Louis Althusser Ideologie a ideologické státní aparáty (Poznámky k výzkumu)
Doslov-Louis Althusser, ideologie,
subjekt a státní aparáty
Ediční poznámka: Vzhledem k rozsáhlosti tohoto článku jsme je zkrátili približne na polovinu. Snažili jsme se nicméně zachovat -logiku Althusserovy argumentace a přetisknout většinu těch pase \ které považujeme za nejvíce originální a vlivné. Vypuštěna byla ta místa v textu, kdeÁlthusser shrnuje a komentuje marxistickou! teorii nadstavby a ideologie a kde podrobně na příkladu křes- \ fanské víry demonstruje svou hlavní tezi o ideologických státnic,. J aparátech; kromě toho byly vypuštěny některé pasáže ještě dále \ specifikující jeho pojetí ideologie (chápané jako „reprezentace . imaginárních vztahů individuí k jejich skutečným podmínkám etí\ stence", jako něco, co „nemá historii", a jako něco materiálního, které ovšem stručně přibližujeme alespoň v doslovu. f
K reprodukci podmínek produkce1 I
Je nezbytné, abychom nyní lépe ukázali to, co se nám v určité chvíli podařilo zahlédnout v průběhu analýzy, když jsme mluvili í o tom, že má-li být výroba možná, je nutné obnovovat výrobní J prostředky. Prozatím to byl jen okrajový postřeh. Teď se k němu »; vracíme, abychom jej rozvinuli.
Jak říkal Marx, i dítě ví, že pokud určitá společenská forma-! ce nereprodukuje podmínky produkce současně s produkováním, ? nepřežije ani rok.2 Poslední podmínkou produkce je tedy repro-dukce podmínek produkce. Může být „prostá" (pouze reprodukují podmínky předchozí produkce), anebo „rozšířená" (rozšiřuje tyto í podmínky). Tento rozdíl však můžeme prozatím nechat stranou. Co je tedy reprodukce podmínek produkce? Zde vstupujeme do oblasti, která je známá (od 2. svazku Kapitálu), a přitom zvláštním způsobem nepochopena. Nezlomné ; evidence (ideologické evidence empiristického typu) z hlediska pouhé produkce, tj. jednoduché výrobní praxe (jež sama je abstraktní vzhledem k procesu produkce), jsou do té míry součástí? našeho každodenního „vědomí", že je krajně obtížné, ne-li zcela
Složné, povznést se k hledisku reprodukce. Avšak vně tohoto
Itliska je vše stále abstraktní (nejen částečné, nýbrž deformovaly- a to jak v rovině produkce, tak ještě silněji v rovině prosté
'raxe.
Pokusme se prozkoumat tento problém metodicky. Abychom náš výklad zjednodušili a za předpokladu, že kaž-ffä společenská formace vychází z vládnoucího způsobu produkce, Siižeme říci, že výrobní proces uvádí do pohybu existující výrobní v definovaných vztazích, produkce a s ohledem na tyto vztahy, t    Z toho vyplývá, že má-li jakákoli společenská formace vůbec ixistovat, musí spolu s produkováním reprodukovat podmínky fvřodukce, aby byla produkování schopna. Musí tedy reprodukovat
1) výrobní síly
2) existující vztahy produkce
reprodukce výrobní síly
Jtfestliže si na základě zkoumání toho, co se děje v podniku,
zvláště pak způsobu fmančně-účetního odhadování amortizace &a investic, můžeme učinit přibližnou představu o existenci ma-.teriálního procesu reprodukce, pak nyní vstupujeme do oblasti, " '■ níž je zkoumání toho, co se děje v podniku, ne-li zcela, tedy při-^nejmenším téměř zcela slepé, a to z dobrého důvodu-, reprodukce "pracovní síly se podstatně odehrává vně podniku. Jak je tedy zajištěna reprodukce pracovní síly? Je zajištěna tím, že je pracovní síle poskytnut materiální Aástroj jejího reprodukování: mzda. Mzda figuruje v účetnictví Jlkaždého podniku, avšak jako „variabilní kapitál", nikoli jako
- Tento článek je složen z fragmentů pocházejících z původně rozsáhlejšího výzkumu. • Dopis Kugelmanovi, 11. července 1869. Česky Marx, Karl; Engels, Friedrich. Vybrané
dopisy. Praha Svoboda, 1952.
278
SS >—7 /~\
podmínka materiální reprodukce pracovní síly. Ale právě takto mzda „působí", protože mzda představuje pouze část hodnoty -produkované vynakládáním pracovní síly nepostradatelné pro jef reprodukci: nepostradatelné k obnovování pracovní síly pracov-. nika (aby měl kde bydlet, čím se oblékat a živit, stručně řečeno, a aby se mohl příští den a každý z příštích dnů, které mu dopřeje! pánbůh, dostavit k branám podniku); a dodejme ještě: nepostra-f datelné k výchově a vzdělání dětí, v nichž se proletář reproduku! je (v x exemplářích, přičemž x může být rovno 0, 1, 2 atd.) jako | pracovní síla. .
Připomeňme, že množství hodnoty (mzda) nutné k reproduf ci pracovní síly je určováno nejen pouhými „biologickými" potřeba mi garantované minimální mzdy, nýbrž i potřebami historického L minima (angličtí dělníci potřebují pivo a francouzští proletáři vínoi jak poznamenává Marx), a tedy je historicky proměnlivé. | A rovněž je třeba zmínit se o tom, že toto minimum je dvojí násob historické, protože není definováno historickými potřebami dělnické třídy „uznávanými" třídou kapitalistu, nýbrž historickými potřebami vnucenými proletárskym třídním bojem (dvojí třídní boj: proti prodlužování délky pracovní doby a proti snižování mezd). - q
Aby však byla pracovní síla reprodukována, nestačí zajistit jí. materiální podmínky její reprodukce. Řekli jsme již, že disponi- . bilní pracovní síla musí být „kompetentní" tj. být schopna zařadit:u se do složitého procesu výroby. Rozvoj výrobních sil a typ jednot} který v dané chvíli historicky utváří výrobní síly, vedou k tomu, že pracovní síla musí být (rozmanitě) kvalifikovaná a jako taková i reprodukována Rozmanitě: s ohledem na požadavky společen- v; sko-technické dělby práce a vzhledem k jejím různým „pozicím" 1 a „zaměstnáním"
Jak je tato reprodukce (diverzifikované) kvalifikace pracovní síly zajištěna v režimu kapitalismu? Je zajištěna zcela odlišně, než ; jak je tomu ve společenských řádech spočívajících na otroctví či nevolnictví: reprodukce kvalifikace pracovní síly má tendenci (jde
Mm
g&ohitost směřování) k tomu, aby byla zajišťována nikoli jP||ovnírri místě" nýbrž vně výroby, totiž kapitalistickým Jlrnem školství, jakož i jinými instancemi a institucemi. ý»Có se lidé učí ve škole? Ať už v ní pobývají delší či kratší h^>u vždy se naučí číst, psát, počítat, tedy určité techniky a něko-JÉdälších věcí, včetně základů (jež mohou být zcela povšechné, JHfeopak hlubší) „vědecké" či „literární kultury" jež jsou přímo Hpitelné na různých místech produkce (jeden manuál pro §Kky> jiný pro techniky, další pro inženýry a nakonec i pro vyšší Jitry atd.). Učí se tedy know-how.
jBr^Avšak vedle toho a v souvislosti s těmito technikami se llpkole rovněž lidé učí „pravidla" správného chování, tj. vhodného Dt^ínání, jehož je třeba dbát podle pozice, kterou je každý aktér Mby práce „předurčen" zastávat, což jsou pravidla morálky, pro-ponálního i občanského svědomí neboli, jasněji řečeno, pravidla jSpektování sociálně-technické dělby práce a vposled pravidla Édiij ustaveného vládnoucí třídou. Rovněž se zde lidé učí „dobře Stluvit svým jazykem" „správně psát", tj. (v případě budoucích Mpitalistů a jejich podřízených) „dobře rozkazovat" neboli (ideální IťfŠení) „správně mluvit" k dělníkům.
