POZNÁMKY
I
•
PE KLO
Zpěv první
i. V 35 letech básníkova života, tedy v milostivém létě 1300, a to s 24. na 25. března. -8. Dobro - Vergilius a další cesta k spáse. -17. Slunce, podle astronomie té doby oběžnice. - 62. Dantův průvodce Vergilius Maro (70—19 př. Kr.), rodák z Mantovy, básník Aeneidy, ale pro Danta především (svou 4. Eklogo-i) básník předtuchy křesťanského světa. -70. Za vlády Caesara (99-44 př. Kr.) - 74. Aeneas, syn Anchisůvjeden z hrdinů trojské války, podle pověsti praotec Římanů. - 100. Proroctva o osvoboditeli Itálie a zakladateli světové říše míru ve znamení Chrta - vykládáno nejrůznějším způsobem. - 112. Výzva k cestě za -spásou: peklem i očistcem v průvodu Vergilia, rájem v průvodu Beatrice. -133. Brána Petra - brána očistce, jež je zároveň také branou ráje.
Zpěv druhý
1. Večer dne 25. března 1300. - 28. Svatý Pavel, jenž viděním byl v nebesích. - 53. Beatrice, láska Dantova z jeho Nového života, v Božské komedii pojímána jako symbol. -97. Svatá Lucie, již Dante obzvláště ctil, symbol Milosti osvěcující. - 102. Ráchel, dcera Labanova, manželka Jakobova, symbol života rozjímavého.
Zpěv třetí
18. Rozum-schopnost poznání Boha. - 22. První dojem z hrůz pekla. - 60. Nepochybně Celestín V., jenž se v prosinci 1294 zřekl hodnosti papežské. - 91. Narážka na anděla převážejícího duše z ústí Tibery do očistce (Očistec, II, 10-51). - 95. Tam - v říši nebeské. - 115. „Quam multa in silvis autumni frigore primo Lapsa cadunt folia aut ad terram gurgite ab alto Quam multae glomerantur aves." (Vergilius, Aeneis, VI, 309.) -130. Zamlčen způsob, jakým se oba básníci dostanou na druhý břeh.
Zpěv čtvrtý
53. Kristus - vyvedl z předpeklí duše nevinných lidí a patriarchů Starého Zákona. -70. Je jim vyhrazeno zvláštní jasné místo. - 106. Zámek - alegorie lidských věd a umění. V něm umístěni nejznamenitéjší pohané. — 134. Myslitelé řečtí i římští (Marcus Tullius Cicero) z dob před Kristem i po něm... - 143. ... i filosofové arabští (Averroes, autor výkladu spisů Aristotelových).
Zpěv pátý .
23. Tam - v říši nebeské (srovnej Peklo, III, 95 a VII, 11). - 31. Smršť pekelná - podobenství duší zmítaných náruživostmi, - 34. Sráz - skála zřícená za zemětřesení při smrti Kristově (srovnej Peklo, XII, 31—45 a XXI, 112—114). - 52. Semiramis, královna assyr-ská, manželka Nina a matka Ninova. - 61. Dido, manželka Sicheova, podle pověsti zakladatelka Karthaga, u Vergilia milenka Aeneova, skončila prý sebevraždou (srovnej Ráj, VIII, 9 a IX, 97). - 63. Kleopatra, královna egyptská. - 64. Helena spartská, choť Me-nelaa, unesená Paridem - příčina trojské války. - 65. Achilles, hrdina trojské války, zamiloval si Polyxenu, byl zabit jejím bratrem Paridem. - 67. Tristan, milenec Isoldy, hrdina středověkých románů. - 73. Francesca da Rimini, kterou její otec Guido Minore da Polenta, pán Ravenny, někdy po roce 1275 dal za ženu Gianciottovi Malatestovi, pánu; její manžel ji však kolem roku 1284 z žárlivosti zavraždil i s jejím milencem Paolem Malatestou, svým bratrem. Guido Novello da Polenta, u něhož v Ravenně Dante prožil poslední roky života, byl její synovec. Zde je to první duše, která v pekle s Dantem hovoří. Motiv této episody Božské komedie inspiroval mnoho básníků a umělců.-128. Lancelot a Ginevra, milenecká dvojice středověkých románů, kterou svedl Galeotto.
5J5
Zpěv äestý
40. Známý florentský žrout přezděný Čuně oslovuje Danta. - 69. „.., jenž dosud váhá": snad papež Bonifác VIII. - 73. Kdo jsou ti dva? Mínil Dante jedním z nich sebe sama? -77. Dante se táže po některých zasloužilých Florenfanech... - 85. ... a zví, že ti jsou ještě doleji v pekle. (Uslyšíme o nich v X., XI., XVI. a XXVIII. zpěvu.)
Zpěv sedmý
25. Způsob trestu: hříšníci válejí bez ustání proti sobě těžké balvany. - 106. Močálovitá řeka Styx, obklopující město Dis. - 112. Zuřivci, ponořeni do bahna, se bijí a rvou. -118. Duše lidí, kteří se oddávali duchovní lenosti - duše zbahnělé.
Zpěv osmý
7. „Moudrosti vší moře" - Vergilius. - 17. Převozník Flegias, podle řecké báje mstivý zuřivec zapálivší chrám Apollonův. - 32. Filippo degli Adimari, přezděný Argenti, pyšný a zpupný Florenťan. - 68. Dis, také Dites - božstvo podsvětí, Lucifer. Jeho město - šestý kruh a celé pekio od tohoto kruhu dolů. - 125. „Méně tajná brána" - ta, kterou Kristus sestoupil do pekel.
Zpěv devátý
23. Erichtho, thessalská čarodějka - vyvolala mrtvého, aby Sextu Pompejovi oznámil výsledek bitvy u Farsaía r. 48 př. Kr. - 38. Tři fúrie: Erinye (Megera, Alekto a Tisifona) -bytosti řeckého podsvětí - objevují se na věži. - 44. „Královna věčných nářků" - Pro-serpina, žena Plutona, s nímž panuje v podsvětí. - 52. Medusa - jedna z tří gorgon: její uťatá hlava proměňovala v kámen toho, kdo na ni pohlédl. Theseus přišel do podsvětí chtěje unéstí Proserpinu, byl tam však zadržen, dokud ho nevysvobodil Herkules. - 98. Herkules, když vysvobozoval Thesea, spoutal Gerbera a vyvlekl ho před bránu podsvětí.
Zpěv desátý
14. Epikur - filosof řecký, jenž popíral nesmrtelnost duše. - 22. Farinata degli Uberti (fi264), vůdce ghibellinů florentských, který po bitvě u Montaperti na řece Arbii (1260) zabránil zničení Florencie, oslovuje Danta. - 52. Gavalcante Gavalcanti, otec básníka a Dantova přítele Guida Gavalcantihp. - 79. K tomuto vyhnanství došlo v roce 1304. -108. T. j. kdy přestane rozdíl mezi minulostí a budoucností. - 119. Bedřich II. Hohen-štaufovec (1194 —1250). - 120. Ottaviano degli Ubaldini, arcibiskup boloňský, později kardinál.
Zpěv jedenáctý
8. Anastasius II. (papežem 496—498), jenž pro své vyjednávání se soluňským jáhnem Photinem se Dantovi zdál podezřelým z bludu. - 50. Gahors, město ve Francii, platilo v středověku za hnízdo lichvářů. - 113. Souhvězdí Ryb - jsou tedy dvě hodiny po půlnoci. Caurus - vítr severozápadní.
Zpěv dvanáctý
2. „Ten, jenž v nich byl" - Minotaurus, „hanba Kréty", symbol zvířecí násilnosti. Počala jej Pasiphae, žena krále krétskeho, z bílého býka; živil se masem lidským a byl zabit Theseem, jemuž pomáhala Ariadna, sestra Minotaurova. - 40. Opět narážka na zemětřesení při smrti Spasitelově (srovnej: Peklo, V, 34). - 61. Jeden - kentaur Nessus, svedl Deianeiru, manželku Heraklovu, a způsobil jeho smrt svým otráveným rouchem. -€5. Ghiron - kentaur, pěstoun Achilla, - 106. Alexander Makedonský (356 — 323 př. Kr.) & Dionysius Syrakuský (407—367 př. Kr.). - 11 o. Ezzelino da Romano, tyran padovský,
516
(t I259) a Obizzo d'Este, tyran ferrarský (f 1293). - 118. Guido z Monfortu, jenž vkostele ve Viterbu při mši zavraždil synovce anglického krále Richarda. (Srdce zavražděného uctíváno pak v zlaté schránce na sloupu u londýnského mostu.) - 134. Attila, „flagellum Dei" (f 453). Pyrrhus epirský (319 — 272 př. Kr.); Sextus Tarquinius, syn Tarquinia Su-perba, smutně proslul násilím, jehož se dopustil na Lukrecii. - 138. Dva italští loupežníci.
Zpěv třináctý
2. Bolestný les, v němž sebevrazi proměněni v stromy. - 9. Cecina: říčka v Maremmě; Corneto: městečko tamtéž. - 10. Harpye zahnaly prchající Trojánce se Strophád, ostrovů v Iónském moři, a prorokovaly jim budoucí těžkosti. - 48. Narážka na Vergiliovu Aeneidu (III, v. 22 ss). - 58. Pier de la Vigna (Petrus de Vineis), kancléř a důvěrník císaře Bedřicha II. Hohenštaufovce; když závistivými dvořany na něho bylo uvrženo podezření ze zrady a císař jej dal oslepit a uvěznit, vzal si r. 1249 v žaláři život. - 115. Lano da Siena, jenž padl v bitvě u Pieve del Toppo roku 1287, a Giacomo da Sanť Andrea, jenž ho pronásleduje: oba velcí marnotratníci. - 130. Neznámý florentský sebevrah. - 143. Florencie: původně zasvěcena bohu Mariovi, jemuž tam byl postaven chrám, pokřesťanštěna však přijala za ochránce svatého Jana Křtitele, při čemž socha Martova byla přenesena na Ponte Vecchio. - 149. Attila prý roku 458 pobořil Florencii.
Zpěv čtrnáctý
15, Cato z Utiky vedl zbytky Pompejova vojska pouští Libye (47 př. Kr.). -49. Capa-neus, jeden ze sedmi řeckých králů, kteří bojovali proti Thébám, na hradbě dobytého města se rouhal a byl proto Diem sražen ranou blesku. - 56, V Mongibellu na Etně byla podle pověsti Vulkánová kovárna. - 58. Phlegra - údolí v Thessalii, kde se prý odehrál boj mezi Jovem a Giganty. - 79. Bulicame - jezírko horké léčivé vody poblíže Viterba, z něhož vytéká říčka, jejíž jedno rameno bylo přikázáno nevěstkám k omývání. - 100. Rhea - také Kybeie zvaná - na hoře Ida porodila Jova a chránila ho tam před manželem Saturnem, jenž pohlcoval své vlastni děti.
Zpěv patnáctý
4. Witsand (u Danta: Guizzante) ve Flandřích. - 9. To jest: než v korutánskych horách taje sníh a rozvodní řeku Brentu. - 23. Brunetto Latini (narozen kolem 1220 ve Florencii, zemřel tamtéž 1294), básník a politik, Dantův učitel a přítel. Autor francouzské skladby Tresor a italské didakticko-allegorické básně II tesoretto. - 61. „Lid, jenž z Fie-sole přišel" - ti Florenťané, kteří pocházeli z Fiesole, města nedaleko Florencie. - 76. Římané, kteří sídlili ve Florencii, než „fiesolská zvěř" svým příchodem z ní učinila „pelech zloby tolikeré". - 109. Priscian z Gesareje v Kappadocii, gramatik 6. stol. po Kr.; Fran-cesco d'Accorso, Florenťan, profesor práv v Bologni, později v Oxfordu, zemřel 1294; Andrea de' Mozzi, biskup florentský, jejž „Sluha sluhů", to jest papež, z Florencie přeložil do Vícenzy, jež leží na říčce Bacchigiione. - 121. Veronské výroční závody, při nichž cenou býval kus zeleného sukna.
Zpěv šestnáctý
28. Guido Guerra, vnuk ušlechtilé paní Gualdrady, vůdce Guelfů v Toskáně, zemřel 1270. - 40. Tegghiaio Aldobrandi z rodu Adimari, zdatný vojevůdce, jehož hlas mohl zabrániti porážce Florenťanů u Montaperti r. 1260. - 44. Jacopo Rusticucci, statečný rytíř, jenž prý měl zlou a hašterivou ženu, od níž se odloučil a oddal se neřesti, pro niž trpí v tomto pásmu. - 70. Guglielmo Borsiere, florentský světák, - 94. Zmínka o říčce Montone, jež u města Forli v Romagni ztrácí své původní jméno Acquacheta a teče „vlastní cestou" přímo do Jaderského moře.
5!7
Zpěv sedmnáctý % ■ '
i. Geryon - nestvůra s lidskou hlavou; s tvorem z řecké mythologie má společné jen jméno. - 18. Arachne - pradlena z Lýdie, v pavouka proměněná Minervou, s níž soupeřila v tkalcovském umění. - 59. Znaky florentské rodiny Gianfigliazzi... - 62. ... florentské rodiny Ubriachi... - 65. ... a padovské rodiny Scrovigni. - 68. Vitaliano del Denta, pa-dovský lichvář. - 72. Arcilichvář Florenťan Giovanni dei Buiamonte.
Zpěv osmnáctý
28. Zmínka o usměrnění dopravy na mostě Ponte Sanť Angelo v Římě za milostivého léta 1300. Byl Dante tehdy také ve Věčném městě?... - 40. Caccianimico, urozený Bo-lognan, zaprodal prý svou sestru, krásnou Ghisolu, markrabímu Obizzovi da Este. -61. Savena a Reno - říčky v kraji boloňském, kde se v lidovém nářečí místo sia (= budiž) říká sipa. - 83. Jason z Thessalie, vůdce Argonautů na výprave do Kolchidy pro zlaté rouno, svedl a opustil dvě ženy: Hypsipylu na ostrově Lemnos a Medeu z Kolchidy. -116. Alessio Interminei z Lukky, občan blíže neznámý, jenž patřil k straně bílých Guelfů. -129. Nevěstka Thais z Terentiovy komedie Eunuchus.
