of Culture Differences. Bergen: Universitetsforlaget, Boston: Little, .  Brown & Co.
Leach, E. R. 1967. „The Language of Kachin Kinship: Reflections
on a Tikopia Model." Pp. 125-152 in M. Freedman (ed.). Social
Organization. London: Cass. Mitchell, J. C. 1956. „The Kalela Dance: Aspects of Social Relationships
among Urban Africans in N. Rhodesia." The Rhodes-Livingston Papers,
No, 27. Manchester: Manchester University Press. Narroll, R. 1964. „Ethnic Unit Classification." Current Anthropology 5 (4):
283-312.
Siverts, H. 1969. „Ethnic Stability and Boundary Dynamics in
Southern Mexico." Pp. 101-116 in F. Barth (ed.). Ethnic Groups and Boundaries: The Social Organization of Culture Differences. Bergen: Universitetsforlaget, Boston: Little, Brown & Co.
Sommerfelt, A. 1967. „Inter-etniske relasjoner i Toro." Paper Submitted in Advance for Participants in the Wenner-Gren Symposium on Ethnic Groups, Bergen, 23.-26. z. 1967.
ETNICITA: TEORIE A ZKUŠENOST PŘEDMLUVA138
NATHAN G LAZ E R ^ DANIEL P. MOYNIHAN
Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU PRELOŽILI MAREK JAKOUBEK A PETRA BURZOVÁ139
Termín etnicita je - zdá se - nový. V této práci ho používame ve smyslu znaku čí vlastnosti etnické skupiny, přičemž tento jeho význam není ještě uveden v edicí Oxford English Dictionary (dále OED) z roku 19 3 3, ale až v jeho Dodatku z roku 1972, kde je jako první zaznamenáno jeho užití Davidem Riesmanem v roce 1953.140 Termín se objevuje také ve slovníku Webster's Ihird New International v roce 1961, ale absentuje ve slovníku vydavatelství Random House z roku 1966 (Dictionary ofthe English Language), stejně jako v American Heritage Dictionary of the English Language z roku 1969. V edici posledne jmenovaného slovníku (American Heritage Dictionary) z roku 1973 ovšem jíž uveden je, přičemž je zde vymezen jako: „1. Podmínka příslušnosti k určité etnické skupině; 2. Etnická hrdost," Z toho vyplývá, že tento termín je v neustálém pohybu. První definice zapadá do naší vlastní: objektivní podmínka. Avšak druhé vymezení coby „hrdost" je rozhodně subjektivní. Jak se jen toto pojetí liší od významu, který se - s předznamenáním „zastarale, řídce" - objevuje v OED: „pohanství: pohanská pověra". Přinejmenším zde tedy dochází ke změně relativního statusu tohoto pojmu.
Všechny uvedené významy mohou čtenáře vybízet k položení otázky, jě4i tento „nový" termín prospěšný. O každé takové kategorizaci přijaté adané do oběhu sociálněvědními badateli se lze domnívat, že je zbytečná. Znamená něco nového, čije to jednoduše nový způsob, jak říci něco starého? Byla vytvořena proto, aby přesněji popisovala svět, nebo jej pouze činí ještě nepřehlednější? Je výsledkem vhledu do problematiky, nebo výsledkem zmatku? Čtenář tohoto sborníku1''1 si možná položí alespoň
138 Nathan Glazer, Daniel P. Moynihan (1975). „Introduction." In N, Glazer, D. P. Moynihan (eds.) in Ethnicity: Theory and Experience. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, str. 1-26.
139 Inspirací pro tento překlad byl pracovní převod Tomáše Kusáka, za jehož -laskavé poskytnutí překladatelé upřímně děkují.
l/(0 W. Sollors (1996: x) uvádí o 12 let starší výskyt daného termínu in Warner, Lunt(i94i); (pozn.překl.).
I41 Tj. Glazer, Moynihan, eds. (1975). Ethnicity: Theory and Experience (pozn. překl.).
jednu z uvedených otázek, když se setká s tímto jediným termínem používaným pro popis tak různorodých jevů, jako jsou: přežívání psychologických rozdílů mezi Američany italského a irského původu v USA; tamější černošská politika; složité úsilí nalézt uspokojivé místo pro francouzsky mluvící živel v nerozdělené Kanadě; umírněný, ale ničivý konflikt mezi Vlámy a Valony v Belgii; národnostní otázka v SSSR; jazykový problém v Indií; pohraniční menšiny v Číně; status indiánů a mesticů v Peru; velice výrazný problém v Africe - které kmeny odvedly brance ■ pro tamější moderní armády. Zdá se, že s tímto fenoménem se můžeme setkat všude, zároveň je tomu ale tak, že na všech místech je trochu odlišný. Pomůže nám tedy jeden termín? Nebylo by lepší popsat tak různorodé jevy jako svou povahou čistě lingvistické, národnostní, náboženské, kmenové či rasové apod.? Nebylo by vhodnější oddělit od sebe velmi rozdílné problémy starých národů od problémů národů nových? Oddělit problémy rozvinutého světa od potíží světa rozvíjejícího se? Heterogenních impérií od homogenních národních států? Nejsou to ve skutečnosti prastaré, typicky lidské vlastnosti a city, možná v novém milieu, ale samy o sobě nikterak nové? Není právě to, oč tu běží?
Ne, není. Alespoň podle našeho názoru. Objevilo se něco nového. Cílem této práce - práce řady autorů, z nichž nikdo nemusí plně souhlasit s pohledy editorů - je představit určitá teoretická vysvětlení, proč se tento termín objevuje, a poskytnout řadu konkrétních názorných příkladů. Nemůžeme doufat, že jsme se v našem úsilí dobrali konce a že se nám podaří vyřídit tuto záležitost jednou provždy. Tento jev je příliš nový a náš obzor je nepochybně velmi omezený. Z tohoto důvodu také nežádáme konečný souhlas čtenářů. Přesto věříme, že čtenáři budou otevřeni myšlence, že se zde setkáváme s něčím skutečně novým. Čtenář na počátku 19. století, který by narazil na tvrzení, že industrializace vytvářela svébytné sociální třídy, by mohl nad tímto tvrzením mávnout rukou s tím, že sociální vrstvy existovaly vždy, stejně jako vždy existovaly různé způsoby vydělávání si na živobytí. Přesto však, pokud člověk uvažoval takto, opomíjel velkou událost své doby. Podobně se domníváme, že vídíme-li pouze to, co je nám dnes ohledně etnícity důvěrně známé, opomíjíme zrození nové sociální kategorie, která je pro porozumění současnému světu stejně významná jako samotná kategorie sociální třídy. Ve změti současných forem skupinového vyjádření a skupinového konfliktu je zároveň jak něco nového, tak něco obvyklého a známého: v mnoha zemích a při mnoha okolnostech je možné se setkat s výraznou a stále sílící tendencí řady skupin trvat na významu jejich skupinové svébytnosti a na identitě a také trvat na nových právech, která jsou z tohoto skupinového charakteru odvozena.
Navzdory obrovské rozmanitostí skupin a okolností, za nichž se takové tendence začaly projevovat,., stejně jako. navzdory. rozličným problémům a požadavkům, které tyto skupiny vznášejí, je možné zkoumat tyto různorodé příklady skupinového sebevědomí a konfliktu na základě toho, co mají tyto skupiny společné. Každá z nich samozřejmě vyrůstá z jiného historického a sociálního prostředí a musí být považována za jedinečnou v tom smyslu, že všechno v lidských záležitoste :h je jedinečné. Přesto jsme přesvědčeni, že je nutné hledat také to, co mají společné. Snad by to mohly být hluboce zakořeněné lidské potřeby, které se vyskytovaly vždy, ale teprve nedávno se na ne zaměřila pozornost, a to díky určitým politickým a sociálním změnám, které v mnoha zemích poválečného světa přispěly k vytvoření nových sociálních podmínek. Pouze začneme-li bádat, můžeme se něco dozvědět.
Za jiných okolností by bylo úkolem úvodu tohoto sborníku půltuctu teoretických esejů o daném sociálním fenoménu a jedenácti popisů toho, jak se tento fenomén projevuje v různých národech a částech světa, vymezit klíčové otázky, v tomto případě otázky zabývající se současnou etnickou identitou, jejím prosazováním a konflikty: zda jsou zakořeněny hluboce v lidských potřebách, či vyvstávají z nových sociálních změn, anebo jsou následkem vlastností moderních států apod. Cíl tohoto úvodu - a celého sborníku - je ovšem skromnější: nikoliv teorie, ale řada dílčích teorií; nikoliv zdroj vyčerpávající, ale ilustrativní; nikoliv poslední slovo, ale pouze tvrzení, že zde existuje jev, který musí být zkoumán.
Cíl je to sice skromný, nikoli však bezvýznamný, uvažuje-li člověk o tom, jak málo pozornosti bylo etnícitě jako společenskému a politickému fenoménu až donedávna věnováno. Pří našem hledání vhodné definice a popisu daného fenoménu jsme prozkoumali některé dostupné příručky. Mitchellův A Dictionary of Sociology (Chicago, Aldine, 1968) heslo „etnická skupina" či „etnicita" neobsahuje - ačkoliv obsahuje heslo „etnocentrismus" (totéž platí i pro mnohem starší Handbook of Sociology Edwarda Byrona Reutera, New York, Dryden Press, 1941). A Modem Dictionary of Sociology George A. a Achilla G. Theodorsona (New York, Thomas Y. Crowell, 1969) heslo „etnická skupina" obsahuje, ale jeho charakter odráží starší použití tohoto termínu („skupina se společnou kulturní tradicí a smyslem pro identitu, která existuje jako podskupina [kurzíva NG a DPM] v rámci širší společnosti"). Nedochází však dnes čím dál více k užívání pojmu „etnická skupina" na kteroukoliv skupinu se svébytnou kulturní tradicí a původem, dokonce i když jde o většinovou etnickou skupinu v rámci státu, o Staatsvolfc? V USA tak čím dál více uvažujeme o starých Američanech, potomcích Anglosasů, jako o etnické skupině,
přičemž k jejich označení je často užíván, máme za to, že v žertu vytvořený, podivný termín WASP142.