r    Jestliže bychom měli tento fakt vyjádřit jazykem více vědec-jífm, řekli bychom, že reprodukce pracovní síly vyžaduje nejen reprodukci její kvalifikace, nýbrž současně s tím i reprodukci jejího Jpodřízení pravidlům ustaveného řádu, tj. reprodukci jejího podřízení vládnoucí ideologii v případě dělníků a reprodukcí schopnosti právneho zacházení s vládnoucí ideologií v případě aktérů vyko-psťování a represe, aby bylo možné zajistit vládu vládnoucí třídy rovněž i „slovem".
h   Jinými slovy řečeno: škola (ale rovněž i jiné instituce státu řjako církev či jiné aparáty jako armáda) vyučuje know-how, avšak ppůsoby zajišťujícími podřízení vládnoucí ideologii či zvládnutí |ejího „praktikování". Všichni aktéři produkce, vykořisťování |a útlaku - nemluvě o „profesionálních ideolozích" (Marx) - musí §být tak či onak „prostoupeni" touto ideologií, aby se mohli ujmout
vědomě svého úkolu, buď úkolu vykořisťovaných (proletáři), či , úkolu vykořisťovatelů (kapitalista), buď úkolu pomahačů při vyknf řisťování (kádry), anebo úkolu veleknězi vládnoucí ideologie (její „funkcionáři"), atd.
Reprodukce pracovní síly tedy jako svou podmínku sine qou non vynáší na světlo nejen reprodukci její „kvalifikace", nýbrž rud něž reprodukci jejího podřízení vládnoucí ideologii či „praxi" tc-u^j ideologie, přičemž je na upřesnění třeba poznamenat, že nestačí \ říci „nejen, nýbrž f, protože je očividné, že reprodukce kválifikiu-n pracovní síly je zajišťována právě a pouze formami ideologickém podřízení. , [
Tímto způsobem však objevujeme silnou přítomnost nově j reality: ideologie. | V této věci připojíme dvě poznámky. | První upřesní naši analýzu reprodukce. I Zběžně jsme prozkoumali formy reprodukce výrobních sil, I tj. nástrojů produkce na jedné straně, a pracovní síly na straně | druhé. I Avšak dosud jsme se nedotkli otázky reprodukce výrobních | vztahů. Tato otázka je ovšem klíčovou otázkou marxistické teoiief způsobu produkce. Přecházet ji mlčením je teoretické opomenuti! ba hůře, je to vážná politická chyba.
Proto o ní musíme promluvit. Avšak abychom měli po ruce i j prostředky k jejímu rozboru, musíme znovu učinit odbočku. L Druhá poznámka: Abychom se mohli.na tuto odbočku v\ďi| musíme znovu klást naši starou otázku.- Co je společnost?
Stát
Marxistická tradice je jasná: stát se od Manifestu a 18. brumai-ru (i ve všech dalších klasických textech, zejména v Marxově texiu o Pařížské komuně a v Leninově spisu Stát a revoluce) chápe
represivní aparát Stát je „stroj" útlaku, který vládnoucím jPň|t'(v 19. století buržoázni třídě a „třídě" velkých pozemkových lltníků) dovoluje zajistit si nadvládu nad dělnickou třídou tak, Kbýlo možné podřídit ji procesu vynucování nadhodnoty (tj. ka-glistickému vykořisťování).
Ěv-Stát je tedy především všechno to, co klasikové marxismu Jlývali státním aparátem. Tímto termínem se rozumí nejen spe-jgilizovaný aparát (v užším smyslu), jehož existence a nezbytnost lývá, jak jsme již zjistili, z požadavků právní praxe, tj. policie, pdy, vězení, ale rovněž vojsko, které v posledním okamžitá za tuto zkušenost zaplatil proletariát svou krví) zasahuje
Éímo jako pomocná represivní síla tehdy, jakmile policie a její fecializované pomocné sbory jsou „zaskočeny událostmi", a nad KíjÉto celkem stojí pak vůdce státu, vláda a administrativa.
V této podobě se marx-leninská „teorie" státu dotýká jistého pdstatného momentu, kdy není možné nevidět, že to je skutečně pBdstatný moment. Státní aparát, který definuje stát jako represivní exekutivní a utlačující moc „sloužící vládnoucím třídám" v třid-Jgtn boji, který vede buržoazie a její spojenci proti proletariátu, je lenivá povaha státu a jasně definuje jeho základní „funkci".
ideologické státní aparáty
jpb, čím je třeba doplnit „marxistickou teorii" státu, je tedy něco Ujiného.
Na tomto poli, na němž nás klasikové marxismu již dávno ^předešli, aniž by však v teoretické formě systematicky vyložili :asadní poznatky, obsažené v jejich zkušenostech a metodách, musíme postupovat velmi obezřetně. Neboť jejich zkušenosti a metody , se stále omezovaly na půdu politické praxe.
Klasikové marxismu fakticky, tj. ve své politické praxi, : chápali stát jako realitu složitější, než jak ji definuje „marxistická |ťeorie státu", a to i tehdy, jestliže je doplněna tak, jak jsme se o to
právě pokusili. Ve své praxi si tuto složitost uvědomovali, avšai nevyjádřili ji odpovídající teorií.3
Chtěli bychom se teď pokusit tuto teorii velmi schematiclj načrtnout. Za tímto účelem předkládáme následující tezi.
Pro další rozvinutí teorie státu je nezbytné uvážit nejen rozlišení mezi státní mocí a státním aparátem, nýbrž rovněž dalsi i realitu, která je zjevně na straně aparátu (represivního) státu, ani/, je však s ním totožná. Tuto realitu označujeme pojmem: ideolog' ké státní aparáty (ISA).
Co jsou ideologické státní aparáty?
Nejsou totéž, co (represivní) státní aparát. Připomeňme, že v marxistické teorii státní aparát zahrnuje vládu, státní správu, vojsko, policii, soudy, vězení atd., které tvoří to, co budeme naz\'\at| represivní státní aparát. Slovo „represivní" naznačuje, že daný shir-ní aparát funguje, přinejmenším limitně (protože například spr;h ní represe může nabývat nikoli represivních forem), „prostřednictvím násilí".
Jako ideologické státní aparáty označujeme určitý počet realit, jež se bezprostřednímu pozorování prezentují formou různých a specializovaných institucí. Předložíme jejich empirický seznam, který bude přirozeně ještě vyžadovat detailní analýzu, ověření a který bude dále třeba korigovat a upravovat. Se všemi výhradami, které tato potřeba implikuje, můžeme zprvu pokládat za ideologické státní aparáty následující instituce (pořadí, v němž je vyjmenujeme, nemá žádný zvláštní význam)-.
- ISA náboženský (systém různých církví)
- ISA školský (systém různých veřejných i soukromých „škol")
- ISA rodinný4
- ISA právní5
- ISA politický (politický systém s různými politickými stranami)
- ISA odborářský
- ISA informační (tisk, rozhlas, televize atd.)
- ISA kulturní (literatura, výtvarné umění, sport atd.)
Skli jsme již: ISA nejsou totéž co (represivní) státní aparát. V čem fočivá jejich rozdíl?
V prvním kroku můžeme konstatovat: existuje-li (represivní) lltříí aparát, existuje mnohost ideologických státních aparátů. Ípokud existuje nějaká jednota, ustavující ISA jako celek, není Jzprostředně viditelná.
f- V druhém kroku můžeme konstatovat, že zatímco (represivní státní aparát je jednotný a celý náleží do veřejné oblasti, větší Ičást ideologických státních aparátů (v jejich zdánlivém rozptýlení) pbchází naopak z oblasti soukromé. Soukromé jsou církve, strany, xlbory, rodiny, určité školy většina novin, kulturních zařízení atd.
