STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA Evropská etnológie dnes 1/2017 studia ethnologíca pragensia jsou vydávána Ústavem etnológie FF UK. Tento odborný recenzovaný časopis se zaměřuje na široce chápané etnologické vědy s důrazem na sociokulturní antropologii, evropskou etnológii a komparativní folkloristiku. Vychází pravidelně od roku 2010 a navazuje na tradici seriálové publikace Studia Ethno-graphica/Ethnoiogica, vydávané Univerzitou Karlovou od roku 1972. studia ethnologíca pragensia is published by the Department of Ethnology, Faculty of Arts, Charles University. The peer-reviewed journal focuses on ethnological discourse with emphasis on sociocul-tural anthropology, European ethnology and comparative folkloristics. It has been regularly published since 2010 and follows longstanding tradition of the Studia Ethnographica/ Ethnoiogica series, published by the Charles University since 1972. adresa redakce / address of editorial office Studia Ethnoiogica Pragensia (SEP) Ustav etnológie FF UK, nám. Jana Palacha 2, 11 6 38 Praha 1 e-mail: ethno@ff.cuni.cz FILOZOFICKÁ FAKULTA Univerzita Karlova FILOZOFICKÁ FAKULTA Univerzita Karlova STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA Recenzovaný časopis / Reviewed Journa Šéfredaktor / Editor-in-Chief Marek Jakoubek Redakce / Managing Editors Petr Janeček, Karel Sima Editoři čísla / Editors of the Volume Petr Janeček, Karel Sima Redakční rada / Editorial board Marek Jakoubek (Ustav etnológie FF UK, Praha) — předseda / Chair Marta Botiková (Katedra etnológie a muzeológie, Filozofická fakulta, Univerzita Komenského, Bratislava), Simon J. Bronner (American Studies Department, Penn State University Harrisburg, Middleton), Daniel Drápala (Ustav evropské etnológie, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, Brno), Miroslav Hroch, Jan Horský (Historický modul, Fakulta humanitních studií, Univerzita Karlova, Praha), Alenka Janko Spreizer (Oddelek za antropologijo in kulturně študije, Fakulteta za humanistične studie, Univerza na Přímořském, Koper), Josef Kandert (Fakulta humanitních studií, Univerzita Karlova, Praha), Barbro Klein (Swedish Collegium for Advanced Study, Uppsala), Kaarina Koski (Filosofian, historian, kulttuurin ja taiteiden tutkimuksen laitos, Humanistinen tiedekunta, Helsingin yliopisto, Helsinki), Evgenia Krästeva-Blagoeva (Departament antropológia, Nov bulgarski universitet, Sofia), Petr Lozoviuk (Katedra antropologie, Filozofická fakulta, Západočeská univerzita v Plzni, Plzeň), Eduard Maur (Ustav historických věd, Filozofická fakulta, Univerzita Pardubice, Pardubice), Thomas A. McKean (Elphinstone Institute for Ethnology, Folklore and Ethnomusicology, University of Aberdeen, Aberdeen), Judith Okely (Schoo of Anthropology & Museum Ethnography, University of Oxford, Oxford), Reana Senjkovič (Institut za etnologiju i folkloristiku, Zagreb), Lubomír Tyllner (Etnologický ústav Akademie věd České republiky, v. v. i., Praha) Redakční kruh / Associate Editors Lenka Jakoubkova Budilová (Katedra antropologie KSA FF ZCU, Plzeň), Roman Doušek (Ustav evropské etnológie FF MU, Brno), Marek Jakoubek (Ustav etnológie FF UK, Praha), Petr Janeček (Ustav etnológie FF UK, Praha), Hedvika Novotná (Společenskovědní modul FHS UK, Praha), Karel Sima (Ustav etnológie FF UK, Praha), František Vrhel (Ustav etnológie FF UK, Praha) Adresa / Address: Ustav etnológie FF UK, nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1 ethno@ff.cuni.cz Vydává / Published by: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta Objednávky vyřizuje / Subscriptions: Vydavatelství Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1 (edice@ff.cuni.cz) Časopis vychází dvakrát ročně Za obsah příspěvku ajazykovou správnost odpovídá autor Grafická úprava a sazba / Cover & Typo: Studio Lacerta (www.sazba.cz) Tisk / Print: tiskárna Nakladatelství Karolinum © Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2017 ISSN 1803-9812 (Print) ISSN 2336-6699 (Online) OPEN ACCESS studia ethnologica pragensia 1/2017 Obsah Editorial — 9 Studie Od rituálů a obyčejů k performancím aneb jak studovat festivity moderní doby Karel Šíma — 17 Oděsa česká a židovská: mezi kosmopolitismem a nacionalismem Petr Lozoviuk — 50 Nositelé paměti nebo zdroje falešných představ? Naučné stezky v ČR v etnologické perspektivě Karolína Pauknerová — Jiří Woitsch — 66 „Magické noci počal čas": New age spiritualita a subkultury v čase změn Ondřej Daniel — 96 Ze studentských prací Z dějin finské folkloristiky: Zrod historicko-geografické metody Barbora Závodská — 109 Konštruovanie tradícií prostredníctvom činnosti folklórnych súborov Michaela Mušinková — 118 Materiály Ústav etnológie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v kontextu vývoje českých etnologických věd Petr Janeček — 129 Ústav evropské etnológie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Martina Pavlicová — 164 studia ethnologica pragensia 1/2017 Etnologický ústav Akademie věd České republiky, v. v. i. Jiří Woitsch — 167 OPEN ACCESS Katedra antropologie na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni Petr Lozoviuk — 172 Etnológie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy Dana Bittnerová — Mirjam Moravcová — 174 Národní ústav lidové kultury, Strážnice. Centrální pracoviště pověřené péčí o statky nemateriálního kulturního dědictví České republiky Martin Šimša — 182 Zprávy Spolupráce Ústavu etnológie FF UK s Elphinstone Institute, University of Aberdeen, Skotsko, Velká Británie Petr Janeček — 193 Ways of Dwelling: Crisis — Craft — Creativity: 13th Congress of SIEF (international Society for Ethnology and Folklore). Gôttingen, Německo, 26.-30.3.2017 Karolína Pauknerová — 198 Konference Mezi státním plánem a badatelskou svobodou. Etnológie ve střední Evropě v letech 1945-1989. Praha, 17.-18. 3. 2016 Vít Smrčka — 200 Konference Beyond the Café/Pub Split: Interlocking Urbanity and Rurality in the Popular Culture of East Central European Societies. Praha, 30.-31.10. 2015 Jiří Andrs — Zdeněk Nebřenský — Karel Šíma — 202 Debatní cyklus Etnológie? Antropologie? Folkloristika? na Ústavu etnológie FF UK Michaela Havelková — 207 Recenze Peter Slavkovský, Slovenská etnografie (Kompendium dejín vedného oboru); Zuzana Beňušková — Margita Jágerová — Katarína Nádaská, Dejiny slovenskej etnológie v 20. storočí; Barbora Kiliánova — Juraj Zajonc, 70 rokov Ústavu etnológie Slovenskej akadémie vied: Kontinuity a diskontinuity bádania a jednej inštitúcie Roman Doušek — 213 Jiří Woitsch — Adéla Júnová Macková a kol., Etnológie v zúženém prostoru Nikola Balaš — 216 studia ethnologica pragensia 1/2017 Marek Jakoubek (ed.), Teorie etnicity. Čítanka textů Miroslav Hroch — 219 OPEN ACCESS Jakub Grygar, Děvušky a cigarety: O hranicích, migraci a moci Marek Jakoubek — 224 Ondřej Daniel a kol., Kultura svépomocí: ekonomické a politické rozměry v českém subkulturním prostředí pozdního státního socialismu a postsocialismu PetrVidomus — 228 Regina F. Bendix — Galit Hasan-Rokem (eds.), A Companion to Folklore. Blackwell Companions to Anthropology Barbora Závodská — 232 „Kirpičiki": Folkloristika i kuľturnaja antropologija segodnja Irina Ruchkina — 234 Jack Zipes, Grimm Legacies: The Magie Spell of the Grimms' Folk and Fairy Tales Barbora Závodská — 237 Diskuse Když má etnograf alergii aneb O těžkostech diskuse o antropologii s Jiřím Woitschem, například Marek Jakoubek — 241 Rozhovor Rozhovor s etnoložkou Irenou Štěpánovou Petr Janeček — 251 studia ethnologica pragensia 1/2017 Contents Editorial — 9 Studies From ritual and custom towards performance or How to study modern festivities? Karel Šíma — 17 Czech and Jewish Odessa: Between cosmopolitanism and nationalism Petr Lozoviuk — 50 Memory carriers or sources of false ideas? Educational trails in the Czech Republic in ethnological perspective Karolína Pauknerová — Jiří Woitsch — 66 Praga Magica: New-age spirituality and Czech subcultures during the changes of the late 1980s and early 1990s Ondřej Daniel — 96 Students' Papers From history of Finnish folkloristics: The birth of the historic-geographic method Barbora Závodská — 109 The invention of tradition by folklore ensembles Michaela Mušinková — 118 Reports Department of Ethnology Faculty of Arts, Charles University in the context of Czech ethnology Petr Janeček — 129 Department of European Ethnology Faculty of Arts, Masaryk University Martina Pavlicová — 164 studia ethnologica pragensia 1/2017 The Institute of Ethnology of the Czech Academy of Sciences Jiri Woitsch — 167 OPEN ACCESS Department of Anthropology, Faculty of Philosophy and Arts, University of West Bohemia Petr Lozoviuk — 172 Ethnology at Faculty of Humanities, Charles University Dana Bittnerová — Mirjam Moravcová — 174 The National Folk Culture Institute in Strážnice: Central institution for protection of intangible cultural heritage in Czech Republic Martin Šimša — 182 Notes Cooperation between Department of Ethnology, Faculty of Arts, Charles University and the Elphinstone Institute, University of Aberdeen, Scotland, Great Britain Petr Janeček — 193 Ways of Dwelling: Crisis — Craft — Creativity: 13th Congress of SIEF (international Society for Ethnology and Folklore). Gôttingen, Germany, 26.-30.3. 2017 Karolína Pauknerová — 198 Conference Between State Plan and Research Freedom: Ethnology in Central Europe between 1945 and 1989, Praha, 17.-18.3. 2016 Vít Smrčka — 200 Conference Beyond the Café/Pub Split: Interlocking Urbanity and Rurality in the Popular Culture of East Central European Societies. Praha, 30.-31.10.2015 Jiří Andrs — Zdeněk Nebřenský — Karel Šíma — 202 Cycle of debates Ethnology? Anthropology? Folkloristics? at the Department of Ethnology, Faculty of Arts, Charles University Michaela Havelková — 207 Reviews Peter Slavkovský, Slovenská etnografie (Kompendium dejín vedného oboru); Zuzana Beňušková — Margita Jágerová — Katarína Nádaská, Dejiny slovenskej etnológie v 20. storočí; Barbora Kiliánova — Juraj Zajonc, 70 rokov Ústavu etnológie Slovenskej akadémie vied: Kontinuity a diskontinuity bádania a jednej inštitúcie Roman Doušek — 213 studia ethnologica pragensia 1/2017 Jiří Woitsch — Adéla Jůnová Macková a kol., Etnologie v zúženém prostoru Nikola Balaš — 216 Marek Jakoubek (ed.), Teorie etnicity. Čítanka textů Miroslav Hroch — 219 Jakub Grygar, Děvušky a cigarety: O hranicích, migraci a moci Marek Jakoubek — 224 Ondřej Daniel a kol., Kultura svépomocí: ekonomické a politické rozměry v českém subkulturním prostředí pozdního státního socialismu a postsocialismu PetrVidomus — 228 Regina F. Bendix — Galit Hasan-Rokem (eds.), A Companion to Folklore. Blackwell Companions to Anthropology Barbora Závodská — 232 „Kirpičiki": Fol'kloristika i kulturnaja antropologija segodnja Irina Ruchkina — 234 Jack Zipes, Grimm Legacies: The Magic Spell of the Grimms' Folk and Fairy Tales Barbora Závodská — 237 Discussions When an ethnographer has an allergy or On troubled discussion about anthropology with Jiří Woitsch, by way of an example Marek Jakoubek — 241 Interview An interview with Czech ethnologist Irena Štěpánová Petr Janeček — 251 Editorial 3 OPEN ACCESS V pořadí druhé monotematické číslo odborného časopisu Studia Ethnologica Pragensia (po čísle 2/2016 zaměřeném na „Bulharsko (nejen) v etnologické perspektivě")1 je věnováno problematice evropské etnológie. Důvody pro zvolení tohoto tématu byly z pohledu editorů v zásadě dvojí. První z nich souvisí s aktuálními změnami celkového odborného zaměření Ústavu etnológie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který je vydavatelem tohoto odborného periodika. Je to totiž (mimo jiné) právě evropská etnológie, která je těchto změn nedílnou součástí; tento diskurz představuje jednu ze tří disciplinárních dimenzí nového zaměření (vedle dominantní sociokulturní antropologie, tvořící teoreticko-metodologický svorník odborné činnosti Ústavu, a moderně chápaných folkloristických bádání).2 Prezentace konceptualizace evropské etnológie, tak jak ji chápou pracovníci Ústavu (respektive editoři tohoto čísla) širší čtenářské obci se tak ukázala aktuálním a nadmíru potřebným úkolem. Druhým důvodem pro tematické zaměření tohoto čísla byl pak pocit určité absence: jak rozsáhlejších publikačních počinů na téma evropské etnológie, tak diskuse nad povahou tohoto disciplinárního zaměření v domácím prostředí. Ačkoli zde byla v posledních letech publikována celá řada textů, více či méně explicitně se k evropské etnológii hlásících,3 domácí věda je stále v situaci do značné míry nesrovnatelné s akademickými tradicemi zemí, ve kterých je toto výzkumné zaměření provozováno — vedle německy hovořícího prostoru například Skandinávie, ale třeba i Polska či Chorvatska. Prezentované monotematické číslo Studia Ethnologica Pragensia (dále SEP) předkládá poměrně rozsáhlý soubor textů domácí provenience a různé povahy, které mohou výše zmiňovanou diskusi potenciálně vyvolat. Taje podle mínění editorů nepochybně 1 Studia Ethnologica Pragensia 7, 2, 2016 Bulharsko (nejen) v etnologické perspektivě. Editor čísla Marek Jakoubek. 2 Viz Jakoubek, M. 2014. „Koncepce rozvoje ústavu a studia", [online] [cit. 31. 7. 2017]. Dostupné z: http://etnologie.rT.cuni.cz 3 K nejvýraznějším domácím pracím monografické povahy explicitně akcentujícím problematiku evropské etnológie jako svébytného badatelského diskursu patří například Lozo-viuk 2005 (který chápe evropskou etnológii jako synkrezi modernizované Volkskunde a sociokulturní antropologie) a Jeřábek 2013 (navazující na komparatistické chápání evropské etnológie Sigurda Erixona; k tomuto pojetí kriticky viz Janeček 2015). 10 studia ethnologica pragensia 1/2017 potřebná — pojem evropská etnológie je totiž v domácím prostředí často používán nereflektované, bez explicitního přihlášení se jak ke konkrétní teoreticko-metodo-logické tradici, tak především k promýšlení základních témat, konceptů a odborné terminologie, které bývají často pouze implicitně považovány za přirozeně „etnolo-gické". Evropská etnológie navíc rozhodně není homogenním disciplinárním celkem. Tato skutečnost se odráží jak v samotném konfúzním poj meno (vá) vání této disciplíny, v německém prostředí často označované jako Vielnamenfach, popřípadě slovy Reginy F. Bendixové „field of many names" (Bendix 2012), tak v jejích nejrůznějších současných i historických konceptualizacích. V mezinárodním měřítku tak současná evropská etnológie představuje dynamicky se rozvíjející diskurz, který bývá uchopován mnoha různými způsoby — od velice široce chápané (sociální) vědy propojující nejrůznější etnologické, folkloristické a antropologické tradice, tak jak ji v posledních letech kon-ceptualizuje nejvýznamnější vědecká organizace v oblasti evropské etnológie, tedy SIEF,4 přes vlivnou, původně německojazyčnou konceptualizaci disciplíny výraznější od 60. let 20. století (Eťhnologia Europaea / Europäische Ethnologie / empirische Kulturwissenschaft I vergleichende Kulturwissenschaft), ve své specifické podobě nejzřetelněji deklarované zřejmě tzv. tubingenskou školou, až po radikální pojetí Ullricha Kockela, chápajícího evropskou etnológii jako angažovanou toposofii, tedy jakousi etnologicky informovanou humánní ekologii.5 Do značné míry stále aktuální je i tradiční pojetí Si-gurda Erixona konceptualizujícího evropskou etnológii jako primárně komparativní panevropskou disciplínu stojící na pomezí historických a sociálních věd,6 či některé nadregionální konceptualizace jako je skandinávská nordisk etnologi. Poměrně často se stále ještě setkáváme i s tradičnějším chápáním evropské etnológie jako modernizace nejrůznějších forem Volkskunde / národopisu / etnografie, které se více či méně úspěšně snaží překonat dědictví romantického nacionalismu a deskriptivně-pozitivistického přístupu. Drtivou většinu těchto konceptualizaci evropské etnológie můžeme v souladu s Richardem Niedermullerem chápat jako reflexivní produkty radikalizující se moderny. Právě návaznost na tento historický moment odlišuje podle Niedermullera evropsko-etnologické směřování od jeho nej významnějších starších souputnic, které naopak představují typické produkty klasické moderny — tedy Volkskunde (národopisu, etnografie) a sociokulturní antropologie (Niedermüller 2002). Editorům tohoto čísla je — z celé řady možností naznačených výše — nejbližší chápání evropské etnológie jako vědy o kultuře {Kulturwissenschaft) zaměřující se na výzkum každodennosti a životních světů v evropském terénu, kombinující tradiční zájem o lokální a regionální se zájmem o jejich kontextualizaci v národní a globální perspektivě. Terénem takto chápané evropské etnológie je spíše okrajově tradicio- 4 Viz zvláštní číslo časopisu Narodna umjetnost věnované evropské etnológii, vytvořené ve spolupráci SIEF a Institut za etnologiju i folkloristiku Zagreb (Narodna umjetnost 2016). 5 "...tne re-establishment of Heimatkunde as an ethnologically informed human ecology of pláce." (Kockel 2014:158). 6 Toto pojetí v historické perspektivě souznělo i s odbornou prací pražské katedry etnografie a folkloristiky. V redakční radě panevropského etnologického periodika Ethnologia Europaea, založeného v roce 1966 a dobově prosazujícího tuto koncepci evropské etnológie, totiž působil i zdejší pracovník Jaroslav Kramařík. 11 nalistický venkov; výraznější je výzkum (post)moderního městského prostředí, případně zkoumání překračování hranic mezi městem a venkovem a jejich hybridizace. Badatelský důraz evropské etnológie je (oproti staršímu pojetí etnológie zdůrazňujícímu stabilitu zkoumaného prostředí) kladen spíše na dynamiku a procesualitu zkoumaných jevů. Příčinou je především změna mediality zkoumaných komunikačních procesů, způsobená masovými komunikačními prostředky a dnes i internetem, ale také širšími posuny v důsledku pozdní či „tekuté" moderny. Evropská etnológie v dnešní situaci navíc nemůže být do sebe uzavřenou disciplínou. Teoretické, konceptuálni a metodologické podněty by tak měla čerpat z ostatních bádání o kultuře, vedle sociokulturní antropologie a dalších antropologických věd zejména z dnes již etablovaných transdisciplinárních přístupů tzv. „studies" definovaných kolem konkrétních konceptů (cultural, materiál, visual, narrative, space, performance, govern-mentality, postcolonial, fairytale či queer studies). V tomto smyslu se tak naše chápání evropské etnológie přibližuje konceptualizaci Ullricha Kockela, který za základní definiční znaky této disciplíny považuje: i) detailní studium projevů každodennosti, často chápaných jako kulturní objektifikace nebo kulturní praktiky; 2) důraz na historicitu těchto projevů každodennosti; 3) nativní, lokální, grass-root perspektivu „zdola"; a 4) pragmaticky pluralistickou metodologii, neváhající se inspirovat přístupy ostatních sociálních, humanitních a historických věd (Kockel, Nic Craith, Frykman 2012). Záměrně zcela stranou pak v tomto čísle ponecháváme (s výjimkou recenzní a studentské rubriky) téma folkloristických bádání. Ta jsou sice v evropském kontextu (s výjimkou Finska, některých skandinávských a jihoslovanských zemí a tradičně i Ruska) v posledních desetiletích většinou chápána jako součást evropské etnológie, zároveň ale fungují v odlišné interdisciplinární dynamice (díky komunikaci s literární a hudební vědou, popřípadě filologickými disciplínami) a geograficky širším kontextu (tj. výrazně nad rámec „pouhé" Evropy). Ačkoli byla například americká folkloristics I folklore studies, jedna z nejvýznamnějších konceptualizaci folkloristických bádání, mnohými evropskými badateli ještě v 90. letech 20. století vnímána jako „Schwesterwissenschaft der Volkskunde" (Bendix 1995) jejich specifičnost a především aktuální rozvoj v mimoevropském kontextu (hlavně v Číně, Japonsku, Indii a některých afrických zemích, kde jsou výrazně ovlivněny subalterními studii, popřípadě vnímány jako alternativa k sociokulturní antropologii spojované s neblahým dědictvím kolonialismu) si podle názoru editorů zasluhuje speciální prostor v podobě zvláštního monotematického čísla zaměřeného na tuto badatelskou tradici.7 Stejný zvláštní prostor si v budoucnu nárokujeme pro prezentaci celé řady témat z oblasti sociokulturní antropologie, tedy disciplíny, která se v domácím prostředí uceleněji rozvíjí teprve během posledních dvou desetiletí.8 Hlavním záměrem editorů čísla nebylo prezentovat celkový přehled o současném stavu evropské etnológie, ani její často komplikovanou historii (ať už v mezinárod- 7 Problematice mezinárodní folkloristiky bude věnováno tematické číslo Studia Etnologi-ca Pragensia 2/2018. K mezinárodnímu rozměru tohoto badatelského zaměření nejnověji Bronner2017:1-15. 8 První z nich bude tematické číslo Studia Ethnologica Pragensia 1/2018 Romové — etnologic-ké reflexe. 12 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2017 ním kontextu, či „pouze" u nás). Cílem tohoto monotematického čísla je především a pouze hledání témat, která je možné zařadit do našeho pojetí evropské etnológie, a která jsou aktuálně zkoumaná v českých zemích, a to na konkrétních materiálových, popřípadě přehledových příspěvcích.9 Záměrem editorů nebylo definovat evropskou etnológii ex caťhedra jako specifický homogenní disciplinární celek (například jejím vymezením proti jiným disciplínám), ale spíše prezentováním poloh, ve kterých představuje jak vitální a atraktivní badatelský diskurz pro domácí prostředí, tak i potenciál pro mezinárodní vědeckou veřejnost. Právě na tuto skutečnost naráží v úvodu své studie Od rituálů a obyčejů k performativitě aneb jak studovat festivity moderní doby? Karel Šima, který v dynamice mezi původně antropologickým konceptem rituálu a souborem původně národopisných konceptů typu zvyk, obyčej, slavnost či svátek hledá východisko pro současná etnologická bádání v používání konceptu performance. Následující studie Petra Lozoviuka Oděsa česká a židovská: mezi kosmopolitismem a nacionalismem konceptualizuje dvojici tematických poloh, které jsou moderní evropské etnológii vlastní minimálně od 70. let 20. století — tedy výzkumu města a et-nicity, či siřeji kolektivních identit. Studie Nositelé paměti nebo zdroje falešných představ? Naučné stezky v ČR v etnologické perspektivě Karolíny Pauknerové a Jiřího Woitsche se zabývá problematikou studia kulturního uchopování krajiny a kolektivní paměti, které ve středoevropském prostoru vykazuje silné oborové afiliace právě k evropské etnológii. To samé je možné konstatovat o subkulturních studiích, respektive studiích populární kultury, kterým je věnována stať Ondřeje Daniela „Magické noci počal čas": new age spiritualita a subkultury v čase změn. Výběr výše zmíněných příspěvků do tohoto monotematického čísla byl ovlivněn především snahou ukázat pestrou paletu soudobých témat a přístupů, kterým se současná evropská etnológie v domácím prostředí aktuálně věnuje. Jejich rozvíjením se podle nás totiž domácí etnológie nejvíce přibližuje té podobě disciplíny, kterou vidíme jako perspektivní a která odráží posuny (západo) evropské etnológie v transformativním poválečném období, kdy se začala vzdalovat od svého původního zaměření na studium národních, primárně rurálních společností, a nastoupila tak cestu k současné a aktuální evropské etnológii (Schip-pers 1995: 235). Vydavatel časopisu je nejen vědeckou, ale i pedagogickou institucí; počínaje tímto číslem tak Studia Ethnologica Pragensia zavádějí novou rubriku s názvem Ze studentských prací, ve které budou prezentovány zajímavé texty nadaných studentů či čerstvých absolventů etnológie a příbuzných oborů. V tomto čísle jsou reprezentovány dvojicí studentských statí snažících se nahlédnout „tradiční" etnologická témata z nové perspektivy. Text Barbory Závodské tak vyjevuje dosud nepříliš reflektované metodologické postavení finské školy ve folkloristice mezi etnologickým evolucio- 9 K tomuto přístupu nás vede i snaha o kultivaci domácí akademické podoby této disciplíny, ohrožené mimo jiné setrvalým ignorováním středoevropských etnologických věd ze strany těch západních (viz např. Buchowski 2014). Možné příčiny tohoto stavu v (marné) snaze soupeřit s globální (primárně, ale nikoli výlučně anglosaskou) antropologií v kom-petici o její témata a terény a související zbytečné ignoranci evropské etnologické tradice na příkladu Švédska viz Gerholm 1995. K obdobné dlouhodobé situaci v literárních vědách (včetně folkloristiky) již Wolmann 1989: 7-15. 13 nismem a difuzionismem, zatímco studie Michaely Mušinkové interpretuje fenomén folklorismu jako primárně sociálně konstruovanou praktiku pevně spjatou s konkrétními lokálními komunitami. Tematicky specifická je v tomto čísle i sekce Materiály. Její hlavní část tvoří profily šestice předních domácích vědeckovýzkumných institucí, které ve své odborné činnosti — s větším či menším důrazem — akcentují problematiku evropské etnológie. Texty různé délky a povahy byly vytvořeny speciálně pro toto číslo SEP a ve svém celku představují jak svébytný přehled, tak určitou vizitku současného stavu institucionálního zázemí české etnológie. S tématem čísla souzní i většina příspěvků v rubrice Zprávy, informující o významných etnologických konferencích a badatelských pobytech, na kterých participovali pracovníci pražské katedry nebo jejich kolegové. Rubrika Recenze je koncipována podobným způsobem. Všímá si jak přehledových prací věnovaných historii (evropské) etnológie vydaných v posledních letech, tak i dalších významných textů z oblasti siřeji chápaných etnologických věd, například bádání v oblasti etnicity, antropologie hranic, migrace a moci, subkulturních studií, folkloristiky, literárního a popkulturního ohlasu grimmovských pohádek, či v posledních letech recenzně relativně opomíjeného ruskojazyčného etnologického bádání. Od minulého čísla SEP je již tradicí v sekci Rozhovor publikovat interview s významnými představiteli (nejen) domácích etnologických věd. V tomto čísle jde o rozhovor s přední českou etnoložkou a dlouholetou pracovnicí pražské etnologické katedry, docentkou Irenou Štěpánovou, vytvořený u příležitosti ukončení jejího aktivního pedagogického působení (a doplněný její výběrovou bibliografií). Určitou novinku představuje naopak sekce Diskuse; ta je v tomto čísle věnována aktuální problematice vztahu (sociokulturní) antropologie a (evropské) etnológie, respektive etnografie. Petr Janeček — Karel Šima LITERATURA Bendix, R. 2012. „From Volkskunde to the ,Field of Many Names'. Folklore Studies in German-Speaking Europe Since 1945." Pp. 364-390 in R. Bendix, G. Hasan-Rokem (eds). A Companion to Folklore. Routledge Companions to Anthropology. Oxford: Wiley-Blackwell. Bendix, R. 1995. Amerikanische Folkloristik. Eine Einführung. Berlin: Dietrich Reimer. Bronner, S. J. 2017. Folklore. The Basics. Routledge: New York-London. Buchowski, M. 2014. „Twilight Zone Anthropologies: The Case of Central Europe." Cargo — Journal for Cultural and Social Anthropology 12 (l-2): 7-18. Gerholm, T. 1995. „Sweden: Central Ethnology, Peripheral Anthropology." Pp. 159-170 in H. F. Vermeulen, A. Roldán (eds.). Fieldwork and Footnotes. Studies in the History of European Anthropology. London-New York: Routledge. Janeček, P. 2015. „Richard Jeřábek, Biografický slovník evropské etnológie." Český lid 102 (3): 372-375. Jeřábek, R. a kol. 2013. Biografický slovník evropské etnológie. Brno: Masarykova univerzita. Johler, R. 2012. „Doing European Ethnology in a Time of Change: The Metamorphosis of a Discipline." Traditiones 41-42: 245-255. 14 studia ethnologica pragensia 1/2017 Kockel, U. 2014. „European Ethnology as Engaged Toposophy." Acta Historica Universitatis Klaipedensis — Studia Anthropologica 19:147-163. Kockel, U, M. Nic Craith, J. Frykman 2012. „Introduction. The Frontiers of Europe and European Ethnology." Pp. 1-10 in U. Kockel, M. Nic Craith, J. Frykman (eds.). A Companion to Anthropology of Europe. Blackwell Companions to Anthropology. Oxford: Wiley-Blackwell. Köstlin, K. a kol. 2002. Die Wende als Wende: Orientierungen Europäischer Ethnologien nach 1989. Wien: Verlag des Instituts für Europäische Ethnologie. Lozoviuk, P. 2005. Evropská etnológie ve středoevropské perspektivě. Monographica III. Pardubice: Univerzita Pardubice, Fakulta humanitních studií. Narodnaumjetnost. 2015. 53 (l). Schippers, T. K. 1995. „A History of Paradoxes: Anthropologies of Europe." Pp. 234-236 in H. F. Vermeulen, A. Roldán (eds.). Fieldwork and Footnotes. Studies in the History of European Anthropology. London: Routledge. Studia Ethnologica Pragensia. Bulharsko (nejen) v etnologické perspektivě. 2016. 