Guido Guinizelli (Bologna kolem 1230 - Monselice 1276) Al cor gentil ripara sempre Amore V šlechetném srdci Láska je a byla vždy doma jako loubí lesa pták; příroda však tu Lásku nestvořila dříve než srdce, ani naopak! Vždyť světlo také bylo zároveň s jasným sluncem nebesklonu a předtím nezářilo; a v šlechetnosti láska přebývá právě tak po zákonu jak teplo v ohni, který jasně plá. Šlechetné srdce Láska prostupuje jak vzácná síla vzácný drahokam; ale ta moc naň z hvězdy sestupuje, až když se sluncem zušlechtí on sám. Až když se za pomoci slunce už zbavil špíny, jež v něm byla, nadá ho hvězda mocí; a tak i srdci, které příroda zjemnila, zušlechtila, jako tak hvězda paní lásku dá! V šlechetném srdci láska dlí a dýše, právě tak jako plamen na svíci, a nebyla by jinde ve své pýše než tam, kde hoří jasná zářící. Vždyť přece ke špatnosti se Láska má jak žhoucí oheň k vodě, ve které mrazí kosti: v šlechetném srdci láska nalézá svůj stánek v stejné shodě jako magnet v sloji železa. Ač slunce pálí do bláta z vší síly, bláto dál čpí a slunce dál se skví; kdo říká rád: „Jsem rodem ušlechtilý,“ je jak to bláto v záři šlechtictví. Proto ať nevěříte, že ušlechtilost spočívá snad v rodu, nikoli v srdci, v citech: kdo neuměl své srdce zušlechtit, ten připomíná vodu, jíž pouze projde z nebe hvězdný svit. Bůh Stvořitel se jeví bez ustání andělům jasněji než slunce nám; vnímají jasnozřivě jeho přání a hýbou nebesy, jak chce On sám. A jako Boží přání vzápětí vede vždycky k naplnění, tak také krásná paní - sotva ji spatříš v jejím jasu stát - člověka rázem změní a on ji musí vždycky poslouchat. Paní, až jednou vzlétnu z této země, řekne mi Bůh: „Co jsi to učinil? Prošel jsi nebem, došel jsi až ke mně a se mnou srovnávals tu, již jsi ctil! Taková chvála sluší jedině mně a Paní Rajské Říše, jež drtí svůdce duší!“ Já řeknu však: „Vždyť měla vzhled i šat anděla ze Tvé výše - a proto nebyl hřích ji uctívat!“ Guido Cavalcanti (1247- 1300) Vy, jež jste do mne vnikla očima a vytrhla mou mysl z usebrání, pohleďte, jak mě Láska počíná ukrutně ničit v úzkostech a štkaní. A buší věru do mne ze všech sil tak tvrdě, že mě smysly opouštějí; a tak jí ze mne zbyde za pár chvil jen vzhled a hlas, v němž vždy se slzy chvějí. Ten nápor lásky, jenž mě rozdrtil, má svoje zřídlo v krásném vašem oku: zaťal mi střelu do levého boku. A trefil najednou tak přesně cíl, že se má duše probudila prudce, když uviděla umírat mé srdce. Dante Alighieri (1265 - 1321) Lásku má ve svých očích moje paní, a proto krášlí všechno, nač se dívá; kamkoli vkročí, každý hledí na ní a její pozdrav srdce rozechvívá - leč tak, že člověk celý bledý vzdychá a kloní pro své nedostatky hlavu, protože před ní prchá hněv i pýcha: pomozte, paní, vzdát jí čest i slávu. Jen samou slast, jen pokoru vždy cítí v srdci ten, kdo ji slyší hovořiti - a šťastný, kdo ji první spatřit směl. Leč jaká je, když k rtům jí úsměv sletí, to nelze říci ani domysleti, takový div svět dosud neviděl. ____ Sr. Nymfy jsme zde, však hvězdy v nebes luhu. Než Beatrice sešla mezi lidi, jí určeny jsme byly za posluhu. Před její oči, jak tě vedem, vyjdi! (Očistec,XXXI, 106n.)