*   RÁJ #
zpěv prvý
Básník slibuje, Že o slávé ráje poví tolik, kolik si mohl zacho-vati v paměti.
Vzýváni Apollona, boha poesie.
OHO, jenž dává všemu pohyb, sláva vesmírem proniká a zaskvívá se, v té části víc a jinde méně žhavá. V nebi, jež víc se sluní v jeho jase, já byl a zřel, co nevysloví ani, kdo odtamtud se dolů vrátí zase. Když už se blíží k splnění svých přání, myšlenka naše tak se zahloubává, že paměť nepostačí spěchat za ní. Však co mi dala svaté říše sláva,
z níž celé poklady v mém duchu zbyly, to zpěvů mých teď látka bude pravá. Apollo dobrý, nádobou své síly
mě učiň k poslední mé práci v čase, jake si zadas, nez das vavrm milý. Až dosud jeden vrchol na Parnase mi postačil, teď na obou však budu zápolit o zbytek své cesty k spáse. Přijď, dýchej v srdce mé, to hnízdo bludů, jako jsi dýchal tenkrát, kdy jsi hravě Marsya vy trh' z pochvy jeho údů. O božská moci, dáš-li se mi právě tak, abych moh* království blaženého ukázat stín, jenž zůstal tkvě. y mé hlavě, já dosáhnu milého stromu tvého a jeho listím ověnčím si skráně, tebou i látkou stav se hodným jeho. Tak zřídka, otče, ruce vztáhnou na ně císař Či básník, aby ctěni byli - to vinou lidských snah a k jejich haně -
347
žc v delfském božstvu radost by v té chvíli penejské ratolesti budit měly, po sobě žízeň v někom vzbouzejí-li.
Z jiskřičky drobné vzejde plamen skvělý: snad po mně poprosí kdos lepším hlasem, aby ho z Cirrhy lépe vyslyšeli.
Z rozličných ústí vychází svým časem svítilna slunce nad světem; kde ale pojí se čtverý kruh s tří křížů jasem,
tam v lepší běh za lepší hvězdou dále spěchajíc vychází a po svém zvyku vosk světa chystá si a pečetí víc stále.
Takové ústí vedlo potom k vzniku zde večera, tam jitra; zde noc černou, tam bílý měli den. V tom okamžiku '
já Beatrici vlevo obrácenou
jsem uviděl, jak do slunce se dívá: sotva tak orlové se k němu ženou.
A druhý paprsek jak vycházívá ven z prvého a vzhůru zase letí jak ten, kdo touhu po návratu mívá,
tak mrav můj z jejího, jenž do paměti vešel mi zrakem, vzal své rozdychtění: já do slunce si troufal pohleděti.
Mnoho je dovoleno tam, co není zde možno člověku vzít na své plece, neboť je ráj pro všechna pokolení.
Já nesnášel je dlouho, ale přece tolik, že viděl jsem je jiskřit celé jak železo, jež vyjde žhavé z pece.
Mně zdálo se v té záři rozhořelé, že přidán ke dni den, jak Všemohoucí by nebesům dal druhé slunce skvělé.
Upřeně na ty kruhy nehynoucí zírala Beatrice, a já na ni od hůry odvrácený pohled vroucí
348
jsem upíral, proměněn znenadání,
jak Glaucus po té trávy okušení,
čímž druhem stal se bohům mořských plání. 69 Per verba vyjádřit by znadlidštění
nebylo lze, však příklad stačí asi
těm, v nichž se milost ve zkušenost mění. 7a Zda byl jsem jenom tím, co stvořila jsi
nově, ó Lásko, jež máš v nebi vládu,
ty víš, jež vyneslas mne svými jasy. 75 Když kroužení, jež věčně bez úpadu
působíš, pozornost mou obrátilo
k zvukům, jež uvádíš ty do souladu, 78 já nebe uviděl, jež sluncem bylo
tak vzníceno, že kraje celé řeka
či jezero tak nikdy nezalilo. 81 Tak nový byl zvuk a tak jasnost velká,
že ve mně vznítila se touha vřelá
jako snad nikdy předtím u člověka. 84 A proto ta, jež jak já sám mne zřela,
s úmyslem tím, že pokoj ducha dá mi,
dřív než já tázal se, rty rozevřela 87
349
„Vlastni sídla blesků" - sféra ohně.
Deváté-nebe, nejvyšší v Dantové' soustavě, krouží v Empy-reu, jež se samo nepohybuje a. v nímž blažení docházejí večného uspokojení touhy po blahu.
a řekla: „Sám se mateš představami bludnými, takže nevidíš, co zříti bys mohl, kdybys odvrhl ty klamy.
Zde nejsi na zemi, jak ukáži ti,
však blesky, z vlastních sídel prchajíce, jak ty se vracíš, sotva tak se řítí."
Byv z první pochybnosti svlečen sice slůvky, jež s úsměvem mi pověděla, hned do nové jsem zapleten byl více.
Rekl jsem: ,,Od údivu jsem už zcela spokojen odpočinul, teď však zase žasnu, jak stoupám skrz ta lehká těla."
Soucitně povzdechne a podívá se očima na mne, které starost tají, jak matka na syna, jenž blouznit zdá se,
a začala: „Ty všechny věci mají řád vzájemný, a to je forma ona, jíž vesmír podoben je Bohu v ráji.
Vidět v tom jasně stopu děl, jež koná ta mocnost věčná, která je též cílem, bez něhož svět by byl jak bez zákona.
V řád, o němž mluvím, v zápolení čilém spěchají všichni cestou vyznačenou, blízcí mu větším nebo menším dílem;
proto se do přístavů různých ženou po velkém moři jsoucna pudy těmi, jež pohnutkou jsou pro ně přirozenou.
Ten na měsíc jde s ohně pochodněmi, ten v srdcích zvířat pohyb zase strojí, ten v sebe zhusťuje a svírá zemi.
Však netoliko tvory, kteří stojí
mimo moc rozumovou, luk ten střílí, ale i kde se rozum s láskou pojí.
Prozřetelnost, jež věci vede k cíli,
světlem svým vždycky nebe klidné činí, v němž to, co nejvíc spěchá, v kruhu pílí;
9»
93
96
99
102
105
108
nr
114
"7
12a
123
350
a tanij do sídla určeného, nyní nese nás síla tětivy, jež střely jenom v cíl radostný vždy vrhat míní.
Ovšem, jak častokrát tvar neumělý s úmyslem umění se nesrovnává, že odpovědi látky hluše zněly,
tak se od směru toho odtrhává Svobodná vůle        leckterý tvor, jenž puzen tak se dáti
tvorů. o v    •   . ,        • v        , /
muze i stranou tou, jez není pravá, když první vzlet mu klamná libost zvrátí; z oblaků oheň, jenž zem žhavě zkrápí, tak vidívá se někdy dopadati. Stoupání tvé tě více nepřekvapí,
tak myslím si, než v toku pohyblivém když vidíš vodu hnát se skrze slapy. Při tobě bylo by snad větším divem, ■ - kdybys prost závad dole zůstal sedět, než bylo by tak při plameni živém." A nepřestala tváří k nebi hledět.
352
zpěv druhý
Vzývání čtenářů. O vy, kteřížto ve své bárce malé
poslouchat chtiví za mou lodí šli jste, jež zpívajíc si cestu razí dále, vraťte se zase na své břehy jisté; neplujte na oceán, kde vám hrozí, že ztratíce mne zabloudili byste. Minerva, Apollo Vodu, jíž pluji, nezdolají mnozí: aMusy vedou       Apollo vede mne, Minerva dýše
Danta. r     v . . '
a devět Mus mi ukazuje Vozy. Vy druzí nečetní, již jste včas výše „Andsiský hrdla svá po andělském chlebě vzpjali,
chléb" - vMSni       jímž člověk ži ne vvak fg
a chápání J ' * r
Božských s plavidlem svým v tu slanou mořskou dáli tajemství. pustit se smíte řídíce se s přídy
mou brázdou ve vodě, dokud se nezahalí. Ti slavní, kteří pluli do Kolchidy, tak nezašli, jak vy se podivíte, když Jasona co oráče tam zhlídli. Vrozená, stálá touha po říši té podobné Bohu dál nás unášela tak rychle skoro, jako nebe zříte. Vzlet do první   Do výše Beatrice pohlížela
sféry nebeské do      a na nj -   tu ^  CQ z prohmbmy
nebe měsíčného.
vrubu se vymkne vylétnuvší střela, já spatřil jsem se tam, kde předmět jiný přitáh* můj pohled, proto ona zase, před níž se tajit nemohly mé činy, tak veselá jak krásná ohlédla se „,.„.„      ke mně a řekla: „Děkuj vděčně Bohu,
„Prva hvězda" - J
mgsíc že spojil nas teď s prvou hvězdou v jase."
353
„Sytost" -Boha člověka. Ježíše Krista.
Skvrny na měsíci, o nichž se na zemi fiká, že je to Kain s otepí rošti (srv. Peklo, XX, 196).
Osmá sféra nebe stálic.
Mně zdálo se, že padl na oblohu hustý mrak Čistý, pevný jako skála z démantu, v kterém slunce vidět mohu.
V sebe nás věčná perla přijímala, jako by světlo vodou procházelo, jež sama v sobě zůstává však stálá.
Byl-li jsem tělo, nevím, jak se dělo, že jeden rozměr druhý rozměr snáší, což musí být, když tělo vniká v tělo;
mělo by nám být vzácnější a dražší tu bytost spatřit, v níž je právě zříti, jak Bůh svou přirozenost spojil s naší.
Co vírou držíme, tam budem míti ne dokázáno, sebou známo pouze jak první z pravd, v něž je nám uvěřiti.
Já prohlásil: „Jak mohu, paní, v touze a zbožnosti vzdám Tomu dík, jenž k ráji vytrh' mne ze smrtelnosti a z nouze.
Však povězte, co skvrny znamenají,
0 kterých u nás na zemi se říká, že Kainovi se s roštím podobají?"
Usmála se: „Když mysl smrtelníka
v domněnkách bloudí, uhodnouti chce-li
1 tam, kde jí klíč smyslů neodmyká, jistě by neměly tě bodat střely
údivu teď, kdy poznáváš, že krátká křídla má rozum, za smysly jen jde-li. Což však ty o tom soudíš, řekni zkrátka!" A já*. ,,Co nahoře zde různým zdá se, to činí hustá nebo řídká látka." „Poslouchej," ona zas, „a v malém čase uvidíš sám, jak blud tvůj bude zmařen tím, co já vznesu proti němu zase. Vám osmá sféra hvězdy různé záře ukazuje, tak jak jim rozlišila svou jakostí i velikostí tváře.
354
Kdyby tak hustota či řídkost působila, v menší či větší rozdělena díly, ve všech by byla jedna a táž síla.
A všude, kde jsou rozmanité síly, jsou různé principy, jež na jediný až podle tebe zničeny by byly.
Kdyby tak řídké části byly vinny
tím temnem, jak se ptáš, buď naveskrz by látky své prázdna byla místy svými
planeta tato, bud jak v sobě vrství tělesa tloušťku s tenkostí, tak tělo měsíční stejně střídalo by vrstvy.
To první zřejmým by se stati mělo hned při zatmění slunce z prosvítání, jako by světlo řídkém proráželo.
To není. Avšak zjistím-li, že ani to druhé není, uznáš bez námitky, že je tvá představa jen klamné zdání.
Nejde-li veskrz útvar, tento řídký, je asi mez, kde předmět opačný je, jenž nepropustí ani světla zbytky^
a odtamtud zpět paprsek se lije, jak barva navrací se od skla steny, jež olovem svou zadní stěnu kryje.
Řekneš snad, Že se tu víc zatemněny paprsky zdají, než zrak jinde shledá, neb z větší hloubky jsou zde odráženy.
Ta námitka se jinak zvrátit nedá než zkušeností, k níž tvou mysl vedu, z níž pramen svůj má každá vaše věda.
Tři zrcadla vem, rozestav dvě vpředu, vzdálena stejně, třetí dál než obě umísti potom mezi nimi v středu.
Obrácen k nim za záda postav k sobě světlo, jež musí v zrcadla tři biti a od všech odraženo půjde k tobě.
355
Beatrice dále      Ač nemusí ti do šíře tak jiti
vykládá soustavu     přecimět jenž nejvíce je vzdálen tebe,
sveta hvězdného.        r J . J
shledáš, že stejně jako druhé svítí! Jako když teplé světlo pere s nebe, až země vespod obnažena zbude i od barvy i od chladu, jenž zebe, tak, když tvůj rozum bludů zbaven všude, světlo tak živé do očí ti padne, že jeho třpyt ti mžitky dělat bude. Ve vnitru nebe, kde mír Boží vládne, tělo se otáčí, v němž soustředěné je bytí všechno, mimo ně pak žádné. Dál druhé nebe, jež se hvězdně klene, • v rozličné bytnosti to bytí krájí, od něho různé, v není však obsažené. Ostatní kruhy rozdíly, jež mají, aby se neuvedly do rozkolu, k cílům a semenům svým pořádají. Orgány vesmíru tak hrají spolu
od stupně k stupni, jak i v tom zřít shodu, že berou shora, působí však dolů. Všímej si mne, jak vyjdouc z toho bodu kráčím až k pravdě, za níž jdou tvé tužby, abys tak dovedl sám dojít brodu. Pohyb a síla této svaté kružby, jak zdatnost kladiva jde od kováře, jde z hybatelů svatých, z jejich služby, Nebe hvízdne,     a nebe, v němž jsou tolikeré záře,
z hlubiny ducha, jenž jím točí v jase, bere svůj tvar, jsouc otisk jeho tváře. Jak duše v prachu vašem rozkládá se a zaplétá se v údy rozmanité, jimž různé úkony jsou dány v čase, tak také andělský duch ze síly té mnohonásobně hvězdám vydává se, ač v jednotě jej dále kroužit zříte.
osmé.
356
Různě se váže různá síla zase s tělesem vzácným, které oživuje, s nímž spojena jak život s vámi zdá se
Pro přirozenost, z níž se odvozuje, v tělese síla přimíšená hoří, jak zornici když radost prosvěcuje.
Ne z řídkosti či houšťky - z ní se noří světelný rozdíl zjevu každičkého: to je ten princip formální, jenž tvoří
jasno či temno, podle dobra svého."
357
zpěv třetí
„Slunce" -Beatrice, která už v dětském veku vznítila Dantovu lásku.
Slunce, jež láskou zahřálo me kdysi, krásnými důkazy a vyvrácením zjevovalo mi sladké pravdy rysy.
Já chtěje ukázat, že přesvědčením jsem jiný už a jistý, k promlouvání polohu hlavy ve strmější měním.
Promluvit ale vidění mi brání, jež tolik poutá mě a překáží mi, že na vyznání nevzpomínám ani.
Jako skly čistými a průzračnými, či vodami, jež Čisťounké se lejí a mělké tak, že dno je vidět jimi,
se rysy našich tváří navracejí
tak mdlé, že perla na bělostném čele do zornic nevchází nám pomaleji,
tak tváře vidím mluvit rozdychtělé, jat bludem opačným, než který vznítil Narcisa pro studánku k lásce vřelé.
358
Duše lidi, kteří cizí vinou nemohli dodrželi svých náboženských slibů.
„Svitlo, jež je živí" - Bůh, jenž splnil jejich touhu po blaženosti a nyní nedopouští, aby mluvily nepravdu.
Piccarda Donati mluví.
Ve sféře měsíčné.
Ze jsem je jako podoby jen cítil obrážené v zrcadla čistém jase, hned ohlížím se, zda bych nepochytil,
čí jsou; však nadarmo, a vpřed jsem zase zrak upřel v pohled sladké průvodkyni, jež z očí svatých zářně usmála se,
řkouc: „Nediv se, že usmívám se nyní, zříc myšlení tvé dětsky ustrašené, jež k pravdě ani krůček neučiní,
však jak mu zvykem, v prázdno zpět tě žene. Jsou pravé podstaty, jež vidíš tady, sem pro slib nesplněný vyhoštěné.
Jen s nimi mluv, jsou beze lsti a zrady, neb pravdivé to světlo, jež je živí, připoutává je k sobě bez výhrady."
K duchu, jenž zdál se řeči nejvíc chtivý, já promluvil hned, nakloniv se tváří jak ten, kdo je až příliš žádostivý:
„O duše blaze stvořená, jež v záři věčného žití cítíš slasti ráje, jež nezkusivším znát se nepodaří,
rád budu, jestliže to vůle tvá je,
abys mi úděl váš, své jméno pověděla." A na to duch ten v očích úsměv maje:
„Bran láska naše nikdy nezavřela žádosti správné, stejná s tou, jež řídí vše tak, by dvůr svůj rovný sobě měla.
Já řeholnicí byla v světě lidí
a krásnější můj vzhled ti nezatají, jestliže správně mysl tvá vše vidí,
však poznáš, že jsem Piccarda a v kraji z všech rajských rychlém nejméně já s těmi druhými jsem, kdo stejný úděl mají.
Pocity naše, jež jsou zaníceny jen tím, co Duchu svatému se líbí, plesají jeho řádem utvářeny;
21
24
27
3°
33
36
39
42
45
48
5i
54
359
„E la Sua vo-lontate é nostra pace" - jeden Z nejkrásnéjších veršů Božské komedie!
a tento úděl, jemuž mnohé chybí, proto nám dán, že zanedbány byly a s jisté stránky prázdné naše sliby."
Proto já jí: „Vzhled váš tak divně milý jakési jasně božské rysy chová, že nás až v dávných představách to mýl
já jenom zvolna vzpomínal, až slova tvá teprv ukázala stopy jisté, že snadněji zas poznávám tě znova.
Však vás, již tady štěstí poznali jste, po vyšších místech žene touha stálá, že víc tam zřít, víc přátel měli byste?"
S druhými duchy dřív se pousmála, pak odpovědi krásné dala vyznít, že láskou v prvém ohni plát se zdála:
„Ctnost lásky nedá vůli naši trýznit a jenom to chtít, bratře, dovolí nám, co máme, aniž po jiném dá žíznit.
Kdybychom žádali si výš a jinam, rozejít by se mohlo naše chtění s tou vůlí, jež zde místa rozdílí nám,
čehož, jak seznáš, v těchto kruzích není, když v lásce přebývat je zde necesse, jak docházíš sám k tomu pochopení.
Ano, co blažené zde Činí esse, toť zůstávat zajedno s vůlí Boží, čímž vůle všech se jednou vůlí nese.
Takže, jak po stupních jsme na podnoží Božího trůnu, líbí se i králi, jenž vůli svou do naší vůle vložil.
A jeho vůle pokoj náš je stálý; ona je moře, kam vše ve vesmíru jí stvořeném jak veletok se valí."
Tak všude je - věc jasná pro mou víru -v nebesích ráj, vsak dobra všeho hlava milosti nedští všude stejnou míru.
360
Když člověka zasytí jedna strava, po jiné ještě jeho chuť by sáhla, a té si žádá, za onu dík vzdává, 93 tak já se posunkem i slovem znáhla Nesplněný tázal té duše, jaké bylo tkaní,
slib Piccardy. y némž čjunek do konce ^ nedotáhla g6
„Dokonalost a zásluhy tu paní
výš na nebesa kladou," pověděla,
„podle níž dole šat i závoj shání 99 leckterá, aby do smrti až bděla
s Ženichem, jenž rád přijme slib, jejž skládá
láska tak, aby jemu vyhověla. 102 Ghtějíc ji následovat, ještě mladá
světu já skryla se pod její závoj
a v jejím řádě slíbila žít ráda. 105 Muži, pro které násilí je právo,
z kláštera sladkého mě uchvátili -
a Bůh ví sám, co se mnou se pak dálo! 108 Ta druhá zář, již vidíš v této chvíli
zde po pravici ohněm plápolati,
v němž naší sféry jasnosti se slily, m ] co říkám o sobě, též o ní platí: -
též řeholnice, a táž hrubá síla
ji přinutila závoje se vzdáti. "4 Když zase k světu obrácena byla
v zlovolnosti, jež dobrý mrav v tvář bije,
se srdce nikdy závoj nesložila. "7 To světlo je veliké Konstancie,
jež dala druhým vichrem švábské země
vznik třetímu, jenž také poslední je." 120 Tak pravila a ihned ztrácí se mne
pějíc Ave Maria, a co pouhý
zpěv zaznívá, jak v tůni mizí temně. 123 Pokud však mohl jen, můj pohled dlouhý
ji provázel, a když už zacházela,
ohlédl se k předmětu větší touhy 126
361
k Beatrici obrátil se zcela. Ta v oči bleskla mi tak velkým pláním, že vydržet jsem nemoh', jak se skvěla, váhal jsem pak zase s vyptáváním.
362
zpěv Čtvrtý
**** * » .
Dvě pochybnosti Vprostřed dvou jídel stejných bez výhrady, Dantovy. ne v pQ jecjnom z nfch sáh' by k požívání,
'.?... | svobodný člověk spíš by zemřel hlady. 3
Tak vprostřed zlých dvou vlků doléhání
beránek stál by, stejně se jich boje,
tak ohař stál by uprostřed dvou laní. 6 A nehanbím se za mlčení svoje,
byv stejně puzen svými pochybnostmi,
a nechválím se řka, co potřebno je. 9 Já mlčel, ale v obličeji dost mi
zřetelně údiv psal, ba křičel skorém
více než řečí mými dychtivostmi. ia Jak učinil s Nabuchodonozorem
Daniel kdysi, utišiv jej v hněvu,
v tom Beatrice mohla býti vzorem. 15 Řekla: „Jak vidím, číháš na úlevu,
když s obou stran tě touha tolik svírá,
navenek zůstávajíc bez projevu. 18
363
Jako u Konstancie, jez srdcem zůstala v klášteře.
* Kruh prvý -Empyraeum.
Archanděl Rafael, jen£ vrátil zrak starému Tobiáši (Tobiáš 3, sg ad.).
Ty soudíš: je-li dobrá vůle Čirá, z jakého důvodu co z toho vzato mi může být, co je mých zásluh míra?
O duších v pochybách pak myslíš na to, že na hvězdy se vracejí, jak učí na stránkách svých o této věci Plato.
To otázky jsou, které stejně mučí a tíží vůli tvou, a proto spíše pojednám o té, jež má více žluči.
Seraf, jenž nejdál pronik' v Boží říše, Samuel, Mojžíš, ani žádný z Janů, ba ani Maria tam někde výše
nemohou v jiném nebi mít svých stanů než duchové, jež zde jsi viděl nyní, a věčnost nemají nestejně rozčítánu,
ale kruh prvý všichni krásným činí a zakoušejí slast, jak věčné Vání odměří jim ze svého dobrodiní.
Zde ukázali se, ne že by páni byli zde této sféry, nýbrž aby kruh naznačili, jenž se nejníž sklání.
Takto je nutno brát váš důvtip chabý, jenž jenom ze smyslů svůj podnět brává k tomu, co rozum k zpracování vábí.
Proto k vám snižovat se Písmo neustává, skrývajíc ale jiný smysl pravý, nohy a ruce když tam Bohu dává.
A Církev s lidskou tváří před vás staví Michala, Gabriela a i toho, od něhož Tobiáš zas přijal zdraví.
Co soudí Timaeus o duších, mnoho
před tím, co zde zříš, na hodnotě ztrácí stejné se zdá smýšlení i řeč jeho.
Rka, že se duše na svou hvězdu vrací, myslí, že od ní žila v odloučení, když příroda jí v těle dala práci.
21
24
37
30
33
36
39
42
45
48
5»
54
364
Snad jinak třeba soudit o mínění
než tak, jak zní, a snad má smysl, který uvádět v posměch potřeba hned není:
Jestliže míní, že se v tyto sféry navrací jejich vlivů čest a hana, netřeba odmítat ho z nedůvěry.
Zásada tato, špatně pojímána,
svět strhla kdys, že začal míti ve cti Marta a Merkura a Joviše jak pána.
Pochybnost druhá, kterou musíš nésti, má méně jedu, neboť její zlosti „Ode mne" - to      nemohly by tě ode mne pryč svésti. jest od pravé      2e nagj spravedlnost lidé prostí
Hauky - Ä ir       . i ,v
křesťanské. sp1s za nespravedlivost maji, k vire
vede, ne ke kacířské nepravosti.
Ze důvtip váš však proniknouti šíře \         do této pravdy možnost má, já tedy uklidním tě, jak žádáš, v plné míře.
Zveme-li násilím, když ten, kdo snáší bědy, v sobě jen odpor chová pro zlosyna, nejsou ty duše nijak omluveny,
neboť když nechce, vůle nezhasíná, však je jak ohně přirozenost čistá, jenž stokrát sražen do výše se vzpíná.
Ať sebemíň se vzdává, dozajista jde s násilím, jak věc zde těch se měla, když navrátit se mohly v svatá místa.
Kdyby však byla jejich vůle celá, jak k ruce přísná byla u Scaevoly, jak Vavřince na rožni udržela,
byla by je zpět hnala odkudkoli,
kam skryli je, jak volnost měly znova -vzácní však jsou, kdo takto pevně volí.
Takto, když správně pochopils má slova, zrušen je soud, jenž pro úkol tvé hlavy býval by ještě mnohou nesnáz choval.
365
Odveké pravde -Bohu.
Posvátná řeka -feč Beatricina, jejímž pramenem je sám Bůh.
Ale teď jiná léčka se ti staví
do cesty, takže z ní se vymotati
nemoh' bys pouze sám a bez únavy. Já jako jisté v mysl vložila ti,
že duše blažená, jež v blízkosti je
odvěké pravdě, nemohla by lháti. Piccarda říká vsak, že Konstancie
pro závoj zachovala čisté čelo,
což, jak se zdá, s mou řečí v rozepři je. Častokrát, bratře, člověku se dělo,
že, ujít chtěje hrozbě, než se nadál,
učinil to, co činit neslušelo, jak Alkmeon, jejž otec o to žádal,
zahubil matku: neztrativ cit k otci,
v bezcitnost vůči matce zase padal. Proto zde věz, že s násilím a mocí
i vůle mísí se a viny něčí
omlouvat nebude tu nikdo moci. Naprostá vůle nechce nebezpečí,
ke škodě svoluje však, když se bojí,
že odmítne-li, pozná škodu větší. Piccarda tedy říkajíc věc svoji
naprostou vůli míní, já pak jinou,
a stejně pravdivé je toto dvojí." Tak vlny posvátné té řeky plynou
ze zdroje věčné Pravdy, ztišujíce
mé touhy, tu i onu, až zas minou. ,,0 božské lásky božská milovnice,
v tvých slovech," pravím, ,,tonu jako v moři,
a zahříván ožívám víc a více; tak hluboko můj cit se neponorí,
aby vám za milost zas milost chystal,
však Ten, jenž všechno zná, ví o mém hoři. Vidím, že nasytit se dozajista
nemůže rozum nás, když k Pravdě nepospíší,
mimo niž žádná pravda nemá místa.
93
96
99
102
105
108
ni
114
117
120
123
126
366
V ní spočine jak zvíře ve své skrýši, jí dosáhnuv; a smí jí dosáhnouti, sic touhu naši nic už neutiší. Z kořenů pravdy jako bujné proutí Nová pochybnost       pochybnost vyrůstá; to vrchy všemi
Dantova: mů- ,     ,v ,•
nutí nas přirozenost vys se pnouti.
ze-li človek 1 J 1
jinými dobrými      To vyzývá mě nezůstávat němý skutky odhmti a ve     ^ctg tázat se vás, paní,
nesplněný slib. , .
na jinou pravdu, která temna je mi: Zda může člověk slibů nekonání nahradit jiným statkem, aby jeho hodnota byla stejná ve srovnání?" Tu Beatrice pohlédla, ó něho!, obrátivši se plna lásky ke mně, že zdolána tím síla zraku mého; já sklopil oči zmateně a němě.
367
zpěv pátý
Beatrice mluví k Dantovi.
Svobodná vůle.
Posvátnost zaslíbení.
„Ze teplem lásky příliš se ti skvěji, jak na zemi to obyčejem není, takže tvé oči toho nesnášejí,
nediv se, neboť dokonalé zření je to, jež poznává a postupuje v poznané dobro hned v tom okamžení.
Já dobře vidím, jak se rozsvěcuje
v duchu tvém věčné světlo; a jak plane, také hned lásku k sobě zaněcuje;
když jiné světlo na mysli vám tane, toť odlesk onoho je beze sporu, jež prozařuje, špatně rozpoznané.
Ty vědět chceš, zda podle jiných vzorů možno je, aby duše za slib dala, co uchránilo by ji od rozporu?"
Tak Beatrice zpěv ten započala, a jako ten, kdo řeč svou nepřeruší, dál svaté výklady své rozpřádala:
„Největší dar, jejž uštědřil Bůh duši, když stvořil ji, jehož si nejvíc cení, jenž jeho dobrotě též nejvíc sluší,
je vůle svobodná, jíž obdařeni
tvorové všichni s rozumem a kterou se řídili a řídí ve svém chtění.
Ted můžeš poznávat vždy větší měrou, jak veliká je slibu toho cena, když Bůh a člověk navzájem jej berou,
že smlouva, jím a tebou uzavřená, je oběť pokladu, jejž nejvýš kladu, pokladu, pravím, největšího věna.
368
Co tedy možno dáti za náhradu? Užívat toho, za oběť co dáno, toť, jak bych dobro činil tím, co kradu.