Nechrne prozatím šíranou první konstatování. Nemůžeme Však pominout druhé, chceme-li si položit otázku, jakým právem smíme pokládat za ideologické státní aparáty instituce, jež ve své jjvvetsině nemají veřejný statut, nýbrž jsou prostě soukromými Institucemi. Gramsci tuto námitku jakožto důsledný marxista áám předvídal. Rozlišení veřejného a soukromého je rozlišení Imanentní buržoaznímu právu a platí v (podřízených) oblastech, nichž buržoázni právo vykonává svá „zmocnění". Oblast státu se lu vymyká, protože je „vně státu" stát, který je státem vládnoucí Jřídy není ani veřejný, ani soukromý, nýbrž je naopak podmínkou všeho rozlišování veřejného a soukromého. Totéž však můžeme jící v souvislosti s našimi ideologickými státními aparáty. Nezáleží §na tom, zda instituce, které je realizují, jsou „veřejné", nebo „sou-
romé". To, na čem záleží, je jejich fungování. Soukromé instituce pjnohou zcela dokonale „fungovat" jako ideologické státní aparáty.
3-Pokud je nám známo, byl Gramsci jediný, kdo naznačil cestu, na kterou se
zde vydáváme. Jeho „výjimečná" myšlenka spořívala v tom, že stát nelze redukovat na statní (represivní) aparát, nýbrž že zahrnuje, jak říkal, jistý počet institucí „občanské společnosti": církev, Školy, odbory atd. Gramsci, bohužel, nepodal systematický výklad těchto svých postřehů, jež zůstaly v podobě pronikavých, avšak fragmentáraích poznámek. (Gramsci, Antonio. (Euvres choisies. Paris: Ed. Sociales, 1959, s. 290n [pozn. 3|, 293, 295, 436. Srov. Gramsci, Antonio. Lettres de la Príson. Paris: Ed. Sociales, 1953, s. 313; česky: Týž. Dopisy z vězení. Praha: Svoboda, 1949.) Srov. též Sešity z vezení, úryvky na s. 138nn. tohoto sborníku.
4-Rodina zjevně plní i jiné „funkce", než jsou funkce ISA Má své místo v reprodukci
pracovní síly Podle způsobu produkce je jednotkou produkce a(nebo) jednotkou spotřeby.
5-„Právo" náleží jak k aparátu (represivnímu) státu, tak i k systému ISA
K tomu, abychom to prokázali, by postačovala třeba jen trochu důkladnější analýza jakéhokoli ideologického státního aparátu.
Přejděme však k tomu, co je vskutku podstatné. To, co odlišuje ISA od (represivního) aparátu státu, je následující zásadní | rozdíl: represivní státní aparát „funguje pomocí násilí" zatímco ideologické státní aparáty fungují na základě „ideologie".
Tento rozdíl můžeme zpřesnit jeho korekcí. Řekneme, že každý státní aparát, ať represivní, či ideologický, „funguje" součas ie. prostřednictvím násilí i prostřednictvím ideologie, avšak s jedním důležitým rozdílem, který znemožňuje, abychom ideologické státní aparáty ztotožňovali se státním (represivním) aparátem.
A to proto, že represivní státní aparát funguje způsobem, kteiý masivně upřednostňuje represi (včetně fyzické), avšak jeho fungování «1 je vzhledem k ideologii sekundární. (Neexistuje žádný čistě represh- h ní aparát.) Příklady: vojsko a policie fungují rovněž na základě ideo-logie: jednak kvůli zabezpečení vlastní soudržnosti a reprodukce, jednak prostřednictvím „hodnot", které prezentují navenek.
Obdobně, avšak opačně můžeme říci, že ideologické státní aparáty samy fungují způsobem, který masivně upřednostňuje ideologii, přičemž jejich fungování vzhledem k represi je sekundár-' ní, byť limitně, tj. ve vztahu k limitě, která je velmi tenká, zastřená, tj. symbolická. (Neexistuje čistě ideologický aparát.) Tak například škola a církev „cepují" metodami, k nimž patří tresty, vylučování, selekce atd. a k nimž náleží nejen služebníci, nýbrž i ovečky. A tak je tomu i s rodinou... A totéž platí i o ISA kultury (viz cenzura, abychom zmínili jen tento případ) atd.
Je namístě rovněž poznamenat, že toto vymezení dvojího „fungování" (dominantního a sekundárního) na základě represe a na základě ideologie, jímž se odlišuje (represivní) aparát státu od ideologických státních aparátů, dovoluje chápat to, jak se neustále vytvářejí velmi subtilní, výslovné či zamlčené kombinace mezi působením (represivního) státního aparátu a působením ideologických státních aparátů. Každodenní život nám skýtá bezpočet příkladů těchto kombinací, které by však bylo třeba
||oůmat mnohem podrobněji, abychom překročili rovinu pouhého konstatování.
Tato poznámka nám nicméně dovoluje započít analýzu toho, % tvoří jednotu zdánlivě tak disparátních součástí ISA Jestliže friA „fungují způsobem, který masivně upřednostňuje ideologii", jak to, co dává jednotu jejich různosti, je právě toto fungování gamo, pokud ideologie, na jejímž základě fungují, je vždy fakticky siednocena (a to i navzdory své různosti a svým rozporům) ideologii vládnoucí, která je ideologií „vládnoucí třídy". Jestliže si pečlivě i-áímáme toho, že „vládnoucí třída" je z principu tím, kdo má i ukou moc státu (přímo, anebo mnohem častěji prostřednictvím ^spojenectví tříd či tříštěním tříd), a tedy disponuje (represivním) htatním aparátem, mohli bychom dospět k závěru, že tatáž vlád-ftioůcí třída hraje aktivní roli v ideologických státních aparátech v té níře, v níž se přes všechny své rozpory právě tato vládnoucí ideologie vposled realizuje v ideologických státních aparátech. Bylo by ice třeba probrat tento rozdíl detailněji, avšak piatí, že nedokáže zastřít fakt hluboké identity. Soudíme, že žádná třída není natrvalo ■to podržet si státní moc bez toho, že by současně neprosazovala mu hegemonii nad ideologickými státními aparáty a v těchto aparátech. Podám pouze jeden příklad a doklad: vytrvalá Leninova Inaha zrevolucionizovat ideologický státní aparát školy, aby (kromě líného) mohl sovětský proletariát, jenž se zmocnil moci státu, zabezpečit budoucnost diktatury proletariátu a přechod k socialismu.6
Díky tomuto zjištění si můžeme uvědomit, že ideologické státní aparáty mohou být nejen cílem, nýbrž i místem třídního [boje, často dokonce urputných forem třídního boje. Třída (ane-jbo spojenectví tříd), jež je u moci, neovládá tak snadno ISA Sako (represivní) aparát státu, a to nejen proto, že staré vládnoucí fířídy si zde mohou ještě dlouho zachovávat svou silnou pozici, fnýbrž i proto, že odpor vykořisťovaných tříd zde nachází nástroj
■ V emocionálně silném textu Le chemin parcouru (Ušlá cesta) z roku 1937 vylíčila
Naděžda K Krupská celý příběh tohoto zoufalého Leninova snažení a to, co pokládala za jeho neúspěch. t
i příležitost k tomu, aby se vyjadřoval, a to buď tím, že využívá jeho rozporů, anebo tím, že zde bojem získává pozice.7 Shrňme naše poznatky.
Je-li teze, kterou jsme předložili, zdůvodněná, můžeme se poté, co jsme ji v určitém bodě upřesnili, znovu vrátit ke klasicky marxistické teorii státu. Řekli jsme, že je třeba rozlišovat moc státu (a její8 držení) od státního aparátu. Dodali jsme však, že státní aparát zahrnuje dvojí: soubor institucí reprezentujících represivní aparát státu a soubor institucí reprezentujících celek ideologických státních aparátů.