7 (2). Wollmann, S. 1989. Česká škola literární komparatistiky (tradice, problémy, přínos). Acta Universitatis Carolinae. Philologica. Monographia. Praha: Univerzita Karlova. STUDIE Od rituálů a obyčejů k performancím aneb jak studovat festivity moderní doby? v Karel Sima From ritual and custom to performance or How to study modern festivities? In this article author suggests new possibilities in studying modern festivities based on thorough review of existing literature. His goal is to review and confront three disciplinary discourses that conceptualized social practices related to festive cultures. First, theories of ritual in social and cultural anthropology are analysed and assessed in relation to modern festivities. Second, the concepts of custom and habit used in the European ethnology, especially Central European tradition of Volk-skunde (including Czech národopis), are presented and considered for research of modern festivities. Third, historical discourse about modern festivities is presented and theoretical challenges related to the historical perspective are introduced. On these grounds author proposes a conceptual framework based on performance studies that both reflects advantages of former three disciplinary discourses and overcomes their disadvantages. Finally, a set of new and innovative research questions is suggested. Keywords ritual, custom, festivity, performance, social and cultural anthropology, European ethnology, history, theory ÚVOD Má-li být nárok současné evropské etnológie promlouvat do aktuálních debat ve společenských a humanitních vědách opodstatněný, musí zásadně rozšířit své pole bádání nejen tematicky, časově, prostorově, sociálně, ale také (a to především) inovovat svůj konceptuálni aparát. Jakákoli společenská či humanitní věda dnes nemůže dostát nárokům na mezinárodní srozumitelnost a inovativnost bez toho, aniž by sledovala, recipovala a aktivně vstupovala do konceptuálních debat v příbuzných disciplínách. Nový impuls evropské etnológii tak může dát — spíše než snaha o vymezení „proti" ostatním oborům a podoborům — poctivé úsilí o vyrovnání se s analytickými kategoriemi, které mají svou platnost napříč společenskovědními obory a jejich nové promýšlení vzhledem k tomu, co představují jak klasické, tak nově se ustavující tematické oblasti výzkumu. Jedním z takových klasických témat národopisného/etnologického bádání jsou svátky, slavnosti, oslavy, obřady, zvyky, obyčeje apod. Již z tohoto výčtu je zřejmé, že se toto bádání v minulosti pohybovalo na konceptuálne velmi fragmentárním poli, které nebylo ohraničeno debatou kolem jednoho určitého pojmu, ale spíše se soustředilo na dílčí analytické úseky, které byly většinou omezeny lokálně, regionálně, národně a jen velmi zřídka komunikovaly s jinými oborovými diskursy (k výjimkám viz níže). Tisíce partikulárních studií tak měly za sebou spíše předpokládaný než otevřeně reflektovaný pojmový horizont, jen částečně rámovaný primárně konceptem 18 studia ethnologica pragensia 1/2017 obyčejů a zvyků. Chceme-li tedy najít nový pohled na sociální praxi, která byla zkoumána v rámci těchto výzkumů, musíme přistoupit k jejich novému konceptuálnímu uchopení, které by mělo být založeno na poctivém promýšlení pojmů, které pro tyto sociální praktiky používají příbuzné akademické disciplíny. V této studii se proto pokusím národopisný/etnologický diskurs konfrontovat s diskursem sociokulturní antropologie a s diskursem historické vědy proto, abych dospěl alespoň k předběžnému nástinu toho, jak dnes můžeme moderní festivity inovativně zkoumat. Půjde mně také o to prozkoumat a porovnat tyto tři oborové diskursy na příkladu bádání o sociálních praktikách, která se v nich více či méně překrývají. Sociokulturní antropologie sociální praktiky, které bychom mohli srovnat s ostatními dvěma diskursy, již od dob svého vzniku pojímala jako součást rituálu, tedy v jednoznačně vymezeném pojmovém kontextu. Pojem rituálu je přitom pro tuto disciplínu zcela klíčovým zakládajícím konceptem, který spoluurčoval její hlavní školy, způsoby interpretace a zaměření výzkumů. To může být pro studium těchto jevů díky rozsáhlému diskursu spojenému s tímto pojmem jak velmi přínosné, tak příliš zatěžující, protože vyrovnání se s ním nutně předpokládá nejen komplexní znalost vývoje oboru a obtížnou heuristickou práci, ale také jen ošemetný příslib v této oblasti říci něco opravdu nového. Ze stovek knih, které se přinejmenším hlásily k tomu, že přispěly k antropologické teorii rituálu, na sebe mnohé navzájem nenavazovaly, jiné naopak opakovaly zavedené směry interpretace, některé měly rozsáhlé teoretické ambice vysvětlit původ či podstatu lidstva a kultury, jiné využívaly rituálu k vysvětlení jiných společenských jevů jako např. náboženství, mýtu atd. Již prostý přehled těchto přístupů si vyžádal kolektiv autorů, kteří dali dohromady více než tisícistránkové encyklopedické dílo (Kreinath, Snoek, Stausenberg 2006). V této situaci je tak možné vysvětlit historický kontext debaty o pojmu rituálu jen přehledově a soustředit se na specifické argumenty, které mají co říci k tématu festivit, zejména pak na ty příspěvky do debaty, které jsou stále aktuální a odrážejí současný stav antropologického poznání. Bohatost teoretické debaty v rámci sociokulturní antropologie je nutné vyvážit výběrem toho, co nového nám skutečně může říct o zkoumaném tématu a k jakým novým výzkumným otázkám nás může vést. Jestliže se v této studii soustředím na možná teoretická východiska výzkumu festivit specificky definovaných určitou historickou epochou, tedy modernou, pak není možné odhlédnout od historické perspektivy, se kterou se oba výše zmíněné oborové diskursy v průběhu své existence více či méně vyrovnávaly. Národopisné paradigma i počátky antropologie před „terénním obratem" byly významně rámovány historickou perspektivou a jakkoli se pozdější vývoj ubíral různými směry, historismus 19. století zanechal na obou disciplínách nesmazatelné stopy. Otázka vztahu antropologie a historie by si vyžádala vlastní rozsáhlou monografii, její relevance pro současné bádání však je stále opodstatněná, a i tady může platit, že obohacující pro výzkum moderních festivit budou základní argumenty, které historické bádání o festivitách přineslo pro obecné pochopení těchto jevů. O tom, co znamená jejich historická situovanost, nás může poučit právě historická literatura, která řeší otázku modernity a povahu festivitních aktivit. Konečně cílem mého výkladu je přinést nový analytický aparát pro výzkum moderních festivit, který se pokusím navrhnout v závěru studie. Vycházet při tom budu karel Šíma 19 ze všech tří diskursů, resp. z reflexe jejich vývoje, nahromaděného poznání a teoretického aparátu, abych postavil výzkumné otázky, které nám mohou ukázat nový směr bádání o moderních festivitách, který by měl mít ambici být tím aktuálním, co může historicky poučená evropské etnológie dnes nabídnout. Jak bude zřejmé z dalšího výkladu, využiji metodologicky především proud jdoucí napříč nejen uvedenými oborovými diskursy ale také společenskými a humanitním vědami posledních čtyř dekád, a to obrat k performativitě, performanci či performativu. Podle mého názoru právě tento směr dokáže, pokud je inovativně aplikován, propojit dílčí argumenty, které vyplývají pro výzkum moderních festivit z antropologického, etnologického a historického nastavení problému. Netvrdím přitom, že pohled na moderní festivity jako na performance je jediný možný, ale že umožňuje propojit inovativní aspekty jednotlivých oborových diskursů, a tím otevřít jak nové výzkumné otázky, tak odpovědi na ně. Tato studie je tedy navýsost teoretická a zklamu tudíž čtenáře, který by očekával empiricky založenou analýzu konkrétních jevů. Jsem však přesvědčen, že za současného stavu evropské etnológie je tento typ akademické rozpravy více než potřebný, jakkoli je jen dílčím krokem ke zpracování plnohodnotných výzkumů, které má autor jak za sebou (Šima 2006, 2008,2013,2014), tak před sebou. KLASICKÉ TEORIE RITUÁLU A/NEBO SLAVNOSTI Jestliže hledáme pojmovou inspiraci pro výklad moderních festivit v bohaté literatuře (především) anglo-americké sociokulturní antropologie, pak se můžeme za prvé ptát po specifických otázkách, které nám od svého počátku poskytuje dnes již klasické antropologické bádání o rituálu, a za druhé pak po konceptualizacích, které se vůči němu kriticky vymezovaly v posledních třiceti letech a specificky řešily moderní společnost či modernitu ve vztahu k rituálu. Věnujme se nejprve první oblasti, která si vyžaduje širší vhled do vývoje antropologického myšlení o rituálu, jakkoli bude možné sledovat jeho vývoj spíše přehledově, a nikoliv do detailu. Konstitutivní role rituálu pro antropologické myšlení je především spojena s jeho rolí při výkladu náboženství a mýtu (Bell 2008). Již první systematická pojednání o rituálech byla nesena otázkou po zrodu náboženství a vztahu mýtu k rituálu. Edward Burnett Tylor (Tylor 1929) vytvořil evolucionistický rámec zrodu a vývoje náboženských představ, ve kterém se první konceptualizace pohybovaly. William Robertson Smith učinil z rituálu principiální prvek ustavování náboženství, který sakralizuje komunitu a vytváří tak společenství solidarity (Smith 1894). Mýtus pak vzniká až z rituálu a víra v něj je tak pro náboženský život druhotná. Podobně pro Jamese George Fra-zera byl rituál původní formou veškerého kulturního života a mýtus jeho odvozenou podobou. Tak je podle něj rituál smrti a zmrtvýchvstání boha či krále základem veškeré mytologie a folkloru, který ve své slavné knize Zlatá ratolest analyzoval (Frazer 2007). Propojení mýtu a rituálu v náboženství pak rozvíjela tzv. ritualistická škola, která se primárně soustředila na interpretaci blízkovýchodních a řeckých náboženských tradic (Ackerman 2002). Její cambridgská větev (Jane Ellen Harrison) stavěla na evolučním pohledu, když zdůraznila historicky původnější existenci rituálu, zatímco mýtus 20 studia ethnologica pragensia 1/2017 považovala za vzniklý později, který však časem nabyl samostatnou existenci. Již zde se setkáváme s momentem historické situovanost rituálu a jeho role (Budil 2003). Oproti tomu fenomenologicky orientované přístupy, které je možné nejlépe dokumentovat na přístupu Mircea Eliadeho (Eliade 1994), odmítaly redukovat zkoumání rituálu na jeho historický vývoj a jeho vztah k mýtu. Rituály podle něj byly pouze prostředkem, jak znovuprožívat mytické příběhy, které dávaly lidskému jednání smysl. Jde tedy o přístup, který dává větší důležitost obsahu rituálu (tedy mýtu), než jeho provádění. Autorem, který společenskou funkci rituálu přenesl do centra pozornosti, byl Emile Dürkheim ve svém zakladatelském díle Elementární formy náboženského života (Dürkheim 2002). Podle Durkheima nebylo základem náboženského jednání individuální prožívání ať již rituálu nebo mýtu, ale zajištění kolektivní existence skupiny jedinců. Pravidla jednání, která se vztahují odlišně k oblasti sakrální a profánní, ustavují společenství jako homogenní celek a náboženské představy jsou tak především představami tohoto společenství o sobě samém. Rituály a slavnosti jsou proto především prostředkem, pomocí něhož si společenství připomíná a pomocí společného emočního prožitku (efervescence) utvrzuje příslušnost ke společné kolektivitě. Předmětem rituální oslavy není Bůh (nebo bohové), ale samotné společenství. Další rozvinutí role společnosti ve vztahu k rituálu přinesl funkcionalismus v britské sociální antropologii. Především Alfred Reginald Radcliífe-Brown rozvedl durkheimovské pojetí společenské funkce rituálu do teze, že samotný rituál ustavuje společenské struktury komunity a konceptualizoval náboženské představy jako pouhý nestabilní obsah, který je determinován jejich společenskou funkcí (Kuper 1996). Konkrétní symboly a názory by tak měly odpovídat společenskému uspořádání té které skupiny. Nástrojem, jak zajistit účinnost této společenské funkce, pak jsou pocity, které rituály vyvolávají a pomocí nichž je udržován určitý společenský řád. Odmítnutí klasického evolucionisticko-difuzionistického paradigmatu bylo provázeno již rozvinutým konceptem terénního výzkumu, který také metodologicky motivoval k synchronní analýze uzavřených společenství, oproti rozmáchlým komparativním interpretacím ritualistické školy (Kuper 1996). Nový pohled na rituál přinesla poválečná éra s nástupem strukturalismu a funkcionalismu. Přestože byl v rámci britské sociální antropologie náboženský rituál nadále chápán jako výraz sociálního řádu, pozornost se přenesla zpět na jeho obsah, tedy na významy, které utváří v kontextu náboženských představ společenství. Edward Evan Evans-Pritchard ve svých zkoumáních Nuerů přišel s novým zájmem o jejich vlastní pojmy, ideje a jejich vzájemné souvislosti (Evans-Pritchard 1940). Jejich rituály obětování pak jsou ztělesněním těchto pojmů a představ, které je možné systematizovat do koherentního souboru symbolů. Obřadům Nuerů tak je možné porozumět a vyložit je pouze pokud dostatečně analyticky prozkoumáme tuto sféru aktérských kategorií. Zásadní přínos v rámci britské sociální antropologie k teorii rituálu však mělo několik autorů, kteří ze strukturálního funkcionalismu vyšli a tyto starší přístupy rozvinuli, každý originálním způsobem1. 1 Podobný vývoj zaznamenala antropologická linie vedoucí od Bronislawa Malinowské-ho k Edmundu Leachovi, kterou v této studii záměrně vynechávám a která se, obdobně jako Gluckman a Turner, pokusila o jisté zdynamičtění pojetí rituálu (Chlup 2005). karel Šíma 21 Nejstarší z nich, Max Gluckman, vyšel z Durkheimova přístupu a navázal na již etablovanou van Gennepovu teorii přechodových rituálů (van Gennep 2002). Stejně jako Dürkheim byl přesvědčen, že rituály jsou postaveny na sociálních vztazích. Oproti němu však tvrdil, že jsou obrazem stavu společnosti nejen v tom, co její členy spojuje, ale i v tom, co je rozděluje (Gluckman 1962). Projevuje se tak v nich také sociální napětí a konflikty, a nejsou tudíž prostým výrazem společenské jednoty a homogenity. Na analýze rituálů rebelie zulských žen, které se ceremoniálně převlékaly do mužských šatů a prováděly věci jinak povolené jen mužům, ukázal, jak může rituál uvolnit společenské napětí vycházející z patriarchálních vztahů ve společnosti a pomocí společenské katarze potvrdit společenskou jednotu a status quo (Gluckman 1963). Tím se Gluckman dostal blízko k van Gennepově pojetí přechodového rituálu, který proměňuje sociální role, aby uvolnil společenské napětí a znovunastolil sociální řád. Oproti van Gennepovi však navrhl vysvětlení, proč jsou v některých společnostech a situacích přechodové rituály potřeba a v jiných ne. Ve společnostech kmenových podle něj totiž musí, na rozdíl od moderních komplexních společností, konkrétní sociální vztahy sloužit mnoha účelům, protože v nich neexistuje, tak jako v moderních společnostech, současné zastávání několika sociálních rolí. Konflikt se tak koncentruje kolem jednoznačně vymezených vztahů, zatímco v nekmenových společnostech jsou konflikty a napětí rozprostřeny „na různá bitevní pole" (Gluckman 1962). Z toho také vyplývá, že se „čisté" přechodové rituály neobjevují v moderních západních společnostech. V kmenových společnostech se oproti tomu většina rituálů soustředí na místní ústřední autority (šamani, náčelníci apod.), protože právě ony jsou s ostatními členy skupiny v největším množství různých vztahů a závazků. Přestože zde tedy Gluckman pojetí rituálu zcela neoprošťuje od jeho vztahu k náboženství, jeho výklad již směřuje k obecnější teorii rituálu, která neusiluje ani o vysvětlení vzniku náboženství nebo mýtu, ani o výklad společenské koheze na základě náboženského mýtu a rituálu. Z Gluckmanovy tzv. manchesterské školy vyšel i Victor Witter Turner, který ve svém rozsáhlém díle spojil a současně překročil durkheimovský funkcionalismus a symbolický Strukturalismus 60. let 20. století. Svůj přístup k interpretaci rituálu shrnul do pojmu společenského dramatu, kdy se v rámci rituálu společenské vztahy a konflikty „dramatizují", tj. stupňují a dostávají se do nové dimenze. Na analýze rituálů kmene Ndembu ze severozápadní Zambie (Turner 1967) ukázal, jak tento společenský proces prochází čtyřmi stádii, kdy se společenské vztahy nejprve narušují, poté konflikt stupňuje do krize, která si vyžádá akt nápravy, a nakonec dojde k zno-vusjednocení do nové společenské situace. Turner tak sice vyšel z van Gennepova pojetí, ale rozšířil jej a dodal mu dialektickou dynamiku v napětí mezi strukturou a antistrukturou (Turner 1974). Turner se soustředil právě na moment liminality, kdy dochází v rámci rituálu k vystoupení ze symbolických struktur společnosti, jedinec není součástí ani starého řádu (např. nemá jméno, není ani živý ani mrtvý, není ani ženou ani mužem), ale ještě není integrován do řádu nového. Symbolický řád je současně zrušen a následně modifikován a legitimizován. Turner šel tedy dále než Gluckman a přiřkl rituálu potenciál společenské změny, kterou v jeho rámci aktéři mohou zažívat a realizovat. Turner se, jak je zřejmé z role symbolické struktury, resp. antistruktury v jeho koncepci, zaměřil také na interpretaci symbolů, jejichž prostřednictvím aktéři bě- 22 studia ethnologica pragensia 1/2017 hem rituálu jednají. Snažil se zde vymezit proti pojetí, které chápe rituály pouze jako prostředky komunikace symbolických systémů. Oproti ve své době zásadnímu a vlivnému štrukturalistickému přístupu Lévi-Strausse, který se soustředil na analýzu struktur myšlení, které předchází mýtu a rituálu a rituálu tak přisoudil spíše roli druhotného nástroje propojení a zažívání nadosobních struktur (Lévi-Strauss 2006), Turner pojímal symboly jako odvozené z lidské tělesné zkušenosti. Právě základní zkušenost těla (např. jeho produktů jako je mléko, semeno, krev) utváří symbolické konstrukce (např. význam barev bílé a červené), se kterými se váží sociální role a vztahy (např. příbuzenství, nepřátelství) (Turner 1967). Pozornost k liminál-ním momentům rituálu jako dramatizacím a symbolice a roli těla dovedla Turner až do blízkosti s divadelní teorií a ke konceptu performance (Turner 1986, viz níže). Tělesnou podstatu rituálu, která spojuje společenské a individuální tělo, vyzdvihla také Mary Douglas ve svých komparativních analýzách náboženského myšlení a rituálů. V souznění s durkheimovským paradigmatem považovala rituály za akty společenské komunikace, které odrážejí funkce a podobu společenského uspořádání (Douglas 1970). Její sociologizující přístup se tak projevil v tom, že se snažila ukázat, že existují dimenze společenského života, které jsou společné napříč tzv. primitivními a moderními společnosti. To ji dovedlo k značně univerzalistické koncepci mřížky a skupiny, která zahrnuje dvě dimenze podoby společenského uspořádání. Zkráceně řečeno: ve společnosti, která zastává silné vazby jak dovnitř, tak navenek, hraje rituál zásadní roli, zatímco tam, kde jsou slabě definované role uvnitř společnosti i její hranice navenek, je rituál využíván pouze pro soukromé účely, převládá individualismus a využívané symboly neutvářejí realitu. Přestože se podle vlastních slov Douglas snažila vypořádat se soudobým antiritualismem (Douglas 1970), nedostala se dále za kritiku moderní vyprázdněnosti formy, a její generalizační přístup k výkladu společnosti nepřinesl samotné interpretaci rituálů, zejména moderních, nic specifického. Mezi klasickými autory, kteří se mimo jiné zabývali rituálem, musíme ještě zmínit Cliíforda Geertze, jehož eseje se staly svého času nejvlivnějšími texty nejen antropologie, ale také mnohých humanitních věd, a který se stal ilustrativní figurou symbolické antropologie či přesněji kulturalisticky a interpretačně orientované antropologie. Jestliže dávali tito autoři v explicitní kritice strukturalismu a funkcionalismu sféře kultury samostatné a autonomní postavení oproti oblasti společenských vztahů, pak se nutně dostali i do opozice vůči starším autorům, kteří buď vycházeli z durkheimovského paradigmatu, nebo ho doplňovali a překračovali procesuálním pohledem na rituál. Do centra pozornosti se dostaly významy, které lidé přikládají jednání v rámci rituálu, a různé způsoby jejich interpretace. Považujeme-li lidské jednání za způsob symbolické komunikace, která odráží nejen společenskou situaci, ale také představy o tom, jak mají společenské vztahy vypadat, pak je rituál stejně odrazem stavu společnosti, jako prostorem pro formulaci změny společnosti (Bell 2008: 66). Rituál se tak může stát místem propojování sociální zkušenosti a představ o ní. Podle Geertze (Geertz 2000) může tudíž rituál poskytovat lidem symbolické nástroje pro pochopení a vyrovnávání se svou žitou zkušeností, resp. společenským kontextem. Rituály tedy stojí v centru toho, co zajímá kulturalisticky orientované autory, protože jsou výjimečným místem utváření významů, které jsou v rámci něj komunikovány a vyjednávány. Oproti předchozím přístupům se navíc objevuje metafora karel Šíma 23 textu, prostřednictvím níž chtějí poukázat na to, že je rituální jednání vždy „čteno" a interpretováno specifickým způsobem ve specifické situaci. Shrnu-li nyní tuto první část věnovanou klasickým antropologickým pojetím rituálu, musím zdůraznit základní problémy, které naznačují vhodnost nebo naopak nevhodnost jejich využití pro interpretaci moderních festivit. První problémem je jednoznačně úzké sepětí s výkladem náboženství a mýtu. Jestliže chceme v moderní době analyzovat široké spektrum festivitních situací, konceptuálni vazba na teorie o vzniku či funkci náboženství je spíše na škodu. Není nutné odmítat teorie rituálu, které vnímají důležitost náboženského myšlení či mýtu obecně, ale vhodnější zde bude hledat takové přístupy, které nejsou primárně založeny na silné koncepci náboženství. Za druhé je problémem pojetí společnosti, v jejímž rámci se rituál odehrává. Jak jsme viděli, ta je v klasických teoriích durkheimovského paradigmatu chápána jako v principu statická a homogenní entita, pro niž je synekdochou tradiční „kmenová společnost", a to i v teoriích, které zapojily do výkladu rituálu konflikt a společenské tenze. Sociokulturní antropologie se tohoto rámce dlouho nezbavila a, jak uvidíme dále, našlo se jen několik autorů, kteří se s ním snažili vypořádat více než pouze negativní strategií, pomocí níž je rituál definován v opozici vůči (stavu, jednání, dynamice) moderní společnosti. Za třetí, představené teorie rituálu poukazují na problematické postavení společnosti a kultury do protikladu. Ilustrativně je to vidět na otázce, zda symboly (rituální obsahy) odrážejí, ovlivňují či se zcela míjejí se společenskými vztahy, zkušenostmi či strukturou. Takto nastolená otázka značně neproduktívne podporuje představu o statické sféře kultury na jedné straně a stabilní společenské struktuře na druhé straně, kde dynamický aspekt vyplývá až z jejich konfrontace. To je jistě (nejen) pro interpretaci v moderním kontextu nedostačující, protože takový přístup opomíjí komplexní dynamiku procesů, kterou nelze ideálně typicky rozdělit na tyto autonomní oblasti. Konečně za čtvrté se v klasických teoriích rituálů objevuje problém dichotomie konsensu a konfliktu. Zatímco starší a strukturálně-funkcionalistická pojetí stála spíše na představě existujícího konsensu o průběhu a významu rituálních aktů, přístupy vycházející z manchesterské školy hledaly v rituálech převážně způsob řešení společenských konfliktů. Toto napětí bude pro moderní festi vity jistě velmi důležitou dimenzí, kterou však bude nutné zohlednit takovým způsobem, bychom se vyhnuli výkladovému schématu „buď — anebo". KRITICKÉ PŘÍSTUPY K RITUÁLU A MODERNITA Jestliže předchozí výklad naznačil, jaké hlavní směry výkladu rituálu přineslo antropologické bádání, které bychom dnes mohli označit za klasické, v této části se pokusím diskutovat několik konceptů, které se buď s tímto dědictvím snažily kriticky vyrovnat, anebo specificky řešily otázku vztahu moderní společnosti a rituálu. Půjde nejprve o zpochybnění a později explicitní kritiku reprezentativismu ve výkladu rituálu, která se za prvé odvíjela od nástupu konceptu performance v 80. letech, a za 24 studia ethnologica pragensia 1/2017 druhé stavěla na tzv. obratu k praxi a zaměření na rituál sám o sobě. Na závěr této části se budu věnovat pokusům o reflexi dlouhé tradice antropologického bádání o rituálu ve vztahu k moderní době a společnosti. Na přelomu 70. a 80. let se sešlo několik myšlenkových proudů, které — každý svým způsobem — posunuly debatu o povaze rituálu směrem k zájmu o drama a performance. Kromě zmíněného Victora Turnéra (Turner 1986) to byly starší práce Er-vinga Goffmana (Goffman 1959), Gregoryho Batesona (Bateson 1936) či lingvistická debata o performativech, kterou po Johnu Langshawovi Austinovi (Austin 2000) rozvíjel John Searle (Searle 1969) a jinak i Jacques Derrida (Derrida 1993). Zatímco tato lingvistická větev se do popředí dostala až s nástupem poststrukturalismu a feministické teorie (Butler 1990), prvně zmínění autoři inspirovali také antropologické zkoumání rituálu, které vedlo ke zformování dvou amerických studies zaměřeným na performance a rituál. Pozdní spolupráci s Victorem Turnerem (Turner 1986) rozvíjel teatrolog a režisér Richard Schechner (performance studies, Schechner, Appel 1990) a speciální pole bádání se pokoušel vymezit také Ronald L. Grimes (rituál studies, Gri-mes 2014). Aniž bych zabíhal do specifických otázek otevřených těmito autory, shrnu nyní jejich přínos pro teorii rituálu a potenciál, který toto rozšíření přináší (více viz Bell 2008, Grimes 2006). Performativní teorie především zdůrazňuje aktivní roli účastníků rituálu. Život jedinců je jimi neustále utvářen a přetvářen v interakci s jinými tak, že změna je integrální součástí života a procesů kulturní reprodukce (Bell 2008). V tomto smyslu bylo snahou teoretiků performance vymezit se proti klasickým štrukturalistickým přístupům, tj. proti jejich předpokladu, že rituály odrážejí nějaké statické myšlenkové struktury v podobě systémů. Rituální praxe spíše ukazuje na množství odlišných, někdy konfliktních významů, které odrážejí fragmentárni, proměňující se a neurčitý charakter jejich průběhu. Jakkoli i zde zůstává významná role invariantních prvků, divadelní metafora přináší moment neopakovatelnosti a předvádění (Grimes 2006). Rituál se tak stává událostí v silném slova smyslu, která neodráží kulturní vzorce a sociální řád, ale aktivně formuje lidskou zkušenost a interpretace skutečnosti. Přenáší se zde pozornost na fyzické a senzorické působení rituálních aktů, bez nichž by jejich studium bylo výrazně ochuzené. Právě tělesná zkušenost má být výchozím bodem analýzy a významy či symboly s ní spojené jsou spíše prostředkem úspěšného performování. S tím je také spojena pozornost k účinnosti rituálu, tj. jeho úspěšnému či neúspěšnému provedení. Cílem rituálu chápaného jako performance je dosáhnout změny či přechodu a jeho „kvalita" se tak dá posoudit podle toho, jaké (jak velké, jak dlouho trvající, jak zásadní apod.) změny může docílit. Do popředí se zde ještě více dostává role rituálu jako dynamického procesu, a nikoliv tedy jako pouhého odrazu existujících sociálních či kulturních struktur. Jestliže performativní přístup dává do centra pozornosti aktivní roli aktérů, pak tím také naznačuje, že aktéři v rámci rituálu jednají reflexivně, tedy že nenásledují pouze stabilní rituální formy, ale že s nimi pracují kreativně a účelově. Právě performování nějakého aktu totiž vyžaduje uvědomění si a aktivní spoluvytváření jeho podoby, obsahu a vyznění. Když se tímto způsobem aktéři zapojují do ritualizace, dává to v dalším kroku možnost reflexe celého společenství a jeho postavení, stavu či karel Šíma 25 identity. Na těchto dvou rovinách se tak propojuje individuální a kolektivní kreativita, která nastavuje zrcadlo existujícím vztahům a představám. V neposlední řadě vstup performativity do zkoumání rituálu přinesl významné rozšíření jevů, které je možno takto studovat. Richard Schechner považoval za roli klasického rituálu transformaci ve van Gennepově pojetí; oproti tomu divadelní typy performancí mají podle něj spíše povahu „transportovaní" jedinců do určitých rolí a jejich návrat do původních rolí či jejich další výměnu (Schechner 1985). Opozice tak nespočívá mezi rituálem a performancí, ale mezi účinností (efficacy) a zábavou (enter-tainment). Studovat tak můžeme všechny jevy, které se pohybují na ose mezi těmito póly a které tudíž představují jednotné pole zkoumání. Podobně podle Grimese rituál není něčím principiálně odlišným od performance, je spíše „příbuzným" (Grimes 2006), který má v něčem stejné charakteristiky a v něčem se liší, zvláště v případě performancí přímo spojených s divadlem. Za předmět výzkumu tak můžeme v širším slova smyslu považovat jak klasické rituály spojené s veřejným prostorem a kolektivním formalizováným jednáním, tak hry nejrůznějšího charakteru, skupinové akty a intersubjektivní jednání v každodenní praxi. Takový přístup nám pak umožňuje velmi široké srovnání mezi nejrůznějšími sociálními prostředími, kulturními okruhy, historickými kontexty apod., což se však může stát také pastí, která hrozí upadnutím do bezbřehého propojování čehokoli s čímkoli bez jasně dané výzkumné otázky a přidané hodnoty. Jakkoli byl performativní obrat ke studiu rituálu kritizován jako nepříliš teoreticky podložený, což mělo vést k enumerativním postupům a volnému hledání analogií, velmi významně zasáhl zkoumání rituálů v několika aspektech. Jedním z nich je obrat k jednání, tedy ke studiu pozorovatelných, fyzických a tělesných, společenských aktů (Grimes 2006), jimiž se „něco dělá" (Austin 2000). Podobný zájem projevili také autoři, kteří se dají zahrnout pod jejich společný zájem o rituály jako o praxi, tedy specifický soubor praktik. Společné východisko ve skepsi vůči štrukturalistickým a sémiotickým východiskům, ohled na historickou změnu, individuální jednání a roli tělesnosti oproti vědomí dovedly tyto autory k zájmu o to, jak jsou formální způsoby jednání, ale i každodenní mikropraktiky využívány k reprodukci a přetváření sociálního a kulturního prostředí (Bell 2008). Pozornost byla přitom věnována kontextu historických a kulturních proměn, ale také politické dimenzi rituálů, tedy mechanismům ovládání a podřízení, které ve své době navazovaly na kritiku koloni-alismu a jeho vztahu k antropologii. Reprezentativní představitelem směru zaměřeného na rituální praktiky by mohl být Marshall Sahlins, který své výzkumy v Tichomoří shrnul v několika knihách, ale proslavil se nejvíce svou účastí v polemice o interpretaci smrti kapitána Jamese Cooka (Sahlins 1985). Snažil se ukázat, že praktiky, které lidé rozvíjejí v souvislosti s rituálem, propojují strukturu a událost, kontinuitu a změnu, systém a jedinečnost. Nešťastnou smrt kapitána Cooka vysvětlil jako výsledek aktivní reakce havajského obyvatelstva na krizi, která byla vyvolána tím, že si Cooka ztotožnili s jedním ze svých bohů, on se ale nechoval odpovídajícím způsobem. Rituál byl tak využit k tomu, aby se z nové potenciálně nepochopitelné situace vytvořila smysluplná událost tak, aby struktury sociálního a kulturního řádu zůstaly legitimní a nezpochybněné. Sahlins tak ukázal, že aktivní přístup k rituálu může znamenat nejen schopnost situačně in- 26 studia ethnologica pragensia 1/2017 terpretovat konkrétní akty v zájmu jednotlivce nebo skupin, ale že to může také přinášet proměnu samotné struktury rituálu, tedy její invariantní složky. Tím se otevírá nový rámec pro interpretaci rituálů, který v klasických teoriích rituálu povětšinou chyběl, a to je historická dimenze v silném slova smyslu. Rituál již není možné interpretovat bez toho, abychom zohlednili, že je součástí určitého procesu apropriace kulturních tradic v konkrétních nových situacích, tj. historie samotné. Orientace na praxi a kulturní praktiky dovedla některé antropology paradoxně až ke zpochybnění samotného moderního pojmu rituálu. Talal Asad v rámci své kritiky moderního západního konceptu náboženství poukázal na to, kde a jak se v rámci formování moderního antropologického myšlení objevil pojem rituálu (Asad 1993). Na prahu modernity se podle něj proměnilo pojetí rituálu od způsobu, jak zachovávat řád a morální rámec, k objektu reflexe a studia, který je chápán jako výhradně symbolické jednání. Tím se v konkrétní historické situaci na Západě zrodilo chápání rituálu jako něčeho stojícího „za" skutečným jednáním, což bylo způsobeno proměnou pojetí subjektivity a role státu. Všechny moderní koncepce rituálu tak stojí na představě oddělené sféry symbolického, které je vloženo do světa posvátného, a sféry účelově racionálního, které je hlavním principem světa profánního. Asad tak chtěl především ukázat, že pojem rituálu měl a má hegemonickou funkci, která politicky a kulturně strukturuje mocenské vztahy mezi Západem a ne-Západem. Zásadní kritiku antropologické tradice výkladu rituálu však přinesla Catherine Bell, která se dlouhodobě zabývala teoriemi rituálu a je autorkou dodnes velmi autoritativního přehledu bádání v této oblasti (Bell 2008). Její vlastní přínos spočíval v kritice zacyklenosti a zahleděnosti do struktur v dlouhé antropologické tradici o rituálu. Od Robertsona Smithe po Geertze se podle ní totiž antropologové zabývali převážně souborem dichotomií, které jim znemožňovaly vidět některé důležité aspekty toho, co je možné považovat za rituál. Hlavní opozicí, kolem níž byl teoretický diskurs o rituálu organizován, je protiklad myšlení versus jednání. Rituál pak má být svorníkem, který spojuje tyto dva póly, stejně jako rozpor mezi myšlenkami a akty, mezi kulturou a společností a v neposlední řadě mezi teoretikem a praktikujícím rituálu. Bell tvrdila, že dosavadní bádání trpělo nedostatečnou reflexivitou, protože teoretika/pozorovatele postavilo právě do role, ve které má on být tím, který tyto dichotomie spojí a poskytne nezúčastněný výklad koherentních myšlenkových struktur účastníků rituálu. Ve vyostrené tezi pak tvrdila, že teorie rituálu nejsou ničím jiným než výsledkem reflexe teoretikovy metody a rozvíjejí diskurs, ve kterém je teoretik hlavní postavou (Bell 1992). Bell dále shrnula, že teorie rituálu ho obecně považují buď za distinktivní jednání v principu odlišné od ostatního jednání, nebo za soubor určitých kvalit, které je možné vztáhnout na jakékoli jednání. To ale podle ní vede k taxonomiím, které reprodukují opozice mezi racionálním a iracionálním jednáním, účelovým a afektuálním, instrumentálním a transcendentním atd., což ale v posledku postaví rituály na stranu jednání expresivního, iracionálního a neúčelového. To je jistě omezující pohled a Bell se vlastní koncepcí snaží této cestě vyhnout. Právě binární myšlení antropologické tradice teorie rituálu se Bell pokusila de-konstruovat pomocí pojmu praxe či praktik (practise). Místo hledání definice rituálu považuje za produktivnější zkoumat proces ritualizace, pomocí něhož se určité jednání vymezuje jako rituální od