Zpěv devatenáctý
1. Simon ze Samaří, ten,, který za peníze chtěl koupiti duchovní dobra (od toho: simo-nie). Srovnej Skutky apoštolů 8, 9 a d. - 16. Dantova vzpomínka na křtitelnici ve florentském chrámě sv. Jana Křtitele a na událost z jeho života jinak nedoloženou. -31. Giovanni Gaětano Orsini (proto „syn medvědice" ve v. 70), pod jménem Mikuláše III. byl papežem 1277—80. y 52. Bonifác VIII. z rodiny Gaětani v Anagni, byl papežem 1293 —1303. -82. Bertrand de Got, arcibiskup z Bordeaux, papež Kliment V., 1305—14. - 85. O Ja-sonu vypravuje druhá kniha Makabejská, kap. 4, že si od syrského krále Antiocha IV. koupil úřad velekněze, podobně jako Kliment V. prý od krále Franků Filipa Sličného získával podporu. - 99. Karel z Anjou byl osobním nepřítelem tohoto papeže. -115. Dante věřil, že císař Konstantin Veliký papeži daroval Rím a tím se stal původcem světské moci papežů, jejich touhy po majetku a simonie.
Zpěv dvacátý
2. „První píseň" - první část Boíské komedie: Peklo. -31. Amphiaraos, panovník a věštec, jeden ze sedmi králů, kteří obléhali Théby; za bitvy se otevřela země, takže se i se svým vozem propadl až k Minovi. - 40. Teiresias, věštec, otec věštkyně Manto, byl z trestu na osm roků proměněn v ženu. - 46. Aruns z Lunigiani, věštec etruský, jenž za občanské války mezi Caesarem a Pompejem předpověděl vítězství Caesarovo. - 52. Manto, thébská věštkyně, která po smrti svého otce Teiresia prý odešla z rodné země a usadila se v Lombardii, kde založila město Mantovu, rodiště Vergiliovo. - 59. Město Bakchovo -Théby, jeho rodiště. - 67. Místo, kde se stýkají hranice tří diecésí. - 76. Mincio, říčka protékající Gardským jezerem, tvořící u Mantovy bažiny a vlévající se u Governola do Pádu. - 94. Alberto da Gasalodi, pán Mantovy, dal se přemluviti od Pinamonta de' Buona-cossi, aby vyhnal z města některé své mocné přátele, potom však byl samotným Pina-montem přepaden a vyhnán. - 106. Eurypyl a Kalchant, dva věštci, kteří Řekům, odcházejícím do Troje, stanovili den k vyplutí z Aulidy, - 115. Michal Scottus, lékař a astrolog císaře Bedřicha II., napsal komentář k Aristotelovi. - Guido Bonatti z Forli, astrolog hraběte Guidona z Montefeltra. - Asdent, věštec z Parmy, původně obuvník. - 126. Zmínka o pověsti, podle níž skvrny na měsíci představují bratrovraha Kaina s otepí trní na zádech.
Zpěv dvacátý první
7. Loděnice v Benátkách, zřízené roku 1104 a rozšířené 1303, v dobách Dantových jedny z nej významnějších v celé Evropě. - 38. Svatá Zita, patronka města Lukky. - 41. Bon
5l8
túro Dati, nej horší úplatkář z Lukky. - 48, „Přesvatý Obličej" - podoba Ukřižovaného uctívaná v katedrále v Lucce; Serchio, říčka u tohoto města. - 70. U Danta „ponticello" {„můstek"), ač ty skalné mosty jistě byly ohromné. - 95. Osobní vzpomínka Dantova na to, jak se roku t28g Florenfanům vzdala posádka pisánského hradu Caprony u Arezza. -108. Zřítil se před 1266 roky za zemětřesení při smrti Spasitelově. - 115. Pitvorná smečka ďáblů: Zlochvost (Malacoda), Škubal (Scarmiglione), Sněhoťap (Galcabrina), Křídlo-klop (Alichino), Čenichal (Gagnazzo), Ježatec (Barbariccia), Dračinec (Draghignazzo), Osmahloň (Libicocco), Psodravec (Graffiacane), Rypák (Ciriatto), Ohnivák (Farfarello) a Zrzek (Rubicante).
Zpěv dvacátý druhý
5. Bitva u Gampaldína r. 1289, kde guelfové z Florencie a Lukky porazili ghibelliny z Arezza. - 31. Ciampolo - hříšník, o němž není známo více než to, že zneužíval přízně Tcrále Tebalda II. z Navarry (1253—70) k tomu, aby kupčil se státními hodnostmi. -48. Království navarrské - tehdy samostatný stát po obou stranách severních Pyrenejí. -81. Bratr Gomita, místodržitel Nina Viscontiho z Pisy, pocházel z Gallury, jednoho z čtyř okresů Sardinie. - 88. Michel Zanche, pán Logodoru, jiného okresu Sardinie; jeho zeť Branca d'Oria, Janovan, s nímž se ještě setkáme v nejspodnějším kruhu (ľelr'o> XXXIII, 137 —147), jej úkladné zabil r. 1275.
Zpěv dvacátý třetí
4. Středověké sborníky připisují Esopovi bajku o žábě, která provázkem přiváže k sobě důvěřivou myšku, ponoří a utopí ji, přijde však tím o život, když vyplovavší myšku uvidí sup, vytáhne ji z vody a s ní také přivázanou k ní žábu a sežere obě. - 63. Kolín nad Rýnem - nebo správněji Čluny ve Francii? - 66. Zmínka o způsota, jakým císař Bedřich II. trestal urážku veličenstva: oblékal provinilce do tlustého roucha olověného a tak je vsazoval do kotle, pod nímž pak rozdělali oheň. Dante říká, že ony Bedřichovy kutny u srovnání s těmito pekelnými byly lehké jako ze slámy. - 103. Veselí bratří (Frati gaudenti), přezdívka členů řádu Ordo Militiae Beatae Mariae, jíž se jim dostalo pro jejich rozmařilost. Bolognané Catalano a Loderingo byli r. 1266 povoláni jako podestové do Florencie, zneužívali však své moci a dali pobořiti domy rodiny Uberti u Gardinga. - 115. Velekněz Kaifáš, jenž domlouval radě židovské, aby dala Ježíše zabiti (Evangelium sv. Jana 11, 49—52). - 121. Tchán jeho Annáš. - 124. Vergilius se diví: když zde byl po prvé, nebyli tu ještě tito odsouzenci. - 140. Lhal ďábel, který jim řekl, že je zřícen jeden most přes šestý žleb - ve skutečnosti byly zříceny všechny.
Zpěv dvacátý čtvrtý
1. Počátkem roku, kdy Slunce je ve znamení Vodnáře - těsně před rovnodenností, mezi ai. lednem a 21. únorem. - 6. Ranní jinovatka předstírá sníh. - 85. Libye - kraj v severní Africe, poušť zamořená hady: cenchry, amphisibaenami, chelidry, jaculy a pharejemi. -
93, Slunovratný kámen, heliotropium, o němž bájili, že činí nositele neviditelným. -121. Vanni Fucci z Pistoje, nemanželský syn Fuccia de Lazzeri (proto „mezek"), násilník (proto „zvěř"). - 143. Proroctví o pohromách, jež - v letech 1301 a 1302 - ve Florencii stihnou stranu Bílých, k níž původně náležel také Dante. Bílými zde míněni guelfové, černými ghibellini.
Zpěv dvacátý pátý
15. „Ten, jenž v Thébách..." - Gapaneus, o němž už byla řeč (srovnej Ptklo, XIV, 46 ad.). - 25. Kentaur Gacus, syn Vulkánův, bydlil v jeskyni ve skále Aventina (v jihozápadní části Říma, nad levým břehem Tibery) a ukradl Heraklovi několik kusů dobytka. -43. Cianfa - člen florentské rodiny Donati. - 68. Agnolo - Florenťan z rodiny Brunelleschi. -
94. Lucanus (Pharsalia, IX, 761 a d.) vypravuje o dvou vojínech, Sabellu a Nassidiovi,
519
uštknutých v libyjské pouíti hady; Ovidřus {Metamorphoses, IV, 563 a d.) o Cadmovi pro-měněném v hada a o Arethuse pioměněné v studánku. - 140. Buoso - Florenťan z rodiny Abati. - 148. Puccio Kulhavý z rodiny Galigai. - Druhý: Francesco Cavalcanti, byl zabit lidmi z Gaville na Arnu, ale pomstěn tak, že je příčinou mnohého pláče.
Zpěv dvacátý šestý
9. Prato, městečko severozápadně od Florencie, již bylo poddáno, však nerado snášelo její panství. - 16. Na skalisku nad osmým žlebem, v němž trestáni ti, kteří lstí škodili svým bližním: chodí v plamenech. - 26. Prorok Eliseus proklel děti z Bethel, posmívající se jeho lysině; tu vyšli dva medvědi z houští a rozsápali čtyřicet dvě pacholata (4. Kniha královská 2, 23—4). - Eliseus a Eliáš kráčeli spolu, když „vůz ohnivý a ohniví koně oddělili je od sebe; a vešel Eliáš ve vichru do nebe" (4. Kniha královská 2, 11). - 52. Eteokles a Poly-neikes, nesmiřitelní bratři navzájem se zavraždivší. - 55. Ulysses (Odysseus) a Diomedes, řečtí králové v boji proti Tróji. - 61. Deidamie, manželka Achilla, jenž byl od ní lstí odveden. - 63. Loupež sošky Palladiny v Tróji. - 107. Úžina Gibraltarská, vyznačená dvěma horami, „sloupy Heraklovými".
Zpěv dvacátý sedmý
7. Býk sicilský - měděná podoba sestrojená Perillem pro tyrana v Agrigentu na Sicílii, Phalarida: měl do ní býti strčen člověk a vespod rozdělán oheň, aby řev odsouzencův zněl jako bučení býka. Tyran učinil zkoušku s vynálezcem samým. - 19. Guido da Monte-feltro, válečník, jenž r. 1296 vstoupil do řádu sv. Františka, - 40. Guido da Polenta, pán Ravenny a Cervie, příznivec Dantův - měl ve znaku orla. - 43, Forli, dlouho {1281 —1283) marně obléhané francouzskými vojsky, patřilo rodu Ordelaffi (znak: půl zeleného lva). -46. Otec a syn Malatestové, páni města Rimini a zámku Verrucchia. - 49. Faěnza na řece Lamone a Imola na řece Santernu. - 52. Cesena na řece Saviu. - 70. „Velký kněz" (později „král nových farizeů"): papež Bonifác VIII., který r. 1297 měl spory s rodinou Colonna, sídlící v sousedství chrámu a paláce lateránského v Římě. - 88. Jedovatá ironie: papež bojoval s dobrými křesťany, ne s těmi, kteří pomáhali Turkům dobývati Akry v Sýrii, posledního útočiště křižáků. - 94. Papež Silvestr (314— 335) se skrýval před pronásledováním na hoře Soracte, severně od Ríma, kde ho podle legendy vyhledal císař Konstantin, aby se dal pokřtít. - 102. Palestrina - opevněné místo na východ od Ríma, jež tehdy patřilo rodině Colonnů. -112. Svatý František z Assisi, zakladatel řehole Menších bratří. - „Cherub tmavý" - dábel. - 124. Srovnej Peklo, V, 4-12.
Zpěv dvacátý osmý
10. „Pro Trojské"-Dante snad míní Římany, jež podle Vergilia odvozoval od Trojanů. - „Dlouhá válka" - punské války, za nichž Hannibal (podle Livia) u Cann v Apulii od padlých Římanů ukořistil 3% měřic prstenů. - 14. Robert Guiscard válčil v druhé polovině XI. století s posledními Langobardy v Apulii. - 23. Mohamed, zakladatel islamu; před ním jeho učedník a zeť Ali, jenž moslemíny rozštěpil ve dvě sekty. - 55. Fra Dolcino Tornielli z Novary, františkán, náčelník sekty „bratří apoštolských", hlásal v Lombardii společenství všech statků i žen. Se svými přívrženci byl na hoře Zebello obléhán vojskem, jež proti němu vyslal Kliment V., pro množství sněhu a nedostatek potravin se vzdal a byl r. 1307 upálen i s Margheritou, svou souložnicí. - 70. Pier da Medicína - rozséval prý různice mezi rody svého kraje, v pádské nížině mezi městem Vercelli a zámkem Marcabô. - 77. Guido del Cassero a Angiolello da Carignano, dva šlechtici z města Fano, jež Malatestino úkladné dal utopiti na moři poblíže města Cattolíky na Jadranu roku 1312. - 89. Focara, hora u města Cattolíky. - 94. Curio, římský tribun, nejdříve stoupenec Pompejův, pak Caesarov: podle pověsti povzbuzoval Caesara, aby překročil Rubicon -106. Mosca dei Lamberti: naváděl k vraždě, jejíž obětí se roku 1215 stal Buondelmonte
520
dei Buondelmonti, a byl tím původcem občanské války ve Florencii. Lambertiové bylí roku 1268 vypovězeni z Florencie a vymřeli. -118. Bertram del Born, slavný provengalský troubadour, byl prý původcem sporů v rodině anglického krále Jindřicha II. (1154 až 1189). - 137. Achitofel, původně rádce Davidův, později radou pomáhal Absolonu proti, otci; předvídaje pak vítězství Davidovo, oběsil se. (Srovnej 2. Kniha královská, 15, 12 a d.)
