Byla u mě na návštěvě moje kamarádka Anička. První ráno, co u mě spala jsme musely na kávu
a snídani ven, druhý den návštěvy jsme už měly povoleno použít kuchyň i ráno. Vstaly jsme nakonec
už v devět, a téměř bezbolestně. V pokoji nebyla úplná zima, protože topení bylo zapnuté celou noc,
aby vyschlo prádlo, které viselo na sušáku už skoro týden. Ráno nebylo vlažné jen teplotou
a probuzení nám zpříjemnilo i sluníčko, které konečně nebylo pod mrakem. Jedinou mojí obavou bylo,
že jsem neměla moc nádobí na vaření a už vůbec na servírování. Ten den byla neděle, což znamenalo
čas fotbalu, a proto jsme se o půl desáté mohly v kuchyni pohybovat naprosto bez omezení. Převlékla
jsem se z pyžama do legín a šla jsem zápasit s plynovým sporákem, starou pánví a improvizovanými
tofíčky.

Tofíčka jsem smažila na oleji odlitém ze sklenice sušených rajčat v oleji, protože můj olej mi
došel a Jiří se o olej nedělí. S nadrobeným tofu jsem smažila cibuli, starou cuketu a plátky výše
zmíněných rajčat. Obvykle bych tofu okořenila pepřem, kurkumou a bylinkami. Tehdy jsem použila jen
černou sůl a půl roku starou a vyčpělou kořenící směs „kari“. Došlo i na dezert, kterým byla prošlá
vánočka s domácím jahodovým džemem, který bývalý nájemník mého pokoje dostal od své maminky.
K snídani jsme pily prošlou kávu, kterou dostala Aniččina maminka jako poděkování od pacienta. Moje
maminka k této události přispěla tím, že ve mně dlouhé roky pěstovala lásku ke snídání.