jiného, ne-rituálního. Nejprve je tak nutné se ptát, co karel Šíma 27 určitá komunita či kultura vůbec považuje za rituální a proč a jak se právě toto jednání stalo rituálním. Jednání představuje v prvotním kroku především tělesný pohyb v čase a prostoru, který se může specificky v určitých situacích stát dominantním schématem. Aktéři rituálu prožívají tato schémata jako přirozená bez toho, aby nahlédli intencionálne jejich významy, kontexty či účel. Cílem procesu ritualizace tak podle Bell není porozumět obsahu rituálu či dokonce integrovat jedince do nějakého koherentního kulturního či společenského rámce, ale prostě vytvořit aktéra rituálu, který si osvojí určitá kulturní schémata a dokáže je flexibilně používat v různých, i nepředpokládaných situacích. Rituál by tedy měl být studován v kontextu veškerých praktik, které jsou v dané komunitě využívány. Rituální jednání je pak specifické tím, že aktéři považují své jednání za reakci na jisté vnější prostředí či podněty (ať už se jedná o Boha, bohy, přírodu či sousední společenství), ve skutečnosti však právě toto prostředí svým jednáním současně konstruují, definují a zažívají. Rituál tedy v důsledku staví iluzivně do popředí síly stojící mimo samotnou rituální situaci, a díky tomu umožňuje reprodukovat specifické mocenské vztahy. Tato analýza rituálu má umožnit nahlížet tyto jevy nikoliv jako výrazy sociální kontroly, ale jako praktiky, pomocí nichž je ve společnosti utvářen komplex mocenských vztahů a jejichž prostřednictvím je moc odosobňována a odtržena od konkrétních mezilidských situací. Kritické hlasy, které se objevovaly od 90. let, se v podobném duchu jako u Bell zaměřily na výjimečné postavení, které bylo antropologií přisouzeno rituálu při studiu společností a kultur. Rituál byl podle těchto kritiků vnímán jako „okno" do povahy společnosti a kultury, jako výsostné místo pro zkoumání kulturních kódů a procesů, jako privilegovaná a výjimečně přístupná forma jednání, která reprezentuje společenský a kulturní řád. V kolektivní monografii editované Donem Handelmanem a Galinou Lindquist (Handelman, Lindquist 2004) se autoři příspěvků pod heslem „rituál sám o sobě" pokusili právě takové pojetí překonat. V úvodu vyjadřuje Handelman přesvědčení, že je nutné rituál studovat „v sobě" a „pro sebe", tj. jak je vnitřně organizován a čím je utvářen v rámci rituální situace, nikoliv s ohledem na sociální a kulturní kontext. Nastiňuje experimentální přístup, podle kterého se nejprve zcela odhlédne od sociokulturního kontextu a až v další fázi se zkoumá, zda rituál „o sobě", tedy jako autonomní objekt studia neboli fenomén, je v nějakém vztahu k společenské a kulturní realitě. Samotné příspěvky pak postupně kritizují kánon antropologického výkladu rituálu, prozkoumávají přístupy ke studiu rituálů, které odrážejí experimentování (např. pokusné vymýšlení vlastních rituálů a jejich pozorování při jejich realizaci), pokoušejí se ukázat, jak se rituály proměňují nikoliv na základě vnějších podnětů, ale vlastní vnitřní dynamikou. Dona Handelmana dovádí tento přístup k teoretickému vyostrení, když navrhuje rozumět rituálům jako samoorganizujícím se entitám. Pomocí slovníku systémové teorie a autopoiesis dochází k tezi, že rituální forma se sebeutváří v oboustranných procesech ustavování a rozpadu, kdy existují plynulé, ale i skokové přechody mezi každodenní praxí a rituálem. Výsledkem analýzy tak může být míra sebeorganizace konkrétního rituálu, jeho intepretace jako sekvence určitých aktů a jejich následná kontextualizace. Konkrétní studie ve sborníku přinášejí více či méně inovativní přístupy, ale zachovávají hlavní východisko: začít analýzu rituálu jako autonomního systému, který sebeorganizuje jednotlivé prvky a až poté přihlížet k jeho vztahu (je-li nějaký) ke kulturnímu a společenskému 28 studia ethnologica pragensia 1/2017 kontextu. Jinak řečeno, poměr mezi rituálem, jeho formou i obsahem, a vnější skutečností je zde otázkou empirickou, nikoliv teoretickou. Specificky kritický pohled v rámci teorií rituálu byl již od dob klasických autorů věnován vztahu rituálů k modernitě. Klasické přístupy popsané v předchozí sekci se dlouho vyrovnávaly s touto otázkou buď implicitně, nebo negativně. V prvním případě šlo o nepříliš reflektované východisko v tom, že se antropologické zkoumání soustředí na to, co je ne-západní, ne-moderní a ne-komplexní. Rituály byly zkoumány v rámci společností lévi-straussovsky řečeno „chladných", tedy společností „těch druhých" a jejich konceptualizace vycházely z principiální odlišnosti od vlastní sociální reality antropologa. Ale i v případech, kdy byl tento vztah více reflektován, byly odlišnosti od evropských společností využívány jako negativní zrcadlo (jakkoli ne hodnotově negativní), pomocí něhož je možné definovat ten „skutečný" rituál, který antropologové pozorovali a analyzovali v mimoevropských kmenových společnostech. Již v 60. letech se však objevily práce, které antropologické teorie rituálu aplikovaly na nej různější problémy z moderních západních společností. Často šlo o práce na poli anglo-americké sociologie či politologie, které interpretovaly události a určité typy politického jednání jako politické rituály, jež mohou mít obdobnou roli v „našich" komplexních společnostech jako ve společnostech kmenových. Jak však přesvědčivě ukázal Steven Lukeš ve své krátké, ale o to vlivnější studii z roku 1975, tyto aplikace durkheimovské perspektivy na moderní společnosti selhávají, protože nezohledňují zásadní charakteristiky modernity, které antropologické myšlení nebylo zvyklé zahrnout do svých teorií. Nahlédneme-li totiž na moderní události durkheimovskýma očima tak, jak to učinil např. Edward Shils s britskými královskými korunovacemi, Robert Bellah s americkou prezidentskou inaugurací nebo Sidney Verba s událostmi po atentátu na J. F. Kennedyho (viz Lukeš 1975), zúžíme nepatřičně interpretaci těchto významných aktů jako výhradně sociálně-integračních nástrojů. Podle Lukeše totiž tento pohled vnímá politické rituály jako důkazy již existujícího integrovaného hodnotového rámce, tedy pouze jako jeho výrazy, případně jako nástroje jeho posilování a utváření. Politický rituál je tedy naplněn funkcemi, které společnost „drží pohromadě". Takto zjednodušený funkcionalistický pohled Lukeš kritizuje z několika důvodů. Předně je velmi problematické, co znamená ono „drží pohromadě" v moderních společnostech. Může jít o legitimizaci moderních institucí státu, sdílení norem a hodnot, společné jednání, srovnatelnost zájmů, souvztažnost jednotlivých segmentů společnosti atd. Tím, že politickým rituálům přisoudíme holistický integrační funkci, tento komplex problémů nevyřešíme. Lukeš dále upozorňuje, že je vůbec obtížné v moderních společnostech empiricky prokázat takovou míru konsensu, protože třídně rozdělené společnosti jen obtížně hledají společné hodnoty, kulturní normy či vzorce. Liberální demokracie často „drží pohromadě", aniž by její členové sdíleli tuto kulturně definovanou výbavu. Ovšem ani země sovětského bloku ve své době podle Lukeše nevytvářely konsensus na tomto základě, k čemuž uvádí příklad Československa po roce 1968 (ovšem bez bližšího vysvětlení). Neodurkheimovští autoři si totiž cíleně volí příklady politických rituálů, které obzvláště odpovídají tomuto integračnímu paradigmatu. V moderních společnostech existuje ale mnoho, ne-li více politických rituálů, které jsou postaveny na rozdělování společnosti, na zviditelnění karel Šíma 29 nebo řešení společenských konfliktů, na boji proti sociálnímu a politickému řádu, nebo dokonce na snaze o jeho zrušení. Tím, že se budeme soustřeďovat pouze na rituály s integrační funkcí, jednak nepřiměřeně zužujeme a zkreslujeme pole bádání a jednak přistupujeme k analýze jednostranně a nekriticky, protože přistupujeme na oficiální interpretace politických rituálů, které ve svém zájmu zdůrazňují jejich integrační roli. Lukeš oproti tomu navrhuje jakési předběžné směry, kterými by se mohlo bádání o moderních politických rituálech ubírat. Především podle něj politické rituály poukazují na to, čemu je ve společnosti věnována zvláštní pozornost, a upřednostňují určité formy jednání před jinými. Tím získávají politické rituály spíše kognitivní funkci než roli integrační. Pak můžeme klást takové výzkumné otázky, jak např. kdo určuje pravidla a postupy rituálu? Kdo má vliv na výběr idejí, symbolů apod., kterým se v rituálu dostává zvláštní pozornosti? V čím zájmu je tento výběr? Kdo je jím naopak vylučován? atd. Studium moderních rituálů by tak podle Lukeše mohlo být zkoumáním symbolických strategií využívaných různými skupinami ve specifických strukturálních podmínkách k obraně či získání moci (Lukeš 1975). Zde se Lukeš přímo odkazuje na potenciál pojmu liminality (s odkazem na Turnéra) pro vysvětlení anti-systémových a kontrakulturních hnutí a jejich veřejných aktivit. Velkého ohlasu se dostalo také knize Davida I. Kertzera o politických rituálech vydané v roce 1988. Kertzer zde však spíše eklekticky spojuje různé antropologické teorie rituálu, aby je využil k intepretaci velkého množství různých příkladů napříč kulturami a historickými epochami. Často tak upadá do zjednodušených tezí, které aplikují Lukešem kritizovaný neodurkheimovský holismus, když např. tvrdí, že v potřebě rituálů nejsou národní státy v principu odlišné od sběračských a loveckých společností (Kertzer 1988: 64). Kertzer tím ovšem spíše dopředu předpokládá funkci moderních rituálů, kterou potom pouze ilustruje na vybraných příkladech, a nečiní ji tedy otázkou samotného výzkumu. Jestliže někteří klasičtí autoři reflektovali jistý odstup či přímo negaci rituality jako takové v moderních společnostech (viz výše Mary Douglas), v posledních letech se objevují práce, které rozvíjejí právě tuto otázku tváří v tvář rozpadu modernistických jistot a v konfrontaci s novými fenomény globálně propojeného světa. Z nich představím dvě knihy, které podnětně upozornily na to, co by mohlo být charakteristické pro moderní rituály v době, kdy je již můžeme považovat za součást minulosti. Skupina autorů zaměřených na antropologii náboženství a politickou filozofii (Seligman et al. 2008) vychází z praxeologického předpokladu, že rituály je nutné zkoumat z hlediska toho, co skutečně dělají a jaké mají důsledky. Pro jejich interpretaci vidí jako zásadní pojem upřímnosti, který vyhraničuje moderní chápání rituálu. Tvrdí totiž, že je možné ideálně-typicky odlišit dva způsoby jednání: takové, které je založené na upřímnosti a individuálním autentickém vztahu k předmětu jednání; a jednání rituální, které zahrnuje moment subjektivní reflexe a oddělení sebe samotného od rámce jednání neboli individuální hranici soukromé autonomie vůči veřejné ritualitě. Tuto dichotomii podle nich stvořilo moderní karteziánske myšlení se svým důrazem na subjektivitu a autonomně jednající individuum. Vycházejíce z Erica Voe-gelina přisuzují autoři modernitě „gnostickou" povahu v tom smyslu, že převedla transcendentní tradice do sféry lidského jednání v rámci historie a společnosti. Tím 30 studia ethnologica pragensia 1/2017 však pouze transformovala eschatologické schéma do kontextu individuální odpovědnosti a jednání. Podle těchto autorů tedy vyzdvihla osobní upřímnost, a odsunula tím rituál do oblasti symbolického jednání, které nastoluje problém vztahu mezi osobním a kolektivním, jedinečným a věčným, horizontálním a vertikálním atd. Moderní důraz na upřímnost vedl k tomu, že na jedné straně zde byl postaven univerzalistický nárok upřímného svobodného a autonomního jedince, na druhé straně však byl rituálu jako nástroji lidské komunikace vzat onen aspekt upřímnosti, tedy autentického sjednocení, a byl vykázán do světa racionální reflexe jeho formy a obsahu. Toto místo zaplnily moderní ideologie, které vytvářely „neupřímné" politické rituály. Autoři docházejí k závěru, že s nástupem náboženského fundamentalismu posledních dvou dekád přichází reakce na toto moderní oddělení rituálu a upřímnosti a snahy znovu spojit tyto formy jednání ústí v individuální akce ritualizováného násilí. Podobně učinil rituál součástí své argumentace ve svém velkém projektu o schopnostech člověka, které potřebuje pro přežití ve 21. století, Richard Sennet (Sennet 2012). V jedné ze svých knih říká, že klíčovým prvkem pro přežití je schopnost kooperace a že tato schopnost není nijak samozřejmá a je nutné se ji naučit. K tomu účely dříve sloužily právě rituály. Ať již posvátné nebo profánní, rituály utvářejí pouta mezi lidmi, kteří se tím učí spolupracovat, respektovat a vyjednávat. Samozřejmě také tyto procesy obsahují nebezpečí konfliktu, násilí a destrukce. Jestli však podle Senneta chceme zvládnout tato nebezpečí vyplývající z rozdílnosti zájmů a sociálních pozic, které moderní doba zvýraznila, musíme spolupráci cvičit (practise). Právě nerovnosti, fragmentárnost lidských vztahů, konfliktní zájmy, konkurence, které přinesla nebo stupňovala modernita, narušily schopnosti lidí spolupracovat, protože omezila dopad praktik, které učí těmto významným sociálním kompetencím. Je zřejmé, že zde Sennet mluví o rituálech v nejširším slova smyslu od jednoduchých každodenních aktů (podání ruky) až po komunitní veřejné události, které vyžadují spolupráci velkého množství lidí. Odhlédneme-li od výrazně normativní povahy Sennetovy teze, lze z ní vyjít a ukázat na obecnější aspekty zkoumání rituálu v posledních letech, které shrnou vývoj aktuálního antropologického teoretického myšlení o rituálu a jeho vztahu k modernitě. Rituál je za prvé nahlížen jako praxe, která je důležitá, protože umožňuje lidem navazovat vztahy a vyjednávat pozice. Není to již symbolická komunikace, která byla středem zájmu ještě symbolické antropologie, tedy něco, co stojí za konkrétním jednáním, ale přímé akty a jejich působení. Ať již jde o kritiku reprezentativismu funkcionalistických i symbolistických přístupů, nebo obrat k performativitě, tedy konkrétním aktům a jejich působení, pozornost se přesunula od velkých systémů, obecných procesů a holistických ambicí k pozorování jednotlivých praktik, jejich proměnlivosti a kreativitě. Nejde již o to zkoumat, co odrážejí, ale k čemu lidem slouží a co způsobují. Za druhé oproti modernistické snaze (což platí také o většině antropologické tradice) vidět v rituálech dichotomii racionálního a afektuálního, a tím rituál stavět do role jakéhosi prostředníka mezi duchovním a tělesným, mezi emocionálním a rozumovým, transcendentním a pozemským atp., hledají autoři v posledních letech podstatně pragmatičtější rovinu praxe či praktik, které lidem slouží k dorozumívání. karel Šíma 31 Právě moderní pohled na rituál tímto oddělením docílil vykázání těchto praktik do světa mimo naši běžnou zkušenost. Tím, že jej spojil na jednu stranu s náboženským myšlením, tedy s něčím, co moderní doba považovala za ne-li překonané, tak ne-mo-derní, na druhou stranu s účelově-racionálním jednáním, tedy s jasně definovanou sociální funkcí v durkheimovském smyslu, asimiloval rituál jako něco moderní společnosti vnější, co se buď řídí jinými pravidly, nebo není ničím jiným než vtělením jejích pravidel, což ale znamená, že mu nedává žádný specifický nárok na existenci nebo kvalitu. Z hlediska praktické aplikace teorií rituálu na moderní společnost se oba přístupy zdají být dosti neproduktivní. Jak jsem ukázal výše, buď vykazují rituál do světa kmenových, tradičních, „studených" společností, nebo na něm vyzdvihují integrační aspekty ve funkcionalistickém duchu, které pak zužují výkladové schéma na vysvětlení působivosti moderních ideologií, aniž by zahrnuly momenty napětí, konfliktu či kontingence. Pro studium moderních festivit tedy z uvedeného exkurzu vyplývá, že je nutné obezřetně pracovat s obecnými a holistickými výkladovými schématy a teoriemi rituálu, které byly většinou utvářeny a promýšleny v opozici k tomu, co sami teoretici považovali za vlastní moderní západní společnosti. Naopak je možné sledovat, jak se právě tento typ aktivit stával moderním, tj. jak byl historicky vykládán, formován a praktikován v rámci moderních binárních opozic, které tak pečlivě a hluboce propracovalo antropologické bádání o rituálech. Můžeme se tak ptát po způsobech asimilace aktivit, které by v tomto modu myšlení měly být cizím elementem (ať historicky, tak kulturně a geograficky) a které postupně nabývaly obrazu modernistických vizí, aniž by jej kdy zcela naplnily. Dalším důsledkem trendu promýšlení rituálu posledních let je to, že je možné moderní rituální praktiky zkoumat jako jevy, které jsou součástí již uzavřené historické epochy. Jestliže bylo možné v 70. a 80. letech mluvit o moderních politických rituálech ve velmi klasickém antropologickém pojetí, znamená to, že se začala narušovat představa o tom, kam rituál patří a jaký je jeho vztah k moderní komplexní společnosti. To spolu s rozšířením bádání v této oblasti na rituální praktiky, performance, rituály „osobě" atp. signalizuje, že je možné epochu moderních veřejných festivit zkoumat historicky ve svébytné statice i dynamice, ale již z pohledu metaforicky řečeno následovníka, který si klade otázku, proč bylo to, co zkoumá, tolik jiné, a kdy a proč došlo ke změně, která způsobila, že se dnes již nacházíme ve zcela jiném kontextu. ZVYKY A OBYČEJE V NÁRODOPISNÉM PARADIGMATU A JEJICH ÚSTUP Bohatou tradici antropologických teorií rituálu nyní doplním o zhodnocení tradičního národopisného přístupu ke zkoumání sociálních praktik, které je možné zařadit do kategorie festivit. I národopisné paradigma rané evropské etnológie zahrnovalo komplex konceptů, které měly tyto jevy popsat a vysvětlit. Oproti sociální a kulturní antropologii byl tento korpus bádání podstatně méně teoretický, což ale neznamená, že by byl méně v zajetí modernistických představ o binárních opozicích. Neodlišoval se vlastně ani v tom, jak tyto jevy chápat, tedy jako součást světa, který je pozici moderního badatele cizí, jakkoli spíše historicky než kulturně. Nereflektovaný před- 32 studia ethnologica pragensia 1/2017 poklad, že zkoumáme něco tradičního, co si buď zachovává svůj význam, či co spíše mizí, není příliš vzdálen klasickému antropologickému rámci, který svůj objekt zájmu vidí v cizím a vzdáleném, co ale má co říci i „nám", moderní lidem ze Západu. Podobně jako antropologické bádání dospělo také etnologické bádání k jisté reflexi tohoto rámce, jakkoli je nutné konstatovat, že šlo o reflexi značně omezenou a výsledkem byl spíše ústup takto vymezeného bádání než hlubší teoretická kritika a rekon-ceptualizace starších pojmů. Roli pojmu rituálu v národopisném diskursu hrály zvyky a obyčeje, které byly také jedním ze zakládajících předmětů zájmu především středoevropského národopisu a které prošly jistou debatou v poválečném období. Vzhledem k důležitosti středoevropské badatelské tradice zde budu vycházet především z německojazyčného bádání, doplněného o českou národopisnou badatelskou tradici. Když uváděl Martin Scharfe v roce 1991 sborník základních textů k výzkumu obyčejů, symptomaticky hned na začátku označil toto bádání za „sféru setrvačnosti" (Scharfe 1991). Doslova uvádí, že vznikaly další a další studie, aniž by o nich probíhaly jakékoli debaty, které spíše jen potvrzovaly staré stereotypy. Podle něj je zde obtížné sledovat protichůdné pozice či vzájemné vztahy jednotlivých přístupů, přestože různá pojetí a užití pojmu obyčej jistě existovala a existují. Scharfe kriticky pokračuje, že si národopis od 19. století vytvořil spíše kánon témat než soubor teoretických konceptů, což mělo za důsledek exemplarismus a soustředění na popis jednotlivostí. Pro zkoumání obyčejů a zvyků to mělo mimo jiné důsledek, že nebyla jasně vymezená jejich pozice vůči světu práce a každodennosti, který v tradičních společnostech pokrýval drtivou většinu lidského jednání. Kořeny tohoto problému, stejně jako zájmu o zvyky a obyčeje, stojí pevně již v prvních fázích národopisného zkoumání v 19. století (Bausinger et al. 1993). Na jedné straně viděl grimmovský přístup ve zvycích a obyčejích odraz dávné a přežívající mytologie. Když Wilhelm Mannhardt interpretoval svůj rozsáhlý materiál, snažil se odhalit mytologicko-archaický obsah, hledat pozůstatky pohanských kultů plodnosti apod. Dominantní část národopisného paradigmatu 19. století stavěla problém právě takto. Na druhou stranu již Mannhardtův současník Wilhelm Riehl poukázal na funkci zvyků a obyčejů v utváření kulturních norem a regulaci lidského jednání. Podle něj byly instancí, která vedle právního a represivního systému zaručuje fungování společenského systému a pomáhá tak formovat a strukturovat každodenní jednání. V prvním případě jde tedy o kontextualizaci mimo každodenní a „reálný" svět tradiční společnosti, v druhém jde o společenskou funkci a její místo v komplexu každodenních společenských vztahů. Národopisné bádání se posledních dvě stě let pohybovalo mezi těmito dvěma póly, je však možné opatrně zobecnit, že se vyvíjelo od interpretačního rámce spojeného s náboženstvím a kultem k analýze zvyků a obyčejů jako součástí sociálních procesů v tradiční společnosti. Nejednou ovšem docházelo ke konfúzi či propojení obou přístupů. Příkladem zde může být Paul Sartori, který viděl ve zvycích a obyčejích „náboženský kult každodenního života" (cit. podle Baussinger et al. 1993). V nereflektované podobě tento přístup umožňoval národopisnému bádání jistou dávku „setrvačnosti" či „malátnosti" (viz výše Scharfe 1991), která vedla k množení dílčích studií bez toho, aby došlo k teoretické reflexi problému (Bausinger et al. 1993). Součástí tohoto národopisného paradigmatu byla také typická charakteristika bádání o zvycích a obyčejích, a to tendence k typologizaci a klasifikaci. Jestliže bylo karel Šíma 33 sesbíráno velké množství materiálu a vytvořeno nespočet materiálových studií, byla snaha o základní utřídění jistě pochopitelná. Základní rozlišení na obyčeje výročního a životního cyklu bylo definováno podle časové osy, tj. buď z hlediska průběhu roku, nebo z hlediska průběhu lidského života. Tímto způsobem se však specificky, ovšem implicitně, vymezuje, které typy akcí mezi obyčeje a zvyky mohou patřit. Za prvé jde o cykličnost, která je spojena s přírodním cyklem roku, což jednak ukazuje na roli přírody jako neměnného kontextu lidského jednání, jednak statičnost zkoumaných jevů. Implicitně se tedy předpokládá, že jde o lidské reakce na stabilitu přírodního prostředí a jeho stále stejný cyklus změny. Za druhé jde o události života člověka, které souvisí s jeho reprodukčním cyklem (narození, dospívání, svatba, smrt). Jde tedy také o neměnnost a stabilitu, která nevyplývá z vnějšího přírodního prostředí, ale tentokrát z vnitřní biologické podstaty člověka. Jak je zřejmé z této klasifikační strategie, které se národopisné paradigma prakticky nikdy nevzdalo, stojí za ním silná představa neměnnosti zakotvené v biologickém, resp. přírodním rámci, která může jen obtížně zahrnout a konceptualizovat změnu, konflikt či dokonce historický čas o sobě. Z uvedeného je jasné, že je v rámci národopisného paradigmatu obtížné hledat fundovanější teoretickou debatu o zvycích a obyčejích. Můžeme však popsat jednak širší proměnu, která znamenala teoretickou inovaci v poválečném německojazyčném bádání, a jednak poukázat na některé konkrétnější problémy, které odrážejí hlavní kontury tohoto bádání. Klasický národopis 19. století zakořeněný v německém romantismu spojoval se zvyky a obyčeji idealizovanou představu o „nezkaženosti a čistotě" lidu. Stejně jako v jiných tematických oblastech, tak i obyčeje měly odrážet prastaré tradice, byly popisovány jako idylické jednání venkovských lidí, které ukazuje jejich jednoduchý a naivní pohled na svět, v němž se však zrcadlí bohatost a pestrost nastřádaná během věků. Tak byla nejen jejich forma, ale i obsah nahlížen staticky, ale také nekonfliktně. S postupným ustavováním národopisu jako vědecké disciplíny byl tento romantický pohled nahrazován hlubším zájmem o sociální struktury a procesy, které ve venkovských společnostech probíhaly. Riehlovskému zájmu o kulturní normy a funkce se však dostalo v bádání o zvycích a obyčejích většího ohlasu až po druhé světové válce. Tak v roce 1952 nazval ve své studii o obyčejích Leopold Kretzenbacher (Scharfe 1991) národopisné bádání jako vědu historicko-sociologickou a reflektoval tím vývoj, kterým poválečné německo-jazyčné bádání procházelo. V 60. letech již byly díky pracím Ingeborg Weber-Kellermann obyčeje dominantně chápány jako sociální jednání, tedy jako sociální skutečnosti, které je nutné vyložit právě na základě sociálních vztahů. Obyčeje pak mohou být nástroji sociální kontroly, sociálního nátlaku, mohou odrážet sociální hierarchie a nabývat roli nejen způsobu, jak udržovat sociální normy, ale i jak je vynucovat pomocí sankčních mechanismů (Bimmer 2001). Součástí proměny 60. let byl také obrat ke kritickému pohledu na zvyky a obyčeje jako na fenomén, který podporuje sociální nerovnosti, umožňuje a rozvíjí brutalitu v mezilidských vztazích, sexismus a nedává prostor pro inovaci a kritiku (Scharfe 1991), tedy akceptace představy, že zvyky a obyčeje také odrážejí problémy a konflikty ve společnosti. Pro výzkum tak mohly být právě zvyky a obyčeje jakýmisi indikátory toho, že se ve společnosti určité problémy vyskytují. Tento náhled tak učinil centrem pozornosti spíše společnost samotnou, než přímo jednání spojené se zvyky a obyčeji. 34 studia ethnologica pragensia 1/2017 Druhou inovací, kterou přinesly změny na poli národopisu v 60. letech, bylo chápání obyčejů jako komunikace, tedy jako výměny informací pomocí symbolů či znaků. Pozornost se tak obrátila k obyčejovému jednání jako způsobu předávání a vyjednávání významů, kde je předmětem výzkumu jejich znakový jazyk (Bimmer 2001). Ingeborg Weber-Kellermann propojila obě teoretické inovace, když definovala obyčeje jako sociální skutečnosti, tedy jako znaky, ve kterých se odráží společenský život skupin lidí (Weber-Kellermann 1985). Tím měl být dán program pro výzkum obyčejů a zvyků jak ve funkcionální perspektivě, tak ve strukturální perspektivě, což odpovídalo hlavnímu proudu teoretického rámování společenských věd 60. let. Jakkoli tyto inovace vedly k předefinování toho, co bylo za zvyky a obyčeje považováno, většinového bádání se to příliš nedotklo. Stále vznikaly další stovky dílčích studií, zvláště s regionálním či lokálním rozměrem, které neměly teoretické ambice a které reprodukovaly převážně klasické národopisné schéma. Nová konceptuálni výbava se stala součástí některých debat kolem konkrétních badatelských problémů, které představovaly hlavní dění na tomto poli od 70. let (Bimmer 2001). Takovou klíčovou debatou byl problém výkladu masopustu, resp. karnevalu. Starší pojetí, které vidělo v masopustu odraz starobylých zvyků spojených s přírodními kulty a vyháněním zimy, bylo radikálně zpochybněno na základě historických výzkumů. Hans Moser přišel s tezí, že je nutné masopusty zkoumat na základě důkladného archívního studia, čímž je možné zpochybnit mnohé mýty spojené s výkladem masopustu a vysledovat vývojové linie jednotlivých prvků masopustu a jejich historicky situované kořeny (Moser 1964). Kritickou debatu později také vyvolaly práce Dietze-Rúdigera Mosera, který se snažil dokázat, že obyčeje spojené s masopustem je možné interpretovat výhradně v kontextu křesťanských a církevních tradic (Moser 1986). Jiným příkladem debaty je otázka folklorismu a udržování obyčejů jako problém autenticity a praktické role vědecké disciplíny při utváření kolektivní paměti (Bausinger 1966). Přestože ne systematicky, i tato debata se dotkla teoretičtějších otázek, jako např. diskontinuity či kontinuity obyčejových forem jednání, role původu při jejich zkoumání atp. Na rozdíl od části věnované antropologickému diskursu je možné na tomto místě přihlédnout i k domácímu bádání, které s německo-jazyčným dlouho drželo krok, a později z něj spíše čerpalo podněty a inspirace. Již klasické práce Zíbrtovy byly pevně propojeny s tehdejší německou kulturní historií. Studium zvyků a obyčejů najdeme v českém národopisu, resp. etnografii či etnológii prakticky kontinuálně od předválečného období, teoretických reflexí však není mnoho. Pomyslným vrcholem bádání v rámci národopisného paradigmatu byly aktivity subkomise pro lidové obyčeje Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně, kde hrál významnou roli Václav Frolec, který vedl terminologické a metodologické debaty a syntetizoval jejich výsledky (Tarcalová 1994). Několik sborníků z konferencí publikovaných v edici Lidová kultura a současnost přineslo od přelomu 70. a 80. let reprezentativní obraz o stavu zkoumání problematiky zvyků a obyčejů nejen v českých zemích. V knize Výroční obyčeje — současný stav a proměny (Frolec 1982a) se kolektiv autorů věnoval životnosti tradičních obyčejů na socialistickém venkově, k čemuž částečně využil klasickou metodu dotazníkového šetření. V knize Čas života — rodinné karel Šíma 35 a společenské svátky v životě člověka (Frolec 1985) se celá řada autorů věnovala klasickým i novým obyčejům životního cyklu. V. Frolec zde připojil i krátkou terminologickou a typologickou stať, kde definuje pojem obyčejová tradice, resp. obřadní kultura. Uvádí, že jde o „etnokulturní tradice obsahující zděděné sociální informace a spojující minulost se současností" (Frolec 1985:18). Podle Frolce je charakterizují „sankcionovanost, normativnost, spontánnost, relativní stabilnost, vývojový, významový a výrazový synkretismus", tedy podle něj slouží ke stabilizaci společenských vztahů a srovnává je se sférou morálních a právních norem, které obdobně regulují jednání lidí. Poté přistupuje Frolec ke klasifikaci zkoumaných jevů. Především rozlišuje obyčejovou tradici, která je spojena se zvyky vyjadřujícími „sociální, významovou složku života", zatímco obřadní kultura je spojena s obřady určujícími „kulturní, výrazové vztahy duchovní i hmotné povahy". Do první skupiny zařazuje tradiční obyčeje spojené s narozením, dospíváním, manželstvím a úmrtím. Do druhé skupiny řadí tradiční svátky a oslavy jako jsou narozeniny či dušičky. Přidává ještě třetí skupinu, kam patří soubor soudobých akcí, které nějakým způsobem souvisely s tradičními obyčeji a zvyky, měly však více organizovaný charakter (např. pracovní výročí, maturita, promoce ad.). Ve Frolcově době tedy podle něj dochází ke „konfrontaci tradice a současnosti", „boji protikladů", ovšem nepochybuje o potřebě obřadu i v socialistické společnosti, u kterých ovšem mají být rozlišovány „progresivní a regresivní rysy". Nakonec staví devítibodový výzkumný program, podle kterého by národopisná věda měla přistupovat ke studiu současných obřadů a svátků, ve kterých se odráží kvantifikační a klasifikační přístupy, etnokar-tografické metody, srovnávací metoda, vývojová analýza, ale i ohled na praktické využití výsledků výzkumu. Odhlédneme-li od ostatních studií ve zmíněném sborníku, které buď pracují s jinými přístupy, nebo jsou čistě popisnými statěmi, je zřejmé, že se ve Frolcově pojetí odráží celá řada motivů, které byly součástí obratu v poválečném německo-jazyčném národopisném bádání. Především je to jistá dvoukolejnost výkladu těchto jevů, která na jedné straně sleduje spíše sociální složku a na druhé straně spíše výrazovou, nebo kulturní složku. U Frolce má tento rozdíl klasifikační podobu, což vyvolává otázku, zda jevy z jedné skupiny nemají kulturní rovinu, resp. z druhé rovinu sociální. V jednotlivých charakteristikách se ovšem jednoznačně odráží sociologický obrat, který zažíval národopis, resp. již záhy evropská etnológie od 60. let. Důraz na sociální normy a sociální funkci obyčejů, ale i výraznou společenskou aktualizaci není možné chápat pouze jako důsledek „povinného" angažmá socialistické vědy, ale jako výsledek změn nejen ve středoevropském