Hegel, G. W. F.: Estetika I., II. Přeložil Jan Patočka. Odeon, Praha 1966. N ejvšeobecněji lze říci, že situace, která obsahuje konflikt nejpřiměřenější pro epos, je válka. (...) V oboru náboženských eposů stojí proti naší tezi především Dantova Božská komedie. Ale i zde je odvozena základní kolize od onoho původního odpadlictví ďáblova od Boha, jenž vede v rámci lidské skutečnosti stálou vnější i vnitřní válku mezi jednáním bojujícím proti Bohu, a jednáním bohulibým, a zvěčňuje se v prokletí, očistě a blaženosti v pekle, očistci a ráji. II, 266 V nitřně nejryzejší a nejbohatší dílo a vlastní umělecký epos křesťansky katolického středověku, největší látka a největší báseň je v tomto oboru Dantova Božská komedie. Sice ani toto přísně, ba skoro systematicky pravidelné dílo nemůžeme nazvat epopejí v obyčejném smyslu slova, neboť k tomu zde chybí individuálně uzavřené jednání, které se pohybuje na široké základně celku; přesto však právě tento epos vyznačuje se nejpevnějším učleněním a uzavřeností. Místo zvláštní události je jeho předmětem věčné jednání, absolutní nejvyšší účel, láska boží ve svém nepomíjejícím dějství a svých neproměnitelných kruzích: peklo, očistec, ráj jsou jeho dějiště; živý svět lidského jednání a utrpení, individuálních činů a osudů noří do tohoto neměnného jsoucna. Zde mizí všechny jednotlivé a zvláštní lidské zájmy a účely před absolutní velikostí nejvyššího účelu a cíle všech věcí; přitom však i ta nejpomíjivější a nejprchavější součást živoucího světa stojí před námi v úplné epické podobě, zakotvena objektivně ve svém nejhlubším nitru, souzena ve své hodnotě a nehodnosti nejvyšším pojmem, kterým je Bůh. Neboť individua jsou zde navždy zkaměnělá v kovové sochy, zobrazena tak, jak byla ve svém konání a utrpení, ve svých úmyslech a svých výkonech. Tímto způsobem objímá báseň totalitu nejobjektivnějšího života... str. 292 Eliot, Thomas Stearns: What Dante Means to Me ( 1950) in: T.S.E., O básnících a básnictví, M. Hilský. Odeon, Praha 1991. V yspělost ducha totiž předpokládá dějiny a historické vědomí. Historické vědomí se může plně rozvinout jen tehdy, když máme v patrnosti nejen vlastní dějiny, ale také dějiny jiného národa: je toho zapotřebí, abychom mohli vidět své vlastní místo v dějinách. Musíme znát dějiny alespoň jednoho dalšího vyspělého národa, zároveň takového národa, jehož kultura je nám natolik blízká, že může vstupovat do naší a ovlivňovat ji. (...) V tomto vědomí historie se projevuje vyspělost Vergiliova ducha a vyspělost Vergiliovy doby. Jestli totiž vůbec existuje klasické dílo psané moderním evropským jazykem, pak je to Božská komedie. D antova úspornost a přímočarost jazyka – ty jeho šípy neomylně zasahující střed terče – pro mne v mládí znamenaly důležitý korektiv extravagantního stylu alžbětinských, jakubovských a karolinských autorů, které jsem měl v oblibě. První dantovská lekce tedy zní: velcí mistři jazyka by měli být jeho velkými služebníky. Druhá dantovská lekce – a to je lekce, kterou nemůže dát žádný jiný básník v žádném jiném jazyce, který znám – spočívá v rozsahu emocionálního rejstříku. Snad bychom obrazně mohli hovořil o spektru nebo škále... Božská komedie vyjadřuje všechny emoce, od zoufalství zkaženosti až k vizi blaženosti, které je člověk schopen zakusit. Proto Božská komedie neustále básníkům připomíná jejich povinnost hledat slova pro nevyjádřitelné, zachycovat i ty emoce, které lidé sotva pociťují, protože pro ně nemají slova. Zároveň jim připomíná, že pustíme-li se za hranice obyčejného vědomí, budeme se moci vrátit a podat svým spoluobčanům zprávu o našem hledání jenom tehdy, když po celou dobu neztratíme ze zřetele skutečnosti, které oni už poznali. T yto dvě věci Dante dokázal a je třeba je chápat ve vzájemné souvislosti, protože jsou neoddělitelné. Poslání básníka učinit nesrozumitelné srozumitelným předpokládá obrovské zdroje jazyka. Tím, že básník rozvíjí jazyk, obohacuje významy slov a ukazuje, co slova mohou dokázat, umožňuje jiným lidem daleko větší rejstřík emocí a vnímání, protože jim dává řeč, v níž lze více vyjádřit. To, co Dante udělal pro rozvoj svého vlastního jazyka – a našeho také, neboť jsme to slovo převzali a poangličtili – lze vyjádřit slovesem trasumanar. D ante je ze všech básníků našeho kontinentu básníkem nejevropštějším. Je nejméně provinciální - avšak tento výrok musíme okamžitě zaštítit prohlášením, že je zároveň velice lokální. Šalda, František Xaver: Básnická osobnost Dantova. Borový, Praha 1921. S větový názor Dantův bývá karakterisován jako scholastický