Univerzita Karlova
Recenzenti Doc. Dr. Jan Wanner, CSc. Doc. Dr. Milan Hlavačka, CSc.
CÍSAŘSKÁ POLITIKA
Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice v letech 1906- 1914
AleS Skřivan
STW>R, MATERIAL   Ä. ÁA^U^
»^0_teAfTCE 4. svřn Vrúcou"
KAROLINUM
Praha 1996
balkánské
Ĺ^l] « i^Y^W' lu&ri S ."/tecte '
(C) ^ ý
- dva válečné konflikty na jihu Balkánu v letech 1912 - 1913, motivované snahou tamějších národů o definitivní likvidaci turecké nadvlády v tomto regionu a o vzájemné rozdělení nově získaného území.
První balkánská válka (říjen 1912 - květen 1913) byla střetnutím států Balkánského svazu - Bulharska, Srbska, Řecka a Černé Hory (ke vzniku koalice významně dopomohla ruská diplomacie) s Tureckem o zbývající území osmanské říše na evropském kontinentě (Makedonii, východní Thrákii, albánské oblasti). Po překvapivě rychlých vojenských vítězstvích balkánských spojenců (koncem října 1912 dobyli např. Srbové Kumanovo, začátkem listopadu Řekové Soluň) zůstaly v rukách Turků jen obležené pevnosti Drinopol (Edirne), Skadar a Janina. Do vývoje událostí zasáhly západní velmoci (v prvé řadě Rakousko-Uhersko a Itálie), které v zájmu toho, aby opětovně zabránily Srbsku získat přístup k moři, podpořily 28. 11. 1912 vyhlášení nového balkánského státu - Albánie a začátkem prosince prosadily mezi bojujícími stranami uzavření příměří. V lednu 1913 došlo v Istanbulu ke státnímu převratu. Moci se zde chopil tzv. mladoturecký triumvirát, který byl odhodlán udržet balkánské državy říše za každou cenu. Boje vzplanuly nanovo. Teprve po pádu Janiny (3. 3. 1913), Drinopolu (26. 3.) a Skadaru (24. 4.) přistoupili Turci na vyjednávání o míru. 30.5.1913 byla v Londýně dojednána mírová smlouva, zprostředkovaná velmocemi, jíž Turecko ztratilo všechna svá evropská území s výjimkou nejbližšího okolí Istanbulu (hraniční linie probíhala po linii Enez - Midye). O oblast Makedonie a východní Thrákie se měli podělit vítězní balkánští spojenci.
Právě otázka vytyčení hranic se však v následujícím období stala zdrojem nových rozporů v oblasti. Černá Hora se nechtěla vzdát dobytého Skadaru ve prospěch Albánie (nebezpečně se vyostrivší tzv. skadarská krize skončila teprve začátkem května 1913, kdy Černohorci opustili Skadar až po tvrdém tlaku velmocí); Bulharsko s nelibostí neslo, že se Soluně zmocnili Řekové a žádalo revizi územních zisků v Makedonii; Srbsko se cítilo poškozeno tím, že se mu kvůli vzniku Albánie znovu nepodařilo získat vlastní přístup k moři, a tvrdilo, že má v důsledku toho nárok na rozsáhlejší teritorium v makedonské oblasti. Spor mezi balkánskými státy o rozdělení Makedonie nakonec vyústil v druhou balkánskou válku (červen - srpen 1913), kterou zahájilo Bulharsko (politicky povzbuzované Rakouskem-Uherskem) útokem na srbské a řecké pozice na řece Bregalnici v severovýchodní části
1
Makedonie. 10.6. 1913 se zapojili do války proti Bulharům také Rumuni, jejichž vojska vtrhla do jižní Dobrudže a zahájila pochod nechráněným severním Bulharskem na Sofii. Situace využili i Turci a 23.7.1913 znovu obsadili Drinopol. Osamocené Bulharsko bylo nuceno 29. 7. kapitulovat. Bukurešťským mírem z 10. 8. 1913 Bulhaři ztratili nejen velkou část území nabytých za první balkánské války v Makedonii a Thrákii, ale i některá svá stará území (konkrétně jižní Dobrudžu, jež připadla Rumunsku). Srbsko si podrželo velkou část severní a střední Makedonie, Řecko jižní Makedonii se Soluní a část západní Thrákie, Turkům byla vrácena část východní Thrákie s Drinopolem.
Balkánské války výrazně proměnily poměr sil na Balkáně. Turecká říše byla odtud prakticky vytlačena. Nespokojené Bulharsko změnilo svůj dosavadní víceméně proruský kurz a hnáno snahou o odvetu se rychle stávalo spojencem Berlína a Vídně. Rozdělení Evropy na antagonistické bloky (® Troj spolek, ® Dohoda) se během balkánských válek ještě zvýraznilo. Vítězství ve válkách posílilo postavení Řecka, Srbska a Černé Hory. Úspěchy Srbů a Černé Hory byly však „trnem v oku" habsburské monarchii, která se snažila zachovat si statut velmoci s vlivem na jihovýchodní Evropu a stávala se stále závislejší na politicko-vojenské pomoci Německa. Naopak Německo, pro nějž bylo Rakousko-Uhersko jediným spolehlivým spojencem, bylo stále více strháváno do nechtěného vleku dobrodružné balkánské politiky podunajské říše. Od prudké eskalace napětí mezi Rakouskem-Uherskem a Srbskem, resp. i Černou Horou, k níž došlo za balkánských válek 1912 - 1913, byl již jen krok ke vzniku ® první světové války.
Česká veřejnost sledovala balkánské války s neobyčejným zájmem. V době prvního konfliktu byly sympatie Čechů jednoznačně na straně Balkánského svazu. Dobytí Kumanova, Drinopole a Skadaru byla v Čechách bouřlivě oslavována jako „velká vítězství slovanských bratrů". Ve městech i na venkově se konaly peněžní sbírky na podporu raněných vojáků. Na Balkán bylo vypraveno několik expedic českých lékařů (viz též ® česko - srbské, ® česko - černohorské, ® česko - bulharské, ® česko - makedonské vztahy). Druhá -mezi spojenecká - válka vyvolala mezi Čechy rozpaky, většina z nich stranila spíše Srbům a Černohorcům. Na postoji Bulharů Čechům vadila jejich snaha opřít se politicky o Rakousko-Uhersko a Německo. Česká veřejnost v průběhu válek ostře odsuzovala velmocenské snahy habsburské monarchie o vměšování do balkánských poměrů. Populární bylo v té době heslo „Balkán balkánským národům!" Někteří čeští politici - Masaryk, Klofáč, Kramář - se pokoušeli o zprostředkování mezi Vídní, Bělehradem a Cetyní se snahou zmírnit vzrůstající napětí mezi habsburskou monarchií a malými státy na jihu Balkánu. Popravdě však s minimálními výsledky.
2
Literatura:
Josef Šusta, Světová politika v letech 1871 - 1914, sv. 6. Praha 1931.
Erich C. Helmreich, The Diplomacy of the Balkán Wars 1912 - 1913. Cambridge 1938.Milada Paulová, Balkánské války 1912 - 1913 a český lid. Praha 1963. Ctibor Nečas, Balkán a česká politika. Brno 1972.
Aleš Skřivan, Císařská politika. Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice v letech 1906-1914. Praha 1996.
Zdeněk R. Dittrich, Balkánské kolbiště a evropské mocnosti. Brno 1998.
3
BALKÁNSKÉ VÄLKI /12-1913)
PŘED KATASTROFOU 1913-1914
Museli jsme zemřít. Mohli jsme si zvolil způsob smrti a vybrali jsme si ten nejstrašnější.
CZERNIN
Ani po ukončení druhé balkánské války bukurešťským mírem nenastalo výraznější uklidnění v mezinárodních vztazích. Během finálního jednání balkánských států s Tureckem v následujících měsících se ukázalo, že velmoci nemají jednoznačně účinný nástroj, jímž by přiměly Vysokou Portu respektovat podmínky pre-liminární londýnské mírové smlouvy. K úspěchu nevedla společná demarše velvyslanců velmocí v Konstantinopoli 7. srpna 1913, efekt neměly ani ruské hrozby přerušením diplomatických vztahů a separátní akcí. Také v této souvislosti se znovu projevily vážné rozpory ve stanoviscích Německa a Rakousko-Uherska. Berlín se postavil za Turky, císař Vilém II. podporoval ideu, aby v jejich rukou zůstal důležitý Drinopol a ztroskotalo Berchtoldovo úsilí podpořit Bulhary a dosáhnout rozhodnutí, aby jim město bylo předáno. Nakonec Sofie a Konstantinopol dospěly k urovnání dvoustranným jednáním, které probíhalo v turecké metropoli od konce srpna a bylo završeno podpisem mírové smlouvy 30. září 1913, jíž se Sofie zřekla nároků na Drinopol a přilehlou oblast, obsazenou Bulhary za první balkánské války. Souběžně již probíhala jednání o uzavření defenzivní aliance mezi Tureckem a Bulharskem.1* Sofie chápala případnou smlouvu s Konstantinopoli za důležitý předpoklad pro sblížení s Rakousko-Uherskem a Troj spolkem. Bulhaři v této době také opakovali svou nabídku21 Vídni na uzavření alianční smlouvy,3* ale Berchtold, třebaže neopustil svou probulharskou koncepci, se nechtěl a s ohledem na postoj německého spojence ani nemohl příliš vázat. Berlínský Zahraniční úřad - zřejmě ovlivněn císařem - totiž neprojevoval žádné sympatie vůči bulharsko-tureckému spojenectví4* a za příznivější variantu považoval alianci Turecka s Řeckem.5* Když vznikla hrozba, že Francie příslibem umístění bulharské půjčky na francouzském finančním trhu pohne Sofii ke změně kursu a uzavření alianční smlouvy s Ruskem, vyvíjel Berchtold od počátku roku 1914 značné úsilí, aby přiměl německého spojence podílet se společně s habsburskou monarchií na půjčce Bulharsku,6* což se mu však až do června 1914 nezdařilo. Ani konečné dohody mezi Řeckem a Tureckem nebylo dosaženo bez komplikací. V tomto případě byla hlavním předmětem sporu otázka egejských ostrovů, z velké části okupovaných Řeky. Itálie, ačkoli její síly dr-
221
žely Dodekanéské ostrovy, podněcovala Turky, aby trvali na vrácení ostrovů. Vzniklé napětí hrozilo přerůst v nový ozbrojený konflikt. ZvláSť prekérní byla pozice Německa, které sice více sympatizovalo s Řeky, ale na druhé straně obava o vliv a ekonomické pozice v sultánově říši mu nedovolovala rozvinout aktivnější proti-tureckou politiku. Velké uspokojení Berlína proto vyvolalo Rumunsko, jehož diplomatický tlak pomohl přinutit Turecko a Řecko uzavřít 14. listopadu 1913 aténskou smlouvu, jíž byly normalizovány diplomatické i ekonomické vztahy obou států, které přistoupily na to, že v otázce egejských ostrovů rozhodnou velmoci.7> Jako poslední z někdejších členů Balkánského bloku uzavřelo smlouvu s Tureckem Srbsko, jehož zástupci ji podepsali v Konstantinopoli až 14. března 1914. Černá Hora neuzavřela s Turky žádnou smlouvu, její nároky byly vázány pouze na dohodu se Srbskem ze 7. listopadu 1913, na jejímž základě si Bělehrad a Cetynč rozdělily Novopazarský sandžak, 8) a takto měly společnou hranici. Z uvedené skutečnosti pak vyplynula trvalá obava Vídně, že dojde ke spojení těchto států. Tím by se znovu podstatně zlepšila pozice Srbska, které by takto přece jen získalo přístup k moři, což bylo pro Rakousko-Uhersko nepřijatelné.
Hlavním důvodem zvýšení napětí ve vztazích mezi Vídní a Bělehradem na podzim 1913 byla albánská otázka. Přestože londýnská konference velvyslanců již 15. dubna 1913 rozhodla o severní hranici Albánie, na podstatné části jejího území setrvávaly dále srbské jednotky a Bělehrad neprojevoval nejmenší ochotu je stáhnout. K tomuto kroku ho nepřiměla ani společná demarše rakousko-uherského a italského vyslance 2. července, podobně se minula účinkem intervence vyslanců šesti velmocí 17. srpna. Chaotická vnitřní situace v Albánii nahrávala Srbům, kteří ještě zdaleka nerezignovali na možnost získat část albánského území, popřípadě zde hodlali dosadit režim vyhovující jejich zájmům. Favoritem Bělehradu byl někdejší turecký generál Essad paša, který ovládl Tiranu a doufal, že s pomocí Srbů na sebe strhne vládu v zemi. Srbsko předpokládalo, že jako odměnu za zmíněnou pomoc získá část albánského území a v této souvislosti jednoduše hodlalo postavit velmoci před hotovou věc. Poměrně dlouhou dobu vyvolávaly napětí i řecké nároky na jihu Albánie.9' Tuto záležitost formálně uzavřelo až rozhodnutí londýnské konference velvyslanců 11. srpna 1913.,0) Vzhledem k tomu, že Řekové měli podporu Německa, můžeme dokonce narazit i na poněkud nadnesené tvrzení, že „ albánská otázka ohrožovala existenci aliance (tj .Troj spolku - A. S.)"."> Situace se výrazně zostřila, když koncem září Srbové mobilizovali několik divizí, aby mohli s ohledem na probíhající povstání posílit jednotky dislokované v Albánii. Jak prokazují zprávy britského velvyslanectví v Petrohradě, prováděl Bělehrad tyto kroky se souhlasem a podporou Ruska.I2> Když se počátkem října srbský ministerský předseda Pašič vracel z Paříže do vlasti, zastavil se 3. října ve Vídni. Zde vedl v poměrně přátelském duchu rozhovory s Berchtoldem, který jej znovu upozornil na to, že je povinností Srbska respektovat hranice Albánie stanovené londýnskou konferencí velvyslanců. Pašič bez zaváhání vyslovil souhlas s tímto požadavkem, přesto jen několik dní po jeho odjezdu srbské jednotky okupovaly další část území Albánie. Ve Vídni dospěli k závěru, že pouze rázná akce může přinutit Bělehrad respektovat
vůli velmocí. Rozhodnutí o příslušném kroku padlo na zasedání ministerské rady 3. října 1913.13> Berchtold nejprve zevrubně zhodnotil situaci v rozsáhlém exposé a konstatoval, že monarchie „ bud tiše strpí vytvoření fait accompli, které by bylo první a také asi poslední etapou absorbování Albánie Srbskem, nebo na adresu Bělehradu zašle ultimatum, požadující evakuaci srbských jednotek z autonomní Albánie".14'Během jednání se rozvinula diskuse, která však v podstatě nepřinesla žádné nové impulsy. Šéf generálního štábu Conrad15' opakoval svou starou ideu, že bud bude Srbsko začleněno do monarchie a získá postavení podobné pozici Bavorska v Německé říši, nebo se bude jeho nepřátelství stupňovat a důsledkem realizace velkosrbské myšlenky „ bude zamoření našich jižních území iredentou"16' Stejně jako v minulosti, i tentokrát oponovali maďarští reprezentanti ideji případného připojení Srbska a uherský ministerský předseda hrabě Tisza se vší rozhod-ností prohlásil, že „ státoprávní začlenění Srbska do monarchie je prakticky nemožné a postavilo by celou Evropu na stranu Srbska".17'Přesto došlo k rozhodnutí o důrazném zákroku v Bělehradě. 15. října Berchtold telegraficky uvědomil spojence, požádal je o podporu18'a 17. října 1913 instruoval radu rakouského vyslanectví Storcka, aby tlumočil srbské vládě verbální nótu, požadující vyklizení albánského území srbskými jednotkami během osmi dní.19' Storck předal nótu v poledne 18. října, v celé záležitosti lze znovu objevit některé podobnosti s vývojem v létě 1914. Ultimatum Rakouska-Uherska však v tomto případě „ dýchalo tiszovským a nikoli conradovským duchem, proto posloužilo věci uchování míru"20'a dokonce
j ani nebyla stanovena žádná lhůta pro odpověď. Německo nakonec přislíbilo Vídni
pomoc, dohodové velmoci reagovaly na rakouský nátlak nepříznivě,2" třebaže pro-
| sazovaný požadavek korespondoval se závěry konference velvyslanců velmocí
| a habsburská monarchie vlastně vystupovala jako vykonavatel jejich verdiktu.