Je-li tomu tak, nelze neklást (i přesto, že prozatím máme k dispozici pouze velmi povšechný náčrt) následující otázku: Jak> je přesně rozsah úlohy ideologických státních aparátů? Co zakládá. jejich důležitost? Jinak řečeno: Čemu odpovídá „funkce" těchto ideologických státních aparátů, které nefungují na základě reptt^e/l nýbrž na základě ideologie?
K reprodukci vztahů produkce
Můžeme tedy nyní zodpovědět naši ústřední otázku, která se již delší dobu vznáší ve vzduchu: Jak je zajištěna reprodukce vztahů produkce, výrobních vztahů?
Jazykem topologie (základna-nadstavba) můžeme říci: z větší části je zajištěna právní, politickou a ideologickou nadstavbou.
Protože jsme však ukázali, že je nezbytné překročit tento stále ještě popisný jazyk, řekli jsme: z větší části9 je zajištěna výkonem státní moci ve státních aparátech, tj. na jedné straně v (represivním) státním aparátu a na druhé straně v ideologických státních aparátech.
Přihlédněme tedy k tomu, co jsme řekli dříve a co teď shrneme do tří základních bodů:
1. Všechny státní aparáty fungují současně na základě represe i na základě ideologie, avšak s tím rozdílem, že (represivní)
Etní aparát funguje způsobem, jenž masivně upřednostňuje Ipnísi, zatímco ideologické státy fungují způsobem, který masivně fřednostňuje ideologii. 12. Zatímco státní (represivní) aparát tvoří organizovaný celek, {ebož různé součásti jsou centralizované vzhledem k dominantní línotě, tj. vzhledem k jednotě politiky třídního boje, kterou prosa-|jí političtí představitelé vládnoucích tříd, v jejichž držení je státní jbc, ideologické státní aparáty jsou mnohočetné, rozdílné, „rela-lítě autonomní" a schopny poskytovat objektivní pole rozporům, Kádrujícím v omezených i krajních formách účinky střetávání
íoZi zápasem kapitalistických tříd a zápasem proletárskych tříd, nakož i podřízených forem těchto tříd.
3. Zatímco jednotu (represivního) státního aparátu zajišťuje jjeho centralizovaná organizace sjednocená pod vedením předala vitelů tříd, které jsou u moci a které řídí politiku třídního boje íříd, jež jsou u moci, jednotu mezi různými ideologickými státními aparáty zajišťuje (nejčastěji rozpornými formami) vládnoucí ideologie, ideologie vládnoucí třídy.
Vezmeme-li do úvahy uvedené charakteristické rysy, můžeme bi pak reprodukci vztahů produkce10 představit podle způsobu dělby práce" následujícím způsobem.
7-To, co je zde stručně a několika slovy řečeno o třídním boji v ISA, zjevně ani zdaleka
problematiku třídního boje nevyčerpáva. K tomu, abychom k této otázce vůbec mohli přistoupit, by bylo třeba připomenout si dva principy První princip zformulovat Marx ve své Předmluvě Ke kritice politicKé ekonomie-. „Zkoumáme-li takový proces převratů, musíme vždy rozlišovat mezi materiálním převratem v hospodářských výrobních podmínkách, jejž lze přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filozofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento konflikt uvědomují a jej vybojovávají." Marx, Karl. Ke kritice politické ekonomie. Přeložili Vítězslav Provazník, Oldřich Šebek, Ladislav Stolí. Praha: SNPL, 1953, s. 10. Třídní boj se tedy vyjadřuje
a uskutečňuje v ideologických formách, tedy i v ideologických formách ISA. Avšak třídní boj značně přesahuje tyto formy, a právě proto, že je přesahuje, může se boj vykořisťovaných tříd uskutečňovat ve formách ISA, tedy může proti třídám, jež jsou u moci, obracel zbraň ideologie. A to díky druhému principu-, třídní boj přesahuje ISA, protože nemá kořeny v ideologii, nýbrž v základné, ve výrobních vztazích, které jsou vztahy vykořisťování a které jsou základem pro vztahy tříd.
8-_ z větší části. Neboť výrobní vztahy jsou y první řadě reprodukovány materialitou
výrobního procesu a procesu oběhu. Nesmíme ale zapomínat, že ideologické vztahy jsou bezprostředně přítomny právě i v těchto procesech.
9-Marx, K, Cit. 71 op. cit.
10-Pokud jde o onu část reprodukce, na níž se podílejí represivní státní aparát
a ideologické státní aparáty.
non
Úloha státního aparátu jakožto aparátu represivního spočiň v podstatě v tom, že silou (fyzickou, či nikoli fyzickou) zajišťuje politické podmínky reprodukce vztahů produkce, které jsou vposled vztahy vykořisťování. Stát jako aparát totiž značnou mětou| nejen pracuje na své vlastní reprodukci (v kapitalistickém státu existují dynastie politiků, armádní dynastie atd.), ale státní aparát také a především zajišťuje prostřednictvím represe (od nejbrutál-nější fyzické síly přes prosté administrativní příkazy a zákazy a k otevřené či skryté cenzuře atd.) politické podmínky působení ideologických státních aparátů.
Neboť právě tyto aparáty z větší části zajišťují reprodukci vztahů produkce, a to pod „zaštítěním" represivního státního aparátu. Právě zde hraje význačnou úlohu vládnoucí ideologie, ideologie vládnoucí třídy, která se stará o „harmonii" (často skřípající) mezi represivním státním aparátem a různými ideologickými státními aparáty.
V souvislosti s růzností ideologických státních aparátů v je iu jedinečné, protože společné úloze, kterou je reprodukce vztahů produkce, tedy můžeme předložit další hypotézu.
V současných kapitalistických sociálních formacích jsme konstatovali relativně značný počet ideologických státních aparátů: aparát školský, náboženský, rodinný politický, odborový, informační, „kulturní" atd.
Ve společenských formacích, v nichž vládne způsob „nevolnic-ké" výroby (obecně nazývaných feudální), jsme dospěli k zjištění, že v jednotném represivním státním aparátu, jenž se (pokud existuje), a to nejen počínaje absolutní monarchií, nýbrž dokonce již od prvních známých antických států, formálně podobá tomu, který známe my, je počet ideologických státních aparátů nevysok\ a jejich individualita není do takové míry rozlišena. Například jsme pozorovali, že církev (náboženský ideologický státní aparát) kumulovala určité množství funkcí, jež jsou dnes rozděleny mezi různé a odlišné ideologické státní aparáty, které jsou vzhledem k minulosti, jak ji zde zkoumáme, nové, jako například školské
Kíúrní funkce. Vedle církve existoval ideologický státní aparát lny, který hrál značnou roli, jež je nesouměřitelná s tou, kterou ^kapitalistických společenských formacích. Církev a rodina Kýly navzdory zdání jedinými ideologickými státními aparáty, ptoval rovněž ideologický státní aparát politiky (generální stavy, Slament, různé frakce a politické ligy, předchůdci moderních Etických stran, a celý politický systém svobodných komun Jjběst). Existoval rovněž velmi mocný ideologický státní aparát lled-odborový" smíme-li .použít tohoto silně anachronického &azu (vlivné cechy obchodníků, bankéřů a rovněž sdružení tovaryšů atd.). Zjevně se rozvíjela publikační a informační aktivita rovněž tak i veřejná představení, jež byla nejprve integrující součástí církve a poté na ní získávala stále větší nezávislost.
