s t u d i es t u d i e
bohemica litteraria
21 / 2018 / 1
studie
>> 31 >
Alegorie a odkazy k apoštolu Petrovi
v Shakespearově Romeovi a Julii
Petr Osolsobě
Abstract
Allegory and Allusions to St. Peter in Romeo and Juliet
The recusant culture in the time of the queen Elizabeth (1558–1603) developed a lot of rhetorical
devices, figures, tropes and allegories to convey hidden religious and political meanings. Apostle
Peter, whose authority had been lessened by reformers, epitomized the institution of papacy
and the Roman Church for the Catholics as is clearly understandable from the poem Saint Peter’s
Complaint by Robert Southwell or from the motet Tu es Petrus by William Byrd. In The Tragedy of
Romeo and Juliet Shakespeare creatively adapted motifs taken from his sources (Brooke, Painter)
but added to them a remarkable number of allusions, canonical terms, and references to St. Peter
the apostle, to the Ecclesia Romana and to Rome as well as to the liturgy of Maundy Thursday and
Good Friday, thereby underlining a sacrificial value of Juliet’s suffering in figura Christi for the sanctity
of her marriage. This article supports the thesis that Shakespeare made use of the Bible and
scholastic philosophy for his dramatic purpose, and deliberately imbued the secular subject-matter
with a religious vocabulary and imagery.
Keywords
Shakespeare, religion, Romeo and Juliet, drama, allegory, Bible, literary history, English recusant
history.
Klíčová slova
Shakespeare, náboženství, Romeo a Julie, drama, alegorie, bible, literární historie, dějiny anglické
literatury.
https://doi.org/10.5817/BL2018-1-5
Petr Osolsobě
Alegorie a odkazy k apoštolu Petrovi v Shakespearově Romeovi a Julii
bohemica litteraria
21 / 2018 / 1
studie
> 32 >>
Dedicatio
Profesor Milan Suchomel, náš vzácný jubilant, mi nedávno kladl na srdce:
„tak už o tom náboženství v Shakespearových hrách něco napište, ať si to můžu
přečíst“. Přicházím Vám pogratulovat, pane profesore! A prosím o Vaše shovívavé
přijetí jednoho z přezrálých plodů letitých úvah, neboť skoro vše, co bude
následovat, přišlo mi jakýmsi vnuknutím jednoho večera na jaře 2006, kdy jsem
psal text do programu bratislavské Astorky o hře v režii J. A. Pitínského. Je to
jen malá tesera v mozaice poznání Shakespearova díla, z něhož budu analyzovat
opomíjený detail: nadbytečné odkazy k apoštolu Petrovi v tragédii o Romeovi
a Julii.
Proemio
Pokusíme se ukázat, jak dramatik záměrně obohacoval dramatický děj biblickými
odkazy a náboženskými reáliemi, které vytvářejí rovinu alegorického smyslu,
a činíval to i tam, kde to předloha nevyžadovala. Tento rys religiózní obraznosti
dnes skoro nevnímáme a současné české překlady se s ním míjí, převážně
z neznalosti, jednak i proto, že současná mluvená čeština, k níž překladatelé tak
úporně lnou ve snaze „přiblížit Shakespera současnému diváku“, je lexikálně
zesvětštělá a výrazy jako „pokání“, „rozhřešení“, „ctnost“, „milost“ nebo „zatracení“
se v proudu moderní řeči jeví jako cizorodé archaismy. Shakespearův jazyk
se totiž ubíral právě opačnou cestou; na prahu měšťanského a merkantilního
novověku hledí zachránit leccos z  jazyka scholastické učenosti, kanonického
práva a mešní liturgie a toto lexikum, spíše nežli archaismy slova latinského původu
a náboženského významu, zachovat a naturalizovat ve vyšší mluvené angličtině.
Například latinismy „confession“ (zpověď), „prostration“ (ponížení se),
„repent“ (úkon kajícnosti), „opposition“ (zde: nesouhlas s vůlí rodičů), „remission“
(prominutí), „fact“ (čin, namísto deed) nebyly sice angličtině konce 16. století
neznámé, ale fakt, že jsou koncentrovány jen do dvou vět Juliiny rozmluvy
v prvním kvartovém vydání1
vypovídá o básníkových jazykových sklonech až
až. Taková básnická mluva musela znít uchu řemeslníků postávajících pod prk-
1)	 Překlady výrazů a pasáží z Romea a Julie jsou autora článku, není-li uvedeno jinak (J. V. Sládek). Srov. pasáž z RJ
v Q1 (4.2.13 passim): „Mother: See here she commeth from Confession. – Juliet: Where I have learned to repent the
sin / Of froward wilfull opposition / Gainst you and your behests, and am enjoind / By holy Laurence to fall prostrate
here / And crave remission of so faul a fact.“
Petr Osolsobě
Alegorie a odkazy k apoštolu Petrovi v Shakespearově Romeovi a Julii
bohemica litteraria
21 / 2018 / 1
studie
>> 33 >
ny Glóbu poněkud cizorodě, exoticky a rovněž i uměle, jako jazyk psaný, ale
Shakespeare se jako šlechtitel jazyka nevzdal; navázal na zájem publika slyšet
hru (listen the play) jako dílo mluvené, střídal jazykové roviny a styly, a tím obelstil
sklon ke zjednodušování i k empirickému zvěcnění a zesvětštění jazyka.
Přes svou vytříbenost zůstává srozumitelný a nikdy nesetrvává ve vulgárnosti
víc, než to vyžaduje charakterizace.