S největší pravděpodobností právě toto byl důvod, který, přes všechno pobouření, vedl Paříž, Londýn a Petrohrad k tomu, že radily Srbsku k ústupnosti. Na druhé straně, nehledě na předchozí poměrně častou disharmonii v názorech na balkánské problémy, Berlín Vídeň podpořil,22' třebaže dal najevo určitou nespokojenost s tím, že Rakousko-Uhersko jednalo, aniž záležitost předem konzultovalo se spojencem. „ Vídeň se rozhodla pro energický postup z nejvlastnější iniciativy, aniž se předtím
I radila s námi. Musíme samozřejmě za ní stát a po předání ultimata, v zájmu ucho-
vání velmocenského postavení Rakousko-Uherska, nemůžeme Vídni radit k ústupnosti,"23' konstatoval zastupující státní sekretář Zimmermann v telegramu německému chargé ď affaires v Petrohradě Luciovi. Dohodové velmoci doporučily Srbsku ustoupit. Francie se pokusila Bělehradu osladit hořké sousto příslibem otevření francouzského finančního trhu, dokonce i ruský vyslanec Hartwig radil vyhovět ultimatu. Podstatnou roli sehrálo i stanovisko rumunské vlády, která dala Srbsku na srozuměnou, že je nepodpoří v konfliktu s Rakousko-Uherskem kvůli severní Albánii.24>Za těchto okolností uvědomila srbská vláda 20. října Rakousko-Uhersko, že její oddíly budou staženy z Albánie v požadovaném termínu25' a o pět dní později informovala Vídeň, že byl tento krok proveden.26' Podzimní krize roku 1913, která opět hrozila přerůst v ozbrojený konflikt, byla tedy vyřešena a Vídeň dosáhla cíle.
222
223
„ Porazil jste dvě největší diplomatické kanálie Evropy, Hartwiga a Izvolského,"27) psal nadšený následník trůnu 21. října 1913 Berchtoldovi. Svým způsobem však šlo o Pyrrhovo vítězství Vídně, neboť, zdá se, že v metropolích dohodových velmocí ústupnost za této krize přispěla ke vzniku určitého traumatu, jehož působení v nej-kritičtějších chvílích léta 1914 zabránilo repríze vývoje událostí podle tohoto scénáře. „ Podobné akce se již nesmějí opakovat,"28'prohlásil v Paříži ruský ministerský předseda Kokovcov v rozhovoru se srbským vyslancem Vesničem. Ministr zahraničí Sazonov se právě v této době nakrátko zastavil v Berlíně na zpáteční cestě z Paříže. Narazil na okázalý chlad, nebyl přijat císařem, Jagow ani nepřerušil svůj pobyt na venkově, takže jednal pouze s podsekretářem Zimmermannem. V rozhovoru s ním označil rakousko-uherské ultimatum ze 17. října za důkaz „ rozpadu koncertu velmocí".29*
í Situace vyvolaná balkánskými válkami dala s odstupem času vzniknout dojmu, \L že „ se rozpadal celý světový řád a nebylo příliš možné očekávat zastavení běhu událostí, když si nikdo nebyl jist nápravou ... léto a podzim roku 1913 bylo údobím seskupování sil před skutečnou srážkou. Nacionalistické síly překonávaly každou umělou překážku a Vídeň se pokoušela zastavit něco, co naprosto nebylo v její moci zastavit".30'Vypuknutí, průběh a důsledky obou balkánských válek, v tom je možno dát ruskému ministru zahraničí zčásti zapravdu, přinesly nejeden doklad o tom, že účinnost fungování koncertu velmocí jako nástroje řešení mezinárodních krizí přinejmenším výrazně klesla. Tento stav byl samozřejmě ovlivněn napětím ve vztazích mezi velmocemi, které se opakovaně stupňovalo především v souvislosti s balkánskými záležitostmi. Bylo stále zřejmější, že Rusko není schopno či přinejmenším ochotno brzdit aspirace svých balkánských klientů, především Srbska. Kromě toho v ruské zahraniční politice působily faktory, jejichž zdroj je někdy obtížné identifikovat, nicméně jejich negativní dopad s ohledem na mezinárodní situaci je mimo pochybnost. Charakteristickým příkladem byla působnost vyslance Hartwiga v Bělehradu, který, ač jeho aktivita často nekorespondovala s kursem Sazonova a popuzovala dohodové spojence, si udržel své postavení a praktikoval v nejednom ohledu zdánlivě vlastní politiku „ nezávislou" na oficiální linii. Úspěchy ve válkách nepochybně posílily sebevědomí vítězných balkánských států a staly se mohutným impulsem nacionalismu. Neschopnost Vídně včas racionálně řešit jihoslovanský problém byla hlavní příčinou toho, že především srbský nacionalismus nacházel stále příhodnější živnou půdu mezi jižními Slovany v monarchii.
Během balkánských válek byl postoj Berlína nejednou v rozporu se stanovisky Vídně a německá diplomacie spolupracovala s dohodovými státy, aniž, navzdory různým deklaracím, brala ohled na vitální zájmy habsburské monarchie. Rozladění ve vzájemných vztazích trvalo i po balkánských válkách, nejednou bylo vyvoláváno přezíravým postojem Němců vůči slabšímu spojenci. Například v říjnu 1913 se arcivévoda František Ferdinand ďEste, ministr války Krobatin, šéf generálního štábu Conrad a další vysocí důstojníci účastnili oslav stého výročí bitvy národů u Lipska a byli pobouřeni tím, jak Němci zdůrazňovali svůj podíl na boji proti Napoleonovi a „ v tónu slavnosti se odráželo podcenění rakouských výkonů v osvo-
224
bozovacích válkách".31'Je otázkou, do jaké míry Němci chápali stále komplikovanější mezinárodní postavení habsburské monarchie a zda si uvědomovali, že kromě jiných je právě jejich počínání příčinou oslabováni spojence. Katastrofa Bulharska i ve druhé balkánské válce de facto znamenala ztroskotání Berchtoldova kursu bal-
kánské politiky. Německá podpora Řecka a Rumunska znamenala i nepřímou pod-í poru Srbsku, což bylo v hlubokém rozporu se zájmem Rakousko-Uherska. V dané
, souvislosti není možno nevidět osobní podíl Viléma II. na praktikování této politi-
ky, jíž státní tajemník Jagow na rozdíl od svého předchůdce nedokázal čelit, byť si patrně musel uvědomovat jak je tímto postojem oslabována pozice Vídně. Možná právě vědomí této skutečnosti přimělo na podzim roku 1913 císaře Viléma II. k určitému obratu a poněkud křečovité demonstraci přátelství vůči Rakousko-Uhersku. „ Jdu s vámi. Ostatní (mocnosti) nejsou připraveny nic proti tomu nepodniknou. I Během několika dní musíte být v Bělehradě. Doposud jsem byl stoupencem míru;
ale to má své hraníce. Četl jsem mnoho o válce a vím, co znamená, ale nakonec nastane situace, kdy velmoc nemůže dále přihlížet a musí sáhnout po meči!"32' kon-í statoval německý monarcha v rozhovoru s překvapeným Conradem 18. října 1913
během vzpomínkových oslav bitvy u Lipska. V podstatě ve stejném duchu se vyjádřil o týden později, kdy navštívil Vídeň. 26. října byl Berchtold pozván na čaj na německé velvyslanectví a při této příležitosti jej německý monarcha seznámil se I svým pohledem na balkánské záležitosti.33'Během rozhovoru se bohužel „ opět uká-
zalo, že nechápe dosah pro Rakousko-Uhersko téměř neřešitelné srbské otázky".34' Ministr vyjádřil názor, že tlak Srbska v budoucnu by bylo zřejmě nejvhodnčjší eliminovat využíváním rozporu mezi Sofií a Bělehradem za současného zlepšování vztahu k Bulharsku, což však přináší značné riziko narušení vazby k Rumunsku, a tak „ se řešení této otázky i nadále jeví velmi obtížným, téměř jako kvadratura kruhu".35' •• Slované nejsou zrozeni k vládnutí, ale k tomu, aby sloužili," prohlásil Vilém U. a do-i dal, že „ se Srbskem nemůže mít Rakousko-Uhersko žádný jiný vztah, než takový
jakým je závislost menší na větší v systému planet".36' Poté, co Berchtoldovi prezentoval poněkud bizarní plán na připoutání Srbska k monarchii, dal opět průchod silácké demonstraci podpory spojence: „ Když Jeho Veličenstvo císař František Josef něco požaduje, srbská vláda musí vyhovět. Jestliže to neučiní, bude Bělehrad ostřelován a okupován do té doby, než bude vůle Jeho Veličenstva splněna. V tomto případě si můžete být jisti, že stojím za vámi a jsem připraven tasit šavli, kdykoli to vaše akce bude vyžadovat".37' Jak bývá s oblibou konstatováno, „ Jeho Veličenstvo doprovázelo tato slova pohybem ruky k šavli".38'
Takováto exaltovaná prohlášení však sotva mohla zakrýt skutečnost, že mezinárodní pozice centrálních mocností byla stále méně příznivou. Ačkoli za balkánských válek došlo, zejména v souvislosti s albánskou otázkou, k výraznější spolupráci Vídně s Římem, nedůvěra ovlivňovala vzájemné vztahy trvale a zejména vojenská špička ve Vídni byla přesvědčena, že v případě evropské války Itálie „ přeběhne" do tábora protivníků habsburské monarchie. Jen příležitostně se objevila zdánlivá naděje na lepší výhled. Například v září 1913 byli Conrad a šéf italského generálního štábu generálporučík Pollio pozváni na manévry v Německu, kde spolu
I 225
s Moltkem ml. projednávali obecné problémy.39' Šéf rakouského generálního štábu si podle vlastního vyjádřeni „ uchoval vnitřní nedůvěru vůči Itálii",40' ale na druhé straně nemohl popřít Polliovo upřímné úsilí posílit vojenskou spolupráci v rámci Trojspolku 41' •• Jeho vážná, klidná a uvážlivá povaha působila sympaticky a důvěryhodně. Měl jsem pocit, že to s věrností vůči spojenectví míní čestně, otevřeně a s důvěrou se s ním ztotožňuje," charakterizoval Conrad svůj dojem, aby však vzápětí dodal, že „ generál Pollio nebyl Itálií".42) Jinými slovy nebyl ochoten považovat příznivý dojem z jednání se šéfem italského generálního štábu za důkaz změny kursu římského kabinetu. Pollio sice během zmíněných jednání přislíbil nasazení čtyř až pěti italských sborů na frontě proti Francii,43' musel ale připustit, že zdaleka není jisté, zda bude italské veřejné mínění reagovat na účast v této válce příznivě, což Conrada utvrdilo v přesvědčení, že vůči Itálii je dále třeba zachovávat opatrnost.