Zpěv dvacátý devátý
9. Dvacet dvě míle - asi 16% km. - 20. Geri del Bello z Florencie, Dantův příbuzný (asi bratranec), působil rozbroje v rodě Sacchettiů, pročež ho jeden z nich zabil: horší se, že zůstal nepomstěn, - 29. Altaforte (Hautefort) - Bertram del Born. - 46. Valdichiana -údolí říčky Chiany v Toskáně; Maremma - pomoří toskánské. - 59. Aegina - řecký ostrov u břehů Attiky. Podle pověsti, kterou vypravuje Ovídius (Metamorphoses, VII, 523 — 660), byl vylidněn morem, zalidněn pak mravenci, kteří se proměnili v lidi. - 109. Griffolinc* z Arezza, astrolog a alchymista, jejž biskup ze Sieny na popud svého syna či chránenec Albera dal upáliti. - 116. Daedalus - letec řecké báje. - 125. Stricca a Nicola ze Sieny, Caccia d'Asciano a Abbagliato - členové „tovaryšstva marnotratnického". - 136. Ca poechio, alchymista, upálen v Sieně 1293. Snad jej Dante osobně znal.
Zpěv třicátý
1. Athamas, král thébský, zešílel působením Junony, která žárlila na Semelu, a učini to, co se zde vypravuje. (Srovnej Ovídius, Metamorphoses, IV, 416—562.) - 16. Hekuba* žena trojského krále Priama, proměnila se ve fenu, když zvěděla o nešťastné smrti svých dětí Polyxeny a Polydora. (Ovidius, Metamorphoses, XIII, 399 — 575.) -31- Aretinský -Griŕľolino z Arezza. - 32. Gianni Schicchi, Florenťan, napodobil před notářem umírajícího Buosa Donatiho a nadiktoval jeho jménem závěť, v níž pamatoval také na sebe pěknoa mezkyní („paní všeho stáda"). - 40. Myrrha, dcera krále cyperského, v přestrojení, předstírajíc, že je jinou ženou, oddávala se za tmy svému otci. Byvši prozrazena, unikla a proměnila se v strom myrrhu. (Ovidius, Metamorphoses, X, 298 — 502.) - 61. Mistr Adam z Brescie padělal na popud Guida, Alexandra a Aghinolfa, hrabat z Romeny, florentské zlaťáky zdobené hlavou patrona města, svatého Jana Křtitele, byl však Florenťany zajat a upálen roku 1281. - 98. Sinon lstivou řečí pohnul Trojany, aby do svého města vtáhli, dřevěného koně, v němž byli ukryti řečtí hrdinové. - 128. Narcisovo zrcadlo - voda studánky, v níž se zhlížel Narcis a zahořel takovou touhou po své vlastní podobě, že se v pramenu utopil; bohové pak ho proměnili v květinu toho jména. (Ovidius, Metamorphosesr III, 407 — 510.)
Zpěv třicátý první
1. Oštěp, jejž Achilles zdědil po svém otci Peleovi, působil rány, které se hojily jen novým dotekem téže zbraně. - 16. Zmínka o bitvě v údolí Roncevaux v Pyrenejích (778), v níž hrdina Roland bojoval proti Maurům, ale zvukem rohu pozdě přivolal pomoc svéha pána Karla Velikého. - 41. Montereggione - hrad na severozápad od Sieny, na jehož hradbách ční dvanáct věží. - 59. Bronzová šiška piniová, tehdy na kašně sv. Damase před svatopetrským chrámem, dnes na nádvoří vatikánském. - 63. Frisové - obyvatelé pobřeží a ostrovů mezi Holandskem a poloostrovem Jutským, proslulí štíhlým růstem. — 77. Nemrod - lovec z Písma svatého (Genese 10, 8—10), jejž tradice učinila původcem myšlenky, aby se stavěla babylonská věž, z čehož vzešlo zmatení jazyků. - 94. Ephialtes a Briareus - obři z řeckého bájesloví. - 100. Obr Anteus - narodil se po bitvě u Phlegry, v níž giganti byli bohy poražení, proto se jí nemohl zúčastniti. Měl příbytek v jeskyni v údolí u Zamy v Africe, kde Scipio porazil Hannibala a tím ukončil druhou punskou válku. - 123. Kokyt - řeka tvořící zamrzlé jezero na dně pekla. - 124. Typhaeus a Tityos -jiní obři. - 132. Herakles zápasil s Anteem a přemohl jej. - 136. Garisenda - nachýlená věž v Bologni.
OSI
Zpěv třicátý druhý
li. Amphion, budovatel Théb, za pomoci Mus stahoval zvuky své lyry a hory Cythe-Tonu balvany, které se samy spojovaly v zdivo. - 27. Tanais - Don v Rusku. - 28. Pietra-pana - nej vyšší hora apuanských Alp v Toskáné. - 29. Javorník - hora v Kraňsku. -32. „V čas" - v létě. - 56. Bisenzio - říčka v Toskáné, v jejímž údolí vládl Alberto degli Alberti a jeho dva synové. - 61, Mordrec, zrádný syn krále Artuše. - 63. Foccaccia dei Cancellieri, vrah svého bratrance. - 65. Sassol Mascheroni z Florencie, vrah svého synovce. - 67. Camicion de' Pazzi, vrah svého příbuzného Ubertina degli Ubertini. - 69. Car-lino de' Pazzi vydal straně černých za peníze zámek Piantrevigne (1302), kde pak zahynulo několik jeho příbuzných. - 79. Bocca degli Abati, jenž v bitvě u Montaperti (1260) se dopustil zrady a způsobil tím porážku florentských guelfů. - 112. Buoso da Dovara -•dal se podplatit Karlem z Valois a zradil krále Manfreda u Parmy 1265. - 118. Tesauro «lci Beccheria, papežský legát v Toskáné, jenž prý zradil florentské guelfy a byl stat. -131. Gianni de* Soldanier poštval 1266 lid proti své vlastní straně ghibellinů; Ganellon, .zrádce, jenž způsobil porážku Rolandovy „svaté čety" v Roncevaux (srovnej Peklo, XXXI, 17); Tebaldello Zambrani otevřel zrádně Bolognanům brány Faenzy. - 130. Podle Statia {Thebais, VIII, 140 a d.) hryzl Tydeus v chvíli smrti hlavu svého nepřítele Menalippa, kterého byl v boji zabil.
Zpěv třicátý třetí
1. Hrabě Ugolino della Gherardesca, mocný vůdce guelfů v Pise, vydal nepřátelům některé hrady patřící tomuto městu. Arcibiskup Ruggieri degli Ubaldini jej proto roku 1288 se svými ghibellinskými přáteli přepadl, zajal ho i s jeho syny Gaddem a Uguccio-nem a vnuky Brigatou a Anselmucciem a uvěznil je v hladomorně, kde pozvolna umírali vysílením. - 29. Chlum: Monte San Giuliano, mezi městy Lucca a Pisa. - 32. Gualandi, Sismondi a Lafranchi, tři mocné ghibellinské rody v Pise. - 82. Capraia a Gorgona, ostrovy nedaleko ústí Arna v moři Tyrrhenském. - 8g. „Nové Théby" - Pisa, v níž také bylo v občanských bojích prolito mnoho krve. - 103. Dante pociťuje vítr pocházející od křídel, jimiž mává Lucifer (srovnej Peklo, XXXIV, 51). - 109. Alberigo dei Manfredi, jeden z „veselých bratří", dal 1285 při hodokvasu dva ze svých příbuzných zavraždit, při čemž znamení k činu dal slovy: „A nyní ovoce!..." - 137. Branca d'Oria, šlechtic janovský, kolem roku 1290 úkladné zavraždil svého tchána Michela Zanche, o němž srovnej Peklo, XXII., 88. Branca žil ještě v roce 1325. - 154. Alberigo dei Manfredi z Faenzy v Romagni.
Zpěv třicátý čtvrtý
1. „Korouhve krále Pekel přicházejí..." Korouhve - šest křídel Luciferových, tvořících vítr, jímž zamrzá Kokyt. - 18. Lucifer - kdysi nejkrásnější anděl, nyní „Panovník toho bolestného kraje". - 115. „Muž, jenž rodem i žitím čist" - Kristus.
522
OČISTEC
Zpěv první
9. Kalliope - Musa básnictví výpravného: v soutěži s devíti dcerami thessalského krále Pieria zvítězila a proměnila je v straky. - 22. Snad Dante mínil hvězdy Jižního kříže, rozhodně však jsou mu zde symbolem čtyř hlavních ctností: opatrnosti, spravedlnosti, statečnosti a mírnosti. -31. Gato z Utiky (95—46), jenž spáchal sebevraždu, vida po vítězstvích Caesarových v Africe konec republiky římské a konec občanských svobod. Dante ho umisťuje v předočistci jako strážce ostrova očistcového. - 79. Marcia, žena Catonova, který ji dobrovolně odstoupil svému příteli Hortensiovi, po jehož smrti ji opět přijal k sobě. (Srovnej o ní Peklo, IV, 128.) - 131. Připlul tam Ulysses, ale nevrátil se. (Srovnej Peklo, XXVI, 136 a d..)
Zpěv druhý
1. Slunce vychází nad obzor, jehož střed je pro Danta Jerusalem, protipól hory očistcové: na severní polokouli nastává noc (se souhvězdím Vah) a tmí se od východu, kde v Indii je řeka Ganges. - 76. Casella z Pistoie, hudebník, skladatel a zpěvák z třináctého století, jenž zhudebnil některé Dantovy kanzony. Zemřel před rokem 1300, ale teprve po velikých odpustcích, jež papež Bonifác VIII. vyhlásil v milostivém létě 1300, jej anděl přijal k převozu. -112. „Láska, jež uvnitř hovoří v mé mysli..." Tak začíná Dantova kan-zona, složená kolem roku 1294 a komentovaná v třetím traktátu jeho Convivia. Je to píseň touhy po pravdě a moudrosti.
Zpěv třetí
16. Dante vrhá stín (přerývá paprsky sluneční), neboť koná cestu ve svém pozemském těle, kdežto Vergilius (pouhá duše) stínu nevrhá. - 37. Znáti quia - podle scholastického způsobu vyjadřování: spokojiti se, žc věci jsou, nepátrati však, proč a kterak jsou. - 49. Pobřeží mezi městečkem Lerici v zálivu spezijském a Turbií, vesnicí u Nizzy, je skalnaté a neschudne. — 103. Manfred, legitimovaný levoboček císaře Bedřicha IL, král Neapole a Sicílie 1258—66. Klement IV. ho vyobcoval z Církve a povolal proti němu Karla z Anjou. Manfred padl u Beneventa. Konstancie se jmenovala jak jeho bába, tak také jeho dcera, provdaná za Petra III., krále Aragonie a Sicílie, z jejíchž synů Jakub panoval v Aragonii, Bedřich na Sicilii. - 124. „Pastýř z Cosenze" - biskup, jenž kosti Manfredovy z hrobu u Beneventu dal přenésti za řeku Verde (dnes Garigliano), tedy mimo území království neapolského, léna papežského. - 136. Kdo zemře v církevní klatbě, zůstává pod svahem hory očistcové třicetkrát tak dlouho, jak zůstával za živa ve své zarputilosti, a pak teprve vstupuje do očistce. Jen dobrá modlitba těch tam na světě ukrátí mu ten čas.
Zpěv čtvrtý
1. Soustředí-li se některá ze schopností (mohutností) naší duše na něco rozkošného nebo bolestného, soustředí se na to vždy celá duše, takže ostatní schopnosti zůstávají nečinnými. -25. Sanleo (u Urbina) a Noli (v Janovském zálivu) - dvě těžko přístupné osady; Bisman-tova nedobytná tvrz v provincii Emilia. - 68. Sión - hora v Jerusalemě; diametrálně odvrácená od hory očistcové, s níž má společný obzor. - 74. „Dráha" - Mléčná dráha, jež podle báje na nebi vznikla tam, kde Faethón s vozem slunečním vyjel z předepsané dráhy. (Srovnej Peklo, XVII, 107.) - 106. Belacqua - florentský výrobce hudebních nástrojů, zde příklad těch, kteří odkládali pokání až na hodinku smrti; musí tu čekat tolik let, kolik byl za živa nedbalý činiti pokání.
Zpěv pátý
24. „Smiluj se nade mnou, Bože, podle milosrdenství svého" - začátek Žalmu 50. -37. „Par vzňatých" - blýskavic (podle Dantova názoru vznítivších se par). - 64. Mluví
523
Jacopo del Cassero z Fana. Jakožto starosta boloňský bojoval proti markrabímu ferrar-skému Azzovi VIII. z Este, který ho roku 1298 v bažinách u Padovy dal zavraždit. -75. „V klíně Antenorů" - v kraji kolem Padovy, kterou podle pověsti založil trojský zrádce Antenor. (Srovnej o něm Peklo, XXXII, 73.) - 85. Buonconte z Montefeltra, syn Guida z Montefeltra (srovnej Peklo, XXVII, 67 a d.), vedl ghibelliny z Arezza proti florentským guelfům v bitvě u Gampaldina v horním poříčí Arna (1289), kde bojoval také Dante. Buonconte tam padl, zanechávaje po sobě vdovu Janu, ale jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. - 116. Pratomagno - městečko na levém břehu Arna, v kraji arezzském, - 130. Pia de' Tolomei ze Sieny, provdaná za Nella dei Pannocchiesci, který ji na zámku v Pietře dal zavraždit. Hrdinka básně Julia Zeyera.
