněl pod větvemi zelenými a ve zpěv změnily se sladké steny.
O svaté panny, hladu, postu, zimy jestliže pro vás zakoušel jsem v žití, teď přicházím k vám s potřebami svými.
S družkami Uránie ať mě vznítí a posílí mě nápoj z Helikónu myšlenky těžké versi vyjádři ti.
O málo dále sedm zlatých stromů ukazoval mi prostor s šalebností, jenž táhl se od nás až k místu tomu.
Když však jsem u nich stál už blízko dosti,, že předmět společný, jenž smysl klame, neztrácel z rysů svých nic vzdáleností,
ta mohutnost, již pro svůj rozum máme, co svícny, jimiž byly, postřehla je a Hosanna že v zpěvu posloucháme.
18
21
24
27
3°
33
36
39
42
45
48
51
3J9
V záři a za sladkých melodií blíži se tajemný průvod.
Vzývání Panny Marie.
Povrch těch svícnů krásně blyskotaje jasněji zářil nežli měsíc v bdění půlnočním, když tvář jeho úplná je.
Já obrátil se plný podivení
k Vergilii, jenž mi odpověděl s tváří, na které méně úžasu též není.
Pak vrátil jsem se zas k těch svícnů záři, které k nám pomaleji přicházely, než mladé nevěsty jdou před oltáři.
Paní mě okřikla: „Proč hoříš celý?
Co oči tvé v těch živých světlech slídí, jak to, co vzadu jde, by neviděly?"
Tu za nimi jak za vůdci já lidi
spatřil jsem v bílých šatech kráčející, že bělost taková se neuvidí.
Voda mně třpytila se po levici,
a na ni pohlédnuv, svůj obraz z boku jsem uviděl jak v ploše zrcadlící.
Když místo našel jsem při jejím toku, že překážku jsem měl už pouze v řece, abych lip viděl, zastavím se v kroku
a spatřím plaménky vpřed ponášet se, takže vzduch nechávaly v barev plání a měly vzhled, jak když se táhnou štětce;
tak dělilo se jejich malování
na sedm pruhů, jež v těch barvách plály, z nichž slunce luk a pás má délská paní.
Ty korouhve se nazad zvětšovaly
víc, než jsem dohleď, a jak zdálo se mi, od sebe krajní deset kroků stály.
Pod nebem zářícím tak jasy všemi kráčeli po dvou, každý roven knězi, dvacet a čtyři starci s liliemi.
Zpívali všichni: „Požehnánas mezi dcerami Adama a požehnány tvé krásy na věčnost, jež nezná mezí!"
320
Když ode mne za řekou s druhé strany ty svěží traviny a květy déle nebyly průvodem už ohýbány,
jak nebem za světlem jde světlo skvělé, za nimi přicházelo zvířat čtvero, zelený věnec z listí na svém čele.
Šestero křídel měla, každé pero pak plno očí; Argus takovými by díval se, kdyby byl nekles* v šero.
Na jejich popis plýtvati teď rýmy, Čtenáři, mně se nijak nevyplácí, já lakotit už musím slovy svými.
Cist Ezechiele dej sobě práci, jak přicházeti ze studené říše viděl je v ohni, vichřici a mracích.
A jak on o nich na svých stránkách píše, tak byla tam, však co se peří týká, než s ním, já s Janem shoduji se spíše.
Prostor, jenž mezi těmi čtyřmi vznikal, zabral vůz dvojkolý, pln slávy ráje, tažený hrdlem Noha kouzelníka.
Mezi středním a třemi pruhy s kraje Noh protlačil se perutí vždy jednou, žádný však nepřetrh', vzduch protínaje.
Rozpínaly se výší nedohlednou. Pokud byl ptákem, zlato údy jeho, jinak se měnil z bílé na červenou.
Ani Rím Augusta či Afrického
takovým vozem nevez' při odměně, a sluneční vůz chůd je vedle něho,
ten vůz, jenž pro modlitby zbožné Země zabloudiv, shořel na nebeské pláni, když Joviš spravedliv byl přetajemně.
Při kole pravém tančily tři paní: z těch jedna stvoření tak rusovlasé, že v ohni nebyla by k uhlídání;
321
druhá pak jak by naveskrz i v mase jen ze smaragdů udělána byla; třetí jak čerstvý sníh se zdála zase.
Hned zdálo se, jak táhla by je bílá, hned červená, a jak ta pěla právě, druhých dvou chůze hned se proměnila*
Při levém kole ženy čtyři hravě
tančily v rouchách nachových, jak chtěla z nich jedna, jež tři oči měla v hlavě.
