DANTE ALIGHIEBI O JEDINE VLÁDE MELANTRICH Dante Alighieri — Porlrét z rukopisu 1040 florentské bibliotéky Riccardiana KNIHA PRVNÍ 1. Všem lidem, kterým vtiskla vyšší příroda pravdymilovnost, záleží snad nejvíce na tom, aby stejně jako sami těžili z práce starých pokolení, opatřili svou prací do budoucna i oni pozdějším pokolením zdroj, z něhož by zase potomci mohli těžiti. Neboť ten, kdo je sice prosycen poznáním státnických učení, ale sám nedbá přinésti nějaký svůj podíl státu, měl by si býti vědom toho, že je velmi vzdálen plnění své povinnosti. Vždyť není „stromem štípeným při tekutých vodách, kterýž ovoce své vydává časem svým",1 nýbrž spíše zhoubnou tůní, jejíž vír vždycky pohlcuje, a co pohltil, nikdy nevrací. Přemýšleje tedy o tom často u sebe, abych jednou nebyl vinen proviněním „zakopané hřivny",2 toužím ku prospěchu státu nejenom nasazovati ke květu, ale i plody vydávati a zjevovati pravdy, o jejichž nalezení se jiní nepokusili. Vždyť jaký užitek by přinesl ten, 1 Žalm 1, 3. 2 Matouš 25, 18. 41 kdo by znovu ozřejmoval nějakou poučku Eukleidovu, kdo by se snažil znovu objasňo-vati pojem lidského Štěstí, objasněný Aristotelem, kdo by se po obraně Ciceronově opětně pokoušel o obranu stáří ? Zajisté užitek žádný, spíše jen pocit omrzelosti by způsobila taková protivná zbytečnost. A poněvadž mezi jinými skrytými a užitečnými pravdami je znalost časné monarchie3 nanejvýš užitečná a neobyčejně utajená, a poněvadž se jí dosud všichni vyhýbali, ježto nemá přímého vztahu k zisku, mám v úmyslu vyloupnouti ji z jejích skrýší, jednak abych užitečně byl bdělou stráží pro svět, jednak také, abych první dosáhl pro svou slávu vítězné ratolesti ze závodu tak významného. Pouštím-li se do nesnadného díla, jež je nad mé síly, více než na svou zdatnost spoléhám na osvícení od onoho Štědrého Dárce, „kterýž všechněm dává ochotně a neomlouvá".4 2. Nejprve tudíž přihlédněme k tomu, co jest to, co se zve časnou monarchií, a to po stránce ideje a pojmu. Jest tedy časná monarchie, kterou nazývají také císařstvím, vláda jedi- 3 Časný je protikladem věčného. Dante říkal časná monarchie (monarchia temporalis), stejně i blaženost casna, nikoli světská. 4 Jakub 1, 5. ného vládce nade všemi lidmi v čase, anebo v tom i nad tím vším, co se časem měří. Nejvíce pak je třeba řešiti tři sporné otázky o monarchii: především je sporné a vyžaduje řešení, zda je monarchie nezbytně zapotřebí k tomu, aby světu bylo dobře; za druhé, zda ** - si právem prisvojil národ římský úřad monar- chy; a za třetí, zda je monarchovo oprávnění k moci závislé bezprostředně na Bohu, či na nějakém služebníku nebo zástupci Božím. Poněvadž však každá pravda, která není principem, stává se zřejmou teprve z pravdy nějakého principu, jest nezbytné při kterémkoli zkoumání znáti princip, k němuž by se bylo možno analyticky uchýliti pro záruku správnosti všech tvrzení, která jsou níže do- « * vozována. A protože toto pojednání je druhem zkoumání, musíme patrně především pátrati po principu, na němž by další výklady spočívaly. Uvědomme si tedy, že jsou některé věci, naší moci nepodléhající, jež můžeme jenom theoreticky pozorovati, nikoli však prakticky uskutečňovati, na př. věci z mathematiky, fysiky a theologie; naproti tomu jsou zase jiné věci, naší moci podléhající, jež můžeme ne-'' jenom theoreticky pozorovati, ale i prakticky uskutečňovati: a v těchto se neděje uskutečňování pro pozorování, nýbrž obráceně, pozorování se děje pro uskutečňování, protože 42 43 uskutečňování je při tom cílem. Když nám tedy nyní jde o věci státovědné, ba přímo o zdroj a princip správných státních ústav, a když všechno státnické podléhá naší moci, jest zřejmé, že věc, o niž nám jde, od původu není zaměření spekulativního, nýbrž praktického. A dále, poněvadž při všem uskutečnitelném je princip a