Náboženský podtext nelze však hledat jen v jazyce a lexiku,2
ale především
v signifikantních detailech a v myšlenkové stavbě promluv i celé hry. Závěry,
které nám vyplynou, mohou mít význam nejen pro překlad literárního díla,
ale i pro celkový interpretační přístup jdoucí ruku v ruce s výkladem politických
a náboženských dějin. Předesílám, že žádné z uvedených „míst“ není samo
o sobě důkazem o Shakespearově náboženském přesvědčení; spíše spolu tvoří
to, čemu J. H. Newman říkal illative sense, nepřímý kumulativní důkaz, v němž
každý další doklad exponenciálně umocňuje pravděpodobnost závěru, že Shakespeare
žil a tvořil podle „staré víry“ a „zemřel jako papeženec“.3
Elaboratio
Pozornost zaměřená na detail byla a je běžnou technikou politizujícího divadla
podléhajícího cenzuře. Alžbětinské publikum bylo politicky rozdělené
a znejištěné v základních náboženských a mravních otázkách, a proto i zvláště
vnímavé. Divadlo suplovalo veřejnou rozpravu o kontroverzních oblastech,
k nimž patřily oddělení Anglie od Říma (schisma) a papežství, legitimita Alžběty
Tudorovny po její papežské exkomunikaci (1570), svrchovanost světského panovníka
ve věcech duchovních a věčných (supremacy in spiritual and eternal), Alžbětino
nástupnictví (tabuizované téma), náboženská praxe ve vztahu k slavení
svátků, odpouštění hříchů, existence očistce a účinnost modlitby za zesnulé, zaopatření
nemocných, platnost křtu, kult svatých a jejich přímluva a samozřejmě
papežství. Pro anglické dějiny má zvláštní význam rozvod Jindřicha VIII., tudíž
i otázka, zda manželství je svátost a zda je nerozlučitelné. Vzhledem ke zrušení
tradičních poutí, které byly pevnou součástí života měst i venkova, zůstávala
2)	 Shakespearovo lexikum je příznakové například tam, kde cituje různé překlady Písma. Vedle rozšířené Bishop’s
Bible a Geneva Bible používal i katolický překlad Nového zákona, tkz. doaysko-remešský, do Anglie přivážený jezuity
po r. 1582.
3)	„He dyed a papist“ – zápis anglikánského arciděkana Richarda Davise (c. 1660) tvoří spolu s výrokem puritána
Johna Speeda (1611) „papist and his poet“ pozoruhodné svědectví o tom, jak se Shakespeare jevil protestanským
duchovním a kronikářům.
Petr Osolsobě
Alegorie a odkazy k apoštolu Petrovi v Shakespearově Romeovi a Julii
bohemica litteraria
21 / 2018 / 1
studie
> 34 >>
palčivá otázka, zda penitenciální poutě k hrobům apoštolů, ba i do Svaté země
mají vůbec smysl a zda budou někdy obnoveny. A dále jedna z ústředních náboženských
otázek časů reformace: je Kristus v eucharistii skutečně přítomný? Je
zajímavé, že Shakespeare se porůznu všech těchto otázek dotýká, a to i tehdy,
když si toho zvolená předloha nežádá, např. právě v Romeovi a Julii. Ve hře tak
vzniká celá významová vrstva signifikantních detailů, často odkazů k místům,
kalendáři, svátkům, liturgii, svátostem, obcování svatých, církevní architektuře
nebo relikviím.
Richard Simpson, historik a objevitel problému Shakespearova náboženství,
proslovil roku 1875 přednášku O večerní mši svaté v Romeovi a Julii.4
Juliina
prosba otci Lorenzovi vyjádřená ve  verších: „Are you at leisure, holy father,
now, / or shall I come to you on evening mass?“ (4.1.38–9). „Měl byste, svatý
otče, nyní volnou chvíli, anebo mám za vámi přijít na večerní mši?“ – byla
dlouho považována za zjevný doklad, že Shakespeare už nebyl obeznámen s liturgickou
praxí staré víry, neboť by jinak věděl, že mše bývaly slouženy vždy jen
ráno a v dopoledních hodinách. Simpson však pečlivým rozborem archivních
dokumentů dokázal, že večerní mše byly na různých místech, zvláště v Itálii,
slouženy navzdory zákazům, a to i přísným nařízením papeže Pia V. (1566–72),
i nadále. Zákazy, hrozící až exkomunikací, byly ostatně prosazovány velmi laxně
a obcházeny především tam, kde tradice večerních mší dlouho existovala. Jedním
z takových míst byla, vedle Benátek a Vercelli, i katedrála ve Veroně a mše se
v ní sloužily večer až do novověku. Odkud mohl mít Shakespeare znalost takových
lokálních detailů? Sám jsem dříve upozornil na jiný, dosti podobný doklad.
Ve hře Zkrocení zlé ženy (4.4) připomíná Padovu jako místo kultu sv. Lukáše. To
je znalost naprosto neběžná. Vybrat si kvůli lokálnímu koloritu i v Itálii vzácné
patrocinium Saint Luke’s church jen tak náhodou hrozilo Shakespearovi blamáží
u vzdělaného a zcestovalého dvorského publika. A přece i zde byla jeho znalost
náboženských reálií bezpečná.5
Jiný detail připomíná Simpson v samomluvě bratra Lorenza, který si při ranním
sběru bylin připomíná: „Musím tento náš košík naplnit / bejlím i květinami
vzácných šťáv.“ – „I must up-fill this ousier cage of ours, / With baleful weeds,
4)	 SIMPSON, Richard: „On Evening Mass in Romeo and Juliet, IV,1,38“. The New Shakespeare’s Society Transactions.
London: Trübner & Co. 1875, s. 148–52.
5)	 Srov. OSOLSOBĚ, Petr: „How Could Shakespeare Know There Was a St. Luke in Padua?“ Dnes jsou ostatky sv. Lukáše
přeneseny do kostela sv. Justiny v Padově, zatímco evangelistova lebka je uložena v pokladu svatovítské katedrály
v Praze. Antropologická zkoumání ze začátku 90. let 20. století potvrdila souvislost částí ostatků i pravděpodobnou
dataci do 1. století po Kristu.
Petr Osolsobě
Alegorie a odkazy k apoštolu Petrovi v Shakespearově Romeovi a Julii
bohemica litteraria
21 / 2018 / 1
studie
>> 35 >
and precious-juiced flowers“ (RJ, 2.3.7–8). Possesivum ours v pozici rýmového
slova tu nestojí jen kvůli rýmu. Františkánská řehole i obyčej ukládaly, že bratří
zasvěcení paní Chudobě se vzdávali soukromého majetku, pročež měli důsledně
používat zájmeno „náš“ namísto „můj“. K čemu tak přesná charakterizace?
Odkud znal Shakespeare tento detail, když františkáni byli podobně jako i jiné
řehole zrušeny už Jindřichem VIII. a pro alžbětince to byla dávná minulost?6
A proč nám autor líčí řeholníky a řeholnice – v rozporu s dramatickou tendencí
své doby – tak láskyplně a sympaticky a Itálii jako zemi vzdělanou a laskavou,
a ne jako kazateli i dramatiky líčenou zemi úkladů, jedu, dýky a „děvky babylónské“?
Proč postavy, a nejen v této hře, hovoří o řeholnících a kněžích kladně
a oslovují je přídomkem holy – svatý(á)? Například Romeo říká v Lorenzovi
(3.3): „[...] a ty máš srdce, ty, který jsi kněz / a zpovědník a hříchů odpustitel /
a osvědčený přítel můj“ (how hast thou the heart / Being a divine, a ghostly confessor,
/ A sin-absolver, and my friend profess’d).
