FAVMPa080 Akademické čtení a psaní.

Alexandra Plakhova


Szczepanik, Petr. Post-socialist producer: The production culture of a small-nation media industry.


Podle slov Petra Szczepanika nelze z dosavadních publikací nebo z výzkumu post-socialistických
filmových průmyslů zjistit základní formální parametry současné producentské praxe. Vysvětluje to
několika závažnými důvody, které následně předkládá. V návaznosti na kulturně-industriální analýzu
Johna Caldwella a teorii sociálních polí a kapitálu Pierra Bourdieua řeší autor převážně otázky
producentských práv a povinností, zavedených praktik a míry osobního vlivu producenta na výsledné
dílo. Hlavním cílem je pak reflektovat identitu a pole působnosti současných českých producentů.

Szczepanik se, jak je pro něj typické, noří do problému prostřednictví základní klasifikace
producentské praxe. Dělí ji na čtyři modely: (A) umělecký (A1 – hlavní proud; A2 – marginální) a
(C) komerční (C1 – hlavní proud; C2 – marginální). Vzápětí přichází badatel s problémy, jež jsou
pro všechny zmíněné modely shodné: 1) žádný model neumožňuje strategické plánování (z ekonomického
a dramaturgického hlediska), 2) u všech modelů je vidět (částečné) ignorování literární přípravy,
3) na rozdíl od amerických kolegů se východoevropští producenti v rámci těchto modelů nestarají o
vytvoření vlastního mediálně-propagačního obrazu.

Článek lze označit za velmi inspirativní a podařený i ze stylistického hlediska. Chybělo mi jen
zasazení problému do širšího historického kontextu. Pravděpodobně by to mohlo odvést pozornost od
ústředního tématu současné producentské praxe. Zároveň navazují vymezené problémy příliš zjevně na
ty, s kterými se potýkala československá kinematografie. Nedostatek scénářů a ironická neschopnost
strategického řízení v podmínkách plánovaného hospodářství. Ignorování literární přípravy je věc
pro delší diskuzi – byla totiž důsledně prováděna, ale dostala se touto důsledností do jiného
extrému. Nicméně, vzhledem k záměrům textu, lze moji výčitku považovat spíš za okrajovou.