příčina konečným cílem všeho — uvádí totiž jednajícího do pohybu —, vyplývá odtud, že veškerá úvaha o tom, co tu je pro nějaký cíl, musí vycházet právě od tohoto cíle. Tak na př. jinak jest třeba uvažovati o řezání dříví, má-li se stavětí dům, a jinak, jde-li o stavbu lodi. Tudíž to — je-li vůbec něco takového —, co je cílem veškerého společenství lidského pokolení, bude zde principem, jímž bude dostatečně ozřejměno vše, co níže má býti dokázáno; domnívati se však, že existuje sice cíl jednoho nebo druhého společenství, že však neexistuje jediný cíl všech, to by bylo pošetilé. 3. Nyní však prohlédněme, co je cílem všeho lidského společenství; až to se prohlédne, víc než půl díla bude hotovo, podle slov filosofových v Ethice Nikomachově.6 A pro zřejmost toho, co je předmětem zkoumání, všimněme 5 Aristoteles, Ethika Nikomachova I, 7, 1098b6. 44 si tohoto: Jako je nějaký cíl, k němuž příroda tvoří palec, a jiný, od tohoto odlišný cíl, k němuž celou ruku, a opět jiný, od obou odlišný, k němuž paži, a ještě jiný, ode všech odlišný, k němuž celého člověka: tak také jiný je cíl, í k němuž věčný Bůh svým tvůrčím projevem, jímž je příroda, k životu přivádí jednotlivého člověka, jiný, k němuž zaměřuje rodinu, jiný, k němuž sousedstvo, jiný, k němuž obec, jiný, k němuž království, a konečně poslední, k němuž lidské pokolení jako celek. Ä toto tedy zde zkoumáme jakožto princip, udávající směr dalšímu pátrání. Pročež vězme především, že „Bůh a příroda nečiní nic nadarmo",6 nýbrž že cokoli přichází k bytí, jest určeno k nějaké činnosti. Není *' - totiž konečným cílem v záměru stvořitelově, pokud je stvořitelem, nějaká stvořená bytost sama, nýbrž její vlastní činnost. Pročež nemá svého existenčního oprávnění nějaká činnost pro nějakou bytost, nýbrž naopak každá bytost je tu proto, aby mohla býti činná. Jest tudíž nějaká činnost vlastní souhrnu všeho lidstva, k níž sám souhrn lidí ve všem množství směřuje. A k této činnosti nemůže do-spěti ani ojedinělý člověk, ani ojedinělý dům, ani ojedinělé sousedstvo, ani ojedinělá obec, ani jednotlivé království. Jaká to je činnost, bude zřejmé, až se nám objeví konečný souhrn 6 Aristoteles, Onebi I, 4, 271a33. 45 ■ možnosti, jíž je veškeré lidstvo schopno. Tvrdím tedy, že žádná síla, na níž je účastno více věcí druhem rozdílných, není konečným souborem možnosti některé z nich. Takový konečný soubor by totiž byl schopen určovati druh, a proto by nutně jediná bytost musila býti rozrůzněna na více druhů; to však není možné. Nevystihujeme tedy u člověka konečnou sílu, přičítáme-li mu toliko, že jest, neboť prosté bytí s ním sdílejí živly; ani mluvíme-li o bytí sdruženém, poněvadž s takovým se setkáváme i u nerostů; ani o bytí oduševnělém, poněvadž duši mají i rostliny; ani o bytí vnímajícím, poněvadž stejně s ním vnímají i zvířata: musíme mu přiřknouti bytí vnímající možnostním rozumem,7 poněvadž takovéto bytí neprináleží mimo člověka žádnému tvoru ani vyššímu ani nižšímu. Třebaže totiž i jiné bytosti jsou účastny rozumu, přece není jejich rozum možnostní jako u člověka, poněvadž takové bytosti jsou jakési druhy rozumové a nic jiného, a jejich bytí se kryje s rozumovým poznáváním, a to nepřetržitým, sic by nebyly věčné. Zřejmě tedy konečným souhrnem možnosti vyhrazené lidstvu je možnost nebo schopnost rozumového poznávání. A poněvadž ta možnost nemůže býti celá najednou 7 Proti vyrovnanému rozumu vyšších bytostí (Bůh, andělé) má člověk rozum možnostní (intellectus possibilis) s možnostmi zdokonalení i ochabnutí. 