Třebaže Painterova novela o Romeovi a Julii (1566) skýtala na rozdíl od starší
Brookovy rozvleklé epické básně (1562) sympatický portrét vzdělaného mnicha,
nikde výslovně a nedvojznačně nepřípomíná moc kněze odpouštět hříchy tak
jako Romeovo zvláštní „sin-absolver“ (jež navíc uchovává latinský termín absolutio).
Chůva o Lorenzovi hovoří jako o „svatém mnichu“ (holy friar), Julie jako
o „svatém otci“ a „duchovním otci“ (holy father, ghostly father), princ Eskalus jej
veřejně označuje za svatého muže – (holy man). Proč vůbec, celkem dvacetkrát
čteme v RJ přívlastek holy pro zdůraznění sakrálnosti míst, postav, obřadů: svatý
stánek, svatí poutníci, svatý polibek, svaté manželství, svatý obřad, svatý úkon, svatá
slova, svatá Církev, svatý bratr, svatý otec, svatý františkánský řád? „Svatý“ – holy
– nebylo právě slovo, které měl puritánský cenzor (Lord Cobham a jeho úředníci)
v oblibě, ostatně dosud platil Alžbětin Královský výnos z roku 1559, jímž se
„úředníkům ukládá a je odpovědnými činí, že nedopustí, aby nebylo hráno nic,
v čem se pojednává či mluví o náboženství neb o správě věcí veřejných“.7
Avšak
Shakespeare měl alibi před cenzorem, případně i pro cenzora, kdyby hru schválil;
mohl by opáčit (a cenzor zase svým nadřízeným), že to je jen pravý obraz oné
obskurantní a pověrečné italské bigotérie. Část publika, možná jen menší část,
to však chápala zcela jinak. Cítila hlubokou nostalgii po náboženských formách
6)	 Shakespearovým oddávajícím knězem v Temple Graphton byl John Frith, františkán z rozpuštěného řádu bratří
minoritů živící se léčbou sokolů a oficiálně vedený jako osoba „v náboženství nespolehlivá“ (unsound in religion). Byl
snad Frith inspirací pro Lorenza z Romea a Julie? Srov. Milward,1973, s. 37–8.
7)	 Přeložený text celého výnosu in Alžbětinské divadlo I. Shakespearovi předchůdci. Bejblík, A., Hornát, J., Lukeš M., eds.
Praha: Odeon 1978, s. 18.
Petr Osolsobě
Alegorie a odkazy k apoštolu Petrovi v Shakespearově Romeovi a Julii
bohemica litteraria
21 / 2018 / 1
studie
> 36 >>
minulosti, které ty různé „anglické reformace“8
trvající už tři generace nenávratně
odnesly pryč. V Romeovi a Julii je těchto forem zmíněna celá řada: poutě
k ostatkům apoštolů, invokace svatých a prosba o jejich přímluvu, sv. zpověď,
svátostné manželství, svátost oltářní, chvála žebravých řádů, litanické modlitby
(orisons), sochy světců, používání kadidla a ornátů nebo detaily pohřebního ritu.
Jen málo z toho najdeme v Tragické historii Romeuse a Julie Arthura Brooka,
a i to jen povšechně. Mnoho detailů Shakespeare do hry záměrně vnesl a jiné
zase příznačně změnil, například, že Julie si má podle Brookova i Painterova
zpracování příběhu vzít Parise ve středu 10. září.9
Děj hry přenesel do druhé
poloviny měsíce července, neboť, jak se dovídáme z rozhovoru paní Kapuletové
s Chůvou, Julii bude „za dva týdny a pár dní čtrnáct let“ a že to bude právě
na Lammas-tide,10
svátek úrody slavený 1. srpna. Témuž datu (1. 8.) liturgicky
odpovídal svátek sv. Petra v okovech, a to mnozí v Shakespearově publiku jistě
věděli. Neboť SanPietroinVincoli nebylo jen známé poutní zastavení na římském
Viminalu s vězeňskými řetězy apoštola na hlavním oltáři, ale byl mu zasvěcen
i kostel na nádvoří londýnského Toweru, St. Peter in Chains, přímo před nímž,
anebo vedle něj na Tower Hillu, se odehrávaly popravy „velezrádců“, a v němž
pak končila inhumací těla odsouzenců (včetně mučedníků pro víru Thomase
Mora, Johna Fishera, Philipa Howarda aj.). Londýnský Tower je s Římem asociován
osobou svého legendárního zakladatele Julia Caesara (jak se významně
připomíná v Richardu III. i v apokryfní hře o Thomasu Morovi11
) a jméno Julia
Caesara zase nese jak hrdinka hry Julie, tak i měsíc, do nějž Shakespeare její děj
záměrně zasadil – July. Tím jsme ovšem jen naznačili celou síť asociací a významových
korespondencí, které geograficky, historicky, liturgicky a literárně spojovaly
Londýn s Římem a sv. Petra s Towerem. Museli bychom rovněž připomenout,
že Brutus z rodu Juliů byl podle tradice i kronik (Holinshed aj.) považován
za zakladatele Británie, že Juliové legendárně pocházejí z Aeneáše a Afrodíty
a že Londýn se dříve nazýval Troia Nova, Nová Trója. Je tu ovšem i další alegorická
rovina: Sv. Petr v okovech byl současníkům hry alegorickým obrazem církve
8)	 Anglická reformace není jedinou historickou událostí, ale vleklým procesem neustálých změn trvajícím bezmála
století. Srov. HAIGH, Christopher, English Reformations. Oxford: Clarendon Press 1993.
9)	 BULLOUGH, Geoffrey, op. cit., s. 339, v. 2070–2: „On Wensday next... the solemn day of marriage is, the tenth day
of September“.
10)	 RJ, 1.3.16 a 23. Je pozoruhodné, že J. V. Sládek (1899) si jako jediný z překladatelů povšiml této koincidence;
Lammas-tide překládá „na svatého Petra“ a Lammas-Eve „noc před svatým Petrem“. In W. S. Tragédie I., přel. J. V.
Sládek. Praha: SNKLU 1962, s. 327.
11)	OSOLSOBĚ, Petr: „Sir Thomas More: Less Collaborative, More Shakespearean.“ In Pavel Drábek, Klára Kolinská
and Matthew Nicholls, eds. Shakespeare and His Collaborators over the Centuries. Newcastle upon Tyne : Cambridge
Scholars Press, 2008, s. 67–75
Petr Osolsobě
Alegorie a odkazy k apoštolu Petrovi v Shakespearově Romeovi a Julii
bohemica litteraria
21 / 2018 / 1
studie
>> 37 >
Kristovy, jehož byl Petr náměstkem na zemi a každý další papež Petrovým nástupcem;
církve žijící v pronásledování a čekající na své vysvobození. Petrínská
alegorie byla umělecky zavedená a – části publika – srozumitelná, jak je patrné
z děl Shakespearových současníků Roberta Southwella nebo Williama Byrda.