etnologickém kontextu, které přinesla zejména 60. léta. Jedním z hlavních úkolů subkomise pro lidové obyčeje v této době bylo vyjasňování terminologických a klasifikačních otázek (Tarcalová 1994). Shrnutí těchto debat potom vydal Václav Frolec v Národopisných aktualitách v roce 1982 (Frolec 1982b). Na začátku konstatuje, že zájem o obyčeje, zvyky apod. projevují i jiné obory (včetně sociální a kulturní antropologie), a že tím vzniká komplexní pole bádání, které je v úplnosti nepřehledné. Svůj pokus o vyjasnění nazývá „inventarizací" a skutečně vychází spíše ze snahy vypsat všechny možné charakteristiky, které jsou spojeny s obyčeji, zvyky, svátky atd. a které lze nalézt v literatuře, buď ze středoevropské tradice národopisu nebo ze sovětské etnografie. Reflektuje pak základní charakteristiky a doplňuje rozbo- 36 studia ethnologica pragensia 1/2017 rem o rozdílech či shodách mezi zvyky a obyčeji, což řeší s pomocí německé literatury 60. let. Obyčej tedy charakterizuje pomocí „sociální, významové složky života" (viz výše), definici zvyku shrnuje jako „ustálený, uznaný a přijatý způsob jednání, osvojený pravidelným opakováním určité činnosti", jehož znaky jsou „závaznost, kolektivnost, normativnost, pravidelnost konání, tradičnost, spontánnost, autoritativnost". Podobně pak prochází definice zvyklosti (většinou nebývá samostatně definována) a obřadu, pro nějž jsou charakteristické „symboličnost, tradičnost, slavnostnost, stereotyp, standardizace, normativnost, stabilita, identifikace s daným společenstvím" atd. V dalším textu pak rozpracovává pojetí obyčejové tradice a obřadní kultury, stručně reprodukované ve výše zmíněném sborníku, do následujícího schématu. OBYČEJOVÁ SITUACE lidová obyčejová tradice lidový obyčej t lidový zvyk zvyklost lidová obřadní kultura tradiční obřad SPOLEČENSKÉ A KULTURNÍ PROJEVY TRADIČNÍHO CHARAKTERU SOUČASNÉ SPOLEČENSKÉ A KULTURNÍ PROJEVY LOKÁLNÍHO CHARAKTERU (BLÍZKÉ TRADIČNÍM FORMÁM NEBO S TRADIČNÍMI PRVKY) ó > E -S tab. 1. Dle Frolec 1982b karel Šíma 37 Frolec podává krátké definice jednotlivých pojmů a pomocí schématu je dává do vzájemné souvislosti. Je nutno konstatovat, že definice mají spíše kompilační charakter, který odráží částečně průnik citovaných prací a částečně induktivní představu 0 empirickém materiálu, jak byl dlouhodobě studován národopisem. Těžko je tak můžeme prohlásit za specifickou teorii či koncepci, což ale Frolec sám přiznává. Nicméně, právě proto dobře odrážejí národopisné paradigma ve stavu z 80. let. Zde je možné si povšimnout dvou charakteristických aspektů. Za prvé z induktivního přístupu k definování pojmů vyplývá určitý paradox. Přestože se Frolec snaží o jednoznačnou charakteristiku, ta má většinou podobu výčtu rysů vážících se na konkrétní akce či jevy. To má ale za důsledek, že jde na jednu stranu o klasifikaci (oslava — slavnost — zábava — hra), na druhou stranu se stejné jevy mohou objevit v několika kategoriích, což hodnotu klasifikace dost zpochybňuje. Tak bychom mohli např. v případě Velikonoc najít jak prvky obyčejové, zvykové 1 zvyklostní, tak i obřadní kulturu, dále bychom mohli v českém prostředí identifikovat zábavy, dětské hry i parodické obřady, ale navíc můžeme podle Frolcových definic označit celé nebo části Velikonoc současně za svátek, oslavu, slavnost i zábavu. Za druhé je patrné, že Frolec a jeho kolegové řešili vážně otázku soudobé transformace všech těchto jevů, a to i tak, že se ji pokusili zahrnout do schématu. Co se týká obyčejů, zmiňuje názor, že je v jeho době vlastně již pochybné mluvit o nějaké stabilní soustavě. Oproti tomu obřadní kultura podle něj obsahuje i v současnosti prvky stabilní a prvky vyvolávající změny. Bez ohledu na to, jestli je možné v jeho textu najít koherentnější koncepci vztahu mezi dynamikou a statikou zkoumaných jevů, je signifikantní, že Frolec pracuje s opozicí tradice versus současnost. Charakterizována tak není historická změna od tradičních jevů spojenými s venkovskými předmoder-ními společnostmi k současné (socialistické) modernitě, ale pouze nereflektovaný rozdíl mezi dříve a nyní. Jakkoli tak národopisné bádání pracovalo s kontextem modernizačních změn (viz např. etnografie dělnictva), chybí zde konceptualizace této změny jako specifického procesu s vlastní obecnou dynamikou, a především kritická reflexe ne-tradiční současnosti, kdy se sice objevují nové jevy, ale není zřejmé, v jakém obecném vztahu jsou k těm starším a jak se podepisují na proměně jejich podoby a funkce. Klíčovým problém inovací národopisu po druhé světové válce totiž bylo to, že s tím, jak inkorporoval do svého výkladu sociální, resp. sociologicko-funkcionali-stický rámec, muselo nutně dojít k tomu, že dosavadní definice předmětu bádání nemůže dostačovat, jakmile se výzkum zaměří na cokoli novějšího, než je tradiční agrární společnost. Hluboké proměny společnosti v důsledku modernizačních procesů totiž nutně musely vést k radikální proměně sociálních vztahů a jejich dynamiky, a tím i ke změnám sociálního jednání a jeho funkcí. Jestliže výrazně proměněná společnost vyžaduje výrazně jiný typ funkcí, které přispívají k její stabilizaci (nebo sociálním inovacím), pak buď tradiční jevy nabývají těchto nových funkcí, ale častěji mizí a jsou nahrazovány zcela jiným typem jednání, které můžeme jen velmi obtížně definovat pomocí kategorií sociálních norem, sankcí či společenské stabilizace. Jsou to totiž právě tyto kategorie, které umožňovaly modernistický výklad tradičních společností jako radikálně jiných, tj. v asymetrické opozici my-oni. V důsledku se tedy ocitáme ve stejné situaci, v jaké se ocitla sociokulturní antropologie v 80. letech, jen 38 studia ethnologica pragensia 1/2017 s tou odlišností, že národopis se nevztahoval k mimoevropským tzv. kmenovým společnostem, ale domácím tradičním, předmoderním společnostem. Pozdější etnolo-gické bádání však postrádalo podobnou reflexivní kritiku, jakou prošla anglo-ame-rická antropologie. Podíváme-li se na dodnes používané úvody do studia národopisu/evropské etnológie v německojazyčném prostředí, můžeme sledovat zřetelný ústup pojmů obyčeje a zvyku. V klasické „reformní" příručce vzniklé pod vedením Hermanna Bausingera (Bausinger 1993, první vydání 1978, poslední 4. vydání je z roku 1999) se ještě objevuje zvyk a obyčej hned na počátku v části, kde se definuje kultura jako předmět zájmu národopisu. Také v podobně klasické práci pod vedením Rolfa W. Brednicha (Brednich et al. 1988, poslední 3. vydání z roku 2001) se výzkum obyčejů objevuje jako samostatná kapitola mezi dalšími tematickými výzkumnými oblastmi. Autor Andreas C. Bimmer zde sice poukazuje na stále důležité místo a množství studií 0 zvycích a obyčejích v rámci proměňujícího se oboru, ale v aktualizacích z 90. let jednoznačně konstatuje, že poslední léta nepřinášejí žádné nové teoretické impulzy. Doslova uvádí, že se objevuje tendence zpochybnit i centrální roli pojmu obyčeje pro vlastní obor. Nejde jen o dlouhodobé obtíže s jeho definováním, ale především o ten fakt, že teoretické rámce funkcionalismu a strukturalismu nebo obecně fenomenologický přístup, které byly pro jeho inovaci využívány generací 60. let, ztrácejí platnost a samy již prošly radikální kritikou. Není tak divu, že snad nej aktuálnější úvod do studia evropské etnológie Wolfganga Kaschuby (Kaschuba 1999, poslední 3. vydání 2006) již samostatně bádání o obyčejích a zvycích vůbec neřeší a zmiňuje ho prakticky výhradně v souvislosti s dějinami oboru. V části věnované pojmům a tématům místo toho najdeme kapitolu o znacích, resp. symbolech a rituálech, kde se autor ani nepokouší o pojmové vymezení proti klasickým zvykům a obyčejům. Symptomatický je také jeden z pozdějších textů Václava Frolce ve sborníku ze strážnického sympozia v roce 1988 (Frolec 1990). Jeho úvodní text ke konferenci s názvem Město, prostor, lidé se věnuje rituálům a slavnostem v procesu modernizace. 1 když je koncipován značně eklekticky, staví jasně do centra pozornosti pojem rituálu a ukazuje, jak se s nástupem moderny proměňují slavnosti a jejich funkce ve společnosti. Obřady a obyčeje se sice v textu místy objeví, ale převážně s odkazem na vlastní minulá bádání. Jde o spíše náhodný, ale přesto vypovídající doklad toho, že se i u nás na přelomu 80. a 90. let obracela pozornost k jiným než klasickým národopisným metodologickým zdrojům. Neznamená to však vůbec, že by i nadále nebyly zkoumány jevy, které mají podobu bádání vymezeného pojmy zvyku a obyčeje, ba dokonce ani že by nevycházely práce označené těmito pojmy, ale teoretická inovace se již odehrávala jinde a původní funkcionalistický slovník nebyl nahrazen ničím novým. Shrneme-li nyní národopisný/etnologický diskurs o zvycích a obyčejích a bu-deme-li hledat jejich potenciál pro interpretaci moderních festivit, nabízejí se dva postřehy. Za prvé prošel podobně jako antropologický diskurs o rituálu posunem od výkladového kontextu náboženství, mýtu či archaických kultů k sociologickému pohledu na funkci těchto jevů v rámci zkoumaných společností. Zdá se však již téměř jisté, že se bádání o zvycích a obyčejích nepodařilo a již nepodaří dostat za horizont funkcionalistických modelů 60. let. Ústup ze slovníku nástupců a nástupkyň poválečného karel Šíma 39 národopisu vypadá nezvratně. Pro výzkum moderních festi vit to znamená, že je jeho využití ještě problematičtější než v případě klasických teorií rituálu. Jakkoli definiční posuny 60. let znamenaly i kritický pohled na samotné jevy a jejich kontextualizace v rámci společenských rozporů a konfliktů, v samotném empirickém bádání se tato kritika zásadním způsobem neprojevila. Za druhé má tento první problém kořeny v tom, jak si poválečný národopis definoval společenský kontext zkoumaných jevů. Přes mnohé pokusy a debaty se mu nepodařilo inovovat pojmový aparát tak, aby odpovídal dynamice moderních společností. Až rekonceptualizace oboru od 90. let, kdy se v Německu rozkročuje mezi evropskou etnológii, kulturní antropologii či empirický výzkum kultury, postavila jednoznačně do centra současnou či nedávnou evropskou realitu, což ale vedlo k proměně konceptuálni výbavy a někdy i změně oborového rámce. V této situaci není vhodné zanevřít na korpus výzkumů, které přineslo klasické zkoumání o zvycích a obyčejích v agrárních společnostech. Pro výzkum moderních festivit je totiž zásadní otázka jejich přetváření, které se neodehrálo ani náhlou změnou, ani jednoduchým kvalitativním přechodem. Nabízí se zde známá teze o „současnosti nesoučasného", která vybízí ke studiu průniků, prostupování, převrstvování či zkoumání hybridních jevů. Otázka pak musí směřovat na to, jak tyto procesy probíhaly a proč k nim docházelo právě tímto způsobem? Jak sledovat procesy „purifikace", kdy se moderním překrývá ne-moderní (Latour 2003) a v čím zájmu tyto procesy probíhají? HISTORICKÁ PERSPEKTIVA O SOBĚ A V KONTEXTU Zdálo by se samozřejmé, že pro výklad moderních festivit bude primárním oborovým rámcem historická věda. Minimálně ze dvou důvodů ale tento pohled nestačí a je nutné jej kombinovat s předchozími. Za prvé je z předchozího výkladu jasné, že se i antropologický diskurs o rituálu a národopisný/etnologický diskurs o zvycích a obyčejích snažil vyrovnat se způsoby jednání a aktivitami festivitního charakteru moderní doby. Deficity dosavadních pokusů v obou případech, které vyplývaly z paradigmatických hranic těchto disciplín a jejich teoretických omezení, jsem se pokusil v předchozích částech ukázat. Za druhé je zde důležitější důvod, a to, že historická věda má také své paradigmatické omezení, které spočívá v tom, že nemá jednoznačně definovaný předmět výzkumu a po celou svou moderní existenci tak při snaze o zobecnění sahá k pojmům a metodám z jiných společensko-vědních či humanitních oborů. Teoretický nárok na historické bádání, jakkoli formulovaný nejpozději v 60. letech historickou sociální vědou, vždy čerpal z koncepcí, které si našly více nebo méně úspěšně cestu z jiných oborů (viz např. Iggers 2002). Schopnost historické vědy nabídnout vlastní teoretickou perspektivu je tak minimální. Co tedy může pro výzkum sledovaných jevů nabídnout? Svébytnou teorií v rámci historické vědy je v pravém slova smyslu pouze teorie historického poznání, tradičně zařazovaná do filozofie dějin. Otázky po povaze minulosti, její odlišnosti od přítomnosti, možnostech jejího přiblížení a zkoumání jsou teoretické problémy, které historická věda řeší intenzivně od svých počátků. Všechny přitom souvisejí s časovou dimenzí, která je právě vlastní paradigmatickou hranicí historické perspektivy. Jest- 40 studia ethnologica pragensia 1/2017 liže potřebuje historická věda stále hledat nové konceptuálni inspirace v ostatních oborových diskursech, sama může nabídnout ohled jednak k historické situovanosti jevů a jednak pojetí události, které zahrnuje silný moment kontingence. Vcelku tak umožňuje zohlednit historicitu studovaných jevů, tedy jejich pozici ve vztahu k různým časovým rovinám. A zde se může také otevírat pole pro konceptuálni inspirace pro bádání o moderních festivitách. Dosavadní historické bádání o festivitách zahrnuje velmi široké pole jak chronologicky, tak z hlediska konceptuálních inspirací, tedy i transdisciplinárních přesahů. Dosavadní přehledy tohoto bádání přinesly jednak reflexi filozofického, sociologického, religionistického, antropologického ad. zakotvení teoretických východisek tohoto bádání a jednak specifikaci témat, kterými se historici a historičky zabývali při zkoumání festivit v moderní době. Na základě této dosavadní literatury a novějších přístupů po tzv. „kulturním obratu" (viz především Maurer 2004) je možné zformulovat pět badatelských problémů, které zobecňují historické kladení otázek při zkoumání moderních slavností a svátků. První problém se vztahuje k otázce vztahu každodennosti a svátku, tedy zda je slavnost vybočením, převrácením, překonáním nebo potvrzením existujícího společenského (příp. politického, kulturního) řádu? Historické práce zde vycházejí z několika psychologických, filozofických a sociologických přístupů, které rozpracovávají na historickém materiálu. První skupina přístupů vychází z inspirace Sigmundem Freudem a Emilem Durkheimem, kteří chápali slavnost jako moment excesu, který odkazuje na božské a pro společnost představuje principiální způsob regenerace společenského řádu. Tato badatelská tradice se tak zaměřuje na veřejné festivity, které výrazně vybočují z každodennosti a ustavují či potvrzují moderní společenské instituce. Druhý náhled reprezentovaný např. Josefem Pieperem (Pieper 1963) vidí naopak slavnost jako okamžik kontemplace, potvrzení smysluplnosti každodenního života, který umožňuje jedinci rozpomenout se na sebe sama v opozici k proudu každodennosti. Tento přístup zdůrazňuje individuální prožívání slavností a zaměřuje se na roli náboženských a církevních festivit. Třetí skupina bádání (např. Martin 1973) spojuje oba dva zmiňované přístupy a považuje slavnosti za momenty zrušení (moratorium) každodennosti, kdy je sociální řád převrácen, což umožňuje obrácení se k představě lepšího, spravedlivého ideálního světa. Zde se objevují historické studie zaměřené např. na svátky a slavnosti protestní či revoluční povahy s prvky karnevalové kultury apod. Čtvrtý proud navazuje na kulturně kritický přístup frankfurtské školy, resp. marxistické kritiky moderní kapitalistické společnosti (Adorno, Horkhei-mer 2009) a pojímá slavnosti v kontextu rozvoje kapitalistických výrobních vztahů jako nástroje ustavování politického a ekonomického panství v moderní době. Tak je např. historicky sledován provázaný vývoj ekonomických, politických a sociálních podmínek organizace moderních festivit a jejich role v utváření národních hnutí. Shrneme-li tento problém, je zřejmé, že vztah ke každodennosti, ať již chápán v afir-mační či excesivní funkci, naznačuje, že festivity nelze nahlížet bez historického kontextu, který představuje to ne-festivitní v konkrétní situaci slavnosti. Druhým obecným problémem historického zkoumání festivit je otázka po vztahu afektivní a racionálně-účelové složky při oslavování. Výzkumné otázky se tak točí kolem protikladné definice slavnosti jako spontánního aktu sounáležitosti nebo karel Šíma 41 jako organizované, cílené akce. Jde o jeden z nejstarších problémů vztahujících se k festivitám, naznačený již Rousseauem. V německém prostředí byla tato diference rozpracována weberovským způsobem do rozdílu mezi afektuálním, mimo každodennost stojícím jednáním (ausseralltägliche Handlung) odkazujícím na charismatické panství, a jednáním hodnotově racionálním (wertrationelle Handlung). To později umožnilo Winfriedovi Gebhardtovi za pomocí tónniesovského rozdělení na pospolitost (Gemeinschafi) a společnost (Gesellschafi) definovat rozdíl mezi svátkem a slavností (Gebhradt 1987). Svátek podle něj představuje moment prolomení a narušení každodennosti, slavnost naopak odsouvá každodennost tím, že jí přisuzuje specifický smysl. Jinými slovy, svátek je útěkem před každodenností, zatímco slavnost je vědomým jednáním, které dává lidskému životu smysl. Svátek potom může Gebhardt označit za „Vergemeinschatungsform", tedy způsob utváření pospolitosti, zatímco slavnost za „Vergesellschaftungsform", tedy způsob, jak je jedinec zapojován do společnosti. Jakkoli tato dichotomie figuruje v pozadí mnoha historických prací, neukázala se jako vhodný analytický nástroj pro historický výzkum. Podobně jako v národopisném paradigmatu je obtížné od sebe klasifikačně odlišit jeden typ akcí do druhých. Problematická je také otázka po míře přítomnosti obou pólů při analýze jednotlivých akcí. Pro výzkum moderních festivit se tak spíše nabízí otázka, jak se vůbec tato dichotomie do hodnocení slavností dostává, k čemu slouží kategorizace odlišující spontánní a organizované akce a jak se v souvislosti s modernizací tato binární charakteristika zrodila? Třetí okruh otázek se vztahuje k časové dimenzi obecných společenských a kulturních změn spojených s procesy modernizace. Zde je jistě klíčový moment pro výzkum moderních festivit. Historické práce zde poukazují na nesamozřejmost proměny kontextu festivit a především komplexní dynamiku těchto procesů. Tak např. v programovém sborníku německých kulturních dějin z 80. let se Werner Bles-sing (Blessing 1987) pokusil konceptualizovat proměnu zábavy a slavností „malého člověka" od 18. do 20. století pomocí hypotézy, která rozděluje období do tří základních typů festivitní kultury. Starší tradice selských a cechovních oslav, vázaných na náboženský a pracovní kontext během osvícenské epochy ani v průběhu 19. století zdaleka nevymizela, byla však postupně převrstvována měšťanskou kulturou spolkového života. Ve 20. století pak přichází technizovaná a komercionalizovaná pop-kul-tura, která slavnosti inkorporuje do zábavního průmyslu. Blessing však zdůrazňuje, že zde platí teze o „současnosti nesoučasného". Předchozí formy festivitní kultury žijí v rámci nových typů jak na okraji (např. ve venkovském prostředí), kde významně formují dominantní kulturu, tak v centru nových typů, kde jsou využívány v nových souvislostech. Podobně postupoval Wolfgang Kaschuba v přehledové práci v rámci encyklopedie německých dějin vydávané od začátku 90. let (Kaschuba 1990). V knize věnované životním světům a kultuře nižších než měšťanských vrstev v 19. a 20. století se v části o problémech a tendencích bádání soustředil mimo jiné na proměnu festivitní kultury. Tvrdí, že k její přeměně došlo v souvislosti se změnou kultury každodennosti a speciálně s vyčleněním pracovního, resp. volného času. Podle něj tak dochází na jedné straně k „modernizaci" řady festivitních forem (např. ze sakrálních se stávají profánní), na druhé straně se dosud napůl veřejné festivity jako např. svatby a křty „privatizují", tj. stahují se do soukromého prostoru. Zatímco ve venkovském 42 studia ethnologica pragensia 1/2017 prostředí se tak festivity „folklorizují", v městském prostředí se formuje kultura dělnických a měšťanských spolků. Obdobně jako Blessing završuje Kaschuba vývoj fází začínající na přelomu 19. a 20. století, kdy musí starší festivitní kultury čelit vpádu moderního zábavního průmyslu (hudba, tanec, kino). V historickém výkladu se zde nabízí popis procesu a hypotéz o příčinách změn, které představují kontextuální historicitu a dynamizují opozice, které jsme sledovali v antropologickém a národopis-ném/etnologickém diskursu. Ukazují totiž, že se nejedná o prostý rozdíl kvalit, ale komplexní proces transformací jednotlivých aspektů „nových" a „starých". Čtvrtým problémem, který je charakteristický pro historické bádání, je otázka po roli festivit ve vztahu k zavedeným podoblastem historiografie. Zatímco klasický historismus viděl jako prioritní oblast zájmu politické dějiny, pozdější posun k sociálním, hospodářským a kulturním dějinám znamenal také proměnu náhledu na slavnosti. Tradiční politické dějiny, které se soustředily na „velké" události a osobnosti dějin, je buď vůbec nezahrnovaly do badatelského pole, nebo v nich viděly pouze politický nástroj využívaný pro získání, udržení či rozšíření moci. Klasické sociální dějiny v nich shledávaly výraz existujících sociální vztahů či konfliktů. Pokud je zahrnuly do analýzy sociálních struktur, viděly v nich spíše „nadstavbu" (nejen marxisticky) sociálních procesů, která tudíž nemá vlastní dynamiku a je pouze projevem konfliktů, které se ve společnosti odehrávají jinde. Nástup tzv. nových kulturních dějin od 80. let postavil naopak slavnosti do centra pozornosti a od té doby vzniklo nespočet historických prací věnovaných výzkumu festivit v různých dobách. Tento zvýšený zájem však ve své většině nepřinesl konceptuálni inovace, které by přinesly zásadně nový pohled. Cenné byly přístupy, které se pokoušely překonat zavedené hranice historických podoborů sociálních, kulturních či politických dějin (zvláště v Německu silně etablované). Takovým příkladem může být snaha o definování nových kulturních dějin politiky (Mergel 2012), která se v inspiraci symbolickou antropologií snažila interpretovat veřejné politické akce jako akty symbolické komunikace mezi organizátory a publikem a zařadila je jako důležitou součást výzkumu moderní politické kultury. Právě tím ale otevřela zásadní otázku, kde jsou hranice moderního politického prostoru? Je politická dimenze spíše analytickým, nebo klasifikačním prvkem? Je možné festivity považovat za politické z principu či je odlišovat podle míry či vůbec existence politického rozměru? Právě díky svému klasickému dědictví v politických dějinách může historická věda nabídnout otázky, které tuto političnost historizují a problematizují. Je možné identifikovat strategie, pomocí nichž se festivity stávají součástí politického prostoru? Jsou tyto strategie součástí historicky definovaného přechodu k moderní politické kultuře a (obdobně jako v předchozích bodech) jakou dynamiku a provázanost s tradičními způsoby utváření „politična" zde můžeme sledovat? Konečně za páté je červenou nití historického zkoumání festivit problém úspěšnosti či neúspěšnosti oslav. To, zda je možné slavnost považovat za úspěšnou či ne, se zdá být banální otázkou, ale její promýšlení vede k důležitým aspektům, které toto bádání musí zohlednit. Výchozí otázkou totiž je, jak definovat jejich úspěšnost? Pochopitelně z pohledu organizátorů to bude problém účasti, ať kvantitativní nebo kvalitativní. Proto byly historicky moderní slavnosti velmi pečlivě pozorovány a následně zkoumány aktéry z hlediska počtu účastníků, jejich složení a jejich jednání. karel Šíma 43 Podobně může být výrazem úspěchu naplnění cíle slavnosti, který mu přikládají organizátoři oslavy, ať už se jedná o potvrzení společenského statusu jednotlivců či reprezentaci jistých zájmů nebo obsazení veřejného prostoru. Tento typ otázek ale vede zpět k problematizaci výše uvedené opozice mezi afektuálním a účelově racionálním jednáním a mezi moderní a tradiční i/racionalitou, neboť se zaměřuje na účelové jednání organizátorů. Zkoumat tak můžeme historicky otázky, co bylo považováno za úspěch či úspěšnost festivit? Jak se utvářel diskurs o jejich organizaci, řízení či usměrňování? Jakou roli v tom měly moderní instituce? Otázka úspěšnosti nás však vede hlouběji k povaze historického interpretačního rámce výkladu festivit. Klasický historismus by zde pravděpodobně hledal jejich dopad na „chod Dějin". Přístup zaměřený na strukturálně orientované sociální dějiny by považoval za úspěch, pokud slavnosti vyjadřují nebo pomáhají ustavovat sociální vazby a přispívají tak ke zformování sociálních vrstev a skupin. Zde je však již jen krok k pojetí, které obecně spojuje úspěšnost se změnou, kterou slavnost může dosáhnout, ať už se jedná o změnu politickou, sociální či ekonomickou. Můžeme se tak ptát, jaké podmínky vedou k tomu, že festivita dosáhne nějaké konkrétní změny? Jaké podoby vztahů mezi aktéry, formami, významy, identitami vedou k úspěšné slavnosti, která tím, že je realizována i něco „dělá"? Nabízí se tak austinovské performativní pojetí úspěšnosti, které ji vidí pragmaticky a vede k analýze konkrétních festivitních aktů jako specifických událostí s vlastní dynamikou a kontingencí. Právě možnost úspěchu, neúspěchu či otázka po účinku slavnosti totiž zvýrazňuje klíčovou charakteristiku historického diskursu, a to je ohled na jedinečnost historické situace, tj. na analýzu události jako v principu otevřeného procesu s početným, i když do jisté míry limitovaným množstvím možných výsledků. Právě tato událostní časová rovina historického bádání je nepochybným přínosem pro komplexní studium moderních festivit. NA CESTĚ K INOVOVANÉMU ETNOLOGICKÉMU VÝZKUMU MODERNÍCH FESTIVIT Uvedené tři přehledy konceptuálního aparátu tří disciplín mohly jistě jen naznačit celou škálu problémů, které tyto obory řeší v souvislosti s výzkumem jevů, které se částečně a někdy i velmi významně překrývají. Přesto snad mohou posloužit k potřebné konfrontaci oborových diskursů a otevření inovativního přístupu, který se bude odvíjet od jejich průsečíku. Představené výzkumy vykazují jak konceptuálni i vývojové podobnosti, tak ale současně i odlišnosti, které je pro určité zkoumání činí více či méně využitelnými. Pokusím se tedy nejprve srovnat jejich přístup a oborové tradice, než přistoupím k výzkumnému programu zaměřenému na moderní festi vity. Za prvé je zřejmé, že se možná až překvapivě objevují významné shody mezi antropologickým výzkumem rituálů a národopisným/etnologickým výzkumem obyčejů a zvyků. Zaměření na náboženský kontext a roli mýtů a kultů má totiž společné kořeny obou diskursů v mytologických bádáních 19. století. Sociální a kulturní antropologie jej však začala překonávat podstatně dříve, a to díky zásadnímu vlivu sociologického myšlení již na počátku 20. století. Zatímco národopis v německo-jazyčném prostředí dospěl k reformulaci výzkumného programu ve smyslu strukturálně funk- 44 studia ethnologica pragensia 1/2017 cionálních modelů a teorie komunikace teprve v 60. letech, sociokulturní antropologie již v té době (hlavně díky manchesterské škole) nakročila ke komplexnějšímu pohledu na konfliktní a rozporuplný charakter rituálů. Na její půdě pak proběhla zásadní kritika štrukturalistických a funkcionalistických přístupů, zatímco národopis se v této době snažil obnovit institucionálně a nezachytil plně kulturalistický obrat 70. a 80. let. I kvůli tomu se obyčeje a zvyky začaly z konceptuálních „vod" obrozené evropské etnológie vytrácet a po roce 2000 už nezaznamenávame žádné skutečně inovativní bádání. Naopak sociokulturní antropologie prošla turbulentním vývojem, kdy se pojem rituálu stal základem pro nový obor (rituál studies), rozšířil se po mnoha příbuzných disciplínách (nejviditelněji v religionistice) a současně prošel zásadní kritikou. Rituál tak přestal být klasickým tématem antropologického bádání, ale v rekonceptualizované podobě zároveň neopustil současné debaty v rámci oboru a mezi obory. Zdá se však, že je v současnosti zajímavým spíše právě pro mezioborové snahy o interpretaci různých jevů a v samotné sociokulturní antropologii nepatří mezi přední problémy. Historické bádání, jak mu bývá vlastní, se pokouší následovat teoretické debaty v sociálních a humanitních vědách, ale recipuje je obvykle jen částečně a se zpožděním, tudíž umožňuje velmi pluralitní a paralelní existenci různých přístupů. V případě slavností byla posledním pokusem reagovat na obecnější společenskovědní debaty snaha inkorporovat kulturalistický obrat do výkladu slavností jako prostoru symbolické komunikace, příp. politické sféry utvářené významy, kde se nepřekvapivě objevují odkazy především na Clifforda Geertze. Z uvedeného je jasné, že svá východiska dokázala dlouhodobě nejvíce reflektovat sociokulturní antropologie, což je jistě dáno jejím důrazem na utváření obecných teorií a výkladových tezí. Může tak nabídnout nej sofistikovanější teoretický aparát, přesto však nepřekročila v bádání o rituálu výrazně hranice svého klasického vymezení v tom, že nenabídla žádnou perspektivu pro zkoumání takových jevů v moderních západních společnostech. V tomto smyslu podle mého názoru neprokázal pojem rituálu životnost pro aplikaci na moderní festivitní akce, jakkoli je nutné z jeho teoretické propracovanosti čerpat. Pojmy zvyky a obyčeje z tradičního národopisu ovšem také neposkytují příliš velký potenciál, protože teoretická „setrvačnost" na tomto poli možná ještě více odsouvá aplikaci těchto pojmů buď do historického zkoumání před-moderních společností, nebo zcela mimo kontext současného společensko-vědního výzkumu. Bohatý historický výzkum festivit je jistě zajímavým spektrem různých přístupů a náhledů, vlastní teoretickou inspiraci však neposkytuje. Nabízí ale samozřejmě zásadní ohled k historicitě v různých časových rovinách, které se podle mého názoru evropská etnológie nemůže vzdát. Je tedy nutné hledat mezi pojmy, které byly součástí konceptuálních inovací v jednotlivých oborových diskursech, ale nepatří mezi tradiční pojmové pilíře. Podle mého názoru zde pro výzkum moderních festivit skýtá nejvíce prostoru koncept performance, který prošel v posledních třiceti letech různými obory (mimo jiné sociokulturní antropologií, viz výše) a může tak propojit výhody různých oborových diskursů. Co to ale znamená konkrétně? Nebylo by příliš inovativní snažit se adaptovat jeden z mnoha přístupů, které pracují s konceptem performace či performativity. Vhodnější bude vyjít z předeslané analýzy teorií a definovat přístup, který obsahuje východiska jednotlivých konceptů performance/performativity, ale tvoří nový celek karel Šíma 45 pro poznávání právě moderní festi ví ty. Zde nabízím čtyři teze a k nim řadu možných výzkumných otázek. Za prvé je festivity nutné chápat jako soubory praktik, které představují aktivní jednání jednotlivců v součinnosti s ostatními, jejichž principem je změna daná jejich účinkem. Analyticky to znamená vyjít ze sledování festivitních aktů, jak probíhají v prostoru a v čase, což znamená sledovat pohyb jednotlivých prvků festi vit jako performancí. Je zřejmé, že těmito prvky nejsou jen lidé, ale že svou roli při jejich účinnosti hrají také materiální objekty, prostředí či dokonce jiné živé organizmy. V tomto je dobré následovat obrat performativních studií k tělesnosti, ovšem rozšířit jej i na materialitu obecně. Při té příležitosti je nutné vzít v potaz různé prostorové plány (scény), prostorovou situovanost festivitních aktů, která je utvářena také smyslovým horizontem. Otázky, které se k této tezi váží, se musí nejprve týkat vymezení praktik, které jsou považovány za festivitní. Co a jak je definováno jako festivitní akt? Co je tak přijímáno či naopak zpochybňováno? Jak se utváří vztahy mezi jednotlivými aktéry, objekty a prostředím? K jakým vzájemným reakcím mezi nimi dochází? Jak se definuje a