Když vzdálila se skupina ta celá,
dva starci šli, jichž roucho nestejné je, však stejné chování i způsob těla.
Mně o jednom z těch dvou se zdálo, že je žák Hippokrata, jejž příroda dala těm živočichům, kterým nejvíc přeje.
Snah opačných tvář druhého se zdála, jenž lesklý meč svůj ostrý v ruce třímal,, že bázeň mne i přes proud popadala.
Pak pokorných čtyř starců jsem si všímal a za všemi osamělého kmeta, jenž s tváří bystrou přicházel a dřímal.
A těchto sedm jako první četa oděno bylo, jenže kolem hlavy z lilií zahrádka jim nerozkvétá,
však růže spíš, květ rudě plápolavý jim od obočí výš jak oheň svítí, jak řek' by ten, kdo z dálky jen se staví-
Když proti mně byl vůz, já hromobití zaslech' a zdálo se, že dál je lidu převznešenému zakázáno jiti. .
I stanuli jak první vlajky v klidu.
322
ZPÉV TŘICÁTÝ
Čtyřiadvacet starců z průvodu se obrací k vozu. Jeden volá Beatrici slovy Písné písní (4, 8): „Přijď, choti, s Líbá-
nu.'
na hlas takového kmeta."
„Požehnán, jenž
přicházíš'1
(Matouš 24, g).
„Plnými hrstmi
sypte lilie,"
slova Vergiliovy
Aeneidy (6, 883).
Tu Veliký Vůz prvotního nebe, jenž nezná nikdy východ ani západ, jen mrakem viny zastíraje sebe,
a učí povinnosti své se chápat
tam všechny tak, jak Velký Vůz náš činí, když plavci dává správný směr a nápady
bez hnutí stanul. Pravdivý lid nyní, jenž dříve kráčel mezi ním a Nohem, k vozu pohleď jak k míru dobrodiní.
A jeden z nich, jak byl by seslán Bohem, „Veni, sponsa de Libano" v svém pění
třikrát zvolal a po něm všichni kolem. Jak svatí při posledním zatroubení zdvihnou se rychle, každý ze své skrýše, a nový hlas svůj v Alleluja změní,
právě tak na tom voze božské výše zdvihlo se sto ad vocem tanti senis poslů a služebníků věčné říše.
Ti říkali: „Benedictus, qui venis" a svrchu kolem sypajíce kvítí: „Manibus o date lilia plenis."
Já viděl už, co den se zvolna nití, východní stranu planout jako růže, když nebe jinak všude jasně svítí,
a východ slunce soumrakem tak zúžen, že pro výpary, jež jas jeho zmenší, člověk naň dlouho klidně hledět může.
Tak v květinovém mraku, jenž ji věnčil, jak ruce andělské jej stále nový střásaly uvnitř povozu i zvenčí,
323
39
42
45
na bílé roušce závoj olivový,
v zeleném plášti uviděl jsem Paní,
jak ohněm oděnou v šat purpurový. 33 A duch můj, jemuž dlouho podle přání
se nestalo, by v její přítomnosti
úžasem stržen byl až k omdlévání, 3s
ač očima se nedověděl dosti
a jenom z ní v něj vcházela ta síla, zchvácen byl dávné lásky mohutností.
Jakmile do očí mi zase bila
moc vznešená, jež kdysi, sotva z šatů dětských jsem vyrostl, mne poranila, *
já vlevo s úctou obrátil se v chvatu, tak jako robátko hned k matce běží, když úzkost má, Či zármutek, či ztrátu, . abych řek5 Vergilovi: „Drachma stěží krve mi zbývá, aby netřásla se: dávného ohně dech zas cítím svěží." 4g Vergilius zmizel. Však Vergil, Vergil zanechal nás zase
zde prázdny sebe, Vergil, otec sladký,
kterému odevzdala mne k mé spáse. 5t
Co ztratili jsme vinou dávné matky, omytým očím malá byla míra,
aby se k slzám nevracely zpátky. 54 Beatrke „Dante, že Vergil pryč se odebírá,
oslovuje Danta. %y y ^
neb k pláči ještě jiný meč tě ztýrá." A podobnou pak loďstva admirálu,
jenž povzbuzuje se zádi i s přídi
lodníky druhých lodí do zápalu, g0 na levém kraji vozu náhle vidím,
když ohlédnu se, jméno svoje slyše,
jež zapsat zde jen nutností se řídím, 63 Paní, jež předtím zjevila se s výše
oděna v roucho andělské své slávy,
jak na ten břeh sem na mne zírá tiše. 66
57
324
Ačkoli závoj, jenž jí kolem hlavy
zelení Minervinou splýval s čela,
nedal mi poznat výraz její pravý, 69 v chování ještě královsky jsouc smělá,
dál hovořila jako ten, kdo věstí,
nakonec nechav slova hněvu vřelá: 72 „Jsem Beatrice! Hleď můj pohled snésti!
