Eliot, Thomas Stearns: What Dante Means to Me ( 1950) in: T.S.E., O básnících a básnictví, M. Hilský. Odeon, Praha 1991. Vyspělost ducha totiž předpokládá dějiny a historické vědomí. Historické vědomí se může plně rozvinout jen tehdy, když máme v patrnosti nejen vlastní dějiny, ale také dějiny jiného národa: je toho zapotřebí, abychom mohli vidět své vlastní místo v dějinách. Musíme znát dějiny alespoň jednoho dalšího vyspělého národa, zároveň takového národa, jehož kultura je nám natolik blízká, že může vstupovat do naší a ovlivňovat ji. (...) V tomto vědomí historie se projevuje vyspělost Vergiliova ducha a vyspělost Vergiliovy doby. Jestli totiž vůbec existuje klasické dílo psané moderním evropským jazykem, pak je to Božská komedie. Dantova úspornost a přímočarost jazyka – ty jeho šípy neomylně zasahující střed terče – pro mne v mládí znamenaly důležitý korektiv extravagantního stylu alžbětinských, jakubovských a karolinských autorů, které jsem měl v oblibě. První dantovská lekce tedy zní: velcí mistři jazyka by měli být jeho velkými služebníky. Druhá dantovská lekce – a to je lekce, kterou nemůže dát žádný jiný básník v žádném jiném jazyce, který znám – spočívá v rozsahu emocionálního rejstříku. Snad bychom obrazně mohli hovořil o spektru nebo škále... Božská komedie vyjadřuje všechny emoce, od zoufalství zkaženosti až k vizi blaženosti, které je člověk schopen zakusit. Proto Božská komedie neustále básníkům připomíná jejich povinnost hledat slova pro nevyjádřitelné, zachycovat i ty emoce, které lidé sotva pociťují, protože pro ně nemají slova. Zároveň jim připomíná, že pustíme-li se za hranice obyčejného vědomí, budeme se moci vrátit a podat svým spoluobčanům zprávu o našem hledání jenom tehdy, když po celou dobu neztratíme ze zřetele skutečnosti, které oni už poznali. Tyto dvě věci Dante dokázal a je třeba je chápat ve vzájemné souvislosti, protože jsou neoddělitelné. Poslání básníka učinit nesrozumitelné srozumitelným předpokládá obrovské zdroje jazyka. Tím, že básník rozvíjí jazyk, obohacuje významy slov a ukazuje, co slova mohou dokázat, umožňuje jiným lidem daleko větší rejstřík emocí a vnímání, protože jim dává řeč, v níž lze více vyjádřit. To, co Dante udělal pro rozvoj svého vlastního jazyka – a našeho také, neboť jsme to slovo převzali a poangličtili – lze vyjádřit slovesem trasumanar. Dante je ze všech básníků našeho kontinentu básníkem nejevropštějším. Je nejméně provinciální - avšak tento výrok musíme okamžitě zaštítit prohlášením, že je zároveň velice lokální. Hegel, G. W. F.: Estetika I., II. Přeložil Jan Patočka. Odeon, Praha 1966. I, 302 V tomto smyslu má Dante v Božské komedii mnoho alegorického. Tak například theologie se u něho objevuje splynulá s obrazem jeho milenky Beatrice. Avšak toto zosobnění – a to je na něm krásné – kolísá mezi alegorií ve vlastním smyslu a mezi oslavením milované dívky z jeho mládí. I, 403 Láska. Druhý cit, který hraje přední úlohu v tom, co znázorňuje romantické umění, je láska. a) Pojem lásky Dantův vzestup vyšel od lásky k Beatrici, která se mu pak zduchovnila v náboženskou lásku a zároveň s tím se jeho statečnost a smělost povznesla v takovou energii nábožensky uměleckého názoru, která mu dala sílu učinit se světovým soudcem nad lidmi a rozdělit je mezi peklo, očistec a ráj, což by si jinak netroufal učinit. II, 266 Nejvšeobecněji lze říci, že situace, která obsahuje konflikt nejpřiměřenější pro epos, je válka. (...) V oboru náboženských eposů stojí proti naší tezi především Dantova Božská komedie. Ale i zde je odvozena základní kolize od onoho původního odpadlictví ďáblova od Boha, jenž vede v rámci lidské skutečnosti stálou vnější i vnitřní válku mezi jednáním bojujícím proti Bohu, a jednáním bohulibým, a zvěčňuje se v prokletí, očistě a blaženosti v pekle, očistci a ráji. II, 291 - vnitřně nejryzejší a nejbohatší dílo a vlastní umělecký epos křesťansky katolického středověku, největší látka a největší báseň je v tomto oboru Dantova Božská komedie. Sice ani toto přísně, ba skoro systematicky pravidelné dílo nemůžeme nazvat epopejí v obyčejném smyslu slova, neboť k tomu zde chybí individuálně uzavřené jednání, které se pohybuje na široké základně celku; přesto však právě tento epos vyznačuje se nejpevnějším učleněním a uzavřeností. Místo