Zpěv šestý
10. Jsou tu: Benincasa da Laterina, sudí z Arezza, jejž ze msty zavraždil Ghino di Taccoj Guccio dei Tarlati, jenž utonul v Arnu, stíhán jsa nepřáteli, proti nimž podnikl vypravuj Federigo Novello, jejž zabil kterýsi člen rodiny Bostoli z Arezza; zavražděný mladý Fari-nata Scornigiani z Pisy, jehož otec Marzucco velikomyslně vrahovi odpustil; hrabě Orso degli Alberti, jejž zavraždili zištní příbuzní; Pierre de la Brosse, jejž ze msty dala zavraždit královna Marie z Brabantu. - 33. „Nedoufej, že bys prosbami změnil, co určili bozi" -verš z Vergiliovy Aeneidy (VI, 376). - 61. Slavný troubadour Sordello z Mantovy (1220 až 1270), Dantovi pro svou báseň na smrt provencalského rytíře Blazaca představitel občanských ctností a povolaný soudce knížat. - 88. Corpus iuris civilis císaře Justiniana L (527 až 565). - 97. Albrecht I., syn Rudolfa Habsburského, římský císař (1298 —1308), netáhl do Itálie, aby tam zjednal pořádek, pročež Dante v jeho násilné smrti spatřuje spravedlivý trest. - 106. Znepřátelené rodiny italské: Montecchi a Gappelletti, z jejichž dějů čerpal Shakespeare látku k Romeu a Julii. — m. Santafiora - hrabství v Toskáně, - 124. Konsul Glaudius Marcellus, odpůrce Caesarův.
Zpěv sedmý
91. Rudolf Habsburský (císařem 1273 —1291), který nedbal o „zahradu říše", totiž Itálii. - 97. Přemysl Otakar II., král český, byl odpůrcem Rudolfovým, zde však někdejší nepřátelé sedí pokojně pohromadě a utěšují se. - 103. Filip III,, král francouzský (1270 až 1285), zemřel na ústupu před vojskem Petra III. Aragónskeho roku 1285. S ním je zde Jindřich II. z Navarry, tchán „Škody Francie", Filipa IV. Sličného. - 112. Petr III. z Aragonie (zpívá s Karlem I. z Anjou). Z jeho synů zemřel lepší, Alfons III., druzí dva -Jakub II. a Bedřich II.-panovali v Aragonii a na Sicilii. - 127. Beatrix a Markéta, manželky Karla L z Anjou; Konstancie, žena Petra III. (Srovnej Očistec III, 115.) - 130. Jindřich III., král anglický, otec Edvarda I. - 134. Vilém IV. z Monferratu v Piemontu, byl zajat obyvateli města Alessandrie a zemřel 1292.
Zpěv osmý
13. „Než světlo zcela pomine"-začátek večerního hymnu Řehoře Velikého (540 —604).— 47, Nino nebo Ugolino Visconti z Pisy, soudce gallurský, měl ve znaku kohouta. Vedl boj vyhnaných pisánských guelfů proti rednému městu, aby pomstil smrt hraběte Ugolina, svého děda. Měl dceru Janu. Jeho manželka Beatrice ďEste vdala se po jeho smrti za Galeazza Víscontiho, knížete milánského, který byl později odstraněn. Galeazzo měl ve znaku zmiji. - iog. Gurrado Malaspina mladší, z rodu přátel a příznivců Dantových. Prorokuje mu, že se mu do sedmi let dostane pohostinství v domě Malaspinů. Skutečně byl Dante roku 1306 jako vyhnanec u nich šlechetně přijat.
524
Zpěv devátý '
i. Tithonos, syn Laomedonta, krále trojského, manžel Aurory (personifikace jitřního svítání). - 13. Druhý sen: XIX, 1-33; třetí: XXVII, 91-108. -23. Ganymed, krásný jinoch, unesený orlem Diovým do sboru bohů za číšníka. - 34. Matka Achillova nechtěla, aby její syn šel do trojské války, a odnesla ho proto od kentaura Ghirona na ostrov Scyros, odkud ho odvedl Ulysses. - 112. Sedmero P: sedmero hlavních hříchů (peccata), a to: pýcha, závist, hněv, lenost, lakomství, nestřídmost a smilstvo. - 117. Dva klíče: podobenství zpovědníka a jeho schopnosti dáti rozhřešení.-136. Narážka na tarpejskou bránu v Římě, již proti vůli konsula Metella otevřel Caesar zmocňuje se státního pokladu.
Zpěv desátý
32. Polyklet - sochař řecký. - 40. „Zdrávas Maria" - slova, jimiž archanděl Gabriel pozdravil svatou Pannu. - 44. „Aj, já dívka Páně" - odpověď Panny Marie. - 55. Převážení archy úmluvy, před níž tančil král David, začež zakusil posměchu od své ženy Michol. (//. Kniha královská, 6, 1—23; I. Paralipomenon, 13, 1—14.) - 73. Císař Trajan, jenž - podle nezaručené legendy - vyhověl žádosti chudé vdovy a potrestal zavraždění jejího syna.
Zpěv jedenáctý
49. Mluví Omberto Aldobrandeschi, hrabě ze Santafiore. Zemřel na hradě Campa-gnaticu, byv zadušen na loži, prý z návodu a za peníze Sieňanů, kteří se pak zmocnili jeho hradu. - 74. Oderisi z Agobbia v Umbrii, proslulý malíř miniatur a iluminátor rukopisů. -83. Franco Bolognese, současník Dantův, patrně ve své době ceněný, dnes však zapomenutý ilustrátor knih. - 91. Pohled do dějin umění: Giovanni Gimabue (1240—1300), florentský malíř, a jeho žák Giotto (1266—1337), přítel a první portretista Dantův. - 105. T. j. než jsi přestal dětsky žvatlat. - 121. Provenzan Salvani ze Sieny, vůdce tamních ghibellinů, roku 1269 v bitvě zajat a sťat. Doprosoval se veřejně pomoci, aby mohl kteréhosi svého přítele vykoupiti z vězení, v němž ho držel Karel z Anjou.
Zpěv dvanáctý
16. Na kamenné půdě vytesány příklady potrestané pýchy. - 25. Lucifer, pro vzpouru proti Bohu svržený s nebe. - 28. Obr Briareus, účastník boje proti bohům (srovnej Peklo, XXXI, g8). - 31. Thymbraeus - Apollo, jemuž v Thymbře postaven chrám. - 34. Nemrod, jenž v Sennaaru začal budovat babylonskou věž (srovnej Peklo, XXXI, 77). - 37. Niobe, pyšná matka sedmi synů a sedmi dcer, zkamenělá pro jejich ztrátu. - 40. Saul, hrdý král Izraele, byv poražen Filištínskými, spáchal sebevraždu vlastním mečem. - 43. Arachne, pyšná pradlena lydijská, proměněná v pavouka (srovnej Peklo, XVII, 18). - 46. Roboam, pyšný syn Šalomounův, prchl vozem před vzpourou lidu. - 49. Alkméon, syn Amphiaraa a Euryphyly, zabil svou matku (srovnej Peklo, XX, 34). - 52. Sennacherib, pyšný král assyrský, bojoval proti EzechiáŠi. - 55. Tamyris, královna skythská, porazila v boji pyšného Cyra. - 58. Holofernes, zpupný Assyřan, jejž zabila Judit. - 61. Pyšná Trója, potrestaná za svou sveřepost. - 105. „Dužina a sešit" - narážka na podvodné machinace městských úředníků florentských. - 110. „Blahoslaveni chudí duchem" - první blahoslavenství Evangelia (Matouš, 5, 3).
Zpěv třináctý
16. „Sladké světlo" - slunce, podobenství Boha. - 29. „Nemají vína" - slova Matky Boží na svatbě v Káni Galilejské (Jan, 2. 1 —10). -32. Orestes a Pylades, věrní přátelé. -115. Colíe - městys u Sieny, u něhož byli r. 1269 poraženi sienští ghibellini, vedení Proven-zanem Salvanim (srovnej Očistec, XI, 121). - 128. Pier Pettignano z Campi v Toskáně, zemřel r. 1289 v pověsti svatosti. - 152. Talamon, přístav v moři Tyrrhenském. - 153. Diana, pověstný pramen pod Sienou.
525
Zpěv čtrnáctý
io. Mluví Guido del Duca, ghibellin z Brettinora v Romagni, z první poloviny XIII. století. - 17. Falterona, hora v Toskáně, na jejímž úbočí pramení - Arno. 25. Mluví Rinier da Calboli, guelf z Romagne. - 32. Peloro, mys na Sicilii naproti Calabrii, v Messinské úžině. - 43. Kirke - známá čarodějka, jež proměnila druhy Ulyssovy ve zvířata. - 58. Předpověděn vnuk Rinierův Fulcieri da Calboli, který jakožto podesta ve Florencii roku 1303 dal popravit několik bílých ghibellinů. - 92. Míněna je celá Romagna. - 97. Někteří členové předních rodů z Romagne. - 115. Bagnocaval, Castrocaro a Conio - místa v Romagni. - 118. Paganové - urozená rodina ve Faěnze. - 121. Ugolin de' Fantolin z Faenzy, -133. Slova Kainova k Bohu {Genese, 4, 14). - 139. Závistivá Aglauros byla Merkurem proměněna v kámen (Ovidius, Metamorphoses, II, 708—832).
Zpěv patnáctý
44. Guido del Duca z předešlého zpěvu. - 88. Matka Boží v chrámě (Lukáä 2, 46). -94. Jinoch, zahořev láskou k dceři Pisistrata, samovládce athénského, políbil ji veřejně. Matka žádala pomstu, otec však odpověděl, jak zde čteme. - 106. Ukamenování sv. Štěpána, prvního mučedníka {Skutky apoštolů 7, 54 a d.).
Zpěv šestnáctý
46. Marco Lombardo, prý Benátčan, jinak neznámý. - 117. Bedřich II. Hohenštau-fovec (1194—1250) měl spory s guelfskými městy severní Itálie, hlavně Lombardie. -121. Currado da Palazzo z Brescie, Gherardo da Camino z Trevisa a Guido da Castello z Reggia. - 131. Pokolení Levi, určené k posvátným službám, nedostalo své vlastní krajiny, ale mělo k přebývání 48 měst s polnostmi. - 140. Nedovede jej označit jinak než jako otce Gaie, proslulé svými milostnými dobrodružstvími.
Zpěv sedmnáctý
19. Opět (jako v Olistci, IX, 15) narážka na báji o sestrách Philomele a Prokne, proměněných v ptáky. - 25. Aman z Knihy Esther, kap. 7. - 34. Lavinia, jejíž matka Amata se v nezřízeném hněvu oběsila.
Zpěv osmnáctý
75. Beatrice o tom promluví v Ráji, V, 19 a d. - 76. Ubývající měsíc je ve znamení Střelce a vychází pozdě: je téměř 11 hodin v noci. - 83. Rodištěm Vergiliovým je vlastně Pietola poblíže Mantovy. -91. Narážka na bakchanálie Thébanů na březích říček Ismen a Asóp (srovnej Statius, Thebais, IX, 434 ad.). - 99. Příklady horlivosti: Maria jdoucí navštíviti Alžbětu; Caesar horlivý ve svém podnikání. -113. Odpovídá Gherardo II., opat u sv. Zena ve Veroně za časů císaře Bedřicha Barbarossy, jenž roku 1162 zničil Milán. -121, Míněn je Alberto della Scala, jenž zemřel r. 1301, dosadiv svého tělesně i duševně nevyspělého levobočka Josefa za opata u sv. Zena. - 133. Mnozí Izraelité zemřeli cestou na poušti dříve, než směli vejiti do země zaslíbené, a někteří druhové Aenea, syna Anchisova, opustili svého vůdce na Sicilii (Aeneis, V, 604 a d.) a nestali se účastnými založení Říma.
Zpěv devatenáctý
1. První sen: IX, 13 a d.; třetí XXVII, 94 a d. - 7. Baba koktající - symbol tři zbývajících hříchů: lakoty, nestřídmosti a smilstva. - 19. Z dobrodružství Odysseových zde Dantovi splynuly Kirke a Siréna v jedinou představu svůdnosti. - 73. „Přilnula k dlažbě duše má'* - £alm 118, 25. - 99. „Věz, nástupcem že Petrovým jsem býval," mluví Ottobono dei Fieschi, z rodu hrabat di Lavagna, který byl roku 1276 jen několik týdnů papežem pod jménem Hadrian V. - 142. Alagia dei Fieschi, manželka Moroella Malaspiny, u něhož byl Dante roku 1306 hostem.
526
Zpěv dvacátý
i. S vůlí Hadrianovou, který chtěl, aby Dante už Sel. - 25. Gaius Fabricius Lusciniusr římský konsul, vyznamenal se svou nezištností a zemřel chůd. - 31. Biskup z Myry v Lycii, svatý Mikuláš, dal tajně třem dcerám chudého spoluměšťana věno. - 40. Mluví Hugo Gapet, král francouzský z dynastie, jejímž zakladatelem prý byl řezník. - 46. Tato čtyři flanderská města povstala r. 1302 proti Filipu Sličnému a zvítězila nad ním. -54. Dante se zde mýlí: jako mnich nezemřel poslední z Karolingů, ale poslední z Merovejců. - 69. Básník věřil smyšlence, že Karel I. z Anjou dal otráviti Tomáše Akvinského. - 71. Karel z Valois, vyzván Bonifácem VIII., vtrhl do Florencie a vyhnal bílé guelfy z města, čímž se také Dante dostal do vyhnanství. - 79. Karel II. z Anjou, jejž zajal Petr Aragónsky, prodal svou dceru Beatrici markrabímu z Ferrary (srovnej Očistec, V, 77). - 86. Filip Sličný, Bonifácem VIII. vyobcován, poslal do Itálie své vyslance, kteří r. 1303 papeže v Anagni zajali a potupili. - 91. Rozpuštění řádu templářského Filipem Sličným r. 1314. -103. Pygmalion z chtivosti zlata zavraždil svého švagra. - 106. Král Midas, který od Bakcha dostal moc, aby vše, čeho se dotkl, proměnil ve zlato. - 109. Kořistník Achám z příkazu Josuova ukamenován (Josue 6, 17 —19; 7, 1-6). —116. Chamtivému Crassovi nalili Parthové do hrdla roztaveného zlata. - 130. Latona, uprchlá manželka Diova, na ostrově Delos porodila Apollona a Dianu, personifikace slunce a měsíce. - 145. Dante nikdy dříve netoužil tak mocně po poznání neznámé věci, jako nyní po vysvětlení příčiny-otřásání hory a ozývajícího se zpěvu.