Jak to, že na horu jsi přijít ráčil? ^ Nevěděls, že zde člověk najde štěstí?" 75
Pohled můj v pramen paď, však hned jsem radši,
spatřiv se tam, jej pozdvihl výš k trávě,
takový stud se na mé tváři zračil. 78 Jak matka synu, taková se právě
zdála mně pyšná, neboť přitrpčelý -
nám chutná pokrm v drsných dobrot šťávě. 81 Když ona zmlkla, andělé hned pěli Andělé zpívají        najednou: „In te, Domine, speravi" počátek Zaimu        vgak dál než k pedes meos nedospěli. 84
50.: „V Tebe, . ,
Hospodine, Tak jako sníh se mezi stromy vpraví
jsem doufal... po hřbetech italských, kam zamrzaje
nohy me' byl svát a zhuštěn větry z břehů Sávy, 87
pak v sebe sám se scvrkává a taje, když od jihu van horký letí v spěchu, jak svíčku taví žár, jenž nad ní vlaje, 90
tak jsem tam stál bez slz a beze vzdechů, dřív nežli ti, co pějí na znamení nebeských sfér, mi pěli pro útěchu. 93
Však když jsem poznal v jejich sladkém pění soustrasti se mnou víc, než kdyby řekli: „Proč, Paní, působíš mu pokoření?", 96
led, který srdce svíral mi, teď změklý změnil se v dech a vodu, až mi jeho krůpěje proudem z úst a očí tekly. 99
Pak stále s vozu, s boku řečeného, vzpřímena k zbožným podstatám zas ona hlas obracela promlouvání svého: 102
325
Beatrice mluví k andělům a kárá Danta, že po její smrti se jí odcizil a dal se na scestí tak.
... ž« bylo nutno ukázati mu za-tracence v pekle, aby byl přiveden k spáse. Za vůdce vybrala mu Vergilia.
„Váš den je věčný, takže žádná clona ať noci nebo spánku nezastírá vám žádný krok, jejž svět svou cestou koná.
Proto má řeč se k vám zde neupírá, však tomu tam, jenž pláče, spíše svědčí, by vin i žalu byla stejná míra.
Nejen těch velkých kruhů věčnou péčí, jež podle toho, jak jim hvězdy káží, semeno vrhají, však mírou větší
přispěním Božích milostí, jež sráží
svůj déšť a z par tak vysokých jej svádí, že oči dohlédnout tam nedokáží,
ten zde tak obdařen byl ve svém mládí, že vidět jej by byla radost pravá, jak osvojil si zvyk, jejž máme rádi.
Však horší, zpustlejší se půda stává zlým semenem a nedbáním tím více, čím víc jí sama země síly dává.
Nějaký čas ho drželo mé líce, a ukazujíc mu své mladé oči, já pravým směrem vedla jsem ho sice,
však na práh věku druhého když vkročil můj dívčí čas a já se proměnila, mně odcizil se, k jiné pohled stočil.
Když jsem se z těla k duchu vyvýšila a přibylo mi půvabů i ctností, míň vítaná jsem byla mu, míň milá,
až obrátil se k cestě nepravosti
a za přeludy dobra kráčel chvatně, jež bez plnění vždy se slibů zhostí.
Vymáhat také málo bylo platné
mu vnuknutí, jímž v snách i jindy zpátky volala jsem ho z cesty marnotratné.
Tak hluboko už klesl, že byl krátký prostředek jakýkoli k jeho spáse, leda jej zavést v zatracenců zmatky.
105
108
114
117
120
Í23
126
129
132
»35
138
326
Proto já k bráně mrtvých vydala se a tomu, jenž jej vyvedl z hrůz loží, prosby své předložila s nářkem v hlase.
Porušen byl by vznešený řád Boží, kdyby měl přejít Léthé a k té stravě sklonit se lačně, aniž daň dřív složil
té lítosti, jež pláče usedavě."
327
ZPĚV TŘICÁTÝ PRVÝ
Ostřejší výtky Beatriciny.
Doznání Dantovo.
„Ty s druhé strany proudu posvátného," hrotem své řeci poznovu mne raníc, když dala mi už zkusit ostří svého,
dál bez meškání promluvila Paní, „rci, je to tak? K té těžké obžalobě zde připojit se musí zpovídání."
Já ochromen tak stál a zmaten v sobě, že pohnul se mi hlas, však jenom tiše, a než z úst vyšel, zhasl v téže době.