Je zcela zřejmé, že v době předkapitalistické, kterou zde nyní fhrubých rysech analyzujeme, existoval vládnoucí ideologický ffoatní aparát, totiž církev, která v sobě soustředila nejen funkce ^náboženské, nýbrž rovněž i školské a větší díl funkcí informačních „kulturních". Jestliže se veškerý ideologický boj od 16. k 18. století počínající prvními otřesy Reformy soustředil do boje proti ^Icrikaíismu a náboženství, není to tedy náhoda, nýbrž odpovídá po vládnoucímu postavení ideologického státního aparátu církve.
Hlavním cílem a výsledkem Francouzské revoluce byl nejen Ipřechod moci státu z rukou feudální aristokracie do rukou pcapitalisticko-merkantiiní buržoazie, částečné zničení starého |epresivního státního aparátu a jeho nahrazení novým (lidová jjjhárodní armáda), nýbrž rovněž útok na ideologický státní aparát íčíslo L církev. Odtud občanský statut kněží, konfiskace církevních ístatků a vytvoření nových ideologických státních aparátů nahrazují-jr cích ideologický státní aparát náboženství v jeho dominantní úloze. Je přirozené, že se nic neudalo izolovaně: viz konkordát, restaurace a dlouhý třídní boj mezi statkářskou aristokracií a průmyslovou buržoazií po celé 19. století směřující k ustavení ! buržoázni hegemonie nad funkcemi, jež dříve zastávala církev, zejména prostřednictvím školy. Lze říci, že buržoazie se opírala
o nový politický, demokraticko-parlamentární ideologický státm aparát, založený v prvních letech Revoluce, a takto byla schopí u bojovat s církví a převzít její ideologické funkce, tedy zajistit neicrj svou politickou hegemonii, nýbrž rovněž svou hegemonii ideologickou, jež je nezbytná pro reprodukci kapitalistických výrobní i h vztahů.
Soudíme, že toto vše nás opravňuje k předložení následující teze - i se všemi riziky, která jsou v ní implikována. Domníván^ se, že ideologický státní aparát, který získal dominantní postavuií-v rozvinutých kapitalistických formacích na konci urputného pi litického a ideologického třídního boje proti starému vládnoucímu ideologickému státnímu aparátu, je ideologický aparát školy.
Uvedená teze se může jevit jako paradoxní, protože všichni jsou na základě oné ideologické představy, kterou o sobě vytvoi sama buržoazie a kterou vnutila i vykořisťovaným třídám, přesvědčeni, že ideologický státní aparát vládnoucí v kapitalistický h společenských řádech není škola, nýbrž politický ideologický st.ilnf aparát, tj. režim parlamentní demokracie provázený všeobecným volebním právem a zápasem politických stran.
Avšak dějiny, a to včetně nedávných, ukazují, že buržoazie byla a je snadno schopna přizpůsobovat si ideologické státní aparáty politiky odlišné od parlamentní demokracie: první a druhé císařství, konštituční monarchie založená Chartou (Ludvík XVII!, Karel X.), parlamentní monarchie (Ludvík Filip), prezidentská demokracie (de Gaulle), abychom uvedli jen příklady z Francie. V Anglii je situace ještě očividnější. Revoluce zde byla nadmíru „úspěšná" z hlediska buržoazie, protože na rozdíl od Francie, kde buržoazie - ostatně díky hlouposti nižší šlechty - byla nucena akceptovat fakt, že se nechala vynést k moci rolnickými a plebejskými „revolučními dny" což ji potom přišlo velmi draho, anglická buržoazie byla schopna uzavřít s aristokracií „kompromis", „podílet" se s ní velmi dlouho na moci a užívání státního aparátu (mír mezi všemi lidmi dobré vůle vládnoucí třídy!). Ještě nápadnější je situace v Německu, protože pod ideologickým státním aparátem
kdy císařští junkeři (Bismarck), jejich armáda a jejich po-plóužili jako štít a vůdčí postavy, uskutečnila imperialistická ffžoázie svůj halasný vstup do dějin, aby pak „prošla" výmarskou liblikou a vzdala se nacismu.
I Domníváme se, že máme silné důvody k tomu, abychom ghli tvrdit, že za půsohením svých ideologických státních prátů politiky, které zaujímalo popředí scény, buržoazie jako vúj ideologický státní aparát číslo 1, tedy jako aparát vládnoucí fjsadila aparát školský, který fakticky nahradil funkce sta-
vládnoucího ideologického státního aparátu, totiž církev, fejnůžeme ještě dodat: dvojice škola-rodina nahradila dvojici y-rodina.
*: Proč je však v kapitalistických společenských řádech školský jarát fakticky vládnoucím ideologickým státním aparátem a jak iinguje?
Prozatím můžeme říci jen tolik:
1. - Všechny ideologické státní aparáty, ať už jakékoli, míří
;.t stejným cílem, jímž je reprodukce vztahů produkce, tj. kapitalistických vztahů vykořisťování.
2. - Každý z nich míří k tomuto jedinému cíli způsobem, který je mu vlastní. Politický aparát tak, že podrobuje jednotlivce politické ideologii státu, „demokratické" ideologii, demokracii íepřímé" (parlamentární) či „přímé" (plebiscitní či fašistické).
Jnformační aparát tak, že prostřednictvím tisku, rozhlasu a te-
wze cpe do všech občanů každodenní dávku nacionalismu, Šovinismu, liberalismu, moralismu atd. A stejně tak i kulturní apa-jrát (prvořadou roli ve sportu hraje šovinismus). Náboženský aparát "tak, že v kázáních a jiných velkých obřadech narození, sňatku fa smrti připomíná, že člověk je jen prach, pokud nemiluje bližního svého tak, aby nastavil levou líc tomu, kdo jej udeřil do pravé. |Aparát rodiny... Není třeba pokračovat.
3. - Této souhře vládne jediná partitura, jež je čas od času fporušena rozpory (rozpory kvůli pozůstatkům starých vládnoucích tříd, proletářů a jejich organizací): partitura ideologie právě
ono
vládnoucí třídy, která do své skladby integruje velká témata humanismu Velkých předků, kteří dávno před Křesťanstvím podnítili řecký Zázrak a poté velkolepost Říma, Věčného města, jakož i témata zvláštního a obecného zájmu atd. Nacionalismus, , moralismus a ekonomismus.
4: - V této souhře však vládnoucí úlohu hraje ideologický i státní aparát, třebaže jeho hudbě již nikdy nenaslouchá? Je tak tichá! A to právě je škola.
Chápe se dětí ze všech společenských tříd již v mateřské škole \ a již od mateřské školy je novými i starými metodami po léta, \ kdy je dítě „nejzranitelnějšf, sevřené mezi státní aparát rodiny a státní aparát školy, krmí různými druhy know-how zabalenými ve vládnoucí ideologii (francouzština, počty dějiny přírody vědy I literatura), anebo jednoduše vládnoucí ideologií v čistém stavu (morálka, občanská výchova, filozofie). Někdy kolem čtrnácti | let je obrovská masa dětí vržena ,,do výroby" a stávají se z nich j dělníci či malorolníci. Další část vyškolené mládeže pokračuje f dál: jakžtakž se propracovává k cíli, avšak odpadne a získá místa ■■ nižších či středních kádrů, zaměstnanců, nižších a středních f úředníků, tedy pozice maloburžoázie všeho druhu. Poslední část S dospěje až na vrchol a buď se ocitne v nějaké intelektuální polozu--městnanosti anebo zaplní místa agentů vykořisťování (kapitalisti . ředitelé), agentů represe (vojáci, policisté, politikové, úředníci atd 1 a profesionálních ideologů (kněží všeho druhu, jejichž většinu t\oi| přesvědčení „laikové").