Je pravda, že toto není univerzální použití daného termínu, dokonce ani v tomto sborníku (viz esej Orlanda Pattersona143).-V pečlivě připra- i-veném Dictionary of the Sociál Sciences Julia Goulda a Williama L. Kolba (New York, The Free Press of Glencoe-Macmillan, 1964) se Melvin Tumin rovněž přidržuje omezenějšího užití: „sociální skupina, která v rámci širšího kulturního a sociálního systému požaduje, či jí je přiznán, speciální status na základě souboru znaků (etnických znaků), jejichž je nosi-        4: telkou, nebo se věří, že je jejich nositelkou." Nicméně skutečnost, že soci-       . t álněvědní badatelé směřují k širšímu použití termínu „etnická skupina", který by odkazoval nejen k podskupinám či minoritám, ale také ke všem skupinám ve společnosti charakterizovaným svébytným vědomím odliš- |" nosti na základě své kultury a původu, je sama o sobě výrazem většího 't významu, který etnicita získala teprve nedávno.
Domníváme se také, že uvedený fakt odráží i něco mnohem důležitějšího: proměnu všeobecného pojímání etnických skupin. Dříve byly vní- |'<: mány jako přežitky raných věků, s nimiž se jednalo rozličně - s odporem, s tolerancí či s mírně slavnostním nádechem; dnes si však čím dál více za- * čínáme uvědomovat, že tyto skupiny patrně představujíformj sociálního života, které jsou schopné se samy obnovovat a transformovat. Je-li tomu tak, pak je představa, že se ve vztahu ke společnosti obejdeme bez etnU city, neboť její podskupiny brzy asimilují do její majoritní části, stejně utopická a pochybná jako představa, že se ve vztahu ke společnosti obejdeme bez sociálních tříd.
Není to tvrzení, které bychom mohli snadno přejít. Je-li pravdivé, pak je mnoho radikálních, a dokonce i liberálních teorií minulých 150 let chybných. Z obavy, abychom nebyli špatně pochopeni, naposledy zopakujme, že netvrdíme, že je to pravda, ačkoliv se nám zdá, že tomu tak je. Chtěli bychom také co nejexpficítněji a nejdůrazněji prohlásit, že tento fenomén ani nevítáme, ani neodsuzujeme. Když před lety Margaret Fullerová oznámila, že akceptuje svět, Thomas Carlyle to komentoval tím, že udělala dobře.14'1 Toto, a pouze toto, je naším záměrem, bez
142 Termín pochází z White Anglo-Saxon Protestant, nicméně wasp = anglicky „vosa" (pozn. překl.).
143 Orlando Patterson (1975). „Context and Choice in Ethnic Allegiance: A Theoretical Framework and Caribbean Case Study," str. 305-349.
144 Margaret Fullerová patřila v 19. století mezi významné teoretiky genderu a aktivistky za rovná práva žen; rovněž však byla - na což ostatně naráží uvedená zmínka - terčem řady učeneckých anekdot. Thomas Carlyle, který na její uvedený výrok reagoval, byl vlivným historikem viktoriánské éry (pozn. překl.).
ohledů nato, jaký to má význam, a je to také náš pohled na vec, který, jak jsme zjistili, zaujímáme konzistentně již patnáct let, od doby, kdy jsme poprvé spolupracovali na knize Beyoná the Melting Pot"5, analýze etnických skupin v New York City, která se objevila v době, kdy podle teorií měly tyto skupiny vymizet.
Tvrdíme, že nový termín odráží novou realitu a nové použití odráží změnu této reality. Novým slovem je „etnicita" a nové užití je trvalé rozšíření termínu „etnická skupina" od minorit a marginálních podskupin .na okrajích společností - skupin, u nichž se očekávala asimilace, vymizení, a které přežívaly jako exotické a znepokojující přežitky - na hlavní složky společnosti. Jakkoliv však mohou být užití a jazyk podnětné, není to argument. Uvažujme tedy o některých otázkách, které nevyhnutelně vyvstávají, když se člověk pokouší sdělit, že se ve světě odehrává něco nového a že bychom to možná mohli označit termínem „etnicita".
l. Co je nového na konfliktech mezi etnickými skupinami a mezi „většinovými" a „menšinovými" etnickými skupinami založenými na požadavcích prestiže, respektu, občanských práv, politické moci a přístupu k ekonomickým příležitostem? Neexistovaly takové konflikty vždy?
Nejprve bychom rádi uvedli, že v poslední době je takových konfliktů čím dál více a jsou také intenzivnější. Walker Connor se ujal nedocenitelného úkolu zaznamenat růst a rozšíření toho, co nazývá „etnonacionalis-mus", které datuje od doby Velké francouzské revoluce. Connor tvrdí, že téměř polovina samostatných států celého světa měla v poslední době problémy s určitým stupněm „etnicky vyvolané disharmonie".146 Pro srovnávání raných období nemáme kritéria, ale pokud porovnáme některé konkrétní a známé případy, uvidíme také zřetelný růst intenzity daných etnických konfliktů přibližně v posledním desetiletí. Jako příklady můžeme uvést například konflikty mezi anglofonním a frankofonním obyvatelstvem v Kanadě, konflikt katolíků a protestantů v Severním Irsku, konflikt Valonů a Vlámů v Belgii, Bengálců a ne-Bengálců v Pákistánu, Číňanů a Malajců v Malajsii, Řeků a Turků na Kypru, Židů a dalších menšin najedná straně a Velkorusů na straně druhé v SSSR, či konflikt lbů, Hausů a Jorubů v Nigérii. Anebo, můžeme dodat, mezi černochy a bělochy v USA. Kdybychom měli možnost měřit intenzitu konfliktů, pak bychom nutně nezjistili, že všechny etnické konflikty začaly být najednou intenzivnější - některé dosáhly vrcholu (někdy vyústily ve válku či násilný konflikt), po kterém následovala jistá míra harmonie a vyrovnání (v Nigérii, v USA). V jiných případech - v Pákistánu -
145 Nathan Glazer, Daniel P. Moynihan ([1963] 1970). Beyond the Melting Pot. j 46 Walker Connor (1973). „The Politics of Ethnonationalism," str. 1-21.
konflikt vyústil do separace a následně jeho intenzita klesala, byl však pravděpodobně následován nárůstem etnických konfliktů ve dvou ná^ stupnických státech Pákistánu. Domníváme se ovšem, že se lze jen stěží přít o to, že v posledních deseti či dvaceti letech nabyly etnické konflikty větší míry, než očekávali nejinformovanější pozorovatelé. Nejsou-li zdroje či příčiny etnických konfliktů nové, pak je jistě pravda, že nový je jejich rozsah, míra a intenzita.
a. Mezí většinou skupin, které jsou nynív konfliktu, lze však nalézt staré roz* pory. Jedná se o rozpory vycházející z rozdílů v kultuře, náboženství, jazyce či politické příslušnosti. Existuje něco společného všem těmto konfliktům, co nám umožňuje označit je legitimně jedinou etiketou „etnické"?
Domníváme se, že existuje. Možná, že nejlepší cestou, jak ukázat, co mají společného, je poukázat na očekávání většiny sociálněvědních badatelů před lety, a dokonce i dnes, ve vztahu k modernímu společenskému vývoji. V jedné z kapitol, které budou následovat, odkazuje Milton Gor-don147 na „liberální očekávání" - očekávání, že ty druhy charakteristik, které oddělují jednu skupinu od druhé, by měly v moderních a modernizujících se společnostech nevyhnutelně ztratit svou váhu a důležitost, že by měl narůstat spíše důraz na výkon než na připsané charakteristiky, že by společné systémy vzdělávání a komunikace měly nivelizovat rozdíly a že stejný účinek by měly mít i jednotné národní ekonomické a politické systémy. Za těchto okolností by „primordiální" (či v každém případě dřívější) rozdíly mezi skupinami měly začít ztrácet na významu. „Liberální očekávání" přitom v daném ohledu splývá s „radikálním očekáváním" - že by se třídní faktory měly stát hlavními rozdíly mezi lidmi a Že by tak vymizely dřívější rozdíly kmenové, jazykové, náboženské či národnostní, až by nakonec - po revolucí - měly vymizet i tyto rozdíly třídní. Tak Karel Marx a jeho následovníci reagovali s netrpělivostí na dědictví minulosti, které spatřovali v etnických příslušnostech. Racionální osoby by měl v jejich sociálním jednání vést - čije řídit - zájem; a zájem byl určený ekonomickým postavením.
Novým prvkem je tedy v současné situaci skutečnost, že zájem je dnes efektivně sledován etnickými skupinami, stejně tak jako skupinami definovanými na základě zájmu; není-li tomu dokonce tak, že etnickými skupinami může být sledován efektivněji. Oproti předpokladu třídního charakteru sociální identifikace a konfliktu - které samozřejmě nadále existují - jsme byli překvapení úporností a významem etnických forem sociální identifikace a konfliktu.