Po chvíli řekla zas: „Nač rozmýšlíš se? Mluv, neboť upomínky, jež tě děsí, nesmyla ještě voda této říše."
Zmatek a bázeň spolu v divné směsi takové „Ano" z úst mi vynutily, že slyší je, kdo zrakem pomůže si.
328
Jako když s velkým napětím se střílí,
prasknouti může luk i struna kuše
a šíp pak méně prudce dojde k cíli, 18 tak pod tou tíhou sklesla i má duše,
vyřinulo se plno slz i vzdechů
a v samém hrdle hlas mi uvíz' hluše. 2i Ona: ,,Měls touhu po mně za útěchu,
která tě vedla k Dobru nad hvězdami,
nad něž nic není lidem ku prospěchu. 24, Jaké to byly záseky a jámy,
které ti v cestě překážely asi,
že naděje vpřed jít ses takto vzdal mi? a7 A jaké přednosti a jaké krásy na čele jiných zjevovaly se ti,
že ses jich držel jako zdroje spásy?" 3o Nemoha trpký povzdech zadržeti,
já k odpovědi sotva nabyl hlasu,
který mi na rtech zmíral pro dojetí. 33 D aiH doznání...   S pláčem j sem pravil: „Klamné věci času
svedly mé kroky s pravé cesty k ráji,
jen co tvář vaše skryla mi svou krásu." 36 ... a další výtky.   „Nadarmo," řekla, „zde se hříchy tají,
přistižen byl bys ihned při pokusu
zakrýt svou vinu, neboť soudce zná ji. 39 Ale když hříšník sám se vyzná z hnusu
svých hříchů všech, hned na nejvýšším dvoře
točí se proti ostří kolo brusu. 4a Abys však cítil ještě větší hoře
pro vinu svou a nedostal se v scestí,
až uslyšíš zpěv Sirén stoupat s moře, 45 zanechej setby slz a pro své štěstí
poslechni, jak tě pohřbené mé tělo
k opaku ještě více mohlo vésti. 48 Co v přírodě, co v umění víc mělo
pro tebe kouzla než mé tělo krásné,
jež měla jsem a jež teď zpráchnivělo? 51
329
lítost.
Když smrtí mou ti vyschly všechny časné prameny slasti, co tě ve své síti
drželo ještě tam, kde všechno hasne? 54 Zajisté měl jsi ihned pospíšiti při první střele zklamání a bolů ke mrlě, jež taková už přestala jsem býti. 57 Neměly ohýbat tvá křídla dolů, abys víc ra^n snes', ani dívčí víčka ani slast jiná s marností svou spolu. 60 Holátko ptačí dvě tři rány vyčká, však před očima opeřených ptáků i síť i luk jsou jenom marná hříčka." 63 Zahanbení a      Jako když dítě přijde do rozpaků
výčitky slyšíc, až mu rudnou uši, jak hanbí se tak pro svou špatnou známku, 66 tak stál jsem. „Když máš," řekla, „bolest v duši pro výtky mé, rač vousy pozdvihnouti, a ještě větší žal tě potom zkruší." 69 S odporem menším pevný dub se zhroutí za vichrů, ať už v naší zemi vějí, či z krajů Jarbových až musí douti, 72 nežli já bradu zdvih' co nejvzdorněji. Když místo „obličej" mi řekla „vousy", dobře jsem vycítil jed v řeči její. 75 A oči mé hned také povšimnou si, že dokončivše možná práci svoji andělé přestali už květy trousit, 78 a spatřil jsem, ač ještě v nepokoji, Beatrici, jak hledí k živočichu, jenž v jedné osobě má přirozenost dvojí. 81 V závoji svém, za vodou na trávníku nad sebe bývalou tak vynikala,
jak kdysi srážela žen jiných pýchu. 84 Žahavka lítosti mě pobodala,
že věc, již nejvíc kdy jsem milovával, nejvíce nepřátelskou se mi stala. 87
330
Dante ztrácí vedomí -Matelda pak ho noří do řeky Léthé.
„Pokropíš mne..."
„Ty tři" - Víra, Naděje a Láska.
Dante před
oěima
Beatricinýma.
Poznatek viny tak mi srdce zavál,
že pad' jsem přemožen, a jak jsem trpěl, ví nejlíp ten, kdo popud k tomu dával.
Když k sobe přišel jsem, ta, kterou prvně tady jsem uviděl, zas byla u mne, a já ji v strachu prosil: ,,Drž mě, drž mě!",
neboť mě ztopila v té řece šumné až po krk, a mne takto držíc, lehká běžela po hladině jako člunek.
Když blažená zem byla nedaleká, Asperges me jsem zaslechl tak sladce, že marně pamět po tom zpěvu těká.