Teď v bodě hlavním je ti jasna přáno; že Církev slevuje však na úkolu, čímž bludem zdá se, co zde vykládáno,
posedět ještě musíš při tom stolu a tvrdé stravě, jíž jsi požil právě, k strávení pomáhat ze všech sil spolu.
Otevři tedy mysl svou mé zprávě a utvrď si to uvnitř, neboť není věděním pochopit a nepodržet v hlavě.
Dvě věci patří k podstatnému dění té oběti: jedna je látka její a druhá pak je smlouvy uzavření.
Ta druhá platí, nelze zbavit se jí, než když se vyplní, já hovořila už o té věci svrchu důkladněji.
A proto u Hebrejů nutnost byla přec obětovat, i když oběť daná někdy se, jak máš vědět, zaměnila.
369
Prvá, jež jako látka jmenována, i taková být smí, že nepochybí, kdo za jinou ji změní ke cti Pána. Člověk však neměň sám, jak se mu líbí, co na plece si vložil za břemena, To j7st bez sou-       než otočil se žlutý klíč i bílý, hlasu papežova    a véř že bláhová je každá změna,
(srv. Očistec, v     ..v . v
IX, 118). když vec, jiz pustils, v te, jiz bereš za m,
není jak čtyři v šesti obsažena.
A váží-li co při zhodnocování
tolik, že stáhne každou misku váhy, to nahradit je marné namáhání.
Nemyslete při slibu na průtahy; tak zbrkle neslibujte však, jak slíbil v svém prvním daru Jefta bez rozvahy,
který mel spíše říci: ,Já jsem chybil', než plně, chybit hůř; touž vadou asi by se ti vůdce Reků málo líbil:
plakala Ifigenie své krásy
a pláči ctných i hloupých dala zníti, když došly k nim až o té žertvě hlasy.
Křesťané, rozvážněji máte žiti,
nebuďte pírkem, které vetru vzdá se! _ Nedá se všechno každou vodou smyti!
Starý i Nový Zákon máte v čase a v Církvi svého Pastýře. O lidé, to postačit vám věru může k spáse.
Když žádostivost zlá snad na vás přijde, lidmi přec buďte, ne brav, jenž se leká, aby se vám pak nevysmáli židé.
Nečiňte jako beránek, jenž mléka matky své zanechá a podaremně, po vůli své a ke své škodě těká!"
Tak, jak to píši, Beatrice ke mně. Pak pohlédla k té straně roztoužena, kde svět je živější než naše země.
370
Vzlet do sféry druhé, do nebe Merkúrov a.
Duše tich, kteří svého přirozeného důvtipu iinnš užívali k dobru.
Danta oslovuje duše císaře Justiniana (482-565).
Mlčení její, tváře její změna
přiměly k tichu i zvědavost moji, jež k otázkám už byla připravena. Jak šíp, jenž dřív, než luk se upokojí,
cíle už dosáhne, tak do druhého -   království vešli jsme, kde paní svoji spatřil jsem vzezření tak radostného,
když ve světlo těch nebes vstupovala>
že planeta jasněji vzplála z něho. A hvězda-li se změnila a smála,
jak teprv já, kterého od přírody
ovládá proměnlivost neustálá. Jak v rybníce tak plném čisté vody
ryby se táhnou k tomu, co se snáší
k nim zvenčí, a pak chystají si hody, tak jasy nesčetné k nám přispěchavší
jsem uviděl, a hlasy od nich zněly:
„Ejhle ten, který zmnoží lásku naši!" A jak ty jasy všechny k nám tak spěly,
stín bylo vidět plný veselosti
v těch bleskotech, jež z něho vycházely. Suď, čtenáři, že kdyby bylo dosti
na tom, co zde jsem pověděl, jak více
zvědět bys ještě přál si s dychtivostí, a poznáš, jak jsem toužil převelice
ty zde, co vyprávějí, slyšet chtěje,
když přicházeli vstříc mi kráčejíce. „Ty blaze zrozený, že milost přeje
ti věčné slávy triumf zahlédnouti,
ještě než odešels boj opouštěje, my světlem velikým jsme proniknuti,
jež prostírá se všude po vesmíru;
cokoli chceš, nás ptej se podle chuti!" Tak jeden z nich promluvil na mne v míru;
a Beatrice: „Taž se beze všeho
a věnuj jim jak bohům plnou víru!"
90
93
96
99
102
105
108
in
114
117
120
123
„Já vidím tě jak v hnízdo ukrytého vc vlastní světlo, jež ti z očí plyne, a když se směješ, směje se zář jeho.
Kdo však jsi, duše, ty, proč v pohostinné té sféře zůstáváš, jež do úkrytu uniká lidem v záři hvězdy jiné?"
Tak řekl jsem, obrácen přímo k svitu, jenž ke mně mluvil už, a vtom víc žhavý jas jeho vzplál, než dříve svítil si tu.
Jak slunce samo do stínu se staví
přílišným světlem svým, když žáru síla par hustých vrstvy zmirňující stráví,
tak skrze větší radost se mi skryla do světla svého podoba ta svatá, a takto ukryta pak promluvila,
jak příští zpěv můj o tom zpívat chvátá.
372
zpěv šestý
£ivot císaře Justiniana.
„Když Konstantin obrátil orla proti pohybu nebes, jehož následoval s tím, jemuž byla pak La vinia chotí,
let sto a sto a víc pták Boží choval hnízdo své v Evropě, však na okraji, v sousedství hor, z nichž prvně vystupoval.
Tam nad světem ta svatá křídla vlají a 2 ruky do ruky otěže vlády se střídají, až k mé se dostávají.
Císaře Justiniana zříš tady, a že mě vedla prvé lásky síla, zákon jsem zbavil krutostí všech vady.
Dříve než jsem se podjal toho díla, věřil jsem v jednu přirozenost Krista, a víra taková mne spokojila.
Však Agapetus, duše Bohem jistá, jenž pastýřem byl nej vyšším, k mé spáse na cestu veď mě, kde je víra čistá.
12
15
18
373
Já věřil mu, a vidím nyní v jase,
co věřil on, jak ty teď v každém sporu poznáváš, co je blud, co pravda zase.
Když kráčel jsem už s Církví bez rozporu, dílo mi vnuknuto z milosti Páně, jemuž jsem se pak oddal beze vzdoru,
Belisarovi svému svěřiv zbraně, jenž nebes přízeň měl a nebyl slabý, že v klidu moh' jsem žít, spolehnuv na ně.
Na prvou otázku zde končila by
odpověď má, však pro ráz její k všemu maličko ještě chtěl bych přidat, aby
sis všinť, jak proti znaku přesvatému stejně se zdvih', kdo podle svého mravu přivlastní si ho i kdo vzepře se mu.
Hleď, kolik statečnosti čest a slávu mu zjednávalo, a to po té chvíli, kdy Pallas, zemřev, říši zanechá mu.
Víš, že si v Albě učinil byt milý
na tři sta let a víc, až Alba dobyta je, kdy tři se s třemi ještě pro něj bili.
Víš, lupem Sabiňanek počínaje až po bol Lukrecie, sedmi králi co vykonal, sousedstvo přemáhaje.
Víš též, co činil, když jej dokonalí Římané vedli na Pyrrha a Brenna a proti jiným knížatům jej brali,
čímž Torquatus a Quinctius, dle jména vlas rozcuchaný, a i Fabiové s Decii došli cti, jež budiž oslavena.
Tím sraženi v prach také Arabové, co přecházeli s vůdcem Hannibalem Alpy, s nichž, Páde, sbíráš vodstvo nové.
Jím v mládí dosáhli vítězných palem i Scipio i Pompejus, a horu, pod níž jsi zrozen, zahaloval žalem.
374
>
A potom už, kdy nebe po obzoru
svět na svůj způsob jasným činit chtělo, po vůli Ríma Caesar zdvih' jej k vzdoru;
a co se od Varu až po Rýn dělo, co u Isery, Loiry i Seiny, co údolí, jímž Rhona teče, zřelo,
co učinil, když vyšed od Ravenny překročil Rubicon, let byl tak smělý, že řeč i pero jsou tím unaveny:
obrátil zástupy své na Spaněly, pak ke Draci a bil se u Pharsalu, že bolest ucítil i sám Nil vřelý.
K Antandru zamířil, nad trojskou skálu, kde prvně vzleť, a k loži Hektorovu, a pak se vzchopil k Ptolemaea žalu.
Na Jubu bleskem snesl se a znovu objevil se pak od vás na západě, kde slyšel znít polnici Pompejovu.
Co činil s tím, jenž po něm přišel k vládě, Perugia s Modenou tím dosud chátrá, Cassius s Brutem štěká v pekel vádě.
Proto lká dosud smutná Kleopatra, jež od zlé zmije, před ním na útěku, smrt přijala tak náhle, jako spatra;
s ním na pobřeží Rudé táhl v spěchu, š ním na svět uveď mír, že boha Jana chrám zavřen byl zas po lítici věků.
Co znak, jímž k řeči ústa má jsou hnána, učinil dřív a pak měl činit zase pro říši smrtelnou, jež má v něm pána,
na pohled maličké a temné zdá se srovnáno s tím, co má jej Caesar třetí, když s citem čistým oko podívá se,
neb živá spravedlnost, s níž má mysl letí, v tom, o němž mluvím, dodala mu slávy, že za hněv její mstu dal vytrpěti.
375
„Ta hvězda malá" - Merkur, podle Danta nejmenši Z oběžnic.
Nuž, div se tomu, o čem slyšíš zprávy:
potom hned spěchal pomstít pomstu s Ti tem, pomstu, jež vzata za hřích starodávný.
Když Iongobardský zub se v hněvu lítém do Církve zakousl, pod jeho perutěmi hned Karel Veliký jí přispěl se svým štítem.
Rekl jsem už, jak proti mysli je mi . jednání mužů, které neproslaví leda jen to, že do běd vrhli zemi.
Lilie žluté jeden za něj staví,
druhý své straně přivlastnit ho míní, že těžko znát, kdo chybuje, kdo pravý.
Ať dělají své kousky ghibellini
pod jiným znakem, neboť zle mu hovi, kdo jej a spravedlnost dvojím Činí.
A nesrážej ho tento Karel nový se svými guelfy, ale boj se spárů, jež strhly rouno vzácnějšímu lvovi.
Často už synům plakat bylo k stáru pro otcův hřích, a nevěř, že by znáhla pro lilii Bůh orla vydal zmaru.
Zde oživuje se ta hvězda malá dobrými duchy, co se přičinili, by čest a sláva po nich zůstávala.
Když směrem tím se touha poodchýlí a zbloudí tak, hned méně zářivější paprsky pravé lásky vzhůru pílí.
Ze odplata zásluhám jenom vděčí za míru svou, je k naší veselosti: nevidíme ji menší ani větší.
Tak zlahodňuje naše náklonnosti živý cit práva, že se v žádném čase nemohou zvrátit k žádné nepravosti.
Jak v nápěv plynou tóny různohlasé, tak v našem žití různost křesel tvoří příjemný soulad v těchto kruzích zase.
93
96
99
10a
105
108
in
114
117
120
123
126
376
Dobrý Romeo.     A uvnitř v perle té, v níž stojíš, hoří
zář Romea, jenž velikými díly pro nevděk lidský přiveden byl k hoři. I29
Však Provenským, již proti němu byli, přecházel smích: tak zbloudí ledakterý, neprospěch svůj v prospěchu jiných zří-li.
Mel královnami všechny čtyři dcery Raimondo Berengar, jak to s ním mínil Romeo, poutník skromný bez nádhery. *35
Utrhač mnohý přece mu ho špinil, že žádal počet na tom spravedlivci, jenž pět a sedm z deseti mu činil. *38
Odcházel chůd, sotva co ušetřiv si; kdyby svět znal, jak stud mu srdce zalil, když světem šel jak stařec žebrající, *4»
aČ dost ho chválí, více by ho chválil."
377
v.
zpév sedmý
„Hosanna, svatý Boži zástupů, -jenž osvěettješ s výit zátí svou - blažené ohně těchto
království/...1'
Justinian zmizí-
„Hosanna, sanctus Deus Sabaoth, superillustrans tua claritate felices ignes horům malacoth!"
Tak vrátila se bytost k písni svaté, kterou ty druhé zpívat nepřestaly, co nad ní stálo dvojí světlo vzňaté.
Hned do tance i druhé s ní se daly a jako jiskry, jež se v letu mísí, znenadání mně ztratily se v dáli.
Já v pochybách, „jí řekni, řekni jí," si říkal, „a otaž se své milé paní, jež slovy sladkými tvou žízeň ztiší!"
Však úcta, která bezděky mě sklání, když slyším jenom B E anebo ICES mě shýbala jak znaveného spaní!
To nesnesla tak dlouho Beatrice,
však s úsměvem, jenž blažil by i v ohni, ztišila pochybnost, jíž jsem byl sklíčen!
378
Beatricin výklad vztahuje se na verše 88—93 předchozího zpívu.
„Človék nezrozený" -Adam.
„Slovo Boží" • druhá Božská osoba, JeŽíš Kristus
„Jak dobře vidím, hlavu tvou to kloní,
že třebas byla pomsta spravedlivá, trest spravedlivý musel přijít po ní.
Ale já odhalím, co se ti skrývá; jen poslouchej mne, neboť uštědří ti veliké pravdy dar má slova živá!
Nechtěje vůli uzdou zatížiti,
ač ve svůj prospěch, Člověk nezrozený i s rodem svým se v propast kletby řítí!
Tak nemocen a v bludy uvržený dole rod lidský ležel věky celé, až Slovo Boží dar svůj drahocenný
snést k zemi ráčilo, kde v lidském těle se spjala s přirozeností v tvar pravý jen úkonem své věčné Lásky vřelé.
Nuž, upři zrak teď na mé další zprávy: Ta přirozenost, s Tvůrce vůlí činnou spojena, dobré měla, čisté mravy.
Vyhnána z ráje byla jen svou vinou, protože opustila pravdy cestu a života a Šla si cestou jinou.
Když tedy trest, trest kříže měřen jest tu s tou přirozeností přijatou v čase, tak spravedlivý nebyl žádný z trestů;
a nebyl křivdou větší vzhledem zase k osobě oné, jež jej vytrpěla, takovou přirozenost vzavši na se.
Tak různé následky věc jedna měla: touž smrt si Bůh i Židé vyvolili, jí roztrhlo se nebe, zem se chvěla.
Proto tě snad už tolik neudiví,
když se ti řekne, že msty zasloužené mstu potom vykonal Dvůr spravedlivý.
Vidím, jak myšlenka se za myšlenkou žene v tobě až k uzlu, jehož rozuzlení žádá si tolik srdce roztoužené.
379
Pravíš: ,Co slyšel jsem, toť k pochopení. Ale proč Bůh ten způsob zvolil právě, aby nás vykoupil, mi jasno není.*
Bratře, ten důvod bude vždy jen tmavě jevit se zraku málo zostřenému plamenem lásky, hledět pronikavě.
2e však se dotknu sotva jeho lemu a důvod sám se lidem ve tmě ztrácí, povím, proč Bůh se přiklonil spíš k němu.
Dobrota Boží, jež po všechny časy zamítá závist, ze sebe tak plane, že jiskříc rozvinuje věčné krásy.
To, co z ní takto bez prostředku kane, nemá pak konce, neboť nepřiléhá razítko její pevně vtiskované.
To, co z ní takto bez prostředku šlehá, úplně svobodno jsouc z vůle její, mocnosti nových věcí nepodléhá.
Cím víc jí podobno, víc milé je jí, neboť žár svatý, jejž věc každá hostí, na nejpodobnějším žhne nejživěji.
Přednostmi těmi vybaven je dosti tvor lidský, a když jedna pochyběla, poklesnout musí se své vznešenosti.
Jen hřích to je, jenž otrokem ho dělá a nepodobným dobru nejvyššímu, takže se málo jeho světlem bělá.
Důstojnost jeho nic už nevrátí mu, leda když spravedlnost zaplnila trestem to prázdno vzniklé pro zlou vinu..
Když přirozenost se vám prohřešila
v semeni svém, z těch výsad na svou škodu tak jako z ráje vyhoštěna byla;
jinak však nevrátí se na svobodu
- jen všimni si - a k stavu nevinnosti, leda by přešla jedním z těch dvou brodů:
380
buď by mu Bůh sám ze své laskavosti odpustil, buď by člověk ve své strasti za podlé skutky učinil mu dosti. x Upři teď oko dovnitř do propasti
věčného úradku, dbej mého slova, jak dovedeš, a nedávej se zmásti. „chtěl vzhůru     Nemohl člověk v mezích, v nichž se chová, jur - to jest,        učinit dost, že nemoh' sestoupit!
sveden ďáblem, i    v       im i  v *
chtei býti jako        v pokore tolik, poslušen jsa znova, Buh. kolik, když neposlech', chtěl vzhůru jiti;
z příčiny této člověk zbaven tedy byl možnosti sám zadost učiniti. Cestami svými Bohu naposledy člověka v plný život vrátit bylo, jednou či oběma, dím, z jeho bědy. Ale že mnohem milejší je dílo
tomu, kdo koná je, čím vyjadřuje více dobrotu srdce, jež je vytvořilo,
381
dobrota Boží, která světu v líce
tiskne svou pečeť, když vás vznésti chtěla, všem cestám pro vás dala otevřít se.
Žádná z cest těchto nikdy neviděla, z prvého dne až do poslední noci, a neuvidí procesí tak skvělá.
Bůh štědřejší byl, když se do bezmoci vydal, by Člověk povstal zase v kříži, než kdyby mu byl odpustil svou mocí,
a také spravedlnosti by k tíži
býval byl každý jiný způsob, kdyby Syn Boží nebyl k člověku se snížil.
Abych však splnila své všechny sliby, s výkladem vracím se k jistému bodu, ať tobě jako mně zde zrak se tříbí.
Ty říkáš: ,Vidím oheň, vidím vodu, zemi a vzduch a všechny jejich směsi trvat jen krátce jako na přechodu,
a tvory jsou přec také tyto věci ľ Před zkázou tedy jisty být by měly, máme-li ve všem dobře rozumět si.
Andělé, bratře, a kraj čistý, skvělý,
v němž jsme, se mohou zváti stvořenými, jako je vskutku život jejich celý.
Však živly, jež jsi jmenoval, a jimi tvořené věci tvůrčí mocí zrají a teprv jí se stanou zcela svými.
Stvořena byla látka, kterou mají, stvořeny moci tvarotvorné byly ve hvězdách těch, jež kolem oblétají.
Z ústrojných mohutností probudily duši všech rostlin a všech živočichů září a pohybem ty světlé síly.
Však život váš, ten vydechuje v tichu nej vyšší Dobro a v něj lásku k sobě vlévá, že po něm touží bez oddychu.
382
Podoba lidského    A z toho jasně vysvitne pak tobě
těla pochází od Boha     -      y > i     + '   r yi»
.  .     .. .        i vaše zmŕtvychvstaní, vzpomenes-li,
a proto musí jednou } >     r ?
vstáti zmrtvých.       jak lidské tělo stvořeno v té době, kdy oba prarodiče v život vešli."
383
zpěv osmý
Tretí sféra, nebe Venuše, Cypían-ky, dcery Diony a matky Cupida. Její hvězdě připisovali staří kouzelnou moc lásky smyslné.
Lidstvo kdys v bludu věřit bylo zvyklé, žc Cypřanka cit lásky pošetilý vysílá, kroužíc v třetím epicykle,
a proto nejen ji tak ze vší síly i oběťmi i písní plnou chvály ti dávní lidé v dávném klamu ctili;
Dionu s Cupidem též uctívali, co matku ji a jej zas jako syna, jenž Didoně seď na klín, hošík malý,
a jménem té, jíž zpěv můj započíná, tu hvězdu zvali, jež se k slunci sklání, kroužíc mu v patách nebo před očima.
Já nepostřeh', jak vystupujem na ni,
však že jsme v ní, já uviděl, když v kráse mohutnět náhle spatřil jsem svou paní.
Jak v plameni se jiskra zří, jak v hlase hlas druhý zřetelně se rozeznává, když jeden pevný, druhý stoupá zase,
384
Duh lidí, kteří    v tom světle zřel jsem jiná světla žhavá, byli pniis na- • ^       n€foQ méně spěšně krouží
chylni k smyslně .        vv .. ,
dle míry te, jak věcnost se jim dava. Z chladného mraku vichr nezakrouží, Páry nebo viděn či neviděn, s tak velkým chvatem,
blesky^ což Pro aby ge nezdálo, že se jen plouží,
meteorologa bylo   tomu, kdo světla v zápalu svém svatém asi totéž. k nám jít by zřel a v tanci zdržovat se,
v serafech vznešených dřív započatém, A v těch, co nejvíce k nám blížila se, hosanna znělo, v dnech, jež zbývají mi, že doufat chci, tak uslyšet je zase. Jedno z nich spěchalo pak před druhými a začalo: „K tvé radosti my rádi splníme všechno, jsi zde mezi svými. S knížaty nebes nás tu tanec svádí ve stejném víření a zaujetí, o nichž jsi řek* už na světě v svém mládí: „Voi che inten-     ,Kdo myslí otáčíte nebe třetí,' dendoiiterzo a tolik lásky v nás, že tobě k vůli
ciel movete" - ,     , /vin % c<
začátek Dantovy      nebude nam min sladko poshoveti. kanzony komen-    Když oči mé se prvně s úctou hnuly
k Beatrici a ta mě ujistila očima, jež mi vlídně pokynuly, ihned má tvář se k světlu obrátila,
hýbající třetím i        .       11        •   v -1
nebem a plna citu do slov vloženého,
„O, kdo jste vy?" má ústa promluvila.
Ach, jak jsem viděl jej hned oživlého pro novou veselost, jež při mé řeči přidávala se k veselostem jeho!
Pak řekl mi: „Mne svět měl ve své péči jen krátký čas: já déle u vás žiti, býval bych zvrátil mnohé nebezpečí.
Radosti mé mne poznat nedají ti: jsem v jejich záři skryt jak bourec čistý v zámotku hustém hedvábných svých nití.
ttrvané v druhém traktátu Convi-via, v níž jsou oslavováni andělé
385
Velmi mne ctils a měl jsi důvod jistý: neboť být déle živ, byl bych ti, zdá se, ukázal ze své lásky víc než listy.
Ten levý břeh, jenž Rhonou omývá se a od Sorgy dál na jih prostřený je, za pána očekával mě v svém čase,
i s městy svými ten roh Ausonie,
s Gaetou, Cotonou a Bari na svém lemu, odkud se Verde s Trontem k moři lije.
Já na čele už měl jas diadému
země, z níž Dunaj kletbu sucha snímá, když sbohem dal už břehu německému;
a krásná Trinacria, která dýmá -nad zálivem, jenž běží od Peloru až k Pachinu a s Eurem soužení má -
ne Tyfeem, však sírou na obzoru, mé z Rudolfa a Karla vzešlé syny za krále přijala by beze vzdoru,
kdyby zlá vláda, která činy zlými lid sužuje, nebyla bez ustání Palermo štvala k pokřiku: „Pryč s nimi!"
Kdyby můj bratr měl dar předvídání, lakotné katalonské chudobnosti byl by se střehl, než doplatí na ni,
neboť je dbáti s velkou pozorností, aby člun zatížený on či jiní nepřetěžovali víc, než dosti.
Skoupý syn otce, který dobro činil, měl by mít služebnictvo spořádané, jež neskládá jen do svých vlastních skříní."
„Když pomyslím, že mocnou radost, pane, kterou tvá řeč teď do srdce mi vlila, kde vznik i cíl má dobro požehnané,
vidíš jak já, tím více je mi milá; a také tím, že zdvihnuv oči k Bohu, spatřils tu věc a zjevena ti byla.
386
To jest; čím to, Že synové nemívají ctnosti svých otců.
Úvahy o harmonii vesmíru a o různosti lidských povah.
„Mistra" ■ Aristotela.
K radosti výklad dej, ať chápat mohu, jak možno je - ta pochybnost se vkrádá že símě sladké plodí trpkou vlohu."
A on: „Má ústa poučí tě ráda,
a ty hned k tomu, proč tě bolí hlava, obličej budeš mít, jak máš teď záda.
Dobro, jež otáčí a pokoj dává
říši, jíž stoupáš, v tělech velkých ale zde silou prozřetelnosti se stává.
Však v Mysli, o sobě už dokonalé, ne přirozenosti jen předurčeny byly, však také to, jak dát jim blaho stálé;
neb dopadá, cokoli luk ten střílí, rozpoloženo v předurčené klíny jak šíp, jenž namířen je k svému cíli.
Nebýti toho, nebe ve své činy
mělo by vpleteno tak velké chyby, že nebyl by to chrám, však rozvaliny;
to ale možno není, leda kdyby
Mysl, jež hýbe hvězdy, pochyběla, či První pohyb nesplnil své sliby.
Chceš, aby pravda vysvitla ti zcela?" A já: „Už ne, jak vidím, možno není, že to, co potřeba, příroda neudělá."
On: „Rci, nebýti v obce seskupeni, lidé by hůře žili na té zemi?" „Jistě," já řek*, „a nechci zdůvodnění.
„A bylo by tak, kdyby mezi všemi nebylo lidí různých povolání? Ne, ačli slovo Mistra jasné je mi."
Až sem tak dospěl ve svém rozjímání, pak závěr učinil: „Když věc tak má se, kořeny skutků nejsou stejné ani:
ten zrozen Solonem, ten Xerxem zase, ten Melchisedechem, ten tím zas, který synu smrt dal, když vzlétnout namáhal se.
11
93
96
99
102
105
108
114
117
120
123
126
387
Dobře vždy vtisknou kolující sféry do vosku smrtelného pečeť svoji, domů vsak neliší co do nádhery.
Tím Esau v semeni se od Jakuba dvojí a Quirin vzešel z tak nízkého rodu, že pověst s Martem jej co s otcem pojí.
Zplozená přirozenost cestu z plodu s plodícím vedla by vždy do souladu, však Prozřetelnost moc má nad přírodu.
Ted před sebou máš tedy, cos měl vzadu. Abys však věděl, že mám lásku k tobě, chci ti dát ještě dodatek a radu:
Najde-li přirozenost proti sobě
Štěstěnu nevlídnou, jak každé sémě mimo svůj kraj, dá podnět jenom k zlobě. Úvahy o volbs     Kdyby svět dole neživořil temně Povolanu a po přírody jsoucnu chtěl se tázat,
dobré by bylo potom lidské plémě.
Vy zvykli jste si do řehole vázat toho, jenž zrozen uchopit se meče, a králem činíte, kdo měl by kázat.
Tak stranou cest se vaše stopa vleče.*'
388
zpěv devátý
«L*2£*. * * 4
'I
• I
i I
Cumzzo, da Romano.
Tvůj Karel, krásná Klemencie, ke mně promluviv takto, vylíčil mi klamy, kterými trpět mělo jeho sémě;
řekl však: „Mlč, nech roky míjet samy.' Tak mohu říci jen, že naříkání, jak spravedlivo, přijde za škodami.
Svatého světla život už se sklání zpět k Slunci, jež jej plní ve své síle, jak dobro, které ztiší každé přání.
Tvorové špatní, duše pobloudilé, jež dobra toho nedbáte, však čelo k marnosti zdvíháte jen zarputile!
Jiné z těch světel ke mně přiletělo a krásně zjasňujíc svůj vnějšek celý mi zjevilo, že líbit se mi chtělo.
12
15
389
A Beatrice, jejíž oči tkvěly
laskavě na mně, pokynula zase,
že žádost mou má vlídně na zřeteli. ,,Blažený duchu, kéž ti vhodné zdá se,"
řekl jsem, „prokázat mi dobrodiní,
že myšlenky smím obrážet v tvém jase." A jas ten, stejně planoucí jak jiní,
z hlubin, z nichž zpíval dřív, dál zpíval ke mně
jak ten, jejž těšívá, když dobře činí: „V krajinách nešlechetné vlašské země,
jež mezi zřídly Brenty a Piavy
a Rialtem se táhnou, zdvíhá témě chlum, který výškou nezískal si slávy,
a s něho slétla pochodeň svým časem,
jež učinila na kraj útok dravý. A ze stejného kořene s ní já jsem:
Cunizza slula jsem a zde se skvěji,
přemožena teď této hvězdy jasem. Příčinu sudby své si sama přeji
a nemám nespokojenosti jiné,
což na dav působí snad nejdivněji. Po drahém klenotu, jímž nebe slyne
a jejž mně nej blíže zde vidíš pláti,
veliká sláva zbyla, a než zhyne, tento stý rok se pětkrát ještě vrátí.
Viz, má-li Člověk hledět vyniknouti v prvém žití druhého už dbáti! K chápání toho davem nelze hnouti,
jejž Adiže a Tagliamento svírá,
aniž se ještě, ač je mrskán, rmoutí. Padova však už změní v bahna čirá
vody kol Vicenzy, že zarputile
povinnost lid svou konati se vzpírá. A kde s Cagnanem v jedno splývá Sile, s vypjatou hlavou panuje zas jiný,
jemuž se síť už chystá této chvíle.