a týmž terminem bývá vystihován i ráz a způsob jeho myšlení, ale ne zcela správně a přesně. Dante prošel ovšem scholastikou a předem thomismem a přijal od nich vědecké vyškolení a vyzbrojení a myšlenkovou gymnastiku, ale vlivu Tomáše Aquinského drží rovnováhu živly novoplatónské, mysticismus tzv. Dionysia Areopagity, františkánská mystika Bonaventury, nová francouzská zbožnost Bernarda z Clairvaux, a v rozhodnou chvíli, na sklonku života i tvorby Dantovy, v státovědě a nauce o statcích o hodnotách zvítězí Augustin: z něho má Dante svůj pojem řádu, jak jest básnicky ztělesněn v „Paradiso“. Jsou dantisté, kteří vyciťují v Danta již první překonání scholastiky a první zabočení v jiné, humanisticko-renesanční dráhy myšlenkové, a nejsou úplně v neprávu. 15 ...Dantova scholastika nebyla jen jakou takou naukou nebo soustavou vědní, již si vnějškově přisvojil, nýbrž zážitkem, který kladně i záporně podmiňoval jeho tvorbu básnickou...Kladně působila na Danta scholastická metoda vědní, všecko z jednoho principu odvozující, tím, že se vyvinul v básnického architekta té vzácné čistoty a ryzosti, která jest možna jen na podkladě jednotícího uzavřeného názoru světového. ...Božská komedie získala tak té jedinečné iluse skutečnostné, když básník nic neponechává ve stavu domyslu a dohadu, nýbrž všecko vynáší z šera na světlo rozumového předzvědu, když dává na př. Statiovi rozvinouti celou theorii stínů, ombre, a jejich ustrojení i způsobu života posmrtného nebo ďáblem určiti na vteřinu přesně, kdy byl rozbořen most, vedoucí v osmém kruhu Pekla přes pátou bolgi do šesté. Pak tento rozbořený most není již ledajaký most; má pro nás větší reálnost, než by měl jinak, víme-li, že byl zbořen následkem zemětřesení po smrti Kristově na Golgotě; má svůj životopis, stává se jaksi živou osobou, přestal býti věcí nebo dokonce divadelní rekvisitou, již jinak mohl velmi snadno zůstati. 16 V esmír byl Dantovi ne něco mrtvého, nýbrž společnost oživená řádem, vychovaná v dokonalou civilitas. Tento řád připodobňuje právě vesmín Bohu: Věci tyto i ostatní – praví básník hned v I. zpěvu Ráje – pojí řád vespolek; a ten je forma, je připodobňuje vesmír Bohu. – E questo e forma, che l’universo a Dio fa simigliante. 28 Černý Václav: Dantovský medailón. In: V. Č., Studie ze starší světové literatury. Mladá fronta, Praha 1969, s. 32 n. J enomže shrnuje-li svou dobu a svou kulturu klíčovou závěrovou kategorií Lásky (k člověku, k Bohu, pravdě), Dante jménem tohoto imperativu také soudí: (...) Božská komedie je netoliko epopejí lásky, je to také Soud. Soud nesmírně vášnivý a nelítostný. Je jím veskrze. (...) Tedy Dante Komedie, zákonodárce lásky k člověku na jedné straně, vykonavatel spravedlnosti na druhé. Milenec člověka a Mstitel jeho i odměnitel v jednom. str. 38 Láska k člověku u Danta není totiž primárním a naivním výlevem jinošského srdce, jakým byl původní a ryze vitální tvar její, láska k pozemské Beatrici; je kategorií kulturní, filosofickou, theologickou, mravní, je příkazem Boha, s jehož vůlí se středověký křesťan Dante bezpodmínečně ztotožnil, je pramenem života, podmínkou i účinkem kultury, je prostě zákonem. str. 38-39 Nuže, Dante a nikdo jiný nás nejlíp a nejjasněji poučí, co znamená být v kultuře „nesmrtelný“: znamená prostě být v ní nepřetržitě, stále, věčně přítomný jako její vzor, pokud kultura potrvá a nezahyne vlastní zradou na sobě. str. 41 Preisner, Rio : Kultura bez konce. Atlantis, Brno 1996. V elikost Dantovy velepísně lásky není založena v pouhé proměně érotu v caritas (ač už i to by zajisté stačilo!), nýbrž tuto proměnu samu ještě integruje, řekl bych, prakřesťanským vnořením obou forem lásky do samého středu hmotného srdce člověka. ... Milenci Dantovi šlo do poslední chvíle, i ještě i za ni, do prostoru věčnosti, o stvořenou realitu Beatrice, nikoli o její symbol, ideu, alegorický pojem. Jan Zahradníček (1950) Nad Dantovým Peklem Který to kruh a jaký původ vzlyků to nedovídáme se od Vergila když procházíme městem Pekelníků Ani nám neřeknou, čím jednou byla ta duše, co se s hadem hnusně spájí v obludu, již dlaň boží nestvořila Závratně po mostech, jež přetínají Pekelné žleby s kalným vřením na dně provází víra každého, kdo má ji A ani soucit k zrůdnostem, jež snadně omámí srdce, víru nepřekoná je jasnozřivá, vidí dál a nad ně Neotřesena čte si ze zákona že spravedlnost milosrdenství je milosrdenství spravedlnost koná Toť cesta naše, cesta poezie než slepí dospějeme v jasný stan té, jež v blaženosti z vidění jen žije v patření tváří v tvář - kde čeká Dante.