zvláštní události je jeho předmětem věčné jednání, absolutní nejvyšší účel, láska boží ve svém nepomíjejícím dějství a svých neproměnitelných kruzích: peklo, očistec, ráj jsou jeho dějiště; živý svět lidského jednání a utrpení, individuálních činů a osudů noří do tohoto neměnného jsoucna. Zde mizí všechny jednotlivé a zvláštní lidské zájmy a účely před absolutní velikostí nejvyššího účelu a cíle všech věcí; přitom však i ta nejpomíjivější a nejprchavější součást živoucího světa stojí před námi v úplné epické podobě, zakotvena objektivně ve svém nejhlubším nitru, souzena ve své hodnotě a nehodnosti nejvyšším pojmem, kterým je Bůh. Neboť individua jsou zde navždy zkaměnělá v kovové sochy, zobrazena tak, jak byla ve svém konání a utrpení, ve svých úmyslech a svých výkonech. Tímto způsobem objímá báseň totalitu nejobjektivnějšího života... str. 292 Černý Václav: Dantovský medailón. In: V. Č., Studie ze starší světové literatury. Mladá fronta, Praha 1969, s. 32 n. Jenomže shrnuje-li svou dobu a svou kulturu klíčovou závěrovou kategorií Lásky (k člověku, k Bohu, pravdě), Dante jménem tohoto imperativu také soudí: (...) Božská komedie je netoliko epopejí lásky, je to také Soud. Soud nesmírně vášnivý a nelítostný. Je jím veskrze. (...) Tedy Dante Komedie, zákonodárce lásky k člověku na jedné straně, vykonavatel spravedlnosti na druhé. Milenec člověka a Mstitel jeho i odměnitel v jednom. str. 38 Láska k člověku u Danta není totiž primárním a naivním výlevem jinošského srdce, jakým byl původní a ryze vitální tvar její, láska k pozemské Beatrici; je kategorií kulturní, filosofickou, theologickou, mravní, je příkazem Boha, s jehož vůlí se středověký křesťan Dante bezpodmínečně ztotožnil, je pramenem života, podmínkou i účinkem kultury, je prostě zákonem. str. 38-39 Nuže, Dante a nikdo jiný nás nejlíp a nejjasněji poučí, co znamená být v kultuře „nesmrtelný“: znamená prostě být v ní nepřetržitě, stále, věčně přítomný jako její vzor, pokud kultura potrvá a nezahyne vlastní zradou na sobě. str. 41 Preisner, Rio : Kultura bez konce. Atlantis, Brno 1996. Bylo mnohokrát řečeno, že struktura jeho obrovité básně připomíná architekturu gotické katedrály a výstavby theologické Summy Tomáše Aquinského Od „anonymních“ katedrál i od Summy theologické se ji však podstatně odlišuje Dantovo úsilí postavit do samého středu dění osobnost básníka samého. Ba dokonce i v samém Pekle narážíme na vynikající osobnosti líčené s neskrývanou sympathií, na duše podivuhodně živé, až příliš živé, takže budí soucit a provokují skoro pochybnosti o spravedlnosti nebes. (...) K paradoxu spiritualismu patří, že skutečný obraz pekla promítá spíše do světa, v němž spatřuje pouhý aglomerát nepodstatných předmětů, nudných faktů, bezcenný materiál (od Luthera až po německý idealismus a marxismus bude tento svět ztotožňován s peklem), zatímco vše cenné, tvárné, žádoucí spatřuje v říši ducha, již lze nejlépe definovat jako absolutní absenci světa. Dantovo Peklo se dá chápat jako zvláštní transformace světa viděného očima křesťana, světa, který není proto zcela bezpodstatný, nýbrž naopak překypuje chaotickým, nezkrotným životem (...) Ačkoliv tedy Dantovo Peklo je theologicky neobhajitelné, vydává zároveň svědectví o tom, co Auerbach nazval „kreaturálním realismem“, o básníkově nespirituální, křesťanské lásce k stvoření. Tím jsme dospěli, myslím, k nejvlastnějšímu mystériu Dantovy básně: ke kreaturální lásce. (...) Teprve tato kreaturální láska přehodnocuje Dantův spiritualistický egocentrismus, ono zhoubné spění za césaropapistickým Já (je se staví po bok césarského Krista) a sklání osobnost básníkovu před mystériem Beatrice. Ona – a nikoli poutník Dante – tvoří neviditelnou osu i viditelný vrchol Božské komedie. I na nejvyšším vrcholu svého oslavení zůstává Beatrice paradoxně prostou, plnokrevnou florentskou dívkou. str. 79-80 Velikost Dantovy velepísně lásky není založena v pouhé proměně érotu v caritas (ač už i to by zajisté stačilo!), nýbrž tuto proměnu samu ještě integruje, řekl bych, prakřesťanským vnořením obou forem lásky do samého středu hmotného srdce člověka. ... Milenci Dantovi šlo do poslední chvíle, i ještě i za ni, do prostoru věčnosti, o stvořenou realitu Beatrice, nikoli o její symbol, ideu, alegorický pojem. Šalda, František