147 Milton M. Gordon (1975). „Toward a General Theory of Ethnic and Racial Relations," str. 84-110.
Jednou z pozoruhodných charakteristik současné situace je tedy samozřejmě rozsah, ve kterém nacházíme etnickou skupinu vymezenou na základě zájmu jafco zájmovou skupinu. Zatímco v minulosti byl náboženský konflikt, například ten, který rozděluje Severní Irsko, založen na takových otázkách jako svobodné a veřejné praktikování náboženství, dnes je založen na otázce, která skupina by měla mít výhody či držet moc zcela sekulárního druhu. Jazykové konflikty - jako v Indii -dnes mají jen máloco do činění s právem na veřejné užívání jazyka, jako tomu bývalo v mnoha sporech v 19. století, kdy se například objevovaly pokusy rusifíkovat ruské carství či maďarizovat uherské království. Dnes mají tyto konflikty mnohem více co dočinení s tím, který mluvci na základě kompetencí v určitém jazyce by měl mít nejlepší příležitost získat konkrétní práci. Není však nutné vytvářet tak ostrý rozdíl: je zřejmé, že prestiž náboženství a jazyka určité skupiny je součástí konfliktů, kdy jedna skupina obhajuje své právo na veřejné provozování náboženství a používání jazyka a kdy hájí své právo na ekonomické Či politické výhody pro individuální stoupence náboženství či uživatele jazyka. Současně je však také zřejmé, že váha těchto druhů konfliktů se změnila: od důrazu na kulturu, jazyk, náboženství jako takové se přesunula k důrazu na široce definované zájmv členů dané skupiny.
Není jednoduché zjistit, jak tyto skutečnosti interpretovat. V jedné z následujících kapitol hovoří Talcott Parsons,143 za využití termínu Davida Schneidera, o „desocializaci" etnických skupin: kulturní obsah každé z etnických skupin v USA se zdá být postupně velice podobný kulturním obsahům jiných etnických skupin, nicméně emocionální význam příslušnosti k etnické skupině se zdá i nadále přetrvávat.149 Z tohoto pohledu bylo „liberální očekávání" správné: kulturní rozdíly mezi skupinami byly institucemi a poměry v moderní společnosti setřeny. Protože ale každá skupina měla odlišné dějiny, připadla v rámci společnosti každé z nich odlišná sociální pozice. Následkem toho se etnická skupina mohla stát ohniskem mobilizace s cílem sledovat skupinové nebo individuální zájmy. Je-li tomu tak, pak se v odpovědi na naši druhou otázku můžeme odvážit předložit hypotézu, že etnické konflikty se staly jednou
148 Talcott Parsons (1975). „Some Theoretical Consideration on the Nature and Trends of Change of Ethnicity," str. 53-83.
149 Když Nathan Glazer v eseji, který je dnes již více než 20 let starý (Ethnic Groups in America: From National Culture to Ideology, 1954, str. 158-173), popisoval, jak se etnické skupiny v USA stávají „stínovými" národy, měl na mysli něco podobného.
z forem zájmových konfliktů mezi jednotlivými státy, stejně jako v jejich rámci.150
Domníváme se, žé existují dvě související vysvětlení tohoto vývoje. Prvním z nich je vývoj sociálního státu v rozvinutějších světových ekonomikách a nástup socialistického státu v ekonomikách rozvojových. V obou případech se stává stát hlavním a přímým arbitrem ve vztahu k ekonomickému blahobytu, stejně jako k politickému statusu a všemu, co z toho vyplývá. V takové situaci obvykle nepostačí, či dlouhodobě nepostačí, pro-v sazovat požadavky jménem rozsáhlých, nicméně jen málo soudržných 244 J skupin, jako jsou „dělníci", „rolníci" či „bílé límečky". Požadavky tohoto druhu jsou příliš obecné na to, aby bylo na jejich základě možné vyvolat skutečně uspokojivou reakci; a dokonce i když se tak stane, jsou získané výhody nutně rozptýleny, navíc jsou často pomíjivé, přičemž mají obvykle charakter paušálního zvýšení platů, které vyvolá inflaci, takže nakonec je každý tam, kde byl. To znamená, že v zájmu strategické efektivity je nutné nechat široké skupiny rozpadnout a vznášet požadavky jménem skupin, které jsou dostatečně malé na to, aby mohly získat výrazné výhody, a současně jsou také dost malé na to, aby byly z těchto výhod schopny získat nějaký prospěch. Britský premiér, který dělá „něco pro dělníky", pravděpodobně mnoho nedělá a téměř určitě dělá ještě méně pro svou stranu. Avšak dělat něco pro Skoty se pro Westminster stává postupně čím dál atraktivnější a reálnější možností, a to do velké míry prostřednictvím nalezení zdrojů a jejich vyčlenění pro Skoty, o jejichž vyčlenění se Skotové dozvědí a ocení to alespoň do příštích voleb. Takovým způsobem může člověk získat hlasy, neboť jednou z výrazných charakteristik etnicity naší dobyje, že se poměrně snadno uplatňuje v demokratických vládních systémech. (Můžeme poznamenat, že liberalismus 19. století byl v rozpacích, když se měl rozhodnout, co je nepřístojnějším aspektem politické „mašinérie" nově povstávající městské dělnické třídy: distribuce vládních zdrojů, nebo zavedení etnických kategorií jako distributivního principu.) Sociální stát a socialistický stát se zdají být k etnickým požadavkům obzvláště vnímavé. Všude se setkáváme se stejnou situací: indický ministr ujišťuje parlament, že „muslimové, křesťané a jiné minority" budou dostávat svůj „náležitý a řádný podíl" pracovních míst v rámci prací na železniční dráze; česká vláda si volí slovenského předsedu; čínský předseda vlády v Singapuru volí indického ministra zahraničních věcí atd.lsi
150 Tato teze byla autory předložena v knize Nathana Glazera a Daniela P. Moy-nihana ([1963] 1970) Beyond the Melting Pot.
151 Vůdci skupin jsou si vědomi, že se politické schopnosti v prosazování takových požadavků různí a občas své obavy vyjadřují, jak je patrné z nedávné zprávy Associated Press z Los Angeles:
Strategická účinnost etnicity coby základu pro prosazování požadavků vůči vládě má svůj protějšek ve zdánlivé lehkostí, s jakou vláda užívá etnické kategorie jako základ pro distribuci svých finančních odměn. Nic nebylo dramatičtější než vzestup této praxe ze strany americké vlády v 60. letech, tedy ve chvíli, kdy byla taková praxe prohlášena za odpornou a ilegální. Zákon o občanských právech (Civil Rights Aer) z roku 1964 byl skutečným ztělesněním liberálního očekávání. „Rasa, barva pleti, náboženství, pohlaví, národní příslušnost": všechny tyto připsané kategorie byly zákonem zakázány. Nikdo již nemohl být klasifikován na základě takových primitivních a urážlivých kategorií. Především vláda se měla | 24 státbarvoslepou. Nicméně záhy po uzákonění tohoto výnosu začala federální vláda za účelem jeho prosazení vůbec poprvé vyžadovat detailnější soupisy jednotlivých podskupin všech typů - učňů, dětí ve školkách, učitelů ve Školkách, univerzitních zaměstnanců, tajemníků ve vedení podniků - na základě rasy, barvy pleti a pohlaví. (Zdá se, že jsme se zatím nedostali k náboženství a národnostní příslušnosti. Ale formulář žádosti o přijetí na Graduate faeuíty of Árts and Sciences na Harvardově univerzitě již uvádí: „Pokud jste členem etnické menšiny, je pro vás výhodné tuto skutečnost uvést." Tato otázka je však konfúzní - je to výhodné bez ohledu na to, zdaje odpověď kladná nebo záporná - ale vybízí k expanzi odpovědí, které je možné uvést. Jsou pro harvardské účely katolíci etnickou menšinou? A co Portugalci? V Cambridgi a v Massachusetts například existuje portugalská komunita, která je úřady pro rovné příležitosti naprosto opomíjena.) Očekávání, že takové informace by neměly být známé - hned v poválečných letech byly vlády zaměstnány eliminací všech odkazů k rase a náboženství z oficiálních formulářů, a dokonce
Prohlášení o zneužívám amerických. Asiatů. Vůdci asijsko-americké komunity obvinili americké Ministerstvo práce 2 toho, že zneužívá jejich neznalost „politické hry", aby je mohlo vyloučit z přidělování federálních finančních zdrojů.
„My Asiaté jsme vždy byli poklidnou menšinou. Bylí jsme vždy pokládáni za samozřejmost a vždy jsme dostávali jen drobky," řekla slečna X [...], vůdce Rady čínské komunity, novinářům.
Slečna X [...] se odvolávala na rozdělení 314 000 USD z federálních fondů určených na projekty v oblasti pracovního poradenství. Členové rady obvinili americkou radu pro oblastní plánování pracovní síly z „obrovské chyby", když zdroje přidělili pouze černošským a mexícko-americkým skupinám, jejichž projektové návrhy byly vypracovány profesionálnějším způsobem.
Ne všichni Asiaté v USA jsou zámožní, nicméně z hlediska společenského a ekonomického statusu zaujímají v hodnocení založeném na výsledcích sčítání lidu Američané čínského a japonského původu mezi americkými rasovými skupinami opakovaně nejvyšší pozice. Ať již tak či onak, má takové tvrzení prima fa-cie svou platnost.