Primát apoštola Petra jako hlavy apoštolů a prvního v řadě papežů byl v Shakespearově
Anglii, stejně jako na mnoha jiných místech Evropy předmětem intenzivní
náboženské kontroverze. V sázce byla jednota křesťanů a smysl papežství.
Má světský panovník právo přisvojit si duchovní autoritu papežství a prohlásit
se „hlavou ve věcech světských i duchovních“, jak to učinil Jindřich VIII. a jeho
nelegitimní dcera Alžběta? Anebo se Petrův primát může právem opírat o slova,
která mu adresuje Ježíš u Cesareje Filipovy: Ty jsi Petr, skála, a na té skále postavím
svou církev a brány pekelné před ní neobstojí […] Tobě dám klíče od nebeského
království […] atd., jak věřili a věří Angličané „staré víry“, římští katolíci.
Když ve svém římském cestopise líčí Topcliffův placený špeh, udavač a pozdější
dramatikAnthonyMunday,kterýúspěšněinfiltrovaldo exilovýchseminářů,kostel
sv. Petra ve Vatikánu,nezapomeneokomentovatnápisTyjsiPetr,skála,a na téskále
postavím svou Církev (Mt 16:18) v duchu reformace tak, že „onou skálou myslel
pán Ježíš sebe, a ne Petra“.12
Naopak, jedna z Mundayho obětí, jezuita a básník
Edmund Campion (1540–81)13
, napsal z Prahy 3. 7. 1577 svému příteli, bývalému
oxfordskému spolužáku a exilovému překladateli bible Gregorymu Martinovi, při
vzpomínce na Řím: „Co vůbec stojí pevně vprostřed všech těchto bídných změn, co
vlastně? Ostatky svatých a Stolec Rybářův. – Pomni, ó moudrosti!“14
Campionův
obdivovatel a Alžbětin dvorní skladatel, katolík William Byrd, napsal na biblická
Kristova slova šestihlasý motet Tu es Petrus (1607), který měl přirozeně třaskavý
politický podtext. Byrd byl tvz. rekusant, to znamená, že odmítal docházet
na anglikánské bohoslužby a raději platil za tyto absence vysoké pokuty, které
jeho souvěrce často přivedly do vězení pro dlužníky.
Spor o apoštola Petra se promítal nejen do dramat a básní, ale hlavně do dobových
pamfletů, kázání, politických proklamací a vládních ediktů; starověrcům
symbolizoval Petr římskou církev, její jednotu a poslání – ut unum sint; v reformačním
pohledu naopak byl tímto symbolem sv. Pavel, apoštol pohanů, jehož
katedrála v centru Londýna ožívala zevnitř hlasy kazatelů a proklamacemi
12)	 MUNDAY, Anthony: The English Romayne life, 1582. London: John Lane The Bodley Head, 1925.
13)	OSOLSOBĚ, Petr: „Přítomnost Edmunda Campiona v Shakespearových hrách“. In KONTEXTY, 6 / 2014. Brno:
Centrum demokracia a kultury 2016, s. 52–61.
14)	 Cit. podle Simpsonova životopisu E. Campiona, 1867, s. 89 (1907, s. 125): „But what men have stood firm in these
miserable changes, – what things? The relics of the Saints, and the chair of the Fisherman. O prudence!“
Petr Osolsobě
Alegorie a odkazy k apoštolu Petrovi v Shakespearově Romeovi a Julii
bohemica litteraria
21 / 2018 / 1
studie
> 38 >>
státních výnosů, zvenčí pak hlasy knihkupců. Domnívám se, že Shakespeare byl
symbolickou a urbanistickou opozicí apoštolů Petra a Pavla zaujat hned po svém
příchodu do  Londýna, v  časech své rané tvorby (1591–1595), kdy pracoval
na RJ a na Richardu III., hře o chladnokrevném tyranovi, který se v řeči vytrvale
zapřísahává „při svatém Pavlu“ (6× ve stejnojmenném historickém dramatu).
K těmto náboženským a literárním souvislostem musíme zmínit postavu, v níž
se obě oblasti, náboženství a literatura, dokonale spojily: jezuitského misionáře
a básníka Roberta Southwella (1561–1595), jenž skončil stejně jako Campion
„pověšen, zaživa vyvržen a rozčtvrcen“ na tyburnském popravišti právě v roce
uvedení Romea a Julie. Oba se nepochybně znali, byli vzdálení bratranci a v Londýně
byli v  kontaktu přes týž okruh katolických patronů, hraběte Arundela
a Southhamptona. Shakespeare, jak prokázali mnozí badatelé (Devlin, Klause),
Southwella básnicky imitoval, a i kdyby 21. února 1595 zrovna nestál a nepříhlížel
na Tyburnu Southwellově popravě, básníkova hlava nabodena na kopí pak
čněla ještě celé měsíce z ochozu londýnské mostecké věže jako varování těm,
kdo se s parlamentem a královnou dosud nesrovnali ve víře. Shakespeare pod ní
musel každodenně procházet cestou přes Temži do Southwarku a jeho divadel.
Southwell představuje výjimečný zjev „bridelovského“, antithetického baroka
na anglické půdě, a to především jako autor Nářku svatého Petra (Saint Peter’s
Complaint), alegorického cyklu básní, které se odvíjejí od nářku apoštola, jenž si
při zpěvu kohouta uvědomil, že zapřel Pána, a při odchodu z veleknězova dvora
„hořce zaplakal“ (Lk. 22, 62–64). Figura sv. Petra tu opět představuje Řím,
papežství a Ecclesiam Romanam, a proto v Southwellově podání je Petrův nářek
i nářkem nad zkázou Anglie odloučené od Církve. Své básně psané v towerském
žaláři věnoval „milému příbuznému W. S.“ a v předmluvě mu předeslal varování
před „zneužíváním talentu“, jehož se dopouštějí básníci, kteří „ze zamilovaných
bláznivin a výmyslů dělají běžný námět svých nízkých snah a tím natolik diskreditují
samo básnění, že se Básník, Milenec a Lhář stávají pro mnohé slovy
téhož významu“.15
Důtklivě vybízí čtenáře, snad právě nositele iniciál W. S., aby
své básnictví zasvětil té poezii, jíž oplývají Písma v ústech proroků a apoštolů.