46 převedena v činnost jediným člověkem anebo některou z jednotlivých společenských jednotek výše vypočtených, nutně se nemůže lidské pokolení obejiti bez mnohosti, jíž by celá tato možnost byla uskutečňována. Stejně tak nutně ; musí býti mnohost všech těch věcí, které jsou schopny vzniku, a to proto, aby se celá možnost prvotní látky mohla vždy právě uskuteč-. ňovati; jinak bychom musili uznávati možnosti oddělené, ale to nelze. A s tímto názorem se shoduje Averroes ve výkladu knih O duši.8 Dále ona možnost rozumového chápání, o níž mluvím, nevztahuje se jen na obecné tvary nebo druhy, nýbrž jakýmsi rozšířením i na jednotliviny. Proto se říkává, že z rozumu, schopného theoreticky pozorovati, rozšířením se stává rozum prakticky činný, jehož cílem je jednati a tvořiti. Bíkám to se zřením k předmětům jednání, jež se řídí politickou rozvahou, a k předmětům tvoření, jež se řídí uměním; to vše je v služebním poměru k theoretickému pozorování, jakožto k největšímu dobru, k němuž První Dobrota stvořila lidské pokolení. Již odtud lze pochopiti výrok v Politice,8 že „lidé rozumem silní přirozeně ovládají jiné". 8 Averroeg v komentáři k Aristotelově O duši III, 1. 9 Aristoteles, Politika I, 2, 1252a31. 47 Bylo tedy dostatečně objasněno, že vlastním úkolem lidského pokolení jakožto celku jest uskutečňovati vždy celou způsobilost mož-nostního rozumu, především k theoretickému pozorování, za druhé pak a následně, jeho rozšířením, k praktickému jednání. Poněvadž pak co platí o části, platí o celku, a protože člověk jednotlivec klidným vysedáním zraje v rozumnosti a moudrosti, je zřejmé, že se v klidu nebo jookojnosti míru celému lidskému pokolení daří nejsvobodněji a nejsnáze jeho vlastní úkol, který je téměř božský, jakož bylo psáno: „Učinil jsi ho málo menšího andělů".10 Z toho je zřejmé, že všeobecný mír je to nejlepší ze všeho, co je zřízeno k naší blaženosti. Proto nezaznělo pastýřům shůry ani slovo bohatství, ani rozkoše, ani pocty, ani dlouhý život, ani zdraví, ani síla, ani krása, nýbrž mír; neboť praví nebeské rytířstvo: „Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj lidem dobré vůle".11 Odtud také pozdravoval Spasitel lidstva slovy „Pokoj vám".12 Slušelo se totiž, aby nejvyšší Spasitel vyslovoval nej-vyšší pozdrav. Tento obyčej chtěli pak zacho- 10 Žalm 8, 6. 11 Lukáš 2, 14. 12 Lukáš 24, 36. 48 1 Kristus odevzdává klíče papeži Sylvestrovi — Mosaika z Triflinio Leoniano v Lateráně v Římě vávati jeho žáci a Pavel13 v svých pozdraveních, jak všem může býti zřejmé. Z toho, co bylo objasněno, vysvítá, čím lépe, ba čím nejlépe dospívá lidské pokolení k svému vlastnímu úkolu. A tím jsme i shlédli nejpři-měřenější prostředek, jímž lze jiti k tomu, k čemu — jakožto ke konečnému cíli — všechna naše díla směřují: jest jím všeobecný mír, a ten se staniž východiskem dalších našich závěrů. Bylo to nutné, jak bylo výše pověděno; získali jsme takřka praporec vpředu zatknutý, abychom na tento princip jakožto na pravdu zcela zřejmou mohli převáděti vše, co má býti dokázáno. Navažme tedy na to, co bylo pověděno na začátku: hledáme řešení tří nej spornějších otázek o časné monarchii, jíž se obvyklejším jménem říkává císařství. A máme v úmyslu, jak bylo vpředu řečeno, pod označeným principem podnikati zkoumání v dotčeném již pořadí. A tak zní první otázka, zda je časné monarchie nezbytně zapotřebí k tomu, aby světu bylo dobře. To zajisté, nemajíce překážky v nijaké váze rozumového důvodu nebo závazného svědectví, můžeme osvětliti důkazy nejpů-sobivějšími a nejzřejmějšími. Z nich první nechť poskytne závazný výrok filosofův v jeho Politice.14 Tam totiž tvrdí jeho velebný závaz- 13 I. Korint. 1, 3, II. Korint. 