: zakázaly univerzitám vyžadovat fotografie uchazečů o studium - bylo okamžitě nahrazeno požadavkem, podle kterého nejen že známé být mely, ale navíc, odpovídající skutečnosti musely být kvůli distribuci doloženy. Asymetrické přerozdělování by nefungovalo: tak se v americké společností objevily kvóty. Nástroj státní sociální politiky zdánlivě určený k zabránění diskriminace nevyhnutelně zašel dále, a to k pozitivnímu úsilí ve prospěch těch, o nichž se předpokládalo, že jsou diskriminováni; a jejich seznam se začal rychle rozrůstat.
Zákonná nařízení začala tuto novou strategii reflektovat. Jen malý příklad: tzv. Drug Abuse Education Act z roku 1970 umožnil zajistit „využití odpovídajících pracovníků s podobným sociálním, kulturním, věkovým, etnickým a rasovým zázemím jako osoby, které se takových programů účastnily". Jinými slovy, federální vláda nejen že chtěla specifické etnické vzorce zneužívání různých druhů drog znát, ale chtěla k sobě také přiřazovat i terapeuty a pacienty: ázerbájdžánského narkomana a ázerbájdžánského poradce. V jisté variaci na lidovou medicínu se soudilo, že kde se objeví choroba, měl by se nacházet i lék. To může být nesmysl, ale také nemusí: co však nelze popřít, je, že odpovídající zákonná opatření přidělila mnoho milionů dolarů na sociální služby, které nako^ nec skončily v kapsách těch, kteří je rozdělovali, a které mohly být přiděleny určitým etnickým skupinám. Pokud vláda pro určitou skupinu zajišťovala speciální terapeutické služby, mohla být tato podpora umocněna tím, že právo obsazovat danou pozici bylo přiděleno dané skupině či skupinám.
Uvedli jsme, že existují dva související důvody, které mohou vysvětlit stav, kdy se zdá, že se etnické konflikty stávají formou zájmových konfliktů mezi státy a v rámci států. První důvod má co dočinení se strategickou účinností etnicity při kladení legitimních požadavků na zdroje moderního státu. (To je převážně vnitřní záležitost, jako etnický konflikt samotný, ale etnické požadavky jsou, a to úspěšně, vznášeny také na mezinárodních fórech, jakým je například OSN, které vytvářejí mezinárodní sociální politiku.) Druhý z námi uvedených důvodů má co dočinení se sociální dynamikou, která vede k takovým požadavkům, a týká se podstaty a povahy nerovnosti. Lidé si nejsou rovni a rovněž tak si nejsou rovny ani etnické skupiny. Ovšem zda by mezi nimi rovnost panovat měla, je samozřejmě úplně jiná otázka. Pokud jde o to, popsat podobu světa, zahrnuje tento popis všude na světě lidi rozmístěné do hierarchických systémů sociální stratifikace, kdy má jedna osoba lepší či horší postavení než druhá. To je empirický fakt. Jak v případě jedinců, tak skupin jednotlivců, stejně jako sociálních skupin vymezených etnickou identitou. Co se týče původu této nerovnosti, navazujeme na Ralfa Da-hrendorfa, který tvrdí, Že nerovnost vychází z rozdílné úspěšnosti v do-
sahování sociálních norem.152 Dahrendorf tímto způsobem vysvětluje individuální nerovnost, my jsme tuto jeho tezi přizpůsobili pro otázky nerovnosti skupinové. Jeho tezí je, že každá společnost, zavádí normy -sociálně ustavované hodnoty — vybrané z celého spektra možných hodnot. Zdá se, že lidská vynalézavost v otázce toho, co je žádoucí a co žádoucí není, nemá konce. Může být pokládáno za dobré být bohatý, anebo chudý, být černý nebo bílý, štědrý či lakomý, věřící či ateista, milovat zábavu nebo být mrzutý, promiskuitní nebo cudný. Avšak jakmile je již jednou určeno, co je dobré a co je špatné, dosahují jedinci - a my dodáváme etnické skupiny - ideálního stavu v rozdílné míře. Běda subtilním osobám ve společnosti, která si u žen cení buclatosti. Nebo chudák tlustá dívka ve věku Dioru a džínsů. Běda černochům v Rhodesii, kde se cení, když je člověk bílý. Chudáci bílí v Ugandě. Chudáci (pravděpodobně) Nepálci v Bhútánu, kteří dřou ve stavebních partách před očima rolníků vlastnících půdu, kteří takovou servilitou pohrdají. Běda Malajcům čelícím náporu čínské industrializace. Barmánec, který provázel jednoho z autorů této studie kolem Mandalaje, uvedl, že před nezávislostí vlastnili Indové a Číňani všechnu půdu. „Chápete," pokračoval, „proč musíme mít socialismus?" Na mysli měl jednoduše vyhnání těchto osadníků, kteří následovali Brity.
V Dahrendorfově výkladu je jedinec konfrontován s normami své společnosti, stejně jako se „sankcemi určenými k prosazení těchto principů" (Dahrendorf 1969:32). Některým to jde lépe než ostatním a sklízejí úspěch, jiní jsou trestáni. To je dynamický proces, který utváří skupiny (třídy) těch, kterým se daří lépe, a těch, kterým se daří hůře. Rovněž to může být proces, který začíná se skupinami a pomáhá je dále formovat. Dahrendorf to zjevně předjímá: „Výběr norem vždy zahrnuje diskriminaci, nejenom vůči osobám majícím sociologicky nahodilá morální přesvědčení, ale také vůči sociálním pozicím, které mohou těm, kteří je zastávají, bránit v konformitě s etablovanými hodnotami" (cd.: 33),
O jakém druhu sociálních pozic je tady řeč? O sociální třídě, přijde (nebo přišlo) pravděpodobně Evropanovi na mysl nejdříve. Eliza Doo-litťiová pochází ze sociální třídy, kde se člověk nenaučí způsobům vyjadřování vybrané anglické společnosti: jen když ji to někdo naučil, když dostala příležitost mít svůj vlastní obchůdek s květinami. Ale Američan - a osoby v mnoha dalších částech světa - má tendenci spojovat nevhodné způsoby vyjadřování s etnicitou: s potížemi, které má s angličtinou první a druhá generace, s jejich chybami v gramatice a výslovnosti, které přetrvávají velice dlouho. „Where ďyaworkarJohn? On the Deahvare
152 Ralf Dahrendorf (1969). „On the Origin of Inequality among Men," in A. Beteille (ed.). Social Inequality.
Lackawan."1*3 Podobně by asi Evropané spojovali se sociální třídou bohatství. Američan - a opět i osoby v mnoha částech světa - by bohatství spojoval nejspíše s etnicitou. Pro dítě ze slumů v New York City minulé generace představovaly „ty bohaté" „Židé", což je pohled, který očividně ve slumech dodnes přetrvává. Stejné druhy představ, ovšem jiných, jsou velmi mocnými sociálními fakty také v Dar es Salaamu, Singapuru či v Sao Paulu. A proč tomu tak je? Domníváme se, že je to proto, že velké množství ze směsice etnických skupin v moderním světě je výsledkem víceméně jasně ohraničených a často organizovaných přesunů lidí z jed-248 I noho konce světa na druhý, s cílem uspokojit novou, a často organizovanou poptávku po práci. Plantážní ekonomiky 18. a 19. století rozmístily Afričany a Asiaty do nejvzdálenějších míst zeměkoule. Jiné ekonomické síly vedly k masové evropské migraci na západní polokouli, do Asie a do: Afriky. Migrace nebyla ničím novým, ale nová byla její rychlost. Severní Afrika podle všeho vstřebala Vandaly, pravděpodobně to ale bylo tím, že sem přicházeli po celé generace. V 19. století přišli náhle Francouzi, kteří nebyli vstřebáni nikdy. Nakonec byli vypuzeni po krvavé etnické občanské válce. Totéž platí pro desítky a desítky různých situací: lidské skupiny jsou náhle dány dohromady a pak se snaží spolu vycházet a jednat.
A tady vstupují do hry normy. Normy existují uvnitř skupiny: některým jedincům se daří dosahovat norem lépe, jiným hůře. A protože odlišné etnické skupiny si z nekonečné řady možností vybírají různě, takže normy jedné jsou odlišné od norem těch ostatních, je tomu tak, že jedinci úspěšní podle standardů vlastní skupiny selhávají podle standardů jiných skupin. V situaci, kdy společně koexistuje směsice etnických skupin, z nichž jedna je dominantní, což znamená, že její normy jsou vnímány jako normální nejenom pro ni, ale také pro jiné skupiny, jsou ostatní skupiny téměř automaticky odsouzeny k podřízenému postavení. Ovšem některé skupiny mohou zjistit, že se jim v dosahování norem dominantní skupiny docela daří: dokonce lépe než skupině, která tyto „zákony" zavedla. S tím se setkáme téměř všude: v některých případech je taková situace přijímána s radostí, v jiných s odporem. Afričané jsou obchodníci stejně jako Indové. V Keni byli Indové v obchodě
153 Jedná se o verš z písně Harryho Warrena „Where doyou worka,John?" z roku 1925 („Where do you worka, John?" / „On the Delaware-Lackawanna!" / „What do you doa, John?" / „I pusha, I pusha, I pusha!" / „What do you pusha, John?" / „I pusha, I pusha da trucka!" / „Where do you pusha, John?" / „On the Delaware--Lackawannawannawannawan, the Delaware Lackawanna!") inspirované mluvou italských dělníků společnosti Delaware, Lackawanna & Western Railroad Company (DL&W); (pozn. překl.).
očividně lepší než Afričané, a tak jsou Indové vyháněni. Tuto zkušenost mají také Židé, Japonci, Číňané: která skupina by ji neměla? Existují samozřejmě i situace, v nichž není žádná skupina dominantní, takže rozličné normy mezi sebou soupeří; taková konstelace s sebou ale sociální smír nenese, protože si nikdo nikdy nemůže být jistý, co mu zajistí úspěch á co selhání.
