Guido Guinizelli  (Bologna kolem 1230 - Monselice 1276)


Al cor gentil ripara sempre Amore


V šlechetném srdci Láska je a byla

vždy doma jako loubí lesa pták;

příroda však tu Lásku nestvořila

dříve než srdce, ani naopak!

Vždyť světlo také bylo

zároveň s jasným sluncem nebesklonu

a předtím nezářilo;

a v šlechetnosti láska přebývá

právě tak po zákonu

jak teplo v ohni, který jasně plá.


Šlechetné srdce Láska prostupuje

jak vzácná síla vzácný drahokam;

ale ta moc naň z hvězdy sestupuje,

až když se sluncem zušlechtí on sám.

Až když se za pomoci

slunce už zbavil špíny, jež v něm byla,

nadá ho hvězda mocí;

a tak i srdci, které příroda

zjemnila, zušlechtila,

jako tak hvězda paní lásku dá!


V šlechetném srdci láska dlí a dýše,

právě tak jako plamen na svíci,

a nebyla by jinde ve své pýše

než tam, kde hoří jasná zářící.

Vždyť přece ke špatnosti

se Láska má jak žhoucí oheň k vodě,

ve které mrazí kosti:

v šlechetném srdci láska nalézá

svůj stánek v stejné shodě

jako magnet v sloji železa.


Ač slunce pálí do bláta z vší síly,

bláto dál čpí a slunce dál se skví;

kdo říká rád: „Jsem rodem ušlechtilý,“

je jak to bláto v záři šlechtictví.

Proto ať nevěříte,

že ušlechtilost spočívá snad v rodu,

nikoli v srdci, v citech:

kdo neuměl své srdce zušlechtit,

ten připomíná vodu,

jíž pouze projde z nebe hvězdný svit.


Bůh Stvořitel se jeví bez ustání

andělům jasněji než slunce nám;

vnímají jasnozřivě jeho přání

a hýbou nebesy, jak chce On sám.

A jako Boží přání

vzápětí vede vždycky k naplnění,

tak také krásná paní -

sotva ji spatříš v jejím jasu stát -

člověka rázem změní

a on ji musí vždycky poslouchat.


Paní, až jednou vzlétnu z této země,

řekne mi Bůh: „Co jsi to učinil?

Prošel jsi nebem, došel jsi až ke mně

a se mnou srovnávals tu, již jsi ctil!

Taková chvála sluší

jedině mně a Paní Rajské Říše,

jež drtí svůdce duší!“

Já řeknu však: „Vždyť měla vzhled i šat

anděla ze Tvé výše -

a proto nebyl hřích ji uctívat!“



Guido Cavalcanti  (1247- 1300)


Vy, jež jste do mne vnikla očima

a vytrhla mou mysl z usebrání,

pohleďte, jak mě Láska počíná

ukrutně ničit v úzkostech a štkaní.


A buší věru do mne ze všech sil

tak tvrdě, že mě smysly opouštějí;

a tak jí ze mne zbyde za pár chvil

jen vzhled a hlas, v němž vždy se slzy chvějí.


Ten nápor lásky, jenž mě rozdrtil,

má svoje zřídlo v krásném vašem oku:

zaťal mi střelu do levého boku.


A trefil najednou tak přesně cíl,

že se má duše probudila prudce,

když uviděla umírat mé srdce.



Dante Alighieri  (1265 - 1321)


Lásku má ve svých očích moje paní,

a proto krášlí všechno, nač se dívá;

kamkoli vkročí, každý hledí na ní

a její pozdrav srdce rozechvívá -


leč tak, že člověk celý bledý vzdychá

a kloní pro své nedostatky hlavu,

protože před ní prchá hněv i pýcha:

pomozte, paní, vzdát jí čest i slávu.


Jen samou slast, jen pokoru vždy cítí

v srdci ten, kdo ji slyší hovořiti -

a šťastný, kdo ji první spatřit směl.


Leč jaká je, když k rtům jí úsměv sletí,

to nelze říci ani domysleti,

takový div svět dosud neviděl.

____

Sr. Nymfy jsme zde, však hvězdy v nebes luhu.

Než Beatrice sešla mezi lidi,

jí určeny jsme byly za posluhu.

Před její oči, jak tě vedem, vyjdi!

(Očistec,XXXI, 106n.)