V důsledku balkánských válek, nehledě na spojeneckou smlouvu z roku 1883, se začal podstatně zhoršovat vztah Rakousko-Uherska k Rumunsku, aby nakonec toto postupně stále výraznější odcizení vyústilo odklonem Bukurešti od Trojspolku.44' Mimo jiné šlo, jak již bylo řečeno, o důsledek zásadních rozporů kursu politiky Vídně resp. Berlína k balkánským státům během konfliktu, navíc byl vztah habsburské monarchie k Bukurešti trvale zatěžován politkou uherské vlády vůči Rumunům v Sedmihradsku. Jako důsledek úsilí o zlepšení vzájemných vztahů bývá prezentováno jmenování hraběte Ottokara Czernina rakousko-uherským vyslancem v Rumunsku na podzim 1913. Czernin patřil do okruhu arcivévdy Františka Ferdinanda ď Este, byl považován za znalce národnostní problematiky monarchie a nebyl příliš oblíben v Uhrách. Tyto skutečnosti mohly být chápány jako gesto dobré vůle vůči králi Carolovi a Rumunům. Záměr Ballhausplatzu odráží rozsáhlá instrukce novému vyslanci,45' který podle Berchtoldových slov měl „ dosáhnout plného, vyjasnění našeho vztahu k Rumunsku".46'
Czerninovým úkolem bylo vysvětlit v Bukurešti, že případná spolupráce s Ruskem by se mohla stát dvojsečnou zbraní, neboť ruská podpora směřuje ke sjednocení balkánských Slovanů pod ruskou patronací, což by v konečném důsledku vedlo k izolaci Rumunska. Vztahy k Bukurešti sice komplikovalo postavení Rumunů v monarchii, ale, a v tom měl ministr nepochybně pravdu, jejich politické i ekonomické postavení v Uhrách i Bukovině bylo mnohem lepší než v případě Rumunů žijících v Bessarábii či Srbsku. Podle jeho názoru v Bukurešti pochopili, že trvalejší spolupráce se Srbskem je neslučitelná se spojenectvím s Rakousko-Uherskem, a doufají ve zlepšení vztahu habsburské monarchie k Bělehradu. Ale to, řečeno slovy instrukce, není možné, neboť „ mezi námi a dnešním srbským státem stojí velký jihoslovanský problém, který vyžaduje definitivní řešení, což bude stále naléhavějším ... Za daného stavu věcí nemůže být řeč o tom, že se ... náš rozpor se Srbskem během času zmírní nebo bude odstraněn".47' Hodnotu aliance s Rumunskem činila kromě jiného problematickou i pozoruhodná skutečnost - ačkoli byla nedávno prodloužena její platnost, věděl o ní pouze král Carol a několik lidí z jeho nejbližšího okolí. O spojeneckém svazku nebyl informován tehdejší ministerský předseda Majorescu, členové jeho kabinetu, ani vlivný vůdce liberální
strany Bratianu 48) Například v okamžiku vypuknutí první světové války neměl ministr zahraničí Porumbaru o smlouvě ani tušení.
Czernin brzy pochopil, jak obtížným úkolem byl pověřen. Během audience 7. prosince mu dal král Carol zřetelně na srozuměnou, že v případě velké války by sice Rumunsko nevystoupilo proti Rakousko-Uhersku, ale „ za současné situace je sotva možné pomyslet na společný postup obou armád".49'Jako hlavní překážku případnému zlepšení vzájemných vztahů označil král maďarskou politiku v Sedmihradsku. Czernin v soukromém dopise Berchtoldovi z 8. prosince50'doporučil vzdát se jakýchkoli iluzí o významu spojenectví s Rumunskem, jestliže nedojde ke změně poměrů v Sedmihradsku, která by umožnila zlepšení vzájemných vztahů. „ Stojíme na rozcestí a musíme se rozhodnout, zda chceme jít vpravo nebo vlevo. Musíme se buď pokusit znovu získat Rumunsko, nebo se toho musíme vzdát,"5" konstatoval v závěru dopisu a varoval před obojakou a polovičatou politikou, která by nemohla vést k pozitivním výsledkům. Czernin vyvinul značné úsilí, aby dosáhl změny ve vzájemných vztazích. Jeho podněty však ne vždy byly racionální. Po jistou dobu například doporučoval, aby byla spojenecká smlouva s Rumunskem zveřejněna „ jakoby" indiskrecí, což podle jeho představy mělo přimět Bukurešť k jednoznačným vyjádřením. Z hlediska zájmů habsburské monarchie šlo přinejmenším o nešťastný impuls - nebylo totiž příliš obtížné odpovědět na otázku, co by v takovémto případě učinil král, který smlouvu z důvodů nikoli malicherných po léta tajil před svými ministry i před veřejností. S největší pravděpodobností by musel existenci takovéhoto dokumentu popřít a oslabená vazba monarchie k Rumunsku by byla natrvalo deštruovaná. Počátkem roku 1914 sice načas vznikl dojem, že by se mohly vytvořit předpoklady pro zlepšení vztahu habsburské monarchie k Rumunsku, ale tato naděje brzy pohasla. Uherský ministerský předseda Tisza v lednu oznámil začátek „ éry jednoty a blahobytu" a v této souvislosti byly zahájeny rozhovory s předáky Rumunské národní strany v Sedmihradsku. Celá záležitost však nepřekročila rámec gesta dobré vůle a jednání ztroskotala, neboť „ nemohlo dojít ke kompromisu mezi rumunským nacionalismem a železnými principy maďarské supremace, na nichž byl založen uherský stát".52' Za těchto okolností byly pochopitelně marné apely následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, aby byly podniknuty kroky k záchraně svazku s Rumunskem.53'
Neschopnost účinné koordinace aktivit, determinovaná rozdílností cílů i pohledů na základní problémy, logicky limitovala možnosti politiky centrálních mocností na Balkáně a do značné míry umožnila nástup diplomacie dohodových států, především Ruska. V únoru 1914 navštívil Petrohrad srbský ministerský předseda Pašič. Během audience 2. února vyjádřil Mikuláši U. poděkování „jménem srbského lidu" za ruskou podporu za balkánských válek, která znemožnila vměšování Rakouska, car odpověděl, že „ Rusko plnilo jen svou slovanskou povinnost".54' Při této příležitosti bylo také jednáno o případném sňatku korunního prince Alexandra s carovou dcerou a Pašič o této možnosti prohlásil: „ Bude-li nám souzeno, mít za královnu dceru ruského cara, nepochybně se bude těšit sympatiím celého srbského národa a může se, dopustí-li to bůh a okolnosti, stát ca-revnou jihoslovanského srbochorvátskeho lidu. Její vliv a lesk bude působit na celém
226
227
Balkánském polostrove."55'Car pak doprovodil šedesátiletého srbského politika až ke dveřím a prohlásil: „ Vyřidte pozdravy králi a řekněte mu, že pro Srbsko učiníme vše."56' Na závěr návštěvy se premiérovi se dostalo vysoké pocty - obdržel řád Alexandra Něvského s brilianty. Evropské veřejnosti nemohly uniknout tyto okázalé projevy ruské přízně a brzy bylo zřejmé, že carova ujištění učiněná za Pašičovy návštěvy odstranila na srbské straně možná poslední překážky, které stály v cestě protirakouským aktivitám Srbska. Za těchto okolností nemůže překvapit, že nové projevy upevňování svazku mezi Bukureští, Aténami a Bělehradem znepokojovaly politiky ve Vídni i Berlíně. 7. února 1914 přijel do rumunské metropole řecký ministerský předseda Venizelos, o dva dny později dorazil jeho srbský protějšek Pašič, který se vracel z Petrohradu. Zvěsti, že v Bukurešti došlo k uzavření nové spojenecké dohody, neodpovídaly skutečnosti, neboť premiérové se pouze dohodli na podmínkách společné obrany podmínek bukurešťského rníru.57' Nicméně samotná schůzka, která následovala vzápětí po Pašičově návštěvě Petrohradu, byla pro Rakousko-Uhersko varovným signálem.
Navzdory značnému úsilí se Czerninovi ani na jaře 1914 nepodařilo odstranit vzájemnou nedůvěru a dosáhnout zlepšení vztahů Rakousko-Uherska a Rumunska.58* Valný dojem v Bukurešti neučinily ani vyslancovy nabídky rakouské garance území Rumunska, popřípadě i Srbska. Jediné významnější pojítko k habsburské monarchii představovala osoba krále Carola, který ovšem v situaci, výrazně ovlivněné proti maďarskými náladami rumunské veřejnosti i podstatné části politické scény,' nemohl takříkajíc vyložit karty na stůl a prosadit jednoznačnou orientaci na Trojspolek. „ Vztah monarchie k Rumunsku v současnosti trpí nejasností," psal ve svém Pamětním spise o situaci Ludwig von Flotow,59'•• ... navzdory tajnému spolku a vznešené lojalite krále Carola, která je mimo jakoukoli pochybnost, by monarchie v případě válečného konfliktu s Ruskem nemohla počítat s rumunskou pomocí, ale spíše s nějakou nepřátelskou akcí Rumunska."60' Smlouva s Bukureští se tedy v podstatě stala mrtvou literou a svým způsobem i břemenem pro monarchii, protože například kvůli ohledu na spojence nemohlo Rakousko-Uhersko budovat pevnosti na sedmihradské hranici.61' Berchtold si byl těchto skutečností vědom,62)ale v podstatě nemohl učinit nic pro zlepšení situace. Zhruba v půli května 1914 pak Czernin došel k závěru, že „ Rumunsko je nyní ztraceno".63'Na druhé straně však stále doufal v možnost obnovy někdejší vazby a do sarajevského atentátu nepřestal usilovat o to, aby král Carol dal souhlas k prodloužení spojenecké smlouvy. V tomto ohledu neuspěl, monarcha se stále odvolával na nepříznivé nálady veřejného mínění, což mu umožňovalo trvalé lavírování. V diplomatické korespondenci z posledních dvou předválečných let se opakují zmínky o nepříznivém působení vysokého věku najednání rumunského krále, je možno narazit i na tvrzení, že „ vlivem stařecké ješitnosti se po udělení hole ruského polního maršála plně dostal do závislosti na carovi".64' Král Carol sice již dovršil pětasedmdesát let, ale jeho vysoký věk lze sotva chápat jako hlavní příčinu odcizení ve vztahu s centrálními mocnostmi. Kromě obecných a dlouhodobých důvodů - takovým nepochybně byla politika uherské vlády v Sedmihradsku, hrály důležitou roli i dílčí faktory: vliv
manželky korunního prince Ferdinanda Marie, dcery vévody z Edinburghu, skutečnost, že Carol choval daleko větší osobní sympatie k Mikuláši II. než k Vilému U. i rozšiřování kontaktů s Petrohradem. V tomto ohledu neúspěchem, který mohl Czernina na chvíli povzbudit, byla mise rumunského korunního páru do Petrohradu v březnu 1914, jejímž cílem bylo získat pro jedenadvacetiletého prince Carola ruku nejstarší carovy dcery velkoněžny Olgy. S celé věci totiž sešlo, neboť carevna údajně nebyla nakloněna politickým sňatkům svých dcer. Avšak průběh oficiální návštěvy Mikuláše II. v Konstanci v půli června 1914 nemohl nikoho nechat na pochybách, třebaže se Czernin utěšoval zprávami, že „ diplomaté i rumunští státníci se vyjadřují o výsledcích setkání v Konstanci s velkou rezervovaností... a označují carovu návštěvu za pouhý akt zdvořilosti".65' Srdečnost přijetí ruského monarchy svědčila o něčem jiném, zcela otevřené byly výroky některých členů carova doprovodu. Například generální sekretář rumunského ministerstva války generál Iliescu informoval německého vojenského atašé majora Bronsarta o výroku hraběte Apraksina o tom, že „ během jednoho až dvou let by mělo Rumunsko s pomocí Ruska získat Transylvánii (Sedmihradsko)".66' Velké pobouření ve Vídni i Budapešti vyvolal výlet, který společně 16. června podnikli rumunský ministerský předseda Bratianu a ruský ministr zahraničí Sazonov, kdy se ze Sinaie vydali automobilem přes hranici habsburské monarchie do Sedmihradska. Můžeme narazit na názor, že „ tento poněkud netaktní projev souhlasu s rumunským iredentis-mem byl odměněn ujištěními o neutralitě, možná přímo ozbrojené podpory pro případ rakousko-ruské války".67' Královský uherský ministerský předseda hrabě Tisza nedokázal skrýt hněv vyvolaný touto provokací, dokonce i opatrný a rezervovaný Berchtold se uchýlil k dosti silným slovům. Německý velvyslanec ve Vídni Tschirschky shrnul obsah rozhovoru s ministrem na toto téma následovně: „ Jestliže pan Bratianu navrhl panu Sazonovovi výlet do Sedmihradska, ani to Berchtolda příliš neudivilo. Vždyť pan Bratianu je nakonec jen ministrem malého státu, jemužjsou zřejmě vzdáleny ohledy nájemné zájmy velké politiky. Ale skutečnost, že ruský ministr zahraničí, který je na oficiální návštěvě Rumunska, se odtud se vydá s rumunským ministrem zahraničí68' do cizí země a právě na horkou půdu Sedmihradska, ačkoli si mohl uvědomit, že tímto podnítí iredentistické proudy na obou stranách hranice, je nepochopitelná a proti veškeré mezinárodní zdvořilosti, takže Berchtold považuje celou zprávu za sotva uvěřilelnou."69'
Informace o carově návštěvě v Konstanci, ani složitá situace spojence, kupodivu nevyvolaly v Berlíně vážnější znepokojení.70'Němci byli spokojeni se svým silným ekonomickým vlivem v Rumunsku,7" oslabení pozice Rakousko-Uherska v Bukurešti dokonce kancléř Bethmann-Hollweg označil za výhodu pro Německo, neboť „ těžiště aliance s Rumunskem se tak mohlo přesunout do Berlína".72' Také za krize, vyvolané na přelomu let 1913 a 1914 v souvislosti s misí německého generála Otty Limana von Sanders v Turecku, se ukázalo, že Německo nebere velký ohled na stanovisko spojence, který považoval celou akci za zbytečné provokování mocností Dohody, zvláště Ruska, v již dosti složité mezinárodní situaci. V dubnu 1913, tedy ještě před vypuknutím druhé balkánské války, informoval velký vezír
228
229
Mahmud Ševket paša německého velvyslance Wangenheima, že Turecko hodlá v dohledné době požádat Berlín o vyslání vojenské mise, která by byla pověřena reorganizací jeho ozbrojených sil. Během návštěvy Jiřího V. a Mikuláše II. v Berlíně v květnu 1913 informoval Vilém II. oba panovníky o záměru vyslat vojenskou misi do Turecka, aniž to vyvolalo jejich nepříznivou reakci.73* Proto po počátečním váhám dal souhlas a jeho vojenský kabinet vybral pro tento úkol generála Limana von Sanders.74' V listopadu 1913 byla podepsána německo-turecká smlouva, jíž byly pro vedoucího mise vymezeny mimořádně široké pravomoci,75* navíc měl velet I. armádnímu sboru dislokovanému v Konstantinopoli a důstojníci z jeho doprovodu měli zastávat významná velitelská místa i pozice v generálním štábu.