1, 2 atd. 14 Aristoteles, Politika I, 5, 1254a28. Dante: 0 jediné vUdě 4 49 ný hlas, že směřuje-li více nějakých věcí k jednotě, musí nutně jedna z nich řaditi nebo ří-diti, ostatní pak býti řáděny nebo řízeny. To doporučuje naší víře nejenom slavné jméno původcovo, nýbrž i logická indukce. Pozorujeme-li totiž člověka jedince, shledáme, že se to s ním tak děje; když totiž všechny j jeho síly směřují k blaženosti, sama rozumová J schopnost je řaditelkou a ředitelkou všech sil ! ostatních; sic by nemohl dojiti k blaženosti. Po- J zujeme-li jednotlivý dům, jehož cílem je připra- í vovati domácí lidi k dobrému životu, nutně { musí míti někoho, kdo by v něm řadil a řídil — ■ říkají mu otec rodiny —, anebo jeho náměstka, ^ podle výroku filosofova:16 „Každý dům je ! spravován od nejstaršího"; a úkolem tohoto, i jak říká Homér,16 jest říditi všechny a zákony * ukládati jiným, pročež se stal příslovečným • zlolajný výrok: „Kéž bys měl v domě někoho [ sobě rovného". Pozorujeme-li jednotlivou ves- \ nici, jejímž cílem je příhodné osobní i věcné ( vypomáhání, musí býti jediný usměrňovatel I ostatních, buďto jim daný od někoho jiného, t anebo osoba zvlášť vynikající mezi nimi sa- [ mými, s níž ostatní souhlasí; jinak se nejenom } nedojde k oné vzájemné soběstačnosti, nýbrž ■ někdy, kdyby jich více chtělo míti čelné po- f ■ " i 15 Aristoteles, Politika I, 2, 1252b2T>. ] 16 Homér, Odysseia IX, 114, citovaný na uv. m. Aristotelově 1252b22. stavení, celé sousedstvo se rozvrátí. Pozorujeme-li pak jednotlivé město, jehož cílem je žiti dobře v dostatku, musí jeden míti vládu, a to nejenom v správné ústavě, nýbrž i v pokřivené;17 kdyby tomu bylo jinak, nejenom se ztrácí cíl měšťanského života, nýbrž i město přestává býti tím, čím bylo. Pozorujeme-li konečně jednotlivé království, které má týž cíl, jako město, jen s větší důvěrou v svou bezpečnost, musí v něm jeden býti králem, aby je řídil a spravoval; jinak nejenom obyvatelé království nedosahují svého cíle, nýbrž i království samo upadá do zániku podle slov Neklamné Pravdy:18 „Každé království samo o sobě rozdělené pustne". Jestliže tedy tak tomu je s těmito a se všemi jednothvými věcmi, z nichž každá směřuje k nějaké jednotě, je pravda to, co jsme výše přijali; dále pak je známo, že celé lidské pokolení směřuje k jednotě, jak bylo dokázáno svrchu: tudíž musí býti jediné něco, jež řadí nebo řídí, a to se má zváti monarchou nebo císařem. A tak je zřejmé, že k tomu, aby světu bylo dobře, jest zapotřebí monarchie čili císařství. 17 Za ně pokládal Dante (podle Aristot. Polit. III, 7, 1279b4) tyranidu, oligarchii a demokracii. 18 Lukáš II, 17. 50 51 6. 7. A jaký je poměr Části k celku, takový je i poměr řádu částečného k řádu celkovému; část se má k celku, jakožto k svému cíli a nej-lepšímu naplnění: tudíž i řád v části má se k řádu v celku jakožto k svému cíli a nejlepší-mu naplnění. Z toho plyne, že dobrota řádu částečného nepřevyšuje dobrotu řádu celkového, nýbrž spíše naopak. Poněvadž se tedy ve věcech shledává dvojí řád, totiž řád částí mezi sebou, a řád částí vzhledem k něčemu jedinému, co není částí — tak jako řád Částí vojska mezi sebou a jejich řád vzhledem k vojevůdci —, jest řád částí vzhledem k jednomu lepší, jakožto cíl řádu druhého: vždyť druhý řád je kvůli prvnímu, a nikoli obráceně. Pročež vyskytuje-li se forma tohoto řádu v částech lidské mnohosti, mnohem spíše se musí shledávati v samé mnohosti čili v úhrnnosti, a to podle předešlého úsudku, poněvadž je lepším řádem čili formou řádu; avšak ve všech částech lidské mnohosti se vskutku vyskytuje, jak je dostatečně zřejmé z toho, co bylo řečeno v předešlé kapitole: tudíž musí se vyskytovati i v samé úhrnnosti. A tak všechny připomenuté části nižší nežli království, i království sama, musí se pořádati směrem k jednomu vládci nebo vládě, to jest k monarchovi nebo monarchii. Dále: Souhrn lidstva jest nějakým celkem v poměru k nějakým částem, a jest zase sám nějakou částí v poměru k nějakému celku: jest totiž nějakým celkem k jednotlivým královstvím a národům, jak bylo výše ukázáno; a jest zase nějakou částí v poměru k celému vesmíru, jak je zřejmé samo o sobě. Jako tedy nižší útvary souhrnu lidstva dobře odpovídají tomuto souhrnu, tak zase on sám musí dobře odpovídat! svému celku; jeho části dobře mu odpovídají podle jediného toliko principu, jak lze snadno vyrozuměti z toho, co jsme dovodili dříve: tudíž i souhrn lidstva sám zase samému vesmíru nebo jeho vládci, jímž jest Bůh, Monarcha vesmíru, prostě a dobře odpovídá toliko podle jediného principu, totiž jediného vládce. Z toho plyne, že monarchie je světu nezbytně zapotřebí, aby mu bylo dobře. 