Tato tvrzení předkládáme v souvislosti s hledáním teorie etnicity. Jsou předmětem empirického testování a věříme, že následující kapitoly obsahují podnětné doklady z mnoha různých prostředí. V každém případě, vUSAjsou argumenty, které vyplývají z této „teorie", čím dále tím | 24! více předkládány osobami, které se zabývají etnickými otázkami všedního dne. Zamysleme se nyní nad následujícím úryvkem z dopisu plukovníka americké armády a ředitele Army Equal Opportuníty Programs (Armádního programu pro rovné příležitosti), který byl otištěn v deníku Washington Post 21. března roku 1974 a byl později distribuován U. S. Ci-MilService Commission:
Jako černoch nevěřím, že je dobré a smysluplné nazývat [činy směřující k vyrovnání rasové nerovnosti] „obrácenou diskriminací". Přezkoumejme, co se má na mysli rasovou diskriminací a pak použijme slovo „obrácený" na tento termín po jeho přezkoumání. Přijměme prosím jako pracovní definici to, že rasová diskriminace představuje vztah mezi dvěma skupinami lidí, v němž jedna skupina stanovila pravidla, podle nichž se druhá skupina musí řídit. Takový vztah v této zemi vždy panoval mezi bílou většinou a minoritami. Navíc byla politická, ekonomická a sociální moc udržující tento vztah v Americe trvale svěřována do rukou bílé většiny. (Kurzíva NG a DPM)
Zde se nachází dynamický prvek systému. Dahrendorf píše, že nerovnost „slouží k udržování sociálních struktur při životě". Je tomu tak proto, že „nerovnost vždy znamená zisk jedné skupiny na úkor jiných; každý systém sociální stratifikace tak vyvolává odpor vůči svým principům a sám v sobě nese zdroj své vlastní zkázy". Není pravděpodobně nutné tvrdit, že každý systém sociální stratifikace vyvolává odpor vůči svým principům. Některé systémy tak možná nečiní; zdá se ale, že většina z těch, s nimiž jsme se ve 20. století setkali, právě taková je. To znamená, že jako žádaný je předložen odlišný soubor norem. Následují spory. Objevují se změny, a to často změny, které zvýhodňují ty, kteří byli dříve neúspěšní. Věcí, v nichž jsou oni dobří, začnou být označovány jako dobré. To je alespoň typickým cílem těchto střetů.
Zde se opět dostáváme ke strategické účinnosti etnicity jako organizačního principu. Rozdílné skupiny mají rozdílné normy. Nejpřiro-
zenější způsob, jak může neúspěšná, skupina získat nejlepší šanci na. změnu stävajíeího systému, je, bude-li jednat jatco skupina. Jedná-lijafco skupina, přestávají být její střety pouze negativní a stávají se také pozitivními; nejsou již namířeny jen proti normám některé z jiných skupin, ale také ve prospěch již zavedených norem skupiny vlastní. Jednou z překážek fungování sociální třídy jako organizačního principu je zcela jistě skutečnost, že mezi většinou sociálních tříd nějaký zvláštní konflikt norem neexistuje. Na Západě budou intelektuálové a další lidé stojící nä vrcholu sociální stratifikace fantazírovat o rozdílech mezi hodnotami těch na samém dně a těch nacházejících se uprostřed - vždy ve prospěch těch prvních -, nicméně obvykle se ukáže, že ti na konci žebříčku sdílejí velmi mnoho představ o tom, co je žádané a co ne, s těmi uprostřed. Ovšem etnické odlišnosti jsou odlišnostmi anebo se na ně jako na takové pohlíží. Marxisté se domnívali, že vymizí. Proč by si proboha někdo přál být Polákem, když může být dělníkem? Dejme tomu, že z nějakého důvodu, nebo celé řady důvodů, existuje touha být Polákem. A v neposlední řadě z nich - aby bylo možné tento bod uzavřít - být Polákem, Sikhem či mes-ticem s sebou často nese různé výhody a nevýhody; přičemž zůstávat Polákem, Sikhem či mesticem je zkrátka vysoce efektivní způsob, jak buď: hájit své výhody, nebo překonávat znevýhodnění.
Někteří jedinci volí jinou cestu. „Přecházejí" ze své etnické (sociální či regionální) skupiny do jiné, obvykle do té, která nabízí větší výhody. Tento proces absorpce je velice mocný: v USA se pravděpodobně stále ještě jedná o nejdůležitější sociální proces. Američané se neustále stávají více „americkými" a méně etnickými. Během tohoto procesu se ale - zároveň - mohou stát „etničtějšími". V nejdramatičtější podobě to byla zkušenost amerických černochů (Negro Americans) v šedesátých letech - ti změnili dokonce i své označení na „bíack", aby ustavili nový způsob manifestace své odlišnosti - a další skupiny je následovaly. Stejně jako v případě studentského aktivismu se jednalo o jev, s nímž se setkávaly všechny části světa současně a každé vysvětlení, které závisí pouze na lokálních faktorech, je nejspíše dlouhodobě neuspokojivé. Jde o něco širšího. Něco tak rozsáhlého, že Ralf Dahrendorf nedávno hovořil o „re-feudalizaci" společnosti, návratu k připsaným charakteristikám na úkor těch získaných jakožto determinant sociální stratifikace. Etnícita může být pouze součástí tohoto širšího trendu. O tomto vývoji je třeba uvažovat a také je třeba si všimnout, že Dahrendorf sice na daný vývoj upozorňuje, ovšem činí tak s nelibostí.
Zcela předběžně můžeme pokročit k další domněnce, jíž je teze o modernitě etnicity. Dahrendorf poznamenává, že po dobu téměř dvou století - „od Locka po Lenina" - „dominoval sociálnímu a politickému myšlení majetek: vlastnictví bylo zdrojem všeho špatného či dobrého, bylo
principem, který měl být zachován či odstraněn". I presto, pokračuje dále, ve společnostech, jako jsou Sovětský svaz, Jugoslávie či Izrael, ve kterých se soukromé vlastnictví stalo „v podstate bezvýznamným", sociální stratifikace - ve formě tříd - přetrvává, čí dokonce vzkvétá. A navíc, můžeme dodat, nová stratifikace poměrně významně koreluje s et-nicitou. Pravděpodobně tomu tak bylo vždy, ale zaujatost majetkovými vztahy zastínila ty etnické, na které bylo obvykle nahlíženo buď jako na odvozeniny vztahů majetkových, nebo jako na přežitky z období před přechodem od statusu ke smlouvě. Ovšem dnes, kdy jugoslávští komunisté usilují zdánlivě beznadějně - anebo se to tak přinejmenším jeví -o dosažení určité rovnosti ve vývoji a životním standardu mezi Bosnou a Hercegovinou, Chorvatskem, Makedonií, Černou Horou, Srbskem a Slovinskem, kdy izraelští socialisté pohlížejí s obavami na přetrvávající rozdíly v „sociálně třídním statusu" „evropských" Židů vůči „orientálním" Židům v jejich domovině, a kdy Velkorusové žvaní o rovnosti etnických skupin v Sovětském svazu, zatímco Ukrajinci ve Washingtonu protestují před ruskou ambasádou a Židé v Moskvě požadují, aby jim byla povolena emigrace do Izraele, se začíná zdát, že je to vlastnictví, které se stává odvozeninou, a etnicita se patrně stává významnější příčinou stratifikace. Proč tomu tak je? Zopakujeme si, že naší hypotézou je, že etnické skupiny jsou nositelkami odlišných norem, které uplatňují ve ve-; řejné aréně, což má za následek odlišné míry úspěchu - proto existují skupinové rozdíly ve statusu. Tento jev je dobře patrný jak ve vyspělé kapitalistické společnosti, kde jsou majetkové vztahy zdůrazněny, tak v komunistické či socialistické společnosti, kde jsou tyto vztahy zrušeny. Jedno upozornění - až kvantitativní studie zabývající se těmito otázkami začnou produkovat data, jistě vyjde najevo, že tomu, co mají řekněme všichni Jugoslávcí společné, musí být přikládán větší význam než tomu, co je odlišuje, na což se však dá jednoduše odpovědět, že Chorvaté patrně tato „data" neznají.
V každém případě se komunistické státy zabývají etnickými záležitostmi mnohem výrazněji než většina ostatních možná proto, že etnická skutečnost je s marxisticko-leninskou teorií ve výrazném konfliktu. V Sovětském svazu existuje mnoho oficiálních národností a každý občan si ve věku lS let musí zvolit jednu z těchto identit, která mu zůstane po celý život. Podobně Číňané s jejich velkou centrální kulturou Chánů věnují značnou pozornost „menšinovým národnostem". Nedávná zpráva z Pekingu zní překvapivě velice podobně jako zpráva americké politické strany v době Nové politiky:
Čínská komunistická strana má více číenů z řad menšinových národností -od Devátého sjezdu strany v roce 1969 vstoupilo v autonomn řch oblastech
Sín-ťiang, Tibet, Vnitřní Mongolsko, Kuang-si a Ning-sia a provincie Jun--nan do Komunistické strany Číny více než 143 000 osob 2 řad menšinových národností. Jednalo se oTibeťany, Mongoly, UjgUry, Čuangy, Chueje, Korejce, Kazachy a příslušníky národností Jao a Miao.