39°
í
Opláče Feltro pastýřovy viny
tak ohavné, že do Malty snad páni
nepřišli nikdy pro tak hnusné činy. 54 Miska by byla obrovská, když na ni
ferrarská krev by vejiti se měla,
a na unce bys nezvážil ji ani, 57 již milý kněz ten lil z cizího těla
co pravý straník; avšak s žitím v kraji
takové dary shodné budou zcela. 60 Jsou zrcadla (je Trůny nazývají),
z nichž na nás Boží spravedlnost sálá,
takže ty řeči dobré se nám zdají." 63 Zde umlkla a hned mi ukázala,
že jinam obrací se, neboť v kruhy
se pustila, v kterých už předtím stála. 66 Co drahá věc mně znám byl jásot druhý;
ukázal se jak rubín vzácné krásy,
jenž z lesku slunce získává zář duhy. 69 Nahoře: v ráji;    Nahoře z radosti se rodí jasy
dole: v pekle. jak tady smích) yšak doje y gerQ méní
se stín, jak v mysli zármutek se hlásí. 72 „Bůh vidí vše, v něj noří se tvé zření,
blažený duchu," řek* jsem, „takže tebe
nemůže sobě zcizit žádné chtění. 75 Nuže, tvůj hlas, jenž utěšuje nebe
s plameny, které pějí se zbožností
a šesti křídly zakuklují sebe, 78 proč tedy nečiní mé touze dosti?
Otázek tvých já nečekal bych, zdá se,
abych tě pronikl, jak ty mne v dychtivosti," 81 „Největší dol, v němž voda rozlévá se,"
konečně na prosbu duch odpoví mi,
„krom moře, jež zem drží na svém páse, 84 jde proti slunci mezi nesvornými
břehy tak daleko, že obzor tvoří
poledník jeho vzdálenostmi svými. 87
391
U toho dolu vlast má - na namorí od Ebra k Macře, která od Toscany Janovsko dělí krátkým tokem k moři.
Týž východ, západ týž a světa strany má Buggea i město, z něhož byl jsem, jež přístav ohřálo kdys krví z rány.
Pod jménem Folco mezi lidmi žil jsem, a mnou zde nebe pečetí své jasy, jak já jím kdysi sebe pečetil jsem;
Bélova dcera nevzplála tak asi,
Sichea s Kreusou vodíc v trpkou Školu, jak já, pokud se shodovalo s vlasy,
Či Rhodopská, již Demofoon v bolu šálil, ba silný Alceovec ani, když v skrytu srdce schovával svou Iolu.
Zde lítost není, nýbrž usmívání, ne nad vinou v nepaměť zašlé doby, však nad mocí, jež předzírajíc chrání.
Zde na umění patří se, jež zdobí takový úspěch, a na dobro stálé, jímž dolní svět nebesa napodobí.
Abys však měl splněny dokonale žádosti své, jež vznikly v sféře této, sluší mi pokračovat ještě dále.
Ty vědět chtěl bys, kdo v tom světle je to, jež vedle mne se skví, tak jak se skvívá průzračná voda, do níž slunce slétlo.
Nuž věz, že uvnitř Rahab odpočívá, jež v řád náš zapojena, v zákon jeho na stupni nejvyšším svou pečeť vrývá. Podle středověké   Ta duše v toto nebe, do kterého astronomie stínu hrot vrhá zem, dřív byla vzata
vrhala nase z^mí ^ ' 7
kufeiovitý stín, .      než jiná z vojů Krista vítězného. jehož hrot sahal    Slušelo se, by v nebi záře zlatá Vtnůšina! věnčila ji tak k vítězství a slávě,
jež získala nám přemnohá dlaň svatá;
392
Florencie, založená pod ochranou Mariovou, mohla býti v ráji označena za výplod Luciferův. Razila a šírila zlaťáky se Znakem lilie.
vždyť Josuovi prvá obětavě zvítězit pomáhala v zemi svaté, jež papeži tak málo leží v hlavě.
A město tvé, jak odnož z toho vzaté, jenž prvý obrátil hřbet k Stvořiteli 1 a pro zášť jehož tolik naříkáte,
tvoří a Šíří květ ten zparchantělý, '.. jenž ovce s beránky sveď v nebezpečí, že vlkem se jim stává pastýř bdělý.
Nedbá se Evangelia a řečí církevních Otců, a jen Dekretály pilně se čtou, jak jejich kraje svědčí.
Přeje si toho papež s kardinály: Nazaret nemají už před očima, kde peruti Gabrielovy vlály.
Však Vatikán a jiná místa Ríma,
která se stala hřbitovem, kde množství, jež za Petrem se ubíralo, dřímá,
zbavena brzy budou cizoložství."
393
zpěv desátý
Ve čtvrtém nebi, slunečném: Chvála Boha Stvořitele.
Pohyb rovníku a zvířetníku.
S Láskou, jíž dýchá od věčností, rovna výdechem Synu, v něhož zírá zpříma, konala první Mocnost nevýslovná
všechno, co myšlenka či oko vnímá, v takovém pořádku, že tíseň touhy probouzí v tom, kdo má jej před očima.
A teď svůj pohled, čtenáři, v ty kruhy pozdvihni se mnou, ať se k místům vrací, kde jeden z pohybů protíná druhý,
a poznávej tam toho mistra práci, jenž tak ji miluje, že neodolá pohledu na ni, který neodvrací.
Viz, kterak se tam rozvětvuje v kola ten šikmý kruh, jenž oběžnice nosí, aby svět spokojily, jenž k nim volá!
A kdyby jejich oběh nebyl kosý,
dost hvězdných sil by bylo náhle v sázce a mrtvo dole zde; a z přímé osy
394
- slunce, jež v astronomii stredoveké bylo považováno za oběžnici. Ve znamení Skopce.
úchylka menší nebo větší stát se, mnoho chyb nahoře i tady dole měla by řádu světového práce. Teď, čtenáři, si pobuď při svém stole,
chop se své myšlenky a zůstaň při ní, > chceš-li dřív vesel být než mdlý v té škole. Já ti ji předložil - sám živ se nyní,
vždyť o všechnu mou pozornost se hlásí ta látka, jež mě písařem svým činí. „Vládce přírody"  Sám vládce přírody, jenž pečeť krásy ,
a mohutnosti nebes vtiskl světu a světlem svým nám vyměřuje časy,' s tou částí, o níž řeč už výše je tu, jsa spojen otáčel se ve spirále, jíž stále rychleji se blíží v letu. A já byl s ním, však nevšim' si, jak stále stoupáme, jako člověk nevšímá se myšlenky, která přijde nenadále. Neboť to Beatrice takto zase
z dobrého v lepší vede znenadání, že úkon ten se neprostírá v čase. Jak jasné teprv bylo plápolání
tam uvnitř v slunci, v něž jsem vešel právě, ne v barvách pouze, ale v světla plání! Byť rozum, vtip a zvyk mi sloužil hravě, já nevyřknu, co duše má tam zhlídla, však věřit lze a toužit po tom žhavě; a jsou-li chabá obraznosti křídla v takovou výš, to není jejich vina, nad slunce žádná bytost nedohlídla. To byla čtvrtá čeleď Hospodina, vznesena Otce, jenž jíst dává všemu tím, jak zde dýchá a jak plodí Syna. Řekla mi Beatrice: „Děkuj jemu, andělů slunci, že svou šlechetností Nebeské těleso        povzneslo tě zde k tomu citelnému!"
21
24
27
30
33
36
39
42
45
48
5i
54
395
slunce (srv. Con vivio, III, 12).
Duše čtvrtého nebe: myslili a theologové.
slunce je Dan-     Smrtelné srdce nikdy ke zbožnosti
tovi symbolem . ¥lV A 1        11 1 1 «i
Boha jakožto JeŠte tak S™d SG neVZChopilo
duchovního a nebylo tak plné oddanosti,
jako mé srdce po těch slovech bylo;
tak se má láska prudce k Bohu vzpjala, že v nepaměť to Beatrici skrylo. Nedbajíc toho jen se pousmála, a mysl mou ten odlesk její líce tak rozptýlil, že se zas podívala. Jasy jsem spatřil, které kolujíce
nebe: myslitelé ,     v-i    1     1 v    v   , v   i 11*
,,  ,     , tvořily kruh, v nemz stred my byli zase,
než vzhledem světlé, hlasem sladké více. Tak dcera Latonina vidívá se opásána, když vzduch pln husté látky udrží nit, jež probíhá v tom páse. Na dvoře nebes, odkud já jdu zpátky, skvost mnohý najdeš vzácný lesky všemi, nelze však odnášet takové statky. Pějící kruh byl mezi skvosty těmi:
kdo k letu do nebes však nemá křídla, čekej, až zprávu přinese mu němý. Když v písni kolem nás ta žhavá zřídla třikráte otočila se, tak zpola jak hvězdy, jež blíž pólů mají sídla, mně ženami se zdála, které z kola nevyjdou, avšak poslouchají tiše, zda nový zpěv je k tanci nezavolá. Dál naslouchaje v jednom z nich jsem slyšel: „Když milost paprskem, jímž láska pravá hoří a rostouc v milování dýše, tak zmožena je v tobě a tak žhavá,
že vzhůru po schodech těch vede k výši, po kterých nemožným se návrat stává, kdo vína by ti odepřel v své číši, svobody v sobě neměl by víc asi než proud, jenž spád by neměl k mořské ří!
396
Věděti chtěl bys, květy jaké krásy tvoří ten věnec, který se tu skládá kol paní krásné, jež tvou žízeň hasí?
Já z beránků byl posvátného stáda, jež vede Dominik tou cestou k spáse, kde tuční ten, kdo v marnost neupadá.
Kolínský Albert vpravo usmívá se, učení jeho šlo mi v mládí k duhu, a já pak Tomáš z Aquina jsem zase.
Chceš-li však znáti jména všech mých druhů, ať oči tvé se za mnou ubírají blaženým věncem dále v tomto kruhu.
Ten druhý plápol Gratiana tají, jenž obojímu právu pro svou dobu tak prospíval, že se to líbí v ráji.
Ten vedle něho, který po způsobu chudobné vdovy věnem Církvi svaté dal poklad svůj, všem nám je pro ozdobu.
Však nejkrásnější z nás je světlo páté, tak láskou prodchnuté, že rozdychtěni na zprávu o něm všichni se tam ptáte:
tak hluboká ta duše ve vědění je o Bohu, že pravda pravdou je-li, nevstal už nikdo k takovému zření.
A dále vidíš svíce té svit skvělý, jež nejhlouběji vnikla dole v čase v andělů svět i v jeho úkon celý.
V tom dalším světélku pak usmívá se obhájce křesťanství - to na latině jeho sám Augustin kdys učíval se.
A vedeš-li tu oko ducha plynně
od světla k světlu, chval mých následuje, což na osmém ti s žízní nespočine?
V blaženém zření uvnitř prozpěvuje ta duše, která světa klamné rysy tomu, kdo dobře slyší, vyjevuje.
397
V Cieldauru leží tělo, z něhož kdysi vyhnána byla, z vyhnanství a bědy sem jdouc, kde pokoj s radostí se mísí.
Viz plamen Isidorův, plamen Bedy a žhavost Richarda, jenž kontemplací více než mužem stal se naposledy.
Ten, s něhož ke mně pohled tvůj se vrací, je světlo ducha, jemuž v rozjímání zdálo se, že smrt mnoho času ztrácí.
Toť světlo Sigierova plápolání, jenž v Slaměné ulici přednášeje docházel pravd, že závist v srdce vhání."
Jak v bijícím se orloji to děje, Kdy Církev volá      - v ten jitřní čas, kdy Boží Nevěstě se \ÍTinkám chce *ásky Ženichovy, jemuž pěje -
v němž částka částku táhne dál a nese,
až začne nám „cink, cink" tak zní ti sladce, že duše dobra schopná láskou dme se,
tak viděl jsem to slavné kolo hnát se, jež kroužíc hlasem hlas vždy vy střídává v lahodném souladu, jenž ozývat se
může jen tam, kde slast se věčnou stává.
398
zpěv jedenáctý
Pozemské starosti...
...a rajská blaženost.
„Každý" - to jest oněch dvanáct duchů.
* * * *
O smrtelníků péči nesmyslná, jež dolů křídly máváš a své ztráty úsudkem nepoznáš, jsouc klamu plná!
Ten právy byl, ten vtipy zaujatý,
ten kněžských výhod hleděl si, ten vlasti chtěl násilím, či zase sofismaty,
ten v obci pletichaní, ten šel krásti, ten oddával se tělesnému chtíči, ten v dřině žil, ten v zahálčivé slasti,
co já, těch věcí zproštěn, s Beatricí nahoře v nebesích jsem přijat v slávě takové byl, že nic ji nevylíčí.
Když každý navrátil se na týž právě bod kruhu, kde stál dřív, a jako svíce stojící ve svícnu se zpříma stavěl,
399
sv. Tomáše Akvinského
já zaslechl a spatřil jasně skvít se toho, jenž dříve mluvil, úsměvného, jak začal zas, co zářil víc a více; 18 Mluví opět duše    „Jak já se zaskvívám paprskem Jeho,
tak v světle věčném, v jeho zahledění poznávám původ přemýšlení tvého. 21 Máš pochybnost a chceš mít vysvětlení mých slov tak obšírné a jasné zřejmě, aby v něm svitlo tvému pochopení: 24 když jsem ti řek' Kde tučni ten, a stejně proč jsem Už nevstal nikdo mohl říci; těm slovům jasné rozlišení dejme! 27 Prozřetelnost, svět celý spravující
tím úradkem, kde zrak náš už tím mžikem je přemožen, když troufá ke dnu jít si, 30 aby se brala za svým milovníkem Nevěsta toho, který požehnanou krví s ní zasnoubil se s hlasným křikem, 33 věrnější jemu, nedotčena hanou, knížata dvě jí opatřila v čase,
jež v tom i onom vůdci se jí stanou. 36 Jeden plál serafínsky, druhý zase
tou moudrostí svou na zemi se skvěje jak jeden z cherubínů ve svém jase. 39 O jednom povím, neboť vystihne je oba, kdo jenom jednoho z nich chválí, jak jednu ze dvou tváří obličeje. 42 Od Tupina až k říčce, jež se valí
s hor, kde měl svatý Ubald poustku v stráni, svah úrodný tam spadá s výše skály; 45 v Slunečné Bráně žár i chladné vání Perugia odtud zná, a na hřbet vzadu Nocera s Gualdem naříká si za ní. 48 Kde přechází stráň k mírnějšímu spádu, veliké slunce světu vzešlo při ní, jak slunce z Gangu nastupuje vládu. 51
400
Ascesi - starší tvar jména Assisi, narážka na ascendere = vystupovati.
„Prvního choti" - Krista.
Proto, kdo o tom místě zmínku činí, Ascesi neříkej, neb řek' by málo, však Východ, ačli vlastně mluvit míní.
A nízko ještě nad obzorem stálo, když zemi z toho blaženého zdroje útěchy značné už se dostávalo.
Pak přišel jinoch s otcem do rozbroje pro paní takovou, že nikdo jí svých dveří neotvírá, jak smrti se jí boje.
A před duchovním soudem pak se měří a coram patře spojí se s tou paní a rád ji má, den ze dne víc jí věří.
Prvního chotě zbavena zlou zbraní, tisíc sto let a víc tak v beznaději, až přišel on a kopí lámal za ni;
nadarmo slyšet, s Amyklatem že ji bezpečnou našel člověk, jehož síla svět ve strach uváděla nejmocněji,
nadarmo statečná a pevná byla, že i když Maria pod křížem stála, ona až na kříž s Kristem vystoupila.
Abych však mluvil jasněji, toť chvála Františka s Chudobou, to jsou ti stálí milenci, jichž se řeč má dotýkala.
Svornost a úsměv, jejž nic nezakalí, ta láska na podiv a sladké zření posvátné myšlenky jen vzbuzovaly,
že Bernard ctihodný se zul a bez prodlení pospíchal za tím pokojem, jak kdyby se obával, zda snad už pozdě není.
O statky neznámé! O plodné sliby! Pak s Jiljím Silvestr se zouvá zase, jak ženich dřív - tak nevěsta se líbí.
Tak otec ten a mistr ubírá se s tou paní svou a s čeledí, již křížil pokorný provaz, jejž mel každý v pase,
401
aniž mu úlek srdce víčka tížil, že je jen synem Petra Bernardona a že se na oko tak divně snížil,
však po královsku předsevzetí ona pak vyjevil sám pevně Innocenci a prvou pečetí mel stvrzeno, co koná.
Když rozmohli se pak ti vydedenci, táhnouce za tím, jehož svatá cena slavena má být rajské slávy věnci,
skrz Honoria byla ověnčena
korunou druhou, již mu dal Duch svatý, archimandrity vůle posvěcená.
Pak po mučednictví jej žízeň zchvátí a před sultánem káže bez obavy Krista i odkaz jeho svatosvatý;
k pokřtění ale shledav tyto davy nezralé ještě, nedlel v díle marném, vrátiv se k užitku italské trávy,
a v skalách mezi Tiberem a Arnem poslední pečeť přijal: Krista znaky, jež nosil pak dvě léta v žití žárném.
Když ten, jenž úděl nachystal mu taký, ráčil jej vznésti vzhůru do odměny, již získal, snižuje se pod nuzáky,
bratřím, svým dědicům, co odkaz cenný poručil nejdraŽší svou paní zcela, aby si vážili té vzácné ženy.
Jí z klína duše přejasná se chtěla
zpět vzhůru vznésti do království svého, nechtíc mar jiných k smrti svého těla.
Teď uvaž, jaký byl ten druhý, hodný jeho, aby loď Petrovu jak Noe Archu veď mořem do přístavu bezpečného,
A v tom my máme svého patriarchu. Kdo za ním jde, jak káže on, ten vkládá na sebe náklad dobrý beze strachu.
402
Stesky na úpadek Touha však zmocnila se jeho stáda řaJ"    . ., po jiné stravě: iaký div, že těká
sv. Dominika. . ,
po různých pastvinách a že tam strádá!
Ale když ovečky se do daleka zatoulají a s očí pak mu mizí, nazpátek přinášejí méně mléka.
Aby šly s pastýřem a v zemi cizí bály se škod, tak se jich málo chová, a z mála sukna ušil bys jim řízy.
Jestliže temná nejsou ti má slova, jestliže nedal ses mou řečí zmásti, a co jsem řek*, si připomeneš znova,
spokojen budeš po tom aspoň zčásti, neb uzříš strom, s něhož ta tříska padá, a na čí vrub ten výrok má se klásti:
,Kde tuční ten, kdo v marnost neupadá!* '*
403
zpěv dvanáctý
IM   * * *
iTrw/i dvanácti dalších bohoslovca se přidává k prvnímu.
Iris -
personifikace duhy.
Jakmile k svému poslednímu slovu dospěl ten požehnaný plamen skvělý, posvátný mlýn už kroužit počal znovu;
a kolem svým se neotočil celý,
když jiný už ho kruhem zavřel zase,
až v kruhu kruh Šel, v zpěvu zpěvy zněly,
zpěvy, jež předčí Musy naše v kráse, těch našich Sirén flétny okouzlené, jak odlesk chabým zdá se v prvním jase.
Jako se po řiďounkém mraku klene
v témž zbarvení dvé rovnoběžných pásů, když Juno k dílu služebnou svou žene,
a vnější bere z vnitřního svou krásu, stejně jak ta jen cizím hlasem znívá, jež v lásce mře jak mlha v slunce jasu,
404
Promlouvá dule sv. Bonaventura (I2SI—IZ74) a hovoří o „druhém vůdci", sv. Dominikovi.
£ivot sv. Dominika (iiyo — 1221): rodištěm byla mu Cala-roga (dnes Cala-horra) na řece Ebru v Kastílii.
a zemi takto zvěstováno bývá, jak slíbil Bůh, a s Noem smlouva ta je, že potopu už nespatří co živa:
tak kolem nás těch věčných růží ráje dva věnce dokola se otáčely, že v souladu ten vnější s vnitřním hraje.
Když potom v plesání a ve veselí, v zpěvech a plápolání velké síly svých světel, jimiž všichni se tu skvěli,
touž vůlí zároveň se utišili, jako je schopností a snahou očí otevřít se i zavřít v tutéž chvíli,
z jednoho z nových světel na úbočí řeč vyšla, a já, ohlédnuv se při ní, byl jsem jak střelka, jež se k hvězdě točí.
A začal: ,,Laská, jež mě krásným činí, o druhém vůdci hovořit mi dává, pro nějž jsi o mém chválu slyšel nyní.
Kde o jednom, i o druhém zněj zpráva, aby, jak vedli společně své boje, tak společně se skvěla jejich sláva.
Kristova vojska, jimž dát nové zbroje tak mnoho stálo, vedla za praporem zdlouha a chabě zřidlé šiky svoje,
když Panovník, jenž vládne každým tvorem, jim pomoh' z milosti, ne pro zásluhy, pocítiv lítost s ohroženým sborem,
a Nevěstě, jak řečeno, dva sluhy dal na pomoc, by zbloudilému lidu příkladem byli jeden jako druhý.
V krajích, kde sladký Zefyr ruší z klidu stromy, jež listí nové otvírají, jímž Evropa zas odívá svou bídu,
poblíže míst, kam vlny dotírají,
kde slunce běh svůj dlouhý zakončuje a lidským pohledům se potom ztají,
4°5
Matce Dominikově zdálo se prý před jeho narozením, že porodí psíka s hořící pochodní v hubě, a také jeho kmotra měla prorocký sen.
„Dominicus" znamená „Páně".
„První rada"
dobrovolné
chudoby.
„Felix" -„šťastný"; „Jana" (Jo-hanna) - prý „milost Páně".
svou šťastnou sudbu Calaroga snuje, velkému Štítu dána do ochrany, na němž lev podléhá i podmaňuje.
Tam milenec byl zrozen rozkochaný křesťanství, borec svatý, jehož síla svým nesla blaho, odpůrcům zlé rány.
Stvořena sotva, hned se naplnila tak duše jeho mocí živé síly, že v matce jsouc, ji věštkou učinila:
Neboť když mezi ním a Vírou byly konány zásnuby u toho zdroje, kde navzájem se štědře obdařili,
ta, která za něj dala slovo svoje, zisk divný ve snách uzřela ta žena, jejž přinese on s družinou svou z boje.
Aby ta vlastnost byla vyjádřena, duch označil ho, čí je bez výhrady, přivlastňovacím jménem toho jména.
Nazván byl Dominikem, já však tady rolníkem zvu ho, jejž si vybral Kristus co pomocníka v práci pro své sady.
Posla a sluhu věru měl v něm Kristus, neboť v něm první láska k první svaté radě se projevila, již dal Kristus.
V noci ho chůva našla častokráte, jak mlčky bdí a na zemi čas tráví, jako by říkal: ,Pro to mě tu máte!'
O, jeho otec - věru Felix pravý! O, jeho matka - doopravdy Jana, znamená-li to jméno, co se praví!
Ne pro svět, neboť v něm kdo vidí pána, za Ostijským a Tadeášem dá se, že láskou však mu byla pravá mana,
učencem velkým stal se v krátkém čase a obcházet tak začal po vinici, jež vadne hned, když vinař nestará se.
406
A potom vyžádal si na stolici, jež s chudým jednala kdys laskavěji, než sedl na ni ten vše zvrhající,
ne aby směl dát tři, jež za šest znějí, ne první obročí, jež prázdné je tu, „Ne desátky, jet     ne decimas, quae sunt pauperum Dei,
^Boiím"^"1     v^ak      proti zbloudilému světu
směl bojovat za sémě, z něhož tady tě věnčí dvacet čtvero stromů v květu. Pak s naukou a s vůlí dohromady on v apoštolském úřadě se vydal jak bystřina, již ženou prudké spády, a do kacířských suků, kde je vídal, se pouštěl, a kde povstal odpor tuhý, tam pádnosti své ráně ještě přidal. Pak z něho vznikly rozmanité struhy, jimiž se svlažují a svěží stvoly hojněji rodí katolické luhy. Tak bylo jedno kolo ze soukolí
vozu, v němž Církev se nám ubránila a občanský svůj rozbroj zmohla v poli. Kéž by ti nyní zřejmá také byla druhého kola výbornost a cena, které řeč Tomášova oslavila. Sv. Bonaventura  Však kolej tímto vozem způsobená lituje úpadku .  prázdna teď a tam kde kámen vinný
řehole sv. ji ■» / .
Františka. byl v sudě dřív, ted plíseň usazena."
Družina jeho hledá si cíl jiný, místo by šla, jím věrně zaujata, a přední svádí na zadního viny.
Však na úrodě pozná se tím ztráta, když koukol, jehož bude celý příval, naříkat začne, že mu truhla vzata.
Kdo by list za listem se sice díval do naší knihy, přišlo by mu na rty, co by tam čeť: , Já tím jsem, čím jsem býval
407
ale ne z Casale či z Acquasparty takoví přišli do našeho řádu, ti jenom ruší smysl jeho charty.
Jsem Bonaventura, jenž měl v něm vládu, z Bagnoregia, a nad výhody vlastni úkoly velké kladl jsem a kladu.
Zde Illuminát s Augustinem, šťastní, že prví v provaze a nohy holé přátelství s Bohem byli přeúČastní.
Z Viktora svatého zde Hugo v kole a Petr Comestor a Petr Spaněl, jenž ve dvanácti knihách svítí dole.
Zde prorok Nathan je, jejž kdo by haněl? Chrysostom s Anselmem a Donát je tu, jenž k prvé z uměn látku pilně sháněl.
Zde Rhaban je a po mém boku světu plá Jáchym z Kalábrie vedle něho, proslulý darem prorockého vznětu.
Závidět paladina takového,
pohnula mne Tomáše bratra vřelá dvornost a jasná latinská řeč jeho;
a se mnou družina se hnula celá."
408
ZPÉV TŘINÁCTÝ
Tehdy známých 15 hvězd první velikosti, 7 hvizd Velikého vozu a S hvizdy Malého vozu - tedy 24. hvězd.
Představ si, chceš-li chápat dokonale, co ted jsem zřel (a podrž obraz daný, co hovořím, podobný pevné skále),
těch patnáct hvězd, jež každá s jiné strany takovým jasnem prostor nebe značí, že houšťky vzduchu jsou jím přemáhány;
představ si vůz ten, jemuž z nebe stačí pouhý klín nade dny a nad večery, že vždy má místo, když svou oji stáčí;
představ si potom ústí rohu, který začátek má tam na hrotu té osy, kol níž se točí kolo první sféry -
takže dvě znamení z nich stvořilo si nebe, jak dcera Minosova kdysi, když tvář jí skrápěl chlad smrtelné rosy,
409
Hovoří svatý Tomáš Akvinský.
Adam Eva.
Kristus. Bůh.
Šalo
moun.
a jeden s druhým paprsky že mísí ty kruhy, které vprostřed tance svého vpřed jeden, druhý vzad vždy pospíší si,
a budeš stín mít aspoň pravdivého souhvězdí, jež se v dvojím tanci vine a otáčí dál kolem bodu mého;
o tolik je to nad náš zvyk, oč plyne rychleji nežli říčka Chiana vždycky nebe svým letem předčící vše jiné.
Nezpívali tam paián bakchantický, však v řádě Božím zosobnění trojí a v jedné z osob Boží řád i lidský.
Když naplnil zpěv s tancem míru svoji, oko těch světel k nám se obrátilo, jež každá starost víc jen uspokojí.
Mlčení svorných božstev přerušilo pak světlo, z něhož vyprávěno bědné žití Chudáčka Božího mi bylo:
„Když vymláceno je ze slámy jedné na sýpce zrno, sladká láska zve mě, ať se zas jinou mlátit ruka zvedne.
Myslíš, že v prsa, z kterých přetajemně vyňato žebro, aby vstala žena, pro jejíž choutku pyká lidské plémě,
a v prsa, která kopím probodena, potom i dřív tak zadost učinila, že miska vin všech je tím nadzdvižena -
ta Mohutnost, jež obě utvořila, kolik ho snese lidských tvorů říše, tak mnoho světla do nich také vlila;
a proto divíš se, co řek* jsem výše, že druhý nepovstal tak strhující jak dobro, které v pátém světle dýše.
Otevři oči k tomu, co chci říci, a uvidíš, že víra tvá se hodí s mou řečí k pravdě jak střed ke kružnici.
18
21
24
27
30
33
36
39
42
45
48
51
4IO
Devatero kůrů andělských, devatero sfér nebeských.
Vliv nebes.
Trojice Božských osob: „láska horoucí" - Duch svatý; „jasno-zření" - Syn; „sila svrchovaná" - Bůh Otec.
Co mře i co se nesmrtelné rodí, je záře jen, jež z Ideje té letí, již dýchaje náš Otec láskou plodí,
neb světlo živé, jež smí vycházeti ze zřídla svého, avšak sjednoceno dál s ním i s Láskou, jež v nich trvá třetí,
sbírá svou záři jako obráženo
z dobroty pouhé v kůru devaterém, na věky věků jedním učiněno.
K posledním možnostem v stav klesá, v kterém jde z konu v kon vždy více umenšené, že náhodně jen působí tím směrem;
a náhodnostmi věci narozené
zde míním, které hvězdný pohyb seje semenem nebo také bez semene.
Těch věcí vosk a též, kdo úpravce je, není vždy stejný, proto zaskvěj e se vždy více nebo méně zpod ideje;
proto i strom, ač téhož druhu, nese ten lepší ovoce, ten horší zase, a s různým nadáním vy rodíte se.
Kdyby vosk upraven byl k plné kráse a nebe působilo nejmocněji, pečeť by vystoupila v plném jase.
Přírodě zčásti jen se daří úkol její, je jako řemeslník při svém chtění, jenž práci zná, však ruce se mu chvějí.
Jen k lásce horoucí a k jasnozření když přistupuje síla svrchovaná, tvar vzniknout může, na němž kazu není.