Každá masa, která cestou odpadne, je prakticky vybavena | ideologií, jež je v souladu s úlohou, kterou má plnit v třídní společnosti: role vykořisťovaného (vysoce „vyvinuté" „profesionální", „morální", „občanské", „národní" a apolitické „vědomf); role agenta vykořisťování (schopnost přikazovat a mluvit s dělníky „lidské vztahy"), role agenta represe (schopnost rozkazovat a vynutit :| si poslušnost „bez diskusí" či ovládnutí demagogické rétoriky politických předáků) či role profesionálního ideologa (schopnost i
zmanipulovat vědomím s příslušným respektem, tj. s přezíravostí, Irydíráním a demagogií, které, akcentujíce Morálku, Ctnost, 'jíranscendenci" a Národ, odpovídají úloze Francie ve světě atd.).
: Rozumí se, že mnoho z těchto protikladných ctností (uměře-jpst, rezignace, podřízení na jedné straně, cynismus, přezíravost, povýšenost, sebedůvěra, vypínavost, dokonce i hladké a obratné ^vyjadřování) se získává i v rodině, církvi, armádě, z krásné literatury, filmů, a dokonce i na stadionech. Avšak žádný ideologický Platní aparát nemá během tolika let, povinných osm hodin denně *Jti Šest dnů v týdnu k dispozici všechny děti kapitalistického společenského řádu.
Skrze toto osvojování určitých know-how včleněných *do masivního vštěpování ideologie vládnoucí třídy se větším dílem /reprodukují výrobní vztahy daného kapitalistického společenského řádu, tj. reprodukují se vztahy vykořisťovaných k vykořisťujícím p vykořisťujících k vykořisťovaným. Mechanismy, které vedou k tomuto výsledku, jenž má životní význam pro kapitalistický režim, Jsou přirozeně zakryty a zastřeny ideologií univerzálně vládnoucí pkoly, protože právě to je jedna z podstatných forem ideologie vládnoucí buržoazie.- ideologie, která představuje školu jako neutrální prostředí oproštěné od ideologie (protože... laické), v němž učitelé respektující „svědomí" a „svobodu" dětí, jež jsou jim svěřeny (s důvěrou) jejich „rodiči" (kteří jsou právě tak svobodní, tj. kteří jsou
Ivlastníky svých dětí), svým vlastním příkladem umožňují dětem získat svobodu, morálku a odpovědnost dospělých a osvojit si gznalosti, vzdělanost a „osvobozující" ctnosti.
Omlouvám se učitelům, kteří se v hrozných podmínkách Isnaží obrátit zbraně, které mohou najít v dějinách a ve vědění, fjež „učí", proti ideologii, proti systému i proti praktikám, jejichž psou zajatci. Jsou to svého druhu hrdinové. Ale jsou vzácní. Jaká ispousta jiných (většina) dosud ani nepojala podezření ohledně |„práce", kterou je systém (který je přesahuje a drtí) nutí vykonávat, ia kteří, což je ještě horší, se jí věnují celým svým srdcem i dů-fmyslem a s krajní svědomitostí (pověstné nové metody!). Vůbec si
nepřipouštějí pochyby, zda svou oddaností neudržují a nevyživuj! tuto ideologickou představu školy díky níž je dnes škola právě tak „přirozená" nezbytná a užitečná, dokonce blahodárná svým současníkům, jako byla „přirozená", nepostradatelná a ušlechtilá" našim předkům před několika stoletími církev.
Církev dnes fakticky v úloze vládnoucího státního aparátul nahradila škola. Propojila se s rodinou, stejně jako kdysi byla s rodinou propojena církev. Lze proto tvrdit, že bezpříkladně hluboká krize, která po celém světě otřásá školským systémem^ mnoha států a k níž se přidává krize (kterou předvídal již Manifest) ohrožující systém rodiny, nabývá politického smyslu díky tomu, že škola (a dvojice škola-rodina) tvoří vládnoucí ideologický státní aparát, jenž má určující roli v reprodukci toho způsobu produkce, jenž je ve své existenci ohrožován světo\\'rii třídním bojem.
K ideologii
Když jsme zavedli pojem ideologického státního aparátu a když jsme řekli, že ISA „fungují na základě ideologie", poukázali jsme k realitě, k níž je třeba říci ještě několik slov: k ideologii.
Je známo, že výraz „ideologie" vytvořili Cabanis, Destutt de Tracy a jejich přátelé, kteří jako její předmět vymezili (genetickou) teorii idejí. Když o padesát let později přejímá tento termín Mai \. dává mu již od svých raných spisů zcela jiný smysl. Ideologie je systém idejí, představ, ovládající ducha člověka či společenské skupiny. Ideologicko-politický boj, který vedl Marx již od svých článků publikovaných v Rheinische Zeitung, měl velmi rychle narazit na tuto realitu a vedl k tomu, že musel prohloubit své původní postřehy.
[...]
lllogie oslovuje11 individua jakožto subjekty
i&teze vlastně jen vysvětluje naše poslední tvrzení: ideologie exi-Mjen skrze subjekt a pro subjekt. To znamená: ideologie existu-Ébouze pro konkrétní subjekty a toto určení ideologie je možné xÍe na základě subjektu, tj. na základě kategorie subjektu ilio fungování.
Chceme tím říci, že kategorie subjektu, jež může existovat JJod jinými jmény, například u Platóna jako duše, bůh atd., áerá se pod tímto názvem (subjekt) objevuje teprve s nástupem iržoazní ideologie a zejména s příchodem právní ideologie12, je jnstitutivní kategorie pro každou ideologii, bez ohledu na její iceiií (regionální či třídní) a bez ohledu na její historické umístění - protože ideologie nemá dějiny.
Říkáme tedy: kategorie subjektu je konstitutivní pro každou ideologii, současně však hned dodáváme, že kategorie subjektu je Mstitutivní pro každou ideologii pouze potud, pokud (definující) inkcí každé ideologie je „konstituovat" konkrétní individua Ijiíjcožto subjekty. V této souhře dvojí konstituce spočívá fungování važdé ideologie, neboť ideologie není nic jiného než fungování * ideologie v materiálních formách existence tohoto fungování.
Aby byl další výklad jasnější, je nezbytné připomenout, že Ijab pisatel těchto řádek, tak i jejich čtenář jsou sami subjekty, tedy ideologické subjekty (tautologická výpověď), jinak řečeno, že autor i Čtenář těchto řádek žijí „spontánně" či „přirozeně" v ideologii Iřtom smyslu, v němž jsme již tvrdili, že „člověk je svou přirozeností ideologický živočich".
Prozatím necháme stranou jinou otázku, totiž to, že autor jako ten, kdo píše řádky této rozpravy, jež chce být vědecká, jc absolutně jako „subjekt" ve „svém" vědeckém diskurzu
11-. Althusser zde používá výraz „interpeller", který má ve francouzštině specifičtější
význam než české „oslovovat" - znamená to mj. oslovovat určitým oficiálním, mocenským způsobem: vyzývat k odpovědi, předvolat na policii, interpelovat. Pozn. pfekl.
12-Která převzala právní kategorii „subjekt práva" a učinila z ní ideologický pojem: člověk
je od přírody subjektem.
nepřítomný (protože každý vědecký diskurz je z definice rozpraví J bez subjektu, „Subjekt" vědy existuje pouze v ideologii vědy).
Jak již obdivuhodně pravil svatý Pavel: v logu, tj. v ideologii, „žijeme, pohybujeme se a jsme". Z toho vyplývá, že pro vás i pro mne je kategorie subjektu primární „evidence" (evidence jsou vždv primární): je zřejmé, že vy i já jsme subjekty (morální, svobodné atd.). Stejně jako všechny evidence včetně těch, které odpovídán za to, že slovo „označuje věc" anebo „má význam" (tedy včetně evidencí „průhlednosti" řeči), i tato - že vy i já jsme subjekty, že zde není žádný problém - je ideologický efekt, elementární účinek ideologie13. Neboť ideologii je vlastní, že vnucuje (aniž by to bylo ví-* tit, neboť všechno jsou „zřejmé věci") evidence jako evidence, kteié nelze neuznat a před nimiž musíme zcela přirozeně zvolat (nahbs či „mlčky ve vědomí"): „Vždyť je to zřejmé! Tak to je! Je to pravda"
V této reakci působí funkce ideologického rozpoznávání, která je jednou ze dvou funkcí ideologie jako takové (jejím rubem je funkce zneuznávání).