Odtud hypotéza, zda se Shakespeare nepokusil vložit do Romea a Julie určité
náboženské prohloubení snad i jako odpověď na Southwellovu výzvu a závěť
toho, kdo sám odešel na smrt ve stopách apoštola Petra (a vlastně i Edmunda
Campiona) jako napraveného apoštola, který oplakal svá dřívější zapření Krista.
Podle dobových svědectví byl Southwell tři roky před svou smrtí trýzněn samot-
15)	 SOUTHWELL, Robert: Saint Peter’s Complaint. Imprinted by John Wolfe, London 1595. Překlad P. O.
Petr Osolsobě
Alegorie a odkazy k apoštolu Petrovi v Shakespearově Romeovi a Julii
bohemica litteraria
21 / 2018 / 1
studie
>> 39 >
ným Topcliffem v gatehouské věznici, a to zvláštním mučením „v okovech“ (the
manacles). Zvláštní.
V předlohách narazil Shakespeare na postavu Petra, který je v Brookově podání
sluhou v domě Kapuletově, kdežto v Painterově novele jako „Piero“ je věrným
sluhou Romeovým. Pod tímto jménem se objevuje v prvním kvartovém vydání
Shakespearovy hry (1597) jako ten, kdo s Romeem otevírá hrobku Kapuletů
a nakonec svědčí spolu s otcem františkánem před vévodou Eskalem o smrti
hlavních protagonistů. V pozdějších úpravách Shakespeare Petrovo jméno nahradil
Balthasarem, ale zachoval je v postavě sluhy, s jehož doprovodem jde chůva
sjednat Juliin sňatek. Jméno sluhy vybízelo k alegorizování: Chůva jej nechává
stát u brány Kapuletova domu příkazem: „Petře, stůj u brány“ (Peter, stay at
the gate!, 2.5.20). Básnické etymologie a denotace vlastních jmen byly alžbětincům
lingvistickou vášní. Běžnému čtenáři renesanční novely bylo zřejmé, že
jména nápadníků Romea a Parise odkazují k řevnivosti evropských metropolí,
zvláště když v Painterovi četl, že sňatek s Parisem měl proběhnout mimo Veronu,
ve „franckém městci“ – Villafranco. Podobně Petr před bránou Kapuletovou
mohl sugerovat klíčníka Páně před vchodem do kostela (Cappellet = etym. kaple,
chrám). Shakespeare samozřejmě běžně užíval obraz Petra – Klíčníka; srovnejme
Othellovo: „Vy, paní, jež úřad opačný svatého Petra zastáváte / a střežíte bránu
pekel!“ (You, mistress, / That have the office opposite to Saint Peter / And keep
the gate of hell!, 4.2.95) anebo v Mnoho povyku pro nic Beatricino: „[...] a tak jdu
za svatým Petrem do nebe“ ([...] and away to Saint Peter for the heavens, 2.1.39).
V analyzované hře Kapulet po poradě s Parisem stanoví Juliim sňatek na čtvrtek
v kostele sv. Petra. Ve scéně (3.4) tento údaj zopakuje celkem pětkrát. V následující
scéně to Julii oznámí matka a setká se s dceřiným emfatickým záporem
a přísahou: „při svatém Petru i při jeho chrámu (Církvi) / neučiní mne svou
štastnou paní“ (3.5.116), neboť je již tajně provdána. Petrovo zasvěcení kostela
i čtvrteční den se tak znovu dvakrát připomenou. O dvacet veršů dále si bere
slovo Kapulet a svůj rozkaz doprovodí výhrůžkou: „Buď příští čtvrtek s Parisem
do chrámu svatého Petra půjdeš, anebo tě tam na houžvi dovleku!“ (...I will drag
thee on a hurdle!)16
Tak se údaj o místu a dnu svatby, světci i kostele opakuje
celkem čtrnáctkrát.
16)	„Hurdle“ bylo slovo velmi konkrétní a obávané; byly to alžbětincům dobré známé proutěné sáně, na nichž byl
po zemi vlečen přivázaný zločinec z vězení na místo exekuce, nejčastěji z Toweru nebo z New Gate na Tyburnskou
šibenici. Takto byl vláčen před čtrnácti lety Campion, v roce pravděpodobného uvedení Romea a Julie i Southwell.
Petr Osolsobě
Alegorie a odkazy k apoštolu Petrovi v Shakespearově Romeovi a Julii
bohemica litteraria
21 / 2018 / 1
studie
> 40 >>
Pokud vím, nikdo se dosud nepokusil o  hlubší vysvětlení tohoto záměrně
zdůrazněného detailu. Geograficky je Verona místem kultu dvou Petrů, již tu
mají svůj kostel, Petra apoštola a Petra Veronského. Pro Shakespeara bylo nepochybně
důležitější významové spojení s římským apoštolem. Má se snad Julie
křivopřísežně dopustit druhého sňatku s Parisem a ještě v kostele zasvěceném
apoštolu Petrovi, k uctění jehož ostatků poutníci-romeové putují do Říma?
Označení toho, kdo putuje k ostatkům svatých apoštolů do Věčného města,
jako romea bylo rozšířené a tuto tradici zaznamenal už na konci třináctého století
Dante Alighieri v závěru Nového života („romei in quanto vanno a Roma“,
Vita nuova XL,7). Sémantiku hrdinova jména Shakespeare nejdříve připomene
Juliiným oslovením Romea „Good Pilgrim“, a pak dokonale orchestruje v rámci
„poutnického sonetu“, který tvoří repliky prvního rozhovoru Romea a Julie při
jejich setkání na plese. Celý sonet by stál za zvláštní rozbor, neboť je lexikálně
i sémanticky naplněn připomínkami tradičních devocionálních forem: Julie
je v něm Romeem představena coby svatostánek (holy shrine) a světice (saint)
i sama její socha, k níž se obracejí v modlitbách ruce poutníků (pilgrims, palmers)
s prosbou o vyslyšení a očištění hříchů (1.5.90–106). Dramaticky zásadní je až
dějství druhé a v něm tajná svatba obou milenců ve scéně, kterou oddávající
kněz otevírá slovy: „Tak ať se usmívají nebesa na svatý obřad ten“ (holy act),
a pak ukončuje přípravy zdůrazněním, že svatá církev oba vjedno vtělí (holy
church incorporate two in one, RJ 2.4.1–2; 35). Básník záměrně zdůrazňuje svátostný
a mystický charakter manželství, a tím i jeho nerozlučitelnost. Proudy
evropské reformace jednomyslně odmítaly počítat manželství mezi svátosti, což
mělo pro Anglii fatální politické následky.