Tak jedenkráte země udělána hodnou dokonalosti tělesné je, tak těhotnou se stala také Panna;
a schvaluji, když mínění to tvé je, že lidská přirozenost nevyspela jak v těchto dvou a nikdy nevyspěje.
411
Šalomoun.
Proti
ukvapenému úsudku.
Kdyby má řeč se nyní odmlčela, jjak to, že onen neměl sobě rovna?' tak zajisté by otázka tvá zněla.
Abys však poznal, co nechápeš zrovna, uvaž, kdo byl, jaký měl důvod žádat, když ,Zádejľ řekla mu moc nevýslovná.
Mluvil jsem jasně, nemusel jsi hádat, že králem byl, že moudrost vyžádal si, aby moh' do vladařství moudrost vkládat,
a nechtěl vědět, jaký počet asi je andělů, či s náhodným necesse zda nutný důsledek též přivolá si,
či zda jest dare primům motum esset či zdali trojúhelník polokruhu kdy bez pravého úhlu vepíše se.
Zvážíš-li, co jsem řekl pro tvou vzpruhu, je opatrnost královská to zření, v něž míří šíp můj, jedno toho druhu.
Když na Povstal se upřeš v soustředění a zvíš, že se jen králů týká šmahem, kterých je dost, však dobrých mnoho není.
Mou řeč ber s tímto rozdílem a vztahem, a obstojí v tom, co ti smýšlet přáno o prvém otci i o našem Drahém.
To buď jak olovo ti k noze dáno, abys šel jako ten, kdo jít se bojí, k tomu, co nevidíš, i k ne i k ano;
neb mezi hlupci hodně nízko stojí, kdo veskrz popírá či přitakává, když v tom či onom úvahy se dvojí,
a že se směrem zcela klamným dává mínění kvapné, to se zhusta děje, a zaujatost rozum upoutává.
Břehu se pouští věru bez naděje, neboť jak vyjel, nevrací se z dáli, kdo pravdu hledá, lovit neuměje,
90
93
96
99
102
105
108
111
114
117
120
123
412
jak toho důkaz jasný světu dali
Melissus, Bryson, Parmenid, již sice vyšli, však kam jdou, nikdy nepoznali.
Tak Sabellius, Arius a více
těch bloudů šlo si, co jak meče byli na Písma, rovné tváře zkřivujíce.
Nebuďte také, lidé, příliš čilí
v svých úsudcích jak ti, kdo jisti cenou obilí, které ještě nesklidili.
Trnitou snítku zřel jsem obnaženou a celou zimu prostou všeho hávu, a potom růží náhle okrášlenou;
a loď jsem spatřil, rychlou, v dobrém stavu, jež šťastně zbrázdila už moře divá, jak ztroskotá, když vjíždí do přístavu.
A Martin s Bertou ať se nedomnívá, když loupí ten a ten se zbožně chová, že vidí už, jak Bůh se na ně dívá:
ten může vstát, a onen klesnout znova."
ZPĚV ČTRNÁCTÝ
Podobenství dvojího pohybu vody: slova sv. Tomáše pfichď Zela zvenčí, Beatricina ze středu kruhu.
„Zde tomu" Dantovi.
Od středu k obvodu a pak zas k středu v nádobě oblé by se rozvlnilo, ať zvenčí nebo zevnitř ránu vedu.
Najednou v mysli se mi vybavilo, co říkám teď, ve chvíli, kdy se žití Tomášovo mlčením zahalilo,
pro podobnost, již ihned bylo zříti z jeho a z Beatrice promluvení, jež ráčila tak po něm hovořiti:
„Zde tomu třeba, aniž jeho chtění nějak se na něm projeví snad zvenčí, dostat se jiné pravdě ke kořeni.
Řekněte mu, zda jas ten, jímž se věnčí jak květem vaše podstata, tak stálý zůstane s vámi, aniž se kdy ztenčí.
414
To jest, až budete po zmrtvýchvstání zase mít tělo.
Bůh trojjediný.
Hovoří duh krále Šalomouna a vysvětluje, že světlost blažených bude po zmrtvýchvstání větší.
A zůstane-li, povězte mu, zdali, až jedenkrát se odějete těly, přílišnost jeho zrak vám nezakalí?" Jak najednou se více rozveselí, kdo tančí v kole, a pak radostněji hlas pozdvihnou a rozjaří se celí,
tak po hbité a zbožné prosbě její začala plesat svatá kola zase podivnou notou svou a svými reji.
Kdo stýská si, že tady umírá se, aby se žilo tam, ten nezná mladé svěžesti deště věčného v tom jase.
Ten Jeden, Dva i Tři, jenž živ jest, nade vším ve Třech, Dvou i Jednom vládu maje, sám bez mezí, a všemu meze klade,
třikrát byl vzýván každým z duchů ráje takovým zpěvem, že by jeho hlasy byly mzdou zásluhy, jež nesmírná je.
Tu zaslechl jsem skrze božské jasy jakýsi tichý hlas z menšího kruhu, jak anděl k Marii promluvil asi,
jenž hovořil: „Jak radost v rajském luhu potrvá dlouho, láska naše živá nás šatit bude v takto jasnou duhu.
Lesk její z horoucnosti sílu mívá, horoucnost z vidění, jež tolik dělá, co milosti v něm nad schopnostmi bývá.
Až oblecem se v zářně svatá těla, tenkráte také větší bude sláva osoby naší tím, že bude celá,
a proto vzroste světlo, jež nám dává z milosti pouhé Dobro svrchované, světlo, jež vidět nám to Dobro prává;
a vidění též vzroste, čímž se stane, že vzroste horoucnost, jež jím se nití, vzroste i záře, která z ní zas plane.
18
21
24
27
30
33
36
39
42
45
48
51
4r5
Ale jak uhel, plamenem jenž svítí, jej řeřavostí živou překonává,
takže si může zjev svůj uhájiti, 54 tak záři tu, jež nás tu obetkává, zjevností překonávat bude tělo, jež dosud ještě kryje země tmavá. 57 Aniž ten jas nám tížit bude čelo, neb v těla ústrojích dost bude síly na vše, co radost by v nás probouzelo." 60 „Jeden i druhý     A zdál se mi tak ochotný a čilý sbor -oba ieden i druhý sbor, když řkouce Amen
kruhy blažených.        J J 3 1
po tělech mrtvých touhu projevily. 63 Ne snad jen sobě žádali ten pramen,
otcům a matkám též, a všem, jež dříve
milovali, než byl z nich věčný plamen. 66 A ejhle, vůkol v záři stejně živé
lesk vznikl nad leskem, jenž už tam býval,
jak obzor svítá v barvě konejšivé. 69 A jako by se první soumrak stmíval,
kdy skráně nebes věnčí zjevy snové,
že jist si nejsem v tom, nač jsem se díval, 72 mně zazdálo se, bytosti že nové
tam vidím a že zřím je kolo vésti
a věnčiti dva kruhy obvodové. 75 Jiskření Ducha svatého, ó štěstí,
jak náhle vzešla jeho záře pravá
mým očím, jež ji nedovedly snésti! 78 Však Beatrice, krásná tak a smavá,
zjevila se mi, že ji do vidění
zařadit jest, jež z mysli vyprchává. 81 Tu dostalo se očím posilnění,
že zdvihly se, a do vyššího blaha,
jak zřel jsem, s paní mou jsme přeneseni. 84 A do výše že vede naše dráha,
já všiml si pro hvězdy úsměv vřelý,
jenž ruději než obvykle se vzmáhá. 87
416
Srdcem a mluvou, již rod lidský celý
má jednu, žhavě oslavil jsem Pána,
jak za tu milost novou slušnost velí. 90 Než byla žhavost žertvy vyčerpána
ze srdce mého, poznal jsem, že bude
přijata vlídně tato oběť daná, 93 neboť v dvou paprscích a tolik rudé
jasy mi vzplanuly, že znenadání „ó Eiie"- to       jsem řek': „O Elie, jak skvíš se všude!" g6
jest: „Ó Bože!"   jak y hustgí nebo fídgí tkánj
se Mléčná dráha mezi póly bělá
(i vpravdě moudrým důvod k přemítání), 99 tak hvězdná skupenství tam vytvářela
v hlubinách Martu znak ten úctyhodný,
jejž spojení čtyř čtvrtí v kruhu dělá. I03 Zde přemáhá mi paměť důvtip rodný,
neb na tom kříži zřel jsem skvít se Krista,
takže mi nelze najít příměr vhodný. io5 Však kdo kříž vezma, následuje Krista,
jistě mi odpustí, co vynechávám,
v tom jasu bílém planout vida Krista. J08 Z ramene v rameno a od pat k hlavám
že hýbala se světla blýskajíce
v styku a míjení, jen zprávu dávám. 11 x
Tak pomalu a rychle, míň i více,
krátká či dlouhá, v ruchu neustálém
tělíska drobná bývá vidět skvít se 1I4 a hýbat v paprsku tom nenadálém,
jenž vznikne ve stínu, jejž pro sebe zná
udělat člověk z bázně před úpalem. II7 Jak z napjatých strun hudba přelíbezná
houslí a harf se tvoří tak, že mámí
i člověka, jenž písně nerozezná, tak od světel, jež se tam zjevila mi,
šel křížem nápěv, jenž mě uchvacoval,
aČ verše hymnu nebyly mi známy.
120
123
417
Chvalozpěv na vítězné
zmrtvýchvstání Krista.
Cítil jsem však, že chválu vyslovoval, neb slova „Vstaň!" a „Vítěz" pronikala mi z něho v sluch, jejž zpěv ten přesahoval.
Tu láska taková hned ve mně vzplála, že nebylo až dosud věci žádné, která by mě tak sladkým poutem spjala.
Snad slovo mé se zdá až příliš snadné snižujíc oči, v nichž má touha zhlídla takovou slast, že větší nenapadne.
Kdo zví však, že vší krásy pečetidla čím výše jsou, víc rostou v rozzáření, a já tam ještě nepohléd' v ta zřídla,
omluvit dovede mé obvinění
uznávaje, že slova má jsou pravá, neb vyloučen tím půvab svatý není,
protože stoupáním se čistším stává.
126
129
13«
135
138
418
ZPĚV PATNÁCTÝ
Chvalozpěv ustane, duše se ztišují.
„Oheň nenadálý1* - létavice, padající hvězda.
Po kříži se přiblíží Dantův praděd Cacciaguida.
„Ó krvi má, ó na ni vylitá milosti Boží! Jako tobě, komu nebeská
Laskavá vůle, jíž se zjevnou stává
vždy láska ta, jež správným směrem dýchá, jak žádost zlá se zlobou poznat dává,
kázala sladké lyře být už zticha a umlknouti svatým strunám velí, jež pravá ruka nebe v souzvuk míchá.
Jak hluché k prosbám poctivým by měly být podstaty, jež chtějíce mne zváti, abych je prosil, hned se odmlčely?
Ať trýzeň bez konce jen toho zchvátí, kdo z lásky k věci, jež se k zmaru chýlí, na věky této lásky chce se vzdáti.
Jak pokojným a čistým jasnem v chvíli některé šlehne oheň nenadálý a dráždí oči, jež si jisty byly
- řekl bys hvězda, jež přelétla v dáli, ale nic v místech, z nichž se rozzařuje, se neztrácí, a je to mžik jen malý -
tak s paže, jež se vpravo napřahuje, k úpatí kříže hvězda sesmekla se souhvězdí toho, jež tam probleskuje.
Aniž spad* klenot s pentle své, však v páse paprsků proběhl tak v letu plynném, že plaménkem za alabastrem zdá se.
Tak pohnul vlídný Anchises svým stínem, hodna-li víry Vergilova Musa, když v Elysiu navštíven byl synem*
O sanguis meus, o superinfusa gratia Deiy skut tibi, cui bis unquam coeli janua reclusa?
12
15
18
21
24
27
30
419
brána dvakrát otevřena?"
Cacciaguida promlouvá k básnikovi..
... a děkuje Boku za lásku prokazovanou Dantovi.
To jest <Beatrice.
,První" - Bůh.
Tak světlo to; a já je pozoruji, pak oči obracím, kde Paní má je, a s obou stran jen úžas pociťuji,
neb v očích úsměv takový jí hraje,
že je mi, jak bych dosah' v jejich plání dna milosti své a dna svého Ráje.
Rozkošný k poslechu i k nazírání, zprvu duch obíral se věcmi těmi, jichž pro hloubku já nechápal jsem ani.
Aniž on ze své vůle tajil se mi, ale jen z nezbytnosti, neboť jeho chápání vznášelo se nad mezemi,
jež dány nám. Když citu horoucného luk povolil, že mluva sestoupila k našemu rozumu a v meze jeho,
věc prvá, jíž jsem porozuměl, byla: „Buď požehnán Ty, Jeden ve Trojici, že moc Tvá k mému semeni tak milá!"
Pak řek': „Hlad můj, tak dlouho trvající, zatím co duše v knize velké četla, v níž nemění se nic, co nám je říci,
jsi ztišil, synu, uvnitř toho světla,
v němž s tebou mluvím, a dík za to ta má, jež křídla dala ti, že duše vzlétla.
Věříš, že mysl tvá jde ke mně sama z prvního tak, jak poznáš bez váhání z jednotky pět i šest, když ona známa;
proto se neptáš, kdo jsem já, a ani
proč plesám tak - ta otázka se kladla! -v zástupu tomto plném radování.
Ty věříš pravdu, neboť do zrcadla života toho hledí velcí, malí, kam dřív, než myslíš, myšlenka tvá padla.
Aby však svatá láska, v níž jsem stálý svým patřením a z níž má žízeň velká, ustala v sladké touze, jež mě pálí,
420
Cacciaguida vyzývá Danta, aby se ho tázal.
„Ten vzácný skvost" - kříž.
Ctnostný a pokojný život ve staré Florencii.
radostně, klidně, aniž tě co leká,
zvěstuj svou vůli, zvěstuj všechna přání, na něž už láska s odpovědí čeká."
A ještě jsem se k Beatrici ani
neohlédl, když dala pokyn smavý, jímž vzrostla křídla mého odhodlání.
„Cit s důvtipem," tak začal jsem hned z hlavy, „jak prvá Stejnost se vám ukázala, při vás všech vahou srovnaly své stavy.
Neb slunce, jehož záře vás tak vzňala, teplem a světlem stejné je, že není tu metafory, jež by neselhala.
Však rozum v lidech smrtelných a chtění z příčiny, která jasná je vám zcela, na křídlech mají různá opeření.
Já vědom si - jsa smrtelného těla -té nestejnosti, nevzdávám ti díků jinak než srdcem za ta slova vřelá.
Však, živý topase, jenž vroubíš v dříku ten vzácný skvost, já vřele prosím tebe, řekni, jak zval ses v říši smrtelníků."
„O větvi má, v níž potěšení z nebe měl jsem už čekáním, já jsem tvůj kořen," tak odpovědí poznat dal mi sebe.
Pak pravil mi: „Ten, jehož jménem tvořen tvůj rod a jenž už víc než po století obchází první římsu hory zmořen,
můj syn byl, praděd tvůj, a sluší se ti, aby ses snažil jeho trýzně steré dobrými skutky svými ukráceti.
V těch starých hradbách, s kterých dosud bere terci i nónu, Florencie sobě pokojně žila ve střídmosti šeré.
Řetízků, korun neměla v té době, žen se střevíčky vzácnými a s pasem, na němž víc viděl bys než na osobě.
69
72
75
78
81
84
87
90
93
96
99
102
42 i
Nevnukla otci při zrození hlasem
svým dcera strach, že věno do rozporu tak nebo onak dostane se s časem.
Neměla dosud vylidněných dvorů; Sardanapal, jak později se stalo, neměl vliv zhoubný na síň, na komoru.
Nebylo překonáno Montemalo
Uccellatoiem, pádem jež v svém čase je předstihne, jak vzletem předbíhalo.
Bertiho Bellinciona vídal v pase z kůže a z kosti jsem, a jeho ženu jít od zrcadla bez íičidla zase.
Pán z Vecchia nebo z Nerli pravou cenu i nepošité kůže znal, a žena mu při přeslici žila, při vřetenu.
O šťastných žen! A každá jista věna i hrobky byla, aniž která měla být pro Francii v loži opuštěna.
Ta kolem kolébky se otáčela a dítě konej šíc tak slova volí, jak matka nebo otec vždycky dělá.
Jiná zas u kužele, poklidno-li, s rodinou báchorky si vyprávěla o Tróji, o Rímu a Fiesoli.
Cianghellu nebo Lapa Saltarella za div by měli, jako teď by divem zvěst Cincinnata s Cornelií zněla.
V žití tak pokojném a sladce tklivém,
v měšťanství důstojném, jež věrnost hlídá, Maria dala mě, když v úpěnlivém
křiku jí pohnula mé matky bída, a u vás v lodi chrámu prastarého se ze mne křesťan stal i Gacciaguida.
Můj bratr Moront byl a Eliseo, má žena přišla z nížiny blíž Pádu, a to je také původ příjmí tvého.
422
Já dospěv přidal jsem se ke Konrádu, a on si opásal mě za rytíře za služby věrné a vždy dobrou radu.
S ním táh' jsem proti těm, kdo v bludné víře zle drží to, co patří nám dle práva, z čehož však vina padá na Pastýře.
Lid, jehož ohavnost je jeho sláva, způsobil, že jsem z klamů světa vyšel, jenž láskou svou tak lidi omotává,
a mučednictvím v tento mír jsem přišel."
423
ZPĚV DVACÁTÝ T&ETÍ
* -* * * vil/ * * * *
* * * * *"7p> * *
"Va* * 11 * *
- - - -   -      " * *
***** XL.
* * ** #*. *
Dante se pyšní šlechtickým původem, podotýká však, ie urozenost se ztrácí, není-li živena novými ctnostmi.
O krve naší skrovná vznešenosti! Ze se tak tebou lidé holedbají zde dole, kde jsme jen tak chabí v ctnosti,
mně nebude se divným zdát, neb v kraji, kde už se nezkřivuje lidská touha, též jsem se tebou pyšnil - totiž v ráji.
Jsi suknice už brzy ne dost dlouhá, takže když se k ní nepřidává denně, čas kolem tebe s nůžkami se plouhá.
Tu s „Vy", jež zaveď Rím, jež v mravů změně stává se tam však formou zanedbanou, zas promlouvat jsem začal neprodleně,
a Beatrice usmála se stranou
zrovna jak ta, jež tenkrát zakašlala na prvou chybu o Ginevře psanou.
424
Dante se táže svého předka po Florencii jeho doby (město bylo zasvěceno sv. Janu Křtiteli).
„Vy," řek'jsem, „jste můj otec, Bohu chvála; vy k řeči vybízíte svého vnuka; vy vznášíte jej nad sobectví malá.
Tolika proudy veselí se vnuká v mysl, že sama ze sebe má radost nad tím, jak snáší pohnutí tak prudká.
Má prvotino, učiňte mi zadost a řeknete, kdo byli vaši předci a do kterých let padla vaše mladost?
Ovčinec svatojanský uvidět chci, jaký byl tehdy, koho byla sláva nejvyŠších stolic v něm - a jiné věci..."
Jak větrů vanutím se rozdmýchává v plaménky uhlík, při mém lahodění jsem zřel to světlo, jak se jasným stává.
A jak mu přibývalo na záření, tak v řeči příjemné a sladce lkavé, jež podobna však dnešní mluvě není,
mi dělo: „Od dne, kdy vyřčeno ,Avec, k porodu, jímž se matce mé, teď svaté, ode mne ulevilo v trýzni dravé,
k Lvu svému pět set osmdesátkráte se navrátil už oheň hvězdy této, by znovu vzplál zpod jeho tlapy vzňaté.
Rodiště moje a mých předků je to místo, kde ve čtvrt poslední se stáčí závodník při hrách vašich každé léto.
O předcích mých to slyšet snad ti stačí; a nežli, kdo a odkud jsou, ti říci, o všech těch věcech budu mlčet radši.
Všech mužů tenkrát mezi Křtitelnicí a Martem jenom pětina snad byla těch nynějších, však vesměs válečníci.
Krev měšťanská, jež ted se promísila
s Certaldem, s Campi a s Fegghinem, čistá v řemeslnických tekla tehdy žilách.
425
Oč líp by bylo za sousedy místa
a lid ten mít, by mez vám beze zrady v Galtuzzu, v Trespianu byla jistá,
nežli je uvnitř mít a snášet smrady hlupáků ze Signy a z Agugliona, co na zisk myslí jen a na úklady.
Kdyby lid, jenž tak zvrhlé skutky koná, macechou nebyl býval k Caesarovi, ale jak k synu matka bezúhonná, JVř zcela jasné     kdo dnes jak Florenťan si v ziscích hoví,
narážky na ne- fc j b   ge obrátil ^ k Simifonti,
utešené pomery
florentské. kde jeho děd žebrotou chodil - kdo ví.
Ještě by Montemurlo měli Conti a v Aconě by Cerchi měli faru, ve Valdigrieve snad Buondelmonti.
Míšení osob vede často k zmaru prospěchu obce, jako utápeti tělo své v jídle nebývá mu k zdaru;
snáz padne slepý býk, jak známo je ti, než slepý beránek; a větší žal je častokrát z meče jednoho než z pěti.
Když vidíš Luni zmar a Urbisaglie a kterak po nich také upadají obecní správy v Chiusi, v Sinagaglie,
slyšet, že také rody zanikají, tě neudiví ani nepoleká, když poznals, že i města konec mají.
Na díla vaše veškerá smrt čeká
tak jako na vás; v stálejších se kryje a život je jen krátký u člověka.
A jako tím, že nebe měsíční je
v pohybu, příliv jde, pak odliv zase, Štěstěna činí u tvé Florencie:
proto ať divným tobě nezazdá se, co o Florenťanech ti řeknu nyní, jichž pověst dávno skryta leží v čase.
426
Rody za dob
Dantových vyhaslé...
...a rody v té dobí trvající.
Florentské rody, jejich děje, povahy a osudy.
Filippi, Ugové a Gatellini,
Ormanni, Greciové s Alberichi -jak upadli kdys hrdí měštěníni!
Já viděl staroslavné bojovníky
s tím, jenž slul z Arky, a s tím ze Sanelly, Ardinghy, Soldaniery a Bostichy.
Nad branou, jež teď nové zrady želí, pod její tíhou sklánějíc se chabě, až hrozí člun, že potopí se celý,
rod Ravignagů byl, z nichž vzešel hrabě Guido a všichni ti, kdo jméno vnadné Bellincionovo nosí na svém erbě.
Dům della Pressa znal už, jak se vládne, a Galligaio na štítu už míval hrušku a jilec, pozlacené, ladné.
Sloup z veveřiny veliký už býval, Sacchetti, Giochi, Fifanti, Barucci, Galii a rod, jenž pro míru se rdí val.
Kmen, z kterého kdys vzešel rod Calfucci, už velký byl, a na kurulská křesla vzati už Sizzii a Arrigucci.
O jak jsem viděl ty, jež pýcha vznesla a zkazila! A jak se všude vidí ve velkých činech Zlatých koulí hesla!
Tak jednávali otcové těch lidí,
co vždy, když uprázdní se církev vaše, po konsistoři nenasytně slídí.
Rod zlý jak drak, jenž na tom zlo jen páše, kdo prchá, kdo však ukáže mu zuby či měšec, za tím jde jak ovce plaše,
vzmáhal se z bídy, již se sotva chlubí, že se svým tchánem Ubertin Donato se pohněval s tím rodem pro zásnuby.
Caponsacco z Fiesole, jak se zná to, sestoupil na Trh sem, a pověst, která zdobila Giuda, měl též Infangato.
90
93
96
99
102
105
108
111
114
117
120
123
427
A co teď povím, zní jak z lhářů pera; do malých hradeb branou vcházívali, nazvanou po rodině della Pera.
Všichni, kdo v krásném erbu účast brali barona, jehož jméno uvádějí svatotomášské slavnosti v hlas stálý,
šlechtictví z něho měli s privilejí, ač mezi lidem obecným dnes trůní ten, jehož stuhy erb ten ovíjejí.
Byli už Gualterotti, Importuni, a Borgo byla by klidnější Čtvrtí, sousedů nových tolik nebýt u ní.
Dům, pro který je vám teď naříkati, pro hněv ten spravedlivý, jenž vás ničil, pokojný život váš tak náhle zvrátiv,
byl ctěn a hojně v pokrevenstvu klíčil. O Buondelmonte, zlou jsi radu slyšel, když sňatek s ním se tehdy ti tak příčil!
Mnohý by rád byl, jenž teď smuten vyšel, kdyby tě Bůh byl Emě dal v ta léta, ještě než do města jsi prvně přišel!
Té sochy na mostě však hodna je ta oběť, již přinesla jí Florencie, když po míru v ní bylo navždy veta.
Za rodů těch, z nichž mnohý ještě žije, jsem Florencii viděl v jasném klidu, že příčin neměla, proč plakati je.
Za rodů těch jsem viděl v jejím lidu Čest se slávou, že nikdy na své žerdi květ lilie nepoznal hanby bídu,
ani se v rozštěpení krví nerdí."
428
ZPĚV SEDMNÁCTÝ
Dante se táže Cacciaguidy na svou budoucnost.
Jak dychtiv pravdy ke Kliméně vstoupí - ve věci, jež se o něm rozšířila -ten, pro nějž otcové jsou k synům skoupí,
tak bylo mně a tak mne vycítila i Beatrice i ta lampa svatá, jež dříve pro mne místo zaměnila.
Má Paní řekla: „Cím tvá mysl vzňata, z úst vypusť ven, ne však dřív, než jsi vpálil svou vnitřní pečeť v to, co vyjít chvátá;
ne že bys nové věci poodhalil
nám řečí svou, však abys k vyslovení žízně se měl a člověk pak ti nalil."
„Jenž tak se vznášíš, ó můj drahý kmeni, že jako lidská mysl říci dá si, že v trojúhelníku dvou tupých není,
429
„Bod" - Bůh.
To jest: ne dvojsmyslnými odpo-vědmi pohanských věšteb.
Předpověď Dantova vyhnanství: opustí Florencii jako Hippolytos, syn athénského vévody Thesea, očerněn svou macechou Phaedrou,
tak věci nahodilé vidíš asi,
dřív než jsou samy v sobě, vzhledem k bodu, kterému přítomny jsou všechny časy,
co šel jsem s Vergiliem v doprovodu vzhůru tou horou, která duše léčí, a v mrtvý svět s ním sešel mnoho schodů,
o příštím životě svém vážné řeči jsem zaslech', ač se, maje čtyři hrany, nebojím rány sudby sebevětší.
A spokojím se, když mi budou dány
zprávy, s Čím osud můj se ke mně sklání, neb přijde volněji šíp předvídaný."
Tak řek* jsem světlu, jež mě k vyptávání dřív pohnulo, a plně příkaz tichý své Beatrice, vyřkl jsem své přání.
Ne hádankami, jejichž význam lichý lid vyzvídal, než zemřel smrtí těla Beránek Boží, který snímá hříchy,
však zřetelně a určitě mi zněla
odpověď lásky otcovské, jež v sladký úsměv, ač záříc, mně se uzavřela:
„S náhodou, která mimo knihu látky vaší se nešíří, můj pohled střet' se v pohledu věčna do poslední řádky;
víc nutnosti však nemá z něho přece, než od zraku, jenž zrcadlí ta místa, loď, která proudem sestupuje v řece.
A odtamtud, jak harmonie čistá přichází z varhan do ucha, tak svítí mi v oku jasně čas, jenž se ti chystá.
Jak z Athén musel Hippolyt, kde žiti nevěrná, krutá macecha mu nedá, tak Florencii ty máš opustiti.
Tak se to chce a tak se to i hledá, tak učiní, kdo v mysli to už chová v městě, kde s Kristem kupčí se až běda.