Důležitá příčina kolize spočívala v tom, že stejně jako car neinformoval o berlínských rozhovorech na toto téma Sazonova, ani kancléř Bethmann Hollweg a státní sekretář Jagow o císařově záměru vyslat vojenskou misi do Turecka nevěděli. Cestu k urovnání se pokusil najít ruský ministerský předseda Kokovcov, který za své návštěvy Berlína 17. - 20. listopadu navrhl, aby německý generál převzal velení mimo turecké hlavní město, například ve Smyrně nebo Drinopoli.76* V této fázi však byli Němci neústupní, Liman podepsal 27. listopadu smlouvu s Turky a 4. prosince vyšlo sultánovo iradé o jeho jmenování velitelem sboru v Konstantinopoli. Když se tato zpráva dostala 6. prosince 1913 do Petrohradu, byl Sazonov nanejvýš pobouřen, povolal si německého velvyslance Pourtalěse a během dvouhodinového rozhovoru mu mj. sdělil, že „ vrchní velení německého generála v tureckém hlavním městě vytváří pro Rusko neúnosný stav" a „ zůstane-li u tohoto jmenování, uplatní, popřípadě společně s Francií a Anglií, v Konstantinopoli velmi vážný tón".77* Ruský ministr zahraničí se v několika memorandech snažil carovi objasnit povahu a rozsah nebezpečí, vyvolaného působností německé mise s takovýmito pravomocemi na Bosporu. Především prezentoval závěr, že za těchto okolností se stane vyhlídka na otevření Úžin pro ruské válečné lodi beznadějnou, vážná hrozba takto vznikne i pro ruský zahraniční obchod. Současně se Sazonov pokusil přimět Brity a Francouze ke společnému diplomatickému zásahu v tureckém hlavním městě. Zpočátku Londýn ani Paříž neprojevovaly vůči jeho záměru příliš porozumění. Především Britové byli zdrženliví, protože jejich admirálové Gamble a Limpus měli díky pozici v turec- í ké Námořní komisi větší pravomoci v sultánově loďstvu než měl mít Liman v pozemních silách. Navíc mohla britská participace na nějakém ráznejším zásahu ohrozit důležité zbrojní zakázky, které turecká vláda zadala britským firmám. Grey se však chtěl vyhnout komplikacím ve vztahu k Rusku, a proto přistoupil na kompromis. 13. prosince 1913 předali velvyslanci Ruska, Británie a Francie individuálně velkému vezíru nóty, v nichž žádali odpověď na otázky, zda smlouva německé vojenské mise nepovede ke změně státu Úžin a neohožuje nezávislost Turecka. Nový velký vezír Said Halim paša obratem odpověděl negativně, což ovšem zdaleka neznamenalo okončení diplomatického zápasu o Limanovu misi.
14. prosince dorazil Liman von Sanders s první skupinou německých důstojníků do Konstantinopole a ujal se svých funkcí. Jisté východisko pro budoucí kompromis poskytl rozhovor s ministrem války Izzetem pašou 16. prosince, v němž gene-
230
rál naznačil, bude-li jeho smlouva vyvolávat pro Turecko těžkosti s třetími zeměmi, netrvá na jejím doslovném dodržování, pouze mu jde o to, aby byly vytvořeny podmínky pro potřebný výcvik místních důstojníků.78* Třebaže velký vezír a ministr války již 23. prosince akceptovali kompromisní plán, podle něhož měl Liman po několika měsících složit velení v turecké meptropoli a věnovat se budování vzorového sboru v Drinopoli nebo ve Smyrně, ruský tlak pokračoval. Velvyslanec v Konstantinopoli Michail N. Giers požadoval realizaci tohoto přesunu zhruba do deseti dnů, aby údajně bylo možno uklidnit veřejné mínění rozjitřené tiskem. V důsledku ruského diplomatického tlaku nakonec 30. prosince francouzský ministerský předseda Doumergue předal velvyslanci Izvolskému písemný závazek, že Francie „ se přidá ke všem krokům ruské vlády v Konstantinopoli v záležitosti Limanovy mise".79' President Poincaré krátce poté ujistil carova velvyslance, že Francie dostojí povinnostem, které jí ukládá spojenecký svazek.80' V této situaci Izvolskij - to je poněkud překvapivé - doporučoval obezřetný postup. Jelikož Jagow v rozhovoru s francouzským velvyslancem v Berlíně Cambonem již projevil náznak ochoty řešit záležitost smírně, ruský diplomat vyslovil názor, že společná rázná demarše Ruska, Británie a Francie v Berlíně by ze záležitosti udělala evropský problém a akce by nutně narazila na rozhodný odpor z německé strany.81' Přesto v Petrohradě, zjevně podnícena francouzskými sliby podpory, zavládla bojovná nálada. Nalezla především vyjádření na zvláštní poradě 13. ledna 1914, jíž se za předsednictví premiéra účastnili i klíčoví reprezentanti vojenské špičky. Sazonov doporučoval rázné kroky, ministr války Suchomlinov i šéf generálního štábu Žilinskij sdíleli jeho stanovisko a - což bylo velmi podstatné - na rozdíl od různých krizí v minulých letech deklarovali naprosto kategoricky, že Rusko je na válku připraveno. Oponentem krajního řešení byl především Kokovcov, i Sazonov však musel uznat, že je otázkou, zda by Británie podpořila brannou mocí Francii a Rusko, když v tomto ohledu není vázána smluvně. Mezitím zmírňující vliv britské diplomacie82'i určitá změna podmínek v Turecku napomohla nalézt východisko. Po novém roce byl totiž novým tureckým ministrem války jmenován Enver bej, který okamžitě zahájil čistky v armádě, a jak si Liman stěžoval v dopise šéfu císařova vojenského kabinetu generálu von Lynckerovi 8. ledna,83'situace se pro něj jako šéfa vojenské mise stala komplikovanější, jinými slovy s novým ministrem nebylo právě snadné vyjít. Text smlouvy, již Liman s Turky podepsal, pak umožnil Němcům ústup, aniž by ztratili tvář. Císař povýšil Limana do hodnosti generála jízdy, a jelikož ten podle smlouvy měl mít v Turecku hodnost o stupeň vyšší, stal se tureckým maršálem a v tomto okamžiku mohl opustit funkci sborového velitele, která již nyní neodpovídala jeho hodnosti. Takto byl hlavní důvod ruské rozhořčené reakce odstraněn, car to s povděkem kvitoval v rozhovoru s Pourtalěsem 14. ledna a o den později kancléř Bethmann Hollweg připsal vyřešení krize tomu, že Německo vyhovělo požadavkům vysloveným Kokovcovem za jeho návštěvy v Berlíně.
Limanovská krize byla sotva zažehnána, když z Balkánu přišly signály, které avizovaly bezprostřední možnost spojení Srbska a Černé Hory, což ve Vídni považovali za mimořádně vážnou hrozbu zájmům monarchie. Nebylo to poprvé, informa-
231
ce o přípravách tohoto kroku se několikrát objevily již v roce 1913.84'Rozhodně nešlo o nepodložené zvěsti. Bylo obecně známo, že černohorská veřejnost je tomuto řešení nakloněna a panující dynastie Petrovič- Njegoš se v zemi netěšila valným sy-matiím. Po druhé balkánské válce nebyčejně vzrostlo sebevědomí Srbů i jejich víra ve vlastní vojenskou zdatnost, neboť „ Srbsko nyní bylo, poprvé ve svých dějinách, v postavení, kdy bylo schopno účinně čelit jak tlaku habsburské říše, tak Ruska".85' Navíc byly vojenské i politické možnosti habsburské monarchie ze srbské strany velmi podceňovány. Bělehrad - v tom byl nesporně podporován ruskou diplomacií, klíčovou roli hrál vyslanec Hartwig - se již dávno neohlížel na slib z roku 1909, že bude udržovat přátelské sousedské vztahy k Rakousko-Uhersku a srbská vláda „ pokračovala v tom, že na svém území tolerovala propagandistické organizace a dokonce teroristické skupiny, které operovaly v jihoslovaných oblastech monarchie".86' Důležitým bezprostředním impulsem pro Srby byl průběh a výsledky únorové Pašičovy cesty do Petrohradu, stejně jako jeho dubnová jednání s Hartwigem o možnosti sjednocení. Na oficiálních místech ve Vídni v této době snad už nikdo nepochyboval o tom, že příštím na řadě bude habsburská monarchie, na jejíž účet hodlá „ slovanský Piemont" dále rozšířit své území. „ Srbové se vidí již před Vídní!"86' těmito slovy charakterizoval situaci britský chargé ď affaires v Bělehradě Crackan-thorpe v rozhovoru s rakousko-uherským vojenským atašé Gellinekem.87' Realizace spojení Černé Hory a Srbska by mj. znamenala, že by Srbové konečně získali vytoužený přístup k moři a případné zřízení základny ruského válečného lodstva na černohorském pobřeží se mohlo stát smrtelnou hrozbou rakousko-uherské pozici na Jadranu. Především Conrad vynaložil značnou energii, aby upozornil na závažnost tohoto nebezpečí. „ Jestliže by mělo dojít ke spojení Čemé Hory a Srbska, byly by tím dotčeny podstatné zájmy monarchie, především vojenské, a byl by porušen doposud prosazovaný princip nepřipustit Srbsko k Jadranu," psal šéf generálního štábu 11. března Berchtoldovi a doporučil anektovat pobřežní pás až k hranicím Albánie,88'což opakoval i v rozhovoru s ministrem následujícího dne.89'Do jaké míry byla věc reálnou, prokazuje i krok krále Nikoly z konce března, kdy přemohl svou averzi vůči srbskému králi Petrovi a po značném zdráhání mu 26. března 1914 zaslal osobní dopis, v němž vyzval k dohodě o „ sjednocení obou národů na vojenském, diplomatickém a finančním poli... neboť by to bylo velmi potřebné s ohledem na dosud neosvobozené Srby".90'Přesto, že nešlo o nějakou chiméru, Berlín se velmi rozhodně postavil proti případné rakouské akci, která by spojení obou států chtěla zabránit. „ Spojení absolutně nelze zabránit; jestliže by se o to Vídeň pokusila, tak by udělala velkou hloupost a vyvolala by nebezpečí války se Slovany, která by nás nechala chladnými"9" - tento výrok císaře Viléma II. svědčí jak o nepochopení obecné mezinárodní situace, tak životních zájmů Rakousko-Uherska.