Většinu těchto nových členů strany tvoří dělníci a bývalí chudí rolníci či chovatelé dobytka z nižších středních vrstev. Je mezi nimi také určitý počet revolučních intelektuálů. Noví členové jsou muži i ženy a jsou mezi nimi jak mladí, tak i lidé středního věku a staří.
Mnoho těchto nových členů z národnostních menšin jsou zrovnoprávnění otroci čí nevolníci, nebo děti bývalých otroků a nevolníků. Všichni vroucně milují předsedu Maa, Stranu a Novou společnost a nenávidí společnost starou.
Dodejme ještě, že vlajka Čínské lidové republiky zobrazuje jednu velkou hvězdu a čtyři malé, které zastupují Chány a čtyři hlavní menšiny.
Ale vraťme se k naší otázce: náboženství, jazyk a konkrétní kulturní/-., odlišnosti, ve smyslu specifických ohnisek náklonnosti a zájmu, podle našeho soudu ztrácely - alespoň na Západě - svou váhu. Ovšem skupiny vymezené těmito kulturními charakteristikami byly v rámci sociální struktury rozmístěny různě. Staré základy odlišností byly, právě, tak jako jejich kulturní charakteristiky, modifikovány moderními sodU álními trendy a ve vzrůstající míře se staly, dalo by se říci, pouze „symbolickými" - nicméně přesto mohly sloužit jako základ pro mobilizaci. Můžeme tedy legitimně tvrdit, že formy identifikace založené na tak rozmanitých sociálních skutečnostech, jako jsou náboženství, jazyk a národnostní původ, mají něco společného, a právě k tomuto účelu byl vytvořen termín, který pokrývá všechny tyto skutečnosti - „etnicita"15''. Co mají tyto skutečnosti společné, je to, že se všechny staly efektivními ohnisky skupinové mobilizace s konkrétními politickými cíli, a tím zpochybňují dominanci mobilizačních ohnisek, jako jsou na jedné straně třída a na straně druhé stát. Očekávalo se, že v moderním světě se ohniskem mobilizace skupinových zájmů stane třída - tento předpoklad přímo souvisel s racionálním charakterem společnosti a způsobem, jakým produkuje odlišné zájmy. Stát byl další velkou osou, kolem níž se mohly skupinové zájmy mobilizovat. Netvrdíme, že třída a stát nejsou
154 K podrobnému popisu a analýze toho, jak k tomu dochází, viz Michael. Hechter (1973). „The Persistence of Regionalism in the British Isles, 1885-1966," str. 319-342; a Michael Hechter (1973). „The Political Economy of Ethnic Change," str. 1151-1178.
astře dními kategoriemi pro porozumění moderních společností; pravdou je ale také to, že k nim jako nové hlavní ohnisko mobilizace zájmů musíme přidat etnicitu, což komplikuje situaci těch, kteří chtějí klást důraz naprvořadost třídy, stejně jako těch, kteří chtějí zdůrazňovat převahu státu.
3. Není ale etnicita něčím více než jen pouhým prostředkem, jak získávat výhody?
Musíme poopravit strohé tvrzení, že se etnicita stává prostředkem .prosazování zájmů - jímž ovšem je - zdůrazněním toho, že je nejenom tímto prostředkem. Jedním z důvodů, proč se etnicita stává v moder-;jiím světě efektivním prostředkem pro prosazování zájmů, je, že zahrnuje více než jen zájmy. Jak píše ve své kapitole Daniel Belllss, „etnicita se stala významnější [než třída], protože může kombinovat zájem s citovým poutem" (Bell 1975: 169). Přičemž, na druhou stranu, v případě třídy „se to, co jednou bylo ideologií, nyní stává téměř výhradně zájmem" (cd.: 167, kurzíva naše).
Co je tím, co je něčím více než zájmem, a co je zdrojem citového .pouta? Haroldlsaacs ve své kapitole156 mimo jiné popisuje, jak se utváří základní skupinová identita. Jeho analýza se zabývá tak bezprostředními fenomény, jako je vnímání vlastního těla. Je zřejmé, že tyto faktory, stejně jako jazyk a bezprostředně přenášená intimní kultura, ■umožňují každý svým dílem etnicitě kombinovat citovost se zájmem. Ve světě rychlé změny a proměňující se identity máme ale tendenci zdráhat se přijmout jakékoli neměnné pojetí primordiálních pout, základních vztahů tvořících skupiny bez ohledu na jakékoli racionální zájmy, jeden problém s prímordiálním spočívá v tom, že víme, kolik skupin, které se zapojily do „primordiálních" konfliktů, jsou samy o sobě nedávnými historickými výtvory. Víme, že míra oddanosti ke konkrétní skupině, anebo intenzita oddanosti k jakékoliv skupině, závisí na nahodilých okolnostech. Člověk by měl, i když se zabývá etnicitou, vzdorovat dělení lidských bytostí na neměnné části, monády, mezi nimiž jsou určitá základní sepa.-race či konflikt nevyhnutelné. Takový výklad neodpovídá tomu, co nám říkají dějiny. Různorodost okolností, s nimiž se mohou setkat členové dané skupiny v různých situacích, vede k radikálně odlišným výsledkům
155 Daniel Bell (1975). „Ethnicity and Social Change," str. 141-174.
156 Harold R. Isaacs (1975). „Basic Group Identity: The Idols of the Tribe,' str. 29-52.
(viz analýzu Orlanda Pattersona týkající se odlišných osudů čínské identity na Jamajce a v Guayaně v této publikaci137).
Zda se, že analýza, kterou se snažíme vysvětlit přetrvávání, znóvu-ožívování či utváření etnických identit, kolísá mezi dvěma pozicemi, z nichž první bychom mohli označit jako „primordialistickou": „Lidé jsou rozděleni tak a tak, přičemž důvody tohoto jejich rozdělení se nacházejí hluboko v historii a ve zkušenosti, a těmi, kteří společnostem vládnou, musí být určitým způsobem vzaty v potaz." Druhou bychom mohli označit jako „situační": „Pochybujeme o takovém základním rozdělení a pátráme po specifických okolnostech, které vysvětlí, proč si skupiny udržují svou identitu, proč se etnicita stává základem mobilizace a proč jsou některé situace řešeny pokojnou cestou a jiné jsou prosyceny konfliktem."
Jen zdráhavé jsme zaujali postoj, který se nachází mezi oběma pozicemi. Zopakujme, že nevelebírne etnicitu jako základní lidskou charakteristiku, která, je-li potlačena, vyvstane vždy znovu: takový postoj je vhodný pro právníky, nikoliv pro badatele. Rovněž však ani nezavrhujeme etnicitu jako anomálii na cestě k racionální společností, ve které se všechna taková dědictví minulosti pro sociální a politické jednání postupně stanou be zvýznamnými.
Jako politická idea a jako mobilizující princip se v naší době etnicita rozšířila po celém světě, přičemž nabývá rozmanitých forem. Stejná rétorika se objevuje ve výrazně odlišných podmínkách, což má nesmírně rozmanité důsledky. Ve Spojených státech tak mohou být nejprve ros^-toucí požadavky černochů po občanských právech, pak po rovností pří-;: ležitostí a nakonec po určité rovnosti v participací na sociálních, ekonomických a politických institucích země, vysvětleny charakteristickou historií této země. Je však překvapující, že organizace a požadavky černochů našly odezvu u ostatních etnických skupin v USA - u Latinoameričanů, amerických indiánů, orientálců a nakonec i mezi bílými etnickými skupinami. Situace každé z těchto skupin byla odlišná. Některé byly podrobeny, jiné emigrovaly z kolonií, jiné ze svobodných zemí, některé se setkaly s výraznými předsudky a diskriminací, jiné nemají zkušenost s ničím více než pouze s obvyklými potížemi v nové zemi. Podoba mobilizované etnické skupiny se zdála být do určité míry uspokojivá pro členy každé z nich: ať již proto, že definuje individuální identity, nebo proto, že předkládá formy organizace a specifických požadavků, nebo -pravděpodobně (ačkoliv tento moment je stále nejasný) - proto, že předkládá do jisté míry odlišnou akceptaci etnické odlišnosti ze strany poli-
157 Orlando Patterson (1975) - „Context and Choice in Ethnic Allegiance: A Theoretical Framework and Caribbean Case Study," str. 305-349.
tického systému. Netvrdíme, že lidé sdílejí nějakou společnou potřebu, nějaké společné obavy, které mohou být za určitých.okolností vyvolány. Nedomníváme se, že etnicita je něčím podobným jako identita rodičů ve viktoriánských novelách: tím, co musí být odhaleno, jinak hrozí strašné utrpení. Na druhou stranu se ovšem ani nedomníváme, že by nová intenzita etnické identifikace u řady skupin byla pouze věcí nápodoby černochů nebo pouze záležitostí ochranných mimikry. Zdá se, že nejpravděpodobněji í bude určitá kombinace potřeby a napodobování.
