Resumé Collective Memory and Cultural Identity Dita Stuchlíková, 501095 Podstata sdílení naší paměti nekončí u procesu rozpomínání a předávání vzpomínek posluchači. Zahrnováním každodenní paměti do té, která vytváří společnost a její kulturu se věnují Jan Assmann a John Czaplicka v textu Collective Memory and Cultural Identity. V rámci celého textu vycházejí z myšlení Friedricha Nietzscheho, který kulturu definuje jako živoucí organismus. Podobně jako u zvířat, u kterých genetika zaručuje určité procento přežití druhu, se díky kulturní paměti uchovává a formuje charakteristika společnosti a kultury.[1] Vnímání životnosti a proměnlivosti kulturní paměti umožňuje citlivější a komplexnější vnímání společnosti a vlivů, které naši paměť ovlivňují. Kulturní pamětní archiv se podle autorů skládá ze dvou typů předávání vzpomínek. První z nich je na každodenní bázi součástí naší běžné komunikace s okolím-Komunikační paměť. Vyznačuje se velkou formou nepřipravenosti, neinscenovanosti a nejedná se o projev specializovaný a uceleně bezchybný.[2] Díky těmto vlastnostem se stává přirozenou součástí našeho každodenního života a podvědomě zachycuje a předává data z paměti do paměti. Proces probíhá na principu neustálého střídání rolí z posluchače na vypravěče. Probíhající činnost mohou více organizovat místa, ve kterých se nacházíme jako např. dopravní prostředky nebo čekárny[3], speciálně v čekárnách u doktora se objevují i nepsaná pravidla šeptání. Každodenní a pro většinu společnosti přirozenou a automatickou činností jakou je rozmluva, se díky přechodu dostáváme podle autorů do objektivizované kultury.[4] Vymezují se proti vnímání Maurice Halbwachse, který má dojem, že paměť krystalizuje, tím pádem mizí z jedné skupiny proměněná do druhé.[5] Assmann a Czaplicka sice tvrdí, že se kontakt mezi každodenním aktem v rámci společnosti a objektivní kulturou nepřetrhává, ale právě s tímto termínem mám problém. Jistě se shodneme, že v rámci tohoto vztahu dochází k objevování faktických a všeobecných informací a vzpomínek, nicméně jejich prezentaci podle mě nelze nazvat ani z daleka slovem “objektivizovaná kultura“. V historickém kontextu nejenom našeho území nalezneme několik příkladů manipulace s prezentací dějin a pamětí jako objektivních a daných. Mnohokrát byla paměť národa využívána pro extrémní ideologie, které na jejím základě ovládaly kulturu. Hlavně z tohoto důvodu nemůžeme mluvit o jasné objektivizaci. Přechod z komunikační paměti do kulturní přináší ale nesporně mnoho základních informací o kultuře. Kulturní paměť je tak sestavena z mnoha každodenních vzpomínek a na rozdíl od té každodenní má své pevné místo, linii s přelomovými událostmi.[6] U jejich zachovávání považuji za podstatné poznatek týkající se rozdílů mezi každodenní a kulturní, který neodpovídá rozdílu mezi ústním a psaným.[7] Kulturní paměti mohou být tvořeny z forem odlišných od psaných archiválií. Může se jednat o rituály, divadelní představení, tradice, kostýmy, … Text je zaměřený i na samotný proces vytváření kulturní paměti, který je rozdělen na šest základních fází: Konkretizace identity (uvědomění kultury čím je, a čím naopak není), Kapacity pro rekonstrukci (paměť nedokáže sama o sobě zachytit minulost, jde o to, jakým způsobem ji rekonstruuje společnost), Formace (nositelem informací není jedno typické médium), Organizace (kulturní paměť na rozdíl od komunikační potřebuje odborníky), Povinnost (paměť má vliv na žebříčky hodnot a může určovat chování společnosti) a Reflexe.[8] Ohlížení se do minulosti a její předávání formuje nejen nás jako specifickou společnost, ale zároveň předává informace okolním kulturám a reflektuje, co chceme a kam směřujeme. Přítomnost si z paměti přebírá informace a rozhoduje, zda se chce minulosti držet nebo od ní naopak utéct. Tímto způsobem naše paměť ve spojení s ostatními formuje naši přítomnost a hlavně budoucnost. ________________________________ [1] ASSMANN, Jan, CZAPLICKA, John. “Collective Memory and Cultural Identity.” New German Critique, no. 65, 1995, pp. 125–133. JSTOR, www.jstor.org/stable/488538. Dostupné 6. dubna 2020, s. 126. [2] Tamtéž. [3] Tamtéž, s.127. [4] Tamtéž, s. 128. [5] Tamtéž. [6] ASSMANN, Jan, CZAPLICKA, John. “Collective Memory and Cultural Identity.” New German Critique, no. 65, 1995, pp. 125–133. JSTOR, www.jstor.org/stable/488538. Dostupné 6. dubna 2020, s. 129. [7] Tamtéž, s. 131 [8] Tamtéž, s. 130