Vraťme se k  přesunutí druhého, vynuceného sňatku ze středy na  čtvrtek
a k významu „Petrova chrámu“.
Liturgicky je čtvrtek dnem ustavení oltářní svátosti chleba a vína, kterou Romeo
i Julie přijali při svém tajném sňatku, a dnem osamělé agónie v Getsemanech.
Julie se nechce, a ani nesmí podvolit vůli rodičů vzít si jimi vybraného ženicha.
Kapulet vzpurnou Julii zapřísahá „při Božím chlebě!“ (God’s bread!) Nejdříve
se Julie zříká matka, když jí popřeje, aby „se blázen oženil s jejím hrobem“.
Pak zuřící Kapulet: „Bůh mi dopřál jen toto jedno dítě, avšak teď vidím, že i to
je příliš!“ (3.5.165-6) Nakonec se Julie sama odvrací od chůvy, jež jí, bezpochyby
z lásky, avšak pohoršlivě nabádá k druhému sňatku, čímž ukazuje, že „nemá
na zřeteli věci Boží, ale věci lidské“ (Mt 16:22). Julie chůvu kárá podobnými
Petr Osolsobě
Alegorie a odkazy k apoštolu Petrovi v Shakespearově Romeovi a Julii
bohemica litteraria
21 / 2018 / 1
studie
>> 41 >
slovy, jimiž Kristus vyplísnil Petra: Julie: „Ó dávné prokletí! Ó nejprolhanější
ďáble!“ (3.5.235). Na to se Julie odebere k Lorenzovi „vyzpovídat se a požádat
o rozhřešení“. Mimochodem, současné české překlady prozrazují hrubou nevědomost,
když Juliina slova omylem vztahují na bytost chůvinu: „Vykopávka
z pekla! Bába proradná!“ (Hilský), kdežto jsou míněna (podobně jako Kristova
slova Petrovi) o Satanu jakožto duchu, který vzdoruje Božímu plánu a jehož Petr
i Chůva mají per imitationem, nikoli per naturam, čili jsou mu podobni v konkrétním
úkonu, ne svou přirozeností. Apostrofa „dávné prokletí!“ (ancient damnation)
se nevztahuje na chůvinu fyzickou starobu, nýbrž na pád prvních lidí v ráji
svodem ďáblovým. Starší překlady v tom nikdy nechybují: „Starý vrahu!“ (Doucha),
„Ó staré zatracení! Hnusný ďáble!“ (Čejka), „Ó staré zatracení, ďáble zlý!“
(Sládek) – Avšak moderní: „Ty ježibabo! Ženská zkažená!“ (Josek).17
I další okolnosti jsou alegoricky víceznačné. Lorenzo dává svůj destilát s tím,
že „se probudí jako z příjemného spánku“. A pak, že k ránu přijde „ženich“ (bridegroom)
a „zvedne ji z jejího lože, na němž ležela mrtvá (4.1.107–8). Verše „[...]
when the bridegroom in the morning comes / To rouse thee from thy bed, that
are thou dead“ nesou alegorický význam, třebaže Lorenzo je takto nemíní. Ženich
pozvedající dívku-nevěstu ze smrti k životu je alegorií Krista Vykupitele.
Než Julie požije lektvar, posílá pryč chůvu, aby se mohla ve své komůrce á Getsemany,
celou noc modlit, neboť „mám zapotřebí mnoha proseb“, aby přiměla
nebesa, „aby se usmála na můj stav“. Neironické použití výrazu orisons, místo
obvyklého prayers, znamená jednoznačně katolický způsob modlitby (litanie
apod.), který reformátoři obviňovali z  neužitečné mnohomluvnosti pohanů,
citujíce přitom Mt 6:7. Julie věří, že její ženich ji přijde z hrobky „vykoupit“ (to
redeem).
Nastal čtvrtek. Ráno Kapulet budí dům (4.4.3): „Kohout podruhé zakokrhal.
Už zvonili. Je třetí hodina.“ Podle církevních hodin je to tercie od ranního rozbřesku.
Má-li prostředek působit čtyřicet dva hodin, probudí se Julie po půlnoci
v noci na sobotu.
Další odkazy k Zelenému čtvrtku následují: „Dříve než kohout dvakrát zakokrhá,
třikrát mne zapřeš“ (Mk 14:72). Kapulet nabádá ke spěchu a chce, aby
zavolali „Petra“, který „ukáže, kde jsou susší polena na oheň“, avšak druhý služebník
odpovídá, že „má hlavu, která najde polena“ a „není třeba kvůli tomu
volat Petra“. (Narážka, že apoštol Petr se hřál u ohně před svým zapřením? – Mk
17)	 Sr. DRÁBEK, Pavel a kol., projekt KAPRADÍ – knihovna překladů raného anglického dramatu.
Petr Osolsobě
Alegorie a odkazy k apoštolu Petrovi v Shakespearově Romeovi a Julii
bohemica litteraria
21 / 2018 / 1
studie
> 42 >>
14:66, Lk 22:56). Kapulet vyplísní pomalého sluhu, který má donést suché dříví:
„Při mši svaté“ (sic!: Zelený čtvrtek = den ustavení mše svaté), „dobře řečeno,
veselý zkurvysynu, cha! Seš dubová palice, na mou věru, tento den!“ (Mass,
and well said; a merry whoreson, ha! Thou shalt be logger–head. Good faith, ’tis day,
4.5.18–20). Ze spojení trámů (logs) a hlavy (head) se v kontextu Velkého pátku
nutká představa ukřižování. Zároveň jde o vulgární slovní vtip: blockhead = dubová
palice. Kapuletovo zvolání: „Ženich už přišel!“ se týká Parise, ovšem Shakespeare
dává do úst svých postav záměrně mnohoznačné dekripce, jejichž rozsah
a hlubší význam si samy neuvědomují. Kapulet později sám ženicha identifikuje
se Smrťákem (Death), který ženicha – Parise, předešel. Avšak nezapomínejme,
že Bridegroom je rovněž jedním z Kristových eschatologických titulů.