Zpěv dvacátý první
13. Mluví duše básníka Publia Papinia Statia (50 — 96 po Kr.), autora Thebaidy, kterého* Dante zaměňuje s rhétorem Luciem Statiem Ursulem z Tolósy (dnes Toulouse). - 25. Tři sudičky řecké mythologie; Klotho, Lachesis a Atropos. - 50. Iris, personifikace duhy,, byla dcera kentaura Thaumanta a Elektry. - 82. Titus, který r. 71 dobyl Jerusalema a potlačil židovské povstání, je Dantovi nástrojem spravedlnosti Boží. - 92. Statius nedokončil své skladby o Achillovi.
Zpěv dvacátý druhý
14. Juvenal, latinský satirik (47 — 130 po Kr.), Statiův vrstevník. - 40. Vergilius, Aeneis (III, 56): Quid non mortalia pectora cogis, Auri sacra fames? - 55. Etcokles a Polyneikes,. synové J okasty a Oidipa, se navzájem zabili (srovnej Peklo, XXVI, 54). - 70. Vergilius, Ekloga IV.: Magnus ab integro saeclorum nascitur ordo. - lam ředit et Virgo, redťunt Saturnia regna. - lam nova progeníes caelo demittitur alto. - 83. Římský císař Domitian. (81—96 po Kr.), pronásledovatel křesťanů. - 88. Než dokončil svou Thebaidu, stal se křesťanem. - 97. Publius Terentius, Plautus, Varro (snad Marcus Terentius Varro), Caeci-lius a Persius, básníci latinského starověku, dlí s Homérem v Limbu (srovnej Peklo, IV, 86 a d.). - 106. Euripides, Antiphon, Simonides, Agathon - řečtí básníci. - 109. „Z osob tvých" - to jest z osob, o nichž zpíval Statius: Hypsipyla, jež ukázala sedmi králům, táhnoucím proti Thébám, pramen Langii; Manto, dcera Teiresiova.
Zpěv dvacátý třetí
25. Erysíchthón urazil bohyni Ceres a byl potrestán neukojitelným hladem (srovnej Ovidius, Metamorphoses, VIII, 726 — 881). - 29. Za hladu v obleženém Jerusalemu žena jménem Maria snědla vlastní dítě. - 32. (H)omo - latinsky člověk - obraz lidské tváře: obě o = oči, m = obočí a nos. - 41. Forese Dona ti, Florenťan, Dantův přítel z mládí, bratr Piccardy, s níž se Dante setká v Ráji (III, 34), zemřelý 1296, byl zábavný chlapík, který si s Dantem vyměňoval veselé sonety, jež se nám zachovaly. - 87. Nella (Giovan-nella), vdova Foresova, modlící se za svého muže. - 94. Horský kraj na Sardinii, kde prý lidé chodili téměř nazí.
527
Zpěv dvacátý čtvrtý
io. Piccarda Donati, sestra Foresa a Corsa Donatio, vstoupila do kláštera, byla však 3: něho násilím unesena a provdána za Rossellina della Tosa. - ig. Buonagiunta Orbicciani ■degli Overardi z Lukky, bezvýznamný veršovec z 2. poloviny 13. století. - 23. Papež Martin IV. (1281 —1285), vlastně Simon de Brie z Toursu. Pojídal prý rád úhoře z jezera bolsenského. - 29. Bonifác, arcibiskup ravennský, f l%95- - 3ť Messer Marchese z Forli, slavný piják. - 35. Onen z Lukky - Buonagiunta. - 38. Gentucca - mladá žena, o níž tu prorokováno, že Dantovi bude přítelkyní a zpříjemní mu pobyt v městě Lucce, ač je nyní lidé jen tupí (srovnej Peklo, XXI, 38 — 42). - 51. Začátek 1. kanzony Dantovy z Nového Života, jež představuje „sladký nový sloh", jejž „notář" Jacopo da Lentini (f 1250) a Guittone ďArrezzo (f 1294) sotva tušili a jejž Dante dovedl k nejvyšší dokonalosti. -•82. Corso Donati, náčelník florentské strany Černých, zabitý Florenťany u San Salvi r. 1308. Zde předpověděna jeho smrt. - 121. Příklady nestřídmosti: Kentaurové pobití The-aeem na svatbě Pirithoa a Hippodamie (Ovidius, Metamorphoses, XII, 210—535) a vojíni Gedeonovi před bitvou s Madianskými {Kniha soudců VII, 8).
Zpěv dvacátý pátý
22. Meleager zůstával živ, dokud nedohořelo poleno, s nímž byl jeho osud magicky spjat. - 37. Vznik těla lidského: podle názorů doby Dantovy vznikalo mužské semeno v srdci z dokonalé krve, totiž té, jež neslouží k výživě těla. - 56. Mořská houba byla v aristotelovské biologii zoophytem (zvířetem-rostlinou). - 63. Kritika názoru Averrhoa (1126-r 198), arabského filosofa a vykladače Aristotela. - 79. Lachesis, sudička, spřádající nit života.-■98. Staří myslitelé odlišovali společnou látku ohně od zvláštního tvaru jeho plamene. -131. Nymfa Helika okusila smyslné lásky, pročež ji Diana zapudila ze své družiny a Juno ji proměnila v medvědici (Ovidius, Metamorphoses, II, 401 a d.).
Zpěv dvacátý Šestý
41. Pasiphae, chlípná dcera Appolinova (srovnej Peklo, XII, 12 ad.). - 43. Riphaejské hory - neurčité pohoří na severu Evropy. - 76. Dante Věřil pověstem, podle nichž Julius Caesar nepřirozeně obcoval s Nikomedem, králem bithynským. -91. Guido Guinizelli (1230 —1276), boloňský básník, předchůdce Dantův. - 95. Narážka na dva syny Hypsipyly a Lykurga, kteří spěchali obejmouti matku. - 120. Girault de Borneil, provencalský troubadour, zemřel kolem r. 1220. - 124. Guittone d'Arezzo, básník, zemřel r. 1294 ve Florencii.-139. Mluví Arnaut Daniel, básník provengalský z druhé poloviny 12. století. V Dantově italském originále hovoří svou mateřštinou, provencalštinou, v našem překladu učiněn pokus vystihnouti poměr vzletné a kultivované provensalštiny k prostší a jadrnější italštině oné doby poměrem polštiny k češtině. (Použito při tom znamenitého polského překladu Božské komedie, jejž pořídil Edward Porqbowicz.) Překlad oněch veršů: „Takové lákadlo v žádosti tvé vidím, že se nemohu ani nechci tajit tobě. Jsem Arnold, který zpívám i lkám, připomínaje si své minulé pošetilosti, rád štěstí dnu, že jej už spatřím. Teď pro ty mocnosti, jež ti schopnost daly, abys tu schodištěm šel na siný štít hory, vzpomeň si v časnosti mých žalů."
Zpěv dvacátý sedmý
37. Narážka na pověst o Pyramovi a Thisbě (Ovidius, Metamorphoses, 4, 145). - 95. Venuše, uctívaná na ostrově Cythaeře, zde Jitřenka. - 1 o 1. Lia (zde symbol života činného) a, Rachel (zde symbol života rozjímavého), dcery Labanovy a ženy Jakobovy.
Zpěv dvacátý osmý
37, Krásná paní, zpívající a trhající květiny - Matelda, Dantova průvodkyně rájem pozemským, která ho přivádí k Beatrici. - 50. Proserpina, dcera Dia a Cerery, kterou unesl
528
Pluto, bůh podsvětí, když sbírala kvítí. - 64. Cupido, syn Venuše, líbaje svou matku, ji bezděky poranil šípem. -71. Narážka na nešťastný Xerxův přechod přes Hellespont a na Leandra z Abydu, který plovával onou úžinou k milované Héře do Séstu, až se jedné noci utopil. - 139. Zlatý věk, o němž zpíval Ovidius (Metamorphoses, I, 89 a d.). Lidstvo zde ^žilo v nevinnosti mezi květy a plody.
Zpěv dvacátý devátý
78. Délská paní - Diana, personifikace luny. - 82. Dvacet čtyři starci - 24 knihy Starého Zákona. - 92. Čtyři zvířata - symbol Čtvera Evangelií. - 95. Argos - báječný tvor s tělem plným očí. - 100. Ezechiel (1, 4—14) líčí zvířata s Čtyřmi, svatý Jan (Zjevení 4, 8) s šesti křídly. - 108. Noh, báječné zvíře s hlavou a křídly orlími, s ostatním tělem lvím - symbol Krista. Vůz, tažený Nohem - symbol Církve. - 115. Narážka na vozy římských triumfá-torů Augusta a Scipia Afrického, vítěze nad Hannibalem. - 120. Zeus byl „tajemně spravedlivým", když srazil bleskem příliš troufalého Faěthonta se slunečního vozu. -121. Tři ženy - tři božské ctnosti: víra, nadeje a láska. Čtyři ženy - Čtyři ctnosti hlavní: opatrnost, spravedlnost, statečnost a mírnost. (Tři oči má opatrnost: přihlíží k minulému, přítomnému i budoucímu.) - 136. Dva starci: personifikace Skutků apoštolských, sepsaných sv. Lukášem, lékařem (žákem Hippokrata) a Listů sv. Pavla. Čtyři starci: personifikace Listů sv. Jakuba, sv. Petra, sv. Judy Tadeáše a sv. Jana, Kmet: personifikace Zjevení sv. Jana,
Zpěv třicátý
1. Sedm světel Velikého vozu srovnáváno zde se sedmi dary Ducha svatého. - 68. Zeleň Minervina - snítky olivy, stromu zasvěceného této bohyni.
Zpěv třicátý první
98. „Pokropíš mne yzopem..." - 50. Žalm, 9 - Dante už je úplně očištěn. - 104. „čtyři krásky": čtyři hlavní ctnosti, služebnice Beatriciny. - 123. Teď podobou lva (= lidství), teď orla (= božství).
Zpěv třicátý druhý
64. Narážka na pověst o Syrinze, nymfě, jež na útěku před Panem sestrami proměněna v rákos; Merkur o ní zpíval Argovi, až ho uspal, což Dia pohněvalo tak, že tohoto hlídače zabil. - 76. Narážka na apoštoly usnuvší na hoře Tábor a po procitnutí spatřivší slávu svého Mistra. - 112. „Ptáka Jovišova" - orla, znak císařství římského: alegorie pronásledování prvních křesťanů v Římě. - 130. Drak se vykládá jako Satan, Mohamed, Antikrist, anebo jako řecko-římský rozkol. - 152. Filip Sličný přivedl papeže dovyhnanství avignon-skéko, daleko od jeho pravého sídla.
Zpěv třicátý třetí
10. Zde se těmito slovy vyjadřuje naděje, že dojde k návratu Apoštolské stolice z Avignonu do Říma. - 34. „Nádoba" - mystický vůz; „had" - drak. Sídlo papeže bylo v Římě, ale teď není, a vinníka nemine trest Boží: nepomůže mu polévka, již podle pověry vrah pojídal na hrobě oběti, aby si byl jist před pomstou. - 43. Pět set, pět a deset (latinskými písmeny DVX, to jest dux, vůdce). Koho tu Dante předpovídal?... Sphinx a Themis, představitelky temných věšteb, které rozluští jen Laiovec Oidipos. (Dante ve své předloze místo Laíadts četl Naiades a přisoudil proto Najádám schopnost řešiti temné hádanky.) - 67. Elsa - přítok Arna, v jehož vodě věci dostávají vápenitý povlak; a krví Pyrama, milence Thisbe, se bílé moruše změnily v rudé.
529
RÁJ
Zpěv první
20. Marsyas, mistr hry na flétnu, vyzval Apollona k soutěži, prohrál, a bůh mu za trest stáhl kůži s těla (Metamorphoses, VI, 382 — 400). - 29. Vladaři a básníci bývali korunováni vavřínem. (Peneus - otec Daphne, proměněné ve vavřín.) - 34. Girrha - sluje na Parnasu; zde Apollo sám. - 39. Když Slunce vychází ve znamení Skopce (jaro), protínají sc obzor, nebeský rovník, dráha Slunce a rovnodenní kolur tak, že tvoří tři kříže: alegorie čtyř světských a tří křesťanských ctností. - 68. Glaucus - rybář z Boeotie, který se požitím kouzelné byliny proměnil v mořské božstvo (Ovidius, Metamorphoses, XIII, 898 — 968).
Zpěv druhý
16. V Kolchidě Argonauti, vypluvší tam pro zlaté rouno, spatřili Jasona, jak oral s býky, jimž z nozder sršel oheň, a zaséval dračí zuby. - 84. Dante si zde dává od Beatrice vyvrátit theorii, kterou kdysi v Conviviu (II, 14) sám hlásal. - 112. „Vnitř nebe" - v Empyreu, nebi nepohyblivém, koluje první nebe pohyblivé, jež vede pohyb ostatních nebes. -139. „Rozličná síla" - síla andělů pohybujících jednotlivé nebeské sféry.
Zpěv třetí
18. Narcis měl svou podobu ve studánce za skutečnou osobu - Dante zde má skutečné osoby za obrazy. - 42. Piccarda, sestra Foresa (Očistec, XXIII, 48) a Corsa Dona-tiho (Očistec, XXIV, 82), který ji násilím vyvedl z kláštera sv. Kláry a provdal za Ros-sellina delia Tosa. - 97. Sv. Klára z Assisi (1194—1253), duchovní přítelkyně sv. Františka a zakladatelka řehole klarisek, -118. Císařovna Konstancie Hohenštaufovna (1154— 1198), manželka Jindřicha IV. a matka Bedřicha II. (Že by byla před svým sňatkem bývala řeholnicí, je pověst, které Dante zřejmě věřil.)