Xaver: Básnická osobnost Dantova. Borový, Praha 1921. Světový názor Dantův bývá karakterisován jako scholastický a týmž terminem bývá vystihován i ráz a způsob jeho myšlení, ale ne zcela správně a přesně. Dante prošel ovšem scholastikou a předem thomismem a přijal od nich vědecké vyškolení a vyzbrojení a myšlenkovou gymnastiku, ale vlivu Tomáše Aquinského drží rovnováhu živly novoplatónské, mysticismus tzv. Dionysia Areopagity, františkánská mystika Bonaventury, nová francouzská zbožnost Bernarda z Clairvaux, a v rozhodnou chvíli, na sklonku života i tvorby Dantovy, v státovědě a nauce o statcích o hodnotách zvítězí Augustin: z něho má Dante svůj pojem řádu, jak jest básnicky ztělesněn v „Paradiso“. Jsou dantisté, kteří vyciťují v Danta již první překonání scholastiky a první zabočení v jiné, humanisticko-renesanční dráhy myšlenkové, a nejsou úplně v neprávu. 15 ...Dantova scholastika nebyla jen jakou takou naukou nebo soustavou vědní, již si vnějškově přisvojil, nýbrž zážitkem, který kladně i záporně podmiňoval jeho tvorbu básnickou...Kladně působila na Danta scholastická metoda vědní, všecko z jednoho principu odvozující, tím, že se vyvinul v básnického architekta té vzácné čistoty a ryzosti, která jest možna jen na podkladě jednotícího uzavřeného názoru světového. ...Božská komedie získala tak té jedinečné iluse skutečnostné, když básník nic neponechává ve stavu domyslu a dohadu, nýbrž všecko vynáší z šera na světlo rozumového předzvědu, když dává na př. Statiovi rozvinouti celou theorii stínů, ombre, a jejich ustrojení i způsobu života posmrtného nebo ďáblem určiti na vteřinu přesně, kdy byl rozbořen most, vedoucí v osmém kruhu Pekla přes pátou bolgi do šesté. Pak tento rozbořený most není již ledajaký most; má pro nás větší reálnost, než by měl jinak, víme-li, že byl zbořen následkem zemětřesení po smrti Kristově na Golgotě; má svůj životopis, stává se jaksi živou osobou, přestal býti věcí nebo dokonce divadelní rekvisitou, již jinak mohl velmi snadno zůstati. 16 Ano i pro poslední soulad mezi vůlí a intelektem, v němž vidím tajemství genia Dantova, pro tu skutečnost, že vůle nešla dále než kam padal světelný kruh intelektu, nebyla asi filosofická disciplinovanost Dantova, jak ji získal studiem scholastiky, lhostejná.. 17 Ale jest právě rozdíl mezi okem a okem; něco jiného jest oko poučené intelektem a věděním a něco jiného oko nepoučené jimi. V tom, čemu říkám zrak básnický a zírání básnické, chci míti právě jako složku, byť překonanou a podružnou, i vědění a poučení theoretické: neboť mně zaručuje jeho kázeň i sklon objektivační. 17 Nyní, kdy jeho pudy jsou umlčeny, kdy ztich ruch vitae activae a nad duší jeho se rozklenula bezdná podzimní noc vitae contemplativae s jejími věčnými hodnotami, připodobnil se básník oné Rachel, o níž pěje Lea v jeho posledním snu na vrcholu Hory očistcové, k oné Rachel, která sedí pokojně u nohou božích a zírá přímo na pravdu: přestalo být nyní jeho úkolem ovrare, pracovati, a stalo se jím vedere, viděti a zírati. Nejen svět, ale i rozum – odstoupil od něho ve velikém tichu, které padlo na jeho duši, vidí každý jev životný v jeho osudotvorvné zvláštnosti a zákonnosti a váží jej tímto pohledem v jeho posledním, konečné ceně a hodnotě pro společenství a obecnost. 20-21. ...vesmír byl Dantovi ne něco mrtvého, nýbrž společnost oživená řádem, vychovaná v dokonalou civilitas. Tento řád připodobňuje právě vesmín Bohu: Věci tyto i ostatní – praví básník hned v I. zpěvu Ráje – pojí řád vespolek; a ten je forma, je připodobňuje vesmír Bohu. – E questo e forma, che l’universo a Dia fa simigliante. 28 Jan Zahradníček (1950) Nad Dantovým Peklem Který to kruh a jaký původ vzlyků to nedovídáme se od Vergila když procházíme městem Pekelníků Ani nám neřeknou, čím jednou byla ta duše, co se s hadem hnusně spájí v obludu, již dlaň boží nestvořila Závratně po mostech, jež přetínají Pekelné žleby s kalným vřením na dně provází víra každého, kdo má ji A ani soucit k zrůdnostem, jež snadně omámí srdce, víru nepřekoná je jasnozřivá, vidí dál a nad ně Neotřesena čte si ze zákona že spravedlnost milosrdenství je milosrdenství spravedlnost koná Toť cesta naše, cesta poezie než slepí dospějeme v jasný stan té, jež v blaženosti z vidění jen žije v patření tváří v tvář - kde čeká Dante.