Chůva vchází vzbudit Julii do  její ložnice a  přitom na  ni volá: „Beránku!“
(Lamb), v prvním kvartovém vydání (Q1) dokonce opakovaně. Chůva a po ní
všichni ostatní propuknou v pláč a nářek nad mrtvou dívkou. Kapulet je Juliinou
smrtí otřesen, promění se a propuká v pašijovou lamentaci, v níž zaznívá
doslovná ozvěna proroctví Izaiášových o utrpení Páně (Iz 53:3–10), která
se čtou vždy na Velký pátek18
: „Opovržená, usoužená, znenáviděná, umučená,
zabitá.“ – Despised, distressed, hated, martyred, killed! (4.4.86)
Juliina identifikace s mučednicí výrazem martyred byla už dříve víc než naznačena
v duchovním rozhovoru s Lorenzem, jemuž vyjevila odhodlání raději
umřít jako neposkvrněná manželka všemi možnými způsoby smrti než si vzít
Parise. Tyto způsoby upomínají totiž na mučednictví, nikoli na sebevraždu z nešťastné
lásky: „Ó spíš než Parisovi ruku dát / mi poruč, bych se vrhla s cimbuří
/ té věže tam neb vyšla na cesty, / kde zloděj číhá; aneb rozkaž mi / dlít s hady;
ke řvoucímu medvědu / mne přikovej; neb v noci do kostnice / mne zamkni plné
kostí chřestících/ a ztuchlých hnátů, lebek bez čelistí; / neb kaž mi ulehnouti
v nový hrob / a s umrlcem se ukrýt pod rubáš. Vše […] chci učinit / hned bez
úvah a strachu, čistou ženou / bych zůstala jen sladké lásce své.“19
Týž mnich, který předtím ve  své cele vyslechl rozhodné Juliino vyznání,
přichází nyní ke Kapuletům utěšit pozůstalé a radí, aby na Juliino mrtvé tělo
(ang. corse od lat. corpus, ne běžný výraz body) položili rozmarýnu. Středověk
chápal rozmarýnu jako „růži Mariinu“ pro její neproměnně zelenou barvu. Ze
slov Lorenzovy konsolace (4.4.103–10) onomatopoicky proznívá jméno Panny
ve slovech panna, vdaná, rozmarýna a radost – maid (2×), married (4×), rosemary
a merriment.
18)	 Izaiáš 53:3–10: Tytéž výrazy despised, distress se objevují v doayském překladu.
19)	 Upravený překlad J. V. Sládka (1899). In W. S. Tragédie I. , přel. J. V. Sládek. Praha: SNKLU 1962, s. 387.
Petr Osolsobě
Alegorie a odkazy k apoštolu Petrovi v Shakespearově Romeovi a Julii
bohemica litteraria
21 / 2018 / 1
studie
>> 43 >
Imaginací pašijového týdne navazují další výjevy. Intermezzo s muzikanty.
Právě když Julii vynášejí na  márách, přicházejí muzikanti zahrát na  svatbu.
U brány s nimi mluví Petr a žádá je, aby hráli zvesela, protože jeho „srdce je plné
žalu“ (My heart is full of woe). Srov. Mt 26:38: „Smutná jest duše má až k smrti“.
Petr dává postupně třem muzikantům hádanku, proč se o hudbě říká, že její
zvuk je stříbrný (music with her silver sound) a přitom jim hrozí, že jim svou dýku
či mečík zatne do temene (will I lay the serving-creature’s dagger on your pate).
Pozoruhodný detail upomíná na apoštola v Getsemanech (J 18:10: „Šimon Petr
maje meč…“). Vyluštění hádanky, že muzikantům „se zlatem neplatí“, a proto
„hudby stříbrozvuk“ (4.4.161), upomíná v situačním i jazykovém kontextu Jidášových
třicet stříbrných, neboť výraz silver se v rozhovoru 8 × za sebou opakuje!
Archetyp Jidáše snad může naznačovat ziskuchtivé motivy Kapuletů namluvit
Julii hraběte Parise, namísto zchudlého Monteka, ale v obecnějším smyslu jejich
zlost na Julii, kterou jsme popsali výše (3.5).
Nemělo by nás zmást, že v  pozdně středověkých alegoriích a  moralitách
se biblické prototypy objevují jen zčásti a že přecházejí z jedné postavy na jinou.
Přesvědčivě to ukazuje Milward20
, když na základě biblických citací ukazuje
v Learovi rysy Joba i ztraceného syna z podobenství. Julie, podobně jako
Dantova Beatrice, jeví v  první části hry určité znaky Panny Marie, kdežto
ve 3. a 4. dějství ji zrada nejbližších, osamění, domněle absolutní smrt a oplakávání
transponuje do figury pašijového Krista. S Marií v čase zvěstování ji spojuje
věk (čtrnáct let), předpovědi utrpení (ang. fourteen je homofonní s for teen, tj.
„pro utrpení, kvůli utrpení“), dále homofonie zkrácené průpovědi „při Marii“
(Marry), významem pokleslé na citoslovce „na mou věru“, a slovesa „vdáti se“
(merry), na kterou upozorňuje sama Kapuletová větou: “Marry, that ‚marry‘
is the very theme I came to talk of” (1.3). Dalším znakem je ozdoba Juliina těla
rozmarýnou. Prototyp apoštola Petra zase přechází z Chůvy (3.5) na sluhu Petra
(4.4–5) a v posledním obrazu hry zase na otce Lorenza, když hořce lituje, že
kvůli nenadálému hluku se dal vylekat a Julii v hrobce opustil, a jinou chybu
vykonal, když snoubence dříve tajně oddal (5.3.261–6).
Hra nenápadně rozvíjí alegorický tropus života jako pouti do  chrámu.
Nezapomínejme, že Peter’s Church znamená v angličtině Petrův kostel i Církev.
Pouť není zobrazena jako místní pohyb, ale jako pohyb v  čase. To naznačují
20)	MILWARD, Peter, Biblical Influences in Shakespeare’s Great Tragedies, s. XI. Milwardova kniha bohužel nezkoumá
Romea a Julii, ale jen Hamleta, Macbetha, Krále Leara a Othella.