18
21
24
27
30
33
36
39
42
45
48
5i
430
musil opustit       Jako vždy vinit budou lidská slova Atfieny- stranu, jež trpí; za nějakou chvíli
svědectví pravdě však dá pomsta znova. 54 Opustit musíš každý předmět milý
ti nade vše, a to je střela divá,
kterou luk vyhnanství vždy nejdřív střílí. 57 Zkusíš, jak slaně chutná cizí skýva,
jak vystupovat a zas sestupovat
po cizích schodech krušná cesta bývá. 60 Co však tě nejvíc bude zkormucovat,
toť družina tak zlá a nešlechetná,
mezi níž poznáš muka vyhnancova; 63 bude se, nevděčná a ošemetná,
na tebe sápat, ale v krátké době
ne ty, však ona rdít se bude všechna. 66 Jednání její o zvířecí zlobě
tě přesvědčí, až půjdeš z jejích šiků
a stranou pak se učiníš sám sobě. 69 titulek prvý, prvý podnět k díku
ti dvornost dá velkého Lombarďana,
jenž ptáka svatého má na žebříku. 72 Tak vlídné budou skutky toho pána,
že u vás dvou, co jinde po prošení,
věc každá před ním bude splňována. 75 S ním toho uvidíš, jenž při zrození -
z přemocné této hvězdy dostal vzpruhy,
k velikým činům jisté předurčení. 78 Nevšiml si ho dosud nikdo druhý
pro mladý věk, neb teprv devět roků
se kolem něho točí tyto kruhy. 81 Než Jindřicha Bask strhne do uskoků,
on zazáří jiskrami ctnosti skvělé,
k strasti a stříbru pohrdání v oku. 84 Nepustí velkodušnost se zřetele,
že s jazyky němými zůstat při ní
nebudou moci jeho nepřátelé. 87
431
<-    Jen jeho dbej a jeho dobrodiní:
skrze něj mnoha lidí stav se změní, stane se žebrákem, kdo boháč nyní. 9° V mysl si o něm zapiš, co však není dál šířit radno..." A řek'věci jiné, i těm, kdo při nich budou, k nevěření. 93 Pak podotkl: „Toť výklad řečí, syne, abys na pikle připraven byl dosti, „Oběhů" - totiž      jež přikvačí, než oběhů pár mine. 96 obratů nebeské     Však závisti ty k sousedům se zprosti,
neb život tvůj se šíří do budoucna daleko za trest jejich nevěrnosti." 99 Když, mlčíc, ukázala duše vroucná, že vetkávat ji dále nenapadá
v osnovu podanou jí mého jsoucna, 102
já začal jako někdo, jenž si žádá
v pochybnostech rad osoby, jež pravý
stav věcí vidí, chce a má též ráda: 105
„Můj otče, vidím, jak se žene dravý čas na mne, aby zasadil mi ránu, jež těžší tomu je, kdo nevšímavý. 108
Musím vzít prozíravost na obranu,
abych též jiných nepozbyl svým zpěvem,
až z dravých míst štván budu v cizí stranu. 111
Jda dolů světem, jenž je hořký hněvem, pak vzhůru horou, s jejíchž krásných štítů já zdvižen byl své Paní jasným zjevem, 114
a potom nebem zas od svitu k svitu, jsem věci zvěděl, že když o nich povím, probudím v lidech mnoho trpkých citů. 117
Když však zas pravdě jenom plaše hovím, mám strach, že u těch budu jednou proklát, pro něž věk tento nebude už novým." 120 „Můj poklad" -    To světlo, v němž se usmíval můj poklad, dlía Cacciagui~       jejž našel jsem, se nejdřív rozzářilo
nad zlaté zrcadlo mocněji stokrát, 123
432
Cacciaguida vyzývá Danta, aby živým bez ostychu pověděl všechno, co na své cestě viděl a slyšel.
a potom řeklo: „Svědomí, jež bylo špiněno vlastní nebo cizí hanou, by jistě drsnost slov tvých ucítilo.
Však odvrhni lež dříve přijímanou a směle odhal vidění své celé, ať ten, kdo svrab má, poškrabe se stranou.
Neboť ač hlas tvůj bude roztrpčele po prvé chutnán, živný pokrm stálý po strávení svém zanechá pak v těle.
Tvůj křik jak bouře bude, jež se valí v nejvyšší štíty bijíc ze vší síly, a důvod ke cti nebude to malý.
Proto ti tady ukázány byly i nahoře i v pekel žalném kraji jen duše, jež se něčím proslavily,
neboť duch slyšících se neukájí
příkladem, jenž má vysvětlení různá či v neznámu a skrytu kořen tají,
však jenom zcela zřejmý důvod uzná.
433
ZPĚV OSMNÁCTÝ
Duše
Cacciaguidova.
Beatrice.
„Věčná slast" Bůh, svrchované dobro.
Samo už okoušelo svého slova
zrcadlo blahé, co já hořkost blínu ■ sladkostí mírním, svým se těše znova. A Paní, jež mne vedla k Hospodinu,
řekla: „Změň myšlenky a věz, že bdící
jsem u toho, jenž snímá každou vinu." Já obrátil se na zvuk lahodící
své Potěchy, a co jsem lásky s péčí
zhled' v očích svatých, pomíjím zde říci, nejen že nedůvěru mám k své řeči,
ale že nesvede duch zabloudilý
jít zpět, když nevede jej ruka něčí. Jen tolik tvrdit mohu o té chvíli,
že city mé se při pohledu na ni
od každé jiné touhy oprostily, co věčná slast, jež zářila z mé Paní
a s krásné tváře její, ukájela
druhotným pohledem má všechna přání. Tu ozářivši úsměvem mě zcela,
ona: „Teď obrať se a poslyš dbale,
neb není jen v mých očích ráj," mi děla. Jak někdy spatřit bývá nenadále
v zraku žár soucitu tak mohutného,
že jím je duše jata dokonale, tak v plápolání jasu posvátného
pohlédnuv naň jsem poznal, že si přeje,
abych byl ještě posluchačem jeho. Rek': „V pátém stupni stromu, který zde je
a žije od vršku a nepřestává
ovoce nésti, listí neztráceje,
434
^f-      "^ŕ ^ff
........... *
J)í</ŕ hrdina, kteří bojovali pro náboženství.
duchové šťastní sídlí, jejichž sláva na zemi zněla tak, že bez obtíže z ní Musám všem se hojnost látky dává.
Dívej se proto na ramena kříže: každý, jejž pojmenuji, hned se nutí pohnout jak v mraku blesk, jenž letí blíže
Tu spatřil jsem hned křížem zakmitnutí, když jméno Josuovo vysloveno, aniž dřív stal se hlas než zablesknutí.
Na vznešeného Makabejce jméno
kmitnutí jiné zřel jsem, kříž jak přetlo, jak bičem viček blahem poháněno.
Pak Rolanda a Karla Magna světlo oko mé doprovázelo tak zblízka, jak za sokolem při lovu by vzlétlo;
Renoard, Vilém kmitli se jak jiskra, a Godfred vévoda mi zrakem hraje po kříži řečeném a Robert Guiscard.
435
Básnik a jeho průvodkyni v nebi Jupiterově.
Vzýváni Musy.
Co její zjev pak v jiných světlech taje, ta duše zjeví mi, jak neslýchanou ona je umělkyní v kůrech ráje.
Já na pravý bok otočil se stranou, abych zřel povinnost svou v Beatrici buď hovorem, buď hnutím určovanou,
a v jejích zracích viděl jsem, jak klíčí radost, jíž zářila ta bytost drahá, jak dosud nespatřil ji pohled ničí.
A jako tím, že cítí více blaha
konaje dobro, člověk povšimne si,
že ctnost se v něm den ze dne více vzmáhá,
já všim* si, že má cesta na nebesích, jdouc do kruhu, svůj oblouk zvětšovala, vida svou Paní v jasnějších vždy blescích.
A jak se stane změna nenadálá v ženě, když odloží tvář její bílá břemeno studu, taková se stala
v pohledech mých, když šestá hvězda milá, jak otočil jsem se, svou září plašší a bělostnou mne náhle obklopila.
Tu jiskry spatřil jsem, jak všude raší
v té jupiterské pochodni, jež láskou hoří, a před zraky mi píší v řeči naší.
Jak ptáci, když se vznesou na námoří, jako by chtěli z pastvy radovat se, hned okrouhlé, hned dlouhé hejno tvoří,
tak světci uvnitř zpívali v tom jase a poletujíce se sdružovali nejdříve v D, pak v/aví pak zase.
Dřív se zpěvem se do pohybu dali, pak utvořivše znak svůj v řádě tišším mlčíce chvíli opět setrvali.
O božská Pegaseio, plánem vyšším jež duchům dáváš dlouhověkost slavnou, a oni s tebou městům zas a říším,
436
„Milujte spravedlnost, vy, již soudíte zemi" (Kniha
Moudrosti i, i).
,Mysľ* - Bůh,
osvěť mne sebou tak, ať podám správnou podobu hry, jak šla mi před pohledy: v těch krátkých verších ukaž svou moc dávnou!
V pětkráte sedmi samohláskách tedy a souhláskách se zjevili; já díly
i celý smysl chápal naposledy. „DILIGITE JUSTITIAM", v to slily se první tahy, sloveso a jméno, „QUI JUDICATIS TERRAM'* zadní byly.
V M slova pátého tak seskupeno to zůstalo, že Jupiter tam pláti stříbrem se zdál, jež zlatem proloženo.
Pak jiná světla zřel jsem přilétati,
kde M vrch mělo, a tam po mém zdání snad Dobro, jež je vábí, opěvati.
Potom jak jiskry srší v otloukání nedohořelých polen mihotavě, v čemž hlupáci čtou splnění svých přání,
tak světel tisíce jsem viděl právě jiskřit a stoupat, to víc a to méně, jak slunce chtělo, jež je nití žhavě;
když na svých místech stála uklidněné, jak hlavu s šíjí orlí načrtává, jsem uviděl ten oheň v barev změně.
Toho, kdo kreslí tam, nevede žádná hlava, však vodí sám, a z něho původ vzala mohutnost ta, jež hnízdům tvary dává.
Blaženost druhá, jež se předtím zdála lilii na M tvořit světly všemi, pohybem skrovným obraz dodělala.
O hvězdo sladká, jaké vzácné gemmy mi zjevily, že působí jen nebe, jež krášlíš ty, svou spravedlnost zemi.
Já prosím Mysl, v níž je původ tebe i moci tvé, aby se podívala, kde vzal se dým, jenž paprsek tvůj střebe,
87
90
93
96
99
102
105
108
111
114
117
120
437
takže by se teď znovu rozhnevala
na kupce v chrámě, jehož stavba krásná zázraků tolik, tolik muk už stála.
O dvorstvo nebeské, v něž patřím žasna, oroduj za všechny, jichž duším zle je, že příklad zlý jim vzal vnuknutí spasná. Totiž církevní      Dřív meči válčili, teď se tak děje klatbou. t|mj 2e hned zde, hned tam chléb zamyká
jejž každému přec dobrý Otec přeje.
Však věz, jenž píšeš jen, bys škrtal zase. živ Petr je a Pavel, kteří mřeli pro vinici, jež zkažena v tvém čase.
Ty arci říkáš: „K tomu vztah mám vřelý, jenž tancem přiveden byl k umučení, ač toužil vést jen život osamělý;
Rybáře s Pavlem potřeba mi není."
438
ZPĚV DEVATENÁCTÝ
LfXOLA C AN DIK
Císařský orel římský, složený Z mnoha duchů.
Vznášel se s křídly rozpjatými v plání přede mnou šťastných duší obraz krásný, jež seskupeny v sladkém prožívání,
a každá z nich jak rubín přeúžasný, z něhož lesk sluneční se žhavě lije a do mých očí odráží se jasný.
Ale co tentokráte líčit mi je,
hlas nevyřkl, psát inkoust nepostačil, aniž kdy postihla to fantasie:
viděl i slyšel jsem, jak mluvit ráčil zobák, a j d a můj mu znělo v hlase, kde my a náš přec lip by smysl značil.
Začal: „Ze jsem byl spravedlivý v čase a dobrý, zde jsem vyvýšen k té slávě, v níž pouhou žádostí jen nevzlétá se,
439
., Královstvíjiné" andělský kůr, jenž sluje Trůny (srv. Ráj, IX, 61, a XXVIII, 104).
„Ten" - Bůh.
„První pyšný" Lucifer.
a pověst takovou jsem nechal právě na zemi, že ji nešlechetný chválí, k příkladům však se tváří odmítavě.'*
Tak z mnoha uhlíků žár jeden pálí, jako z těch mnoha lásek pouhý jeden zvuk toho obrazu se nesl k dáli.
Já řek': ,,0 květy věčné, z nichž je spředen ten chorovod a z nichž je do záplavy jediné každý závan vonný sveden,
kéž dech váš postu velkého mě zbaví, pro nějž jsem pociťoval hlad jen stálý, neboť na zemi nebylo proň stravy!
Vždyť Boží spravedlnost, vím přec, má-li království jiné v nebi za zrcadlo, že vašemu se nikdy nezahalí.
Víte, do jaké prsti ve mně padlo by slovo vaše, znáte pochybnosti, kterými ve mně dlouho všechno vadlo.ťť
Jak sokola, když čapky své se zhostí, křídly se veselí, výš hlavu nesa, a chce se zjevit ve vší líbeznosti,
tak znak ten viděl jsem, jak nepoklesá, z chval Boží lásky setkán do okrajů, jásaje, jak zná ten, kdo v nebi plesá.
Pak začal: ,,Ten, jenž kolem světa krajů kružidlem tán* a uvnitř díla nová rozlišil v zjevnosti i plná tajů,
vesmíru nemoh' výbornost, již chová, tak plně vtisknout, aby nezůstaly přebytky nekonečné z jeho Slova.
A proto první pyšný ten, jenž stálý vrchol měl býti tvorstva všehomíra, že světla nevyčkal, spad' nedozrálý;
tím zřejmo je, že menší bytost svírá přespříliš těsně Dobro neskonalé, jež bez konce a samo sobě míra.
440
Nevyzpytatelná s t
spravedlnosti
Bozi.
Světlo pravého poznání.
Dávná pochybnost, nechápající Božích úradků.
Proto váš pohled, který může ale jen jistým paprskem té Mysli býti, jež všechny věci naplňuje stále,
svou přirozeností tak nezasvítí, aby nemohl slavný Původ jeho přec mnohem dále nežli on sám zříti.
Tak proniká do řádu odvěkého ten pohled, jenž jest údělem vás lidí, jak oko do vln moře hlubokého:
ačkoli na dno u pobřeží vidí, na Širém moři, kde se hloubkou halí, třebaže je tam, marně po něm slídí.
A není světla, jež se nezakalí, nejde-li z jasna, sic to tma je spíše, buď těla stín, či dokonce jed zralý.
Teď se ti dost už otevřela skrýše, kam živá spravedlnost uniká ti, o níž ti povím, otázku tvou slyše:
,Na březích Indu,' tak se můžeš ptáti, ,kdosi se zrodí, nikdo však tam není, kdo o Kristu by moh' číst, mluvit, psáti;
a všechny jeho činy, všechno chtění dobré jsou, pokud sahá lidská míra, bez hříchu ve skutcích či vyjádření.
Pak nepokřlěn a prázden víry zmírá. Kde spravedlnost, jež ho odsuzuje? Kterak je vinen, že mu schází víra?'
Kdo jsi, že na stolci se usazuje chceš z dálky *isíce mil odsuzovat, ač zrak ti sotva na píď dosahuje?
Kdo se mnou chtěl by o tom uvažovat bez opory, již dává Písmo svaté, zajisté měl by o Čem pochybovat.
Tvorové zemští, duse, jež blud mate! Od sebe, vrchu dobra, vůle pravá že ustoupí, se nikdy nedočkáte.
441
To spravedlivo, co s ní v shodě stává, a po stvořeném dobru nezatouží, však jemu sama záříc původ dává."
Jak nad hnízdem čáp spokojeně krouží, nakrmiv mláďata, a syté děti hledíce k němu do hnízda se hrouží,
tak činil on, a tak já pohlížeti
směl na ten obraz blažený, jenž křídla v moudrosti velké pozdvihl a letí.
Tak pěl a mluvil: „Jak tvá duše zhlídla, však chápat nedovedla moje slova, tak jsou vám tajná soudů věčných zřídla."
Požáry Ducha svatého když znova Ve znamení orla.      v to tiché znamení se shlukly blíže,
pro něž svět k Římanům vždy úctu chová,
začalo zas: „V říš tuto bez obtíže nevešel nikdo, nevěřil-li v Krista, dřív ani pak, když vytrpěl smrt kříže.
Vyslovují sic mnozí jméno Krista, co budou k němu, až je anděl vzkřísí, mít dál než mnohý, kdo nepoznal Krista;
a ten druh křesťanů odsoudí kdysi Ethiop a Peršan      Ethiop, až pak, každý v jinou stranu,
- zde předsta- r   i_ ' v , • •
vitelé pohanstva.        bohaC a nUZny bud°U muset jit SI.
Co králům vašim bude od Peršanů vyslechnout, až v té knize budou čisti, kam vpisuje se vše pro jejich hanu?
Tam také zpupnost Albrechtovu zjistí i skutek ten - jenž brzo peruť vznese -jímž pražskou říši nouze bude hnísti.
Tam nad Seinou ta žalost zahlédne se, již způsobuje, vadnou minci raze, ten, který od kance zahyne v lese.
Tam pýchu vidět, jež se platí draze, jíž Skot a Angličan jsou poblázněni, takže je nezdrží už žádné hráze.
442
Zřít bude zhýralost a zdětinštění jak španělského tak českého krále, jenž zdatný v ctnosti nebyl ani není.
Zřít bude značit jediné / malé chromce z Jerusalema dobré činy, kdežto M opak značit bude stále.
Zřít bude lakotu a taškařiny
toho, jenž ostrov ohně drží pod svou stráží, kde starý Anchis sešel mezi stíny;
a aby bylo znát, jak málo váží, jen kuse budou věci ty tam psány, jež stěsnány na mnohé poukáží.
Všem zjevný budou skutky plné hany strýce a bratra jeho, jejichž klamy plémě a koruny dvě promrhány.
Norský a portugalský vládce známi
tam budou všem, i rašský pán, jenž razí k své škodě mince, sveden Benátkami.
O šťastné Uhry, ačli nepokazí
se vláda jim! I Navarra, že v shluku horstev se opásala jejich srázy!
A každý věř, že toho za záruku i Nikosie s Famagostou zvěru svému už klnou, žalujíce muku,
neb od ostatních neliší se věru/'
443
ZPĚV DVACÁTÝ
Hvizdy - podle kosmogonie doby Dantovy - braly své světlo od slunce.
„Světlo šesté" -oběžnice Jupiter.
Když slunce, které činí věci jasné, tak s polokoule naší sestoupilo, že na všech stranách den tím náhle hasneř
nebe, jež za dne jen jím jasné bylo, viditelným se stává za soumraku mnohými světly, v něž se rozdělilo.
Na zjev ten jsem si vzpomněl při tom ptáku, když znak ten vlády nad světem, znak spásy zmlkl, hlas nevydav už ze zobáku,
protože veškeré ty živé jasy,
vždy více záříce, zpěv započaly, jenž z mysli vyšel mi už navždy asi.
O sladká lásko, kterou úsměv halí, jak žhavou ukázaly tě ty flétny, v něž svaté myšlenky svým dechem vályí
Když drahokamů soubor nespočetný, jímž světlo Šesté plane v oslnění, zakončil už ten andělský zpěv vzletný,
444
Oko: podle staroveké povéry snášejí orli po~ hled do slunce. Oko císařského orla nebeského je tvořeno dušemi šesti spravedlivých panovníků.
jako bych slyšel řeky rozšumění, jež jasná dolů po skalinách spadá, ukazujíc svou hojnost při prameni.
Jak na kytaře u hrdla si spřádá
zvuk formu svou, jak větru zavanutí otvorem těsným dovnitř dud se vkrádá,
tak najednou bez všeho zadrhnutí to šumění ven z orla vystoupilo nahoru krkem, jako by byl dutý.
Tam hlasem stalo se a ven se lilo v slovech, jež píši a jež ze zobáku vyšla, jak touhou srdce mého bylo.
„Na tu mou část, jež u smrtelných ptáků vidí a snáší slunce," slova znějí, „dlužno teď upřít všechnu sílu zraku,
neboť z těch ohňů, jež mě utvářejí, plameny, z nichž mi oko v hlavě hoří, ti nejvyšši jsou z těch, jež se v nich skvějí.
Ten, který vprostřed zornici mi tvoří, svatého Ducha zpěvák, provázenu směl z města v město nésti archu Boží.
Teď poznává svých zpěvů pravou cenu, pokud jim zdrojem jeho vůle činná, dar stejně velký dostav za odměnu.
Z pěti, jichž křivka obočí mi spíná, ten, jenž je nejblíž u zobáku mého, potěšil vdovu, pozbyvší tam syna.
Teď poznává, jak nej horší jez všeho za Kristem nejít, a to zkušeností života tohoto i opačného.
A ten, jenž na oblouku vznešenosti, o němž jsem mluvil, nejvýše je nyní, smrt pooddálil pravou kajícností.
Teď poznává, že soudy věčných síní se nemění, ani když prosba pravá zítřejší z dnešního na zemi činí. "
445
Ten po něm, s sebou vzav i mňe i práva s úmyslem dobrým, který dozrál k zlému, ustoupiv pastýři, se Rekem stává. 57
Teď poznává, že nevyčítá se mu z dobrého skutku vzešlé rozhárání, ač svět jím stržen ke zlu nesmírnému. 60
A ten, jejž vidíš, kde se oblouk sklání, byl Vilém, pro nějž země taje v pláči, jež lká, že Bedřich s Karlem živi na ní. 63
Teď poznává, co nebe dávat ráčí králi, jenž nevládne jen ze svévole, což na jasnosti jeho též se zračí. 66
Kdo na tom světě zbloudilém tam dole kdy hledal by Riphea trojánského žhnoucího v pátém světle na mém kole? 69
Teď poznává už z mnoha věcí, čeho dohlédnout svět nemůže v Boží říši, ač do dna neproniká pohled jeho." 72
Jak skřivánek, jenž vzlétá vzduchem k výši, zazpívav prvně, zmlká, neboť blízká je poslední lahodnost, jež ho ztiší. 75 Orel, znak moci   Tak se mi jevil obraz, v nějž se vtiskla císařské, je o tis-       ta vůle odvěká, na jejíž přání
vUtoautolitL        věc každá teprv Plavou tvář svou získá. 78 A ač jsem se měl k svému přemítání,
jak sklo se k barvě má, která je Šatí,
nesneslo mlčky mého vyčkávání, 81 ■
však silou přimělo mé rty se ptáti:
„Co je to za věci?" Tu rozhořelé
plameny radosti jsem uzřel vzpláti. 84 Pak požehnané znamení mi vřele
odpověď dalo s okem více žhavým,
nechtějíc, abych v údivu byl déle: 87 „Vidím, že věříš proto, že to pravím,
však nezříš kterak, takže uvěřená
věc zůstává ti skryta jádrem pravým. 9°
446
1
„Království nebeské násilí trpí, a ti, kteří násilí činí, uchvacují je" (Matouš u,
12).
Rip he us a Trajan, to jest duše dvou pohanů.
Činíš jak ten, kdo věc zná podle jména, však nemůže tím vniknout do tajemství jejího, když věc jiným nevyřčena.
Regnum coelorum snáší protivenství od žhavé lásky, od naděje živé, jež vůli Boží činí ukrutenství,
ne člověku jak člověk v moci chtivé,
však zmáhá tu, jež chce být přemožena, jež láskou přemáhá, zmožena dříve.
Prvá a pátá jasnost převznešená
na brvách mých k podivu tvému je-li, že oblast andělská v nich ozdobena,
věz, že jak pohané se nerozešli s těly, však jako křesťané už, s vírou v nohy, ten v trpěvší, ten v ty, jež trpět měly.
Neb jeden z pekla, kde už není vlohy dobrou věc chtít, se vrátil do svých kostí, z naděje čerpaje ten přínos mnohý,
z naděje živé, jež se v upřímnosti vložila v modlitbu, že Bůh mu zase z mrtvých dal vstát a vůlí sílit v ctnosti.
Přeslavná duše, o níž řeč je, v čase,
kdy v tělo přišla zpět, v němž krátce byla, uvěří v Toho, jenž ji vést moh' k spáse;
a uvěřivši, tak se zanítila
ohněm své lásky, že v den druhé smrti do této radosti jít hodna byla.
A druhý z milosti, již pramen sytí
tak hluboký, že v místa, odkud prýští, nemohl dosud nikdo popatřiti,
žil v řádné lásce dole na dějišti;
proto mu Bůh sám v milostí svých síle otevřel pohled k naší spáse příští,
takže on uvěřil, a od té chvíle pohanství hnusné se mu zprotivilo a káral z něho lidi zarputilé.
93
96
99
T02
105
108
114
117
120
123
126
447
Vír a y Nadeje a Láska (srv. Očistec, XXIX,
*23)-
Proti lehko-vážným úsudkům o budoucích osudech duši.
Křtem jemu přispění těch tří žen bylo, které jsi viděl u pravého kola, o víc než tisíc let dřív, než se křtilo.
O Předurčení, jak tvůj kořen zhola pohledům těm je skryt a ztajen leží, jež vidí první příčinu jen zpola!
Vy, smrtelní, své soudy na otěži
vždy držte, neboť my, již Boha zříme, známe též všechny vyvolené stěží.
A slast v tom nedostatku pocítíme, neb dobro naše dobrem tím se tříbí, že, co chce Bůh, s tím také souhlasíme.ťť
A takto božský obraz ten, jak kdyby snad toužil moji krátkozrakost léčit, lahodných léků dával na mé chyby.
Jak dobrý kytarista nápěv něčí
záchvěvem struny doprovází jemně, čímž nabývá zpěv líbeznosti větší,
tak vzpomínám, že co tak mluvil ke mně, jsem viděl ty dva požehnané svity, jak očí mžikot srovnává se němě,
ve spádu slov těch hýbat svými kmity.
129
132
135
138
141
144
147
448
ZPĚV DVACÁTÝ PRVÝ
Dante a Beatrice v sedmém nebi Saturnové.
To jest pod souhvězdím Lva.
To jest v Saturnu, poslední obecnici tehdy známé.
Zas upřeny mé oči byly pouze
v mé Paní tvář a duch můj s nimi zcela byl věru cizí každé jiné touze.
Ona se nesmála, jen pověděla:
„Kdybych se usmála, tu bylo by ti jak Semele, jež náhle zpopelněla,
neboť má krása, jak jsi mohl zříti, čím výše vystupujem po schodišti paláce věčného, tím víc se nití;
a když se nemírní, jas tak z ní prýští, že smrtelnost tvá v jejím zazáření byla by ratolestí, již hrom tříští.
Jsme od sedmého jasu pozdviženi,
jenž pod hrudí Lva žhoucího svou výhní září teď dolů, s ním jsa ve spojení.
Mysl svou za očima vzhůru zdvihni a podobu, jež se ti zjevnou stane, zrcadlem pohledů svých rychle stihni."
Kdo znal by, jak mé oči rozplesané v blažené tváři pastvu nacházely při nové starosti mně ukládané,
ten pochopil by, jak jsem rád já bdělý, srovnav si váhu té i oné strany, poslech', co rajská vůdkyně mi velí.
V křišťálu, jenž kol světa krouží, zvaný dle jména předrahého vůdce svého, pod nímž vší zlobě odzvonily hrany,
já v barvě zlata, svitu slunečného
spatřil jsem žebřík, vztyčený v tu krásu, že pohled nestačil k té výši jeho;
449
Duše sv. Petra
Damiana
(990-1072),
slavného
theologa.
Zpěv tu nezni proto, Že by ho nesnesl Dantův smrtelný sluch.
a po stupních jsem uzřel tolik jasů, že se mi všemi světly nebe zdály, jež dolů sestupují za úžasu.
Jak kavky pohání sklon jejich stálý, že za úsvitu létat začínají, aby si ztuhlá křídla rozehřály,
pak jedny bez návratu odlétají, jiné se navracejí, odkud vzlétly, a jiné kroužíce tam zůstávají,
tak, zdálo se mi, bylo s těmi světly a s jasy, které přicházely spolu, jakmile v stupni určitém se střetly.
A jas, jenž nejníže k nám sešel dolů, tak rozzářil se, že jsem si řek' v duchu: „To láskou ke mně vzňal ses do plápolu."
Ta, od níž čekám, kdy a jak v tom ruchu mluvit či mlčet, váhá na stvrzení, že správné je, že neptám se těch duchů.
Pak ale mlčení mé ve vidění
toho, jenž vidí vše, hned uviděla, a řekla mi: „Přej touze uvolnění!"
A já jsem začal: „Zásluha má celá mne hodným nečiní tvé pozornosti, však pro tu, jež mě k otázce té měla,
živote šťastný, jenž v své veselosti celý jsi skryt, mě pouč ve své škole, co vedlo tě sem ke mně do blízkosti,
a pověz mi, Čím to, že v tomhle kole nezaznívá ta rajská symfonie, jež zbožně tak zní ve všech kruzích dole."
„Tak jako zrak i sluch tvůj smrtelný je," mi řek', „zde proto nezní zpěv, proč se tu ani tvá Beatrice neusměje."
Po stupních žebře svatého jsem v letu sešel jen tak, bych přál ti uvítání slovy i světlem, které šatí mě tu.
450
Já nesestoupil z větší lásky ani, neb víc a stejně lásky odsud hoří vzhůru, jak vidíš na tom plápolání. Však láska ta, jež ve služebnost noří nás v radě oné, která světy řídí, hle, místo tady určuje a tvoří. „Svítilno svatá," řek' jsem, „zrak můj vidí, jak láska svobodná zde toho dvoru po vůli prozřetelnosti jen slídí. To jedno však mě vede do rozporu: proč k této službě ty jen předurčena jsi byla sama v celém vašem sboru?" Sotva má slova byla domluvena, jas osou učinil své nitro skvoucí, jako mlýn rychlý do kruhu se žena. Pak ozvala se láska uvnitř jsoucí:
„Boží zář nade mnou y svém zahrocení proniká světlem, jež mě chová vroucí, a její moc, s mým zřením ve spojení,
mne nade mne tak zdvíhá, že zřím v stranu Bytosti nejvyšší, z níž zář ta pění. Tamodtud prýští veselí, jímž planu, a podle vidění, kterým se skvěji, mám jasnost ohně svého vyrovnánu. Ani duch, jenž plá v nebi nejjasněji, seraf, jenž k Bohu upírá zrak v slasti, tvé otázce by nedal odvet její, neboť to, nač se tážeš, do propasti věčného určení se tolik chýlí, že zrak všech stvořených to musí zmasti, Až k smrtelným se vrátíš ve svou chvíli, tohle jim oznam, by si netroufali obracet kroky k takovému cíli. Mysl, jež svítí zde, se dole kalí, uvaž, jak tedy tam jí možné to je, co nemůže, ač do nebe ji vzali."
