Balkánské války
Připravil doc. PhDr. Václav Štpěánek, Ph.D.


Premiéři Srbska a Bulharska, Milovan Milovanović a Ivan Gešov, kteří podepsali smlouvu o spolupráci
ve skutečnosti však pakt proti Turecku


Hybatelé bulharské a srbské politiky, Stojan Danev a Nikola Pašić



Sporná (šedá) a nesporná zóna. Kontroverzní výsledek srbsko-bulharských jednání o rozdělení
Makedonie v případě úspěšné války


Karikatury dobového tisku. Představitelé velmocí se snaží přiklopit vroucí balkánský kotel:
František Josef I., Vilém II., Mikuláš II, Viktor Emanuel III. a Herbert Asquit (britský premiér).
Spojenečtí králové otřásají trůnem sultána Mehmeda V. (Zprava: Ferdinand Koburský, Petar
Karadjordjević, Nikola Petrović Njegoš, Jiří I. Řecký

Král Nikola na pozici při začátku války. Černá Hora zahájila válku již 8. října 1912



Mapka směru útoků spojeneckých vojsk v první balkánské válce



„Na bodák.“ Obraz českého v Bulharsku působícího malíře Jaroslava Věšína znázorňující bulharský
útok na turecké pozice


Srbští (na hlavách lodičky se štítkem) a černohorští (v brigadýrkách nebo tradičních okrouhlých
„černohorkách“ (které daly základ i sokolské pokrývce hlavy)  důstojníci
v dobyté Djakovici (alb. Djakovë) v Metochii

Ústup osmanských vojsk po prohrané bitvě u Lüle Burgasu.



Řecká flotila před ostrovem Lemnos 18. října 1912



Srbské dělostřelectvo za první balkánské války



Car Ferdinand (uprostřed) a řecký král Jiří I. (vlevo), při setkání v Soluňi 12. prosince 1912



Vyjednávání příměří u Čataldži. Uprostřed Nazim paša, vedle něho zleva Stojan Danev a generál Ivan
Fičev, zprava generál Michail Savov


Dne 28. listopadu vyhlásil ve Vloře Ismail Qemali (s podporou Rakouska-Uherska) samostatný albánský
stát


Mladoturecký převrat v Turecku byl zahájen vraždou ministra války Nazima paši, za níž stál Enver
bej (později paša), vzápětí jmenovaný na místo zavražděného. Enver paša byl během Velké války
hlavním strůjcem arménské genocidy

Během druhé fáze války dobyla bulharská armáda, podporována srbským dělostřelectvem, Edirne, údajně
nedobytnou tureckou pevnost


Král Nikola vjíždí triumfálně do dobytého Skadaru a přijímá kapitulaci města. Z dobytí Skadaru se
ovšem dlouho neradoval. Na nátlak Rakouska-Uherska jej musela černohorská armáda vzápětí vyklidit


Regulérním armádám pomáhaly v osmanském týle komitské čety. Na obrázku komité z Lerinu



Podpis londýnské mírové smlouvy 30. května 1913



Dobová mapka situace po skončení bojů na konci dubna 1913 znározňuje, která osmanská území měl k té
době ten který člen balkánského čtyřspolku okupována


Tatáž mapka v moderní grafice. Zelená čára znázorňuje hranice budoucí Albánie, bílé místo kolem
Vlory ukazuje, jaké území v té době vlastně ovládala albánská  národní rada v čele s Ismailem
Qemalim, modrá čára znázorňuje původně dohodnuté rozdělení Makedonie na spornou a nespornou (pro
Bulharsko) část

Srbské územní zisky před jejich omezením londýnskou mírovou konferencí



Nikola Pašič a Elefterios Venizelos při jednání o smlouvě o přátelství a vzájemné pomoci, namířené
proti Bulharsku. Smlouva byla podepsána 1. června 1913


Mapka směrů pohybu vojsk během druhé balkánské války



Řecko-bulharská bitva u Kukuše (řec. Kilkis) 21. června 1913. Město Kukuš, které na pořátku první
balkánské války obsadily komitské čety VMORO, bylo následně řeckou armádou do základu vypáleno


Dobová mapka znázorňuje dobyté, ale ještě nerozdělené území, o němž se jednalo na Londýnské
konferenci, a výsledek druhé balkánské války, dojednaný na mírové konferenci v Bukurešti


Dobová mapka nových hranic balkánských států. Barevně jsou znázorněny územní zisky jednotlivých
států