Abychom uvedli nějaký naprosto „konkrétní" příklad: všichni máme přátele, kteří zaklepou na dveře a na naši otázku přes zavřené dveře „Kdo je tam?", odpovídají (protože „je to evidentní"): „To jsem já!" A my fakticky rozpoznáváme, že je to ten či ta. Otevřeme dveře, a „opravdu, vskutku je to ona osoba, která byla za dveřmi". Anebo jiný příklad: když na ulici poznáváme někoho, koho známe, dáváme mu najevo, že jsme ho poznali (a že jsme poznali, že nás poznal) tak, že řekneme: „Dobrý den, příteli!" -a stiskneme mu ruku (materiální rituální praxe ideologického rozpoznávání v každodenním životě přinejmenším ve Francii, jinde jsou rituály jiné).
Touto předběžnou poznámkou a konkrétními ilustracemi chci pouze upozornit, že vy i já jsme vždy již subjekty a jako takoví nepřerušené uskutečňujeme rituály ideologického rozpoznávání, které nám zaručují, že jsme konkrétní, individuální, nezaměnitelné a (přirozeně) nenahraditelné subjekty. Text, který právě teď píšu a který právě teď14 čtete, je právě tak v tomto ohledu rituálem
idci ^logického rozpoznávání, a to i včetně „evidence", s níž vám aucuje „pravdu" mých úvah, anebo jejich „omylnosť.
Rozpoznání toho, že jsme subjekty a že fungujeme v nej-llementárnějších praktických rituálech každodennosti (stisk ukou, oslovování jménem, fakt, že „máte" vlastní jméno, i když neznám, a podle něhož jste rozpoznáváni jako jedinečný éjúbjekt atd.), nám poskytuje pouze „vědomí" naší neustálé (věčné) iraxe ideologického rozpoznávání - jeho vědomí, tj. právě to, že ji Rozpoznáváme, avšak nikoli poznání (vědecké) mechanismu tohoto rozpoznávání. Avšak právě k tomuto poznání je nezbytné dospět, chceme-li v souvislosti s ideologií a uvnitř ideologie otevřít rozpravu jež se pokouší ideologii prolomit a stát se počátkem vědecké rozpravy (bez subjektu) o ideologii.
Abych naznačil, proč má kategorie subjektu konstitutivní vý-jjfZnam pro ideologii, jež existuje pouze tak, že konstituuje subjekty fjako subjekty, budu užívat zvláštního způsobu výkladu: dostatečně ^konkrétního", aby mohl být rozpoznán, avšak současně i dostatečně abstraktního, aby jej bylo možné promýšlet a v jeho promýšlení fdosáhnout poznání.
Nejprve budu tvrdit: každá ideologie oslovuje konkrétní individua jakožto konkrétní subjekty na základě fungování kategorie subjektu.
To je tvrzení, které implikuje, že v této chvíli rozlišíme ía jedné straně konkrétní individua a konkrétní subjekty na druhé |straně, třebaže v této rovině neexistuje žádný takový konkrétní subjekt, jehož nositelem by nebylo konkrétní individuum.
Chceme tím říci, že ideologie „působí" či „funguje" tak, že jtrekrutuje" subjekty mezi individui (rekrutuje všechny) anebo lže „proměňuje" individua v subjekty (proměňuje všechna) velmi
13 ■
Lingvisté a ti, kdo k různým účelům využívají lingvistiku, často narážejí na nesnáze.
které mají původ v tom. že ignorují působení ideologických účinků v každém diskurzu - včetně diskurzů vědeckých.
14-Povšimněme si: toto právě teď je opět důkazem, že ideologie je „věčná", protože obojí
„právě teď° je od sebe odděleno libovolným časovým intervalem, tyto řádky píšu 6. dubna 1969, vyje můžete číst kdykoli.
ono
přesnou operací, kterou označujeme jako oslovování a kterou si můžeme představit podle nejbanálnějšího každodenního způsob j policejní výzvy: „Hej, vy tam!"15
Předpokiádáme-li, že tato imaginární teoretická scéna se odehrává na ulici, oslovené individuum se otočí. Touto jednoduchou fyzickou konverzí o 180 stupňů se stává subjektem. Proč? Protože rozpoznalo, že oslovení je „skutečně" adresováno jemu, že je to „právě ono, které bylo osloveno" (a nikoli nějaké jiné). Zkušenost ukazuje, že praktickým telekomunikacím oslovování je vlastní, že se prakticky nikdy neminou svým člověkem: stačí verbální výzva či zapísknutí a oslovený vždy poznává, že osloven -é právě on. Je to vlastně podivný jev, který navzdory značnému počtu těch, kteří „mají cosi na svědomí" nelze vysvětlit jen „pocitem provinilosti".
Kvůli jednoduchosti a zřetelnosti výkladu našeho malého teoretického divadla jsme museli tuto událost podat v postupnýchj krocích vzhledem k předtím a potom, tedy formou časové násled- ^ nosti. Procházejí se tu individua. Odněkud (obecně za jejich zády) „ zazní oslovení „Hej, vy tam!" Nějaké individuum (z 90 procent to, jež je míněno) se obrací, protože si myslí-domnívá se-ví, že jde o ně, tedy rozpoznává, že je to „právě ono", které je oslovením míněno. Ve skutečnosti se to však odehrává bez následnosti. Existence ideologie a oslovování individuí jakožto subjektů je jedno a totéž.
K tomu ještě můžeme dodat: to, co se zdá probíhat vně ideologie (na ulici, abychom byli přesní), se ve skutečnosti odehrává uvnitř ideologie. To, co se odehrává uvnitř ideologie, jako by se odehrávalo mimo ni. Proto ti, kdo jsou uvnitř ideologie, mají z definice samé za to, že jsou vně ideologie: jedním z praktických účinků ideologie je tedy praktické popření ideologického charak-teru ideologie ideologií: ideologie nikdy neříká Jsem ideologická" Je třeba být vně ideologie, tj. pohybovat se v rámci vědeckého poznání, abychom mohli říci: jsem v ideologii (fakt naprosto výjimečný) anebo (případ obecný): byl jsem v ideologii. Velmi dobře
píe: předhazujeme-li zajetí ideologií, vždy se to týká druhých, lidy nás samých (pokud nejsme ryzími spinozisty či marxisty, ě& je v tomto ohledu tatáž pozice). To jinak řečeno znamená, že teologie nemá vnějšek (pro sebe) a současně že není než vnějš-Jpílpro vědu a realitu).
K- To vyložil Spinoza dvě stě let před Marxem, který s touto jlijéčností pracoval, aniž vysvětloval její detaily Zůstaňme i^lhoto konstatování, ať má jakkoli závažné důsledky, a to nejen Teoretické, nýbrž i přímo politické, protože například na něm závisí Agjčerá teorie kritiky a sebekritiky, toto zlaté pravidlo marx-Ienin-lilpraxe třídního boje.
Ideologie tedy oslovuje individua jakožto subjekty. Poněvadž Ideologie je věčná, musíme nyní potlačit onu formu časovosti, v níž fs|ie předvedli fungování ideologie, a říci: ideologie vždy již oslovila Individua jakožto subjekty, což přesněji řečeno znamená, že individua jsou vždy již oslovena ideologií jakožto subjekty. A tím se nut-|§iě dostáváme k druhému tvrzení: individua jsou vždy již subjekty.