451
Dále jsem neklaď otázky už svoje, když jeho výroky tu mez mi daly, a skromně jsem se zeptal jenom, kdo je.
„Vprostřed dvou břehů italských hřbet skály v blízkosti vlasti tvé se vytyčuje tak vysoko, že hromu hlas je malý,
a Catria tam dole hrb ten sluje,
pod jehož vrcholem lze poustku zří ti, jaká se k uctívání zasvěcuje."
Tak začal po třetí zas hovořiti a v řeči pokračoval přemi tavě: „Tam službě Boží učil jsem se žiti,
jen olej olivový měl jsem k stravě, mrazy i vedra lehounce jsem snesl, a myšlenky své veď jsem rozjímavé.
Kdys hojný užitek ten klášter nesl nebesům, teď však tyje v žití planém, takže se brzo ukáže, jak klesl.
V tom místě býval Petrem Damianem jsem kdys a Petrem Hříšníkem byl v domě u Naší Paní v zemi nad Jadranem.
Zemského žití málo zbývalo mně, když toho klobouku mi dali slávu, jenž horším ze zlých připadá teď po mne.
Kdys Cefas přišel, vyvolená z davu Nádoba Ducha, hubení a bosí, a kde jim dána, brali sobě stravu.
Pastýře dnešní stále aby kdosi podpíral s boků, pečuje tak o ně, jak těžcí jsou! a zezadu je nosí.
Pláštěnku přehazují přes komoně, takže dvě mrchy skryty v kůži její. O trpělivosti, co snášíš pro ně!"
Na hlas ten zřel jsem, jak se otáčejí plaménky dolů spěchajících druhů a každým kolem krásněji se skvějí.
452
Když k němu přišly, obstouply jej v kruhu a vykřikly tak pronikavým zvukem, že zde se nenajde nic toho druhu,
aniž já chápal jej: tak zmoh' mě hlukem.
453
ZPĚV DVACÁTÝ DRUHÝ
Světci vyzývali Boha k potrestáni zlořádů s Cirkvi.
Úlekem zchvácen ke své průvodkyni já útek* se jak dítě, jež se skrývá vždy tam, kde nejjistějším být se míní,
A tak, jak synka matka konejšivá bledého vzrušením hned žalu zprostí svým hlasem, jenž mu k utišení bývá,
řekla: „Ze v nebi jsi, nechápeš dosti? A že je v nebi svaté všechno dění a vše se koná z dobré horlivosti?
Jak by tě bylo proměnilo pění Či pousmání mé, jen pomysli si, když tolik pohnulo tě zakřičení,
v němž, kdybys vystih' byl, co se v ně mísí, už bys byl poznal, jak se pomsta spřádá, již uvidíš dřív, nežli zemřeš kdysi.
454
Zdlouhavě ani chvatně nedopadá meč nebes, ledaže tak tomu zdá se, kdo bojí se, či už si toho žádá.
Ale teď obrať se už k jiné kráse,
neboť se shledáš s duchy přeslavnými, když tak, jak pravím, ohlédneš se zase."
Jak přála si, já upřel pohled přímý a uviděl sto drobných sfér, jež skvěly se zkrášlovány jasy vzájemnými.
Já stál jak ten, kdo ptát se neosmělí, ač nutká ho už k tomu prudká síla, neboť má strach, že bude příliš smělý.
A ta, jež největší z těch perel byla a nejsvětlejší, kupředu se dala, aby mou touhu sebou ukojila.
Pak řekla: „Kdybys lásku, která sálá zde mezi námi, jako já moh* zříti, tvá myšlenka už slovem by se stala.
Ze čekáním však nesmíš oddáliti velký svůj cíl, dám odpověď i na ni, na myšlenku, již váháš vysloviti.
Bludnými bláhovostmi klamáváni, kdys lidé přicházeli na temeno hory, jež Cassino má na své stráni.
Ale já první vynesl tam jméno
toho, jenž zemi veď k té pravdy cíli, jíž bytí pozemské tak vyvýšeno,
a vzplála milost nade mnou té síly, že vytrhl jsem potom z modloslužby vesnice všechny, které vůkol byly.
Ty druhé ohně byly kdysi z družby hloubavých lidí, které teplo hřeje, jímž dozrávají plody svaté tužby.
Zde Romuald a Makarius zde je, zde bratří, kteří po klášteřích s vírou věrnou svou žili, jíž nic neochvěje."
455
„F nejvýš"H sféře" - to jest v Empyreu.
Stesk nad úpadkem kázni v řádu.
„Náklonnost, již mi sdílíš plnou mírou," já řekl mu, „a vaše tvářnost milá, již poznávám i vaší září čirou,
důvěru mou tak mocně rozšířila, jak slunce růži rozvírá, když skvělá se rozvije, co stačí její síla.
Nuž, otče, rci, zda není příliš smělá má touha, prosím-li, bych rysy tvoje směl jednou spatřit odhaleny zcela?"
A on: „Tvé touze, bratře, souzeno je, by skutkem v sféře nejvyšší se stala, kde všechno splní se - i touha moje.
Tam dokonalá, celá je a zralá každičká tužba; s ostatními spolu jen tam je každá část, kde vždycky stála,
neb není v prostoru a nemá pólů,
a tento žebř náš k ní se vzpíná vzhůru, takže mu nedohlédneš do vrcholu.
Tam patriarcha Jakub do azuru jeho část nejvyšší zřel vyzdviženu, a na ní hemžení andělských kůrů.
Teď po něm stoupat však za žádnou cenu nikomu nechce se, a řehole má dole jen zbyla k škodě pergamenu. \
Opatství pevných řád už nikde nemá, však peleše; a kutny jsou jak žoky, v něž nacpána je mouka pokažená.
Lichvářský peníz brati na úroky Boha tak nehněvá, jak hltat hladně plody, z nichž mniši blázní mnohé roky,
neb cokoli má Církev, bezvýhradně náleží těm, jež žebrat žene bída, ne příbuzným Či horším ještě nad ně.
Smrtelné tělo tak se v sklonech střídá, že nestačí věc dobře započatá, než vzroste žalud v strom, jenž plody vydá.
54
57
60
63
66
69
7a
75
78
81
84
87
456
Začínal Petr bez stříbra a zlata,
mně modlitba a posty sílu daly
a Františkovi pokora pak svatá. 9° Však hledíš-li, jak všichni začínali
a kam se dostaly dnes jejich řády,
poznáš, jak černými se z bílých staly. 93 Když nazpět Jordán tek* a z Boží rady
moře se rozestouplo bez odporu,
to větší zázrak byl než pomoc tady." 96 Tak řekl mi a potom k svému sboru
zas přidal se, a sbor se semkl v šiku,
který jak smršť se vznesl do prostoru. 99 Výstup do sféry    Za nimi sladká Paní po žebříku osme, do nebe jediným posunkem mě popohnala -
Sídlíc*
tak její moc mou mysl zmohla v mžiku. 103 Tady, kde vládne přirozenost stálá,
ať stoupá se či klesá, pohyb není,
by s křídlem mým se rychlost srovnat dala. 105 Jestli kdy, čtenáři, v to oslavení
zbožné se vrátím, pro něž mnoho vzlyků
vyrážím z prsou za svá provinění, 108 prst do ohně bys nevstrčil tak v mžiku . a nevytán', jak spatřil já, že plane
to znamení, jež přijde v patách Býku. m O hvězdy slavné, světlo obtěžkané
velikou mocí, v níž svůj původ raný
má jakékoli nadání mi dané, 114 vyšel i klesal s vámi požehnaný
původce všeho smrtelného žití,
když prvně vdechl jsem vzduch od Toskány.      117 A když teď milostí smím vystoupiti
v kruh výsostný, jenž vámi pohybuje,
je úděl můj v oblasti vaší býti. 120 K vám duše má svou prosbu vydechuje,
aby dost síly na vás vymohla si,
jíž k svému úkolu teď potřebuje. 1^3
457
Pohled zpít na naši zemi.
„Dcera
Latonina"
misie.
„Jsi už tak blízko u poslední spásy, že ted," začala Beatríce sama, „bystrý a jasný máš už pohled asi;
a proto, než dál vstoupíš do neznáma, dolů zpět pohlédni, jak nesmírně jsem světa už prostřela ti pod nohama,
abys tak, pokud možno, v srdci s plesem vítězně jásající zástup shléd* mi, jenž vesel etherem tím oblým jde sem."
A já se obrátil po sférách sedmi a tuto zeměkouli zřel tak v dáli, že jsem se usmál, jak vzhled její bědný.
Proto ten soud je hoden velké chvály, jenž málo cení ji: kdo touží jinam, zaslouží, by jej moudrým nazývali.
Tu dcera Latonina zazáří nám bez toho stínu, pro nějž nestejného zhuštění zdá se, jak se rozpomínám.
Hyperione, pohled syna tvého jsem snes* a viděl zblízka pohyb Maje a Diony, jež krouží kolem něho.
Jupiter otáčel se pospíchaje
s otcem a synem, což mi vidět přálo hru jejich pohybů, jak rozličná je.
Těles všech sedm se mi ukázalo
velkých a rychlých v nebeské té síni, jak se tam v jistých vzdálenostech bralo.
Líchu, jež nás tak bojovnými činí, s věčnými Blíženci jak jsem se točil, od vrchů k ústím uviděl jsem nyní;
potom jsem zase zraky krásné zočil.
126
129
132
*35
138
141
*44
147
150
153
458
ZPÉV DVACÁTÝ TŘETÍ
„K oné strane"' - k poledníku.
Jak pták, jenž v ratolestech usedavá
na hnízdě mládátek svých v nočním čase, kdy všechny věci halí rouška tmavá,
těší se, kdy je spatří už a zase krmiti bude zobáčky ty lačné, při čemž mu námaha vždy milou zdá se,
a čas tak předbíhá o chvíle značné
a s vroucím citem čeká slunce vzplání, netrpěliv, kdy svítati už začne,
tak vzpřímena a pozorná má Paní měla tvář obrácenou k oné straně, kde slunce zdá se váhat v pospíchání,
takže, když stát jsem zřel ji usebraně, byl jsem jak ten, jenž cosi chtěl by síccj však naději se svěří odevzdaně.
Míjely rychlé chvíle, zkracujíce čas mezi čekáním a okamžiky, kdy zřel jsem nebe jasnět víc a více.
12
15
18
459
Trivia - Diana, bohyní mísíce.
„Slunce" -
Kristus.
„Podstata" člověčenství Kristovo.
„Oheň" - blesk.
A Beatrice řekla: „Ejhle Šiky
triumfu Kristova a plody zralé,
jež v kruzích těchto sfér své mají vzniky!" Tvář její plát se zdála neskonale
a oči zářily tak sladkou mocí,
že bez vylíčení jít musím dále! Jak Trivia za úplňkových nocí
vprostřed nymf věčných úsměvem svým mámí,
až nebe zkrásní všude po svých bocích, tak zřel jsem nad tisíci svítilnami
slunce, jímž každá z nich se zažíhala,
jak naše nití nám svět nad hlavami, a jeho živým světlem pronikala
svítící podstata v tak jasném plání,
že víčka se mi před ním zavírala. „O Beatrice, vůdkyně a Paní!..."
A ona ke mně: „To, co tě tak zmáhá,
toť síla ta, jíž nic se neubrání. Zde moudrost je, zde moc je, od nichž dráha
spojila navždy nebe s prohlubněmi
a po nichž prahlo se, kam paměť sahá." Jak oheň v mraku roste směry všemi
a šíří se, že v něm už nemá místa
a proti povaze své klesá k zemi, tak mysl má v těch hodech dozajista
vzrostla a vyšla ze sebe, že časem
tím ve vzpomínce není si už jista. „Zrak otevři a pohleď, jaká já jsem,
neboť už tolik viděl jsi, že snésti
už můžeš úsměv můj i s jeho jasem." V tu chvíli bylo mi, jak tomu jesti,
jenž ve snu vidění měl, ale zrána
si marně vzpomenout chce jeho zvěstí, když nabídku jsem slyšel, jež mi dána
tak hodna vděčnosti, že nikdy asi
nebude z knihy dějů vymazána.
21
24
27
30
33
36
39
42
45
48
5»
54
460
Růže - Panna Maria; lilie -apoštolove.
Jméno Panny Marie.
S mým kdyby zněly jazyků všech hlasy,, jež Polyhymnie a sestry její živily mlékem sladkosti a krásy,
přec neřek' bych stý pravdy díl, jak pěji, o svatém úsměvu tom svědčit maje a jak jí krásně zářil v obličeji.
A když tak zobrazit má krásu ráje, posvátná báseň musí činit skoky jak člověk, jehož cesta přeťata je.
Kdo uvážil však námět přehluboký a slabou plec, jež na sebe jej vzala, mi nevytkne, že chvějí se mé -boky.
K té plavbě nehodí se bárka malá
či plavec, který nechce nic dát v sázku, kde jenom smělá příď by vpřed se drala.
„Proč tváří svou tak vzbouzím v tobě lásku, že k zahradě, jež v Krista jasu skvělém zkvétá, se nechceš vydat na procházku?
Zde v růži Slovo Boží stalo tělem se dozajista; a lilie jsou tady, jejichž vůně je k dobru voditelem!"
Tak Beatrice. Já, jenž její rady
ochotně poslušen byl v každou chvíli, zas v boj jsem vyslal zrak svůj plný vady.
Jak ve slunečním paprsku, jenž bílý
štěrbinou mraku projde, v květnou krásu louky mé oči v stínu popatřily,
tak uzřel jsem několik skupin jasů zalitých světlem shora, jež se cloní, takže jsem nezhléď zdroj těch bleskných pásů.
O moci dobrá, jež se tiskneš do nich, jen.proto vznesla ses, by v světla příval hledět moh* člověk, aniž hlavu skloní.
Tak jménem květu, který jsem vždy vzýval ráno i zvečera, mně dána síla, abych teď v oheň nejvyšší se díval.
57
60
63
66
72
75
78
81
84
87
90
461
Pochodeň: archandíl Gabriel, Zvěstovatel.
Safír: Panna Maria.
A když mi obě oči nalíčila
velkost a jakost hvězdy té, jež v jase tam vítězí, jak dole vítězila,
pochodeň jakás nebem spustila se, že věncem v kruhu paprsky šly její, a obemkla ji, kroužíc v světlém páse.
Nápěvy, jež tu znějí nejsladčeji, vábíce duši lahodou své míry, mračny by zdály se, jež v bouři hřmějí,
kdybych je srovnal se zvuky té lyry, jež tomu safíru za věnec slouží, jímž modře září nebes prostor čirý.
„Já láska andělská jsem, která krouží kol veselí, jež z klína dýchá, který byl bytem všeho, po čem duch náš touží,
a kroužit, paní hvězd, chci těmi směry, kam kráčíš za synem a božštějšími kde vstupem tvým jsou nejvrchnější sféry."
Tak nápěv kolující zvuky svými se pečetil, a Marii v té době zpíváno také světly ostatními.
Královský plášť, jenž držel všech sfér oběh a více žhnul a živěji si vedl po Božím dýchání i po způsobe,
nad námi vnitřní břehy své tak zvedl a tolik vyvýšil, že po všech krocích ze svého místa jsem k nim nedohlédl.
Proto v mých očích nebylo té moci,
aby šly v patách ohni v zpěvném věnci, jenž za semenem svým se vznesl, k Otci*
A jako vídat bývá na kojenci,
že, když se napil, po matce se vzpíná, tak jeho cit se zažíhal i zvenčí:
každý ten jas výš protáhl se z klína a ukazoval rukama mi svýma, jak pozvedá jej láska Mariina.
93
96
99
103
105
108
tu
114
117
120
123
126
462
„Královno nebes" - začátek velikonoční antifony.
ZemSje světcům místem vyhnan-stvijako Babylon Oxidům.
Pak zůstaly mi dole před očima a sladce zpívaly Regina coeli, že dosud vzpomínkou mě rozkoš jímá.
Jaký to nadbytek je vložen celý
do truhlic přebohatých, do nichž jato, co dole na zemi tak pilně sely!
Zde plesá se a užívá se za to,
co v slzách vzato lidem vyhoštěným v Babylone, kde zanecháno zlato.
Vítězství svoje tady pod vznešeným Božím a Mariiným synem slaví s lidem starým i novým shromážděným
ten, jenž má klíče od takové slávy.
463
ZPĚV DVACÁTÝ ČTVRTÝ
Beatriee se při-    j$ sbore k hodům velkým vyvolený
mlouvá za Danta.       n    ,  , v , v     ,,
Beranka požehnaného, jenz sytí
vás tak, že touhy vždy vám naplněny,
když z Boží milosti smí tento vzíti si z drobtů to, co se stolu vám padá, dříve než smrt u cíle dá mu býti,
popatřte, jak si vroucně toho žádá,
a trochu zroste jej - vždyť z toho zdroje už pijete, v nějž naději svou skládá."
Tak začla Beatriee prosby svoje, a blahé duše jaly otáčeti se kolem pólů jako komet roje. -
A jako v hodinách koleček spětí se točí tak, že divákovi zdá se, že první stojí, poslední však letí,
tak pomalu či rychle točila se ta kola podle vnitřní bohatosti, jak rozeznával jsem ji v jejich jase.
Z toho, jež zářilo vší krásou ctnosti, spatřil jsem šťastný oheň zaplápolat, že není skvostnějších co do jasnosti,
a kolem Beatriee pak tři kola
s tak božským zpěvem opsalo, že věru má obraznost je víckrát nevyvolá.
Nemožno vůbec vylíčit je peru, nestačí fantasie na ty řasy a řeč má umlká zde pro nádheru. Hovoří duše sestro má, jež prosíš jménem spásy,
sv. Petra. svým vroucím citem lásky svrchované
vytrhlas mě zde z této sféry krásy."
464
a d
Přestalo kroužit světlo požehnané, k mé Paní obrátilo se svým vanem a takto hovoří, když před ní stane. 33 „O světlo nošené tím velikánem," odpověděla, „jemuž k této slávě klíče, jež nesl, dány naším Pánem, ' 36
otázky lehké nebo těžké dávej, jak chceš, zde tomu, jaká je v něm víra, Matouš 14, 28       jenž mořem kráčels mocí víry právě. 39 Víry a naděje a lásky míra jeho ti známa, neboť zrak tvůj vniká tam, kde jak na malbu se na vše zírá; 4* vsak sluší se, když z pravé víry vzniká a z víry občany má tato říše,
by k slávě byla jí řeč toho prosebníka." 45 Jak bakalář se vyzbrojuje tiše, otázkou dokud mistr nepovelí,
ne, by ji rozhod*, zdůvodnil však spíše, 48 tak důvody já zbrojil se čas celý, co mluvila, by vyznání mé znělo důstojně takovému tazateli. 51
465
„Zjev, dobrý křesťane," mi povědělo, „co je to: víra?" K jasu, který sílil, co tak vál ke mně, pozdvihl jsem čelo,
pak k Beatrici, bych se neomýlil, jež tváří naznačila mi, že míní, bych vodu z vnitřní studánky své vyliL
„Milost," já začal, „jež mi přeje nyní, že Vůdci velkému se vyznat mohu, ať také jasnými mé pojmy činí."
Pak dál jsem pravil: „Víra je, jak v slohu pravdivém slova bratra tvého znějí, jenž s tebou uveď Rím na cestu k Bohu,
podstatou věcí doufaných a neméně i důvodem oněch, kterých nevidíme, a toto bytností se mi zdá její."
Vtom zaslechl jsem: „Chápání máš přímé, jen víš-li, proč ji mezi podstatami a mezi důvody pak také zříme."
Já na to: „Věci hluboké ty samy, které mi tady zjev svůj podávají, očím tam dole nijak nejsou známy,
takže tam bytí v pouhé víře mají, v níž základ naděje má člověkova, a proto rázu podstat nabývají.
Jen z víry té i bez vidění znova
náš úsudek by vycházet měl vždycky, a proto v sobě důvodu ráz chová."
Já zaslech*: „Kdyby chápat chtěl rod lidský, co učením si získá jeho snaha, už neplatil by vývod sofistický."
Tak z ohně vydechla ta láska drahá; a dále: „Dobře zjistil jsi, jak čistá je toho peníze i směs i váha.
Však pověz: má i ve tvém měšci místa?" A já zas: „Mám jej v ryzí kulatosti, že jeho ražba je mi zcela jistá."
466
Pak vyšlo zas z té světlé hlubokosti, jež plála tam: „Tu víru, klenot cenný, který je základ každé jiné ctnosti, 9° Odkud má víru?   odkud jej máš?" Já na to: „Poroseny
Svatého Ducha deštěm, jenž se roní, jsou staré i ty nové pergameny, 93
a to je syllogismus, jenž mi o ní
tak ostrou pravdu dí, že důkaz nový
vždy jenom tupým jeví se mi po ní." ,96
Pak zaslech' jsem: „Proč však se, co ti poví Starý i Nový Zákon, které jsou ti závěrem, tobě Božími zdá slovy?" 99
Já: „Pravdy důkazy mně poskytnout! mohou ty skutky, pro něž svého kovu příroda nikdy nemusila kouti." Ioa
A odpověď: „Kdo říká, ptám se znovu, že se to stalo? Máš své dotvrzení v tom, co chceš dokázat, ne v jiném slovu." I05
„Když bez zázraků," řek* jsem, „obrácení světa se stalo, zázraku je síla
tak veliká, že stý díl v jiných není. 108 Sels chůd a lačen, vědom svého díla, do pole dobrou sazenici seje,
jež v trn se zvrhla, ač dřív révou byla." 111 Když ustal jsem, dvůr, jemuž blaženě je, „Tě Boha chválíme" pak zapěl v kolu nápěvem, jak tam nahoře se pěje. "4 A pán ten, jenž mě zkoumal a s nímž spolu jsme tak, jak s větve na větev se sahá, se blížili až vzhůru do vrcholů, *»7 začal zas: „Milost, které je tak drahá myšlenka tvá, ti ústa otvírala
až sem, jak správně byla její snaha, 120 že tomu, co z nich vyšlo, patří chvála. Však vyjádřit, co věříš, musíš nyní, a odkud se ta věc tvé víry vzala." 123
467
„O svatý otče, duchu ve svatyni, jenž zříš, co věřils tak, že spěch tvůj v hlínu Jan 20,3 a d. hrobu i mladší nohy pozastíní," 126
já začal zas, „ty žádáš na svém synu předmět věření jeho ochotného a tážeš se ho také na příčinu. 129 Dantovo credo.     I pravím: Věřím v Boha jediného,
jenž, věčný, řídí, sám jsa bez pohnutí, láskou a touhou pohyb nebe všeho. 132 Ne fysika mě k víře té jen nutí a metafysika, však víru dal mi
též pravdy déšť k nám na zem po skanutí i35
skrz Mojžíše a proroky a žalmy, Apoštolovi. skrz evangelia a vás, kdo psali
jste vroucně tak, když Svatý Duch vlád' vámi. 138
Věřím v tři věcné osoby, jež spjaly se v jednu bytnost, jedno tak i trojí, že ,jsouc i jesť by oslovit se daly. i4i
Hluboký Božský stav ten, o němž moji zvěst máš, v mé mysli vždycky bude tkvíti pečetí svou, jak v Písmu jasně stojí. j44
Toť počátek, toť jiskra, jež se nití, jež v plamen živý ve mně rozžehne se a jako hvězda na nebi se třpytí." I47
Jak pán, když výslech* zprávu, již mu nese, obejme svého služebníka za ni,
z noviny zvěstované raduje se, I5o tak s chvalozpěvem třikrát v plápolání,
jak umlk' jsem, mě záře obklíčila
ta apoštolská, na jejíž jsem přání I53 byl mluvil; tak má řeč jí byla milá.
468
ZPĚV DVACÁTÝ PÁTÝ
,,f/ studnice křtu svého" - ve Florencii, v křestním chrámu sv. Jana Křtitele.
Bude-li kdy, že posvátné ty slohy, k nimž zem i nebe ruku přiložily, takže jsem pro- ně hubeněl rok mnohý,
přemohou krutost, jež mi zamkla milý
ovčín, kde beránkem jsem spal svým časem, sok vlků, kteří na něj útočili,
tenkráte s jiným rounem, s jiným hlasem co básník vrátím se a u studnice křtu svého věnec propletu si vlasem,
neb Vírou sblížil duši s Bohem více jsem tam, a pro té svaté víry vnady tak Petr zakroužil mi kolem líce.
Tak k nám se hnulo jedno světlo z řady, z níž byla vyšla prvotina ona náměstků Kristových, jež nechal tady,
469
Co r am me -
přede mnou.
Hory -apoštolove
a v radosti má Paní blahosklonná
mi řekla: „Pohleď, pohleď - ejhle kníže, pro nějž pouť do Galície se koná."
Jak holub k holubici slétne blíže a s vrkotem se oba k sobě mají, jevíce cit, jenž navzájem je víže,
tak viděl jsem tu, jak se uvítají ti velmoži dva slavní, plní chvály pro pokrm, který pojídá se v ráji!
Když pak své uvítání dokonali, coram me mlčky obrátili čela, tak ohniví, že zrak můj přemáhali.
Pak usměvavě Beatrice děla:
„Živote slavný, jenž psals o hojnosti, již má zde naše basilika skvělá,
dej naději znít tady ve výsosti: víš, tolikrát že představou jsi její, oč Ježíš třem víc zjevil ze své ctnosti."
„Pozdvihni hlavu teď už bezpečněji, neb co sem ze světa jde smrtelného, zrá v žáru, kterým světla naše hřejí."
Povzbuzen takto z ohně, ze druhého, já pohled pozdvihl jsem k horám nyní, jež dřív svou tíhou sehnuly směr jeho.
„Ze císař náš ti milosti přát míní, bys před své smrti chvílí stanul vůči velmožům jeho v nejtajnější síni,
bys, poznav toho dvora pravdu vůdčí, naději, jež svět k dobré lásce nití, tím v sobě pak i v jiných činil prudší,
pověz, co ona je, jak její kvítí
ti mysl krášlí a jak přišla k tobě?" dál slyším druhé světlo hovořiti.
A ona vlídná, jež má křídla obě k tak vysokému letu sama vzpíná, tak odpověď mou předběhla v té době:
18
21
24
27
30
33
36
39
43
45
48
5i
470
Egypt - pozemské vyhnanstvi; Jerusalem - nebeská blaženost.
Co je naděje?
„Mnohou Z hvězd" - z mnoha míst Písma svatého.
„Věz, Církev bojující nemá syna s nadějí větší, jak je v slunci psáno světlem, jež celý Šik náš obepíná.
Proto je z Egypta mu přijít přáno v Jerusalem, by moh* jej zřít a znáti, než skončit boj mu bude přikázáno.
Dva druhé body, jak se ráčíš ptáti, ne pro znalost, však aby do budoucna, jak libá ti ta ctnost, moh' zprávu dáti,
zodpoví tak, jak mysl jeho mocna, však chloubou mu to nebude, a síla Boží ať je mu při tom nápomocna."
Jak žák, jenž mistru vyhovuje zčila a o tom, co mu známo, dává zprávy, by jeho zdatnost vyjevena byla,
„Naděje," řek' jsem, „čekání je slávy, jež Boží milostí nám být má přána a jíž jsme zásluhami byli právi.
Ta záře mnohou z hvězd mi byla dána, však nejdříve jí srdce moje zalil nejvyšší pěvec nejvyššího Pána.
,Doufejtež v Tebe* tam, kde Boha chválí, on dí, ,ti, kteří znalí Tvého jména!' A kdo je nezná, moji víru má-li?
Tvým deštěm potom hrud má porosena v tvé epištole, takže plný já jsem a jiným zase přeji toho věna."
Co tak jsem mluvil, uvnitř živým jasem požáru toho záblesk nenadále se rozkmital, jak když se blýská časem,
pak dechl: „Láska, pro niž planu stále ke ctnosti, jež mě k palmě provázela a k tomu, abych bojišti dal vale,
chce, bych zas tobě, jenž jsi jat v ní zcela, dýchal, a rád bych, abys řek' mi slovy, co naděje ti zaslibuje vřelá."
471
Isaiáš 6y, 7.
Zjevení sv. Jana 7> 9-
Sv. Jan, miláček Páně, který pak ujišťuje Danta, £e jeho tělo zůstalo na zemi.
A já mu: „Starý Zákon jako Nový cíl v oněch duších snaží se mi klásti, jež Bůh vzal za přítelky, o nichž poví
ti Isaiáš, že všechny ve své vlasti
kdes budou rouchem dvojím přioděné, a jejich vlast je tento život slastí.
A bratr tvůj víc mnohem rozpředené tam, kde se o bělostných řízách zmíní, nám lící zjevení to uvedené."
A nejprv, když jsem s řečí skončil nyní, nad námi slova Sperent in te zněla, jimž odpověď ty plesné reje činí.
Pak uprostřed nich záře zahořela tolik, že Rak mít krystal taký, zima by měsíc jenom o jednom dni měla.
Jak tančiti se nohama jme svýma veselá panna, prokázati jdoucí čest nevěstě, ne že ji marnost jímá,
tak spatřil jsem ten bleskot jasně skvoucí přicházet k dvěma z nich, již kolovali, jak náleželo jejich lásce vroucí.
Tam pak se přidal k jejich zpěvu chvály a Paní má hleděla zahloubána jak nevěsta, jež mlčky hledí z dáli.