Ta krásná paní ke mně sklonila se, hlavu mi objala a ponořila, takže jsem musel vody nalokat se.
A zmáčeného pak mě postavila
do těch čtyř krásek tančícího kruhu,
kde každá z nich mne ramenem svým skryla.
„Nymfy jsme zde, však hvězdy v nebes luhu. Než Beatrice sešla mezi lidi, jí určeny jsme byly za posluhu.
Před její oči, jak tě vědem, vyjdi!
Však pro radostnou záři, jež z nich sálá, zbystří ti zrak ty tři, jež hloubej vidí."
Tak čtveřice ta zpívat započala
vedouc mě k hrudi Nohově, k té straně, kde Beatrice, k nám jsouc tváří, stála.
„Nešetři očí," řekly, „nedbej na ně. My před smaragdy jsme te postavily, z nichž na tebe kdys Amor metal zbraně."
Tisíce tužeb plných žárné síly
oči mi přitkíy k očím, jež v svém jase upřeny stále na Noha jen byly.
A v zrcadle jak slunce zaskvívá se, tak uvnitř zvíře dvojité se skvělo ted jednou tvářností, teď druhou zase.
90
93
96
99
102
105
108
111
114.
117
120
123
SSI
Vyzvána třemi božskými ctnostmi, Beatrice zjevuje Dantovi svou druhou nadzemskou krásu.
Čtenáři, uvaž, jak mě zaráželo,
když věc jsem viděl klidně trvat v sobě, však v obraze svém proměňovat tělo.
Zatím co plna úžasu v té době
duše má stravu chutná, jež jde k duhu, však zároveň hlad probouzí dál v tobě,
tři jiné, vyšší podle svého druhu a podle chování, se blíží s boku, s andělskou písní tančíce k nám v kruhu
„Sem pohlédnouti svatému dej oku, ó Beatrice! Věrný tvůj tu stojí; aby tě spatřil, ušel tolik kroků.
Z milosti prokaž nám tu milost svoji a ústa ukaž mu, ať v druhou krásu tvou popatří, již skrýváš pod závoji."
O blesku věčně planoucího jasu, komu by nepoklesla mysl bědná, ač chodil pít k studnici na Parnasu
a v stínech jeho zdržoval se bledna,
kdyby chtěl, jak jsi vzplála, podat Tebe^ kde v souzvuku jsi byla nedohledna,
když odkryla ses ve volnosti nebe?
332
ZPĚV TŘICÁTÝ DRUHÝ
„Desíti roků" -od smrti Beatrice.
Průvod se vrací.
Matelda, Statius a Dante se přidávají k průvodu.
Tak oči mé, jež dychtily a žasly, desíti roků žízeň ukájely, že ostatní mé smysly málem zhasly;
a s obou stran mé oči stěnu měly,
zeď nedbání - tak poutal je v té chvíli v dávnou svou síť ten úsměv rozhořelý,
když bohyně můj pohled odvrátily, násilím v levý bok jej stáčejíce, a jedna z nich mi řekla: „Tkvíš tam příliš!"
A zrovna tak, jak selže zřítelnice, jež dlouho tkvěla ve slunečním jase, nějaký čas já nemoh' vidět více.
Když zrak se k málu přizpůsobil zase,
- říkám, že k málu, vzhledem k velké záři, od níž jen násilím já odpoutal se -
uzřel jsem vpravo obracet se tváří
ten slavný zástup tam, kde slunce jasné a sedm plamenů vstříc jemu září.
Jak pro záchranu pod své štíty spásné s prapory napřed vojsko by se sběhlo, dřív než se samo v sobě měnit začne,
tak vojsko to království nebeského jdouc vpředu přešlo kolem nás tou plání, dříve než povoz hnul se s místa svého.
Tu ke kolům se navracely paní,
a svatým břemenem Noh poznenáhla hýbal, však perem nepohnul sám ani.
Půvabná paní, jež mě na brod stáhla, Statius a já Šli jsme za tím kolem, za nímž se půdou kratší kolej táhla.
12
'5
18
21
24
27
3°
333
Tou cestou vysokým a prázdným borem, prázdným pro tu, jež v hada víru měla, krok náš byl provázen andělským sborem. Na trojí dostřel vymrštěná střela, jak my jsme ušli, doletí snad tolik, když Beatrice s vozu na zem chtěla. „Adame!" slyším šeptat po okolí; Mystický strom,       pak obklopili strom, jenž větve nese, strom poznání ^ez \[st{ a květů, tak je holý.
dobra i zla, v . ,      . v v,
Korune jeho, jez cim výse pne se, více se šíří, pro výši by právem Indové divili se ve svém lese.