hierarchizuje prostor festivit? Co festivitní akty způsobují a proč? Jaké jsou výsledky festivitních aktů a průběhu festivit? Které festivity jsou z hlediska účinku úspěšné a proč? Jak se ustavují a stabilizují pravidelnosti ve festivitním jednání a naopak, jak se narušují? Za druhé je nezbytné zohlednit historicitu festivit, která spočívá v tom, že ji nahlížíme jako součást různých dynamických časových rovin. Tyto roviny nemají lineární povahu či hierarchii, ale jsou utvářeny specificky v konkrétních situacích a představují specifické kvality, které v jejich rámci festivity nabývají. Jejich specifičnost je také dána odlišnými dynamikami, kterými rytmizují festivity do komplexních časových vazeb. Díky tomu můžeme chápat festivity jako události v silném slova smyslu, jejichž povaha není dána nějakou předem danou strukturou, ale jejichž kontingence vyplývá právě z kombinace specifických časových rovin. Výzkumných otázek týkajících se časových rovin se nabízí celá řada. V závislosti na konkrétní analyzované festivitní události je možné je hledat v rámci momentu samotného singulárního festivitního aktu anebo propojení více takových aktů v průběhu festivity. Nebo je možné analyzovat, jak se vůbec ustavuje čas, který je považován za festivitní, resp. ne-festivitní? Zde nemusí jít jen o jasně vymezenou hranici, ale také o synchronně působící způsoby vnímání časových rovin jednotlivých aktérů. Tím se dostáváme k času, který je dán horizontem zkušenosti jednotlivých aktérů. Jakou roli v nich hraje festivitní situace? Jak se váže k jiným momentům či aktivitám z tohoto horizontu (životní) zkušenosti? Zásadními časovými rovinami jsou ale také ty, které jsou svázané s širším časovým rámcem, které festivitní situaci přisuzujeme. Může jít o etapu určitého historického procesu, samotný proces a jeho vztah k časovým rovinám středního, popřípadě dlouhého trvání tak, jak jej pojímá historické bádání. Jestliže jsem si vymezil předmět zkoumání jako moderní festivity, je zřejmé, že právě jednou z posledně zmíněných časových rovin je proces modernizace, resp. proces utváření modernity. Ten je nutné chápat jako narůstání určitých prvků, které ustavují moderní rámec. Soubor těchto prvků přitom není nutně dopředu dán a tyto 46 studia ethnologica pragensia 1/2017 procesy je nutné spíše zkoumat jako procesy vylučování či purifikace (Latour 2003), při nichž jsou určité praktiky marginalizovány, pře vrstvovány či asimilovány. Celá dynamika této časové roviny by si jistě vyžádala podrobnější a hlubší promyšlení a ověření dynamiky narůstání a dosažení vrcholu modernity příp. odlišení etap. Důležité však je prozatím vzít v potaz, že nejde o lineární proces, kdy by prostě jedna kvalita nahrazovala druhou, ale že jde o epochu, která s těmito oběma kvalitami pracuje minimálně z hlediska kapacity obdobně. Tím je jasné, že to, co považoval národopis za zvyky a obyčeje, je pro výzkum moderních festivit stejně důležité jako to, co bychom označili za moderní typy slavností. I zde je možné formulovat výzkumné otázky, které vyplývají z této teze. Především je tedy nutné se ptát po tom, jak probíhají procesy vylučování, převrstvování či asimilace a s jakými výsledky? Dále je možné ptát se na účinnost různých mechanismů purifikace a jejich roli v širším kontextu utváření modernity. Tato purifikace probíhá především pomocí ustavování binárních opozic, které zasahují i výše představené odborné diskursy. Opozice mezi modernitou a tradicí a z ní vycházející protiklady mezi racionalitou a emocionalitou, účelovostí a spontánností, homogenitou a komplexností, dynamikou a statikou, strukturou a procesem atd. by měly být předmětem zkoumání, spíše než pouhým analytickým aparátem. Ptát se můžeme po tom, proč zrovna tyto kategorie byly postaveny do opozice v případě moderních festivit? Jak a k čemu tyto opozice sloužily? Co a jakým způsobem je pomocí těchto opozic označováno? A jak je toto vše vyjednáváno, či jak se o tomto vede spor? Čtvrtá teze logicky vyplývá z předchozích, které všechny obsahují potencialitu hierarchií, nerovností, vyjednávání či konfliktu, a tím je do jisté míry završuje. Fes-tivity jsou mocenským polem, které je strukturováno nerovnostmi odrážejícími se ve festivitních aktech. Tyto nerovnosti přitom nejsou v rámci festivitního dění jednoduše reprodukovány, ale vstupují do procesů, kdy jsou vyjednávány, vynucovány či sankcionovány, naopak jsou i zpochybňovány, převraceny či dokonce zcela anulovány. Rozdíl mezi konsensem a konfliktem je zde především nutné vidět jako otázku různých typů mechanismů, které tyto nerovnosti petrifikují či narušují. Obdobně je nutné řešit otázku vzájemného poměru oblasti společenských, kulturních a ekonomických vztahů. Jde o provázaný komplex, v jehož rámci se nerovnosti navzájem posilují či vylučují a otázka po prioritě kulturní, společenské či ekonomické roviny je tak empirickou otázkou po podobě konkrétních vztahů v konkrétní situaci. Konečně i tady se nabízí řada otázek týkajících se diferencí z vnitřní perspektivy festivity i i ze vztahu k vnějšímu prostředí. Hranice a konflikty vůči vnějšímu prostředí je možné zkoumat tím způsobem, že budeme sledovat, jak se ustavuje a je definováno cokoli „cizí" festivitám, čímž se ustavuje hranice mezi my (slavící) a oni (ne-slavící). Často jde o figuru nepřítele nebo soupeře, ale může také jít o obraz abstraktní entity, která je jednoduše vyloučena z festivitního rámce. Obdobně vnitřní perspektiva může odhalit nerovnosti mezi jednotlivými aktéry, nerovný přístup k různým zdrojům festivitních aktivit, nerovný podíl na účinku festivit atp. V samotných praktikách, ale i v prostorovém a časovém rozvržení se odrážejí různé hierarchie, které tyto nerovnosti ustavují. Současně je nutné sledovat mechanismy, pomocí kterých se tyto hierarchie narušují a zpochybňují. Právě festivity totiž představují na jedné straně hierarchizovane a kontrolované jednání, na druhé straně ale také karel Šíma 47 moment pro subverzi těchto hierarchií a této kontroly, a to nejrůznějšího typu. Otázkou pro výzkum může tedy být jak to, jak se ustavuje konsensus o průběhu a formě festivit, která tyto mocenské asymetrie obsahuje, tak i to, jaké boje se vedou o účinek festivit, které mohou mít za cíl festivity narušit či přímo zrušit. Tímto čtyřbodovým návrhem jsem se snažil nabídnout perspektivu pro další zkoumání moderních festivit, je však zřejmé, že by bylo potřebné tyto výzkumné otázky dále metodologicky propracovat, a především vztáhnout k velmi široce rozkročené literatuře o performativitě, resp. performancích. Přestože jsem se snažil zohlednit předně to, co koncept performance přinesl antropologickému bádání o rituálu, bylo by pro další propracování tohoto přístupu nutné konfrontovat jednotlivé teorie performance, které využívá nejen sociokulturní antropologie, ale které využívají nebo využívaly ostatní obory jako lingvistika (Austin 2000, Chomsky 1965), kulturní sociologie (Alexander, Giesen, Mast 2006), teatrologie (Fischer-Lichte 2008), literární věda (pro přehled viz Sládek 2010), americká folkloristika (Bauman 2012) či filozofie (Derrida 1993, Butler 1990). Tento nemalý úkol však již přesahuje prostor vymezený této studii. LITERATURA Ackerman, R. 2002. The Myth and Ritual School: J. G. Frazer and the Cambridge Ritualists. New York, London: Routledge. Adorno, X, M. Horkheimer. 2009. Dialektika osvícenství. Praha: Oikúmené. Asad, T. 1993. Genealogies of Religion. Discipline and Reasons of Power in Christianity and Islam. Baltimore: Johns Hopkins Press. Alexander J., B. Giesen, J. Mast. 2006. Social Performance. Symbolic Action, Cultural Pragmatics and Ritual. Cambridge: Cambridge University Press. Austin, J. L. 2000. Jak udělat něco slovy. Praha: Filosofia. Bateson, G. 1936. Naven. Cambridge: Cambridge University Press. Bauman, R. 2012. Performance, Pp. 94-118 in R. F. Bendix, G. Hasan-Roken (eds.). A Companion to Folklore. Routledge Companions to Anthropology. Oxford: Wiley-Blackwell Bausinger, H. 1966. Zur Kritik der Folklorismuskritik, Pp. 61-75 in H. Bausinger (ed.). PopulusRevisus. Magstadt: Tübinger Vereinigung für Volkskunde. Bausinger, H. et al. 1993. Grundzüge der Volkskunde. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft. Bell, C. 1992. Ritual Theory, Ritual Practise. New York: Oxford University Press. Bell, C. 2008. Ritual. Perspectives and Dimensions. Oxford: Oxford University Press. Bimmer, A. 2001. „Brauchforschung" Pp. 445-468 in R. Brednich (ed.) Grundriss der Volkskunde. Berlin: Dieterich Reimer Verlag. Blessing, W. K. 1987. „Fest und Vergnügen der „kleine Leute". Wandlungen vom 18. bis zum 20. Jahrhundert" Pp. 352-379 in R. van Dülmen, N. Schindler (eds.). Volkskultur. Zur Wiederentdeckung des vergessenen Alltags. Frankfurt am Main: Fischer. Budil, Ivo T. 2003. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha: Triton. Butler, J. 1990. Gender Trouble: Feminism and the Subversion of Identity. New York: Routledge. Chomsky, N. 1965. Aspects of the Theory of Syntax. Cambridge: MIT Press. Derrida, J. 1993. Texty kdekonstrukci. Bratislava: Archa. Douglas, M. 1970. Natural Symbols: Explorations in Cosmology. London: Barrie & Rockliff. Dürkheim, E. 2002. Elementární formy náboženského života: Systém totemismu v Austrálii. Praha: Oikúmené. 48 studia ethnologica pragensia 1/2017 Eliade, M. 1994. Posvátné a profánní. Praha: Oikúmené. Fischer-Lichte, E. 2008. The Transformative Power of Performance: A New Aesthetics. New York: Routledge. Frazer, J. 2007. Zlatá ratolest. Plzeň: Aleš Čeněk. Evans-Pritchard, E. E. 1940. TheNuer. The Discription of the Modes of Livelihood and Political Institutions of a Nilotic People. Oxford: The Clarendon Press. Frolec, V. (ed.). 1982a. Výroční obyčeje. Brno: Blok. Frolec, V. 1982b. "Lidová obyčejová tradice a obřadní kultura." Národopisné aktuality 19 (4): 253-272. Frolec, V. (ed.). 1985. Čas života. Brno: Blok. Frolec, V. 1990. „Rituály a slavnosti v procesu modernizace"., Pp. 13-23 in Frolec, V. (ed.). Město, lidé, prostor, slavnosti. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. Gebhardt, W. 1987. Fest, Feier und Alltag. Über die gesellschaftliche Wirklichkeit des Menschen und ihre Deutung. Frankfurt am Main: Peter Lang Verlag. Geertz, C. 2000. Interpretace kultur. Praha: SLON. Gluckman, M. 1962. „Les Rites de Passage", Pp. 1-52 in M. Gluckman (ed.). Essays on the Ritual of Social Relations. Manchester: Manchester University Press. Gluckman, M. 1963. Order and Rebellion in Tribal Africa. London, New York: Routledge. Goffman, E. 1959. The Presentation of Seif in Everyday Life. New York: Doubleday. Grimes, R. 2006. „Performance", Pp. 378-394 in Kreinath, ].,J. Snoek, M. Stausberg (eds.). Theorizing Rituals, Volume 1. Leiden: Brill Academic Publishers. Grimes, R. 2014. Craft of Ritual Studies. New York: Oxford University Press. Handelman, D., G. Lindquist. 2004. Ritual in its Own Right. Exploring the Dynamics of Transformation. New York, Oxford: Berghahn Books. Chlup, R. 2005. „Struktura a antistruktura: Rituál v pojetí Victora Turnéra I—II", Religio: Revue pro religionistiku 13 (l): 3-28,13(2): 179-197. Igger, G. 2002. Dějepisectvíve 20. století. Praha: Lidové noviny. Kaschuba, W. 1990. Lebenswelt und Kultur der unterbürgerlichen Schichten im 19. und 20. Jahrhundert. München: Oldenbourg Verlag. Kaschuba, W. 2006. Einführung in die Europäische Ethnologie. München: C.H.Beck. Kertzer, D. 1988. Ritual, Politics and Power. New Haven: Yale University Press. Kreinath, ]., J. Snoek, M. Stausberg 2006. Theorizing Rituals, Volume 1. Leiden: Brill Academic Publishers. Kuper, A. 1996. Anthropology and Anthropologists. The Modern British School. New York: Routledge. Latour, B. 2003. Nikdy sme neboli moderní. Bratislava: Kallingram. Lévi-Strauss, C. 2006. Strukturální antropologie. Praha: Argo. Lukes, S. 1975. „Political Ritual and Social Integration". Sociology 9 (2): 289-308. Martin, G. M. 1973. Fest und Alltag. Bausteine zur eine Theorie des Festes. Stuttgart: Kohlhammer. Maurer, M. 2004. Das Fest. Beiträge zu seiner Theorie und Systematik. Köln: Böhlau. Mergel, T. 2012. „Kulturgeschichte der Politik, Version: 2.0" in Docupedia-Zeitgeschichte, 22.10.2012, URL: http://docupedia.de/zg/ Kulturgeschichte_der_Politik_Version_2.0_ Ihomas_Mergel?oldid=12 3563 Moser, H. 1964. „Die Geschichte von Fastnacht im Spiegel der Archivforschungen. Zur Bearbeitung Bayerische Quellen." Pp. 15-41 in Bausinger, H. (ed.). Fastnacht. Tübinger: Tübinger Vereinigung für Volkskunde. Moser, D.R. 1986. Fastnacht — Fasching — Karneval. Das Fest der verkehrten Welt. Graz: Styria. Pieper, J. 1963. Zustimmung zur Welt. Eine Theorie des Festes. München: Topos Plus. Sahlins, M. 1985. Islands of History. Chicago: University of Chicago Press. Searle, J. 1969. Speech Acts, Cambridge: Cambridge University Press. Seligmann, A. et al. 2008. Ritual and its Consequences. An Essay on the Limits of Sincerity. New York: Oxford University Press. Sennet, R. 2012. Together. TheRituals, Pleasures and Politics of Cooperation. London: Penguin Books. karel Šíma 49 Scharfe, M. (ed.) 1991. Brauchtumforschung. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft. Schechner, R. 1985. Between Theater and Anthropology. Philadelphia: University of Pennsylvania. Schechner, R., W. Appel (eds.). 1990. By Means of Performance: Intercultural Studies of Theatre andRitual. Cambridge: Cambridge University Press. Smith, W. R. 1894. Lectures on the Religion of the Semites. London: Adam and Charles Black. Šima, K. 2006. „Národní slavnosti šedesátých let 19. století jako performativní akty konstruování národní identity" Český časopis historický 104 (l): 81-110. Šima, K. 2008. „Člověk nestojí za nic, nenadchne-li ho blízkost velkého muže. Personifikace významového prostoru národních oslav 60. a 70. let 19. století" Theatrum historiae 3: 201-233. Šima. K. 2013. „Tschechische nationale Feste im medialen Konflikt. Zur Konstruktion der modernen Medialität der Feiern." Pp. 198-211 in W. Behringer, M. Havelka, K. Reinholdt (eds.). Mediale Konstruktionen in der Frühen Neuzeit. Affalterbach: Didymos-Verlag. Šima, K. 2014. „Slavnost jako kulturně mnemonická praxe", Pp. 385-424 in L. Řezníkova (ed.). Figurace paměti. }. A. Komenský v kulturách vzpomínání 19. a 20. století. Praha: Scriptorium. Tarcalová, L. (ed.). 1994. Slavnostní průvody. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. Turner, V. 1967. The Forest of Symbols: Aspects of Ndembu Ritual. Ithaca: Cornell University Press. Turner, V. 1974. Dramas, Fields, and Metaphors: Symbolic Action in Human Society. Ithaca: Cornell University Press. Turner, V. 1986. The Anthropology of Performance. New York: PAJ Publications. Tylor, E. B. 1929. Primitive Culture. London: Murray. Van Gennep, A. 2002. Přechodové rituály: Systematické studium rituálů. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Weber Kellermann, 1.1985. Saure Wochen — Frohe Feste. Fest und Alltag in der Sprache der Bräuche. München, Luzern: Bucher C.J. Karel Šima (1978) je etnológ a historik, který v současnosti působí jako odborný asistent na Ústavu etnológie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Výzkumem moderních festivit se zabývá dlouhodobě a publikoval o tomto tématu několik studií. Kromě toho se zaměřuje na teorii a metodologii sociálních věd, studium populární kultury a proměny moderní univerzity (včetně etnografického výzkumu vysokoškolských kateder). Oděsa česká a židovská: Mezi kosmopolitismem a nacionalismem i OPEN ACCESS Petr Lozoviuk Czech and Jewish Odessa: between cosmopolitanism and nationalism The study is concerned with selected specific features of Odessa's urban environment dating back to the end of 19th century. After a brief outline of the demographic development of the city, the study focuses on one marginal group, the local Czechs, and then on one dominant urban ethno-con-gregational group, the local Jewish community. Czechs living in Odessa are taken as an example of a group that is nationally conscious, but numerically non-distinctive one whose minority life was rather at the level of informal activities. In contrary, the Odessa Jews" can be described as one of the most remarkable components of the city's population for the period under review, population that was at that time undergoing the process of internal identity differentiation. While the Czechs represented only a minor element in the context of the transnational environment of the city, the significance of the Jewish intellectual life far outstripped the local context of the Northern Black Sea. In this context, it can be said that the importance of the Odessa environment at the turn of the 19th and 20th centuries is still not justly appreciated as a formative element in the ideological maturation and institutional formation of the Jewish modernity, especially the Jewish national movement. Key words Odessa, Czechs in Odessa, Odessa Jews, "self-empowerment" Oděsa byla založena roku 1794 jako urbánní centrum severozápadního Černomoří, které se teprve před nedávnem stalo přímou součástí ruské říše. Hospodářská prosperita, otevřenost cizím kulturním vlivům a specifický demografický vývoj představovaly základní prvky, které formovaly podobu vznikající městské společnosti.2 Z demografického hlediska byly během prvního století existence Oděsy pozoruhodné zejména tři tendence, které se ukázaly být významné pro její další vývoj. Jednak to byl prudký nárůst obyvatelstva, jehož bylo docíleno během prvních desetiletí existence města, dále heterogenita městské populace z jazykového, etnického, kulturního a náboženského hlediska. Další specifický demografický trend představoval významný podíl židovské populace na celkovém počtu obyvatelstva. Všechny tyto tendence odlišovaly Oděsu od vývoje v jiných ruských městech. Řada dobových pozorovatelů proto Oděsu vnímala jako město, které se v ruském kontextu jevilo být nejméně ruským (srov. Koschmal 1998; Lozoviuk 2017b). Předložený text je věnován vybraným specifikám oděského městského prostředí doznívajícího 19. století. Po stručném nastínění demografického vývoje sle- 1 Studie byla napsána v rámci řešení grantu GA ČR č. 15-03269S „Proměny každodennosti. Kontinuita a diskontinuita postsovětského velkoměsta". 2 K historickému vývoji města podrobněji srov. King 2011; TpeTbaK 2012; XepjiMXM 2015. petr lozoviuk 51 dováného města bude přistoupeno k tematizaci jedné marginální skupiny, místních Čechů, a následně jedné dominantní městské etnokonfesijní skupiny, místní židovské komunity. V Oděse žijící Češi jsou vzati jako příklad sice národně uvědomělé, početně ale nevýrazné skupiny, jejíž menšinový život se odehrával spíše v rovině neformálních aktivit. Oproti tomu oděské „židy" je možno pro sledované období označit za jednu z nej výraznějších složek oděské populace, procházející navíc procesem vnitřní identitami diferenciace. Zatímco oděští Češi představovali v kontextu transnacionálního prostředí sledovaného města jen nevýrazný prvek, význam oděského židovského intelektuálního života dalece převyšoval lokální kontext severního Černomoří. V tomto smyslu lze konstatovat, že důležitost oděského prostředí přelomu 19. a 20. století pro ideové zrání a institucionální formování židovské moderny, zvláště židovského nacionálního hnutí, je doposud doceněna jen nedostatečně. Zasídlení Oděsy probíhalo zpočátku podle obdobného scénáře, jako v případě přilehlých stepních oblastí, tedy prostřednictvím masových migrací. Přestože zajištění dostatečného počtu městských obyvatel patřilo k nej složitějším úkolům rané etapy budování města (CTpeMeHOBCbKMfí 2002: 43), došlo k relativně uspokojivému zalidnění Oděsy již v průběhu druhého desetiletí její existence. Počet obyvatel kontinuálně narůstal v průběhu celého 19. století, přičemž bylo příznačné, že Rusové zpočátku tvořili jen menší část populace. Kulturně-etnicko-religiózní heterogénnosti městské populace bylo dosaženo díky přilákání mnoha zahraničních specialistů z oblasti techniky, řemesel, ekonomiky, z akademické sféry, armády, umění, námořnictva ale i státní správy do budovaných městských institucí (Keller 1987: 49). Rezultátem carské kolonizační, ale i hospodářské politiky tak bylo konstituování jazykově, konfesionálne, etnicky a kulturně velmi pestrého lidského konglomerátu na relativně omezeném prostoru nově založeného města. Období nejbouřlivějšího stavebního vývoje Oděsy spadá do periody existence zóny volného obchodu, tzv. porto-franko, z let 1819-1858,3 kdy město proslulo v Rusku i za jeho hranicemi sklonem k náboženské, jazykové, kulturní a etnické snášenlivosti a kdy díky tolerování ilegální migrace nadále vzrůstal počet jeho obyvatel, podobně jako jeho heterogenita. Na základě dostupných demografických údajů lze dovozovat, že počet oděských obyvatel vzrostl mezi léty 1800 až 1892 o úctyhodných 3.667%. Pro další velká města tehdejšího Ruska byly tyto údaje následující: Moskva vzrostla o 220 %, Petrohrad o 323 %, Varšava o 417 %, Riga o 525 % (Skinner 1986: 211). Tohoto nárůstu bylo pochopitelně po celé sledované období docilováno zvláště díky migračnímu přírůstku. O trvalém významu imigrace do města svědčí i demografické údaje z poslední dekády 19. století: roku 1892 tvořil podíl v Oděse narozených obyvatel 45,2 % jejich celkového počtu, roku 1897 vykazoval tento údaj ještě nižší hodnotu, pouhých 43,6 % (Hofmeister 2007: 55). 3 K historii a fungování systému „porto-franko" v Oděse podrobněji srov. TpeTbaK 2012: 159-173. 52 studia ethnologica pragensia 1/2017 Rok Počet obyvatel 1795 I 2.349' 1814 1 přibližně 20.0006 1828 I 32.9957 1840 60.0558 1843 77.7789 1852 1 přibližně 97.00010 1856 101.00011 1859 1 přibližně 111.00012 1863 118.970-; 1873 I 193.51314 1892 I 340.52615 1897 I 403.81516 1900 I 449.673;; 1914 669.00018 Demografický vývoj města v průběhu 19. století4 4 Jedná se jen o orientační údaje sestavené z různě hodnověrných pramenů. Spolehlivá data založená na úředním sčítání obyvatelstva pocházejí až z 90. let 19. století. Mírně odlišné demografické údaje uvádí pro druhou polovinu 19. století ve své monografii americká historička Patricia Herlihy (srov. XepjiMXM 2015: 365). 5 Pramen: HcTopna OfleccM. KpaTKas MCTopna ropofla; [online], [cit. 14.04.2017]. Dostupné z: http://www.odessaguide.net/history_short.ru.html 6 Tamtéž. 7 Herlihy 1977: 65. 8 Erman 1845: 43. 9 Erman 1847: 207. ío Pramen: HcTopna OfleccM. KpaTKaa MCTopna ropofla; [online], [cit. 14.04.2017]. Dostupné z: http://www.odessaguide.net/history_short.ru.html n Pierer s Universal-Lexikon, Band 12. Altenburg 1861, s. 212; [online], [cit. 14.04.2017]. Dostupné z: http://www.zeno.Org/Pierer-1857/A/Odessa 12 Pramen: HcTopna OfleccM. KpaTKaa MCTopna ropofla; [online], [cit. 14.04.2017]. Dostupné z: http://www.odessaguide.net/history_short.ru.html 13 Hausmann 1998: 54. 14 ilepBaa Bceoömaa nepenncb HacejieHia Poccíííckom MMneÍM 1897 r., XLVII. Topofl Oflecca, CaHKT-IleTepöypr 1904, s. IV. 15 Pramen: IlepBaa Bceo6m;aa nepenncb HacejieHÍa Poccíííckom MMneÍM 1897 r., XLVII. Topofl Oflecca, CaHKT-IleTepöypr 1904, s. IV. 16 Pramen: IlepBaa Bceo6m;aa nepenncb HacejieHÍa Poccíííckoíí MMneÍM 1897 r., XLVII. Topofl Oflecca, CaHKT-IleTepöypr 1904, s. IV. 17 Pramen: Meyers Großes Konversations-Lexikon, Band 14. Leipzig 1908, s. 902-904; http:// www.zeno.org/Meyers-1905/A/Odessa 18 Pramen: HcTopna Ofleccbi. KpaTKaa MCTopna ropofla; http://www.odessaguide.net/histo-ry_short. ru.html petr lozoviuk 53 Na relativně věrohodnou podobu etnické skladby obyvatel lze usuzovat z informací shromážděných prostřednictvím sčítání, prováděného ve městě roku 1892, a dále během prvního všeruského cenzu z roku 1897.19 Během těchto sčítání se ještě nezjišťovala národnost, ale rodný jazyk. Údaje o tehdy nejpočetnějších jazykových skupinách v Oděse, které prakticky korespondovaly s etnokonfesijními poměry, uvádí následující tabulka:20 Jazyk 1892 1897 ruský 196.443 237.425 židovský21 106.030 124.511 polský 13.911 17.395 německý 9.163 10.248 řecký 5.283 5.086 tatarský 700 1.437 arménský 1.293 1.401 Na základě všeruského cenzu z roku 1897 udalo šest set šestnáct obyvatel Oděsy (372 mužů a 244 žen) jako svůj rodný jazyk češtinu.22 Lze se domnívat, že rozhodná většina tehdejších oděských Čechů nepocházela z českých sídel nacházejících se v dnešní Oděské oblasti, ani ze vzdálenějších krajanských obcí dnešní jižní Ukrajiny. Se vší pravděpodobností se z větší části jednalo o příslušníky inteligence a snad i některé obchodníky a řemeslníky, které do Oděsy přivedly jejich profesní zájmy. Řada z nich v Oděse zapustila kořeny a stala se patrioty své nové vlasti, jiní se po čase rozhodli pro návrat do vlasti původní. Z hlediska vztahu k místu svého pobytu lze rozeznávat dvě základní kategorie oděských Čechů. Jednak krajany, jimž se původní vlast postupně odcizovala s mírou, s jakou vrůstali do nového jinonárodního prostředí; a jednak krajany, kteří se zde vědomě nacházeli dočasně a s novým prostředím se necítili být niterně spojeni. Z tohoto postoje vycházel i jejich nesentimentální vztah k dalším v Oděse žijícím „našincům", což se kupříkladu projevovalo neochotou angažovat se v menšinovém životě.23 V případě obou skupin docházelo k intenzivnějšímu kontaktu s „vlastí předků" zejména v souvislosti s vyhrocením politických událostí, jak 19 K vývoji etnické skladby obyvatel města v 19. století podrobněji srov. Herlihy 1977, JleôefleB 2014. 20 Pramen: IlepBaa Bceo6m;aa nepenncb Hacejiema Poccíííckom MMneiM 1897 r., XLVII. Topofl Oflecca, CaHKT-IleTepôypr 1904, s. VI. 21 Jednalo se o jidiš. 22 IlepBaa Bceoômaa nepenncb Hacejiema Poccíííckom MMneiM 1897 r., XLVII. Topofl Oflecca, CamcT-IleTepoypr 1904, s. VI. 23 Jako příklad lze zmínit postoj českého dirigenta Václava Talicha, který v Oděse pobýval v letech 1904 až 1905. Talich byl samozřejmě informován o existenci relativně početné české komunity ve městě, její představitele však, jak se vyjádřil v jednom dopise, „netoužil zrovna příliš seznat." K Talichovu pobytu v Oděse podrobněji srov. Lozoviuk 2017c. 54 studia ethnologica pragensia 1/2017 k tomu došlo např. během obou světových válek, či aktuálně v důsledku událostí z let Mnozí čeští kolonisté, kteří se od poloviny 19. století rozhodli spojit svůj osud s jihoruskými stepními oblastmi, putovali do svých budoucích novoruských a za-kavkazských sídel přes oděský přístav.25 První čeští vystěhovalci přibyli do Oděsy již v roce 1856, tedy bezprostředně po skončení krymské války, aby dále pokračovali do krymského Simferopolu.26 Tito pionýři českých osad jihoruské stepi posléze v letech 1862-1864 založili v Perekopském újezdě čtyři převážně české osady: Bohemku, Tábor, Carekvič a Alexandrovku (srov. Vaculík 2007:100).27 Jiní čeští kolonisté se od 60. let 19. století usazovali na dalších místech Chersonské gubernie, přičemž většina těchto osadníků byla potomky českých náboženských exulantů, kteří po zrušení nevolnictví migrovali z polského Zelová přes Volyň na jih Ukrajiny. Takto vznikly první čtyři české vesnice s asi 500 obyvateli v dnešní Oděské oblasti (Vaculík 2007:102). Český historik Jaroslav Vaculík uvádí, že ve 20. letech 20. století patřily mezi zdejší české kolonie následující obce: Alexandrovka, Sofientál, Bohemka, Lubaševka, Serge-jevka, Zeljonyj Jar, Sirotinka, Konskij Záhon. Ve většině těchto sídel však Češi žili společně s příslušníky dalších národností (Vaculík 2007:120).28 Vzpomínky pamětníků těchto „treků" zpracoval roku 1910 ve svém spise s názvem Vypravování stařečků o příchodu Čechů na Krym baptistický kazatel a misionář Jan Nepraš, sám rodák z české obce Čechohrad, která se nacházela v tehdejší Tauridské gubernii. O strastiplných podmínkách dočasného pobytu těchto migrantů v Oděse vypovídá Neprašova zmínka, že „pohled na některé [české] matky, které chodily s dít-kami po městě, byl tak smutný, že jim [místní obyvatelé] i almužnu podávali" (Nepraš 1910). Potomci přesídlenců z českých jihoruských osad migrovali ve větším počtu do Oděsy až v sovětském období, zejména po druhé světové válce. Během carské epochy se přítomnost českého „elementu" ve městě projevovala především díky osobnostem 24 Potomci českých krajanů žijí v Oděse dodnes. Na počátku 21. století zde působily dva krajanské spolky — „Česká rodina Oděsa" a „Česká beseda Oděsa". Existence osob hlásících se k českému původu vyvolala zájem českých médií roku 2015, kdy došlo ke kolektivní, českým státem organizované migraci významné části oděských Čechů do ČR. 25 Nejednalo se ovšem o jediný možný způsob přibytí do cílových oblastí v Rusku. Někteří čeští zemědělci putovali z Čech do svých nových sídel na Krymu a v oblasti Novo-rossijska vnitrozemskou cestou přes Olomouc, Těšín, Krakov, Lvov, Tarnopol, Husja-tin, Kamenec Podolský, Nikolajev, Cherson, Perekop, Simferopol, Kerč a Tamaň (Vaculík 2007: 103). 26 K historii českých osad na území dnešní jižní Ukrajiny dále srov: MaTepiajiM 3 icTopii nexiB; Dějiny Čechů na Ukrajině 2013; Uherek et al. 2000; Vávra 2005; Vávra 2007; Kejiep 2007; YRpama-Hexia; Kokaisl 2009. 27 Není příliš známou skutečností, že spolu s Čechy se těchto migrací účastnili také jejich českoněmečtí krajané, se kterými se následně společně usazovali v některých ze zakládaných obcí. Podrobněji srov. Lozoviuk 1998. 28 Kromě těchto osad existovalo v relativní blízkosti Oděsy ještě jedno české sídlo. Jednalo se o vesnici Goluboje v Moldávii. Podle terénních šetření studentů sociokulturní antropologie Pardubické univerzity z počátku 21. století se zde k české národnosti hlásilo údajně stále ještě 130 osob. Podrobněji srov. Hyánková 2008: 269. 2013-2014. 