„Toť ten, jenž na našeho Pelikána prsou kdys ležel, s kříže vyvolený, úloha velká jemuž byla dána."
Tak ona, aniž ve zraku té ženy při těchto slovech něco odvracelo více než dříve pohled soustředěný.
Jak tomu bývá, jehož oko chtělo
by spatřit slunce vcházet do zatmění, že chvíli oslepne, tak mně se dělo
při ohně posledního zazáření, až řekl mi: „Proč oslepuješ se mi, chtě vidět věc, jíž tady místa není?
90
93
96
99
102
X05
108
m
114
117
120
123
472
„Ta svitla dví" - Pán Jeli! a Panna Maria.
Dante dočasní oslepen.
Na zemi tělo moje jesti zemí
a s ostatními zůstane v tom stavu, až naplní se počet námi všemi.
V blaženém klášteře jsou v dvojím hávu pouze ta světla dvě, jež vystoupila; a na náš svět ty přines tuto zprávu."
Tou řečí kola hárající síla
i sladká směs, již vytvářel v tom čase zvuk dechu trojího, se utišila
tak, jak když nebezpečí mine zase, vesla, jež dřív se vodou posouvala, ustanou náhle při píšťaly hlase.
Ach, jak mi bázeň náhlá mysl jala, když ohled' jsem se po své Beatrici, však nic jsem vidět nemoh', ač tam stála
a s ní jsem v světě byl, kde blaho klíčí!
126
129
132
135
138
473
ZPĚV DVACÁTÝ ŠESTÝ
*********
PARAĎIXO TE KE STO
Mluví duh sv. Jana.
Co pro zrak zhaslý strachy jsem se trudil, jenž oslepen byl v bleskotném tom jase, dech z jasu šel a pozornost mou budil,
řka: „Než se zrak tvůj vzpamatuje zase, jejž ve mně stráyils, měl bys v rozprávění si hledět nahrazovat jej v tom čase.
Nuž mluv a pověz, jaké zaměření
tvá duše má, však bezpečen buď zcela, že zrak tvůj zmaten sic, však mrtev není,
protože Paní, jež sem s tebou spěla a vede tě, má v očích lék ten žhavý, jejž Ananiášova ruka měla."
Já děl: „Jak chce, ať dřív či pozděj zdraví dá očím mým, jež byly dveřmi k síni, kam vešla s ohněm, jenž mě stále tráví.
12
*5
474
Snad Plato. Či Aristoteles?...
Druhá kniha Mojžíšova 30,
19-
Narážka na počátek Evangelia sv. Jana neb-o počátek Zjeveni?
Dobro, jež dvůr ten spokojeným činí je A i O všech písem, jež čtou lásku tiše či nahlas pro mé dobrodiní."
Hlas tentýž, jenž byl sňal mi strachu pásku pro to mé nenadále oslepnutí, hovořit dále dal mi na otázku,
řka: „Ještě na jemnějším sítě s chutí se objasni a pověz, k tomu cíli co luk tvůj zaměřovati se nutí."
„V důvodech myšlenkových," děl jsem, „síly i autority dosti k tomu bývá, by láskou takovou mě naplnily,
neb dobro, jak se člověk na ně dívá, tak lásku vzněcuje a tím víc láká, oč výbornosti více v sobě mívá.
K Bytnosti tedy, v níž je hojnost taká, že je věc dobrá, mimo ni jež stojí, jen odraz její záře, když se smráká,
více než k jiným blížit ať se strojí, milujíc, mysl každého, kdo zírá pravdu, jež v ní má zdůvodněnost svoji.
Tu pravdu před můj rozum rozestírá ten, který pralásku mě učil znáti té podstaty, jež bez konce je, čirá.
Ji rozestírá ten, jenž dával zráti Písmům a o sobě děl Mojžíšovi: ,Já všechno dobro chci ti ukázati.ť
Ty také mi ji rozestíráš, nový
chvalozpěv započav, jenž z Ríše Pána ze yšech zpráv nejvíc tajů dole poví."
Já slyšel: „Pro um lidský, jemuž dána je autorita, již s ním souhlas víže, z tvých lásek hledí k Bohu svrchovaná.
Však pověz též, zda jiná pouta blíže k němu tě táhnou tak, bys dával zvěsti, kolika zuby láska ta tě hryže."
475
Kam Kristův orel záměr svůj chtěl nésti, mi netajil, a nebylo mi cizí, kam moje vyznání on mínil věsti.
Pročež jsem začal znova: „Všechny hryzy, jež srdce k Bohu mohou obrátiti, s mou láskou měly spoluúčast ryzí,
neb bytí světa i mé vlastní žití,
smrt, již on podstoupil, bych já žil dále, i naděje, již každý se mnou cítí,
i poznání to živé, neskonalé,
ty vytrhly mě z bludné lásky moří a vznesly na břeh lásky dokonalé.
K zeleni, v niž sad listnatý se noří sadaře věčného, jsem láskou jatý pro dobro, jež v něm každému se tvoří.'
Když zmlk' jsem, ozval se zpěv rozevlátý, jenž nebem sladce zněl, a moje Paní s druhými pěla: „Svatý! Svatý! Svatý!"
Jak člověku když protrhne se spaní pro sílu světla, jež se ostře skvěje, že žádná z blan mu vnikat nezabrání,
a vzbuzený se leká, co se děje, jsa náhlým procitnutím zmaten celý, dokud mu bdělá soudnost nepřispěje,
tak zákal, jejž mé oči utrpěly,
^ zář zraků Beatrice strhla zase, jež na tisíce mil se jasně skvěly.
Pak zřel jsem líp než v minulém kdy čase a první moje otázka tu byla po Čtvrtém, s námi stojícím tu jase.
„V těch paprscích," má Paní odvětila, „se ve svém Tvůrci prvá duše zhlíží, již utvořila kdysi první síla."
Jak halouzka, jež vrcholek svůj sníží, když vítr zavane, a pak se zdvíhá a silou překonává, co ji tíží,
476
tak mně, když ve mně povolila tíha tím, co mi řekla, smělost nenadále mluvit zas dala touha, jež mě sžíhá.
I děl jsem: „O ty jablko, jež zralé zplozeno bylos, otče, jemuž žena každá i dcerou je i snachou stále,
má prosba pokorně ti předložena,
bys mluvil ke mně: rozumíš mým přáním, však nebuďtež mi rychle vyslyšena."
Jak skryté zvíře někdy zahýbáním
tak prozradí nám všechno svoje chtění tím, že se skrýše trochu pohne za ním,
i prvá duše skrz své zahalení mi znáti dávala a uviděti, že vyhovět mi neochotna není.
Pak dechla: „Nemusils jí pověděti, a přec tvou vůli rozeznávám v těle lip než ty věc, jež nejjistějši je ti,
neb v pravdy zrcadle ji vidím skvěle, jež věci vede sobě do souladu, však jemuž žádná nerovná se cele.
Chceš slyšet, kdy Bůh do krásného sadu mě postavil, kde tento tady tobě k tak dlouhým schodům schopnost dal i radu,
jak dlouho blažil oči mé v té době, hněv krutý pro jakou mě stihl vinu a jakou řeč tam vytvořil jsem sobě.
Jen to, že se stromu jsem jeď, můj synu, nebylo důvod - vyhnání však moje mou neposlušnost mělo za příčinu.
Z míst, Vergila z nichž vzala Paní tvoje, po čtyři tisíce tři sta dva kruhy v sbor ten jsem toužil, nadějí se koje,
a slunce trať k svým světlům z vlastní vzpruhy devět set třicetkrát se obrátila, co na zemi jsem trávil život druhý.
477
Tedy dávno před Zmatením jazyků, k němuž došlo při stavbě věže babylonské'.
I - snad počáteční písmeno jména Iehova. El - hebrejsky: Mocný.
Reči, jíž mluvil jsem, už zhasla síla, než k dílu, které neskončeno zbylo, kdys Nemrodova čeleď přikročila,
neb co kdy rozumem jen působilo, vždy proto, že se mění přání lidí, sledujíc nebe, netrvalé bylo.
Ze člověk mluví, příroda tak řídí, však zdali tak či onak, to zas ráda vám ponechá, jak vám se lip to vidí.
Leč než jsem vešel v pekla šerá lada, / lidé zvali Dobro svrchované, z něhož jde radost, jež mě obepřádá,
pak zase jméno EL mu bylo dané: Jeť lidský zvyk jak listí vysušené, jež s větví opadá, a jiné vstane.
Na hoře, která z vln se nejvýš klene, já s čistým životem a v poskvrnění dlel od hodiny prvé k té, jež žene
se za šestou, kdy slunce kvadrant mění."
126
129
132
135
138
141
478
ZPÉV DVACÁTÝ SEDMÝ
Sláva svatí Trojici.
Sv. Petr.
Jupiter má barvu bílou, Mars červenavou.
Řím, kde
sv. Petr zemřel
smrtí
mučednickou.
Otci a Synu, přesvatému Duchu
Sláva se všude z ráje ozývalo,
že opájel mě zpěv ten v sladkém ruchu, a co jsem zřel, mně všehomíra zdálo
se úsměvem tak, že mé opojení
sluchem i zrakem do mne vstupovalo. O radost! Nevýslovné potěšení!
O život, který láskou všechno smíří!
O bohatství to jisté bez bažení! Mně před očima pochodně ty čtyři
plály, a ta, jež přišla nejraněji,
oživla víc a více, jak když víří, a nakonec byl takový vzhled její,
jak Jupiter by s Martem ptáky byli
a peří směnili si v jakéms ději. Prozřetelnost, jež nestejnými díly
tu řád a úřad rozdílí a člení,
kol uložila ticho v oné chvíli, když zaslech' jsem: ,,2e měním zabarvení,
tomu se nediv, neboť při mé řeči
uzříš ty všechny, kterak barvu mění. Ten, jenž mé místo proti právu v křeči
na zemi drží, místo mé, jež oku
Božího Syna prázdným je, měl péči učinit z pohřebiště mého stoku
krve a puchu, z nichž má radost maně
rouhač, jenž odsud spad* za dávných roků. Barvou, v níž sluncem na opačné straně
oblaka zvečera a zrána svítí,
vtom skropeny jsem spatřil nebes pláně.
479
Jak v ženě, jež se sebou jista cítí, hřích, kterého se jiná dopustila, když o něm slyší jen, už úděs nití, tak Beatrice tvářnost proměnila;
myslím, že taká chvíle tmy tím časem, To jest Kristus,       kdy nejvyšší Pán trpěl, v nebi byla." při jehož smrti    Pak ye    ,h slovech pokračoval hlasem,
se slunce zatmelo. 1 r 7
v němž změna zazněla tak nečekaná, že se víc nezměnila tvář svým jasem:
„Mou krví nebyla choť Krista Pána živena, ani krví Lina, Kleta, by k zisku zlata byla užívána;
však Kalixt, Pius, Urban, Xyst, dar světa tohoto radostného získat chtíči, lili svou krev, by dosažena meta.
Nebyl náš záměr, aby po pravici nástupců našich křesťanský lid zčásti zasedal, zčásti zase po levici,
ni z klíčů, jimiž svěřeno mi vlasti, by znak byl na korouhvi u křesťanů, když jiným křtěným působí zlé strasti,
ni bych měl podobu svou vtiskovánu na pečeť prodávaných privilejí, pročež se často rdím a hněvem planu.
Jak v rouše pastýřů se prohánějí zlí vlci pastvou, zřít je odsud shůry. Strpí-li Bůh, když tak se věci dějí?
Cahorští s Gaskoňci jak lačné můry nám pijí krev; ó počátek ten krásný, jak mohl upadnout v tak bědné stvůry!
Však Prozřetelnost, která v slávě šťastný Rím uhájila Scipionem, záhy, jak tuším, obrat způsobí tu spásný.
Ty, pro smrtelnou tíž jenž s této dráhy se na zem vrátíš, mluv tam, otevř ústa, netaj, čím netajím se, synu drahý!"
480
Znamení Kozorožce, tedy od poloviny prosince.
Hnízdo Ledino
souhvězdí
Blíženců.
Deváté nebe.
Jak chumelí se vzduchem naším hustá umrzlá pára dolů v čas, kdy smělý nebeský Kozoroh až k slunci vzrůstá,
tak zdobit se jsem viděl ether celý a jím pak jak se chumelivě valí ty páry, jež tu s námi byly dlely.
Mé oči jejich tvářnost sledovaly vždy dál a hloub, až věcí přílišností jim zabráněno, by dál pronikaly.
Proto má paní, vidouc, že je dosti zírání vzhůru, děla: ,,Dolů hledy obrať, už dost jsi viděl na výsosti."
Od té, co pohleď jsem tam naposledy, dál o oblouk jsem byl, jejž zavíralo ke konci první pásmo svými středy;
za Gadem zřel jsem místo, kde se dálo šílení Ulyxa, pak břehů lemy, kde z Europy se sladké břímě stalo.
Víc bych byl toho poznal o té zemi a její poloze, však slunce dále o víc než o znak odchýlilo se mi.
Má mysl zamilovaná, jež stále s mou Paní žije, víc než jindy vřele toužila oči navrátit k ní dbale.
Příroda kdyby dala v lidském těle
či um svou malbou pastvu, že by na ní, kdo pojal ji, i mysl postih* cele,
to nebylo by ničím u srovnání
s tou božskou krásou, jež mi zazářila, když zrak jsem k tváři obrátil své Paní.
Ten pohled sílu dal mi, a ta síla
z krásného hnízda Ledy do nádhery mne v nejrychlejší nebe vymrštila.
Tak stejné je tam vše, že nevím, který díl krásný Beatrice zvolila mi za místo z celé vznešené té sféry.
69
72
75
78
81
84
87
90
93
96
99
102
48 i
To světlo
a lásku chápe jen
Bůh.
Beatrice kárá
lidskou Žádostivost.
/
Však ona zřela touhu, jež mě mámí,
a začla, radostná a usměvavá,
tak, že se Bůh jí v tváři plesat zdá mi: „Ten pohyb, jenž střed v klidu ponechává,
hýbajíc ostatním, zde započíná,
a zde je také jeho meta pravá. A toto nebe nemá místa jiná
než v mysli Boží, v níž má láska vzpruhu,
jež točí jím, i moc ta, jež je spíná. Světlo a láska objímá jev kruhu
jak toto druhé, a tu vazbu činnou
jen Tvůrce chápe, jakého je druhu. Ten jeho pohyb nemá sílu jinou,
však druhé všechny jím se měřit dají
jak deset pětinou a polovinou. Ze v jedné váze kořeny čas tají,
to zřejmým tobě teď se může stati,
a v jiné že mu větve pronikají. O hrabivosti, která lidi chvátí
tak do svých vln, že moci v nikom není
z nich ven se pohledem svým prodírati! V lidech sic není nedostatek chtění,
ale ten déšť, jenž bez přestání padá,
pak v zrůdné puchry pravé švestky mění. Vírou a nevinou teď leda mladá
tvář dětí zdobí se, leč tyto ctnosti
se tratí dřív, než zaroste jim brada. Tak mnohý, žvatlaje, se ještě postí,
když řeč však hbitou má, pak v každé době
kdejakou krmi jídá s hltavostí. Tak mnohý, žvatlaje, co malé robě
rád matku má, však mluvě řádně, prává
si potom, aby už ji viděl v hrobě. Tak bílá pleť se brzy černou stává
v pohledu dcery toho, který ráno
nám přináší a večer zanechává.
482
Na zemi neni císaře, jenž by dovedl vládnout.
VŠak nediv se a dobře uvaž, ano,
že není vladař, jímž by svět byl veden, a lidstvo bloudí, sobe ponecháno.
Leč ze zimy než všechen vyjde leden pro setinu, jež se tam zanedbává, řvát budou tyto kruhy jako jeden,
že štěstí, jež se tolik očekává, se zádí otočí, kde teď je přída, takže se loďstvo přímou cestou dává
a dobrý květ pak zdravý plod též vydá.
483
ZPĚV DVACÁTÝ OSMÝ
V očích Beatri-ciných vidí básník jako v zrcadle Boha v podobí zářivého bodu.
Kroužení devatera andělských kůrů v podobě devatera soustředných ohnivých kruhů.
Když pravdu proti žití přítomnému ubohých smrtelníků otevřela ta, jež slast ráje dává duchu mému,
jak v zrcadle když voskovice skvělá se zjeví tomu, za nímž vzadu svítí, než pomyslí si, že by hořet měla,
on ohlédne se, chtě se přesvědčiti, zda pravda to, a zří, že srovnává se s ní tak, jak nápěv s notou musí zníti;
tak paměť má si připomíná zase, že učinil jsem, v oči pohlížeje, z nichž láska síť si na mne pletla v kráse.
Jak ohled' jsem se, mého obličeje se dotklo to, co, když se dobře zírá, se vidí, že se v oné sféře děje,
a bod jsem zahleď, z něhož šla tak čirá záře, že pohled, do kterého sálá, se pro přílišnou ostrost uzavírá.
Hvězda, jež odtud nejmenŠí se zdála, jevila by se lunou, porovnána kdyby s ní jako hvězda k hvězdě stála.
Snad tak, jak blízko kolem opásána se záře jeví, jež je způsobuje, když pára vůkol nejvíc zhušťována,
tak vzdálen, z ohně kruh se pohybuje kol bodu rychle tak, že svými chvaty předstih* i pohyb, jenž svět obkličuje.
A ten byl zase druhým kruhem jatý, ten třetím, kolem něhož čtvrtý víří, pak čtvrtý pátým zas a šestým pátý;
nad nimi sedmý pak se tolik šíří, že Junonina poslice by celá jej těsna byla poj mou ti v té šíři.
484
Tak osmý pak a devátý; a spěla vždy záře jejich o to pomaleji, oč od jednotky dál svým číslem měla;
a ten svým ohněm svítil zářivěji, jejž méně prostor od té jiskry dělí, snad tím, že bral z ní více pravdy její.
Když viděla, že žasnu oněmělý,
má Paní řekla: „Tady na tom bodu příroda závisí i vesmír celý.
Viz kruh, jenž nejblíž je mu u obvodu, a věz, že láskou jen a z její vlády je oběh jeho udržován v chodu."
A já jí: „Kdyby svět byl veden těmi řády, jež postřehl jsem zde v těch kruhů sledu, syt bych už tím byl, co jsem poznal tady;
však v světě smyslovém zřím při pohledu, že božské víc a rychleji víc pílí ty kruhy, čím jsou vzdálenější středu.
A proto, mám-li dospět k touhy cíli zde v chrámě, v němž je tolikerá sláva a jejž jen světlo s láskou vymezily,
chci zvědět, proč se vzorec nesrovnává s tím, čemu právě jako vzor má značit, neb marně o tom přemýšlí má hlava."
„Nic nedivím se, nemohu-li stačit na tento uzel prsty nezvyklými, tak zdrhlý, že s ním nikdo nechtěl začít."
Tak Paní má; a pak mi řekla: „Přijmi, co povím tobě, chceš-li míti dosti, a toho drž se myšlenkami svými.
Tělesné kruhy jsou dle mohutnosti Širé či těsné tak, jak jejich síly do všech těch Částí šíří svoje ctnosti.
Dobrota větší blaha více sdílí, a blaha více ve větším je těle, dokonalými stejně má-li díly.
485
severní.
To zde, jež jímá v rozsáhlosti celé svět s sebou, kružnicí se jeví, kterou jak více ví, víc láska jímá vřele. 72 A jestliže teď opášeš svou měrou
mohutnost podstat těch, ne pouze vzhledy, jež zdají se ti kruhovitou sférou, 75 jak objem v každém nebi, poznáš tedy, víc větší, méně menší následuje dle myšlenek svých úměrnými sledy." 78 Jak vzduchu hemisféra pročišťuje Boreál - vítr a zjasní se, když Boreáš z té tváře,
ze které dech má lahodnější, duje, 81 neb chmura všechna rozplyne se v páře, jež dřív ji kalila, až nebe hledí
po všech svých Čtvrtích úsměvem své záře, 84 tak bylo mně, když jasnou odpovědí mě opatřila Paní má, a byla
pravda jak hvězda, na nebi jež sedí. 87 A její slova když se zastavila, sršících jisker kola tolik dala
jak z tyče, jež se v ohni rozžhavila. 90 Zár jejich každá jiskra sledovala a bylo jich, že počtem zmohutněly víc, než by šachovnice dvojmo dala. 93 Já slyšel, jak Hosanna kůry pěly
pevnému bodu, jenž je drží vždycky a v místě udrží, kde povždy dlely 96 A ta, jež vratký úsudek můj lidský už znala, řekla: „První kruhy tady kůr cherubínský jsou a serafický. 99 S hbitostí takou sledují své řady, by bodu se, jak mohou, podobaly, a mohou tak, že vidí bez vší vady. 102 Ty druhé lásky, kolem nich jež vzplály, se trůny Boží tváře nazývají,
a k prvé trojici se proto daly. 105
486
Dominationes Virtutes -Potestates.
Principatus Archangeli.
Apoštol Pavel, jenž byl vytržen do třetího nebe.
A věz, že všichni slastí potud mají, kam pronikavost jejich zření sahá v pravdu, v níž rozum ztiší se a ztají.
Tím zjevno je, že dosáhnouti blaha lze zřením, láskou ne: ta rozhořívá až jemu vzápětí; a zásluh váha
je měrou hloubky, v niž se zření dívá, ty milost mu a dobrá vůle razí, a to tak dále stupňováno bývá.
Trojice druhá, která takto vzchází a toto věkověčné jaro zdobí, kterémuž noční Skopec nerve mlází,
Hosanna prozpěvuje každé doby písněmi třemi s melodií trojí, jež v řádu veselí se ztrojnásobí.
Tré bohyň v hierarchii té stojí:
nejprve Panstva, za druhé pak Síly, co třetí řád se Mocnosti k nim pojí.
Pak ve dvou předposledních plesech píli Knížectva kroužící a Archandělé a poslední kruh andělů si sdílí.
Ty řády všechny vzhůru hledí směle a dolů podmaňují tak, že k Bohu jsou taženy i táhnou kůry celé.
Dionys tomu zasvětil svou vlohu, že tyto řády řídil v rozjímání a tak je nazval, jak i já to mohu.
Od něho Řehoř odlišné měl zdání,
až zrak když otevřel zde v tomto kraji, sám sobě pousmát se musil maní.
A jestli vyřkl pravdu, jež se tají,
smrtelník, neměj k údivu v tom vzpruhu, neb zjevil mu ji, kdo ji zřel zde v ráji,
s přemnohou jinou pravdou těchto kruhů."
108
111
114
117
120
123
126
129
132
135
138
487
ZPĚV DVACÁTÝ DEVÁTÝ
Apollo a Diana, to jest slunce a mísíc.
Astronomickými příměry vyjádřeno: jen krátkou chvíli.
V Bohu, v němž všechno se soustřeďuje.
Jak v čas, kdy děti Latony jdou obě to do znamení Vah, to do Skopcova, týž obzor majíce v té době,
je dlouho od chvilky, kdy zenit chová je v rovnováze, až kdy z toho pásu, měníce hemisféru, vyjdou znova,
tak dlouho s tváří v usměvavém jasu mlčela Beatrice hledíc k bodu, jenž mě byl právě uveď do úžasu.
Pak začala: „Já bez otázky svodu povím, co chceš, neb jsem to uhlídala, kde ubi vše i quando má svou shodu.
Ne že by dobro získati si přála,
což nemůž být, však právem aby děla Já trvám, ona její záře stálá,
488
Indělé jakožto ryži inteligence.
JVa zemi.
Ihned po stvoření andělů odpadla jich část a rušila v podobě ďáblů řád přírody.
mimo čas ve své věčnosti tak skvělá
N sev láskách nových po své vlastní chuti odvěká Láska plně otevřela.
Aniž dřív trvala jak v ustrnutí,
neb nebylo ni dřív ni pak v tu chvíli, kdy nad vodou se neslo Boží hnutí.
A tvar a látka, spojeny když byly, vydaly bytí, v němž nic není vadné, jak se třech tětiv luk tři šípy střílí.
A v krystal, jantar nebo v sklo když padne paprsek světla tak, že od příchodu k celosti není mezidobí žádné,
troj tvárný z Pána svého v onom bodu zazářil ve své bytí ihned celý, že nebylo mu rozdílnosti v zrodu.
Bylť v podstatách a spolu s nimi skvělý řád zřízen, a ty na vrchu se skvějí, jež v sobě úkon čirý stvořen měly.
Zůstala pouhá možnost nejspodněji, uprostřed možnost spojila se s činy, že nikdo nerozváže pouto její.
Jeroným psal vám dlouhé smyšleniny o věcích andělů, již byli zčista dřív stvořeni, než učiněn svět jiný.
Ale zde této pravdy mnohá místa Svatého Ducha psali pisatelé, jak, přihlédneš-li, poznáš dozajista.
Ni rozum nepouští to se zřetele, jenž nesvolil by, by tak dlouho byli tu bez účelu svého oni hybatelé.
Teď víš, kde, kdy a jak těch lásek síly zvoleny byly, a tvé touze vřelé už trojí plameny se pohasily.
Než dvacet napočítáš, o nic déle netrvá, než andělů jedna řada zrušila vašich živlů podklad cele.
18
21
24
27
30
33
36
39
42
45
48
5»
489
Zůstali druzi, umění pak ráda,
jež viděls, koná slavná jejich četa,
jež kroužení své nikdy neodkladá. 54 Počátkem pádu byla pýcha kletá
toho, jejž viděls v nejspodnějším díle,
jak zle jej tlačí všechna tíha světa. 57 Ti skromní zde vždy uznali, že píle jakožto účinek      Dobroty oné velké jen jsou dílo, dobroty Boli.        jež stvořila je chápat způsobilé. 60 Protož jich vidy nebe vyvýšilo
milosti jasem a jich zásluhami,
až v jejich vůli odhodlání bylo. 63 Leč nepochybuj, ale jist buď s námi, že záslužno je milost přijímati,
jak vůli otevřenu máte sami. 66 O tomto shromáždění rozjímati
teď můžeš, pokud, co má slova hlásí,
dovedeš bez pomoci jiné brati. 69 Však ježto v školách vašich čte se asi,
povaha anděla že taková je,
že rozumí a chce a vzpomíná si, 72 povím ti ještě, nic ti nezataje,
tu pravdu, která na zemi se mate,
když se v to čtení vkládá dvojí báje. 75 Podstaty tyto, v tváři Boží svaté
blaženy, neodvrátily už zření
od ní, jíž nadarmo se schováváte, 78 a proto vidění jich novým není předmětem rušeno a není ani
pak ve vzpomínkách třeba rozlišení; 81 takže těm dole cos i mimo spaní,
ať myslí nebo ne, vždy pravdu radí,
však v jednom více viní je a haní. 84 Když hloubáte, vy různou cestou rádi
podle své vlastní mysli berete se,
jak na kterou vás láska k zdání svádí. 87
490
.Dobové astrono-\mické výklady /zatmění slunce
při smrti
Kristoví.
A toto ještě s menším hněvem snese se zde, než když se svaté Písmo dvojí přezírá, či když schválně zkrucuje se.
Nemyslí nikdo, co to krve stojí je světem rozsévat a jak se líbí ten, který v pokoře se k němu pojí.
Každý jen chce se čímsi zdát a tříbí svůj um, a to že chválí kazatelé, o Písme mlčíce, jsou těžké chyby.
Ten dí, že měsíc zpět se stočil cele, když Kristus trpěl, a tím že to bylo, že slunce svit v důl nepronikal déle;
a jiný, že se světlo samo skrylo,
čímž jako Židům pro Spaněly, Indy se stejně zatmění to přihodilo.
Ni Florencie nemá Lapů s Bindy
tolik, co báchorek těch každým rokem se s kazatelen hlásá teď i jindy,
a ovečky jdou nevědomě krokem, jen větru napaseny, do svých dvorů, bez omluvy, že škody nezří okem.
Prvnímu Kristus neřek' svému sboru: ,Ať od vás žvásty slýchává svět celý!* leč základ pravd jim svěřil k spáse tvorů,
a nic než ony z jejich úst pak zněly, takže, by roznítili víru, kopí a štít si z Evangelia v boj zděli.
Tecľ v kazatelství se jen Šprýmy tropí, a jen když dav se směje, kutna znova se nadme, více pak se nepochopí.
Leč taký ptáček v kapuci se schová,
že kdyby lid jej zhled', zřel by tu milost, v niž tolikerou naději sám chová,
čímž světem roste taká pošetilost, že bez průkazu svědeckého nyní slib každý lidi vede v pobloudilost.
491
Kniha Danielova 7, io. Míněn je nepředstavitelný, ale naprosto ne neurčitý počet.
Tím svatý Antonín si krmí svini i ostatní, již prasat horší byli, a vadnou mincí větší křivdu činí.
Však že jsme se už příliš odchýlili, teď k cestě pravé zase obrať zraky, ať s časem se i dráha tobě schýlí.
Zde tato přirozenost v počet taký se stupňuje, že jazyk lidský cele ni pojem neobsáh' těch čísel znaky;
a přihlédneš-li zase trochu bděle, co zjeveno, tu zvíš, že počet stálý se tají v tisících u Daniele.
Svit prvý, který ji svou září halí, v ní bývá vnímán tolikerým pláním, kolik je září, jež s ním spolu vzplály.
Ježto pak náklonnost jde za konáním, jež pojímá, tím lásky dobrodiní v ní vře neb vlažní různým stupňováním.