■dividua jsou tedy „abstraktní" ve vztahu k subjektům, které jsou a»HVidy již subjekty. Což je tvrzení, které se jeví jako paradox. I     Avšak to, že individuum je vždy již subjektem ještě dřív, t než se narodí, je prostá realita, jež je zcela srozumitelná, a nikdy paradoxní. Již Freud ukázal, že individua jsou vždy „abstrakt-\ I ní" ve vztahu k subjektům, které jsou vždy již subjekty, když í  'ložil, jakým ideologickým rituálem je obklopeno očekávání ? narození", této „šťastné události". Víme všichni, jak silně a jakým i I způsobem se očekává narození dítěte. Prozaicky řečeno to „   íamená: necháme-li stranou „pocity", tj. formy rodinné ideolo-'gie (otcovské/mateřské, manželské/bratrské), v nichž se očekává \ narození dítěte, existuje předem shoda o tom, že ponese Jméno 'svého otce, tedy že bude mít svou identitu, že bude nenahradi-iíelné. Ještě než se dítě narodí, je vždy již subjektem, jemuž je již
15
Praktické každodenní oslovování, které je podřízeno přísnému rituálu, nabývá zcela
„speciální" formy v policejní praxi „vyzývání", kdy je třeba oslovit čtyři podezřelé.
připsána určitá specifická rodinná ideologická konfigurace touto konfigurací samou, v níž je „očekáván" od okamžiku svého počeií.' Je zbytečné připomínat, že tato rodinná ideologická konfigurace je ve své jednotě výrazně strukturována a že v této více či méně „patologické" (pokud má tento výraz nějaký použitelný smysl) a přísné struktuře musí někdejší příští subjekt „nalézt" „své" místo, tj. „stát se" sexuálním subjektem (chlapec či dívka), jímž ji: předem je. Je nasnadě, že tato ideologická nutnost a před-určení, jakož i všechny rituály rodinné péče a později výchovy, mají určit vztah k tomu, co Freud zkoumal ve formách pre-genitálních a genitálních stadií sexuality, tj. vztah k „ustavení" toho, co Freud vyznačil skrze jeho účinky jako nevědomí. Avšak i tento moment nechrne stranou. L.J
Ideologické státní aparáty
Konstatujeme, že struktura každé ideologie, která oslovuje individua jakožto subjekty jménem Jediného a Absolutního Subjektu, je spekulámí, to jest zrcadlová, a že je dvojitě spekulární: toto spekulární zdvojení má pro ideologii konstitutivní význam a zajišťuje její fungování. Což znamená, že všechna ideologie je centralizována, že Absolutní Subjekt zaujímá jedinečné místo Centra a oslovuje nekonečné množství individuí kolem sebe jakožto subjekty v dvojím spekulárním vztahu, který podrobuje subjekty Subjektu tak, že v Subjektu, v němž každý subjekt může nazírat svůj vlastní obraz (přítomný a budoucí), jim garantuje to, že jde právě o ně a o tento Subjekt, a že se vše odehrává v Rodině (Svatá rodina: Rodina je ze své podstaty svatá), takže „bůh zde pozná své věrné", tj. ti, kdo rozpoznají boha a budou bohem rozpoznáni, budou také spaseni.
Shrňme, co jsme zjistili ve věci ideologie obecně.
i Zdvojená spekulární struktura ideologie zajišťuje současně:
1. oslovení „individuí" jakožto subjektů
2. jejich podřízení Subjektu
3. vzájemné rozpoznávání mezi subjekty a Subjektem i mezi jítbjekty samými, a vposled rozpoznávání subjektu sebou samým16
4. absolutní záruku, že vše je skutečně tak a tak a že - poliud se subjekty uznávají jako subjekty a podle toho se i chovají -We vše bude dařit: „Budiž to tak."
Výsledek: Subjekty, zasazené do čtverého systému oslovování jakožto subjekty, podřízení Subjektu, univerzálního rozpoznávání j absolutní záruky, „fungují" ve většině případů - s výjimkou .subjektů špatných", které čas od času vyvolávají zásah toho či -onoho segmentu (represivního) státního aparátu - „samy od sebe". Většina (dobrých) subjektů funguje (zcela sama od sebe), tj. podle ideologie (jejíž konkrétní formy jsou realizovány v ideologických státních aparátech). Situují se do praktik, ovládaných rituály ISA. Rozpoznávají" stávající poměry (das Bestehende), to, „že je to ^skutečně tak a tak, a nikoli jinak", že je třeba poslouchat boha, naslouchat svému svědomí, knězi, de Gaullovi, šéfovi, inženýrovi, že je třeba „milovat bližního svého jako sebe sama" atd. Jejich konkrétní, materiální chování pouze do života vepisuje obdivuhodná slova kněze: Jíudiž to takř
Ano, subjekty „fungují samy od sebe". Veškeré tajemství tohoto účinku spočívá v prvních dvou součástech čtverého sy-htému, o kterém byla právě řeč, anebo, chcete-li, ve dvojznačnosti termínu subjekt. V běžném významu tohoto slova „subjekt" totiž znamená 1. svobodnou subjektivitu: centrum iniciativ, autora, toho, kdo odpovídá za svá jednání; 2. podrobenou {assujeti) lytost, podřízenou vyšší autoritě, tedy zbavenou veškeré svobody,
16-Hegel (aniž si je toho vědom) je velkým „teoretikem" ideologie jakožto „teoretik"
univerzálního rozpoznávání, jež vsak, žel, končí ideologií Absolutního Vědění. Feuerbach je pozoruhodným „teoretikem" spekulárního vztahu, který však, žel, spěje nakonec k ideologii Lidské podstaty. Máme-fi najít nějaký způsob, jak rozvinout teorii záruky, je tfeba vrátit se ke Spinozovi.
pokud své podřízení svobodně nepřijímá. Tento poslední moment ukazuje smysl oné dvojznačnosti, která pouze zrcadlí účinek, jen, ji stvořil: individuum je oslovováno jakožto subjekt (svobodný), ah\< se svobodně podřídilo řádům Subjektu, tedy aby (svobodně) přijaly své podrobení, aby „samo od sebe provádělo" výkon svého podro bení. Subjekty existují jen na základě svého podrobení a skrze toto podrobení. Právě proto „fungují samy od sebe".
,JBudiž to tak!"... Tato slova, zaznamenávající účinek, jejž je třeba získat, dokazují, že věci se „takto" nemají „přirozeně" („přirozeně": vně této modlitby, tj. mimo zasahování ideologie). Tato slova dokazují, že je třeba, aby se věci měly takto, mají-li být takové, jaké mají být, a - řečeno přímo - aby reprodukce vztahů produi ce byla zajištěna, a to i v samém procesu výroby a oběhu a každodenně, ve „vědomí", tj. v chování individuí-subjektů zaujímajícícli pozice, jež jim v produkci, represi, ideologizaci, vědecké praxi atd určuje společensko-technická dělba práce. Oč tedy skutečně jde v tomto mechanismu spekulárního rozpoznávání Subjektu a individuí oslovovaných jakožto subjekty, v této záruce, kterou Subjekt dává subjektům, jestliže svobodně přijmou své podřízení „pořádkům" Subjektu? Realita, o kterou jde v tomto mechanismu, ona realita, jež je nutně zneuznávána ve formách rozpoznávání samých (ideologie - rozpoznávání/nepoznávání), je ve skutečnosti a v poslední instanci reprodukce vztahů produkce, jakož i vztahů, jež se z ní odvozují.
Louis Althusser-
-Ideologie a ideologické
státní aparáty (Poznámky k výzkumu)
-s. 278]
Duben 1970 Překlad Miroslav Petříček
Přeloženo z: Althusser, Louis. Ideologie et appareils idéologiques ďÉtat (Notes pour une recherche). Za Pensée, 1970, č. 151 (červen) °La Pensée
Doslov-
Louis
Althusser, ideologie,