24 petr lozoviuk 55 české kultury a vědy, které přicházely do Oděsy v souvislosti s existencí místních institucí, zejména edukativního a uměleckého rázu. K významné kapitole místní kulturní historie patří skutečnost, že v Oděse byl vytvořen jeden z prvních (1894) ruských symfonických orchestrů a to péčí českého krajana Josefa Přibíka, kterému se Oděsa stala skutečnou druhou vlastí (Po3eHÔepr/ CyBopoBa 2010: 200-201). Přibík zde působil více než čtyřicet let jako šéfdirigent orchestru místního městského divadla. Po dobu své úspěšné umělecké kariéry usiloval propagovat v oděském hudebním prostředí českou hudební kulturu a to nejen tím, že zde inscenoval díla českých skladatelů, ale též prostřednictvím přímých kontaktů s významnými českými umělci, které do Oděského divadla zval k hostování (Drbal 2013: 309). Ve svém novoruském působišti Přibík proslul i jako inovátorský propagátor ruské hudební produkce29 a to v situaci, kdy repertoáru oděského divadla po dlouhá desetiletí dominovala zahraniční, především italská opera.30 V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v proevropský a kosmopolitně orientovaném městě bylo zprvu nesnadné tento stav měnit. Očividných úspěchů bylo v tomto směru dosaženo až v průběhu roku 1910, kdy Přibíkovou zásluhou došlo k přeměně koncepce oděské operní scény (podrobněji srov. Lozoviuk 2017c). V souvislosti s působením českých intelektuálů ve městě si krátkou poznámku zaslouží též přítomnost českých studentů a zejména pedagogů na oděských školách. Velký význam pro rozvoj intelektuálního potenciálu Oděsy představovalo založení Novoruské univerzity roku 1865. Pro tuto vysokoškolskou instituci byla příznačná vysoká etnokonfesijní heterogenita a to jak studentstva, tak pedagogického sboru (Hausmann 1998:130). Podle Guida Hausmanna, autora rozsáhlé monografie o dějinách a společenském významu oděské univerzity, patřili z národnostního hlediska, vedle Rusů, mezi nejpočetněji zastoupené skupiny mezi studenty Bulhaři, Poláci, židé, Ukrajinci, Rumuni (Moldavané), Gruzíni, Arméni a Němci (Hausmann 1998: 132mi). O přítomnosti a působení studentů a pedagogů českého původu na oděské univerzitě jsme informováni jen kuse prostřednictvím několika kratších studií a zpráv. Na historicko-filozofické fakultě oděské univerzity kupříkladu studoval pražský rodák Jaroslav Hejduk, který jako sedmiletý chlapec přijel se svou rodinou za lepším životem do Novorossijsku. Po oděských studiích se navrátil do Předkavkazí, kde zprvu nastoupil soudničkou kariéru, později pracoval jako agronom v černomořských stepních oblastech (Kubrakova 2010:19). Mezi univerzitními pedagogy českého původu lze zmínit historika Franze Ržábka (?), rodáka z české jihoukrajinské vesnice Bohemka, který na oděské univerzitě vyučoval mezi léty 1888 až 1906 (My3MHKO 2013: 233-235). Na oděské univerzitě dále působili M. Zámeček, K. Mráček (BojncoBa 2006: 138) či klasický filolog Jan Luňák. Řádný profesor Novoruské university Luňák strávil většinu svého akademického života v cizině, vedle působení v Oděse (od roku 1892) pobýval též v Kazani, Petrohradu a Moskvě, aby se na sklonku svého života navrá- 29 Pramen: My3BiicajiBHBiií SHi^MKjioneflMHecKMM cnoBapB, 1990; http://www.musdic.ru/ html/p/pribik.html 30 Pramen: My3BiicajiBHas SHmxuuroneflMa, 1973-1982; http://www.musenc.ru/html/p/pri-bik.html 56 studia ethnologica pragensia 1/2017 til do Čech (Hausmann 1998: 538). Dalším jazykovědcem českého původu působícím ve druhé polovině 19. století na místní univerzitě byl Čeněk Šercl (Valáškova 2013: 99) a jistě by bylo možné doplnit ještě další jména (srov. Valáškova 2013). V Oděse dále profesně působili architekti Vincenc Procházka31 a M. Kokorný (Pokorný?) či syn Boženy Němcové malíř Jaroslav Němec, který byl na místním reálném učilišti zaměstnán jako středoškolský pedagog (BojiKOBa 2006:138). Řada českých umělců nalezla uplatnění v oděském divadelním životě a to zejména v souvislosti s existencí operního orchestru.32 Jak vypadal český menšinový život v Oděse během poslední třetiny 19. století, se můžeme jen dohadovat. Jedním z jeho organizátorů byl od 80. let krajan František Mráček33 a podle dostupných informací lze usuzovat, že se formálně nejspíše odehrával v rámci Slovanského spolku sv. apoštolů Cyrila a Metoděje, který od svého založení roku 1870 sdružoval příslušníky i dalších menšinových slovanských národů žijících v Oděse (Valáškova 2013: 95nn).34 Z jedné stručné zprávy lze dovozovat, že českého menšinového života v Oděse se aktivně účastnil i Josef Přibík, zmiňovaný šéfdirigent orchestru místního městského divadla, který je uváděn mezi zakládajícími členy Českého výpomocného spolku založeného roku 1900 (Drbal 2013,311; Uherek 2000: 344). O konkrétních aktivitách této organizace však nejsou známy žádné další informace. Mezi českými středoškolskými pedagogy působícími v Oděse vynikl pozdější legionářský velitel a československý generál Antonín Čila. Čila se rozhodl odejít do Ruska roku 1909 v rámci náborové akce ruského ministerstva školství, které hodlalo podle vzoru sokolského tělocvičného hnutí reorganizovat výuku tělocviku na ruských školách (MypaTOB/MypaTOBa 2013:294). Čila se tak na několik let stal v Oděse sokolským instruktorem majícím za úkol šířit ideje tohoto hnutí a zároveň působil jako učitel gymnastiky na jednom oděském gymnáziu (MypaTOB/MypaTOBa 2013: 294-295). Po vypuknutí první světové války se aktivně angažoval v budování České družiny a později legionářských oddílů, v jejichž řadách se kupříkladu účastnil i známé bitvy u Zborová.35 Jiné osobnosti tehdejšího českého kulturního života pobývaly v Oděse jen tempo-rálně. Oděsa jimi byla navštěvována během jejich „poutí východních", jak tuto dobo- 31 Procházka, v ukrajinských a ruských zdrojích známý pod jménem Vikentij Ivanovic, navrhl v 90. letech 19. století projekt oděské Nové burzy. Tato ve stylu italské pseudorene-sance postavená budova dnes slouží jako Oděská filharmonie a dodnes představuje jednu z architektonických dominant města. Podrobněji srov. BiíceHTiií ÍBaHOBMH ľlpoxacKa (1870-1920) [online], [cit. 24.04.2017]. Dostupné z: https://archexplorer.wordpress.com /2011/06/18/%D0%B2%Dl%96%D0%BA%D0%B5%D0%BD%Dl%82%Dl%96%D0%B9-%Dl %96%D0%B2%D0%B0%D0%BD%D0%BE%D0%B2%D0%B8%D1%87-%D0%BF%D1%80%D 0%BE%D1%85%D0%B0%D1%81%D0%BA%D0%B0-1870-1920/. 32 Václav Talich kupříkladu pro rok 1904 uvádí, že zde působilo šest českých muzikantů, přičemž se lze domnívat, že do tohoto počtu nezahrnul ani sebe ani šéfdirigenta Josefa Přibí-ka (Lozoviuk 2017c). 33 Základní informace k Mráčkově osobě jsou uvedeny ve stati Nadi Valáškové (Valáškova 2013: 94nn). 34 K historii a činnosti spolku srov. MoiceeBa 2011. 35 K osobnosti generála Čily podrobněji srov. MypaTOB/MypaTOBa 2012. petr lozoviuk 57 vou manýru označil literární historik a kritik Arne Novák (Novák 1921:137). Tato putování do ruské říše lze považovat jak zajeden z projevů tehdejšího rusofilství českých intelektuálů, tak za projev touhy po poznání exotického prostředí, jehož zvláštnosti se dále snažili zprostředkovat českému publiku. Od šedesátých let 19. století se díky své příhodné poloze Oděsa stávala východiskem pro cesty českých cestovatelů, směřujících dále na ruský východ. Obvyklý cíl těchto cest představovaly ony části ruské říše, které byly považovány za exotické, nejčastěji Krym a dále Zakavkazí. Tímto způsobem Oděsu kupříkladu navštívil i patrně nej populárnější český cestovatel z přelomu 19. a 20. století Josef Korenský, autor obsáhlého cestopisu s názvem „Na Krymu", v němž je ovšem sledované oblasti věnována jen okrajová pozornost (Kořenskýi89ó). Z českých literátů si Oděsu oblíbil zejména Servác Heller, svého času populární český novinář a beletrista, který v kontextu české literatury poslední třetiny 19. století proslul díky svému „literárnímu exotismu" (Veselý 1948: 267). Pro tento literární žánr bylo charakteristické prokládání vypravěčských úseků popisnými pasážemi, v nichž autor obracel pozornost čtenářů na cestopisné a někdy až etnografické reálie vztahující se k místu děje (srov. Lozoviuk 2017c). Kromě jiných oblastí východní Evropy integroval v tomto duchu Heller do svých povídek, románů a novinových článků i Oděsu, kterou opakovaně navštěvoval od 70. let 19. století. Vedle beletristického zpracování reálií města věnoval Oděse i jeden rozsáhlý fejeton, v němž ji české veřejnosti představil jako bohaté a výstavní město kosmopolitního rázu. „Národnosti" se zde „snášejí velmi dobře", referoval Heller, „jen k židům jeví se všude veliká nechuť", která podle něj stála v pozadí za opakujícími se „protižidovskými revolucemi", jak poněkud eufemisticky označil protižidovské pogromy (Heller 1873a: 115). Oděští židé poutali pozornost vnějšího pozorovatele svojí početností a na první pohled patrnou jinakostí. „Mně samému zdálo se z počátku, že je Oděsa město židovské", sděloval ve svém fejetonu Heller, „a tento první a klamný dojem trval několik dní [...]. Žádostiv seznat brzy nejzajímavější část města, spěchal jsem do hlavních tříd, jež nádherou zároveň i obchodem nad ostatní vynikají, a ku svému ustrnutí seznal jsem, že byly zde alespoň čtyři pětiny lidí, mravenčím chvatem sem a tam se hemžících, židé v protivných, až na zem sáhajících kaftanech, s hnusnými pejsy na skráních a s výrazem nejžravějšího mamonu na tvářích. Město samo, pokud jsem je v prvních hodinách mohl přehlédnout, učinilo na mne dojem velmi lahodný, a obzvlášť krásnými zdály se mi jmenované hlavní třídy; ale tento lahodný dojem kazilo mi šeredné židáctvo spůsobem tak odporným, že mi žluč vztekle vřela, a já ustavičně židy, židy, zase židy a věčně jen židy potkávaje, všecek už rozčilen, židovstvo až do praotce Abrahama jsem proklínal" (Heller 1873a: 104). Tento soud Heller sice o něco níže v textu sám poněkud relativizoval odkazem na „svěží a bujná děvčata židovská", která „na ulici potkával s pohledem tak vyzývavým a úsměvem tak neskonale svůdným", že mu „bylo líto, že ráno židovstvo vůbec proklínal." V tomto duchu si autor na závěr ještě poněkud sarkasticky posteskl, jaká že to je škoda, že „nejsou všichni židé mladými židovkami: jak bychom ten národ velebili!" (vše Heller 1873a: 104).36 36 Tuto pasáž textu, mající snad působit jako jakési odlehčení předchozí výpovědi, je třeba vnímat spíše než jako relativizaci negativních soudů učiněných na adresu „židovstva", jako projev Hellerovy slabosti pro „něžné pohlaví", která zřetelně prostupuje i jeho dalšími fe- 58 studia ethnologica pragensia 1/2017 Že se však v případě citovaného výroku nejednalo o ojedinělý exces autora na adresu „židů", svědčí obdobné Hellerovy výpovědi, které lze též nalézt v jeho dalších textech. Tak kupříkladu v jedné reportáži z Varšavy, pocházející také z počátku 70. let 19. století, se lze na adresu tamní židovské populace dočíst: „Jediný živel, který snad rozkoší nezná a nic neužívá, jsou polští židé, Merkur Varšavy. Víra a mamon jsou jejich pravidlem životním, nevkus a špína jejich odznakem zevnějším. Jako krt prolezli město i zemi, jako klíště se všude zachytili a jako pijavice se do všeho zakousali. Jsou napohled páriové polské metropole, a přec vlastně její páni, kal města a přec jeho nejúčinnějším kvasem. V jejich rukou je skoro všechen obchod, průmysl a kapitál; vyssávají, kde jaká je šťáva, těží z lehkokrevnosti Poláků, a přec je mezi nimi tolik nešvary, ano i bídy, a přec zůstávají zevně tím, čím jsou cikáni měst mohamedánskych" (Heller 1873b: 31). Východoevropští židé Hellera na jeho cestách zaujali do té míry, že jim věnoval i jeden zvláštní fejeton, v němž se, pod názvem „Židé v Polsce", zamýšlel nad společenským významem „židovstva" ve městech, v nichž představovali významnou populační složku.37 V tomto textu jsou explicitně vyjádřeny Hellerovy názory na způsob života městských židů a na jejich místo v tehdejší polské a ruské společnosti. Na rozdíl od jejich západoevropských souvěrců považuje „ruské židy" za zvláštní etnickou skupinu, osobitý „národní originál": „Polské aneb rusko-polské židovstvo je už zcela něco jiného, než židovstvo v ostatních zemích evropských. Tam zůstalo národním originálem, zde přetvořilo se pod tlakem vše nivellující západní kultury, připodobnilo se zevnějškem, mravem i životem ku svému okolí, ba zapírá i svůj původ asijský a plemenný ráz národní, prohlašujíc se toliko za zvláštní společnost náboženskou, ačkoliv každému jde na rozum, že pouhé náboženství nikterak nedovede nosy ohýbat a vůbec lidi tělesné tak znamenat, aby již na první pohled ode všech jinověrců se odlišovali" (Heller 1873c: 56). V souvislosti s těmito názory na kolektivní charakter osob izraelitského vyznání je zajímavé poznamenat, že v podobném duchu hodnotil „židy" i Hellerův středoškolský spolužák a kolega Jan Neruda. Neruda publikoval během roku 1870 text s názvem „Pro strach židovský", který je dnes některými znalci považován za „pravděpodobně první obsáhlý český antisemitský traktát" (Frankl 2017). Na adresu (v českých zemích žijících) židů Neruda konstatoval kromě jiného i to, že „jsou zcela svým, určitě vysloveným národem" a dále, že „jsou nám Čechům národem zcela cizím." Téměř doslova zde byla reprodukována premisa dobového českého (a obecněji středoevropského) antisemitismu, podle níž se židé nemohou zapojit do národního snažení národů, v jejichž rámci žijí, neboť představují odlišný etnicko-rasový element. Tuto myšlenku lze vysledovat již v samotných počátcích českého intelektuálního, „národní věcí" motivovaného antisemitismu, který se patrně poprvé zřetelně projevil v odmítavé reakci českých národovců na první vlastenecky české vystoupení literáta židovského původu — Siegfrieda Kappera.38 jetony. V tomto ohledu je možné Hellerovy soudy z dnešního hlediska označit ve dvojím smyslu za politicky nekorektní. 37 Jednalo se o Varšavu, Vitebsk a Oděsu. 38 Jednalo se o Kapperovu básnickou sbírku České listy z roku 1846. Z bohaté sekundární literatury k reakci českých intelektuálů na tento text kupříkladu srov. Krejčí 1919; Kieval 2000; Mikulášek 2000; Maidl 2006. petr lozoviuk 59 Asimilacionistické hnutí židů z českých zemí, jehož se Kapper chtěl stát protagonistou, bylo tehdejšími předními českými intelektuály razantně odmítnuto.39 „Je to právě národ zcela zvláštní, polyglotní, vzdor své roztroušenosti a různojazyčnosti přece uvědoměle sjednocený, mající neumořitelné uvědomění národní a jednu velkou národní, mesiášskou svou naději, národ i v tom ohledu ,vyvolený', aby byl kuriositou v ethnografické sbírce tohoto světa", dovozoval ve svém pamfletu Neruda (Neruda 1870:10). Je podivuhodné, že v Nerudově antisemitském textu je zmíněno i jméno přítele Hellera, a sice ve velmi nečekané souvislosti. Neruda ho uvádí jako příklad „stydlavého ,israelity"', který se již za gymnaziálních studií odvážil hrdě se přihlásit ke svému židovství.40 Z dostupných životopisných dat Serváce Hellera se však nedá dovozovat, že by snad byl židovského původu. Z celkového vyznění Hellerova oděského textu je patrné, že autor byl iritován zejména skutečností, že obraz města neodpovídal jeho předsudečnému očekávání, neboť Heller chtěl Oděsu vnímat — přes její očividně multietnický charakter — především jako město ruské, tedy slovanské.41 Hellerova pozornost věnovaná oděským židům koresponduje s dobovou percepcí oděské reality i u jiných zahraničních návštěvníků města. Židé sice nestáli v popředí zájmu evropských cestovatelů a protoe-tnografů,42 byli jimi ovšem registrováni. Z hlediska sledovaného tématu je relevantní konstatovat, že ve srovnání s Hellerovým úhlem pohledu jimi byla přítomnost židovské populace ve městě konotována o mnoho vyváženěji. Autor bezesporu etnograficky nejhodnotnějšího popisu Oděsy a jejích obyvatel 19. století, severoněmecký cestovatel Johann Georg Kohl, kupříkladu zmiňuje, že židé byli obecně chváleni jako „velmi pilní a dovední pracovníci". Tato jejich zdatnost se ale, jak Kohl ihned dodal, mohla projevovat i ve schopnosti umně prodat již zpola shnilou pšenici za neúměrně vysokou cenu (Kohl 1847:150). Na jiném místě své zprávy Kohl pozitivně referuje o židovském sekulárním školství, v němž byla věnována zvláštní pozornost studiu jazyků a přírodních věd (Kohl 1847:181).43 Obdobně pozitivně byla laděná výpověď jiného německého protoetnografa, Wilhelma Hamma, který na přelomu 50. a 60. let 19. století shledal mezi židy v Oděse „mnoho ctihodných osob" (Hamm 1862:102). Obyvatelům města přitom obecně vyčítal „nedostatečnou inteligenci", sklon k alkoholismu, le- 39 Autorem jedné z nejostřejších odmítavých reakcí na Kapperovo vlastenecky české básnické vyznání byl Karel Havlíček ve stati „České listy od Sigfrída Kappera", která byla publikována v České včele v listopadu 1846. 40 Nerudova výpověď zní doslova následovně: „Na školách gymnasijních čítal jsem Židy k nejlepším svým přátelům, rval se za ně ve škole, studoval s nimi ve světničkách a po du-mně šerých půdách pražského gheta, kde vše a vše se mně zdálo být poetické, a když jsem po prvé slyšel kolegu jednoho, který co „nationale" své před celou školou místo obvyklého, stydlavého ,israelitá s unášející pýchou pronesl: ,1ch bin ein Judeľ." Citovaná pasáž je doplněna Nerudovou poznámkou pod čarou: „Byl to S. Heller, z něhož se vyvinul již nyní spisovatel (co myslitel) velký". (Neruda 1870: 7). 41 K percepci Oděsy českým prostředím ve sledovaném období srov. Lozoviuk 2017c. 42 K jejich základnímu přehledu srov. Lozoviuk 2017b. 43 Oděští židé byli proslulí svými příkladně vedenými školami, z nichž první byla založena již roku 1826. Absolventi těchto škol představovali základ budoucí židovské „profesionální inteligence" (srov. Blank 1989: 218). 60 studia ethnologica pragensia 1/2017 nost, nepoctivost a vůbec převahu materiálních zájmů nad „osvětovými". „Čestnou výjimku" v tomto ohledu podle Hamma představovali právě místní židé, „mezi nimiž lze nalézt nejinteligentnější a nejpilnější pracovníky, kteří jsou nejen spolehliví a robustnější než Rusové, nýbrž mají také vybranější vystupování" (Hamm 1862:106). Východoevropští, tradicionalisticky orientovaní židé, kteří proudili do města ze severozápadních oblastí říše prakticky od jeho založení, jistě vzbuzovali pozornost nejen vnějších návštěvníků. V poslední třetině 19. století se však nejednalo o jedinou skupinu izraelitů žijících v tomto městě. Židovská obec Oděsy vykazovala ještě i ve druhé polovině 19. století znaky společenství, které vzniklo díky diverzním migračním tokům. Členové obce netvořili jeden celek, nižší společenské vrstvy se skládaly zejména z „chassidim", tradicionalisticky orientovaných příchozích z východní Evropy, kteří se odmítali přizpůsobovat jak svým osvícenecky orientovaným souvěrcům, tak i nežidovskému okolí. Vyšší vrstvy židovské společnosti byly tvořeny tzv. brodskými židy, jak byli souhrnně nazýváni migranti z haličského města Brody a jeho okolí, které představovalo jedno z významných center haskaly, židovského osvícenství. Byli to především tito židé a jejich potomci, kteří se úspěšně integrovali do oděs-kého hospodářského, ale i občanského systému (podrobněji srov. Blank 1989: 217). Díky posledně jmenované skupině se Oděsa od 60. let stává centrem sekulárního, osvícenecky a modernisticky orientovaného židovského hnutí (Zipperstein 1986:71), což vedlo k asociování Oděsy s „nejmodernějším židovským městem Ruska" (Hil-brenner 2007:190), ale zároveň i s jejím vnímáním jako města, které se jevilo být „nejméně židovským" mezi židovskými městy (Hilbrenner 2007: 95). Orientace na obchod a s ním spojený ekonomický profit nesouzněla s nábožensky zaměřeným životním způsobem, takže již pro rok 1870 se uvádělo, že o „šábesu" má otevřeno na 90% zdejších obchodů s židovskými majiteli (tamtéž). V dějinách oděské židovské diaspory představují šedesátá a sedmdesátá léta 19. století jakousi „zlatou" periodu, kdy se jejím představitelům dařilo pronikat do městských struktur a v návaznosti na to ovlivňovat chod městského života (Xepjimxm 2015: 392). Od konce sedmdesátých let se však společenský status oděských izraelitů počal snižovat, přičemž jejich počet ve městě nadále vzrůstal (Xepjimxm 2015:393). Na tento nový trend reagovali rozvojem vlastního židovského společenského života. Z tohoto důvodu se Oděsa stala předním centrem židovské sekulárně orientované inteligence,44 v jejímž rámci zde mezi sebou počaly soupeřit přívrženci dvou konkurenčních ideových pozicí: tzv. asimilacionisté a stoupenci myšlenky o svébytnosti židovského národa. Diferenciační proces mezi těmito dvěma tábory byl v Oděse v zásadě završen již počátkem 20. století, tedy o poznání dříve, než v jiných městech ruské říše (Hilbrenner 2007:190). 44 Termín „rusko-židovská inteligence" je zde pojímán v obdobném smyslu, jak ho ve své studii definovala Inge Blank. Jedná se tedy o specifický „sociální element", který se zformoval za vlády Alexandra II. (1856-1881) mezi příslušníky židovské populace, žijící na území ruské říše. „Příslušníci tohoto sociálního uskupení byli jednotní v názoru, že jsou exkluzivními nositeli pokroku a legitimizaci své nekompromisní kritiky tradičního pojetí židovské společnosti odvozovali z přesvědčení, že vůči lidu jsou povinováni specifickými sociál -ně-etickými závazky" (srov. Blank 1989:199). petr lozoviuk 61 Institucionálním centrem „asimilacionistů" se stala, roku 1867 založená, oděská filiálka petrohradské „Společnosti pro šíření osvěty mezi židy v Rusku". Členové a sympatizanti této organizace spatřovali cíl své činnosti v šíření občanských hodnot a v jazykové asimilaci na ruské prostředí, která byla zároveň považována za předpoklad úspěšné osvětové činnosti, která byla utilitaristický orientovaná na zlepšení životních poměrů židovských mas.45 Ideálně typickým cílem bylo vyproštění individua z osidel staré a za přežitek považované kolektivní tradice (Hilbrenner 2007: 97) prostřednictvím jeho integrace do majoritní společnosti.46 Naproti tomu nacionalisté zastávali názor, že nej efektivnější a vlastně jediný možný způsob dosažení modernizace židovského života v sociální, kulturní i hospodářské oblasti představuje nacio-nalizace židovských mas. Konkurenční boj mezi těmito dvěma koncepcemi v řešení „židovské otázky" se patrně poprvé vyostril právě v Oděse v průběhu poslední třetiny 19. století (Hilbrenner 2007:100). Zdá se, že jakýsi zlom v tomto procesu představovaly pogromy, které zasáhly jižní Rusko počátkem osmdesátých let.47 Existenciální prožitek kolektivní nenávisti přivodil u mnohých židovských intelektuálů obrat od asimilačních tendencí k tzv. „palestinofilii", spočívající v hledání vlastní cesty židovské kolektivní emancipace. Řada osobností zastávající do této doby asimilacionistickou pozici se cítila být nucena přehodnotit své názory a z teze o „bezperspektivnosti židovské existence v diaspoře" posléze odvodit požadavek nutnosti usilování o národní obrození židovského národa, které zahrnovalo i myšlenku návratu do židovské historické vlasti.48 Díky specifické konfiguraci oděského židovského i nežidovského49 prostředí došlo právě zde k „přetavení" původně univerzalistický orientovaných modernistů ve stoupence partikulárních židovských zájmů. Myšlenky o nutnosti hledání vlastní, židovské cesty k modernitě dozrávaly v kruhu židovských nacionalisticky orientovaných intelektuálů, ke kterému náležely takové osobnosti, jakými kupříkladu byly anticipátor „kulturního sionismu" literát Ašer Gincberg, ideolog židovského nacionalismu a historik Simon Dubnow či sionistický básník Chajim Nachman Bialik. Zcela zvláštní role v procesu zrání myšlenky o židovské etnické distinkci připadla 45 Obecně k problematice reformistických snah mezi ruskými židy v průběhu 19. století srov. monografii Vereny Dohrn (Dohrn 2008). 46 O významu Oděsy pro asimilacionistické hnutí svědčí, že roku 1860 zde začalo být vydáváno první židovské periodikum v ruském jazyce s názvem „PaccBeT". Pramen: Heslo „Oflecca" In: 3jieKTpoHHaa EBpeíícKaa 3Hn;MKjioneflMa. Accomxiamxia no M3yHeHMio eBpeíícKMx o6lu;mh, HepycajraM2005, [online], [cit. 28.10.2016]. Dostupné z: http://www. eleven.co.il/print.php?id=13047. 47 V Oděse propuklo protižidovské násilí roku 1881. 48 Srov. heslo „Cmohm3m" In: 3jieKTpoHHaa EBpeíícKaa 3Hn;MKjioneflMa. Accomxiamxia no MsyneHMio eBpeíícKMx o6lu;mh, HepycanuM 2017, [online], [cit. 27.05.2016]. Dostupné z: http://www.eleven.co.il/prmt. php?id=13819. 49 Vedle tradice interkulturního soužití mnoha různých skupin, patří k oděské historii i skutečnost, že se toto město stalo kolbištěm řady etnoemancipačních hnutí. Po určitou dobu byla Oděsa kupříkladu jedním z center řeckého či bulharského nacionálního hnutí. K et-noemancipačním procesům různých etnických skupin v Oděse podrobněji srov. Haus-mann 1998: 377nn. 62 studia ethnologica pragensia 1/2017 oděskému lékaři, původně stoupenci asimilacionismu (srov. Bloch 1966: 87), Leo Pinskerovi. Pinsker se stal pod bezprostředním dojmem z pogromů, kterým byli vystaveni ji-horuští židé na počátku osmdesátých let 19. století (Schnirer 1913:5),50 autorem textu, v němž byl poprvé zcela jasně vytyčen požadavek židovské emancipace v etnickém smyslu. Pinskerův pamflet byl knižně vydán v Berlíně roku 1882 a nesl programa-tický název Autoemancipace, jež byl ještě doplněn příznačným podtitulem „varování soukmenovcům od jednoho ruského žida". Pinsker odvozoval nárok na židovskou „národní sebeidentifikaci" z přirozeného práva na národní sebeurčení, jehož se odvolávaly i další evropské kolektivity (Pinsker 1903:14). Vzorem pro etnizaci židovských mas měla proto sloužit úspěšná etnoemancipační hnutí již etablovaných evropských národů. Za cíl židovského „autoemancipačního" hnutí bylo autorem označeno nekompromisní naplnění „etnického paradigmatu", včetně dosažení takových požadavků jako kupříkladu získání „vlastního etnického území". Za „nej-větší neštěstí" židovské pospolitosti Pinsker prohlásil skutečnost, „že netvoří národ" (Pinsker 1903:14). „Co nám chybí, není genialita, nýbrž sebedůvěra a vědomí lidské důstojnosti, o kterou nás připravily [ostatní kulturní národy]," dovozoval dále Pinsker (Pinsker 1903:16). Celým jeho textem se proto nese zoufalý požadavek, který je adresován representantům „klasických" národů: „Dopřejte nám svobodu národní existence" (Pinsker 1903:16). Etnická emancipace evropských židů podle Pinskera představuje zcela legitimní nárok a teprve ona završuje emancipaci občanskou a politickou, kterých bylo ve vyspělých evropských zemích v době sepsání Pinskerova textu údajně již dosaženo. Všeobecné pohrdání židy je důkazem toho, že občanské a politické zrovnoprávnění židů na úrovni individuí nestačí k tomu, aby byli akceptováni též jako kolektivita. Jediný správný prostředek vedoucí k tomuto cíli představuje podle Pinskera „autoemancipace", jež má vyvrcholit v etablování „židovské národnosti" a její následné zrovnoprávnění se všemi ostatními národy (Pinsker 1903:30). Ideový vliv Pinskerova textu, který je dnes považován za součást kánonu rané sionistické literatury, byl zpočátku velmi omezen (Hofmeister 2007:180). Bylo tomu tak přesto, že Pinskerovy myšlenky iniciovaly aktivity, které byly historikem sionismu Jochananem Blochem označeny za „první konkrétní náznaky sionistického hnutí" (Bloch 1966: 87). Jeden z konkrétních projevů židovské „autoemancipační" práce v Pinskerově duchu spočíval v založení první sionistické organizace v ruské říši, k čemuž došlo již roku 1890 a to právě v Oděse.51 Oděsa, která již dříve proslula jako „místo židovské moderny" (Hofmeister 2007: 6onn), se tak zároveň stala i střediskem židovské sekularizace prostřednictvím nacionalizace, jak centrem židovského asimilacionistického, tak i nacionálního hnutí a to nejen v ruském, ale přímo v celoevropském kontextu. 50 Pinsker byl očitým svědkem pogromu, který se odehrál v Oděse roku 1881. 51 Jednalo se o „Spolek pomoci židovským zemědělcům a řemeslníkům v Sýrii a Palestině" (Obščestvo vspomoščestvovanija evrejam zemledeľcam i remeslennikam v Sirii i Palestině), jehož cílem bylo finančně podporovat židovské emigranty ve svaté zemi (Hofmeister 2007:178). petr lozoviuk 63 Nacionalizace židovských mas v ruské říši byla kromě tohoto vývoje uvnitř židovské společnosti nepřímo urychlována společností majoritní. Tragické události z počátku 20. století daly za pravdu nejtemnějším obavám sionistu. V říjnu roku 1905 se Oděsa stala dějištěm nejrozsáhlejšího a nejbrutálnějšího židovského pogromu ruských dějin. Sionistický aktivista a historik Simon Dubnow vyčíslil ztráty židovského obyvatelstva města na „přes tři sta mrtvých, tisíce raněných a zmrzačených, 140 vdov, 600 sirotků a přes 40.000 zruinovaných existencí" (Dubnow 1923: 447). Říjnové události, i vše co jim předcházelo, přispěly k tomu, že rok 1905 se stal jakýmsi mezníkem ve vývoji města. Sociální krize spojená s prohranou rusko-japonskou válkou, na tuto porážku navazující první ruská revoluce a následně i protižidovský pogrom, vyústily do „sociální katastrofy" (Xep^MXM 2015: 379), kterou byli svým způsobem zasaženi všichni. Původně kosmopolitně orientovaná Oděsa se postupně měnila v arénu, v níž docházelo k soupeření sociálně, ale i etnicky definovaných subjektů. Tyto společenské změny nacházely svůj odraz i v proměně demografického chování Oděsanů. Již na podzim 1905 počaly město opouštět tisíce židovských obyvatel, ale i příslušníků dalších etnokonfesijních skupin. Mezi migranty se nacházeli nejen řadoví námezdní pracovníci, ale také pro hospodářský rozvoj města důležití představitelé střední třídy. Jak se v průběhu následujících let mělo ukázat, Oděsa a její obyvatelé se z následků tohoto neblahého vývoje nedokázala již nikdy zcela vzpamatovat (srov. Hofmeister 2007: 58). LITERATURA: Blank, 1.1989. „Haskalah und Emanzipation. Die russisch-jüdische Intelligenz und die Jüdische Frage" am Vorabend der Epoche der „Großen Reformen". Pp. 197-231 in Gotthold, R. (ed.). Juden in Ostmitteleuropa von der Emanzipation bis zum ersten Weltkrieg. Marburg/Lahn: J. G. Herder-Institut. Bloch, J. 1966. Judentum in der Krise. Emanzipation, Sozialismus und Zionismus. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Dějiny Čechů na Ukrajině/Icmopia nexie e YKpami. 2013. Kyjev. Dohm, V. 2008. Jüdische Eliten im Russischen Reich: Aufklärung und Integration im 19. Jahrhundert. Köln [a d.]: Böhlau. Drbal, A. 2013. „Významný český a ukrajinský dirigent, skladatel a pedagog Josef Přibík (1855-1937) (k75. výročí úmrtí)." Pp. 304-314 in YKpama-^iexia.: icmopia ma cwzodeuHíi, Odeca. Dubnow, S. 1923. Die neueste Geschichte des jüdischen Volkes, Band III. Berlin: Jüdischer Verlag. Erman, A. 1845. „Statistik der Russischen Städte." Pp. 34-48 in Archiv für wissenschaftliche Kunde von Russland, Band 4. Berlin: G. Reimer. Erman, A. 1847. „Statistisches über Odessa." Pp. 207-208 in: Archiv für wissenschaftliche Kunde von Russland, Band 5. Berlin: G. Reimer. Fleischer, M. 1997. Das System der russischen Kollektivsymbolik (Eine empirische Untersuchung). München: Verlag Otto Sagner. Frankl, M. 2017. Vztah Jana Nerudy k židům, [online], [cit. 29. 05. 2017]. Dostupné z: http://www.rozhlas.ez/nabozenstvi/zpravy/_ zprava/vztah-j ana-nerudy-k-zidum—8 06518. Hamm, W. 1862. Südöstliche Steppen und Städte. Nach eigener Anschauung geschildert. Frankfurt am Main: J. D. Sauerländers Verlag. Hausmann, G. 1998. Universität und städtische Gesellschaft in Odessa 1865-1917. Soziale und nationale Selbstorganisation an der Peripherie des Zarenreiches. Stuttgart: Franz Steiner Verlag. 64 studia ethnologica pragensia 1/2017 Heller, S. 1873a. „Dvě města slovanská, II. Oděsa." Lumír. Týdeník zábavný a poučný 1: 102-108,115-117. Heller, S. 1873b. „Dvě města slovanská. I. Varšava." Lumír. Týdeník zábavný a poučný 1: 8-31. Heller, S. 1873c. „Židé v Polsce." Lumír. Týdeník zábavný a poučný 1: 56-57. Herlihy, P. 1977. „The Ethnic Composition of the City of Odessa in the Nineteenth Century." Harvard Ukrainian Studies l(l): 53-77. Hilbrenner, A. 2007. Diaspora-Nationalismus. Zur Geschichtskonstruktion Simon Dubnows. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Hofmeister, A. 2007. Selbstorganisation und Bürgerlichkeit. Jüdisches Vereinswesen in Odessa um 1900. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Hofmeister, A. 2017. Odessa (Stadt). Enzyklopädie des europäischen Ostens [online], [cit. 14. 05. 2017]. Dostupné z: http://eeo.uni-klu.ac.at/index. php?title=Odessa_%28Stadt%29. Hyánková, T. 2008. „Goluboje: Zpráva z terénního výzkumu." Pp. 175 in Skalník P., L. Šavelková (eds.) Okno do antropologie. Pardubice: Univerzita Pardubice. Kieval, H. J. 2000. Languages of Community: the Jewish Experience in the Czech Lands. Berkeley/ Los Angeles: University of California Press. King, Ch. 2011. Genius and Death in a City of Dreams. New York/London: W. W. Norton & Company. Kohl, J. G. 1847. Reisen in Südrußland, Erster Theil. Dresden/Leipzig: Arnoldische Buchandlung. Kokaisl, P. a kol. 2009. Krajané: Po stopách Čechů ve východní Evropě. Praha: Za hranice. Kořenský, J. 1896. NaKrymu: cestovní vzpomínky. Praha: J. Otto. Koschmal, W. 1998. „Altes Odessa — fremde Stadt. Rußlands erste europäische Stadt." Pp. 30-44 in Koschmal, W., E. Völkl (eds.), Odessa. Kapitel aus der Kulturgeschichte. Regensburg: Schriftenreihe des Osteuropainstituts Regensburg-Passau. Krejčí, J. 1919. Siegfried Kapper. Praha: Jednota. Kubrakova, A. 2010. Česká komunita v bývalém carském a současném Rusku, zejména v čemomořské oblasti. Bakalářská práce. Praha: FF UK. La Garde, A. de 1825. Eine Reise von Moskau nach Wien, überKiow, Odessa, Constantinopel... Heidelberg: Engelmann. Lozoviuk, P 1998. „Němečtí vystěhovalá z českých zemí a jejich jazykové ostrovy v jihovýchodní Evropě." Pp. 39-87 in Brouček S.(ed.) Češi v cizinec. 10. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku Akademie věd České republiky. Lozoviuk P 2017a. „Etnografická geognosie" a počátky urbánní protoetnologie. Národopisná revue 27 (2): 107-113. Lozoviuk P 2017b. „VOděse se dobře žije". Cestopisné a protoetnografické obrazy města a jeho obyvatel. Český lid 104 (3): 291-316. Lozoviuk P 2017c. „Tose musí vidět!" Oděsa v české dobové percepci, v tisku. Maidl, V. 2006. „Die Anfänge der jüdischen Emanzipation in Böhmen in den 1840er Jahren." Pp. 1-18 in Nekula, M., Koschmal, W. (eds.) Juden zwischen Deutschen und Tschechen. Sprachliche und kulturelle Identitäten in Böhmen 1800-1945. München: Oldenbourg Wissenschaftsverlag. Mikulášek, A. 2000. Antisemitismus v české literatuře 19. a 20. století. Praha: Votobia. Nepraš, J. 1910. „Čechové na Krymu i osada Čechohrad." Pp 62-70 in: Komenský-kalendář pro český lid na Rusi na rok 1911. Lodž [online], [cit. 16. 03. 2017]. Dostupné z: http://exulant. evangnet.cz/stare/data/Nepras.pdf. Neruda, J. 1870. Pro strach židovský. Politická studie. Praha: Dr. Grégr a Ferd. Dattel. Pinsker, L. 1903. „Autoemancipation!"Mahnruf an seine Stammesgenossen von einem russischen Juden. Brünn: Akademische Verbindung Kadimah. Schnirer, M. T. 1913. „Vorwort zur II. Auflage" Pp. 5-6 in: Pinsker, L. „Autoemancipation!" Mahnruf an seine Stammesgenossen von einem russischen Juden, Brünn: Jued. Buch- und Kunstverlag. Skinner, F. W. 1986. „Odessa and the Problem of Urban Modernization." Pp. 209-248 in Hamm, M. F. (ed.) The City in Lote Imperial Russia. Bloomington: Indiana University Press. petr lozoviuk 65 Uherek, Z. a kol. 2000. „Češi na jižní Ukrajině". Český lid 87(4): 307-350. Vaculík, J. 2007. Češi v cizině 1850-1938. Brno: Masarykova univerzita. Valáškova, N. 2013. „Oděsa očima Čechů v poslední čtvrtině 19. století" Pp. 90-103 in l/xpama-^exin: icmopia ma cbozodenuíi, Odeca. Vávra, J. 2005. Kolektivní identita na pozadí konfesního rozkolu ve Veselinovce na Ukrajině. Diplomová práce. Praha: FF UK. Vávra, J. 2007. „Projevy identity v pohřebním ritu obyvatel Bohemky a Veselinovky na Ukrajině" Český lid 94(l): 19-42. Veselý, A. 1948. „Servác B. Heller." Pp. 259-269 in: Heller, S. Pan markýz. Praha: Nakladatelství ELK. Zipperstein, S. J. 1986. The jews of Odessa: A Cultural History 1794-1881. Stanford: Standford University Press. BoíiKOBa, C. A. 2006. *iexu ua niedui YKpaiuu (60-mi pp. XIX-30-mi pp. XX cmonimma). OopMa: CÍM^epono^b. .HariřiaMCbKa, E. P. 2013. „HeniCKMe My3HKaHTí>i b Qqecce (XIX-Han. XX Beica)" Pp. 314-318 in YKpama-^iexia.: icmopia ma Cbozodenuíi, Qqeca. Keaep, A. H. (ed.) 2007. PenpeccupoeaHHue nexu, Oflecca. KoraH, C. M. 2002. flupuxcep M. B. IIpuôuK u OdeccKuu onepnuu meamp. Qqecca: AcTponpMHT. KpacHOÄOH, A. B. 2010. „CaaBHtie cTpammBi MCTopMM Qqeccbi" in QqeccoBefleHiie, Pa3fle;i I., Oflecca. JleôefleB, C. 2014. „51 MMera BaM cKa3aTt 3a Ofleccy-MaMy... 3THMHecKaa MCTopMa IOähom IlaabMMpBi." [online], [cit. 16. 03. 2017]. Dostupné z: http://ruskline.ru/ analitika/2014/04/15/ya_imeyu_vam_skazat_ za_odessumamu/. Mamepianu 3 icmopii nexie na Odeuumu. Oflecca 2005. MoicecBa, T. 2011. „OflectKe C/iob>aHCBKe TOBapMCTBO ÍMeHÍ CB5ITMX KlipiMa Ta Me^oflia: c|)opMyBaHHií 3aca,a; fliiMbHOCTi." Bíchuk Odecbxozo IcmopuKo-Kpae3HaeHozo My3ew 10: 203-206. My3MHK0, O. G. 2013. „Hexia TanexM b icTopii icTopMHHoi HayKM QqecM (flpyra no^OBMHa XIX — nepnii RecsiTuniTTSi XX ct." Pp. 232-251 in YKpama-Hexia: icTopia Ta ctorofleHHa, Ofleca. MypaTOB, A., MypaTOBa, J\. 2013. „y^MTeat M3 Qqeccti Ahtohmh HM^a — reHepaa nexocaoBaiíKOM apMim" Pp. 293-306 in YKpama-Hexia: icTopia Ta ctorofleHHa, Qqeca. MypaTOB, A., MypaTOBa, J\. 2012. „ľeHepaa Ahtohmh MMKyaani Hnaa IlyTt ot ofleccKoro y^MTeaa 4>M3KyabTypbi ,a;o reHepaaa HexocaoBaiíKOM apMim" Pp. 321-336 in titíž, MypaTOB, A., MypaTOBa, J\. (eds.) Cydbôu nexoe e Poccuu, XX eex. ľlymb om Kueea do Bnadueocmoxa. Ilpara: PyccKaa TpaflMiíMa. Odeccoeedenue 2010. Oflecca. Ilepeaa. eceo6w,aa. nepenucb uaceneuisi Poccíuckou uuneiu 1897 z., XLVII. 1904. Fopofl Qqecca, CaHKT-IIeTepôypr. TpeTbaK, A., H. 2012. PoMÔenue zopoda. Onepm pauneu ucmopuu Odeccu. Oflecca: Optimum. l/xpama-^exiu: icmopia ma Cbozodenuíi. 2013. Ofleca. Xep^MXM, II. 2015. Odecca. Hcmopw 1794-1914. Oflecca: Optimum. Petr Lozoviuk (1968) je český etnológ. Působil na Univerzitě Karlově v Praze, Etnologickém ústavu AV ČR a Institutu pro saské dějiny a etnológii v Drážďanech. Od roku 2012 je vedoucím Katedry antropologie FF ZČU v Plzni. Mezi těžiště jeho odborného zájmu patří evropská srovnávací etnológie, interetnické vztahy a interkulturní komunikace, dějiny disciplíny, metodologické a epistemologické problémy oboru, a aktuální problémy etnoemancipačních procesů ve východní Evropě. Nositelé paměti nebo zdroje falešných představ? Naučné stezky v CR v etnologické perspektivě1 Karolína Pauknerová — Jiří Woitsch Memory carriers or sources of false ideas? Educational trails in the Czech Republic in ethnological perspective Educational trails are marked tourist trails placed in naturally or culturally remarkable places where selected significant phenomena and objects are specifically explained. On the most general level, we can understand educational trails as an expression of a modernist relationship to the natural and cultural heritage. The oldest educational trails were built in Germany and the USA in the 1920s and 1930s, the oldest Czech educational trails date from the late 1960s. After 1990, resp. 2000 we can observe, due to the strong wave of new regionalism and environmentalism in the Czech Republic and the mass support of building educational trails from various subsidiary programs, an unusual boom in building educational trails. Their number on our territory can be estimated at almost 1000. Academic attention that has been devoted to the educational trails so far can be described as quite inadequate. The study is therefore, on one hand, introduction into the study of educational trails and, on the other hand, demonstration of one of the possible interpretative approaches to this phenomenon through a case study focused on the content of two trails in central and western Bohemia. The initial method of the study is content analysis (or comparison of content analyzes) of relevant educational trails. The aim is both to verify the „truth" of the facts presented on the trails, and to find out what role they play or can play in identifying and perceiving cultural (especially historical) and natural phenomena by tourists and other „users" of these trails. In the study, we try to verify the hypothesis of a different concept of the presentation of historical events and historical cultural landscape in the areas affected by the transfer of the German-speaking population after Second World War and traditionally Czech inland areas where the transfer did not take place. On the theoretical level, the contribution is based mainly on the critical epistemological positions of the anthropology of landscape and historical ethnology, historical and ethnological study of memory and partly of the recent ethnological works devoted to the relationship of tourism and historical memory in Central Eastern Europe. Key words: educational trails, landscape, memory, content analysis, walking, tourism, ethnology ÚVOD Předkládaná studie je dílčím výsledkem širšího a dlouhodobého zájmu autorského týmu o naučné stezky (dále též NS), který byl původně motivován snahou o zjištění jejich vlivu na představy o prostoru a krajině u obyvatel jedné konkrétní lokality v západočeském pohraničí (Fatková et al. 2014). Ukazuje se však, že problematiku naučných stezek lze v kritické perspektivě humanitních resp. sociálních věd nahlížet ce- 1 Studie byla vypracována v rámci úvazku na CTS UK a AV ČR (dr. Karolína Pauknerová) a s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace RVO: 68378076 (dr. Jiří Woitsch). karolína pauknerová - jiří woitsch 67 lou řadou způsobů a to zejména proto, že jejich trasování, vizuální i textový obsah, proces jejich tvorby a v neposlední řadě i využívání a vnímání naučných stezek turisty i obyvateli lokalit, kudy procházejí, v sobě zahrnuje a odráží množství zjevných i skrytých sociálních a kulturních jevů, procesů a významů. Vědeckou pozornost, která byla u nás i ve světě naučným stezkám prozatím věnována, však zároveň můžeme označit za zcela nedostačující. Předkládaný příspěvek proto konceptualizujeme jednak jako „uvedení do problematiky" studia naučných stezek v českém prostředí, jednak jako demonstraci jednoho z možných interpretačních přístupů k naučným stezkám prostřednictvím případové studie zaměřené na dvě (resp. tři, viz dále v textu) vybrané stezky ve středních a západních Čechách. Výchozí metodou studie je obsahová analýza (resp. komparace obsahových analýz) příslušných stezek. Cílem je jednak ověření typu a „pravdivosti" faktů, které jsou na naučných stezkách prezentovány, zhodnocení způsobů jejich sdělování veřejnosti a jednak zjištění, jakou roli sehrávají nebo mohou sehrávat příslušné naučné stezky při poznávání a vnímání kulturních (zejména historických) a přírodních jevů turisty a dalšími „uživateli" stezek. V případové studii se pokusíme mj. ověřit hypotézu o odlišném pojetí prezentace nejen historických událostí a historické kulturní krajiny v oblastech postižených odsunem německojazyčného obyvatelstva po 2. světové válce a tradičně „českých" oblastech vnitrozemských, kde k transferu nedošlo. Předpokládáme, že v případě naučné stezky vedoucí pohraničím bude konfliktní minulost regionu buď a) zdůrazněna a vysvětlena nebo b) záměrně upozaděna, v případě stezky vnitrozemské předpokládáme výrazně menší, pokud vůbec nějaký důraz na „ožehavé" otázky minulosti. Zkoumat budeme zároveň obsah stezek z hledisek jejich expertního či naopak zábavného pojetí, provázanosti s další turistickou a jinou infrastrukturou a pokoušíme se zohlednit i vliv autorského zázemí a klíčových aktérů podílejících se na vzniku příslušných stezek na jejich konkrétní podobu. V teoretické rovině, jakkoliv se jedná převážně o empiricky orientovanou stať, vychází příspěvek především z kritických epistemologických pozic antropologie krajiny a historické etnológie, historického a etnologického studia paměti a v menší míře z recentních etnologických prací věnovaných vztahu turismu a historické paměti ve středovýchodní Evropě. Podle našeho názoru totiž naučné stezky představují specifické médium, jehož prostřednictvím dochází k vyjednávání, ovlivňování a formování mj. vědomostí obyvatel daných regionů i návštěvníků — turistů o konkrétní krajině, jejich fyzických, přírodních a historických charakteristikách a paměti. Naučné stezky jsou tedy cíleně vystavěnou sítí významů, kterou její tvůrci přikládají k dalším vrstvám významů v krajině. Na studium naučných stezek je tudíž vhodné a možné takto teoreticky rámované přístupy uplatnit. NAUČNÉ STEZKY: OBECNÉ VYMEZENÍ A STRUČNÁ HISTORIE Naučné stezky jsou zpravidla v terénu vyznačkované trasy vedené přírodně, kulturně či jinak významnými a zajímavými oblastmi a lokalitami. Na trase stezky jsou vybrány některé význačné objekty a jevy, které jsou na tzv. zastaveních vysvětleny a komentovány textovými a grafickými prostředky. Zastavení (panely) naučných stezek však 68 studia ethnologica pragensia 1/2017 mohou být umístěna i bez přímého vztahu ke konkrétnímu místu stezky a obsahovat informace obecnějšího (historického, přírodovědného) charakteru. Naučné stezky mohou dále doplňovat i zařízení edukačního (kvizy skládačky) nebo sportovně-zábavního charakteru (hřiště, odpočinkové zóny), stále častěji se setkáváme i s doplňováním stezek o nejrůznější technická zařízení a jejich propojování s elektronickými médii a virtuální realitou např. pomocí QR kódů. Redukovanou formou naučných stezek jsou bodové informační panely/tabule, které nevytvářejí předem promyšlenou trasu, ale jsou různými, zpravidla institucionálními aktéry umisťovány v krajině na přírodně nebo kulturně zvláště zajímavých místech. Za bodové informační panely lze považovat i informační tabule umístěné na historicky cenných objektech (budovách) v městské zástavbě. V rámci určitého regionu, aniž by byly propojeny turistickou trasou, mohou být bodové informační panely pojednány jednotným způsobem. S informačními panely se setkáváme zejména v Evropě již ve 2. polovině 19. století, počátky budování promyšleně trasovaných naučných stezek lze klást do USA ve 20. letech 20. století, v Německu se první stezky objevily ve 30. letech 20. století. V obou případech je můžeme s určitou opatrností interpretovat jako jeden z projevů modernistického vztahu ke krajině a přírodnímu prostředí, který úzce souvisí s dobovým rozvojem turistických a ochranářských (okrašlovacích) spolků apod. Již v této době však mohou nést i určité stopy dobových ideologií a snah o symbolickou kolonizaci krajiny, což se v českých zemích např. projevovalo v ostře antagonistickém soupeření českých a německých turistických spolků, jejichž aktivity byly nezřídka prostoupeny i — nahlíženo dnešní optikou — nacionalistickou agendou (Altman 2006; Pele 2009; Ul-manová 2011). Patrně nejstarší naučná stezka na území dnešní České republiky vznikla v blízkosti městečka Krásná Lípa v roce 1941 a byla vytvořena amatérským geologem Rudolfem Kóglerem. Po odsunu německy mluvícího obyvatelstva po r. 1945 stezka zanikla a byla obnovena až v letech 2003-2006. Novější a již nepřerušená tradice budování stezek spadá do 60. let 20. století a je zcela jednoznačně spjata s odlišným typem agendy, jen zdánlivě neutrálnejším, co se týče prosazování určitých skupinových či individuálních zájmů prostřednictvím tohoto svérázného „média" tzn. ochrany přírody. Nám známé naučné stezky vzniklé v éře totalitárního Československa jsou totiž bez výjimky stezky přírodovědné či „ochranářské", jakkoliv v omezené míře obsahovaly i údaje historického či jiného typu. Budovány a pečlivě evidovány a schvalovány byly jak orgány státní ochrany přírody, některé realizace (a počítají s tím i dobové metodické příručky, srov. Čeřovský, Záveský 1989) však vznikaly značně participativním způsobem a díky de facto občanské aktivitě. Naučné stezky tím svébytným způsobem vstupují do doposud málo poznané šedé zóny každodenního života v socialistickém Československu a lze považovat za nenáhodné, že první z nich začaly vznikat v době dočasného společenského oteplení před rokem 1968. V roce 1965 tak byla otevřena naučná stezka v přírodní rezervaci Medník na Sázavě (délka 6 km), která vznikla z iniciativy státní ochrany přírody a představovala jakýsi pokusný prototyp, který měl sloužit jako model pro budování dalších naučných stezek v ČSSR (Čeřovský, Homoláč 1965). Šlo o stezku výrazně přírodovědného zaměření, která si tento svůj charakter uchovala i po obnově v roce 2009. Druhou nejstarší naučnou stezkou na našem území je tzv. Medvědí stezka z Černého Kříže do Ovesné karolína pauknerová - jiří woitsch 69 (délka 14 km) na Šumavě, vzniklá v roce 1967 z iniciativy malé skupinky aktivních prachatických ochránců přírody, která je tedy klasickým dobovým příkladem občanské iniciativy jakkoliv formálně zaštítěné státními orgány.2 Ke stezce byl dokonce v roce jejího otevření vydán tištěný průvodce (Franci, Záveský 1967), což byl na svou dobu velmi zajímavý a ve středoevropském kontextu až průkopnický počin. Stezka měla opět převážně přírodovědný charakter (se zvláštním zaměřením na geologii), ovšem nemohla se vyhnout ani tématům historickým, navíc v dané době poněkud ožehavým (např. Schwarzenberský plavební kanál a někdejší osídlení Šumavy). V dalších desetiletích se počet stezek na našem území rychle zvyšoval a významně se rozšířilo i jejich zaměření a pojetí od původně čistě přírodovědných stezek s poměrně jednoduchými informačními panely ke stezkám polytematickým, vybaveným na svou dobu kvalitním inventářem. Co je však všem stezkám vybudovaným na území dnešní ČR před rokem 1989 společné (pokud tak lze soudit z dostupných materiálů, případně ze stále existujících naučných stezek či jejich pozůstatků) je silný důraz na jejich edukativní rozměr a nezřídka silně expertní pojednávání problematiky. V roce 1986 bylo na našem území evidováno celkem 104 naučných stezek, z toho 89 stezek patřilo do kategorie stezek státní ochrany přírody. V této době byly naučné stezky (tj. jejich obsah, vybavení a využívání) zřizovány podle metodických zásad, které vzešly z dohody mezi Ministerstvem kultury a Českým svazem turistiky (souhrnně k naučným stezkám v předlistopadové době Čeřovský, Záveský 1989). Je tedy evidentní, že naučné stezky a jejich zřizování — možná právě pro jejich potenciál k rozvinutí občanských aktivit — byly do určité míry podřízeny státní kontrole. K výrazným a skutečně dramatickým proměnám, co se týče počtu, obsahu a celkových mechanismů budování naučných stezek došlo po roce 1989, přičemž zcela nepřehledná situace v tomto směru existuje i v současnosti. Zřizování naučných stezek totiž nepodléhá žádné evidenci a není regulováno žádnými metodickými dokumenty kromě obecně platných zákonných rámců. Lze mít nicméně za prokázané, že tvůrci naučných stezek si mnohdy ani neuvědomují, že budování stezek ve volné krajině se vždy přímo dotýká hned několik zákonů a více či méně pak až několika desítek dalších zákonů a podzákonných norem (Pauknerová, Woitsch 2014: 32-34). Reálná situace ovšem spíše připomíná nepřehlednou džungli, což mj. znesnadňuje i jakýkoliv výzkum, který se naučných stezek dotýká. Stezky totiž byly a jsou budovány doslova masově a bohužel zcela nekoordinovaně, nepromyšleně a podle našeho názoru často za výrazného plýtvání veřejnými i soukromými prostředky. Naučné stezky lze — podobně jako mediálně často zmiňované rozhledny budované na místech bez rozhledu — považovat za typický důsledek dotačního a projektového financování nej-různějších rozvojových aktivit, jejichž výstupem jsou pak nezřídka velmi nákladné, avšak zejména obsahově problematické naučné stezky, ve kterých je možno „utopit" příslušné subsidie a zároveň prokázat, že za ně bylo něco hmatatelného a s údajným celospolečenským dopadem pořízeno. Vedle velkého množství kvalitních naučných stezek tím pádem v posledních desetiletích vznikají na území ČR i naučné stezky a bodové informační panely zcela 2 Což bylo obzvláště nutné, neboť stezka vznikla v bezprostřední blízkosti tzv. železné opony. 70 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2017 amatérské, neadekvátně technicky pojaté a obsahující i na první pohled zavádějící a mylné informace, jejichž záměrná či nezáměrná manipulativnost může být zajímavým předmětem badatelské pozornosti. Naučné stezky jsou v současnosti budovány jak orgány ochrany přírody (zejm. národní parky, chráněné krajinné oblasti), tak — a především — nejrůznějšími veřejnými, samosprávnými a soukromými subjekty (obce, spolky, firmy — výrazně např. Lesy České republiky s. p., volná sdružení dobrovolníků, Místní akční skupiny, školy, paměťové instituce atd.). Zájmy a intence všech těchto aktérů se nezřídka protínají a doplňují, mohou však být i výrazně antagonistické, což ve svém důsledku vede k „přetížení" krajiny České republiky naučnými stezkami a informačními panely, ve kterých se dle našeho názoru lze jen s obtížemi orientovat na úrovni expertní, a pro „obyčejného" turistu představují dnes již spíše komplikaci ve vnímání a aktérské interpretaci navštívených lokalit. Aktuální počet naučných stezek v ČR lze bohužel jen odhadovat, neboť řada nových stezek stále vzniká, staré jsou upravovány a rozšiřovány, avšak zároveň — kvůli většinou minimální trvalé péči o narychlo a nepromyšleně vybudované naučné stezky, které nikoho nezajímají — naučné stezky i průběžně zanikají. Plány na realizaci některých stezek navíc nebyly dotaženy do konce a naučné stezky tak mohou být vyznačeny v mapách, jsou na nich umístěny části mobiliáře a existují k nim i informační materiály, avšak jako celek neexistují, což je pro potenciální návštěvníky značně matoucí. Jako určitá pomůcka při evidenci a mapování naučných stezek mohou sloužit pouze některé nadšenecké internetové stránky3 příp. regionálně zaměřené publikace, spolehlivou evidencí vlastních naučných stezek disponují v podstatě jen orgány státní ochrany přírody a Lesy České republiky.4 Jak vyplývá z dostupných materiálů i našeho výzkumu, s problematikou naučných stezek si neví příliš rady ani nejsilnější „hráč" naší turistiky a volnočasových aktivit — tedy Klub českých turistů. Ten se sice na úrovni značení i budování na řadě z nich podílel a podílí, množství jiných však vzniká bez jeho vědomí a v podstatě i v rozporu se zájmy Klubu českých turistů o budování promyšlené sítě značených turistických tras a jejich jednotného značení, ke kterému dokonce existuje příslušná norma (ČSN 018025 z ledna 2014, viz též Doporučené zásady pro zřizování, značení a údržbu naučných stezek a pro zřizování bodových informačních panelů 2001; Učební text pro značkaře 2013). Dostupné odhady počtu v terénu skutečně existujících naučných stezek se v současnosti pohybují kolem 700, konkrétní knižní (viz např. Drábek 2005; Drábek 2007; Drábek 2008) a internetové soupisy jich zachycují zpravidla mezi 400-500, tyto údaje však vzhledem k výše popsaným dynamickým změnám a nedostatečnosti pramenné základny, musíme brát jen jako značně orientační. Předpokládáme, že v ČR je v roce 2017 naučných stezek až o několik stovek více než udávají publikované soupisy a odhady, a jejich počet se blíží cca 1000. Počet bodových informačních panelů nejrůz- 3 http://www.stezky.info/ nebo http://www.stezky.unas.cz/index2ns.htm. 4 V případě chráněných krajinných oblastí jsou všechny stezky centrálně evidovány na stránkách Agentury ochrany přírody a krajiny ČR http://www.ochranaprirody.cz/o-aopk-cr/aopk-cr-informuje/naucne-stezky/. Seznamy stezek obsahují i některé weby národních parků. Evidence stezek zřízených Lesy České republiky je velmi precizní, viz https://lesy-cr.cz/naucne-stezky/. karolína pauknerová - jiří woitsch 71 nějšího typu a provenience, které nejsou součástí naučných stezek, je na území ČR podstatně vyšší a nepodléhá až na výjimky jakékoliv evidenci. S jistotou u nás existuje několik tisíc bodových informačních panelů a jejich počet též neustále a velice rychle roste. NAUČNÉ STEZKY JAKO PŘEDMĚT VĚDECKÉHO ZÁJMU: TÉMATA, PŘÍSTUPY, METODY Jak již bylo uvedeno v úvodu, dosavadní badatelská pozornost věnovaná naučným stezkám je poměrně malá, v případě ČR pak téměř žádná. Specializované práce věnované stezkám mají zpravidla povahu turistických průvodců a soupisů stezek, jejich kritickému hodnocení se absolutně nevěnují. Takový přístup k naučným stezkám, pokud lze vůbec mluvit o nějaké odbornosti, můžeme označit za evidenční. Příslušné práce (tištěné či povětšinou elektronické, viz např. výše citované internetové portály věnované naučným stezkám) však někdy poskytují cenná data k obsahu stezek, jejich trasování, autorům, době vzniku apod. Spíše pramenem ke konkrétní analýze mohou být nejrůznější (opět tištěné či virtuální) průvodce a další materiály vztahující se ke konkrétním naučným stezkám. Druhý možný přístup ke studiu naučných stezek nazýváme metodickým a má v ČR poměrně dlouhou tradici. Nelze přitom nevidět, že i většina dnešních prací, které se pokoušejí stezky typologizovat, stanovit obecné zásady pro jejich budování, předkládat konkrétní návrhy na obsah naučných stezek, jejich technické a grafické ztvárnění atd. vychází z klasického textu z konce 80. let 20. století (Čeřovský, Zá-veský 1989), ke kterému je přidáváno jen nemnoho nového a to zejména ve smyslu využívání nových technologií či zohledňování aktuálně platné legislativy. Příslušné texty, které mají převážně podobu učebních textů (Schneider, Fialová, Výskot 2008) a hlavně kvalifikačních studentských prací, značně kvalitativně nevyvážených, lze na analytické úrovni samozřejmě též využít a dokumentovat na nich obecnou tendenci k promýšlení materiálně-technických aspektů naučných stezek, které jsou, zdá se, reflektovány podstatně více než aspekty obsahové. V případě metodických prací zaměřených na obsah stezek (souhrnně Pauknerová, Woitsch 2014) jde opět převážně o studentské práce zacílené zejména na edukativní a didaktické aspekty naučných stezek orientované zejména směrem k environmentálni výchově a výuce dějepisu. Řada ze studentských prací v podobě návrhů stezek byla skutečně realizována. Celkový počet bakalářských, magisterských a doktorských prací věnovaných naučným stezkám, které jsou evidovány v systému Theses.cz, dosahuje neuvěřitelného počtu několika set. I to svědčí o enormní popularitě projektování a budování stezek, ovšem povětšinou postrádající kritický odstup od samotné podstaty naučných stezek a jejich kontroverzního dopadu na turisty a veřejnost obecně. Konečně třetí přístup, o který se pokoušíme i v naší práci, označujeme jako kritický. V jeho rámci se především obsah naučných stezek, proces jejich vzniku a role příslušných aktérů (tvůrců i konzumentů stezek) zpravidla zkoumaná etno-logickými či antropologickými metodami — především různými formami terénních výzkumů — a stává se předmětem analýzy sledující nejrůznější aspekty budování 72 studia ethnologica pragensia 1/2017 a využívání naučných stezek. Tematicky se může jednat o velmi široké spektrum konkrétních otázek: počínaje odhalováním a rozborem záměrů tvůrců stezek, kteří se někdy netají záměrem s návštěvníky naučných stezek určitým pro ně „bohulibým" způsobem manipulovat, a konče třeba sledováním reflexe obsahu stezek u odlišně sociokulturně, nábožensky, jazykově apod. situovaných uživatelů. V rámci kritického přístupu se však bohužel téměř nelze spoléhat na domácí a překvapivě ani zahraniční literaturu, která by byla věnována přímo naučným stezkám — jednoduše žádná neexistuje. V tomto textu proto vycházíme z dílčí kombinace obecnějších přístupů a teoretických rámců, které lze na kritické studium naučných stezek uplatnit a níže uvádíme ty z našeho pohledu nejpodstatnější, i když jsme si vědomi, že značnou relevanci mohou mít i některé další. Naučné stezky se předně, což samozřejmě není žádný průlomový objev, nacházejí v prostoru/krajině a k tomuto prostoru nějakým způsobem odkazují, nějak ho spoluvytvářejí a to jak v rovině materiální, tak v rovině symbolické. Nasnadě je tedy využití bohaté škály etnologických a oborově příbuzných teorií, které se prostorem a jeho vnímáním a utvářením zabývají. V tomto směru nám přijdou nejnosnější klasické práce Barbary Bender, která píše o krajině jako o tom, co vzniká z toho, jak lidé rozumí a jak se zapojují do světa kolem nich (Bender 2002). V tomto zapojování se do světa kolem nás — v našem případě procházení krajiny po naučných stezkách — hrají svou roli moc a ideologie (Cosgrove, Daniels 1988). Tato slova, která v českém kontextu mohou znít revolucionářsky a možná a priori jako poněkud předpojatá, neznamenají v našem případě nic jiného než moc autorů stezek nad tím, co na naučnou stezku zařadí a co nikoli, kudy povedou její trasu apod. Ideologií pak myslíme myšlenkové pozadí, které vede k výběru jednotlivých témat, a to ať s ohledem na přírodní krásy a historii oblasti vedené např. prizmatem nacionálně-romantickým, ale i obecně sdílenou ideou, co jsou vhodná témata pro naučné stezky (Pauknerová, Woitsch 2016). A protože tématem stezek je především procházení krajiny, pak dalšími důležitými pilíři teoretického ukotvení problému jsou fenomény performativity a performance (v souvislosti s konceptualizováním krajiny např. Crouch 2013) a samotné chození. Etnografie chození není v českém prostředí úplně běžná, ale v anglické literatuře můžeme najít práce od historických (Amato 2004; Solnit 2001), přes sociologické a filosofické (deCerteau 1984; Lefebvre 2004) až po etnografické a geografické (Edensor 2000; Vergunst, Ingold 2008). Dále samozřejmě nelze nevidět, a i tímto směrem je zacílen tento text, že naučné stezky samotné a samozřejmě jejich tvůrci a jejich příslušný sociokulturní habitus jsou (spolu)tvůrci specifické paměti, resp. pamětí. Tato paměť transmitovaná prostřednictvím stezek a vyjednávaná v nepřímé komunikaci mezi uživateli a tvůrci naučných stezek se může vztahovat jak ke krajině samotné, tak k nejrůznějším událostem a procesům lokálního i obecného charakteru. Zohlednění přínosu paměťových studií je proto při výzkumu naučných stezek též naprostou nezbytností. Naučné stezky i krajina, kterou procházejí, tedy lze podle našeho názoru považovat za určité médium paměti (Halbwachs 2009), za něco, co v sobě obsahuje až kondenzuje uplynulý čas. Minulost v krajině přitom není zapsána jen v materiální podobě (Bergson 2003, nově k materialitě krajiny též Tilley, Cameron-Daum 2017: 4-6) zjevných historických památek, jako jsou stavby či památné stromy, je také skrytá v podzemí — karolína pauknerová - jiří woitsch 73 zapsaná do geologických vrstev, do archeologických památek, z nichž většina není na povrchu vidět (v českém kontextu srov. např. Sádlo 2008; Ložek 2004; Maur 2006). V takto chápané krajině je minulost fixována hlavně a především v subtilní síti vzpomínek lidí, kteří v ní žili a žijí nebo ji navštívili (srov. např. Schama 2007; Altová 2010), přičemž všechny tyto vrstvy se nějak odrážejí (a jsou zároveň formovány) v naučných stezkách, které příslušnou krajinou procházejí. Krajina zároveň není něco strnulého, nějaký pomník minulosti, naopak. Neustále se vyvíjí, proměňuje a o jejím smyslu se „neustále vyjednává" (srov. např. Hlavačka, Marěs, Pokorná 2011). Podobného vyjednávání jsme právě svědky v případě naučných stezek, které představují specifické médium formující mj. vědomosti obyvatel regionu o jejich domově. Takto uchopená krajina tedy má vlastní paměť (Bender 2002; Ingold 2000) a zejména živou paměť, která propojuje dávnou minulost a fyzickou podobu prostoru s místními obyvateli a návštěvníky a jejich názory, pocity a zážitky (Steward, Strathern 2003; Climo, Cattel 2002; Tilley, Cameron-Daum 2017). Tvůrci naučných stezek, místní lidé a do určité míry i návštěvníci se podílí se na vytváření paměti krajiny a tyto procesy jsou neoddělitelně propojené s procesy vytváření osobní i sociální identity (Basso 1996:7; Rose 1995:87-118). Zajímavé podněty pro toto uvažování přináší v poslední době např. případové studie publikované v knize Heritage, memory and the politics of identity: New perspectives on the cultural landscape (Moore, Whelan 2016), kde je na mnoha příkladech zdokumentováno komplikované propojení kulturního dědictví, paměti, krajiny a identity, což analýzu naučných stezek z perspektivy paměťových studií již propojuje s další z možných teoretických perspektiv. Neoddiskutovatelnou vlastností stezek (jakkoliv z našeho pohledu často ne vždy tak podstatnou) je totiž jejich začlenění do mechanismů trávení volného času a zejména turismu. Je tedy nasnadě, že etnologické a antropologické studium turismu je nutno též zohlednit. Pro naučné stezky budované na území ČR se pak jako obzvláště produktivní jeví některé recentní přístupy a konkrétní texty německých etnologů a historických antropologů (systematicky je představuje např. Hachtmann 2007), které jsou na rozdíl od obecné antropologie turismu zacílené převážně na mimoevropský terén, výrazně senzitivnější i ke komplikované historii evropského turismu. Pro jeho analýzu se totiž spíše než uvažování v rámcích (post)koloniálních či environmentálních diskurzů jeví být podstatné (1) zohlednění jednotlivých turisty navštěvovaných míst z hlediska jejich symbolických a identitárních významů např. v rámci nejrůznějších nacionálních interpretací a specifických tradic a za (2) kritická reflexe stále sílících institucionálních snah o ochranu a prezentaci tzv. kulturního a přírodního dědictví. V obou uvedených rovinách, což výzkum ideálně propojuje se studiem krajiny a paměti, lze s naučnými stezkami pracovat a interpretovat je podobně jako tomu v poslední době bylo např. u turistických průvodců či specifických „kulturních krajin" a jejich paměti ve stře do východní Evropě. Za obzvláště inspirativní pro náš výzkum totiž považujeme především několik sborníků z let 2008-2015 věnovaných jednak tzv. historické kulturní a přírodní krajině a její ochraně, minulé i současné interpretaci a zejména využívání v rámci turismu, propagandy, formování lokálních, regionálních a nacionálních identit (Bartels, Küpper-Eichas 2008; Prosser-Schell 2014; Demshuk, Weger 2015), jednak přímo turismu resp. turistickým průvodcům 74 studia ethnologica pragensia 1/2017 (jaworski, Loew, Pletzing 2011). Turistické průvodce považujeme za (viz dále v textu) nejvýraznější paralelu naučných stezek, která obdobně jako naučné stezky nabízí zdaleka nejen turistům určitou formu předporozumění a „vysvětlení" podoby, významu a historie navštívených míst. Průvodce, stejně jako naučné stezky, přitom mohou obsahovat četné záměrné i nezáměrné manipulace a zkreslení a mohou prosazovat, jak ukazují četné studie v citovaném sborníku, např. nacionálni či jinou velmi konkrétní agendu. PŘÍPADOVÁ STUDIE: POROVNÁNÍ NS ÚDOLÍM ŠEMBERY A NS ZAHRADY POBLÍŽ ČESKÉHO BRODU S NS LESNÁ NEDALEKO TACHOVA Pro případovou studii jsme vybrali dvě stezky s podobným zaměřením. Analyzované stezky — NS Lesná a NS Údolím Šembery, spojená s NS Zahrady — obsahují témata trojího typu. Stezky se věnují lesu a lesnímu hospodaření (1) a dalším přírodovědným tématům (2), a také kulturně historickým tématům (3) (viz Tab. 1). Výběr NS Lesná byl zcela náhodný, neboť se nacházela poblíž lokality, kde jsme prováděli původně zcela jinak zacílený výzkum (Fatková et al. 2014), v jehož průběhu se klíčový význam zdejší naučné stezky pro lokální konceptualizace prostoru a krajinné paměti teprve postupně projevil. NS Údolím Šembery a NS Zahrady byly zvoleny s ohledem na cíle příspěvku tak, že bylo vytipováno několik stezek, které mají podobnou délku a počet zastavení jako NS Lesná a jsou taktéž polytematické, avšak zároveň se nacházejí v krajině, která nebyla poznamenána transfery obyvatelstva po 2. světové válce. Konkrétní stezka byla z tohoto předvýběru vylosována. NS kategorie počet panelů procento k tématu na celkový panelů počet panelů NS k tématu NS Lesná les, lesní hospodaření 4/11 36,4% jiná přírodovědná témata 3/11 27,3 % kulturně historická témata 4/11 36,4% Údolím Šembery les, lesní hospodaření 8/16 50% a Zahrady jiná přírodovědná témata 4/16 25% kulturně historická témata 4/16 25% tabulka 1 — Početní rozložení témat tabulí naučných stezek NS Lesná a spojeným stezkám NS Údolím Šembery a NS Zahrady NS Lesná se nachází v Plzeňském kraji, nedaleko Tachova, je okružní a vede ze středu obce Lesná jihozápadním směrem a zpět. Stezku zřídily Lesy České republiky ve spolupráci s obcí Lesná, byla otevřena v červnu 2004 a jejím správcem je Lesní závod Přimda. Stezka měří 11,3 km a má deset zastavení.5 Zaměření stezky je defi- 5 http://www.vyletnik.cz/turisticke-trasy/zapadni-cechy/cesky-les-tachovsko/1875-nauc-na-stezka-lesna/. karolína pauknerová - jiří woitsch 75 nováno jako místopisné a vlastivědné, obsahuje témata spojená s lesním hospodářstvím (např. chov jelena či zásady lesního hospodářství), dále přírodovědná témata (pstruh, fauna lesních rybníčků, rašeliniště) a kulturně-historická témata spojená s obcí Lesná, zaniklou osadou Kolm, zaniklou hutí Schônwald a kapličkou p. Marie. Chráněná krajinná oblast Český les, na jehož území se stezka nachází, vybudovala ve spolupráci s dalšími institucemi dvě navazující krátké naučné stezky — Podko-vák a Vodní svět. Podkovák je kratičká stezka (0,4 km) po vrchovištním rašeliništi, vede po povalovém chodníku blatkovým borem a na konci je vyhlídková plošina na vodní plochy se vzácnými rostlinami.6 Druhá NS Vodní svět má celkem 2 km a přibližuje návštěvníkům ekosystém dlouhodobě nevyužívaných rybníků Na Kolmu. Prezentuje vodní faunu, přičemž hlavní atrakcí je pozorovatelna bobrů.7 NS Vodní svět byla otevřena 3.10. 