8. A všemu tomu se daří dobře, ba nejlépe, co se řídí podle záměru prvního jednajícího, jímž je Bůh; a to je samo o sobě známo, ledaže by někdo tvrdil, že dobrota Boží nedosahuje vrcholu dokonalosti. Záměrem Božím jest, aby všechno stvoření představovalo do té míry podobnost s Bohem, kolik jeho vlastní přirozené 52 53 založení může pojmouti. Proto bylo řečeno:19 „Učiňme člověka k obrazu našemu a podle podobenství našeho"; slov „k obrazu" by se nemohlo užiti o věcech nižších než člověk, naproti tomu slov „k podobenství" může se užiti o věci kterékoli, poněvadž celý_yesmír není ničím jiným než jakousi stopou Boží f dobroty. Proto se lidskému pokolení daří dobře, ba nejlépe, když se, co může, připodobňuje Bohu. Avšak pokolení lidské se Bohu připodobňuje nejvíce tehdy, když nejvíce je jednotné: vždyť v něm jediném je pravý důvod jednoty; pročež psáno jest:20 „Slyš, Hospodin Bůh tvůj jeden jest". Ale nej jednotnější je lidské pokolení tehdy, když se jako celek sjednotí v jediném; a to může býti jenom tehdy, když v celku podléhá jedinému vládci, jak je zřejmé samo o sobě. Tudíž pokolení lidské, podléhá-li jedinému vládci, připodobňuje se co nejvíce Bohu, a tím žije nejvíce podle Božího záměru, jímž je, aby se mělo dobře, ba nejlépe, jak jsme dokázali na začátku této kapitoly. 9. Rovněž: Dobře a nejlépe se má každý syn, když kráčí v šlépějích svého dokonalého otce, pokud mu jen vlastní přirozené založení dovo- 19 I. Mojž. 1, 26. 20 V.,Mojž. 6, 4. 54 luje. Lidské pokolení je dítětem nebes, jež jsou nejdokonalejší v každém svém díle; „neboť plodí člověka člověk a slunce", podle druhé knihy Fysiky.21 Tudíž nejlépe se má lidské pokolení tehdy, když kráčí, pokud mu to vlastní přirozené založení dovoluje, v šlépějích nebes. A poněvadž celé nebe ve všech svých částech, pohybech a pohybovatelích je řízeno jediným pohybem, totiž prvního pohyblivého, a od jediného pohybovatele, jímž jest Bůh — tak to totiž rozum Jidský filosofováním zcela jasně postihuje —, bylo-h usuzováno správně, má se lidské pokolení tehdy nejlépe, když je řízeno jediným principem jakožto jediným po-hybovatelem, a jediným zákonem jakožto jediným pohybem, v svých pohybovatelích i pohybech. Pročež je zřejmé, že je světu k tomu, aby mu bylo dobře, nezbytně zapotřebí monarchie čili jediné vlády, jíž se říkává císařství. Tento úsudek byl obsažen v povzdechu Boe-thiově:22 0, blažené lidské plémě, když v srdcích vám láska vládne, jíž nebe je ovládáno. 21 Aristoteles, Fysika II, 2, 194bl3. 22 Boěthius, De consolatione philosophiao II, 8. 55 10. A kdekoli může býti spor, tam musí být i soud; jinak by nedokonalost byla beze svého zdokonalovatele: to však je nemožné, neboť Bůh i příroda v nezbytných věcech neselhávají. Mezi každými dvěma vládci, z nichž jeden není poddán druhému, může vzniknouti spor, ať již vinou jich samých, či vinou poddaných; to je zřejmé samo o sobě: tudíž mezi takovými musí býti soud. A poněvadž jeden nemůže roz-suzovati druhého, protože jeden druhému nepodléhá — rovný nad rovným totiž nemá moci —, jest třeba, aby tu byl někdo třetí s vyšší pravomocí, který by dosahem svého práva mohl oběma poroučeti. A takovým buďto bude monarcha nebo nebude. Jestliže ano, je tvrzení prokázáno. Jestliže ne, opět bude míti někoho rovnorodého mimo dosah své pravomoci; potom bude opět zapotřebí jiné osoby třetí; a takto se buď bude postupovat] do nekonečna, což nelze, anebo bude třeba nakonec přijíti k soudci prvnímu a nejvyššímu, jehož rozhodnutím se veškeré spory rozsuzují, ať přímo, Či nepřímo, — a to bude monarcha neboli císař. Jest tedy monarchie světu nezbytně zapotřebí. A v tomto smyslu uvažoval filosof, když říkal:23 „Věci nechtí býti špatně spravovány; 23 Aristoteles, Metafysika XI (XII), 10, 1076a3. (Dolení návěst a závěr je u Aristotela citát zHomérovy Iliady II, 204). mnohost vládců jest však zjev špatný: tudíž vládce budiž jen jeden". 