Napětí během jarních měsíců roku 1914 zvýšila i rozsáhlá tisková kampaň v Rakousko-Uhersku a Německu, upozorňující alarmujícím způsobem na agresivní srbské cíle a vojenské přípravy Ruska. Noční můrou pro politiky i publicisty ve Vídni se stala možnost vzniku nového Balkánského bloku, který, podpořen Ruskem, by se dal na cestu územní expanze na účet habsburské monarchie. Velký rozruch
vyvolal článek „ Rusko a Německo" petrohradského korespondenta listu Kölnische Zeitung Dr. Richarda Ullricha z 2. března 1914, v němž autor varoval německou veřejnost před důsledky ruského zbrojení. Ullrich dospěl k závěru, že Rusko se plánovitě připravuje na to, aby během tří až čtyř let mohlo vést válku s Německem a případnou zdrženlivost Berlína si podle jeho názoru v Petrohradu vysvětlují pouze jako projev slabosti. Třebaže se státní sekretář Jagow v rozhovoru s ruským velvyslancem obratem od článku distancoval,92' velvyslanec v Petrohradu Pourtalěs prohlásil Ullrichovy závěry za mylné a císař Vilém II. během návštěvy na rakousko-uher-ském velvyslanectví 11. března charakterizoval zveřejňování takovýchto článků jako „ hru s ohněm", která skutečně přibližuje válku mezi Německem a Ruskem, a celou věc označil za „jasný nesmysl", neboť „ Rusko ještě delší dobu nebude moci pomýšlet na válku",93' podle názoru velvyslance Szogyényho se „ nedalo popřít, že ve zdejších rozhodujících kruzích panuje značné znepokojení způsobené opatřeními Ruska, a je sotva možné se domnívat, že Kölnische Zeitung zveřejnila zmíněný článek zcela bez kontaktování německých rozhodujících kruhů".94'
Bylo otázkou, zda alarmující Ullrichův článek inspirovala oficiální místa a měl plnit úlohu jakéhosi pokusného balónku. Na druhé straně je mimo pochybnost, že v Berlíně i ve Vídni si byli plně vědomi hrozby, vyplývající z realizace ruského tzv. velkého vojenského programu, jehož cílem bylo zvýšit mírový stav ozbrojených sil z 1,5 na 2 miliony mužů a jednorázové zbrojní výdaje měly dosáhnout sumy 500 milionů rublů. Ve Vídni na vážnost situace vytrvale poukazoval především Conrad, prakticky při všech audiencích v prvních měsících roku 1914 opakovaně upozorňoval císaře na rostoucí hrozbu 95'Jako mimořádně varovný signál působil pád pragmatického a umírněného ruského ministerského předsedy Kokovcova, jehož v úřadu 12. února 1914 nahradil pětasedmdesátiletý stařec Ivan L. Goremykin, který byl sotva schopen přispět jak ke zlepšení vnitřní situace v zemi, tak k brzdění tlaků v oblasti zahraniční politiky. Někdejší opatrnost a zdrženlivost ruských politiků i vojenských kruhů, vynucená nepříznivou situací po prohrané válce s Japonskem a nárazu revoluce, se definitivně stala minulostí. Ruská generalita opět získala patřičné sebevědomí, které s ní podstatou měrou sdílela i rozhodující politická místa. Tato skutečnost se zřetelně projevila během porady 13. ledna, podobné jednání 21. února se již týkalo možných vojenských opatření v případě války. Novou situaci odrážela i ostrá protiněmecká kampaň ruského tisku. „ Rusko si přeje mír, aleje připraveno na válku" - pod tímto titulkem uveřejnil 12. března 1914 prestižní list Birževyje vedomosti článek, v němž ministr války Suchomlinov (někdy bývá iniciativa připisována samotnému carovi) konstatoval: „ Můžeme hrdě tvrdit, že čas hrozeb je pryč a ruské veřejné mínění nemá důvod k tomu, aby se znepokojovalo ... hlavní cíl obrany země je dosažen."96'Navzdory podstatnému vzrůstu sebevědomí si byl Petrohrad vědom toho, že výsledek případné konfrontace s centrálními mocnostmi by byl značně nejistý, kdyby mohl počítat pouze s pomocí Francie. ,' Základní otázkou bylo, zda se Británie, doposud formálně smluvně nevázaná spo-
jeneckou smlouvou, v rozhodujícím okamžiku postaví na stranu Ruska a Francie. Uzavření spojenecké smlouvy s Londýnem se proto stalo hlavním cílem ruské di-
232
233
I
plomacie. Již v březnu 1914 jednal Sazonov s carovým souhlasem o tomto tématu s britským velvyslancem Buchananem, velvyslanec Izvolskij se v Paříži pokoušel získat francouzskou podporu pro tento záměr. Zatímco například Nicolson a další činitelé Foreign Office, dlouhodobě naklonění sblížení s Ruskem, se stavěli vcelku vstřícně vůči ideji spojenecké smlouvy, někteří členové kabinetu, ovlivněni tradiční averzí vůči ruskému autokratickému režimu i nedůvěrou vyvolanou důsledky soupeření obou velmocí v Persii, zastávali opačný názor. Sám Grey také zpočátku nebyl nakloněn jednoznačně definovanému spojenectví s Petrohradem - soudil, že rozhodnutí Británie přiklonit se na stranu jednoho z kontinentálních táborů by definitivně narušilo stávající křehkou rovnováhu, a navíc předpokládal, že vláda jako celek by na toto nepřistoupila, stejně jako liberální poslanci v Dolní sněmovně, o něž se přirozeně kabinet opíral. Jistého kompromisu bylo dosaženo během návštěvy krále Jiřího V. a Greye v Paříži 21. - 24. dubna 1914. Výsledkem jednání s Francouzi byl mj. příslib britského ministra zahraničí, že se pokusí pohnout londýnský kabinet k tomu, aby dal alespoň souhlas ke společným poradám vedení britského a ruského námořního štábu, které by připravily program součinnosti loďstev obou velmocí v případě krize. Mělo jít o obdobu porad vedení britského a francouzského námořního i pozemního štábu, které probíhaly již od roku 1906. Uvedené rozhodnutí, stejně jako dohoda o pravidelných poradách o balkánských otázkách na Foreign Office za účasti francouzského a ruského velvyslance, přispělo k uklidnění Rusů, třebaže základního cíle - podpisu formální spojenecké smlouvy s Británií - do vypuknutí první světové války Petrohrad nedosáhl. V chaosu událostí a problémů posledních týdnů a měsíců před vypuknutím první světové války zřetelně vyniká jedna skutečnost - mezinárodní pozice habsburské monarchie byla trvale nepříznivou, ve Vídni sílil pocit izolace a vyvolával beznaděj. Poněkud operetní kníže z Wiedu představoval velmi chabou záruku rakousko-uherským zájmům v Albánii, v této souvislosti k uklidnění příliš nepřispěla ani jednání Berchtolda a italského ministra zahraničí San Giuliana 14.-18. dubna 1914. Vznikla hrozba, že Bulharsko, zlákáno přísliby zisku části makedonského území, „ přeběhne" zpět do tábora ruských klientů, odklon rumunského spojence spěl k vrcholu, o poměru Srbska k monarchii není třeba obšírněji hovořit, navíc se Rusko začalo stavět do role rozhodného obránce integrity Turecka. Spojenci projevovali málo pochopení pro zájmy Rakousko-Uherska, které se cítilo ohroženo. Když se například objevily zprávy, že Rakousko-Uhersko jedná s Černou Horou o koupi hory Lovčenu, aby zabezpečilo své území, postavili se Italové velmi ostře proti tomuto údajnému záměru. V Berlíně po jistou dobu budilo zhoršeni vztahu mezi Rakousko-Uherskem a Itálií dokonce obavu o další existenci Trojspolku 97) Tehdy vcelku racionálně zhodnotil výhled monarchie hrabě hrabě István Tisza, který od června 1913 držel v rukou kormidlo vládní lodi plující v neklidných vodách uherské politiky a navzdory vehementní domácí opozici „ dal sílu uherského stitu do služeb velmocenských snah říše habsburské".98' - Velké události minulého roku vytvořily na naší východní a jižní hranici situaci, která vyžaduje z naší strany uvážlivost, chladnou hlavu a klidný, ale houževnatý postup. Bukurešťský mír vytvořil zcela neuspokojivý stav, bez jehož opravy není možný žádný skutečný
a trvalý mír... nahromadily se protiklady a vášně, které vyžadují věcně správné posouzení vlastních i cizích zájmů,"99' psal ve svém proslulém Pamětním spise císaři z 15. března 1914. Tiszovo hodnocení zahraničněpolitických výhledů monarchie bylo klidné, střízlivé a kritické: „ Rozhodně nechci hovořit o politice apatické rezignace nebo pasivního vyčkávání... Naopak. Musíme jasně vytýčit naše cíle a neochvějně k nim směřovat ... musíme úspěch v klidu a pečlivě připravit, dokud neuderi hodina rozhodující akce."100) Ve svém obšírném dokumentu dále doporučil sledovat politiku dlouhodobého výhledu, která by v jihovýchodní Evropě vedla k vytvoření seskupení příznivého monarchii. Podle uherského premiéra „ nemohla být žádná řeč o úspěchu, jestliže bychom neměli plnou záruku, že nám Německo rozumí, oceňuje nás apodporuje".10l)Současný bojovný postoj Ruska Tisza nechápal jako přímou válečnou hrozbu, pouze ho připsal snaze Petrohradu působit na balkánské státy s cílem dosáhnout založení jejich nového spolku, tentokrát jednoznačně namířeného proti monarchii. Z obecného hlediska si o budoucnosti nedělal žádné iluze. „ Jsem pevně přesvědčen, že oba sousedé Německa budou pečlivě pokračovat ve vojenských přípravách do té doby, než se jim podaří proti nám zformovat seskupení balkánských států, poté bude monarchie vystavena útoku ze tri stran a největší část našich ozbrojených sil bude vázána na naší východní a jižní hranici. Těžiště evropské politiky tedy leží - i z německého hlediska - na Balkáně," konstatoval a vyjádřil názor, že „ je nejvyšší čas sjednotit s Německem naše postoje vůči Rumunsku, Bulharsku, Turecku a tak si zajistit vzájemnou podporu pro případnou akci".102'V závěru se Tisza vyslovil pro co nejdůslednější spolupráci s Německem, kterou prezentoval jako jediné východisko: „ Na Balkáně musíme nejdříve chránit mír, abychom mohli připravit pro nás příhodný vývoj. Cíle naší balkánské politiky musí být stanoveny společně s Německem a naše akce probíhat ve shodě s ním. Musíme společně s Německem usilovat o vznik pro nás příznivého seskupení balkánských států, přičemž prvním úkolem by bylo oddělení Rumunska a Řecka od Srbska a usmíření těchto dvou států s Bulharskem na základě přirozeného zvětšení Bulharska na účet Srbska."103' Uherský ministerský předseda hodnotil nepříznivé mezinárodní postavení monarchie realisticky a hlavní prostředky ke zlepšení daného stavu spatřoval v důsledné spolupráci s Německem a uvážlivém postupu. Ovšem v této době nebyl vztah Vídně k Berlínu zrovna ideální a kancléř Bethmann Hollweg i státní sekretář Jagow se vyjadřovali značně kriticky na adresu Berchtoldovy balkánské politiky. Pokud šlo o druhý aspekt, Rakousko-Uhersku již bohužel nezbýval dostatek času pro praktikování politiky dlouhodobého výhledu - v okamžiku předložení Tiszova Pamětního spisu to bylo již jen 135 dní míru.
Nesoulad mezi spojenci se projevil i během jarní návštěvy Viléma II. ve Vídni, kde se císař zastavil 23. března 1914 cestou na Korfu a jednal s Františkem Josefem I., Berchtoldem i Tiszou a o několik dní později se zastavil v Miramare, kde byl hostem Františka Ferdinanda d'Este. Německý monarcha dokázal kromě uherského premiéra popudit tak či onak všechny zbývající osobnosti. Pro téměř čtyřiaosmdesátiletého panovníka bylo v poslední době prakticky každé setkání s německým protějškem obtížnou zkouškou, Berchtolda Vilém II. sotva nadchl, neboť kritizoval jak
234
235
jeho orientaci na Bulharsko komplikující vztah k Rumunsku, tak ministrovy údajně přehnané obavy z agresivních plánů Ruska. S Tiszou se císař setkal poprvé a šesta-čtyřicetiletý uherský politik „ udělal na Jeho Veličenstvo mimořádně silný dojem",104' německý velvyslanec ve Vídni Tschirschky dokonce 25. března v soukromém dopise Jagowovi konstatoval, „ že nyní je císař zcela pod dojmem z Tiszy".105) Uherský ministerský předseda si získal sympatie Viléma II. především bezvýhradným souhlasem s německým kursem balkánské politiky i ujištěním, že jednání s Rumuny budou pokračovat. František Ferdinand sice v podstatě souhlasil s císařovou kritikou Berchtoldovy politiky, ale rozhodně nebyl ochoten akceptovat jeho doporučení ohledně Tiszy, vůči němuž choval mimořádně silnou osobní averzi.
Nepříznivé mezinárodní postavení habsburské monarchie koncem jara 1914 poskytovalo skutečně nejeden důkaz toho, že „ hrabě Berchtold ... stál před úplným bankrotem své balkánské politiky a Rakousko-Uhersko bylo na svých hranicích ohroženo pohybem, který byl ve skutečnosti nanejvýš životně nebezpečným".106' Rostoucí obavy dokonce vyvolaly kritiku nečinnosti vlastní politiky i neúčinnosti Trojspolku ze strany předních reprezentantnů rakousko-uherské dipolomacie. Například nový velvyslanec v Petrohradu Szápáry - 1. října 1913 nahradil v této funkci Thuma - zaslal 8.května 1914 do Vídně přísně důvěrnou zprávu,107) v níž velmi ostře napadl politiku německého spojence vůči Rusku a vyslovil vážné pochybnosti o fungování Trojspolku. Szápáry konstatoval, že německá prestiž v Rusku následkem dlouhodobé slabé politiky vůči Petrohradu výrazně poklesla a „ Německo v éře Bethmanna Hollwega postupně vyklidilo všechny pozice, které vůči Rusku získalo".108' Defenzivní přístup v balkánských záležitostech vedl podle velvyslance k tomu, že „ Trojspolek od Cetyně po Konstantinopol a od Suliny po mys Matapan nemůže s jistotou zahrnout do svých kalkulací jeden jediný faktor".109' Szápáry vyslovil názor, že v posledních letech došlo k velmi nebezpečnému poklesu významu Trojspolku na mezinárodní scéně. „Dnes je Trojspolek, kterého se v době anekční krize obávala celá Evropa navzdory tomu, že Itálie byla považována za nespolehlivou, na nejlepší cestě najít hranice svého vlivu, který dříve sahal od Alsaska do Střední Asie a od Severního ke Středozemnímu moři, na Sávě a Dunaji a chystá se takříkajíc bojovat o holý život ve střední Evropě,"110'konstatoval diplomat se značnou dávkou skeptické ironie. Jednoznačně alarmující byly i závěry vyslance v Bukurešti Czernina, který nakonec správně pochopil návštěvu Mikuláše II. v Konstanci jako definitivní důkaz odklonu Rumunska od Trojspolku. „ Není žádná pochybnost, že den v Konstanci je mezníkem v životě rumunského státu -a snad i monarchie," psal v soukromém dopise Berchtoldovi, „ ... rok očekávaný odklon Rumunska k Trojdohodč se odehrál v Konstanci před očima veřejnosti."1'" Vyslanec pak vyslovil názor, že v případě válečného konfliktu se Rumunsko postaví proti Rakousko-Uhersku. Hlavní příčinu oslabení jeho mezinárodního postavení spatřoval v chování monarchie za balkánských válek, které přesvědčilo Evropu, že je „ odsouzena k zániku a rozdělení ... a v nejbližší době dojde k evropské aukci habsburské monarchie".112' Z tohoto závěru těží „ nejhanebnějším, nejlživějším a nejperfidnějším způsobem"113'Francie a Rusko a přesvědčují evropské státy, aby
236
se nevázaly „ na těleso odsouzené k smrti... opustily loď, dokud je čas ... a nespojovaly svůj osud s monarchií".114' Vyslanec vyjádřil názor, že monarchie je krok za krokem obkličována a pod francouzsko-ruskou patronací vzniká nový, proti ní namířený, balkánský spolek. V této situaci považoval za mimořádně důležité, aby Berlín konečně vzal na vědomí kritickou situaci partnera, neboť „ Němci musí přece pochopit, že pro nás vzniklo nejvážnější nebezpečí a celá naše armáda by mohla být vázána proti Rumunsku a Srbsku a oni by museli sami podstoupit boj s Ruskem a Francií". li5>
Jak dokládá korespondence obou šéfů štábů, ani otázka vojenské spolupráce s Německem v případě konfliktu nepřidala Vídni na klidu. Od půle dubna do půle května dlel v Karlových Varech na léčení šéf německého štábu armády generál Moltke, 12. května se setkal s Conradem, pro něhož důvěrný rozhovor s německým kolegou zdaleka nebyl ve všech aspektech povzbudivý. Moltkeho informace, že německé ozbrojené síly počtem nepředčí francouzskou armádu, musela nepochybně šéfa rakousko-uherského generálního štábu znepokojit.116'Oba se shodli na tom, že není možné dále počítat s Rumunskem jako se spojencem, ale spíše jako s protivníkem. „ Každé vyčkávání znamená zmenšení našich šancí. Pokud jde o počet lidí, nelze Rusku konkurovat," s těmito závěry jistě Conrad souhlasil, ale konstatování, že v Německu „ se naneštěstí očekává prohlášení Anglie, že nezasáhne. Toto prohlášení ale Anglie nikdy nevydá"117', nebylo příliš povzbudivé. Základní problém vzájemných vztahů ve vojenské sféře představovala otázka, za jak dlouho po vyhlášení války přesune Německo jádro svých ozbrojených sil z Francie na východ, proti Rusku. „ Doufáme, že do šesti týdnů po zahájení operací budeme s Francií hotovi, nebo alespoň budeme tak daleko, že budeme moci naše hlavní síly přesunout na východ,"118'odpověděl tentokrát Moltke, což Conrad pochopil správně - minimálně po dobu šesti týdnů bude muset rakousko-uherská armáda čelit náporu ruského „ parního válce" bez adekvátní německé podpory.