Zpěv čtvrtý
13, Daniel uhodl králi Nabuchodonosorovi sen a zachránil tím věštce, kteří jej nedovedli vyložit (Daniel 2). - 24. Plato (Timaeus, 41 ad.) učii, že duše, než vejdou v tělo, bydlí na hvězdách a po smrti se na ně vracejí. - 83. Vavřinec, mučedník římský; Mucius Scaevola, jenž byl jat při útoku na etruského krále Porsennu, upálil si pravici, jež zavinila nezdar (Titus Livius 2, 12). - 103. Alkmeon, syn Amfiaraa, jednoho ze sedmi králů bojujících proti Thébám (srovnej Peklo, 20, 34 a Očistec, 12, 50).
Zpěv pátý
66. Soudce izraelský, jenž netuše slíbil obětovati svou dceru (Kniha soudců 11, 30 a d.), a král Agamemnon, jenž bohům obětoval svou dceru Iphigenii. - 129. Pro blízkost slunce je Merkur jen zřídka viditelný pouhému oku.
Zpěv šestý
l. Císař Konstantin Veliký (f 337) přenesl sídlo a znak císařství římského, orla, z Ríma do Carihradu, ze západu na východ, tedy proti pohybu nebe a směru, kterým se z Troje do Ríma bral Aeneas s Lavinií. - 12. Reformu římského práva provedl císař Justinian roku 533. - 16. Papež Agapetus I. (535 — 536) odvrátil Justiniana od bludu monophysit-ského. - 25. Belisar, úspěšný vojevůdce Justinianův ve válkách proti Peršanům, Vandalům a Gotům. - 34. Děje orla římského: Pallas, spojenec Aeneův, padl v boji; Ascanius, syn Aeneův, usadil se v Albalonze; tři bratři Horatiové zvítězili nad třemi Curiatii; římští muži unesli při hrách ženy sabinské; syn Tarquinia Superba zneuctil Lukrecii, ženu Lucia Tarquinia, jež se pak probodla; Brenn, vůdce Gallů, a Pyrrhus, král epirský, byli poraženi
530
Římany; Manlius Torquatus a Lucius Quinctius Cincínnatus přemohli odbojné kmeriyj Deciové a Fabiové dali Rímu několik slavných konsulů; Scipio Africanus porazil Hanni-bala; Pompeius zvítězil v mnoha válkách; Julius Caesar vítězil, zemřel pak zradou; císař Augustus porazil vrahy Caesarovy; císař Tiberius svým zástupcem odsoudil Krista, a tak Rím bezděky splnil mstu, jíž žádala spravedlnost Boží za hřích prvotní i pozdější hříchy lidstva; Titus zbořil Jerusalem (r. 70 po Kr.) a splnil bezděky mstu na židech, kteří si žádali smrti Kristovy; Karel Veliký pak ubránil Řím tím, že zničil říši Langobardů. - 106. Karel II. z Anjou, král neapolský, spojenec guelfů. - 128. Romeo: Romieu de Villeneuve, senešal hraběte Raimonda Berengaria IV. z Provence, jehož čtyři dcery provdal za čtyři krále; když byl špiněn pomluvami, opustil hraběte dobrovolně a bez záští.
* Zpěv sedmý
14. Bice - zkrácenina jména Beatrice. - 49. Spravedlivá pomsta, kterou židé, aniž tušili, vykonali na smrtelném těle Kristově, byla jim později oplacena zkázou Jerusalema. -86. „V semenu svém" - v Adamovi, jenž svou poslušností nebo neposlušností rozhodoval o budoucnosti svého potomstva.
Zpěv osmý
9. Srovnej Vergilius, Aeneis, I, 657 ad. - 49. Karel Martell, syn Karla II, z Neapole a Anjou, r. 1292 korunovaný za krále uherského a zemřevší r. 1295 ve věku dvaceti čtyř let. R. 1294 prožil tři týdny ve Florencii, kde se asi sblížil s Dantem. - 58. Hrabství provencal-ské. - 61. Tehdejší království neapolské. - 66. Uhersko. - 67. Sicílie, kde mezi Capo Pas-saro (Pachino) a Capo Faro (Peloro) zuřívá jihovýchodní vítr, Eurus. Pod Etnou ležel prý obr Typhon a chrlil oheň. - 75. Sicilské nešpory 1282. - 76. Robert z Anjou, od r. 1309 král neapolský, dříve dlouho rukojmí v Katalánsku. - 126. Daedalus, jehož syn Ikaros se při pokusu o let zřítil. - 131. Quirinus Romulus, zakladatel Ríma, syn otce tak nepatrného, že býval považován za dítě Martovo.
Zpěv devátý
1. Míněna nejspíše dcera Karla Martella, provdaná r. 1315 za Ludvíka X. francouzského, ne jeho manželka, jež zemřela r. 1301. -13. Cunizza da Romano, sestra tyrana Ezzelina III. da Romano, měla mnoho milostných pletek, mimo jiné s troubadourem Sordellem. -25. Benátsko, kde leží Colle di Romano, domov Ezzelinů. - 29. Matce Ezzelinově prý se zdálo před jeho narozením, že porodí hořící pochodeň. - 37. Folquet de Marseille, tehdy věhlasný troubadour, jehož sláva ovšem neměla takového trvání, jak Dante zde předpokládal. - 46. Prorocké narážky na války těchto měst r. 1311 —14. - 49. Tyran Ricciardo da Cammino, zavražděný r, 1315. - 52. Feltro, město v provincii bellunské, kde vládl biskup Alessandro Novello, jenž vydal ferrarským guelfům politické běžence z Ferrary, kteří pak byli sťati. Malta byla věž na jezeře Bolsenském, kde trestáni kněží za veliké zločiny. -82. Středozemní moře, jemuž zde Dantem přisuzována více než dvojnásobná délka proti skutečnosti. - 88. Tak Folquet opisuje Provencalsko. - 91. Bugea v Alžíru, ležící skoro na témž poledníku jako Marseille, u něhož Brutus svedl vítěznou námořní bitvu. -97. Dcera Bélova - Dido. - 100. Pastýřka Phyllis. - 101. Herakles. - 115. Nevěstka v Jerichu, jež zachránila izraelské zvědy (Josue 2).
Zpěv desátý
67. Dcera Latonina - Diana, bohyně luny. - 82. Hovoří duše svatého Tomáše Akvin-ského (1225 —1274), největšího myslitele křesťanského středověku, autora Summy theolo-giae. - 97. Sv. Albertus Magnus (1193 — 1280), dominikán, veliký scholastik, zemřel v Kolíně nad Rýnem. - 103. Francesco Graziano, jeden ze zakladatelů církevního práva. - 106. Pe-trus Lombardus, biskup pařížský, autor díla Sententiarum libri IV. - 109. Král Šalomoun.
(Ve středověKU byly učené spory o tom, máli býti považován za spasena nebo zatracena. )-115. Dionysius Areopagita, domnělý autor spisu De caelesti hierarchia. - 118. Paulus Orosius, španělský kněz z počátku 5. století, autor spisu História adversus paganos, na nějž se i sv. Augustin často odvolává. - 124. Severinus Boethius, filosof a státník, popravený r. 526. Ve spisu De consolatione pkilosopkiae hlásal marnost věcí pozemských. Pochován v Pavii „in caelo aureo". - 130. Isidor ze Sevilly (f 636), Beda Venerabilis (f 735) a Richard a S. Victore (f 1173) - tři slavní theologové. - 136. Sigier z Brabantu (| 1283), křesťanský myslitel, učil na Sorbonně v Paříži v Rue de Fouarre.
Zpěv jedenáctý
25. Srovnej Ráj, X, 96 a 114. Body, o jejichž vysvětlení jde, jsou význam svatého Dominika a moudrost Šalomouna. - 32. Církev jakožto nevěsta Kristova je v mystice středověku představou zcela běžnou, - 37. Sv. František z Assisi a sv. Dominik. Serafíni vynikají láskou, cherubíni věděním, - 43. Assisi leží na svahu hory Subasia, mezi říčkami Tupino a Chiuscio, poblíže hory Ansciano, na níž v mládí poustevničil pozdější biskup v Gubbiu, sv. Ubaldus Baldassini (f 1160). - 58. Narážka na legendu o zasnoubení sv. Františka s Chudobou, již Giotto znázornil v chrámě v Assisi. - 68. Lukan (Pharsalia, V, 519 a d.) vypráví, jak chudý rybář Amyklas beze strachu Caesarovi otevřel svou chatu. -79. Bernardo da Quintavalle, první učedník sv. Františka. - 89. Tak nazýval se otec sv. Františka, bohatý kupec v Assisi. - 93. Řeholi sv. Františka potvrdil nejdříve papež Inno-cenc III. (1210), později papež Honorius III. (1223). - 106. Na hoře Alverně přijal sv. František stigmata, jež jsou zde považována za třetí a konečné potvrzení jeho řehole. -117. Sv. František zemřel na holé zemi.
Zpěv dvanáctý
14. „Ta těkavá" - nymfa Echo, personifikace ozvěny. - 53. Znak Kastilie: dva lvi - jeden pod hradem, druhý nad ním. -83. „Ostijský"-Jindřich ze Susy, zemřevší r. 1271 jako biskup v Ostii; Tadeáš - Taddeo dei Pepoli, právník, v Bologni. - 124. Z Casale byl Uber-tino, jenž v řeholi byl přísný, z Acquasparty Matteo, jenž ji vykládal mírně. - 130. Illu-minát z Rieti, Augustin z Assisi - františkáni; Hugo a S. Victore (1096—1141), pařížský theolog; Petr Gomestor (1179), kancléř university pařížské; Petrus Hispanus - papež Jan XXI, jehož Summulae logicales obsahují 12 traktátů; Jan Zlatoústý (t 407); Anselm z Canterbury (1033 —1109), církevní učitelé; Aelius Donatus, římský gramatik; Rhabanus Maurus (f 856); Jáchym da Fiore ("f 1202), cisterciák.
Zpěv třináctý
14. Věnec Ariadny, dcery Minosovy, povýšil Bakchus v souhvězdí Corony (Ovidius, Metamorphoses, VIII, 177 a d.). - 23. Narážka na líný tok říčky Chiany poblíže Arezza. -99. Narážka na problémy aristotelovské logiky, fysiky a metafysiky. - 125. Parmenides, Bryson a Melissus, tři monisticky orientovaní řečtí myslitelé, zavržení Aristotelem. Arius a Sabellius, zakladatelé racionalistického výkladu nauky o svaté Trojici.
Zpěv čtrnáctý
79. Vzrůstající krása Beatricina prozrazuje, že začíná stoupat do další sféry, do nebe Martova. - 87. Světlo Martovo je zarudlé. - 102. Znak: kříž, tvořený dvěma průměry kruhu, stojícími na sobě kolmo, a na něm Kristus. - 112. Narážka na prach, míhající se v paprsku světla vnikajícím štěrbinou v okenici do temné místnosti.
Zpěv patnáctý
35. Aeneis, VI, 684 ad. - 50. „Kniha velká" - Bůh, v němž blažení vidí i věci budoucí. -91. Alighiero, praděd básníkův, zemřel někdy po roce 1200. - 107. Sardanapal (Assurba-
532
4
nípai) - áSSyrský král, oddaný smyslností, - 109. Montetnalo, výšina u Říma, jako Lfcce-latojo u Florencie. - 112. Berti Bellinciono, pán z Vecchia nebo z Nerli - vynikající Flo-renťané doby Cacciaguidovy. - 128. Cianghella a Lapo Saltarello, vrstevníci Dantovi známí prostopášným životem. Cincinnatus a Cornelia, příklady ctností starých Římanů. -139. Snad Konrád III., který se zúčastnil 1147 druhé křižácké výpravy proti „nepravosti" náboženství Mohamedova.
Zpěv šestnáctý
10. Římané první vykali (3. stol. po Kr.), pak od toho upouštěli. - 14. Beatrice se usměje nenadálé zdvořilosti Dantově, podobně jako dáma de Mallehault zakašlala, když uviděla, jak Lancelot políbil Ginevru. - 34. Ode dne Zvěstování Panny Marie do dne narození Cacciaguidova uplynulo asi 1091 roků. - 46. Počet obyvatel Florencie: počátkem 11. stol. 14.000, počátkem 14. stol. 70.000. - 50. Tři obce v kraji florentském, nepatrné za dob Dantových. - 56. Bonifazio ze Signy a Baldo z Agugliona - dva přistěhovalci nevalné pověsti. - 73. Příklady obcí v době Dantově upadajících. - 136. „Dům" - rodina Amidei. Jeden člen rodu Buondelmonte zrušil zasnoubení s dívkou z rodu Amidei, pročež ho dívčini příbuzní roku 1215 u zkomolené sochy Martovy před mostem Ponte Vecchio zabili, čímž došlo k roztržení Florencie na guelfy a ghibelliny.
Zpěv sedmnáctý
1. Narážka na Faěthonta, syna Klymény a Phoeba (srovnej Ovidius, Metamorphoses, I, 747, a II, 35 a d.). - 51. K Dantovu vyhnanství došlo r. 1302 na popud Černých guelfů a florentských bankéřů na dvoře Bonifáce VIII. - 61. Dante se vzepřel pokusu svých druhů vynutit si zbraní návrat do Florencie. - 70. Předpověděno útočiště u Bartolomea della Scala, pána ve Veroně. - 76. Gangrande della Scala (1291 —1329), od něhož si Dante mnoho sliboval. - 82. Jindřich VIL Lucemburský. - „Bask" - papež Kliment V., jenž byl odpůrcem Jindřichovým.