11. Mimo to: Svět je nejlépe řízen, je-li v něm i spravedlnost nejmocnější. Proto Vergilius, chtěje doporučiti onen věk, o němž myslil, že za jeho doby vzniká, zpíval v svých Bukoli-kách:24 Již se vrací i Panna, již vrací se Saturnská vláda. „Panna", neboť tak se jmenovala Spravedlnost, jíž říkali také Astraea; „Saturnská vláda" i označovala dokonalý věk, který nazývali rov- něž „zlatým". Spravedlnost jest nejmocnější jedině pod monarchou: tudíž k nejlepšímu uspořádání světa požaduje se existence monarchie neboli císařství. i Pro zřejmost dolejší návěsti uvědomme si > toto: Spravedlnost, pojímáme-li ji samu o sobě a v její vlastní povaze, jest jakási přímost nebo pravítko, odvrhující od sebe všechno křivé; a tak neuznává nějakého „více" nebo „méně", právě tak jako běloba, pojatá zcela abstraktně. | Jsou totiž některé formy toho druhu, schopné ! skládání, ale přitom pozůstávající z jedno- 24 Vergilius, Bucolica IV, 6. 56 57 duché a neměnné podstaty, jak správně praví Mistr Sesti principií;25 vlastnosti tohoto druhu však přijímají více nebo méně od nositelů, k nimž přistupují, podle toho, zda více nebo méně z opačného je v nositelích přimíšeno. Kde je tedy k spravedlnosti přimíšeno z opačného nejméně, i pokud se týče jejího vlastního stavu, i pokud výkonné činnosti, tam je spravedlnost nejmocnější; a v pravdě tehdy se o ní může říci to, co pověděl filosof:26 „Ani Večernice ani Jitřenka není tak podivuhodná"; jest totiž tehdy podobna Foebě,27 která s opačného místa nebeské klenby vyhlíží bratra z purpuru ranního jasu. Pokud se týče vlastního stavu, má spravedlnost někdy protivu v chtění; neboť není-li vůle prosta vší žádostivosti, i když je při ní spravedlnost, přece není úplně v lesku své čistoty: má totiž nositele, který jí maličko sice, ale přece, odporuje; proto správně jsou odháněni ti, kdož se pokoušejí soudce rozohňo-vati. Pokud však jde o výkonnou činnost, má spravedlnost protivu v moci; neboť když je spravedlnost ctnost se zřením k někomu druhému, kterak bude kdo podle ní jednati, ne-bude-li míti moc, aby každému daJ, co jeho jest? Z toho je zřejmé, že čím je spravedlivý 25 Gilbert de la Porrée (Gilbertus Porretanus), De sex princi-piis 1. 26 Aristoteles, Eth. Nik. V, 3, 1129b28. 27 Bohyně měsíce (řec. Foibé, lat. Phoebe), sestra boha slunce (fec. Foibos, lat. Phoebus). 58 mocnější, tím větší bude dosah spravedlnosti při jejím vykonávání. A tak podle tohoto objasnění usuzujme takto: Spravedlnost je na světě nejmocnější, má-li její nositel nejochotnější vůli a největší moc; takovým je jedině monarcha: tudíž jedině v monarchovi je spravedlnost na světě nejmocnější. Tento prosyllogismus se děje podle druhé figury se zahaleným částečným zápo rem, a jest podoben tomuto: každé B jest A; jenom C jest A: tudíž jenom C jest B. To není nic jiného, nežli: každé B jest A; nic kromě C není A: tudíž nic kromě C není B. A první návěst je zřejmá z předchozího objasnění; druhou dokažme takto, a to především, pokud jde o chtění, potom, pokud jde o moc: Pro objasnění prvního (chtění) všimněme si, že spravedlnosti se nejvíce protiví žádostivost, jak uvádí Aristoteles v páté knize Ethiky Nikomachovy.28 Odstraní-li se žádostivost zcela, nezbývá spravedlnosti nic protivného: odtud filosofův výrok,29 že „co může býti roz- 28 Aristoteles, Eth. Nik. V, 2, 1129a32. 