K pochopem z německé strany a harmonizaci vzájemných vztahů zřejmě příliš nepřispěla ani tolikrát připomínaná a mnoha legendami opředená návštěva Viléma II. 12. - 14. června 1914, kdy byl hostem arcivévody Františka Ferdinanda na Konopišti. Podle vyjádření rakouského tisku šlo o zcela soukromou návštěvu, během níž následník trůnu zamýšlel ukázat německému panovníku svou pověstnou růžovou zahradu v plném květu pozdního jara... Skutečnosti, že císaře doprovázel admirál Tirpitz, otec německého námořního zbrojního programu a den po odjezdu Viléma II. navštívil Konopiště rakousko-uherský ministr zahraničí Berchtold, se ve své době i později stala podnětem k rozmanitým spekulacím, mnohdy mimořádně bizarním. Často bývala zmíněná jednání dávána do spojitosti s počátkem první světové války, jejíž vypuknutí různí autoři prezentovali jako důsledek „ Konopišťského paktu", který měli uzavřít Vilém II. a František Ferdinand. Nesporný vrchol v tomto ohledu představovala fanlasmagorická konstrukce, již v únoru 1916 naservíroval britským čtenářům korespondent Times Henry Wickham Steed na základě údajné zprávy anonymního informátora.119'Podle Steedovy verze předložil Vilém II. následníku trůnu grandiózní plán přeměny mapy Evropy i mocenských poměrů na
237
kontinentě. Získat jej především údajně chtěl tím, že by jeho synům Maximilianovi a Ernestovi připadly dvě nově vytvořené středoevropské říše. Po vítězné válce měly být staré Polsko, Litva a Ukrajina spojeny do jednoho státu, na jehož trůn by usedl František Ferdinand a následníkem by se stal jeho starší syn. Mladší syn by se posléze ujal vlády v říši tvořené českými zeměmi, Uhrami a balkánskými oblastmi až po Soluň. Rakouské země s Terstem by získal legitimní dědic arcivévoda Karel (budoucí následník a císař) s tím, že by byly začleněny do Německé říše jako spolková země. Uvedené nové dva útvary by pak s Německem uzavřely vojenskou alianci i trvalý ekonomický svazek a toto spojenectví by se stalo arbitrem Evropy. Jelikož tyto plány prý nezůstaly před ostáními členy habsburského rodu utajeny, bylo rozhodnuto odstranil „ zrádce" Františka Ferdinanda násilím a výsledkem byl sarajevský atentát. Bylo překvapivé, že tuto prakticky ničím nedoloženou fikci převzala po první světové válce v různých obměnách řada, zejména francouzských autorů,l2()) zatímco anglosaská historiografie se od podobných konstrukcí poměrně brzy distancovala.120 V dnešní době žádný seriózní badatel nepřikládá Steedovým nedoloženým tvrzením a krkolomným kombinacím žádnou váhu, zvláště když jsou k dispozici věrohodná svědectví účastníků konopišťské schůzky o průběhu jednání.122' Konec konců i řada obecně známých fakt svědčí proti podobnému výkladu -na Konopišti, kromě Tirpitze, nebyl účasten žádný jiný významný vysoký důstojník. Z rakouské strany byl nejvyšším důstojníkem plukovník Bardolff, šéf následníkovy vojenské kanceláře, což bylo vskutku málo k uzavření jakýchkoli vojenských dohod. Kromě toho, údajné „ válečné rady" na Konopišti se účastnilo na třicet hostí, podstatnou část tvořily ženy a podle různých svědectví císař a následník zůstali během setkání jen velmi krátkou dobu o samotě. Navíc „je obtížné akceptovat myšlenku, že František Ferdinand mohl plánovat válku, která měla začít jeho zavražděním".123'Jistou roli patrně sehrál i omyl některých evropských listů, jež na společné fotografii účastníků identifikovaly hraběte Wilczeka jako německého kancléře Bethmanna Holwega a hraběte Waldsteina jako rakousko-uherského ministra zahraničí Berchtolda.124' Hlavním tématem konopišťských rozhovorů byly opět vnitřní poměry v habsburské monarchii,125'císař se snažil odstranit nepříznivý dojem, který na následníka trůnu udělalo v březnu jeho nadšení pro Tiszu, jehož František Ferdinand obvinil z toho, že „ žene sousední Rumunsko do náruče Ruska a zeslabuje při tom velmocenskou hodnotu říše svým umíněným úsilím o národní armádu uherskou".126'Oba muži dále jednali o dílčích problémech balkánské politiky a o vztahu k Itálii. Jejich diskuse se dotkla srbské otázky jen okrajově a císař Vilém II. dokonce odpověděl vyhýbavě na dotaz, zda Rakousko-Uhersko může počítat s plnou německou podporou v případě války se Srbskem. Není však k dispozici žádný věrohodný důkaz o tom, že by se konopišťské rozhovory týkaly svrchu zmíněného komplotu či bezprostředních příprav rozpoutání války.
Berchtold, který přijel na arcivévodovo sídlo den po císařově odjezdu, byl s nej-včtší pravděpodobností výsledky konopišťských jednání zklamán, protože s ohledem na vývoj na Balkáně nepřinesly žádný jednoznačnější příslib z německé strany. Ministr se proto rozhodl rozvinout diplomatickou aktivitu, která by zabránila další-
mu oslabování mezinárodní pozice monarchie, v první řadě bylo zapotřebí získat důraznější podporu německého spojence. V souvislosti s tímto záměrem nechal vypracovat sekčního radu Franze von Matscheka obšírné memorandum,127' které mělo zevrubně zhodnotit situaci na Balkáně a vysvětlit vrtkavým Němcům, do jaké míry je ohroženo postavení monarchie formováním nového spolku balkánských států, jehož vznik povede k úplnému obklíčení Rakousko-Uherska na jihovýchodě. „ Srovnáváme-li dnešní situaci s tou, která panovala před velkou krizí (autor míní balkánské války - A. S.), musíme konstatovat, že celkový výsledek, uvažováno jak z hlediska Rakousko-Uherska, tak Trojspolku, nelze v žádném případě označit jako příznivý,"128' prohlásil ministrův důvěrník hned v úvodu dokumentu. Jako jeden z hlavních důvodů špatné pozice Trojspolku označil jeho defenzivní charakter, zatímco současný kurs Francie a Ruska je agresivní. 129'Matscheko doporučil přimět Rumunsko k jasnému vyjádření, v případě, že to Bukurešť neudělá, bude muset monarchie začít s realizací obranných opatření v Sedmihradsku. Izolaci Bulharska na Balkáně označil za nebezpečnou, neboť by nakonec mohla Sofii, ovlivněnou přísliby územních zisků v Makedonii, vrátit do šiku ruských klientů. Řešení spatřoval v odstranění třecích ploch mezi Rumunskem a Bulharskem, což by umožnilo vznik aliance těchto států, která by se nakonec mohla sblížit i s Tureckem a celé toto seskupení by se postupně orientovalo na Trojspolek.130' Výrazné nebezpečí pro postavení Trojspolku podle něj reprezentoval jak obrat Rumunska, tak ruské aktivity vůči Turecku i tendence ke spojení Srbska a Černé Hory. Klíčový problém představovala možnost vytvoření nového balkánského spolku, inspirovaného Francií a Ruskem a orientovaného jednoznačně proti habsburské monarchii. Pokud šlo o Srbsko, autor v podstatě vyslovuje pochybnost o možnosti nějakého smíření s ním, ale na druhé straně se nezmiňuje o možnosti řešení tohoto problému silou zbraní. Závěr memoranda obsahuje určitě nejpodstatnější z myšlenek, které měly ovlivnit německého spojence. „ Pohlédneme-li na vývoj Ruska v posledních dvou stoletích, na enormní vzrůst jeho obyvatelstva, území, hospodářské a vojenské moci a uváží-me-li, že tato velká říše je svou polohou i smlouvami stále odříznuta od volných moří, potom je možno pochopit, proč má ruská politika odedávna nutně podivný agresivní charakter"131' - tento závěr sekčního rady dodnes v podstatné míře neztratil svou platnost stejně jako tvrzení, že „ politika Ruska je podmíněna určitými neměnnými poměry a v důsledku toho je stálá a dlouhodobá".132'»Konečným cílem zřetelných obkličovacích tendencí Ruska vůči monarchii, která nepěstuje žádnou světovou politikuje znemožnit Německu, aby kladlo odpor realizaci jeho cílů a stavělo se proti jeho politické a hospodářské supremaci," tímto vysvětlením se se Matscheko pokusil přesvědčit Němce, že nejsou méně ohroženi než Rakousko-Uhersko a uzavřel: „Z těchto důvodů je vedení zahraniční politiky Rakousko-Uherska přesvědčeno o tom, že společným zájmem monarchie a Německa je postavit se v současném stadiu balkánské krize včas na odpor vývoji plánovitě sledovaném a prosazovaném Ruskem, neboť později by již nebylo možné jej zvrátit."133'
Berchtold ještě studoval Matschekův dokument a promýšlel úpravy jednotlivých formulací, když 28. června 1914 ve tři čtvrti na deset dopoledne výstřely gymna-
238
239
sisty Gavrila Principa v Sarajevu „ ukončily novověk". Samotný čin, ať již byl jakkoli připravován, je nepochybně klasickou ukázkou fungování náhody v dějinách.1341 Nejvýznamnější nebyly bezprostřední okolnosti vlastní akce, ale jiná skutečnost - skupině mladičkých atentátníků, kteří byli sami obětmi manipulace, se totiž v podařilo „ posunout čas", respektive zrychlit jeho běh. Podstata problému spočívala v tom, že se sice již delší dobu zřetelně schylovalo ke konfrontaci, ale v době atentátu ještě nikdo z budoucích účastníků konfliktu na válku bezprostředně nepomýšlel, neboť ve většině zemí nebyla dokončena plánovaná realizce příprav ozbrojených sil a příslušných zbrojních programů. Spíše než onou pověstnou „ poslední kapkou", jíž pohár přetekl, byl atentát faktorem, který podstatně změnil úhly pohledu na situaci, prakticky okamžitě zanikla možnost řešit problémy v Tiszou navrhovaném „ dlouhodobém výhledu". Ve Vídni převládl pocit, že monarchie musí jednat „ teď nebo nikdy", aby si udržela velmocenské postavení. Na teroristický čin bylo sotva možné reagovat diplomatickým úsilím, které mohlo - a také nemuselo - přinést příznivý výsledek po delší době, jak navrhoval Matscheko ve svém memorandu. Někdy můžeme narazit na názor, že Vídeň více méně zneužila atentátu k tomu, aby se pokusila zúčtovat se Srbskem. Tato archaická „ dohodová" explikace opomíjí základní skutečnost - před atentátem v létě 1914 sice Rakousko-Uhersko pomýšlelo na obnovu rovnováhy sil na Balkáně v té podobě, jak existovala před balkánskými válkami, ale rozhodně nechovalo záměr dosáhnout tohoto cíle zbraněmi. Jestliže by se Vídeň pro tento krok rozhodla v době míru, zdaleka si totiž nemohla být jista podporou německého spojence, bez níž však na řešení silou nemohla pomyslit.