2010 v rámci oslav 5. výročí založení Chráněné krajinné oblasti Český les. Na pozvánce k otevření stezky stojí, že NS Vodní svět „zrealizovala ZO ČSOP Sylva Lunae za podpory NET4GAS, generálního partnera ČSOP", a naučnou stezku také podpořily Lesy ČR, s. p. z Programu 2000.8 Pokud bychom počítali rozšíření o NS Podkovák a Vodní svět jako součást NS Lesná, její vyznění by bylo převážně přírodovědné. Rozšíření však představují odbočky od hlavní trasy a mají vlastní parkoviště (NS Podkovák) či místa, kde lze u hlavní silnice zaparkovat auto (NS Vodní svět) a jsou turisty využívány především samostatně, jak o tom svědčí zápisy v pamětních knihách v pozorovatelně bobrů a ve vyhlídkové plošině na rašeliništi. Do analýzy jsme napojené trasy tudíž nezahrnuli a to také proto, že NS Lesná obsahuje panely o lesních rybníčcích a drobných živočiších v nich (Živočichové v lesních rybníčcích, 5. zastávka), a o rašeliništi Podkovák (Rašeliniště v přírodní rezervaci Podkovák, 9. zastávka), což jsou témata, která napojené naučné stezky zřízené chráněnou krajinnou oblastí pojednávají podrobně. Navíc tyto napojené stezky mají zcela jiný design a pochází od jiných autorů a netvoří tedy s analyzovanou stezkou jeden celek. Panely NS Lesná mají standardizovaný design, který Lesy České republiky používají pro všechny své stezky, vlastní obsah panelu zabírá pouze větší polovinu, menší polovičku zabírají loga, nadpis a zákazy, co nelze dělat v lese (viz obr. 1). Panel také většinou obsahuje i mapku s trasou a českým nápisem „zde stojíte". O trochu více než polovina plochy je pak věnována tématu panelu. Téma je pojednáno jako kombinace textu a vyobrazení, většinou se jedná o archivní fotografie, kopie starých map nebo historických vyobrazení např. technologických provozů, ale použity jsou také současné fotografie a nákresy. NS Lesná, která se nachází v pohraničí, má textové části v plném rozsahu také německy. NS Údolím Šembery je pouze v českém jazyce. Instituce, které budovaly NS Lesná i obě související rozšíření, počítaly s tím, že turisté přijedou na místo autem, auto je možné zaparkovat na parkovišti u výchozího bodu stezky nebo nově (zaznamenali jsme v září 2016) i poblíž vstupu na NS Podkovák. Stezka je značená obvyklým značením užívaným Lesy České republiky po celé 6 http://ceskyles.ochranaprirody.cz/regionalni-pracoviste-informuje/naucne-stezky/ns--podkovak/. 7 http://ceskyles.ochranaprirody.cz/regionalni-pracoviste-informuje/naucne-stezky/ns--vodni-svet/. 8 http://www.outdoorguide.cz/naucna-stezka-vodni-svet-946.html. 76 studia ethnologica pragensia 1/2017 I LESY CESKE REPUBLIKY, s. p. NAUCNA STEZKA LESNÁ Zásady hospodaření 3.zastávka ■i, .n.'if W-ISI......"i",- l--.il mi řií*ay «äJ*hi) ticaeMafwľ. jftittif pn íaklH o*!mpdn(n)tľi ptipadsch mpouíiiran. M W* i víSlyUmk*íJiniräiíiT3Í 1.ľíjií1ŕnic4iwMv ŕiyin f pude ndKxwlbliiBl^diiflevina rjonecriävuním ter 5.Vjdfio«-a|WiQsljjí aife'mána k Jirpg&irjvärii slaTiilniho lesa itoiei^Iio kvali sJuedísWinsdiaftBns Bjjiistofleg lAmmWmml il iiel isl die Schattiiiig ein Entatfetabiiryaalrtiírn """ l'j'.LMliľ Waii-siannE. Uí.gahomnd m klanararfirusmass '*P'lgiF Lajrjbaanurľar. ř.Ě.Wnlnrlinde. SnImauŕiFe uml Stauarla, Gamaine Estra und Saignlma. Eingalragani g^wBwWwnítiiií[r^il5fBWi«S!iniIMiii™[^n:wiiíiiiw(™i!i)en l*Iíl»*3 Mwi)wlf|iítl|«BtttoCl|iÍlrtilI8*(*,!, 9) 3 Dicälirtns siciog j: Icr-icľsj'jäs ml i;r t r-=. der 1 ■■ i ■ i nt.su | ; ........ ■' ■ -nsusen inn dem nussutFnn und Bahalun hehln Bbuiih Ddar mi dem Aaihangen der Vogeltajschen. umrni d«in dtjrch Schuti der Lukslitaien mit WätrJmtissn. 4. DieSiLhoung dar flihrsaDtiBini-unung iia ĽDdaniljrď F-c-derLiq dei LnuhbauTianrii .n il nnldtm Hrlultni Itnlniiď unsiisaurjbaiBS HdIjbs uid rfci Reipna m den HaslanoValBild Ni. 4V 5. Die Bau jridesarlsae lisli jur Zuthiing stsbiles Best m íl i, welchen Uwh hrjher iJmUiii, rflcieruinl n idi den Stanrloriteí ingungen bilden. obr. i NS Lesná — panel o lesním hospodářství s ilustračními fotografiemi přirozené obnovy lesa pod mateřským podrostem, oplocenky, ochrany proti okusu a přirozené obnovy smrku. Textová část je v plném rozsahu přeložena do němčiny, což je pravidlem na celé NS (zdroj autoři). LESY ČESKÉ REPUBLIKY, VSTUPTE BEZ KLEPÁNÍ délce a v době našich návštěv 2012-2016 byla udržovaná. Nefunkční byly jen některé interaktivní prvky na navazující NS Vodní svět. NS Lesná porovnáváme s NS Údolím Šembery ve středočeském kraji, která vychází z Českého Brodu. Stezka je koncipována původně jako jednosměrná, ale tím, že je napojena na NS Zahrady, lze jí procházet i jako okruh, což jsme při terénním průzkumu udělali i my. Stezka procházená jako okruh měří 22 km a má 16 zastavení (12+4). Naučná stezka začíná u pivovaru v Českém Brodě a vede podél říčky Šembery, přes osadu Tuchoraz s pozůstatky tvrze, na hradiště Šember a po paralelní cestě zpět přes osadu Zahrady do Českého Brodu. Stezka se stejně jako NS Lesná věnuje lesnictví — historii využívání lesa, funkcím lesa, přirozené skladbě lesa, pracovnímu roku lesníka apod. Dále přírodovědným tématům (meandry říčky Šembery a luh, doupný strom), na NS Zahrady pak rybám, flóře a pozorování ptáků a kulturně-historickým tématům — pivovar v Českém Brodě, hradiště Šember, nebo na NS Zahrady místní historii. NS Údolím Šembery byla otevřena v září 2011 a jejím tvůrcem bylo pražské Eko-centrum Koniklec9 a město Český Brod v rámci projektu „Přívětivý Český Brod". Projekt podpořilo Ministerstvo životního prostředí ČR z prostředků Revolvingového fondu. Stezka Údolím Šembery je unikátní svým vznikem, který můžeme označit 9 http://www.ekocentrumkoniklec.cz/. karolína pauknerová - jiří woitsch 77 obr. 2 NS Údolím Šembery — panel o historii využívání lesa (zdroj autoři). za „participativní". K chystané stezce iniciovalo město Český Brod veřejné schůze a anketu, kdokoli se tedy mohl vyjádřit k její trase i obsahu. Vznikla jako pokračování úspěšného projektu krátké stezky NS Zahrady a opakuje i původní design panelu, v jehož záhlaví a po levé straně je nakreslena trasa celé stezky10 (viz obr. 2). Na panelech stezky jsou pak jako další sponzoři a partneři uvedeni PEFC 08-01-01,11 region Pošembeří, obec Doubravčice, Skautské středisko Český Brod a 05/04 ZO ČSOP Český Brod. Starší NS Zahrady byla otevřena v květnu 2008 a na jejím vzniku spolupracovali 01/71 ZO ČSOP Koniklec, 05/04 ZO ČSOP Český Brod, Město Český Brod, Region Pošembeří, RWE Transgas Net, Český rybářský svaz Praha, Střední odborné učiliště rybářské Třeboň, Skautské středisko Český Brod a Spolek sv. Simeona.12 10 http://www.cesbrod.ez/section/projekty/page/6, http://www.cesbrod.ez/media/3/05_ pdf/anketaudolimsemb.pdf, http://www.cesbrod.cz/item/verejne-pracovni-jednani-k--naucne-stezce-udolim-sembery. 11 Mezinárodní organizace PEFC International (Program for the Endorsement of Forestry Certification), certifikuje lesní hospodaření a usiluje o udržitelný rozvoj lesů (více na htt-ps://www.pefc.org/about-pefc/overview). 12 http://www.stezky.info/naucnestezky/ns-udolim-sembery.htm, http://www.ekocentrum-koniklec.cz/rubriky/ochrana-prirody/naucne-stezky/udolim-sembery/. 78 studia ethnologica pragensia 1/2017 Panely NS Údolím Šembery mají v záhlaví a po levé straně kresbu průběhu stezky se všemi pamětihodnostmi a přírodními zajímavostmi. V dolní části panelu je malý prostor věnován logům sponzorů a tvůrců stezky. Většinu plochy zabírá téma panelu — ve většině případů jde o kombinaci kresby stejného stylu jako banner a textu. Některé panely jsou obohaceny o interaktivní prvky, které však v době naší návštěvy (prosinec 2016) byly většinou nefunkční. Na některých panelech je kresba plánku trasy. NS Údolím Šembery a Zahrady jsou poměrně dobře dostupné veřejnou dopravou (vlakem), s jejich vznikem a „provozem" není spojeno zřízení žádného parkoviště, i když lze předpokládat, že část návštěvníků využije i individuální dopravu autem, které lze odstavit v Českém Brodě nebo Tuchorazi resp. Zahradách. Stezky jsou značeny standardním pásovým značením Klubu českých turistů, nicméně v některých úsecích je značení nedostatečné a zanedbané a návštěvník může velice snadno zabloudit. Stav panelů stezky při návštěvě v roce 2016 hodnotíme jako relativně dobrý, vandaly zcela zničena a neobnovena však byla drtivá většina drobných herních a „kvizových" prvků na panelech. K METODOLOGII VÝZKUMU NAUČNÝCH STEZEK Téma naučných stezek na sebe váže několik teoretických „polí" — zejména studium krajiny a paměti, ale také antropologii turismu, chození a další, jak je stručně popsáno výše; proto se jako velmi vhodný jeví multi-metodický způsob jejich výzkumu — a to konkrétně brikolážový přístup (bricolage). Brikolážový přístup v rámci kvalitativního společenskovědního výzkumu kon-ceptualizovali Denzin a Lincoln (Denzin, Lincoln 1999), jeho kritický potenciál pak diskutovali zejména Joe Kicheloe (Kicheloe 2001; 2004a, b; 2005; 2011) a Kathleen Berry (Berry 2004; 2006; 2011) a komplexní přehled vývoje brikolážového přístupu pak přináší Matt Rogers (Rogers 2012). Brikolážový přístup je pragmatický a eklektický přístup ke zkoumanému problému, který se hodí na témata, která jsou reflexívní a komplexní, jako je např. krajina a naučné stezky v ní. Jde o účelné kombinování přístupů — metod a teorií — s cílem co nejlépe postihnout daný problém a bývá definován jako kritický multi-teoretický a multi-metodický přístup s mnoha perspektivami, což ho odlišuje od prostého eklektického přístupu, tedy možnost kritické perspektivy, „denaturalizace" sociálních vazeb v průběhu výzkumu i v rámci jeho výsledků. V tomto textu prezentujeme zejména výsledky sumarizační obsahové analýzy dvou (tří) naučných stezek, kterou však rámujeme daty z našich dalších výzkumů. Při vlastní analýze stezek jsme postupovali ve dvou krocích. Nejprve jsme celé stezky jednou či vícekrát prošli, včetně jejich prodloužení, abychom získali perspektivu uživatelů. Zároveň jsme do terénního deníku a fotograficky zaznamenávali a průběžně diskutovali obsah panelů, jejich fyzický stav, umístění v terénu, vztah obsahu panelu k místu, kde se nachází atd. Dále bylo pro účely studie třeba objasnit kontext vzniku a provozování stezek. V případě NS Údolím Šembery jsme analyzovali materiály zveřejněné městem Český Brod a dalšími zúčastněnými institucemi a aktéry. Tyto materiály detailně popisují intence tvůrců i způsob rozhodování o obsahu stezky, neboť, karolína pauknerová - jiří woitsch 79 jak bylo uvedeno, před vznikem stezky pořádalo město Český Brod k zamýšleným stezkám mj. veřejné schůze a anketu. V případě NS Lesná a jejích prodloužení obdobný materiál neexistuje, proto jsme opakovaně formou nestrukturovaných rozhovorů dotazovali jejich tvůrce a provozovatele. Posledním krokem pak byla analýza obsahu obou stezek zaměřená jak na textové, tak obrazové informace. Následující části článku se věnují právě obsahové analýze obou stezek, ostatní informace používáme ke kontextualizaci a interpretaci obsahové analýzy. Součástí našich úvah a rozborů jsou i údaje získané při první fázi výzkumu zaměřeného na region Tachovska a též data ze studia dalších naučných stezek v ČR. Pohled uživatelů stezek pro nás reprezentují data sebraná při interview s ředitelkou základní školy v Lesné v roce 2012 a výsledky Photovoice techniky s dětmi (Světlík, Pauknerová 2013), dále analýza turistických pamětních sešitů umístěných na NS Podkovák (na vyhlídkové plošině) a NS Vodní svět (v pozorovatelně bobrů), a dále neformální rozhovory s turisty na analyzovaných naučných stezkách a některých dalších naučných stezkách v ČR. Opakovaně jsme též prováděli jednoduchá pozorování chování návštěvníků naučných stezek (sledovali jsme např., zda se turisté u panelů naučných stezek vůbec zastavují a informace na nich čtou). Pohled tvůrců a provozovatelů a zástupců zúčastněných institucí pak reprezentují data získaná analýzou nejrůznějších webových stránek a při výzkumných interview se starostou Lesné (2012), na Lesní správě Přimda (2012), též na Chráněné krajinné oblasti Český les, v jehož území se NS Lesná nachází (2011-2012) a na Ústředním sekretariátu Klubu českých turistů v Praze, který je zodpovědný za údržbu značení u nich registrovaných stezek. NS LESNÁ A NS ÚDOLÍM ŠEMBERY A ZAHRADY - ANALÝZA Témata panelů obou naučných stezek je možné rozdělit, jak již bylo uvedeno, do tří kategorií — lesní hospodaření, jiná přírodovědná témata a kulturně-historická témata (viz Tab. 1 a 2). Toto rozdělení témat je naší pracovní kategorizací a vychází z obsahu textů a obrazového doprovodu, v případě některých panelů naučných stezek se k těmto kategoriím samotní tvůrci stezek explicitně hlásí názvy pojednávaných témat apod. Kategorie lesní hospodaření a kulturně-historická témata jsme podrobili kvalitativní sumarizační obsahové analýze (Mayring 2000, 2004). Sumarizační kvalitativní obsahová analýza slouží k takovému redukování materiálu, aby byl zachován základní obsah v krátkých textových jednotkách. Smyslem je kondenzovat studovaný materiál na zvládnutelné krátké texty (Mayring 2004: 268-269). Analýzu textu jsme doplnili i analýzou obrazového materiálu a jejich vzájemné vazby a výsledky této analýzy nyní představujeme. LESNÍ HOSPODÁŘSTVÍ V NS Lesná jsou lesnímu hospodaření věnovány 4 panely z 11, tj. 36,4%. Tři z nich, ačkoli se neváží přímo ke konkrétnímu místu, kde panely stojí, se věnují lesnickým tématům v Českém lese. Jsou to panely 3 (27,3 %) — Lesní hospodářství, kde se píše o osídlení krajiny a historii místního lesa. Dále se názvem i obsahem k Českému lesu 80 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2017 NS lesní hospodaření jiná přírodovědná témata kulturně historická témata Lesná 3 Lesní hospodářství 5 Zásady hospodaření 7 Jelen lesní v Českém lese 11 Jedle v Českém lese 2 Chov pstruha v Českém lese 6 Živočichové v lesních rybníčcích 10 Rašeliniště v přírodní rezervaci Podkovák 1 Dějiny Lesné a Památky obce Lesná 4Kolm 7 Schonwaldská Huť 8 Kaplička Panny Marie Údolím Šembery Zahrady 2 Historie využívání lesů 3 Funkce lesa 4 Přirozená skladba lesa a půda 6 Ochrana lesa 7 Pracovní rok lesníka 9 Doupný strom 10 Výchova hospodářského lesa 12 Dospělý les 1 5 Tajemství meandrů (luhů) 1 Ryby, rybníky a rybaření 3 Jak cestují rostliny 4 Pozorování ptactva 1 Pivovar v Českém Brodě 8 Myslivost a sokolnictví 11 Hrad, hradiště a tramping nad Šemberou 2 Místní historie tabulka 2 — Tematické rozložení tabulí naučných stezek NS Lesná a spojených stezek NS Údolím Šembery a NS Zahrady podle obsahu. Číslo označuje číslo zastavení na NS. hlásí i panely 6 — Jelen lesní v Českém lese a 10 — Jedle v Českém lese. Na NS Údolím Šembery jsou lesnická témata zastoupena 8 panely z 16 (50 %), ale na rozdíl od NS Lesná jsou pojednána obecně bez vztahu k místu, kudy stezka prochází nebo kde jednotlivé panely stojí (viz též Tab. 2). V rámci provedené analýzy textového obsahu panelů jsme identifikovali šest hlavních kategorií informační náplně (tematického zaměření) stezek. První kategorií je historie lesa. NS Lesná se věnuje historii místního lesa, vývoji osídlení krajiny a lesním řemeslům, zatímco NS Údolím Šembery představuje historii lesa na našem území obecně od dob bez vlivu člověka, přes odlesňovaní ve 12. a 13. století v souvislosti s vývojem osídlení a nárůstem potřeby dřeva pro těžbu a zpracování kovů, přes snahy o zamezení úbytku lesů ve 14. a 15. století a vážnou situaci stále ubývajícího lesa v 16. století. Panely se věnují i důvodům výsadby smrku v 17. a 18. století a zastavení úbytku lesa v polovině 19. století. V měřítku celých Čech se návštěvníci NS Šembera dozví také o historii vlastnictví lesů. Dalším společným tématem obou stezek je funkce lesa. NS Lesná uvádí tyto funkce: produkci dřeva, roli lesa jako ekosystému( nebo na jiném místě jako prostředí pro organismy), jako krajinotvorného prvku, jeho roli pro vodní režim a funkci rekreační. Ve shodě s těmito funkcemi NS Údolím Šembery definuje tyto funkce lesa: produkční, vodohospodářskou, rekreační, zdravotní a pobytovou, neuvádí však funkci lesa jako ekosystému ani krajinotvornou, ale zato přidává funkci půdoochrannou, vzduchoochrannou a klimatickou a výchovnou. Šemberská stezka zde při charakte- karolína pauknerová - jiří woitsch 81 ristice funkcí lesa velmi striktně (a to i užívanou terminologií) prezentuje odbornou lesnickou klasifikaci funkcí lesa. Třetím tématem je přirozená skladba a obnova lesa. Obě stezky se explicitně věnují tématu přirozené obnovy lesa. Na NS Údolím Šembery se návštěvníci dozvědí o vývoji skladby lesních porostů na našem území a jakým způsobem přirozeně vzniká les. Na lešenské stezce se témata více váží na místní přírodní prostředí, proto je na panelu např. diskutována důležitost přeměny smrkové monokultury na smíšený les v rámci Chráněné krajinné oblasti Český les. Čtvrtou kategorii tvoří zásady správného lesnického hospodaření. Obě stezky popisují hospodářský les, jak se v něm hospodaří a popisují proces od produkce a těžby dřeva až po jeho dopravu. Na NS Šembera je jeden z panelů věnován pracovnímu roku lesníka, kde se po jednotlivých měsících představuje práce v lese od čištění lesa, přikrmování zvěře, lovu, přes výchovu lesa, těžbu, sázení, ochranu lesa, jeho úklid až k opravám lesních cest. Na NS Lesná se píše o vypěstování stabilního lesa i o tom, jak obnovovat živiny v lese i o cíleném zvyšování biodiverzity. Podobně je pak na NS Údolím Šembery zpracováno téma umělé obnovy lesa. Krátkým tématem je pak biologická ochrana lesa. Na NS Lesná se návštěvník dozvídá o funkci doupných stromů a proč je dobré rozvěšovat ptačí budky a též o ochraně mravenců. S výjimkou posledního se témuž věnuje i druhá stezka. Předposledním tématem jsou škůdci lesa. NS Údolím Šembery uvádí neživé i živé škůdce. Mezi živé patří lýkožrout smrkový, zvěř a člověk. Druhá stezka má toto téma ukryté překvapivě pod tématem chovu jelena a zásadami hospodaření, kde se věnuje okusu stromků, a v zásadách hospodaření, kde se píše o drevokazných houbách a kalamitních hmyzích škůdcích. Posledním jen zdánlivě nesourodým tématem jsou kontextové informace přírodovědného rázu, které se objevují na panelech věnovaných lesnickému tématu. Na lešenské stezce jsou to pasáže věnované geomorfologii a vegetačním stupňům daného území v rámci panelu o lesním hospodářství. Šemberská stezka pak popisuje obecně rozdělení lesů v České republice a to, jak vzniká půda a půdní typy v panelu o přirozené skladbě lesa a půdě. Pokud podrobíme kvalitativní sumarizační obsahové analýze pouze obrázky s jejich popisky, získáme pět kategorií. Obrázky v obou případech doprovázejí text, netvoří samostatný informační kanál, často mají „pouze" ilustrační nebo estetickou funkci. V tomto se lesnické téma odlišuje od kulturně-historického, kde NS Lesná využívá obrázky s jejich popisky k rozšíření informace z textu (blíže viz další oddíl). Na NS Lesná jsou obrázky převážně barevné fotografie ze současnosti, pouze dvakrát je využitá kresba pro výškové stupně lesa a vývoj paroží jelena. Na lešenské stezce najdeme pouze fotografie stromů, jejich částí nebo scenérií z lesa, dále se objevují detaily prvků ochrany a jedna fotografie jelenů. Na žádném obrázku nejsou ani lidé ani stroje nebo jiné stopy lidské činnosti. Na šemberské stezce jsou využity pouze „veselé kresby"13 (viz obr. 3) ve stejném stylu jako na banneru. Zobrazeny jsou jak stromy, tak různá vývojová stadia lesa, 13 Používáme výraz „veselé kresby" ale protože se jedná o naši interpretaci a zároveň nechceme tento názor podsouvat čtenáři, je užíván v uvozovkách — srov. obr. 3. 82 studia ethnologica pragensia 1/2017 jeho škůdci, odborné grafy, i množství lidí v lese. Ze všech zobrazení lidí se pouze dvakrát objevují ženy. Muži dělají nejrůznější činnosti v lese, role žen je mnohem pasivnější. Jedna z žen je dívka, nejspíše dcera, které otec ukazuje ptáka v letu, druhá je dospělá žena, která pomáhá muži sázet stromky. NS Údolím Šembery má mnohem více obrázků (přehled obrázků dle témat viz Tab. 3), přesto je možné shrnout, že témata přirozené obnovy lesa a zobrazení živých škůdců lesa a jejich stop jsou zastoupeny stejně na obou stezkách, zatímco odborné grafy jsou spíše na stezce šemberské, detaily přírody zase spíše na NS Lesná a práce v lese jsou pouze na NS Údolím Šembery. KULTURNĚ-HISTORICKÁ TÉMATA Specifikem kulturně-historických témat oproti lesnickým a přírodovědným je, že se ve všech analyzovaných případech váží na místo, kde je umístěn panel stezky. Kvalitativní sumarizační obsahová analýza textu panelů ukázala čtvero témat (viz Tab. 4) a to: (1) významné stavby / památky, (2) historie vlastnictví, (3) historie — tradice / pověst a (4) hospodářské provozy. První dvě témata se objevují na obou stezkách a mají obdobné zastoupení. Dá se říci, že toto pojetí kulturně historických karolína pauknerová - jiří woitsch 83 téma NS Lesná NS Údolím Šembery Přirozená obnova lesa přirozená obnova podrostem 2 x přirozená obnova smrku z kořenů a padlých kmenů vyráží nové větve nálet semen na neobdělávané pole uchycení pionýrské dřeviny, uchycení polostinných druhů nahrazení pionýrské dřeviny klimax — stabilní společenstvo dospělost stromů — padající semínko, klíčící nový stromek vedle kmene Živí škůdci lesa ochrana buku proti okusu 2 x okus zvěří 2 x živí škůdci lesa — životní cyklus lýkožrouta stromek s ochranou proti okusu pasti na kůrovce člověk jede v lese na čtyřkolce, kouří a odhazuje odpadky Odborné 1 „výškové rozvrstvení podle SLT používaných ÚHUL" graf skladby lesních porostů půdní profil kolika let se dožívají stromy — tabulka s pěti druhy stromů Práce v lese těžba podrostní těžba holosečí doprava dřeva — kůň táhne kládu, muž ho řídí tři muži — jeden sází stromek, lesník obhlíží strom, lesník? s dalekohledem odpočívá v lese pracovní rok lesníka — ilustrační obrázky k jednotlivým měsícům sázení žaludů umělá obnova lesa — žena pomáhá muži sázet stromky Příroda v detailu |buk ! vývrat — smrk jeleni kresba — růst paroží semenáček jedle detail větve jedle 2x doupný strom — obrázek stromu s mnoha živočichy 3 tabulka 3 — Přehled vyobrazení na NS Lesná a NS Údolím Šembery rozdělený dle témat sumarizač-ní obsahové analýzy panelů je na naučných stezkách v České republice obecně sdílené (srov. analýzu několika naučných stezek v pohraničí v Pauknerová, Woitsch 2016). Šemberská stezka se ve třetím tématu soustředí především na vyprávění drobných lokálních historií, jako jsou historie českobrodského pivovarnictví nebo historie trampingu u říčky Šembery, a navíc jsou přidány i místní pověsti, zatímco na lešenské stezce je popsána pouze historie obce Lesná. Na druhou stranu lešenská stezka akcentuje v textové části hospodářské provozy, zatímco na NS Údolím Šembery a Zahrady je zmiňován pouze tuchorazský mlýn. 84 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2017 téma NS Lesná NS Údolím Šembery (š) / Zahrady (z) významné stavby / památky kostel, zámek, synagoga, socha kaplička š hrad š hradiště z hláska historie vlastnictví majitelé panství majitelé skláren š majitelé hradu z majitelé hlásky z majitelé mlýna historie — tradice / pověst historie obce š historie českobrodského pivovarnictví š pivovar — historie a plány do budoucna š historie myslivosti š myslivecké tradice š místní historie trampingu š pověsti z pověst 2 x hospodářské provozy zaniklá sklárna 2 x panský dvůr lesovna, lovčí, obora, hájovna 2 x lesní řemesla těžba dřeva pro potřeby skláren, potaš z mlýn tabulka 4 — Přehled kulturně-historických témat na NS Lesná a NS Údolím Šembery / Zahrady — výsledek sumarizační obsahové analýzy textové části panelů. V případě NS Lesná jsou obrázky doplněny popisky které rozšiřují informaci v textové části panelu, tyto popisky byly zahrnuty do analýzy vizuální části panelu. U NS Údolím Šembery a Zahrady jsou obrázky vždy přidány k odstavci textu, který má nadpis. Při našich analýzách jsme obrázky posuzovali v kontextu těchto nadpisů. Nicméně různorodost zvolených ilustrací (viz Tab. 5), která odráží jednak hodně odlišný vizuální styl obou stezek a jednak i volbu témat pro textové části (viz výše), znemožňuje aplikovat obsahovou analýzu, tak jak byla provedena u předchozího tématu, resp. taková analýza neukazuje nic jiného než roztříštěnost vizuálních motivů, které doplňují kategorie z analýzy textů. Zajímavější je v tomto případě přehled, jakého typu nebo formy jsou ilustrace kulturně-historických témat na analyzovaných naučných stezkách. Odhalili jsme 12 typů obrazového doprovodu — archivní fotografie, archivní mapa nebo plánek, dobová kresba nebo rytina, archivní pohlednice, archivní etiketa, (foto) kopie archivního textu, kresebná rekonstrukce, současná mapa nebo plánek, kresba současného stavu, fotografie současného stavu, erb, „veselá kresba" a nezařazené. Většina těchto forem by se dala sloučit do dvou typů (graficky vyznačeno šedou barvou v Tab. 6) — jednak použití archivního materiálu a jednak využití současného zobrazení či soudobé interpretace. Mimo tyty dva typy stojí „veselé kresby", které jsou součástí designu obou NS Údolím Šembery a Zahrady a nezařazené (zastoupené pouze na celé NS Údolím Šembery ojedinělou fotografií nádob pravděpodobně z archeologického výzkum z panelu na hradě Šember). karolina pauknerova - jiri woitsch 85 obr. 4 NS Údolím Šembery — příklad panelu s kulturně historickou tématikou — Hrad, hradiště a tramping nad Šemberou (zdroj autoři). 3 OPEN ACCESS I LESY CESKE REPUBLIKY, s. p NAUCNA STEZKA LESNÁ Kolm 4. zastávka m lelmislii připurainiji především ilenovt skfcř- 18. itúwť zde nechali vrchnost ifídit panský dvůr. klér, p .slunné doplnilo několik (holnu Od poloviny 19. ilolelíbyla chudá p«lič.lca okoln Kolmii upít falcsňovana 8 dinir tlauJ.i1 vfóimu jara h ubytnrani lecnich ifElnikú. Vo !0. a 3D. Iřlítli ZD. stolili jdi tylo posledním majilílín Lima D( Janem Siningarem laloJann nikoli* tybniftů pro chov psiruliii. Huční bylo te fllrylníki. existujících v té dcbénj stolku Lesná. dodáváno natrhni 70 HOD kusů pitružitio plodu. Při cesia iiEdaísku rf icenin-j dvt-ra supí mskĚ Marty hoři-, ktifiityhv mu I33E vystavena na misií staršího svatého obrarku. SouEástí máli lesní snUáuy bjla nké lísiwna.jsjií íIíkuíov stoji ns míním svale saví mi od hyvsIÉhDdíDra. Jii v ruce 172-1 byl lúvčim na lícímn QrdiE-j Gruber Pisledniiii vrclnoscenskýnii lesníky ida hýli F. K. FelhingEra F. Bock. Kulem '60 hyb v Kolmuv nroileni IKoIm - rlulnagtl - VtiMcs) riiienomala »bMi. v níi bylo dáváno okDlo 160 kusu jelení. V dlsledku škod. klerévysDka nalrnpilo í prjrOStu. tyl tbov JElEnu iruian i majitel panscu se rnřbDÍl l jejich pnslupm-mu DÉElielu. V iáři \$ti jlaiil haron Jan Sirtingir na Koho pmlidniW jnÉpna. GltitiiHU. dis IV Herr it-toll Lesna iSchenvold) gehe na. M diese Glashütte in"' sieh eim-tmahnungansden Jalran 1553 - 1SBD leiiehan. nach dar die Fans Ii Minsen Für dsn Sa» dir Tsiiijuer Ki'cii« «bin aus cJer Glfsfititle in Lesnj geiieit'l wden- Ad 1er hiesigen Glashülti A-ardin vir allen Milgliadei der Glas nie hilf htmImki Thurnhj und Loranz ih GLisnuisiei enuntre. Schlesiens in den 6-Der Jahren das IT. Jhs wird) Jie Glashütte autgalull und in dei Fairm dir sog. Sctiintvaldet Niitle verlest [i. Standirl Nr. 71. In dei rrsliii Halfta tis 18. JhslirE hier die Dbrigkrit einan Herren Ii dF errichten und mil der Ith noch eiligt Häuser FiiniiiliiiBP. Stil lei Mim du 18. Jh! winden die tiBinin mageren Feldar am Holm nieder anliclnriicr und der Hol diente r. In len II il Her 0 JhsiiEiiiii von Lea na Dr. Julia rn £tliiii:l i iy-.- r. nc'n-.-ri: Fiiii: liiilnCliu anlesen. Aul den 17 Teichen. geliele«. Llnwail der Holruine sieht dit Kapelle dar .Kulmer Mutier gönn', die an Slrlla einrs Jlieien heilijen Bildes 1935 amchiü «vurle. Ein FJrsinndieil Jer kleinen vVildenklave war -auch d-is Farstliaus-, dessen Helikla tith an sanflan Al hang nördlich vom ttiimali-Jort Haritihel balindan. Bereils 1724 war hier Aedraas Gruher als Jä(«iinei«tr laiijp-Dn leijtan obrigkeitlichen FOriter waren iJt. Felblnger und F. ttnek. Jn 1660 wurde in BSl»