29 Aristoteles, Rhetorika I, 1, 1354a31. 59 hodnuto zákonem, nikterak nemá býti ponecháváno soudci"; a to se musí díti ze strachu před žádostivostí, která snadno pokřivuje mysli lidské. Kde však není čeho si přáti, tam je nemožné, aby byla žádostivost: vždyť po odklizení jejích předmětů nemohou býti vášně. A vskutku monarcha nemá, čeho by si mohl přáti, neboť jeho pravomoc omezuje jedině oceán; toho se nedostává jiným vládcům, jejichž panství hraničí s jinými, na příklad panství krále Kastillského hraničí s panstvím krále Aragónskeho. Z toho plyne, že monarcha může býti mezi lidmi nej čistším nositelem spravedlnosti. — Kromě toho: Jako žádostivost poněkud, byť jen zcela málo, zastiňuje povahovou spravedlnost, tak zase láska anebo správné milování ji zbystruje a osvěcuje. Kdo tedy nejspíše může správně milovati, v tom může míti nejmocnější místo spravedlnost; takovým je monarcha: tudíž za jeho trvání jest spravedlnost nejmocnější nebo jí může býti. Že však pravé milování působí to, co bylo řečeno, lze vyvoditi takto: žádostivost totiž, pohrdnuvši lidskou soběstačností, vyhledává jiné věci; láska však, pohrdnuvši všemi jinými věcmi, vyhledává Boha a člověka, a tím dobro člověkovo. A poněvadž mezi jinými dobry lidskými nejmocnější je žiti v míru, jak o tom byla svrchu řeč, a poněvadž se to uskutečňuje obzvláště a nejmocněji spravedlností, bude láska spravedlnost obzvláště posilovati, a to čím mocnější, tím mocněji. A že v monarchovi nejspíše musí býti správné milování lidí, jest zřejmé takto: všechno milovatelné je tím více milováno, čím je bližší milujícímu; avšak lidé jsou blíže monarchovi nežli jiným vládcům: tudíž od něho nejvíce jsou nebo mají býti milováni. První návěst je zřejmá, uváží-li se povaha trpnosti a činnosti. Druhá vysvítá z toho, že k jiným vládcům se lidé blíží jenom zčásti, kdežto k monarchovi zcela. A dále: K jiným vládcům se blíží prostřednictvím monarchovým a nikoli obráceně; a tak původněji a bezprostředně má monarcha péči o všechny, kdežto jiní vládcové teprve prostřednictvím monarchovým, protože jejich péče je odvozena z oné péče nej vyšší. Kromě toho: Cím všeobecnější je příčina, tím více má v sobě smysl příčiny, protože nižší je příčinou jenom skrze vyšší, jak je zřejmé z knihy O příčinách;30 a čím více je příčina příčinou, tím více miluje účinek, poněvadž taková láska postihuje příčinu samu o sobě. Poněvadž tedy monarcha je mezi smrtelníky nej všeobecnější příčinou toho, aby lidé dobře žili, ježto jiní vládcové působí teprve skrze něho, jak bylo řečeno, vyplývá z toho, že on nejvíce miluje lidské dobro. Ze pak monarcha je nejmocnější k vykonávání spravedlnosti, o tom by mohl pochybovati 30 Pseudoaristoteles, Liber de causis I, 1. 60 61 jen ten, kdo tomu slovu nerozumí.31 Vždyť je-li monarchou, nemůže míti nepřátel. Když tedy byla dostatečně objasněna návěst dolejší i hlavní, jest závěr bezpečný, že totiž k nejlepšímu uspořádání světa je nezbytně zapotřebí monarchie. 12. A pokolení lidskému se daří nejlépe, má-li nejvíce svobody. To bude zřejmé, objasníme-li si princip svobody. Pročež vězme, že prvním principem naší svobody je svoboda rozhodování, kterou sice mnozí mají na jazyku, ale málokteří v rozumu. Vždyť docházejí sice až k tvrzení, že svobodné rozhodování znamená svobodný soud, pocházející od vůle — a mají pravdu, jenomže to, co skrze slova vnášejí, je jim zcela vzdáleno. Právě tak si naši logikové vždy počínají s některými větami, které bývají vkládány jako příklad do výkladů z logiky, na př. věta: trojúhelník má tři (úhly) rovné dvěma pravým. A proto pravím, že souzení je uprostřed mezi vnímáním a vůlí: neboť nejprve je věc vnímána, potom vnímaná je posuzována za dobrou nebo špatnou, a ko nečně posuzující za ní jde nebo se jí vyhýbá. Jestliže tedy souzení vůbec uvádí v pohyb vůli 31 Monarcha (z řec. monarohóa) označuje toho, kdo jediný (mo-nos) vládne (arehei). 