Černošské hnutí mělo překvapivý ohlas jak v zahraničí, tak i doma. Hnutí „černá síla" (Bíacfc Power) se rozvinulo v karibské oblasti, hnutí za „občanská práva" v Severním Irsku, „černí panteři" (BřacJc Panthers) se zformovali v Izraeli a někteří francouzští Kanaďané tvrdili, že jsou „bílí negři" (White Niggers). A znovu, pokud se zamyslíme nad skutečnými problémy, jimž tyto rozmanité skupiny čelily v každé z uvedených Situací, bylo by nepřiměřené domnívat se, že tím, co bylo vypůjčeno, -bylo něco více než označení, etiketa. Ve společenských otázkách je však : správné jméno, správný termín více než jen otázkou terminologie. Vybízí ke srovnání odpovídajících situací, možná vybízí i k obdobným politickým opatřením či dává tušit podobné scénáře aktivit. Francouzští Kanaďané nepotřebovali severoamerické Černochy, aby pochopili, že byli ■podrobeni a že ve státě dominují anglofonní Kanaďané. Rovněž ani katolíci v Severním Irsku nepotřebovali černošský vzor - jejich mizérie sahá : do historie dokonce ještě dále než utrpení amerických černochů. A ani východní Židé v Izraeli nepotřebovali černošský příklad k tomu, aby je .-/■■upozornil na to, že na jejich postavení bylo něco v nepořádku. V každém případě existoval důvod k nespokojenosti - díky všudypřítomným světovým masovým médiím zde byl ovšem přítomen také vliv nápodoby aučení se prostřednictvím příkladů těch druhých.
. Výměna jde zřídkakdy jen jedním směrem. Pro anglofonní národy představuje boj za ukončení britské nadvlády hlavní zdroj etnického vynalézání, které se přizpůsobilo rozmanitým podmínkám, ale bylo také důsledkem prestiže všeho britského a v širším slova smyslu i protibrít-ského. (Prestiže, která je nyní nyní přisuzována všemu americkému). Americké hnutí za občanská práva otevřeně přijalo za vlastní postupy vytvořené ve 20. století v Indii. Nedávné (a věřme, že ojedinělé) případy městského terorismu v USA následují, i když bez zjevného uvědomění si této skutečnosti, model rezistence vyvinutý Iry v 19. století, který se v Irsku stále ještě využívá. (Hnutí za občanská práva v Severním Irsku trvalo měsíce: IRA se okamžitě zaktivizovala, stejně jako oranžisté, a původní zápas pokračoval beze změn, snad jen s výjimkou využití nové vymoženosti - plastických trhavin). V ilegalite působící „velitelé" v San Francisku vydávající rozkazy k „exekucím" deviantních revolucionářů
jeri mótiá; sehráli dublinské drama z roku 1916. Severoafričanč si tuto techniku také osvojili anebo ji sami vymysleli. Ital Gillo Pontecorvo pak o tom natočil film The Bartle of Algiers.15* Brzy poté,, co byl natočen The íh-former,139 sehrávali lidé v San Francísku scény z tohoto filmu. A tak výměny pokračují, v naší době s čím dál tím více se stupňujícím násilím. Únosy osob byly vymyšleny, domníváme se, Palestinci - ale využívali je také američtí černoši, chorvatští dělníci ve Švédsku, eritrejští disidenti v Etiopii (abychom připomněli alespoň některé z těch, kteří otevřeně deklarovali nějaký etnický zájem).
Zmínili jsme se o roli sociálního státu při růstu strategické efekti-: vity etnických požadavků a mezinárodního ekonomického rozvoje, který v 17., 18. a 19. století vedl k masovým pracovním migracím, čímž přispěl k vytvoření řady multietnických států. Tento proces se nezastavil. Ni-: kdy v dějinách nebyla pracovní migrace do západní Evropy tak velká jako v poválečných letech. Nové barevné populace osob pocházejících z karibské oblastí, Indů a Pákistánců se usídlily v Anglii. Jednu třetinu pracovní síly ve Švýcarsku, jednu osminu pracovní síly v Německu a významnou část pracovní síly ve Francii, Belgii, Holandsku a Švédsku tvoří zahraniční pracovníci. Právní podmínky každé z těchto migračních vln nových imigrantů se různí: některé měly trvalý pobyt a všechna občanská práva, například nově příchozí skupiny barevných v Anglii. Další skupiny pocházely ze sousedních států Evropského hospodářského společenství a měly tedy nárok na plné sociální zabezpečení ve všech ostatních státech Společenství. Jiné - jako Alžířané ve Francii - přišly na základě zvláštních opatření z bývalých kolonií. Ovšem řada dalších - například Turci a Jugoslávcí v Německu - přišla za podmínek, které, přinejmenším teoreticky, nezaručovaly právo na trvalé usazení. V jiných případech, jako ve Švédsku, se egalitářská filosofie vlády z hlediska sociálních výhod velice štědře postarala o všechny nově příchozí, ať již šlo o Italy či Finy. Vzorce jsou nesmírně různorodé, ačkoliv všude je patrný konflikt dvou rozdílných přístupů: na jedné straně je to obecná egalitářská filosofie, která prohlašuje, že se všemi by melo být zacházeno stejně; nejenom s příslušníky státu, ale také s těmi, kteří sem přicházejí pracovat a usídlit se tu. Na druhé straně Západoevropané zjistili, že nové a trvalé usídlení jiných etnických skupin s sebou nese etnický konflikt, a tak se, pokud je to možné, snaží této situaci vyhnout. Pro Velkou Británii už je
158 Bitva o Alžír (italsky La baitaglia di Algeri) z roku 1966 pojednává o událostech z období alžírské války proti francouzské nadvládě (v letech 1954_:1962) (pozn. překl.).
159 Děj Udavače (1935) je zasazen do roku 1922, do období irské války za nezávislost (pozn. překl.).
příliš pozdě., Její barevná populace je stálá, s plnými občansk^ými právy a 2 %, která tato populace představuje, již v britské politice představují téma, jež zdaleka překračuje jejich poměrné zastoupení vzhledem k celkovému počtu obyvatel. Další imigrace byla téměř zastavena. Severoaf-ričané, Španělé a Portugalci ve Francií a Italové, Jugoslávci a Turci v Německu nemají status občanů, ale je otázka, zda budou skutečně méně permanentní součástí těchto zemí. Lze přitom zaznamenat vývoj společných otázek týkajících se konfliktů v oblasti bydlení, vzdělávání a práce. Proces vzniku evropských multietnických států prostřednictvím imigrace se může zpomalit na zálcladě své vlastní vnitřní logiky. Sociální státy jsou ke svým občanům štědré a mají tak sklon být opatrné na to, kdo takový status získá. Dědictví nedávného období masové migrace je však dnes citelné a je otázka, zdaje skutečně možné vyřešit novou heterogenitu evropských států jednoduše prostřednictvím masového vyhoštění, byť by snad proběhlo v souladu se zákony. V každém případě taková možnost existuje.
Téměř osamocené zůstávají mezi předními státy Spojené státy americké, které i nadále přijímají velké množství trvalých imigrantů. Tito imigranti jsou navíc zcela jiného „druhu", než byli ti dřívější. Mnoho z nich jsou Asiaté, přičemž tito noví imigranti jsou v bezprecedentním množství kvalifikovaní pracovníci pocházející z vyšších středních tříd. To znamená, že proces získávání politického vlivu v podobě malé skupiny, který i těm nejúspěšnějším z dřívějších skupin trval nejméně dvě generace, bude v případě těchto nově příchozích pravděpodobně velmi rychlý. Je zarážející, jak malá pozornost je tomuto fenoménu věnována v americké veřejné diskusi: není ani vítán, ani proti němu nejsou vznášeny námitky, je jednoduše ignorován. Aniž bychom nějak zvlášť přeháněli, mohli bychom říci, že imigrační proces je nejdůležitější determinantou americké zahraniční politiky. Tento proces řídí etnické složení amerických voličů. Zahraniční politika je ozvěnou této etnické skladby. Reaguje i na jiné záležitosti, v první řadě však pravděpodobně reaguje na základní etnické skutečnosti. V multietnické společnosti často existují konfliktní etnické loajality a v našich dějinách pro to najdeme řadu dokladů, z čehož plyne, že žádné samozřejmé a snadné přesměrování zahraniční politiky není na obzoru. A v budoucnu bude v USA takových konfliktů přibývat, až Korejci, Filipínci, Indové, Pakistanci, Singa-purci a mnozí další projeví a začnou sledovat své zájmy. Zahraniční politika bude ovlivňována z mnoha stran, a to výrazně. Přesto kupodivu Ministerstvo zahraničních věcí USA imigrační proces téměř zcela ignoruje. Fakt, že imigrační politika je zahraniční politikou, je, jak se zdá,
pro Foggy Bottom160, nevysvětlitelnou myšlenkou. Bez ohledu na to, kolik Západoevropanů a ostatních snad uspěje ve své ochraně před etnickými bouřemi20. století, si můžeme být jisti, že the Grěat Republic1151 jimi bude i nadále otřásána, „Mohou černoši udělat pro Afriku to, co udělali Židé pro Izrael?" ptá se jeden nedávný článek v časopisu Foreign Poliev. A odpověď autora Martina Weíla zní: ano, mohou a ano, měli by. Názor Akčního výboru pro arabsko-americké vztahy či nedávno vytvořené Ná* rodní asociace arabských Američanů tento text neprezentuje, ačkoliv by možná vřele uvítaly vyhlídku na větší americkou účast v panislámských: záležitostech. A podobně je tomu na celém světě. Pokud by si jiné národy přály snížit etnickou diverzitu, je zřejmé, že to dosud stále ještě není v souladu s názorem Američanů, beze sporu pak jistě ne řeckých Ans». ričanů, jejichž počet, militantnost a vliv v Kongresu se staly zjevnými se začátkem kyperské krize v létě roku 1974-
Je samozřejmé, že ani ostatní národní státy se těmto problémům ne-: mohou vyhnout. Téměř všechny nové státy, které vznikly po druhé světové válce a které jsou mnohem početnější než státy staré, přišly na svět s řadou závažných implicitních etnických konfliktů, které jen čekaly, aby se mohly přesunout na politickou rovinu nově vzniklých států. Staré evropské státy, které se mezitím příchodem nových skupin stávaly poněkud heterogennějšími, postupně zjišťují, jak různorodé dějiny je utvářely. K této skutečnosti, jíž je překvapivě stále ještě věnována jen malá.: pozornost, dodejme, že ve světě, ve kterém se všechny společností stávají etnicky stále rozmanitějšími, existuje od doby druhé světové války překvapivě silný předsudek vůči úpravám jakýchkoli hranic, ať již z libovolného důvodu. Jak napsal Samuel Huntington: „Předpojatost dvacátého století vůči politickému rozvodu, tedy odtržení, je právě tak silná, jako byla v devatenáctém století předpojatost vůči rozvodu manželskému."162 Od roku 1948 se změnilo pozoruhodně málo mezinárodních hranic, přičemž ty, které se změnily, zůstaly velmi nestabilní.