Viz tedy vznešenost a hojnost nyní té věčné síly, jež tak mnoho sobě zrcadel, v nichžto obráží se, činí,
však jedna trvá vždy jak v první době."
492
ZPĚV TŘICÁTÝ
Daleko na východ od Itálie je poledne, v Itálii samé brzy nastane svítáni, takže stín zeměkoule je vrhán vodorovní k západu.
„Služebná" slunce" — Jitřenka.
Beatrice
nevýslovně zkrásněla.
Básník komický nebo tragický.
Snad šest tisíc mil od nás v plápolání je šestá hodina, a svět náš stíny své na lože už téměř rovné sklání,
když prostřední kraj nebe od hlubiny
tak mění se, že mnohá z hvězd v tom čase až na dno toto vzhled svůj ztrácí siný;
a slunce služebná jak ve svém jase jde blíž, tak zavírají nebes kraje svůj třpyt až v ten, jenž v nej větší je kráse.
Nejinak triumf ten, jenž stále hraje okolo bodu, jenž mé přemoh' síly, tím se, co uzavírá, zavřen zdaje,
vidění mému zvolna zhasl bílý, pročež mě láska má a oslnění zrak vrátit k Beatrici přinutily.
Kdyby, co o ní řek' jsem ve svém pění, v jedinou chválu splynulo mou řečí, dost nebylo by na tom ocenění.
Krása, již uviděl jsem tehdy, předčí ne pouze pojem náš, však myslím jistě: i tvůrce z ní má radost stále větší.
Překonán uznávám se na tom místě víc, nežli kdykoli byl ze své látky tragik či komik na některém listě,
neb jako slunce v zraku, jenž je vratký, tak duch můj před sebou se menším cítí, když vzpomíná si na ten úsměv sladký.
Od toho dne, kdy prvně v tomto žití jsem tvář jí zřel, po tento pohled na ni, nic nemohlo mých zpěvů přerušiti;
493
„Z tělesa nej-většíko" - z prvního pohyblivého nebe.
Anděly a světce.
Výstup do Empyrea.
Proud světla.
však ustat musím teď v tom sledování své básně, v níž bych opěl její krásu, jak umělec se na vrcholu sklání.
Taková, jakou přenechám ji hlasu mocněji hřímající trouby jiné, když má už netroufá si do zápasu,
s hlasem a vzhledem Vůdce, který kyne, „Z tělesa největšího," započala, „my vyšli v nebe, jímž se světlo line,
rozumu světlo, v němž je láska stálá, pravého dobra láska, v niž se mísí radost, jež všechnu sladkost překonala.
Zde uzříš obou rajských dvorstev rysy a jedno v podobách, jež, předstupuje sám před poslední soud, zřít budeš kdysi."
Jak nenadálý blesk, jenž rozptyluje schopnosti zraku tak, že oko díla předmětů nej mocnějších pozbavuje,
tak záře živoucí mě obklopila a nechala mě rouškou zjasňující tak obepjata, že mě oslepila.
„Vždy Láska, toto nebe ztišující, s pozdravem takým v sebe jímá znova, by připravila pro svůj plamen svíci."
Rychleji nevešla ta stručná slova v mé nitro, než jsem vyrůstat se cítil nad všechnu schopnost, již má bytost chová,
a novým zřením tolik jsem se vznítil,
že, by můj zrak byl před ním bez obrany, jas žádný nikdy tolik nezasvítil.
A svit pak zřel jsem jako řeku hnaný, v které se jasy mezi břehy skvěly, jež jarem skvostným byly malovány.
Z proudění živé jiskry vycházely a všude zapadaly v květů kalich jak zlatem obklopený rubín skvělý.
33
36
39
42
45
48
51
54
57
60
63
66
494
Pak zas, jak zpity z vůní neskonalých, ve vír se nořily a v divném plese ven, dovnitř přelétaly v letech stálých,
„Hluboká touha, jež tě k tomu nese, že toho, co tu zříš, chceš známost míti, mně líbí se tím víc, čím více dme se.
Však z této vody dříve musíš piti, než se tak velká žízeň v tobě stráví," pravilo slunce, jež mým očím svítí.
Dodalo: „Reka, topas, úsměv trávy, jež při vstoupení zříš i při vzlétnutí, jsou jen jak pouhý nástin nové zprávy.
Ty věci samy nejsou trpké chuti, však je to jakýs nedostatek v tobě, že zrak tvůj nezná ještě procitnutí."
Tak kvapně ústy žádné malé robě po mléce nežene se, procitne-li o mnoho později než v jiné době,
jak já jsem spěchal, abych pohled bdělý zrcadlem činil, schýlen nad zvlnění vzniklé, by očistu v něm lidé měli. Světelná řeka se    Jak víčka má v něm došla napojení,
Plľtľ'eUero° **'        mně zazdáI° se najednou v tu chvíli, a e jezero. že jeho dlouhost v okrouhlost se mění.
Jak lidé, již se ve škraboškách kryli, jinými zdají se, když svlekou zase tvářnost ne svou, v níž dřív se utajili, tak v plesy větší změnily se v kráse květy a jiskry, že mi dvorstva obě nebeská jasně hledět dala na se. O záři Boží, jež jsi mi v té době království triumfy zřít přála skvělé, mně moc dej říci, jak jsem zřel je v tobě. Nebeská růže.       Světlo je nahoře, jež Stvořitele
zřetelným činí tvoru, který zírá a v jeho zření jen svůj mír má cele,
495
a tvarem okrouhlým se rozprostírá tak v šíři, že by obvod jeho pasu i pro slunce byl příliš volná míra.
Zjev jeho všechen utvořen jez jasu, jenž odrážen, kde první Hybné vládne, jež z něho život čerpá za všech časů.
Jak chlum se zhlíží v pat svých vodě chladné, jak chtěl by vidět, co ho vyzdobilo, když tráva kryje ho a kvítí ladné,
tak nad tím světlem kolem spatřit bylo na víc než na tisíci stupních úže vše, co z nás vzhůru tam se navrátilo.
A nejnižší když stupeň pojmout může tak velké světlo, jaké obsáhlosti jsou nejkrajnější listy této růže!
Můj zrak v té výši a v té rozlehlosti se nemať, nýbrž plně postih' zšira jakost i kolikost té veselosti.
Nepřidá blízkost, dálka neubírá
nic tam, kde Bůh sám bezprostředně vládne, a zákon přirozený se tam stírá.
Ve žlutý střed té věčné růže ladné, jež po stupních se šíříc dýchá slávu své vůně k Slunci, jež vždy jarem mládne,
s tváří jak ten, kdo zamlčuje zprávu, mne Beatrice uváděla pravíc: „Hleď, co v tom sboru je tu bílých hávů!
Viz Širé naše město! Našich lavic viz prostor, jak je naplněn, že lidí tak málo už jen se sem žádá navíc!
Na velké křeslo, korunu kde vidí tvé oči, jež se rozhlížejí všude, než k svatbě přijdeš, k níž se hosté třídí,
ta duše Jindřicha, jenž císař bude, usedne, kterýž spasit ze zlé vlády chtěl, než byl s to, lid Itálie chudé.
496
Ta chtivost slepá, plná zla a vády, vás takovými činí jako dítě, jež kojnou odhání, ač zmírá hlady.
Soud Boží tehdy bude na svém štítě mít takového sudího a vládce, že nepůjde s ním zjevně ani skrytě.
Však Bůh jej bude snášeti jen krátce , v úřadě svatém, neb jej do propasti svrhne, kde Simon Mág dlí za své práce,
a Anagnského stlačí níže v strasti."
497
ZPĚV TŘICÁTÝ PRVÝ
Nuž, takto v tvaru běloskvoucí růže mně ukázaly se ty svaté voje, jež Kristus krví svou si snoubil úže. Andílé. Však ony druhé zpívající roje,
jež tomu, jenž je láskou jal, se koří, a jenž jim slávu dal i dobro svoje,
jak zástup včel, když do květů se noří nyní a potom navrací se znova tam, kde své vlastní chutné dílo tvoří,
v květ velký sestupovaly, jenž chová přemnoho lístků, a pak stouply zase „Láska jejich" -     tam výš, kde jejich láska dlí vždy nová. Buh' Z živého ohně tváře měli v jase,
ze zlata křídla, v ostatním se zdáli tak bílí, že ni sníh tak nebělá se.
Když ve květ sletovali, rozdávali , od stupně k stupni žár a pokoj vřelý, jež obletujíce květ získávali,
aniž tou hojností, již přinášeli
svým letem od hůry až k tomu květu, snad vidění či jasu překáželi,
neb světlo Božské veškerenstvem světů proniká bez obtíží, jsouc tak čisto, že překážet mu nemůže nic v letu.
Království toto, radostno a jisto, i s novými i s bývalými tvory zrakem i láskou tkvělo v jedno místo. Jediný Bůh ve     Q světlo trojí, jiskříc jejich zory
třech osobách. i    v   i >v    r v   • •        > •
hvězdou, v niz zare jenom jedma je, sem na zem shlédni v naše bouřné spory
498
42
45
Jestliže barbaři, již přigli z kraje,
jenž pod Helikou prostírá se denně,
jež touží po synu, s nímž kroužíc hraje, 33 Rím velký uviděvše, překvapeně
ztrnuli, tehdy, smrtelné kdy slávy
Laterán všechny převyšoval v ceně, 36 což teprv já, jenž v nebe z lidské vřavy,
ve věčnost z času, z Florencie v zemi
byl vzat, kde bydlí lid ten svatý, zdravý, 39 jakým to úžasem hruď nadchla se mi!
Zajisté v něm i v radosti té všude
já rád jsem neslyšel a zůstal němý. Jak rozhlíží se poutník z vlasti chudé,
když došel chrámu svého zaslíbení
a už se těší, jak jej líčit bude, tak já též, jda v tom živém osvětlení,
jsem po stupních teď vzhůru vodil zraky,
teď dolů, pak zas vůkol v rozhlížení, ^ a spatřil na všech tvářích lásky znaky,
na jejichž úsměv cizí záře plála,
a chování vší ctnosti plné taky. 5, Už tvářnost ráje se mi zjevnou stala,
ač žádná z Částí všeho toho dí la
můj pohled ještě pevně nepoutala, 54 a s vůlí, jež se nově roznítila,
jsem ohled' se, své Paní ptát se chtěje
na to, v čem nejistá má mysl byla. 57 Však jinak chci a jinak se mi děje: Svatý Bernard        chci spatřit Beatrici, spatřím kmeta, z Clairvaux. jenž se jak lid ten slavný oděn skvěje. 6o
V očích a tvářích veselost mu zkvétá,
a mravem vlídným svoje dílo koná
jak otec, v němž je všechna něha světa. 63 Tu já jsem ihned řekl: „Kde je ona?"
A on: „Bych touhu tvou veď k cíli, vzpruhu
mi dala Beatrice blahosklonná. 66
499
Beatrice na svém trůní.
Dantova modlitba na rozloučení s Beatricí.
A vzhlédneš-li tam ke třetímu kruhu shora, ji uzříš, na trůně jak sedí, jehož se dostalo jí pro zásluhu."
Já pozdvih' oči, nedav odpovědi, a zřel, jak věčný jas jí věnčí ladné čelo a zrcadlí se v jejím hledí.
Z okraje, který nejvýš hřímá, žádné smrtelné oko vzdáleno tak není, jež do moře kdy nejhlouběji padne,
kolik tam od Beatrice mé zření, však nevadilo mi, neb obraz její mne došel beze všeho zakalení.
„Paní, z níž čerpám život pro naději a jež ses uvolila pro mou spásu nechat mi v pekle stopy ve šlépěji,
že tolikerých věcí všechnu krásu
tvou dobrotou a silou moh' jsem zříti, uznávám moc a milost tvého jasu.
Z otroctví vytrhla jsi moje žití
cestami všemi, způsoby, v nichž měla jsi v sobě moci dost tak učiniti.
Kéž dar svůj ve mně zachovat bys chtěla, by se má duše, již jsi uzdravila, tobě se líbíc, vyprostila z těla."
Tak modlil jsem se k ní, jež v dáli byla; i usmála se na mne a pak dbale zas k věčné studnici se obrátila.
A svatý stařec: „Abys dokonale
dovršil cestu," řek* mi, „k jejíž pouti mne prosba s láskou svatou vede stále,
hleď tuto zahradu si obhlédnouti, a to ti schopnost dá, že odvážněji zrak budeš Božím paprskem výš pnou ti.
Královna nebes, k níž se láskou chvěji a hořím, dá nám všechnu milost svoji, protože já jsem věrný Bernard její."
500
Jak poutník z Charvatska snad, který stojí,
an k Veronice přišel povznést hledy,
když pověst dávná ho už neukojí, 105 si říká, když ji vidí naposledy:
„Můj Pane Jezu Kriste, Bože pravý,
taková Tvoje tvářnost byla tedy?", 108 tak bylo mně, když onen rozjímavý,
jenž rajský mír znal v tomto světě strastí,
mi zjevil svoji lásku plnou slávy. m „Milosti synu, toto bytí slastí
nepoznáš," počal, „když své oči tiše
vždy budeš jen sem dolů na dno klásti; 114 leč ke kruhům hleď nej dálnějším výše,
bys uzřel sedět královnu a paní,
jíž zbožně poddána je tato říše." 117 Já oči zdvih' a jako v době ranní
s obzoru východního záře sterá
přemáhá stranu, k níž se slunce sklání, 120 tak z doliny se zrakem na vrch bera,
jsem nejdál s kraje uzřel světla Čelo
přemáhat všechna zbylá místa šerá. 123 To jest sluneiní   Jak tam, kde oje by se vidět mělo, vůz, slunce. jež Faěton zle veď, je záře více,
co zde i onde se to světlo stmělo, 126 tak právě mírné auriflammy líce
uprostřed v jasech oživla a jimi
vším směrem šla, svou záři zmirňujíce. 129 A v prostředku tom s křídly rozpjatými
nad tisíc andělů jsem spatřil zjevy,
z nichž každý jiný umem, jasy svými. 132 Tam krásu spatřil jsem na jejich zpěvy
i hry se usmívat, jež veselostí
v ostatních světců očích nepoleví. 135 Byť obraznosti bych i slov měl dosti, netroufal bych si do těžkého boje o nejmenší část její rozkošnosti. 138
501
Jak Bernard uzřel dbalé oči moje
upřeny na svou vroucnost žhavou, dlouhou, s takovou láskou obrátil k ní svoje,
že zírat zas mé vznítil větší touhou.
502
ZPĚV TŘICÁTÝ DRUHÝ
Umístění světců na stupních rajské ráze. Eva u nohou Panny Marie...
... Ráchel
a Beairice...
... tři ž^ny ze Starého Zákona a s nimi Ruth moabská, z jejíhož rodu pocházel král David) pěvec žalmů, Z nichž 50. začíná: „Smiluj se nade mnou, Bože..."
Starý Z^kon.
Nový Zákon.
Nad rozkoší svou kontemplací jatá
duše se učitelství ujmout chtěla
a počala pak takto slova svatá: „Tu ránu, kterou zhojila nám zcela
pak Maria, ta krásná, jež je při ní,
ta kdysi vbodla ji a otevřela. V pořadí, jež tu třetí stolce činí,
pod Evou Ráchel, vedle po bok její
tam Beatrice sedla, jak zříš nyní. Rebeka, Sára, Judit tady pějí,
i ta, jež pěvce prabábou, jenž v bolu
pro vinu řekl Miserere mei. Tak můžeš vidět křeslo s křeslem spolu
po stupních níž, jak já, jenž zvu je jmény,
list za listem tou růží scházím dolů. A dolů od sedmého stupně ženy
hebrejské, jak až k němu, následují,
a jimi lístky květu rozděleny; neb podle pohledu, jak pozorují
svou vírou Krista, ty se hradbou staly,
od níž se svaté schody oddělují. Po této straně, kde ten květ je zralý
vším listím svým, jsou oni usazeni, . již Kristu, jenž měl přijít, víru dali. S té strany tam, kde v polokruzích není
vše obsazeno, mají místo jiní,
kdož v příchod Krista upírali zření. A jako tady s této strany nyní
trůn vznešený ten, jejž má svatá Panna,
s jinými pod ním velký předěl činí,
503
tak naproti trůn velikého Jana, jenž, svatý vždy, snes' poušť a muka spolu a jejž dva roky jala pekel brána.
Pak předěl tvořit padlo do úkolu Františku, Benediktu, Augustinu a jiným z kruhu do kruhu až dolů.
Nuž, Prozřetelnost Boží viz, můj synu, neb oba zraky víry, když se spojí, plní ten sad, jejž dá jim za otčinu.
A věz, že dolů od stupně, jenž dvojí uprostřed ve dva díly svět ten celý, nesedí nikdo pro zásluhy svoje,
však pro cizí jen někteří tam směli, neb duše jsou to, tělesné své schráně dřív odňaté, než pravé volby měly.
Po jejich tvářnostech to poznáš maně a také po té jejich dětské písni, když pozor dáš a podíváš se na ně.
Teď mlčíš, duch ti nejistotou zpřísní, ale já mocné pouto rozváži ti, jímž rozjímavé myšlenky tě tísní.
V rozloze této říše, v tomto žití
věc náhodná, tak jako smutek, bída, či hlad a žízeň, nemůže tu býti,
neb vše, co vidíš, věčný řád to hlídá, takže Í podle práva dokonale si tady s prstenem prst odpovídá.
Proto ti všichni, spěchajíce dále
v ten život pravý, se ne bez důvodu navzájem předčí, míň či více stále.
Král, kterýmž toto království má shodu v rozkoši takové a milostnosti, že nikdo nežádá víc v tomto bodu,
zde před pohledu svého veselostí myšlenky tvoří, a jak libo jemu, svou milost dá; zde na účinku dosti.
504
Na tvář Panny Marie.
Anděl zvěstovatel s poselstvím: „Zdrávas, Maria, milosti plná."
Jasně to Písmo svaté říká světu všemu, když o blížencích mluví, jak svým časem už v matce propadali hněvu zlému.
Ať proto, jak se odlišují vlasem,
i milost světlem Božským kolem hlavy jim utváří tak korunu svým jasem.
Nemají o to zásluh svými mravy, jak směstnáni jsou v různé posloupnosti, když liší je jen původní pud pravý.
Za dávných věků s jejich nevinností na víře rodičů, jež pevně stála, k spasení jejich jistě, bylo dosti.
Když pak se první doba dokonala, obřízka na děťátkách vykonána, by křídlům nevinných moc získávala.
Však čas když přisel milosti a Pána, tu bez dokonalého křestu Krista nevinnost taká dole ponechána.
Teď pohleď na tvář zas, jež nejvíc Krista je podobou, neb jas jen její dosti tě může připravit, bys viděl Krista."
Tu zřel jsem na ni také veselosti déšť kanout, jaký nesou duchů davy stvořené k letu onou vysokostí,
že žádná věc, již zrak můj pronikavý kdy dříve zřel, tak údiv nevzbouzela ni nedala mi obraz Boha pravý.
A Láska, jež tam první slétla, pěla jí Ave Maria, gratia plena, a peruti své před ní rozestřela.
Odpověď na zpěv Božský přeblažená družina dala tak, že všeho tvora tvář poselstvím tím byla rozjasněna.
„O svatý Otče, který pro mne shora jsi sestoup', nechav místo v slasti, v kráse, na kterém trůníš vprostřed svého dvora,
69
72
75
78
81
84
87
90
93
96
99
102
505
Archanděl
Gabriel.
Adam.
Sv. Petr.
Mojžiš.
Sv. Anna, matka Panny Marie.
Sv. Lucie, ochránkyni Dantova. (Srv. Peklo, II, 103).
jaký to anděl jest, jenž v takém jase královně naší v oči hledí tváří, tak láskou jat, že z ohně býti zdá se?"
Tak prosil jsem, ať naukou mě daří, toho, jenž od Marie krásněl celý, jak vnitřní hvězda krásní slunce září.
A on mi: „Ples a jarost, při anděli a v duši jaké mohou býti spolu, jsou všechny v něm, a je to, jak jsme chtěli,
protože on to je, jenž palmu dolů přinesl Marii, když schránou těla Syn Boží obtížiti chtěl se k bolu.
Co říkám, sleduj zornice tvá bdělá, bys poznal velké občany té říše, jichž ctí a zbožností se pyšní celá.
Ti dva, již spolu trůní tamhle výše, šťastni, že blíž jsou u vznešené paní, jak kořeny té růže sedí tiše.
Ten, který s levé strany k ní se sklání, je otec, jehož choutkou příliš žhoucí rod lidský trpí hořkost do skonání.
Vpravo zříš svaté Církve nehynoucí dávného otce, jemuž klíče květu tohoto svěřil Kristus všemohoucí. .
A ten, jenž zřel vše trudné doby v letu, než umřel, spanilé té choti, v muce kopím a hřeby vykoupené světu,
mu po boku, a u druhého vůdce má místo ten, s nímž uživila mana lid nevděčný, jenž vzpíral se tak prudce.
Naproti Petrovi, hle, sedí Anna a spokojeně na svou dceru hledí, že okem nehne, zpívajíc Hosanna.
A před největším otcem rodu sedí Lucie, která vyslala tvou sladkou paní, když ty jsi k zhoubě klonil hledí.
105
108
114
117
120
123
126
129
132
135
138
506
r
Doba, v níž sen tě jímá, je jen krátkou, pročež jak dobrý krejčí ukončíme, jenž šije plášť, jak na něj stačí s látkou.
A oči k První Lásce obrátíme
tak, by co nejvíc, když tu hledíš na ni, v zář její vnikly pohledy tvé přímé.
Však abys necouvl snad znenadání,
když máváš křídly, mysle, že jdeš k výši, vyprosit třeba milost od té Paní,
jež tobě přispět může ve své říši.
Nuž citem sleduj mě, ať hrud svou vzňatou nevzdálíš od mých slov, jež srdce slyší."
I započal pak modlitbu tu svatou:
5°7
ZPĚV TŘICÁTÝ TŘETÍ
Modlitba sv. Bernarda k Panně Marii.
Růže rajská, to jest sbor světců.
Dante, jenž prošel peklem, očistcem i rájem.
„Panenská matko, dcero Syna svého, jež pokory i slávy jsi nám vzorem, cíl pevný úradku jsouc odvěkého,
tak zušlechtilas lidství padlé vzdorem, že pak i Tvůrce jeho mohl směle sám sebe učiniti jeho tvorem.
Zas láska vznítila se ve Tvém těle,
v jejímžto teple mírem věčným v kráse květ tady tento vypučel tak skvěle.
Polední pochodeň jsi lásky v jase
zde nám, vsak smrtelníkům zemských plání jsi naděje zdroj živý v každém čase.
Tak velká jsi a tolik zmůžeš, Paní, že bez Tebe chtít vyprostit se z nouze, toť letět chtít, leč křídel nemít ani.
Tvá dobrotivost nepomáhá pouze těm, kteří prosí, ale mnohokráte štědrostí předejde vší lidské touze.
Soucit, láska, milosrdenství svaté jsou v Tobě, Tebou vše se rozněcuje, co v tvorstvu veškerém je k dobru vzňaté.
Nuž, tento, který z nejspodnější sluje vesmíru sem v ta místa ubírá se, životy duchů řadou pozoruje,
prosí, bys milostí svou v tomto jase
sil vymohla mu dost, by zraky v blahu moh' zdvihnout výš až ku poslední spáse.
Já o své zření jsem tak žhavou snahu neměl, s níž o jeho teď prosím Tebe (a kéž má prosba u Tebe má váhu),
508
Bůh. ať rozptýlí mrak smrtelný a vstřebe
mu Tvoje přímluva tak, by mu zcela zjevena svrchovaná rozkoš nebe.
Dál prosím, Královno, jež, co bys chtěla, vše zmůžeš, abys uchovala zdravé v něm po tom zření všechny smysly těla.
Tvá stráž mu nedej sejít s cesty pravé! Viz jen, co světců s Beatricí v píli tu spíná ruce za mé prosby žhavé!"
Oči, k nimž Bůh se v lásce, v úctě chýlí, upřeny k prosebníku ukázaly, kterak jsou zbožné modlitby jí mily.
Pak vzhlédly zase k světlu věčné chvály a nevěřím, že lidský tvor by pouhý tak jasný pohled mít moh' a tak stálý.
A já, jenž blížil se, stesk přečkav dlouhý, To jest k vidění      jak náleželo, ke svých tužeb cíli, Boha- jsem v sobě skončil horoucnost své touhy.
Pokynul Bernard, úsměv maje milý, bych ještě výše pozdvihl svých zraků, však ty, kam přál si, upřeny už byly,
neb pohled můj, teď zbaven kalných mraků, vnik* do paprsků vznešeného světla, jež samo plno je všech pravdy znaků.
Té chvíle schopnost mého zření zkvetla nad schopnost řeči, jež tu nevystačí, a paměť má se s přílišností střetla.
A jako se sny stává se to spáči,
že pak i v bdění jejich dojem chová a jenom ty už se mu v mysli zračí,
je mně, když vidění mi opravdová už zmizela, však obraz jejich něhy jak dříve v srdci ožívá mi znova.
Tak na slunci se rozpouštějí sněhy, Siby.Ua prý tak na iehounkém listí rozvívaly
psávala věštby
na iisty. předpověď Sibyllinu větrů šlehy.
5°9
Dantova prosba o sílu básnického slova, aby mohl vypovědět svoje videní.
To jest: upřel oči na samého Boha.
Jeden okamžik od vidění mu dává zapome-nouti více, než dvacet pít věků od výpravy Argonautů způsobilo památce té výpravy.
O světlo nejvyŠŠi, jež pneš se v dáli
nad pojmy lidské, přej mi tvého jsoucna jež zjevilos mi, zas díl aspoň malý
a slova dej tak mocná a tak vroucná, bych jednu jiskru jedinou tvé slávy moh' zůstaviti lidem do budoucna.
Až v paměť vrátí se mi odlesk žhavý a v těchto verších trochu zazní taky, vítězství tvého zví se význam pravý.
Kdyby mne zasáh' živý záblesk taký, tak zmátl by mne asi horoucností, že od něho bych odvrátil své zraky.
Vzpomínám, že jsem troufalým byl dosti nést tolik, že pak splynula mi síla pohledu s nekonečnou Výborností.
O milosti, jež smělost jsi mi vlila zrak vnořit do věčného světla v jase, až schopnost zření se v něm roztavila!
Zřel jsem, jak v hloubi jeho proplétá se,, v jediném svazku lásky, po vesmíru co rozptýleno v prostoru a čase:
podstatu, případky i pravou míru způsobem takým slité dohromady, že v to, co dím, lze prostě míti víru.
Tvar uzlu poznal jsem až po základy, cítím, a že jsem směl naň pohleděti, jen tím víc rozkoše mám v sobě všady.
Mžik jeden je mi větší nepamětí, než věků dvacet pět je tomu dění, v němž Neptun moh' stín Argy uviděti.
Tak mysl moje zřela v rozdychtění, upřena, bez hnutí a pronikavá, a nítila se touhou po vidění.
Tím světlem člověk takovým se stává, že od něho se neodpoutá dále, ani když k tomu přivolení dává,
510
Pohled na nej-světějŠí Trojici: Bůh Otec a Syn osvěcují se navzájem; Duch Svatý se vzně-cuje z nich obou.
Trojice svatá: poznáváni, chápáni a milování.
Druhý kruh, představující Syna Božího.
neb dobro to, jež vůle cíl je stále,
se všechno soustředěno v něm jen zračí -
blud mimo ně je, - co v něm dokonalé. Teď o tom, co si pamatuji, kratší
řeč bude má, než řeč je pacholátka,
jež u prsu si ještě jazyk smáčí. Ne, že by víc než jedna tvářnost sladká
v tom světle živém, v něž jsem hleděl, byla,
neb zůstávala stejnou jeho látka, však pro vidění, jemuž rostla síla,
když hleděl jsem, věc, k níž jsem vzhlížel ze dna,
jak já změnil, mně se zjinačila. V podstatu světla vznešeného vzhledná,
jasnou a hlubokou, já spatřil kruhy
tři barev tří, však míra jejich jedna. A jako přejímá jas duha s duhy,
tak třetí ohněm zdál se v onom jase,
jejž prvý jemu dodával i druhý. Jak chabá řeč, jak marně namáhá se
o pojem můj! Jen že je „malý" říci
při tom, co jsem tam uzřel, málo zdá se. O světlo věčné, samo v sobě tkvící,
jež chápeš se a rozumíš tak sobě,
ty, s úsměvem se samo milující, to kroužení, jež jevilo se v tobě,
mně zazdálo se odráženou září,
když trochu prohlédly mé oči obě, a barvou, kterou samo sebou ztváří,
podobu připomnělo mezi námi,
že stále zírat musil jsem k té tváři. Jak měřiči je, který myšlenkami
je cele upjat na výpočet kruhu,
než zásady té práce jsou mu známy, tak při pohledu tom jsem cítil vzpruhu,
bych zřel, jak podoba se umístila
v ten kruh, jak vpletená je jeho pruhu;
105
io8
111
114
117
120
123
126
129
132
»35
138
511
však vlastní křídla na to nestačila, jas, který básní-     leč že má mysl osvícena celá kovi dá vidíti       jasem, v němž touha se jí plní, byla.
a poznati, čeho si     f . , ,
pfäL Moc obraznosti skvele docházela,
leč jako v kole, jež se točí vezdy, mým přáním, chtěním Láska otáčela,
Hvizdy.'!.'        z níž slunce pohyb má i všecky hvězdy.