62 a od ní není nikterak předstihováno, jest svobodné; pakli je však od vůle jakkoli předstiženo a od ní v pohyb uváděno, nemůže býti svobodné, poněvadž není samostatné, nýbrž je od něčeho jiného jato a taženo. Proto také zvířata nemohou míti svobodného souzení, protože jejich soudy vždycky předstihuje chtivost. Proto také může býti jasné, že rozumové substance, jejichž vůle je neměnná,32 jakož i oddělené duše, dobře odtud odcházející, neztrácejí svobodu rozhodování, pro neměnnost vůle, nýbrž velmi dokonale a mocně ji po-držují. Když jsme toto prohlédli, může býti zase jasné, že ta svoboda nebo ten princip celé naší svobody, je největším darem, jehož se lidské přirozenosti od Boha dostalo:33 vždyť jí jsme zde obšťastňováni jako lidé, jí jsme na onom světě obšťastňováni jako bozi. Je-li tomu tak, kdo by popíral, že se lidskému pokolení vede nejlépe tehdy, když může tohoto principu užiti nejvydatněji? Ale nejvydatněji svobodný je člověk, je-li pod monarchou. Pročež vězme, že to je svobodné, co tu je „kvůli sobě a nikoli kvůli jinému", jak míní filosof v knihách O jsoucnu 32 T. j. andělé. 33 V některých rukopisech Monarchie následují slova: „jak jsem již pověděl v Eáji Komedie". Tento odkaz na Božskou komedii, 5. zpěv Ráje, v. 19 nn.( je pravděpodobně interpolace starého dantisty. 63 o sobě.34 Neboť to, co je k vůii jinému, je nutně závislé na cíli. Lidské pokolení jenom pod vládou monarchovou je samo kvůli sobě a ne kvůli něčemu jinému: neboť jenom tehdy se napravují křivé státní ústavy, totiž demokracie, oligarchie a tyranidy, které nutí lidské pokolení do otroctví, jak je zřejmé každému, kdo jimi všemi v duchu projde; a k vládě přijdou králové, aristokraté, zvaní také optimáty, a národové horující pro svobodu, vždyť poněvadž monarcha, jak bylo již dotčeno, nejvíce miluje lidi, přeje si. aby se všichni lidé stali dobrými; a to nemůže býti v ústavách křivých. Proto praví filosof ve své Politice:35 ,,v křivé ústavě dobrý člověk je špatným občanem, v správné ústavě však dobrý člověk a dobrý občan spadají v jedno". A ústavy tohoto druhu správně usilují o svobodu, totiž aby lidé byli pro sebe. Nejsou totiž měšťané pro konšely ani lid pro krále, nýbrž obráceně, konšelé jsou pro měšťany a král pro lid, protože jako není ustavována ústava podle zákonů, nýbrž naopak zákony podle ústavy, tak se neřídí ti, kdož žijí podle zákona, ohledem na zákonodárce, nýbrž spíše ten ohledem na ně, jak míní také filosof ve výkladech, které se nám od něho o těchto otázkách dochovaly.36 Z toho je také jasné, že 34 Aristoteles, Metafysika I, 2, 982b26. 35 Aristoteles, Politika III, 11, 1282M2. 30 Aristoteles, Politika IV, 1, 1289al3. 64 Sv. Petr odevzdává pallium papeži Lvu III. — Mosaika z Triclinio Leoniano v Laleráně v Rinn: konšel nebo král, jakkoli jsou se zřením k cestě pány jiných, naproti tomu se zřením k cíli jsou služebníky jiných, a obzvláště monarcha, kterého jest beze vší pochybnosti pokládati za služebníka všech. Z toho také může již vysvítati, že při zákonodárné činnosti je monarchie závislá na cíli jí vytčeném. Tudíž lidské pokolení, žije-li pod monarchou, má se nejlépe; odtud vyplývá, že k tomu, aby světu bylo dobře, jest monarchie nezbytně zapotřebí. 13. Dále: Ten, kdo může býti nejlépe způsobilý k vládě, může i jiné nejlépe uzpůsobiti. Neboť při veškeré činnosti snaží se činitel, ať již jedná z nutnosti přírody či dobrovolně, především o to, aby rozvinul své vlastní podobenství. Odtud se stává, že každý činitel jako takový pociťuje potěšení; poněvadž totiž vše, co jest, touží po svém bytí, a při činnosti se bytí činitelovo jaksi rozrůstá,, je nutným jejím následkem potěšení, neboť potěšení je vždycky spjato s předmětem t