Zdá se, že již tyto politické skutečnosti samotné stačí k vyvolání vyšší míry etnického konfliktu, než jak tomu bylo například v době Velké hospodářské krize. A navíc, jak jsme již uvedli, mezinárodní síť masmédií příběhy a symboly etnické nespokojenosti rychle šíří.
160 Foggy Bottom je čtvrť ve Washingtonu, D. C, kde je umístěna řada vládních budov (pozn. prekl.).
161 Jde o odkaz na termín Winstona Churchilla, jímž označoval Spojené státy americké (pozn. překl.).
162 V předmluvě k práci Erica A. Nordlingera (1972). „Conflict Regulation in Divided Societies," Occasional Papers in International Affairs, No. 29.
Všimněme si, že tento soubor důvodů, které mohou vysvětlit, proč se etnic ita stala ohniskem politické mobilizace - vzestup sociálního státu, konflikt mezi rovnostářstvím a diferencovaným dosahováním norem, rostoucí heterogenita států, mezinárodní komunikační systém - nijak zvláště neodlišuje nové státy od starých či rozvinuté od nerozvinutých; což je důvod, proč považovat etnicitu nejenom za fenomén nových států angažujících se v budování národů, ale stejně tak i za fenomén států starých.
Předcházející řádky jen stěží obsahují „teorii", která by vysvětlovala, proč se v posledních dvaceti letech stala etnická identita význačnější, etnické sebeprosazování důraznější a etnický konflikt patrnější. Samozřejmě jsme si vědomi toho, že fakta uvedená v předchozí větě mohou být zpochybněna a že také zpochybňována bývají: někteří tvrdí, že etnický konflikt je jednoduše forma třídního konfliktu, kterou na sebe v posledních dekádách za určitých okolností třídní konflikt bere, a že bez hnací síly třídního vykořisťování by k etnickému konfliktu vůbec nedošlo. Jiní říkají, že etnické konflikty musí být rozloženy na celou řadu rozličných prvků: koloniální konflikty; vzpoury „vnitřně" kolonizovaných; ambice jednotlivců organizujících své stoupence; módu a módní trendy; abychom uvedli alespoň některá tvrzení, od těch nejzávažnějších až po ta nejtriviálnější. V této oblasti toho bylo vyřešeno jen málo. Všichni jsme zde začátečníky. Proto také tento sborník považujeme především za počáteční příspěvek do diskuse, která bude pokračovat.
Věříme, že tato kniha představuje univerzálnější pohledná etnicitu, než je dnes obvyklé: pohled, který překračuje limitovanější kategorie rasy, národnosti a menšin, hledisko, které zahrnuje jak rozvinuté, tak rozvojové státy, perspektivu, která přináší řadu teoretických přístupů (ovšem jen stěží všech, které by mohly být zajímavé); doufáme přitom, že tento přístup čtenáři naznačí, že zde existuje fenomén, který není pouze přežitkem, ale který je, způsobem, který dosud nebyl uspokojivě vysvětlen, důvěrně a organicky spojen s hlavními trendy moderních společností.
Použitá literatura
Tento sborník je pouze jednou z řady současných publikací, které rozvíjejí komparativní pohled na etnicitu. K těm, z nichž jsme čerpali, patří;
Banton, M. 1967. Race Relations. New York: Basic Books. Barth, F. (ed.) 1969. Ethnic Groups and Boundaries: The Sociál Organization ofCultureDifference. London: Georgie Allen & Unwin.
■ / -Beßy^
Comparative, International and Historical Perspectives. Beverly Hills:
Sage Publications Campbell,E.Q. (ed.) 1972.RacialTensionsandNationalldentüy.
Nashville: Vanderbilt University Press. Enloe, C. H. 1973. Ethnic Conflict andPoliticaWevelopment. Boston: Little
Brown.
Kuper, L., M. G. Smith (eds.) 1969. Pluralism in Africa. Berkeley:
University of Kalifornia Press. 260 I   Mason, P. 1970. Patterns of Dominance. London: Oxford University Press. Nordlinger, E. A. 1972. „Conflict Regulation in Divided Societies."
Occasional Papers in International Affairs, No. 29. Cambridge: Harvard
University, Center for International Affairs. Rabushka, A., K. A. Shepsle. 1972. Politics in Plural Societies: A Theory of
Democratic Instability. Columbus: Charles E. Merrill. Schermerhorn, R. A. 1970. Comparative Ethnic Relations: A Framework for
Theory and Action. New York: Random House, van den Berghe, P. L. 1967. Race and Racism: A Comparative Perspective.
New York: John Wiley, van den Berghe, P. L. 1970. Race and Ethnicity: Essays in Comparative
Sociology. New York: Basic Books.
Citovaná literatura
Bell, D. 1975. „Ethnicity and Social Change." Pp. 141-174 in N. Glazer,
D. P. Moynihan (eds.). Ethnicity: Theory and Experience. Cambridge,
Mass.: Harvard University Press. Connor, W. 1973. „The Politics of Ethnonationalism." Journal of
International Affairs 27 (1): 1-21. Dahrendorf, R. 1969. „On the Origin of Inequality among Men."
Pp. 16-44 in A. Béteille (ed.). Social Inequality. Baltimore: Penguin
Books.
Glazer, N. 1954. „Ethnic Groups in America: From National Culture
to Ideology." Pp. 158-173 in M. Berger, T. Abel, C. H. Page (eds.).
Freedom and Control inModern Society. New York: D. Van Nostrand. Glazer, N., D. P. Moynihan [1963] 1970. Beyond theMeítmo Pot.
Cambridge, Mass.: Harvard University Press a MIT Press. Glazer, N., D. P. Moynihan. 1975. introduction." Pp. 1-26 in N. Glazer,
D. P. Moynihan (eds.). Ethnicity: Theory and Experience. Cambridge,
Mass.: Harvard University Press.
m
tiel! Halls
ms-
m-
mm (mm
Glazer, N., D. P. Moynihan (eds.) 1975. Ethnicity: Theory, and Experience.
Cambridge, Mass.: Harvard University Press. Gordon, M. M. 1975. „Toward a General Theory of Ethnic and Racial
Relations." Pp. 84-110 in N. Glazer, D. P. Moynihan (eds.). Ethnicity:
Theory and Experience. Cambridge, Mass.: Harvard University Press. Goren, A. A. 1970. New York Jews and the Quest for Community. New York:
Columbia University Press. Hechter, M. 1973. „The Persistence of Regionalism in the British Isles,
1885-1966." Americanjournal of Sociology 79 (2): 319-342. Hechter, M. 1973. „The Political Economy of Ethnic Change." American
Journal of Sociology 79 (5): 1151-1178. Isaacs, H. R. 1975. „Basic Group Identity: The Idols of the Tribe."
Pp. 29-52 in N. Glazer, D. P. Moynihan (eds.). Ethnicity; Theory and
Experience. Cambridge, Mass.: Harvard University Press. Nordlinger, E. A. 1972. Conflict Regulation in Divided Societies. Occasional
Papers in International Affairs, No. 29. Cambridge: Harvard
University, Center for International Affairs. Parsons, T. 1975. „Some Theoretical Consideration on the Nature
and Trends of Change of Ethnicity." Pp. 53-83 in N. Glazer,
D. P. Moynihan (eds.). Ethnicity: Theory and Experience. Cambridge,
Mass.: Harvard University Press. Patterson, 0.1975. „Context and Choice in Ethnic Allegiance:
A Theoretical Framework and Caribbean Case Study." Pp. 305-349
in N. Glazer, D. P. Moynihan (eds.). Ethnicity: Theory and Experience.
Cambridge, Mass.: Harvard University Press. Sollors, W. 1996. „Foreword: Theories of American Ethnicity." Pp. x-xliv
in W. Sollors (ed.). Theories of Ethnicity: A Classical Reader. New York:
New York University Press. (Doplnil překladatel.) Warner, W. L., P. S. Lunt. 1941. The Social Life of a Modern Community
(Yankee City Series, vol I.). New Haven: Yale University Press.