„Proto jsi, Nohu, proto blahoslaven, že nerveš dřeva chuti lahodného, nebývá tento pokrm lehko stráven!"
volali kolem stromu mohutného.
„Tak spravedliví budou zachováni," hlas ozval se zvířete dvojitého.
334
Označeni roční doby: slunce ve znamení Stopce, které přichází po znamení Ryb - tedy jaro.
A ohlédnuv se k vozu svaté Paní,
Noh k stromu bezlistému s ním hned chvátá a k jeho větvi přiváže jej za ni.
Jak naše rostliny, když prudce vzňatá zář slunce dopadá a s tou se mísí, jež za nebeskou Rybou kráčí v patách,
nalej í se a v barvách svých se křísí, dříve než slunce sáhne po spřežení pod jiným souhvězdím, tak holý kdysi
strom najednou se skláněl pod zelení a víc než fialky a míň než růže barvami zářil ve svém obnovení.
Já nechápal a myslím opravdu, že pochopit nelze hymnus, který pěli, aniž kdo do konce snést nápěv může.
Kdybych moh' psát, jak oči zlé, jež bděly, slyšíce o Syrinze v spánek sklesly, oči, jež za bdění tak platit měly,
jak malíř, který podle vzoru kreslí, líčil bych usnutí; však komu dáno, ať uváží, jak sny se na mne snesly.
Začnu až tam, kde prociť jsem jak ráno a jas mi protrh spánku závoj řídký, když na mne: „Vstaň, co děláš?" zavoláno.
Majíce spatřit jabloně té kvítky, jež v andělech po plodech vzbouzí chtění a svatbu strojí v nebi pro své dítky,
Petr a Jan a Jakub vytrženi zas vrátili se do vědomí svého slovem, jež protrhlo i větší snění,
a spatřili krom počtu zmenšeného o dva - o Mojžíše a Eliáše -na Mistru svém proměnu roucha jeho;
tak já se vzchopiv nad sebou zřím plaše tu paní laskavou, s níž v rozprávění po prvé podél řeky zde jsem zašel.
51
54
57
60
63
66
69
72
75
78
81
84
335
A hned se ptám: „Beatrice zde není?" A ona: „Viz ji tam, jak pod haluzí novou se usadila na kořeni.
Viz, kdo ji obklopuje, viz, jak druzí jdou vzhůru za Nohem, kde jejich zpěvy sladkosti s hloubkou nabývají v chůzi."
Rekla-li ještě víc, má paměť neví, neboť už do očí ta vtiskla se mi, jež zamkla mne, bych nezřel jiné zjevy.
Seděla sama na pravdivé zemi
jak stráž, jež povoz měla na pozoru, jejž přivázal Noh k stromu haluzemi.
Ze sebe hradbu dělalo jí v sboru
nymf sedm, z kterých každá světlo nese, jež nepozná van jižní ani bóru.
„Zde krátký čas pobudeš se mnou v lese „Říma" - a věčně budeš se mnou měšťan Ríma,
místa nebeského, x_v -n ,_     „ /_     jr • ,      .  i >
. , _,,     . '      v němž Římanem sam Kristus take zve se.
jenoz hlavou je
Kristus, Na prospěch světa, jejž zlo v spárech třímá,
pozoruj vůz, by ústa vyprávěla, až vrátíš se, co měls tu před očima."
Tak Beatrice. Já pak, jenž jí zcela oddán u nohou lapal každé přání, mysl a oči upjal jsem, kam chtěla.
Tak nikdy nesjel oheň za blýskání
z mraku, jenž deště velký příval chová, přicházeje až od vzdálených plání,
jak já jsem spatřil ptáka Jovišova na strom se vrhnout a rvát kůru jeho, ne listí toliko a kvítka nová;
pak udeřil do vozu posvátného, až zakolísal, jak se lodi stává,
'   když zmítána je smrští vichru zlého. Liška - zde        Viděl jsem, jak se vkrádá liška žravá $ymhý do vozu vítězství a vznešenosti,
kacírskych nauk.
jíž chyběla, jak zřejmo, dobrá strava.
336
Orel ' císař
Konstantin:
alegorie
Konstantinova
darování.
Sedm hlav - asi
sedmero hlavních
hříchů (srv.
sedmihlavou
nestvůru
v Zjweni
sv. Jana ly, i).
Nevěstka -světská moc papežů.
Obr - král Filip Sličný francouzský.
Viníc ji ale z hnusných ohavností, má Paní hnala ji, jak jí jen prchat dovolovaly beze svalů kosti.