Zpěv osmnáctý
37. Josue, jenž uvedl Izraelity do země zaslíbené. - 40, Juda Makabejský, jenž vysvobodil Židy z poroby Syřanů. - 43. Roland, paladin Karla Velikého, bojovník proti Maurům. - 46. Renouard a Vilém z Orange, bojovníci proti Maurům; Godefroy de Bouiilon, vůdce křížové výpravy; Robert Guiscard, bojovník proti Saracénům. - 77. D-I-L, začáteční písmena slova Diligite. - 136. Trpký sarkasmus vůči papeži oné doby, který usiloval jen o florentské zlaťáky s obrazem sv. Jana Křtitele, nedbaje ani o sv. Petra ani o sv. Pavla.
Zpěv devatenáctý
11. Orel mluví v jednotném čísle, ač vyjadřuje myšlenky všech duší v něm seskupených. -115. Historické narážky: Albrecht I. ve válce proti Václavu II. r. 1304 zpustošil Čechy. Znehodnocení mincí Filipem Sličným, jenž byl zabit kancem. Války mezi Skotskem a Anglií, zuřící od dob Edvarda I. Ferdinand IV. Kastilský (1295—1312) a Václav IV. (t l3°5)' Kulhavý Karel II. z Anjou, král Neapole a Jerusalema. Bedřich II., král sicilský. (Smrt Anchisova: Aeneis, III, 777.) Strýc Bedřichův byl král Jakub z Mallorky; bratr pak Jakub II. z Aragonie. Stevan Uros II. z Rašské napodobil peníze benátské. Uhry se bránily proti Anjouovcům, Navarra proti Filipu Sličnému. Jindřich II. z Lusignanu, tyran na Kypru.
Zpěv dvacátý
37. Král David, autor Knihy žalmů. - 43. Císař Trajan, jenž vykonal dobrý skutek vůči vdově (srovnej Očistec, X, 75). - 49. Král Ezechiáš, jenž si modlitbou vyprosil prodloužení života (Izaiáš 38). - 55. Konstantin Veliký, jenž přenesl císařské sídlo do Carihradu. ~ 61. Vilém II. Dobrý, král sicilský (1151 — 1189); Bedřich II. Aragónsky; Karel II. z Anjou. -67. Ripheus, král trojský, jejž Vergilius (Aeneis, 2, 426) nazývá mužem nad jiné spravedli*
533
vým. - 106. Podle víry středověku navrátil se Trajan z pekla na svět, vykonal pak na zemí ještě skutky milosrdenství a zemřel po druhé, obrácen láskou k Bohu.
Zpěv dvacátý první
6. Semele uhořela, když se jí Jupiter zjevil ve vší své nádheře (srovnej Ovidius, Meta-morphoses, III, 253 ad.). - 29. Žebřík nebeský, viděný dříve patriarchou Jakubem, po němž sestupují a vystupují duše lidí rozjímavých. - 106, Mezi Gubbiem a Pergolou hora Catria (1700 m), na jejímž svahuje klášter Fonte Avellana, který náležel řádu poustevnic-kému. Do něho vstoupil Petr Damiani, který se později stal kardinálem biskupem ostijským. Podporoval papeže Řehoře VII. v jeho boji proti zlořádům některých duchovních.
Zpěv dvacátý druhý
37. Monte Cassino, hora, na níž byl dříve chrám Apollonův a oltář Venušin. Později tam sv, Benedikt založil opatství, - 49. Sv. Romuald (950—1027), zakladatel řádu Ca-maldolských, a sv. Makarius (| 404), opat v Egyptě. - 112. Dante se narodil, když Slunce bylo ve znamení Blíženců, a tomuto souhvězdí připisoval své nadání. - 142. Syn titána Hyperiona je Apollo, bůh Slunce, Mája je matkou Merkura a Dione matkou Venuše. Jupiter má povahu střední mezi chladem otce svého Saturna a horkem syna svého Marta.
Zpěv dvacátý třetí
56. Polyhymnie - Musa poesie lyrické, - 112. Devátá a nej vyšší z kroužících sfér, pohyblivé nebe krystalové, Primům mobile.
Zpěv dvacátý čtvrtý
46. Bakalář byl nejnižší akademický stupeň na středověkých universitách. - 62. Svatý Pavel, bratr sv. Petra v úřadě apoštolském.
Zpěv dvacátý pátý
17. Apoštol sv. Jakub, jehož hrob v Compostele v Galicii (sev. Španělsko) byl slavným poutním místem. - 30. Zde Dante omylem tomuto Jakubovi připisuje slova: „Každé dobré dání a každý dokonalý dar je shůry, sestupuje od Otce světel," jejichž autorem je apoštol Jakub Mladší {Jakub 1, 17). Podle středověkých výkladů bible představuje sv. Petr víru, sv. Jan lásku, sv. Jakub naději. - 72. „Nejvyšší pěvec"- David, pěvec Boží, z něhož citován £alm g, 11: Sperent in te. - 101. Souhvězdí Raka vychází v prosinci a v lednu po západu slunce: kdyby v něm byla hvězda jako toto světlo, noc by byla jasná jako den, a to po celý měsíc.
Zpěv dvacátý šestý
11. Moc: navraceti zrak. (Ananiás vložil ruce na oslepnuvšího Šavla, jenž pak znovu nabyl zraku: Skutky apoštolské 9, 17.) - 139. Podle Danta pobyl Adam v ráji pozemském jen asi 6 hodin!
Zpěv dvacátý sedmý
19. Výpad sv. Petra proti některým papežům, zejména proti Bonifáci VIII., o němž Dante mínil, že se proti právu stal papežem. - 41. Linus, Kletus, Xystus, Pius, Kalixtus, Urban - první nástupci sv. Petra, vesměs uctívaní jako mučedníci. - 58. Z Cahorsu ve Francii pocházel papež Jan XXII., z Gascogne Kliment V. - 79. Dante se s hvězdným nebem otočil o 90 stupňů a byl na poledníku cadixském (Gades), odkud viděl úžinu Gibral-tarskou, kterou proplul Ulysses (srovnej Peklo, XXVI, 90—148), i břeh Fénicie, odkud Jupiter v podobě býka unesl Europu (srovnej Ovidius, Metamorphoses, II, 832). - 143. Narážka na nepřesnost juliánskeho kalendáře, opravenou teprve později (1582) papežem Řehořem XIII.
534
Zpěv dvacátý osmý
93. Narážka na pověst o vynálezci hry v šachy, jenž za odměnu žádal počet zrn zdvojující se od jednoho pole šachovnice k druhému. - 105. Dante zde přejímá představy z díla připisovaného Dionysiu Areopagitovi De caelesti hierarchia (srovnej Ráj, X, 115 a d.). -133. Sv. Řehoř Veliký, papež (590 — 604), ve své Homilii 34.
Zpěv dvacátý devátý
37. Sv. Jeroným (f 420), církevní učitel, Epištola ad Titum 1, 2. - 103. Lidové zkratky častých křestních jmen Jacopo a Udebrando. - 115. Odpustky, jež se věřícímu lidu slibují za pilné poslouchání kázání, ruší ďábel vězící v kapuci kazatelově. - 124. Prase, přívlastek svatého Antonína poustevníka, znamená nečistého ducha. Falešnou mincí míněny neplatné odpustky.
* Zpěv třicátý
28. Vzpomínka na první setkání s Beatricí, vylíčené na počátku Nového života. - 124. Sídlo císaře Jindřicha VII. Lucemburského, od něhož si Dante sliboval záchranu Itálie. -142. Kliment V., jenž s Jindřichem hrál dvojakou hru. Z Anagni pocházel Bonifác VIII. Ohlášení trestu těmto papežům jsou poslední slova Beatrice.
Zpěv třicátý první
31. Helika - nymfa, proměněná v souhvězdí Velikého vozu: tedy Seveřané. - 100. Veliký rozmach úcty mariánské v XII. století způsobil hlavně sv. Bernard. - 104. Jde o roušku sv. Veroniky, uchovávanou v basilice sv. Petra. - 127. Rajský protějšek pozemské auri-flammy, to jest válečného praporu králů francouzských. Zde onen nejvyšší kruh, v jehož středu je Panna Maria.
Zpěv třicátý druhý
31. Sv. Jan Křtitel, jenž dva roky čekal v předpeklí na Spasitele. - 67. Esau a Jakub (srovnej /. Knihu Mojžíšovu 25, 22, a List sv. Pavla k Římanům g, 11). - 82. Když bylo vykonáno vykupitelské dílo Kristovo. - 119. Královně nebeské. („Augusta" byl titul císařoven římských.) - 127. Sv. Jan Evangelista, jenž v Apokalypse předpovídal budoucí zlé časy Církve.
535
DOSLOV
DANTOVO DlLO K. N. Děrzavin
„Božská komedie" vznikla v neklidných počátcích XIV. století z hlubin národního života Itálie, kde vřely tuhé politické boje. Pro budoucí - blízké i vzdálené - generace zůstala největším pomníkem básnické kultury italského národa, vytvořeným na rozhraní dvou dějinných údobí. Engels napsal: „Konec feudálního středověku a úsvit současné kapitalistické doby je vyznačen jednou obrovitou postavou. Je to Ital Dante, poslední básník středověku a současně první básník novověku."*)
„Přísný Dante," jak nazval tvůrce „Božské komedie" Puškin, vytvořil své veliké básnické dílo v trpkých letech vyhnaneckého putování, k němuž ho odsoudila strana „Černých" - papežových stoupenců a představitelů zájmů šlechticko-buržoasního vedení bohaté republiky, kteří r. 1301 zvítězili v bur-žoasnědemokratické Florencii. Ve Florencii, nejmohutnějším středisku italského hospodářského a kulturního života středověku, se Dante Alighieri narodil, vyrostl a zmužněl v ovzduší, rozpáleném ziskuchtivostí a vládychti-vostí, rozervaném politickými vášněmi a vzrušeném urputnými třenicemi. Tam, v tom mraveništi obchodu, ve městě řemeslníků a proslulých kupců, bankéřů a pyšných feudálních grandů, ve městě-státě, hrdém na svůj blahobyt a starou nezávislost, na prastará cechovní práva a svou demokratickou ústavu, „Právní zřízení" (1293), vzniká záhy jedno z nejsilnějších středisk mohutného společenského a kulturního hnutí, které tvořilo ideový obsah doby, definované Engelsem jako „největší pokrokový převrat, prožitý do té doby lidstvem".**)
Dante stojí na prahu renesance, na prahu období, „které potřebovalo titány a které zrodilo titány silné v myšlení, vášnivé a ryzí, mnohostranné a učené". * * *) Tvůrce „Božské komedie" byl jedním z těch titánů a jeho básnický odkaz zůstal po věky nejvznešenějším vkladem italského národa do pokladnice světové kultury.
Potomek staré, urozené florentské rodiny, člen cechu lékařů a lékárníků, v němž byly sdruženy osoby rozličných intelektuálních povolání, Dante Ali-
*) F. Engels. Předmluva k prvnímu italskému vydání „Komunistického manifestu." Ruské vydání spisů K. Marxe a F, Engelse, sv. XVI., díl 2., str. 327. i **) K. Marx a F. Engels, Spisy, sv. XIV., str. 476. ***) tamtéž.
539
ghieri (1265 —1321) se ve svém životě projevuje jako - pro svou dobu a pro rozvité městské zřízení své vlasti - typický představitel všestranně vzdělané, tvůrčí inteligence3 pevně spjaté s místními kulturními tradicemi a společenskými zájmy.
Dantovo mládí probíhá ve skvělém literárním kruhu básnické školy „sladkého slohu" {dolce stil nuoüo)> v jejímž čele stál jeho přítel Guido Ca-valcanti, a ve styku s vynikajícím politickým Činitelem a jedním z raných florentských humanistů Brünettem Latinim. Zralá léta strávil autor „Božské komedie" ve službě republice, za niž bojoval ve válkách, plnil její diplomatická poslání a konečně (r. 1300) byl členem vládnoucí rady priorů ve dnech politické moci buržoasnědemokratické strany „Bílých".
V roce 1302 - v době svého vypovězení a odsouzení in absentia na smrt vysokými šlechticko-buržoasními uchvatiteli moci (strana „Černých" ve Florencii) - byl Dante už literární veličinou prvního řádu.
Dantův básnický vývoj probíhá v poměrech přechodu i přelomu od literárního středověku k novým tvůrčím snahám. Sám básník v tomto složitém procesu, plném rozporů, zaujímá jedno z rozhodujících a čelných míst. Jeho básnické vědomí plnou měrou předjímá „nejvyšší rozvoj novověkého umění, které rozbilo hranice starého světa a vlastně po prvé objevilo zemi".*) Jako poslední básník středověku Dante současně dovršuje a shrnuje předcházející filosofické a básnické období, jehož scholastický výklad světa umělecky přetvořil s tak velkolepým tvůrčím rozmachem.
Podle vlastního přiznání Dantova probudil se v něm básník pod vlivem ušlechtilé, vroucí lásky k dceři otcova přítele Folca Portinariho, krásné mladé Beatrici. Básnickým památníkem této lásky je autobiografická zpověd „Nový život" (Vita nuova), napsaná u čerstvého hrobu milované bytosti, zesnulé r. 1290. Jsou to dvě desítky sonetů, několik kanzon a ballata, jež obsahují jemný filosofický výklad prožitého vroucího citu a ušlechtilého obrazu milované ženy. Básně se střídají s prózou, komentující jejich vznešený obsah a spojujíc! jednotlivé články básnických zpovědí a úvah v soustavné autobiografické vyprávění, v deník vzrušeného srdce a analysujícího rozumu - první literární deník osobní lásky a filosofického prožívání v nové evropské literatuře,
V „Novém životě" se Dantovy básnické zážitky odívají ve formule „sladkého slohu" poesie jeho přátel a literárních učitelů, jako byli Guido Guinizelli Cavalcanti, Gino da Pistoia a celý ten kruh mladých toskánských básníků, kteří vybranými slovy a zjemnělými formami filosofické lyriky oslavují veliké kouzlo oduševnělé, do sféry ideálů povznesené lásky a opěvují vzruch vznešených a blažených citů. Ale přece - a v tom záleží nehasnoucí význam „Nového života" - básnická formule nezastírá zřejmé tíhnutí k reálně významovým, plastickým, hmatatelným a skutečně procítěným životním hodnotám. V od-
*) K. Marx a F. Engels. Spisy, sv. XIV., str. 416.