Po zprávě o sarajevském atentátu135' se šéf generálního štábu Conrad i ministr války Krobatin vyslovili pro okamžitý ozbrojený zásah, dokonce i někteří diplomaté kritizovali Berchtoldův kurs. Například princ Hohenlohe-Schillingsfiirst, designovaný nástupce Szogyényho na místě velvyslance v Berlíně, vyčítal ministrovi zahraničí slabost a hrozil odmítnutím nominace. Na druhé straně Tisza doporučoval trpělivost a zdá se, že alespoň zpočátku mělo jeho stanovisko nezanedbatelný vliv na císaře, neboť ten doporučil Berchtoldovi aby situaci projednal především s uherským ministerským předsedou. Oba politici si však byli dobře vědomi toho, že otálení s případnou akcí je nebezpečné pro prestiž monarchie, navíc by nebylo dobré nechat příliš odeznít šok, který vyvolal teroristický čin v Evropě. Tisza v rozhovoru s císařem 1. července 1914 označil za chybnou Berchtoldovu tezi, že by bylo třeba „ využít násilný čin v Sarajevu jako podnět ke zúčtování se Srbskem"136' a odmítl za navrhovaný postup nést odpovědnost. Vyslovil názor, že bez důkazů o spoluvine srbské vlády by se monarchie v případě útoku na Srbsko dostala do nepříznivého světla a „ byla by zatažena do velké války za nevýhodných okolností".137'Navrhl také, aby se Rakousko-Uhersko spolu s Německem ještě jednou pokusilo přimět Rumunsko otevřeně se přihlásit k Trojspolku. Toto však byl s ohledem na předchzí maďarskou politiku v Sedmihradsku poněkud pochybný podnět. Teroristický akt sice postavil monarchii před těžké rozhodnutí, ale samotný skon následníka v rozhodujících politických kruzích příliš zármutku nevyvolal. „ Vůči ar-
civévodovi jsou v širokých vrstvách hluboké antipatie ... Bůh to myslel s Rakouskem dobře, když je ušetřil takového císaře!," zaznamenal si do deníku v den atentátu Josef Redlich. František Josef 1. 2. července povolal Berchtolda do Schônbrunnu a vyzval jej, aby se vyjádřil k Tiszovým stanoviskům. Ministr zahraničí sice doporučil vyčkat výsledků vyšetřování v Sarajevu, ale současně prohlásil, že „ při delším vyčkáváni by mohl pominout dosud vysoce působivý moment bezprostředně působícího dojmu zavrženíhodného vražedného činu na veřejné mínění Evropy, zatímco úplné ingnorování krvavého dramatu ... by se mohlo rovnat zřeknutí se našeho velmocenského postavení se všemi z toho vyplývajícími politickými a morálními nevýhodami".138'
Pokud šlo o první mezinárodní ohlasy atentátu, panovníci, hlavy států a ministři odsuzovali teroristický čin a zasílali do Vídně projevy soustrasti. Některá vyjádření však zřetelně signalizovala, že v určitých zemích vyvolala smrt rakousko-uher-ského následníka trůnu přinejmenším jisté ulehčení. Například v Římě se ministr zahraničí markýz di San Giuliano vyjádřil, že arcivévodův klerikalismus byl zaměřen proti Itálii. Obě komory francouzského parlamentu sice atentát odsoudily, ale smrt následníkova rozptýlila některé obavy z jeho vazby k císaři Vilému II. Vlivný list Novoje Vremja přímo napsal, že František Ferdinand nebyl přítelem Ruska, což samo o sobě s ohledem na následníkovy úvahy o možnosti obnovy Spolku tří císařů bylo poněkud diskutabilní. Car, velkoknížata i ministři však vyjádřili Františku Josefovi I. hlubokou účast protřednictvím rakousko-uherského velvyslanectví. Dokonce i srbský král Petr I. a následník trůnu Alexander kondolovali rakouskému panovníkovi.139'Ovšem srbské obyvatelstvo atentát oslavovalo, tisk ho vysvětloval jako důsledek rakouské politiky vůči Slovanům.140'
V této situaci měl pro Rakousko-Uhersko přirozeně zásadní význam postoj Německa. První reakce spojence však byly opatrné a poněkud rozpačité. V rozhovoru s Berchtoldem 3. července sice německý velvyslanec Tschirschky konstatoval, že „ pouze rozhodný postup vůči Srbsku by mohl vést k cíli",14" ale jinak se vyjadřoval zdrženlivě. Státní podsekretář Zimmermann ujistil velvyslance Szogyényho, že „ shledává zcela pochopitelným energický rozhodný postup monarchie proti Srbsku" ale současně doporučil velkou opatrnost a poradil „ nepředkládat Srbsku žádné ponižující požadavky".142' Podobná stanoviska nemohla Vídeň uspokojit, proto bylo rozhodnuto podniknout kroky, které měly přimět spojence k určitějšímu vyjádření. V osobním dopise Vilému II. z 2. července shrnul svá stanoviska císař František Josef I., Berchtold pak dopracoval Matschekovo memorandum tak, že původní projekt dlouhodobého společného diplomatického působení na Balkáně nahradil plánem okamžité akce. S oběma dokumenty byl 4. července 1914 vyslán do Berlína šéf Berchtoldova kabinetu hrabě Hoyos.143'Hlavním cílem jeho mise bylo zjistit, zda Německo podpoří svého spojence, bude-li napaden Ruskem v důsledku akce proti Srbsku.144) Stařičký mocnář vyjádřil přesvědčení, že „ atentát spáchaný na mého ubohého synovce je přímým následkem agitace ruských a srbských Panslovanů, jejichž jediným cílem je oslabení Trojspolku a rozbití mé říše ... jedná se o dobře organizovaný komplot, jehož spojnice sahají do Bělehradu".145'připustil,
240
241
že spojenectví s Rumunskem je fakticky neúčinné a Rakousko-Uhersko hodlá usilovat o to, aby „ Srbsko bylo vyřazeno jako mocenský faktor na Balkáně".146' V podobném smyslu byl koncipován i závěr memoranda: „ Rakousko-Uhersku nechyběla dobrá vůle a vstřícnost k tomu, aby dosáhlo snesitelného poměru k Srbsku. Nyní se ale ukázalo, že toto úsilí bylo zcela marné a monarchie bude muset i v budoucnosti počítat se zavilým, nesmiřitelným a agresivním nepřátelstvím Srbska".147'
Když 5. července předával velvyslanec Szogyény dopis svého panovníka a memorandum, které přivezl Hoyos, vyjadřoval se Vilém II. zprvu velmi opatrně a prohlásil, že „ musí mít na zřeteli vážné evropské komplikace, takže nemůže před poradou s říšským kancléřem dát nějakou definitivní odpověď".'48' Poté, zřejmě veden snahou hosta uklidnit, řekl Szôgyénymu, že habsburská monarchie bude moci v krajním případě počítat s německou podporou, neboť „ nepochybuje ani v ne-jmenším, že pan von Bethmann-Hollweg bude souhlasit s jeho míněním".149'Císař vyslovil názor, že „ s touto akcí (tj. zásahem proti Srbsku - A. S.) se nesmí otálet", neboť „ Rusko ještě není... v žádném případě připraveno na válku a zcela určitě si rozmyslí sáhnout ke zbraním".150'Tento výrok svědčil o tom, že Vilém II. do jisté míry nechápal podstatu situace, což sotva mohlo přispět k uklidnění Vídně. Následujícího dne, když Szogyény v doprovodu Hoyose navštívil kancléře, podle vlastního vyjádření shledal, že „ německá vláda pochopila nebezpečí, která pro Rakousko-Uhersko jakož i pro Trojspolek vyplývají z ruského plánu balkánského spolku", a rovněž Bethmann Hollweg „ považuje naše okamžité zakročení proti Srbsku za nejradikálnější a nejlepší řešení našich obtíží na Balkáně".151'Německé preferování okamžité rázné akce mělo nesporně logické a racionální jádro - kdyby totiž habsburská monarchie udeřila na Srbsko bezprostředně po atentátu, kdy ještě silně působil psychologický účinek teroristického aktu na veřejné mínění i vlády v Evropě, bylo by pro kabinety v Paříži a Londýně přinejmenším velmi obtížné prosadit vstup do války po boku Ruska, které by silou zbraní podpořilo svého balkánského klienta. Jinými slovy, v případě rychlého zásahu Rakousko-Uherska vznikal určitý, byť zdaleka ne jistý předpoklad pro to, aby válka proběhla jen jako lokální konflikt bez zásahu Ruska, aniž došlo k obecné konflagraci. Oponenti této představy přinášejí neméně pádné a logické protiagrumenty - porážka osamoceného Srbska by byla varováním a lekcí pro ostatní balkánské státy, Petrohrad by sotva dále mohl uvažovat o zformování jejich spolku proti habsburské monarchii a vznikla by hrozba postupné eliminace veškerého ruského vlivu na Balkáně. S ohledem na tuto skutečnost nemohlo Rusko ustoupit a muselo jít do války.152'
Svět měl ale spět ke katastrofě pomalu, neboť habsburská monarchie nenalezla včas dostatek odhodlání k rázné akci. Ještě na zasedání Ministerské rady pro společné záležitosti 7. července153' konstatoval předsedající Berchtold, že „ takovýto rozhodující úder by neměl být veden bez diplomatických příprav", třebaže „jak císař Vilém II., tak pan von Bethmann Hollweg nás se vším důrazem ujistili bezpodmínečnou podporou Německa pro případ války se Srbskem".154'Ministr zahraničí připustil, že „ ozbrojené střetnutí se Srbskem by mohlo mít za následek válku s Ruskem",155'jehož politika dlouhodobě směřuje k vytvoření bloku balkánských
242
států, který by v příhodném okamžiku využilo proti monarchii. Účastníkům jednání se zatím nepodařilo přimět královského uherského ministerského předsedu ke změně stanoviska.156'Tisza sice připustil, že vyšetřování atentátu v Sarajevu i reakce srbského tisku změnily situaci, ovšem dále odmítl převzít odpovědnost za ozbrojenou akci bez dostatečné diplomatické přípravy, navzdory pozitivním výsledkům jednání Szôgyényho a Hoyose v Berlíně. Právě uherský premiér při této příležitosti precizoval otázku ultimata Srbsku. „ Měli bychom bezpodmínečně formulovat požadavky vůči Srbsku a sáhnout k ultimatu, jestliže je Srbsko nesplní. Tyto podmínky by měly být tvrdé, ale nikoli nesplnitelné. Jestliže je Srbsko přijme, dosáhneme skvělého diplomatického úspěchu a naše prestiž na Balkáně vzroste. Jestliže naše požadavky nebudou přijaty, byl by také on (tj. Tisza - A. S.) pro ozbrojenou akci, ale musí být předem stvrzeno, že půjde o zmenšení a nikoli úplné zničení Srbska ... jako uherský ministerský předseda by nikdy nesouhlasil s tím, aby monarchie anektovala část Srbska... není věcí Německa posuzovat, zda nyní máme či nemáme udeřit proti Srbsku"157' - takto jsou v protokolu jednání zachycena stanoviska sebevědomého uherského politika, která mj. zřetelně vyvracejí občas traktovaný názor, že v údobí od atentátu do vypuknutí války byla politika Rakousko-Uherska pod jednoznačným vlivem Berlína. Důvody Tiszova odporu proti krajnímu řešení byly vcelku pochopitelné - v případě porážky v evropské válce mohly být ohroženy samotné základy uherského státu, vítězství naopak mohlo oživit centralizační snahy Vídně, připojení dalších jihoslovanských oblastí mohlo přiblížit realitě představy o trialismu. Cokoli z tohoto znamenalo v konečném důsledku hrozbu pro maďarskou superioritu, proto Tisza trval na svých stanoviscích, která 8. července 1914 tlumočil císaři.158'
V prvních červencových týdnech se srbská diplomacie pokoušela v evropských metropolích prokázat, že Bělehrad nenese žádnou odpovědnost za sarajevský atentát. Podobně si počínala i ruská diplomacie, v této souvislosti vyvíjel značné úsilí ruský vyslanec v Bělehradě Hartwig. Jeho náhlá smrt na rakouském vyslanectví 10. června - skonal na srdeční selhání v náručí vyslance Giesla159'- vyvolala na srbské straně některé, avšak přirozeně zcela neopodstatněné, dohady.160'Na druhé straně bylo sotva možno popřít, že úmrtí Hartwiga znamenalo v dané situaci jistou výhodu pro Rakousko-Uhersko. „ V rozhovoru se mnou narazil státní podsedkretář na otázku úmrtí pana von Hartwiga a vyjádřil názor, že to je z politického hlediska štěstí, neboť Hartwig by v současné situaci jistě ještě silněji štval Srbsko proti monarchii a její vládě," referoval Szogyény z Berlína a s otevřeností pro diplomata nezvyklou dodal, že „ kdyby měl stejný osud potkat pana Izvolského, také by to neznamenalo žádné neštěstí".16" Hartwigův podíl na podněcování Srbska proti monarchii je nepochybný, na druhé straně lze považovat za sotva prokazatelné Morseyovo tvrzení, opřené o údajný koncept dokumentu ukořistěného za I. světové války Bulhary, že ruský vyslanec byl předem informován o záměrech Srbů v souvislosti se sarajevským atentátem.162'
Vídeň usilovně snažila prokázat spoluvinu srbské vlády, aby byly získány podklady pro oddůvodnění případné akce. K urychlení vyšetřování byl do Sarajeva vy-
slán sekční rada Friedrich von Wiesner z ministerstva zahraničí, který však po prostudování příslušného materiálu získaného výslechy pachatelů a vyšetřováním okolností atentátu dospěl 13. července k závěru, že za daného stavu nelze jednoznačně prokázat, že srbská vláda o přípravách atentátu věděla, nebo se na nich dokonce podílela.163) V Berlíně začínali být netrpěliví, neboť zde převládl názor, že „ nyní nastal správný okamžik k energickému vystoupení proti Srbsku, který je tak příhodný, že se nebude snadno opakovat".164' Szôgyény opakovaně hlásil do Vídně, že císař Vilém II. i němečtí politikové jsou rozhodnuti důsledně splnit spojenecké závazky a sdílejí přesvědčení, že „ Anglie není ochotna za Srbsko nebo za Rusko tahat kaštany z ohně".165'Němci nesporně měli některé reálné důvody se domnívat, že Velká Británie do případného střetnutí kontinentálních mocností nezasáhne. Vycházeli z toho, že se britsko-německá spolupráce se za balkánských válek osvědčila, nedávná dohoda o Bagdadské dráze z 15. června 1914 byla pro Berlín důkazem toho, že je možno odstranit problémy, které po léta zatěžovaly vztah obou velmocí. Navíc byl císař přesvědčen, že Rusko ještě není připraveno a carský režim kvůli Srbsku do války nepůjde. Takto „ se spojil optimismus Viléma II. ohledně carské říše a optimismus Bethmanna Hollwega ohledně Velké Británie",166'aby nakonec špatný odhad soudržnosti Dohody a její ochoty ke vzájemné podpoře vedl k lichým představám, že válka proti Srbsku proběhne jako lokální konflikt. Na WilhelmstraBe soudili, že nesmí být promeškán výhodný okamžik, kdy ještě působí dojem z atentátu, proto naléhali na Vídeň, aby se odhodlala k akci. Německý tlak byl patrně také nejdůležitějším faktorem, který nakonec přiměl uherského ministerského předsedu Tiszu ke změně stanoviska.167'Do 19. července 1914, kdy mělo proběhnout další jednání Ministerské rady pro společné záležitosti,168'shromáždili ve Vídni podklady, na jejichž základě hodlali definitivně formulovat požadavky vůči Srbsku. Na tomto zasedání byly kostky definitivně vrženy schválením textu noty, který byl sice zaslán vyslanci Gieslovi do Bělehradu již 20. července,169' ale odevzdán měl být až ve čtvrtek 23. července 1914 v pět hodin odpoledne. Srbové dostali lhůtu 48 hodin, během níž měli přijmout podmínky rakousko-uherského ultimata. Důvodem k odkladu předání nóty v Bělehradu byla skutečnost, že ve dnech 20. -23. července dlel v Petrohradu na státní návštěvě francouzský president Poincaré a ve Vídni chtěli, aby dohodoví spojenci neměli možnost okamžitých vzájemných porad, proto s předáním vyčkali do 23. července, kdy Poincaré nastoupil zpáteční cestu do vlasti a v okamžiku předání rakousko-uherského ultimata byl na moři. Nóta obsahovala velmi tvrdé, místy v mezinárodní praxi zcela neobvyklé požadavky. V deseti bodech kromě jiného Vídeň požadovala veřejnou omluvu, rozpuštění iredentistických spolků, potrestání srbských důstojníků a úředníků zapletených do spiknutí, které vedlo k atentátu, potlačení propagandy namířené proti Rakousko-Uhersku a - což"představovalo jistě sotva přijatelnou krajnost - možnost spolupůsobení rakouských úřadů při potlačování protirakouského hnutí a vyšetřování atentátu rakouskými orgány na území Srbska.170) •• To znamená evropskou válku!" zvolal ruský ministr Sazonov, když se o den později seznámil s textem rakousko-uherské nóty.17') Postup však byl schválen císařem, který podle některých svědectví, na roz-
díl od zesnulého následníka, považoval již delší dobu válku za nevyhnutelnou. Například společný ministr financí Biliriski uvádí několikrát informaci, že v podstatě již od skadarské krize na jaře 1913 František Josef I. počítal s ozbrojeným konfliktem a to nikoli jen lokálním, například se Srbskem či Černou Horou, ale s evropskou válkou.172' Ottokar Czernin, rakousko-uherský vyslanec v Bukurešti a za první světové války ministr zahraničí, ve svých vzpomínkách zmiňuje výrok, který císař pronesl v rozhovoru s ním v létě 1913:,, Bukurešťský mír je neudržitelný, kráčíme vstříc nové válce. Dejž Bůh, aby zůstala lokalizována na Balkán."173' - Vaše Veličenstvo nyní schválilo závažný akt, z něhož, jak soudím, může vzejít evropská válka," konstatoval Biliriski v rozhovoru s císařem po schválení rozhodnutí ministerské rady z 19. července. „ To určitě, Rusko si nemůže nechat tuto nótu líbit,"174' měl podle ministrova svědectví odpovědět čtyřiaosmdesátiletý monarcha.