Pak orla spatřil jsem zas k vozu spěchat, kudy už jednou snesl se svou dobou, a jak se vzdálil peří na něm nechat.
Jak ze srdce, jež mluví se žalobou,
hlas vyšel z nebe řka: „Má loďko malá, jak zatížena jsi - a jakou zlobou!"
Pak mezi koly zem se pukat zdála a vynořil se drak z té nové sluje, jenž ve vůz ocas vetknul znenadála.
Jak vosa, jež hrot nazpět zatahuje,
tak ocas vtáh', že kus dna z vozu vyrve a odchází, zpupně si vykračuje.
Co zanechalo tam to zvíře divé, jak bujná prsť zarůstá do plevele, tak peřím, jež snad v touze spravedlivé
zde bylo dáno, přikrylo se celé ústrojí vozu, oj i obě kola, a to tak rychle, že vzdech trvá déle.
Změněno tak to svaté dílo zpola, po různých částech vystrčilo hlavy, tři na oji, po jedné v rozích zdola.
Prvé tři byly rohaté jak kraví,
však čtyři roh jen jeden v čele měly: takových stvůr si nikdo nepředstaví.
Jista jak tvrz, jež na skále všem čelí, nevěstka bujná ve voze se válí, vrhajíc kolem pohledy jak střely.
Ze strachu asi, že by mu ji vzali, po jejím boku obr tvář svou křivil, a mnohokrát se spolu celovali.
Ze ale pohled těkavý a chtivý
stáčela po mně, ve svém hněvu lítém zpráskal ji milenec ten popudlivý.
337
Pak v nedůvěře, vzteku nezakrytém, odvázav stvůru, táh' ji rychle velmi do lesa, který přede mnou byl štítem
té nevěstky a i té nové Šelmy.
338
ZPĚV TŘICÁTÝ TŘETÍ
„Bo^e, přišli pohané do dědictví svatého Tvého; poskvrnili chrám svatý Tvůj..." -j8. Zalm, i: zpívá sedm alegorických žen.
„Maličko, a neuzříte mne; a opět maličko, a uzříte mne," slova Ježišova k apoštolům (Jan 16,16).
„DeuS) venerunt gentes," střídajíce hlas lahodně, ted tři, teď čtyři ženy začaly sladkým žalmem, v slzách líce.
A Beatrice vnímala žalm pěný slzíc, že málo víc jen svými žaly Maria pod křížem vzhled měla proměněný.
Když jí pak druhé panny slova přály, tu pozdvihla se v celé výši své a pravila jak oheň záříc náhlý:
„Modicum, et non videbitis me, et iterum, mé sestry v milování, modicum, et vos videbitis me"
Pustila před sebe všech sedm paní a potom rukou nám všem pokynula - mně, ženě, mudrci - ať jdeme za ní.
A od té chvíle, co se takto hnula, po desáté se sotva dotkla země, když očima mi oči probodnula
a s klidnou tváří: „Rychleji pojď ke mně," pravila, „neboť říci mnoho chci ti, abys, co povím, neslyšel jen temně."
Jakmile s ní jsem byl, jak měl jsem býtij řekla mi: „Bratře, co se s tebou děje, že k otázkám se váháš odvážiti?"
Jak lidem uctivým tak u srdce je, když někdo vyšší poddává jim ruku, že hlas jim živý k zubům nedospěje,
stalo se mně, že bez plného zvuku začal jsem: „Paní má, vy dobře znáte mé potřeby i léky na mou muku."
339
Á ona: „Nechci, abys vícekráte
v strachu a studu schoulen stál tu se mnou a mluvil jako ten, kdo v snách se mate.
Vez, že ten vůz, jenž prorván saní temnou, byl, ale není. Ze však Boží msta se polévek nelekne, měj víru pevnou!
Dědice svého najde jednou zase orel, jenž přileť vozu peří dávat, čímž obludou, pak kořistí vůz stal se.
Říkám, že vidím hvězdy uchystávat čas pro nás, který blízko je už dosti, čas bezpečný od překážek i závad,
v němž kdosi Pětset Pět a Deset v ctnosti seslaný Bohem zlodějku tu zničí i obra, jenž s ní páše ohavnosti.
Snad řeč má příliš nejasně to líčí, jak Sfinx či Themis temné také byly, že jenom v šeru pravda duchu klíčí.
Však najádami budou v krátké chvíli skutky, jež rozluští hádanku temnou, beze škod na bravu a na obilí.
Pamatuj si, cos viděl tady se mnou, a na světě pak zvěstuj ta má slova, kde smrti vstříc jde všechno cestou zjevnou.
A paměť tvá ať všechno v sobě chová, až budeš psát, jak strom jsi na své pouti nalezl, jenž byl oloupen ted znova.