54O
měřených strofách sonetů s jejich složitými filosofickými obrazy, v meta-fysické spleti vybroušeného scholastického myšlení a zvláště v prozaickém vyprávění o okolnostech své lásky odhaluje Dante před čtenářem své živé i životné vnímání světa, jež sice snad ještě nepřekonalo knižní básnickou pře-moudřelost „sladkého slohu", ale už svědčí o nových směrech lyriky a nových, životních pramenech lyrických zážitků.
Už ve florentském období Dante pilně studoval scholastickou filosofii. Jeho. myšlení se přirozeně octlo v porobě obludných spekulací, jimiž oplývají výtvory Tomáše Akvinského, nej reakčnej šího a nejzhoubnějšího ze všech theologických „autorit" té doby. Ale současně s tím Dante vstupoval už do okruhu probouzejících se humanistických zájmů a seznamoval se s dědictvím klasické literatury, v čele s Vergiliem, i ve středověku velmi uctívaným. Toto studium se ve vyhnanství zřejmě rozšířilo a prohloubilo. Když Dante bloudil s místa na místo jako host různých italských měst, ba i Paříže, tehdejšího střediska filosofického a theologického studia, získal encyklopedické znalosti scholastické vědy a přírodní filosofie, seznámil se s některými systémy východní, zejména arabské filosofie a zahleděl se do širokých obzorů všeital-ského národního politického života, jehož kontury a směry se rýsovaly v soupeření papežské a světské moci, v boji komunálních měst s absolutistickými snahami aristokracie a v záborových choutkách hrabivých zaalpských sousedů. Vzestup Dantova myšlení k ovládnutí souhrnu všech věd jeho doby se nedál na újmu tradičního středověkého myšlení, náchylného k encyklopedickým systémům, ale v jeho růstu jasně vystupoval rys, který svědčil o nástupu nových časů, rys vzdorné a náročné individuality, utvrzující sebe i své předtuchy budoucnosti v prostředí formalistické a už tuhnoucí kultury, ustrnulé ve svém historickém vývoji.
Ve scholastickém ethicko-filosofickém traktáte „Hostina" a v latinsky psané obšírné úvaze „Monarchie" Dante plnou měrou zachovává středověké myšlenkové tradice. V druhé z těchto prací se Dante postavil na stranu politického programu ghibellinství s jeho úsilím o universální feudální říši a idealisoval tuto říši jako cestu k likvidaci národní roztříštěnosti a škodlivých třenic. Ale při vší praktické reakčnosti mnoha svých politických výroků a při vší ilusor-nosti svých úsudků, odtržených od života, vystupuje Dante v italské literatuře jako jeden z prvních vlastenců národního státu a nositelů celonárodního vědomí. Činitelé národně osvobozovacího hnutí počátkem XIX. století a bojovníci za sjednocení Itálie v čele s Giuseppem Mazzinim ho proto zcela právem prohlásili za svého ideového a politického předchůdce.
Národní ideou je proniknut i další vědecko-řilosofický, tentokrát linguistický a historicko-literární traktát „O lidové mluvě", věnovaný chvále velikých hodnot „lidové hovorové řeči", t. j. všeitalského jazyka, jehož základem je nářečí autorova rodného toskánského kraje, předurčené k tomu, aby se stalo nástrojem všeitalského národního vědomí.
541
Dvacet let Dantova života ve vyhnanství je doba, kdy s hlubokou prenikavostí poznal,
... jak slaně chutná cizí skýva, jak po schodech se cizích dolů plížit a nahoru zas, krušná cesta bývá,
(Ráj, XVII, 58-60)
doba, kdy uviděl, že opravdu
... není větších bolů,
než v době bídy vzpomínali blaha.
(Peklo, V, 121-122).
Toto dlouhé vyhnanství zanechalo potomstvu grandiosní výtvor, trojdílnou „Komedii", jíž souhlasné mínění jejích prvních nadšených posluchačů a čtenářů na věky zajistilo obdivný přívlastek „božská".*)
„Božská komedie" v perspektivě své šestistaleté existence se před námi tyčí jako titánská synthesa své doby a jako výsledek ohromného tvůrčího úsilí, které přesně podřídilo svému ideovému a stavebnímu záměru materiál zcela výjimečný svou mnohostranností, šíří rozhledu a nesmírným množstvým vjemů. Rozsahem své básnické náplně a širokým odrazem skutečného života, dějinného odkazu, politického boje současnosti a kulturních tradic je Dantův epos opravdovým tvůrčím souhrnem tisícileté éry rozvoje lidstva, kterou básník obsáhl pohledem v její veškeré celistvosti na prahu nového dějinného údobí.
Dante nebyl zcela samostatný v invenci výpravného prvku svého díla. Fabuli eposu přijal z alegoricko-mravoučné a nábožensky fantastické tradice íčení středověkých putování do záhrobí a vidění posmrtných lidských osudů. Důmyslně propracovaný systém katolického učení o záhrobním životě hříšníků, kajícníků a bohulibých světců, s jeho skrupulosním soupisem posmrtných trestů, odplat a odměn, podmínil základní směr Dantova básnického vyprávění a členění jeho eposu na tři části, věnované líčení pekla, očistec a ráje. Z formálního racionalismu scholastického myšlení vyplynula i řada jiných charakteristických vlastností jeho básnického podání, počínajíc zásadou jeho komposiční trojclennosti - tři části po třiceti třech zpěvech (první zpěv Pekla je úvodem k celému eposu, takže všech zpěvů je sto), napsaných tercinami, to jest troj veršovými strofami, - a končíc schématem stavby světa, konstruovaným v přísném souhlase se zákony středověké kosmografie. Hned při prvním obeznámení s eposem se čtenář přesvědčí, že v tomto díle středověk básníkovi předepsal vrcholnou a neochvějnou tradici svého myšlení.
Avšak Puškin právem poznamenal, že už „jednotný plán Dantova pekla je plodem vysokého genia". Vysoký genius Dante se nespokojil naivně po-
*) Svému epickému dílu sám Dante v souhlase s normami starověké poetiky dal název „komedie", t. j. dílo, vyznívající šťastným a radostným rozuzlením.
542
I
písným a mravoučně alegorickým scholastickým líčením záhrobních vidin, jež je v podstatě dvojrozměrné, ploché a postrádá smyslovou a materiální perspektivu. Do středu svého díla postavil svůj osobní obraz, postavu živého člověka, muže veliké a hrdé duše, poznamenaného rysy hlubokých tragických zápasů a drsným osudem, nadaného živým a mnohotvárným světem citů a vztahů - láskou, nenávistí, strachem, soustrastí, odbojnými předtuchami, radostmi i žaly a především neustálým, zkoumavým a pathetickým hledáním pravdy, ležící za hranicemi středověkého řádu pojmů a představ.
Při vší závažnosti scholastických koncepcí a tradic středověkého filosofického myšlení pro theologický obsah, výpravný systém a stavbu „Božské komedie" nebyly její vznik a vytvoření předurčeny abstraktními mravoučně alegorickými záměry básníka ani uzavřeným systémem scholastického světového názoru, ale konkrétními a účinnými předpoklady okolního života a básníkova osudu. Tak zejména pro grandiosní plátno Pekla s jeho děsivým putováním po devíti kruzích odplat a potrestaných zločinů měly rozhodující význam básníkovy reakce na sociálně-politický boj jeho doby a horoucí žár rozhorleného psance a emigranta, který přišel do styku s ostrými politickými problémy a jejich odrazem v příboji velkých i malých vášní svého společenského prostředí. Sympatie i antipatie Danta vyhnance vtiskly svou pečeť základním politickým soudům Pekla, hned otevřeně publicistickým, hned zastřeným morálně-politickými jinotaji a obrazy.
Sociálně-politické tendenci Pekla, připravující základní these traktátu „Monarchie", tendenci, básnicky přetvořené v obrazech, nasycených nepokojnou, rozhorlenou a pathetickou vášní, živené ještě svěží vzpomínkou na atmosféru florentských třenic a vzrůstající nenávistí ke světu buržoasní hrabivosti a vládě mamonu se všemi jeho zločiny a neřestmi, této tendenci plnou měrou odpovídá obsah Očistce, který s publicistickým důrazem klade problém jediného národního státu ve formách feudální říše, hněvivě horlí proti osudu své země:
ô služko Itálie, bolu chýle,
bez vůdce korábe, jímž orkán zmítá,
ne paní krajin, nevěstinci spíše!
(Očistec, VI, 76-78)
a obrací se jak k obrazům slavné minulosti mocného Říma, tak i k ideálnímu obrazu šťastné, předkapitalistické Florencie (v jednom z líčení Ráje).
Theologický a íilosoficko-ethícký obsah Ráje v doslovném i obrazném vyjádření sváděl k tomu, aby byl při výkladu této závěrečné části eposu zatlačován její konkrétní a historický smysl, který je oprávněný a odůvodněný právě v této části, kde básník po pouti kruhy pekla a stupni očistce, dostihnuv pozemského ráje, povznáší se k vnímání nebeských sfér v průvodu Beatrice, jež vystřídala moudrého pohana Vergilia. Líčení o šťastné Florencii, vzkvétající
543
1
V čistote svých mravů a rytířské ušlechtilosti, je klíčem k tomu, že máme chápat politickou problematiku obhledu rajských extasí a ctností jako alegorickou utopii a neuskutečnitelnou touhu po ideální říši dobra, spravedlnosti a harmonie v zemi sužované krvavými rozbroji a zbavené nadějí na své národní sjednocení. Od tragického prožívání konečné roztržky s „užší" vlastí -Florencií, a od rozvanutých ilusí velkého národního státu básníkovo myšlení v této utopii dochází pod příkrovem křesťansko-náboženské alegorie k idea-lisované a do minulosti obrácené představě o „zlatém věku" lidstva. Tato představa byla příznačná pro rané sociálně mystické utopie středověku. Mystické utopie jsou v epose velmi často propleteny reakčními představami, jež vyplývaly z bohosloveckých katolických dogmat.
Nesmrtelnost „Božské komedie" a její význam jako jednoho z nej větších děl literatury nebyly určeny jejím složitým systémem symbolů a alegorií, jež vyžadují lopotného studia a detailního komentáře, ani pouhým obšírným zobrazením a vtělením středověké kultury a středověkého způsobu myšlení, ale novostí toho, co Dante s tvůrčí odvahou řekl o svých vidinách i sám o sobě, a konečně tím, jak to udělal. Osobnost básníka, tohoto prvního básníka nové doby, ve svém hlubokém historicky konkrétním významu se povznesla nad schémata scholastického myšlení, a živé básnické uvědomění skutečnosti si podřídilo estetické normy, diktované tradicemi středověké literatury. „Sladký sloh", který se hlásil už v „Novém životě", obohacený vším, co do něho vnesl Dantův genius, slučuje se v tercínách „Božské komedie" s dříve nevídanou silou materiálně smyslového vtělení básnických obrazů, s mohutným a drsným realismem vášní, se skulpturální výrazností portrétů a novou emocionalitou takových lyrických a epických vrcholů poesie, jako je příběh osudné lásky Francesky da Rimini a Paola nebo chmurná povídka o zrádci Ugolinovi.
Užití ohebného a barvitého lidového dialektu florentských ulic, tržišť a náměstí, vznešená sentenciosnost eposu, jehož jednotlivé veršové aforismy v italském jazyce zlidověly, neboť byly vyváženy ohromnou zkušeností mysli i citu, a konečně, přes všecku přítěž alegorií, široká přístupnost „Božské komedie" v jejích nej větších básnických hodnotách čtenářům v Dantově vlasti i daleko za jejími hranicemi v průběhu staletí podmínily spolu se vším ostatním čelné místo, které zaujala v italské národní kultuře.
544
POZNÁMKA PŘEKLADATELE
Při obtíinjch pracích kolem tohoto překladu Dantovy BORSKÉ KOMEDIE, který vznikal v letech a při pozdější revisi první jeho recense
byli mi cennými radami a pokyny nápomocni pánove' prof. dr. Josef BukáČek, dr. Oldřich Králík, Aloys Skoumal, Bohuslav Smejkal, Albert Vyskočil a ještě někteří přátelé, na něz při závěru díla vděčně vzpomínám.
O. F. Babler
Svatý Kopeček, v červnu ig$2.
ŽIVÝ ODKAZ SVĚTA Knihovna světových klasiků, sv. 28 Řídi Aloys Skoumal
DANTE ALIGHIERI
BOŽSKÁ KOMEDIE
Z italského originálu
LA DIVINA GOMMEDIA
přeložil O. F. Babler.
Odpovědný redaktor: Břetislav Hodek. Korektor: Libuše Hýskova. Technický redaktor: Jaroslav Polák. Šéfredaktor: Miloslav Drahota.
30T-13/479-63477/50/8/III/1-36. Sazba: 29. 9. 1951. Tisk: 3. 9. 1952. Vydání první. Náklad 10.300 výtisků. Plánovací archy: 34*25. Autorské archy: 29.48. Vydavatelské archy: 29.88. Papír 221-13, 70x100 cm, 80 gr. Ze sazby písma cicero Baskerville monotype vytiskly knihtiskem tiskařské podniky Svoboda, n. p., závod č. 4, v Praze II. 5%.
NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD, PRAHA II, KARLOVO NÁMĚSTÍ Č. 5