Prezident Poincaré za své návštěvy ujistil Rusy, že Francie v případě války Ruska s Německem dostojí svým závazkům. Tento slib pak usnadnil konečné rozhodování Petrohradu. V sobotu 25. července se ministerská rada usnesla, že carská říše poskytne Srbsku vojenskou pomoc, bude-li napadeno.175'Téhož dne odpoledne, před uplynutím stanovené lhůty, obdržel rakouský vyslanec Giesl srbskou odpověď na nótu z 23. července - bělehradská vláda přistoupila na všechny body, kromě toho, v němž Vídeň požadovala účast rakouských orgánů na srbském území.176'To se dalo očekávat, neboť splnění uvedeného požadavku by bylo v rozporu se suverenitou Srbska. „ V důsledku nedostačující odpovědi srbské královské vlády na naše požadavky z 23. tohoto měsíce jsem prohlásil diplomatické vztahy se Srbskem za přerušené a opustil jsem s personálem vyslanectví Bělehrad,"177'telegrafoval Giesl ještě téhož dne do Vídně. Je poměrně velmi málo známo, že první reakce v Berlíně na srbskou odpověď byla podstatně odlišná od jednoznačného postoje Vídně. Informace o obsahu srbské nóty se dostala do německé metropole 27. července 1914. „ Po přečtení srbské odpovědi, již jsem dostal dnes ráno, jsem dospěl k přesvědčení, že přání Podunajské momarchie jsou v podstatě splněna. Několik výhrad Srbska k jednotlivým bodům, je možno vyjasnit jednáním ... odpadá každý důvod k válce," psal 28.července ráno císař Vilém II. státnímu sekretáři Jagowovi a doporučil, aby Rakousko-Uhersko obsadilo část srbského území jako záruku pro splnění svých požadavků, a současně uvažoval o tom, že by se ujal prosťředkování.178' Ovšem v době vzniku tohoto dopisu, po opakovaných německých předchozích ujištěních o podpore a výzvách k okamžité rázné akci již nebylo možné pomýšlet na realizaci podnětu německého monarchy. V pondělí 27. července přinesly večerníky v metropoli habsburské monarchie zprávu o vyslancově návratu a informovaly veřejnost, že Bělehrad nevyhověl požadavkům nóty z 23. července. 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku, již následujícího dne byl ostřelován Bělehrad. Do pohybu se dala smrtící lavina, která měla pohřbít miliony lidských životů. Devatenácté století definitivně skončilo.
244
245
EPILOG
Z obecného hlediska i v dílčích sovislostech měli Němci v létě 1914 nejeden vážný důvod poskytnout Vídni potřebnou podporu. Na druhé straně názor, že „ v červencové krizi roku 1914 ... mohla německá námitka zabránit rakouské akci proti Srbsku"1'je sice v zásadě opodstatněný, ale svým způsobem zjednodušený, neboť dává vzniknout dojmu, že klíč k eventuálnímu urovnání krize byl výhradně v rukou Německa. Je sice nesporné, že představitelé vojenské špičky centrálních mocností si delší dobu uvědomovali, že v oblasti vojenské připravenosti čas pracuje proti Německu i Rakousko-Uhersku, ale sotva lze jednoznačně přijmout závěr, že „ Německo se rozhodlo již dlouho před rokem 1914, že válka - defenzivní, preventiví či lokální - je nezbytnou a měla by být vybojována spíše dříve než později".2' Dosti dobře není možné hovořit o tom, že se Německo rozhodlo pro ozbrojenou konfrontaci „ dlouho před rokem 1914", když ještě za balkánských válek došlo v nejednom ohledu k oživení praxe kdysi determinované proslulým Bismarckovým výrokem o „ kostech pomořanského mušketýra", jinými slovy Berlín se tehdy odklonil od někdejší Bulowovy politiky bezvýhradné podpory habsburské monarchie zpět k „ přímé nezainteresovanosti" na balkánské politice spojence z doby železného kancléře a místy dokonce koordinoval své aktivity s dohodovými velmocemi proti Rakousko-Uhersku. Tento kurs, ovlivněný snahou o spolupráci v rámci koncertu velmocí a především s Velkou Británií, však v létě 1914 Berlín nemohl dále praktikovat, pokud se nechtěl vystavit riziku, že od něj odpadne jediný spolehlivý spojenec, popřípadě se přestane chovat jako velmoc a pro Německo se de facto stane přítěží. Navíc mohlo Rakousko-Uhersko, jemuž by se nedostalo německé podpory, začít hledat východisko v přímém jednání s Ruskem a v orientaci na Dohodu. Ztráta spojence by potom pro Berlín znamenala definitivní izolaci a navzdory vojenské připravenosti a ekonomické superioritě na kontinentě by se mezinárodní postavem říše stalo v podstatě bezvýchodným. Také na druhé straně Berchtold - což je do určité míry ironií osudu - když prosazoval rázný postup vůči Srbsku, argumentoval tím, že „ Německo by mohlo ztratit důvěru v Rakousko-Uhersko a opustit je nadobro", tak mohl vzniknout
247
dojem, že „ ve finální krizi byla solidarita dvoj spolkových mocností více produktem jejich vzájemné nedůvěry než »německé věrnosti«".3'
Také problém rakouského „ rozhodnutí pro válku", navzdory prakticky trvalému úsilí Conradovu a části reprezentantů vojenské špičky, je složitý a určitě se nedá odbýt vágním konstatováním o tom, jak „ někdy mezi prosincem 1912 a srpnem 1913 došel Berchtold k závěru, že válka se Srbskem je nevyhnutelnou".4'Pokud šlo o osudová rozhodnutí z července 1914, nastala v jistém ohledu paradoxní situace, neboť „ je možné hovořit o závislosti silnějšího Německa na slabším Rakousko-Uhersku".5' Jinými slovy, Německo, nejsilnější kontinentální velmoc, nemělo na vybranou a mohlo předejít vlastní totální izolaci pouze naprostou podporou Vídně. Proto se vcelku logicky „jeví jako zjednodušení, pohlížet na vedoucí politiky habsburské monarchie úplně jako na loutky v rukou mocnějšího spojence".6' Bohužel přinejmenším značně spornými se jeví závěry, že „ lehkomyslnost, s níž rakousko-uherská vláda po krátkém váhání vrhla svou zemi do války, vyplývá napovrch ze všech diplomatických akt".7'Základním faktorem, který ovlivnil jednání Vídně, byla obava z dalšího podstatného zhoršování mezinárodního postavení habsburské monarchie. Země však rozhodně nebyla vržena do války „ lehkomyslně a po krátkém váhání". Právě toto váhání, způsobené opakovaným zvažováním osudového kroku i odporem uherského ministerského předsedy Tiszy, bylo až příliš dlouhé a učinilo škrt přes německou kalkulaci, že Rakousko-Uhersko zasáhne rychle a válku bude možno udržet v lokálním rámci. Polemika o příčinách rozpoutám první světové války začala již v době jejího průběhu a svým způsobem není uzavřena dodnes.8' Bezprostředně po válce byla diskuse motivována především snahou nalézt a „ odhalit" viníky, kteří měli na svědomí miliony lidských životů. Teprve časem, po opuštění roviny vzájemných sporů, se historikové zaměřili na zkoumání otázky příčin konfliktu i role jednotlivých velmocí při jeho vypuknutí. S odstupem osmi desetiletí je možno celý problém posuzovat bez emocí. Vcelku jednoznačně byly opuštěny některé starší teze - například dnes se prakticky žádný seriózní badatel nepokouší hledat jeden z hlavních důvodů v soupeření ve sféře koloniálních a mimoevropských zájmů velmocí. Je možné konstatovat, že každá z velmocí měla v okamžiku zásadního rozhodnutí vážný důvod do konfliktu vstoupit. Velká Británie byla již delší dobu před vypuknutím první světové války velmi znepokojena ekonomickým vzestupem i vojenskou silou Německa, obávala se narušení evropské rovnováhy, proto se nakonec rozhodla plnou vahou podpořit Francii a Rusko. Francie pěstovala v posledních letech před první světovou válkou poměrně umírněnou a vyváženou zahraniční politiku a v jejím případě se vlastně nedá hovořit o nutnosti rozhodování, neboť byla Německem napadena. V každém případě však byla Paříž rozhodnuta dostát svým spojeneckým závazkům a neohrozit případným váháním alianci s Ruskem. Pokud ide_o^ rozšíření konfliktu do evropských rozměrů, bývá oprávněně prigisována klíčová role Rusku. Nejde však jen o otázku ruské mobilizace, která přiměla Německo k uchychlené protiakci. Je vcelku mimo pochybnost, že „ spíše Rusko než Rakousko-Uhersko bylo expanzivní mocností v jihovýchod-ní Evropě. Anekčmkrize byla výjimkou, nikoli pravidlem ... Rakousko se muselo
mnphejuvjceobá^alkanskýc ambic Ruska, než toto ambic Rakouska" a konec koncu " P^í3?!lE3ä£9^ ve stej.
SSiffiíej^oje_Bo^k^ ne
bjdjiochotni ustoupita sklidit další pokořující porážku jako v roce 1909 takže v podstatě neměli na výEřlhou. Motiyxjednání^^ zřetelné -rozhodnutimonar^ byla v první řadě ovlivněna obavou z připadne ztráty yelmo-cgnského_jostayení, ohrožení integrity říše i beznadgjllěh^hgršení pozice na MMQě, Jinými slovy, ani Vídeň neměla v létě 1914_jnjgtginn^iter^Vu Nemecko.jak liž bylo řečeno^nemohlo v krizové situaci ne.pnripn^pgign^ KdybjOakjieučinilo, mohlo po krátkém čase stát osamoceno proti celé Evropě VÍé-jějgkuJ914 se tedy^yýinzpůsobem uzavřel bludný kruh - ve většině metroTOlí ÄSCíjpolmk^
V8®S9S*}J?]^^ dalinř^djio^tja-ainímu řešení.
248
249
10
itt 50 vycli. ojí G/wnwirbe 8 ffl 9
Činnost Dohody r. 1914   : r. 1915^   - -    . r. 1916 « r. 1917 "n      ... r. 1918 t ■"*
činnost Ústředních mocností v I. 1914-15      «,        v I. 1915-16 < v I, 1916-17 . u r. 1918 -f ■
Fronta je vyznačena barvou útočící strany a příslušného roku    »   Nový průběh fronty je vyznačen pouze tam." kde se proti stavu podstatněji změnil      Data a značky jsou v barvě provádějící strany nebo v barvě vítěze  a Dohoda-pOvodně
říše, Francie s koloniemi. Ruska a menäí evropské státy, později téměř všechny ostatní státy    t Ústřední mocnosti původně Německo a Rak ouško-Uhersko, později také Turecko a Bulharsko r
Dohoda na počátku války státy přistoupivší k Dohodě později Ústřední mocnosti na počátku války státy přistoupivší k Ústředním mocnostem později Státy neutrální státní hranice před válkou ostatní administrativní hranice před válkou a změny státních hranic za války státní hranice po válce dočasné hranice po válce a hranice sovětských republik
fronta na jaře 1916 fronta na jaře 1918
nejzazŠÍ mez postupu Ůstíedních mocností na podzim 1918
Bojiště na Blízkém východě
mezopotámska fronta při kapitulaci Turecka palestinská fronta koncern roku 1917 palestinská fronta při kapitulaci Turecka
Řecko-turecká válka
Rekové v letech 1920-21 Turci roku 1922
pevnosti, opevnění kolem hlavních měst, námorní základny
Schlieffenův plán (od r. 1905) útoku na Francii bitvy (na souši i na moři) potopení lodi
boje československých legií návrat československých legií do vlasti boje Čs. rudoarmejců po boku Rudé armády německé ponorkové základny oblast neomezené ponorkové války od r. 1917 použití letectva v zázemí povstání před Velkou říjnovou sociál, revoluci VŘSR a její ohlasy ve střední Evropě ;. VII;, lij].,   datum vstupu do váiky lil, ty. Í9|i] datum kapitu(ace 34 II 1918   datum vzniku nového státu FINSKO    jméno nového státu SHS     Království SrbO, Chorvatů a Slovinca.
od roku 1929 Jugoslávie 1920      oblast a datum plebiscitu Poznámka: Vysvětlivky na mapách í. 40 a 41 tvoří celek.
Chybějící vysvětlivky viz na mapách č. 41 a, b, č,d
CortmeF£._
Falklandské ostrovy