Kdokoli rve a okrádá jej, rmoutí
tím rouháním svým Boha, který pouze pro sebe stvořil posvátné to proutí.
Ze uhryzla ho, v trestu pak a v touze pět tisíc let a více duše prvá čekala toho, jenž ji vyved' z nouze.
Tvůj důvtip dříme, jestliže proň trvá záhadnost příčin, jež růst kmene ruší, že v koruně je převrácen tvar dřeva.
340
A kdyby myšlenky se na tvé duši
nebyly staly marné z Elsy vodou
a jejich smyslnost jak Pyram na moruši, 69 už tolikerých okolností shodou
v té zápovědi spravedlnost Boží
bys poznával, jak chrání před zlou škodou. 72 Však že ti rozum zkameněl v svém loži
a že je ještě zbarven zkamenělý,
takže má slova temno jeho množí, 75 chci, abys aspoň nakresleno, ne-li
zapsáno odtud odnášel to v sobě, Hůl se sn ítkou co poutníkům hůl palmou zdobit velí." 78
palmy - odznak     a já: „Jak pečetní vosk na podobě
poutníků vrace~ v.     .vv,. v   ,   ,  i     / •
jících se z* v neJ vtistene mc nezmení, tak vami
Svaté zemi. můj mozek poznamenán v každé době. 81
Však nad můj dohled proč tak zalétá mi
žádoucí vaše slovo, že je v bolu
oko mé ztrácí slábnouc námahami?" 84 „To proto, abys poznal onu školu,
v níž učil ses, a viděl, zda se berou
nauky její s mými slovy spolu, 87 a viděl vzdálenou tak cestu šerou
svou od Boží, jak daleko je země
od nebe, které nejvyšší je sférou." 90 „Nevzpomínám," já na to, „ani temně,
že bych se kdy vám býval odcizoval,
a ani není výčitky té ve mně." 93 „Vzpomenout nemůžeš-li, jak ses choval,
vzpomeň, že k pití dnes, kde Léthé proudí,"
s úsměvem pravila, „ses zastavoval. 96 A jako z dýmu na oheň se soudí,
že zapomnění se ti v duchu vzmáhá,
je důkaz viny, v níž jsi vůlí bloudil. 99 Slova má od nynějška budou nahá,
kolik se sluší, aby odkryla se,
když obhroublý tvůj pohled na ně sahá." 102
341
říček Léthé (vody zapomnění na hříchy) a Eunoe (vody oživení vzpomínky na dobré skutky).
Je poledne.       Zářnější, během volnějším už zase
octlo se slunce na posledním kruhu, jenž všude utváří se ve svém čase, když stanulo, jak stane v čele druhů ten, který provází je přes krajiny, když nového cos uzří na okruhu, žen sedmero, kde stín se končil siný, -jak listí zelené a černé větve činí stín v Alpách, kladouce jej na bystřiny. Společný pramen Před nimi prýštit zdály se mi nyní
Eufrat a Tigris ze studnice téže, tak jako přátelé k rozchodu líní. Světlo a slávo lidstva, co to zde, že proud jeden, jenž se řine z téhož zdroje, na strany dvě sám spěchá bez otěže?" A Beatrice: ,,Pros, ať přání tvoje Matelda splní!" A tu paní milá, jak ten, kdo spěchá, výtky už se boje, „To vše i jiné věci," prohlásila, „ví ode mne a jsem si jista, že mu nic z toho voda z Léthé nezakryla." A Paní má: „Ty starosti, jež vjemů častokrát paměť zbavují, snad byly příčinou, proč zrak ducha zatměl jemu. Však vidíš Eunoi! Hned v té chvíli zaved ho k vodě, abys oživila, jak ve zvyku máš, zchřadlé jeho síly." Jak výmluv nezná duše ušlechtilá, však vůli jiného svou vůlí hoví, když náznakem jí vyjádřena byla, tak paní krásná se mnou k Statiovi se obrátí, a aniž se dá zmásti, s důstojnou vlídností „Pôjd s ním" mu poví. Dante Mateldou Mít, čtenáři, víc místa k psaní, zčásti aspoň bych zpíval o lahodném pití, jehož jsem chutnal nepřeberné slasti.
105
108
1 ti
114
117
120
123
126
129
132
*35
ponořen do vody Eunoe.
138
342
Ze však už musím listy dokončiti, jež této druhé Písni připraveny, dál uzda umění mi nedá jiti.
Já vracel jsem se z přesvatých vln pěny tak obnoven, jak stromky v čase vesny mladistvým listím jsou zas omlazeny,
cist, uzpůsoben stoupat mezi hvězdy.
343