Petr Osolsobě
Alegorie a odkazy k apoštolu Petrovi v Shakespearově Romeovi a Julii
bohemica litteraria
21 / 2018 / 1
studie
> 44 >>
naříkavá slova Kapuletové nad „mrtvou“ Julií: „Nejnešťastnější hodina, jakou
kdy viděl čas / v lopotném ploužení své pouti“ (Most miserable hour that e’er time
saw / In lasting labour of his pilgrimage! – 4.5.76). Romeo se neubírá do Říma
k ostatkům apoštola, ale, třeba i nevědomky, s Julií k Petrově bráně do nebeského
velechrámu. Julie vypije nápoj a čeká, že „s ránem přijde ženich“, jak slíbil
kněz. Vstane třetího dne po svém očištění zpovědí a Lorenzovým rozhřešením,
obvykle spojeným s  přijetím nejsvětější svátosti, a  její čin je stejnou měrou
motivován touhou po splynutí s Romeem, jakož i snahou uniknout druhému,
svatokrádežnému sňatku, k němuž je nucena vůlí obou rodičů (to rid her from
the second marriage). Potvrzuje to svědectví „svatého muže“ před veronským vévodou
Eskalem (5.3.269). Romeo má, i přes všechny hříchy horkokrevné vášně,
skrze svátostné spojení manželské přístup k vykoupení. Neklamné znamení finálního
vykoupení „milenců, jimž hvězdy zkřížily cestu“ (star-cross’d lovers) je
patrné z toho, že svou smrtí „pohřbili osudnou nenávist svých příbuzných“ a zemřeli,
jak uzavírá Kapulet, jako „ubohé oběti našeho nepřítelství“ (poor victims),
pročež má Veronu ozdobit jejich zlatá socha (motiv v puritánském Londýně
exotický a, pochopitelně, rouhavý).
Politický a sociální dosah usmíření znepřátelených veronských frakcí vychází
z manželské svátosti a potvrzuje její platnost a mystické působení. Podle kanonické
formy Lorenzových slov jsou Romeo s Julií spojeni dva do jednoho těla
(incorporate two in one, 2.6.37), a tím už překonali rozdělení těla veronské polis.
Řeholníkova zbožná intence „obrátit zášť rodů v čistou lásku“ (2.2.92) se tím
naplní, ale způsobem, jehož se nikdo nenadál. Tragický skon milostného páru
ale způsobil nakonec proměnu ne nepodobnou té, kterou končí Dantův Nový život:
obrazem města zarmouceného smrtí Beatrice a vdechnutím nové inteligence
odpouštějící lásky, která je duchovním vycházením vstříc Bohu a bližnímu,
tím, co Dante nazývá „poutnickým duchem“ (spirito peregrino).
Třebaže tento itinerář pouti Romea s Julií k Bohu má v textu hry poměrně
malou textovou oporu a zavisí na čtenářském domýšlení, neměli bychom
jej a priori zamítat, a to zvláště ve světle Shakespearovy básně Fénix a holoubek
(1601) a její vize mystického spojení manželů na věčnosti, kdy jeden každý splývá
s duší druhého (Either was the other’s mine), takže dvě osobní jména už pak
označují jedinou sdílenou přirozenost (Single nature’s double name).21
21)	Srov. FINNIS, John, MARTIN, Patrick, „Another turn for the Turtle“. Times Literary Supplement, April 18, 2003,
s. 12–14. Autoři ukazují, že báseň je requiem na smrt manželů Rogera a Ann Line(ových) pronásledovaných pro
katolickou víru. Zemřeli odděleně: Roger Line ve Francii, Ann na Tyburnu.
Petr Osolsobě
Alegorie a odkazy k apoštolu Petrovi v Shakespearově Romeovi a Julii
bohemica litteraria
21 / 2018 / 1
studie
>> 45 >
Alžbětinské publikum bylo obecně nábožensky založeno a úvaha o posmrtném
životě divadelních postav nebyla pro ně násilně imputovanou interpretací,
nýbrž běžným návykem.
Conclusio
Náš článek se pokusil nejdříve osvětlit politické, náboženské, věcné a jazykové
souvislosti, které v době jejího uvedení vstupovaly do sémantiky Shakespearovy
hry. Dále prozkoumal odkazy ke sv. Petru, alegorie Petra v okovech,
obraz Petra Klíčníka a především alegorický tropus Petrova zapření Páně ve velikonočním
kontextu Zeleného čtvrtku a Velkého pátku, v němž postava Julie
nabývá alegorických rysů Beránka obětovaného za mír obce. Hra sice neztratí
svou dramatickou kvalitu a básnickou přitažlivost ani bez znalosti těchto specificky
křesťanských odkazů, ale při konkrétním inscenování hrozí jejich potlačení
a celková dezinterpretace. Shakespearovy příhodné alegorizace a biblické
paralelismy ukazují, jakým způsobem přistupoval k svým předlohám, jaké adresáty
v publiku hledal a jaké poselství jim chtěl předat.
Prameny
BIBLE, Douay-Rheims Bible
	 1582–1609 URL: http://www.drbo.org/
SHAKESPEARE, William
	 1997 The Most Excellent and Lamentable Tragedy of Romeo and Juliet, in The Norton Shakespeare, Greenblatt,
S. – Cohen, W. – Maus, K. Eisaman eds., 1. vyd. (New York: Norton), s. 872–941
Literatura
BULLOUGH, Geoffrey
	1957 Narative and Dramatic Sources of Shakespeare, vol. 1 (London: Routledge and Paul)
DRÁBEK, Pavel a kol.
	2010 Kapradí – knihovna překladů raného anglického dramatu (Brno: Masarykova Univerzita), URL: http://
www.phil.muni.cz/kapradi/
MILWARD, Peter
	 1973 Shakespeare’s Religious Background (London: Sidgwick & Jackson)
Petr Osolsobě
Alegorie a odkazy k apoštolu Petrovi v Shakespearově Romeovi a Julii
bohemica litteraria
21 / 2018 / 1
studie
> 46 >>
	1987 Biblical Influences in Shakespeare’s Great Tragedies (Bloomington: Indiana University Press)
OSOLSOBĚ, Petr
	2002 „How Could Shakespeare Know There Was a St. Luke in Padua?“ SPFFMU, H 36–37 (Brno: Masarykova
univerzita), s. 117–125
	 2016 „Přítomnost Edmunda Campiona v Shakespearových hrách“, Kontexty, 2014, 6 (Brno: Centrum demokracie
a kultury), s. 52–61
PAINTER, William
	1890 The Palace of Pleasure, Jacobs, Jos. ed., vol. 3 (London: Ballantyne Press), URL: http://www.gutenberg.
org/files/20241/20241-h/20241-h.htm
SIMPSON, Richard
	 1875 „On Evening Mass in Romeo and Juliet, IV, 1, 38“, in The New Shakespeare’s Society Transactions (London:
Trübner & Co.), s. 148–152
	1907 Edmund Campion, Jesuit Protomartyr of England, 2. .
vyd. (London: Burns & Oates)
SIMPSON, Richard – BOWDEN, Henry
	 1899 The Religion of Shakespeare (London: Burns & Oates)
Prof. PhDr. Petr Osolsobě, Ph.D., petr@phil.muni.cz, Seminář estetiky, Masarykova
univerzita, Brno, Česká republika / Department of Aesthetics, Faculty of Arts, Masaryk
University, Brno, Czech Republic